Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY Sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence Diplomová práce Brno 2009 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Vypracovala: Kateřina Foretníková

2 FORETNÍKOVÁ, Kateřina. Sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, s. Vedoucí diplomové práce Petr Čech. Anotace: Práce si klade za cíl vymezit profesi sociálního pedagoga ve vztahu k dalším pomáhajícím profesím a to konkrétně ve vztahu sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence. Vysvětluje pojem krize a krizová intervence, blíže se zaměřuje na specifika pomáhajících profesí, charakterizuje profesi sociálního pedagoga a krizového pracovníka, jejich pracovní činnosti a kompetence, popisuje a objasňuje možnosti uplatnění sociálního pedagoga v krizové pomoci a intervenci. Zjišťuje, jaké požadavky jsou kladeny na sociálního pedagoga jako pracovníka krizové intervence, co vše musí splňovat (model kompetencí, systém vzdělávání, právní a etická výbava) a jaký mŧže být přínos (pozitivní X negativní) sociálního pedagoga jako pracovníka krizové pomoci a intervence. The work aims to define the profession of social pedagogue concerning other helping professions and concretely concerning social pedagogue as a worker crisis assistance and crisis intervention, explains the concept of crisis and crisis intervention, focuses more closely on the specifics of helping professions, characterizes the profession of social pedagogue and crisis worker, their work and competence, describes and explains scope for social pedagogue in the field of crisis assistance and intervention, determines what demands are placed on the social pedagogue as a worker crisis intervention, as all must meet (competence model, educational system, legal andethical knowledge) and what can be benefit (positive X negative) of social pedagogue as a worker crisis assistance and intervention. Klíčová slova: Pomáhání, krizová pomoc, krizová intervence, krize, pomáhající profese, sociální pedagog, krizový pracovník, kompetence. Helping, crisis assistance, crisis intervention, crisis, helping professions, social pedagogue, crisis worker, competence.

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Kateřina Foretníková

4 Děkuji PhDr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za konzultace a vedení diplomové práce, vstřícnost a podporu. Kateřina Foretníková

5 Obsah Úvod Krize a krizová pomoc Pojem krize Projevy a dŧsledky krize Příčiny krize Typologie krizí Prŧběh krize Možnosti řešení krize Svépomoc a vzájemná pomoc Odborná krizová pomoc Krizová intervence Pojem krizová intervence Principy a specifické znaky krizové intervence Etapy krizové intervence Formy krizové intervence Krizová intervence tváří v tvář Telefonická krizová intervence Pomáhající profese Specifika pomáhajících profesí Syndrom vyhoření a možnosti prevence Supervize Duševní hygiena v pomáhajících profesích... 55

6 3.2 Profesionalita práce, etika a hodnoty v pomáhajících profesích Kompetence v pomáhajících profesích Sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence Sociální pedagogika zaměření, obsah, cíle Profese sociálního pedagoga Pracovník krizové intervence Sociální pedagog krizový pracovník Kompetence sociálního pedagoga jako pracovníka krizové pomoci a intervence v ohnisku zájmu Otázka kompetencí a základní výzkumné otázky Metoda ohniskové skupiny Účastníci výzkumu Organizace výzkumu Analýza a interpretace dat K otázce kompetencí závěry a shrnutí Závěr Literatura Seznam vyobrazení Resumé

