Bankovní institut vysoká škola Praha. Problematika závěti v řízení o dědictví

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Problematika závěti v řízení o dědictví Bakalářská práce Autor: Vendula Poutníková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Eva Karhanová-Horynová Praha Březen 2010

2 Prohlášení: literatury. Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené V Jablonci nad Nisou, dne 15. března 2010 Vendula Poutníková

3 Poděkování Mé poděkování patří JUDr. Evě Karhanové-Horynové za odborné vedení, poskytnutou pomoc, vstřícný přístup a čas, který mi věnovala při psaní mé bakalářské práce.

4 Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám řízením o dědictví, zejména jeho průběhem a problematikou závěti zůstavitele. Úvodní část práce obsahuje charakteristiku dědického řízení, jeho hlavní zásady, právní úpravu a v neposlední řadě činnost a postup notáře, který v dědickém řízení zastává funkci soudního komisaře. Průběhem dědického řízení navazuji na úvod do dědictví v následující části práce a to od zahájení řízení aţ po opravné prostředky, které lze po skončení dědického řízení pouţít. V další části práce se věnuji samotné závěti zůstavitele a jejími předpoklady pro to, aby nebyla zpochybňována její platnost. Jedná se zejména o formální a obsahové náleţitosti a o různé vlivy ať uţ ze strany pořizovatele závěti či jiných vlivů, které mají dopad na platnost závěti. Na konkrétních rozsudcích soudů České republiky je pak blíţe demonstrováno, jak důleţité je dodrţování zákonem stanovených náleţitostí, aby poslední vůli zůstavitele mohlo být vyhověno. V kaţdém případu uvedeném v poslední části práce se zůstavitel dopustil pochybení při pořizování poslední vůle, která se díky tomu stala předmětem soudního sporu ze stran dědiců. V jednotlivých závěrech u konkrétních rozhodnutí soudů je rozebráno, v čem se zůstavitel dopustil chyb a jakým způsobem se jim dá předcházet. Annotation In my bachelor thesis I dwell on probate process, especially on its course and issue of testator s last will. The opening part of the work contains characteristic of inheritance proceeding, its outlines, legal form and last but not least pursuit and policy of notary, who stand to an office of court commissioner while inheritance proceeding. After introduction into inheritance I continue with course of inheritance proceedings in consecutive part of the work, namely from commencement of procedure up to discretionary remedies that can be used after termination of procedure. In next step I pursue the testator s last will and the assumption of the testament for not being impeached its validity, concerning especially formal and contain terms as well as miscellaneous influences on validity of the testament, whether on the part of testator or on the part of somebody else. On the concrete judgements

5 of courts of the Czech Republic is then finally specified how important is to follow the terms provided by law in order that the last will of a testator could be fulfilled. In each case mentioned in last part of this piece the testators committed misconducts while procuring testament that has become an object of litigation on the part of heirs. In every single conclusion of concrete judgement of courts has been analysed, where did testator fall into a mistake and the way how to prevent errors at all.

6 Obsah Úvod Úvod do řízení o dědictví Charakteristika dědického řízení Právní úprava dědického řízení Pravomoc a příslušnost v řízení o dědictví Pravomoc soudů Příslušnost soudů Účastníci řízení Zastoupení účastníků řízení Notář jako soudní komisař Průběh řízení o dědictví Zahájení řízení o dědictví a předběţné šetření Zastavení řízení Projednání dědictví Zjišťování dědiců a jejich vyrozumění Odmítnutí dědictví Zjišťování majetku a dluhů Nařízení jednání Rozhodnutí o dědictví Likvidace dědictví Dodatečné projednání dědictví Opravné prostředky Problematika závěti v řízení o dědictví Dědické tituly Platnost závěti Náleţitosti platné závěti Forma závěti Svědci

7 3.2.3 Obsah závěti Neplatnost závěti Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti Vliv způsobilosti pořizovatele na platnost závěti Vliv na platnost závěti z hlediska vůle pořizovatele Částečná neplatnost závěti Žaloby na neplatnost závěti Ţaloba o určení Ţaloba na neplatnost závěti na konkrétních příkladech Ţaloba na neplatnost závěti z důvodu duševní poruchy Ţaloba o určení, ţe důvody vydědění nejsou dány Ţaloba o určení dědického práva I Ţaloba o určení dědického práva II Porovnání ţaloby o určení dědického práva I a ţaloby o určení dědického práva II Shrnutí a návrh jak se vyvarovat chyb při pořizování poslední vůle.. 69 Závěr Seznam pramenů

8 Úvod Tématem mé bakalářské práce je problematika závěti v řízení o dědictví, čehoţ se úzce týká dědické řízení samotné. Dědickým řízením se v práci zabývám v úvodních kapitolách práce, kde je toto řízení charakterizováno jako řízení nesporné a jsou zde uvedeny základní údaje týkající se například zásad řízení o dědictví, právních předpisů, účastníků a v neposlední řadě o funkci soudního komisaře, kterou v řízení o dědictví zastává notář. Na úvodní část navazuje průběh dědického řízení, v němţ jsou popsány jednotlivé postupy a úkony soudu od zahájení řízení aţ po moţnost pouţití opravných prostředků. Podrobněji se pak v dalších kapitolách zabývám právě problematikou závěti, neboť cílem mé práce je navrhnout, jak se vyvarovat chyb při pořizování poslední vůle pomocí konkrétních příkladů ţalob na neplatnost závěti. Na základě rozhodnutí soudů okresních aţ Nejvyšších soudů České republiky jsem demonstrovala případy chybně pořízených závěti ať uţ po stránce formální či obsahové, které se mohou stát předmětem sporů o dědictví. Pravděpodobnou podobu konkrétních závětí se smyšlenými identifikačními údaji zůstavitele i dědiců jsem vypracovala ke kaţdému případu podle jednotlivých rozhodnutí. V práci je uveden případ, kdy ţaloba směřovala na určení neplatnosti závěti z důvodu duševní poruchy zůstavitele, případ, v němţ zůstavitel vydědil svého potomka jako neopomenutelného dědice listinou o vydědění, a dva případy, ve kterých zůstavitel ustanovil dědice nepříliš vhodným způsobem, a které navzájem porovnávám vzhledem k různým rozhodnutím soudů. 8

