Životní prostředí v České republice a regionu. Eva JADERNÁ. České Budějovice

Transkript

1 Publikace je zpracována v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/ Eva JADERNÁ Životní prostředí v České republice a regionu České Budějovice 2012

2 Vzor citace: JADERNÁ, E. Životní prostředí v České republice a regionu. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 108 s. ISBN Ediční rada VŠERS: Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ V ČESKÉ REPUBLICE A REGIONU Ing. Eva Jaderná, CSc. Recenzentky: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, České Budějovice, ISBN

3 POUŽÍVANÉ SYMBOLY Začátek kapitoly Výklad dílčího pojmu Shrnutí kapitoly Nejdůležitější pojmy Informace o problému Studijní literatura Kontrolní otázky a testy Základní pojmy Citace původního textu

4 OSNOVA PŘEDMLUVA... 1 ÚVOD ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA UDRŽITELNÝ ROZVOJ REGIONÁLNÍ ROZVOJ GREEN MANAGEMENT STRATEGICKÉ DOKUMENTY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE MÍSTNÍ AGENDA STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ STRATEGICKÝ RÁMEC UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ČESKÉ REPUBLIKY KONCEPCE STÁTNÍ POLITIKY PRINCIPY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE STRATEGIE ROZVOJE REGIONU STRATEGICKÉ ŘÍZENÍ A STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE STRATEGIE STRATEGICKÉ ŘÍZENÍ METODIKA STRATEGIE ROZVOJE REGIONU PŘÍPADOVÁ STUDIE NA STRATEGII REGIONÁLNÍHO ROZVOJE OBSAH ROZVOJOVÉHO DOKUMENTU STRATEGICKÝ DOKUMENT OBOR CESTOVNÍ RUCH ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A CESTOVNÍ RUCH CESTOVNÍ RUCH A REGIONÁLNÍ ROZVOJ DOPADY CESTOVNÍHO RUCHU NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ UDRŽITELNÝ ROZVOJ CESTOVNÍHO RUCHU EDEN (EUROPEAN DESTINATIONS OF EXCELENCE) ŠETRNÉ FORMY CESTOVNÍHO RUCHU AGROTURISTIKA EKOTURISTIKA EKOAGROTURISTIKA GEOTURISMUS PŘÍPADOVÉ STUDIE ŠETRNÉ FORMY CESTOVNÍHO RUCHU AGROFARMA AGROCENTRUM REGION EKOTURISTIKY EKOAGROFARMA GEOPARK... 70

5 4. PRINCIPY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE V KONTEXTU DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU DESTINAČNÍ MANAGEMENT A STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU DESTINAČNÍ MANAGEMENT ORGANIZACE DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU FINANCOVÁNÍ ORGANIZACE DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU AKTIVITY ORGANIZACE DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU KOOPERACE A DESTINAČNÍ MANAGEMENT VÝVOJ DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU PŘÍPADOVÁ STUDIE UDRŽITELNÝ ROZVOJ VE STRATEGII DESTINAČNÍHO MANAGEMENTU GREEN MANAGEMENT GREEN MANAGEMENT GREEN MANAGEMENT A EMAS EKOHOTELY BIOPOTRAVINY PŘÍPADOVÉ STUDIE Z OBLASTI GREEN MANAGEMENTU EKOHOTEL... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA BIOPRODUKTY ZÁVĚR TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍK SEZNAM OBRÁZKŮ... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. SEZNAM TABULEK A SCHÉMAT... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. LITERATURA

6 Předmluva Životní prostředí je v současné době velmi diskutovaným tématem, mj. také v souvislosti s vytvářením strategických dokumentů regionů. Stále více se v nich uplatňují tzv. principy udržitelného rozvoje, které mají vést k efektivnímu využití zdrojů regionu tak, aby byly co nejvíce zachovány pro budoucí generace. Otázkou ochrany životního prostředí je nutné se zabývat také při formulaci strategií rozvoje na vyšší úrovni tak, aby koordinovaný přístup přispíval co nejvíce k účinnosti systému řízení rozvoje jednotlivých regionů. Proto jsou vypracovávány strategické dokumenty na národní i nadnárodní úrovni, jako např. Strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj, Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky nebo Koncepce státní politiky. Uvedené dokumenty se zabývají problematikou rozvoje cestovního ruchu na různých úrovních. Tento obor je jedním z nejprogresivnějších odvětví ekonomiky světa, vykazuje značný potenciál, vytváří nejvíce pracovních míst a jeho aktivity jsou silným faktorem ekonomického růstu regionů. Při plánování rozvoje cestovního ruchu je však o to více potřebné pamatovat na ochranu životního prostředí tak, aby byly hodnoty a atraktivity cestovního ruchu stále zachovány a rekreační oblasti nebyly přetěžovány nadměrnou návštěvností v sezónním období. V posledních letech se stále více rozvíjí účast na šetrných formách cestovního ruchu, mezi něž řadíme ekoturistiku, agroturistiku, ekoagroturistiku, geoturismus nebo návštěvu regionů a zařízení poskytujících služby cestovního ruchu, které v rámci svého řízení aplikují principy green managementu.

