Sborník vystoupení VIII. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

Transkript

1 VIII. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ Sborník vystoupení SBORNÍK VYSTOUPENÍ na konferenci, uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera, jejíž VIII. ročník se konal 27. května 2014 v Senátu Parlamentu České republiky

2 Obsah Úvodní vystoupení Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, předseda poroty Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v České republice Stanislav Stach, Rada pro mezinárodní vztahy Práce prezentované na konferenci 1. Jan Hořeňovský, PF UK, Praha: Ústavní zřízení Balkánských zemí, primárně Bosny a Hercegoviny. 2. Petra-Jadranka Šťastná, FF UK, Praha: Jak zapadají Janjevci do chorvatského společenského kontextu posledních desetiletí? 3. Vojtěch Nitra: Nezávislý stát Chorvatsko mezinárodní a bezpečnostní aspekty 4. Hana Svačinková, FF MU, Brno: Předpoklady a omezení existence rozvinuté občanské společnosti v současném Srbsku 5. Daniel Heler, IMS, FSV UK, Praha: Trojité metamorphoses SPS: Proměny srbských socialistů a jejich postavení ve stranicko-politickém systému země od počátku 90. let do současnosti. 6. Dominik Presl, FF UK, Praha: Balkánský unikát: Etnické menšiny na Balkáně z pohledu mezinárodních vztahů 7. Eva Komlossyová, Katedra rozvojových studií, Universita Palackého Olomouc: Budovanie mieru prostredníctvom dialógu: možný liek pre etnicky rozdelenú spoločnosť Bosny a Hercegoviny? Členové hodnotící komise: Petr Fleischmann, Senát PČR; Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v ČR; Zdeněk Matějka, VŠE Praha; Jana Hunteová, Swallow Club; Stanislav Stach, Rada pro mezinárodní vztahy. Komise vybrala jako vítěznou práci příspěvek Dominika Presla z FF UK Balkánský unikát: Etnické menšiny na Balkáně z pohledu mezinárodních vztahů.

3 Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, předseda poroty: Fascinující mozaika Úvodní vystoupení Myšlenka Jiřího Dienstbiera a Rady pro mezinárodní vztahy, které předsedal, uspořádat každoročně studentskou konferenci zasvěcenou Balkánu se zjevně ujala. V květnu 2014 proběhlý již VIII. ročník je toho důkazem: zájem o Balkán mezi studenty historie, sociologie, politických věd, mezinárodních vztahů či dalších disciplín neutuchá. Rok co rok jsou v prostorách senátního Výboru pro zahraniční vztahy, obranu a bezpečnost porotě předkládány k posouzení práce, jejichž zasvěcenost do nejrůznějších aspektů současného a minulého dění na Balkáně je ve valné většině případů až překvapivá a lze si položit otázku, odkud podobný zájem pramení. Faktem je, že Balkán se svými rozervanými dějinami či se svou národnostní, etnickou a náboženskou mozaikou vždy fascinoval odborníky již zmíněných oborů. Jak znovu neupírat zrak k této oblasti Evropy ve chvíli, kdy si připomínáme 100. výročí sarajevského atentátu, jenž se stal záminkou k jednomu z největších masakrů v dějinách kontinentu a nesnažit se blíže poznat dějiny poloostrova? Pozorně sledujeme, jak se po konfliktech z 90. let minulého století balkánské národy znovu učí žít v míru, jaké politické instituce si budují a jak si představují svou budoucnost. Balkán se pro nás stává jakousi živou laboratoří, kde na dějinotvorných procesech probíhajících přímo před našimi zraky můžeme sledovat zrod nových forem spolužití dříve znesvářených etnik. Všechna tato problematika se plně promítá do studentských prací prezentovaných v průběhu konference. Díky nim dostáváme například bližší informace o konstituční ekvilibristice, jejímž cílem je udržet pohromadě státní útvar, jímž je Bosna-Hercegovina, či o způsobu, jakým se vyvíjí občanská společnost spolu s politickými strukturami v Srbsku ve chvíli, kdy tato země zahajuje jednání s EU ohledně svého budoucího vstupu do tohoto společenství: do společenství, kam koneckonců směřují všechny balkánské národy. Zapojení tohoto heteroklitního prostoru, jímž je Balkán, do jednotného celku je jednou z hlavních výzev, které na Evropu čekají v příštích letech. Snad i proto porota mezi často neméně kvalitními studiemi nakonec vybrala a první cenou vyznamenala práci Dominika Presla z FF UK věnovanou etnickým menšinám na Balkáně z hlediska mezinárodních vztahů. Je však nutné vzdát hold všem účastníkům konference a vyjádřit přání, že se v příštím roce podaří shromáždit soubor stejně poučných analýz jako letos. ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ 5

4 Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v České republice Je mi velkou ctí a potěšením, že se mohu tento rok poprvé zúčastnit VIII. ročníku studentské konference o Balkáně pořádané Radou pro mezinárodní vztahy. I přes to, že můj dosavadní pobyt v Praze není příliš dlouhý, jsem již dříve měl možnost se účastnit několik úspěšných mezinárodní konferencí v organizaci Rady, které souvisely s Balkánem a jeho aktuálním stavem, významem a tendencemi v regionu. Jsem příjemně překvapen velkým zájmem studentů, jejich obhajobou témat a kvalitou přihlášených prací v rámci této akce. Pořádání letošní studentské konference má velký význam díky staletému výročí prví světové války, která začala v srdci Balkánu, v Sarajevu, atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda d Este. Tento rok spojuje minulost a přítomnost. Lze říci, že počátek dnešního evropského projektu pro mír a integraci, který po druhé světové válce přinesl ekonomický úspěch, politickou stabilitu a pokrok v Evropě, byl zahájen právě na Balkáně před sto lety. Bez událostí z roku 1914 a rozpadu starého řádu, po kterém následoval nástup fašistické a komunistické ideologie posílené ztrátami a hrůzami druhé světové války, by vznik evropské integrace po roce 1945 nebyl možný. Tento názor sdílí i profesor Florian Bieber, ředitel Centra pro jihovýchodní evropská studia na univerzitě v rakouském Grazu, který dodává, že od roku 1914 do počátku evropské integrace v padesátých letech se neobjevily žádné nové evropské struktury pro umožnění stability a předvídatelnosti. Kde je Balkán dnes? Evropská unie s velkým nadšením v roce 2003 zahájila proces pro politickou integraci západního Balkánu. Jednalo se o období zavádění společné měny a nadcházejícího úspěšného východního rozšíření. Očekáváním bylo, že se do roku 2014 všechny země západního Balkánu stanou součástí Evropské unie. Tyto naděje se však zcela nesplnily. I přes to, že byl většině zemí západního Balkánu udělen status kandidátské země EU (kromě Bosny a Hercegoviny a Kosova), do roku 2014 se stalo členem EU pouze Chorvatsko. Rozšíření o balkánské země již nepatří, z mnoha důvodů, mezi priority zemí EU. Události na Ukrajině v tomto roce a objevování nových ohnisek konfliktů na Blízkém východě poukazují na dramaticky se odvíjející a nestabilní situaci v evropské periférii. Tyto bezpečnostní výzvy mají negativní dopad i na Balkán a posilují argumenty pro podporu rozšíření EU o tyto země. Tento rok je významný i pro Českou republiku, která slaví výročí svého členství v EU a NATO. Z hodnocení posledních 15 let lze vyvodit souhlasný názor, že by země bez členství v těchto dvou organizací nezaznamenala dosavadní viditelný pokrok. Tato očekávání mají i země západního Balkánu. I přes pomalý proces integrace, hraje perspektiva členství v Unii pro západní Balkán velkou roli. Vidina členství stále představuje silný stimul pro reformy vycházející z Kodaňských kritérií a nejsilnější katalyzátor pro demokratické reformy, transformaci a modernizaci. Podporu pro zapojení Makedonské republiky a ostatních zemí západního Balkánu do struktur EU, kterou získáváme ze strany České republiky je stálá a neměnná, a my jsme velice vděčni za takové evropské partnery a přátelé, kteří se zapojují a podporují naše snahy o dosažení strategických cílů, kterým je získání členství v EU. V současnosti jsou potřebné další podměty k upevnění procesu rozšíření, a proto mě těší skutečnost, že v období klesajícího zájmu o západní Balkán a v roce stého výročí první světové války, Rada svými aktivitami v České republice, jakou je i tato dnešní konference, aktivně přispívá k debatě o Balkánu a otázkách rozšíření EU, a připomíná, že země ze západního Balkánu si zaslouží být i nadále podporovány, aby se staly součástí úspěšného projektu evropské integrace. Stanislav Stach, Rada pro mezinárodní vztahy Balkán, zejména tzv. západní Balkán, je velice specifickou částí Evropy. Setkávají se zde různé kultury, různá náboženství, projevují se zde zájmy sousedních i vzdálenějších zemí a mezinárodních organizací. Takovou rozmanitostí se může chlubit jen málokterá část Evropy, a Balkán svojí rozmanitostí Evropu bezpochyby obohacuje. Od rozpadu Jugoslávie již uplynulo dost času, a Balkán stále není standardním evropským regionem. Již v listopadu 2000, na vrcholné schůzce v Záhřebu, tehdejších patnáct členských států EU přislíbilo zemím západního Balkánu budoucnost v EU a slavnostně prohlásilo, že na konci cesty bude integrace do EU. Byl vytvořen Pakt stability pro jihovýchodní Evropu a zahájen Stabilizační a asociační proces, v jehož první hodnotící zprávě se uvádí:... sama politika urychlené rekonstrukce, upevnění a stabilizace neumožní zajistit trvalý mír a stabilitu Balkánu pouze reálná perspektiva integrace do evropských struktur umožní dosáhnout tohoto cíle. Od té doby se EU změnila a rozšířila a také proces přidružování stal mnohem náročnějším. Rozrostla se a stala se výrazně složitější i přijatá a aplikovaná legislativa. Zatím co v roce 2004 se Komise spokojila s konstatováním, že země střední a východní Evropy uplatňují acquis communautaire v dostatečné míře, od zemí západního Balkánu se očekává, že acquis uplatní účinně a v dostatečné míře, doprovázené hmatatelnými výsledky. K tomu přibyly specifické podmínky (tzv.conditionality), jako návrat běženců a vystěhovalců, plná spolupráce s mezinárodními organizacemi, především s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, regionální spolupráce a některé další podmínky. Dosavadní cesta zemí bývalé Jugoslávie do EU byla svým způsobem jednodušší. Přistupovaly země v podstatě etnicky homogenní. Nyní přicházejí na řadu země se složitější strukturou, historií, hospodářstvím. A i zde je potřeba postupovat cílevědomě a rychle. Stabilita, bezpečnost, prosperita, které členství v EU přináší, nemá alternativu. Události na východě Evropy ukazují, že historie neskončila, přináší překvapení, může se stát cokoliv. Ve snaze přiblížit se Evropské unii nemohou stát země Balkánu osamoceny. I státy Evropské unie tomu musí pomáhat, a pomáhají. Svoji úlohu na této cestě plní i Česká republika. Česká republika měla se státy Balkánu vždycky mimořádně dobré vztahy. Některým státům poskytuje ČR pomoc v rámci zahraniční rozvojové spolupráce. Aktivně na Balkáně vystupují některé významné české firmy. Nadále existují všechny předpoklady k tomu, aby historické vazby s Balkánem pokračovaly a přinášely prospěch nám všem. Komplikující se situace jak uvnitř EU, tak na její periferii přináší nové neodkladné úkoly, ale neměla by vést k omezování pozornosti věnované Balkánu, či k prodlužování dobře připravené cesty. Ve zvyšování informovanosti o zemích západního Balkánu a v podpoře urychlení integrace těchto zemí do EU vidíme jeden z úkolů Rady pro mezinárodní vztahy a také úlohu této konference. Mnozí účastníci našich každoročních konferencí bezesporu budou ve svém povolání mít možnost tento trend podpořit. 6 ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ 7