7 Úvod Tématem předkládané diplomové práce je sociální pedagog ve vztahu k dalším pedagogickým a pomáhajícím profesím a to konkrétně sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence. K výběru tématu Sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence mě vedlo především to, že sama pracuji jako krizový pracovník v krizovém centru pro děti a mládež a sama jsem řešila otázku dalšího vzdělávání, požadavky v oblasti praktických znalostí a dovedností a to mě následně přivedlo k otázce kompetencí a systému vzdělávání pracovníkŧ krizové pomoci a intervence. Pro pochopení všech souvislostí a vztahŧ bylo hned z počátku nutné vysvětlit pojem krize a krizový stav, zaměřit se na příčiny krizí a možnosti jejich řešení a blíže se věnovat oblasti krizové pomoci a intervence, protože bez těchto souvislostí nelze správně pochopit specifika profese krizového pracovníka a nároky na jeho osobnostní a odbornou výbavu. Dále bylo nutné zaměřit se na oblast pomáhajících profesí, jejich specifika a kompetence, zaměřit se na to, co všechny tyto profese spojuje, dát vše do širších souvislostí tak, aby bylo možné plynule navázat profesí sociálního pedagoga, zaměřit se na charakteristiku profese sociálního pedagoga a krizového pracovníka, charakteristiku jejich pracovních činností a kompetencí, přípravu a možnosti uplatnění sociálního pedagoga v oblasti krizové pomoci a intervence a hlavně na vztah sociální pedagog krizový pracovník. Pokud se sociální pedagog rozhodne uplatnit právě v oblasti krizové pomoci a intervence, měl by vědět, jaké možnosti uplatnění v této oblasti má, kdo je vlastně pracovníkem krizové pomoci a intervence, jaké jsou na něho kladeny požadavky, jak vypadá systém vzdělávání a jak by měla vypadat příprava krizového pracovníka. A právě i z těchto dŧvodŧ má práce popisuje a objasňuje možnosti uplatnění sociálního pedagoga v oblasti krizové pomoci a intervence a pokouší se odpovědět na otázku, jaká je lidská a profesionální zaměřenost sociálního pedagoga v oblasti krizové pomoci a intervence. Mŧžeme říci, že možnosti uplatnění profese sociálního pedagoga jsou v rŧzných oblastech a resortech a náplň činností je značně rozsáhlá a pestrá. A právě proto jsou na 1

8 tuto profesi kladeny značné požadavky v oblasti vědomostí, praktických (sociálních) dovedností, požadavky na vlastnosti osobnosti. Má zjištění by mohla být užitečná a nápomocná nejen pro sociální pedagogy, kteří řeší otázku, jakým směrem se ve své profesi vydat, ale mohla by také napomoci k profilování modelu sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence. Hlavním cílem je tedy zjistit, jaké požadavky jsou kladeny na sociálního pedagoga jako pracovníka krizové pomoci a intervence, co vše musí splňovat sociální pedagog jako pracovník krizové pomoci a intervence (model kompetencí, systém vzdělávání, právní a etická výbava) a jaký mŧže být přínos sociálního pedagoga (pozitivní x negativní) jako pracovníka krizové pomoci a intervence. S otázkou vědomostí a praktických znalostí souvisí výběr výzkumné metody, která byla použita, a tou jsou ohniskové skupiny. Tato metoda předpokládá interakci mezi členy skupiny, sdílení jejich názorŧ, zážitkŧ i příběhŧ, a proto byla vybrána skupina spolupracovníkŧ, v tomto případě jednoho krizového centra, kteří disponují vědomostmi širšího společensko-vědního základu a dále znalostmi a praktickými zkušenostmi, které se vztahují ke krizové pomoci a intervenci a kteří jsou odborníky z praxe, protože teprve praxe nám mŧže ukázat, jak náročné je pracovat v pomáhajících profesích a zároveň jaké nároky jsou na pomáhající profese kladeny. 2

9 1 Krize a krizová pomoc 1.1 Pojem krize Pojem krize není jednoznačný, mŧžeme se na něho dívat z rŧzných úhlŧ pohledu a také k němu přistupovat z hlediska mnoha oborŧ. Klimpl (1998, s. 25) o termínu krize přímo říká: Termín krize slouží k označení mnoha rozdílných druhů situací, spojených s vysokou naléhavostí nebo fenoménem změny. Je proto obtížné ne-li nemožné všechny významy systematicky prozkoumat. Výraz krize má pŧvod v řeckém krinó oddělit, vybrat, volit; krisis pak označuje rozhodnutí, rozsouzení, soud. Krizi tedy mŧžeme vymezit jako rozhodující chvíli obratu, kdy dochází ke změně. (Vymětal, 2003, s. 135) Dle Vykopalové (2007, s. 5) je tento termín obecně užíván pro jakékoliv situace, které jsou vnímány nepříjemně a negativně, ale to je pouze jeden úhel pohledu. Eis (1994, s. 31) upozorňuje, že chápání krize pouze jako něčeho negativního je značně zjednodušující a zavádějící a dále vysvětluje: Osobně se hlásím k pozitivnímu chápání krize v životě každého člověka. K pojetí krize jako něčeho užitečného, co při odpovídajícím řešení a dořešení může člověka vést k novým pozitivním aktivitám a hodnotám. Z psychologického hlediska je krize charakterizována jako situace selhání dosavadních regulativních mechanizmŧ, nefunkčnost v oblasti biologické (spánek, potrava), psychické (ztráta smyslu života), sociální (život s druhými). V psychiatrii, psychologii, psychoterapii je to výraz pro extrémní psychickou zátěž, nebezpečný stav, životní událost nebo rozhodný obrat v léčbě a také období přechodu mezi vývojovými stádii. (Hartl, Hartlová, 2000, s. 279) Matoušek (2003b, s. 98) uvádí, že slovo krize se užívá pro označení stavu vážného oslabení adaptačních schopností, který je subjektivně vnímán jako bezmoc, neschopnost se s událostí vyrovnat obvyklými zpŧsoby a v obvyklém čase. Dle Kastové (2000, s. 15) hovoříme o krizi tehdy: když se člověk ocitne v zatěžující nerovnováze mezi subjektivním významem problému a možnostmi zvládání, které má k dispozici. V krizi jedinec cítí ohrožení své identity, kompetence utvářet svůj 3

