" Pravda vás osvobodí " (Jn 8,32) KŘESŤANSKÁ AKADEMIE - RIM - číslo

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "" Pravda vás osvobodí " (Jn 8,32) KŘESŤANSKÁ AKADEMIE - RIM - číslo"

Transkript

1 " Pravda vás osvobodí " (Jn 8,32) KŘESŤANSKÁ AKADEMIE - RIM - číslo

2 Křestanská akademie v Římě STUDIE "Pravda vás osvobodí" (Jan 8, 32) číslo 9

3 3 OBSAH Felix Mikula: Otazník nad Afrikou 5 Karel Schwarzenberg: Znak blah.zdislavy 26 E.Jungová - Paz: Una sancta 3l Pavel Zelivan: Na hranicích přírodních věd a filosofie 32 Vera Stárková: Dobrodružství idejí (Whitehead) 84 Josef Kratochvil: Zoopsychologické a loosociologické problémy livota sobů 109 Robert Vlach: K jednomu výboru z. č.poesie i31 Josef Krejčí: Užitek a nevýhoda našeho exilu 13^

4 4 P ozuáraka Omlouváme se ctenár&.m za značné zpozděn^ s kterým, vychází toto 9. číslo STU Dli' Nová úprava sborníku a litografický tisk nám uz nedovoluje rozdělit práci spojenou s psaním blan na několik písařů.. "Sazeč" tohoto čísla pak byl letos tak přetížen prací v Přípravné komisi pro koncil a starostmi o zalození edice církevního umění ""Emauzy", ze mu na přepisování clánktt zbylo stěží několik hodin týdně...

5 5 íelix Mikula OTAZNÍK NAD AíRIKOU (Síla a prakticky dosah, zeměpisných pojmů) O moct ideí povšechně Rok 1960 byl pto svět "rokem Afrikya kdo ví, ida o letech dalších, nebude platit totéž. Ideologové z povolání nemusí a nemají zůstat nečinnými svědky, kdykoliv je svět ve varné krizi nebo kdykoliv se v něm děje něco důležitého. Zákon cinu nemá zůstat Jen v rukou lidí, kterř přemýšlejí málo anebo nedokonale. Je tragickou výsadou člověka, ze vůbec dovede přemýšlet, tvořit idey. Nizsí tvorové se vyžívají ve znamení instinktu a íyzických. zákonů. Za nic se nemusí stydět, nikdo Jim nemá nic za zlé. Člověk vsak má své představy o všem: Co Je, co bude, co by se snad bylo mohlo stát za Jinýclxpodminek, co se smí a co se nesmí. Nepodceňujme moc ideí v praktickém a nejběžnějším životě. Každý vnější ein vpravdě "lidský" vzniká proto, protože si člověk nejprve "vzal něco do hlavy". V započaté činnosti pokračuje pak člověk tak dlouho, dokud zámět neuskuteční anebo jej "nevyžene z hlavy" V praktický dosah ideí věří, nedůsledně ovsem, i vyznavači současného vládnoucího materialismu. "Ideovému skolení" věnují více času a energie než cemukoliv jinému, protože je povazují za důležitě jh než cokoliv jiného. KaŽdý člověk si dovede vzít do hlavy anebo dát si nasadit do hlavy také myšlenku nedokonalou nebo vůbec

6 6 spatnou. Proto jsme se odvážili pojmenovat přemyšlení výsadou "tragickou.". Pojmy zeměpisná V pojednání "The Pcwer of Ideas" ^ věnoval jsem zvláštní kapitolu ideám a názvům zeměpisným. Toto pojednání je v podstatě obšírnější ilustrací oné kapitoly. Pojmy zeměpisné požívají v abstraktní filosofii málo vážnosti. Mívají malou hloubku. Rodívají se spise z náhodných a druhotných, dojmů nez ze zralého přemýšlení, často jde v zeměpise takřka o pouhé jméno, dávné a nesrozumí - telné, které o podstatě označené věci neříkalo nic hned na začátku, a tím méně tak ciní dnes. Často tvrdí zeměpisné názvy dnes uz něco nesprávného, chceme-li trvat na významu původním a doslovném. V osudech lidstva hrají vsak zeměpisné pojmy, pravém ci neprávem, ale spise neprávem, ulohu pře důležitou. Jsou nabité al osudnou dynamičností a mají daleký dosah. V positivním směru vštěpuje jednotné pojmenování nějakého území jeho obyvatelstvu vědomí sounáležitosti a jednotnosti. Ve směru negativním vyvolává pocity odlišnosti a ostražitosti vůči všemu, na co uz se nevztahuje totéž jméno, protože tomu brání cára na mapě, zvaná "zeměpisná hranice". Pod kouzlem zeměpisných pojmů a jmen zapomínají obyvatelé zahloubat se nad pojmy jako např. "člověk7*národ", "stát". V těchto pojmech se skrývá v první radě klíc k pravému blahu člověka a lidstva. Jsou přece vybudovány na přirozené skutečnosti, na důstojnosti člověka, na přirozených touhách lidského rodu, at si stará nebo nová mapa vykládá o lidech cokoliv. Zeměpisné pojmy a jména mohou se tedy lehko stát lidem i osudnými. Na pozemstany nejcennější nebraly o-

7 hled hned na začátku; tím méně mohly pamatovat na lidstvo, které se na tom neb onom území octne az po staletích. Zeměpisné pojmy dovedou nabít hlavně národy s krátkou kulturní minulostí a politickou zkuseností dynamikou, s jakou se setkáváme u umíněných dětí nebo u dospívajících lidí. - Na veřejném politickém fóru bývají tradiční zeměpisné hranice a jména trumfem, který přebíjí všechny ostatní ohledy na život obyvatel. Za válečné srážky dovedly být zeměpisné pojmy důraznější zbraní nez bomby a děla. Konkrétní příklady pro sílu zeměpisných pojmů Na objasnění uvedených myšlenek zopakuji nejprve některé příklady z pojednání "The Power of Ideas". Potom se zastavíme důkladněji nad Afrikou. Především prastaré pojmenování světadílů bylo od začátku "nepodstatné", povrchní. Např. "Asie" znamenala původně Evropanům "kraje za Egejským. mořem, nad kterými vychází slunce". Slunce jistě není součástí zeme. Proto jméno "Asie" nechtělo o východních krajích tvrdit vůbec nic "zeměpisného". - Pokud jde o rozsah jména, chtěli jeho evropští původci pod ním shrnout východní kraje asi po Damašek. Nemohli mít ani tušení o Cíně, Pilipínách, Japonsku, Kamčatce... Uz ani obyvatelé Palestiny se necítili "Asiaty". - V posledních knihách Starého zákona byla jiz "Asií" celá rise Seleukovců, tedy území od Helespontu az po Indus. A dnes? "Asie" hrdě označuje největší světadíl. Co je vsak hlavní: Vědomí "asijské" sounáležitosti neexistuje pouze na mapě, nýbrž stává se psychologickou a životní skutečností u obyvatel celého světadílu. Vědomí společné "asijskosti" pobádá obyvatele, kromě jiného, k ostražitému nebo i výbojnému postoji vůči všemu "neasijskému", především vůči Evropě a Americe. Uz častěji se sesly "národy 7

8 Asie" k životně důležitým poradám. Dorozumívat se musely jazykem "evropským". A přece nemel mezi nimi co pohledávat žádný národ, který je od Asie oddělen důležitou, čárou na mapě. Jak se dospělo k této situaci? Nasi evropští předkové sířili jméno "Asie" stále dále na východ. Nepomýšleli na nové jméno pro nové kraje, ac etnicky a kulturně náležela např. Malá Asie a Sýrie stokrát více k Evropě než do jednoho bloku s Indií, Čínou a Japonskem. Ostatně jednotný a jednotící název "Asie" sám o sobě ani nepřipisoval krajinám a obyvatelům velkého světadílu nic společného kromě toho, že nad všemi vychází slunce drive než nad Evropou. Z jména "Amerika" vyzařuje jednotící síla ještě mocnější než z jména "Asie", Jméno "Amerika" dali Evropané novému světadílu Tovněz drive nez o něm mohli mít solidně jsi zeměpisnou představu. Název "Amerika" také od začátku Žádnou skutečnou vlastnost země cili něco "zeměpisného" nehlásal. Je to původně jméno objevitele, který Ameriku první - neobjevil. Jméno tedy uchovává starodávný omyl, ale presto sjednocuje. Co rfci o Africe? Původ jména je nejasný. Dost možná, že pro první řecké plavce byla "Afrika" územím, u jehož břehů se silně pěnilo moře (afrizo), tedy poměrně malá část severního pobřeží nynější Afriky. Egypt staří Rekové 11 Afrikou" nenazývali. Nebyli ještě natolik zeměpisně "glajchšaltováni" nástěnnými mapami jako generace pozdější. - Další vývoj jména byl podobný jako u "Asie". Z části severního pobřeží byl rozšiřován na území další a další. Koncem 15, století přioděli pak Portugalci jediným jménem "Afrika" celý světadíl, ačkoliv se Afrika rovníková "zeměpisně" (přírodou a obyvatelst-

9 vem) dost málo podobala Africe severní. Jméno jim připadalo dost dobré pro celý světadíl. At už "Afrika" původně znamenalo "zpěněné pobřeží", nebo cokoliv Jiného, neříkalo jméno středovekým objevitelům o území podstatného nic; bylo pro ně pojmenováním konvenčním, ne "přirozeným". V dalších odstavcích uvidíme, jaká povážlivě mohutná a jednotící síla vyzařuje z jednotného jména "Afrika" dnes. Síla zeměpisných pojmů v životě států Jednotné zeměpisné pojmy a názvy se ještě zřejměji vnucují u některých států. "Bývaly hlavním faktorem při jejich zrození a takřka nutí občany, aby v společném statním Životě pokračovali přes všechny potíže a zklamání společného života. Co všechno "pokřtily" vody řeky Indu? Příklad "Indie" je tu obzvláště typický. Jméno neříkalo původně nic více než "údolí řeky Indu". O území tvrdí jméno pouze tolik, že by v něm měla téci řeka Indus. Nestaralo se, jací tam žili lidé. Tím méně řeka sama nařizovala nebo prorokovala, jací lidé budou kolem ní bydlet po staletích. Pokud jde o řeku, stává se "Indem" kdokoliv tím, že se u ní usadí. Pozdější.objevitelé celé dnešní "Indie" se nestarali o doslovný význam jména. Označili jménem "Indie" rozsáhlá úz.emí r kde už tekly řeky jiné, kde obyvatelé o řece Indu snad ani nevěděli. - Dnes mamě dokonce "Zadní Indii" a "Indonésii". Poslední jméno vyvolává pocit jednotnosti u o- byvatel tisíců ostrovů, ac samo o sobě přiděluje celému množství a rozmanitosti ostrovů - takřka lehkomyslně - pouze jednu společnou vlastnost: prohlašuje všechny za souostroví - - Indie! 9

10 lo A to ješte není všechno. Na západní polokouli děkují řece Indu za jednotné jméno všechny ostrovy "Západních Indií" a dokonce všichni původní obyvatelé Ameriky musí navěky zůstat "Indiány 0 kvůli řece Indu a kvůli zeměpisnému omylu Krist of a Kolumba. Jméno "Indie" ve významu dnešním proniklo hluboko do psychologie obyvatelstva jen zásluhou Evropanů. Teprve z evropských map se obyvatelé dověděli, ze bydlí všichni v "Indii" a jsou proto všichni "Indové". Britská koloniální správa je naučila dívat se na celé území jako na samozřejmý politický celek. Bez sjednocení pod koloniální nadvládou užívali by etnické skupiny poloostrova v praktickém životě doposud zeměpisných pojmů, které by odpovídaly našemu "Valašsku", "Chodsku" atd. - Zeměpisnému názvu jistě pomohl i společný odpor domorodého obyvatelstva vůči cizí nadvládě. Právě nedávno jsem dostal dopis od pravého Inda, v kterém ctu: Před příchodem Britů byla Indie plna drobných "států", které bez ustání mezi sebou válčily. Zeměpisný pojem "Indie" zapustil kořeny opravdu hluboké. Vzdyt ironií osudu Indie dnes uz vůbec není "Indií" 1 Celé údolí Indu připadlo Pákistánu. "Indie" dnes není tam, kde Indus tece, nýbrž všude tam, kde Indus neteče. - - Zeměpisné pojmy mají tedy opravdu houževnatý život. A tak koná jméno "Indie" své poslání nerušeně dále: fascinuje a sjednocuje, Indové věru nemusí pomýšlet na to, aby své území přejmenovali podle řeky Gangy nebo Bráhmaputry. Mají spise starosti, jak podložit jednotný název jednotnou skutečností, bez které žádný stát nemůže prospívat. Potřebují především "indický" jazyk. Dnes musí mluvit Indove mezi sebou jeste anglicky, i když si chtěj i nci, ze by spolu neměli mluvit - anglicky. - Mezi Indy je vůbec jazykové; náboženské a sociální nejednotnosti tolik, ze by je odborné politické uvazování bylo od společného státního života odradilo, kdyby jim nebyl uz příliš učaroval společný zeměpis-

11 Tiý pojem a název "Indie". Dva příklady z Afriky Analogické úvahy jako o Indii by platily o všech mladých státech v Africe. Např. Egypt se nestal "Egyptem", protože do něho prisli "E gyp tané", at už dávní nebo dnešní. Naopak : starý zeměpisný pojem "Egypt" předělával na "Egyptany" všech ny etnické skupiny, které jej postupně obsazovaly. Egypt by také zůstal "Egyptem", i kdyby se z něho vystěhovali všichni dnešní "Egyptané". Dnes velmi populárně znějící název "Kongo" je původně pouze názvem reky. Evropané rozšířili název na celé povodí veletoku, takže odpovídal zeměpisnému pojmu"podunají". - "Reka sama nemůže uicovat osudy lidí. Její vody neposkytují záruku, Že všichni obyvatelé celého povodí mají psychologické a kulturní předpoklady pro společný stát.- A přece "Kongo" osudy obyvatelstva diktovalo a diktuje mocně a bezohledně. Máme na mysli Kongo Belgické. Pod vlivem jednotné koloniální správy, pod vlivem jediného pojmenování a obrazu na mapě zvykl si celý svět a nakonec i domorodé obyvatelstvo dívat se na povodí Konga jako na území předurčené pro jediný státní celek. - Při vyslovení jména "Kongo" myslí dnes každý především na území a až potom na řeku, ví-li o ní vůbec. Důkladnější pohled na Afriku Po dvou namátkových "afrických" př&ladech věnujeme celému světadílu pohled důkladnější, jak to Žáda světová situace a těz název tohoto pojednaní. Afrika měří asi km 2 a má přes 23o miliónů obyvatel. Geograficky je Afrika nejcentrálnější světadíl. Historicky se jí říká "světadíl bez dějin". Habeš sice u-

12 plátnu je nárok na historii asi 3ooo let, jenže svět ví o ní málo. Minulost Afriky V dávnější minulosti měla Afrika na mapě a v rodině lidstva postavení honosnější než v minulosti nedávné. Když, se na nasi planete utvořila pevná kůra, první podmínka pro život rozumných dvounožců, nevypadala Afrika jako samostatný světadíl. Tvořila celek a Užni Amerikou, Madagaskarem, Austrálií, Antarktidou a Indií. Této ohromné pevnině říkají geologové "Gondowanaland". - Když se octl na zemi první člověk, byl ovsem "Gondowanaland" už rozkouskován jako dnes. Afrika minulosti měla nejslavnější lidské dějiny nejspíše uprostřed středověku. V lo. století se arabští cestovatelé zmiňují s úctou o nynějším státě Ghana (Zlaté pobřeží). Byla to země vysoké životní úrovně, právě proto, že tehdy byla ještě opravdu bohatá na zlato. Ve středověku rovněž prosperoval stát Máli. Jeho panovnický rod se datuje od roku 1233, Portugalci přistáli r v rovníkových oblastech západní Afriky. V té době byly již v rozpadu některé staré státy, jako Kongo a Zambezi. Zato však severněji, v nynější Nigérii, existoval mocný stát Benin, s hlavním městem téhož jména. Dnes je Benin město druhořadého významu. Roku 166& lící je však Holanäan Olfert Dapper jako velké město s třiceti rovnými ulicemi. - Na západ od Beninu vznikly roku 1623 město a stat Dahomey, Do světa ovšem pronikly především zprávy o ukrutných lidských obětech, které byly Tok co rok přinášeny na počest panovníkovu. Svět rovněž s úžasem četl zvěsti o amazonkách z Dahomey, které roku i860 bojovaly v Nigérii proti Britům. Zlé časy přišly na Afriku, když nejprve Arabové

13 a pak Evropané začali podnikat neblahé hony na černé otroky. Nej vetší trhy na otroky se pořádaly v městě Dahomey. Kulturní mezera mezi Evropou, resp. severní Afrikou, a mezi Afrikou ostatní byla vsak citelná vidy. Tato odloučenost vznikla v dobách, když se rozsáhlé území nynější Sahaiy proměnilo v poušt. Afrika dnešní V době nejnovější se hlásí Afrika na světovém fóru mohutně o slovo. Na lelím území se vynořila především spousta samostatných států.. Dnes je jich zatím 27. Kromě toho se rodí velmi horoucí a prakticky zaměřené všeafrické cítění a hnutí. Ve Spojených národech např. uz požádal zástupce Nigérie pro Afriku o právo "veta", tak jako kdyby "Afrika" úz byla živý a jednotný státní organismus, jak je tomu třeba u Spojených států, nebo Sovětského svazu. Je nade vši pochybnost, ze jednotné jméno "Afrika" domorodému obyvatelstvu "učarovalo". A přece, jak uz bylo poznamenáno, říkalo toto jméno původně něco docela jiného nez dnes. Po cela staletí označovalo jméno "Afrika" pouze severní pobřeží, které patří etnicky i kulturně Jeste dnes více k Evropě nez k centrální Africe. Evropanům se stává osudným, ze při pronikání na jih přioděli jménem "Afrika" všechna území, která objevili, ac tam bylo všechno rozdílné: rostlinstvo, zvířena, především však lidé. Kdyby území střední Afriky bylo odděleno alespoň úzkým pásem more, pravděpodobně by ji první objevitelé byli povazovali la zvláštní světadíl. Pokud jde o mrtvou pevninu, vyjímá se Afrika na mapě jako vzorný celek, daleko centrálnější nez světadíly o- statní. Evropské mapy také asi probouzely u domorodých kmenů vědomí jednotností nejúčinněji. Bez evropských map

14 14 by ještě neměly jednotný obraz "Afriky" ani v hlavě; dnes už jej nosí v stdci. Bez Evropanů by černé kmeny ještě dnes jeden o drahém nevěděly ani by jeden po druhém netoužily a také by se jeden k druhému nedostaly. Bez evropských jazyků by nemohly spolu hovořit. Pokud by se vůbec zmohly na státnost, užívaly by územních pojmů drobných, jako je u nás Chodsko, Valašsko atd. Jak starověké jméno "Afrika" vyměnilo obsah a význam, vidíme i z toho, ze se Africe dnes říká "černý světadíl" a při slově "African" přijde nám na mysl cernoch. Původní "Afričané" (obyvatelé severního pobřeží) nebyli černí. Jednotné jméno "Afrika" bylo však bez o- hledu na lidské bytosti rozšířeno ze severu az na území černý ch plemen. Protože černé plemeno je tak typické, platil cernoch - podle známých psychologických zákonů - za "africtějšího" než obyvatelstvo ostatní. Dnes se také v příslušnících černé rasy rodí pocit, že Afrika je především anebo výlučně jejich, že jiné ra sy jsou v' Africe méně "doma" anebo tam nemají vůbec co hledat, byt Afriku obývaly a především vytvářely už celá staletí. Naproti tomu černoši v obou Amerikách cítí se dnes právě tak intenzivně Američany jako obyvatelstvo ostatní. Pozitivní právo jim také úplnou rovnost s ostatními přiznává už dnes. Rozdíl v kulturní výsi a nápadně odlišný zjev jsou o- všem skutečnosti, na které člověk v praktickém životě reaguje "přirozeně" a bere je na vědomí, i kdyby měl stejnou ú- ctu ke všem lidem jako takovým. Kdybychom meli odpovědět na otázku, kteří Africane jsou dnes "nejafrictejsi", museli bychom se znovu uchýlit k logice. "Afrika" byla historicky i logicky dříve než "African". "Afrika" předělávala bez diskriminace na "Afričana" každého, kdo se usadil na jejím území. Můžeme také být jisti:

15 15 Afrika by zůstala Afrikou, kdyby se z ní vystěhovali všichni nynější "Afričané" anebo odešli z ní všichni Afričané "typičtí" (černí), a zůstali tam pouze bílí a žlutí. Zkrátka: zeměpisne pojmy a názvy bez ohledu na obyvatelstvo vznikaly a bez ohledu na obyvatelstvo dovedou zít i dále. Nebezpečné probouzení Afriky Je škoda, ze volání po státní samostatnosti vybuchlo v Africe zrovna v údobí, kdy kulturní život nej původnějších domorodců klesl velmi nízko, resp. prochází krizí přerodu. Afričané se řítí do 2o. století s nekritickým spěchem, Afrika nemíní začít samostatný život "africký", nýbrž "evropský". Typičtí Afričané by nejraději spolkli na lačný žaludek všechna těžká sousta evropské civilizace a kultuiy, která jsou výsledkem pozvolného vývoje předlouhých staletí. Po stránce hospodářské a politické není tomu jinak. Život hospodářský a politický měla po dlouhou dobu v rukou koloniální správa. Domácí obyvatelstvo si zvyklo na tomto poli na bezmocnou a pohodlnou podřadnou roli, která byla při prvním styku s "Neafričany" tak samozřejmá. Snad právě proto je až nerozvážně žhavá chut začít vlastní hospodářský a politický život pod praporem " Afriky". NejpůvodnějŠím Afričanům chybí uklidňující zkušenost. Nejsou příliš zatízeni kritickým pohledem na africkou skutečnost. Znát "Afriku" jako jednotný pojem pouze z mapy je poznatek malý a snadný. Múze se proto stát osudným, jestliže někdo začne podle něho radikálně budovat skutečny život živých rozumných tvorů. Zeměpisné představy působí ovšem všude, i v Africe, v si jlupráci s činiteli jinými. Ze subalterního postavení vůči "Evropanům zrodil se např. pocit méněcennosti. Tento pocit přešel v nevraživost, a to zčásti po normálních psychologických cestách, zčásti podněcováním zlovolné propagandy. Proto také je "Panafrika" nebo dokonce "Afro-Asie", o

16 kterých. začínají snít v obou světadílech, produktem silně e- mocionálním; obsahem říká "Panafrika* nebo Afro-Asie" o málo více než "Neevropa". K pocitu nebo vědomí méněcennosti se přiznávají černí Afričané sami tím, že se v soužití s bělochy snaží byt co nejvíce "bílými". Platí to dokonce, pokud jde o vnejk vzhled; natolik přijali evropské estetické cítění a "bělošský" ideál tělesné krásy.- V nových státech mají jako vládcové přednost mužové, kteří studovali v Evropě anebo se co nejvíce " poevtopštili" alespoň v evropských školách na africké půdě. "Panafrika" má alespoň jednu výhodu před "Panevxopou". Africké státy jsou na začátku historie a nemusí tudíž nic bourat, co jim bývalo drahého. - ^Nevýhody jsou rovněž jasné. V Evropě je mezi jednotlivými národy skutečně jednotících kulturních a jiných specificky lidských činitelů nepoměrně více néž mezi kmeny na panenské půdě "černého světadílu", Zůstane jednotný pojem "Afrika" nebo "Panafrika" v budoucnosti pouze snem a lákadlem, anebo opustí svět ideí a vtělí se do skutečného života? Nové africké státy Dovíme se to zčásti z výsledku zatěžkávací zkoušky, kterou procházejí na půdě Afriky drobnější zeměpisné pojmy v přítomné době uz naplno. Dnes je 26 afrických států ve Spojených národech. Většina jich vznikla v letech posledních, především v roce Jen z bývalých kolonií francouzských vzniklo 14 samostatných států.c Z nich setrvalo 11 v přátelském politickém svazku s Francií \ Všimneme si zeměpisných hranic a jmen nových států a státečků.

17 17 Státy vznikaly v našich dnech. A přece jsou jejich zeměpisné tvary a názvy téměř tak náhodné a vůči spravedlivým nárokům lidí, resp. vůči hodnotám "člověk", "kultura'", "národ", právě tak nevšímavé jako zeměpisné pojmy staré a ne j starší. Kdyby celá Afrika byla prolila loo - 2oo let jako jediná kolonie jediné koloniální velmoci, rodila by se dnes jakási politická "Panafrika" cestou přímou. Koloniál - nich pánů však bylo více a obsazovali panenská úiemí Afriky postupně. Obsazená území si administrativně roibrázdili buč náhodně anebo jak se jim to zdálo výhodné, dokud ještě nezmoudřeli dlouhou zkušeností. Nemohli brát ohled na etnické danosti, protože je neznali. Hranice velmi často dělily to, co bylo etnicky a hospodářsky poměrně jednotné, a slučovaly zeměpisné danosti velmi nejednotné. Koloniální nadvládu dnes mnohý černý African hcřce zatracuje. Avšak zeměpisné pojiny, které pod koloniální správou vznikly anebo se její zásluhou alespoň hluboce vžily a ujaly v celém světě, tyto pojmy našly v ocích afrických vlastenců milost. Vznikly tak i státy po každé stránce nesoběstačné a malé. Gabon má pouze obyvatel a Dahomey 1 7 2o 000. Přesto přišly staré koloniální hranice a názvy novým státům vhod, i kdýž jsou bezohledné vůči věcem, z kterých lije člověk fyzicky, kulturně a společensky. Cesta k samostatnosti byla krátká a rychlá, jestliže se bývalá kolonie jednoduše předělala na samostatný stát, Kdyby se připustily k slovu zralé státnické úvahy, kdyby se předem plánovala např. větší politická unie, samostatnost Afričanů by se hodné oddalila. Bylo by to však spise na prospěch lidu, kvůli kterému se má na světě dít všechno. Musíme připomenout, že kupř. francouzská správa a především francouzská kultura stejně vytvořily i sjednoco-

18 18 vací pouto skutečné, nepoměrně hlubší a cennejsi, nez je spojení na mapě. Z francouzských kolonií vzniklo států 14, ale v nich žije alespoň 3o etnických skupin a alespoň 150 "afrických" jazyků. Představitelé těchto území se domlouvají mezi sebou a s vnějším světem dobrou francouzštinou. Není vyloučeno, Že pouto francouzské kultury překoná i kouzlo mapy / s jejími čárami a jmény, a stane se základnou užitečné politické unie afrických "francouzsky mluvících" států. K "Panafrice" se cesta od snů ke skutečnosti u- kazuje daleko težší. Na půdě Afriky Žije alespoň 1300 etnických skupin. Obyvatele Afriky severní ("Egyptaný, Marokánce atd.) a obyvatele Afriky jižní nepociťuje Černý Afričan jako "Afričany". Koloniální správa nad světadílem nebyla jednotná, a proto nesjednocuje nějaký "neafrický" jazyk Afriku celou. Hlavní kulturní jazyky jsou: angličtina, arabština, francouzština, portugalština. PouČný případ Konga Zeměpisné pojmy a názvy působí více nez si zaslouží, ale nedokážou všechno. Některé z nových států se drobí a asi se budou drobit dále. Jednotící koloniální správa přestala. Zeměpisný název a silná vůle nestačí sjednotit spoustu přirozené nesoutodosti a nahradit nedostatek schopností, vědomostí a zkušeností. Společné jméno "Afričan" nestačí ztlumit přirozené reakce, kdykoliv se setkají příslušníci kultur příliš odlišných. Do Konga poslaly Spojené národy úmyslně především "Afričany". Obyvatelé Konga byli jimi nadšeni ještě méně než "Neafričany". V blízké době se asi stane bývalé Belgické Kongo nejkonkrétnějším znázorněním, co dokážou a co nedokázou geografické pojmy jednak v psychologii a životním úsilí obyvatelstva, kteté bylo jimi "postiženo" přímo, jednak na světovém fóru, které přímo netrpí porodními bolestmi mladého státu a není zatíženo znalostmi konkrétního, velmi složitého života.