5 Práce prezentované na konferenci Jan Hořeňovský, PF UK, Praha: Ústavní zřízení Bosny a Hercegoviny zvolilo se správné řešení? Obsah: Úvod Historie vzniku a stručný popis Bosenského ústavního systému Je toto nastavení opravdu vhodné? Použité zdroje Úvod Dovolím si tuto práci začít jednou historkou, která se mi nedávno stala. Zhruba před měsícem jsem se po dlouhé době setkal se starým přítelem, který pochází z Bosny a Hercegoviny. Chvíli jsme si povídali a řeč po nějaké době přešla také na téma jejich ústavního systému. Vzhledem k tomu, že se o problematiku ústavního práva aktivně zajímám a momentálně patří k mému zaměření na Právnické fakultě University Karlovy, tak mě jeho výklad velice zaujal. Začal mi popisovat, jak strašně složitý tento systém je a jak je takřka nemožné přijmout v něm jakékoliv rozhodnutí, díky nutnosti shody všech znepřátelených etnik. Problém je, že tato země potřebuje důležitá rozhodnutí jako sůl. Chvíli mi o tom vyprávěl a pak řekl větu, která je pro téma tohoto příspěvku absolutně klíčová. Ty se na to díváš z dálky, pro tebe je to tak akorát zajímavý učebnicový příklad. My v tom ale musíme žít. Toto je jeden z důvodů, proč se účastním této konference právě s tímto příspěvkem. Toto by bylo také potenciální hlavní téma mé studijní cesty na Balkán. Rozebral bych z pohledu sociologického, politologického a ústavně-právního vnímání místního ústavně-právního systému. Velice by mě zajímal pohled tamních lidí na jejich vztah k místní ústavě a k institucím tvořící tento stát. Dalším velkým tématem by byla legitimita tohoto uspořádání, která je pro fungování státu klíčová. V neposlední řadě by mě zajímali názory těchto lidí na možnosti zlepšení situace, či na můj názor, že by bývalo lepší tento umělý celek nedržet pohromadě násilím, nýbrž vytvořit více nezávislých států. Jako příklad bych jim uvedl bezbolestný rozpad Československa, který by pro ně mohl být pozitivním příkladem. Zadání této práce bylo, že to má být esej, která se vejde na 2-3 strany. Inu, vytvořit esej na 3 stránky, která by obsahovala všechny důležité informace a ještě tu část nejdůležitější, tedy to, co dělá esej esejí, což jest úvaha nad určitým problémem, a nebyl to úkol nikterak jednoduchý. Doufám, že jsem se s ním ovšem vypořádal se ctí. Abychom měli z čeho vycházet, tak se tu nejprve pokusím stručně nastínit tamní ústavní systém a historii jeho vzniku. Poté se z roviny faktografické přesunu na úroveň úvahovou, která by měla být hlavní částí této eseje, ve které rozeberu názor, že držet tento systém pohromadě je špatné řešení. Na závěr dodám, že důvod, proč text neobsahuje přímé citace ze zdrojů je ten, že jsem vzhledem ke specifickému zadání nechtěl text nastavovat dlouhými úryvky jiných autorů, jejichž sdělení takto stačilo shrnout například pouze v jedné větě. Přímé citace by byly na úkor mého autorského textu, což jsem opravdu nechtěl. PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 9

6 Historie vzniku a stručný popis Bosenského ústavního systému Důležité je si uvědomit, že poměry v této zemi vždy byly a budou ovlivňovány její mnohonárodnostní strukturou, jedná se tedy o území multikulturní, přičemž tři národy Muslimové (44%), Srbové (31%) a Chorvaté (17%) jsou obecně uznávány za národy státotvorné. Události z let vyžadovaly po představitelích tohoto státu rozhodnutí, zda vyhlásit nezávislý stát, či nikoliv, protože v případě nevyhlášení nezávislého státu by hrozilo rozebrání země Srbskem a Chorvatskem. 15. října 1991 parlament nakonec vyhlásil formální nezávislost. Problém ovšem byl, že Srbové se odmítli účastnit na tomto novém státu a rozhodli se vyhlásit nezávislou Srbskou republiku Bosny a Hercegoviny. V reakci na tuto událost vyhlásili svůj nezávislý stát také Chorvaté, ten se jmenoval Společenství Hercegovina-Bosna. Napětí mezi těmito národy vedlo až k občanské válce, která skončila až v říjnu roku 1995, takzvanou Daytonskou dohodou. Základním zákonem státu se stala oktrojovaná Ústava Bosny a Hercegoviny, která byla připojena jako Příloha 4 k Všeobecné rámcové dohodě uzavřené v Daytonu. Současně ovšem neztratila úplně platnost Ústava Republiky Bosna a Hercegovina z roku 1974 ve znění pozdějších znění, která je ovšem využívána pouze v případech, kdy není v rozporu s dohodou z roku Platná ústava je tedy oktrojovaná mezinárodní dohodou. Důležité je také zmínit, že ji vypracovali zahraniční experti, kteří dostali za úkol vytvořit kompromisní a smírčí ústavní text, který by umožnil existenci mnoha různých etnik v jednom státu. Tento výtvor je ovšem textem spíše akademickým a nepříliš dobře reaguje na místní uspořádání společnosti, které je po válce extrémně komplikované. Pohledem na to, jak se tento akademický výtvor ujal ve zcela specifických podmínkách, se věnuji v dalších částech tohoto příspěvku. Jak tato ústava tedy vypadá? Stát je zde vymezen jako demokratický a právní. Preambule určuje za ústavodárné národy Bosňany, Srby a Chorvaty. Je zde formálně zaručena nejvyšší možná ochrana lidských práv a svobod. Je však otázka, do jaké míry jsou tato prohlášení realitou a ne pouze zbožným přáním jejich tvůrců. Uspořádání uvnitř státu je tvořeno ze dvou jednotek. První jednotkou je Federace Bosny a Hercegoviny, druhou je Republika Srbská. Tyto jednotky jsou spojeny do jednoho státu konfederací, která se nazývá Bosna a Hercegovina. Toto nastavení je absolutně unikátní, protože spojení federace s republikou konfederací nikde na světě nenaleznete. Existuji zde fakticky čtyři institucionální systémy: celostátní, Federace Bosny a Hercegoviny, Republiky Srbské a Distriktu Brčko, přičemž při rozsahu autonomie federálních kantonů se může téměř mluvit o pátém kantonálním institucionálním systému. Článek III odstavec 1 Ústavy určuje taxativní výčet pravomocí ústředních orgánů, mezi které patří například finanční politika, zahraniční politika či celní politika, tedy ty kompetence, které jsou klíčové pro uchování státu jako suverénního a svrchovaného. Kompetenční kompetenci mají v rukách jednotky, nikoliv ústřední vláda, ta je tímto nastaveném ovšem extrémně oslabena. Působnost jednotek je upravena v článku III odst. 2 Ústavy, kde se například v písmenu a. uvádí, že Jednotky mají právo navazovat zvláštní vzájemné vztahy se sousedními státy, slučitelné se suverenitou a územní celistvostí Bosny a Hercegoviny. Tato pasáž je zajímavá formulací slučitelné se suverenitou, protože tento stát je de facto spoluřízen mezinárodní dohodou dosazeným protektorem, který má opravdu velice silné postavení a bez kterého by funkčnost tohoto systému momentálně nepřipadala v úvahu. Toto je podle mého názoru neslučitelné s ústavou deklarovanou suverenitou státu. Funkčnost ústřední vlády je navíc těžce omezena zvoleným nastavením systému, kdy konsensuální princip stanoví, že pro každé rozhodnutí je vyžadován souhlas všech etnik, což velice ztěžuje možnost přijímání rozhodnutí na celostátní úrovni. Celostátními orgány jsou Parlamentní shromáždění, Předsednictvo, Rada ministrů, Ústavní soud a Ústřední banka. Složení těchto institucí je určováno paritním zastoupením mezi etniky a rozhodování je limitováno principem zákazu majorizace. Vždy zde tedy musí být konsensus všech etnik, což funkčnost těchto orgánů značně limituje. Detailům fungování tohoto systému se zde ovšem věnovat nebudu, protože to není primární smysl této práce. Pro účel této práce stačí konstatování, že tento systém je opravdu velice komplikovaný a že nefunguje příliš dobře. Je toto nastavení opravdu vhodné? Hlavním tématem mého příspěvku je polemika s tímto řešením, které se mi zdá krajně nevhodné. Jak jsem psal již v úvodu, toto uspořádání je výsledkem akademické práce, která byla napsána podle určitých kritérií tak, aby vznikl systém, který bude absolutně vyvážený v oblasti etnické. Tato umělá rovnost, kde je potřeba konsensu všech stran, ovšem nemůže fungovat bez aktivní spolupráce všech zúčastěných, která se z historických důvodů logicky příliš nekoná. Chtít po účastnících občanské války, aby se velice brzy po skončení této události chytli za ramena a společně začali budovat nový stát, je podle mého názoru opravdu velice naivní. Tento systém také diskriminuje část obyvatelstva pouze na základě její etnicity. Pokud je totiž rozdělení počtu mandátů v orgánech určeno na základě etnicity, tak to má ten důsledek, že volič patřící k většině má slabší hlas, než volič, který patří k menšině. Navíc zde může být rozhodnutí odmítnuto i v případě, kdy se na něm shodne i například 80% země, protože díky zákazu majorizace má i ta nejmenší etnicita právo absolutního veta. Toto uspořádání se zvolilo takto vlastně z jediného důvodu, tím byla snaha o udržení tohoto státu nerozděleného. Tento zájem byl primárně na straně Bosňanů, kteří se báli, že by jako samostatný stát neměli šanci, vzhledem k potenciálním silným sousedům, přežít. Tato obava by se ovšem podle mého názoru dala řešit například garancí územní celistvosti země mezinárodním společenstvím. Je otázkou, zda cena za nepřirozenost a nefunkčnost takovéhoto útvaru nebyla a není příliš vysoká a zda-li by rozdělení na více samostatných útvarů nebylo přece jen ve svém důsledku lepším řešením. Současný stát Bosna a Hercegovina není i přes ústavní text státem suverénním a je v nedohlednu, kdy se jím stane. Ústavodárce není vlastní národ, či uskupení národů, které se rozhodlo vytvořit stát, nýbrž mezinárodní společenství. Toto narušuje legitimitu státního útvaru. Dovolím si konstatovat, že ústava je záležitostí pro stát absolutně klíčovou. Je otázkou, zda obyvatelé této země vůbec někdy dokáží přijmout za vlastní text, který jim byl de facto vnucen. Le pouvoir constituant (moc ústavodárnou) zde představují úplně cizí mocnosti. Otázka legitimity je zde velice důležitá, protože stát bez důvěry občanů je státem nelegitimním. Stejně tak je to s ústavou. Pokud není ústava obecně přijímána jako základní nezpochybnitelný zákon a pokud není ve společnosti důvěra a až jakási úcta k ní, tak se stává pouhým cárem papíru, který je velice snadné nerespektovat. Toto uspořádání je těžce neefektivní a zemi, která nutně potřebuje provést vnitřní reformy a nastartovat růst, velice brzdí. Podle mého názoru je držení pohromadě tohoto uspořádání zbytečné a kontraproduktivní. Nebylo by přece jen lepší mít zde dva až tři samostatné suverénní státy, jejichž územní celistvost a nezávislost by garantovalo mezinárodní společenství? Tyto státy by mohly být opravdu suverénní, se státním uspořádáním, které by bylo legitimní a mohlo by mít podporu místních obyvatel. Tamní ústavy by mohly být vytvořeny například místními ústavodárnými shromážděními, které by obsahy těchto textů legitimovaly a následně by například ještě mohly být schváleny v referendu, což by jim dodalo 10 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 11