9 1. Úvod do dědického řízení 1.1 Charakteristika dědického řízení Dědické řízení je řízením občanskoprávním nesporným. V naprosté většině se zahajuje i bez návrhu. Je tedy ovládáno zásadou oficiality. Dle 175a odst. 2 OSŘ soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, ţe někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Celé dědické řízení je charakterizováno, mimo jiné, dvěmi významnými funkcemi. Jednak funkcí legitimační, díky které se právní nástupci zůstavitele, dědici, zjistí s konečnou platností a za druhé s funkcí majetkovou, která zjišťuje zůstavitelův majetek a jeho dluhy, coţ uţ však nemusí být definitivní. Dle ustanovení 175x OSŘ můţe být totiţ provedeno dodatečné řízení o dědictví, objeví-li se po právní moci usnesení, jímţ bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek. Hmotněprávní i procesní vztahy se podle základní zásady právní úpravy dědění řídí tím právem, které je v době úmrtí zůstavitele platné. Další zásadní zásadou dědického řízení je dle ustanovení 116 odst. 1 OSŘ neveřejné jednání. Výslovně totiţ stanoví, ţe jednání je veřejné s výjimkou jednání prováděných notáři jako soudními komisaři. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se jednání provádí před soudním komisařem, uplatní se tato zásada neveřejnosti právě v řízení o dědictví. Zásada nezávislosti a nestrannosti soudů, soudců i notáře pověřeného k provádění úkonů v tomto řízení vyţaduje, aby ve věci rozhodovaly osoby prosty jakéhokoli vztahu jak k věci, tak k účastníkům a osobám, které je zastupují. Soudní komisař není vázán tvrzením účastníků na základě zásady vyšetřovací, která se v řízení nesporném uplatňuje. Záleţí tedy na zváţení soudního komisaře, jaké důkazy a v jakém rozsahu potřebném pro zjištění daných skutečností provede. Zásadou legálního pořádku je zajištěna logická návaznost jednotlivých úkonů řízení, přičemţ pořadí těchto úkonů probíhá v předem stanoveném sledu. Je zde také zachována zásada hospodárnosti řízení, přímosti, ústnosti a zásada materiální pravdy. 9

10 1.2 Právní úprava dědického řízení Dědické právo je upraveno jak hmotněprávní normou, tak i normou procesněprávní. S hmotnou částí dědického práva počítá zákon č. 40/1964 Sb., tj. občanský zákoník v části sedmé (dále jen ObčZ). Zabývá se nabýváním dědictví, odmítnutím dědictví, vyděděním i dědickou nezpůsobilostí. Děděním ze zákona i děděním ze závěti. Mimo jiné v občanském zákoníku nalezneme i úpravu ochrany oprávněného dědice. Důleţitou normou procesněprávní je v případě řízení o dědictví zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), který upravuje řízení před soudem. V části třetí řízení v prvním stupni, v hlavě páté 175a 175ze je obsaţeno řízení o dědictví. OSŘ upravuje i postavení notářů jako soudních komisařů, které je dále upraveno také v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen notářský řád) a právní úpravou odměn notářů je vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví č. 196/2001 Sb. (dále jen notářský tarif). Ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen jednací řád) nalezneme bliţší úpravu řízení o dědictví a to především v části desáté. V případě cizího prvku v řízení o dědictví se pouţijí kolizní normy uvedené v zákoně č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. Základní zásadou právní úpravy dědění je ta, ţe hmotněprávní dědické vztahy i procesní postup se řídí právem, které je platné v době úmrtí zůstavitele. 1.3 Pravomoc a příslušnost v řízení o dědictví Mezi procesní podmínky zkoumané soudem po zahájení dědického řízení patří tzv. procesní podmínky. Jedná se o pravomoc a příslušnost soudu. 10

11 1.3.1 Pravomoc soudů Jestliţe byl zůstavitel občanem České republiky v době své smrti a jmění patřící do dědictví je v České republice, náleţí projednání dědictví po tomto zůstaviteli do pravomoci soudu České republiky. Tato zásada platí i za předpokladu, ţe by některý z dědiců popřípadě všichni dědici, byli občané jiného státu. V takovém případě je pravomoc soudu České republiky výlučnou pravomocí, neboť z této zásady není výjimka. V případě, ţe se jedná o dědictví s cizím prvkem, bude se pravomoc soudů České republiky řídit mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, jinak se bude řídit ustanoveními zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním v platném znění. O dědictví s cizím prvkem se můţe jednat, jestliţe se dědictví po občanu České republiky nachází v cizině, 1 nebo pokud předmět dědictví nacházející se na území České republiky patří do pozůstalosti cizince Příslušnost soudů Příslušnost soudu se rozlišuje podle tří hledisek. Jedná se o příslušnost věcnou, příslušnost místní a funkční příslušnost. V řízení o dědictví jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak ( 9 odst. 1 OSŘ). Do této příslušnosti patří také obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně. Krajské soudy jako soudy druhého stupně rozhodují dle 10 OSŘ o řádném opravném prostředku, tedy o odvolání. Odvolání lze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o dědictví. Podle 10 písm. a OSŘ rozhoduje o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud ČR. Mimořádným opravným prostředkem je v řízení o dědictví dovolání, které lze podat proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího. 1 pravomoc soudu upravena v ustanovení 44 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním 2 pravomoc soudu upravena v ustanovení 45 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním 11

12 Místní příslušnost je upravena podle OSŘ jako výlučná místní příslušnost. Místně příslušný soud je v řízení o dědictví podle 88 písm. k ten soud, v jehoţ obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, a neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, v jehoţ obvodu měl naposledy pobyt; není-li takový soud, je příslušný soud, v jehoţ obvodu je zůstavitelův majetek, popřípadě mezi několika takto příslušnými soudy ten z nich, který první provedl úkon. V některých případech nelze určit místní příslušnost. Tak tomu bývá zejména tehdy, zdržoval-li se zůstavitel mimo území republiky. Zde se pak stanoví místní příslušnost podle obvodu, v němž byl majetek zůstavitele. 3 Místní příslušnost můţe být rozhodnutím soudu přikázána jinému soudu téhoţ stupně. Jedná se o tzv. delegaci, kterou literatura rozlišuje na delegaci nutnou a delegaci vhodnou. Delegaci vhodnou upravuje ustanovení 12 odst. 2 OSŘ. V tomto případě můţe být věc přikázána soudu téhoţ stupně z důvodu vhodnosti. Cílem delegace vhodné můţe být především rychlejší řízení, niţší náklady a účinnost takového řízení. Ustanovení 12 odst. 1 OSŘ upravuje nutnou delegaci. Jedná se o případ, nemůţe-li příslušný soud jednat, protoţe jeho soudci jsou vyloučení. V takovém případě musí být věc přikázána jinému soudu téhoţ stupně. O delegaci rozhoduje soud, který je nejblíţe společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuţ má být věc přikázána ( 12 odst. 3 OSŘ). Stejné ustanovení dává účastníkům řízení právo na vyjádření. 1.4 Účastníci řízení Účastníky dědického řízení jsou dle 175b OSŘ: a) ti, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát; b) věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě 175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví; 3 Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str