7 Úvod Publikace je koncipována jako studijní opora k projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, reg. č. CZ.07/1.7/1.3.00/ a je přednostně určena k posílení povědomí o problematice životního prostředí v České republice a regionech České republiky. Pojem životní prostředí a jeho ochrana je v dnešní době diskutovaným tématem, zájem o tuto oblast roste také díky stále vyšší informovanosti. Jak však životní prostředí jako pojem vnímat? Co vše je jeho součástí? Jaká je úroveň ochrany životního prostředí, resp. udržitelného rozvoje v České republice? Publikace má za cíl nejen zodpovědět tyto otázky, ale také poukazuje na nutnost strategického řízení na různých úrovních pro dosažení optimálního rozvoje regionů. Zvýšená pozornost je věnována problematice rozvoje cestovního ruchu. Rozvoj cestovního ruchu, jeho dopady, ale také přínosy jsou prezentovány v souladu s principy trvale udržitelného rozvoje. Problematika životního prostředí je v textu vysvětlována v širším kontextu environmentálního systému. Životní prostředí a trvale udržitelný rozvoj má svůj dopad na management firem, objevuje se ve spojitosti s marketingovým řízením. Současnému vývoji z pohledu průniku uvedených jevů, odpovídá rozvoj tzv. společenské koncepce marketingu, která má za úkol aktivně reagovat na globální environmentální zájmy společnosti jako takové. Mnoho environmentálních problémů souvisejících s činností organizací a čerpáním zdrojů má dopad, který přesahuje regiony, hranice států, ve kterých organizace působí. Význam organizací a firem v procesu dosahování trvale udržitelného rozvoje stoupá právě na globální úrovni. V tomto směru nacházíme nové prvky v chování firem spojených se společenskou odpovědností a dalšími nástroji environmentálního managementu založených na bázi kvality, různých ISO norem, Eco-managementu apod. 1. Životní prostředí Cíl kapitoly Kapitola Životní prostředí definuje základní pojmy vztahující se k tématu celé publikace životní prostředí, environmentální politika, udržitelný rozvoj, region a regionální rozvoj a green management. Dále přibližuje základní strategické dokumenty udržitelného rozvoje

8 regionu na různých úrovních. Jedná se o Místní agendu 21, Strategie EU pro udržitelný rozvoj, Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR a Koncepci státní politiky. Kapitola dále uvádí základní principy udržitelného rozvoje, základní cíle a nejdůležitější příčiny změn k udržitelnému rozvoji. 1.1 Základní terminologie Životní prostředí K pochopení problematiky ochrany životního prostředí, environmentální politiky je nejprve nutné zabývat se samotným pojmem životní prostředí, který bývá často využíván v různém kontextu a najdeme různé autorské vymezení. Pro pojem životní prostředí existuje několik definic. Nejznámější z nich uvádí slovník ekopolitika 1: definice dynamická od norského profesora Wika, přijatá na konferenci UNESCO v Paříži v roce 1967: "Životní prostředí je ta část světa, se kterou je živý organismus ve stálé interakci, to znamená, kterou používá, mění a které se musí přizpůsobovat.", definice tbiliská přijatá na konferenci v Tbilisi v roce 1979: "Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou, anebo mohou být s uvažovaným organismem ve stálé interakci.", definice v zákoně č.17/1992 Sb., o životním prostředí: "Vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složky jsou zejména: ovzduší, voda, horniny, půda, organismy. ekosystémy a energie.", definice podle normy ČSN EN ISO 14001: "Prostředí, ve kterém organizace provozuje svou činnost a zahrnující ovzduší, vodu, půdu, přírodní zdroje, rostliny a živočichy, lidi a jejich vzájemné vztahy." Z uvedených definic vyplývá jistý rozdíl mezi vnímáním pojmu životní prostředí. Někteří autoři se přiklánějí k tomu, že do životního prostředí patří mj. i lidé a vztahy mezi nimi. Pokud máme na mysli ochranu životního prostředí jako pouze přírodního a umělého prostředí