7 tolik důležitou sounáležitost mezi textem a národem. Když se nad touto problematikou zamyslím, tak násilné držení pohromadě tohoto nepřirozeného útvaru bylo již od začátku špatné řešení. V Evropě je mnoho malých států, a že by to dělalo veliké problémy, říci nelze. Tyto státy by v případě efektivnějšího rozhodování mohli být také mnohem lépe spravovány a jejich vývoj a růst by mohl být rychlejší. Veliká finanční nákladnost současného uspořádání by zmizela a ušetřené peníze by mohly být investovány například do budoucího rozvoje, nebo do školství. Toto by mohlo zapříčinit jejich brzký vstup do EU, kterýmž by se problém jejich malého území ještě více minorizoval. Dovolím si tvrdit, že i vztahy mezi těmito etniky by se zlepšovaly mnohem rychleji, než je to v momentální situaci možné, protože by samy sebe nebrzdily a postupem času tak, jak slábne historická paměť, by vyhrála výhodnost vzájemného obchodování oproti historickým křivdám. Toto řešení by tedy bylo pro klid na Balkáně mnohem příznivější, než v realitě zvolené řešení. Daytonský systém nedokázal splnit hlavní cíl, který byl jeho tvůrci očekávaný, tedy překonat etnické rozdělení společnosti. Jeho výsledkem je stát neschopný efektivně vykonávat svoje funkce bez zásahu mezinárodního společenství. Stát, kde jsou etnicity, které se nenávidí, nuceny spolupracovat, což místo usmíření vede pouze k další nenávisti. Dovolím si tvrdit, že by bylo vhodné veřejně si přiznat, že toto řešení nefunguje a rozproudit nové debaty o ústavním uspořádání této země. Použité zdroje: PAVLÍČEK, Václav a Věra JIRÁSKOVÁ. Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy: texty ústav zemí střední a východní Evropy a stati. 1. vyd. Praha: Vodnář, 2001, 419 s. ISBN X. KUBÁT, Michael et al. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 434 s. ISBN KASUM, Damir. Politický systém v multietnickém státě Případ Bosny a Hercegoviny. Brno, UČO: Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra politologie. Vedoucí práce Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. SOVÁK, Maroš. Špecifiká ústavného systému Bosny A Hercegoviny. Brno, s. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, katedra ústavního práva a politologie. Vedoucí práce doc. JUDr. Jiří Kroupa, CSc. 12 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI

8 Petra-Jadranka Šťastná, FF UK, Praha: Jak zapadají Janjevci do chorvatského společenského kontextu posledních desetiletí? Abstrakt Janjevci se definují jako Chorvaté, jejichž migrační vlny směřovaly ve 14. století na území dnešního Kosova. V roce 2003 slavili výročí 700 let příchodu do oblasti Janjeva. Svou identitu si uchovali především díky náboženskému vyznání. Již od poválečného období přesidlují individuálně do Záhřebu (Stenjevac, Dubrava a méně i do dalších městských částí), masověji poté od 70. let tamtéž a nejnověji zaznamenáváme nejpočetnější přívaly v 90. letech 20. století (Záhřeb, poté Kistanje). Jednotlivé migrační vlny se od sebe liší především push a pull faktory. Tento příspěvek se snaží představit komplikovanou situaci několika generací příslušníků etnické menšiny, která se menšinově cítí jak ve svém původním prostředí, tak mnohdy i v mateřském Chorvatsku. Její představitelé jsou ovlivněni početnými faktory, a především kvůli nárazům různých sociokulturních rámců vznikají rozdíly ve strategii integrace do většinové společnosti, mezigenerační neshody, krystalizují se odlišné postoje vůči janjevské identitě. Obsah 1. Historie 1.1. Původ Janjevců 1.2. Demografický vývoj 1.3. Reflexe 2. Migrační vlny 2.1. Záhřebská Dubrava 3. Dění během 90. let 20. století 4. Současné vlivy 4.1. Skupina z pohledu zúčastněného pozorování a TV Integrace 5. Vybraná témata z terénního výzkumu 6. Použité zdroje 1. Historie 1.1. Původ Janjevců Obchodníci a horníci z dubrovnické oblasti tvořili v příhodných částech západního a centrálního Balkánského poloostrova své nejprve přechodné, později stálé enklávy od konce 13. století. Takto byla formována celá obchodní síť v určité oblasti (dnešní PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 15

9 srbská, bulharská, bosenskohercegovská území), na pevninské části poloostrova. 1 Janjevci 2 se vyprofilovali z jedné ze zmíněných komunit, která byla postupem času posilňována přílivy ze sousedních oblastí 3 (Novobrdo, Lipljan, méně oblasti Vitina, Gnjilane, Šašare, Vrnez, Vrnavokolo, otázkou zůstává, zda i z Letnice). Velmi málo enkláv se udrželo do dnešní doby. Většina z nich neleží na původních místech kromě Janjeva a čtyř vesnic ve Skopské Černé hoře. Vlivem opětovné migrace můžeme nalézt komunity s původně dubrovnickým substrátem v Sofii (tam ovšem musíme zohlednit problematiku etnicity), dále nekompaktně v Ontariu (v tomto případě se už jedná o janjevskou skupinu), ale také jiným způsobem formovanou komunitu, která osídlila bukovické Kistanje nebo dlouhodobými řetězovými migracemi záhřebskou Dubravu, o tom více dále. Je důležité poznamenat, že co se týká jednotlivých skupin se literatura vyjadřuje často nepřesně. Zvláště sporná je problematika Letničanů, kteří většinově nespadají do skupiny Janjevců. 4 Dnešní Janjevo se nachází od kosovské Gračanice cca 5km, od hlavního města je Janjevo vzdálené asi 15 km jihovýchodním směrem. Je obklopeno horami vysokými m. Až do 20. století přístup do města umožňovala jediná strmá cesta, což podporovalo ghettoizaci Janjeva vůči srbskému a albánskému obyvatelstvu. Dnes je možné přijet do Janjeva automobilem nebo autobusem jednou zčásti kamenitou a zčásti asfaltovou cestou. Podle prvního nalezeného psaného dokladu, jsou Dubrovčané poprvé v Janjevu zaznamenáni roku 1303 v dopise papeže Benedikta XI. barskému biskupovi Marinovi, ve kterém žádá o dosazení správce na gračanickou (rozumí se janjevskou) farnost. Jméno městu pravděpodobně dali až Dubrovčané nebo Sasové. Existuje několik variant vysvětlující etymologii jména města, dnes se většinou předpokládá, že jméno vzniklo z kořene slova jagnj (od praslovanského (j)agnędъ 5 ), které označuje topol (v Janjevu můžeme topol nalézt v přírodě často) Demografický vývoj Šiljković a Glamuzina tvrdí, že v roce 1610 žilo v Janjevu 500 rodin, z čehož bylo 120 rodin katolických 6 (2004, 91). Dle Lončariće se v Janjevu v roce 1699 vyskytovalo pouze 1 Ve středověkém srbském státě se jedná hlavně o hornická území Brskovo, Novo Brdo, Janjevo, Trepča, Rudnik, méně Skopje, Priština, Prizren, Novi Pazar, Prokuplje (Čolak 2000, 15). 2 V chorvatské literatuře lze nalézt i označení Janjevčani, v češtině tedy Janjevčané. 3 Stalno povećavanje broja katolika u Janjevu nije, medutim, bila posljedica prirodnog prirasta, nego postupnog doseljavanja iz okolnih mjesta u kojima su bila dubrovačka naselja, odnosno Novog Brda, Prizrena, Prištine, Kratova, Trepče, Dakovice, Letnice i drugih (Čolak, Mažuran 2000, 200). 4 Zde narazíme na problematiku označení Janjevci mnozí autoři takto označují veškeré komunity, které mají dubrovnický substrát. Domnívám se, že generalizace pojmu není správná, jelikož skupina Janjevců se utvořila nezávisle v jednom prostředí a to v městě Janjevo a jemu přilehlých oblastí. Často se setkáváme také se záměnou Letničanů za Janjevce, Letničané migrovali z oblasti Hercegoviny (předchozí migrace nejsou známy) a sami se za Janjevce nepovažují. 5 Podle HJP možná z janje, pravděpodobně kvůli semenu, které připomíná vlnu. V češtině přeneseno na jehnědy všechna květenství stromů, jež visí na vřetenu. 6 Musíme brát v úvahu, že katolickými rodinami myslíme po celou dobu vývoje Janjevce s dubrovnickým původem či rodiny, které se do této chorvatské komunity integrovaly. V literatuře nacházíme jen jednu zmínku o rodině, která přešla z katolictví na jiné náboženství. 18 domů s katolíky (2012, 339). Tento úpadek byl způsoben právě válkami mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií. Později převládají vzrůstající tendence v počtu obyvatel. V roce 1735 zasáhl oblast mor, v Janjevu zůstalo 73 katolíků (Čolak, Mažuran 2000, 103). Dále v r bylo katolických 80 domů, které obydlovalo 529 katolíků (Čolak, Mažuran 2000, 135). O deset let později se počet katolickým domů zvýšil o 50% a počet obyvatel narostl o jednu čtvrtinu 7 (Ibid.). Čolak, Mažuran dále uvádí, že v roce 1910 stálo v Janjevu 515 domů, z čehož bylo 400 katolických rodin (2000, 161). Ve druhé polovině 19. století obyvatelstvo se Janjevu dařilo jak po demografické stránce, tak i po stránce kulturní (stavba nového kostelu, obnova školy ). Od přelomu 19. a 20. století zaznamenáváme častější vysídlování, mířící především do Severní Ameriky zvláště kvůli hospodářským podmínkám úbytek obchodu, migrace za prací. Další odlivy obyvatelstva následují během balkánských válek a první světové války. Od roku 1961 máme přesná demografická data populace v Janjevu. V tomto roce žilo v Janjevu 3052 Chorvatů 8 (tj. 81% veškerého janjevského obyvatelstva). Díky vysoké porodnosti máme o deset let později údaj 3761 Chorvatů (79% z celkového počtu obyvatel). V roce 1981 již sledujeme pokles (3534 Chorvatů) a podle posledního sčítání před exodem z roku 1991 jen Chorvatů. Třetina rodin disponovala 5 až 6 dětmi (Šiljković, Glamuzina 2004, 92-95). Do roku 1991 dle Šiljkoviće, Glamuziny cca 697 rodin opustilo Janjevu, z čehož většina (426 rodin) mířila do Chorvatska (2004, 99). Ve zmíněném roce žilo již pravděpodobně cca 4000 Janjevců v Záhřebu (Ibid, 100). Předpokládá se, že v Janjevu zůstalo pouze cca osob. Aktuální počet Janjevců v Chorvatsku je velmi těžko odhadnutelný, protože se sami Janjevci považují za Chorvaty a chorvatské statistické údaje ze sčítání obyvatelstva tedy tyto údaje nevykazují Reflexe Identita Janjevců se z čistě náboženské příslušnosti výrazněji formuje až v druhé polovině 19. století a poté zvláště na přelomu století 19. a 20. Právě na základě svého náboženského cítění 9 se postupně začínají deklarovat jako Chorvaté, ale primárně se cítí být Janjevci (lokální identita nadřazuje národnostní identitu), např. svůj jazyk nazývají jako janjevský. Jejich příslušnost je vnímána čistě jako chorvatská až v rámci Jugoslávie po druhé světové válce. Proto i novodobější migrace Janjevců směřovaly v průběhu 20. století především na území Chorvatska. Zájem o tuto etnickou skupinu je po celou dobu její existence marginální, ani od druhé světové války se nezvyšuje. Velmi zřídka se jednotlivě novináři či badatelé o této komunitě dozví a cestují do Janjeva za účelem získání více informací. Pozornost vzbudí až dětský pěvecký sbor z Janjeva Bijeli anđeli 10, který působí v období Po mnoha vystoupeních po celé Jugoslávii se široká veřejnost poprvé dovídá o chorvatské komunitě blízko Kosova 7 broj katoličkih kuća povećao više od 50% i stanovnika za jednu četvrtinu. 8 V samotném sčítání jsou Janjevci-katolíci uvedeni jako Chorvaté. 9 Částečně také kvůli historickému klíči, anžto první ucelenější dílo o historii Janjevců bylo sepsáno až v r. 2000, dříve je známo jen velmi nedostupné dílo sepsané roku Vědomí o příchodu a původu Janjveců bylo tedy předáváno ústně. 10 Je složen z janjevských dětí (během 4 let se jedná o 300 dětí), koncertuje se svými duchovními písněmi po celé Evropě a je velmi zajímavý tím, že dětí neznají noty a zpívají jen podle sluchu. 16 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 17

