Lidová architektura a památkovì hodnotná vesnická sídla v pøíhranièních oblastech

Transkript

1 Lidová architektura a památkovì hodnotná vesnická sídla v pøíhranièních oblastech ochrana, obnova, rekonstrukce, nová výstavba, komerèní využití sborník pøíspìvkù ze semináøe poøádaného SÚPP a PÚ v Olomouci v Ramzové ve dnech

2 2

3 Perspektivy vesnických síde1 s památkovou hodnotou Kamila Matoušková Památková ochrana Památková ochrana v Èechách má dobré teoretické základy. Udržuje krok s vývojem v Evropì a v nìkterých smìrech evropský vývoj dokonce usmìrnila. Pøesto v praxi pøetrvávají pøekonané postupy. Od objektu k urbanistickému celku Pøetrvává vymezování památkové ochrany zamìøením na vybrané izolované objekty a urèením hranice území, v nìmž se nacházejí. Komplexnost pojetí jako urbanistického celku v termínech chránìných urbanistických vlastností celku - panoramatu, struktury, charakteru, prostorové skladby, ulic, námìstí, návsí - není dùsledná nebo chybí vùbec. Identifikace celku totiž jen prostøednictvím jednotlivých objektù nestaèí, a ani není možná. Integrita budovaného prostøedí a pøírody Sídelní útvary jen výjimeènì bývají zcela umìlým výtvorem èlovìka. Zpravidla jsou integrálnì propojené s pøírodou. Èím menší a øidèeji zastavìný celek tím více. Kulturní hodnoty nespoèívají pouze v jednotlivých objektech, ale ve vztazích mezi nimi, jež vytváøejí celek a ve vztazích k pøírodì. Ve vesnických sídlech pøíroda nese mnoho rysù èinnosti èlovìka a tyto rysy jsou souèástí kulturních hodnot sídla. Jsou to typické návesní rybníèky, bøehy, stromoøadí, druhy rostlin typické pro vesnici nebo tradièní zemìdìlskou výrobu. Podle druhù rostlin poznáme, že tady nìkde kdysi byla vesnice. Vegetace a terénní reliéfy napomáhají archeologickým výzkumùm. Smysl komplexnosti ochrany Hodnotný objekt v pùvodním, autentickém prostøedí pùsobí plnì ve vzájemných vztazích, mnohem silnìji než objekt pøesazený nebo v prostøedí, jež bylo radikálnì zmìnìno. Pùvodní dùvod komplexnosti ochrany byla ochrana cenných objektù. Avšak ochranou prostøedí se pouhou zmìnou nazírání, pozornosti, zamìøíme na nadøazený celek, který je vždycky nìèím víc než pouhá èást. Pozornost vùèi objektu se pak zdánlivì degraduje na pouhou souèást nìèeho vìtšího, avšak øádovì vzrùstá ochrana i péèe o objekt. Obdobnì komplexnost musí zahrnovat ochranu interiérù a pøedmìtù v objektech a také archeologicky a památkovì hodnotné podzemí, nálezy, pøedmìty, fragmenty i struktury. Komplexnost ochrany kulturních hodnot jako kulturních zdrojù budovaného prostøedí jako celku pro zdravý a spokojený život èlovìka je pøístup Evropy i zámoøí. Památková péèe Komplexnost památkové ochrany urèuje i komplexnost památkové péèe. Nemùže jít pouze o opravy a údržbu vybraných zapsaných kulturních památek, nýbrž o péèi o prostorovou strukturu jako celek a o její kulturní hodnoty - panorama, strukturu, ulice, ulièky, návsi èi námìstí, parcelaci, vodoteèe, rybníèky, stromy, stromoøadí, cesty, sady, pole. Nástrojem péèe je proto nutnì územní plán (u vesnic patrnì jednodušší), a program regenerace nebo program obnovy vesnice se zamìøením zejména na kulturní hodnoty. Spolupráce s vlastníkem a stanoviska orgánù a organizací státní památkové péèe musí obsahovat péèi nejen o objekt, ale také o jeho pøíspìvek k celému komplexu hodnot celku. I u ekonomických nástrojù je nutné sledovat komplexnost péèe o prostøedí. Nový pøístup Zatímco památková péèe dosud byla chápána jako péèe o fyzické statky, objekty, pøedmìty, soubory apod., nyní se do popøedí pozornosti dostávají funkce, pùsobení hmotných kulturních hodnot, jejich efekty v psychice èlovìka, vliv na sociální integritu a snášenlivost, prožívání, psychickou pohodu, plnost duchovního života èlovìka. V tom má nezastupitelnou úlohu výchova a vzdìlávání obèanù od nejútlejšího vìku, aby se podpoøila jejich schopnost rozpoznat hodnoty, vnímavost k nim a schopnost jejich plného prožitku. Tyto hodnoty mají nejen poznávací rozmìr, ale také neménì dùležitý rozmìr emocionální, prožitky krásy, pohody, sounáležitosti, domova i transcendentální pocit jistoty existence v navazování na pøedky a zachování stopy vlastní existence pro generace, které pøijdou po nás. To vše urèuje i etický rozmìr a obsah známého rèení, že kulturní hodnoty, památky, krása nás èiní lepšími. Nezanedbatelné jsou úèinky zdùrazòované Radou Evropy i Evropským spoleèenstvím, že totiž kulturní hodnoty napomáhají vzájemné snášenlivosti a toleranci mezi národy, pomáhají pøekonat novì vznikající hranice a ve spojené Evropì, kde národy už neohranièují hranice, kulturní hodnoty napomáhají identifikaci a viditelnosti národa navenek. Rozpoznatelnosti, že tìd už jsem v Èechách. Podporuje se kulturní rozmanitost v jednotì Evropy regionální a místní zvláštnosti vèetnì nehmotné kultury, tradic, jazyka místních názvù, zvykù, životního stylu. 3

4 Sociální a ekonomický rozvoj Zamìøením na funkce se dostává do popøedí duchovní život èlovìka v celé své šíøi a rozmanitosti. Praxe nejdøíve v Anglii a USA ukázala, že podpora péèe o kulturní památky a památkovì chránìná území nemá dostateèné výsledky, jestliže se zamìøuje pouze na fyzickou strukturu. Od konce minulého století zaèali myslet prostorovì. Zjistili, že totiž ètyøi základní oblasti územního rozvoje nestojí pouze paralelnì vedle sebe - sociální, ekonomická, ekologická, kulturní - ale že podpora oblasti kulturní, ekologické mùže být výraznì posílena spolupùsobením ekonomických a sociálních podpor. Upadající území je z hlediska podpory obnovy památek jako bezedná studna, zatímco podporou sociálního a ekonomického rozvoje se mùže v území jedním nástrojem dostateènì zajistit i péèe o kulturní památky. Také proto jsou komplexní nástroje územního rozvoje územní plány, programy tak dùležité. Musí však vycházet z reálné vize budoucnosti zpracované na základì pøání obèanù a objektivních pøedpokladù rozvoje území. Vesnice Èím je sídlo vìtší, tím je ekonomicky stabilnìjší a má lepší pøedpoklady ekonomické sobìstaènosti. Èím je naopak sídlo menší, tím ménì funkcí a èinností se v nìm vyskytuje a tím více je ohrožené v pøípadì jejich úpadku. O to dùležitìjší je v našich vesnicích v orientaci neexperimentovat, spíše pøidržet se dlouhodobé jistoty, zpravidla zemìdìlské výroby, ve struktuøe urèené potøebou trhu nebo trhem vítanì obohacené o tradièní specifiènost. Doplòkové èinnosti jsou vítané, nebo podporují odolnost a stabilitu ekonomiky sídla. Pøi volbì orientace obec musí vycházet z širších potøeb regionu. Svými èinnostmi zpravidla doplnit strukturu èinností v regionu o chybìjící èást (mùže to být obchod, bydlení, øemesla, služby v cestovním ruchu, individuální rekreace atd.). Pøíhranièní vesnice V pøíhranièí je nutné zejména zastavit vylidòování a stárnutí vesnic a vyhledat jim nosnou orientaci ekonomických èinností. Citelné jsou nevýhody blízkosti hranice, handicap vymìnìného obyvatelstva, donedávna zvýšený policejní a vojenský dohled nebo zámìrná absence veøejných prostøedkù. Kladnì pøijímané chataøství a chalupáøství èasto pøineslo nahrazení tradièní kultury víkendovou romantikou mìstských obyvatel. Nìkteré z nevýhod se zmìnily. Obyvatelstvo alespoò zèásti už zde cítí domov, vznikají projekty pøekraèující hranice, v rámci širšího regionu je možné uvažovat v termínech mezinárodního obchodu. Neblahé vojenské, policejní a ekonomické bariéry rozvoje zmizely. Na druhé stranì se rozšiøuje ochrana pøírody a krajiny i památková ochrana, které do urèité míry usmìròují nebo omezují ekonomický rozvoj. Tradièní èinnosti v tradièním mìøítku nejlépe navazují na kontinuální vývoj vesnic a setkají se pravdìpodobnì s nejmenšími problémy z hlediska památkové péèe i ochrany životního prostøedí. Jejich rozvoj však je pomalý, bez doplòujících stimulù nestaèí. Bude tøeba sáhnout i k jiným, netradièním èinnostem a k podporám státu, zejména tam, kde trh má slabiny. l. Stabilizace obyvatelstva Velká mìsta mají nedostatek bytù a byty jsou drahé. Na vesnici mohou být levné byty a domy pro mladé rodiny ve spojení s podporou státu do oblasti bydlení. Mladí budou zpoèátku dojíždìt, pozdìji zaènou i sami v místì produkovat hodnoty, platit danì a podporovat rozvoj. 2. Ekonomické èinnosti Chránìné krajinné oblasti, rezervace, parky mohou být posíleny šetrným doplòkovým turistickým ruchem - pìší, cyklistickou turistikou, sportovními aktivitami, drobným obchodem a trhy, poutìmi a drobnou doplòkovou výrobou a službami. 3. Komunikace Pøedpokladem úspìchu tìchto doplòkových funkcí je zpravidla dobré dopravní spojení a komunikace. Potenciály pro budoucnost Obytná funkce je základem osídlení, s pokraèující devastací životního prostøedí lidé postupnì budou stále více vyhledávat místa s krásnou pøírodou a architekturou k trvalému bydlení spolu s tím, jak bude slábnout nutnost docházet do zamìstnání zakládáním a rozšiøováním nových živností i rozšiøováním zvyku duševní práce doma, s poèítaèem s pøíp. zapojením na informaèní dálnice. Základem je však osvìta vyzdvihující klady života na venkovì a potlaèující neblahé dùsledky totalitní politiky, vyrovnávání života mìst a vesnic pomìštìním vesnic a administrativní kategorizací vesnic støediskovou soustavou osídlení. Osvìta, osvìta, osvìta a citlivý diplomatický pøístup k vlastníkùm, mravenèí práce pøi výzkumu a zveøejòování poznatkù o kulturních hodnotách. Vysvìtlování, èím citlivá památková péèe o objekt a prostøedí napomáhá prosperitì èinnosti vlastníka a kráse prostøedí, v nìmž bydlí. Osvìta a výchova je aktuální úkol všech pracovníkù orgánù a organizací památkové péèe i všech kulturnì myslících obèanù nejen pro záchranu památkových vesnic, ale kulturních památek Èeské republiky vùbec. 4

