CZ.1.07/2.4.00/

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOGRAFIE KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ EXKURZE JIŽNÍ ČECHY Sborník referátů

2 Podpora sítě GEONET - sítě pro vědeckou a vzdělávací komunikaci a partnerství v oblasti regionálního rozvoje a veřejné správy. CZ.1.07/2.4.00/ Vedoucí exkurze: dr. Pavel Ptáček, doc. Zdeněk Szczyrba Ubytování: Motel Dlouhá Louka Stromovka 8, České Budějovice, , Ubytování je hrazeno díky podpoře projektu ESF OPVK Partnerství a sítě projekt Podpora sítě Geonet sítě pro vědeckou a vzdělávací komunikaci a partnerství v oblasti regionálního rozvoje a veřejné správy, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/ Podmínky udělení zápočtu: - každý z účastníků má za úkol zpracovat dva referáty (ze dvou uvedených oddílů) - referáty budou předneseny ústně předpokládaná délka 5 7 minut podle uvážení - každý student si vede dokumentační deník, který bude průběžně předkládán ke kontrole (budou zde uvedeny dokumentační body) - předpokládá se aktivní účast a absolvování všech částí exkurze (každodenní test) - v případě závažných nedostatků, porušení disciplíny apod. student exkurzi opustí a na vlastní náklady odcestuje Důležitá telefonní čísla: Policie 158 Záchranná služba 155 Hasiči 150 Ptáček Szczyrba Vydáno pro potřeby účastníků komplexní geografické exkurze do jižních Čech v květnu Příspěvky nebyly jazykově upravovány, ve výjimečných případech ale byly zkráceny. Za obsahovou úroveň i korektnost příspěvků odpovídají autoři. 2

3 OBSAH: J. Holomek: Trasa Brno Znojmo 5. T. Hudský: Trasa Znojmo Vranov Slavonice 6. R. Janyšková: Trasa Slavonice Třeboň Č. Budějovice 8. M. Kulczycki: Město Znojmo 9. S. Palatka: NP Podyjí nejdůležitější chráněné fenomény; trasa Hnanice Čížov 11. P. Tománková: Národní park Thayatal 12. O. Staněk: Dyje hydrologická charakteristika, Vranovská přehrada 14. V. Hulík: Slavonice vývoj a změny významu města 15. N. Urbančíková: Vývoj moravsko-české hranice 17. M. Tláskal: Landštejn 18. M. Staněk: Česká Kanada komplexní FG charakteristika 20. D. Peter: Úzkorozchodné tratě v ČR 21. P. Kameníček: Jindřichohradecké místní dráhy 23. L. Usnul: Nerostné suroviny v jihočeských pánvích 24. M. Jareš: Jihočeský kraj socioekonomická charakteristika 26. J. Roza: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání 28. P. Sedláček: Pivovarnictví v jižních Čechách, minulost a současnost 29. B. Navrátil: Energetika v ČR 31. R. Kolářík: Jaderná energetika v ČR, Temelín 32. P. Rychlý: České Budějovice základní socioekonomické údaje 34. P. Kameníček: MHD v krajských městech 36. P. Klauda: Významní jihočeští rodáci 38. J. Česnek: Ochrana přírody v Novohradských horách 40. V. Slámová: Biosférické rezervace v ČR 41. M. Krieglerová: Třeboňsko biosférická rezervace 43. M. Vorlíček: Výroba nealkoholických nápojů v ČR případová studie Dobrá Voda 44. J. Kosina: Geomorfologická charakteristika Třeboňska 46. P. Nastoupilová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (vodní toky) 47. M. Bartošková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (stojaté a podzemní vody 48. R. Šatka: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti 50. J. Zvonař: Třeboň geografická charakteristika 52. 3

4 R. Kulhánková: Údolní nádrž Lipno 53. B. Šenková: Vltavská kaskáda 54. L. Koutná: Výroba papíru v ČR se zaměřením na Větřní 55. P. Tománková: Vojenské újezdy v ČR (úvod, Boletice, Prášily) 57. P. Klauda: Český Krumlov turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje 58. R. Šatka: Památky UNESCO v ČR, kritéria výběru 60. J. Česnek: Čertova stěna 62. V. Slámová: Lipno jako centrum rekreace a cestovního ruchu 63. S. Palatka: Srovnání systému ochrany přírody v NP Šumava a NP Bayerischer Wald 64. M. Staněk: NP Šumava, CHKO Šumava základní údaje, problémy 66. B. Šenková: Vltava hydrologická charakteristika 68. M. Bartošková: Rašeliniště (slatě) Šumavy (vznik a vývoj rašelinišť v ČR obecně) 70. T. Hudský: Výrazné tvary mikroreliéfu v Povydří 72. M. Vorlíček: Geologický vývoj Šumavy 73. B. Navrátil: Klimatické poměry Šumavy, zvláštnosti 74. J. Kosina: Geomorfologické členění Šumavské soustavy a významné geomorf. lokality 76. O. Staněk: Jezera ČR a šumavská jezera (vznik, charakteristiky, Plešné jezero) 77. L. Koutná: Chráněná fauna a flora Šumavy 79. R. Janyšková: Šumava tradiční řemesla a výroby 80. J. Zvonař: Vývoj osídlení na Šumavě 82. P. Sedláček: Zaniklá sídla na Šumavě 83. L. Usnul: Problematika ekonomického rozvoje obcí v NP Šumava 85. P. Rychlý: Plavení dříví na Šumavě (Vltava, kanály) 86. P. Nastoupilová: Obyvatelstvo Šumavy (vývoj) 88. D. Peter: Nerostné suroviny na Šumavě a jejich těžba 89. J. Holomek: Šumava jako zdroj umělecké inspirace 92. V. Hulík: Vývoj cestovního ruchu v oblasti Šumavy po roce M. Jareš: Lyžařská střediska na Šumavě 95. N. Urbančíková: Církevní řády v českých zemích a zvláště v jižních Čechách 97. R. Kulhánková: Kláštery v jižních Čechách 98. M. Krieglerová: Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a jižní Čechy 100. M. Tláskal: CHKO Blanský les 102. J. Roza: Písek komplexní geografická charakteristika 103. M. Kulczycki: Skladování vyhořelého jaderného paliva v ČR 105. R. Kolářík: Tábor komplexní geografická charakteristika

5 J. Holomek: Trasa Brno Znojmo Referát Trasa Brno - Znojmo je doplněn o trasu Olomouc - Brno. Poté je samozřejmě popsán hlavní tematický úsek Brno Znojmo. Na této trase jsou popsána města a významná místa, kterými budeme cestou projíždět. Cesty: R 46 Silnici R46 je přezdívá Hanácká dálnice, neboť vede o jednou z nejúrodnějších oblastí Moravy - Hané. Silnice R46 je jednou z nejstarších rychlostních silnic na Moravě. Byla postavena proto, aby propojila Brněnskou a Olomouckou aglomeraci. Zatím však je jejím hlavním účelem nahrazení dosud chybějící dálnice D1 z Vyškova do Ostravy. Nevýhodou silnice je, že poměrně úzká a klikatá, proto moc není vhodná pro tranzitní a mezinárodní dopravu, na kterou nebyla vůbec projektována. R46 začala být budována po jednotlivých úsecích tak, aby navázala na dálnici D1 končící u Vyškova a nahradila nejprve nebezpečná místa na staré silnici. Rychlostní silnice se budovala ze dvou stran od Vyškova a od Olomouce, proto na konci 80. let zbyl nevybudovaný úsek kolem Prostějova. Tento úsek silnice byl naplánován skrz město na dlouhých estakádách a mostech, přičemž město rozdělil na dvě strany. V dnešní době by snad dálnice vedla dále od města. Silnice končí u Vyškova, kde se napojuje na dálnici D1 od Brna, která pak pokračuje směrem na Kroměříž a Ostravu. Zajímavou části rychlostní silnice je úsek za Vyškovem, který v těchto místech není rozdělen zeleným pásem ani pevnými svodidly. Úsek totiž vede těsně kolem vojenského letiště a počítá se i s tím, že by široká betonová plocha rychlostní silnice mohla v nouzovém případě posloužit jako přistávací plocha letadel. Podobná plocha se nachází i na dálnici D1 u Velkého Meziříčí. D1 Dálnice D1 je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která má po