10 vlastní život. Prožitek schopnosti formovat život pro nás má vysokou hodnotu, která je v krizi ohrožena. Vodáčková vnímá krizi jako nebezpečí ale současně také jako příležitost. Chápe ji jako subjektivně ohrožující situaci s velkým dynamickým nábojem, která nese možnost zásadní změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu. Říká: Krize vede obvykle ke změně regulativních způsobů našeho chování (ať v pozitivním, nebo v negativním smyslu). (Vodáčková, 2007, s. 31) Vykopalová (2007, s. 5) a Špatenková (2004a) se shodují na tom, že krize představuje přechodný stav vnitřní nerovnováhy zpŧsobený kritickými událostmi nebo takovými životními událostmi, které vyžadují zásadní změny a řešení. Do duševní krize se dle Vymětala (1995, s. 13) dostáváme, střetneme-li se s překážkou, kterou nejsme schopni vlastními silami, eventuelně za pomoci nám blízkých lidí zvládnout v přijatelném čase a navyklým zpŧsobem. Thom (1992, s. 24) říká, že: v krizi je každý subjekt, jehož stav se projevuje zdánlivě bezdůvodným oslabením jeho regulativních mechanismů, a který je subjektem samotným vnímán jako ohrožení vlastní existence. Eis (1994, s. 31) upozorňuje na to, že bychom od krize měli odlišovat katastrofu, která na rozdíl od krize bývá viditelná a zjevná. Mezi katastrofou a krizí však existují souvislosti. Katastrofa může připravovat krizi a krize může přivodit katastrofu. Jsou-li přítomny následující symptomy, bude se dle Špatenkové (2004a, s. 18) s největší pravděpodobností jednat o krizi: intenzivní kritická událost vybočující z každodenní reality prožívání situace jako ztráty, ohrožení nebo šance (výzvy) přítomnost negativních emocí a zážitků pocit nejistoty z budoucnosti pocit ztráty kontroly náhlé narušení obvyklých vzorců chování jedince, jeho způsobu života, denního rytmu, návyků apod. stav emočního napětí trvající nějakou dobu (nejčastěji 2-6 týdnů, někdy dokonce měsíců) nutnost změny a přizpůsobení se nové situaci 4

11 V souvislosti s pojmem krize a jeho vymezením je dŧležité upozornit na dvě jména a to Erik Lindemann a Gerald Caplan. Na základě jejich prací se krize vymezuje jako proces prŧběh reakce na situaci, kterou jedinec nemŧže snadno řešit v rámci obvyklých strategií, jakými je zvyklý zvládat zátěž. Při posouzení vlastních zdrojŧ a sil a požadavkŧ prostředí má jedinec dojem, že požadavky prostředí překračují možnosti jeho zdrojŧ a sil. (Baštecká, 2005, s. 164) Caplan předznamenává současné trendy pojetí krize, které zdŧrazňují komplexní a psychosociální aspekty. Dle G. Caplana je krize chápána jako subjektivní prožitek, reakce na okolnosti a s intenzitou podnětu přímo nekoreluje. (Brown, 1992, s. 123) Caplanova teorie krize zdŧrazňuje dva základní principy: Za prvé je to princip homeostázy, kdy na základě podnětů z nitra organismu dochází k reakci, k návratu do rovnovážného stavu. Za druhé je to princip sociálního učení, kdy jedinec řeší krátkodobé výkyvy rovnováhy automaticky, závažnější pak cestou pokusu a omylu, při dalším zvýšení napětí a subjektivního ohrožení se pokouší o inovativní řešení. Pokud byla strategie zvládání použita, dochází k jejímu zařazení do repertoáru chování jedince. K pozdějšímu využití dochází i tehdy, byla-li zvolená strategie neúčinná (učení z negativní zkušenosti) (Lucká, 2003, s. 120) ; (Klimpl, 1998, s. 29) Obr. 1: Grafický model krize Geralda Caplana (dle Mlčák, 2005a, s. 13) 5