5 Problémy ochrany a záchrany lidových staveb v pøíhranièních oblastech døíve a nyní Pavel Bureš Pohranièní oblasti našeho státu prošly od støedovìku ponìkud odlišným a složitìjším historickým, demografickým a sociálnì - kulturním vývojem oproti regionùm vnitrozemským. Tyto dìjinné zvraty se pochopitelnì vepsaly i do tváønosti lidských sídel, která bezesporu patøí k vrcholným projevùm hmotné kultury. Pøevážnì hornatá a hustými lesy pokrytá pohranièní území našeho státu byla až na vyjímky (jižní Morava, údolí velkých øek) velmi øídce osídlena již od pravìku. Nic na tom nezmìnil ani pøíchod Slovanského obyvatelstva v 5. a 6. století, které zakládá vìtšinou menší pravidelné návesní nebo øadové osady pøevážnì ve starých sídelních oblastech v úrodných nížinách a pahorkatinách a v údolních øíèních nivách ve vnitrozemí. Teprve ve 13. a na poèátku 14. století si èeští panovníci uvìdomují význam tìchto rozsáhlých neosídlených teritorií z hlediska jejich hospodáøské politiky. V této dobì dochází k velké plánovité kolonizaci pohranièních hvozdù nìmeckými osadníky, v užším èi širším pásmu po obvodì èeských zemí. Nejhloubìji do nitra Èech se nìmeètí kolonisté dostali na jihozápadì, západì a severu Èech, naopak východní a jihovýchodní Èechy, jižní a èásteènì severní Morava a samozøejmì slovenské pomezí byly z vìtší èásti èeské. Na kolonizovaných územích jsou vysazovány pravidelné øadové lesní lánové vsi nebo lesní návesní vsi. Výbìžky Karpat na severovýchodní Moravì jsou dosídleny v 16. století pozdní valašskou kolonizací. Kromì pravidelných sídelních typù se spolupùsobením geografických podmínek v tomto hornatém terénu budují i hromadné a dvorcové vesnice. Takto v prùbìhu století vytvoøený národnostní a kulturní obraz pohranièí se bez podstatnìjších zmìn udržel až do II. svìtové války. K dramatické promìnì našeho pohranièí dochází po skonèení války. Jedním z jejích dùsledkù byl hromadný a témìø úplný odsun nìmeckého obyvatelstva z jimi osídlených oblastí, tzv. Sudet, v letech V této dobì zde vìtšinou pøevažovala ještì pùvodní tradièní lidová architektura. Nepøehledné pováleèné situace využívají rùzní dobrodruzi i kriminální živly, které v opuštìných vesnicích rabují a nièí pøi tom mnoho hodnotných lidových staveb. Zároveò pøicházejí koncem 40. let do pohranièí novoosídlenci, pocházející z rùzných koutù Èech, Moravy, Slovenska i krajanských komunit v zahranièí, kteøí pùvodem patøili mezi sociálnì nejslabší vrstvy a scházel jim i pozitivní pocit vlastnictví k velmi snadno nabytému majetku. Navíc postrádali citové vazby a hlubší vztah ke svým novým domovùm a pøinášeli si s sebou odlišné prvky své kultury. Toto vše se pak promítá mimo jiné i do úprav, pøestaveb a nové výstavby. Mnoho památek lidového stavitelství zùstává ale neobydleno a postupnì podléhá zkáze. Po pøevzetí moci komunisty v roce 1948 je direktivnì rozhodnuto o kolektivizaci, která se pochopitelnì týká území celého státu. Scelováním pozemkù se mìní vzhled plužiny a kulturní krajiny vùbec a dochází i k likvidaci øady hospodáøských staveb, které díky odlišnému zpùsobu hospodaøení ztrácejí svou funkci. Na západì se budují ostøe støežené hranice - tzv. železná opona, vzniká široké hranièní pásmo, v jehož bezprostøední blízkosti a uvnitø nìhož se ocitají èetné obce, které se díky této poloze po mnoho desítek let témìø nemìní. Oblasti pøi hranicích s Nìmeckem a Rakouskem zùstávají na okraji zájmu státu a navíc ve všech pohranièních regionech, odkud bylo odsunuto nìmecké obyvatelstvo, je zøetelné pøetržení kontinuity pøirozeného vývoje. Vesnice zde poskytují neradostný až truchlivý obraz - øada opuštìných, polorozboøených èi chátrajících staveb, mnoha novoosídlenci neudržovaných nebo nevhodnì pøestavìných usedlostí, neupravená prostranství a komunikace atd. Památková péèe v této dobì nemìla dostatek sil ani možností, jak zachránit dosud znaèný poèet dochovaných a mnohdy velmi hodnotných lidových staveb v pohranièí. Navíc byla lidová architektura tehdy stále ještì na okraji zájmu a pøednost dostávaly ostatní druhy památek. Díky nìkolika odborníkùm, pøevážnì národopiscùm, docházelo pouze k záchranným výzkumùm v pøíhranièních oblastech, které se soustøedily pøedevším na poøízení fotografické, plánové a kreslené dokumentace. Vzhledem k tehdejší situaci je však tøeba i tyto skromné výsledky ocenit. V našem pøehledu nelze v žádném pøípadì opominout jeden specifický a ve srovnání se zahranièím co do rozsahu ojedinìlý jev. Jedná se o tzv. chalupáøství - mohutnou vlnu zájmu mìstských obyvatel o rekreaèní bydlení na venkovì, která se zdvihá ve 2. polovinì 50. let, vrcholí v 60. a poèátkem 70. let a doznívá v 80.letech. Pøíèin tohoto zájmu o koupi lidových staveb bylo více. Za hlavní nutno považovat zejména urèitou kompenzaci komunistickým režimem silnì omezených možností cestování do zahranièí, snahu uniknout z nevábných prùmyslových center se stále se zhoršujícím životním prostøedím nebo z dosahu všudypøítomné státní i stranické byrokracie. Nejvíce vesnických staveb opuštìných odsunutými Nìmci, lidmi vyhnanými kolektivizací nebo pøinucenými okolnostmi odejít za prací do mìst, které svým pùvabným vzhledem, relativní zachovalostí, a do znaèné míry neporušeným pøírodním prostøedím naplòovaly pøedstavy rekreantù - chalupáøù, bylo právì v pohranièí. Chalupáøství se postupnì rozrostlo do neobvyklých rozmìrù a záhy se stalo svým zpùsobem módní vlnou, i s urèitými zápornými rysy, jež obdobné procesy doprovázejí. Neoddiskutovatelnou skuteèností však zùstává, že díky chalupáøství bylo zachránìno nevídané množství lidových staveb a v nìkterých pøípadech i struktura celých vesnických sídel. V 70. a 80. letech dochází k postupnému vyrovnávání rozdílù mezi pohranièními a vnitrozemskými regio- 5

6 ny. Politická administrativní rozhodnutí smìøující k úplné pøemìnì venkova byla uskuteèòována na celém území státu a neblaze se projevila na stavební èinnosti i architektonického výrazu témìø všech vesnických sídel. Zejména modernizace vesnického bytového fondu, témìø úplná absence územního plánování a projekt urbanizace venkova spojený s pøestavbou sídelní sítì, které zcela opomíjely odlišnosti vzniku, geneze a funkcí vesnice a nerespektovaly místní podmínky, kulturní tradice a pøírodní prostøedí, znamenaly ve svých dùsledcích zánik nebo nezvratné znehodnocení øady lidových staveb. V této dobì se památkové péèi podaøilo pøece jenom zachránit v pohranièí již vìtší poèet památek lidové architektury na pùvodním místì a nìkteré bezprostøednì ohrožené byly pøeneseny do novì zakládaných muzeí v pøírodì. Po roce 1989 vzniká v souvislosti se zmìnou politického i hospodáøského systému, demokratizací života spoleènosti a otevøením hranic zcela nová situace. Co se týèe venkova, nejviditelnìjší a nejrychlejší promìny se odehrávají právì v pohranièí. Snadná dostupnost tìchto území ze státù západní Evropy, pomìrnì atraktivní pøírodní prostøedí a pro cizince výhodné možnosti rekreace, stravování i nákupù, jsou pøíèinou velmi rychle se rozrùstajícího a sílícího turistického ruchu. V dosud stále ponìkud opomíjeném pohranièí, pøedevším rakouském a nìmeckém, se objevují neèekanì lákavé pøíležitosti pro podnikání. Èasto zanedbané vesnice se probouzejí a ožívají, opravuje se, pøestavuje, rekonstruuje, bourá, staví. Na naše dosavadní zvyklosti vše v rychlém tempu, ale opìt dosti èasto se starými chybami a nedostatky, okoøenìnými novou a doposud nepoznanou vidinou snadného zisku. V pohranièních obcích rostou penzióny, hotýlky, restaurace, hospùdky i noèní podniky, v usedlostech je nabízeno privátní ubytování, stavení jsou adaptována na prodejny a podniky služeb související s turismem. Pro mnohé majitele lidových staveb, kterých se v pøíhranièních územích zachoval stále ještì znaèný poèet, se tak díky novým okolnostem stává jejich vlastnictví pozitivním faktorem. S lidovou architekturou, pro cizince lákavou a atraktivní, je však nakládáno rùzným zpùsobem. Nemálo chránìných i nechránìných vesnických staveb je citlivì a s vkusem opravováno a obnovováno do své pùvodní podoby s pøipuštìným urèitých nutných modernizací pøedevším v interiéru, tak aby mohly sloužit novì zvoleným zpùsobem a dále žít. Nìkteøí vlastníci a podnikatelé (èi spíše podnikavci), ale pøistupují k obdobným stavebním problémùm zcela odlišnì, sobecky, bez respektu a bez zábran. Na mnoha lidových stavbách se napøíklad nezøídka objevují novotvary bezmyšlenkovitì pøevzaté a okopírované z typovì, funkènì i èasovì odlišných zahranièních vzorù. Výsledkem tohoto konání je øada zbyteènì znièených památek lidové architektury i dalších kvalitních vesnických staveb. Jinou kategorií jsou vlastníci, kterým jde pouze o pozemek, na nìmž ve svých pøedstavách již vidí stát hotel, motorest nebo jiné lukrativní komerèní zaøízení. K jeho uvolnìní èi získání neváhají použít jakýchkoli prostøedkù. Viz napøíklad neoèekávaná vzplanutí pozoruhodných roubených domù v Krásné Lípì nebo Rumburku (o nìmž bude ještì øeè v jednom z dalších referátù). Následné architektonické poèiny jsou pak zpravidla dùstojnými nástupci svých socialistických pøedchùdcù ( jmenujme tøeba hotely v Pavlovì nebo Žamberku). Pøi prosazování svých zámìrù si stavebníci leckdy poèínají v rozporu se zákony nebo alespoò tyto normy obcházejí. Jsou oprašovány staré známosti a vytváøejí se nové, kde ani to nestaèí, pøedpis nepøedpis, pøestavuje, bourá èi staví se bezostyšnì naèerno, vždy stavební úøad vydá dodateèné rozhodnutí a povolení. Nechci tvrdit, že tyto a podobné praktiky jsou jevem obecným, ale objektivnì je nutno pøipustit, že jsou jevem èastým. Morální deformace uplynulých 40 let si tu podává ruku s dosud nedotvoøeným a nezažitým novým právním a hospodáøským systémem, které spoleènì umožòují koøistnické a egoistické chování nìkterých jedincù. Na jedné stranì zde tedy máme vítané oživení a rozvoj pohranièí, pøinášející záchranu mnohým památkám lidové architektury. Ale na druhé stranì je tu i øada negativních skuteèností, nepøíznivì ovlivòujících vzhled i pøíští osud stavební kultury venkova v tìchto ještì pøed nedávnými lety polozapomenutých konèinách. K tomu, aby památková péèe mohla úèinnì zabránit všem tìmto záporným jevùm, nemá dostatek nástrojù ani prostøedkù. V této situaci je proto nutno vyjít z možného a dùslednì uplatòovat všechna naøízení zákona è. 20/1987 Sb., o státní památkové péèi. Využít jak sankcí, tak podpor ve formì pøíspìvkù na obnovu nebo z havarijního fondu, informovat vlastníky památkovì chránìných staveb o existujících daòových úlevách (i když v podstatì zanedbatelných) Dosti znaèné, a po høíchu minimálnì využívané, možnosti skýtají rovnìž nìkterá ustanovení stavebního a trestního zákona. Je tøeba se také pokusit navázat spolupráci se starosty obcí, v nichž je zastoupena hodnotná lidová architektura, a s jednotlivými stavebními úøady, což je ovšem nìkdy úkol velmi problematický a nesnadný. K øešení konkrétních pøípadù je nezbytné pøistupovat individuálnì a vydávat taková rozhodnutí, která by co nejménì poškodila památku, ale na druhé stranì neznemožnila jejím obyvatelùm normální život. Za velmi významnou skuteènost, jež by do jisté míry mohla pozmìnit názory na úèinnost památkové péèe, bych v této souvislosti považoval precedentní pøípad nebo pøípady, ukonèené exemplárním potrestáním viníka, (mám na mysli napøíklad vyvlastnìní, odstranìní stavby, uvedení do pùvodního stavu atp.). Jsem si samozøejmì vìdom toho, že v souèasné situaci jde asi o úvahu pøíliš troufalou. Závìrem je nezbytné se ještì krátce zmínit o stále nedocenìné roli osvìty a popularizace lidového stavitelství. Zvláštì v pohranièních oblastech, kde povìdomí o hodnotách tohoto druhu památek není tak silné, je potøebné navázat užší kontakty s regionálními sdìlovacími prostøedky všeho druhu, což by bezesporu mohlo pøispìt k rozšíøení znalostí o lidové architektuøe a zmìnì názoru na její ochranu. 6