dokončení spojovat Prahu, Brno a Ostravu. Její historie sahá až do 30. let 20. století, v časech normalizace měla být hlavní osou republiky, v současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Projektovaná délka v ose dálnice je 376, km. V současné době je v provozu přes 280 km v úseku Praha Kroměříž a 73 km mezi Lipníkem nad Bečvou a Bohumínem. V roce 2012 byl uveden do provozu hraniční úsek z Bohumína do Polska. Do roku 2015 by měl být postaven úsek mezi Přerovem a Lipníkem nad Bečvou, jako poslední pak má být uveden do provozu úsek z Říkovic do Přerova. Dále se počítá s rozšířením dálnice na šest pruhů kolem Brna od křižovatky Kývalka po křižovatku Holubice. V této souvislosti se také hovoří o případném přesunu trasy dálnice u Brna jižním směrem, nicméně v oblasti definitivního trasování dálnic a rychlostních silnic okolo Brna zatím nepadlo konečné rozhodnutí. R 52 První zmínka o této silnice, která má spojit Brno s Vídní je obsažena v dodatku k Mnichovské dohodě, v kterém se Československo zavázalo bezplatně poskytnout pozemky potřebné pro výstavbu, na sjezdech měly být celnice a českoslovenští občané ji mohli zdarma využívat. Do dnešní doby je zprovozněn úsek Brno Pohořelice. O trasu Pohořelice - Mikulov se vedly dlouho spory, které byly vyřešeny podepsáním mezivládní dohody o propojení české rychlostní silnice R 52 rakouskou A 5. I/53 Silnice I/53 tvoří důležitou spojnici mezi mezinárodními silnicemi E59 (silnice I/38) a E461 (rychlostní silnice R52). Silnice vyčleněním úseku Znojmo - Pohořelice ze silnice I/54. V současné době jsou připravovány tři stavby na této silnici, pouze dvě stavby řeší homogenizaci tahu a jedna obchvat Lechovic. Města a místa: Slavkovské bojiště Bitva u Slavkova známá též jako Bitva tří císařů proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců vedené carem Alexandrem I., M. I. Kutuzovem a císařem Františkem I. Slavkovská bitva je jedna z nejznámějších, které proběhly na Moravě. Francouzský císař řídil bitvu z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí a František I. s carem Alexandrem měli svůj stan zřízený v Křenovicích. Název se bitvy je odvozen od 9 km místa, kde nocovali den před bitvou oba spojenečtí panovníci. Brno Brno (německy Brünn, latinsky Bruna) je počtem obyvatel i rozlohou druhé největší město v České republice. Je správním střediskem Jihomoravského kraje, v jehož centrální části tvoří samostatný okres Brno-město. Brno je významným administrativním střediskem, centrem české justice, sídlem orgánů s celostátní kontrolní působností a dalších důležitých institucí. Je rovněž centrem vzdělání s 26 fakultami jedenácti univerzit a vysokých škol. Ve městě sídlí biskupství. K nejvýznamnějším dominantám města patří hrad Špilberk a Katedrála svatého Petra a Pavla (známá spíše jako Petrov). Druhým dochovaným hradem na území Brna je hrad Veveří tyčící se nad brněnskou přehradou. Severovýchodně od městského jádra, tvořeného původním městem Brnem, které je a vyhlášené městskou památkovou rezervací, leží stavební památka vila Tugendhat od architekta Ludwiga Miese van der Rohe, zapsaná mezi Světové dědictví UNESCO. K turistickým lákadlům patří také začátek chráněné krajinné oblasti Moravský kras. V 19. století Brno díky vysoce rozvinutému textilnímu průmyslu získalo přezdívku rakouský resp. moravský Manchester. 5

6 Pohořelice Město bylo od nejstaršího období průsečíkem obchodních cest. Archeologické nálezy dokládají pravěké osídlení této oblasti. Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Moravy v 5. století a během krátké doby vytlačilo usedlé Germány. V roce 1951 bylo objeveno v osadě Smolín pohřebiště z první čtvrtiny 5. století našeho letopočtu. Historické jádro vzniklo na důležité obchodní cestě z Brna do Znojma a Vídně. První písemné záznamy uvádějí název Borlitz, pocházejí z roku V 16. století se objevuje český název Pohořelice. Název je odvozen od jména Pohořel, což jsou lidé, kteří byli pohořelí. Znamená to, že město vzniklo na místě osady zničené požárem. Znojmo Název města je slovanského původu a je odvozeno od staroslovanského slovesa znojit, tedy vypálit. Město leží v Jihomoravském kraji asi 52 km od Brna na levém břehu řeky Dyje. Má rozlohu přibližně 66 km² a téměř 35 tisíc obyvatel. Nadmořská výška je 290 m. n. m. Klimatologicky patří Znojmo do teplé podnebné oblasti, díky těmto přírodním podmínkám se zde odedávna daří vinařství a ovocnářství; proslulé jsou každoroční slavnosti Znojemského vinobraní. Díky příznivému klimatu bylo místo dnešního Znojma osídleno již ve 4. st. př. n. l. Archeologické nálezy objevily pozůstatky staroslovanského hradiště z 10. století, které bylo jednou z nejdůležitějších pevností Velké Moravy. Kolem roku 1100 n. l. zde nechal český kníže Břetislav vybudovat ochranný hrad. Roku 1226 bylo Znojmo povýšeno Přemyslem Otakarem II. na město. Nové královské město se stalo nejmohutnější pevností na jižní hranici Přemyslovského státu. Poté docházelo ke kolonizaci německým a židovským obyvatelstvem, usídlovalo se zde i mnoho církevních řádů. Město využívalo výhodné polohy mezi Prahou a Vídní, hostilo mnoho českých i rakouských panovníků a těžilo z jejich přízně a privilegií. Za vlády krále Jana Lucemburského byly městu uděleny mnohé výhody a výsady. Tak například roku 1324 dal městu táž práva pro obchod vínem a solí, jako užívala města Brno a Jihlava a zakázal výčep cizích vín ve městě, aby měšťanům ulehčil před cizí konkurencí. Mezi nejvýznamnější památky, které stojí za navštívení je románská rotunda P. Marie sv. Kateřiny z 11. stol., je zde unikátní hlavně bohatou původní malbou. V minulosti pak sloužila rotunda jako tančírna, košikářská dílna a dokonce i chlév pro vepře. Unikátní fresky byly zachráněny během rekonstrukce v roce Další památkou je hrad založený knížetem Břetislavem v 11. stol. Nejvýznamnější událostí na tomto hradě byla svatba Anny Lucemburské s arcivévodou Ottou Habsburským. V roce 1720 zde byl vybudován pivovar, od r budovu využívalo znojemské muzeum. Za povšimnutí stojí i gotická radniční věž. Původní věž z roku 1260 byla v roce 1447 přebudována na elegantní renesanční stavbu se dvěma ochozy. Znojmo je městskou památkovou rezervací, turistický význam města vzrostl po vyhlášení Národního Parku Podyjí. Další zajímavosti Znojemské podzemí Labyrint sklepů a asi 30 km dlouhých chodeb vznikal od 13. do 17. stol. Sklep určený ke skladování vína patřil ke každému měšťanskému domu. Prostory však nestačily a tak docházelo k jejich neustálému prohlubování, rozšiřování a propojování, plány znalo jen pár zasvěcených, podzemí je jedno z největších bludišť ve střední Evropě. Část je zpřístupněna veřejnosti. Jihomoravské muzeum Jihomoravské muzeum ve Znojmě je jedno z nejstarších muzeí na jižní Moravě. Vzniklo v roce Od roku 1910 našly sbírky, zásluhou kustoda Antona Vrbky, své umístění v prostorách znojemského hradu. Celý hrad spolu s památnou rotundou získalo muzeum do své správy roku Po druhé světové válce muzeum získalo charakter odborného ústavu a