19 19 Belgické Kongo je asi osm.desátkrát větší neí Belgie sama. Kolem roku 1880 nikdo v Evropě o toto území příliš nestál. Do odvážného díla se pustila Belgie. Trvalo desítky let, než domorodci vůbec získali pojem "školy", sedění na jednom místě, pravidelné dlouholeté docházky, a nez se přestali dívat na "vpád" evropské civilizace jako na ďábelsky zlovolné a nežádoucí ohrození svého pohodlného života. Mala Belgie byla z civilizačního úsilí vyrušena dvěma světovými válkami. Obě poranily malou zemi nesmírně, takže se z ran musela zotavovat velmi dlouho. Přesto se dík jednotné administrative, objevilo Belgické Kongo jako politická jednotka především na všech mapach světa. Z map přešlo jako takové do představ a myšlení lidstva. Nakonec "učarovalo" i obyvatelstvu domácímu, pokud přešlo "torturou" evropského školení. Kromě toho se stalo celé území zásluhou maličké Belgie skutečným jednotným a živým organismem hospodář - ským a kulturním. V porovnání s tradičními politickými celky starého světa chybí mladému státnímu kolosu na Kongu nesmírně mnoho věcí, ale jen proto, protože nebyl na ně cas. Chceme-li soudit spravedlivě, musíme Kongo nynější srovnávat s Kongem pomyslným, které by se roku i960 bylo prezentovalo světu jako skutečnost, kdyby bylo ponecháno samo sobě. V tomto případě by jistě neexistovalo Kongo osmdesátkrát větší nez Belgie. Odkud, jak a proč by se byl mezi nespočetnými kmeny zrodil nějaký pojem jednotnosti a chut k společnému životu? Domácí národnostní celky by ještě dnes o sobě vůbec nevěděly nebo by se domlouvaly posunky nebo by se nemilosrdně potíraly a ničily. V krátké době let nemohlo se ovsem "Kongo" vzít jako politicko-hospodářská jednotka tak dokonale, aby všem obyvatelům připadala hned na první pohled jako optimální základna časného blaha nebo dokonce jako Životní samozřejmost a nezbytnost. Na území velkého Konga jsou

20 20 oprávněné náběhy k novým státům. Do vědomí světa, vyzařuje z jednotného názvu "Kongo" jednotící síla t nadále. Stane se tato konkrétní zeměpisná idea nakonec celému území a všem lidem dobré vůle požehnáním? Skloubí na území prerclzné životní skutečnosti? V opačném případě se síla pojmu "Kongo" uplatní rovněž, ale neblaze. Bude delší dobu, nakonec bez uspěchu, vnucovat obyvatelstvu jednotu příliš nerealisticky a nelidsky a potečou kvůli nemu potoky drahé lidské krve. Nedůslednost "afrického" myšlení Nedokončený vývoj Konga (a jiných nových států) ztěžuje "evropská" představa o "africké" národní cti.probuzeným nebo poloptobuzeným domorodcům byla naockována evropskými učebnicemi a také zlomyslnou propagandou, Salus populi suprema lex est o. V duchu pravé lásky mel by lidem vládnout ten, kdo nejlépe dovede ukojit jejich touliu po časném blahu, at uz by byla plet nebo původ vládce jakýkoliv. Při dnešní africké citlivosti to však nejde. Titul vládce musí mít obyvatel "nejafrictější". Plet musí být černá a rodokmen musí končit co nejdříve v neznámu. Technikové a jiní budovatelé skutečného života jsou z ciziny vítáni, ačkoliv je předem jasné, že i bez titulu se budou vyjímat a uplatňovat jako nekorunovaní vládci. Mladé africké národy jsou ochotny přijímat, pokud možno zadarmo, kulturní i hmotnou pomoc od nenáviděné Evropy a Ameriky i po obdižení formální samostatnosti.po této stránce nejsou Afričané ještě příliš citliví. Nikomu se nepodaří žít samostatně a nesoběstačně najednou. Člověk se druhému sám podřizuje v okamžiku, kdy od něho přijímá anebo si dokonce vyprošuje radu nebo hmotný dar pro svou bezmocnost. Zdravému africkému sebevědomí Afričanů tedy vůbec nelichotí a neprospívají, kdo za všechny africké bole-

21 sti svalují odpovědnost na tenkou vrstvu Evropanů., a domácí obyvatelstvo představují jako tvory, kteří ještě nejsou s to něčím se provinit. Pro některé agitátory nebo dobromyslné mentory je Černoch ješte člověkem, kterého třeba raději jen chválit, tak jako dítě, za jehož zrození a stupeň vývoje jsou odpovědni výhradně jen dospělí. Takový postoj je pro Afričany vlastně ponižující. 1 oni už dávno dospěli pro morální kodex, který platí pro celé lidstvo. Nejednali vždy podle něho, Zacházeli jeden s druhým ještě hůře než stabilizovaná koloniální správa. Jen dík panenským poměrům nebyly vzájemné africké ukrutnosti kodifikovány a nepronikly všechny do světa. Je nakonec užitečné pro každého, i pro samého Afričana, zastavit se nad otázkou: Proč nebyli původní Afričané při prvním setkání s bílými Evropany na stejném stupni vývoje, po každé stránce stejně zdatní jako oni? Času na vývoj měli Afričané alespoň tolik jako Evropané. Podle nejnovějších výzkumů měla Afrika lidské obyvatele mnohem drive než Evropa, Brzdila Afričany méně příznivá anebo příliš příznivá příroda? Klima a ostatní přírodní podmínky působí nej - zhoubněji pravě na přistěhovalce. Proč se tedy od nich očekává vyšší výkonnost jakoby samozřejmost? - Tkví nakonec celý rozdíl v menších schopnostech černé rasy? Bylo by to nebezpečné přiznání, hlavně z úst Afričana. Přiznal by tím méněcennost vlastní rasy, což by nebylo ani lichotivé, ani oportunní. Správnější je přiznat každému normálnímu Člověku stejnou možnost n hřešit", dopouštět se chyb. Něco jiného je v jadre ponižující. Jak by někomu vsak mohlo v tomto případě napadnout, Že Žijí někde tak nevinné "děti přírody", aby zachovávaly morální kodex stoprocentně 1 Africkému národnímu sebevědomí by tedy velmi slušelo mužně přiznat: Také vlastní vinou jsme byli ve vývoji pozadu, když se objevili první běloši, a dnes bychom byli rovněž vlastní vinou ještě zaostalejší než jsme, kdybychom

22 nebyli prošli obdobím zatracované koloniální vlády. Je zajímavé, jak u afrického problému vyznává svět nevědomky, ale velmi rozhodně, antropologický motiofyletismus, původ všech plemen z jednoho kořene. Mezi osobnostmi veřejného života, hlavně mezi materialisty, je jisté hodné evolucionistů, kteří se hlásí k polyfyletismu, podle kterého se různé lidské rasy vyvinuly z rozdílných zvířecích nebo pololidských předků. Kdyby tomu bylo tak, museli by s chladnou věcností, bez zaujatosti a hořkosti, vzít na vědomí nestejné stupně "lidskosti" v rodině lidstva. Něco takového nevysloví však před Afričanem ani nej tvrdší evolucionista, jakým by měl být komunistický materialista. Víme proc. Jaké úkoly plynou pro pracovníky ducha? Neškodilo by, kdyby si dnes evropští "učitelé" odnesli užitečnou lekci od afrických "žáků". Evropa by měla v dobrém a v moudrém přetrumfnout Afriku. Jméno "Evropa" je jistě bohatě ji podloženo jednotící skutečností nez "Afrika". Jsou zde i úkoly jiné. Musíme na pravém místě upozorňovat, ze jednotný zeměpisný pojem, ba pouhé jméno, platí v praktickém životě více, nez by mělo, a stává se takřka " fixní ideou". A přece většinou nevyjadřuje a nezaručuje nic jednotného a podstatného o lidech, tedy nejcennějších subjektech pro zemi a pro zeměpis. Lidem, kteří se prudkým tempem zenou ze závislosti do nezávislosti, meli bychom s klidnou věcnosti vštěpovat idey vitálně důležité, např. pojem lidského blaha, samostatnosti a státu. Stát má např. poskytnout občanům maxi - mum časného blaha. Dokáže-li to sám, je doopravdy samostatný. Dnes je idea vselidstva a rovnosti všech ras přece

23 jen na postupu: neměla by tedy být černochovi milejší bída z ruky černé nez dostatek z niky bílé, a naopak. Dnes africké národy jakoukoliv "neafrickou" vládu s rozhodností odmítají, ale přitom se toužebně ohlížejí po pomoci a po darech národů "neafrických". Někdy se uchylují k jakémusi morálnímu teroru. Naznačují, ze se přidají ke komunistickému bloku, jestliže svobodný svět nepomůže podle jejich přání. Mladým národům se tedy hodí říci : V zemi nepanuje pouze ten, komu se "panovník" říká, nýbxz i ten, kdo bez titulu a bez insignií řídí lidské osudy, ař uz je to technik nebo jiný odborník, bez kterého by se mladý stát nemohl a a- ni nechtěl obejít. Mladý národ by tedy neměl být politicky příliš citlivý; neměl by se hnát do samostatnosti překotně, protože by mohl dosáhnout opaku, mohl by se dostat do postavení chudáka a prosebníka. Dále je užitečné zdůraznit, ze "kolonizátor" není totéž jako "vykořisťovatel". První objevitel neznámých území nevěděl, co v nich najde; většinou jej tudíž nepoháněla vášeň vykořistovatelská. Ze samé lidské přirozenosti, všem plemenům společné, plyne, ze člověka každé "neznámo" dráždí k hloubání a hledání. Člověk se žene do krajin věčných ledů a leze na vrchy a skály, ač tam jistě žádnou kořist nenajde. Touha poznat všechno neznámé není specialitou pouze bělocha nebo člověka "pokaženého" civilizací. Američtí Indiáni a obyvatelé pacifických ostrovů pocházejí z A- sie. Tito prehistoričtí "kolonizátoři" jistě měli doma jistější a lepší bydlo. Proč se předkové Indiánů nepustili na primitivních plavidlech na teplý Jih, nýbxz pres studenou BeTingovu uzinu do krajin věčného ledu a sněhu na Aljašce? - Jaké hmotné požitky kynou civilizovanému člověkovi dnes z cest do Antarktidy, do stratosféry a brzy i na měsíc?

24 M Nesedět na místě a objevovat neznámé je tedy ctností nebo nectností lidské přirozenosti jako takové. My. slenka vykořisťování se většinou přidružuje až dodatečně. -- UŽ dítě nesnáší, aby bylo obklopeno věcmi neznámými, a je proto az nepohodlně všetečné a zvídavé. - Barevné rasy pauze neměly příležitost předvést, jací by z nich byli kolonizátoři, kdyby i oni objevili území nová a setkali se tam s domorodci na nízkém stupni vývoje. Z' aver Účelem tohoto pojednání nemohlo být, aby z bez. mocné vzdálenosti nabízelo konkrétní řešení některého ze žhavých afrických problémů. Na "africkém" příkladě chtěl jsem v první radě znovu ukázat sílu zeměpisných ideí. - Pracovník ducha musí si především uvědomit dosah zeměpisných ideí, protože je někdy blahodárný, častěji však neblahý a osudný. Intelektuál by se zeměpisným názvům neměl poddávat nekriticky jako ostatní lidé. Měl by podle možnosti upozorňovat: zeměpis - nym pojmům se přiznává platnost neúměrně velká; většina jich vznikla doslovně z povrchního pohledu na některý kousek naší země; zeměpisné názvy neměly samy o sobě ani sílu, ani úmysl říci nebo předurčit něco zásadního o člověku. Nesmíme tedy ani sami zeměpisným hranicím a názvům dovolit, aby bezohledně určovaly konkrétní osudy lidských bytostí, které na tom neb onom území žijí dnes. Pracovník ducha musí se umět podívat hodně hluboko do jádra věcí, má-li poskytnout užitečnou radu o člověku, jak ho možno učinit na zemi lepším a šťastnějším. Je na osobnostech, které se chtějí zasloužit o lepší osudy lidstva, aby zdokonalovaly a uplatňovaly pojmy, které vystihují podstatu věcí a jsou zaměřeny na člověka. Mají všechny věci vidět a předkládat ve správném a sprave-

25 2i dlivém vzájemném vztahu, také ve vztahu k historii, k člověku, k jeho krátkému životu na zemi a k životu, který po tomto živote začne a nikdy neskončí. V posledním odstavci se chci znovu obrátit na všechny vzdělané syny sužované "stařenky" Evropy, aby dynamičnosti a jednotící síly zeměpisných pojmů využili v dobrém. "Afrika" fascinuje a svádí dohromady obyvatelstvo velkého světadílu, nepřehlednou směs nerozvinutých kultur a plemen, kteté nemají Žádnou společnou tradici a musí se dorozumívat "neafrickým" jazykem. O co víc by měla učarovat svým občanům idea "Evropy"? - Nevíme, co vyjadřovalo toto starodávné jméno původně. "Rozhodně na počátku netvrdilo něco o lidech, kteří obývají světadíl v době přítomné. Lee dnes? UŽ od staletí není název "Evropa"pouze jednotnou vnější fasádou nesourodé skutečnosti, nýbrž právem prohlašuje o všech "Evropanech 11, v přibližně stejném smyslu a rozsahu, něco skutečně "evropského". Je to společně budovaný kulturní poklad, z kterého obyvatelé Evropy vědomě i nevědomě žijí, na kterém se také obyvatelé ostatních světadílů rádi "poevropštújí". V Africe evropská kultura a jazyk (např. francouzský) umožnily uz dnes společnou cestu několika novým, národně nesourodým státům, a naučily přemýšlet téměř všechny černé Afričany ve velkých "panafrických" pojmech.- Stane se společný kulturní poklad základem společného "evropského" domova, v kterém se budou cítit všichni Evropané stejně "doma" jak tomu bývá mezi dětmi téže rodičky, mezi pravými bratry? Dokáže jednotný zeměpisný název alespoň "vyburcovat" něco společného, co v nás už je?

26 26 Karel Schwatienberg ZNAK BLAHOSLAVENÍ ZD1SLAVY Obcování svatých v katolickém pojetí má ten zvláštní rys, Že zvěčnělí nebešťané nejsou odloučeni od svých pozemských lidských vztahů. To má zejména ten následek, ze různí svatí jsou ctěni jakožto nebeští ochránci těch národů nebo stavů, kterým na zemi náleželi. Svatý "sedláček"isidor, svatá služka Zita, svatý voják Šebestián, svatý řemeslník Josef jsou patrony svých povolání. Podobně jsou svatými dědici zemskými svatí rodáci vlasti. Podle této zásady máme v Cechách světce dynastické čili státní : svatého Václava, svatou Ludmilu, blahoslavenou Anežku. Máme světce duchovní: kněze bl.sarkandra, kanovníka sv.jana Nepomuckého, biskupa sv.vojtěcha, arcibiskupa sv.metoděje. NeŽ i česká šlechta má své nebeské zástupce a zastánce : blahoslaveného Hroznatu, blahoslavenou Zdislavu. Zvláštní význam má ovšem bl.zdislava proto, že je nespornou historicky doloženou prabábou české Šlechty. Z jejího sňatku s panem Havlem z Lemberka z rozrodu Markvarticů pošlo totiž potomstvo, jehož dcery se vdávaly do jiných panských rodů. A jak se zase tu dcery vdávaly dále, stala se behem sedmi set let bl. Zdislava prababou tuším všeho dnešního potomstva stavu panského v Cechách. Dodejme, Že Zdislava byla velmi význačnou příslušnicí tohoto stavu. To nám dosvědčí prameny, z nichž o jejím životě víme. Kronika kláštera ZČáru, sepsaná koncem Xlll století v latinských hexametřech, vypravuje o tom, jak její otec pan Přibyslav tento kláštet založil. Zakladatel kláštera tak velkolepého byl ovšem pán zvláště mocný a bohatý.

27 Vsak také byl spolupracovníkem velké politiky mohutného krále Přemysla l.; manželku si zvolil mezi dámami kněžny Kunhuty Staufské, jejíž sňatek s Václavem 1. patřil k největším úspěchům Přemyslovým. - O zázracích Zdislaviných svědci za doby jejích vnuků bezejmenný skladatel rýmované kroniky, jemuž ponecháváme jméno "Dalimil". Dalimil, jak známo,je přímo třídním básníkem české šlechty: neumělým, ale jadrv A i ^^ y ným slohem vyslovuje všecky její tehdejší názory - i antipatie, to je především závistnou nevraživost vůči bohaté německojazycné buržoasii pražské a horské. Nuze, tento kronikář po výtce Šlechtický vypráví o pobožné manželce pana Havla s tak důrazným zájmem, že bylo nasnadě hledati pro tento zájem příčinu v příbuzenském poměru.. Rodopisné vztahy bl.zdislavy i jejího manžela jsou dostatečně známé; nebot osoby tak významného postavení zanechaly dostatek listinných svědectví. Bylo tedy možno vyjiti od těchto známých dat a hledati totožnost neznámého "Dalimila' 1. A tento vztah byl sledován autorem, který zatím zapsal nesmazatelným písmem své vlastní jméno do dějin české Církve i vlasti. Když dr.josef Beran ještě nebyl naším arcibiskupem a v míru pracoval na poli církevních ved, zabýval se rodopisem bl.zdislavy zvláštní prací: "Bl.Zdislava - příbuzná 'Dalimilova*?" Tak se ptal v Časopise Společnosti přátel starožitností československých (ročník XLVL-1938). Odpověděl na tu otázku kladně v ten smysl, že pisatel "Dalimilovy" kroniky je kanovník Havel z Lemberka, přímý vnuk Zdislavin. Prof. J.V.Šimák v témže ročníku odvětil článkem " Hynek Zák z Dubé, ci Havel z Lemberka?" a trval na tom, že pravděpodobněji je hledaný autor totožný s Hynkem; Hynek ovsem byl s bl.zdislavou pouze nepřímo sešvakřen. - Touto otázkou se zde zabývati nechceme; nýbrž chceme využít jednoho u- daje, který je mimochodem připomenut v Beranově práci. Jak známo, bl.zdislava je v českém propriu misá-

28 28 lu zvána "Berkiana" - Berkovna. Je vsak také známo - a v tom jsou. dnešní badatelé svorní - ze název ten je nepřesný, Bl.Zdislava nebyla ani rozená z rodu Berků, ani ovšem do toho rodu vdána; a nebyla ani rozená z jiné větve rozrodu Hronoviců. Proto neprávem ji různí umělci vypodobňují se štítem Hronoviců - zlatým Štítem se skříženými ostrvemi. Ale který byl tedy pravý rodný Štít bl.zdislavy? Musíme ovšem mít za to, ze slečna panského rodu v polovině Xlll.století rodný znak měla. Chceme-li na tu otázku odpovědět, připomeneme si nejdříve, proč byla Zdislava vůbec povazována za dceru rodu Berků. K zamene došlo proto, ze se vedelo, ze Zdislavin otec pan Přibyslav byl předkem pánů z Lichtemburka z TOZTOdu ostrví, Byl; ale pouze proto, že pan Smil z Lichtemburka si vzal jeho dceru (Zdislavinu sestru) Elišku. - Bl.Zdislava ovšem byla sama také prabábou pozdějších Berků; a to proto, Že její prapravnucka Kateřina z Lemberka si vzala pana Hynka Berku z Dubé. Než tento původ neměl bezprostředních ú- činků. Jinak, zdá se, bylo tomu při sňatku Smila a Elišky. V Beranově práci totiž Čteme, Že v klášteře minoritů v Brně byl pochován "Przibislaus de signo triům luceorum, qui multa bona conventui fecit"; a tento dobrodinec kláštera Přibyslav je patrně otec Zdislavin, Přibyslav z KřiŽanova jinak z Obřan, (Nebylo ještě rodinných jmen, a páni se psali libovolně po tom či onom panství.) - Ale jak máme chápati to znamení "triům luceorum"? Beran uvádí, že Viktor Pinkava v článku "B. Zdislava z Lemberka" (ČKD 1908) překládá: tři svíce nebo plameny svíc. Ale sám by raději opravil čtení na " tres balteos", tři pruhy: to byl znak dalších vnuků Přibyslavových. Jeho dcera Eufémie se totiž vdala za Bocka z Berneku; jejich potomci drželi Obrany, a psali se později pány z Kunštátu a Poděbrad.

29 Zdá se mi ovsem, ze není třeba Čtení minoritské pamětní "knihy opravovat; ze však Beran právem viděl v Přibyslavově znaku znak jeho potomků po přeslici. Přibyslavův znak ale nenosili jeho vnuci z Kunštátu, nýbrž jeho vnuci z LichtembuTka. Víme totiž dobře, ze páni z Lichtembutka nosili na štítě znak ostrví, na přílbu však za klenot vzali lybu s páví kýtou. O té rybě ovšem tvrdí právě "Dalimil", ze ji kláním za odměnu dobyl pan Smil (+ 1269). Nez to se nám zdá málo pravděpodobné, Jaký důvod mohli mít pořadatelé turnaje, aby právě rybu učinili čestným odznakem vítěze? Mnohem pravděpodobnější je, že to je svérázné spojení dvojího erbu. Vedle ostrví Hronoviců na štítě znamená klenot právo na část dědictví po panu Přibyslavovi, To znamená, že nutno čisti "triům luciorum", tří Štik, a jednu z těch štik páně Přibyslavových že jeho vnuci z Lichtemburka umístili na svém helmu. Dodejme, Že Smilovi potomci vlastnili Poděbrady; že Elišku z Poděbrad si vzal pan Boček z Kunstátu (+ 1372); jeho potomci, jak svrchu řečeno, se psali pány z Kunštátu a Poděbrad. Bočkův pravnuk Jiří z Poděbrad byl zvolen Českým králem; Jiříkovi potomci byli knížaty minstrberskými ve Slezsku. 1 tito potomci bl.zdislavy jsou předky české a vůbec středoevropské šlechty. Nadto Jiříkova dcera Zdena je prabába královského rodu saského, jehož dcery se vdaly do všech zemí Evropy - z rodu toho byla téz matka posledního krále Českého. A tak je bl.zdislava pramáteří všech panovnických rodů křesťanstva. Známe-li teč. rodný znak. blahoslavené Zdislavy, snadno sestavíme její úplný znak alianční. Není totiž pochyby o znaku jejího manžela. Pan Havel, původně z Jablonného, psal se pak z Lemberka proto, že svému novému hradu dal jméno podle znaku. Jméno Lemberk 1 e - jako u Lvova polského - zkratkou za Löwenberg, a poukazuje na lva, který je ve-

30 3o dle Štítu nazdél polovičního znakem Markvarticů.Páni z Váli štejna a Vartemberka užívají obojího etbu dodnes, a jsou jedinou dodnes žijící odnoží Markvarticů. Páni z Lemberka - 4 jiní strýcové toho rozrodu - užívali ovsem ve XL11. století své. ho erbovního znamení v té podobě, ktetou staročeští herolti nazývají lvicí. Není to totiž lev vztýčený, ke skoku, vzepjatý (jako český lev královský), nýbrž zvíře krácející a ve směru svého kxoku hledící. Taková lvice bílá na červeném štítě byla znakem pana Havla; musíme ji ovšem vypodobnit obrácenou ke znaku manželky, jestliže kreslíme alianční znak. A protože třetí rád sv.dominika ctí bl.zdislavu jako svou sesttu, přičiníme pod tuto dvojici Štítů, kru! dominikánského rádu. Tak dostaneme správný znak severočeské blahoslavené paní.

31 E. Jungová - Paž UNA SANCTA "Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo Eoolesiam meam..." (Mt.16) "Ut omneš imum sint, si cut tu Pater in me et ego in te, ut et ipsi in nobis unwi sint: ut credat mundus, quia me misisti..et ego in eis, et tu in me, ut sicut consummati in unum" (Jan 17, 21) I. Jan Kolár ve svých "Otázkách české tradice" dosel k závěru., ze východiskem z našeho současného duchovního úpadku Je přímý návrat nebo navázání na nasi domácí náboženskou tradici. 1 když v jednotlivostech s Kolárem možno nesouhlasit, pokládám jeho závět za oprávněný a jeho výzvu za jednu z nejvýznamnějších, jez byly exilu a v exilu pově - deny. Byly a jsou naznaky, ze v našem národe padlo mnoho předsudků, proti náboženství vůbec a proti křesťanství zvlást - a zdá se, že je mnoho cest, jez se otevírají Kristu. Náboženská obroda se projevuje hlavně kolem Církve. Je proto pochopitelné, že Církev bude mít svou velkou úlohu a svou jedinečnou šanci v náboženském a mravním návratu národa. Půjde - a i dnes už jde o to, aby byla připravena a aby neselhala, nýbxž aby svoje poslání splnila úplně. Nesmí se umele isolovat od národního dění - nýbrž musí sestoupit do jeho středu, nesmí se bát nebezpečných cest a bolestných narazů.

32 Církev bude potřebovat hodně odvahy a rozvážnosti ve svém setkání s českým národem zase svobodným - ale téz vysíleným. Aby se Církev u nás z.ase stala kvasem, hnací silou a nositelkou integrálního kře st ans tví, bude muset vyřešit některé ožehavé otázky. Mezi ně patří i nejedna otázka o smyslu našich dějin - otázka sice i minulosti a o minulosti, ale ne proto méně přítomná, a živá, Mohu říci, ze všechny problémy jsou dnes řešitelný lépe, protože intelektuální ovzduší je klidnějsí a vyrovnanější než před druhou válkou. Hlavně tu myslím na otázku smyslu husitství v českých dějinách a na současné protestantské obce na českém území. Nase situace je dost složitá. Vedle katolíků a právověrných protestantů jsou tu ještě dnes agnostikové, jejichžvíra se kupodivu rozšířila a přitahuje dodnes mnohé svou pohodlností. Je ovšem zajímavo, že i agnostikové - třebas neprávem - se vždy u nás budou hlásit k odkazu Husovu, Komenského a Českých bratří. Nechci dnes řešit tyto historicko-filosofické otázky. Chci jen ukázat, jak je dnes řeší třebas Německo, kolébka velké reformace. Na jeho příkladu nam bude ^ j* jm WjM j ^ zrejma nejedna skutečnost - hlavně vsak ta, ze si lepe uvedomíme svou situaci a svou Českou problematiku se specifickými úkoly ) Německo je kolébkou protestantské reformace, Dnes je i nositelem hnutí, které inspirováno evangeliem a křesťanskými ideály se snaží sjednotit všechny křesťany v jedné Církvi. Všichni opravdoví křesťané v Německu - jak kat o- líci tak protestanté - nějak cítí, že je jejich povinností napravit chyby svých předků a zahojit nattzený bok Církve, poraněný za reformačních bojů. 2) Třeba rozlišovat dvě hnutí a dvě cesty, jež o- bě směřují k náboženské jednotě. Je to na jedné straně ekumenické lmutí a na straně druhé hnutí Una sancta. Tyto dve

33 cesty mají sice různý původ, pracují vsak souběžně a doufají, Že se jednou setkají na svém putování, protože obě mají tentýž cíl: jednotu všech křestanů. Někdy jsou tato dvě hnutí přirovnávána ke dvěma tvářím jedné a téže mince. Jedna nemůže existovat bei druhé. Výrazu "ekumenické hnutí" je o- bycejne užíváno mezi nekatolíky a označuje snahy různých církví a křestanských obcí, jež si předsevzaly sjednotit se v Ekumenické radě církví, založené roku Nazvu "Una sancta" se používá hlavně i když ne výlučně mezi katolíky. Označují se jím všechny katolické pokusy o smít a jednotu s nekatolíky. "Una sancta" je jednak jméno samého hnutí a jednak vyjadřuje i jeho cíl. Historický původ jména možno vidět v nicejském vyznání víry (roku 313), v němž se všichni křestané hlásí k víře "in unam sanctam catholicam et apostolicam Ecclesiam". 3) Pokusy o sjednocení se dály od počátku rozkolu. Teprve po čtyř stech letech sjednocovacích snah, více méně isolovaných, některých vědců a politiků (jako např. Leibniz - viz jeho korespondenci s Bossuetem) se vytvořily vhodné instituce, z nichž a kolem nichž se alespoň v Německu začíná rodit opravdové lidové hnutí. Dvacáté století zůstane hluboce poznamenáno dvěma světovými válkami a tvrdými politickými a ideologickými boji. Snad právě tato bolestná, krvavá a tragická zkušenost, jež viděla rozvrácení křesťanské kultury evropského kontinentu, je oním spolec - ným duchovním klimatem, z něhož se začínají rodit opravdové mladé a silné snahy o sjednocení na poli sociálním, politickém, hospodářském i kulturním a náboženském, čtyři velké katastrofy: dvě světové války, nacistické pronásledování a vysídlení Němců z východních území byly jako dravá bouře, jež ska cela a rozdrtila mnoho lidských Životů; na druhé straně však její zásluhou všechny malé potůčky a ojedinělá sjedaocovací linutí splynula v jediný mocný proud, který si v Nemecku předsevzal zbudovat duchovní křestanskou jedno tu, 33

34 4) Una sancta má kořeny náboženské, i když k jejímu vzniku nemálo přispěly historické události a převraty. Podle katolického theologa Karla Adama mezníkem dialogu katolíků, s protestanty je rok 1919, kdy protestantský myslitel a theolog Karl Barth vydal svůj komentář k listu sv.pavla k Římanům. Barthovo dílo znamenalo velký obrat pro protestantskou theologii, která se začala jeho zásluhou vážně o- svobozovat od pout skoro dvě století staré liberální a racionalistické metody a začala se vracet k biblické pravověmosti. Obnovená víra ve zjevení vytvořila společnou půdu, na niz mohla vyrůst Una sancta. 5) "Roku 1924 několik Členů " Hochkirchliche Vereinigung" (protestantská společnost s podobnými snahami jako anglická High Church) založilo spolu s několika katolickými přáteli skupinu zvanou n Hochkirchlichex Oekumenischer Bund". Vedoucími skupiny byli Friedrich HeileT, protestantský theolog katolického původu, a Alfred von Martin, protestantský sociolog, jenž se později obrátil na katolickou víru. Von Martin začal roku 1923 vydávat časopis s názvem Una sancta. Říká se, Že Martin vzal tento titul z protestantských kruhů luteránských, kde zůstala vždy živá touha po sjednocení v jedné Církvi. Po dvou letech zakázala katolická hierarchie katolíkům účastnovat se Činnosti "Svazu" a spolupracovat s časopisem. Následkem toho "Una sancta" přestala vycházet. 6) Z katolické strany hnutí Una sancta vzniklo z práce kolínského preláta Roberta Groschke-ho a z Činnosti kolem časopisu "Catholica" (r ; 1952 a násl.x Mimoto vznikly zcela spontánně různé studijní kroužky, jež P. Josef Metzger sjednotil v bratrstvo Una sancta se sídlem v Meitingen v Bavorsku. Název Una sancta se tak rozsiril mezi katolíky a dnes je jimi užíván více jak protestanty. Pět let po založení bratrstva byl P.Metzger popraven nacisty; bratrstvo bylo zrušeno. Nacistický režim utlačoval jak katolíky

35 tak protestanty. Společenství utrpení a bolesti vytvořilo určité společenství lásky a důvěry a pochopení mezi oběma vyznáními. Mnozí křestané právě v těchto tragických chvílích objevili, ze jsou si navzájem bratři, protože mají společný náboženský původ: Bibli a svaté Otce. Uvědomili si, že nesmějí bojovat proto sobě, nýbrž že jejich povinností je bojovat společně bok po boku proti společnému nepříteli. Sotva skončila válka, katolíci i protestanté vyšli ze svých společných katakomb - mnozí z nich se nevrátili z koncentračních táboří - a založili skoro ve všech větších městech studijní kroužky Una sancta. Vlna nadšení a touha spatřit na vlastní oči u- skutečnění dlouho očekávané náboženské jednoty se rozlila i do náboženských obcí; hnutí Una sancta se stalo opravdu záležitostí všech křestanů. Byly organisovány společné projevy, protestanté i katolíci zase mluvili u stejného stolu. Obě skupiny se dokonce sešly při společném náboženském obřadu. 7) K vytvoření Una sancta po druhé světové válce nemálo přispělo násilné vysídlení Němců za Odrou a Vislou podle dohody Spojenců podepsané v Postupimi Bylo tehdy vysídleno asi 12 miliónů Němců, z nichž asi 9 milionů se usadilo v západním Německu. Z těchto asi dvě třetiny byli katolíci. Usídlili se po celém území spolkové republiky. Mnoho jich přišlo do Čistě protestantských vesnic, kde neby - lo katolické osady a kostela ad času reformace, často v dohodě s protestantským klérem používali a doposud používají evangelických kostelů pro své bohoslužby. Je na tom zajímavé, že mnoho kostelů původně katolických a zbudovaných pred reformací se tak alespoň částečně vrátilo ke svému původnímu poslaní. OvŠem i naopak: mnoho katolických kaplí a kostelů otevřelo své portály protestantům. Děti protestant - skych rod ců byly zase křtěny z týchž křtitelnic a touž svěcenou vodou jako děti katolíků. 1 dnes hlavně na území východního Německa mnoho kostelů slouží oběma kultům. Katolíci a protestanté vytrženi válečnými i pová-

36 36 léčnými převraty ze svého ghetta "byli skoro přinuceni poznat se a pomáhat si. Je pravda, že Nemecko je dosud rozděleno Železnou oponou. Na druhé straně vsak nejedna opona padla, nejeden předsudek náboženský se rozplynul a zrodila se o- pravdová vfile odstranit starou náboženskou přehradu. Poprvé od reformace je v Německu tolik katolíků kolik protestantů (tj.asi 2o miliónů). Vláda západního Německa je v rukou křesťanské strany, vytvořené katolíky za podpory protestantů. Tak zvané "svobodné církve" tvoří jen 2 % obyvatelstva. "Prakticky tedy existují jen dvě církve: kar t olická a evangelická (I.D.). Stejná početní síla vytváří určitou rovnováhu; a ovšem i zdravé soutěženi. 8) Hnutí Una sancta muselo podstoupit tvrdou a snad i trpkou zkoušku se strany katolické hierarchie, - zkoušku, jež se některým zdála ranou z milosti. Napomenuti Posvátného Cficia ze dne 5«Června 1948 zastavilo dočasně veškerou činnost unionlstických snah a otganisace Una sancta. Bylo připomenuto katolíkům, že není dovoleno organisovat mezikonfesionelní schůzky ani se jich účastnit bez dovoleni Svaté Stolice. To ovšem nikterak nevadilo, aby rok nato nepřišla směrnice nová. Instrukce o ekumenickém hnutí "Ecclesia catholica ze dne 2o. prosince 1949 se zabýva ekumenickými snahami a touhu po jednotě rozšířenou mezi nekatolíky nazývá inspirovanou Duchem svatým ("afflante quidem Spiritus Sancti gratia"'). Podle zmíněné instrukce přísluší nyní i v budoucnu biskupům, "právo a povinnost studovat, podporovat a vést" sjednocovací snahy ("lus et officium est huic o- peri in sua dioecesi at tendere, favere et praeesse"). Biskupové mají za tím účelem delegovat odborníky zvlášt školené a připravené. Žádný laik nebo kněz nesmí se účastnit místních schůzek Una sancta bez dovolení svého ordináře, jemuž bylo delegováno toto právo - dříve rezervované jen Svaté Stolici - na tři roky na zkoušku. Společná účast "in sacris"

37 37 byla vyloučena naprosto, i když se nezamítala prakse otevírat a končit schůzky společnou modlitbou Otčenáše nebo jinou církevně schválenou modlitbou ("Tarnen non reprobatui communis recitatio Orationis dominicae vel ptecationis ab Ecclesia catholic a approbatae, qua iidem conventus aperiantur et concludantut") Současná situace 1) Jak to vypadá dnes? Třeba si přiznat, ze hnutí Una sancta ztratilo hodné ze své populárnosti a stalo se více výsadou intelektuálních a theologických kruhů. Neexistuje vlastně široká, řekli bychom "masová" organisace Una sancta, jez by zachycovala Široké lidové vrstvy a projevovala své úsilí a Činnost v hromadných manifestacích. Zato však se koná dobrá práce v užších pracovních kroužcích. Je také pravda, že od uveřejnění instrukce posvátného Oficia dostalo se hnutí jakéhosi oficielního uznání. Každá diecése má nyní svého referenta pro unionistické otázky. Arcibiskup Jäger byl zvolen předsedou biskupské komise pro otázky spojené s hnutím Una sancta a každoročně podává zprávu Svaté Stolici. Protestanty zastupuje mnichovský biskup Dietzfelbinger. 2) Jednou či dvakrát do roka se schází asi tak po deseti katolických a protestantských theologů., aby na týdenní diskusní schůzce hovořili o sporných bodech, o překážkách jednoty a hledali cesty jak je překlenout. 3) Protestanté založili několik ekumenických ú- stavů. Prof.Edmund Schlink. při universitě v Heidelbergu a prof.ernst Benz v Marburgu byli mezi prvními» kteří na tomto poli dali příklad. Ve Frankfurtě byl při ústředí EKD pod předsednictvím pastora Wilhelma Menna znzen urad pro ekumenické hnutí. Studijní střediska, hnutí Una sancta jsou a) při ústavě pro evropské dějiny v Mohuči, kde profesor

38 3S Joseph Lortz je spoluředitelem; b) ústav "Newman" v Paderbornu; c) především benediktinské opatství Niederaltaich v Bavorsku, odkud řídí hnutí P.Tomáš SaTtcny O SB. P.Sartory je dnes v určitém smysttel s katolické strany duší hnutí Una sancta. d) Mimoto různé diecése zřídily "domy setkání" ("Häuser der offenen TfLr"), kde se mohou setkat katolíci i protestamté, získat informace a účastnit se společných duchovních cvičení. Vyhledávaným místem pro taková setkání je "Protestantská akademie" v diecési Rottenburg, jez spolu s jinými podobnými ústavy pořádá každoročně ve svatodušní oktáve misijní schůzky. Státní university, kde pracují vedle sebe katolické a protestantské bohoslovecké fakulty, jsou plodným a vhodným ekumenickým prostředím, Frankfurtská universita např. postavila kapli pro obe vyznání. 4) Po poslední světové válce vznikl první konvent protestantských řeholnic "Oekumenische Schwesternschaft der hl.maria" v Darmstadtu. Na katolické straně založil P.Metzger ženskou řeholi nazvanou Společnost bílého kříže v Meitingen. Společnost se věnuje práci pro hnutí Una sancta hlavně na poli publikačním soustředěném kolem vydavatelství "Kyrios", jež má ekumenické zaměření. Každoroční "Kirchentage" jsou výbornou příležitostí ukázat a zdokonalit rostoucí všekřestanskou solidaritu. Na "Katholikentagu" v Berlíně 1952 například mnichovský kardinál Kendel byl hostem protestantského biskupa Dibelia. Protestantské obce darovaly katolíkům monumentální kříž, jenž má sloužit za střed při katolických manifestacích. Při o- tevírání a zahajování nových budov, továren, silnic, mostů atd, jsou zváni jak protestante tak katolíci aby promluvili a modlili se.