9 bez vlivu obyvatelstva, pak se nemůže jednat o trvale udržitelný rozvoj. Ten je závislý právě na budování vztahů s obyvatelstvem a mezi obyvateli navzájem. Nejen na teoretické úrovni, ale i v české legislativě se setkáváme s různým chápáním tohoto pojmu. Např. autor Zeman (in: Hejda, 2005) uvádí nejednotnost ve vymezení Ministerstvem životního prostředí (vytváří a koordinuje státní ekologickou politiku), pro část společenských vztahů vstupují samostatná ministerstva vnitra, práce a sociálních věcí. Ochrana životního prostředí ve vyspělých zemích světa se dynamicky vyvíjí. Stává se rozhodující součástí podmínek trvale udržitelného rozvoje společnosti a života. Rostoucí mírou se uplatňují zásady preventivnosti, principy dobrovolnosti a s účastí veřejnosti. Realizují se systémy environtálního řízení průmyslových a výrobních činností, zvýšená pozornost se věnuje vlivu samotných produktů na životní prostředí. V této souvislosti je možné konstatovat, že je nutné, aby instituce na vládní úrovni dosáhly jednotného přístupu pro vymezení uvedených pojmů v oblasti životního prostředí. Protože Česká republika je součástí jednotného evropského trhu a je zastoupena v různých světových organizacích je nutné zajistit plnou kompatibilitu výkladu obsahu základní terminologie Environmentální politika Vedle pojmu životní prostředí je nutné vymezit i pojem environmentální politiky (více Lisa, Pána, 2012). V praxi často jsou oba pojmy pokládány za identické, resp. synonymum. Slovník ekopolitika uvádí následující definici environmentální politiky 2: Environmentální politiku lze definovat jako soubor nejrůznějších opatření, jimiž se při řízení určitého celku (státu, regionu, podniku apod.) vědomě působí na chování lidí tak, aby svou činností nejen nepoškozovali životní prostředí, ale přispívali k jeho ozdravění. Klíčovou roli při realizaci environmentální politiky má stát. Nastolování udržitelného rozvoje, i když se jedná spíše o sociální proces, zůstává primárně záležitostí státu, resp. governence. Environmentální politika vychází z tzv. nové politiky governence, která pracuje s politikou respektující vůli a zájmy skupin, jejichž aktivity formují nepominutelným způsobem jak formy, tak obsahy vládnutí. Jde o různé nové způsoby a formy koordinace lidských aktivit, společenského života. (Mezřický, 2005, s. 56)

10 Mezi subjekty environmentální politiky nepatří pouze organizace státu (vláda, ústřední orgány státní správy, parlament, byrokracie veřejné správy, soudy apod.), řadíme sem také politické strany a různé nestátní subjekty (veřejné zájmové organizace, průmysl a obchod, masmédia a internet). Environmentální politiku je nutné chápat jako soubor opatření, která vycházejí z různých úrovní řízení (globální, národní, regionální) se zaměřením na různé cílové skupiny. Podle toho se také využívá příslušných prostředků k realizaci cílů a strategie environmentální politiky. Může se jednat např. o výchovné akce zaměřené na mládež, využití ekonomických nástrojů nebo možností administrativní regulace vzhledem k podnikatelským aktivitám v regionu/na území státu. S environmentálními zájmy souvisí rovněž management přírodních zdrojů a environmentálních vlivů. Např. negativní environmentální vlivy mohou firmy snižovat, redukovat snižování spotřeby surovin, emisí a odpadu. Uvedené kroky mohou být doprovázeny i snižováním nákladů pomocí snižování ceny vstupu a nákladů na odstranění znečištění a narušení prostředí. Na uvedené problémy reagují různé iniciativy např. Global Compact vytvořená v rámci OSN, nebo Guidelines form Multinational Enterprises garantovaná OECD. Další iniciativou na úrovni EU je tzv. program Eco- Management and Audit Scheme (EMAS), systém environmentálního řízení a auditu jde o dobrovolný systém uplatňovaný v zemích EU. V podstatě je podobný ISO normě 14001, ale navíc vyžaduje ověřování a publikování výsledků. Systém zavádí environmentální politiku ve vnitř firmy, povinnost zveřejňovat údaje o emisích, odpadech, spotřebě vody a energie. V současnosti se pracuje také na aplikaci systému EMAS i pro oblast sektoru služeb (Lieskovská a kol., 2010, s.11) Udržitelný rozvoj Problematika trvale udržitelného rozvoje se stala předmětem zájmu před více než dvaceti lety. Termín trvale udržitelný rozvoj definovala Světová komise pro životní prostředí a rozvoj v roce 1987, a to jako odpověď na otázku, jak se má lidská společnost dále rozvíjet, aby svým rozvojem sama sebe nepoškozovala. V zákoně č.17/1992 Sb., o životním prostředí, je trvale udržitelný rozvoj definován jako takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat

11 jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Dnes se slovo trvale vypouští a za směrodatnou můžeme považovat definici udržitelného rozvoje z ČSN ISO 14050: 6. Uspokojení potřeb současnosti bez ohrožení schopnosti budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. Cudlínová (2006, str. 28) uvádí chápání udržitelného rozvoje z filozofického hlediska, které je založeno na snaze zodpovědět tři základní otázky: úloha a postavení člověka ve světě, otázka sociální spravedlnosti mezi lidmi, národy a generacemi, obnovení harmonie člověka a přírody. Jednotlivé interpretace tohoto pojmu jsou závislé na tom, zda zdůrazňují environmentální, sociální nebo ekonomické hledisko. U ekonomického přístupu je kladen důraz na efektivnost, růst, stabilitu a zaměstnanost. Sociální přístup pracuje s chudobou, kulturním dědictvím, mezigenerační rovností, účastí občanů na rozhodovacích procesech a zaměstnanosti. Environmentální přístup si všímá především biodiverzity, přírodních zdrojů a znečištění. Schémata udržitelného rozvoje a podnikání vycházejí z tržního hospodářství, které zásadně redefinují přístup a chápání přírodních zdrojů a navrhují jejich koloběh v hospodářském cyklu. Postupně se začaly vyvíjet samostatné koncepce udržitelného rozvoje, např. koncepce přírodního kapitalizmu, tzv. koncepce z kolébky do kolébky, biomimikry, společenská odpovědnost firem (Lieskovská a kol., 2010, s. 14.) Koncepce přírodního kapitalizmu vychází z ekonomického systému, kde je stejná ekonomická hodnota přikládána výrobnímu, finančnímu, lidskému a přírodnímu kapitálu. Udržitelné podnikání je definováno jako ekonomický rozvoj podniku s minimalizací dopadů na životní prostředí nebo jako spravedlivý obchod, který je zároveň environmentálně udržitelný. Přizpůsobení ekonomických cílů podniku si vyžaduje zahrnout environmentální myšlení do všech rozhodovacích procesů, především však do investičního plánování a jeho realizace. Environmentálně udržitelný rozvoj je podporován i budováním partnerství, která řeší společné problémy. V praxi to znamená, že podniky musí přispívat svými činnostmi k řešení současných komplexních problémů, které průmyslová výroba způsobuje.

12 Koncepce z kolíbky do kolíbky je založena na uzavřených výrobních cyklech, které jsou úplně kompatibilní s přírodou. V podstatě jde o filozofii, kde odpad jednoho cyklu se stává surovinou do dalšího cyklu (odpad jako kategorie přestává existovat). Princip spočívá ve výrobcích a materiálech rozložitelných na znovu použitelné složky, jinak vyjádřeno: produkty se stávají kolíbkou pro další výrobky. Systém se od běžné recyklace liší v tom, že je nutné navrhnout výrobky z takových materiálů, které po skončení životnosti mohou být použity na výrobu stejně kvalitního nového výrobku. Příkladem je americký výrobce koberců (Interface FLOR), který je největším dodavatelem kobercových modulů na světě. Interface nejenom koberce vyrábí, prodává, ale následně z nich vyrábí nové koberce, nebo pro ně najde nové využití. Koncepce biomimikry (spojení slov bios život a mimesis napodobování) je nový přístup, který sleduje procesy v přírodě. Vybrané procesy potom napodobuje s cílem vyřešit environmentální problémy spojené s výrobou a spotřebou produktů. Řešení inspirované fungováním přírodních ekosystémů se odborníky považuje za inovaci inspirovanou přírodními procesy. Klíčovou myšlenkou je, že evoluce, kterou příroda prochází, už vyřešila mnohé problémy, se kterými lidstvo bojuje. Metodologie biomimikry přenáší moudrost přírody do fyzického uspořádání a rozhodování do podnikových procesů. Příroda slouží jako návod, který pomůže inovátorům používat biomimikry na využití biologických procesů v environmentálních výzvách. Koncepce společenské odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility CSR) je podle definice Evropské komise definována jako CSR je dobrovolné integrování sociálních a ekologických zájmů do každodenních firemních činností a interakcí s firemními stakeholdry. Představuje firemní prosperitu na základě souladu podnikání se sociálními a environmentálními aspekty její činnosti. Koncepty CSR poukazují na to, že ekonomické zájmy nemusí být v protikladu se sociálními a environmentálními zájmy, ale mohou tvořit synergický efekt. CSR poskytuje organizacím rámec pomáhající integoravt environmentální, sociálně etická kriteria do manažerských rozhodování Regionální rozvoj Regionální rozvoj je v současné době frekventovanou problematikou z mnoha uhlů pohledu. Dostává se do popředí zájmu politiků i odborníků různých profesí již od druhé poloviny 90.