rozšířilo se. Dnes v nich uchovává na sbírkových předmětů. Vodní nádrž Znojmo Vodní dílo vybudované na řece Dyji mezi vodní nádrží Vranov a soustavou Nové Mlýny na JZ okraji Znojma. Výstavba probíhala v letech Kamenitá hráz je sypaná 17 m vysoká a 115 m dlouhá, objem nádrže je 4,3 mil m 3, plocha je 53 ha. Slouží jako zásobárna pitné vody pro Znojmo, jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a má i funkci hydroelektrárenskou. Při povodni v roce 2002 a hladina přesáhla téměř o půl metru maximální mez. Průtok byl 379 m 3 /s. V roce 2005 proběhla rekonstrukce a zvýšení protipovodňové ochrany. T. Hudský: Trasa Znojmo Vranov Slavonice Oblast mezi Znojmem a takzvanou Českou Kanadou byla vždy pomezním územím Čech, Moravy a Rakouska. Nacházejí se zde dva okresy, podél hranice s Rakouskem to je okres Znojmo a na západě okres Jindřichův Hradec. Po roce 1948 bylo území kompletně z jihu uzavřeno, na což oblast doplácí dodnes i přesto, že hranice jsou již volně přístupné. Co se přírodních podmínek týče, můžeme oblast mezi Znojmem a Slavonicemi označit za pahorkatinu. Krajina se od okolí hodně odlišuje, a proto byl roku 1991 vyhlášen NP Podyjí. Údolí Dyje pokračuje dále, ale zde bylo zatopeno vodním dílem Vranov, což je největší zavodněná plocha na tomto území. Území je na poměry střední Evropy velice málo zalidněné. Kromě Znojma, které má přes 34 tisíc obyvatel, se zde žádné větší sídlo nevyskytuje. K větším sídlům můžeme zařadit Dačice, Jemnice, Slavonice a Vranov nad Dyjí. Kromě krajiny patří mezi zajímavosti postupně se opravující zámek Uherčice či židovské památky v obci Písečné. Znojmo je město s rozšířenou působností ležící se v Jihomoravském kraji. Město najdeme jihozápadně od Brna a severozápadně od Vídně. Rozlohu má 65,93 km 2 a obyvatel. Znojmo se nachází na levém břehu řeky Dyje, která má kaňonovitý charakter a pro jeho ochranu nejcennějších částí zachovaných mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem byl v roce 1991 vyhlášen Národní park Podyjí. Největší přítoky Dyje jsou Moravská Dyje, Rakouská Dyje, Želetavka, Pulkava a Jevišovka. 6

7 Probíhá zde hranice mezi Českou republikou a Rakouskem, která se nachází pouhých 8 km od města. Díky vhodným přírodním i klimatickým podmínkám se zde daří nejen vinařství, ale také okurkám známé jako Znojemské. NP Podyjí - Na středoevropské poměry do značné míry unikátní říční údolí s množstvím zákrut, prudkých svahů, hustých kvalitních lesů, výjimečné teplomilné flóry. To má za následek 40letá uzávěra, protože řeka je z větší části mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem hraniční linií, proto se zachovalo v nedotknutelné podobě. Z uvedených důvodů byla proto hned záhy po zrušení střeženého hraničního pásu přistoupeno k vyhlášení národního parku. Je dosud jediným moravským národním parkem. Byl vyhlášen ke dni 1. července Národní park Podyjí je se svou rozlohou nejmenším národním parkem v České republice. Na rakouské straně na něj navazuje Národní park Thayatal. Jeho celková rozloha je 63 km čtverečních. Nejvyšší bod má nadmořskou výšku 536 m n. m. Nejnižším bodem je 207 m n. m. Park je zalesněn z 84 %, kromě běžných lesních porostů se zde vyskytují mnohé vzácné dřeviny a hlavně endemický jeřáb muk hardeggský. Na Dyji je vybudovaná menší přehrada Znojmo. Nádrž byla vystavěna v letech k vyrovnávání nepravidelných odtoků vody z Vranovské přehrady, k ochraně před povodněmi, výrobě elektrické energie a především jako zásobník pitné vody pro Znojmo. Nádrž je dlouhá 5 km a hluboká max. 15 m. Kamenitá hráz dosahuje 115 m délky v koruně. Hlavní význam na této trase má vinařství. Vranov nad Dyjí je městys v Jihomoravském kraji v okrese Znojmo, od kterého je vzdálené 21 km. Rozlohou je to sídlo poměrně malé, má pouze 13,44 km 2 a pouze 861 obyvatel. Z pamětihodnosti jsou důležité především Zámek Vranov nad Dyjí a vodní nádrž Vranov. Zámek Vranov nad Dyjí Nejpozději v jedenáctém století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byla jako součást podyjské obranné soustavy založen pohraniční hrad, a to zřejmě jako dřevěný, zabezpečený palisádou s příkopy nebo sypanými valy. Poprvé ho připomněl k roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve své slavné "Kronice Čechů". Jeden z nejznámějších českých zámků, nachází se na vysokém skalním výběžku nad řekou Dyjí. Jeden z nejznámějších pohledů v našem jižním pohraničí. V minulosti plnil zámek funkci hradu a chránil hranice. Rod Althannů jej pod vedením známého architekta a stavitele J. B. Fischera z Erlachu v 17. století přestavěl na monumentální barokní sídlo. Atraktivní je i pro tvorbu filmu, točila se zde pohádka Nesmrtelná teta v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou. Vodní nádrž Vranov také nazývána Vranovská přehrada byla vybudována v letech nedaleko městyse Vranov nad Dyjí. Hráz je vysoká přibližně 60 metrů, přehrada dlouhá 30 km a zasahuje až pod hrad Bítov do údolí Želetavky. Přehrada slouží vedle energetických a vodárenských úkolů k rekreaci. Do roku 1992 zde byla lodní doprava a od roku 2006 opět obnovena společností Lodní doprava Vranov, která provozuje dvě lodě Viktorie a Valentýnka. Slavonice Město v okrese Jindřichův Hradec, v moravské části Jihočeského kraje, někdy také nazývané malá Telč. Rozlohu má podobnou jako město Krnov a to 45,72 km 2, ale k poměru k rozloze nízký počet obyvatel, jen Leží jihozápadně od Dačic, na česko-moravsko-rakouském pomezí. Slavonické podzemí - je podzemní systém chodeb pod náměstím Míru ve Slavonicích, jenž v minulosti sloužil zejména k odvádění podzemní vody. Jakožto unikátní technická a historická památka ve městě Slavonice je od roku 1998 zpřístupněno veřejnosti. Průzkum a pročišťování podzemí probíhá od roku Dnes známá a pročištěná část měří asi 1,5 km. Odvodňovací systém pod náměstím Míru opět funguje jako kdysi, pod Horním náměstím probíhá průzkum. Úsek trasy ze Slavonic na západ doplácí na svou periferii, není tady dostatek velkých měst, velmi nízká hustota zalidnění. I po dopravní stránce je území zanedbané, vyskytují se tady maximální komunikace II. třídy propojující významnější sídla. Také v železniční dopravě nelze mluvit o nějaké významnosti. Trať za Slavonicemi byla zrušena a tak se v současnosti po kolejích do Rakouska nepodíváme. Velký potenciál má v této oblasti cyklistika. Oblasti mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí se také říká Česká Kanada. Leží na jihu České republiky, při historické hranici Čech a Moravy podél státní hranice s Rakouskem. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen. Českou Kanadu roztíná středem evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem, přičemž je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Podnebí je tu poměrně drsné, s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. To je také důvod, proč si oblast vysloužila právě název Česká Kanada. 7