39 IV. Duch hiiutí Una sancta 1) Heslo hnutí je vzato ze svatého Jana 17,21-23 "U t omn.es unum sint sicut tu Fater in me et ego in te, ut et ipsi in nobis unum sint: ut credat mundus quia tu me misisti... et ego in eis, et tu in me, ut sint consummati in unum." Není možno nevidět v těchto slovech Spasitelových příkaz. - a nelze mu rozumět jen obrazně a metaforicky. Jako věcné Slovo-Logos žije v jednotě téže božské podstaty s Bohem Otcem zůstávaje rozlišeno v osobě, tak by měli být sjednoceni všichni krestane v jednote vůle, lásky a pravdy, aniž by se museli zříci své individuality, Křes tané mají vydávat svědectví Kristu. Jsou-li však mezi nimi Tozpory a nejednota, jejich svědectví je před pohanským světem neúčinné a nikoho nepřesvědčuje. Pracovat pro jednotu všech křesťanů v jedné Církvi Kristově je povinností plynoucí z poslušnosti výslovnému rozkazu Kristovu. A taková poslušnost váze každého křesťana. "Kdo nemiluje jednotu Církve, ten nemiluje doopravdy Krista" (sv.augustin). 2) Podle jesuity Maxe Pribilly Una sancta neznamená uzavřít se do partikulárního kréda, nýbrž být jednotní v poctivé vůli připravit cestu jednotě všech křesťanů. Katolický theolog Karl Adam to vyjádřil takto: "Una sancta není dialog theologický, nýbrž náboženský. To znamená společně se sejít u nohou Páně, společně poslouchat a meditovat a modlit se jeden za druhého." Una sancta je tedy hnutí modlitby, pokání a lítosti. Není to nová nauka, ale spise obnovení dávné, zásady, chybně připisované sv.augustinovi, jejímž skutečným autorem je protestantský pastor Peter Meiderlin ze 17. století: "In necessariis unit as, in dubiis libertas, in omnibus autem Charitas." Cílem hnutí není ani příměří, ani pouhá toleran-

40 4 ce, tím méně nějaký kompromis, přizpůsobení nebo asimilace. Nejde tu ani o jakýsi ptojev planého trenismu. Una sancta usiluje o vytvoření poctivého míru a o usmíření a tím o budování spolehlivých cest ke konečné dokonalé jednotě v jedné Církvi. Una sancta je také reforma náboženského postoje. Její první úkol má povahu výchovnou: vypěstovat v křesťanech ekumenické vědomí, jež by se projevilo v nové řeči, v přesunutí přízvuku a v jemném, moudrém a láskyplném výběru výrazů, aby se zamezila nedorozumění a abychom se hrubě nedotkli zranitelné vnímavosti bratří v Kristu. V tomto bratrském náboženském rozhovoru německých katolíků a protestantů se mluví velmi málo o návratu, ale více o vývoji; méně se hovoří o podrobení, spise se zdůrazňuje sjednocení; vylučuje se kompromis a usiluje se o integraci; není řeč o vzdání se nýbrž o naplnění. Není tolik podtrhován přívlastek "římský" či "protestantský", ale spise "křesťanský", Protestanté přestávají tolik protestovat a katolíci se stávají více katolickými - to je všeobecnějšími. Mezi sebou se nazývají "bratři v Kristu" nebo "odloučení bratři" a zapomínají na polemické tituly "heretiků" nebo "papeženců". Dokladem nového náboženského ekumenického postoje je tak zvané Desatero hnutí Una sancta, které bylo rozšířeno na letáčcích z ruky do ruky a objevilo se v několika zněních. Jedno z nich je toto: 1. Važte si všech vyznání. 2. Mejte na zřeteli predne to, co je společné všem vy - znáním. 3. Snažte se pochopit rftznost jejich historických a sociálních. příčin. 4. Hledejte vinu rozkolu nejdřív u sebe, ve vlastních řadách a nejen historickou, nýbxz i přítomnou vinu, 3. Neusilujte obrátit druhé na své vyznání - -usilujte nejdřív obrátit sebe.

41 6. Bojujte proti přetvářce ve vlastní cli řadácli. 7. Nebojujte proti ostatním vyznáním nýbrž soutěžte s nimi. 8. Nemluvte o návratu do římské Církve, spise se snažte, abv rozdíly byly překonány vývojem a zraním všech vyznání. 9. Snažte se pochopit jiná vyznání v osobních stycích a znalostí jejich spisů. 10. Modlete se navzájem. 3) Osoba, jez se snaží o uskutečnění takového postoje, bere na sebe risiko všech průkopníků, totiž že bude pokládána za výstředníka, revolucionáře a zastance herese. ]iž kolem roku 1100 papež Paschal 11. v dopise sv.anselmu z Canterbury užil tohoto přirovnání: jestliže někdo podá ruku člověku ležícímu na zemi, nezvedne jej, jestliže se sám neskloní. Tím nikterak neztratí rovnováhu, i když se povrchnímu pozorovateli bude zdát, Že je to naklonění k pádu. Katolíci, kteří se účastní hnutí Una sancta bývají v katolických kruzích často podezříváni z protestantských tendencí, zatím co mnozí protestanté spatřují v Una sancta pouze zdokonalený způsob katolického proselytismu. Avšak členové hnutí nepřestávají být dobrými katolíky a protestanty - ba naopak; zkoumají rozdíly a sporné otázky, aby lépe poznali svou církev a utužili svou víru, ne aby opouštěli to co je dobré. První podmínka hnutí Una sancta je totiž brát opravdu vážně své vlastní náboženské přesvědčení. Kdo nemiluje upřímně svou vlastní Církev, jen zřídka může pochopit a hodnotit druhou konfesi. 4) Činnost hnutí Una sancta se projevuje na třech rovinách: na theologické, liturgické a na rovině. p Taktické 1 když Una sancta nemá zvláštní nauky, nepodce-

42 42 TLUje naukový prvek v náboženství ani nechce násilně a nepřirozeně potlačovat theologickou spekulaci. Spíše se jeví snaha po určité dohodě na jednotném a ustáleném názvosloví, bez něhož každá diskuse a vzájemné pochopení, k němuž má diskuse vést, je skoro nemožné. Theologové jak katoličtí tak protestantští nemohou mlčením nebo nezájmem přecházet výsledky theologického bádání v.druhém táboře - hlavně v oboru biblické exegese a církevních dějin. Prvním výsledkem této společné práce byla uxcitá revise úsudků o protestantské reformaci vůbec a o Lutherovi zvlášť. Protestantští theologové dospěli dnes namnoze k přesvědčení, že úpadek Církve před reformací nebyl tak všeobecný a tragický, jak jsme byli do nedávná zvyklí slýchat. Mnozí z nich uznali, že uvolnění mravů a discipliny v Církvi, jež pohnulo LutheTa k jeho tvrdé reakci, bylo již dávno odstraněno a Že mravní a náboženský život katolických kněží a laiků je zase na vysoké úrovni a stále se zdokonaluje. Z toho plyne, že obviňování katolické Církve od reformátorů nemá dnes již oprávnění v přítomné situaci. 3) 1 katolíci si vytvářejí o Lutherovi úsudek méně černý než jak učinil Denifle a Grisar. Rudolf Herte dokázal, že historický obraz Luťherův byl od samého začátku pokroucen, aby mohl lépe sloužit polemickým záměrům Cochlaeovým. (Das katholische Lutherbild im "Bann der Lutherkom, ment are des Cochlaeus, Münster 1943). Lutherova osobnost je stále více studována psychologicky. Prof. Lortz v něm vidí náboženského genia; prof. Hessen jej nazývá velkým synem sv.augustina a Karl Adam jej popisuje jako člověka, jenž vlastní "tvořivou sílu, která jej povyšuje nad průměr o- byčejného člověka" (Una sancta in katholischer Sicht, Düsseldorf 1948). Pastor Meisinger uveřejnil jakousi Tukovět určenou katolíkům (Lutherbrevier). Stává se to, co by se mohlo zdát paradoxem - katolíci totiž. žádají protestanty, aby se vraceli k Lutherovi, protože se tak nemálo přiblíží ke katolické Církvi. Návrat k Lutherovi znamená pro protestanty

43 krok kupředu směrem k Církvi katolické, protože Luther uznával naukovou autoritu a hodnotu svatých Otců a zachoval nejednu formu katolické liturgie. Historikové srovnávali Lutherovo učení s Lex o randi, tj. s liturgickými modlitbami Církve, tehdy užívanými, a shledali, ze mnoho prvků Lutherovy nauky náleží do věrné katolické tradice. Prof. Lortz ukazuje ve svých pracech, že Lutherova nauka neodporuje ve všech bodech obsahu katolické víry. Luther pouze Škrtá některé části, které tvoří myšlenkovou stavbu katolické theologie. Na místo Lutherova "jen": Jen víra, jen Písmo, jen svědomí... klade katolík spojku "a": Písmo a tradice, víra a skutky,všeobecné kněžství a svátost kněžství, svědomí a autorita... Druhý prvek přidává k prvnímu skutečnost novou, ale nikterak skutečnost prvního prvku neruší, ani neomezuje jeho hodnotu. Oba dva prvky podle katolické nauky mají týž kořen: zjevení Ježíše Krista. 6) Pokud jde o názory na milost, ospravedlnění, Písmo a tradici, podařilo se theologům dosáhnout dosti velké shody. Jsou tu však doposud tri naukové rozdíly, které se zdají nepřeklenutelné. a) Lutheránské vyznání učí, že člověk v důsledku dědičného hříchu je definitivně rozvrácen a nezhojitelně zkažen; b) popírá, že by mše svatá měla obětní povahu; c) neuznává právní primát papežův. U těchto bodů se zastavují všechny rozhovory hnutí Una sancta. Jednota nemůže být uskutečněna na úkor pravdy. Katolíci - jako konečně i protestanté sami - jsou ve svědomí zavázáni spíše zachovat pohoršení rozkolu nez vytvářet nepravou jednotu, která by nebyla postavena na jednotě a pravdě nauky a na přesvědčení věřících. 7) Katolíci mají dvě cesty, jak překonat tento mrtvý bod sjednocovacích snah. a) První cestou je dokazat, ze protestantská nauka není v souhlase se zjevením, jak je obsahuje Bible, a že katolická

44 Církev nevymyslí ani netvoří pravdu, nýbrž jen výslovně hlásá to, co je již skrytě a zavinuté obsaženo v Písme, Katolíci jsou toho názoru, ze každý omyl obsahuje alespoň cast pravdy. Patří k přesvědčení katolíků, že tato v bludu ukrytá pravda nalezne své plné uplatnění a plnost jedině v Církvi samé. Proto se žádný konvertita nemusí vzdát ani té nejmenší části pravdy nebo jiné duchovní, mravní, kulturní hodnoty, protože jakákoliv hodnota - afuž se nachází kdekoliv - náleží bytostně do Církve, v níž nachází své pravé místo, svoje rozvinutí a plné uznání. b) Druhá cesta jak překonat mrtvý bod v ekumenickém rozhovoru je podat positivní důkaz, Že katolická Církev není jen právní organisace, nýbrž živý organismus tajemného Těla Kristova, k němuž určitým způsobem patří všichni pokřtění. Je možno pozorovat v tomto směru bohatou literární a theologickou činnost: poznat lépe pravou povahu CÍTkve. Hlavně se dějí vazné pokusy theologicky vysvětlit známou zásadu: extra Ecclesiam nulla sahis. Je dnes uznávanou skutečností, že vláda milosti přesahuje hranice viditelné a právní tvare Církve a že určitým způsobem dosahuje ax k nepokřtěným, protože i oni jsou vy Koupeni Kristovou láskou a krví a mohou se spasit, mají-li skutečný úmysl žít podle vůle Boží, jak ji svým svědomím poznavají. Nepřekonatelná neznalost a omyl bez vlastní viny nejsou s to zlomit tenké ale skutečné pouto, které váze tyto duse ke Kristu. 8) Již v 15. století kardinál Mikuláš Cusanus definoval Církev jako " complexio oppositorum" - zatím co Bůh je podle něho "coincidentia oppositorum". Katolická Církev uznává a chrání nejrozmanitější hodnoty bohaté skutečnosti lidského života a všech jeho rozměrft., protože i když usiluje o jednotu, nepřeje si jednotvárnosti; naopak ji zavrhuje a podporuje zdravou mnohotvárnost. V Církvi je místo pro všechny. Rozdíly v mínění a v postojích, dokud se nedotýkají podstaty, jsou zcela nutné a přirozené pro životnost tajemného Těla Kristova, Když katolická Církev v 9. století ztratila

45 41 východ a když v 16. věku se od ní odloučila severní Evropa, ztratila dva sice důležité ale přece jen ne podstatné prvky. Ve své imanentně empirické tváři se stala trochu jednostrannou, příliš se polatinštila, "byla teči více římská nez katolická (srov. Martin Jugie, Oil se troave le chrlstianisme integral?). Rozhovor s protestanty odkryl katolíkům nedostatek některých částečných a dílcích hodnot v katolické náboženské zkušenosti a dal poznat, kolik by protestanté mohli přispět k plnosti království Božího, kdyby byli pojati do všeobecné Církve. Přínos protestantů nesmíme chápat v tom smyslu, ze by měli některé náboženské hodnoty, jez katolíkům zcela chybí. Spíše se díváme na tuto otázku tak, ze náboženská zkušenost, hledání a tvoření - ba i sama vzpomínka na bloudění - by pomohly probudit některé hodnoty poněkud zapomenuté, daly by nový impuls a nadsení k opravdovému zázitku integrálního křesťanství, které je uloženo v katolické Církvi, ale jež bývá často jednostranně pojímáno a neúplně zito, protože chybí právě psychologická, kulturní, právní, historická integrálnost těch, kteří by tyto poklady hledali, objevovali, Žili, poznávali - na nich tvořili svůj" náboženský a lidský život a křesťanskou kulturu (srov. sociální povahu chtění, poznání, cítění, zážitku, atdj. 9) Pojetí Církve jako tajemného Tě- 1 a Kristova inspirovalo druhou skupinu činnosti hnutí Una sancta - liturgii. Liturgické hnutí se zrodilo v Německu začátkem tohoto století ve stínu velkých benediktinských o- patství Beuron a Maria Laach. Velkého prohloubení a popularity se mu dostalo mezi akademickou mládeží od Möns. Romano Gua^iniho, německého filosofa, theologa a spisovatele italske io původu, nyní profesora pro křesťanský světový názor na mnichovské universitě. Po první světové válce Guardini založil hnutí mladých "Quickborn", jehož*duchovním střediskem byl zámek Rothenfels nad Mohanem, odkud se pak

46 46 sířila myšlenka liturgické obnovy. Liturgické hnutí vzniklo mezi klérem, ale jeho cílem byli laici. Dnes pokračují laici v jeho šíření, protože jde o jejich zájmy. Nejde uz o to mši svatou jen poslouchat, nýbrž aktivně se ji účastnit. Z těchto kruhů vyšla i touha po zavedeni lidové reci do liturgie. Nemečtí katolíci dosáhli toho, že jim jako prvním bylo dovoleno používat němčiny při křtu, při uzavírání manželství a při pohřební liturgii. Říká se, že se mezi nimi ozývají i hlasy, které volají po přijímání pod obojí způsob au. 10) Liturgické hnutí se osvědčilo jako solidní most mezi katolíky a protestanty. V tomto příklonu k věčnu, jak bývá někdy liturgické hnutí nazýváno, setkali se katolíci s některými protestantskými teologickými tendencemi a nalezli spojence v některých protestantských skupinách jako např. v Bratrství sv.michaela, v Hnutí Bernchen, a v Okruhu Alpirsbach. 11) Protože katolíci nemají mnoho kostelních a posvátných písní, používají někdy zpěvy protestantské a naopak protestanté přijali nejednou od katolíků gregoriánský chorál. V nových zpěvnících uveřejněných po válce, v různých německých dlecésích je mnoho církevních písní evangelických autorů. Lid je zpívá a nevšímá si jejich protestantského původu. 12) S liturgickým hnutím je úzce spojeno hnu - tí biblické. Biskup Besson z Freiburgu řekl: "Bible naše předky rozdvojila, Bible nás musí zase spojit". Na mnoha místech vznikly studijní biblické kroužky, jichž se účastnu jí katolíci i protestanté. Očekává se den, kdy všichni křestané v Německu budou užívat stejný překlad Písma svatého, to je překrásný překlad Lutherův, pochopitelně doplněný, opravený a opatřený poznámkami. 13) Katolická zbožnost a její způsoby si získávají stále více půdu v protestantských obcích. Soukromá zpověč

47 byla veřejně a oficielně doporučena protestantskými církvemi (srov. HL : Přemysl Pitter, Frankfurtský sněm odpověděl). Určité probuzení a touku po mnišském životě lze pozorovat i mezi protestantskou mládeží. Touha po platném svěcení vede dokonce některé protestantské pastory k tomu, aby se dávali tajné vysvětit od schismatických biskupů. Když bylo vyhlášeno dogma o Nanebevzetí Panny Marie, luteránský teolog Asmussen napsal pěkné dílko o Panně Marii, Matce Boží. Dospěl k závěru, ze není možno mít Krista a nemít jeho Matku, protože mariologie je aplikovaná christologie. V ovzduší křestanské lásky tvořené hnutím Una sancta protestante hlouběji chápou a rozumějí svátostnému životu katolíků a úctě světců. Katolíci zase se učí obdivovat dynamickou kristocentrickou zbožnost protestantů a jejich znalost Písma svatého, 14) Nový ekumenický postoj se projevuje ve formách zbožnosti jako např. ve zvyku rozžehnout votivní svíci za Una sancta v kaplích a v domech každý čtvrtek, den za - svěcený modlitbám za hnutí Una sancta. Ve čtvrtek se Kristus modlil: "Ut omneš unum sint..." 15) Jednou do roka Una sancta vyjde z malých kroužků a skupin a vstupuje na veřejnost do velkých kostelů a sálů, aby slavila týden jednoty ve víře, od 18. do 25. ledna. "Ekumenické hnutí nazývá tuto iniciativu "Týden křesťanské jednoty", a Řím: "Oktáva jednoty Církve", Tato instituce byla uvedena v život Paulem ^atsonem, ještě když patřil k americké episkopální církvi. Dnes se Wat son ova myšlenka rozšířila po celém katolickém a protestantském světě a je schválena^ Svatou Stolicí. V Německu se nemodlí jako vttt mě za obrácení, nýbiž za posvěcení křestanů všech církví a vyznání. Toto posvěcení vede jistě k dokonalé jednotě nikoho. Unijní týden dává příležitost k veřejným přednáškám o ekumenických otázkách. 16) Třetí aspekt Una sancta je praktický.

48 V tomto směru bylo učiněno v Německu více než v kterémkoliv jiném národě. Je tu mnoho věcí o nichž by bylo třeba se zmínit: od ne j menších a ne j nepatrnějších maličkostí, jeř jsou ale stejně dojemné jako např. harmonisovat hlas zvonů, sousedících kostelů katolických a protestantských, az k rozhodnutím velké důležitosti a revolučního dosahu, jako je třeba vysvěcení na kněze obrácených protestantských pastorů s dovolením zůstat ve svém manželském stavu (případ pastora Goetheho). Doposud jsou známy jen tři případy těchto ženatých knězi; dalších pět se připravuje na svěcení. Tím nejvyšší katolická autorita odstranila jednu z nejvážnějších překážek, jež bránila po staletí v konversi protestantským pastorům, kteří - třebas přesvědčeni o pravdivosti katolicismu - byli nuceni zůstat ve svém zaměstnání, aby neztratili hmotné podmínky pro svou existenci a pro potřeby své rodiny. 17) První úkol Una sancta je povahy výchovné. Má-li se vytvořit nová, ekumenická mentalita, je třeba vychovávat veřejné mínění. Tomu slouží tak zvané Hodiny hnutí Una sancta v rozhlase. Byl dokonce natočen film o Una sancta, "Die Nachtwache", který měl velký úspěch a prospěl ekumenické myšlence. Dnes je v Německu jen velmi těžko najít noviny nebo časopis, jenž by alespoň Čas od Času nepřinesl nějakou zprávu nebo úvahu o ekumenickém dění. Polemický styl, tolik rozšířený v apologetické literatuře minulosti skoxio docela vymizel a na jeho místo nastupuje novy styl "ekumenický". Pravda musí být hlásána s láskou. Za tím účelem studuje hnutí návrh, jak zřídit společnou kancelář pro censuru publikací a hlavně školních textů, v nichž by měly být opraveny mylné zprávy a vyloučena jakákoliv urážející či nenávistná poznámka, aby mladá generace rostla bez předsudků svých otců. 16) Každá církev má své charitativní organisace. Protože se vsak bída nezastavuje před konfesionálními hranicemi, hlavně po válce různé charitativní organisace katolic-

49 41 ké a protestantská pracovaly společně a dokonce 1 společně financovaly některé stavby. V. Ekumenická literatura 1) Hnutí Una sancta inspirovalo v Německu podivuhodně bohatou literaturu. Počínaje časopisy je třeba zmínit se o velmi dobrém pramenu informací o hnutí Herder-Korrespondenz (red. Horst Michael), jež měsíčně uveřejňuje přehled celé ekumenické činnosti s katolického hlediska. Je tu i protestantská revue Oekumenische "Einheit (vyd.wilhelm Mem), a Eine Kirche (vy d. Friedrich Keiler). Orgán hnutí je trímesíčník "Una sancta", jejž vydává P.Tomáš Sartory OSB. v nakladatelství Kyrlos. Objevila se zase revue Catholica monsignora Grosche-ho, která přináší úvahy vysoké úrovně o ekumenických sporných otázkách. 2) Přední protestantští autoři, zasluhující zmínky jsou: probošt Hans Asmussen z Heidelbergu a pastor Max Lachmann ze Soestu, wůrtemberský pastor Baumann, známy svými knihami kladné hodnotícími papežství. VŠichni tri jsou jakýmisi zástupci skupiny lutheránských biskupů, jež se nazývá R Die Sammlung" a která se snaží vzbudit, sjednocovat,posilovat uvnitř lutheránské církve snahy nakloněné katolics - mu. Za tím účelem čas od času. uveřejňují okružní list s nad - pisem: Ve století Církve... 3) časově první na tomto poli apoštolátu byl P a Max Pribilla S.J., člen redakce mnichovského měsíčníku Stimmen der Zeit, Roku 1949 napsal knihu "Um kirchliche Einheit". P.Max Metzger, zakladatel bratrství'una sancta zanechal stohy dopisů a brožurek. Jeho první nástupce Dr. Maty as Laros vylužil roku 195o program hnutí v díle "Schöpferischer Priede der Konfessionen". Výborným propagandistou Una sancta je ptof.lortz, kněz a spolúreditel Üstavu pro evropské dějiny v Mohuči. Cestuje z města do města a přednáší o otáz-

50 kách z církevních dě jin a o ekumenických snahách. Jeho pláce "Die Reformation als religiöses Anliegen heute" (Trevír, 1948) je pokládána za základní text hnutí Una sancta. Jeho kniha "Luther und die Reformation in Deutschland" (2 svazky, V eiburg 1939) dala podnět pro novou katolickou školu výzkumu o reformaci. 4) Za nejdokonalejší interpretaci myšlenky Karla Bartha je pokládáno dílo katolického theologa Urs von BalthasaTa "Karl Barths Darstellung und Umdeutung seiner Theologie" (Köln 1951). Urs von Balthasar byl kaplanem basilejské university, kde Karl Barth přednáší. Theologové jako Rademacher, Volk, Arnold a Geiselmann písí a mluví ve prospěch hnutí Una sancta. Nejznámější vsak je Karl Adam, profesor dogmatiky v Tübingen, jenž si získal velké jméno svou knihou "Das Wesen des Katholizismus". Jeho kázání o nutnosti sjednocení, proslovená v protestantských kostelích, byla uveřejněna roku 1948 s názvem "Una sancta in katholischer Sicht". Karl Adam pokracuje v myšlení prof.lortze; jde vsak dale v praktických zaverech. On to byl, jenž získal hnutí Una sancta mezinárodní zájem. Dokonce i biskupové se účastňují theologických rozhovorů, o ekumenickém dění křesťanských obcí, jako napí protestantský biskup Stählin, katoličtí biskupové Buchberger z ftezna a Stahr z Mohuče. Jedním z nejkrásnějších výrazů ekumenické myšlenky je Tomán katolické spisovatelky Gertrudy von Le Port: Die magdeburgische Hochzeit. Román končí touto scénou: V magdeburském domě zpívají kiédo katoličtí vojáci, dobyvatelé města - protestantské to tvrze. Protestantský pastor dómu, prchaje z města a slyše z dálky mocný chorál, zapojí se svým hlasem a zpívá: "et unam sanctam..." (srov. Grosche R. - Heer Pr. - Becker^.: La fin du Ghetto, Paris 1957).

51 41 VI. Závěr Bez nadsázky možno říci, že hnutí Una sancta je jedním z nejdůležitějších jevů, největších nadějí a nejhodnotnějších duchovních přínosů, jež dnešní Německo může dát světu. Třeba vsak vědět, že jde o hnutí, jehož cíle jsou dosažitelné jen v daleké budoucnosti. Una sancta merí čas mírou Boží: "Quoniam mille anni ante oculos tamquam dies hesterna, quae praeteriit, et custodia in nocte" (Žalm 98,4). Mohou povstat ještě nové překážky, nedorozumění a omyly. Nelze očekávat v nejbližších dnech a letech ani hromadné konverse ani sjednocování jednotlivých protestantských obcí s Římem. Lidsky mluveno, mohlo by se zdát, že jde o vec nemožnou.^psychologické, kulturní a sociální překážky ještě větší než lhostejnost, nevědomost a naukové rozdíly. Snad pravě proto možno říci, že hnutí Una sancta nese pečet každého linutí vpravdě křesťanského: žije a pracuje in spe contra spem (föin.,4,18) a nebude nikdy uskutečněna silami pouze lidskými. (Podle Evy Marie Jungové upravil PaŽ)

52 41 Pavel Zellvan NA HRANICÍCH PŘÍRODNÍCH VÍD A FILOSOFU Podle iní.dr.zdeňka Pichy psychická energetika je vědecký obor, který se snaží o poznání psychických, duševních energií, tj. sil význačných pro organické životní pochody, Psychická energetika chce poznat povahu a organisacl duševních sil "třídíc je v přirozené kategorie podle jejich působnosti". Dr. Píchá zůstává vědomě na zkušenostní rovině, používá exaktně přírodovědecké metody, přidržuje se výsledků atomové a jádrové fýiiky, zajímá se jen o fenomenickou tvář, o empirický způsob chování organismů, o jejich "Jak"; nechává filosofii popř. teologii odpovědět na otázky po posledních příčinách kosmických a životních dějů. Na druhé straně Jde autor ve svém spisu "Duševno a jeho organizace* *) opravdu věcem opravdu na kořen. Soudobá fýzlka a biologie se nezajímají jen o dnešní stav anorganické a živé přírody-. Pochopily správnost Aristotelovy myšlenky, ze poznání přírody nemůže být dokonalé, ne známe»11 její vznikání, její zrod. Není dnes vědce, který by pochyboval o tom, že dnešní vesmír a dnešní stav nasi země se všemi mnohotvárnými Jevy a ději v litosféře, hydrosfére, atmosféře a v biosféře je výsledkem dlouho trvajícího vývoje. 1 vesmír má své dějiny. Přítomnost se nám stává srozumitelnou Jedině tehdy, zachytíme- 11 alespoň něco do svých pojmů z minulosti přírody«otázka začátků vesmíru a organického života na Zemi zaměstnává nejen astronomii a biologii, nýbrž dotýká se i filosofie přírody. Jde tu o typické mezní otázky, na Jejichž řešení má zájem nejen přírodní věda, nýbrž i filosofie.

53 První a základní otázka každého vědeckého výzkumu skutečnosti Je povahy epistemologické, tj* otázka o stavbě a schopnostech našeho poznání, o Jeho metodě, slovníku a hranicích. Nebývá obyčejně vyslovena přímo, Je vsak přítomna v celé problematice vztahů hmoty a duševna, Myslím, ze múze Jen prospět Jak přírodní zkušenostní vede tak i filozofii přírody, prozkoumánu se kriticky jejich kompetence a právo na tomto vědním úseku. Druhá hraniční otázka je vznik dnešního vesmíru a hodnocení kosmogonických domněnek* Konecne se chci zmínit o ťsetí velké otázce tottz o problému vzniku prvních organismů a pivních životních dějů na nasi Zemi. 53 Bpistemologická otázka vědeckého výzkumu I, organizmů Když biologové Jako Jean Rostand nazývají biologii vědou budoucnosti 2 ) ř tak Je v tom nejen notná dávka prometeovského optimismu f nýbrž i stín pesimismu, Jean Rostand a s ním řada Jiných soudobých biologů nejsou spokojeni s dosavadní biologií, trpí jejím přílišným empirickým char raktexem, závidí fysikům jejich matematickou symboliku a s tajnou touhou pracují na tom, aby z biologie udělali zrovna tak exaktní vědu Jako je dnešní fyzika 3 ), aby mohlt zachytit do matematických vzorců zákony organického života. Fyzikální pokusení biologů není tak nevinné a nové, jak by se mohlo na první pohled zdát, Svými kořeny sahá az ke Galileimu p který vtiskl vědeckému výzkumu do ruky matematiku a prohlásil, že poznávat přírodu vědecky znamená měřit a opět merit její chování. Co není na ni měřitelné. Je třeba přeměnit v měřitelné násilně a pokusem 0 To bylo no-

54 vé bojové heslo moderních přírodních věd; a na toto heslo přísahají ještě dnes mnozí přírodovědci. Není tomu ani tak dávno, co na Jednom vědeckém symposiu v U.S.A. bylo řečeno; biologie ještě neexistuje, její zrození vsak není daleko. Chtěli tím říci; doposud se nám nepodařilo převést biologii na fyziku. Jsme vsak přesvědčeni, se se nám bny podaří dokonalý převod biologického poznání na fyzikální měření. Pokušení zmatematizovat biologii podle vzoru fyziky a vyložit Životní pochody organizmů kvantitativním slovníkem staré cl nové mechaniky, není ani nevinným snem roztržitých vědců. Stačí se podívat na důsledky, které plynou z této matematické metody pro obraz organického světa. Měřit a číselně vyjadřovat se dají Jen skutečnosti mnóhostní, kvantitativní a stejnorodé, homogenní. Všechny Jakostní rozdíly mizí pred zjednodušujícím zrakem zmatematlzované vědy. Svět se zplohuje a zcvrkává do Jednoho rozměru, do kvantity., Je epistemologlcký pesimismus některých současných biologů v právu? Jsou jejich naděje na vytvoření matematické a opravdu "vědecké" biologie oprávněné a realistické? Toto Jsou naše otázky, na něž se pokusím odpovědět. l) Není bez důvodu, ze epistemologická problematika biologie Je věc poměrně nová«nejdřív byli biologové a biologie a teprve dlouho potom, prakticky az v našem století, jsme se začali ptát, zda biologie Je opravdu vědou, zda a Jak je možná Jako věda. Nepochybujeme o tom, že existuje predvědecké biologické poznání a poznatky o živé přírodě, Někdy toto predvědecké biologické vědění dosahuje nevsedni dokonalosti. Vzpomeňme si, kolik přírodovědec - kých poznatků z botaniky a ze zoologie mela například naše selská tradice. Naše otázka se spise zajímá o to, zda biologie, které se dnes ucí na středních a vysokých školách a která se propracovává v pokusných botanických a zoologických sta-

55 35 Bicích, je vedou v plném a přesném slova smyslu. Většina, biologů, si tuto otázku neklade anebo ji řeší dogmaticky tím, Se vsí v její mocnost c Klade si Ji vsak filosofická epistemologie čili filosofie ved a ti z biologů, kteří se pokoušejí o teoretický a kritický průzkum prvních zásad a axiomů svého vědního oboru. Odpovědi Jsou často velmi různé* Dají se vsak shrnout do dvou velkých skupin. Většinou Jsme sl zajedno, e soudobé biologii nelze zcela upřít Jakoukoliv vědeckou povahu, Rozcházíme se vsak v názoru na to, co vlastně tvoří vědeckou povahu biologického poznání. Descartovský epistemologický monismus, zamilován az po uši do zmatematizované fyziky, hlásá doposud, jako naprostou samozřejmost, ze na dnešní biologii je vědecká jen fyziologie, biochemie a organická chemie; v podstatě tedy jen ony části, které vnitrně a metodicky patří do fyziky a v nichž je použitelný matematický vzorec k mnohostnímu zachycení životních d jů e Podle descartovského náioiu vědecká biologie není samostatnou vedou nýbix jen částí fyziky a chemie. Co ovsem dělat třeba s takovou biologickou morfologií, která se nedá převést na analytickou a fyzikálně postupující fyziologii? Podle epistemologického monismu a fyzikalismu morfologie existuje pouze jako důsledek naší nevědomosti a nedostatečné vědecké metody ve fyzikálním popisu morfogenetických a morfologicfcých skutečností. Az se podaří - a podaří se to - převést morfologii na analytickou a zmatematizovanou fyziologii, rozplyne se i poslední zdánlivé samostatný a autonomní prvek biologie«biologie a fyzika se stanou jedinou vědou, mající jedinou metodu a společný pojmový slovník,, Namítáme-li, ze dobře nevidíme možnost tohoto převodu a sjednocení, odpovídá se nám poukazem na to, ze ani v minulém století se neviděla dobře možnost důsledného sjednocení fyziky a chemie - přece dnes nelze o jejich jednote pochybovat.