13 let 20. století. Regionální rozvoj je disciplínou zasahující do dalších vědních oborů, můžeme konstatovat, že jde o mezioborový fenomén. V rámci problematiky regionálního rozvoje se koncipují samostatné teorie regionálního rozvoje, modely řízení regionů a další. Region Objasnění pojmu region, jeho definice a kritéria vymezení regionu jsou stále často diskutovaným problémem ekonomických disciplín. Vedou se spory související s ukotvením jeho podstaty, rozsahu kritérií pro geografické ohraničení, v typologii a jejich kvalitativních vlastností (Žítek, 2002, s. 43) Jako příklad poslouží turistické regiony, které nemají svou ustálenou podobu a výklad. Řada diskuzí proběhla např. na téma rozdělení či ponechání celého území šumavského pohoří jako turistického regionu i přes správní rozdělení do Jihočeského a Plzeňského kraje. Tento stav výstižně charakterizoval Beaujeu-Garnier (1998, s. 78): málo termínů je tak neprecizních, jako slovo region. Označuje všechno, pro všechny a používá se současně jak v hovorovém jazyce, tak i v technickém slovníku ekonomů a administrátorů, současně i v geografických publikacích a turistických brožurách. Pro doložení tohoto tvrzení byl proveden pilotní výzkum u 20 nahodile vybraných respondentů. Výsledky výzkumu u nahodile vybraných respondentů v Jihočeském kraji potvrzují uvedené tvrzení (Fellegiová, 2008). Mičian (cit. 2009) ve svém pojednání o fyzicko-geografické regionalizaci uvádí několik definic této oblasti, které odráží různé koncepce chápání regionů a procesu regionalizace. Přiklání se k pojetí Armanda (1970). Ten definuje fyzicko-geografickou regionalizaci tak, že spočívá ve sjednocení, vymezení, vyčlenění teritorií, které se vyznačují relativní shodou (podobností) podle nějakého znaku, který na daném stupni považujeme za podstatný a v oddělení od teritorií, které tento znak nemají. Ten, kdo regionalizuje, si určuje svá regionalizační kritéria, má tedy do určité míry subjektivní charakter. Z tohoto pojetí vyplývají následující definice regionu: Regiony jsou navzájem se lišící části zemského povrchu. Region je část zemského povrchu vyhraničená na základě zvoleného kritéria. Region je areál platnosti zvoleného kritéria. Mičian (cit. 2009)