7 Zlatokopové konce 20. století v pohranièních sídlech Dr. Vìra Kováøù Jižní Morava, území, v nìmž se rodí vinná réva, meruòky, oøešáky, broskve, ale také višnì a všechny druhy teplomylných rostlin a bylin. Na okraji vesnic se nachází hliníky s vynikajícím materiálem pro výrobu hlinìného støepu. Krajinou protéká øeka Dyje, dnes nesmyslnì spoutaná do plytkých jezer, která v dobì jarních záplav pøinášela zúrodnìní pùdy. Øeka byla plná ryb, hájky a lesíky a remízky plné zvìøe. Není divu, že toto pøívìtivé území bylo, jak o tom svìdèí èetné archeologické nálezy, osídleny od pravìku a tìší se lidskému zájmu po dnešní dny. Obce, nacházející se v této krajinì, to je v pøíhranièní oblasti s Rakouskem, byly v pøevažující vìtšinì založeny ve støedovìku, zmínky o nich jsou již ze 12. a 13. století. Osídlení, pùvodnì slovanské, v nìkterých vsích za vlády Dittrichsteinù a Lichtensteinù získávalo stále více rysù smíšeného obyvatelstva vlivem kolonizace nìmecky hovoøícího etnika. Kolonisté se rekrutovali pøedevším ze sousedního Rakouska, a bìhem 19. a 20. století v nìkolika pohranièních obcích vytvoøili vìtšinu. Smíšené obyvatelstvo však vedle sebe žilo po generace a vytváøelo rolnicko- vinaøskou a s ní spojenou stavební kulturu vysokých kvalit. Zlatokopecká horeèka postihla pøíhranièní obce jižní Moravy stejnì jako jiná území mezi Rakouskem, Nìmeckem a naší republikou poprvé v létech Vysídlené vsi po odchodu nìmecky mluvícího obyvatelstva se stejnì, jako uprázdnìné usedlosti staly terèem chtivých rukou. Dosídlenci pøicházeli živelnì ze všech stran tehdejšího ÈSR. Podle zjištìní uvedených ve studii Karla Fojtíka (K problematice výzkumù etnických procesù v pohranièních územích a enklávách v Jihomoravském kraji) byli to pøedevším lidé z Valašska, Slovácka, Horácka, Slovenska, ale také jiných krajù i repatrianti z Rumunska, Bulharska, Volynì a dalších zemí. Protože z Mikulova bylo zabráno do Nìmecké øíše všech 42 obcí, dosídlení se týkalo všech obcí okupovaného okresu. Podobnì tomu bylo na Znojemsku, kde ze 109 obcí jich bylo okupováno 79 a tudíž i velká èást znojemského okresu byla výraznì poznamenána dosídlením a všemi dùsledky z tohoto aktu pramenícími. Jaké byly tyto dùsledky? Cituji z díla Vlasty Svobodové, Odraz spoleèenského pohybu ve vývoji lidového bydlení v Jihomoravském pohranièí V místech, kde pøešlo nìkolik vln dosidlování, vèetnì živelné, zbyla stavení prázdná nebo dokonce poškozená nebo poboøená. Máme o tom èetné doklady, zejména z Mikulovska. Dosídlenci reemigranti, si vìtšinou nepøivezli vlastní nábytek, spíše jen osobní potøeby, nìkterá hospodáøská náøadí a nejnutnìjší vybavení domácnosti. Obydlí si mohli dosídlenci vybrat sami, a tak na ty poslední zbyla stavení v nejhorším stavu. Objekty byly namnoze vydrancovány, neobydleny a tak dány všanc postupné skáze. Znaèné škody vznikly pøedevším na hospodáøských stavbách i na vinohradských budovách, ale také na obytných domech. Noví obyvatelé øešili pøesídlením svoji sociální situaci. Ve svých pùvodních domovech patøili pøevážnì k nejslabší sociální vrstvì, nemìli vypìstovaný vztah k majetku, který pøedstavovala rozsáhlá stavení rolnických usedlostí. Mnozí z obyvatel, pøišedší z horských území, neznali pìstování plodin charakteristických pro jižní Moravu, t.j. vinné révy, zeleniny, ovoce, ani zpùsoby jejich uložení a zpracování. Z tìchto pøíèin se mnohé objekty jevily jako zbyteèné a na jejich místech po asanaci vznikly bezduché objekty bez jakékoliv hodnoty, znevažující urbanistickou skladbu i architektonický vzhled sídel budovaných po generace a øídících se jak tradicí, tak kolektivní cenzurou vesnické pospolitosti. Jako pøíklad demonstrování dvou vln exploatace pøíhranièních území jsem zvolila tøi obce, požívajících údìl i privilegia plošné ochrany. Jsou to na Mikulovsku obce Pavlov, Dolní Vìstonice, na Znojemsku obec Šatov. Pavlov, se státní památkovou reservací a Dolní Vìstonice s navrženou památkovou zónou leží na úpatí vápencového útvaru Pálava s malebnou zøíceninou hradu Dìvièky v Chránìné krajinné oblasti Pálavské vrchy, na bøehu jezera, posledního ze tøí vodních nádrží na øece Dyji, nazvaných Novomlýnské nádrže. K obìma se vztahuje zájem veøejnosti o rekreaci a turistiku. Tøetí vybranou obcí je velká obec, pùvodnì mìstys, na Znojemsku Šatov s velmi významnou tradicí vinaøskou, s rozvinutou výrobou šamotových dlaždic a dalšího zboží. Všechna sledovaná sídla jsou bohatá na památky lidové architektury a jsou známá také pro neobyèejnì hodnotný fond monumentálních památek, pøedevším sakrální povahy, kostely, farní budovy, sochy, køíže, kaple. Sídelní typ tìchto obcí lze definovat jako návesní silnicovku, pøípadnì ulicovku se souvislou øadovou zástavbou, s domy pravidelnì uspoøádanými a dispoziènì orientovanými okapovì i štítovì do návesního prostoru. Hlavní podstatu zástavby tvoøí usedlosti rolníkù a vinaøù. V boèních ulièkách a zástavbì kolem návsi jsou umístìny domky drobných zemìdìlcù, øemeslníkù, zemìdìlských dìlníkù, s pøevažující štítovou orientací. Typ domu se øadí do formy domu pomoravskopanonského a všechny tøi obce jsou doklady vztahù mezi Pomoravím a panonskou oblastí v celé øadì znakù. Je to 7

8 pøedevším loubí ve dvoøe usedlostí, které si v nièem nezadá s portikovým øešením v nádvoøí domù v nejznámìjších lokalitách z jižního Slovenska a z Maïarska, které Václav Mencl oznaèuje jako doklad románského myšlení. Domy, s vyjímkou nìkterých spoleèenských objektù (radnice, škola a pod.), byly pøevážnì pøízemní se sedlovou nebo valbovou støechou výrazného tvaru i výšky, s podsklepenou výmìnkou nebo komorou situovanou vedle vjezdu. Specifikem starších domù v Pavlovì je umístìní sýpky nad vjezdovou bránou do domu. Mezi lokální formy náleží rezidua staveb umístìných v zahradì a humnì usedlosti. Byla to pøedevším výmìnkáøská obydlí s vinným sklepem, kolnou, stodolou nebo komorou. O historických vrstvách a stáøí zástavby vesnic svìdèí mimo jiné artefakty sýpka datovaná rokem1891 ve dvoøe usedlosti na návsi Pavlova, stará radnice a další domy se znaky barokního založení v Šatovì, bývalý mlýn a sýpka usedlosti èp. 52 v Dolních Vìstonicích s renesanèními prvky. Pùdorys obytného domu spoèívá na dvou schématech. Støedová rozlehlá prùchozí síò dìlí obytnou èást na dvì poloviny se svìtnicemi umístìnými do ulice, s èernou nebo posléze svìtlou kuchyní umístìnou do dvora a s komorami navazujícími na obytné místnosti. Podobné pùdorysné schéma známe z rozvinutého domu hanáckého. I štítovì orientované domy mají støedový vchod s obdobným uspoøádáním. Druhou variantu prostorového øešení je jednostranné umístìní obytných a hospodáøských prostor a využití opaèné strany pro výmìnkáøské obydlí (Šatov). Pavlov, stejnì jako Šatov, ménì Dolní Vìstonice vynikají mezi ostatními obcemi hodnotami architektonické povahy. Výraznost prùèelí s ohlasy slohových prvkù, øešení štítù pilastry a šambránami svìdèí o skuteènosti, že do tváønosti domù i celých souborù staveb nejhloubìji zasáhla pozdní renesance a baroko. Projevuje se sgrafitovou výzdobou, klenutými vnitøními prostorami i ve štukové výzdobì vnìjší i vnitøní tváøe domu. Je tøeba znovu se vrátit k již naznaèenému hodnocení dvorních prostor usedlostí se sloupovými loubími nebo pùlobloukovými portiky pøíznaènými zvláštì pro usedlosti na pavlovské návsi a pro nìkteré domy v Dolních Vìstonicích. Patøí k nejhodnotnìjším projevùm architektonického myšlení jihomoravských vesnic a lze jen litovat, že vlna nezájmu zanechala nesmazatelné stopy na jejich tìle. obcí (návsí) na okraji vinohradù. Nejznámnìjší je ulice Èeská v Pavlovì s obytnými prostorami vybudovanými nad lisovnami. Ulice Èeská, Na cimbuøí i další sklepní ulice stejnì jako obytné domy nesou na fasádách a štítech znaky rozvinutého architektonického myšlení s ozvuky slohové kultury blízkého Mikulova, v Šatovì pak nedalekého Znojma. Pøedcházející struèná sumarizace pøírodních, kulturních, stavebních i umìleckých hodnot dostateènì charakterizuje atraktivitu území, v nìmž se nacházejí námi sledované obce Pavlov, Dolní Vìstonice a Šatov. Tyto hodnoty se po roce 1990 stávají zdrojem zájmù o jejich využití vedoucí nezøídka ke zneužití. Mùžeme sledovat dva proudy snahy o vytìžení maxima ze zlatých žil a pokladù tohoto regionu. První z nich klade tìžištì lukrativního (obchodního) zájmu na vybudování ubytovacích zaøízení, kaváren, vináren, discobarù a jiných obdobných provozù. Druhý proud pramenící zejména ze zahranièních zdrojù, (Rakouska, Švýcarska), je zamìøen více subjektivnì do sebe a buduje na nejatraktivnìjších místech Pavlova nebo Dolních Vìstonic Nové Dìvièky, pod rouškou rodinných domù nebo vil. Tìží ze skuteènosti,že nìkteøí obyvatelé snadno nabyvší pozemky a další nemovitosti ve 40. letech se jich bez velkého váhání zbavují a nechají si zaplatit dobré odstupné, které pro cizince pøi souèasném kurzu neznamená tak mnoho. Celkovou sumarizací lze poukázat na pøedimenzovanost cílù a tedy novì budovaných objektù, nesourodost s tradièní architekturou, stavební nedisciplinovanost (Pavlov náves, Wyplocs) svévolné asanování chránìných památek (Dolní Vìstonice), vnášení cizorodých prvkù nesouznìjících s urbanismem, architekturou a prostøedím. Rozhlasová redakce v Brnì pøi natáèení krátké informace o našem semináøi vznesla velmi pøíhodnou otázku, zda mùžeme oèekávat nìjaký výsledek. Odpovìï znìla: Ano, apel na veøejné mínìní. Je to slabá zbraò proti chtivosti, businessu a tìžbì ze zlatého pokladu, ale i ta mùže být úèinná. Zatímco hospodáøská stavení, zvláštì stodoly, témìø beze zbytku zmizela, sklepy, charakteristické pro vinohradnickou kulturu jihomoravského pohranièí zùstaly z velké èásti zachovány. Všechny sledované lokality se vyznaèují mohutnými sklepními prostorami, které ve vnitrozemí nemají obdoby. Kopané sklepy v pískovcových nánosech jsou typické pro Znojemsko a nìkolik z nich se nachází v Šatovì spolu se sklepy s valenou klenbou z cihlového zdiva nebo kamene. Sklepy v zahradách vytváøí sple chodeb, jev, který nemá v Pavlovì nebo Vìstonicích obdoby. Kromì sklípkù pod domy nebo v zahradách tvoøí lisovny se sklepy shluky nebo ulici nad 8