56 3«2) Werner Heisenberg popisuje epistemologický problém biologie takto4); "Metody biologie se velmi liší od metod fyziky a chemie. Typické biologické pojmy mají více kvalitativní povahu nez pojmy exaktních přírodních věd. Pojmy Jako život, ústrojenství, buňka, organická funkce, vjem... nemají řádný protějšek ve fyzice nebo v chemii. Na druhé straně se mohlo docílit podstatného pokroku, který byl vybojován biologií za posledních sto let, použitím chemie pil výzkumu živého organismu. Směr celé dnešní biologie tíhne k tomu, aby vysvětili biologické jevy iul základe známých fyzikálních a chemických zákonů, Zde vzniká otázka, zda tato naděje je oprávněná. Podobně jako dříve v chemii tak 1 z nej jednodušších biologických zkušeností se dovídáme, ze živé organizmy vykazují stupen stability, který podle fyzikálních a chemických zákonů, jistě nemohou vlastnit obecné složité stavby složené z mnoha různých molekul. K fyzikálním a chemickým zár konitostem musí být prostě něco přidáno a připojeno, abychom mohli porozumět a pochopit životní jevy. Vzhledem k této otázce jsou v biologické literatuře často zastoupeny dva zřetelně rozdílné názory. První se opírá o Darwinovu vývojovou nauku v Jejím spojení s moderními názory na dědičnost 0 Podle těchto nauk pojem, který je třeba připojit k fyzice a chemii, abychom pochopili život,je pojem dějin. Ohromně dlouhé časové rozpětí asi čtyř miliard let, které uplynulo od vzniku Země, umožnilo přírodě vyzkoušet skoro neomezené množství různých staveb v molekulárních celcích. Mezi těmito stavbami se konečně našly některé,které byly s to se zdvojit za použití menších molekulárních skupin z hmotného prostředí. Tyto struktury mohly tedy být zmnoženy ve velkém množství, Příležitostné a náhodné změny ve strukturách se postaraly o stále větší rozmanitost na tomto stupni vývoje. Různé stavebnostl začaly nyní soutěžit o materiál, jenz mohl být vzat z okolní hmoty. Tímto způsobem -

57 57 darwlnským výběrem, a přežitím nejschopnějších jedinců - se konečně uskutečnil vývoj živých organizmů» Sotva se může pochybovat o tom, že tato teorie obsahuje velmi velkou část pravdy. Mnozí biologové tvrdí, že připojení pojmů dějin a vývoje k uzavřené pojmové soustavě fyziky a chemie úplně stačí vysvětlit všechny biologické jevy. Jeden z důkazů, uváděný často ve prospěch této nauky, že fyzikální a chemické zákony, všude tam kde je bylo možno prozkoumat, se ukázaly jako správné a platné i v živých organizmech. Nezdá se, ze v organizmech existuje nějaké místo, na němž by se mohla projevit a prosadit nějaká zvláštní Životní síla, lišící se od známých fyzikálních sil. Na druhé straně právě tento argument ztratil mnoho ze své váhy právě kvantovou fyzikální teorií. Poněvadž pojmy fyziky a chemie tvoří uzavřenou soustavu, nevy - kazu jící Žádný protiklad, totiž soustavu kvantové teorie, nutně z toho plyne, že všude tam, kde tyto pojmy mohou být použity k popsaní přírodních jevů, musí platit i zákony, které jsou s těmito pojmy spojeny» DÍváme-li se tedy na živé organizmy jako na fyzikální a chemické soustavy, musí se tyto také talc chovat. Jediná otázka, která nás může poučit o správnosti tohoto chápání, zníš umožňují fyzikální a chemické pojmy celkové a úplné popsání organizmů? Biologové, kteří na tuto otázku odpovídají záporně, se všeobecně kloní k druhému pojetí. Můžeme je opsat asi takto: Je velmi těžké si představit, že pojmy Jako pocitek, organická funkce, náklonnost atd. by měly náležet k u- zavřené pojmové soustavě kvantové teorie jakmile je spojíme s pojmem dějin. Na druhé straně jsou právě vyjmenované pojmy bezpochyby nutné k dokonalému popsání života,! když v tomto studiu vynecháme člověka, protože klade nové mimo- a nadbiologlcké problémy. K porozumění životních dějů bude tedy asi nutno vyjít až za kvantovou teorií a vytvořit nový uzavřený pojmový systém, k němuž by později možná

58 58 mohly náležet fyzika a chemie jako jeho hraniční případy. Dějiny mohou byt podstatnou častí tohoto systému; budou k němu tér přináležet pojmy jako v jímání, přizpůsobování, náklonnost, Je-li toto pojetí správné, pak by spojení Darwinovy teorie s fyzikou a chemií nestačilo vysvětlit organický život» Ale při tom by zůstalo stále platné, ze živé organizmy mohou být povazovány v hrubých rysech za stroje, jak se vyslovili Descartes a Laplace - a ze se budou chovat Jako stroje, bude-11 s nimi jako se stroji zacházeno.* 3) yff.heisenberg shrnuje epistemologickou problematiku soudobé biologie do těchto bodů: a) Zkušenostní materiál, který máme dnes po ruce, doposud nestačí rozhodnout, který ze dvou názorů? mechanizmus nebo vttalizmus vystihuje a popisuje lépe skutečnost organického života* b) Prvenství, kterému se těší první Jfyzicistický názor, je přímým následkem descartovského ontologlckého dualismu, podle něhož skutečnost se dělí do dvou rovin: vědomí (res cogltans) a rozmernost (res extensax Působí zde - a snad ještě hlouběji - 1 přírodovědecký epist emolo gický monlsmus, ktelý uznává Jen jednu jedinou vědu, totiž zmatematizovanou fyziku. Helsenberg sl uvědomuje nespolehlivost descartovského lešení a správně poznamenává. Že "descartovské dělení je velmi nebezpečné zjednodušování, a je tedy zcela možné, že druhý názor (tj.vltallzmus) jest správnější". 5) c) Ale 1 když se přikloníme, říká dále Helsenberg, k druhému, vitallstlckému názoru, nelze doporoučet biologickému výzkumu jinou metodu nez tu, která se osvědčila právě tolik v minulosti a umožnila většinu úspěchů moderní biologie - to - tiž metodu fyzikální a chemickou, d) Jako možné řešení starého sporu mezi mechanlclzmem a vitalizmem Helsenberg navrhuje Bohrovu myšlenku o komplementaritě biologického a fyzikálně chemického poznání ži-

59 41 vych organizmů, Nase poznání o tom, že neláká buňka Žije, asi > doplňuje - ctli je komplementární - naše poznání o její molekulární stavbě. Protože se vsak dokonalé poznání této stavby může = asi - dít Jen násilným zásahem, kteiý život buňky narušuje a ničí, je logicky možné, že Život vylučuje a nedovoluje dokonalé pojmové určení a poznání základní fyzicko»chemické stavby buňky. Nesouhlasím s Heisenbeigem v názoru, že se dnes nedá na základě zkušenostních dokladů rozhodnout otázka o epistemologické stavbě biologie a že se nedá říci, zda je biologie vědou samostatnou se svým vlastním, typicky specifickým slovníkem, pojmy a metodami, anebo zda je odnoží bádání fyzikálního. Heisenberg se otázky Jen dotkl. Pochybuji, ze tento geniální soudobý fyzik měl kdy možnost zabývat se hlouběji biologickými problémy, Nepopírám nutnost biofyziky, biochemie a biom&tematiky pro vědecký popis životního dění. Zdůrazňuji jejich nenahraditelnou nutnost. Většina biologů skládá do těchto metod velké naděje» Víme, že jejich cesty k popsání molekulární, atomové a jádrové základny a stavebnosti živých organizmů, povede ke stále lepšímu a dokonalejšímu vhledu do Životních dějů. a organického chování. Můžeme se i odvážit tvrdit, že se této podstatně nesamostatné části biologie podařilo v hrubých rysech popsat a vy svět - lit velmi důležitou oblast životních pochodů, tak zvaných čistě funkčních procesů 7), které probíhají v hotové buněčné stavbě a v hotových ústrojích, Jako například buněčné dýchání, absorbční prostupnost, nervové přenosy a vedení nervových vzruchů, svalové stahování a činnost smyslových ústrojenství. Výzkum čistě funkčních dějů ukázal, Že jde v podstatě o biochemické reakce nebo o přesuvný pohyb iontů a molekul \ Biochemické a biomatematické popsání a vysvětlení Čistě funkčního životního chování hotových ustrojencůi není ještě dokonalé a ještě nezná mnohé podrobnosti» Snad nebude nikdy hotovo a nevysvětlí do posledního puntíku a beze zbytku každou maličkost, protože jde o Jevy nesmírně

60 složité. Nelze však uz pochybovat o zásadní možnosti a správnosti tohoto metodického postupu. Na této rovině se uplatňuje s dobrými výsledky mechanické, fyzikální a chemikální pojetí biologie. Háček Je v tom, že čistě funkční pochody nevytvářejí ještě celý organický život. Proto biochemické, biofyzikální a biomatematické pojmové soustavy a zákony nepopisují a nevysvětlují ještě celý životní fenomen. Organizmus se liší od jakéhokoliv mechanického nebo chemického stroje tím, že se "vyvíjí", že roste, že se na něm a v něm odehrávají tak zvané morfogenetické pochody. Na jedné straně mopfogenetické dění v ústrojencích patří k základním jistotám a skutečnostem v biologii. Na druhé straně pojmy a názvy, jež stačily vysvětlit čistě funkcionální dění, selhávají při popisu morfogenetické Činnosti: plození, regeneraci, fylogenetickénx a ontogenetickém vývoji. Nechceme-li se vzdát vědeckého poznání této důležité vrstvy organického dění a stáhnout se do pohodlného agnostlclsmu, pak musíme přijmout do biologického slovníku pojmy vymykající se mechanickému rámci: účelnost, Drteschovu "prospektive Potenz" a "prospektive Bedeutung", Spemannova organisační centra, specifičnost protoplasmy, tvar, růst, celkovou příčinnost, přizpůsobivost atd. Tato nová pojmová soustava, pokusné ověřená a ověřitelná, tvoří z biologie samostatnou zkušenostní vědu. Německý biolog Hans André, Žák Drieschův, ji nazývá topologickou biologií a rozlišuje Ji od biologie nesamostatné, netypické a v podstatě fyzikální Typologická biologie luá tu výhodu, že nevylučuje biofyziku, biochemii a biomatematiku, nýbrž užívá jich jako svých nástrojů; Je to opravdu biologie Živých bytostí. Vyvarovává se tak paradoxního postavení biologie pojaté podle vzoru fyziky, která ve skutečnosti není biologie, věda o životě, nýbrž spíše věda o mrtvolách a studium neživého, "une biologie cadavérique". Pokusil jsem se zachytit dvě základní složky po-

61 kusné biologie. Eplstemologický obraz biologického poznání byl by neúplný ř kdybychom zapomněli na třetí složku, která obě předešlé sice přesahuje; nevylučuje je vsak nýbrž předpokládá a doplňuje na jiné, vyšší rovině, na rovině filosofické, metempirickéo Jde, jak jste pochopili, o filosofii organismů, o biologii filosofickou. Pokusná a zkušenostní biologie vysvětluje, popisuje a rozebírá životní děje a vykládá organické pochody na rovině empiricky ověřitelné. Její věty,tvrzení a zákony musí mít empirický smysl» Tato metoda je zcela oprávněná a nelze ji zanedbávat» Nutno ji ovsem brát kriticky a vidět její hranice«keh mnohé otázky a otevírá jiné, které neřeší. Nedostaneme se jí až k sedel organické skutečnosti a nemůžeme od ní žádat nalezení posledního střediska srozumitelnosti Životních dějů Nás rozum hledá v organizmech poslední ontickou stavebnost a bytostnou ústavu, ptá se, jak je vůbec možné něco takového jako je morfo genetický vývoj. Převádět organické dění na filosofické kategorie bytí, dění a jejich příčin působí descartovskému mozku závratě. Zavádět do biologie eldetlčko-kvalitativní pojmy se zdá biologům nakaženým matematikou hrubým přestupkem proti vědeckosti; uznávat účelnost pokládají za mytický antropomorfismus«jejich námitky platí jen natolik, nakolik platí epistemologlcký monismus a nakolik se dá ospravedlnit jejich neznalost obdobnosti (analogie) ve vědeckém poznání. 6i IL Kosmogonlcká otázka l) Zvláštního psychologického výzkumu by si zasluhoval fakt, že si člověk hned na počátku své civilizace položil nejtězsí fyzikální a kosmologickou otázku; jak vznikl svět a jak vypadá. Nej různější a ne jfant asttčt ě jší mytologieké zkazky a vyprávění o původu vesmíru uchovaná v ne jstarších kulturách patřily jako neoddělitelná část ke všem primt-

62 62 tivním náboženstvím. Později tentýž problém převzala řecká filosofie; ale i židovsko-křestanské náboženství Je) řešilo na rovině metafysické. Konečně - poměrně pozdě - se o problém začala zajímat 1 věda. Mnohem později se člověk obrátil k hlubšímu poznání jednotlivých předmětů, které jej obklopují a které se mu zdají bez záhady a bez tajemství. 2) Otázka původu a tvaru vesmíru má svou. prastarou a dramatickou historií. Nové objevy na poli jádrové fyziky vzbudily znovu živý zájem o kosmogonickou otázku a posílily naději na lepší a doloženější odpověcl a- Patří k obecně uznaným a obecně přijatým jistotám soudobého bádání o vesmíru názor, že dnešní stav a rozložení hmoty ve vesmírném prostoru je výsledkem dlouho trvajícího vývoje. Vesmír má své dějiny; je v pohybu. Má svůj včerejšek, který se liší od jeho dneška a má i svou budoucnost, která bude opet zcela jina nez je jeho minulost a přítomnost. b- Těžší problém začíná otázkou po směru, smyslu a povaze vesmírného vývojového pohybu. Většina astrofyziků na Západě se dnes kloní k domněnce, že vývojový pohyb vesmíru je nezvratný, irreversibiiní a jednosměrný, že měl svůj začátek a Že bude mít i svůj konec. O názoru sovětských vědců se zmíním později. Je pochopitelné, že tato domněnka se nelíbí jejich dialektickému materialismu. Pravděpodobnost domněnky - a nejde o víc než o fyzikální domněnku - o ireversibilním jednosměrném vývoji vesmíru se opírá o řadu fyzikálních a astronomických jevů, které se dají lépe vysvětlit, přijmeme-li právě tuto domněnku. Obyčejně se uvádí osm vesmírných Jevů, které naznačují: spektrální rozbor světla vzdálených mimogalaktických hvězdných mlhovin a rudý posuv Jeho čar, entropie tepelné energie, radioaktivní rozpad uranu, jeho isotopů a Jiných těžkých prvků, vzdálenost dvouhvězd, tvar hvězdokup, rozkládání hybné energie, zásoba vodíku ve vesmíru,a tvar spirálovitých mlhovin

63 41 Fyzikální" výzkum a matematický popis těchto přírodních dějů a jevů ve vesmíru vede vědce k tomu, aby přijali za pravděpodobné (někteří dokonce mluví o jistotě), ze vývoj našeho vesmíru začal ne dříve než před deseti miliardami let a ne později než před 4 miliardami roků. Obyčejně se bere jako přibližná hranice termín 4 miliard 2 \ "Pokud jde o čas - píše Werner Heisenberg - zdá se, ze je tu něco jako začátek. Mnohá pozorování poukazují na to, ze vesmír 'začal 8 asi před 4 miliardami let, anebo v každém případě, že tehdy byla veškerá hmota vesmíru soustředěna na mnohem menším prostoru než je nyní a že se vesmír od té doby z toho malého prostoru v různých rychlostech stále více rozprostranil" 3 > 0 c- Na základě těchto úvah jsme oprávněni vyslovit tři věty: l. Vývoj a hluboké energetické přeměny našeho známého konečného vesmíru nemohou trvat od věčnosti, protože v tomto případě by musely být už dávno u konce. 2 0 Vývoj našeho známého vesmíru musel začít někdy v bodě t* p pravděpodobně někdy před 4 miliardami roků. 3. Před začátečným časovým bodem t* a před začátkem dnešních kosmických přeměn a pohybů, čas, pohvb a prostor musely podstoupit zásadní podstatné změny 4), To znamená, že vesmírná hmota musela před bodem t* existovat podle jiných fyzikálních zákonů než podle jakých existuje dnes. d- Dospíváme tak k zajímavé a dramatické alternativě? l, Bu<í v bodě t* začal existovat absolutně celý vesmír a jeho veškerá hmota. Pak t* se rovná T* a V tomto případě empirická přírodní věda musí mlčet, protože absolutní začátek času a prostoru, stvoření času a prostoru z ničeho nepatří do jejího slovníku, Nemá právo rozhodovat o platnosti pojmu stvoření, nemůže jej ani tvrdit ani popírat.

64 41 Problém možnosti a skutečnosti absolutního časového začátku patří do filosofické a teologické problematiky. 2 Anebo v bode t* začaly existovat jen nynější zákony, podle ulehl se vesmír vyvíjí, Slo by tedy o začátek jen relativní«bod t* by se nerovnal bodu T*. Vesmírná hmota. čas, prostor a jejich zákonitost tedy existovaly v tomto druhém případě i před bodem ť; musely ovsem mít zcela. jinou stavbu, smysl a složeni Vesmír tedy není homogenní, sympt omatický - nýbrž heterogenní a asymptematický, Nemůžeme soudit o vesmíru Jako celku podle jedné jeho části, Nase fyzika popisuje právě jen nás vesmír. Zastavuje se u bodu t* Její pojmy a slovník se odvozují z pozorování dnešního času, prostoru a složení hmoty a jejích pieměn. Tak nebo onak fyzika dospívá na svou hranici,naráží na oblasti, které leží za ní a nad ní, oblasti, které transcendují její pole. Mluvit o možnostech stvoření, absolutního začátku anebo vykládat pojem jiného času, jiné hmoty, jiného prostoru atd Q nemá smyslu pro fyziku, jak jí rozumíme dnes. O otázku se musí zajímat nanejvýš filosofická kosmologie, 3) N azor dialektického materialismu na prostorovou a časovou nekonečnost vesmíru. V Základech marxistické filosofie (Praha, SNPL, i960) na straně 153 čteme5 "Odmítnutí uznání nekonečnosti prostoru a času vede k ustupu od materialismu. Jestliže čas není nekonečný, jestliže svět neexistuje věcně, znamená to, ze byl kdysi okamžik, kdy svět nebyl, byl tedy stvořen kýmsi, kdo existuje mimo čas. Jestliže prostor není nekonečný a hmotný svět je konečný, znamená to, že za jeho hranicemi existuje něco mimoprostorového, nehmotného, " Ačkoliv poněkud souhrnně a povšechně přece

65 Jen zcela logicky správné marxisté odvozují z prostorové a časové konečnosti vesmíru, ze svět byl stvořen, Protože vsak nemohou přijmout tento závěr, příčící se jejich ateismu, zamítají i prostorovou a časovou konečnost vesmíru a staví se tak proti rozšířené fyzikální pravděpodobnosti a zrazují vědeckou metodu«dialektický materialismus se často chlubí svou vědeckou povahou. Tvrdí všade, ze je jedinou vědeckou filosofií, proteze prý je zcela ve shodě s výsledky přírodovědeckého badání. Ocekavalt bychom tedy pravém od této vědecké filosofie, ze její tvrzení o nekonečnosti vesmírného času a prostoru se bude opírat o zkušenostní vědecké důkazy a nebude jakýmsi apriorním, nedokázaným dogmatem. Jsme velmi zvědavi na způsob vědeckého důkazu těchto dvou základních materialistických a ateistických tezc Musíme přiznat, ze po četbě oficielní učebnice marxismu jsme velmi zklamáni, neboř jsme nenašli nic nez tvrzení nepodložené ani jedním důkazem: "žádné bytí mimo čas a prostor není možné" <str.i53x Pojetí časově a prostorově konečného času je prý nesmysl, Ale proč 1 - Na tuto otázku odpověď nenajdete. Základy marxistické filosofie správně rozlisují mezi neomezeností a nekonečností. Většina vědců na západe si představuje vesmír jako neomezený. V tom jsme tedy zajedno se sovětskou vědou, Neomezenost vsak ještě neznamená nekonečnost. "Abychom si to vysvětlili, podívejme se na povrch koule. Budeme-11 se po něm pohybovat, nenarazíme nikde na žádné hranice, za nimiž by již nebyl možný pohyb. Ale povrch koule Je konečný a můžeme jej zaplnit například pokládáním kousků papíru" (tamtéž), S těmito vývody marxistické učebnice naprosto souhlasíme. Nase potíže a nás nesouhlas vznikají, když čteme další vet s "Prostor vesmíru Je nejen neomezený nýbrž i nekonečný" Kniha se jaksi pokouší o důkaz, za ktexý by se však sovětská věda měla stydět. Nejde o důkaz nýbrž jen o karikaturu důkazu 0 Chtít dokazovat empiricky, zkušenostně - hrubě zkušenostně nekonečnost vesmíru nutně musí předpokládat 65

66 66 pravě to, co chce dokázat. Jestliže astronomická měření a hlavně radioteleskopy pronikly do hloubky vesmíru az za 10 miliard světelných roků, neznamená to nikterak, ze vesmír je nekonečný ani ovsem nedokazuje, ze je konečný, nýbrž jen Xe je dnešními astronomickými nástroji nezměřiteiný. O- tázka konečnosti anebo nekonečnosti vesmíru se nedá rozhodnout optickými nebo radiovými nástroji, třebas velmi dokonalými ale přece jen s konečnou a omezenou kapacitou. Nemůžeme tedy pokládat za důkaz pouhé tvrzení o nekonečnosti vesmíru, které se nedá podepřít žádným pozitivním přírodovědeckým faktem. A jsme tedy zase v začarovaném kruhu, když se v marxistické knize tvrdí, že "kosmické grandiózní vzdálenosti si nemůžeme představit názorně. Ale ony nejsou ovsem hranicí. Jakkoli jsou od nás tyto hvězdné soustavy vzdáleny, nalézáme za nimi neustále nová a nová gigantická nebeská tělesa a nesmírnou rozprostraněnost hmotných objektů." Ještě chatrnější je výklad neomezenosti časové a časové nekonečnosti vesmíru» "Jakkoli uplyne mnoho Času před nějakou událostí, bude čas trvat 1 nadále D Nikdy se nedospěje k hranici, za nfi už nebude žádného trvání, nekonečně mnoho procesb, které následují jeden za druhým a tvoří jako celek nekonečné trvání» Podobně 1 nějaké události, áf uz se stala jakkoli dávno, předcházelo nekonečně mnoho u- dálostí, které jako celek mají nekonečné trvání" 0 Tolik Základy marxistické filosofie» Nikde se vsak nedovíte, proč tak musí být, jaký přírodní zákon nebo skutečnost si vynucuje časovou nekonečnost ve vesmírném dění. Prostorová a časová nekonečnost světa Je jednou z hlavních vět dialektického sovětského materialismu«, Jak jsme viděli, její povaha nemá co se zkušenostní vědou dělat Dělá sl nároky na vědeckou hodnotu neprávem, protože Je spise důsledkem nedokázaných materialistických a monistlckých názorů na skutečnost a nikoliv závěrem opřeným o jisté výsledky přírodních věd

67 67 Realističtější a důkladnější Je již kritika pojetí rozpínajícího se vesmíru. Tato domněnka bývá přijímána, aby se vysvětlil tak zvaný rudý posuv světelného spektra mlhovin v mimogalaktickych prostorech 0 Sovětská kritika poukazuje na extrapolaci této domněnky, i - Známé a pozorovatelné hvězdné mlhoviny mimo naši Mléčnou dráhu nejsou celý vesmír. 2- Odstředivý pohyb někteiých mimo galaktických mlhovin nevylučuje vstřícný pohyb nebo složitější pohyby jiných mimogalaktických mlhovin, 3 - Pohyb mimogalaktických hvězdných útvarů, jak jej pozorujeme dnes, nemusel být stále stejný o 4- Rudý posuv spektrálních čar se nemusí nutně vykládat rozpínáním vesmíru, nýbrž mohou zde být i jiné příčiny 7>. Toto jsou námitky sovětské vedy proti názoru, že se vesmír rozpíná a že vzdálené galaxie se vzdalují od středu. Sovětská kritika je však pouze negativní, to Jes upozorňuje docela oprávněně na meze zkušenostního poznání a na to, že rudý posuv se nemusí zrovna vykládat útěkem mlhovin ad vesmírného středu. Není důvodu tuto kritiku nepřijmout. Konečně žádný vědec nikdy netvrdil, že rozpínání vesmíru je zcela a beze zbytku dokázáno - nýbrž že Jde o pracovní domněnku, více méně pravděpodobnou. Musíme však upozornit na některé hrubé nesrovnalosti v sovětských námitkách. Za prvé; Zásada o omezenosti zkušenostního poznání a o možnosti extrapolace Je obecná. Proto by Ji sovětští filosofové měli užít 1 na tvrzení o nekonečnosti vesmíru v Čase a v prostoru o Skutečnost, že naše měřické přístroje mají své meze, neznamená ještě, Že svět meze nemá. Za druhé 9. Nestačí jen kritizovat vyklad rudého posuvu. Bylo by třeba ukázat na lepší vysvětlení tohoto Jevu. Doposud vsak nemáme lepšího vysvětlení než Hubbleovu domněnku o odstředivém pohybu mimo g dilaktických. nebeských soustav, Za třetí; Marxistické námitky ukázaly jen na hypotetickou povahu pojetí rozpínavého prostoru, nikoliv na její vnitřní nemožnost. Ovšem i jejich kritika je podmíněna,má

68 hypotetickou povahu, protože předpokládá nedokázanou větu o prostorové a časové nekonečnosti vesmíru. Rozpínání prostoru se nepríčí přírodovědeckým zákonům a přírodním jevům, nýbrž jen apriorní a dogmatické větě marxistické filosofie Za čtvrté: Zastánci rozpínavého vesmíru nikdy netvrdili, ze jejich názor je nezvrattteině Jistý a naprosto vědecky dokázaný. Ukazují jen na to, ze jak rudý posuv tak i jiné přírodní komické jevy jako tieba zakřivení světelného paprsku v blízkosti velkých hmotných center, měření vzdálenosti hvězd a rozložení vesmírné hmoty v prostoru se dají lépe vysvětlit, přijmeme-11 Einsteinovo nebo De Sitterovo pojetí zakřiveného prostoru a Lamaítrovu a Eddingtonovu domněnku o rozpínání. Proto je dnes domněnka a časové a prostorové konečnosti vesmíru pravděpodobnější nez názor sovětských marxistů, A důležité je to, že pravděpodobnost konečnosti vesmíru se neopírá jako sovětský názor o abstraktní zásady nějaké filosofie, nýbrž o přírodovědecky zjištěná fakta. Za páté: Doposud všechny čistě zkušenostní cesty a všechna pozorování nevedly k rozřešení sporu o konečnost vesmíru. Dnešní přírodní vála není s to dokázat beze zbytku nutnou pravdivost jedné a nutnou nemožnost druhé domněnky. Jediný přírodovědecký přístup k otázce poskytuje geometrie. Právě se pracuje na tom, zda náš prostor je zakřivený pozitivně nebo negativně«máme už tri geometrie. Zdá se, Že lze empiricky rozhodnout, která z nich se v dnešním vesmírném prostoru uskutečňuje. Za šesté s Dialektický materialismus nám zůstal dlužen odpověč a důkaz o absolutním a výlučném bytí hmoty 9>. Mimoto jeho veta o věcnosti hmotného světa je v o- tevreném rozporu s neméně důležitým marxistickým názorem o spirálovité, stoupající evoluci a vývoji od nižšího k vyššímu, od nedokonalého k dokonalejšímu. Jestliže tento vývojový evolučně revoluční pohyb trvá od věčnosti stále a bez začátku, pak se nechápe jak je možné. Že vesmír ještě

69 69 nedosáhl své plné dokonalosti, nýbrž že jeho vývojový stupeň vykazuje doposud velkou zdokonalitelnost 0 Jediná odpověď shodující se s materialistickým monismem je přijmout názor o věcném návratu ve vesmírném vývoji, ^ ^Dnešní marxistická filosofie o této slabině mlčí. Engels ještě měl odvahu otevřeně vyslovit myšlenku věcného návratu 1 l ' c Je ovsem jasné, ze tato odpověď nic neřeší nýbrž Jen odkrývá zasadní a nepřekonatelnou rozporovost marxismu a přivádí dějiny lidstva 1 celého vesmíru ad absurdum. Kdyby Engels měl pravdu, celá naše lidská kultura a civilizace by se jednoho krásného dne opět ponořila - pravděpodobně následkem nějaké kosmické katastrofy - do věcně se pohybující hmoty Vývojový proces by začal znovu, pro změnu třeba v Jiné formě, aby opět po dosazení svého vrcholného bodu, se zřítil do lůna dialekticky se zmítající hmoty. Jaký smysl může mít náš život osobní, společenský a kulturní v těchto perspektivách? III. Zrození prvního organizmu Vznik života na Zemi patří bezpochyby k oněm o- tázkám, které zaměstnávaly člověka od červánků lidských dějin a které jej provázejí na všech stupních kultury až dodnes. O odpověď na tuto otázku se pokoušejí tři druhy poznáním teologie. filosofie a přírodní zkušenostní věda. Navzdory všem skeptickým a agnostlckým připomínkám ani dnešní člověk se nechce vzdát naděje na nalezení uspokojivé odpovědi 0 Přírodovědecké, filosofické a teologické snahy o rozluštění záhady vznikl prvních ústrojenců není intelektuální kratochvíle nýbrž existenciální ukol lidského poznání a lidské podmínky 0 V našem století se přírodní zkušenostní věda pokusila dvakrát o jakési jednotné shrnutí všech poznatků o pů~