10 pole. V roce 1970 je o tomto sboru natočen i dokumentární film, který režíruje Eduard Galić (viz str. 11). 2. Migrační vlny V této době během 70. let, už v záhřebských městských částech (Dubrava a Stenjevac) působí vlna migrantů z Janjeva. První migrace registrujeme postupně od 50. let. Dokonce již v roce 1947 míří první migranti do oblasti Stenjevce (Šiljković, Glamuzina 2004, 99). Od roku 1959 se vlny zaměřují především na oblast záhřebské Dubravy, která se od té doby stává téměř výlučnou destinací. Živí se jako obchodníci, otevírají si zvláště v Konjščinské ulici prodejny s textilem 11 a jiným zbožím. Dalším důležitým sezónním přivýdělkem je letní migrace na Jaderské pobřeží, kde Janjevci prodávají suvenýry a jiné drobné zboží. Janjevci si staví nové domy v Dubravě 12, která se zjevně proměňuje. Stále výrazněji se migrační vliv projevuje od 80. let, kdy se objevují pompézní domy a luxusní vily Záhřebská Dubrava V 90. letech čelila Dubrava velkému imigračnímu tlaku směřovala tam větší přistěhovalecká vlna než za celé období mezi léty To samozřejmě ovlivnilo národnostní i fyzický ráz této městské čtvrti. Mezi obyvateli Záhřebu je dnes Dubrava považována za nebezpečnou čtvrť, kterou obývají osoby nízkého sociálního statusu. Sami Janjevci často a rádi vyprávějí vtipy, které se Dubravy týkají 13. Podle statistik přesto v r žilo v Dubravě 93% Chorvatů (zbytek tvoří sestupně Srbové, Bosňáci, Albánci a Romové) (Crljenko 2012, 302). Diversitu si můžeme vysvětlit tím, že většinu obyvatelstva v této oblasti nasídlili tzv. vnitřně vysídlení Chorvaté (Chorvaté z jiných částí Chorvatska) a Chorvaté z jiných částí bývalé Jugoslávie (zvl. BiH) (Crljenko 2012, 203). K nim se, zohledňujeme li celkový počet Janjevců, ve velké míře přidali i Chorvaté z Kosova. 3. Dění během 90. let 20. století Jak jsme zmínili, odhady o počtu Janjevců před válečným konfliktem tj. v roce 91, se pohybují okolo osob pobývajících v Záhřebu (Šiljković, Glamuzina 2004, 100). Před počátkem terénního výzkumu a pouze s informacemi dostupnými v psaných zdrojích jsem se domnívala, že migrace janjevských rodin v průběhu 90. let probíhaly na základě státní iniciativy Chorvatska. Ukázalo se však, že tomu bylo právě naopak. Chorvatsko se potýkalo s obrovským přílivem migrantů a nemělo zájem o další přistěhovalce. Na počátku 90. let se snažily rodiny, které dlouhodoběji žily na území Chorvatska, o přestěhování svých příbuzných a známých z Janjeva. Právě z jejich strany se začínaly objevovat 11 Na příchod rodiny Gucićů velké obchodnické rodiny, se váže příliv migrantů do Konjščinské ulice. Rodina Gucićů se považuje za jednu z nejúspěšnějších rodin, obchoduje s textilem, a úzce spolupracovala s novým pol. režimem 90 let. Skupovala fabriky a obchody po celé zemi, po jisté době se Vjekoslav Gucić stal ředitelem obchodního řetězce Getro (Šiljković-Glamuzina 99). 12 V záhřebské (tehdy granešinské) Dubravě, žilo do roku obyvatel, přesto se stala novým centrem Dubravy a začala na sebe vázat přilehlé vesnice. Byla tak v poválečném období generátorem počtu obyvatel za 17 let se počet obyvatel zvýšil 53krát ( v roce 1948 měla 4439 obyvatel), a od r do r počet opět devětkrát narostl. V roce 1971 v Dubravě žilo cca obyvatel (Crljenko 2012, 290). 13 Zmiňme tuto anekdotu: Proč se Dubravě říká olympijské městečko? Protože všichni chodí v teplácích a každý mluví jiným jazykem. apelace na státní instituce o pomoc (především po stránce právní, finanční). Odvolávaly se na životunebezpečný stav 14, který v Janjevu převládal a nutnost pomoci nejstarší chorvatské diaspoře. Od roku 1994 se díky společné iniciativě nově založená janjevská sdružení rozhodnou jednat a žádají státní instituce (především úřad prezidenta, premiéra a instituce pro uprchlíky 15 ) otevřeně o pomoc. Zakládají Odbor pro přesídlení a návrat Janjevců do Vlasti 16 název jasně hovoří o jejich názoru na to, jakou má domovský stát povinnost se zachovat. Ze strany státních institucí nepřichází určitější odpověď a tak je věc odkládána. Sdružení se rozhodnou mezi Janjevci žijícími v Záhřebu a Chorvatsku vybrat finanční částku, která se vloží na cestovné pro zbylé rodiny v Janjevu, co si sami cestu zaplatit nemohou. V Janjevu zůstávají především staří a nemocní. Po přestěhování a dočasném ubytování zbylých janjevských rodin v Záhřebu v různých podmínkách (většinou u dalších Janjevců) jsou opět státní instituce žádány o nalezení řešení v této otázce ubytování (jedná se o projekt tzv. nové Janjevo ), jelikož je tento stav neudržitelný. Po téměř dvou letech je umožněno Janjevcům, kteří nemají vyřešenou otázku ubytování, přestěhovat se do města Kistanje, toto se ukáže být do budoucna krajně problematické. (Zvono, ročníky 95, 96, 97). Problematika vztahů mezi Janjevci a státní správou je ovlivněna statusem této etnické skupiny (nejsou pro Chorvatsko etnickou menšinou ani tzv. vnitřními vystěhovalci (prognaniky) a status bosenských Chorvatů (s válečným uprchlickým statusem ratna izbjeglica) se také trochu liší). Během války v Chorvatsku se mnozí Janjevci včleňují do chorvatské armády Současné vlivy 4.1. Skupina z pohledu zúčastněného pozorování a TV Janjevci jsou silně věřící katolíci a tento útržek z řeči papeže Jana Pavla II. dragi Janjevčani! Ponosni na svoju slavnu povijest koja je sastavni dio povijesti hrvatskog naroda, uvijek kao iskreni katolici budite svjedoci i promicatelji Kristova mira 14 Největším problémem se z dnešního pohledu respondentů zdá, že Janjevci byli nuceni bojovat na straně srbské (jugoslávnské) armády proti domovskému státu. 15 Např. Ured za prognanike i izbjeglice (úřad pro vnitřní vystěhovalce a uprchlíky). 16 V originále Odbor za preseljenje i povratak Janjevčana u Domovinu. 17 Stále je slyšet radost z výhry nad velkosrbským četnictvím a svobodou nejživějších chorvatských krajů. Je jisté, že vláda využila mezinárodních okolností a připravenost chorvatského národa v nejvhodnější moment a provedla operace Blesk, Bouři a Maestrál vybojovala tak brilantní výhru, která poukazuje na rozhodnost, sílu a inteligenci chorvatského státu vyřešit své státní problémy sám To, co v nás budí pýchu, je nadprůměrný počet Janjevčanů, kteří se od prvního dne účastnili občanské války. Jsou známé i případy, kdy dokonce pět bratrů bránilo a osvobozovalo Chorvatsko. Dva, tři bratři nebyli výjimkou. Sedm janjevských životů bylo položeno za svobodu a samostatnost chorvatského státu. ( Još odjekuje radost pobjede nad velikosrpskim četništvom i slobode najvitalnijih hrvatskih krajeva. Zasigurno, naše je državno vrhovništvo iskoristilo najpovolniji trenutak međunarodnih okolnosti i spremnosti hrvatskog naroda za izvođenje Bljeska, Oluje i Maestrala... i ostvarilo briljantne pobjede koje ukazuju na odlučnost, snagu i mudrost države Hrvatske da sama razriješi svoje državne probleme. Ono što nas ispunjava ponosom je natprosječan broj Janjevčana koji su od prvog dana sudjelovali u Domovinskom ratu. Ima slučajeva gdje je po petero braće branilo i oslobađalo Hrvatsku, a i po dvojica, trojica braće nije bila rijetkost. Sedmero janjevačkih života je ugrađeno u slobodu i samostalnost hrvatske države (Zvono 1996, 5). 18 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 19

11 i ljubavi 18 je citován v každém čísle janjevského sborníku (např. Zvono 1997, 1). Víra je opěrným bodem, který umožňuje prostřednictvím sdružení vštěpovat komunitě příslušnost, ale také národní uvědomění. Terénní výzkum (dále jen TV) byl vykonán v Chorvatsku a Kosovu v srpnu 2011, říjnu 2012 a říjnu/listopadu Dotazník vyplnilo 57 osob od 17 do 60 let, hloubkové rozhovory byly vedeny s 10 Janjevci. Podle výsledků TV se Janjevci cítí být především Chorvaty 19, více v kapitolce č. 5. Jejich rodiny jsou velmi početné, 5 potomků není výjimkou a rodiny s 10 dětmi byli v druhé polovině 20. století velmi časté. Komunita v Dubravě je velmi nedůvěřivá a není téměř možné do ní proniknout bez vstupenky v podobě např. podpory janjevského sdružení nebo odkázání se na styky s význačnějšími osobami z komunity. Janjevce lze však celkově hodnotit jako velmi přívětivé a přátelské Integrace Janjevci byli ve svém předchozím milieu zvyklí na menšinovou pozici. Proto se do jisté míry přizpůsobili takovému životu s tím, že často přejímali různé podněty z okolí, avšak své priority si urputně uchovávali z toho ale také vyplývalo těsné sevření mezi katolíky v Janjevu. Ještě dnes je v rodinách v Chorvatsku patriarchální vzor patrný. Některé ženy pracují, ale mnoho z nich zůstává v domácnosti o tu se stará spolu s péčí o děti. Muž má roli živitele. Role tradiční rodiny je jedním z nejdůležitějších komunitních faktorů. U mladé generace zvláště v Záhřebu (v Kistanju tento jen není natolik rozšířený) se původní koncept rodiny vlivem nového prostředí a globálních tendencí velkých měst rozpadá, mladí lidé vzdorují uzavírání manželských svazků okolo 20. roku života, jak bylo dříve zvykem a ženy nechtějí být upnuty od brzkého věku především na starost o děti a domácnost. Starší generace se s tímto postupem ztotožnit nemohou a tak vzniká mezigenerační konflikt. Náraz tradičních hodnot janjevské společnosti s novým a diametrálně odlišným světem v Chorvatsku začal být viditelný už od 70. let s přílivem většího počtu Janjevců. Vrcholil v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Ještě dnes sžívání těchto dvou realit není ukončené. Je důležité si uvědomit různé výchozí momenty pro Janjevce dosídlené během let a Janjevce, kteří migrovali v 90. letech jen s igelitovými taškami v rukách. Zvláště od 90. let docházelo k četným konfliktům mezi většinovou společností a nově dosídlenými Janjevci. Příchozí skupina hovořila pro majoritu těžko srozumitelným jazykem, měla jiné zvyky a vypadala odlišně. Většinová společnost je v souvislosti s dalšími přistěhovalci často nazývala Bulhary, Albánci (Šiptary), Makedonci, což naráželo na letité, s pýchou deklarované, chorvatské cítění Janjevců, kteří byli najednou postaveni před krizi identity. Většina mých respondentů otevřeně zažila diskriminaci. 18 drazí Janjevčané! Pyšní na svou slavnou historii, která je součástí historie chorvatského národa, buďte vždy jako upřímní katolíci svědky a posly Kristovy lásky a míru (Zvono 1997, 1). 19 To samozřejmě stěžuje dohledávání demografických údajů deklarují se jako Chorvaté, u generací, narozených v Chorvatsku se prakticky nedá dohledat janjevský původ. U starších generací se údaje dají nalézt na základě místa (země) narození. Situace se vyhrotila s incidenty, které následovaly krádeže, rvačky, několik zabití, obchody na černém trhu, prodej drog aj. skupin mladších Janjevců. Velkou roli hrála medializace. Janjevci, jako celková skupina, byli vnímání právě na základě těchto počinů jednotlivců. Dnes je chorvatská společnost lépe informována, přesto stereotypy, které ve společnosti přetrvávají, jsou velmi silným fenoménem. Komunita Janjevců bojuje s nízkou vzdělaností, malým počtem inteligence a úpadkem dříve jistého zisku z obchodování. Mnoho z nich při terénním výzkumu vyjádřilo názor, že stále ještě přítomné skupiny vandalů a násilníků jsou reakcí na nepochopení ze strany většinové společnosti a umožnění tohoto chování v novém prostředí. Jiní respondenti se ze studu odřekli svých kořenů a malý počet z nich se vzepřelo a rozhodlo se využít plně nové možnosti, vzdělávat se a obsazovat společensky žádané pracovní pozice s vysokým statusem. 5. Vybraná témata z terénního výzkumu Níže jsou uvedena tři témata, na které odpovědělo nejvíce respondentů. Odpovědi jsou u prvního a třetího tématu zpřehledněny a druhé téma je zobrazeno pomocí grafického znázornění. Jaký je obecný chorvatský názor na Janjevce? Myslíte si, že jsou Chorvaté o Janjevcích dostatečně informováni? U této dvojotázky daleko více respondentů odpovědělo pouze na informovanost Chorvatů, první otázka často zůstala nepovšimnuta. Přesto se 7 osob vyjádřilo, že obecný chorvatský názor na Janjevce je špatný 20. Bipolární odpověď se projevila u 4 respondentů často s dodatkem, že záleží na osobní zkušenosti dané osoby. Kladnou odpověď vyplnili jen 4 informátoři. Jednou byla zmíněna odpověď, že velmi dlouho trvá, než je jedinec s janjevskými kořeny přijat do společnosti. 6 osob se vyjádřilo, že je chorvatská společnost o Janjevcích dostatečně informována. 30 respondentů však tvrdilo opak a často svůj názor rozvíjelo respondentů nechtělo na tuto podotázku odpovědět nebo nemělo názor. 20 Výpovědi byly typově následující: Názor je špatný, nedovoluje nám normální integraci ( Misljenje je lose, ne dopustaju nam normalnu integraciju ). Myslí si, že jsme vesničani a že jsou pro nás na prvním místě jen rvačky ( Misle da smo seljaci i da nam je samo tucnjava na prvom mjestu ). Obecný názor je, že jsme narkodealeři, pašeráci, vrazi, prostě nás spojují se všemi možnými kriminálními činy ( Opce misljenje da smo narkodileri, šverceri, ubojice uglavnom vezu nas za svaku kriminalnu radnju mogucu ). Dříve to bylo lepší, teď si myslí, že jsme kriminálníci, albánci, romové ( Prije je bilo bolje,a sada misle da smo kriminalci, albanci, romi ). 21 Chorvaté nejsou dostatečně informováni a janjevce nazývají šiptary a ani nevědí, co to slovo znamená ( hrvati nisu dovoljno informirani i janjevce nazivaju siptarima a neznaju ni sta ta rjec znaci ). ( nisu dovoljno informirani jer ne zele biti ). Ti, kteří jsou informováni nás zbožňují a ti, kteří nejsou vůbec informováni na nás mají velmi špatný názor ( oni koji su informirani nas obozavaju, a oni koji nisu uopce informirani, misle jako lose o nama ). Nejsou dostatečně informováni, ale jsou na dobré cestě J ( Nisu dovoljno, ali su na dobrome putu J ). Ne dostatečně dobře, protože se jako Janjevci představují i Albánci z Kosova, kteří žijí v Chorvatsku posledních 15 let ( Ne dovoljno dobro jer se ko Janjevci prestavljaju i Albanci s Kosova koji žive u Hrvatskoj u zadnjih 15.g. ). 20 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 21