9 Lidová architektura bývalých sudetských oblastí západnì od Plznì Karel Foud Západní oblasti Plzeòska spolu s krajem ležícím na rozhraní domažlického a tachovského okresu pøedstavují z etnografického hlediska svébytný územní celek, po staletí poznamenaný prùbìhem etnické hranice a celospoleèenskými událostmi na sklonku ètyøicátých let našeho vìku. Zdejší pøevážnì zdìné zemìdìlské usedlosti, mnohdy vyzdobené bohatì èlenìným obvodovým pláštìm, pocházejí vesmìs z pøelomu 19. a 20. století. V porovnání s architekturou vystavìnou v prùbìhu 19. století v duchu lidového klasicismu v ryze èeských oblastech Plzeòska jsou pozoruhodným dokladem vzájemného prolínání a šíøení stavebních slohù v oblastech na pomezí dvou kulturních etnických skupin. Obecnì známé formì døevìných staveb v oblastech Èeského lesa dominuje roubená konstrukce tøíprostorového domu Domažlicka a hrázdìné stìny franckých dvorcù chebského typu. I Tachovsko, kraj ležící na pomezí rozšíøení domù stavìných v duchu doznívajícího lidového klasicismu, bylo ještì v 19. století zastavìno døevìnými objekty, vesmìs roubenými v kombinaci se zdìnou konstrukcí. Pøelom století však i zde pøinesl výraznou zmìnu. Stávající objekty byly postupnì modernizovány nebo nahrazovány novostavbami, mnohdy s výrazným zdobením ve fasádì. Rozlehlé zemìdìlské usedlosti, vybavené obytnou èástí, chlévy stodolou, nìkdy i osamocenì stojícími døevìnými holubníky, prezentovaly stejnì jako na Plzeòsku svojí vnìjší výzdobou selský stav a napomáhaly utváøet jedineèný a neopakovatelný kolorit místního lidového stavitelství. V èele pøevážnì tøístranných uzavøených dvorù stojí zdìné, sklenuté nebo vodorovným pøekladem zhora uzavøené brány. Setkáme se zde však i s falešnými døevìnými klenbami nebo s pilíøovými bránami bez pøekladu. Pozoruhodná je také existence nìkolika dvojitých bran, vzniklých èasto rozdìlením velké zemìdìlské usedlosti na dva celky. Výzdoba obvodových pláš ù obytných i hospodáøských staveb spoèívá v užití mnoha variant štukových psaníèkových sgrafit, bosovaných pilastrù, prùbìžné pásové bosáže, profilovaných paspart kolem oken, korunních a kordonových øíms apod.. Pozornost byla vìnována i èlenìní a tvaru zavìtrovacích otvorù ve štítech a štukovým zrcadlùm, èasto s vroèením. Vzpomenuté datování staveb je také jedním z dùležitých vodítek pøi hodnocení nejen stavby samé, ale i celé vývojové fáze výzdoby zdejších lidových staveb. Interiér obytných èástí a hospodáøských staveb nevyboèuje ze standartu daného dobou výstavby. Obytné prostory jsou plochostropé, èerné kuchynì jsou nahrazeny sporáky umístìnými ve svìtnicích. Chlévy jsou sklenuty klenbou do pásù nebo do traverz. 9

10 Autonomia - hospia - Artia Doc. Ing. arch. Jarmila Ledinská, CSc. Pod tímto lakonickým záhlavím byl v prùbìhu roku 1993 a 1994 sestaven rozsáhlý experimentální projekt zabývající se regionálním rozvojem pøíhranièní oblasti Jižní Moravy a Dolního Rakouska. Vznikl za úèinné spolupráce tøí øešitelských institucí Vysokého uèení technického v Brnì, fakulty architektury (Doc. Ing. arch. M. Kyselka, CSc.) a fakulty stavební (Prof. Ing. K. Kratochvíl, DrCs.), Technische Universität Wien Institut für Stadtebau Raumplanung und Raumordnung (Dipl, Ing. Dr. G. Schimak), Institut für Landschaftsplanung und Gartenkunst (Dipl. Ing. J. Schaffer) a Universität Kaiserslautern Raum und Umweltplanung (Prof. Dr. H. Kistenmacher). Zkoumaná oblast zasahující oboustrannì asi km od hranic do èeského a rakouského vnitrozemí v délce pøibližnì 60 km zaujímala okresy Znojmo, Bøeclav, Mistellbach, Hollabrunn a èásteènì Horn. Smyslem a posláním bylo vytvoøit plán integrující území do vyšších evropských celkù pøi propojení výzkumné, vìdecké a pedagogické spolupráce. Vybraný region již svou geografickou polohou a strukturou krajiny bez výrazných pøírodních pøekážek s pøevážnì zemìdìlským a vinaøským charakterem vyzývá k obnovì dobrých pøátelských vztahù jaké zde panovaly v dobách monarchistického státního útvaru. Elaborát je èlenìn na sedm kapitol doplnìných èetnými vícebarevnými mapami s podrobnými legendami. Jednotlivé kapitoly s nejdùležitìjšími hesly obsahu: A. Pøírodní podmínky a životní prostøedí (struktura krajiny, stav pøírodního potenciálu, konflikty, vodní hospodáøství, systém ochrany biotopù) B. Struktura osídlení a obyvatelstvo (koncepce struktury, regionální koncept osídlení, demografie, migrace) C. Bydlení a obèanské vybavení (vzdìlávací a zdravotnická zaøízení) D. Hospodáøská struktura (zemìdìlská pùda a její využití, eroze, regionální koncept krajiny, agrární marketing) E. Doprava (silnièní a železnièní sí, cyklistika, frekvence hranièních pøechodù) F. Technická infrastruktura a energetika (netradièní zdroje, zásobování vodou, veøejná kanalizace) G. Cestovní ruch a rekreace (rozvoj cestovního ruchu, volný èas, rekreace, turismus, koncepce pro ekologicky únosnou turistiku, kulturnì - historické a spoleèenské pøedpoklady) Jak detailní prùzkum doložil je sledovaná oblast na našem území obdaøena nejen pøírodními krásami, ale vyskytují se zde v hojném poètu i nemovité kulturní památky vytvoøené lidskou rukou, což obojí pøispívá mj. k rozvoji všech forem kultivovaného trávení volného èasu. Oblast na našem území byla rozdìlena do 8 celkù, u nichž nechybìl soupis všech evidovaných nemovitých kulturních památek. Jsou to: Vranovská pøehrada, Národní park Podyjí, Mìstská památková rezervace Znojmo, Území mezi Chvalovicemi a Hevlínem, Památková zóna Lednicko - Valtický areál, Mìstská památková rezervace Mikulov, Chránìná krajinná oblast Pálava, Mušovská jezera a jejich okolí. Pøedlohou pro tento projekt jehož èeská èást byla vytvoøena díky grantu z Fondu rozvoje vìdy a výzkumu VUT v Brnì, bylo využití zkušeností kolegù z Kaiserslauternu, kteøí zpracovali projekt PAMINA. To je pohranièní region spojující èásteènì francouzské Alsasko a nìmecké zemì Pfalz a Baden Würtenberg. Kromì nezbytných poznávacích exkurzí a semináøù si vyžádaly øadu konzultací jen samotné dvojjazyèné legendy doplòující plánovou dokumentaci, pro které bylo nutno upravit pojmosloví. I rakouské a nìmecké názvosloví se mezi sebou liší, protože vychází z rùzného plánovacího systému a v mnohém není srovnatelné s naší terminologií danou souèasnou novelou zákona o územním plánování. Pro soubor prùzkumù a rozborù, pro variantní návrhy rozvoje celého území a pro studie k regulaèní plánùm vybraných venkovských obcí byly stanoveny tøi úrovnì zpracování plánové dokumentace : - území širších vztahù v mìøítku 1 : užší oblast pøíhranièní v mìøítku 1 : regulaèní studie obcí v mìøítku 1:5000-1:1000 Studenti z Vídnì a Kaiserslauternu se zamìøili na úroveò regionální a subregionální, naši pedagogové a studenti na komunální, tj. na øešení obnovy konkrétních vesnických sídel : Dyjákovièky, Chvalovice, Schrattenberg, Zwingendorf. 10

11 Cílem mezinárodního projektu bylo poznání vìcných a systémových pøedpokladù rozvoje pøíhranièní krajiny a sídel z hospodáøských, sociálnì kulturních, ekologických a územnì technických hledisek. Pro èeskou stranu pak pøibyly poznatky k obohacení výuky na VUT a vznikla úvaha o založení samostaného ústavu, který by se zabýval regionálním a krajinným plánováním i regulaèním plánováním vybraných sídel. Existující projekt se mùže stát zobecnitelným modelem pro územní rozhodování v obcích, pro zpracování regulaèních plánù obcí i pro obdobné pøeshranièní projekty. 11