70 7 vodu života. Francouzští učenci A 0 Dauvillier a E Desquiiipodali svůj syntetizační pokus v knize "La Genese de la Vie" Dílo bylo přijato v celku kladné. Třebas operuje s mnoha domněnkami, nevyvolalo zvláštních kritik po stránce přírodovědecké Filosofická stránka vzbudila jakousi nevoli tím, ze autoři při vzniku složitých organických útvarů připisují velkou úlohu náhodě. Druhý pokus je dílo sovětského vědce A 0 i. O parina. Na Jeho přírodovědecké vývody se odvolává i dr 0 Píchá ve třetí kapitole své knihy "Duševno a jeho organizace". Hodnota Oparinova díla "Vznik života na zemi", které vyšlo Již ve třetím přepracovaném vydání Je obecně uznávána. Německý badatel na poli buněčné fyziologie dr. Johannes Hass, S J., píše o Oparlnovi: "Vynikající ruský biochemlkzabýval se problémem (vzniku života - paž) po celý svůj život. Sesbíral a zpracoval všechny mezinárodní publikace týkající se této otázky* Jak se dá očekávat, sám stojí na půdě materialistického ateizmu a nerozpakuje se příležitostně vyrukovat s tradičními útoky proti idealismu. Pro prohloubení otázky o vzniku života Je vsak Jeho dílo nepostradatelné" 4). Spojení dialektického materialismu s pozitivní přírodovědeckou prací Oparinovou není tak úzké, jak by se snad mohlo zdát a jak se nás někdy snaží přesvědčit sám Oparln. Stačí sl přečíst pojednání o tomto problému, které napsal ruský biochemlk pro mezinárodní časopis SC1ENT1A (roc i960, str ). Po dialektickém materialismu tam není ani stopy. Metodologická kázeň Oparinova Je opravdu v tomto případě příkladná. Dialektický materialismus se pohybuje na metempirické, filosofické rovině; řeší nikoliv experimentální otázky nýbrž problémy, které svou povahou leží za smyslovou zkušeností a za pokusnou metodologickou hranicí laboratoře. Chci se zabývat touto metempirlckou vrstvou v O- partnově díle. Opaxinově domněnce o vzniku života na zemi se

71 71 ve filosofických kruzích dialektického materialismu připisuje důležitá úloha. Dialektický materialismus o sobe až do o- mizení tvrdí, že je Jedinou vědeckou filosofii Svou vědeckou povahu se snaží ukázat, jak jsme se už umínili, na naprosté shodě svých filosofických vět s výsledky přírodovědeckého bádání, Oparlnova nauka má na zvláštním problému vzniku života na Zemi dokázat důležitou větu dialektického materialismu o kvalitativním skoku z nerostné roviny do organična. "Zákon přechodu kvantitativních změn - píší Základy Í* - ve změny kvalitativní vysvětluje, Jak se odehrávají v předmětech kvalitativní změny a proměny; ukazuje, že vývoj v sobě zahrnuje vedle formy plynulého, postupného narůstání nepoznatelných kvantitativních změn i formu přexyvu posloupnosti, skoku od starého kvalitativního stavu k novému". i - Řešení otázky vzniku života na Zemi předpokládá, že víme dostatečně, co Je organický život, že známe je význačné vlastnosti, jeho specifické chování a kvalitativní rozdíl od přírody neústrojné. V minulosti se často stávalo - a i dnes se tak děje nezřídka - že otázka vzniku organického života na Zemi byla isolována od základního a prvotního biologického problému o podstatě živé hmoty. Jakákoli diskuse a Jakýkoli výzkum se pak nutně stává jednostranným,neli slepým. Hledáme původ něčeho, co neznáme v jeho skutečné povaze a podstatě; hledáme rodokmen života a neznáme jeho vlastní jméno. Není divu, že pak zabloudíme v housti a ve tmě přírodních věd ^ a že sl otázku příliš zjednodušíme tím, že převedeme život na součtovou soustavu elementárních chemických procesů. Tím ovšem ztrácíme z očí právě to, co Je naživé přírodě význačné a typické, ztrácíme tím z obzoru život a studujeme už jen jeho anorganické podmínky. Oparln se vyhnul této pohodlné cestě a pokušení zjednodušovat a nevidět povahu organického života. Odmítá mechanistický materialismus, kteiý trpí právě touto bytostnou slepotou a smazává kvalitativní rozdíly mezi živým a ne-

72 72 živým. Souhlasí s vltailsmem v tom že uznává základní rozdíl mezi organismem a nerostem, Nepřijímá vsak vitalistický výklad a vywetlující kategorii Drieschovu a Aristotelovu " entelecheii", duši, psychoid Oparin vytýká vitalismu idealistické pojetí skutečnosti, "idealisté vzdy povazovali - píše 7)- a dosud považují život za projev nějakého vyššího duchovního nehmotného principu - "duše"/světového ducha", "životní síly", "božského rozumu" atd. Hmota je z tohoto hlediska neživá a neměnná,, Je pouze materiálem, z něhož jsou živé bytosti složeny, ale tyto bytosti prý mohou vznikat a existovat jen tehdy, když je tento materiál oživen dusí, která dodává hmotě tvar a účelnou stavbu". Dialektický materialismus naopak věří, Že našel řešení sporu mezi vltailsmem a mechanismem v biologii svým pojetím dialektického pohybu hmoty a Oparinův popis kvalitativních a typických zvláštností živé přírody se dá shrnout do těchto bodů: a- Rozhodující zvláštnost organických útvarů netkví v prostorovém seřazení protoplasmatických částic, nýbii v "účelnosti" životních pochodů a ve zcela určitém seřazení a následnostl jednotlivých elementárních funkcí v čase. b~ Jednotlivé životní reakce jsou v ústrojenci uspořádány a uzavřeny do jednotné celkové časové soustavy, podobně Jak jednotlivé tóny jsou vestaveny a seřazeny v hudebním díle do jednoho celku» Stačí porušit sled tonů a změní se okamžitě hudební zvláštnost symfonie, Stačí potušit sled životních biochemických reakcí v organizmu a řád se změní v chaos. c- Důležitá je nejen přísně Časově seřazená souhra deseti tisíců a statisíců elementárních procesů látkové výměny v jednotlivém organickém celku, nýbrž nesmí se zapomenout ani na skutečnost. Že tento řád je zacílen a zaměřen na sebeobnovování živé celostní soustavy a že je zákonitě sladěn s podmínkami životního prostředí.

73 73 d- Při vysvětlování a výkladu tohoto sladění a účelnosti Životních dějů v jediném harmonickém celku troskotají všechny mechanické pokusy. Přirovnávají-ll mechanisté organizmus ke stroji, a chtějí «11 tůn podat platný vysvětlující model Životní zákonitosti, pak zapomínají, že vnitrní účelná stavebnost stroje pochází z tvůrčí vůle strojního stavitele. Je to člověk, který staví stroj podle svého plánu k dosazení svých cílů* Co však určuje učelnou stavbu organizmů?-, ptá se Oparln a poznamenáváš "mechanisté nemají odpověď na tuto o- tázku" 9). Dokonalé poznání organického života nutně předpokládá výzkum fyzicko-chemických dějů v protoplasmě Biochemie však není s to vysvětlit vznik specifické účelnosti v živých bytostech«, Ona pouze ukazuje, jak jsou přeměny a přechody organických látek v životním dění možné; mlčí však o tom, jak a proč se tyto možné přeměny látkové výměny fakticky a harmonicky uskutečňují. Biologii nejde jen o možnost životních procesů nýbrž, a to hlavně, o výklad jejich skutečnosti, Připisovat uskutečnění a spořádání sladěného původu statisíců jednotlivých chemických dějů náhodě je podle Oparina vědecká nehoráznost. Vytvoření jediné bílkovinné molekuly vyžaduje spojení v jediný řetězec stovek a tisíců různých aminokyselin podle zcela určitého sledu a plánu. Vezmeme-li si třeba jen padesátičlánkový řetězec, jehož články patří 20 druhově různým aminokyselinám, můžeme r&zným seřazením článků dostat naprosto odlišné řetězce a molekuly» Bylo vypočítáno, že lze vyjádřit Číselně počet těchto možných molekulárních řetězců, které se navzájem liší seřazením svých článků, jedničkou se 48 nulami. Tímto množstvím bílkovinných molekul bychom mohli pokryt v tlouštce Jednoho prstu prostor mléčné dráhy. Aminokyselinový řetězec průměrné bílkovinné molekuly nemá však jen padesát nýbrž několik stovek článků; obsahuje nikoliv 20 nýbiž 3 o různých druhů kyselin. Náhodné seřazení aminokyselin ve složitý bílkovinný molekulární řetězec je tak nepravděpodobné, že se

74 74 rovná téměř nule. Oparin užívá známého příkladu, aby znázornil obrovskou nepravděpodobnost náhodného sjednocení stavebních částic organické molekuly. Obdržet náhodné vytvoření bílkovinné molekuly je tak nepravděpodobné, jako Je nepravděpodobné sestavení nějaké známé básně pouhým zatřesením krabice 2$ tiskařských písmen. Jedině známe-li báseň předem, můžeme seřadit účelně tiskařská písmenka v báseň 0 2- Na základě tohoto pojetí specifičnosti životního dění Oparin odmítá jako zcela nedostatečné a nevědecké domněnky vysvětlující vznik organického života na Zemi náhodným samoplocením, věčností života, přistěhováním z vesmíru atd. Jestliže zákonnttost chemických dějů v podmolekulámím světě vysvětluje pouze možnost vzniku životních soustav, nevysvětluje ještě, jak tato možnost přešla a přechází ve skutečnost a jak tedy fakticky vzniká život, Protože slepá náhoda je útěkem z vědeckého pole, zdálo by se, že Opa» rin přijme jako jediné rozumné vysvětlení zásah tvůrčí Inteligence - tedy onoho sazeče v tiskárně velké životní básně, o- noho tiskaře, který vysázel právě tuto báseň, protože zná předem Její znění. To ovsem vede k uznání Stvořitele a k popře» ní materialismu, Oparin hledá vysvětlení v dialektickém materialismu. Uskutečnění možnosti života je následek dialekticky vývojového dění probíhajícího zcela zákonitě a nutně. Na určitém vývojovém stupni anorganické hmoty se kvantita^ tlvní přeměny nahromadily v takovém množství, že daná vnitřní organisace a stavebnost hmoty je nemůže pojmout 1 lj a Je připraven revoluční skok, dialektický pxeryv a příchod nové a kvalitativně vyšší organizace a pohybu. Hmota se začne pohybovat podle nové zákonitosti specificky biologické. Oparin užívá ještě jednu, spise přírodovědeckou kategorii při vysvětlování vzniku životas darwinský "přirozený výběr". Podle Oparína je nutno přiznat působivost přirozeného zákonitého výběru řídícího biotický vývoj Již na rovině předorganlcké.

75 Pozitivní vědecká práce Oparin ova tkví v důkladném biochemickém rozboru základních životních látek a dějů i v popisu možné nebo pravděpodobné cesty ť po níz anorganická příroda dospěla k vytvoření první živé buňky,, V této části se Oparin důsledně přidržuje zkušenostní a pokusné metody; dovolává se jen kategorie přirozeného vyberu, O- mezuje se tedy Jen na pojmové zachycení materiální, látkové přícinnosti a nechává stranou přícinnost výkonnou, která ux patří spise do zorného pole filosofické spekulace * 2 ) 0 "Teprve dnes» píše Oparin l^) - po zobecnění ohromného faktického materiálu shromážděného ve 2o & století, se podařilo vy tvořit obecný obraz vývoje hmoty, určit pravděpodobné e- tapy, jimiž tento vývoj prošel na cestě ke vzniku života. Současné vědecké poznatky nám umožňují rozdělit tuto dlouhou cestu postupného vývoje hmoty, který vedl ke vzniku prvotních organizmů na naší planete, na tři základní etapy s i. Prvotní vznik uhlovodíků, výchozích látek, z nichž se vytvářely složité organické sloučeniny. 2» Přeměny těchto výchozích látek ve složité látky organické, mimo jiné 1 v látky podobné bílkovinám, 3. Vznik bílkovinných soustav látkové výměny, tj. vznik prvotních organizmů". Chemický výzkum a pokusy provedené v různých laboratořích ukázaly na zásadní možnost této konkrétní cesty popsané Oparlnem. Nemůžeme zde rozvádět všechna fakta. Stačí když uvedeme totos ablogenní vznik uhlovodanů, nejjednodušsích organických sloučenin; objevení uhlovodanů v atmosféře mnohých hvězd«pokusy amerického vědce Stanley L Millera (viz SCIENCE 1933, květen) ukázaly možnou cestu vzniku některých aminokyselin jako glykokolu, alfa- a betaalaminu, aspaiaginu, alfa-aminomáselné kyseliny. Za účelem tohoto pokusu S*L Miller zrekonstruoval praatmosféru skládající se z metanu, amoniaku, vodíku, vodní páxy

76 76 a elektrických, výbojů«dalším krokem k potvrzení možnosti oparlnských domněnek bylo nalezení možného vysvětlení tzv, asymetrie živé hmoty a abiogenní vznik cukru l 4) a Biochemie vsak ještě stojí před velmi těžkými ú- kolys musí popsat možnost vzniku nukleldů, polymerlsace aminokyselin v polypeptldy atd.atd, Zajímavé je, ze Oparin v novějších vydáních svého díla o vzniku života na Zemi neuzavírá druhou etapu vznikem bílkovin jako činil drive. 4= Oparinova nauka a biochemické popisy možného vzniku živých bytostí je v celku hodnocena pozitivně, hlavně ovšem v Sovětském svazu. Není však bez kritiků, a to ani v Rusku. Podle většiny ruských kritiků. Oparinových názorů nevyskytuje se Život teprve ve vysokomolekulárních soustavách, nýbrž již v jednotlivých bílkovinných molekulách. Je vysoce zajímavé a poučné, že jejich důkazy proti Oparlnovl se neopírají o zkušenostní fakta, nýbrž o Bngelsovu definici života jako způsobu existence bílkovin (A.SJConikova, M, G.Kricman, AoP^Stukov, A 0 S 0 Jakušev) 0 Jiní opět jako třeba A 0 PoSkobičevskij vytýkají Opartnovi, že klade zákon přirozeného výběru před vlastní biologickou oblast už do dějů anorganických, V doposud neživých koacervátových kapénkách by se podle Oparlna odehrávaly již skutečně životní děje: růst, množení plozením, dědičnost atd. Mezinárodní symposium, které se konalo v Moskvě v srpnu 1937 za účasti předních blochemlků ze 17 zemí 1 5), se téměř shodlo na tom, že první etapa složitého děje, kteiý vedl ke vzniku života na Zemi, tkví ve vytvoření uhlovodanů a jejich jednoduchých odvozenin na doposud neoživené Zemi. Druhá etapa by mohla pozůstávat z postupného slučování nejjednodušších organických látek v atmosféře, v litosféře a v hydrosféře» Za výsledek této etapy by se mohly považovat vysokomolekulární stavby, látky podobné bílkovinám a nukleové kyseliny, které vyznačují protopiasmu nynějších organizmů.

77 Na. této základné by se dal předpokládat vznik jakýchsi výchozích soustav, které pod vlivem prostředí podléhaly výběrovým změnám c Vývoj těchto výchozích systémů představuje třetí etapu, která vedla ke vzniku prvotních organizmů, Nejednotnost názorů na moskevském sjezdu biochemiků se projevila hlavně ve třech otázkách; 1 Vědci se neshodli o názoru na chemickou povahu zemského prostředí před vznikem života (existence podmínek reduktivních anebo oxydativních 2 dále nebyli zajedno v otázce, zda se život objevil v jednomolekulárním anebo v mnohomolekulárním tvaru a soustavě; 3 0 končne se rozcházely názory o tom, jak ony výchozí soustavy pro vznik prvotních organizmů vypadaly, Jak vidět, domněnka o koacervátových kapénkách, považovaná za pilířový bod v Oparlnově nauce o vzniku života, ještě nezískala obecného uznání a vězí hluboko v hypotetičnosti. 5- Nase filosofická kritika Oparinova názoru nechce a nemůže se zabývat odbornou částí biochemických výzkumů. Jak sám Oparin ukázal a jak je vidno i z práce biochemického symposia z roku 1957 lze metodicky rozlišovat i když ne trhat zkušenostní vrstvu od hlubší vrstvy filosofické. Zkušenostní biochemický a biologický výzkum a empirické popisy nám odkrývají právě jen možný způsob a povrchovou rovinu životních dějů, mlčí však o celkových a celkovost - nich přícinách, které tyto děje uvádějí v skutečnost. Integrální chápání organického života nemůže tedy ulpět na rovině biochemické a zkušenostní, nýbrž musí sestoupit hlouběji a vystoupit výše, obrazně řečeno do "podsvětí a do nadsvětí života*, aby našlo poslední srozumitelnost a zákonitost organického dění, a» Oparin a všeobecně marxističtí autoři se snaží razit novou cestu ve starém sporu mechanismu a vitalismu. Jak jsme

78 7«se již zmínili výše, Oparin odmítá mechanismus v biologii nikoliv proto že Je materialistický nýbrž proto že je "metafyzický -, to je: že vidí v přírodě Jen kvantitativní, pozvolný a plynulý nepreiývaný vývoj bez jakýchkoliv kvalitativních přeiyvů, dialektických zvratů a revolučních skoků Na druhé straně Oparin a zastánci dialektického názoru v biologii nezavrhují vltallsmus z důvodu, že se v něm uznávají kvalitativní rozdíly, zvláštnosti a zásadní nepreveditelnost biologického pohybu živé hmoty na zákonitosti přírody neživé, nýbiž Jen proto, že vitalismus vysvětluje specifickou zákonitost organizmů a jejich dějů zaváděním nadfyzikálních příčin 1 7) e Tůn prý upadá do idealismu. b- Zvláštnost Oparinovy střední cesty v otázce vzniku života tkví pozitivně v použití dvou základních zákonů dialektiky: 1. Zákonu o přechodu kvantity v kvalitu a 2. zákonu jednoty a boje protikladů. Když kriticky přihlédneme k dialekticko-materialistickému vysvětlení organického dění pomocí zákonu o kvalitativních přeryvech, neubráníme se dojmu, že Oparin u- padá do biologického mechanismu nebo do Iracionálna. A tak jsme zase na začátku, protože ani mechanismus ani iracionálno Životní děje nevysvětlí. Dialektický skok nevysvětluje - Jako takový - objevení nové kvality a specifické formy biologického pohybu hmoty, protože nepoukazuje ani na dostatečné příčiny ležící v rovině fyzikálně-chemické, ani na příčiny nadfyzlkální a nadchemlcké. "Dialektický skok" nevysvětluje: a) proč vývoj bílkovinné molekuly Jde vpřed a nahoru ke zdokonalení a k životu a proč nejde zpět a dolů třeba k primitivnějším stavbám například takového uhlí. b) Dále zákon kvalitativního skoku neříká proč dialektické přeiyvy a revoluční zvraty se zastaví při svém skoku na určité výšce a nevedou ani výše ani níže - Čili; proč bílkovina skočí na stupeň nějakého jednobuněčníka a ne třeba zrovna na žlzalu. Oparin se snaží popsat vývojové procesy slovníkem

79 79 chemie. Touto analytickou metodou rozkládá živý celek na součet elementárních dějů, vrací se na mechanickou půdu a vidí Jen kvantitativně plynulý souvislý pohyb. c- Ono "něco*, co kvalitativně rozlisuje živé organizmy od mrtvol a nerostů je opravdu něco nové, co předtím neexistovalo. Nelze-li zásadně najít dostatečnou příčinu a tím i vysvětlení na fyzikální rovině, pak je ovsem třeba vystoupit do nadfyzikálních oblastí přírody, jejichž poznání je výhradou filosofie«podstata kvalitativního skoku podle dialektického materialismu tkví v boji a jednotě protikladu. Ovšem právě zde se ukazuje a objevuje iracionálnost takového pojetí, Protiklad Jako takový znamená, že A není Ne-A 0 Dialektický přechod a přeměna v protiklad neznamená, že určité A přechází v určité B nebo C, A tak dialektický skok nemůže Jako takový vysvětlit, proč se koacetvátová kapénka přeměňuje v živou bílkovinnou makromolekulu a nikoliv ve svůj pro. tftklad, to je v kapénku ne -koacervátovou. Protikladem koar cervátové kapénky totiž není jen bílkovinná makromolekule nýbrž skoro nekonečná řada látkových útvarů organických a anorganických d- Dialektická a materialistická biologie se tedy zmítá dále ve staré alternativě a ve vnitřním rozporu» Buč se spokojí se slovní filosofickou záclonou kvalitativního skoku, boje a jednoty protikladů, a pak upadne do iracionálna,. Anebo se pokusí o pozitivní zkušenostní vysvětlení za použití fyzikálního slovníku a chemických zákonů, a pak upadne do mechanických schémat, protože chemie zná jen kvantitativní tvář hmoty. Není nesnadno ukázat na to, že dialektický materialisme s by měl blíže k vitalismu, kdyby důsledně domyslel své dvě tezes i a o kvalitativním a podstatném rozdílu živé přírody od přírody nerostné; a 2 a tezi odmítající energetismus, který chce v přírodních vědách převést hmotu Jen na pohyb, masu a energii, Lenin dobře rozlišil mezi fyzikálním

80 a filosofickým pojetím hmoty, Zdůraznil, že se pohybuje vždy n ě c o o Totéž by mělo platit i o biologické formě pohybu. Zvláštní forma pohybu potřebuje i zvláštní stavbu a zvláštní druh nositele. Tak jako biotický pohyb Je nepievedltelný na pohyb anorganický, tak 1 nositel biotického pohybu se nedá převést a ztotožnit s nositelem pohybu mechanického 1 9) c e Hodnota Opaiinovy nauky neleží na rovině filosofické. Zde Oparin nepřináší nic nového a neliší se od ostatních sovětských biologů a biochemikůo G Wetter ukazuje ve své studil o Oparinovl na to, že sovětské kritiky Oparinových názorů neznamenají žádný krok dopředu k překonání materialisti«ckých obzorů. Jediná zvláštnost Oparinovy nauky je zavádění darwlnovského pojmu přirozeného výběru. Zde leží vlastní těžisko jeho pokusů, jeho síla 1 zranitelnost 0 Protože jde více o přírodovědeckou než o filosofickou diskusi, necháváme jl stranou. f- Nakonec bych chtěl ještě poukázat na jednu zajímavou skutečnost, která vyznačuje nejen Oparina, nýbrž téměř všechny odpůrce Vitalisen. V protivitallstlckých spisech chybí velmi Často výzkum ontogenetických a morfogenetických dějů. Mechanist é a materialisté vůbec se raději zaobírají stacionárními pochody a čistě funkčními procesy. Zde se cítí sliní a neporazitelní. Vltallsmus nezavrhuje metodický význam mechanického průzkumu. Tvrdí Jen, že samo mechanické chápaní organismů potřebuje vysvětlení. To uznává i Oparin. Vltallsmus dale tvrdí, Že mechanismus úplně selhává v embriologii. Zádnýstroj není tak sestaven, aby se jeho část vyvinula, po odloučení od celku, v nový celý stroj.

81 Literatura; 81 WoA.Ambarzumjan, Pas Weltall. Leipaig 1953; H* Ccnrad-Martius, Katurwissenschaftlich-^ne taphysisohe Perspektiven, Hamburg MoOrison, Problemes d'origines, Paris 1959 (ilovydo) Jo Haas, Der heutige Stand des Lebensproblems. Philosophische Prägen zum naturwissenschaftlichen Verstand nis von Welt und Leben, vyd 0 Karl Porster, München 1958, stro $ JoHaas, Leben in Materie, Berlin 1956j JsHaas, Woher das Leben«Kevelaer i960; WoHeisenberg, Physik und Philosophie. Prankfurt a 0 MaIn 1959; J o Mari tain, Les Degrés du savoir, Paris 1946 (iv.vyd,) Aol o Oparin, Vanik života, Praha 1960; 0,AoWetter, Der dialektische Materialismus und das Pro blem der Entstehung des Lebens Zur Theorie von A 0 I. Oparin, München 1958$ GcAoWetter, Ordnung ohne Freiheit, Kevelaer 1956; GoAoWetter, Philosophie und Naturwissenschaft in der Sowjetunion, Hamburg 1958; Pavel Zelivan, Pftvod vesmíru, film 1960; Pavel Zelivan, Pävod života, Rim 1960 o Poznámka: Při citování uvádím jen podtrženou 5ást titulu o

82 82 P oinámky: Üvod a lo 1) Zdeněk Pí chas Duševno a jeho organizace, TJvod a I. kapitola STUDIB 3*5, str*66777; abytek práce vyjde jako příští, lo.síslo STUDII 0 2) La Vie - oette Aventure, nimecký překlad pořídila Vilma Fritsohová, Prankfurt a.m. (Ullstein) 1956; Das Abenteuer des Lebens. Ifómeoky vysla ještl tato Bostandova díla: "Die Biologie und der Uensch der Zukunft", "Biologie - Wissenschaft der Zukunft". 3) HoC«Martins, Perspektiven 8; 4) W»Heisenberg, Physik und Philosophie, 80 n«$ 5) tamtéž, 83; 6) tamtéž, S3) 7) JoHaas, Der heutige Stand, 120$ 8) tamtésj 9) JoEaas, Das Lebens problem, ; J-Mari tain, De~ grés, ; 10) La Typologie des Plantes, Paris, Vrin 1929 (HoV.) Cahier de Philosophie de la Nature. II Pavel Zelivan, Pävod vesmíru; 2) Anglický fyzik Jeans se pokusil odhadnout pravdsjha dobné trvání vesmírného vývoje od začátku až do o~ kamžiku tepelné smrti na 10roků o 3) Physik und Philosophie, «4) Heisenberg se vyjadřuje takto: (cod.str* 103):"Wenn sich der Gedanke des Ursprungs in dieser Form als richtig erweist, so würde das bedeuten, dass jenseits dieser Zeit, d.hovor mehr als vier Milliarden Jahren, der Begriff der Zeit wesentliche Veränderungen erleiden muss 11» 5) GoWetter, Philosophie; 6) Extrapolací hřesí výklad, který vydává lokální jev existující ve velmi omezené části prostoru a pozorovaný pouze v relativné nepatrném časovém rozpétí za obecný zákon v prostoru a Sašu jako v oelku* 7) Ambarcumjan, Das Weltall;

83 8) Wetter, Philosophie, 65? 9) Wetter, Ordnung, 16-17$ 10) Základy, ; 317; 11) Wetter, Philosophie, ; 12) Wetter, Ordnung, 17? via také Hugo Rahner, Sinn d. Geschichte. III. 1) Paris Dauvillier se zabýval problémem jegts pozdéji v knihách "Genfcse, nature et evolution des Plane tea 1, 1 Paris, Hermann a "L'Origin photoohimique de la vie", Paris, Masson 1958} 2) Grison, Problfemes, 97-98; 3) viz Wetter, Oparin; 4) Woher das Leben? Kevelaer, Butzon UoBerker 1960, 28; 5) Základy marxistické filosofie, Praha, SNPL, 1960$ 6) J.Haas, Der heutige Stand, 112; 7) Vznik Života, 85 8) Oparin uvádí tento výraz vždy v úvozovkáoh (ze stra chu před i do al ismem); 9) Wetter, Oparin, 12-15; 10} tamtéž, 15-16; 11) tamtéž, 53-54; 12) Popis konkrétní cesty hmoty k Životu, jak jej shrnuje dropícha, operuje tsmito slovesnými výrazy: "utvořený uhlík"ooo stal se, uhlovodany vznikly a přesly ve sloučeniny, které se shlukly v koaoervátové kapénky atd 0 Vidíme jasně, Se právě tento popis se zabývá otázkou, jak jsou tyto přeohody ohemioky možné, ale nechce řešit problém, 00 je převádí ve skutečnosto 13) Oparin, Vznik života, 18; 14) Wetter, Oparin, 21-23; Oparin, Vznik života, 47; 15) Wetter, Oparin, 51} 16) Oparin, Vznik života, 16-17; 17) tamtéž; 18) Kritika je shrnuta u Wettera, Philosophie, 73-75, a Oparin, 53-55; 19) Wetter, Oparin, 60-65» 83

84 84 Věra Stárková DOBRODRUŽSTVÍ IDB Jf V táto rozsáhlé kulturně-historické studii analysu Je Whitehead hlavní myšlenkové proudy, které měly vliv na vývoj křesťanské civilisace, Zjlšřuje motiv snahy přesvědčovací, která vítězí nad násilím, jako základní projev clvlllsacního vývoje a jeho původ v bcaím působení na svět. Tak vzniká humanitní Ideál, založený na slastném spoje» ní původní křesťanské nauky s platónským způsobem myšlení. Hluboká intuice života, chápaného jako silové pole vesmíru, dobré známá z jiných děl Whiteheadových, Je tu opět vyjádřena ve smyslu věcné neměnnosti, která proniká do rádu změny : rameno svobody, jež protíná rameno danosti v symbolu krize. Osnova a útěk světa. Vítězství přesvědčování nad násilím, podstatná myšlenka Platonova, stává se tak základní thesí tohoto díla. Dualismus světa je na jejím podkladě zobrazen v mohutném rozletu myšlenky, která vědomě přijímá i vyzařuje. Dvě vlastnosti vyznačují Whiteheada jako moderního myslitele, jenž se pohybuje mezi oblastí rozumovosti a světem, natřeným básnickým videm; nebojí se slova "tajemství" a má před ním úctu, jako před oblastí "dosud nepoznanou a ničím nepopřenou" <> Stejně tak se nebojí uvésti do své teorie poznání slovo "cit", jako rovnocenný prvek ve filosofické soustavě, což byla do Bradleyovy doby věc v anglické filosofii zcela nevídaná, Whitehead sám byl kritikou ostře napadán proto, ze se k Bradleyově "teorii citového poznání" o- tevřeně hlásil.

85 Široký záběr ocenění clvllisace a jejích praktických důsledků v dějinách evropských národů přechází do studie psychologické a konečně do shrnutí metafyslckých teorií, obsažených v díle "Proces a skutečnost". Kniha "Dobrodružství idejí" nemá nic z komorního charakteru, obvyklého u děl jiných moderních filosofů Její skladba je pevná, daleko dosahující a nese mnoho znaků inspirace básnické povahy, - Motiv, kteiý se v knize vrací s naléhavostí obdobnou strukture symfonické skladby, je neustálé dovolávání se platónské myšlenky a jejího promítání na pozadí moderní filosofické situace, Whitehead byl právem nazván neoplatonikem* Jeho snášelivost v tomto kontextu nabývá nového prosvětlení? Nechápe dogmatickou neustupnost v kterékoliv oblasti lidského vědění a postrádá úplně dogmatického zavržení, které se snaží ji potříts přeje si rozšířit a prohloubit nasi visi tak, aby otevřela nové obzoiy našemu duchu a podnítila intuitivní chápání nejhlubsích pravd, které se konečnou lidskou formulací spoutat nedají«terminologie Whiteheadova je výstižná a krásná«bohužel není pro nl českých synonym» V anglické filosofii je na ni s jedné strany pohlíženo s nevolí či nedůvěrou - zatím co na druhé straně byla přijata s povděkem 0 Patří k nim např. tato nově ražená slovas concrescence, prehension, ingzesston, decision (ve svém smyslu "odpojení, odříznutí"), superject, extensivní continuum a j 0 Avšak i jiná slova dostávají svůj nový svěží význam v celkovém pojetís persuasiveness, presentational immediacy ^ presented locus, unison of becoming,vacuous actuality, vector atd 0 V překladu některých jeho "prostoročasových pojmů, které se vyznačují jemnou diferenciací jednotlivých fází procesu, pokusila jsem se o zjednodušení " sdružováním" V jiných případech jsem se snažila zachytit hlavní smysl v obrysech totožné myšlenky* Dlouho jsem se rozmyslela, mám-li překládat slovo "creativity Jako "tvořivost" nebo "tvůrčí dění" Nakonec jsem se rozhodla pro slovo "tvůrčí dění", kterého důsledně užívám.