14 Na základě výše uvedeného definujeme pojem region v obecném pojetí jako územní jednotku geograficky ohraničenou podle určitých kritérií, např. Blažek (2002, s. 211). Jestliže však vystupují sociální kritéria v prioritním postavení, můžeme pod regionem spatřovat územní jednotku, ve které se odehrávají právě základní životní funkce obyvatelstva: práce, bydlení, vzdělávání, zájmy, sociální zabezpečení aj. Pro účely této publikace bude v dalším textu využita definice Blažka, a to pro popis destinace jako regionu cestovního ruchu. Regiony představují významnou sílu v přechodu ke znalostní společnosti a jsou hnacím motorem celkového ekonomického růstu a konkurenceschopnosti jednotlivých regionů (Skokan, 2004, s. 65). U regionalizace cestovního ruchu je možné podle Vyskočila, Holešinské, Šauera (2007, s. 8) zaznamenat tři přístupy z pohledu časové osy: léta minulého století geografický princip (podle významných geografických celků), léta územně-plánovací princip (geografické pojetí spojený s přístupem normativním limity využití a zatížení), Marketingový přístup (potřeba co nejúčelnější propagace turistické nabídky). Regiony mohou být rozděleny také na homogenní a heterogenní (bude využito ve vymezení destinace - viz kapitola Destinace cestovního ruchu). Regionální rozvoj Dalším pojmem, který je nutné definovat, je regionální rozvoj. Hrabánková (2002, s. 56) chápe regionální rozvoj především z hlediska trvalého zabezpečování vyváženého rozvoje státu, resp. území jeho regionů a územních obvodů nově zřízených krajů a obcí. Jedná se o koordinaci působností orgánů veřejné správy a samosprávy, která s využitím principů hospodářské a sociální soudržnosti bude trvale přispívat ke snižování rozdílů mezi regiony podle předem stanovených cílů a priorit s upřednostněním zaostávajících regionů. Skokan (2004, s.67) pod regionálním rozvojem vidí komplex procesů, které probíhají v rámci složitého systému regionu. Dosáhnout výsledného cíle, tedy regionálního rozvoje, je

15 možné pouze na základě využití systémového přístupu. Postupně se vyčlenil samostatný obor regionální ekonomie, který komplexně zkoumá uvedenou problematiku. Akademicko teoretický přístup pracuje s regionálním rozvojem, ve kterém se prolínají ekonomie, geografie a sociologie. Primární, je hledání příčinných zákonitostí v rámci lokalizačních faktorů, rozmisťování ekonomických činností, nerovnoměrného osídlování území a především pak nástrojů pro ovlivnění těchto procesů. Takto chápaný regionální rozvoj je nazýván regionalistikou, popř. regionální vědou. (Damborský, 2008, s. 11). Regionální věda je oblastí sociálních věd týkajících se analytických přístupů k problémům, jako jsou specifika měst, vesnic nebo regionů. Témata v regionální vědě zahrnují (nejsou však limitovány lokalizační teorií nebo prostorovou ekonomií), lokalizační modely, dopravu, ekologické analýzy, management zdrojů, analýzu migrace, využití půdy a rozvoj měst, analýzu interprůmyslu, analýzu životního prostředí a ekologie a další (Macmillanův slovník moderní ekonomie, 1995, s. 56). Uvedené pojetí regionální vědy je zúžené. Regionální věda je jen jedním ze směrů výzkumu regionálního rozvoje. Následující schéma č. 1 poukazuje na charakter rozdílu dvojího pojetí regionálního rozvoje. Schéma č. 1: Dvojí chápání regionálního rozvoje a regionální politika Zdroj: Damborský, 2008, s. 12

16 Green management Dalším ze stěžejních pojmů, na které budeme v publikaci navazovat, je green management. Green management v českém překladu znamená Zelený management. Podle kolektivu autorů příručky Green management (2009) jde o filozofii, která má podnik cestovního ruchu (např. hotel) vést k optimalizaci chodu hotelu vůči životnímu prostředí jako celku. Hotel by se měl snažit o propojení ekologie, ekonomiky a lidského povědomí a vytvořit integrální součást filozofie a řízení tak, aby šetrně zacházel s energií, přírodními zdroji a snažil se redukovat negativní dopady na životní prostředí. Pojem bude využíván především v souvislosti se službami cestovního ruchu, konkrétně službami ubytovacími. Budou nastíněny a dále vysvětleny principy tohoto řízení, jeho systémy (EMAS) a využití pro označení tzv. ekohotelu Strategické dokumenty udržitelného rozvoje Potřebnost zkoumání problematiky udržitelného rozvoje byla nastíněna v subkapitole Základní terminologie. K zajištění procesu udržitelného rozvoje na různých úrovních jsou vytvářeny strategické dokumenty zaměřené právě na udržitelný rozvoj. Strategie udržitelného rozvoje mívá proměnlivý charakter, je nutné ji v průběhu času rozvíjet, doplňovat, měnit a především sledovat její naplňování. Základní funkcí tohoto dokumentu je včas upozornit na existující a potenciální problémy, které by mohly udržitelný rozvoj ohrozit. Strategie by měla být nástrojem preventivní péče, ne reakcí na nouzový stav (Kolektiv společnosti Eurovision, 2007). Strategické dokumenty udržitelného rozvoje mohou být zpracovány pro různé úrovně řízení a za jejich implementaci je vždy zodpovědný příslušný orgán. V dalších částech budou zmíněny nejdůležitější dokumenty na různých úrovních.