12 Základní poznatky o tom, co je krize a jak se promítá do našeho života, lze shrnout za využití hlavních a podle mého názoru nejdŧležitějších postřehŧ jednotlivých autorŧ. Krize je životní situace, která přesahuje obvyklý repertoár vyrovnávacích strategií. Krize má subjektivní charakter. Pro každého znamená něco jiného. Je definována jedincem. Je důležitým činitelem změny a zrání pro každého jedince. (Vodáčková, 2007, s. 43) Krize bývá způsobena ztrátou, zátěží, změnou, volbou; pro jedince často představuje hrozbu. Změna krizi navozuje a krize změnu působí.(baštecká, 2005, s. 164) Má-li se naplnit význam pojmu krize, pak se musí projevovat dvěma základními znaky: nefunkčností a bezperspektivností. (Eis,1994, s. 32) Krize je současně situací krajní nouze, ale i příležitostí, je-li překonána, k pozitivnímu obratu a dalšímu životu. (Vymětal,1995, s. 12) Tuto kapitolu bych uzavřela tvrzením Honzáka (1994, s. 12), že jakkoliv krize nebývá stavem příjemným, je nutno říci, že je stavem k životu patřícím, a že je často nezbytnou vývojovou fází řady dějŧ, které nelze obejít, a někdy dokonce tvoří uzlové momenty našeho života. 1.2 Projevy a důsledky krize Pro správné pochopení toho, co je to krize a jak probíhá, pro pochopení všech souvislostí je dŧležité seznámit se s poznatky a hypotézami, které vychází z díla Ericha Lindemanna, Geralda Caplana, Lydie Rapoportové, Hawarda Parada, Davida Kaplana, Geralda Jacobsona, Martina Stricklera, Petera Sifneose a lze je shrnout do následujících deseti bodŧ: 6

13 Jedinec je během svého života vystaven obdobím vzrůstajícího vnitřního a vnějšího napětí, které narušuje jeho běžný stav rovnováhy (homeostázy) s okolním prostředím. Tyto epizody jsou obvykle vyvolány nějakou ohrožující (nebezpečnou) událostí, která může být ojedinělá, epizodická, ale může se jednat také o sérii menších událostí, které se kumulují. Dopad takovéto události naruší emoční rovnováhu daného jedince. Většinou se jedná o krátkodobé, často nepozorované zvýšení napětí, které spustí adaptační vzorce, automatické řešení problému. Pokud není tato snaha úspěšná, napětí narůstá, jedinec si ho začíná plně uvědomovat, mobilizují se vědomé způsoby řešení problému metodou pokus omyl. Pokud se problém nepodaří vyřešit, napětí ještě více stoupá a je pociťováno jako úzkost, nepohoda. Jedinec zkouší inovovat metody řešení problému. Pokud není možné problém vyřešit, ani se mu nějak vyhnout nebo jej redefinovat, napětí stoupá k vrcholu. V tomto bodě, během kterého přestávají fungovat adaptační mechanismy, se jedinec ocitá ve stavu akutní krize. Dochází k dezorganizaci a rozvoji psychiatrických symptomů. Potom následuje období postupné reorganizace, dokud opět není dosaženo stavu rovnováhy. Jak se krize vyvíjí, může jedinec vnímat počáteční podnět a následné stresové události jako ohrožení svých základních potřeb nebo své suverenity a duševní pohody; jako ztrátu identity, ztrátu statusu nebo role, zpochybnění kontroly nad sebou samým, svým prožíváním a chováním, nad svým životem apod. Prožitek každé této ztráty vyvolává charakteristickou emocionální reakci, která odráží subjektivní význam události pro daného jedince: ohrožení vyvolává znepokojení; ztráta s sebou přináší pocity strádání (ochuzení), smutku a truchlení; zpochybnění stimuluje mírný nárůst napětí a podněcuje naději a očekávání, uvolňuje novou energii pro řešení problému. Krize není ani nemoc ani patologický stav, odráží snahu jedince vyrovnat se s náročnou životní situací. Krize může souviset s nějakým dřívějším 7