13 c) v řízení podle 175h je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. Podle 94 odst. 1 OSŘ v řízení, které můţe být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichţ právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Ad a) Osoby, u kterých lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, jsou účastníci řízení na základě některého z dědických titulů. Takovým dědickým titulem je závěť nebo dědění ze zákona, popřípadě oba tyto dědické tituly. Dědicem tedy není osoba, která se o sobě pouze domnívá, ţe je dědicem, pokud k tomu nemá některý z uvedených dědických titulů. Dědickými tituly se také zabývám v kapitole 3.1 Dědické tituly. V případě dědění ze zákona je účastníkem osoba, která spadá do některé z dědických skupin stanovených zákonem. Jedná se o osoby, které byly v příbuzenském nebo obdobném vztahu k zůstaviteli. Občanský zákoník rozlišuje čtyři dědické skupiny v ustanoveních 473 aţ 475a ObčZ. V případě dědění ze závěti lze za účastníka povaţovat tu osobu, která byla zůstavitelovou závětí k dědění povolána. Aby však taková závěť byla platná, musí splňovat zákonem dané poţadavky a to formální i obsahové. 4 Podrobněji v kapitole 3.2 Platnost závěti a násl. Je třeba zahrnout mezi účastníky řízení i osoby, které jako neopomenutelní dědici nebyly do závěti uvedeny a mohou namítnout relativní neplatnost závěti. Stejně tak osoby, které byly vyděděné listinou o vydědění, jsou účastníky řízení. Neopomenutelnými dědici a vyděděním se také zabývám v kapitole 3.4 Vliv neopomenutelných dědiců na platnost závěti. S osobou, která by byla povolána k dědění v případě, ţe by byla prokázána neplatnost dědického titulu jiné osoby, je třeba jednat jako s účastníkem řízení aţ do rozhodnutí sporné otázky. Pokud se zjistí, ţe osoba, která byla povaţována za účastníka řízení, nemůţe z nějakého důvodu dědit, ať uţ zjištěním, ţe dědický titul nemá, např. zůstavitelova závěť není platná, nebo zjištěním, ţe listina o vydědění potomka platná je a potomek byl tedy vyděděn, přestane s takovou osobou soud jednat, neboť ji za účastníka jiţ nelţe povaţovat. Pokud není ţádná osoba, kterou by bylo moţno povaţovat za dědice ze závěti nebo ze zákona, stává se účastníkem tohoto dědického řízení stát. Podle ustanovení 462 ObčZ 4 Podmínky platnosti závěti upravuje občanský zákoník, část sedmá, hlava třetí, v ustanoveních 476 a následující. 13

14 dědictví, které nenabude ţádný dědic, připadne státu. Stát tedy takové dědictví nabude jako tzv. odúmrť. Ad b) Účastníkem řízení můţe být zůstavitelův věřitel jen tehdy, uvádí-li ho jako účastníka ustanovení 175b věta druhá OSŘ. V případě odkazu na 175p OSŘ se jedná o předluţené dědictví. Obecně je dědictví zůstavitele předluţeno, jestliţe jsou dluhy patřící do dědictví vyšší neţ obvyklá cena majetku, který do dědictví zůstavitele patří. Podle ustanovení 175p OSŘ se účastníci mohou dohodnout na tom, ţe předluţené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Tato dohoda podléhá schválení soudu, který dohodu schválí, jestliţe neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Jestliţe je dědictví předluţeno, nedojde k dohodě podle 175p OSŘ a soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví podle 175t OSŘ, je věřitel zůstavitele rovněţ účastníkem dědického řízení dle 175b věty druhé OSŘ. Podle ustanovení 470 odst. 1 a 2 ObčZ dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Občanský zákoník ovšem nevylučuje moţnost dědiců dohodnout se o vypořádání takového dluhu odlišně, neţ jak vyplívá z ustanovení 470 ObčZ. V případě, ţe se dědici dohodnou při vypořádání dědictví o jiném rozdělení věřitelovy pohledávky, neţ o jakém hovoří výše uvedené ustanovení občanského zákoníku, musí s takovým vypořádáním věřitel souhlasit, jinak je tato dohoda vůči němu neúčinná. Ad c) Účastníkem dědického řízení můţe být i osoba, která se postarala o pohřeb zůstavitele. Tato osoba můţe být účastníkem řízení, jestliţe zůstavitel nezanechal ţádný majetek, nebo zanechal majetek nepatrné hodnoty. V obou případech dle ustanovení 175h odst. 1 a 2 OSŘ soud řízení zastaví. Pokud zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, můţe jej soud vydat tomu, kdo vypravil pohřeb a řízení zastavit. Taková osoba však musí projevit souhlas s vydáním tohoto nepatrného majetku. Pokud by souhlas s vydáním nepatrného majetku nedala, nebude ani účastníkem dědického řízení. 14

15 1.4.1 Zastoupení účastníků řízení V dědickém řízení můţe být účastník řízení zastoupen na základě zákona, plné moci i na základě rozhodnutí soudu. Fyzická osoba, která nemůţe před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem ( 22 OSŘ). Účastníka dědického řízení můţe v případě fyzické osoby zastoupit před soudem nebo soudním komisařem zákonný zástupce. Jedná se o případ, kdy tato fyzická osoba nemá tzv. procesní způsobilost. Jedná-li se o nezletilé dítě, je jeho zákonným zástupcem rodič. Jestliţe se jedná o osobu, která byla zabavena způsobilosti k právním úkonům nebo jí tato způsobilost byla omezena, zatupuje takovou osobu soudem ustanovený opatrovník. Dalším typem zastoupení je zastoupení na základě rozhodnutí soudu. Soud ustanoví rozhodnutím zástupce tomu, kdo nemůţe v řízení před soudem samostatně jednat a není zastoupen. V takovém případě soud ustanoví opatrovníka fyzické osobě, nemá-li procesní způsobilost a právnické osobě, která jako účastník řízení nemůţe jednat před soudem proto, ţe tu není osoba oprávněná za ni jednat ( 29 odst. 1 a 2 OSŘ). Na základě plné moci se můţe nechat zastoupit jak fyzická tak i právnická osoba. Plnou moc můţe zastoupený udělit takovému zástupci, kterým je fyzická osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, písemně nebo ústně do protokolu. Pokud bude plná moc udělena pro veškeré úkony v celém řízení, jedná se o tzv. procesní plnou moc. Procesní plná moc musí být vţdy udělena tehdy, zastupuje-li účastníka řízení advokát 25 odst. 1 OSŘ nebo notář 25a odst. 1 OSŘ, kteří si mohou na rozdíl od ostatních zástupců ustanovit dalšího zástupce dle 25 odst. 2 OSŘ v případě advokáta a 25a odst. 2 OSŘ v případě notáře. Na základě tzv. prosté plné moci lze činit pouze úkony, které jsou v plné moci výslovně uvedeny. Zástupce dědice můţe za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje ( 463 odst. 2 ObčZ). 15