12 Lidová architektura v mìstském prostøedí (Betlém Hlinsko) Magda Køivanová Cílem tohoto pøíspìvku je nastínìní problematiky a nìkterých praktických poznatkù ochrany lidové architektury v mìstském prostøedí, a to na pøíkladu postupu obnovy mìstské lokality lidové architektury Betlém v Hlinsku. Jedná se o urbanistický celek pøevážnì roubených pøízemních domkù se sedlovou støechou, základním tøíprostorový, èlenìním, ležící v centru Hlinska pøi øece Chrudimce mezi kostelem a námìstím. Objekty jsou datovny druhou polovinou 18. a poèátkem 19.století. Tento urbanistický celek je dokladem stavebního vývoje posledních dvou století a zárovìò vypovídá o životním zpùsobu støedních a nižších vrstev obyvatelstva malého mìsta. Díky necitlivému pøístupu a zcela odmítavému postoji tehdejších úøadù i veøejnosti k jakýmkoli záchranným snahám byla znaèná èást domkù zbourána nebo zcela pøestavìna. Situace dostála zmìny na konci 80. let, kdy èást Betléma pøevzal pod svoji správu Památkový ústav Pardubice prostøednictvím Souboru lidových staveb Vysoèina. Jediným východiskem pro záchranu objektù bylo tehdy odkoupení èásti domkù státem; z celkového poètu 21 vytypovaných objektù je 11 majetkem PÚ Pardubice, zbývající objekty jsou v soukromém vlastnictví. Tato situace vytvoøila pøedpoklad pro specifický vývoj lokality. Pro zdárnou regeneraci památkovì hodnotných objektù je tøeba v poèátku vytvoøit legislativní podmínky a zajistit možné zpùsoby financování vlastní obnovy. Pøestože Betlém mìl již od roku 1970 statut chránìného území v rámci CHKO Žïárské vrchy, skuteèná legislativní ochrana poèala až roku 1990, kdy byla stìžejní èást Betléma - 16 památkovì nejhodnotnìjšich objektù - zapsána do Seznamu nemovitých kulturních památek. To však neøešilo situaci zbývajících objektù a lokality jako celku. Pøestože již roku 1986 byl schválen návrh rezervace lidové architektury Betlém v rámci koncepce záchrany lidové architektury ÈSR, koneèný návrh na prohlášení Betléma památkovou rezervací byl Ministerstvu kultury podán až v roce Vzhledem k dlouhodobému øízení jsme pøedložili i návrh na vyhlášení ochranného pásma. To bylo schváleno referátem kultury OÚ Chrudim roku Od vyhlášení ochranného pásma byly veškeré zásahy v celé lokalitì (stavební úpravy, dostavby, novostavby. veøejné prostory, zeleò, reklama apod.) podmínìny konzultací s pracovníky památkové péèe a souhlasným vyjádøením referátu kultury. Legislativní ochrana byla završena v roce 1995 vyhlášením památkové rezervace lidové architektury Hlinsko Betlém. S otázkou legislativy úzce souvisí i problémy financování obnovy památkových objektù a celkù. V Betlémì se snažíme kombinovat nìkolik základních zdrojù: 1/ prostøedky ze státního rozpoètu pøidìlované prostøednictvím PÚ na rekonstrukce jednotlivých objektù 2/ finanèní prostøedky z rozpoètu mìsta (technická infrastruktura) 3/ prostøedky soukromých vlastníkù objektù 4/ státní pøíspìvky poskytované vlastníkùm památkových objektù 5/ finanèní prostøedky z podnikatelské sféry (technické vybavení) 6/ finanèní prostøedky nájemcù objektù (formy dlouhodobých pronájmù proti finanènímu zajištìní rekonstrukce objektu) 7/ pøíspìvky z Programù Ministerstva kultury podporujících regeneraci památkovì hodnotných objektù a sídel. V pøípadì záchrany Lidové architektury v mìstském prostøedí pokládáme za stìžejní navázání aktivní spolupráce s mìstským úøadem v Hlinsku se toto podaøilo. Ze strany mìstského úøadu požíváme veškerou podporu, nejen morální, ale pøedevším finanèní a organizaèní. Díky spolupráci s MÚ Hlinsko se v krátkém èasovém období vyøešil problém inženýrských sití. Mìstský úøad zabezpeèil v celé lokalitì vybudování nového vodovodního a kanalizaèního øádu, elektrických rozvodù vèetnì veøejného osvìtlení. Následnì budeme spoleènì øešit úpravy komunikací, veøejného prostranství a zeleò. Mìsto se zapojilo i do vlastní obnovy lokality. Na základì naší studie byla nákladem mìstského úøadu a partnerského holandského mìsta Wognum provedena kopie hodnotného objektu z èásti Podkostelí, která vyplnila prostor po zbouraných domcích. K vzájemné spolupráci pøispívá i èlenství Hlinska ve Sdružení historických mìst a sídel Èech, Moravy a Slezska, které uèinilo mìsto pøímo spoluzodpovìdným za regeneraci památkové rezervace. Toto Sdružení mimo metodické pomoci mùže být i prostøedníkem k získání dalších finanèních zdrojù u objektù, které tvoøí nedílnou souèást památkové rezervace. Zapojením ostatních subjektù do obnovy mìstské èásti se daøí øešit další závažný problém Betléma, jakým je èasový program obnovy. Špatný stavební stav objektù, vyžaduje maximální urychlení celé rekonstrukce. Za neménì podstatný považujeme i kontakt s veøejností. Zkušenost potvrdila potøebu stálého vysvìtlování, zdùvodòování a pøedevším názoného pøíkladu. Jsme pøesvìdèeni, že touto systematickou èinností lze dosáhnout i zá- 12

13 chrany objektù, na které se nevztahuje pøímá ochrana ze zákona. Mìstské prostøedí vyžaduje i specifický pøístup k obnovì objektù a zejména k jejich následnému využití. V Betlémì používáme nìkolik zpùsobù obnovy objektù. Ponechme stranou otázku použitých materiálù a metod, což je záležitostí odborného památkového pøístupu a diskuse. Rekonstrukce objektù provádíme buï vlastními pracovníky nebo dodavatelsky prostøednictvím skupin specializovaných øemeslníkù. Jako další možnou cestu vidíme kombinaci pracovnikù-památkáøù a odborné stavební skupiny nebo firmy. Praktické poznatky z rekonstrukce památkových objektù lidové architektury nám z nedovolují doporuèit obnovu pouze stavební firmou. Významnou otázku tvoøí využití lidové architektury v mìstském prostøedí. Oproti pùvodnímu programu byla v Betlémì znaènì omezena expozièní èást. Úvahy tuto èinnost zcela eliminovat se ukázaly jako neopodstatnìné. V pøípadì takovýchto vìtších a svým zpùsobem jedineèných celkù by mìl být ponechán prostor expozièním úèelùm. Dùvodem je možnost prostøednictvím expozic a vhodnì volených programù pøiblížit obyvatelùm i návštìvníkùm poznání historie v mnoha rovinách (kulturnì historický a stavební vývoj, rozvoj øemesel, životní zpùsob apod./. V pøípadì Hlinska není zanedbatelné ani posílení cestovního ruchu. Domníváme se, že pro mìstské prostøedí je dobré volit formu "oživených expozic". Otázkou zùstává naplòování této idee, což je dalším z øady problémù. Za optimální využití lidové architektury v mìstském prostøedí považujeme skloubení kulturní a komerèní náplnì objektù (se zapojením místních obyvatel a podnikatelù) a.užívání objektù k trvalému bydlení. Závìrem uvádíme rekapitulaci dosavadních záchranných prací v lokalitì Betlém. V souèasné dobì je obnoveno 7 objektù v majetku PÚ Pardubice, 3 objekty v soukromém vlastnictví a provedena 1 kopie. Domek è. 62 je ukázkou bydlení továrních dìlníkù z konce 19. století a pøidruženou domáckou ševcovskou dílnou. V objektu è. 158 je umístìna hraèkáøská dílna s možností funkèního využití, obdobnì jako tkalcovská dílna o domku è Domek è. 180 využíváme k provozním potøebám a zároveò k prodeji pøedmìtù lidových výrobcù. Následující tøi objekty jsou v pronájmu. Na využití domku è. 64 probíhá výbìrové øízení, domek è. 162 slouží k jednání místního Klubu podnikatelù a zároveò jako výstavní prostor výtvarných dìl, domek è. 352 je funkèní ševcovskou dílnou. Dva objekty v soukromém vlastnictví jsou trvale obydleny a další soukromý objekt poskytuje restauraèní služby. V kopii domku è. 141, jež je majetkem mìsta, probíhá výuka žákù Základní umìlecké školy v oboru výtvarného umìní a keramiky. Naším cílem je rekonstrukce jednotlivých objektù a celková regenerace historického prostøedí. Jsme však pøesvìdèeni, že nelze obnovit pouze památkovì hodnotný objekt a jeho bezprostøední okolí bez postižení širší lokality. 13

14 Dolní Marklovice - kostel Nanebevstoupení Pánì Libuše Dìdková Obec Dolní Marklovice leží v okrese Karviná, pøi samé hranici s Polskem. Obecní úøad sídlí v blízkých Petrovicích u Karviné, rovnìž tak farní úøad øímskokatolický. Nejstarší informace o vsi spadají do poèátku 14. století, fara je pøipomínaná v roce 1324, kostel Vizitaèní protokol z roku 1679 hovoøí o poškození oltáøù za heretikù, protokol z roku 1688 je opìt pøipomíná, také však uvádí, že kostel s malovaným deskovým stropem a stìnami rovnìž malovanými je už starý. Zasvìcen byl sv. Mikuláši. V roce 1739 byl stržen a na jeho místì postaven nový, také roubený, zasvìcený však Nanebevstoupení Pánì. V posledních dvou desetiletích byl ze strany farního úøadu opakovanì vznášen požadavek o vydání dispozic k úpravì zneèistìných stìn v interiéru, plochého stropu v lodi a døevìné klenby v presbytáøi. Všechny plochy totiž byly polepeny papíry, znaènì silnými a tvrdými, s malbou z 20. století od malíøù z nejbližšího okolí. Místní lidé, pøevážnì hovoøící polským jazykem, byly už na takto pojednaný interiér zvyklí, lpìli na nìm a bylo zøejmé, že situace nebude snadná. Zvláštì potøebné radikální øešení, spoèívající v odstranìní tapet, zdálo se být nepøijatelné. Mezitím se papír na klenbì (jednalo se o dvì vrstvy) odlepoval od døevìných desek, doslova vytváøel rozmìrné vaky, a tak už nebylo možné opravu dále odkládat. Restaurátorský prùzkum akad. mal. Romany Balcarové potvrdil pøedpokládanou existenci starších maleb, zároveò však upozornil na technologické problémy, které vyvstanou pøi jejich odkrývání. Papírové tapety byly pøirozenì pøilepeny vodou øeditelným a odstranitelným lepidlem, vodou však byly øeditelné a tím i odstranitelné temperové barvy, které kdysi malíø použil. Aby byla celá situace složitìjší, byl kostel nìkdy na pøelomu posledních dvou století celý vymalován v historizujícím stylu, a to opìt temperovými barvami. Tenkrát došlo pøirozenì k poškození výmalby starší. Farní úøad si pøál tapety ponechat, což zdùvodòoval propadáním neèistot skrze spary mezi deskami, zvláštì na klenbì v presbytáøi. Proto si zakoupil nové, prùmyslovì vyrobené tapety a místní lidé zapoèali s jejich pøilepováním, zatím na svislých stìnách. bylo však zøejmé, že tapety pøi lepení na strop a klenbu sebou strhnou i starší papírové vrstvy, zároveò však poškodí malbu. Okresní úøad, který nabídl finanèní pøíspìvek, pøistoupil na návrh Památkového ústavu v Ostravì, sejmout tapety a pokusit se restaurovat nejstarší malíøskou výzdobu. Není snad tøeba zdùrazòovat, že se nejednalo o práci pro restaurátory pøíliš atraktivní. Technologické problémy i vzdálenost od centra restaurátorù, Prahy byly hlavní dvì pøíèiny. Pøesto se však podaøilo i tuto akci obsadit a restaurátoøi Najdenov a Cvetkov zapoèali s prací, v obci pøijímanou s velkou nedùvìrou. Ponìvadž se originální malba na rubu snímaných papírù nacházela minimálnì, na rozdíl od vrstvy mladší, domníváme se, že k poškození originálu nedošlo. Pøesto však bylo od poèátku zøejmé, že restaurátorský zámìr musí poèítat se znaènými rekonstrukcemi. Zbytky pùvodní malby byly pøirozenì zafixovány, místy i retušovány, rekonstrukce pak provedeny na zafixovaný povrch. Výsledný dojem první etapy restaurování byl velmi pozitivní. V následujícím roce byly restaurovány stìny a strop kostela, èímž skonèila požadovaná úprava. Na trámu ve vítìzném oblouku restaurátoøi odkryli letopoèet stavby kostela, Na plochách stìn, na klenbì i stropu byly rekonstruovány pùvodní barevné tóny, svìtle modrý a rùžový, rekonstruovány byly i empírové vazby s plameny (v presbytáøi) a s kvìty (v lodi). Všude byly namalovány rozlièné kvìty, èervené rùže, kopretiny a karafiáty. Pouze malý poèet kvìtù se uchoval natolik, aby mohl být ponechán pouze jejich originál. Torzální stav váz si vyžádal rozsáhlou rekonstrukci, lépe byl zachován nástropní motiv, písmena IHS, rámovaná zeleným vìncem s kvìty, a v tomto centrálním obraze se nacházel další, z našeho století, silnì však poškozený a proto málo èitelný, byl zdokumentován a odstranìn. Jednalo se figurální motiv s Pannou Marií. Zvláštní øešení si vyžádalo barevné pojednání poprsnì kruchty a podhledu v podvìží, kde pùvodní barevnost nemohla být nalezena, ponìvadž se jednalo o mladší pøístavby ke kostelíku. Proto zde bylo zvoleno pouhé tónování ve stejných odstínech jako v okolí, tedy svìtle modré a rùžové. Výsledný dojem byl nadmíru pøíznivý a silnì evokoval pùvodní vzhled vnitøní nástìnné malíøské výzdoby. Její autor sice není znám, nicménì lze uvažovat o jednom z mnohých místních tvùrcù malíøské polychromie lidového nábytku, pøedevším truhel. Pøípadnì byl zdobnými motivy, na lidovém nábytku uplatòovanými silnì ovlivnìn. Neoèekávaná spokojenost místních obyvatel a zvýšená návštìvnost kostela nejenom ze strany polských sousedù, ale také návštìvníkù z blízkých lázní v Darkovì napomohly k pokraèování restaurátorských prací dle zámìru Památkového ústavu v Ostravì. V dalším roce byly pak zadány obrazy jak z hlavního oltáøe, tak z obou boèních restaurátorce akad. mal. Romanì Balcarové z Opavy. Obraz na Nebevstoupení Pánì je pøipisován malíøi, který se do Fryštátu (dnes èást Karviné) pøistìhoval v závìru 18. století z Opavy, Kašparu Schneiderovi. 14