14 nevyřešeným nebo jen částečně vyřešeným konfliktem. V takovém případě se může spustit nepřiměřená nebo přehnaná reakce. Krizová intervence v takových situacích poskytuje mnohonásobnou příležitost: vyřešit současnou nesnáz, znovu pracovat na předcházejících potížích anebo mezi nimi přerušit spojitost. Celková doba mezi počátečním podnětem a konečným vyřešením krizové situace se může velmi lišit, záleží na závažnosti ohrožující události, charakteristických reakcích jedince, přirozenosti a komplexnosti úkolu, který musí být splněn, a na dané sociální situaci jedince (zdrojích pomoci). Nicméně, stav akutní krize je časově omezen, obvykle trvá od čtyř do šesti týdnů. Zdá se, že každý konkrétní příklad krizové situace (například smrt blízkého člověka nebo zážitek znásilnění) má své specifické fáze, které mohou být předvídány a zmapovány. V každé fázi lze očekávat určité emocionální reakce a behaviorální odezvy. Model fází může napomoci identifikovat, kde se jedinec zasekl a co je pravděpodobnou příčinou neschopnosti pracovat s krizí a zvládnout danou situaci. Během krize signalizuje postižený jedinec potřebu pomoci a ochotu tuto pomoc přijmout. Běžné obranné mechanismy slábnou, obvyklé adaptační mechanismy se prokázaly být neadekvátní a ego se stává přístupnější k vnějšímu ovlivňování a změně. V tomto období může minimální úsilí přinést maximální efekt; nepatrná pomoc, správně zaměřená, může být efektivnější než extenzivní pomoc v období menší emocionální přístupnosti. Během fáze reintegrace se může objevit nové ego, mohou se vyvinout nové adaptační mechanismy, které umožní jedinci efektivněji se vypořádat s jinými náročnými životními situacemi v budoucnosti. Pokud však není v tomto kritickém úseku poskytnuta potřebná pomoc, může si jedinec osvojit neadekvátní a maladaptací vzorce, které se později projeví oslabenou schopností přiměřeně fungovat. (Špatenková, 2004a, s ) 8

15 Myslím, že výše uvedené poznatky jsou natolik vyčerpávající, že nepotřebují další komentář a stávají se inspirací pro další zamyšlení nad pojmem krize. Nejdŧležitější však je, že těchto deset bodŧ přesně a jasně zachycuje podstatu krize a její pŧsobení na kvalitu lidského života a při porovnávání výše uvedených poznatkŧ s poznatky dalších autorŧ, zjistíme, že se ve všem podstatném shodují. Mŧžeme tedy říci, že krize nás provázejí celým životem, jsou jeho součástí. Na jedné straně jde o nežádoucí změny, ale v některých případech také o změny žádoucí. Pro někoho mohou být tyto životní události nebezpečné, pro někoho úplně neutrální a pro někoho se mohou stát inspirací a posunout ho dál v jeho vývoji. A neměli bychom zapomínat ani na to, že v životě člověka dochází k přirozeným vývojovým krizím. Krize jsou tedy subjektivní záležitostí a pouze my rozhodujeme o tom, zda jsme v krizi nebo ne a zda jsme schopni těžit i z této pro nás nepříjemné situace. Krize ovlivňuje naši duševní rovnováhu, a jak říká J. Vymětal přestáváme být pánem ve svém domě. Dále mŧžeme říci, že krize v člověku nastoluje potřebu změny a vede k osvojení nových vyrovnávacích strategií. Pokud člověk krizi nezvládne a nevyřešené problémy si nese do dalšího života, musí počítat s tím, že v budoucnu to mŧže negativně ovlivnit zvládnutí obdobné situace. Krize je vždy, ať už má pro člověka pozitivní či negativní význam, situací náročnou. Pozitivní význam má však pouze tehdy, pokud je poznána, řešena a překonána. 1.3 Příčiny krize Rozlišujeme vnější a vnitřní příčiny krize precipitory. Vnější podněty lze rozdělit do tří základních oblastí: Ztráta objektu (úmrtí blízké osoby, rozvod, rozvrat manželství, nenaplnění očekávané situace) Změna (zdravotního stavu, zaměstnání, finančního stavu, rodinného systému apod.) 9