8 R. Janyšková: Trasa Slavonice Třeboň Č. Budějovice Charakteristika trasy: Tato trasa je dlouhá přibližně 80 km a pojede se následovně: Ze Slavonic rovně po silnici II. třídy 152 přes Novou Bystřici. Mírně vlevo po silnici II. třídy 149 na obec Lásenice. Dále vlevo po silnici I. třídy 34 se po 19 km dostaneme do Třeboně. Na kruhovém objezdu 2. výjezdem po silnici I. třídy 34 pojedeme asi 11 km a přijedeme do Třeboně. Pojedeme dále po silnici I. třídy 34 až do Českých Budějovic, kde je náš cíl. Charakteristika oblasti: Tato oblast spadá pod Jihočeský kraj. Geomorfologická oblast Jihočeské pánve a Českomoravská vrchovina. Celek Českobudějovická pánev, Třeboňská pánev a Javořická vrchovina. Toto území se nachází v tzv. České Kanadě. Významné lokality: Návštěvníky sem lákají nejen romantické rybníky, pěkná údolí řek a potoků a hluboké lesy, ale i mnohé kulturní památky. Románské umění je zastoupeno poměrně chudě - např. jádrem hradu Landštejn. Gotická jádra má řada domů v Jindřichově Hradci a Slavonicích a kostely (Např. v Lipolci, Lidéřovicích, Slavonicích, Českém Rudolci, ). Mimořádně cennými stavebními celky jsou klášterní komplexy s kostely v Jindřichově Hradci (klášter minoritů s kostelem sv. Kateřiny, proboštský kostel Nanebevzetí P. Marie, kostely sv. Trojice a sv. Václava). Pozoruhodnými pozůstatky jsou archeology odkryté a konzervované základy domů zaniklé vsi Pfaffenschlag (česky Bobovec), která existovala již v 11. století a byla zničena za husitského tažení v roce Zářným příkladem renesance je však světová památka UNESCO - nedaleká městská památková rezervace Telč, jejíž měšťanské domy na náměstí u nás nemají obdoby. Česká Kanada se také může pochlubit jedním technickým unikátem a tím je úzkorozchodná trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, která se jako had vine západní a střední částí České Kanady. Tato úzkokolejka o rozchodu 760 mm patří mezi technické a historické pamětihodnosti naší republiky. Javořická vrchovina Patří mezi geomorfologický celek Českomoravské vrchoviny. Jedná se o nejvyšší část vrchoviny (s plochou 624 km 2, střední výška 604 m). Je tvořená horninami centrálního moldanubického plutonu, výrazně se uplatňují tvary ovlivněné vlastnostmi žul (skalní mísy, dutiny). Vrchovina se skládá ze dvou podcelků Jihlavské vrchy a Novobystřická vrchovina. Třeboňská pánev Geomorfologický celek v jižních Čechách, který je součástí Jihočeských pánví. Nachází se převážně v povodí Lužnice. Má rozlohu 1360 km², střední výšku 457 m a jejím nejvyšším bodem je Baba 583 m, která se však nachází v Lišovském prahu tvořícím předěl mezi Třeboňskou a Českobudějovickou pánví. Centrální část Třeboňské pánve je zahrnuta do CHKO Třeboňsko. Třeboňská pánev vznikla společně s pánví Českobudějovickou při procesech saxonské zlomové tektoniky během křídy (přibližně před 88 miliony let) jako reakce na horotvorné procesy alpinského vrásnění. Pánve byly vyplněny jezery, která byla odvodňována k jihovýchodu do oblasti nazvané Paratethys (pásmo pánví od západního předpolí Alp až do Kaspické oblasti). Toto odvodňování bylo přerušeno až v pliocénu (přibližně před 4 miliony let), kdy došlo k oživení výzdvihů v oblasti Šumavy a Novohradských hor. Celá oblast pánví začala být odvodňována severním směrem a říční síť tak postupně nabývala dnešního rázu. Českobudějovická pánev Je geomorfologický celek v severozápadní části Jihočeských pánví. Jedná se o téměř 70 km dlouhý tektonický příkop protažený ve směru severozápad - jihovýchod a široký maximálně km. Její reliéf je převážně plochý či mírně zvlněný v nadmořské výšce nejčastěji m, na okrajích je uzavřená poměrně výraznými zlomovými svahy. Později s výzdvihem Českého masivu byly pánevní prohlubně vyplněny sladkovodními jezery s odtokem k jihu. Povrch Českobudějovické pánve je tvořen převážně svrchnokřídovými a třetihorními souvrstvími. Podloží je krystalickými horninami moldanubika, které vystupují na povrch u severozápadních okrajů pánve. Pro pánev jsou typické rozsáhlé akumulační tvary - nánosy štěrkopísků, sprašové hlíny, široké aluviální nivy a rašeliny. Českobudějovická pánev je na jihovýchodě odvodňována Vltavou, v severozápadní části Otavou a jejím přítokem, Blanicí, které v ní vytvářejí četné volné meandry, mrtvá ramena a tůně. Nachází se v ní mnoho rybníků, z nichž největší jsou Bezdrev, Dehtář, Volešek, Munický rybník, Blatec, Řežabinec a další. 8

9 Významná města: Slavonice Město Slavonice leží 11 km jihozápadně od Dačic na česko-moravsko-dolnorakouském pomezí. Městem protéká Slavonický potok, který nedaleko Slavonic, u Stálkova, pramení. V roce 2011 zde žilo obyvatel. Slavonice jsou krásné renesanční městečko, do roku 1960 byly Slavonice na jihozápadní Moravě, po správní reformě byly přičleněny do Jihočeského kraje, kde je najdeme dodnes. Roku 1961 byly vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Vznik města se datuje kolem 12. století. Mezi slavonické pamětihodnosti patří například Pevnostní areál Slavonice rekonstruované zbytky opevnění z roku 1938 přibližně 2 km od města směrem na Staré Město, Pfaffenschlag - zaniklá středověká vesnice 3 km severozápadně od Slavonic - cestou do Stálkova, Renesanční historické jádro města, Kostel Nanebevzetí Panny Marie trojlodní bazilika; základy byly položeny v polovině 14. Století, Městská věž byla postavena v letech za finanční podpory soukenického cechu. Barokní střecha je z roku 1750, Městské muzeum Slavonice, Slavonické podzemí unikátní technická a historická památka, která je od roku 1998 zpřístupněna veřejnosti. Na Slavonicku mohou milovníci vojenství prozkoumat pozůstatky pohraničního opevnění budovaného v letech Pevnostní areál Slavonice, k němuž vás dovede naučná stezka, se nachází asi dva kilometry západně od města a tvoří ho šest lehkých objektů vzoru 37, jimž se lidově říkalo řopíky. Třeboň Město Třeboň se nachází v Jihočeském kraji asi 20 km východně od Českých Budějovic. Dále leží v okrese Jindřichův Hradec a je centrem správního obvodu ORP Třeboň. K mělo město 8782 obyvatel. Třeboň spadá do celku Třeboňská pánev a jeho průměrná nadmořská výška je 434 m n.m. Neleží na žádné řece, nýbrž na vodním kanálu Zlatá stoka. V jeho blízkosti jsou naše největší a nejznámější rybníky Svět a Rožmberk. Je to také město lázeňské a je střediskem CHKO Třeboňsko. Přirozeným centrem Třeboně je městská památková rezervace s protáhlým náměstím T. G. Masaryka, které je obklopené měšťanskými domy s renesančními a barokními štíty. Nejvýznamnějším objektem na náměstí je radnice. Uprostřed náměstí se tyčí Mariánský sloup z roku Poblíž náměstí se nachází třeboňský zámek, jakožto bývalé sídlo pánů z Rožmberka a Schwanzerbergů. České Budějovice Je to statutární město a správní a kulturní metropole Jihočeského kraje. V roce 2011 zde žilo téměř obyvatel. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku řek Vltava a Malše a nachází se v nich řada historických památek a muzeí. Pro ně a blízkost dalších historicky cenných míst (Hluboká nad Vltavou, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Třeboň atd.) jsou častým cílem turistů. Ve městě sídlí Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a biskup římskokatolické českobudějovické diecéze. V celé českobudějovické aglomeraci s přilehlými obcemi a městy žije okolo 120 tisíc obyvatel. Mezi přírodní zajímavosti ve městě a okolí patří Přírodní rezervace Vrbenské rybníky na severozápadním okraji města, Přírodní památka Kaliště na východě města, PP Vrbenská tůň na severu města, PP Tůně u Špačků na jižním okraji města na břehu Malše, Stromovka park na západojihozápad od centra města (významný krajinný prvek) a další. M. Kulczycki: Město Znojmo Úvod Město Znojmo leží v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje, přibližně 8 km od státní hranice s Rakouskem. Jedná se o obec s rozšířenou působností a zároveň okresní město s počtem přibližně obyvatel a katastrální výměrou téměř 66 km 2. Původ jména města je vysvětlován několika způsoby: z germánštiny jako Cinahaima (osada při propasti), ze slovanštiny jako znoj (vypálené místo) a ze staročeštiny jako znojiti (hnisat, jako blátivé, mokřinaté místo). Historickou tradici i nyní doplňuje bohaté kulturní vyžití obyvatel, velké množství památek a pestrý turistický ruch. Historie Pozůstatky staroslovanského hradiště, vybudovaného na ochranu obchodní cesty z české kotliny do Podunají, byly archeologickými nálezy datovány do 9. stol našeho letopočtu, přičemž některé zdroje uvádějí osídlení dnešního Znojma již ve 4. stol. Před naším letopočtem. Samotné město Znojmo bylo založeno na norimberském právu a roku 1226 bylo Přemyslem Otakarem II. vyhlášeno městem královským a s tím souvisela i výstavba hradebního opevnění, jejichž části se dochovaly dodnes. Ve 13. a 14. století nastal velký rozkvět města, s čímž souvisí privilegium z roku 1326, kdy Jan Lucemburský upravil prodej soli a vína ve prospěch města po vzoru Brna a Jihlavy a zakázal prodej cizích vín ve městě, čímž uchránil tehdejší obchodníky před konkurencí. Nedlouho poté, v roce 1327, požár zachvátil část města a hradu. Aby nebylo neštěstí málo, roku 1335 zachvátil město další velký požár, vzniknuvší při velkolepých oslavách při příležitosti sňatku rakouského arcivévody Oty Habsburského. 9

10 Po bitvě na Bílé hoře se ve městě v roce 1628 konal zemský sněm, na němž bylo pro Moravu vyhlášeno obnovené zřízení zemské, uzákoňující dědičnost Habsburků na českém trůnu a rekatolizaci. Roku 1645, za třicetileté války, dobyli Znojmo během tří dnů Švédové a počet obyvatel klesl přibližně na polovinu. Další ránu městu zasadil mor 34 let poté, jež způsobil 778 obětí. Krušná období zažívalo Znojmo i počátkem 19. století v době napoleonských válek poprvé v roce 1805 při průchodu Rusů a Francouzů a poté v roce 1809, kdy se zde odehrála bitva u Znojma mezi rakouskými a francouzskými vojáky. Město odedávna využívalo výhodnou polohu mezi Prahou a Vídní, ovšem k největšímu rozvoji z tohoto hlediska došlo v 19. stol v souvislosti vybudováním císařských silnic do Brna, Prahy a Vídně, vybudováním propojovací Státní dráhy Vídeň - Hrušovany nad Jevišovkou - Brno s odbočkou na Znojmo. Výstavba dráhy umožnila rozvoj zelinářství a sadovnictví, čímž dala světu klenot v podobě znojemské okurky a k rozmachu vinařství. Naleziště kaolinu daly vzniknout keramickému průmyslu ve městě. Po první světové válce se Znojmo zejména díky německé majoritě odmítlo připojit k nově vzniklému Československu a teprve po vojenské intervenci bylo začleněno. Následoval příliv českých úředníků a obyvatel ke snížení poměru Němců ve městě. Jejich poměr ovšem opět stoupl po připojení Sudet k Německé říši v roce 1938, aby radikálně klesl po skončení druhé světové války a násilném odsunu Němců. Město bylo těžce poškozeno nálety bombardérů a přesto, že bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací v roce 1971, zchátralé památky se dočkaly významnějších rekonstrukcí až po roce Kultura, významné památky a zajímavosti Smrtí Zikmunda Lucemburského zde v roce 1437 vymřela dynastie Lucemburků. Mariánské náměstí bylo inspirováno francouzským náměstím Charlese de Gaulla, které se v dané době nazývalo náměstí Hvězda vzhledem k typickému tvaru. Samotné město Znojmo bylo v roce 1971 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Nalezneme zde Rotundu svaté Kateřiny (národní kulturní památka) vybudovanou v románském stylu, jež se pyšní především nástěnnými malbami ze 12. století (rok 1134). Biblické výjevy jsou zde doplněny o ojedinělou galerii přemyslovských knížat 10. a 11. století, mezi kterými ústřední pozici zaujímá první český král Vratislav, starší bratr Konrádův. Na sakrální architekturu je Znojmo bohaté, neboť zahrnuje dalších 15 památek tohoto charakteru, včetně děkanského chrámu sv. Mikuláše, Baziliky Panny Marie a sv. Václava a další. Znojmo ovšem není chudé ani na fortifikační stavby, mezi něž zmíníme Znojemský hrad založený knížetem Břetislavem v 11. století, jež byl místem svatby Otty Habsburského s Annou Lucemburskou, při níž vypukl velkolepý požár. Tento hrad byl později přebudován na zámek, a na počátku 18. století (1720) byl v jeho východní části vybudován pivovar. V prostorách hradu (tehdy už zámku) bylo v roce 1878 zřízeno Jihomoravské muzeum, které roku 1920 získalo do své správy celý hrad/zámek i s památnou rotundou. Dominantu a ikonu města ztvárňuje radniční věž, zbudovaná ve stylu pozdní gotiky v letech Věž je zajímavá především dvěma úrovněmi ochozů a zdobena osmi menšími vížkami a vysokým středovým jehlanem. Věž v minulosti fungovala jako ústřední systém městského opevnění, odkud bylo možné spatřit jakýkoli pohyb nepřítele v okolí města, zejména v široce otevřené krajině na jih od města, kudy probíhá moravsko-rakouská hranice. Samotné opevnění města je známkou jeho významu. Nejstarší hradební pás, vystavěný v souvislosti s vysazením středověkého města v průběhu 13. století, je nejmohutnější, nejlépe dochovaný, obklopuje celé historické Znojmo. Až do počátku 17. století byl systém městského opevnění Znojma neustále vylepšován. Znojmo tak představovalo jedno z nejlépe fortifikovaných měst v prostoru mezi Prahou a Vídní. Po dramatické proměně stylu válčení během třicetileté války a v době následujícího 17. a 18. století se však gotické věže, příkopy a hradby staly pro nepřátelské armády čím dále více slabší překážkou. Po napoleonských válkách bylo proto rozhodnuto zbytečné a zchátralé opevnění postupně odbourávat. Míra demolice však, oproti ostatním městům Moravy, naštěstí nenabyla velkých rozměrů. Znojemské podzemí rozlehlé podzemní chodby a sály, situované pod celým areálem středověkého města vznikly propojením sklepních prostorů domů v období 14. a 15. století ve snaze ochránit obyvatele při obléhání města nepřátelskými vojsky. Systém chodeb je zároveň v několika místech propojen s okolní krajinou, což bylo důležité pro zásobování města při obléhání. V tomto duchu byly chodby vybaveny krby a propojeny s komíny, odvětrávány řadou šachet a podobně, aby v případě nouze poskytly útočiště pro obyvatele. Labyrint je čtyřpatrový, dlouhý přibližně 30 km, jejíž plány znalo jen pár zasvěcenců. Jedná se o jedno z největších bludišť ve střední Evropě. Část je zpřístupněna veřejnosti a slouží jako turistická atrakce. Na západě města můžeme naleznout vodní nádrž Znojmo, vybudovanou na řece Dyji v letech Tato nádrž slouží jako zásobárna pitné vody pro město, jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a zároveň má i funkci hydroelektrárny. Kamenitá hráz je sypaná 17 m vysoká, 115 m dlouhá a její objem je cca 4,6 mil. m 3. Bývalá městská neorenesanční vodárna dnes slouží jako muzeum motocyklů veteránů. Technickou zajímavostí je železniční viadukt přes údolí Dyje z roku 1871, který byl ve své době naprostou senzací. Mezi nejvýznamnější kulturní akce patří Hudební festival Znojmo, Znojmo Jazz Fest a VOC festival Znojmo (zaměřený na folklor a znojemská vína). Každoročně je pořádáno též Znojemské vinobraní, jehož účast více jak dvojnásobně převyšuje počet obyvatel města). 10