12 Seřaďte prosím tyto příslušnosti podle Vaší priority (1 necítím se být tímto příslušníkem, 5 velmi se identifikuji s tímto příslušenstvím) Obyvatel města Záhřebu/Kistanja/jiného chorvatského města % 2 2 4% 3 3 6% % % Evropan/Evropanka % % % 4 4 7% % Janjevec/Janjevčan 1 4 8% 2 0 0% 3 1 2% 4 4 8% % Chorvat/Chorvatka 1 3 5% 2 1 2% 3 3 5% 4 0 0% % Kosovec/Kosovka Obyvatel Dubravy/Nového naselja/jiné části města % % 3 1 2% % % % % 3 2 4% 4 0 0% % Balkánec/Balkánka % % % % % PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 23

13 Jaká pro Vás byla 90. léta? Souhlasíte s chorvatskou politikou 90. let? 20 osob vyjádřilo, že souhlasí s chorvatskou politikou 90. let 22, 14 respondentů neumělo na otázku odpovědět 23 a 5 respondentů nesouhlasilo. Velmi častými odpověďmi byly nostalgické vzpomínky na 90. léta 24. Jednalo se především o výpovědi o odchodu z Janjeva, o osobních prožitcích, o radosti z každodennosti a o pýše na svou vlast. Respondenti také zmiňovali vyrůstání ve špatných podmínkách, protože jsme byli Chorvaty tam, kde Chorvaté nesměli být 25. Relevantní odkazy: Použité zdroje Crljenko, Ivana. Migracijska i etnička obilježja stanovništva kao čimbenici promjene kulturnoga pejzaža zagrebačke Dubrave. Migracijske i etničke teme 28, Čolak, Nikola a Ive Mažuran. Janjevo: Sedam stoljeća opstojnosti Hrvata na Kosovu, Zagreb: Matica Hrvatska, Kekez, Stipe. Govor Janjevaca doseljenih u Zagreb migracijama devedesetih godina 20. stoljeća. Hrvatski dijalektološki zbornik 15, Lončarić, Mijo. Govor Janjeva. Croatica et Slavica Iadertina VIII/II, Rychlík, Jan a Milan Perenćević. Dějiny Chorvatska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Šiljković, Željka a Martin Glamuzina. Janjevo i Janjevci od Kosova do Zagreba. Geoadria 9:1, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Zvono: janjevački godišnjak, Zagreb: Udruga Janjevo, Např.: Jednoznačně souhlasím s chorvatskou politikou 90. let, která byla podmíněna agresí a fyzickým přežitím našeho národa. ( Potpuno sam suglasan sa hrvatskom politikom devedesetih godina koja je bila uvjetovana agresijom i fizičkim opstankom našega naroda ). 23 Pod tuto kategorii spadají odpovědi jako nevím, nechci se vyjadřovat, byl/a jsem dítě, ještě jsem se nenarodil/a. Např.: Popravdě jsem byla velmi mladá a tak toto období vnímám dětskýma očima: stěhování z Janjeva do města Kistanje atd., politika mě vůbec nezajímala. ( Iskreno, bila sam vrlo mlada, pa to razdoblje gledam dječjim očima: selidba iz janjeva u kistanje i slično, politika me nije uopće zanimala ). 24 Např.: Naposledy jsme nesli Štafetu Mládeže, slavili Den Mládeže, tehdy bylo naše centrum ozdobeno světýlky ( Zadnji put smo tada nosili Štafetu Mladosti, slavili Dan Mladosti, kada je naš centar bio kićen sijalicama ) jer smo bili Hrvati tamo, gdje Hrvati nisu smijeli biti. 24 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 25

14 Vojtěch Nitra: Nezávislý stát Chorvatsko mezinárodní a bezpečnostní aspekty Úvod Nezávislý stát Chorvatsko (NDH Nezavisna država Hrvatska) byl nefungujícím útvarem, který vznikl po přepadení Jugoslávie vojsky fašistické Osy pod vedením fašistické organizace Ustaša a jejího vůdce Poglavnika 1 Ante Paveliće. Nejenže tato samostatného života neschopná entita nebyla nezávislá, 2 můžeme pochybovat i o tom do jaké míry byla státem 3 a diskutabilní je i do jaké míry byla chorvatskou. 4 Během druhé světové války stála ustašovská NDH věrně po boku svých fašistických soukmenovců, s čímž souvisela nejen účast na válečných frontách, ale i vnitřní protižidovská a protiromská politika. Dalším smutným charakteristickým rysem NDH byla vnitřní politika protisrbská, jejímž symbolem je koncentrační tábor Jasenovac. Cílem ustašovského režimu bylo přetvoření Chorvatska na křesťansko-konzervativní stát čistých Chorvatů a jeho zařazení na mapu hitlerovské nové Evropy. Vznik NDH Zrod Nezávislého státu Chorvatsko je spjat s operací Trest, někdy nazývaná operace Marita II, tedy invaze fašistických vojsk do Jugoslávie, která byla zahájena 6. dubna Méně početná a hůře vyzbrojená jugoslávská armáda nemohla bleskové válce dlouho odolávat a 17. dubna byla podepsána bezpodmínečná kapitulace armády. Do Záhřebu vstoupila německá armáda již 10. dubna a stejného dne vyhlašuje ustašovec Slavko Kvaternik Nezávislý stát Chorvatsko. O pět dní později přijíždí do Záhřebu i vůdce ustašovského hnutí Ante Pavelić, který již dlouhodobě loboval u italského fašistického vedení za nezávislé Chorvatsko, pod jehož vedením vzniká fašistickými státy uznaná vláda NDH. Vznik nového útvaru byl přislíben Pavelićovi pod podmínkami italsko-chorvatské spolupráce a odstoupení Dalmácie, Rijeky a mnoha ostrovů v Jaderském moři, což potvrdily také Římské dohody z 18. května Vedle toho byly uzavřeny smlouvy, kterými si Chorvatský stát Itálie silně připoutala. Celé území bylo navíc okupováno italskými a německými vojsky. Chorvatský stát vznikl na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, Ustašovci se však oproti vlastním původním plánům museli vzdát dalších oblastí, které 1 Titul pro vůdce Ustaši Chorvatského revolučního hnutí. 2 Od svého vzniku do kapitulace fašistické Itálie bylo Chorvatsko Italským protektorátem, poté německým loutkovým státem, po celou dobu pod přímou okupací Itálie a Německa, respektive pouze Německa. 3 Nezávislý stát Chorvatsko nebyl uznán nikým jiným než fašistickými státy, jejichž legitimita a existence de iure z poválečného i válečného hlediska byla také pochybná. 4 Z šesti miliónů obyvatel útvaru, tvořili pouze polovinu Chorvaté, asi třetinu Srbové, dále zde žilo přes půl milionu muslimů, 140 tisíc Němců, poloviční množství Maďarů, desítky tisíc Židů a Cikánů, ale i Čechů a Slováků. Statistiky se v různých publikacích silně rozcházejí. PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 27