17 Místní agenda 21 V roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru se zástupci 170 zemí světa (včetně tehdejšího Československa) dohodli na tom, jak systematicky směřovat k udržitelnému rozvoji. Přijali dokument Agenda 21, kterým formulovali jednotlivé kroky v různých oblastech.3 Nástrojem pro zavádění udržitelného rozvoje na místní a regionální úrovni je Místní agenda 21 (dále jen MA 21), která má prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování a řízení a zapojování veřejnosti zvyšovat kvalitu života ve všech jeho aspektech. Agenda má být způsobem praktického uplatňování principů udržitelného rozvoje. Umožňuje, aby se region rozvíjel v rovnováze všech klíčových dimenzí tedy, aby se dařilo sladit hospodářský rozvoj se sociálními požadavky a s respektem k limitům, daným životním prostředím. Má mezinárodní zázemí (OSN, EU, OECD) a klade důraz na partnerství, spolupráci s občany a jejich skutečnou účast na veřejném životě. Nejvíce vystihuje podstatu Místní agendy 21 kapitola 28 Agendy 21, která říká: Velké množství problémů a řešení obsažených v Agendě 21 má své kořeny na úrovni místních aktivit; participace a spolupráce místních úřadů bude proto faktorem určujícím úspěšnost realizace jejich cílů. Místní úřady vytvářejí, řídí a udržují ekonomickou, sociální a environmentální infrastrukturu, dohlížejí na plánování, formují místní politiku životního prostředí a předpisy a pomáhají při implementaci národní a subnárodní environmentální politiky. Protože jsou úrovní správy nejbližší lidem, sehrávají důležitou roli ve výchově, mobilizaci i při reakci na podněty veřejnosti a napomáhají tak dosažení udržitelného rozvoje. 4 Místní agenda s sebou přináší řadu přidaných hodnot, jako je např. spokojenost obyvatel, jejich aktivní zapojení do veřejného života i do spolurozhodování o věcech veřejných, ale také možnost posoudit rozdíly mezi tím, kudy se rozvoj obce či regionu ubírá a tím, kam by směřovat měl.5

18 Role místní veřejné správy Hlavní roli v procesu místní Agendy 21 hraje místní samospráva a státní správa. Bez jejich aktivní vůle nemůže místní Agenda 21 jako dlouhodobý koncepční proces vzniknout. Přijmout tento proces by měly všechny politické strany, protože jde o zvýšení kvality života a o spokojené občany. Ty veřejná správa osloví tím, že je vyzve ke spolupráci a pro spolupráci vytvoří podmínky. (MA21) Místní Agenda 21 zapadá do širšího proudu snahy o kvalitní veřejnou správu, která je zahrnuta pod pojem good governance ( řádná správa věcí veřejných či dobré vládnutí ), která je založena na otevřenosti, transparentnosti a odpovědnosti vůči veřejnosti. Musí být efektivní, umožňující účast veřejnosti na rozhodování a plánování a založená na partnerské spolupráci s ostatními společenskými sektory a respektující odborný pohled na věc. Good governance pak může vést k udržitelnému rozvoji obce či regionu z dlouhodobé perspektivy. Nezbytnou součástí fungující MA21 bezesporu jsou: kvalitní strategické plánování a řízení včetně systému financování; průběžná a aktivní komunikace s veřejností - budování partnerství; systémové a měřitelné směrování k udržitelnému rozvoji. Veřejná správa - jak úředníci, tak především politici - má prostředky k vytváření prostoru a dobrých podmínek ke spolupráci, dialogu a vzájemné komunikaci. Veřejná správa však sama implementaci kvalitní místní Agendy 21 nezajistí. Protože jde o proces participativní, tedy účastenský, nezbytně k tomu potřebuje spolupráci s různými složkami místní společnosti neziskovými organizacemi a spolky, podnikateli, provozovateli služeb, např. školskými zařízeními, zdravotnickými institucemi a řadou dalších subjektů, včetně široké neorganizované veřejnosti.6 Praxe místní Agendy 21 Pro lepší porozumění a implementaci MA21 byla vypracována přehledná sada Kritérií MA21. Kriteria jsou členěna do čtyř hlavních kategorií kvality (A - D) a zahrnuje dále startovací skupinu Zájemci. Každá z těchto kategorií má vlastní kritéria a měřitelné ukazatele, kterými lze hodnotit úroveň procesu MA21 v dané obci/regionu. Aby byl možný