15 Autorem obrazù na obou oltáøích boèních byl tìšínský Jan Heymann. Dochoval se však pouze pùvabný sv. Mikuláš a dci podílel pøedevším Okresní úøad v Karviné a Obecní úøad tamtéž. Památkový úøad v Ostravì poøídil z prùbìhu práce videozáznam. Døevìný kostel v Dolních Marklovicích patøí do skupiny kostelù na severní Moravì a ve Slezsku, v nichž byla nalezena nástìnná malíøská výzdoba. Je to kostel v Sedlištích, který byl opakovanì na stìnách malíøsky dekorován, a to i figurálnì, kostel v Malé Morávce v Jeseníkách ( z pùvodní roubené stavby se tam uchoval pouze malovaný strop ze 17. století, o sto let pozdìji však figurálnì pøemalovaný. Menší nález byl uèinìn v Maršíkovì, kde nástìnná malba zøejmì pochází ze starší stavby ve Velkých Losinách, nebo stavební materiál z ní byl využit v Maršíkovì. Kostel v Dolních Marklovicích, jehož oprava stála cca Kè, se stal pýchou místních obyvatel. Použitá literatura: Josef Londzin, Koscioly drewniane na Slasku cieszynskim. Tìšín

16 Poškozování tradièních hodnot venkovských sídel tam, kde není ze zákona možná regulace orgány státní památkové péèe (a malé zamyšlení nad posláním SPP) Lumír Tejmar Pøi tak vyjímeèné pøíležitosti, jakým je úèast pracovníkù památkové péèe okresních úøadù na odborném semináøi, by bylo možné pøedpokládat zejména snahu pochlubit se dosavadními dobrými výsledky a popsat záøivé perspektivy budoucí práce v oblasti péèe o zachování tradièních hodnot lidové architektury po té, co nìkolik desetiletí snah oboru pøineslo tolik oèekávaný výsledek v tom, že všechny jednotlivé hodnoty lidové architektury jsou již dnes nejen zmapovány, ale i prohlášeny za kulturní památky, že nejhodnotnìjší a nejzachovalejší doklady venkovských sídelních celkù jsou koneènì vyhlášeny památkovými zónami èi dokonce rezervacemi lidové architektury, že všechny tyto kulturnì historické hodnoty jsou dokonale zabezpeèeny za tím úèelem novì pøijatými èi novelizovanými právními pøedpisy a že o zachování tìchto hodnot v intencích platných pøedpisù dbá odpovídající poèet odborníkù v úøadech, za tím úèelem státem zøízených. Pøestože konkrétnì v pøípadì èeskokrumlovského okresu se zde jedná o první úèast jeho pracovníkù památkové péèe na odborném setkání od øíjna 1989 (Poèátky) a první úèast na semináøi s tematikou lidové architektury dokonce již od roku 1987 (Plástovice), náš pøíspìvek se chce naopak dotknout všeobecných nedostatkù v oblasti ochrany kulturnì historických hodnot venkovských sídel. Jsme totiž toho názoru, že výše uvedených výsledkù za témìø 40 let od konstituování zákonného systému státní památkové péèe (od úèinnosti zák. è. 22/1958 Sb.) ještì stále dosaženo nebylo a že spíše opak výše uvedeného ideálního stavu je pravdou. Domníváme se navíc, že doposud nebyly vytvoøeny ani podmínky pro skuteèné fungování zákona è. 20/ 1987 Sb., o státní památkové péèi, do listopadu 1989 pouze formálního. Obáváme se pøitom, že vedle znovu se objevujících pokynù a doporuèení èinìných ve smìru shora dolù, tolik praktikovaných právì pøed listopadem 1989 s cílem potlaèení úèinnosti zákona, ani v souèasnosti pøipravované právní úpravy nesmìøují k tomu, aby byla státní památková péèe souèasným podmínkám odpovídajícím zpùsobem posílena. Cílem pøíspìvku (doprovázeného nìkolika konkrétními pøíklady na diapozitivech) je upozornit na v historii èeské památkové péèe doposud nejvìtší ohrožení tradièních hodnot venkovských sídel (bez ohledu na to, zda se jedná o pohranièí èi vnitrozemí, a z toho plynoucí úkol pro obor památkové péèe vyvinout odpovídající úsilí o záchranu tìchto hodnot jak ve všední práci každého jejího pracovníka, tak ve spojení všech požadovat totéž po odpovìdných orgánech až do pøijetí pøíslušných opatøení. Doufáme pøitom, že právì konkrétní ukázky toho, co státní památková péèe doposud nezná, vèetnì ukázek toho, co se dìje tam, kde státní památková péèe žádné pravomoci nemá, bude nejen dostateèným dùkazem její (dnes èasto i nejvyššími pøedstaviteli státu zpochybòované) potøebnosti, ale i motivací pro posílení úèinnosti státní památkové péèe v kvalitì i šíøi jejího pùsobení. Okres Èeský Krumlov je ve smyslu dochování tradièních forem vesnických sídel typickým pøíkladem pøevážné èásti jižních Èech, kde do nedávna nedošlo k zásadní zmìnì zpùsobu obživy a života jeho obyvatel. Právì pøevládající charakter zemìdìlské a lesnické výroby spoleènì s pøidruženými øemesly v geografických podmínkách okresu byl pro strukturu jeho osídlení urèující. Jistá izolovanost regionu pak zde konzervovala tradièní formy života pøed zmìnami spojenými s prùmyslovou revolucí do té míry, že charakteristické znaky s tím spojené stavební kultury zde byly ještì nedávno zachovány ve své autentické podobì nejen ve vyjímeèných jednotlivostech a dochovalých urbanistických souborech, ale v celé ploše území vèetnì pøechodných forem toho, co nazýváme lidovou architekturou, do mìstského domu v tržních osadách, mìsteècích i pøedmìstích, pøedmìstí okresního mìsta nevyjímaje. Aèkoliv celý region spadá do oblasti podunajského vlivu, dochovalé stavby a zejména vìtší zemìdìlské usedlosti jsou poznamenány prolínáním ponìkud odlišných stavebních kultur èeského a nìmeckého etnika, tvoøícího historické osídlení regionu. Hranice stavebních kultur, pokud je zde vùbec možné o nìjaké hranici hovoøit, pøitom nejsou zcela totožné s hranicemi etnickými. Existenci vìtšiny sídelních celkù je zde možné archivnì doložit nejpozdìji v souvislosti se založením kláštera ve Zlaté Korunì Pøemyslem Otakarem II., a to jako vsi v dobì založení kláštera již existující. Založení nejmladších osad pak souvisí se schwarzenbergskou hospodáøskou intenzifikací a zpracováním døeva na Šumavì v 19. století. Proces zásadnìjšího poškozování dochovalé, pøirozeným vývojem dosažené, kvality sídel byl zahájen odsunem obèanù nìmecké národnosti. Je zde tøeba hovoøit o procesu, nebo poslední dùsledky tohoto umìlého zásahu stále probíhají. Poèátek procesu nebyl poznamenán rozsáhlejšími a zásadnìjšími škodami na stavbách, projevil se však citelnì pøemís ováním a zámìrným nièením jejich zaøízení. Následný neúspìšný pokus o osídlení pohranièí (k obnovì pùvodního poètu obyva- 16

17 tel zde nikdy nedošlo) obèany z vnitrozemí a zejména pak z øad rumunských reemigrantù slovenské národnosti nevedl a ani nemohl vést k odpovídající péèi o dìdictví, které zde pùvodní obyvatelé nedobrovolnì zanechali. Vedle staveb bez vlastníka ani u tìch objektù, které nìkdo obdržel, nebyla øádná údržba zabezpeèena. Témìø žádný z osídlencù nevìdìl totiž, co hospodaøení na podobném majetku obnáší. Samozøejmì zde chybìla dìdièná vazba k majetku, k samotnému místu i pùdì vùbec, o naprosto rozdílném kulturním pùvodu nemluvì. Stalo se zde ve velkém nìco podobného, co v dobì protektorátu provedla øíšská vláda v jiné èásti našeho okresu na opaèné stranì Blanského lesa, tedy v ryze èeské oblasti. Ves Krásetín byla po popravì osmi nejvìtších hospodáøù násilnì vysídlena a v zápìtí osídlena rodinami bezzemkù z Tyrolska, kteøí zde za tøi roky svého pùsobení pøivedli døíve kvetoucí hospodáøství do takového stavu, že zdejší produkce nestaèila pokrýt ani vlastní spotøebu. Z tohoto pøípadu plyne i další pouèení, pouèení pro optimistické vizionáøe øešení souèasné situace v pohranièí: Náprava zanedbaných hospodáøství pùvodními hospodáøi v Krásetínì trvala od jejich návratu do roku 1948, tedy stejnou dobu jako jejich devastace! Pøitom návrat pùvodních hospodáøù na zemìdìlské usedlosti v pohranièí dnes již možný není již z toho prostého dùvodu, že od té doby uplynulo pùl století. Vykoøenìní potomci nìmeckých vysídlencù ani potomci slovenských reemigrantù dnes netouží po zasvìcení života dvanáctihodinové denní døinì 365 dní v roce s mizivým ekonomickým výsledkem. Pro úplné hodnocení souèasných hospodáøù na nìkdejších majetcích vysídlených obèanù nìmecké národnosti, pokud by ho chtìl nìkdo provádìt, je zde vhodné poznamenat, že vìtšina osídlencù (na rozdíl od vžitých pøedstav) pohranièí neosídlovala dobrovolnì s touhou po zisku: Prišli sme na Benešovu výzvu, že sa máme vráti domov, že nás vlas potrebuje. Keï sme prišli na Slovensko, nikto nás tam nechcel. Povedali nám, že máme ís do Èiech. V Rumunsku sme už niè nemali, nemali sme ani peniaze na spiatoènú cestu. Iné sme nemohli robi. Druhý proces nièení tradièních hodnot venkovských sídel byl zahájen kolektivizací zemìdìlské výroby po roce Tento proces postihl jak pohranièní èást okresu, tak vnitrozemí. Ani v jedné oblasti kolektivizace neprobíhala dobrovolnì. V historicky èeských oblastech však bylo tøeba uplatòovat brutálnìjší metody až po konfiskaci majetku spojenou s tresty odnìtí svobody a nucenými pracemi v uranových dolech. Šlo zde totiž o hájení rodového majetku, nìkdy ještì rozšíøeného po pozemkové reformì ve 20. letech. V pohranièních oblastech probíhala z výše uvedených dùvodù kolektivizace zemìdìlské výroby rychleji (první øádná jednotná zemìdìlská družstva na území dnešního okresu vznikla právì v Perneku a Benešovì nad Èernou již v roce 1949). Díky špatnému hospodaøení však ani zde založená družstva dlouho neprosperovala. Jako dostateèný dùkaz mùže sloužit fakt, že pøed zmìnami po listopadu 1989 témìø 80% zemìdìlské pùdy okresu obhospodaøoval jeden státní statek (Agrokombinát Šumava) s jednou z nejvyšších dotací v tehdejší ÈSSR. Dùsledky kolektivizace na zmìnách krajiny i sídel jsou dnes dostateènì známy. Družstva i státní statky využívaly pùvodní hospodáøské objekty do doby, kdy ještì stále bez jediné investice použitelné byly. Po té byly zanechány svému osudu. Obytné èásti zatím v nìkterých pøípadech prodìlávaly úpravy pro potøeby bydlení moderního socialistického èlovìka dle jednotného mìstského vzoru. Jenom okrajovì má smysl se zmínit o poškození rázu krajiny rozoráním mezí i zásadním poškození zemìdìlské pùdy stejnými zásahy na svažitém terénu, které vedlo ke splavení ornice, obtížnì po staletí na kamenitých pozemcích kultivované. Proces zahájený vysídlením pùvodních obyvatel z pohranièí v kombinaci se zavedením kolektivního zpùsobu hospodaøení mìl však dùsledky v poškození tradièní tváøe venkova podstatnì zásadnìjší. Došlo zde totiž k absolutní likvidaci mnoha vesnic a osad. Stalo se tak i tam, kde se ještì po roce 1950 zdálo, že je kontinuita života zabezpeèena. Pouze pøírodnímu rázu terénu neodpovídající nerovnosti a pøestárlé ovocné stromy zde dnes dokládají nìkdejší pùsobení èlovìka. Bylo by chybou pøi popisu škod vynechat snahu o zámìrnou likvidaci všech dokladù pùvodního osídlení pohranièí od spontánního odstraòování nìmeckých textù a pomníkù až po vìtší centrálnì øízené akce konèící snahou o naprostou zmìnu dochovalé tváøe sídel. Ta však v tradiènì chudém okrese Èeský Krumlov nebyla nikdy dostateènì podložena finanèními prostøedky. Mùže se dnes zdát absurdní, že z pomníkù nebyly ušetøeny ani památky na takové osobnosti jako byl Stifter, Maxant, Rosenauer èi Kindermann, že vedle celých høbitovù byly nièeny i pomníky obìtem první svìtové války, zøizované každou obcí z podnìtu ÈS vlády. Korpusy nìkterých z tìchto pomníkù ovšem našly nové využití v pøepracování na pomníky Rudé armádì - osvoboditelce, v nejednom pøípadì i tam, kam noha krasnoarmìjce vkroèila až v roce Pokud by se nìkdo domníval, že jde o velmi dávné události a èiny dávno promlèené (dala-li by se vùbec taková èinnost kvalifikovat jako trestný èin) je na omylu: Pomník obìtem první svìtové války v okresním mìstì byl odstranìn až v roce 1987 a odpovìdní za tento èin dnes zastávají jiná, stejnì odpovìdná místa v souèasné struktuøe demokratického státu. Je však tøeba zdùraznit, že tímto zpùsobem nedošlo k tìm nejzásadnìjším škodám. Ty vznikly díky potøebì øádného zabezpeèení státních hranic a zøízení vojenského výcvikového prostoru. V obou pøípadech zde došlo ke srovnání øady sídel se zemí, ušetøena nebyla ani mìsteèka vèetnì jejich farních kostelù (Rychnùvek, Vitìšovice, Jablonec,...), ba ani registrované kulturní památky. Historické urbanistické celky se staly bud støelnicí, nebo (pøípad hranièního pásma) byly odstranìny z dùvodu, že by se v nich mohl skrývat potencionální nepøítel. Zde je vhodné pøipomenout, že hranièní pásmo bylo až do 80. let posouváno èím dál, tím více do vnitrozemí. K vysídlení posledního mìsteèka došlo až v 70. letech (z Pohoøí na Šumavì zbývá 17