15 bylo odstoupeno Maďarsku, celého Slovinska (které si rozdělily Itálie a Německo), Banátu (rozděleno mezi Maďarsko a německou vojenskou správu) a Černé Hory (kde vznikl Italský loutkový stát). Vznikl ale samostatný, i když imaginárně samostatný, chorvatský stát první od roku Původní ukotvení Oficiálně byl chorvatský stát podle již zmíněných Římských dohod s Itálií královstvím. Králem se měl stát princ ze savojské dynastie vybrán byl Aimone, vévoda ze Spoleta a Aosty, který měl nastoupit na chorvatský trůn jako Tomislav II. Ten si ale byl vědom protiitalských nálad v Chorvatsku, a proto se zdráhal titul převzít. Kladl si proto nesplnitelné požadavky, různě návštěvu Chorvatska odkládal a nakonec do svého království nikdy nepřijel. Dále bylo dohodnuto, že Chorvatsko nesmí mít válečné loďstvo nebo ozbrojené složky v pobřežním pásmu, NDH bylo omezeno i mezinárodně atd. 6. června 1941 Hitler Paveliće na schůzce v Berchtesgardenu odkázal při řešení problémů na Itálii a potvrdil tak výsadní zájmy druhé fašistické mocnosti v oblasti Jadranu a tedy i Chorvatska, zároveň ale trval na vojenských zájmech v Chorvatsku. 5 Změny Změna ve statusu NDH i v jeho mezinárodním postavení byla nabídnuta Pavelićovi v prosinci 1942 v Benátkách italským ministrem zahraničí Cianem. Chorvatsko mělo přijmout podobný status jako Albánie, tedy aby [ ] v Záhřebu byl současně i italský místodržící, kterým by mohl snad být Pavelić. [Tejchman 2008: 302] Úplatkem pro Chorvaty mělo být navrácení Dalmácie. Pavelić však takovou změnu odmítl. Po kapitulaci Itálie 8. září 1943 spadá NDH již definitivně do přímé sféry vlivu Německa. Postupně klesala schopnost Ustašovců kontrolovat území státu a státní aparát a závěrem války Němci tak přebírají i hlavní správní aparát, ozbrojené složky a faktickou vládu. Ještě předtím je v čele vlády Pavelić vystřídán Nikolou Mandićem, v čele státu a strany však Pavelić zůstává až do osvobození území NDH. Mezinárodní uznání Nezávislý stát Chorvatsko neuznal vedle fašistických a Osou okupovaných zemí žádný další stát, jen [ ] Švýcarsko uznalo NDH de facto, když ponechalo v Záhřebu svého konzula. [Rychlík, Perenćević 2007: 293] Neoficiálně zůstával v Záhřebu zpočátku i konzul USA, po celou dobu i konzul švédský. Konkordátu či uznání ze strany Vatikánu se Chorvatsko nedočkalo. 6 Ze strany Spojenců nemohlo být o uznání ani řeči, i když se, zvláště zástupci Chorvatské selské strany i umírnění Ustašovci, o kontakt se Západem pokoušeli. 7 Samostatná politika Bližší vztahy se NDH snažilo navázat s Bulharskem, se kterým ho, podle tehdejší vlád- 5 Za tímto účelem byl jmenován do vojenské správy v Záhřebu Glaise von Hostenau. 6 Ačkoliv se NDH prezentovalo jako katolický stát a Pavelić s papežem Piem XII. o možné dohodě osobně jednal. 7 Zástupci antihitlerovské koalice nadále uznávali Jugoslávský stát i jugoslávskou exilovou vládu, posléze Tita a jeho partyzány NDH tedy neuznávali ani de iure ani de facto a po válce neexistovala jiná možnost než Chorvatsko (znovu)začlenit do Jugoslávie. noucí ideologie, vázal odpor k srbství. Problémem byla ale spolupráce předválečné i válečné Ustaši s makedonskou VMRO, požadující makedonskou samostatnost a tedy odtržení území od Bulharska. Náznakem vnitřní koalice mezi fašistickými státy byla spolupráce se Slovenskem a Rumunskem, tedy státy, které, stejně jako Chorvatsko, byly nějakým způsobem teritoriálně ochuzeny na úkor maďarského revizionismu, a tedy požadující jakousi revizi revize [Rychlík, Perenćević 2007: 294]. Tento projekt 8 a požadavky byly zastaveny hned v počátku politickou silou, především NDH, ale i příkazem z Německa. Ve službách Třetí říše Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem vznikla v NDH Chorvatská legie, kam se mohli občané hlásit dobrovolně a která bojovala na východní frontě v rámci německého Wehrmachtu, Luftwaffe a dokonce i Kriegsmarine. 9 Většina této Chorvatské legie byla zničena v bitvě u Stalingradu. Další chorvatští vojáci se na východní frontu vydali po boku italského vojska, tyto čekal podobný osud jako předešlé, část z nich se ale dostala domů jako členové jugoslávské legie, která se mimo jiné po boku sovětské armády podílela na Bělehradské operaci. Formálně bylo NDH ve válečném stavu i s Velkou Británií a USA, prakticky to však nemělo žádný dopad, Spojenci navíc existenci NDH neuznávali (viz také výše). Ozbrojené složky NDH Vedle neoficiálních chorvatských a bosenských milicí a malé, ale oficiální, Ustašovské milice bylo Chorvatsku zpočátku zakázáno mít jakoukoliv armádu (především na žádost Itálie). Nadále byla povolena jen Selská stráž, ozbrojená složka Chorvatské selské strany. S rozrůstajícím se partyzánským hnutím klesala schopnost policie a nevelké německé a italské okupační armády toto hnutí potlačovat a vzrůstal tedy požadavek na vytvoření chorvatské armády. Ta vznikla v říjnu 1941 jako Domobrana. Ani ta, ani další ozbrojené složky, ani další fašistické armády, ani dvě divize SS vzniklé na území Bosny (Handschar a Kama) postupně nebyly schopny zvládnout sílící partyzánské hnutí. Balkánská fronta druhé světové války Specifikem území Jugoslávie za druhé světové války bylo i velmi rozšířené a úspěšné odbojové hnutí. Jeho úspěšnost byla dána paradoxně rychlou porážkou jugoslávské armády v roce Nacisté se totiž již zaměřovali na svůj plán dobytí Sovětského Svazu a nevěnovali pozornost potlačení a odzbrojení posledních odporujících vojáků, kteří tak přišli domů nebo do lesů a často vyzbrojeni. Dalším důvodem byla brutálnost okupačních režimů a zvláště režimu NDH, které se společnosti nemohlo zamlouvat. Zvláště pak protisrbské počínání NDH vzbuzovalo velké nevole a jugoslávští partyzáni, vystupující navíc nadnárodnostně, nabízeli srbským i jiným vesnicím ochranu. Další skutečností hrající do karet partyzánům bylo vysílání nepřipravených vojáků do boje s nimi. Nebylo výjimečné, že se tito nemotivovaní vojáci vzdávali partyzánům bez boje nebo se k nim rovnou přidávali. [srovnej také s Tejchman 2009b: ] 8 Stojí snad za pozornost, že teritoriálně i ideově byl projekt ne-nepodobný meziválečné Malé dohodě. 9 Pozemní vojsko, válečné letectvo a námořnictvo. 28 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 29

16 Hlavní slovo v ozbrojeném jugoslávské odboji získal postupně Josip Broz, řečený Tito, který vystupoval jasně protifašisticky, proti okupantům, proti (srbské) genocidě a nadnárodně, a získal si tak mnoho příznivců ke konci války bylo v řadách partyzánů několik set tisíc členů. I díky slabosti fašistických režimů od čistě guerillového a záškodnického způsobu boje mohli partyzáni přejít k regulérní válce, na území Jugoslávie vznikla další válečná fronta vázající nemalou část armád Osy a v konečném důsledku osvobodili celou Jugoslávii jen s malou pomocí Sovětské armády (již zmíněná Bělehradská operace). Již v roce 1943 získal Tito uznání jako představitel Jugoslávie jak ze Západu, tak i z Východu a po válce nebylo reálného soupeře, který by se mohl postavit nastupujícímu komunistickému režimu. Epilog Většinou vedoucích osobností Ustaše a NDH nečekal dlouhý život, po osvobození Jugoslávie se dostali vesměs do rukou partyzánů, kteří s nimi většinou rychle skoncovali. Z představitelů NDH se však zachránil útěkem do exilu Poglavnik Ante Pavelić, na kterého je v Argentině, snad jugoslávskou tajnou službou, spáchán neúspěšný atentát a umírá roku 1959 pod ochranou Frankova Španělska. Ustaša fungovala po válce jako teroristická organizace, jejíž bojůvky působily v Chorvatsku ještě několik let po válce, teroristických akcí proti jugoslávským cílům po celém světě se dopouštěla ještě mnoho desetiletí. Režim NDH byl jedním z nejodpornějších režimů provádějící jednu z nejbrutálnějších národnostních čistek, a to i na poměry druhé světové války. 10 A i když za dobu svého trvání neměl Chorvatský stát ani domácí podporu, i vzhledem k velkému a rozšířenému zatracování NDH v poválečné Jugoslávii (byť často oprávněného), si našel zpětnou podporu a nostalgické vzpomínání. Tyto reminiscence byly naplno probuzeny při dalším výbuchu národnostních vášní v počátcích samostatného Chorvatska v devadesátých letech. Neuzavřenou kapitolou dějin Balkánu stále čekající na dostatečnou reflexi zůstává NDH a válečné dění bohužel dodnes. Seznam použité literatury Cox, John K. (2007): Ante Pavelić and the Ustaša state in Croatia. In: Fisher, Bernd J. (ed.), Balkan Strongmen. Dictators and Authoritarian Rulers of South Eastern Europe. London, Hurst & company. Malaparte, Curzio (1988): Kaput. Praha, Odeon. Rychlík, Jan; Perenćević, Milan (2007): Dějiny Chorvatska. Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Tejchman, Miroslav (1999): Ve službách Třetí říše. Hitlerovy zahraniční jednotky. Praha, Mladá fronta. Tejchman, Miroslav (2008): Balkán ve válce a revoluci: Praha, Karolinum. Tejchman, Miroslav (2009b): Jihoslované v období druhé světové války. In: Šesták, Miroslav; Tejchman, Miroslav; Havlíková, Lubomíra; Hladký, Ladislav; Pelikán, Jan, Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha, Nakladatelství Lidové noviny. 10 Což dokládají mnohá svědectví, nejslavnějším je jistě povídka Košík ústřic z Kaputu Curzia Malaparteho. Mimo jiné se traduje, že nad brutalitou počínání Ustašovců a jejich stoupenců se pozastavovali i zástupci nacistické SS. 30 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 31

17 Hana Svačinková FHS UK Předpoklady a omezení existence rozvinuté občanské společnosti v současném Srbsku Anotace: Esej se zabývá historickými předpoklady současné situace srbské občanské společnosti. Za faktory, které dodnes do značné míry ovlivňují její současnou podobu, považuji nejen historický, společenský, politický a hospodářský vývoj země, ale také společenské uspořádání tzv. tradiční společnosti. Ve svém příspěvku se soustředím především na společenskou identitu obyvatel, ta je dle mého názoru určujícím faktorem pro ustavení fungující občanské společnosti, nebo pak v užším smyslu občanského sektoru, v rozvíjející se demokracii Republiky srbské. U majoritní skupiny obyvatel se jako určující jeví především identita národní (etnická) a náboženská tyto identity se prolínají, vzájemně potvrzují a určují směřování srbské občanské společnosti v současném ekonomicko-politickém kontextu země ucházející se o vstup do EU V následujících řádcích se pokusím na příkladu Srbské republiky vylíčit složité vztahy, které ovlivňují existenci občanské společnosti. Nejde jen o ekonomický a politický stav společnosti, ale také o společenské nálady, které do značné míry určuje i identita obyvatel. Srbskou identitu jsem identifikovala jako identitu silně vázanou na národ, církev a rodinu. Z této perspektivy jsem se snažila nahlédnout problematiku občanské společnosti, která je nedílnou součástí každé rozvinuté demokracie. V Srbsku je vývoj občanské společnosti na samém začátku, státní i církevní správa se k jejímu rozvoji nestaví příliš pozitivně, stávající legislativa je nedostatečná a ve společnosti stále převládají neformální vztahy, které není třeba navazovat v dobrovolnických organizacích. Navzdory tomu vznikají stále nové organizace občanské společnosti, v roce 2011 v Srbsku fungovalo asi organizací 1 (Velat, 2011) a jejich počet stále roste. Národní a náboženská identita občanů Jihovýchodní Evropa je dodnes oblastí, kde jsou etnicita a národnost stále velmi často skloňovanými kategoriemi, a při určování sociální identity jedince v očích ostatních jsou právě tyto kategorie často rozhodující, podobně určující je ale také náboženské příslušnost. Nejprve se podívejme na nejnovější demografická data. V zemi žije podle posledního sčítání obyvatel z roku 2011 celkem obyvatel (Statistical, 2013) Vojvodina na severu země je jednou z etnicky nejheterogennějších oblastí světa, dodnes zde žijí obyvatelé více jak dvaceti národností. V Srbsku je přesto velmi silné srbské národnostní cítění srbská majorita je v zemi zastoupena 83,32 % obyvatel. Největší minority pak tvoří Maďaři (3,53 %), Romové (2,05 %) a Bosňáci (2,02 %), v zemi dále žijí 1 Pro srovnání: ve stejném roce počet organizací v ČR dosahoval kolem Zdroj: www. neziskovky.cz dle ČSÚ, cit PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 33