11 Průmysl Potravinářský průmysl je zastoupen pro Znojmo charakteristickou okurkou Znojmia a.s. z roku 1945, jež je nyní součástí Hamé Babice a rozšířeným vinařstvím. Co se týče strojírenství, firma TOS Znojmo se specializuje na sériovou výrobu převodovek. Její historie sahá do roku 1970, kdy byla součástí podniku TOS Kuřim a vyráběla součásti pro obráběcí stroje. Elektrotechnický průmysl je ve městě zastoupen od roku 1947 firmou Elektrokov a zaměřuje se na elektrotechnické výrobky (transformátory, tlumivky, svářecí technika, ale i topení. Naleziště kaolinu daly vzniknout keramickému průmyslu ve městě, firma Laufen s.r.o. Keramické závody Znojmo. S. Palatka: NP Podyjí nejdůležitější chráněné fenomény; trasa Hnanice - Čížov Národní park Podyjí se nachází na jihu Moravy mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí podél toku řeky Dyje na území České republiky. Na rakouské straně na Národní park Podyjí navazuje Národní park Thayatal vyhlášený v roce Národní park Podyjí je jediným moravským národním parkem. Vznikl v roce 1991 v nejcennějších oblastech CHKO Podyjí, se svou rozlohou 63 km 2 je nejmenším národním parkem v České republice. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v Česku. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí je to nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí v České republice. Předmětem ochrany jsou nejrůznější skalní tvary, srázy, meandry, suťová pole, strže, nivní louky podél Dyje či prosluněné lesostepi. Území je typické velkou rozmanitostí živočišných i rostlinných druhů Území Národního parku Podyjí Východní okraj národního parku leží na styku dvou horopisných soustav. Český masiv představovaný okrajem Českomoravské vrchoviny se zde stýká se Karpatskou soustavou, která zasahuje k Hnanicím výběžky Dyjsko-svrateckého úvalu. Nejvyšší bod Býčí hora u Vranova nad Dyjí má nadmořskou výšku 536 m n. m., nejnižší místo hladina řeky Dyje ve Znojmě pouze 207 m n. m. Okolí údolí Dyje má tvar k jihovýchodu skloněné zvlněné paroviny s výraznějším terénním zlomem na linii Znojmo-Retz. Geologický podklad oblasti je tvořen převážně starými metamorfovanými s přeměněnými horninami. Reliéf území je velmi pestrý a členitý kaňonovité údolí řeky Dyje je zaklesnuté do terénu místy až 220 metrů, je typické četnými meandry, skalními stěnami a kamennými moři. Všechna podobná údolí byla v České republice v minulosti pozměněna výstavbou přehrad, pozemních komunikací, průmyslových nebo rekreačních objektů. Území národního parku je podle kvality přírodního prostředí rozděleno do tří zón se zvláštním režimem ochrany pro každou z nich. I. zóna je jádrové území národního parku tvořené údolním zářezem řeky Dyje. Příroda je zde ve stavu nenarušeném nebo jen velmi málo ovlivněném. II. zóna zahrnuje velkou část lesního komplexu, louky a vřesoviště. III. zóna je nejvíce poznamenána hospodářskou činností člověka. Celé území národního parku obklopuje ochranné pásmo o rozloze 29 km 2. Rostlinstvo NP Podyjí patří mezi druhově nejbohatší velkoplošná chráněná území ČR. Krajinné podmínky umožňují růst jak rostlin chladno a stínomilných v hlubokých údolích, tak i teplomilných na výslunných stráních. Nepůvodní rostlinné druhy můžeme nalézt jen v okrajových částech parku. Pouze rozšiřování akátu ve východních částech parku je závažnějším problémem. Vyskytuje se zde 77 druhů chráněných rostlin kýchavice černá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový, divizna nádherná, koniklec velkokvětý, kosatec dvoubarvý, volovec vrbolistý, 18 druhů orchidejí a další. Mezi zajímavá společenství patří např. suťová pole, porostlá mechy a lišejníky, bohaté mokřadní i suché louky, skály, skalní stepi, v Evropě unikátní plochy suchých a teplých vřesovišť a stepních lad, které vznikly dlouhodobou pastvou dobytka. Na východním okraji NP se nachází zbytky rozvolněných doubrav, které byly v minulosti vykáceny a přeměněny na pastviny, na nichž se časem vlivem pastvy vytvořila unikátní náhradní společenstva s převládajícím vřesem obecným. Pásmo tzv. znojemských vřesovišť se táhne od Znojma až daleko do Rakouska za Retz. Živočišstvo Z bohatě zastoupených živočichů žije na území parku vydra říční, ve stepních partiích sysel obecný. Vzácné ptáky zastupuje dudek chocholatý, čáp černý, výr velký, skorec vodní a další. Z plazů se v NP Podyjí vyskytují všechny druhy užovek. Rovněž hmyz je zastoupen mnoha jinde vzácnými druhy, jako je například roháč obecný, kudlanka nábožná, tesařík obrovský, nosorožík kapucínek, otakárek ovocný, jasoň dymnivkový a jiné. Negativní vliv na faunu v řece Dyji mají dvě velké přehrady na okrajích chráněné části jejího toku. Na horním okraji je to Vranovská přehrada a na dolním Znojemská. Tyto stavby ovlivňují teplotní poměry v řece a jsou zároveň nepřekonatelnou překážkou pro migrující živočichy. Díky chladnému přítoku vody z přehrady se změnil tok Dyje na pstruhové pásmo a pozdější vznik Znojemské přehrady zcela vytěsnil i typické druhy jako byla ostroretka stěhovavá a např. ouklejka pruhovaná. I tak bylo v řece zjištěno 32 druhů ryb především pstruh, lipan a siven americký. Mimořádně pestrý je i přehled savců. Na území parku je jich 65 druhů vydra říční, netopýři a jiní. Druhů ptáků je zde 152, dvě třetiny z nich zde hnízdí. 7 druhů plazů, i značné zastoupení obojživelníků. Hmyz je tu zastoupen také velmi bohatě, za zmínku stojí alespoň 12 zvláště ohrožených druhů motýlů. 11