16 Volba (mezi stejnými kvalitami nebo ambivalentní volba) (Thom, 1992, s. 25 upraveno dle Bednářová, 2006, s. ; Lucká, 2003, s. 121 ) René Thom (1992, s. 26) dále rozlišuje dva vnitřní precipitory krize: Nutnost adaptace subjektu na svůj vlastní vývoj a změny z toho pramenící, to znamená, že precipitorem může být právě neschopnost vyhovět požadavkům vývoje, nárokům, zodpovědnosti. Náhradní opatření nebo také jev, který nazýváme pojmem hybrid (z řeckého hybris zaslepenost, zpupnost). Aby mohlo v našem životě dojít k plynulému vývoji za nepříznivých podmínek, je občas potřeba přijmout náhradní opatření. Jsou to ty kroky a strategie, které problém sice neřeší, ale v nejtěžších chvílích umožní překlenutí situace. ( upraveno dle Vodáčková, 2007, s. 32; Lucká, 2003a, s. 121) Vnitřním spouštěčem krize je dle Matouška osobní citlivost, případně reaktivace dřímajících vnitřních konfliktŧ. (Matoušek, 2003b, s. 98) Dle Bednářové (2006, s. 60) mŧže krizi vyvolat intenzivní, náhlý, extremně silný zážitek nebo dlouhodobě stresující situace. Hanuš (2006, s. 8) na základě spouštěčŧ krize vyvozuje, že vznik krize mŧže zpŧsobit jedna nebo několik zátěžových událostí pŧsobících na citlivě laděnou či reagující individuální konstituci (fyzickou i psychickou) jedince. Konstituce jedince pak vychází z vrozených dispozic a získaných zkušeností během života. Na vzniku krize se mohou podílet i další precipitory. Dle Špatenkové (2004a, s. 19) však není možné sestavit úplný výčet událostí, které mohou být příčinou krize. Krize je stavem ryze subjektivním. To, co pro jednoho mŧže znamenat bezvýznamnou životní epizodu, mŧže pro jiného znamenat příčinu dezintegrace osobnosti. Pro představu mŧžeme uvést tabulku životních událostí autorŧ Holmese a Rahea, které se mohou podílet na vzniku krize, i když studie obou autorŧ, kterou uskutečnili v 60. letech dvacátého století, měla přispět k objasnění dŧvodŧ nemocnosti a předčasné úmrtnosti. (Vodáčková, 2007, s. 32) Každé události jsou přiřazeny body v závislosti na míře zátěže pro organizmus. Je-li součet bodŧ za jeden rok vyšší než 250, jde o vysokou míru stresu, kdy organizmus člověka je na hranici vlastních rezerv. (Bednářová, 2006, s. 60) 10

17 Honzák (1994, s. 56) uvádí, že záleží pochopitelně na mnoha dalších okolnostech, například postoji člověka k dané události, míře sociální podpory v tíživé situaci, zpŧsobu přijetí a zacházení s nepříznivými okolnostmi, věkovém období, kdy člověka krize zastihne, atd. Obr. 2: Tabulka životních událostí (Bednářová, 2006, s. 61) Klimpl (1998, s. 30) upozorňuje na to, že jakýkoliv seznam příčin zŧstává nutně neúplný a zaměřuje se na známé a časté příčiny. Příčiny krize rozděluje z hlediska vlivŧ, které jsou zpŧsobilé vyvolat krizi, rozeznává traumatické krize a krize z životních změn. Traumatické krize dle Klimpla (1998, s. 30) vznikají v dŧsledku situací všeobecně považovaných za bolestné a nepředvídatelné, jež náhle narušují psychiku 11

18 jedince, jeho sociální identitu, jistotu a pocit zdraví (bio-psycho-sociální pohodu). Pro krize z životních změn bývá příznačné, že pŧvodně radostně očekávaná událost se mŧže změnit ve zdroj stresu a psychické nejistoty. (Klimpl, 1998, s. 32) Vše podrobně znázorňuje následující schéma. Obr. 3: Spouštěče krize (Klimpl, 1998, s. 31) 1.4 Typologie krizí Typologie krizí vychází z rŧzných kritérií a řídí se především podle situace a okolností, podle nichž ke krizím dochází a podle faktorŧ, které je vyvolávají. (Vykopalová, 2007, s. 22) 12