16 1.5 Notář jako soudní komisař Základním právním předpisem upravujícím postup činnosti notářů je zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti, tj. notářský řád, který v 4 odkazuje na zvláštní zákon, kterým je v případě řízení o dědictví občanský soudní řád. Notáři jako soudní komisaři postupují v dědickém řízení podle občanského soudního řádu. Notáře jako soudního komisaře pověří soud, aby za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. 5 Úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, se povaţují za úkony soudu ( 38 odst. 1 a 3 OSŘ). Podrobnější popis notářů v řízení o dědictví je pak zakotven v 175za - 175ze OSŘ. Pověření notáře soudem je základním předpokladem pro činění úkonů notářem v řízení o dědictví. Toto pověření však není formou soudního rozhodnutí ( 38 odst. 4 OSŘ) a proto proti němu nelze podat odvolání. Výběr notáře, který bude jako soudní komisař provádět úkony v dědickém řízení, není náhodný ani se nejedná o volné stanovení soudem nebo o projevení vůle účastníkem. Úkony v řízení o dědictví jsou rovnoměrně pověřováni notáři se sídlem v obvodu okresního soudu podle rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydá předseda krajského soudu na kaţdý kalendářní rok ( 175za OSŘ). Pověření soud notáři postoupí i s dědickým spisem, který obsahuje i úmrtní list zůstavitele. Podle ustanovení 175zb odst. 1 aţ odst. 3 OSŘ můţe soud odejmout věc pověřenému notáři, jestliţe přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Soud pak pověří úkony v řízení o dědictví jiného notáře podle rozvrhu práce. Toto odnětí věci není stejně jako pověření notáře soudním rozhodnutím. Pokud soud odejme notáři věc podle výše uvedeného, zaniká právo takového notáře na odměnu za úkony, které dosud provedl. Jestliţe v souladu se zvláštním předpisem bude ustanoven zástupce, náhradník nebo bude jmenován nový notář, převezme věci, v nichţ jiţ soudem bylo uděleno pověření ( 175zc odst. 1 OSŘ). Úkolem notářů jako soudních komisařů je výkon prací, které mají vést k co nejrychlejšímu a nejhospodárnějšímu řízení. Notář se však nemusí na veškerých úkonech provedených v tomto řízení podílet jen sám, ale můţe písemně pověřit své pracovníky, kterými můţe být notářský koncipient, notářský kandidát nebo jiný pracovník, který je 5 Notář má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, jejichţ výši a způsob určení upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif). 16

17 u notáře v pracovním poměru a sloţil kvalifikační zkoušku podle 26 notářského řádu ( 103 notářského řádu). Za takové úkony, které jsou prováděny zaměstnanci soudního komisaře na základě jeho pověření, odpovídá sám soudní komisař. Všechny podklady, které jsou potřebné pro vydání usnesení soudu a vydání potvrzení soudu podle 175z odst. 1 OSŘ a návrhy na jejich znění připravuje notář. Pokud podklady nejsou úplné, můţe soud věc vrátit notáři se ţádostí o jejich doplnění nebo potřebné úkony provést sám. Pokyny soudu jsou pro notáře závazné ( 175zd odst. 1 OSŘ). 17

18 2. Průběh řízení o dědictví V řízení o dědictví mají jednotlivé úkony předem stanovené pořadí a určitým způsobem na sebe tyto úkonu navazují. Jedná se o zásadu legálního pořádku. 2.1 Zahájení řízení o dědictví a předběžné šetření Základním a logickým předpokladem pro zahájení dědického řízení je smrt fyzické osoby. Dědické řízení je ovládáno zásadou oficiality, soud tedy zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví o úmrtí osoby, nebo o prohlášení za mrtvého. Oznámení o úmrtí je povinen učinit příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky. Soud zahájí řízení i bez návrhu, jakmile se dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Usnesení o zahájení řízení není třeba doručit. 6 Smrt člověka se zjišťuje zpravidla ohledáním mrtvoly lékařem, který vystaví list o prohlídce mrtvého a učiní oznámení příslušnému obecnímu úřadu pověřenému vedením matriky. Nelze-li smrt prokázat tímto způsobem a je-li pravděpodobné či jisté, ţe určitá fyzická osoba zemřela, lze ji prohlásit za mrtvou na základě rozhodnutí soudu vydaného v řízení podle OSŘ. Úmrtí fyzické osoby či její prohlášení za mrtvou se zapisuje do knihy úmrtí, kterou vede obecní úřad pověřený vedením matriky. Po provedení zápisu do knihy úmrtí oznámí tento orgán státní správy úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví, jak mu to ukládá ustanovení 175a odst. 1 OSŘ. 7 Řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení, nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu a odst. 2 věta první OSŘ 7 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str odst. 1 OSŘ 18

19 Jestliţe se zahajuje řízení na návrh, je nutné prokazatelně doloţit smrt osoby, jejíţ majetek má být v řízení o dědictví projednáván (např. úmrtním listem). Mohlo by se jednat například o osobu, která nebyla občanem České republiky za předpokladu, ţe na našem území měla majetek. Zahajuje-li se řízení na návrh z důvodu dodatečného projednání majetku podle 175x OSŘ, prokazovat úmrtí osoby jiţ není nutné, neboť úmrtí osoby bylo jiţ doloţeno v původním řízení. Po zahájení řízení soud podle 38 odst. 1 OSŘ pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Ten pak neprodleně po obdrţení dědického spisu zjistí, zda jsou v evidenci závětí vedené podle 35a notářského řádu 9 evidovány: a) závěť zůstavitele, listina o vydědění nebo listina o odvolání těchto úkonů (dále závěť) a u kterého notáře nebo soudu je uloţena, b) listina o ustanovení správce dědictví, listina o odvolání ustanovení správce dědictví nebo listina o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví a u kterého notáře je některá z těchto listin uloţena. 10 Je-li některá z výše uvedených listin uloţena u soudního komisaře, je soudní komisař povinen (dle 76 odst. 1 jednacího řádu) vyhotovit protokol o zjištění jejího stavu a obsahu, k němuţ pevně připojí ověřenou kopii této listiny. Pokud je některá z listin uloţena u jiného notáře, poţádá soudní komisař o zjištění stavu a obsahu závěti toho notáře, u kterého je listina uloţena, a ten pak k vyhotovenému protokolu taktéţ připojí ověřenou kopii listiny. V případě, ţe je listina uloţena u soudu, soudní komisař poţádá soud o vyhotovení protokolu o zjištění jejího stavu a obsahu a k němu připojí ověřenou kopii listiny. Notář, který sepsal protokol o zjištění stavu a obsahu závěti, bezodkladně předá dědickému soudu k uloţení do sbírky prohlášených závětí závěť, která byla v jeho úschově ( 76 odst. 3 jednacího řádu). 9 Jedná se o Centrální evidenci závětí. Centrální evidence závětí je vedena od a jedná se o neveřejný seznam závětí vedený v elektronické podobě. Tento seznam vede, provozuje a spravuje Notářská komora České republiky c odst. 1 OSŘ 19