86 86 Překlad výňatků z leníky 'Dobrodružství ide jí 1 ' Kniha je rozdělena na čtyři hlavní části: sociologickou, kosmologickou, filosofickou a vlastní studii o civlltsacl, jež obsahuje významně nadepsané kapitoly; Pravda, krása, Pravda a krása, Dobrodružství, Mír. Z předmluvy; SnaŽím se především zdůraznit důležitost dobrodružství ducha v roivoji a v zachování civtllsace. Moje tri knihy, "Věda a moderní svět", "Proces a skutečnost" a "Dobrodružství idejí" jsou výsledkem úsilí, vyjádřit způsob chápání povahy věcí a ukázat, jak takový způsob chápání je zobrazen přehledem různých oblastí lidské zkušenosti a lidských snah. Každá kniha může být ctěna jednotlivě, avšak všechny tri se vzájemně doplňují a vysvětlují. 5. KaŽdé poznání je doprovázeno citovým hnutím a vedeno určitým cílem 0 Z kapitoly "Lidská duše": 180 Pokrok lidstva může být definován jako proces přeměny společnosti tak, aby původní křesťanské ideály se staly splnitelnými pro jednotlivé její členy. Tak, jak je společnost ustavena nyní, doslovné následování mravních předpisů z různých částí evangelií by znamenalo její zánik* Křestanství rychle asimilovalo platónské učení o lidské duši. filosofie a náboženství byly v tomto smyslu kongeniální, 28 a V dějinách idejí je velkým nebezpečím přehnané zjednodušování* 280 Během i6 0, 17. a 18. století římsko-katolická Církev - aby se užilo kvékerského rčení - starala se o rasy, které trpěly útlakem evropského vykoristování. A tato snaha daleko přesahovala podobnou snahu spojených církví protestantských. Knezí nepohlíželi na tento problém s hlediska lidské svobody. Aniž bychom mluvili o ostatních částech světa, jen v samotné

87 Americe Heroismus katolických misionáře sířil nadlidskou sebeobětavost ad severních až k Jižním ledovým pláním, Je proto nemocné pochybovat o tom, že jejich příklad udržoval živou citlivost evropského svědomí, které respektovalo vzájemný svazek lidskosti mezi Jednotlivci, 29 Lidský život Je hnán kupředu nevujasněným chápáním pojmů a poznatků, které Jsou příliš obecné pro existující Jazyk a snahou, vyjasňovat Je sdílením. 31, Utváření světa - totiž světa civilisovaného, jest především vítězství přesvědčování nad násilím. 2 kapitoly "Humanitní ideál" 32. Slastným proniknutím platonského způsobu myšlení do původních křesťanských Institucí dalo západním národům krásný sociální ideál, intelektuálně vyjádřený a úzce spojený s občasnými projevy velké citové síly. 41. Odvažuji se prorokovat, ze nakonec zvítězí náboženství, kterému se podaří podat nejpřístupnějsím způsobem universální pravdu o věčné velikosti, vtělené v pomíjivost časového faktu. Z kapitoly "Aspekty svobody" 60. Intelektuální činnost se často rozvíjí na úkor moudrosti. V určité míře "rozumět!" znamená vyloučit pozadí intelektuální nesouvlslosti Avšak moudrost Je vytrvala snaha po hlubším porozumění, stále konfrontující intelektuální systém s důležitostí toho, co bylo vynecháno» 83. Kdekoliv Je patrný vliv a působení idejí, tam Je svoboda, 84. Podstata svobody Je uskutečňovatelnost pojatých cílů. Vskutku, svoboda činu Jest prvotní lidskou potřebou. 86. Existuje svoboda, která Je ne odvislá od daných okolností, nebot Je odvozena z přímé intuice, že život může být zaležen na neměnnosti, která proniká do řádu neustálé změny, projevujíc se jím 0 Je to usmíření svobody s danou nutností

88 88 pravdy2 svobodné přijetí nevyhnutelného. - V tomto smyslu 1 zajatec života může být svoboden; osvojuje sl svrchovaný vhled, bytostné přesvědčení o harmonii, která je vrcholem lidského bytí, Z kapitoly "Od násilí k přesvědčování" s These s 105,, Utváření světa - řekl Plato - Je vítězství přesvědčování nad násilím. Hodnota lidí spočívá v jejich schopnosti, nabývat! přesvědčení. Lidé mohou přesvědčovat! a býti přesvědčováni předložením a vysvětlením obměňovaných teorií, lepších a horších, které Jim je možno svobodně porovnávat. Clvillsace znamená udržování sociálního řádu, jenž svou vlastní schopností přijmout přesvědčení dává výraz přání, přijmout alternativu ušlechtilejší, vyšší«, Jakékoliv použití násilí v tomto vývojovém procesu, byt sebevíc nevyhnutelné, je doznáním úpadku clvillsace, jejím selháním. Tím se stává, že v živé clvlllsacl Je stále znatelný Živel nepokoje«vždyt citlivost vůči Idejím znamená zvídavost, dobrodružství, změnu. Clvlilsovaný řád ie udržuje svými zásluhami a proměňuje se svou schopností, doznat svou nedokonalost. Veškerý vzájemný styk mezi jednotlivcem a společenskými skupinami je řízen jednou z těchto dvou forem; buč násilím nebo přesvědčováním Jedním z nepřekročitelných zákonů, které řídí osudy společenských útvarů je ten, že nemá-11 společnost nějaký transcendentní cíl, clvlilsovaný život se stane samoúčelným sledováním osobního blaha anebo upadá pomalu do neplodného opakování s pomalu doznívající intensitou původního cítění. Z kapitoly "Historická prozíravost" lil. Pokus ve vědě není nic jiného, nežil způsob, připravit! fakta za účelem, aby byl dokázán předem pojatý "zákon" Přehled společnosti s hlediska obecnosti, tento zvyk zevšeobecňování myšlenek, Jenž se nezalekne novosti, Je da-

89 tem filosofie v nejširším smyslu toho slova 124 Řecký filosof, který položil základy ke všem našim vyšsím myšlenkám, zakončil svůj skvělý dialog úvahami o tom., ze ideální stát nebude utvořen, pokud filosofové se nestanou vladaři» Dnes, v době demokracie, jsou skutečnými vladaři prostí občané, kteří vykonávají svá rozličná výdělečná povolání«nemůže však být úspěšné demokratické společenství, pokud všeobecné vzdělání nenaučí lid dívat se filosoficky na tak odpovědný úkol, jako je řízení státu. Z kapitoly "Zákony přírody" : l32 "Nemůžeš hledáním nalézt Boha?" (Canst thou by searching find out God?) ~ jest dobrá hebrejština, ale špatná řečtina, Snaha pochopit onen velký fakt, kteiý způsobuje a udňuje řád ve vesmíru p přivedla řecké myslitele k jejímu vyvrcholení, když Plato a Aristoteles definovali souhrn obec - ných idejí, které tvořily nezničitelný základ západního myšlení» Dílo bylo dokončeno právě včas. Ještě xa Života Aristotelova politické a kulturní hranice se zhroutily; nastávající helenlstický vývoj v Alexandrii a jinde byl společným úsilím Reků, Bgyptanů, Semitů a smíšených ras Sýrie a Malé Asie. Ona pevná a vyrovnaná víra vjasnost a řád, které existují v hloubce věcí a které je možno zachytit štastným vhledem spekulace, byl tím ztracen navždy e Méně nadaní lidé uspokojili se omezenou přesností a položili základ ke specialisova - ným vědáms těžkopádnější intelekty počaly raziti náhled, ze základy světa byly položeny v neproniknutelné mlzeo Tito lidé pojali Boha podle svého vlastního obrazu a znázornili Ho jako bytost, která nepřála pokusům o pochopení něčeho mimo předepsané hranice metodologií. Satan získal tím na intelektuálním charakteru a padl proto, že si přál pochopit svého Stvořitele, Tento vývoj znamenal pád Řecka a řeckého myšlení, l34 Plato napsal ve své sérii dialogů většinu hetesí svého vlastního učení 0 Nenarážím na pouhý fakt, že lidé postu- 89

90 9o pexn času., nebo vzestupem či zánikem vedení mění své názory. Důležitý je způsob, Jakým jsou názory zastávány a jaká váha je dána jednotlivým jejich projevům. Svatý Augustin změnil své názory. Nejen že odhalil pro všechny věky tragickou Intensitu cítění, která způsobila jeho konversl, ale věnoval se zároveň úsilí o přesné vyjádření svých nových přesvědčení. Zůstal platonlkem a jeho zájem o učení o milosti Boří byl vlastně výrazem jeho platonského zájmu na přesném vyjádření toho, jak se lidský Život může spoluúčastnit na díle Boží dokonalosti. Z kapitoly "Kosmologie 152. Keni větší překážky pokroku myšlení, nežil postoj podrážděného stranictví Cituji myšlenku Platonovu z Dialogu "Soflstes" (jeden z jeho posledních), která je významná pro tuto kapitolu o kosmologii: "Vykládám si to tak, že cokoliv, co má působltl na druhé, anebo co může být pod vlivem působení něčeho jiného, třeba jen na chvíli, at je důvod sebemenší a vliv sebekratsí, má skutečnou existenci; zastávám tudíž názor, že definice jsoucna jest jednoduše moc." V rozpravě, která následuje, Plato vystupuje na výsl svého metajyslckého genia. Avšak zároveň zde vy dime, jak zápasí s obtíží, aby vyjádřil pohotovým jazykem to, co leží mimo hranice denního života. Je proto mylné, studovat! dějiny idejí bez neustálé připomínky zápasu mezi novotou myšlenky a nepoddájností daných výrazů nasi řeči Dnešní nauka o poutání se omezuje na úlohu kritiky našich nároků na poznání. V dnešní době otázka "Jak víme?" má prvenství před tradiční otázkou "Co víme?" 164. NaŠe metafysické vědění je omezené, povrchní a nedokonalé. Tím snadnější je vznik omylu. Avšak 1 takové, jaké Je, neúplné a nepřesné, metafysické chápání vzněcuje nasi představivost a ospravedlňuje náš cíl. lez metafysického myšlení & jeho předpokladů nemůže být civilisace.

91 91 löj. Je obvyklé podceňovat! theologii v historii světského myšlení, Je to velká chyba, nebotv údobí téměř třinácti století tl ne j schopnější myslitelé byli převážně theologové Považuji Platonův dialog "Timaeus" za nejméně stastnou mythologickou studii. Duse světa, pojatá jako emanace, dala vznik dětinské metafysice, která jen zatemnila konečnou otázku o vztahu reality trvalé k realitě plynoucís spojující prvek musí být mezi nimi, aby je vyrovnával a byl proto společný oběma; nemůže to být transcendentní emanace«173 o Charakteristikou Platonových dialogů, na první pohled, je odpoutání od podrobného pozorování. Nemají ráz trpělivé indukce z fakt. Jsou ovládány a vedeny spekulací a dialektikou Diskuse o rozličných typech přírodních zákonů vede nas k trojímu rozlišení, jez musíme mít na paměti, chceme-li pokracovati vc filosofické rozpravě: 1) Nase přímá intuice, která předchází jakékoliv slovní formulaci. 2) Literární způsob slovníko vyjádření těchto intuic, společně s dialektickými vývody takových slovních formulí, 3) Stanovení čistě der duktivních věd, které byly pěstovány tak, aby sít různých vztahů, o kterých jednají, byla přístupna civillsované mysli. Z kapitoly "Věda a filosofie": 179. V určitém smyslu, věda a filosofie představují jen dva rozličné aspekty velikého snažení lidského ducha Nepochybně svět ztratil mnoho ze své malebnosti, když na místo proroků nastoupili profesoři sama nesourodost, nesoulad a soutěživost mezi jednotlivými filosofickými systémy představují kladný přínos k pokroku myšlení. Dějiny evropské filosofie byly narušeny o- sudovym nedorozuměním, které by se mohlo nazvat dogmatickým omylem. Tento omyl spočívá v přesvědčení, Že jsme schopni vytvořit! pojmy, které rovnocenně definují složitost vztahů, jichž je potřebí k znázornění skutečného světa,, "Nemohl bys výzkumem popsat! vesmír?" (Canst thou by

92 92 searching describe the Universe?" X Snad až na některé jednodušší pojmy aritmetiky, 1 naše nejobvyklejší myšlenky, zdánlivě zcela zřejmé, jsou nakaženy touto nevyléčitelnou nejasností. Nase správné pochopení metod intelektuálního pokroku závisí tedy na tom, abychom si byli dobře vědomi této charakteristiky lidské myšlenky, 183, Nemůžeme vytvořiti ani stanovití s konečnou platností soustavu jasně definovaných obecnln, která by představovala souhrnnou metafysiku, Avšak můžeme podatl určitý počet rozličných systémů, které vystihují částečně určité 0 becníny, Shoda idejí uvnitř kteréhokoliv systému ukazuje na rozsah a sílu základních pojmů myšlenkového schématu. Také však nesoulad jednoho systému s druhým a úspěch každého z nich jako částečného způsobu osvětlení, varují nás poukazem na hranice, ve kteiých se naše intuice pohybují a na něž jsou zcela odkázány. Tyto hranice, které doposud nebyly objeveny, ale Jejichž varovný protiklad je nám dobře znám, jsou cílem filosofického bádání» 187. Filosofický systém má za úkol podatl vyjasnění konkrétního faktu, ze kterého věda abstrahuje. Na druhé straně věda má hledati své principy v konkrétních faktech, které předkládá filosofický systém«dějiny myšlení jsou dějinami míry úspěchu i neúspěchu v tomto společném snažení. 187 o Znovu o Platonových dialozích; Plato není nikdy zcela důsledný a zřídka zcela jasný čl jednoznačný» Jeho myšlenkám může často být připisován dvojí smysl* Je si vědom svých těžkostí a vyjadřuje sám svůj údiv i zmatek. Nikdo by nemohl být zmaten Aristotelovými třídami, zatím co Plato se pohybuje váhavé v labyrintu své zlomkovtté soustavy jako člověk, oslněný svým vlastním smělým pronikáním. Několik hlavních doktrín vyniká a 1 tyto mají neocenitelnou důležitost pro vědu v nejširším slova smyslu. Pokud se týče jejich uspořádání v systém, Plato Je nedogmatický a múze nám povědět! "jenom tu nejpravděpodobnější versi" (the most likely tale). Ba dokonce ve své sedmé Epištole popírá,

93 ze by konečný systém, vůbec byl slovy vyjádřitelný. 19Ä 0 Všechno rozumování ve vede je bezúčelné a škodlivé, není-li podloženo metafysikou, 199, Musíme zachránit fakta sama o sobe z fakt, jak se nám jeví, 2o3O Systémy vědecké, stejně jako filosofické, vznikají a zanikají, přicházejí a odcházejí* Každá metoda omezeného chápání jest nakonec vyčerpána» Ve svém počátku každý systém je triumfálním úspěchem; ve svém úpadku jest jenom překážkou v cestě. Přechod k nové plodnosti myšlení a chápání je dosažen jen spuštěním do hloubky intuice k občerstvení představivé myšlenky. Nakonec - ačkoliv tomu není konce - to, čeho bylo dosaženo, jest šíře pohledu, která nám odhaluje nové obzoty a dává vznik novým příležitostem k poznání. Avšak příležitost může vést nahoru i dolů. V nemyslící přírodě "přirozený výběr" je synonymem pro to, co "přišlo na zmar". Filosofie měla by proto nyní prokázat svou konečnou službu s Má zachránit lidstvo od ztroskotání pěstováním hlubšího pohledu na svět a zdokonalováním citlivosti vůči hodnotám, které leží hlouběji nežli pouhá živočišná spokojenost. Z kapitoly "Nová reformace"? 205. Protestantské křestanství, které kvetlo po tři sta let ve svých institučních a dogmatických formách, odvozených od Luthera, Kalvína a anglikánského reform.ismu, ukazuje všechny znaky postupného úpadku. Jeho dogma ztratilo na síle; jeho rozdělení pozbylo zajímavosti; jeho instituce už nevykonávají řídícíko vlivu na lidskou společnost Před více než dvěma tisíci lety nejmoudrejší mužové hlásali, Že moc božského působení, cesta k pravdě vývojovým přesvědčováním,, jest dána za základ řádu světa, avšak že múze přinést! jen takovou míru harmonie, jaká 1e možná mezi zápasem brutálních sil» Toto, jak se domnívám, jest Platonova předzvěst doktríny o Boží milosti, sedm set let před Pelaglem a Augustinem. 93

94 94 2O6. Nepovazuji za mocné ani za žádoucí, aby bylo dosazeno úplné totožnosti jednotlivých vyznání. Je vsak mocné dosáhnout všeobecného souladu mezi různostmi věr, jež vznikají z rozdílu důrazu, spočívajícího na metalysickém názoru a na různostech spřízněných intuic vzhledem k historickým událostem. Prvky náboženské zkušenosti jednotlivců, stejně jako dějinných událostí, mohou býtl vybrány tak, aby ukázaly -čl dokázaly- konečný smysl božské Imanence, jako doplnění,kterého Je potřebí k našemu kosmologickému názoru. Jinými slovy, můžeme souhlasitl s kvalitativními aspekty náboženských fakt a s jejich všeobecným způsobem koordinace v metajyslo ké teorii, zatím co nesouhlasíme s nimi v rozličných vysvětlovačích formulacích. Avšak celý tento problém není jen tak jednoduchý, jak jsme se pokusili naznačit!«pokud se týká náboženských problémů, každé jednoduché řešení je podvrhem, Je psáno. Že kdo běží, může číst. Avšak není řečeno, že opatrí písmo sám. (It is written, that vho runs, may read. But it is not said, that he provides the vrlting,) Náboženství se zabývá naší reakcí na vyšší cíl a pohnutím, jež vzniká naší osobní schopností intuitivního pochopení konečného tajemství vesmíru. Civilisované náboženství má si vytknout za svůj cíl zdokonalování takových hnutí duse, jež při= rozeně vznikají pěstováním rozumového krlticismu metafýslckých Intuic, jež jsou mocné svým vlivem ve velkých epochách lidských dějin Nápor na systematické myšlení je zradou civillsace. A přece velcí myslitelé, kteří položili základy k modernímu myšlení - John Locke například - měli důvody k tomu, že je tradiční dogmatická theologie neuspokojovala, ačkoliv docela nepochopili, jak mají svůj krlticismus podložit a čím Jej ospravedlnit. Jejich pravým nepřítelem nebyla dogmatická theologie, ale všeobecná doktrína o dogmatické svrchovanosti: doktrína, která kvetla a kvete se stejnou silou v theologii, vědě i metafysice. Methodologie racionálního myšlení od Seků až po naše časy byla tímto základním neporozuměním

95 95 poškozovánac Takové omyly se neomezují jenom na náboženství. Nakazily mnoho jiných oblasti Jejich celkový vliv způsobily ze do každého veku byl zaveden v té či oné founě smysl pro dogmatickou svrchovanost. Nárok na jistotu v tomto smyslu byl špatně uplatňován a se stejným omylem byl na něj odpovídáno dogmatickým odmítnutím 209 Myslím, že by vývoj systematické theologie měl být doprovázen kritickým porozuměním vztahu mezi jazykovým vyjádřením a našimi nejhlubšími a nejtrvalejšími intuicemi. A- však Jazyk se vyvinul z potřeby vyjadřovat vzruchy, směrující k praktickému konání a Zabývá se tudíž význačnými fakty. Není k výrazu hlubokých hnutí naší mysli zcela uzpůsoben. 2io Tajemství osobní totožnosti, jednota objevů, jest tajemstvím imanence minulosti v přítomnosti, tajemství prchavé přenosnosti Všechny všední poznatky, všechna naše vysvětlení vyžadují pojmů, které mají svůj původ v této zkušenosti. Vzhledem k takovým intuicím je náš Jazyk podivně chudý 212. Jakákoliv moderní "re-formace" náboženská měla by se především soustředit na mravní a metaiysické intuice, které jsou roztroušeny, nepodchyceny v průběhu celé epochy. Tento požadavek se stal v moderní filosofii běžným výrazem naléhavé potřeby Opět k Platonovým dialogům Ke konci svého živo - ta vyjádřil Plato svůj konečný názor, že působení moci ve světě musí být chápáno jako činitel přesvědčující a nikoliv donucující. Tato doktrína by se měla pokládat za jeden z největších intelektuálních objevů v dějinách náboženství. Plato ji definoval zcela jasně, přestože ji nezkoordlnoval s ostatní svou metafyzickou koncepcí. Vskutku Plato měl vždy neúspěch $ Jakoukoliv systematisací, ač byl vždy úspěšný, když se jednalo o zachycení metafystcké intuice - tento metafyslk byl nejméně významný jako systematický myslitel. 214 Platonova doktrína o božském působení přesvědčováním vysvětluje, kterak ideály působí ve světě a jak se vyví-

96 96 její formy řádu. Můžeme pochybovat! o tom, ze význam a moc křesťanství leží ve zjevené pravdě Platonovy myšlenky? To, co Plato uhodl v teorii, bylo v křestanství činem dokázáno. 22o 0 Zoufalé intelektuální bitvy byly vybojovány filosofy, kteří vyslovili stejnou ideu rozdílným způsobem, 221: Očekáváme od theologie, aby vyjadřovala onen prvek v našich zanikajících životech, který je nehynoucí pro svůj výraz dokonalosti, tak, jak je jí naše konečná přirozenost schopna vyjádřit. Tímto způsobem budeme lépe chápat, proč a jak život obsahuje hlubší důvod k vnitrnímu vyrovná - ní, nežli je radost nebo žal. Objekty a subjekty Filosofická část 226, Podkladem naší zkušenosti je citové hnutí, Vyjádřeno obecnějším způsobem, základním faktem je ozvuk, vznikající v nasi duli vlivem věcí vnímaných«227 0 Tvůrčí povaha světa jest obsažena v tepu citového ozvuku, který se z prožité minulosti vrhá do nového transcendentního faktu. Je tc onen letící šíp (o němž mluví Lucretius) Jenž je vrhán mimo hranice tohoto světa. 228c, Všechno poznání jest odvozeno a ověřováno přímým intuitivním pozorováním. Přijímám toto pravidlo empirismu, tak, Jak je stanoveno ve své všeobecné podobě«vzniká však otázka, jak vlastně může být struktura zkušenosti přímo pozorována? 23o«Prvek tvůrčího dění v chápání věcís Tvůrčí dění Jest uskutečňování potenciality a proces uskutečňování jest příležitostí ke zkušenosti. Takto nazírány jako abstrakta, objekty jsou pasivní, avšak naireny ve spojení, nesou v sobě tvořivý prvek síly, kterou Je poháněn svět. Tvořivý proces Je formou jednoty vesmíru 23la Jakmile připustíme, že existují vjemy, které nejsou smyslové povahy (a jejich existenci nemůžeme ze své intuitivní zkušenosti vyloučit), pak identifikace těchto vjemů se

97 my šlovými vjemy se slame osudným omylem^ kte^ý zdmije vývoj metaly sického myšleni 232, Pečlivá sledování a užívání jednoduchých literárních fotem může dát vznik filosofii, která Je zábavným čtením, jež je lehce srozumitelná - a přece je docela mylná Vjemy, které nejsou smyslové povahy, podávají nám jeden aspekt kontinuity přírody, 239» Pouhá veta, Že "íysika Je abstraktní veda* je přiznání filosofické neschopnosti. Je úkolem racionálního myšlení, popsat! konkrétnější fakta, od nichž ona abstrakce je odvozena. Z kapitoly Osobnosfs Platónské a křesťanské učení o duši, epikutejské učení o vyšších útvarech, složených z atomů, karteslánské učení o myslící substanci,, humanitní učení o právech člověka, jakož i učení P zdůrazňující common sense lidstva, - tyto doktríny ovládají v celém rozsahu vývoj západního myšlení. Zřejmě je tu podkladem fakt. Jakákoliv filosofie musí osvětlit problém osobní totožnosti, V jistém smyslu existuje jednota v životě každého Člověka P od narození do smrti. Dva moderní filosofa vé, kteří nejdůslednějším způsobem odmítli pojem jednotnosti duševní substance byli Hume a William James» Avšak problém pro ně zůstává, tak jako pro filosofii organismu, podati adekvátní vysvětlení této nepochybné osobní jednoty, která se udržuje uprostřed chaotického víření dějů života, 240. Tato osobní totožnost přijímá všechny děje lidské e- xlstence, je tu jako přirozená tvárná hmota, přizpůsobující se všem přechodným stavům života a je postupně měněna nebo formována věcmi, které ua ni působís Je proto různá v různé době, neboř přijímá všechny druhy zkušeností a pohlcuje je svou v a&tní jednotou«proto sama musí být prosta Jakékoliv formy. Nebudeme příliš chybovat, když ji popíšeme jako neviditelnou, beztvarou a vše přijímající. 242, Prostor Je vícedtmensionální.

98 Dualismus; Svět není jenom fysický, ani není jenom duchovní podstaty, Ani to není svět j edlný s mnoha podk» zenými oblastmi, Ani není svět úplným faktem, ve své podstatě statickým, s Husí tměny. Kdekoliv se nam zjeví zrůdný dualismus, je to jen proto, ze zaměňuje abstrakci s konkrétním faktem. Vesmír je podvojný, poněvadž, v plném slova smyslu, je stejne přechodný jako věcný. Vesmír Je podvojný, neboř každý konečný jeho jev je fysický i duševní. Vesmír je podvojný, poněvadž každý jev vyjadřuje abstraktní průmět. Vesmír je podvojný, poněvadž každá událost spojuje jeho tvarovou bezprostřednost s jeho objektivním zaměřením. Vesmír je pomnožný, neboř zcela a beze zbytku je možno jej analysovat do mnoha konečných jevů - cl, jak v karteziánské terminologii by bylo vyjádřeno - v mnohé res verae. Vesmír je jeden, z důvodů vesmírné imanence. A takto vypadá dualismus kontrastu mezi jednotou a mnohostí. Celým vesmírem převládá jednota protikladů, která je podkladem dualismu. Z kapitoly "Sdružování": 264. Všechny nižší formy živočichů a všechno rostlinstvo postrádá jakoukoliv převahu určité části organismu. Proto např. strom představuje demokracii Prvek věčnosti v povaze Boží, jenž v jistém smyslu je mimo čas a v jistém smyslu existuje v čase, může navázatl s jednotlivou dusí zvláštní Intensivní vztah vzájemné Imanence. Takto v určitém významném smyslu existence duše může býti osvobozena od své závislosti na tělesném organismu Z kapitoly "Jev a skutečnost": (V této kapitole je Whitehead s určitými výhradami zavázán dílu F.H.Bradleye, který měl na něho význačný vllv.přesto velmi opatrně definuje různé odchylky v názocech) Je chybou se domnívat, Že na rovině lidského intelektu je úlohou duševní činnosti přidat! na Jemnosti a rozma-

99 99 nit ostí detailů k vlastnímu obsahu zkušenosti. Je tomu právě naopak, Duševní činnost Je v podstatě zjednodušující, 2 tohoto důvodu " Jev" Je vlastně neuvěřitelně zjednodušeným vydáním pravé reality c Keni paradoxu v tomto tvrzení, Jen bezprostřední introspekce by nás přesvědčila o slabosti lidských intelektuálních úkonů a o zatemnělé, masivní složitosti našich odvozených pocltůo 2760 Filosofická tradice zcela opomněla zdůraznit, jak velice je důležitá citová stránka v každém procesu vnímání. Naučili jsme se dívat na vjemy Jako na pasivní otisk vněj - sich předmětů, přijatý prostřednictvím smyslů. Nebylo v něm místa pro citovou stránku naší vlastní duše, která vjemy přijímala s rozechvěním, jež je velmi těžko definovat. Pokusím se o popis tohoto procesu; Poznání pravé povahy smyslového vnímání nás vede k u- vědomění, že kvalitativní složka citového ozvuku, vzniklého v tělesné soustavě, je proměňována na znaky v jednotlivých oblastech, Tyto oblasti jsou pak vnímány Jako by byly připojeny k oněm hodnotám, avšak tytéž hodnoty se podílejí na subjektivní formě chápání«(pozn.překlo s Whiteheadova teorie poznání je velmi složitá a obskurní» Pokusím se podat toto stručné vysvětlení: Vnímání není pasivním dějem, neboř je v něm přítomen citový a tudíž tvořivý prvek, kteiý zhodnocuje každou vnímanou u- dálost. Tůn se ve vědomí člověka probouzí utajený, ale neustále přítomný ethlcký prvočinitelj 2840 Mnoho zmatků ve filosofickém myšlení vzniká tím, ze zapomínáme, jak mnohé důkazy a jejich důležitost bývá diktována právě teorií» Nemůžeme totiž dokázat! nějakou teorii důkazem, který ta teorie sama vylučuje Jako irevelantní To Je také příčinou, proč Jakákoliv věda, které se napodarilo stanoval teorii s náležitým počtem důkazů a pokusů, razí si Jen velmi pomalu cestu vývojem«, 285. Tak každá metoda Je určitým štastným nebo méně stastným zjednodušením B Avšak Jen pravdy příbuzného typu

100 loo mohoa by ti zkoumány jakoukoliv metodou anebo vyloženy v termínech 0 diktovaných takovou metodou. Kaidé ijednodušení jest upřílišnené, vzdaluje se skutečnosti. Skutečnost je složitá, připustme tento fakt. Proto kritika Jakékoliv teorie nemela by začínat otázkou: Pravdivá nebo mylná? Avšak mela by spočívat v uvedení příkladů praktického uplatnění a selže»11 v této zkoušce, odhalili jsme Její omyly. Pak poznáme, ze to bylo jen ukvapené a jednostranné tvrzení částečné ptavdy, 283. Filosofie Je obtížný předmět, od dnů Platonových až po naše časy obléhaný nesmírně složitými otázkami. Existence takových nevyřešitelných problémů, vznikajících z jazykových obtíží, je důvodem navíc, aby tato otázka byla řešena. Tak pravým účelem filosofie je, zkoumatl zdánlivou jasnost našeho běžného způsobu vyjadřování. V této spojitosti Je třeba, abychom si připomněli Sokrata. Vhodnou ilustraci můžeme nalézt v dialogu "Sofistovi", kde Plato zastává názor, že "nebytí je formou bytí". Toto tvrzení je nam téměř přehnaným příkladem rozpadu a selhání jazyka a zároveň snahy po vyjádření hluboké metafyslcké pravdy, která je podkladem této diskuse Spekulativní filosofie může být definována Jako ú- silí vytvořit souvislý logický systém obecných idejí, v Jejichž termínech může být vyjádřen každý prvek naší zkušenosti. ^ 287. Filosofie trpěla dogmatickým zatížením, totiž přesvědčením, že Její hypotézy jsou vždy jasné, zřejmé a nezlepsitelné. A pak, jako reakce na tento omyl, nastal odklon k úplnému extrémům popření vší metody. Filosofové se chlubí, že se neopírají o žádný systém. Pak se stanou kořistí záludné jasnosti oddělených výrazů, které právě věda chce překonat, Jiným druhem reakce je snaha předpokládat, že je-11 intelekt tualní analysa možná, pak musí postupovat podle nějaké zavržené dogmatické metody a z toho odvodit, že intelekt jest vnitřně vázán mylnými představami. Tento druh se jeví v antllntelektualismu Nietzscheově a Bergsonově a trochu zabarvuje i americký pragmatismus,,

101 loi 267, Metoda je zptuob, kterým se zachází s určitými daty a s dtkaxy. Jaké jsou důkazy, kterých se dovolává filosofie? Obvykle se připomíná kontrast mezi objektivním postojem starých Řeků a subjektivním stanoviskem moderních myslitelů, jejichž řada počíná Descartem a má své význačné zástupce v Locke-ovi a Hume-ovL Avšak, at ul se jedná o antické nebo moderní filosofy r mohou pojednávat jenom o tom, co je částí jejich zkušenosti. Rekové pojednávali o věcech, které, jak věřili, byly částí jejich zkušenosti. Hume se pouze ptal s Co je naše zkušenostní poznání? Cl "Jak poznáváme"? Toto je právě ta otázka, kterou Plato a Aristoteles odpovídali, čl myslili, ze odpovídají. Vzdyt mluvit! o čemkoliv znamená mluvit! o něčem, co právě z důvodu té mluvy samé jest určitým způsobem obsazeno v aktu zkušenosti. V jakémsi smyslu víme tedy, že to existuje. Na tento bod vlastně Plato poukázal, když napsals "Nebytí Je samo určitou formou bytí". Keč sestává ze zvuků, nebo z viditelných znaků, které vyvolávají či předávají zkušenost jiných věcí. Pokud slabiky nemohou vyvolat vyváženou koordinaci zvuků anebo znaků a vyvolat Jimi určitý smysl, pak tyto slabiky nevykonaly pravý úkol řeči. A pokud určitý smysl není přímo prožit, nemůže být jinak přenesen, nezlí srozumitelným označením jazyka Nemůžeme-li mluvit o téže věci dvakrát, všechno poznání přijde v niveč. Protože řeč může být opakována,pak věci, o kterých bylo mluveno, mají svou určitou existenci v abstraktnu, odvozením z vlastní zkušenosti, Jež byla v řeči popsána n Rozdíl mezi antickými a moderními filosofy je tedy ten, ze staří se tázali "co jsme poznali zkušeností?" - zatím co moderní filosofové se ptají; "co můžeme zkušeností poznat?" 291. Jazyk podává svoje svědectví třemi způsoby; především pojednává o smyslu slov, za druhé o smyslu uzavřeném v gramatické formě a za třetí o smyslu, ležícím mimo jednotlivá slova a mimo gramatické formy, totiž onen smysl,