18 Chorvati (0,8 %), Slováci (0,73 %), Černohorci (0,54 %), Vlachové (0,49 %), Rumuni (0,4 %), Makedonci (0,32 %) a celá řada dalších etnik, včetně hrstky těch, kdo se stále hlásí k jugoslávské národnosti (0,32 %), či etnických muslimů (0,32 %). (Statistical, 2013: 21) Silně je vnímána také příslušnost k církvi, majoritní Srbové jsou nejčastěji příslušníky pravoslavné srbské církve. K ortodoxní větvi katolické církve se hlásí asi 85,59 % obyvatel země, k římsko-katolické církvi se přihlásilo 4,97 % (početná menšina katolíků na severu země se místně kryje s oblastmi osídlenými Maďary) a k islámu přes 3,1 % obyvatel (početnou muslimskou menšinu na jihozápadě země při hranici s Kosovem tvoří hlavně Bosňáci). Ateismus je v zemi poměrně výjimečný (hlásí se k němu 1,11 %), stejně tak protestantství (0,99 % místně se překrývá s oblastmi osídlenými Slováky(, další náboženské minority jsou pak spíše krajovými zvláštnostmi. (Statistical, 2013: 13, 28, 31). Je patrné, že majorita země jsou etničtí Srbové hlásící se k ortodoxní srbské církvi. Většina těchto obyvatel se v menší či větší míře vyznačuje specifickým druhem identity, s níž dál pracuji pod názvem srbská identita. Srbská identita je postavena především na identitě národní, její těžiště je ve společném jazyce, národním státě, specifické kultuře, sociální organizaci (velkorodiny) a náboženství, také sem patří vědomí společné historie. Národní identita je charakteristická tím že se skupina vymezuje vůči jiným skupinám (zpravidla vůči jedné z nich silněji), v obdobích ohrožení vlastních hranic se tato její schopnost násobí a stejně tak se posiluje i národní identita. (Eriksen, 2012) Nejnovější vzepětí národní identity tak v Srbsku můžeme pozorovat po vyhlášení nezávislosti Kosova (Srbsko tento akt dosud neuznalo) v roce Pro pochopení komplexních kořenů této identity je nutný alespoň základní exkurz do historie země. Ze společné historie je v kolektivním vědomí asi nejsilněji udržována existence samostatného a jednotného Srbského státu v období od konce 12. do poloviny 15. století. Na konci 12. století sjednotil rozdrobené srbské državy Štěpán Nemanja, který se pokoušel vymanit zemi ze závislosti na byzantské říši, byl to také on, kdo pomohl prosadit pravoslavné křesťanství i do nižších pater společnosti. Jeho nejmladší syn Rastko Nemanjić se stal prvním srbským arcibiskupem a je mnohem známější jako svatý Sáva, zakladatel srbské pravoslavné církve a významný politik. Největší rozlohy pak Srbsko dosáhlo v polovině 14. století za vlády cara Dušane Velikého (vydal také obsáhlý civilní zákoník), po jeho smrti se však srbský patriarchát rozpadl a roku 1389 Srbové na Kosově poli definitivně podlehli Turkům (a doslova jim tak otevřeli cestu do Evropy). Srbsko se dostalo pod plnou vládu Osmanské říše v roce 1459 po dobytí hlavního města Smedereva, tak skončilo století nejistoty a nestability v zemi. Osmanské období je charakteristické především ztrátou srbských elit, ty byly buď islamizovány, pobity, nebo emigrovaly do Uher, tam se také přesunula celá řada běžných obyvatel (dnešní oblast Vojvodiny se vyvíjela jinak než zbytek Srbska od 9. do asi poloviny 16. století to byla oblast patřící k Uhrám, pak ji dobyli Osmani, na počátku 18. století připadly země Rakousku výhodou zde pro Srby byla autonomie srbského školství, kultury a církve, trvající až do 18. století). Samostatná srbská pravoslavná církev byla sice brzy po obsazení Smedereva fakticky rozpuštěna a církevní správa podřízena cařihradskému patriarchátu, ale obyvatelé mohli dál svobodně vyznávat vlastní víru. Srbský patriarchát byl ale obnoven v roce 1557, a pravoslavná církev od té doby znovu nabývala na síle, srbský patriarcha byl vlastně nejvyšší morální autoritou srbských obyvatel. (Pelikán et al., 2004) Srbská pravoslavná církev byla po dlouhou dobu jediným opravdu srbským orgánem, proto byla příslušnost k církvi vlastně identifikačním znakem každého etnického Srba náboženská a národní identita se tak utvářely po staletí společně. Světské srbské elity se formují až s povstáními Karađorđe Petroviće ( ) a Miloše Obenoviće (1815). Po posledním z nich bylo vyhlášeno Srbské autonomní knížectví v rámci Osmanské říše. Úplné nezávislosti na Turecku se Srbsku dostalo roku 1867, kdy se stalo součástí Rakouska-Uherska. Karađorđevićové a Obrenovićové se na trůně nepravidelně střídali až do 1. světové války. Po válce vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se potýkalo s hospodářskou krizí (následky válek, průmysl byl jen ve velkých městech) a nedostatečnou infrastrukturou (jednotlivé země ne byly historicky spojeny), ale také politickou nestabilitou Srbové byli vnímáni jako osvoboditelé a v zemi zaujímali klíčová postavení. Na jih země (dnešní Makedonie) byli posílání srbští kolonizátoři, aby etnicky připojili území k Srbsku (násilné posrbšťování obyvatel). Od roku 1929 byla země správně nově rozdělena tak, aby hranice neodpovídaly těm etnickým cílem mělo být potlačení nacionalismu. To, že se nacionalismus ve skutečnosti vymýtit nepodařilo se ukázalo za druhé světové války. Království se roku 1941 rozpadlo a chorvatští Ustašovci podnikali čistky srbského obyvatelstva v Chorvatsku. Už za války se stala nejpopulárnější politickou stranou Titova komunistická strana, po skončení války se nová Jugoslávie stala součástí komunistického bloku s poněkud volnějším vztahem k Moskvě a jistým vlivem západu. I přes poměrně volnější režim byly ze začátku tvrdě potírány projevy nacionalismu a náboženského extremismu. Většina Srbů identifikovala Jugoslávii jako svůj národní stát (s vedoucím postavením Srbů v institucích), potírání náboženských projevů tak vzalo rychle za své a sekularizace obyvatel probíhala poměrně snadno (daleko rychleji než u katolických Chorvatů a Slovinců). Avšak s krizí socialistického zřízení se Srbové ke své církvi pomalu začali vracet jako k osvědčené (národní) morální autoritě. Tento trend je příznačný, vidíme poměrně volnou vázanost Srbů na zastřešující instituce, ať už se jedná o církev nebo stát, jeví se jako nejdůležitější jejich srbství, proto bylo možné podle aktuální situace tíhnout více ke státu nebo k církvi. Nacionalismus je vztahem založeným na emoci (Eriksen, 2012), to se zde jen potvrzuje. V současnosti příslušnost k pravoslavné církvi opět zastává důležité postavení v národní sebeidentifikaci Srbů a to alespoň navenek: staví se nové kostely po celé zemi, ty staré se renovují. Ačkoliv jsou intimní vztahy k církvi mnohdy spíše vlažné (jak tomu ostatně bylo vždy), církev jako vnější znak národního cítění funguje spolehlivě dodnes a popové mají ve společnosti stále trvalou úctu jako nejvyšší morální autority, jako takové mají i silný politický vliv. 2 Kromě politických historických událostí je však třeba vnímat také specifické rysy srbské společnosti. Tradiční srbská společnost se vyznačovala silnými rodinnými vazbami a vztahy, a také výrazným podílem obyčejového a zvykového práva ve společnosti. Nedůvěra k tureckým úředníkům, ale také jejich jistá benevolence zasahovat do osobních záležitostí obyvatel, způsobily, že se srbské prostředí po staletí vyvíjelo na základě 2 Srovnej viz Štěpánek, 2007b, s.93: Při hodnocení srbské vnitropolitické situace se většinou opomíjí skutečnost, že málokterý stát dnešní Evropy je natolik klerikalizovaný, jako právě Srbsko. Na této klerikalizaci se podílí politicky velice vlivné konzervativní kruhy Srbské pravoslavné církve (SPC), jejichž působení v tomto směru usnadňuje tradiční národní sebeidentifikace na základě konfesijní příslušnosti. Tato národně-náboženská identita se v srbsko-chorvatsko-bosenském prostředí utvrdila v průběhu národního obrození jihoslovanských národů v 19. století, kdy náboženská příslušnost zaměnila v definování národní identity jazyk, který byl jak pro Srby, tak pro Chorvaty i bosenské muslimy víceméně stejný, a přežila v povědomí nejen Srbů i dobu poměrně agresivního atheismu Titova režimu. V období restaurace nacionalistických sentimentů v 80. letech 20. století pak tato již neskrývaná nábožensko-národní identita získává stále více na významu. 34 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 35

19 ustálených rodinných vazeb a vztahů, které byly naprosto určující pro organizaci celé společnosti rodinný status obvykle naprosto přesně stanovil úlohu člověka ve společnosti (jeho společenský status). Nejčastějším rodinným uspořádáním v Srbsku byla zádruha. Balkánská zádruha je komplexní rodina typu joint family organizovaná na základě silných patrilineárních (často také laterálních) vztahů. Zádruha měla ve společnosti vysoký status sama o sobě a příslušnost k veliké a silné zádruze zvyšovala status samotných jejích členů. Ačkoli měl v zádruze hlavní slovo stařešina, jeho pravomoci obyčejové právo určovalo velice přesně a důležitá rozhodnutí (např. dělení zádruhy, nakládání s nemovitým majetkem, svatba, vyloučení člena apod.) bylo nutné probrat a odhlasovat v rodinné radě, kam měli přístup všichni dospělí členové zádruhy (včetně vdaných žen), což byl princip poměrně demokratického charakteru, který jen potvrzuje kolektivní charakter zádruhy. Každý člen měl v osobním vlastnictví jen pár osobních věcí, ze zádruhy mohl kdykoliv vystoupit a odnést si s sebou také poměrnou část společného majetku. (Horský, 1997) Zádruhy byly naprosto běžné nejen na venkově, ale také ve městech, u pravoslavných, u římských katolíků, ale také u muslimů, u různých etnických skupin byla to zkrátka takřka univerzální organizační jednotka společnosti v Srbsku, podobně tomu bylo také s vykonáváním zvykového i obyčejového práva a také výroční svátky, obyčeje, různé slavnosti apod. jsou vykonávány velmi obdobně v rodinách různého vyznání či etnika. Silné pokrevní vazby jsou na Balkáně stále určujícím prvkem organizace společnosti pevné vazby dovnitř skupiny (zádruhy) omezovaly vazby skupiny na okolí. Poměrně časté byly rozbroje mezi (nejčastěji dvěma) zádruhami, spory, které mohly trvat i několik generací, mohly být doprovázeny tradiční krevní mstou. Tato zvyklost se projevila také ve velkých srbských dějinách v souboji královských rodů Obranovićů a Karađorđevićů v 19. století a skončila jednou z možných variant (roku 1903 vyvražděním rodiny Obrenovićů, druhou možností je pak finanční vyrovnání). Představitelé ortodoxní katolické církve se vždy těšili vážnosti celé obce, byli zváni na rodinné slavnosti, aby požehnali jídlu apod. Ani přes mnohé raně středověké zákazy se však církvi nepodařilo vymýtit zakořeněné předkřesťanské zvyklosti, které byly živé ještě v 19. století, především zřejmě kvůli nedostatku státní podpory po dlouhé období osmanské nadvlády. Tyto skutečnosti jen potvrzují vcelku rigidní charakter některých kulturních rámců. Nicméně postavení popů bylo vždy silné a účast popa na rodinné slávě znamenala štěstí pro rodinu a také zvýšení jejího statusu. Silné zvykové a obyčejové právo mohlo přetrvat díky silné orální tradici, která byla dána mimo jiné nízkou gramotností společnosti, ale také, například, geografickou polohu země převážně kopcovitý terén totiž dobře konzervuje lokání zvyklosti a novinky z civilizovaných center sem pronikají jen velmi pomalu, k čemuž přispěla i málo rozvinutá infrastruktura země, která zase souvisí s celkovým ekonomickým stavem země na okraji impéria (ať už se jedná o Osmanskou říši, nebo pozdější Habsburské nároky). Etnická a náboženská rozličnost v srbské společnosti nehrála přílišnou roli. Sňatky mezi příslušníky odlišných etnik a náboženství byly časté především proto, že zvykové právo platilo pro všechny stejně (s určitými drobnými výjimkami u muslimů např. postavení ženy), daleko větší roli hrály rozdíly mezi jednotlivými lokálními zvyklostmi. Určitou změnu rigidního společenského uspořádání venkova přinesla, vlastně až po druhé světové válce, industrializace a kolektivizace a celková změna společenských poměrů. Národní otázky sice byly podstatnou součástí srbské společnosti po dlouhou dobu, ale hrály spíše roli pojidla společnosti proti společnému nepříteli z východu. Lze tedy pozorovat tři základní principy, na nichž e ustavuje současná srbská identita, těmi jsou národní cítění, církev a rodina Pokud jeden z nich chybí, je nahrazen, naopak, pokud jeden převládá, může mít tendenci potlačit důležitost zbývajících dvou, jak si ukážeme níže. Pro moderní historii jihovýchodní Evropy je příznačný, stejně jako pro zbytek kontinentu, rozpad tradiční rodiny. Ten se zde projevuje později, díky silně zakořeněnému zvykovému právu a opožděné industrializaci až od poloviny 20. století. Občanská společnost v současném Srbsku Občanská společnost je ze své nejzákladnější definice svobodné občanské sdružování a jednání mezi rodinou, trhem a státem. V následujících řádcích se budu věnovat především organizované občanské společnosti, tu lze označit jako občanský sektor, ten nejlépe roste v zemích s demokratickým systémem vlády. (Skovajsa, 2010) Základním právem pro fungování občanské společnosti je právo sdružovací, které byla v Republice srbské přijato až ústavou v roce V roce 2009 byl přijat zákon o asociacích a v roce 2010 zákon o fondech a nadacích. Avšak ze zprávy o příznivosti prostředí k existenci občanské společnosti v Srbsku vyplynulo, že tyto zákony nejsou politiky skutečně implementovány do společnosti (např. opakovaný zákaz Pride Parade v Bělehradě). Dále není definována veřejná prospěšnost, to by umožnilo vstřícnější daňovou politiku vůči organizacím. Organizace občanského sektoru jsou jen zřídkakdy pozvány k projednávání důležitých politických témat, a to jak na celostátní, tak na lokální úrovni pokud jsou, pak často až v závěrečných fázích projektů. Ani občanská výchova na základních školách není zcela běžnou praxí (stále není povinná, pro její výuku nejsou zpracovány kvalitní osnovy). Přijaté právní úpravy navíc stále ještě nejsou dostatečné k tomu, aby občanský sektor mohl efektivně fungovat. Ze státní pokladny sice odcházejí nějaké peníze do organizací občanské společnosti, ale netransparentní systém přerozdělování neumožňuje zjistit kolik peněz kam odešlo. (Velat, 2014) Navíc téměř polovina organizací nezná právní úpravy, které se jich týkají. Stejné množství si myslí, že v Srbsku není dobré prostředí pro rozvoj občanské společnosti. Ze strany státu rozpoznávají jako problém nedostatek financí i zájmu, personálně přehlcenou administrativu a přetrvávající vedoucí úlohu neformálních vztahů. (Velat, 2014) Howard poukazuje na extrémně nízkou míru členství a participace v dobrovolných organizacích v postkomunistických zemích (oproti post-autoritářským režimům či starým demokraciím). Podle něj i navzdory odlišnému politickému, kulturnímu i ekonomickému vývoji vykazují postkomunistické země v tomto směru jen velmi málo odlišností. Vliv na chápání participace měl kromě komunistické zkušenosti také předcházející režim konkrétní země. Za hlavní příčiny považuje změnu, která se odehrála s nástupem komunistického režimu, vedoucí pozici jedné politické strany (ideologie, monopol ekonomické i státní moci), ale především ohromné institucionální pronikání státu do všech aspektů společenského života (včetně potírání jakéhokoliv organizovaného sdružování, politických organizací nebo sociálních hnutí existujících mimo státní-stranické sítě), což vedlo k takřka naprosté závislosti jedinců na státu (práce, příjem, zboží, vzdělání, bydlení, zdravotní péče, mobilita, ale i veškerý organizovaný volný čas často povinné členství do dnešní doby vnáší nedůvěru k jakýmkoliv formálním organizacím, takže nově nabytou svobodou občané často volí neparticipovat). Strana kontrolovala každý aspekt ekonomického, politického i sociálního života, což vedlo k určité homogenizaci společnosti lidé si vyvinuli nové rámce sociálního chování, vyznačující se výraznou distinkcí veřejného a soukromého. Této dichotomii lidé přizpůsobili i své chování a věnovali daleko více 36 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 37