18 dnes pouze kostel v havarijním stavu, høbitov a trosky posledních nìkolika domù z nìkdejšího námìstí). Také v sousedství hranièního pásma a vojenského újezdu se stal život obtížný. To spoleènì s cílenou regionální politikou spojenou s rušením škol v menších sídlech a podporou vzniku støediskových obcí vedlo k dalšímu postupnému vysídlování a zániku života, tolik potøebného pro uchování pùvodních sídelních struktur. Za zásadní omyl je tøeba považovat domnìnku, že finanèní prostøedky ze státního rozpoètu vedly alespoò ve støediskových obcích k zachování jejich hodnot. Z pohledu památkáøe je pravý opak pravdou a to i v takových pøípadech, kdy se státní finanèní prostøedky na podporu støediskovým obcím vìnovaly cílenì na obnovu kulturních památek. Zachování kulturnì historických hodnot památky bylo totiž nepøímo úmìrné výši pøidìlených finanèních prostøedkù. Napø. radnice v Benešovì nad Èernou byla vyèištìna od zadních traktù, tvoøených pivovarem, založeným Jakubem Krèínem z Jelèan. Z tohoto pivovaru, který byl nedílnou souèástí kulturní památky, zbyly pouze mladší lednice, ze samotné budovy radnice holé zdivo nosných stìn a kleneb v pøízemí. Za velký úspìch práce státní památkové péèe je zde možné považovat zachování nìkolika pùvodních zdobnì vyøezávaných podvlakù z (do rekonstrukce naprosto nepoškozeného a staticky vyhovujícího) renesanèního stropu a rovnìž renesanèních i barokních maleb na fasádì do námìstí, které byly poškozeny pouze záseky pro vedení elektroinstalace a telefonu. Pøidìlované státní prostøedky na obnovu památek vedly tedy již v minulosti èasto k nejvìtším škodám na nich. Samo vedení ONV v Èeském Krumlovì i pøíslušného odboru kultury (tedy orgánu státní památkové péèe) vidìlo kulturní památky pouze v tìch objektech, které vypadaly jako nové. Vedení obcí (MNV) pak památky chápalo pøedevším jako ostudu obce a obèas z rozpoètu okresu získalo i prostøedky na to, aby tuto ostudu z obce odstranilo. Jako pøíklad je možné uvést demolici kovárny v roce 1987, pocházející dle evidenèní karty ze 17. století, na návsi ve Møíèí (obec Køemže), kterou v roce 1989 nahradil typizovaný pøístøešek stanice ÈSAD. Kovárna je doposud vedena v Ústøedním seznamu kulturních památek. Výèet dùvodù souèasného žalostného stavu kulturního dìdictví v oblasti tradièních hodnot venkovských sídel by nebyl ještì stále úplný, kdybychom pominuli další centrálnì cílenou snahu, snahu o pøevýchovu èlovìka ve smyslu odstranìní jeho náboženských pøedsudkù. Totožné vyznání osídlencù s pùvodními obyvateli pohranièí mohlo být jedním z faktorù napomáhajících kontinuitì života v této oblasti pøi uznávání shodných hodnot, které tvoøí základ naší kultury vùbec. Vedle teoretické výchovy obèanù spojené s rùznými druhy donucovacích prostøedkù zde však byly ve velkém mìøítku provedeny fyzické likvidace øady staveb sakrálního charakteru od kostelù pøes vyjímeèné stavby barokních poutních kaplí až po menší zdìné kaplièky a kamenná boží muka. Zámìrné likvidace sakrální architektury probíhaly zejména od 50. po zaèátek 60. let. Jedním z mnoha ilustrativních pøíkladù této historie je demolice poutní kaple (Bolestné P. Marie z r. 1781) a budovy pašijového divadla (z r. 1893) v Hoøicích na Šumavì. Stavební podnik tehdy vedle dobøe placené práce na zimní období obdržel navíc dìkovný dopis pøíslušného úøadu, který byl u nás do r.1993 archivován ve spisové složce. Za varující pro souèasnou práci orgánù a organizací státní památkové péèe však je tøeba oznaèit jiný materiál z pøelomu 60. a 70. let, který archivuje Vojenská ubytovací a stavební správa Èeské Budìjovice: Na základì prohlídky kostelù sv. Martina v Polné a sv. Mikuláše v Boleticích jsme neshledali dùvody, pro které by tyto objekty mìly nadále být kulturními památkami, což není citát z projevu okresního stranického funkcionáøe, nýbrž rozhodující èást odborného vyjádøení Krajského støediska státní památkové péèe a ochrany pøírody v Èeských Budìjovicích. Snaha o likvidaci významných sakrálních památek však probíhala v menší míøe až do konce 80.let, èasto bez významného odporu, èi pøímo se souhlasem státní památkové péèe. Jako jeden z mnoha dokladù mùže sloužit opìt kauza výše jmenovaných kostelù citovaná v dopisu náèelníka VUSS È.Budìjovice MK ÈR ze 3. srpna 1994:... Od první poloviny 80. let se snažíme o postupnou nápravu škod na kostelech sv. Martina a sv. Mikuláše. Jedná se o jediné dva z pùvodních 5-ti kostelù na území Vojenského újezdu Boletice, které unikly absolutní likvidaci. Souèasnì upozoròuji, že v období 80. let byl vydán zákaz OSP Èeský Krumlov pokraèovat po úspìšné generální opravì zastøešení kostela sv. Mikuláše ve stejných pracích na kostele sv. Martina, vydaný pøedsedou ONV v È. Krumlovì, který vedle toho, že na území okresu øídil památkovou péèi, byl též zøizovatelem jmenovaného stavebního podniku. Ménì š astný kostel sv. Martina byl nejvíce ohrožen v samotné stavební podstatì až v roce 1987 a to pøímo nejvyšším orgánem státní památkové péèe MK ÈSR, které urèilo øešení spoèívající v odstranìní vìtší èásti kulturní památky s tím, že bude zachován presbytáø, pøípadnì sakristie. K demolici nedošlo pouze díky krajnímu odporu místních pracovníkù státní památkové péèe (KSSPPOP a odboru kultury), kteøí písemnost MK kultury oznaèili za protiprávní (nejednalo se o formu aktu státní správy, ani o èásteèné upuštìní od památkové ochrany),.. V roce 1987 mìlo také dojít z podnìtu okresního církevního tajemníka k demolici poutního kostela Panny Marie Snìžné na Svatém Kameni u Rychnova nad Malší. Prostøedky na demolici z rozpoètu ONV byly tehdy v plánu na rok 1988 zabezpeèeny - staèil pouhý písemný souhlas pøíslušného pracovníka odboru kultury ONV. Dobrá spolupráce pracovníkù památkové péèe a církve však tehdy tomuto zámìru dokázala èelit. Nestalo se tak ovšem u nìkolika dalších neživých kostelù, kde se pod pøíslušnou klasifikací, rovnající se souhlasu s demolicí, objevily podpisy vyšších zástupcù státní památkové péèe (JèKNV, KSSPPOP), krajského církevního tajemníka, ale i zástupce diecéze. Mezi tìmito památkami byla napø. též významná rožmberská pozdnì gotická (farní kostel od r pøestavìn v 16. století) stavba kostela Božího 18