12 Takto vysoká biodivezita je způsobena stykem dvou základních biogeografických oblastí střední Evropy - Hercynské a Panonské krajiny, navíc s alpskými i karpatskými prvky. Díky vhodným podmínkám se zde projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, s kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Trasa Hnanice Šobes Nový Hrádek Čížov Tato trasa začíná nedaleko obce Hnanice ležící na jihovýchodním okraji parku, odkud se sestupuje do údolí řeky Dyje k místu zvanému Devět mlýnů, zde se napojuje trasa od Znojemské přehrady. Celá trasa pak podélně prostupuje Národním parkem Podyjí a končí v obci Čížov, která leží v severozápadní části národního parku. Odtud je dále možné pokračovat až do Vranova nad Dyjí, který leží na severozápadním okraji národního parku. Obec Hnanice leží na trase staré solné stezky. Významnou památkou je poutní kostel, románsko-gotický chrám sv. Wolfganga. Zachovalá je původní vesnická zástavba a areál vinných sklepů. Fládnitzské vřesoviště nacházejí se zde chráněné druhy suchomilných rostlin a živočichů. Devět mlýnů na území byly mlýny již od 15. století. Dnes je známa poloha šesti z nich. Další tři byly zničeny povodněmi v 16. století. Z šesti mlýnů ale zůstaly pouze čtyři (v padesátých letech byly násilně likvidovány). Zachovaly se jezy, sklepy, zbytky náhonů a budov. Mlýny měly před 2. světovou válkou své názvy: Zemský, Pekárna, Gruberův, Hotel Gruber, Judexův a Papírna. Vinice Šobes lokalita osídlena ve starší době kamenné. V době bronzové šlo o pravěké hradiště. Od středověku lokalita využívána k pěstování vinné révy. Víno bylo proslulé kvalitou. V 19. století bylo dodáváno na císařský dvůr a do vídeňských restaurací. Dnes se vinná réva pěstuje na 11 ha. Lokalita je řazena mezi 10 nejlepších vinařských poloh v Evropě. Nejčastěji pěstované odrůdy jsou rulandské šedé a bílé, ryzlink rýnský a vlašský. Železné schody vyhlídka nad opuštěným meandrem řeky Dyje. Název souvisí s železnou oponou, která zde protínala kolmo prudký svah nad Dyjí. Pro umožnění pohybu vojenské stráže zde byly vybudovány železné schody, které byly odstraněny v roce Nový Hrádek zřícenina původního loveckého hradu postaveného v roce Areál tvoří dva hrady: starší stavba s dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a přední hrad, který vznikl z původního předsunutého opevnění. Hrad pustnul od třicetileté války, po 1. světové válce zde byla základna KČT. Pod hradem jsou zachovány zbytky středověkých teras s chráněnými druhy rostlin, sklepy slouží jako úkryt netopýrů. Dochází zde k prolínání zájmů památkové péče s ochranou přírody. Plošina zříceniny poskytuje turistům vyhlídku na Dyji, která meandruje kolem Ostrohu a rakouského Umlaufbergu. Reliéf krajiny vytváří dojem tří řek tekoucích okolo hradu. Obec Čížov první zmínka o obci pochází z roku Dochovaná je původní vesnická zástavba. V obci se nachází Návštěvnické středisko a Lesní zpráva pracoviště Správy NP. U obce je zachována část linie železné opony. P. Tománková: Národní park Thayatal Obecná charakteristika Národní park Thayatal garantuje společně s českým Národním parkem Podyjí ochranu jednoho z nejkrásnějších, nejromantičtějších a druhově nejpestřejších říčních údolí. Národní park Thayatal byl ustanoven 1. ledna roku Národní park Thayatal je nejmenším z rakouských národních parků. Rozkládá se v Dolním Rakousku u hranic s Českou republikou, kde přechází v Národní park Podyjí. Protože se jedná o přeshraniční národní park, tak v době, kdy byly státy rozděleny železnou oponou, bylo území národního parku územím nikoho, což přírodě zajistilo její nenarušenost. Pohled na Národní park Thayatal tvoří strmé skály, které se střídájí s hustě zalesněnými svahy, pod kterými protéká divoká řeka Dyje. Nejznámější z vrcholů v parku je hora Umlaufberg, která je téměř celá obtékána řekou Dyje. V oblastech parku, které byly v minulosti ovlivněny hospodářskými zásahy a byly tam vysázeny jehličnaté stromy, se pracovníci parku snaží o podporu domácích dřevin. Mezi hlavní úkoly parku patří především výzkum. Národní park lze projít po čtyřech turistických okruzích, z nichž nejdelší trvá tři hodiny. Lze jej projít také po třech příhraničních stezkách. Vrcholem každé trasy je pak hora Umlaufberg. Rozmanitá příroda je zde doplněna různými hrady a zámky. Národní parky V Dolnorakouském zákonu o národních parcích se ochrana území koriguje podle mezinárodních kritérií pro národní parky, která určuje Světový svaz ochrany přírody (IUCN): 12

13 Národní park je přírodní suchozemské nebo mořské území, určené k ochraně ekologické integrity jednoho nebo více ekosystémů v zájmu současných a budoucích generací, k vyloučení exploatace nebo jiného využívání, odporujících účelu, pro jaké bylo zřízeno, a poskytující základnu pro duchovní, vědecké, vzdělávací, rekreační a návštěvní příležitosti. Všechny tyto důvody musí být ekologicky a kulturně slučitelné s posláním oblasti. (IUCN, 1994 a 1999). Rakousko se snaží o vytvoření chráněných území té nejvyšší kvality. Proto v rámci národního parku Thayatal spolupracuje s českým národním parkem Podyjí, aby společně mohly poskytnout tu nejlepší ochranu říčnímu údolí. V rámci národního parku byly určeny tři zóny různé míry ochrany. Jde o přírodní zónu, ve které je na více než 90% celkové rozlohy zákaz jakékoli hospodářské činnosti, přírodní zónu s managementovými opatřeními, ve které mohou být prováděny ekologické zásahy a vnější zónu se stavbami. Historie O národním parku se začalo uvažovat v souvislosti výstavby elektrárny na Dyji u Býčí skály, čemuž ale obec a Občanská iniciativa za zachování Podyjí dokázaly zabránit. Nejdříve na území národního parku vznikly rezervace Thayatal I a Thayatal II, které roku 1991 zřídila Zemská vláda Dolního Rakouska. V roce 1991 byl založen Národní park Podyjí, a proto se začaly vytvářet studie o možnosti zřízení národního parku i na rakouské straně, které potvrdily možnost úspěšné realizace národního parku. V Dolním Rakousku se roku 1995 stává platným zákon o národním parku. Roku 1999 je již založena společnost Nationalpark Thayatal GmbH s prvími zaměstnanci parku. 15. Července roku 1999 je pak podepsána spolupráce obou národních parků v Podyjí, a to českým a rakouským ministrem životního prostředí a zemským hejtmanem. Zároveň byla pro zajištění spoluúčasti místních obyvatel na národním parku vytvořena Rada národního parku. Roku 2001 se ustanovila bilaterální komise obou Národních parků, která měla za úkol schválit cíle obou parků a potvrdit bilaterální opatření. Ve stejném roce byl pak Národní park Thayatal uznán i dle kritérií IUCN. Za své krátké působení Národní park Thayatal již získal Evropský diplom Rady Evropy od generálního sekretáře Rady Evropy, který byl Radou Evropy obnoven roku Během prvních pěti let své existence již park dosáhl skvělých výsledků v testu kvality a tím bylo možné jeho přijetí mezi TOP výletní cíle Dolního Rakouska. V současnosti s Národním parkem Thayatal spolupracuje 45 společností turistického ruchu. V roce 2009 bylo oslaveno desetileté jubileum Národního parku Thayatal a ve spolupráci s Národním parkem Podyjí odstartován vědecký projekt s názvem Příroda bez hranic. V roce 2011 se národní park poprvé rozšířil. Za účasti EU získal 30 ha lesa. Spolupráce Včetně Národního parku Podyjí spolupracuje Národní park Thayatal také se Světovým svazem ochrany přírody (IUCN), který je největší organizací ochrany přírody a v současnosti sdružuje více než 80 zemí. IUCN dává státům doporučení na ochranu přírody a zachování druhové rozmanitosti. Dále Národní park Thayatal spolupracuje se Systémem Natura 2000, Zeleným pásem Evropy, Nationalparks Austria a Vielfaltleben rozmanitost života. Cíle a úkoly Mezi obecné cíle národních parků