20 Závěť ale nemusí být vţdy uloţena u notáře nebo u soudu. Proto jestliţe se soudní komisař dozví o pravděpodobné existenci závěti, provede šetření za účelem zjištění osoby, u které je závěť uloţena nebo místa, na kterém by se závěť mohla nacházet. Jestliţe drţitele závěti najde, vyzve ho k odevzdání závěti. Soudní komisař pak vyhotoví protokol o zjištění stavu a obsahu závěti a spolu s připojenou ověřenou kopií listiny jej předá dědickému soudu k uloţení do sbírky prohlášených závětí. Účastníci řízení mohou do závěti, která nebyla sepsána formou notářského zápisu nahlíţet u soudního komisaře, jestliţe má soudní komisař zjištěno, ţe se skutečně jedná o účastníky dědického řízení. Jestliţe závěť zůstavitele vyjde najevo aţ po skončení dědického řízení, soud zjistí její stav a obsah a seznámí s ní osoby, které by podle ní mohly uplatnit své právo na vydání dědictví. U listiny o odvolání závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání vydědění však soud vyrozumí ty osoby, kterým by dědictví připadlo, kdyby existence těchto listin vyšla najevo v řízení o dědictví. 11 Počáteční fází dědického řízení je předběţné šetření, jehoţ význam spočívá ve zjišťování údajů důleţitých pro další postup řízení. Účelem předběţného šetření je získání co nejvíce informací o poměrech zůstavitele, aby dědické řízení mělo co nejrychlejší a nejefektivnější průběh. Jedná se zejména o zjištění, zda je dána pravomoc soudů České republiky k projednání dědictví. Dále se v předběţném řízení vyhledávají údaje o existenci dědiců, zůstavitelova majetku a jeho dluhů, a údaje o tom, zdali některý z dědiců, jemuţ byl zůstavitel zákonným zástupcem, potřebuje ustanovit opatrovníka. Součástí protokolu o předběţném šetření jsou údaje jak o osobních tak o majetkových poměrech zůstavitele. Tento protokol o předběţném šetření je zpravidla sepisován s vypravitelem pohřbu nebo s osobou, která je o poměrech zůstavitele dostatečně informována. V rámci provádění předběžného šetření podle 175d odst. 1 OSŘ soudní komisař provede výslech osoby, která je informována o osobních poměrech zůstavitele, jeho majetku a dluzích, a vyhotoví o tom protokol odst. 2 jednacího řádu odst. 1 jednacího řádu 20

21 Pokud to vyţaduje veřejný zájem je v rámci předběţného šetření potřeba učinit tzv. neodkladné opatření. Nejedná se o řešení sporů mezi dědici ani o stanovení způsobu, jak který dědic bude v průběhu řízení uţívat věci z dědictví, ale o zachování hodnoty majetku, který po sobě zůstavitel zanechal nebo předejití případné ztrátě. Demonstrativní výčet neodkladných opatření uvádí 175e odst. 1 OSŘ: a) zajištění dědictví, b) svěření věci osobní potřeby manţelovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, c) prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, d) ustanovení správce dědictví nebo jeho části. Ad a) Zajištění dědictví se provede zejména jeho uloţením u soudního komisaře nebo u soudu, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dluţníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém. 13 Ad b) Neodkladné opatření svěřením věcí manţelovi nebo jinému členu domácnosti zůstavitele učiní soudní komisař nebo soud jen tehdy, je-li to vhodné, a pokud s tím osoba, které mají být věci svěřeny, souhlasí. 14 Taková osoba je totiţ povinna svěřené věci opatrovat tak, aby nedošlo k jejich poškození nebo ztrátě a za tyto svěřené věci odpovídá za případnou škodu. Ad c) Prodej věcí, které nelze uschovat, aniţ by hrozilo nebezpečí škody nebo se musely na jejich uschování vynaloţit nepoměrné náklady, se týká jen věcí movitých. Mohou to být věci podléhající rychlé zkáze nebo takové věci, jejichţ úschova by vyţadovala neúměrné náklady. Při prodeji movité věci bude soud postupovat přiměřeně podle ustanovení o výkonu rozhodnutí části šesté OSŘ, ledaţe by přikročil k jinému způsobu prodeje, kterým můţe být prodej přímo určitému zájemci, zvláště pak, jestliţe by hrozilo nebezpečí z prodlení. Výtěţek z prodané věci se zařadí jako aktivum do dědictví. Ad d) Vyţaduje-li to obecný zájem nebo důleţitý zájem účastníků, soud ustanoví usnesením správce dědictví i bez návrhu. Ten pak po dobu dědického řízení činí úkony nezbytné k tomu, aby majetková hodnota věcí náleţejících do dědictví byla zachována e odst. 2 OSŘ jednacího řádu 21