19 Tìla ve Svatém Tomáši. To se však psal již rok 1989 a pak naštìstí pøišel listopad a k realizaci zámìru již nedošlo. Vše doposud uvedené nemá jiný cíl, než poukázat na historické souvislosti minulosti s dnešním stavem, a zejména pak to, že vše, co pøežilo výše popsané pohromy, má dnes naprosto vyjímeènou hodnotu, spoèívající v ukázkové vzácnosti dokladù toho, co ještì nedávno bylo bìžné. Pøitom pøi bližším pohledu zjistíme, že ne vždy se i v minulosti muselo jednat o pøíklady téhož, co bylo dochováno všude jinde ve velkém množství. Lidová architektura v okrese È. Krumlov mìla totiž smùlu spoèívající v nezájmu ze strany struktur státní památkové péèe. Bylo to dáno jednak znaènou odlehlostí okresu od centra památkové vìdy, blízkostí výtvarnì bohatších vesnických celkù v sousedních okresech i samotnou existencí naprosto vyjímeènì dochovalého jádra samotného okresního mìsta. To byly dùvody, proè se nikdo systematicky nezabýval plošným prùzkumem území s cílem zákonného podchycení památkových hodnot dochovalých venkovských urbanistických souborù i jednotlivých sídelních jednotek. K tomu je tøeba ještì objektivnì pøiznat další skuteènost, že totiž ani nebyl, kdo by se tímto prùzkumem zabýval. Do konce 60. let mìl totiž zpravidla jeden pracovník KSSPPOP na starosti hned nìkolik okresù. Neopomenutelným faktem, který hrál významnou roli pøi zapisování kulturních památek do Státního seznamu, byla též politická vùle, která, jak jsme již výše naznaèili, nebyla. Díky znìní tehdy platného zákona è. 22/1958 Sb. však zápis kulturní památky do seznamu nebyl rozhodující pro to, aby objekt dle zákona mohl být za památku považován. Pracovníci státní památkové péèe tedy až do konce roku 1987 mohli setrvávat v klidu a namlouvat si, že se k tomu jednou dostanou. V roce 1987 však byl pøijat nový zákonný pøedpis vymezující jako kulturní památku pouze takovou vìc, kterou MK ÈSR jako takovou prohlásí, nebo vìc zapsanou již do existujícího Státního seznamu dle do té doby platného zákona. Za pozornost zde tedy stojí poukázat na výchozí stav Státního seznamu kulturních památek v roce 1987 jako materiál, který mìl od roku 1988 jako jediný umožòovat právní ochranu zde zapsaných památek, tedy i staveb lidové architektury. Naprostým základem seznamu památek v okrese Èeský Krumlov je i pøes øadu chyb doposud nejdokonalejší Soupis památek historických a umìleckých v politickém okresu krumlovském, vydaný v roce 1918 a tentýž v okresu kaplickém, vydaný v roce Zhruba 2/3 zde popisovaných památek bylo v roce 1962 pøepsáno do tzv. Prvotního seznamu. Zatímco Soupisy památek nevìnovaly významnìjší pozornost stavbám lidové architektury. Prvotní seznam již tento výèet doplòuje o nejhodnotnìjší stavby tohoto typu, snadno dosažitelné pøi hlavních komunikacích. Ke smùle památkových hodnot, v tìchto stavbách spoèívajících, však vìtšina z nich nebyla pøi tvorbì Státního seznamu schválena k zápisu místními komisemi (MNV) a nìkdy ani okresní školskou a kulturní komisí (ONV). Ochranì památek lidové architektury neprospìla ani tzv. Generální aktualizace seznamu. Pøipravený aktualizovaný seznam kulturních památek v okrese È. Krumlov z celkového poètu 573 základních položek ještì v øíjnu 1987 zahrnoval pouhé 104 památky lidové architektury, zahrneme-li mezi nì též 74 kaplièek a božích muk. Poèet zapsaných památek drobné sakrální architektury v dobì totality zdá se být ohromující, avšak èíslo 74 se ukáže jako ostudné pøi údaji zjištìném etnografem Okresního vlastivìdného muzea v rámci prùzkumu jedné jediné obce (v roce 1988 bylo v Dolním Tøebonínì popsáno l40 objektù tohoto typu). Vylouèíme-li drobnou sakrální architekturu, zjistíme, že se památková péèe v okrese È. Krumlov mìla vztahovat pouze na 30 vìcí, dokladujících život na venkovì. Jednalo se zde o 25 usedlostí (sem je zahrnuta i jediná chránìná chalupa a dvì sýpky dvou usedlostí, které jako celek chránìny nejsou, z tohoto poètu je tøeba odeèíst dvì položky zapsané jako pùvodní tvrze), 2 mlýny, 2 kovárny (z toho jedna byla již v té dobì zboøena) a 1 hamr. Oba mlýny a ètyøi zemìdìlské usedlosti, navíc ne zcela charakteristické, byly jedinými reprezentanty historické nìmecké etnické oblasti, která zabírá zhruba 4/5 území dnešního okresu. Aktualizovaný seznam nezahrnoval dokonce ani konkrétní objekty známé z odborné literatury, ba ani jeden statek hornorakouského typu tzv.vierkanthof, který se na území tehdejší ÈSSR vyskytoval výhradnì na èeskokrumlovském a prachatického okrese! V této situaci byl poøádán již v úvodu zmiòovaný semináø v Plástovicích vìnovaný lidové architektuøe. Soudruzi zástupci nejvyšší organizace i orgánu státní památkové péèe (øeditel SÚPP, odbor muzeí, galerií a památkové péèe MK ÈSR) ubezpeèili všechny pøítomné, že ochrana lidové architektury má zelenou, že není tøeba mít obavy z nového zákona, dle kterého se kulturní památkou mùže stát vìc pouze prohlášením MK ÈR na rozdíl od stávajícího zápisu KNV èi ONV, vždy MK pøece ví, co je jeho povinností a jak významný spoleèenský zájem zastupuje, jen a se (proboha) nesnaží na semináøi pøítomní zástupci okresù urychlenì do seznamu památky dopisovat. Podobnì pøesvìdèivì hovoøili též o tom, že není tøeba mít obavy, že by po 20 letech pøíprav nebyly prohlášeny rezervace lidové architektury: Pokud to nestihneme do konce roku sami, prohlásí je urèitì nejpozdìji v pøíštím roce (1988) vláda ÈSR dle nového zákona. Starší a zkušené odborné pracovníky pøepadla skepse, ti odvážnìjší své pocity vyslovili nahlas. Tento hlas se stal motivem pro porušení instrukce nejvyšších pøedstavitelù SPP, díky èemuž se na okrese Èeský Krumlov do konce roku 1987 podaøilo vydat rozhodnutí o zápisu 194 kulturních památek do státního seznamu. Z uvedeného poètu 194 šlo o 30 staveb drobné sakrální architektury, 52 zemìdìlských usedlostí a chalup a 60 objektù tvoøících pøechod mezi zemìdìlskou usedlostí a mìstským domem. Bohužel díky nedostatku 19

20 èasu øada z tìchto objektù byla zapsána jako soubory s nedokonalým zpùsobem ochrany (fasády, hmoty, urbanistická skladba). Tento zpùsob mìl do jisté míry suplovat neexistující ochranu památkovì hodnotných území, dokud nebudou tyto celky prohlášeny památkovými zónami. Poèítalo se zde s tím, že pozdìji provedené hlubší prùzkumy povedou k návrhùm na prohlášení vìcí kulturními památkami jednotlivì. Avšak i proti stávajícímu rozhodnutí o zápisu se dostavila silná reakce v podobì odvolání, které pøišlo zejména z øad dotèených národních výborù i nìkterých vlastníkù. Pøíslušný pracovník ONV již po tøech mìsících svého pùsobení na úøadì zklamal dùvìru svého vedení: Vùbec jsem nevìdìla, co vlastnì podepisuji. Pøed Tvým pøíchodem, soudruhu, jsme byli rádi, jak nám tìch památek ubývá! Kdyby bylo podle mého, chránila bych jednu památku gotickou, jednu renesanèní a jednu..., nevím, jak se to jmenuje, a to další snad už stejnì není ani možné za památky považovat! Tyto památky by byly ve vzorném stavu a lidé by se na nì chodili dívat. Ostatní by se pak mohlo zbourat a postavit nìco poøádného! Ke kauze je tøeba ještì dodat, že jediný pracovník památkové péèe tehdejšího JèKNV vzal svùj úkol odvolacího orgánu vážnì a jako kvalitní pracovník státní správy, poslušný svého vedoucího, odvolání vyhovìl, jako dobrý památkáø však zároveò podal ve stejných vìcech vlastní návrh na prohlášení tìchto vìcí za kulturní památky na MK ÈSR již dle zák. è. 20/1987 Sb.. Deset z tìchto návrhù z roku 1988 na MK leží nevyøízeno dodnes. Dávná minulost se nám zde tedy spojuje se souèasností. Než se jí však budeme vìnovat, je vhodné, abychom dokreslili situaci ve výkonu státní správy na úseku památkové péèe na ONV v È. Krumlovì do roku Správní rozhodnutí dle 14 zák. è. 20/1987 Sb. ve smyslu hájení spoleèenského zájmu zachování kulturnì historických hodnot vùbec nebylo možné vydávat (bez problémù byl podepisován pouze bezpodmíneèný souhlas s èímkoliv). Jakýkoliv návrh na prohlášení vìci za kulturní památku ani doporuèení v tomto smyslu nesmìlo z ONV odejít. Veškeré prostøedky ze státního rozpoètu na záchranu kulturního dìdictví, které procházely ONV, byly soustøedìny výhradnì na mìstskou památkovou rezervaci Èeský Krumlov, která se mìla stát výkladní skøíní socialistické památkové péèe. Do roku 1990 byl poskytnut pouze jediný pøíspìvek vlastníku zemìdìlské usedlosti mimo okresní mìsto. Kompletní rekonstrukce MPR È.Krumlov pøitom mìla být ukonèena do r použitím moderních technologií, které umožní zachování fasád pøi zcela novém obsahu památkových objektù. Myšlenka byla precizována v roce 1989 a z MK ÈSR pøešla na vedoucí odboru kultury ONV, která vydala svému inspektorovi památkové péèe konkrétní pokyn: Bìda, jestli nìkde uvidím, že hájíte nìjakou klenbu nebo døevìný strop! Za této situace došlo ke zøícení jedné z nejcennìjších památek v okrese - tvrze ve Štìkøi, konkrétnì støední èásti renesanèního obytného jádra s pùvodním krovem. ONV pøed tím odmítlo potvrdit souhlas s prodejem fyzické osobì: Nebudeme si tu pøeci vytváøet novou šlechtu, když jsme se jí koneènì zbavili! Tvrz nebyla prodána ani již tehdy i u nás všeobecnì uznávanému historikovi umìní. Pøesto se mnohé konkrétní vìci podaøilo zachránit i v této dobì. Aèkoli pouhá oprava kaplièky byla tehdy považována za hrdinství, podaøilo se i to, že ještì v roce 1989 pøed listopadem byla z prostøedkù ONV financována obnova barokní výklenkové kaplièky P. Marie Sedmibolestné v Tøísovì a kamenných božích muk ze 17. století ve Svìtlíku a Suši, které, aè byly zapsány v Ústøedním seznamu, od 50. let byly doslova zahrabány na smetišti. Nápravu možných dùsledkù oficiálních materiálù odboru kultury ONV však bylo èasto nutné øešit na jiné pùdì, pokud možno na ústním projednání vìci bez pøítomnosti vedoucích. Napøíklad na základì ústní domluvy povìøeného pracovníka MK ÈSR s pracovníkem odboru kultury ONV nedošlo ke zrušení prohlášení za kulturní památku sídla zakladatele krumlovských papíren rytíøe Pachnera. Tentýž pracovník, který za ONV na pøíkaz své vedoucí pøipravoval doporuèení ke zrušení zápisu i žádost o zrušení za ONV jako správce kulturní památky, pøíslušnému pracovníkovi MK ÈSR sdìlil: Já jsem to musel napsat, ale nedìlejte to, tomu baráku ve skuteènosti nic nechybí. Zkrátka i ten minimální úspìch (v tomto pøípadì byla žádost odložena ad akta) stál mnohonásobek úsilí, oproti pøímému jednání dle zákona tak, jak by mìl úøedník státní správy s vìdomím své nedìlitelné odpovìdnosti za hájení spoleèenského zájmu ochrany kulturního dìdictví postupovat. A pak, v dobì, kdy se zdálo, že už nejde vùbec nic, pøišel listopad 1989 a s ním nová nadìje a obrovská historická šance zaèít koneènì plnit to, co úøadu zákon pøedepisuje. Nadìje byla tím vìtší, èím více nových politikù poukazovalo na nejvìtší nedostatky minulého režimu v totálnì znièeném životním prostøedí a zanedbané péèi o kulturní dìdictví. Bylo možné se oprostit od praktik památkové péèe pøed listopadem 1989 s tím, že vše špatné bylo pouze pro to, že nad všemi zákony platil pouze zákon jediné vládnoucí strany. Vedoucí pracovníci oboru státní památkové péèe byli po zásluze vystøídáni a... Není tøeba líèit všechna nepøíjemná zjištìní, která následovala po polistopadovém procitnutí. Pozitivní je, že se dnes v okrese Èeský Krumlov daøí výkon památkové péèe provádìt a že již i na venkovì existuje vìdomí o tom, že státní památková péèe funguje. Pøedcházelo tomu dlouhé období, kdy jsme se základní zákonné pøedpisy uèili používat. Dìlo se tak obèas i nepøíjemnou formou rušení našich rozhodnutí odvolacím orgánem - právníkùm po listopadu 1989 inovovaného ministerstva kultury tedy vdìèíme za to, co známe, jakož oddìlení památkové péèe tehdejšího MK za to, že jsme získali 20