19 Podle délky a hloubky trvání krize je možné rozlišovat krize akutní, chronické a kumulované. Akutní krize mívají jasně ohraničený počátek a dramatický prŧběh s nápadnou manifestací příznakŧ a silně prožívanými emocemi. Chronické krize mají pozvolný a méně nápadný prŧběh a slabě vyjádřené příznaky spíše psychosomatického charakteru. Kumulované krize představují zvláštní typ krizí, které mohou mít akutní i chronickou formu. Jsou zpŧsobeny pŧsobícími precipitory, které odkrývají vzpomínky na předchozí nezpracované a zraňující podněty. (Mlčák, 2005a, s ; Vymětal, 1989, s. 42) Podle zpŧsobu manifestace je možné rozlišit krize zjevné a latentní. Zjevné krize krize, které si člověk uvědomuje, připouští a většinou ho nutí čelit něčemu, co odporuje jeho sebeobrazu a hodnotovému systému. Latentní krize takové, které si člověk neuvědomuje a nechce nebo nemŧže si je připustit. Tento stav mŧže trvat dlouho, většinou vede k nevědomým, často nevýhodným zpŧsobŧm adaptace.(lucká, 2003, s. 124, Vymětal, 1989, s. 42) Podle závažnosti krize jsou to krize situační, tranzitorní, krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresu, krize zrání, krize pramenící z psychopatologie a neodkladné krizové stavy. Většina autorŧ vychází z Baldwinovy typologie krizí. Jeho klasifikační systém je u nás poměrně rozšířený a hodně používaný. B. Baldwin rozlišuje šest tříd krizí, které řadil podle vzrŧstající závažnosti; od třídy první do šesté se rovněž podněty pŧsobící zátěž přesouvají z podnětŧ vycházejících z okolí do podnětŧ vycházejících z osobnosti či historie člověka v krizi. (Baštecká, 2005, s. 165) Situační krize krize je vyvolána především vnějšími precipitory. Jedná se o problematické situace, které v jedinci vyvolávají intenzivní pocity tísně anebo nouze, vzbuzují v něm úzkost a dojem neodkladnosti a naléhavosti řešení. Závažnost je určena subjektivním nazíráním situace a dostupností vyvažujících faktorŧ. (Špatenková, 2004a, s. 28; Baštecká, 2005, s. 165; Lucká, 2003, s. 125) 13

20 Tranzitorní krize neboli krize z očekávaných změn, krize pramenící ze situací, které je možné anticipovat (váží se obvykle k přechodu z jedné fáze do druhé, např. v rámci rodinného cyklu nebo v rámci života daného jedince). Jedinec se musí během života utkat s řadou přirozených překážek, které jsou dány vývojovými nároky. Tyto předvídatelné procesy rŧstu a zrání jsou vázány na určité časové období. E. H. Erikson se domnívá, že vývojové psychosociální krize přicházejí během ontogeneze člověka v zákonité posloupnosti životních etap, během nichž musí člověk vyřešit kritické psychosociální konflikty. E.H. Erikson vytvořil osm kategorií pro periodizaci jednotlivých vývojových stadií jedince a dobře v nich postihuje podstatu tranzitorních krizí: (Špatenková, 2004a, s. 29; Lucká 2003, s. 125) 1. Důvěra oproti nedůvěře rozhodujícím úkolem prvního roku života je získat dŧvěrný primární vztah, nejčastěji k matce jako pečující osobě. 2. Autonomie oproti studu a pochybám ústředním úkolem v druhém roce života dítěte je osvojit si dŧvěru v možnost nezávislé vlastní volby chování, zejména vŧči rodičŧm či zastupujícím osobám. 3. Iniciativa oproti vině centrálním úkolem ve třetím až pátém roce života dítěte je dokázat přijímat odpovědnost za vlastní činy. 4. Výkonnost oproti méněcennosti dominujícím úkolem mezi šestým až jedenáctým rokem života dítěte je osvojit si úspěšnost v zacházení s materiálními předměty a v dosahování cílŧ. 5. Identita oproti zmatení rolí nejdŧležitějším úkolem dospívání je dosáhnout vlastní identity, životního ukotvení a smyslu. 6. Intimita oproti osamělosti rozhodujícím úkolem rané dospělosti člověka je nalezení citově dŧvěrného životního spojení s jiným člověkem. 7. Generativita oproti stagnaci nejvýznamnějším úkolem zralé dospělosti je prospívat druhým, dětem, rodině a širšímu společenství. 8. Integrita oproti zoufalství základním úkolem stáří je dospět k jistotě smysluplnosti prožitého života. (Mlčák, 2005a, s. 17; Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 229) 14