22 Ustanovit správce dědictví usnesením i bez návrhu lze: a) nezanechal-li zůstavitel listinu o správě dědictví, kterou by ustanovil správce dědictví oprávněného spravovat veškerý majetek náleţející do dědictví; zanechal-li zůstavitel listinu o správě dědictví, kterou ustanovil správce dědictví oprávněného spravovat jen část majetku náleţejícího do dědictví, soud můţe ustanovit správce dědictví ke správě toho majetku, k jehoţ správě neustanovil správce dědictví zůstavitel, b) jestliţe zůstavitelem nebo soudem ustanovený správce dědictví zemřel, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byl v této způsobilosti omezen nebo byl soudem zproštěn funkce dosavadní správce dědictví. 15 Soud můţe správcem dědictví ustanovit zejména osoby, které uvádí v 175f odst. 2 OSŘ. Jedná se například o některou osobu z okruhu dědiců nebo osob blízkých zůstaviteli. Správcem dědictví můţe být ustanovena pouze taková fyzická osoba, která je způsobilá k právním úkonům. Správcem dědictví po zůstaviteli můţe soud ustanovit i notáře, který však není zároveň soudním komisařem v tomto řízení. Soud můţe správcem dědictví ustanovit i stát v případě, ţe dědictví má státu připadnout jako odúmrť. Správcem dědictví lze ustanovit pouze toho, kdo s tím souhlasí. Pokud byl v usnesení uveden den, kdy se má správce dědictví ujmout své funkce, je pak povinen od toho dne funkci vykonávat, jinak dnem následujícím po doručení usnesení o ustanovení do funkce. Dále v usnesení o ustanovení správce dědictví do funkce musí být uveden rozsah spravovaného majetku. K takovému majetku pak má při výkonu své funkce práva a povinnosti, které by jinak příslušely zůstaviteli. Pokud by chtěl učinit úkony nad rámec svého práva či povinnosti, můţe tak činit pouze se souhlasem dědiců a se svolením soudu. Správce dědictví je povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, odpovídá podle 420 ObčZ. 16 Správce dědictví nemusí být pouze ustanoven rozhodnutím soudu, ale zůstavitel má za svého ţivota moţnost v listině o ustanovení správce dědictví ve formě notářského zápisu správce dědictví ustanovit dle své vůle f odst. 1 OSŘ a odst. 3 ObčZ 22

23 V listině o ustanovení správce dědictví musí být uvedeno, zda správce dědictví má spravovat veškerý majetek zůstavitele nebo jeho část, kdo má funkci správce dědictví vykonávat a jeho souhlas s ustanovením do funkce správce dědictví. 17 Soud je pak povinen takto ustanoveného správce dědictví vyrozumět o úmrtí zůstavitele a vyzvat ho, aby se své funkce ujal. Ten je pak povinen ujmout se své funkce neprodleně poté, co se dozvěděl o zůstavitelově smrti a pokud je to dříve, neţ ho soud vyzve k výkonu funkce, oznámí to sám soudu, který vede dědické řízení. Správce dědictví podává soudu zprávu o své funkci průběţně podle rozhodnutí soudu jinak dvakrát ročně. Po skončení projednání dědictví předloţí konečnou zprávu o výkonu své funkce dědicům prostřednictvím soudu, který vedl řízení o dědictví. Dokud správa dědictví trvá, nemohou dědici s majetkem náleţejícím do dědictví, který byl svěřen správci dědictví nakládat nebo s ním činit jiná opatření ( 480a odst. 4, věta první ObčZ). Výkon funkce správce dědictví je úplatný. Správce dědictví má právo na odměnu a na náhradu hotových výdajů, jejichţ způsob určení a výši stanoví vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif) Zastavení řízení Jestliţe se v předběţném řízení ukáţe, ţe zůstavitel nezanechal ţádný majetek ( 175h odst. 1 OSŘ) nebo zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty ( 175h odst. 2 OSŘ), soud řízení o dědictví zastaví. Za bezcenné se považují takové předměty, které se vzhledem ke své povaze, stavu a stupni opotřebení jeví jako neprodejné pro naprostý nezájem ze strany případných kupujících. Za bezcenné bývá považováno běžné obnošené šatstvo, starý nábytek, někdy i vybavení domácnosti včetně spotřebičů apod d odst. 2, věta druhá, ObčZ 18 odměna a náhrada hotových výdajů správce dědictví v ustanovení notářského tarifu 19 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str

24 Pokud zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, můţe soud tento majetek vydat tomu, kdo vypravil pohřeb, jestliţe s tím tato osoba souhlasí. Za nepatrný majetek se můţe povaţovat takový majetek, který podstatně nepřevyšuje náklady spojené s vypravením pohřbu. Soud vydá vypraviteli pohřbu majetek rozhodnutím a současně řízení zastaví. Vydáním tohoto majetku se osoba, která jej nabyla, nestává dědicem, ale vlastnické právo získává rozhodnutím státního orgánu podle 132 ObčZ. Usnesení o zastavení řízení z důvodu, ţe zůstavitel nezanechal majetek ani z důvodu, ţe zanechal majetek nepatrné hodnoty, není třeba doručovat a nelze se proti němu odvolat. 2.3 Projednání dědictví Jestliţe nedošlo k zastavení řízení z důvodů uvedených v kapitole 2. 2 Zastavení řízení, a je tedy hmotně právní předpoklad dědění, kterým je existence dědictví, přistoupí soudní komisař k vlastnímu projednání dědictví Zjišťování dědiců a jejich vyrozumění Jedním z důleţitých úkonů v projednání dědictví je zjištění okruhu osob, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici (funkce legitimační). Základním podkladem pro zjištění takovýchto osob je protokol o předběţném šetření. Dále můţe být okruh osob povolaných dědit zjišťován dotazem v evidenci obyvatelstva, výslechem známých účastníků řízení či příbuzných zůstavitele, prověřováním osobního vztahu k zůstaviteli na základě předloţených listin apod., krajním případem je vyhláška soudu ve smyslu ustanovení 468 ObčZ. 20 Vyjde-li najevo, ţe dědicové zůstavitele jiţ rovněţ neţijí, musí soudní komisař zjistit jejich právní nástupce. 21 Osoby, o nichţ lze mít důvodně za to, ţe jsou zůstavitelovými dědici, soud vyrozumí o jejich dědickém právu. Současně je vyrozumí o moţnosti odmítnout dědictví a stanoví 20 K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíţí. 21 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str