102 102 ták zázračně zjevený ve velké světové literatuře«jazyk Je neúplný a kusý a zaznamenává pouze určitý přechodný stav ve vývoji člověka. Avšak všichni lidé se těsí zábleskům poznání a hlubšího vhledu pod povrch smyslu slov, která jsou ustálena etymologií a gramatikou. Odtud důležitá úloha literatury, úloha vědy a úloha filosofie - všechny tri jsou svými rozdílnými cestami účastny na vynalézání slov pro zkušenosti, které ještě nebyly vyjádřeny«jako zvláštní případ uvádím jeden a půl verše z poezie,ve které Euripides zhustuje hlavní filosofické problémy, které zaměstnávaly evropské myšlení od jeho dob až po naše časy* (Trojské ženy, «86,7); "Dle, at už jsi zákonitou nutností přírody anebo inteligencí lidstva, k tobě obracím svou modlitbu." Zamysleme se nad ideami, které jsou zde vysloveny: "Zeus", "zákonitá nutnost přírody", "Inteligence lidstva" a "modlitba". Tyto řádky přežily věky a doposud mají moderní zvuk, tak jako tenkrát, když poprvé vzrušily athénské obecenstvo. Zlvotoplsec moderního státníka (John Morley's Life of Gladstone) je cituje, aby vyjádřil vznešenost a slavnostnost životního dramatu, které se zhustuje a přechází do náboženského vidění, A přece Hume by nenašel " otisk vjemu", ze kterého by mohl odvodit pojem "Zeus" anebo "zákonitá nutnost přírody" anebo "Inteligence lidstva", anebo dokonce pojem oné veliké přesvědčující síly, kterou vyjadřujeme slovem "modlitba". Domnívám se, že tyto řádky představují příklad toho, jak dramatická Intuice může triumfovat nad skepsí, podmíněnou temperamentem. 293, Každá zkušenost poznání znamená pro člověka perspektivní vjem světa a stejně tak je 1 on sám pivkem v tomto světě už tím, že je schopen takto vnímat. Zkušenost vnímání zakotvuje Je) tedy ve světě, který přesahuje svět jeho vlastní zkušenosti. Nebot patří k povaze této schopnosti perspektivní-

103 io3 ho pohledu, íe svět takto objevený prohlašuje svou vlastní transcendenci onoho objevu. Každý štít má svou druhou stra» nu ř která Je nám skryta, Tak dovoláváme-li se literatury ^běžného jazyka a běžné praxe, vzdalujeme se rychle od úzké základny smyslových dat, jak nám Je představuje moderní epistemologie v přímé introspekci. Svět, obsažený ve zkušenosti, je totožný se světem mimo zkušenost, sama zkušenost Je uvnitř světa a zároveň svět je uvnitř naší zkušenosti. Je ú- lohou kategorií, aby objasnily paradox vzájemného spojení věcí - mnoha věcí? jeden svět zevně a jeden uvnitř 293 Ve filosofii linguistická rozprava má být nástrojem, ale nikdy se nemá stát naším pánem. Jazyk Je nedokonalý ve slovech i ve formách. Tak objevujeme dva hlavní omyly kterým filosofické metody často podléhajíc Jeden z nich je kritik cká nedůvěřivost k adekvátnostl jazyka a druhý je nekritická důvěra v umělý postoj tntrospekce, Jež je považována za základ pro epistemologii«294. Není pochyb o tom, že filosofie je ovládána svou minulou literaturou více než věda. A je to tak správně. A- však prohlašovat!, že filosofie Je zaopatřena dostatečným počtem technických výrazů, aby byly zcela postačující jejímu vývoji a účelu, které by zcela vyčerpávaly její smysl, je zcela nepravdivé, nepodložené a mylné B 295. Důležitost věci je závislá na hledisku, s kterého na ni pohlížíme a na učelu, který jí připisujeme, 297 Jeden vynikající filosof censuroval v tisku moje použití slova "cit", poněvadž prý ho bylo použito ve filosofii ve smyslu, ve kterém ho doposud nikdy předtím použito nebylo, Tento fakt vrhá zajímavé světlo na důvěru v přijatou technickou fraseologll, Jež panuje ve filosofll e 3oi Hlavní metodou filosofickou v Jednání s fakty je popisné zobecňování» Filosofie tedy představuje vzestup od jednotlivin k obecnlnám za účelem pochopení možnosti seskupování, 304. V průběhu zobecnování vyvstává nový proud my šle-

104 io4 tl{; události nastanou a pak zmizí» Ve svém nastávání jsou bezprostřední, okamžité a pak zmizí do minulosti. Zmizely, zanikly,* neexistují tudíž více a přešly do nebytí. Plato Je nazývá věcmi, "které se neustále stávají a nikdy vlastně nejsou*(ttmaeusx Avšak nezlí Plato napsal tuto větu, dosel k jedné ze svých velikých metafysických generallsací, totiž k objevu, který je důležitý pro nasi úvahu. Napsal v Sofistovi, ze "nebytí samo je formou bytí". (Zde autor cituje tuto myšlenku po páté; zřejmě mu učarovala. Na protější stránce je pak citována po šesté Pozn.překl X Plato aplikoval tuto doktrínu jenom na své věcné formy. Měl však aplikovat tutéž doktrínu 1 na věci, které zanikají. Tím by pak byl Ilustroval jiný aspekt metody filosofické generalizace. Jestliže totiž objevíme nebo stanovíme nějakou obecnou ideu, pak nemá být omezena jen na předmět, jehož podnětem vznikla Zánik je podnět k novému vzniku. Tak jako minulost zaniká^ tak nastává budoucnost* Z kapitoly " Civlllsace" Pravda tkví ve shodě jevu se skutečností. 3l8o Jedná -li se o pravdu vyjádřenou symbolem, pak určitý vjem, který přenesl jev do vnímající mysli, vyvolává vjem skutečnosti, takže subjektivní forma těchto vjemů je shodná. Přesto však není přímého kausálního vztahu mezi jevem a skutečností^ v žádném přímém smyslu není jev příčinou reality anebo realita příčinou jevu. Z kapitoly "Krása"; CPozn.překl»: Podstatou vnímání je "citová shoda", která byla vysvětlena u str.276. Zde Je podána znovu, poněkud jinými slovy) Jest Částí tohoto učení o poznávání vnímáním, že kvalitativní obsah vnímaného předmětu vstupuje do hodnot, které tím byly vyvolány na subjektivní straně onoho vjemu.

105 105 Pak tedy hlavní principy této doktriny budou tri: 1. Doktrin a o shodě cítění, jez existuje v prvním stadiu procesu vnímání. 2,Doktrína o kvalitativním prvku, jenž vytváří a podmiňuje činnost duševního pólu. 3.Doktrína hodnocení, jež je v přímém vztahu k primordiální povaze Bozi Číňané a lékové dosáhli určité dokonalosti civilisace - obě jsou hodny našeho obdivu. Avšak ani dokonalost nesnese unavnost nekonečného opakování. U drze ti civilisaci s intensitou jejího prvotního vzestupu, vyžaduje více nežli naučené moudrosti. Dobrodružství ducha Je především zapotřebí, totiž vyhledávání nových dokonalostí, touhy po nich, zápasu o ně Musíme si uvědomit, že tak, jako existuje positivní a bezprostřední pocit ztracené harmonie, tak také existuje v lidské mysli positivní a bezprostřední pocit, že harmonie bylo dosaženo. A tiení to jenom fakt jednotlivé zkušenosti,který připouští oba tyto pocity, ale nad nimi a mimo ně existuje ještě positivní pocit celku, který Je harm onisu j e, O- bojí jsou nám všem dobře známé Umění v ne j lepším slova smyslu představuje příklad uplatnění metafysické doktríny o pronikání absolutna relativitou. V uměleckém díle relativita se stává harmonií komposice a absolutnost jest působení oddělené individuality, jež se zdokonalila spojením obou faktorů. Tak umělecké dílo o- bohacuje především osobnost umělce samého Nesmíme nikdy zapomínat na to, Že v oceňování jevů je základem všeho zdání pravá skutečnost. Z kapitoly "Pravda a krása": 341. Teleologie vesmíru je zaměřena k utváření krásy. Tak jakýkoliv systém věcí, který v širším slova smyslu je krásny, je stejnou mírou ospravedlněn ve své existenci, 341. Pravda, pojata ve svém nejdůiežitějším smyslu, týká se vztahů mezi jevem a skutečností Krása jako cíl Je ve své podstatě svébytná a ospra-

106 i o6 vediríuje sama sebe Typ pravdy, kterého je zapotřebí pro poslední vypětí krásy, jest objev a ne opakování. Pravda, které je zapotřebí pro taková vypětí krásy, jest zdokonalení vztahu mezi jevem a realitou v tom smyslu, že zdání načerpává nové zdroje citu z hloubek skutečnosti. Je to tedy pravda cítění a ne pravda slovního vyjádření. Pravda nejvyšší krásy leží mimo slovníkový význam slov Z těchto funkcí pravdy ve službách krásy, uvědomění pravdy stává se samo o sobě prvkem, který vzbuzuje a zdokonaluje krásu cítění. - Mimo krásu pravda není ani dobrá ani Špatna Umění jest ucelné uspořádání jevu ve vztahu ke skutečnosti. "Účelné uspořádání" předpokládá cíl, kterého je dosaženo s větším nebo menším úspěchem. Tento cíl, který je cílem umění, je dvojí: pravda a krása. Zdokonalené umění má jenom jeden cíl, a tím je "pravdivá krása". Avšak přesto je dosaženo určitého úspěchu, když je dosazeno jedné nebo druhé složky o sobě. Není-li přítomna pravda, ocitá se krása na nižší úrovni; bez krásy pravda klesá do všednosti. - Hlavní důraz ve spojení pravdy s krásou je však kladen na pravdu Dobro vesmíru nemůže být odloženo navždy. Soudný den je důležitým pojmem a připomínkou: Den Soudu je stále s nami Věda a umění jsou uvědomělé snahy touhy po kráse a pravdě. V nich - v neustálém pohybu lidského ducha - se vyvíjejí různé instituce a povolání. Chrámy a obřady, kláštery s životem zbožného odříkání, university jako střediska u- čení a bádání, lékařství, právo i obchod - to vše představuje podíl na onom cílu civtlisace, v jehož uvědomění a při jehož postupném uskutečňování zachovává si lidstvo zdroje harmonie pro svou vlastní potřebu objevné a tvůrčí podnětnosti Civiliscvanou společností lze nazvat takovou společnost, jejíž Členové usilují o těchto pět hodnot: pravdu, krásu, objevitelské dobrodružství ducha, umění a - mír.

107 107 Mix, který zxle mám na myslí, není negativní pojetí netečnosti. Je to positivní cítění, které korunuje "život a pohyb" duse. Je těžko je definovat a těžko o něm mluvit. Není to ani naděje do budoucnosti, ani zájem o současné detaily. Je to rozšíření našeho citového života, které má svůj původ v naléhavosti hlubokého metafysického pohledu, slovně nevyj adřitelného a přece bezprostředně přítomného v koordinaci hodnot. Jeho prvním projevem je napětí, které vede duši k poznavani. Toto hnutí vychází z duše, která je vedena sebepoznáním. Takto mír přináší s sebou překonání osobnosti. V něm tkví převrácení relativních hodnot na onu stranu "štítu", poznamenanou absolutnem. Především je to důvěra v účinnost krásy. Dále je to tušení, že toto zdokonalovací úsilí je jakýmsi klíčem, který otevírá poklady, jichž by úzce uzavřená povaha věcí snadno nevydala. Prvek nekonečnosti je na něm zúčastněn jako výzva mimo hranice. Jeho citový vliv je patrný v uklidnění rozháranosti, která oslabuje. Lépe vyjádřeno, tento vliv udižuje mír prameny energie a zároveň je ovládá tak, aby byly odstraněny vlivy jej oslabující Zážitek míru je většinou mimo jeho bezprostřední ú- cel. Jeden z plodů míru je ona vášeň, jejíž existenci Hume popřel, a to láska k lidstvu Mládí je zvláště přístupno visi míru, která znamená harmonii duševní činnosti s ideálními cíly, které leží mimo osobní uspokojení. Všechna veliká náboženství zřetelně ucí, že dokonalost života tkví mimo dosah cílů jednotlivé osoby, 377. Dosažení pravdy náleží k podstatným přínosům míru. Tím chci říci, Že intuice, z níz povstala touha po uskutečněni míru., má za svůj cíl onu harmonii, jejíž vnitřní souvislost podmiňuje pravdu. Nedokonalost, chyba, nedostatek v pravdě, omezují harmonii V srdci povahy všech věcí leží sen mládí a sklizeň tragedie. Dobrodružství vesmíru začíná snem a sklízí tragic-

108 log kou krásu. Toto je tajemství spojení Živého úsilí a míru: ze utrpení se končí a naplňuje ve vrcholné harmonii. Bezprostřední zkušenost tohoto konečného faktu, který spojuje mládí a tragedii, je smysl míru. Tímto způsobem svět je podrobován moci přesvědčování o těch dokonalostech, které jsou splnitelné jím a v něm.

109 io9 Josef Kratochvil ZOOPSYCHO LOGICKÉ A ZOOSOCIOLOGICKÉ BADATELSKÉ PROBLÉMY ZlVOTA SOBU (Z připravovaného IV.dílu PROBLÉM ZOOPSYCHOLOGY A ZOOSOCIOLOGIE, Ukrajinská svobodná universita ) 1. Úvod. Stanovení problému. V souvislosti s aurignackou kulturou, tedy více nez let před Kristem, zmiňuje se archeologie a paleontologie o početných nálezech sobích kostí (Rangifer ) a doba la madeleine- ská mluví výslovně o " magdalens - kých lovcích sobů). Tito lovci neměli Žádný vztah k nějakému chovu sobů, ale znali dobře řadu Životních zvyků a instinktivních struktur sobů, že jak dokazuje AUGUSTA dovedli vyňal éz ti řadu vhodných způsobů, jak (na základech znalosti e- thologie sobů) se těchto zvířat jakožto lovné kořisti co nejsnadněji zmocnit. Prof. J.AUGUSTA dokazuje, že magdalénští lidé budovali a užívali již i pastí, tj. jednoduché ohrady s jediným vchodem, který býval rychle zatarasen, když se lovcům podařilo vehnat zvěr dovnitř. Studium dnešních ohrad (corralů), jakýchsi to "pastí", do nichž se vhánějí sobi za účelem porážky a značkování, mne přesvědčilo, že mezi pastmi pralovců a corraly dnešních Laponců nebo Eskymáků na AI ja see a v Kanadě není podstatný roždí 1. Jen bratři LO- MENové, ne j zkušenější chovatelé největších stád sobů (Lomen Commercial Company) zavedli několik zdokonalení corralů. Je zajímavé, že sob je zvíře, o němž dokazuje řada badatelů (AUGUSTA, STEINBACHER aj.), Že bylo jedním

110 1 lo z nejhojnějších zvířat v Evropě; má tedy sob, nebo stáda sobů velmi úzký biologický vztah k člověku po celé desítky tisíciletí a přece v oboru zoopsychologie Je o sobu velmi malo mámo a u většiny zoopsychology v jejich klasických pracích najdeme jen nepatrnou zmínku o těchto zvířatech. Byl jsem překvapen, když jsem zjistil na svých badatelských cestách, ze ani Samové, tedy Laponci (učitelé chovu sobů u Eskymáků jak na Aljašce tak v Kanadě) vědí o svých zvířatech a jejich vlastnostech poměrně velmi málo a jen jednosměrně.daleko lépe znaj^napr. své ovčácké psy. Nejvíce se zabývá zoosociologlí sobů ALVí KDES a ROUSSEAU; jejich vývody se však vztahují hlavně na tzv, divoké soby (organisace stáda divokých sobů), dále LEHT1SALO a v nejnovější době MÖHR, která si všímala hlavně sobů v zoologických zahradách. Přitom nutno říci bez nadsazování, ze sobi jsou jedním z nejzajímavějších zvířat jak pro zoopsychologa, tak pro zoosociologa. V podstatě souvisí jejich ethologie velmi s psychologií a sociologií člověka-pěstitele, v první řadě s životem Laponců nebo Eskymáků. Jestliže všechna domácí zvířata se přizpůsobila životu a zařízením svých pěstitelů, tedy lidí, a vlivem lidských zásahů prodělala řadu fyziologických, morfoiogických i psychických hlubokých změn, je sob v tomto ohledu velkou výjimkou, nebot zde se člověk hlavně přizpůsobil zvířeti, a to takovou mírou, Že celý život pěstitelů a pastevců sobů je zařízen a projevuje zytmus života stada sobů. člověk je tu vlastně jen jakýmsi "vedoucím zvířetem", které sice rozhoduje nad životem a smrtí svých poddaných, ale který se podrobuje jejich tisíciletým zvykům a instinktům a jen tím podvědomě dociluje positivních výsledků v chovu zvěře. Ne nadarmo nazývá Jacques ARTHAUD Laponce "Demiers Nomades du Grand Nord", neboť se zdá, dokud budou Laponci poutáni na soby, dotud budou nuceni k nomadskému životu. Je třeba říci, Že také eskymáčtí pěstitelé a pastevci sobů se v posledním století stali pravidelnými nomády, ač dříve byli spise jen lovci severoamerických caribou, příbuzných

111 to sobů. Je zajímavé uvědomit si pravidla, která vštěpovali laponstí učitelé, pěstitelé sobů svým eskymáckým žákům.prvním pravidlem, jak uvádí M.MILLER, bylo: "Men do not take care of deer, but deer take care of men." Jiným pravidlem bylo: "Your job is to follow the deer, then, and not try to make them follow you." A důraznou připomínkou a životní zkušeností generací Laponců bylo tvrzení: "They (=sobi) can live without you, but you cannot live without them." Ze se Laponci sami těmito moudrostmi i dnes řídí, o tom jsem se mnohokráte přesvědčil i když dnes používají mnohých vymožeností techniky i na fjellech a při putování stád sobů. Tak pásová snezní vozidla jsou ve Pinmarku i na Aljašce a v Kanadě dosti rozšířena a při přepravě sobů na letní pastviska, např. na ostrovy, používají Laponci i motorové čluny k dopravě slabších zvířat, která by asi pri plavbě takových lo i více kilometrů přes moře zůstala vyčerpáním pozadu za stádem a pravděpodobně se utopila. Tedy, jak z řečeného patrno, podrobují se pěstitelé sobů na prvém místě jejich stěhovacímu pudu, který nutí soby vyhledávat jiná pastviska v zimě a jiná v létě, nehledě k dalším změnám pastvist na jaře a na podzim. Studium tohoto zjevu ukázalo, že slouží jedinečně vyrovnání biologické rovnováhy v přírodě, neboř např. změna zimního pastviště za letní uchrání poměrně citlivé rostlinky - liše jníky (zvi. Cíadonia rangiferina) před zničením a vyhubením tím, že by byly rozdupány kopýtky sobů (v zimě jsou chráněny sněhem). "Botanikové poukázali na velmi pomalý růst této podivuhodné rostliny. Stěhovavý pud však chrání soby i před dalším ohrožením biologické rovnováhy, před morem severu, před miliardami komárů. M.MILLER tvrdí, že komáři způsobují masové psychosy sobů, panický utěk (splašení se), a že sobi trápeni komáry nežerou a hledí se před nimi ukrýti např. tím, že zalezou pod nízký porost nebo že se ponoří do vody. Vítr, silný vítr na mořském pobřeží a na ostrovech, která slouží za letní pastviska sobů chrání zvířata i lidi od tohoto utrpení. Mohli Ill

112 112 bychom, zde uvésti ještě řadu dalších bodů 11a zdůvodnění hodnoty stěhování a změny pastvisk, leč odkazujeme na další kapitoly, kde se k tomuto problému vracíme. Badatel HER- RE analysu je problém domestifikace sobů a dokazuje, že sob presto je pravé domácí zvíře, i když se zevně a svými zvyky mnoho od divokého soba neliší. Vliv člověka na chov sobů se vsak zdá by ti spise negativní, nebot ve srovnání s výchozí formou (Stammform) podle HERRE je u všech domácích zvířat kromě sobů patrná záměrná selekce, výběrový chov zvířat, který způsobil hluboké anatomické, morfologické a fysiologické i psychické změny domácích zvířat oproti původním divokým formám. Všimněme si třeba holubů, nebo psa, nebo skotu apod, a srovnejme je se sobyl 2 ) Uvalme jak se proti původnímu přírodnímu prostředí změnilo prostředí, ve kterém žije holub domácí (zvi.druhy voláčů, kteří se drží vysloveně na selském dvore a žijí ze sypaného zrní), pes (mnohý se po celý život nehne ze dvora, kde je uvázán apod.), skot, kur domácí atd. Naproti tomu prostředí soba domácího je v podstatě nezměněno oproti prostředí soba divokého. H1LZHEI- MER tvrdí, ze Životní podmínky domácího a divokého soba nejsou vůbec rozdílné. To vše ovšem vyžaduje dalšího prozkoumání, nebot i když se člověk přizpůsobil sobům a jejich Životnímu rytmu, přece jen namnoze dosti zasáhl do jejich Životních podmínek, z.vlástě kastrací a jinak. Faktem je, ze domácí sobi jsou oproti divokým poněkud "pozadu", tj. mají menší postavu, slabší konstrukci atd., tedy pravý opak toho, co je mezi výchozí formou napr. kuru divokého a kuru. domácího. 3) To je způsobeno tím, že pěstitelé sobů sice provádějí pravidelnou kastraci, ale nikdy podstatně nezasahovali a nezasahují do selekce při chovu sobfy např. zákony dědičnosti nejsou využity, ale páření sobů v době říje se děje zcela volně (viz porn, 2). Po celé generace je mnohé stádo ponecháno bez přimíšení cizí krve, jak tvrdí HERE (tzv.blutauffrí.- schung), což jest pro chov domácích zvířat eminentně důležité. K páření jsou připouštěni jen jelínci do tří let. Starší

113 113 samci jsou vymýškováni (kastrace), takže se spojují jen velmi mladí ne vidy plně dozrálí samci se samicemi mnohdy až do 13 let (ba i 23 letě samice mívají ještě výjimečně telata) Tito mladí jelínci nesvádějí v době říje velké boje, nebot nejsou na výši své samčí síly, aby tak podle Darwinova zákona přirozeného výběru udrželi jen tu nejsilnější a nejzdravější generaci. Konečně i zásah, člověka při porodu způsobuje, ze mnohá telata, která by v přirozených tvrdých podmínkách zahynula, jsou zachráněna a udržena na životě a jsou pak pokračováním slábnoucího rodu. Jeden z důvodů proč Laponci kastrují starší soby je to, že si takto vyloučí ze stáda nepokoje a těžko ovladatelná zvířata a stáda pak lehčeji ovládají a udrží. Z uvedeného je patrno, že lidské zásahy do sociologické a psychické struktury Života domácích sobů nutno sledovat a respektovat ve srovnávací zoopsychoiogické a zoosociologické studii sobů. 2. Organisace stáda ALVERDES popisuje organisaci divokých sobů zhruba takto: Sobi tvoří stáda. V každém stádu je vedoucím zvířetem ("alfa"-zvíře) nejzdatnější samice, je tu tedy w matrimoniátní zřízení", Tato samice přejímá např. straž nad stádem, když toto odpočívá a přežvykuje (viz denní rytmus stáda!). KdyŽ chce vedoucí samice ulehnout, ihned povstane jiná samice (alfa zvíře) a přejímá "strázní službu". Když vznikne nebezpečí, vedoucí samice dokonce parohy požčuchuje odpočívající zvířata, aby se rychle zvedla. ROUSSEAU také zdůrazňuje sociální charakter sobů a tvrdl o organisaci stada sobů a také caribou toto; Kaz>dé stádo má dvě hlavní skupiny. Jedna skupina tvoří stále střed stada, druha se pak trvale dm na periferii. Druha skupina se pak dělí na další tři podskupiny: první podskupinu tvoří "vedoucí" sobi, kteří jsou vždy v čele stáda, druhou podskupinu tvoří sobi, kteří jsou vždy na bocích stáda a třetí

114 114 skupinu tvoří sobi, kteri jsou vzdy na konci Stada. ROUSSEAU tvrdí, že každé individuum sobího stáda zůstává během celého života ve své skupině a nikdy ji nezmění. Udává dokonce zkušenosti o psychickém charakteru jednotlivých sobů v o- bou skupinách. Tak sobi, kteri patn. do střední skupiny, jsou klidná, mírumilovná zvířata. Sobi, kteří patří do druhé skupiny, tj. do oněch tri podskupin, jsou neklidná, výbojná zvířata, která získávají ne jlepší pastvu a která prvně ulehají k přežvykování. 4) Zkoumal jsem stáda sobů v jižním Norsku, na svédských hranicích u Ráerosu, u mořského pobřeží u Namsosu a ve Finmarku a mnoho jsem také debatoval s laponskými pastýři a zkušenými "lappenfogdy" o Aiverdesových a Rousseauových názorech na organisaci stáda. Nikdo z těch, kdo mají zkušenosti se soby mi nemohl potvrdit, že by tvrzení badatelů Alverdeze a Rousseaua odpovídalo také jejich zkušenostem a pozorováním. Zde je třeba pečlivého, systematického a dlouhodobého experimentálního prozkoumání. Abych mohl ve stádu sobů rozlišit jednotlivá individua, zkusil jsem nejprve označepí velkými barevnými křídovými čísly. Technické provedení však narazilo na takové potíže (každé zvíře k označkování by muselo býti chyceno lasem!), Že jsem zkoušel další metodu a to postříkáním zvířat rozličnou barvou ve tvarech do kruhu, elipsy, jednoduché čáry, křue, trojúhelníku, čtverce atd. Toto označení je také jen dočasné, jen pro jednu periodu, nebot línání srsti odstraní i n e smyt ein ooi barvu. Další systematické bádání v tomto oboru konám s severonorskou veterinářskou stanicí a jejich pokusným stádem, - Předběžné výsledky se jeví takto: Stáda domácích sobů jsou v podstatě pro přírodní poměry často příliš velká -5). U divokých sobů se v takové míre objevují jen v době tahu. Jinak žijí divocí sobi ve stádech poměrně menších, jejichž velikost se občas mění. Příčiny jsou různé a budu se jimi je-

115 115 stě zabývat. V podstatě je to, že přijde-li větší stádo na chudší pastviska, rozptýlí se a roztrhne do menších stád, mnohdy i do malých skupin, které i delší dobu zůstávají třeba takto i- solované. Při prvním větším vzruchu - např. v nebezpečí - spojují se menší skupiny a stáda rychle dohromady. V největšímjiebezpecí, nedojde-li ke splašení stáda, vytváří stáda zvláštní kruhovitý pohyblivý "mlýn*', pro soby typický zjev masové instinktivní psychosy. O domácích sobech by se snad mohlo říci, že jejich sociologické zřízení je často založeno na nepřirozeném, násilném dižení pohromadě více menších přirozených stád. Srovnal bych toj; úlem včel, kde při rojení chytí včelař o- pět nový roj a přlnutíjej usadit se ve starém úle. Ze se stádo domácích sobů většinou skládá z několika přirozených stád, o tom jsem se mnohokráte přesvědčil, když zvířata v denním rytmu po pause dřímoty a přežvykování se nestejnoměrne zvedala a ze společného místa odpočinku a přežvykování zamířilo vždy několik stád do různých směrů a jen zásah pastevců a psů způsobil vždy usměrnění do směru hlavního stáda, které ovšem volilo svůj směr vždy podle vlastní "vůle". Jakmile je zvíře dirigováno směrem, kterým se pohybuje i mnoho jiných sobů, působí stádní pud tak silně, že se celé velké stádo drzí poměrně pohromadě. Také uložení stáda k přežvykování v době zimní pastvy bylo hodně ovlivňováno pastevci. Jakmile po dvou, půldruhé hodině i třech hodinách pastvy (podle hodnoty pastviska) se jevila tendence uložit se k přežvykování, dirigovali pastevci stádo, nyní mnohem snadněji ovladatelné do nějaké od větrh chráněné kotliny (a takových je na fjelech nesčetné mi ožství, bažiny, rybníky a jezírka apod.) a zvířata se pak tam většinou uložila. Ta, která se zdála nespokojena s vybraným místem a chtěla dále, byla pastevci přinucena k tomu, aby se držela u hlavního stáda, které ulehlo a tak i většina těch se brzy uložila k ostatním. Doba přežvykování

116 116 a odpočinku stáda je i pro pastevce dobou odpočluku. V tu dobu si pastevci vaří kávu a opékají sobí maso a to opodál stáda, aby je uerušili. Je zajímavé, Že domácí sobi mají většinou dosti značnou útěkovou vzdálenost, že áž na výjimky, zvláště ochočená zvířata.nedovolí ani pastevcům, přiblížit se ani v době odpočinku, kdy se však útěková vzdálenost individuálně zmenší. Tak přiblížíte-li se takovému ležícímu stádu, nezvednou se prvně vždy okrajová zvířata, nýbrž některá již třeba v třetí či čtvrté okrajové řadě dříve než jiná. Prvně se zvednou a pozorují. Přiblížíte-li se ještě více, zvolna se vzdalují. Náhlý pohyb dovede zvednout celou skupinu zvířat, někdy celé stádo, které pak již neulehá ale dá se do pohybu. Odpočinek a přežvyk ování je pak přerušen. Zvířata se rozptýlí v mnohem větší počet menších stád než obvykle, ale Šikovný pastevec se psem dovede stádo opět velmi rychle obrátit a zahnat zpět do kotliny a kupodivu, zvířata se opět uloží ihned k novému odpočinku a dodrží svůj pravidelný rytmus. Podotkli jsme, že sociální pud sobů - stádní pud - je největšim pomocníkem Samů a udržuje pohromadě i větší, uměle pohromadě udržované pohromadě* Individuálně o- všem působí i určitá ethologická síla, která pouta jedince k rodině, k rodu. Malé tele drží se u matky zporádku tak, Že matka a kolouch připomínají spise jednu bytost na osmi nohách, ale i později následuje tele matku a když tato již odkojila dalsi sourozence dm se pri ní. Kromě toho se drzí určitá individua ráda pospolu, v ročním rytmu mnohdy odděleně samice, kastráti, jelínci a často i jako samotáři na jare a zvláště na podzim statnější jeleni, pokud se náhodou ve stádě domácích zvířat vyskytnou. Je vidět, že zoopsychologické problémy se prolínají se zoosociologickýml Poměrně malo zkusenosti a bez vedeckeho overení jsou tvrzení některých badatelů o "věrnosti sobů" vůči svému stádu. Badatelé HAD WEN a také PALMER tvrdí, že so-

117 117 bi oddělení a odvezení od svého stáda se vracejí ke svému stádu pres úžasné dálky, vedeni jedinečným orientačním " smyslem" a že dovedou projít i několika cizími stády a ne - dají se splésti a vracejí se ke "svému stádu". Podle záznamu o velkém tahu sobů. z Aljašky do Kanady ze zpráv Carla LO- MENa, M.MiLLERa, A.BAHRa, A.R.EVANSe aj. vysvítá, že z původních 3ooo sobů hnaných z Bucklandbay v Aljašce do Kittigazuit došlo jen lo % původních sobů. Ostatní se po cestě různým způsobem ztratili, ale nikdo nepodává zprávu, že by se byli někteří z těchto sobů vrátili do Bucklandbay. Nevím, zda to snad nebylo utajeno z obchodních důvodů, ale k této domněnce by nebylo důkazů, nebot LOMENové pokládali celou akci více za podnik cti než obchod. Domnívají se, ze se ztracení sobi zatoulali a připojili k menším stádům Eskymáků, kterých bylo na cestě dlouhé 3ooo km mnoho. A tu byla kontrola zatoulaných sobů takřka nemožná. Pokusy s orientačními schopnostmi sobů a s věrnosti stádu jsou velmi obtížné a těžko proveditelné již pro zvláštní vžitou tradici mezi Laponci. Zmocnit se cizího soba, tak aby o tom nikdo nevěděl, pokládají Laponci obecně za velkou čest a šikovnost. Chlubí a vyprávějí si o tom u táborových ohňů, ale kdyby někdo chtěl svého soba, nebo i celé stádo zpět, nepodaří se mu to, nebot cizí sobi jsou rychle poráženi, aby nebylo stop. Tak sobi, kteří by byli k výzkumným účelům vypuštěni daleko od stáda, ztěžka by asi mohli vykonat svou dalekou pout zpět. Přesto hodláme 1 takové pokusy uskutečnit, pravděpodobně v Norsku. Denní rytmus Života sobů je poněkud jiný v létě a poněkud jiný v zimě, nebot je nutno si uvědomit, že v zimě žije sob většinou ve stálé tmě či lépe v šeru, neboř sněhové plochy nedovolí nástup úplné tmy, jak ji známe ve střední Evropě a na jihu. A v létě žije ve dnech, kdy slunce nezapadá po 24 hodin. Presto zimní i letní rytmus spočívá ve střídání doby pastvy a doby odpočinku. Pokusil jsem se to