19 postup do vyšší kategorie, je vždy nutné splnit všechna kritéria kategorie předcházející. Obecně není závazné tato kritéria používat, ale mohou sloužit jako užitečný nástroj, který pomůže průběžně se orientovat v celém procesu, nechat se inspirovat ostatními a naopak předávat své zkušenosti dál. Stav MA21 v České republice je možné sledovat v oficiální Databázi MA21 v ČR, která dále slouží k porovnávání s ostatními a je inspirací k dalším krokům a aktivitám. Databázi spravuje CENIA, česká informační agentura životního prostředí na adrese K posílení kvality MA21, načerpání nových nápadů je důležitá také spolupráce mezi jednotlivými municipalitami, které tuto metodu využívají. Předávají si své postupy, již získané informace, náměty na konkrétní aktivity a každý realizátor nebo manager MA21 není tak odkázán na obtížné získávání potřebných informací. Proto byly vytvořeny sítě v různé podobě i s různou právní formou. Příkladem síťové spolupráce MA21 v ČR je Národní síť Zdravých měst ČR NSZM. V roce 1994 vytvořilo jedenáct aktivních měst asociaci s názvem Národní síť Zdravých měst České republiky (NSZM ČR). Od roku 2003 je asociace otevřena všem formám municipalit. Asociaci dnes tvoří několik desítek měst, obcí, mikroregionů a krajů. Řádní členové asociace se zapojují do postupu strategického rozvoje v souladu s požadavky EU: udržitelným rozvojem a aktivním zapojením veřejnosti do diskuzí o současných záměrech i o místní či regionální budoucnosti. Tato mezinárodně certifikovaná asociace Světové zdravotní organizace (WHO) sdružuje v prostředí ČR města, obce a regiony, které realizují mezinárodní Projekt Zdravé město a místní Agendu 21.7 Mezi další sdružení patří: občanské sdružení TIMUR (Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj) podpora místního udržitelného rozvoje (viz ICLEI (Local Governments for Sustainability) mezinárodní síť místních samospráv (

20 ANPED (The Nothern Aliance for Sustainability) mezinárodní organizace na posílení udržitelného rozvoje na severní polokouli postavená na aktivitách na lokální a regionální úrovni (viz Strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj Udržitelný rozvoj je pro Evropskou unii jedním ze stěžejních témat. V rámci procesu globalizace světového hospodářství se zabývá právě touto myšlenkou. Udržitelný rozvoj totiž vyžaduje globální řešení a musí se stát jedním z cílů bilaterální rozvojové spolupráce a všech mezinárodních organizací a specializovaných agentur. Proto Evropská rada dala v roce 1999 podnět k vytvoření Evropské strategie udržitelného rozvoje. Návrh zpracovala Evropská komise a v roce 2001 byla strategie přijata a schválena na summitu v Goeteborgu. Tato verze v sobě obsahovala řadu opatření týkajících se klimatických změn, ochrany veřejného zdraví, zodpovědnějšího řízení a ochrany přírodních zdrojů, zlepšení využití dopravního systému a půdy. Pravidelně je koncepce vyhodnocována vždy na jarním zasedání Evropské rady. Globální dimenzi doplnil o rok později (2002) summit Evropské rady v Barceloně. Světový summit ukázal, že po 10 letech od konání summitu v Riu nedošlo v Evropské unii k zásadnímu pokroku směrem k udržitelnému rozvoji, a to jak v rámci politiky uvnitř Evropské unie, tak navenek, zejména ve vztahu k cílům zaměřeným na rozvojové země.8 V roce 2006 byla přijata Evropskou radou Obnovená strategie udržitelného rozvoje pro rozšířenou Evropu. Tato strategie vychází z předešlé a nabízí účinnější řízení Evropské unie jako dlouhodobý závazek za účelem splnění stanovených úkolů a cílů udržitelného rozvoje. Potvrzuje potřebu globální solidarity a uznává význam posílení spolupráce s partnery mimo Evropskou unii, včetně rychle se rozvíjejících zemí, které budou mít na globální udržitelný rozvoj značný vliv. Cíl obnovené strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj byl na obecné úrovni určen jako rozvíjení činnosti, jež Evropské unii umožní dosáhnout trvalého zvyšování kvality života pro