25 jim lhůtu na odmítnutí dědictví jeden měsíc ode dne, kdy byl tento dědic vyrozuměn soudem o právu dědictví odmítnout. Tato lhůta můţe být soudem prodlouţena z důleţitých důvodů. Soud musí dědice poučit o náleţitostech a o právních následcích odmítnutí dědictví. Marným uplynutím této lhůty právo odmítnout dědictví zaniká, proto musí dědic, který po zůstaviteli dědit nechce odmítnout dědictví ústním prohlášení u soudu nebo písemně prohlášení soudu zaslat ve stanovené lhůtě Odmítnutí dědictví Po té, co dědic obdrţel vyrozumění soudu o jeho dědickém právu, v němţ byl poučen o právu dědictví odmítnout a poučen o právních následních odmítnutí dědictví, můţou nastat následující situace: a) ústním prohlášením u soudu nebo písemně soudu můţe dědic prohlásit, ţe dědictví neodmítá. Jedná se o právní úkon, který jiţ nelze odvolat ani v případě, ţe lhůta jednoho měsíce pro odmítnutí dědictví ještě zcela neuběhla; b) osoba povolána k dědění se ve lhůtě stanovené pro odmítnutí dědictví nevyjádří vůbec, a to ani prohlášením o odmítnutí dědictví ani prohlášením, ţe dědictví odmítnout nechce. Pokud osoba zvaţuje, zda dědictví odmítnou či dědit, můţe kdykoliv v průběhu lhůty prohlášení učinit. Pokud tato jednoměsíční hmotně právní lhůta marně uplyne bez jeho vyjádření, dědictví jiţ odmítnout nelze a pohlíţí se na tohoto dědice, jako kdyby prohlásil, ţe dědictví neodmítá; c) dědic ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením zaslaným soudu ve stanovené lhůtě dědictví odmítne. Je to neodvolatelný právní úkon, jehoţ následkem je, ţe dědic nebude dědit a nadále s ním nebude zacházeno jako s účastníkem dědického řízení. Pokud dědic svým počínáním dal nějakým způsobem najevo, ţe dědictví odmítnout nechce, nemůţe uţ toto dědictví odmítnout. Odmítnutí dědictví lze charakterizovat jako jednostranný bezvýhradný a neodvolatelný projev vůle vůči soudu (soudnímu komisaři) příslušnému k řízení o dědictví po zůstaviteli, kterým se ten, kdo je ze zákona nebo ze závěti povolán za dědice 25

26 a nedal dosud svým jednáním najevo, že dědictví odmítá, vzdává za sebe práva na dědictví nebo na podíl, který by mu měl z dědictví připadnout. 22 Dědic, který se rozhodl dědictví odmítnout, musí odmítnout dědictví v celém rozsahu. Dědictví nelze odmítnout jen zčásti nebo jen z některého dědického titulu. Prohlášení o odmítnutí dědictví je neodvolatelné. Pokud tedy dědictví odmítne, nelze se tohoto odmítnutí vzdát ani v případě, ţe se objeví další majetek spadající do pozůstalosti, o kterém tento dědic před odmítnutím nevěděl a o kterém by mohlo být zahájeno dodatečné dědické řízení. Po odmítnutí dědictví se na osobu, která dědictví odmítla, hledí jako by v době smrti zůstavitele neexistovala. Místo dědice, který dědictví odmítl, nastupují na jeho místo v případě dědictví ze zákona jeho potomci nebo ostatní dědicové v příslušné dědické skupině a rovněţ v případě dědictví ze závěti, připadá tato část majetku dědicům ze zákona. Jestliţe nedědí nikdo z nich, připadne toto dědictví státu jako odúmrť Zjišťování majetku a dluhů Vedle funkce legitimační je v dědickém řízení důleţitá také funkce majetková. Jestliţe bude tedy v předběţném šetření zjištěno, ţe zůstavitel zanechal majetek, který není pouze nepatrné hodnoty, bude soudní komisař zjišťovat v projednání dědictví vedle okruhu dědiců také rozsah zůstavitelova majetku a dluhů. Při zjišťování zůstavitelova majetku a dluhů vychází soudní komisař zejména z protokolu o předběţném šetření a stejně tak ze zpráv vyhotovených na základě výsledků výslechů svědků, výslechů účastníků, vyjádření orgánů nebo například také ze znaleckých posudků. V případě zůstavitelových dluhů vychází také zejména z vyjádření jeho věřitelů, kteří ve stanovené lhůtě přihlásili své pohledávky. Soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str m věta první, OSŘ 26

27 Zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů je východiskem pro pořízení soupisu aktiv a pasiv dědictví a pro určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů zustavitele a čisté hodnoty dědictví, případně výše jeho předluţení podle 175o OSŘ. Předmětem dědění je veškerý majetek zůstavitele, který je způsobilý k přechodu na dědice, tedy věci, práva i jiné majetkové hodnoty, které smrtí zůstavitele nezanikají a pro které neplatí zvláštní reţim přechodu mimo dědické řízení. Nejběţnějšími majetkovými hodnotami, které soudní komisař v dědickém řízení projednává, jsou nemovitosti, byty a nebytové prostory, vklady na účtech, cenné papíry, motorová vozidla, peněţní hotovost, členská práva a povinnosti v druţstvu, obchodní podíl ve společnosti, podnik zůstavitele, pohledávky zůstavitele, bytové zařízení, věci osobní potřeby apod. 24 Do soupisu pasiv dědictví se řadí takové dluhy zůstavitele, jejichţ existence nezanikla smrtí zůstavitele. Na návrh dědiců vydá soud dle 175n OSŘ usnesení, v němţ vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, zároveň je poučí o tom, ţe dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Toto usnesení soud uveřejní na úřední desce soudu. Pokud zůstavitel zanechal také majetek patřící do společného jmění manţelů, je nutné provést vypořádání tohoto majetku. Společné jmění manţelů zaniká nejpozději zánikem manţelství, a jedním z příčin pro zánik manţelství je smrt jednoho z manţelů. Vypořádáním společného jmění manţelů se uspořádají jejich majetkové vztahy podle zásad uvedených v 149 odst. 2 a 3 ObčZ. O obvyklé ceně takového majetku v době smrti zůstavitele rozhodne soud a určí, co z tohoto majetku patří pozůstalému manţelovi a co patří do dědictví. Proti samotnému usnesení soudu o vypořádání společného jmění manţelů je přípustné odvolání. Po právní moci tohoto rozhodnutí se pak pokračuje v řízení o dědictví a vychází se z něho při soupisu aktiv a pasiv dědictví. Po provedení soupisu aktiv a pasiv dědictví vydá soud usnesení, ve kterém určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů, čistou hodnotu dědictví popř. výši jeho předluţení v době smrti zůstavitele. Obvyklou cenou majetku je třeba rozumět cenu, za kterou bylo moţno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat. Ustanovení 175o odst. 2 OSŘ umoţňuje toto usnesení aţ do doby pravomocného skončení dědického řízení změnit, vyjdou-li najevo nové skutečnosti, z nichţ je nepochybné, ţe není usnesení správné. 24 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str