20 místa ve svém životě privátním vztahům (sítím) s blízkými přáteli a rodinou, proti této privátní sféře stála v ostrém protikladu sféra veřejná. Privátní sítě přirozeně přetrvaly i se změnou systému, lidé v postkomunistických zemích nemají potřebu dobrovolničit, aby navázali nové kontakty, jak je tomu ve vyspělých demokraciích. Dalším problémem současné občanské společnosti postkomunistických zemí je jakési zklamání, protože se změnou režimu přicházela také velká očekávání, která nově nabytá demokracie nedokázala naplnit. (Howard, 2011) Podle Putnama je samotné vytvoření občanské společnosti tam, kde chybí historické základy občanské angažovanosti, velice složité Navíc se jeví, že socialistický systém snížil míru sociálního kapitálu ve společnosti, a je to právě sociální kapitál (např. vzájemná důvěra, solidarita, reciprocita a pomoc), který je významný pro život občanské společnosti. Jediným prostředkem, jak zvýšit míru občanského zapojení, je podle Putnama institucionální změna, změna formálních institucí tak, aby daly prostor k formování nových hodnot, identit i neformálních vztahů, z nichž občanská společnost roste. Tato změna musí reflektovat skutečnost, že rozvinutá občanská společnost se tradičně vyvíjela ve společnostech s vyšším podílem horizontálněji utvářených vzájemných vztahů (rovnostářství), zatím co v hierarchicky uspořádaných (spíše vertikálních) společnostech je tradičně podíl organizované občanské společnosti minimální. (Putnam, 1993) Podle Hanna ale absence organizovaných zájmových skupin či autonomních sdružení není klíčová pro určení stavu společnosti. Navíc nelze přehlížet pokrok, kterého společnost za socialismu dosáhla (industrializace, výstavba infrastruktury, vzdělanost). Demokratičtí politikové by se proto měli snažit na tuto minulost spíše navázat než ji odsunout zcela stranou. (Hann, 1992) V Srbsku však transformace probíhala velmi obtížně a demokratické zřízení do země nepřišlo ze dne na den, tragédie války dále poznamenala budoucí politiku státu. Ekonomické problémy, politická nestabilita a občanská válka nejsou zrovna příznivé podmínky pro jakoukoliv vládu a země se dříve než s ustavením občanské společnosti musela vyrovnat se závažnějšími problémy. Občanská společnost v Srbsku byla sice po dlouhou dobu potlačována, ale neznamená to, že by zcela chyběla. V osmdesátých letech, po Titově smrti a s narůstající politickou i hospodářskou krizí, bylo sice možné pozorovat vzepjetí jugoslávské občanské společnosti, a to především v hlavním městě Bělehradě, to však bylo charakteristické výraznými nacionálními tendencemi u srbských intelektuálů a opětovným návratem srbské pravoslavné církve. Toto období vyvrcholilo zvolením výrazně nacionalistického politika Slobodana Miloševiće do čela země v roce (Pelikán et al., 2004) Následný násilný rozvrat Jugoslávie pak jen ukazuje cestu, které by se srbská občanská společnost v budoucnu měla vyvarovat. Miloševićův režim navíc nebyl ani socialistický, ani demokratický, jednalo se o jakýsi hybridní režim autoritářského typu s demokratickou fasádou bez spravedlivých voleb. Stát nadále kontroloval média, veřejnou správu, hospodářství i bezpečnost Slabá a rozdrobená opozice neměla šanci uspět. Organizace občanské společnosti hlásící se k anti-nacionalistickým principům přichází na scénu na sklonku 80. let a jsou označovány jsko jiné Srbsko (hlavní aktivita v podobě protiválečných protestů ), patří sem Bělehradský kruh, Centrum pro protiválečnou akci či Ženy v černém, avšak jejich vliv byl spíše symbolický a jejich dosah většinou nepřekročil hranice Bělehradu. Protesty proti válce a režimu byly až do podzimu 2000 neúspěšné. Významné hnutí Otpor, které organizovalo protesty, bylo státem potíráno (přesto se mu nakonec dostalo silné podpory občanů), ale například Centrum pro svobodné volby a demokracii se dařilo zvyšovat povědomí Srbů o stavu společnosti. Bieber předkládá čtyři aspekty, jak organizace občanské společnosti přispěly k institucionální změně v roce 2000: 1) mobilizace občanů, 2) sběr informací, 3) formulování alternativ, 4) sjednocení opozice. (Bieber, 2003) Současná srbská občanská společnost se dnes teprve rozvíjí, Štěpánek se o ní vyjadřuje takto: Nechuť a nedůvěra k nevládnímu sektoru a NGO je natolik zakódovaná, že i naprosto marginální nevládní organizace nezabývající se politickou sférou musí čelit obrovským tlakům. Z tohoto důvodu nejsou v Srbsku vlivné a rozšířené ani ekologické organizace a organizovaná ochrana životního prostředí, na níž se v EU klade mimořádný důraz, v podstatě neexistuje. Štěpánek, 2007a: 12) V posledních letech přesto občanský sektor neustále roste Zřetelně však zaostávají hornaté regiony na jihu země, nejvíce organizací občanského sektoru je v ekonomicky nejvyspělejších regionech, ve Vojvodině (36 %) a v Bělehradě (28 %), na zbytek Srbska připadá pouhá třetina organizací. (Velat, 2011) To pravděpodobně souvisí s odlišným historickým vývojem Vojvodiny, která byla tradiční součástí Uher, je zde rozvinutější infrastruktura i průmysl, díky úrodné rovině i silné zemědělství. Při tomto exkurzu nelze opomenout ani zapojení občanů do nacionalistických protidemokratických sítí,o němž se ve zprávě o občanské společnosti nedočteme (jedná se o organizace, které jsou sice organizovány ale nejsou registrovány), to snižuje sociální kapitál v zemi, lidé se více uzavírjí do vlastních in-groups místo toho, aby se snažili komunikovat mezi sebou a najít společná východiska. Pokud je pravda to, ce předkládá Petakov, 3 pak sledujeme tendenci k hierarchizaci společenských struktur a vertikální organizace společnosti k rovnosti, která je živnou půdou pro rozvoj občanské společnosti, rozhodně nepřispívá. Ani vliv srbské církve na současnou společnost není zanedbatelný. Podle Milanoviće v zemi neexistuje politik, který by se obešel bez podpory církve: Církev převzala roli vůdce v obraně kulturní autonomie. (Milanović, 2007: 47) Klade také důraz na sílu národních mýtů a srbské historie. Neustálé se vracení k historii podle něj brzdí rozvoj budoucnosti země. (Mianović, 2007) Zajímavé je, že samotné organizace občanské společnosti církev nevnímají jako činitel, který by měl vliv na rozvoj občanské společnosti (vliv má pouze podle 23 % respondentů, a je tak až na konci žebříčku. (Velat, 2011: 40) V celkovém obrazu je však vliv církve na stát stále patrný (a ten ovlivňuje občanskou společnost velmi silně) a nesmíme zapomínat ani na srbskou identitu obyvatelé církev stále považují za silnou morální autoritu. Podle Štěpánka je velkým problémem také jistá izolovanost Srbska. Víc jak 70 % mladé generace se nikdy nepodívalo za hranice země. Omezení daná tvrdou zahraniční politikou 3 Zoran Petakov, srbský antifašista a historik, v rozhovoru pro Nový prostor hovoří o současném stavu společnosti v Srbsku: Dodnes existuje propletená nacionalistická síť, která se utvořila během válek v devadesátých letech. (...) Kromě rváčů působí intelektuálové, kteří pracují na universitách a učí např. historii někteří z nich byli mými profesory. Tito lidé vytvářejí a šíří nacionalistickou ideologii založenou na představě dávného Velkého Srbska, která se stala mainstreamovým názorem. Intelektuálové se opakovaně zastávají agresorů v ulicích s tím, že to nejsou neofašisti, ale naše děti, které mají vlastní hrdost, vlastenectví... Pak tu máme církev s konzervativním náhledem na svět, která finančně podporuje jí názorově blízké iniciativy jako svého času časopis Dveri, ze kterého se stalo hnutí a později i politická strana. Církev dodává peníze, kter v síti obíhají a dostávají se až k rváčům na ulici. Těm církev zároveň poskytuje prostory k setkávání. Posledními v této síti jsou politické síly jako Srbská radikální strana, která jak rváče z ulic, tak ostatní brání v parlamentu (...) Celá síť funguje jako deštník (...) 38 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI 39