118 118 vyjádřit schematicky 7). Je třeba si uvědomit, že individuální odchylky jsou tu setřeny societou stada, ale projeví se na příklad u samic matek v době, kdy se tyto na jaré oddělí od stáda a žijí jen se svým kolouchem; projeví se v době jarní u menších skupin jelínků, i kastrátů a podobně. Na srovnání s denním rytmem poslouží schéma ročního rytmu soba. 1 zde jsou odchylky krajové a takové, které spočívají na speciálním charakteru stada. Třeba říci, že jak jedinec, tak stádo je tu poměrně dosti elastické. Nejtypičtěji se to jeví v případě sobů norských, kteří byli přesídleni na Antarktidu, a kde se životní rytmus rychle plně změnil, převrátil oproti roční době v Norsku. Tak např. sobí laně se telí místo v květnu až v říjnu a listopadu a přirozeně i říje samců je posunuta na duben a květen. Je nutno uvážit, že klimatické podmínky antarktidy jsou právě obrácené jako v arktidě, takže tato změna má své biologické oprávnění. Zůstává však důkazem užasné elasticity Životního rytmu sobů. Pokládám za velmi pružnou i vnitrní organisaci stáda, která Částečně podléhá zákonům zvířecí hierarchie, jak ji objevil norský badatel SJEDE RUP-EBBE. Třeba říci, že se velice liší od hierarchie hejna slepic nebo holubů nebo racků, nebot konkurenční boj o potravu tu nehraje tak důležitou ulohu a sociogramy stád sobů nevykazují vyhraněných typů "alfa", "beta", "gama" a "omega" - zvířat, ale častých přechodů. Dosavadní zoosociologická a ethologická bádání v tomto oboru vykazují značnou mezeru. Prostudoval jsem stovky leteckých snímků stád sobů, které pro ^ IDE RES ELYVE- SELSKAP A,S. pořídil letec a badatel E.SK APPEL a jeho spolupracovníci. Ukázalo se, že se stáda sobů pohybují hlavně ve třech formacích, které potvrzují složení jejích stádních sociogtamů. Jsou tu jednak tvary klínovité, jednak protáhlé tvary hadovité a jednak tvary oblé, elipsovité. Jde tu hlavně o stáda divokých (zdivočelých) sobů z prostoru Rondane a Dovrefjelu a počet jednotlivých stád (v různých ročních do-

119 119 bách) se jevil takto: loi, 73, 133, 236, 770, 838, 236, 123, 83, 300, 599, 730, 1130, 730, 243, 191, 133, 94, 137, 196, 2o2, 342, 440 sobů atd. Třeba podotknout, íe se větší počet sobů vztahuje na jarní a podzimní tah sobů a že menší skupiny, napr. 2o, nebo 6, 3 atd. letci nefotografovali. Pozorování menších skupin sobů mi však umožnilo snadnější získání sociogramů k průzkumu hierarchického pořádku stád (chystám o tom podrobné pojednání s přesnými daty). Dnes možno již mluvit o specielní sobí hierarchii, která spočívá na značné elasticitě a více na vnějších faktorech. Je zajímavé, že většina norských znalců sobího Života, s nimiž jsem debatoval o problému hierarchického pořádku ve stádu je přesvědčena, že sobi nemají zvláštních vedoucích zvířat, řekl bych vůdcovských " alfa" - typů, jak je známe u opic, slepic, holubů apod, a že nikdy nepozorovali hierarchické uspořádání v stádu sobů. To je názor např. Pera Holakera, A ge Wildhagena, lappenfogdů Arne Pleyma a A. Galůna, veterinářů kosn. Skjeneberga i asis. Muvinkela aj. 3. Problém individuality Oproti všem ostatním jelenovitým (Cervidae) maji jedine sobi parohy u obou pohlaví. Parohy samců (jelenů) jsou sice všeobecně mocnější a někdy podivuhodně zformovány, parohy laní jsou většinou menší, skromnější, ale jen oko znalce dovede parohy obou pohlaví rychle rozlišit. U kasírovaných jelínků podobají se parohy mnohdy parohům laní. Co je však nejpozoruhodnější u sobích parohů je to, že žádnému systematiku se nepodařilo objevit přesná pravidla rhstu a formulace parohů, ač se o to několik svědomitých badatelů po>oušelo. Nás zajímají sobí parohy hlavně ve vztahu k individualitě sobích jedinců a k jejich vztahu k uplatnění se individua ve stádu. Tak jako otisky prstů jsou tak rozličné, že každý jedinec může býti jimi individuelně zaregistrován, tak je to-

120 120 mu i s rozličností sobích, parohů. Otisky papilámích linií prstů zůstávají ovsem po celý život stejné, kdežto sobi své parohy každý rok mění. A konečně třeba dodat, ze v určitých výjimečných chovech jsou i bezrohé samice, zvláště např. v zoologických zahradách v Stockholmu a v Berlíně. Zoopsychologické studie A. FORTMANN A dokazují, ze parohy mají hluboký vliv na zvířecí individualitu a na sociální postavení individua ve stádu. Mohutné jelení parohy podpírají autoritu v hierarchickém pořadí a jejich ztráta vede k značné zoopsychologické změně, např. k ztrátě vedoucího postavení ve stádu, k změně individuálního vztahu k prostředí, k ztrátě "odvahy" apod,(používám zde antropomorfisujících výrazů jen k opisu). Je pochopitelné, ze i kastrace samců je hluboký zásah do psychické struktury zvířat. Zvířata jsou snadněji o- vladatelná, více podléhají stádnímu pudu a jejich individualita není tak vyhraněna. Toho jsou si odedávna vědomi laponstí pastevci sobů a proto věnují kastraci tolik pozornosti, namahy a péče. Kastráti ztrácejí parohy do tři měsíců po kastraci a nove nasadí parohy podobné samicím. Sobí lane podizí parohy v zcela jiném pořadí nez jeleni. Souvisí to přirozeně s porodem sobích mláďat. Když se samice odloučí počátkem května od stáda, aby většinou v o- samocenostl porodily mladá telátka, mají ještě staré parohy, zatím co jeleni mají v tu dobu jen malé paličky nově se vyvíjejících parohů. Tyto od stáda odloučené sobí laně jsou mnohem odvážnější, opatrnější a dovedou obratně užívat kopyt i parohů. Po porodu však parohy poměrně brzy ztrácejí. Pozoroval jsem sobí lan s jednodenním kolouchem. Jak známo je kolouch schopný postavit se na nohy jiz několik hodin po narození. Zpozoruje-li lan nějaké nebezpečí, obchází kolouska připravena zasáhnout k jeho obraně. Je-li kolouch uz schopen se zvednout, prchá s ním od rušitele do samoty do

121 121 bezpečí, stále se vsak ohlíží a kolouch se drzí tak u jejích zadních nohou, ze jak tvrdí LOMEN vše vypadá jako jedno tělo s osmi nohama. Srovnával jsem sobí laň s jednodenním telátkem s jinou lani, kterou jsem sledoval, a která mela koioucha pětidenního. Oproti první lani měla již jen jeden paroh a prchala mnohem rychleji. Po kolouchovi se ani neohlížela a ten ji sledoval v těsné vzdálenosti po boku nebo za ní a nevzdálil se nikdy více než na 2-3 m. Po dvou dnech ztratila tato laň i svůj druhý paroh. Parůžky koloúšků v prvním roce slouží podle některých badatelů, k tomu, že zvíře, které si nemůže tak snadno samo vyhrabat lišejník z hlubokého sněhu, trká jimi starší laně a jeleny tak, že jim tito popustí své vyhrabané sněhové jámy, aby tak mladí mohli k pottavě. 1 když mají parohy u sobů biologicky mnohem větší význam a zvi. v obraně proti vlkům, kdy stádo vytvoří tzv. "mlýn", zdá se, že oproti jiným jelenovi tým nemají tak velký vliv na psychickou strukturu individua. Krotkost a ochočenost tzv. domácích sobů závisí na dvou faktorech: i) od vztahu ke stádu; 2) od vrozeného individuálního založení. Další řádky problém lépe osvětlí: Zvířata, která jsou v době organisace velkého stáda, tedy hlavně v zimní době a při tahu sobů. (migration, "Wanderung) poměrně krotká, takže třeba lížou pastevci sůl z ruky, stávají se v době rozptýlení stád - tedy hlavně po jarním tahu, velmi plachá a divoká. Jmenovitě laně, které mají telata, stávají se po porodu tak plachými, že jejich útěková vzdálenost (Fluchtdistanz) se rovná útěkové vzdálenosti sobů divokých. Stejně málo ovladatelní a s poměrně velkou útěkovou vzdáleností se pohybují menší i větší stáda jelínků, planých laní a kastrátů a nezřídka i samotáři. Laponci v tuto dobu neovládají svá stáda, která se rozptylují tak značně, že sami Laponci neví, kde přesně jejich zvířata jsou. Proto řeší tento problém tak, Že prostě v tuto dobu "přenechají stádo samo

122 122 sobě", tj. nezasahují do organisace stád, dokud se opět sám od sebe nezesílí stádní pud a zvířata se opět sama nespojí do větších stád. Započínají to sobí laně, které opouštějí svou samotu a isolovanost a vyhledávají i s novými telaty větší stáda, kde se "cítí" opět bezpečnějšími. Pak jsou stáda zase lépe ovladatelná. Nápadnou individualitu jeví někteří sobí jelínci i laně tím, že se od stáda často oddělují, pasou se opodál a když již celé stádo uléhá k přežvykování a k odpočinku, oni stale se ještě paství v blízkosti druhých a teprve jako poslední také ulehnou. Nelze jim primát úlohu jakýchsi strážců, je to spise vnitřní, individuální neklid a pohyblivost, nikoliv strážní služba, když zůstávají déle na nohou. Tito sobi se v době rozptýlení stáda mnohdy úplně isolují, ale cítí-li ohrození snaží se dostat se ne j kratší cestou k stádu. Přitom neběží proti větru, jak tvrdí většina znalců života sobů, ale velmi často po větru za stádem, které necítí, nevětří, ale ku kterému je vede schopnost pamatovat si místo, kde se se stádem naposledy setkali. Tito sobi jsou Laponcům většinou velmi dobíe známi, jsou to oni, kteří se dají ochočit k tomu, aby lízali sůl z ruky a dokonce aby táhli Laponcům saně. 1 tažný sob musí však být chycen lasem a po splnění úkolu, po denní stanovené rutě, dostane opět svobodu, tj. jde se pastvit "kam chce, ovšem při stádu. Je třeba říci, že procento těchto jedinců je ve stádu poměrně malé, ale každý Laponec ví, kterého soba může vycvičit pro sáně a ochočit, a u kterého by byla podobná práce takřka marná. Snažil jsem se najít v literatuře o sobech přesné, vědecky doložené záznamy o bystrosti smyslů sobů. Jak zrak, tak sluch a čich jsou jen všeobecně označovány jako bystré. U Čichu se mluví o tom, že sobi dovedou např. Čichat a cítit lišejník pod sněhem do hloubky svých kolen! To jsou údaje neuspokojující a veda je tu dlužna systematicky a presne

123 prozkoumat schopnost sobích smyslů Jedyž jsou sobi zvířata stádní, zachovává každé individuum při pohybu ve stádu, při odpočinku atd. svou individuální distanci. Jen při masových psychosách tato individuální distance mizí. Většina individuí sobího stáda však stále potřebuje společenský kontakt s druhými. Přitom mají velký význam i osobní známosti a pud nápodobivosti je u sobů často tak silné rozšířen, ze pohyb jedinců je Často přesná kopie pohybů jiných jedinců. Jeden sob - bez ohledu na hierarchické poradí - se zastaví a ohlíží na určitou stranu. Druhý a třetí se přidají a brzy se zastaví všichni a hledí jedním směrem, ačkoli by snad bylo biologicky výhodnější, kdyby každý hleděl a střežil jiným směrem, jiný sob, opět bez ohledu na hierarchické pořadí, se dá do pohybu a ostatní ho následují s individuální distancí, ale v stejném iytmu. První sob se dá do běhu nebo trysku jen z nějakého vnitřního individuálního popudu, ostatní ho přesně následují. Z trysku učiní sob často malý polooblouk a hledí pak směrem zpět. Ostatní učiní totez. První sob se začne pastvit, ostatní se paství. Je zajímavé, ze takové menší stádečko od tří individuí po 15 az 50 drzí velmi pohromadě na těch jarních potulkách, které následují po velkém tahu. čím je stádo větší, tím je sobí individualita více setřena a podléhá určité stádní uniformitě. Podle mých dosavadních pozorování nejsou ani ve velkých stádech stálá vedoucí zvířata a není tu ani vyhrazeno vedení starším jelenům nebo laním. Sobí hierarchický pořádek je labilní, přizpůsobuje se situaci. Lze spise ovládat velká stáda sobů nez malá. A jak jsem se již zmínil, podléhá stádo sobů hlavně dvojí masové psychose, tzv. splašení se, panickému divokému útěku, který setře každý individuální charakter a stádo se promění v kompaktní masu - to je ono "stampede" a pak v speciální obrannou formaci, kdy stádo běhá v kruhu, jako když se točí mlýnské kolo a to je ono " to mills". Třeba zdůraznit, že pode-

124 124 seny sob nikdy neutíká od stáda, ani v panice, ale ke stádu a se stádem. To je jasně vidět i na leteckých, fotografiích Mr.SKAPFELa, když si ve splašeném. rozptýleném stádě přesně zakreslíte směr běhu jednotlivců. Zajímavé je i to, ze stádo velmi unavené vydává zvláštní zápach, který působí na zdatnější jedince, aby ulehli k odpočinku a tím zabránili kolapsu, úplnému fysickému zhroucení individuí slabších. Štvaný sob totiž běží až do úplného fysického vyčerpání a nezřídka takové zhroucení konci smrtí. 4. Závěr a shrnutí Sob byl uchováte lem života a živitelem člověka lovce již v pravěku za nejtěžších životních podmínek. V roce 1897 ztroskotalo u Point Barow na Aljašce mnoho veliybářských člunů a bylo tam zhanáno asi 3 00 sobů, aby sloužili veliybářům za potravu a záchranu. Když dostali Eskymáci na Aljašce střelné zbraně, takřka vyhubili svá stáda caribou a hrozil jim hlad. A tu sobi zavedeni na Aljašku ze Sibiře se stali jejich záchranou. V roce 1929 hrozil hlad Eskymákům kanadským. Tehdy byl uskutečněn "velký tah" sobů z Aljašky do Kanady. 1 dnes je sob hlavní živitel lidí na dalekém Severu a na Antarktidě, v krajích, kde by se jinak člověk udržet nemohl. Třebaže je sob lidstvu znám již po mnoha tisíciletí, přece jsou naše vědomosti o organisaci stáda a o individualitě sobů velmi skrovné. Ani sami Laponci, nejzkušenější znalci sobů, nemají v těchto otázkách valný rozhled. Badatelská práce ethologická podporovaná řadou norských badatelů a institucí ukazuje, že v sobím stádu oproti všem předpokladům není vyhraněná sociální hierarchie,ale zvláštní, typická sobí sociální formace. Sobí stádo je ovládáno denním a ročním rytmem, který je dán zvláštním prostředím

125 125 arktických a antarktických krajin. Rozhodujícími faktory v jejich životě jsou sociální pudy, zvláště pud stádní, jakož i instinktivní struktura tahu zvířat. Také masová psychosa, zvi. ve dvou formách tzv. splašení "stampede" a mlýnského pohybu tzv. " to mill" je velmi rozšířena. Problém levá-ptavá je určen stádní individualitou. Jednotlivá individua získávají svůj charakter vrozenými vlastnostmi a cvikem, ochocováním laponskými pastevci. Zachovávají individuální distanci a v jarní době rozptýlení stád se jejich útěková vzdálenost tak zvětšuje, že se namnoze rovná útěkové vzdálenosti sobů divokých. V době ohrožení a nebezpečí prchají k nejbližšímu většímu stádu a střed největšího stáda je jakýmsi středním přitažlivým bodem. 5. N ej důležitě jší použitá literatura ALLEN J.A.: The mountain caribou of Northern Brit.Columbia, Am. Mus.N at.hist. Bulle tin, i3,l,i8 i 11, (1900) týž: A new caribou from the Alasca Peninsula, tamtéž 16, (1902) týž: The peary caribou ("Rangifer Pearyi Allen"), tamtéž 24, (1908) AKAJEVSK1J A.E.: Studien über die Anatomie des Rentiers. Trudy Sib.Inst., 7 (1926) ALEXANDROVA W.D.: Summer food of the reindeer of Gussinaya Zemlja? Transactions of the Arctic Inst. 22(1935) táž: Winter firage of reindeer. The Sovjet Reinder lnd. (1937) ARTHAUD J.: Derniers Nomades du Grand Nord, Paris 1956 str. l3o AUGUSTA J.: Z pradějin člověka, Praha 1954, str.260 BOETTICFER H.v.: Das lappische WildTen, Zool.Garten 14, Berlin BLYTT J.N.L.: Reindyrjakter og Friluftsliv, Oslo 1935, str.122 BONNER W.N.: The introduced Reindeer of S.Georgia, Falk. lsl.dept.surw.sci.rep.no.22, London 1958

126 126 DECH AMBICE E.: Le Renne, domestication et variation, Mammalia 6, Paris 1942 DOBROTVORSKl T.M.: The influence of castration upon reindeer, The Sovjet Reindeer Ind., 3 (1933) DRURY J.V.: Von der Entwicklung der Rentierzucht in det "Waldzone, Sovjet.Zootechn. 7, 1951 DUGMORE A.R.: The romance of the Newfoundland caribou: an intimate acount of the life of the reindeer of N.Am. Philadelphia & London, 1913, str.191 DEMBROWSKI J.: Tierpsychologie, Berlin 1935, stt.397 ELLIOT D.G.: The caribou. In: The deer Family, New York & London 1902, str EVANS A..: Der Zug der Rentiere, Hamburg 1939, str.388 ENDERSEN F.: DyTenes Land. Reinsdyroeya, Tvedestrand 1938 FRANKENBERG G.v.: Das Rätsel des Rentiergeweihes. Natur - wiss. Berlin 1933 FISCHEL Psyche und Leistungen der Tiere, Berlin 1938 týl: Methoden der tiérpsychologischen Forschung, Bonn 1933 GOURHAN -LEROI A.: La Civilisation du Renne, Paris 1936 GEBHARDT A.: Die Rentiere auf Island, Globus Bd.86, Nr. 16 GRANT M.: The Caribou, N.Y.Zool.Ann.Rep.4, (19öS) HEIBERG TH.: Reindeer Shooting in South Norway, Oslo 1928 HATT G.: Notes of reindeet nomadism, Mem.of the Amer.Anthropol.ass. VII, 1919 HERRE W. : Die Haustierverdung des Rens, Umschau Leipzig 1943 týž: Das Ren als Haustier, Leipzig 1933 HAGEN BE CK C.: Von Tieren und Menschen, Muenchen 1933, str. 23 o ILLING WORTH F.: Reindeer for Scotland, Field, London 1949 JACKSON $.: Reindeer in Alaska, Rep.of the Comm.of Educ.l, 1907 JAKOBI A.: Das Rentier, Zool.Anz./Erg.-Bl.zu Bd.26, 1931 KATZ D.: Gestaltpsychologie, Basel 1948, str. 137 LANT1S M.: The reindeer industry in Alaska, Montreal 1930

127 127 LEHTISALO T,: Beitx&ge zur Kenntnis der Rentierzucht bei d. Juraksamojeden, Oslo 1932, str. 180 LENARTOV1CH E.S.: On the color of the Reindeer, The Sov j. Reindeer Industry 8, 1936 LOMEN C.: The reindeer industry in Alaska, J.of Heredity XI, 1920 týž: Fifty years in Alaska, New York 1934, str.3o2 MILIER M.: The Great Trek, London 1936, str.223 MA1ER N.R.F. & SCHNE1RLA T.C.: Principles of Animal Psychology, New York + London 1935, str.329 MOHR E.: Stokholms Zoo auf Skansen, Zool.Garten 8 (1933) HEINRICH K; & SCHROEDER W.: Der Zool.Garten Berlin, 1951 NATVIG L.R.: Rentierzucht und Rentierparasiten in Norwegen X.Congr.Intern,de Zool,, Budapest, 1929 PALMER L.J.: Raising reindeer in Alaska, US Dept.of Agr. Misc. Publ.207, Washington 1933 ROSING J.: Den dragende flok, Koebenhavn 1934, stt. 124 ROUSSEAU ].: Le caribou et le renne dans le Quebec arctique et hémiarctique, Rev.Can.de geogr.4, Montreal 1930 SETON E.TH.: Preliminary descrip.of a new caribou ("Rangifer montanus") O'Howa Nat. 13, 1899 týž: Rangifer Dawsoni, Prelim.descr.of a new caribou from Queen Charlottes Island, Ottawa N.l3, 1900, str SOKOLOVI 1.: Zur Frage der Rentierzucht auf den europ.lnseln der Sow jet. Arktis, Arctica 1, 1933 PATENBURG V.: Nomaden des Nordens, Lux, Murnau 1938 THIENEMANN A.E.: Leben und Umwelt, Hambg. 1936, UTS1 M.: The reindeer breeding methods of the northern Lapps, London 1948 WILDHAGEN A.: Aktuell om wilreinen, P.onR.8, 1932 STEINBACHER G.: Mensch und Haustier, Orion, Murnau THYNES P.: Tamreinen in Antarktis, Fauna Arg.l3, Oslo i960

128 Obrázková příloha 1) Sošky sobích, hlav z magdalénského období, z nálezišt u Dolních Věstonic (Jiz.Morava) - podle prof.absolona 11) Organisace (tvar) stáda sobů při tahu, podle leteckých snímků Widerte* s Veselskap ag.oslo (snímky z r divocí sobi za Snóhetty a Rondane. Nej častější tvary;) V 858 sobů. ohvbu. (podle stop) 2/36 Sobů/ 750 ^otsu

129 129 III) Denní rytmus stáda ze Steinfjellu v dubnu: 2 S= spánek SP«spánek, dřímota a přežvykov ání % D= dřímota PP= pastva a fg pohyb

130 l3o IV) Roční rytmus sobů a. v Norsku ZP= zimní pastva JP = jarní pastva, roz- ^ ptýlení stád, narození kolouch.fi PP= podzimní pastva a říje jelenů ^ LP = letní pastva, sčítání sobů, kastrace a porážky JT= velký jarní tah PT= podzimní velký tah sobů b. v Antarktidě Čc LEXLERV LP= letní pastva, sčítání sobů, kastrace, porážky ZP= zimní pastva Li JT= velký jarní tah PT= velký podzimní tah sobů K= Hje jelenů "fc N= narození kolouchů

131 13 1 Dt. Robert Vlach K JEDNOMU VÝBORU Z CE SKÍ POESIE Poznáte tohle: A nebo: Bajií - bajú, mój synóček Zelenovolósy j, Mne ljubví s nemilým mužem Znat ne dovelósja. Po lízni mát prošlá, kak gréšnica, tosklívo, Po tusklym, sérym dnám, lišěnnym aromáta, 1 s dřeva vrémeni sryvála molčalívo Plod žízni výsochšij, kak pápel goťkovátyj. A do třetice: Okončiv pásnu, brát moj výprjag losad... Ukolébavka z Vodníka (Hajej, dadej, můj synáčku/s zelenými vlásky), Březinova Moje matka (Sla žitím matka má, jak "kajícnice smutná), Tomanovo Zárí (Můj bratr dooral a vypráh' koně) - jen tak, zcela namátkou, jak se knihy otvírají. Antológija Češskoj poéziji, výbor'české poesie, Moskva, Má vůbec smysl o něm psát? Myslím, že má. Bez ohledu na to, za jakého režimu tento výbor vyšel, mnoho, přemnoho z těchto patnacti set stránek, složených do třech knih, zůstane v ruském jazyku nastálo. Jedině EisneTOva antologie v nemcine, pred mnoha lety, ze vsech tech, jimiž jsem se v životě probíral, dokázala ve mne zanechat dojem

132 132 obdobné sílv. Nejde o citovou, evokační stránku, která patři české poesii: poměrně dost těch knih mám po ruce a mohu si kdykoli otevřít tu či onu, již si přeji připomenout si. Ale ta jakost většiny překladů, zde pohmožděných přepisem - dejte si to vyslovit rusky! Na okraj se ovšem dá poznamenat leccos. O které antologii se však diskutovat nedá? Předmluvu není nikdo nucen cist. Na mnoha místech se s ní dá polemisovat, na mnoha prostě nedá. Co např. říci na větu jako tato: "Sblížení s kruhy, obklopujícími ideologa imperialistické buržoasie Masaryka, zavinilo prohloubení ideové i tvůrci krise básníka a zánik jeho talentu"? ]e řec o Macharovi... Nebo na goebbelsovské piůpovídky o tom, jak jsme za Mnichova odmítli pomoc Sovětského svazu, ačkoli jsme byli vázáni smlouvou s ním? Nebo na citát ze Stella, jak hluboko poznamenala naši literaturu kniha Leninova "Stát a revoluce"? Zato, bohužel, nelze nic namítat proti autorově perlodisací, když novou éru pro nás otevírá rokem 1945: i literárně jsme vlezli do chomoutu dobrovolně, ba horlivě. Ze pak počítá Zápotockého za předního českého spisovatele, to - jak doufám v jeho prospěch - je zase spis ideologie nežli kritické přesvědčení. Výběr? Pokud se týče jmen, kromě básníků naší doby jako Orten, Palivec, Zahradniček, nevidím nikoho o- pravdu významného, kdo by byl opomenut, spíš bych se bez několika jmen (Pecka na příklad, nebo ze současných Pilař, Skála) docela dobře obešel. Mezi domácími básníky bude pravděpodobně víc nespokojenosti, než ji projevuji já: z mladších - nebo relativně mladších - dostali se do ni kromě Pilaře a Skály jen Florián, Kainar, Kohout, Kundera, St.Neuman a Sotola. A jistě i proporce, velmi často sporné v celém sborníku, je náramně raní: Florián zde má tři básně - jako Zeyer, Březina nebo Holan, jestli mu to může být útěchou,

133 133 St.Neumann a Skála po jedné - jako Thám, Puchmajer a Hne vkovský, ostatní po dvou. Nejvíce překladů je z Nerudy - 34 čísla. (Maje na stole Výbor z básní Jana Nerudy, vydaný Kíestanskou akademií v Římě, neodolal jsem pokušení porovnat, kolik básní je knihám společných, když rozsah je téměř právě týž. Ne tak málo: 13.) Po Nerudovi následují Sládek se 37 básněmi, SX. Neumann s 36, Vrchlický jich tu má 33, Bezruč 24, Wolker a Nezval, jimž oběma jsou chystána samostatná vydání, po 23, Havlíček 21, Hálek 2o, atd. Ovšem k prostým cifrám je třeba dodat, že jedním z i3 čísel Máchy je celý Máj. Ze pak výběr v díle jednotlivých básníků favorisujeverše na sociální náměty, nebo protináboženské, to je náramně pochopitelné. Jako anekdotu zaznamenávám i tuto pasáž z biografie Karla Tomana: "Básník pozdravil Sovětský svaz, V.l.Lenina jako tvůrce nového, štastného života miliónů pracujících..." To je sice pravda, ale- Tomanova báseň o Leninovi mezi 14 překlady z jeho díla zařazena není. Jistě nebude ani v ohlášené antologii cizích básníků o něm, leda Že se velmi mýlím. 1 to chápu, jakkoli myslím, že to je nejvetší báseň, již kdy kdo o Leninovi napsal. Proto se ovšem ještě nemusí nutně hodit do krámu... Tohle všechno snad je svým způsobem zajímavé, ale přece hlavním důvodem, proč o této sovětské antologii písu, je něco liného: ten duch, který je za touhle fascinující, technickou prací. Drzí nás přece v zubech a nepotřebovali by se o nás takto zajímat. Na západě neštěkne po nás pes, natož po naši poesii. V celé Americe nemají snad přeloženo tolik poesie ve všech slovanských jazycích, jako Rusové z češtiny. Nemluvíc už vůbec o kvalitě oněch překladů. (To se nedá odbýt poukazem na jazykovou příbuznost - ta je někdy, ba často, spise překážkou než pomocí.) českoupoesii překládalo padesát lidí - tj. tolik jich dělalo práci spočívající v navrácení doslovných překla-

134 134 dů V poesii. Alespoň třináct z nich. jsou známí básníci: Anna Achmátova (má zde dvě básně Máchy a po třech od "Wolkra a Neumanna), Ant okol'ski j, Báťmont (nar. 1867, zemřel 1943 jako emigrant, překládal z Vrchlického, Sovy, Bezruce), Inberová, Kirsanov, Lugovskój (s Golembou přeložil Máj, dále Libušin soud, Nerudu), Martýnov (46 překladů, od Jungmanna po Seiferta), Ošánin, Sel'vinskij, Svetlóv, Surkóv. Hlavním redaktorem vlastních překladů byl Lugovskój, pomáhali mu V éra ťnberová a D. Samo j lov. Bohemisti Kíškin, Solóvjeva a Serlaímova sestavili výbor, úvod je prací "Nikólského. Gúrova a Samojlov byli nej pilnějsími překladateli - 56, resp. 54 čísel mezi celkovým poetem blížícím se sedmi stům. Sovětská poesie se Často, z pohodlnosti, vyřizuje na západě poukazem, ze, řečeno naplno, je sto let za opicemi. V průměru to ovšem je pravda. Ale nikdo není zvědav na průměr, nikde. Co vází, je to nejlepší. OvŠem, je toho skutečně dobrého málo, ale leccos se dá najít i tak. A jak si nepovzdychnout, když Člověk vidí tolik talentu v těch překladech: kde by dnes ruská poesie byla, kdyby tihle lidé mohli psát s tím uměním, s jakým překládají 1

135 135 J osef Krejčí UŽITEK A NEVÝHODA NAŠEHO EXILU Mám před sebou práci českého dominikána historika pracujícího v Římě: Vladimír ]. Koudelka, O.P., Le "Monasterium Tempuli" et la fondation d o mini c ain e de San Sisto. Archivium Fratrum praedicatorum XXXI (1961), 81 stran. Autor publikuje několik dosud nevydaných dokumentů z dominikánského archivu v Říme a na jejich základě pojednává o dvou klášteřích v Římě, sv. Sixta založeného sv.dominikem a dnes zmizelého kláštera Tempuli, jenž byl předchůdcem dominikánské fundace a dal jí většinu svých členů. Klášter Tempuli se vynořuje v temné době římské historie v IX.století. Proto jsou první zprávy velmi nejisté a kusé a o jejich interpretaci není vždy svornost mezi autory. Koudelka jde leckde vlastní cestou. Umí však shromažďovat důkazy tak, že jeho vývody přesvědčují. Ze zříceniny nedaleko kláštera sv.sixta jsou zbytky kláštera Tempuli, je dnes již jisté. Jiná topografická označení starších autorů mají svůj původ v chybném textu "Miracula beati Dominici" sestry Cecilie. Archeologie naznačuje, že klášter byl postaven na místě starého římského náhrobku, snad ve formě malého chrámu, odtud jméno Monasterium Tempuli. Pozdní legenda odvozovala ovšem jméno kláštera od jména osobního. Tyto poznatky mohou však zajímat leda odborníka v římské archeologii. Zajímavější jsou Koudelkovy zavery o malých pomerech římských klášterů a hlavně o malém počtu jejích Členů. Zda se, Že klášter Tempuli měl průměrně šest mnišek; jiné římské kláštery, kterých nebylo mnoho, na tom nebyly lépe.

136 136 V druhé části pojednání Koudelka osvětluje některé okolnosti založení kláštera sv.six.ta sv.dominikem. Nejprve hájí podstatnou historičnost díla sestry Cecilie "Miracula beati Dominici". Pak identifikuje a vydává z pramenů dominikánského archivu v Símě často citovanou kroniku Benedikta z Montefiascone. Konečně pojednává o vlivu Innocence 111. na založení sv.sixta a přitom se vrací a navazuje na první část poj ednání - stav římských klášterů, a vstup mnišek kláštera Tempuli do kláštera sv.sixta. Autor zdůrazňuje úmysl papeže innocence 111. reformovat dosavadní kláštery s dosti volnými regulemi na kláštery s klausurou. Protože však tato přeměna byla velmi těžká, zdá se, Že se papež rozhodl shromáždit všechny jeptišky, které byly ochotné se novému řádu podrobit, v kláštere sv.sixta. Bohatou pomocí papežovou bylo možno vybudovat nový klášter, v kterém bylo místo pro 60 jeptišek, což odpovídá podle Koudelky třem čtvrtinám Členek všech dosavadních římských klášterů. A autor dokazuje, že duší tohoto podnikání byl sv.dominik. Při označení dat, v kterých sestry kláštera Tempuli složily tři sliby vstupu do sv.sixta, Koudelka hájí názor odlišný od některých jiných autorů. Diskutuje ještě několik jiných sporných otázek a dochází k závěru, že vstup celého kláštera Tempuli do nového kláštera sv.sixta byl věcí mimořádnou, která svědčí o velkém vlivu sv.dominika, protože jiné pokusy o reformu římských mnišek mely výsledky daleko menší. Nakonec autor publikuje několik dosud nevydaných dokumentů. Práce Vladimíra Koudelky dělá jistě čest českému jménu. Solidní a podrobné prozkoumání pramenů, přesné citace, důkazy, které skutečně přesvědčují o vývodech, ke kterým autor dospívá. A přitom dovedl zachovat i živý sloh, takže četba je zajímavá i pro čtenáře, který do projednávaného problému není příliš zasvěcen. Melancholická zmínka o nedokončeném díle profesora Franco Bartoloni prozrazuje, že dlouhé knihomolství nepřipravilo autora o lidský vztah k světu.