28 Jestli-ţe soud zjistí nové skutečnosti, které ovlivňují obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, aţ po právní moci usnesení o dědictví, pak je nutné postupovat podle ustanovení 175x OSŘ a zahájit dodatečné projednání dědictví Nařízení jednání Pokud má jiţ soudní komisař k dispozici doklady potřebné ke zjištění rozsahu a výše obvyklé ceny zůstavitelova majetku a rozsahu a výše dluhů, nařídí jednání. K projednání dědictví není třeba nařizovat jednání, potvrdí-li soud jeho nabytí jedinému dědici, nebo připadne-li dědictví státu podle 462 ObčZ. 26 Jestliţe soud nepotvrdí nabytí dědictví jedinému dědici nebo nepřipadne-li dědictví státu jako odúmrť, soud vţdy nařídí jednání. Soud předvolá všechny účastníky řízení a všechny ty, jejichţ přítomnost je při jednání potřeba. Takovou osobou můţe být kromě účastníka například svědek, znalec, tlumočník, zákonný zástupce účastníka, zmocněnec apod. Předvolání účastníkům a dalším osobám musí být podle 115 odst. 2 OSŘ doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Zákon hovoří o nejméně deseti dnech přede dnem, kdy má být jednání zahájeno. Nedostaví-li se podle 101 odst. 3 OSŘ řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepoţádal z důleţitého důvodu o odročení, můţe soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka. Soudní komisař připraví jednání tak, aby podle zásad rychlosti a hospodárnosti řízení bylo moţné věc skončit jiţ při prvním jednání. Bliţší a konkrétnější údaje k informacím získaným v průběhu předběţného šetření zjišťuje při samotné přípravě jednání. Zkoumá také celkový rozsah majetku i dluhů zůstavitele ke dni jeho smrti. Na základě výsledku nařízeného jednání připraví notář jako soudní komisař pro soud návrhy na usnesení a potvrzení soudu ve smyslu 175zd OSŘ. Tam kde jednání z důvodů uvedených v 175j OSŘ nařízeno nebylo, připraví soudní komisař návrhy pro soud na základě výsledů svých zjištění obsaţených ve spise ohledně osoby dědice (případně na 25 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str j OSŘ 28

29 základě zjištění, ţe dědictví nabývá stát jako odúmrť), rozsahu majetku a výše dluhů zůstavitele Rozhodnutí o dědictví Výsledkem dědického řízení a jeho konečnou fází je rozhodnutí soudu o dědictví. Soud rozhoduje usnesením ve věci samé a nabytím právní moci tohoto usnesení je dědické řízení skončeno dle 175s odst. 1 OSŘ. Podle 175q odst. 1 OSŘ soud v usnesení o dědictví: a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, ţe dědictví nenabyl ţádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluţeného dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Ad a) Pokud je podle hmotného práva povolán dědit pouze jeden dědic, ať jde o dědice ze zákona nebo ze závěti, soud vydá usnesení, které mu potvrzuje nabytí dědictví. Toto usnesení má jednoznačně deklaratorní charakter, neboť jím potvrzuje právní stav, který existoval jiţ v době úmrtí zůstavitele. Tímto usnesením soud rozhodne i tehdy, jestliţe bylo povoláno dědiců více, avšak z různých důvodů nedědí. Jedná se o takové dědice, kteří například byli platně vyděděni, odmítli dědictví apod. Jestliţe se ale jedná o dědění jediného dědice z důvodu, ţe se na tom ostatní dědici, kteří dědictví neodmítli, dohodli, bude se jednat o postup podle 175q odst. 1 písm. c OSŘ. Ad b) Jestliţe není dědice, který by dědictví po zůstavitelovi nabyl, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť ( 462 ObčZ). V tomto případě se nejedná o přechod dědictví na stát děděním, ale jedná se o zvláštní nabývací titul státu. Z toho vyplývá, ţe stát není dědicem a proto nemůţe dědictví odmítnout. Pokud zůstavitel pořídil pro svou smrt závětí pouze na část svého majetku a nezanechal ţádné dědice, kteří by dědili ze zákona, připadne státu jen ta část, kterou nedědí dědici ze závěti. 27 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str

30 Ad c) Je-li více dědiců, aniţ je rozhodující, na základě jakého dědického titulu (ze závěti či ze zákona) jsou povolání dědit, mohou se mezi sebou vypořádat o dědictví dohodu ( 482 ObčZ). Jde shodný projev vůle všech dědiců, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli a kteří jsou vedle sebe povoláni dědit (dědickou dohodu nemohou uzavírat ti, jejichţ dědické právo se navzájem vylučuje); soud dohodu usnesením schválí ( 175 odst. 1 písm. c OSŘ), pokud neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Dohodu o vypořádání dědictví je moţné uzavřít jedině před soudem (soudním komisařem). Pouze v takovém dědickém řízení, ve kterém se uzavírá dohoda o vypořádání dědictví, se účastníci mohou odchýlit od velikosti svých dědických podílů stanovených v zákoně nebo v závěti. 28 Dohodou o vypořádání dědictví jsou dědicové vázáni a dohoda se musí týkat veškerého majetku, který byl zahrnut do aktiv dědictví. Dohoda o vypořádání dědictví se nemusí výslovně týkat pasiv dědictví. Za pasiva dědictví odpovídají dědicové podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví ( 470 odst. 2 ObčZ). Vyjde-li na podkladě soupisu aktiv a pasiv a rozhodnutí o určení obecné ceny, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví najevo skutečnost, ţe dědictví je předluţeno, je moţné, aby dědici přenechali toto předluţené dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Předpokladem pro přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů je dohoda mezi dědici na straně jedné a věřiteli na straně druhé, ţe věřitelé převezmou majetek patřící do dědictví na úhradu svých pohledávek. Na základě takové dohody se věřitelé stávají účastníky řízení o dědictví. 29 Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům ( 471 odst. 1 věta druhá ObčZ). Ad d) Nebyla-li dědici uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, nebo nebyla-li tato dohoda schválena soudem 30, potvrdí soud usnesením nabytí dědictví podle dědických podílů vyplývajících ze závěti nebo ze zákona, případně z obou těchto dědických titulů. Usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů má deklaratorní charakter, protoţe soud dědictví nevypořádává, ale pouze potvrzuje stav, který nastal jiţ v době úmrtí zůstavitele. Soud se v tomto usnesení nemůţe odchýlit od dědických podílů určených dědickými tituly jednotlivých dědiců. 28 Schelleová, Ilona a kolektiv. Civilní proces. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str Schelleová, Ilona. Dědictví a dědické právo. 1. vydání. Praha: Computer Press, 2001, str Pokud dohoda o vypořádání dědictví nebyla soudem schválena, můţe v řízení pokračovat aţ po právní moci tohoto rozhodnutí ( 175q odst. 3 OSŘ). Soud neschválí takovou dohodu, která odporuje zákonu nebo dobrým mravům ( 482 odst. 2 ObčZ). 30