21 Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresu krize je zpŧsobena mocnými vnějšími stresory, které člověk neočekává a nemá nad nimi téměř žádnou kontrolu. Jde o náhlé pŧsobení extrémně silného podnětu s velkou intenzitou vlivu na psychický stav postiženého jedince. Nejčastěji souvisejí s tzv. závažnými životními událostmi, závažnými ze subjektivního hlediska toho, koho se týkají. Jedinec se cítí událostí zdrcen a vyrovnávací strategie jsou ochromeny. Na takové události nemívají lidé předem vytvořené vzorce chování a ve stavu šoku potřebují podporu. (Špatenková, 2004a, s. 29; Mlčák, 2005a, s. 18; Vymětal, 1995, s. 14) Krize zrání, vývojové krize vyplývající z psychodynamiky každého jedince. Pramení z neúčinných pokusŧ řešit v kontextu mezilidských vztahŧ základní vývojové otázky, jako jsou např. závislost, moc, hodnotové konflikty, dŧvěra, láska. Vývojová krize přichází obvykle tam, kde nemohla zdárným zpŧsobem proběhnout krize tranzitorní. Jejím přínosem je, že se jedinec dorovnává do přirozeného toku života. Dodatečně řeší to, co ve svém životě přeskočil či vyřešil, náhradně a tím pádem i dočasně. (Špatenková, 2004a, s. 30; Vodáčková, 2007, s. 36) Krize pramenící z psychopatologie krize zpŧsobená zvýšenou zranitelností nebo vnitřní psychopatologií. Vznikají na podkladě psychických zvláštností či poruch, které tvoří její dispoziční terén. Mŧže se jednat o osobnostní, neurotické a psychotické poruchy rŧzné etiologie, ale také např. o poruchy ve smyslu rŧzných závislostí či jen o zvýšenou senzitivitu a vulnerabilitu těchto osob zejména vŧči zvýšené psychické zátěži. Z psychodynamického hlediska má krize pramenící z psychopatologie rovněž podklad v neřešených nebo provizorně řešených vývojových otázkách a je kontinuem předchozí skupiny krizových stavŧ vývojového charakteru. Psychopatologie urychluje nebo komplikuje krizi. (Špatenková, 2004a, s. 30; Mlčák, 2005a, s. 18; Vodáčková, 2007, s. 37) Neodkladné krizové stavy jde o situace, které s sebou nesou vysoký potenciál naléhavosti. Patří sem akutní stavy, které mohou, ale také 15

22 nemusejí provázet probíhající psychické onemocnění. Patří sem akutní psychotické stavy, alkoholové či drogové intoxikace a problémy spojené s kontrolou impulzŧ, jako je sebevražedné nebo vražedné chování, nekontrolovatelná zlost a agrese, panická úzkost, stavy spojené s extrémním psychickým vypětím. (Špatenková, 2004a, s. 30; Vodáčková, 2007, s. 38) Podle zúčastněného subjektu mŧžeme dělit krize na krize individuální, párové a skupinové. Jednotlivé typy krizí s ilustrativními příklady lze přehledně znázornit například prostřednictvím následující tabulky. Obr. 4: Klasifikace psychických krizí s ilustrativními příklady (Mlčák, 2005a, s. 16) Vykopalová (2007, s. 22) dále uvádí, že v souvislosti s nárŧstem nejrŧznějších forem sociálně patologického chování a vznikem celé řady dalších traumatických situací v souvislosti se vznikem katastrof přírodních, ekologických, ale i vyvolaných člověkem, se kategorizace krizí značně rozšířila a jsou rozlišovány také krize vznikající v souvislosti např. s bezdomovectvím a nezaměstnaností, chudobou, přistěhovalectvím, domácím násilím a zneužíváním apod. 16