patří především ochrana cenných ekosystémů a zachování jejich druhové rozmanitosti. Dalším cílem národních parků je vzdělávání a zprostředkovávání informací nejen odborným pracovníkům, ale i laické veřejnosti, tak aby se člověk naučil šetrně zacházet s naším přirozeným prostředím. Dalším cílem národních parků je také vědecký výzkum. V rámci výzkumu se klade důraz na zvýšení biodiverzity, realizaci managementových opatření s ohledem na požadavky životních prostředí fauny a flóry, vyčlenění klidových zón a dodržování zákazu vstupu mimo značené cesty, management neofytů, realizace a spoluúčast na opatřeních k ochraně druhů. Těžiště výzkumu v současnosti leží ve zjišťování biodiverzity národního parku a mezi aktuální výzkumné projekty patří žahadloví blanokřídlí, mapování plazů, ornitologický monitoring, odborné dobrozdání luk, mapování populace vybraných floristických zvláštností a výzkum kočky divoké. Charakteristika NP Thayatal Národní park Thayatal se rozkládá v oblasti o rozloze ha, z čehož ha zaujímá přírodní zónu, na zbylých 70 ha jsou přírodní zóny s managementem a jsou tam povoleny zásahy účelné k ochraně ekosystému. Hranici mezi rakouským a českým národním parkem tvoří v délce 25 km řeka Dyje, vzdušná vzdálenost je pak 10 km. V Národním parku Thayatal leží přímo město Hardegg, ve kterém žije 80 obyvatel, což z něj činí nejmenší rakouské město. Národní park se nachází na hranici mezi suchým panonským klimatem od východu a vlhkým atlantickým klimatem působícím od západu, proto se zde vyskytují různé živočišné a rostlinné druhy. V parku lze spatřit pestrou rozmanitost různých rostlin na malém prostoru. Podél prudkých říčních meandrů se stále mění expozice, v rámci mikroprostředí jsou jiné i geologické rámcové podmínky, což se projevuje na vegetaci. Celkem se v obou parcích zjistilo na rostlinných druhů. Podobně rozmanité je i ptactvo v oblasti, v rakouské části bylo zjištěno více než 100 ptačích druhů, z nichž skoro 80 v oblasti Podyjí i hnízdí. Pracovníci národního parku pak doufají ve znovuuhnízdění orla mořské, který se zde dosud objevuje pouze v zimě. Dále se v parku objevuje více než 500 druhů lišejníků, více než 950 druhů motýlů a 20 druhů netopýrů, což svědčí o dobrých životních podmínkách v parku. V roce 2007 s pak, za pomoci analýzy DNA, podařilo po 35 letech prokázat výskyt kočky divoké. Národní park Thayatal je charakteristický svou velkou rozmanitostí přírody. Řeky Dyje vytváří v oblasti jedno z nejkrásnějších průlomových údolí ve střední Evropě, které se vytvořilo zařezáním do tvrdé krystalické horniny pře 5 až 1,5 milióny let. Je zde i pestrá skladba položí ze žuly, ruly a břidlice, která je stará až 600 miliónů let. Mezi botanické rarity v oblasti patří suché trávníky na příkrých svazích a skalních plošinách. Je zde velká rozmanitost vegetačních typů, například skalní vegetace, řídké sprašové stepní trávníky, vřesoviště, uzavřené stepi a lesostepi. Více než 90% plochy pak zabírají lesy, jejichž rozmístění a rozmanitost je dána klimatem. V parku se nachází dubové lesy, bučiny, lesní společenstva na vápenatém a žulovém podloží a jehličnany, například borovice lesní, jedle, tis červený a jalovec. 13

14 V důsledku dřívější hospodářské činnosti je asi 20% plochy porostlé nepůvodními dřevinami. K rozmanitosti biodiverzity přispívá také asi 40 ha luk, tvořených jak pastvinami, tak i druhově bohatými komplexy suchých luk. V rámci fauny lze v Národním parku Thayatal spatřit například kočku divokou, čápa černého, ještěrku zelenou, ropuchu obecnou, roháče obecného a raka říčního. V rámci flóry pak lze v národním parku nalézt strdlivku vysokou, kosatec různobarvý, střevíčník pantoflíček, lilii zlatohlavou a dřín obecný. V parku se vyskytují i mnohé ohrožené živočišné a rostlinné druhy. O. Staněk: Dyje hydrologická charakteristika, Vranovská přehrada Oblast povodí řeky Dyje je druhá největší z osmi oblastí povodí na území České republiky. Toto povodí má vějířovitý tvar a odvádí vodu z jižní a východní části Českomoravské vysočiny a jižních svahů Ždánického lesa. Povodí této řeky se tedy nachází ve třech krajích České republiky. Jedná se o nejvýchodnější část Jihočeského kraje, západní a jižní oblast Jihomoravského kraje a část na jihu kraje Vysočina. Území povodí řeky Dyje zasahuje z hlediska regionální geologie do geologických jednotek Českého masivu a Západních Karpat. Správcem oblasti povodí řeky Dyje je Povodí Moravy, s. p. a zároveň je oblast povodí Dyje dílčím povodím hydrologického povodí právě řeky Moravy. Celé uvedené území tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Základním zdrojem pro celé území jsou atmosférické srážky. Samotná řeka Dyje vzniká soutokem vodnatější Rakouské Dyje a méně vodnaté Moravské Dyje u Raabsu v Rakousku ve výšce 650 m n. m. a ústí zprava do řeky Moravy u Lanžhotu ve výšce 148 m n. m, kde Morava opuští území České republiky. Plocha povodí této řeky je km 2, délka pak 311,2 km a to včetně její části na rakouském území. Průměrný průtok u ústí je 43,89 m 3 za sekundu. Od soutoku svých zdrojnic teče na území Rakouska a u obce Podhradí přitéká na území České republiky. (Vlček, 1984) V průběhu svého toku Dyje často meandruje, což je nejlépe možné sledovat v Národním parku Podyjí. Hydrologicky náleží k úmoří Černého moře. K největším přítokům Dyje patří řeky Svratka (levostranný přítok) a Jihlava (pravostranný přítok), dalšími levostrannými přítoky pak jsou Jevišovka, Svitava, Oslava, Trkmanka a Kyjovka. Dalším pravostranným přítokem kromě Jihlavy je řeka Rokytná. (Broža, 2009) Z hlediska vodního hospodářství je řeka Dyje významným tokem. Řadí se do tzv. pstruhové vody od hráze nádrže Vranov po nádrž Znojmo, od soutoku po hráz nádrže Vranov a od hráze nádrže Znojmo po ústí se jedná o mimopstruhovou vodu. V průběhu svého toku na území České republiky protéká řeka Dyje Národním parkem Podyjí, které se nachází v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje. Národní park Podyjí je ukázkou výjimečně zachovalého říčního údolí v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Na rakouské straně na něj navazuje rakouský Nationalpark Thayatal, se kterým vytváří přeshraniční bilaterální chráněné území, podobně jako je tomu u Šumavy a Bavorského lesa. Národní park Podyjí se vyznačuje mimořádnými přírodními úkazy, tvořenými zvláštní mozaikou skalních amfiteátrů a srázných stěn, meandry, rozsáhlými suťovými poli a těžko prostupnými stržemi, ale i nivními loukami podél Dyje a prosluněnými lesostepmi s pestrými koberci teplomilných rostlin. Pro území je charakteristická mimořádná rozmanitost vyskytujících se živočišných a rostlinných druhů a jejich vysoká koncentrace na relativně malé ploše. Významná druhová pestrost rostlin a živočichů je podmíněná polohou chráněného území na rozhraní dvou biogeografických soustav. Národní park Podyjí je dosud jediným moravským národním parkem a zároveň nejmenším národním parkem v České republice vůbec. Byl vyhlášen 1. července Jeho celková rozloha je 63 km 2. Na řece Dyji se nacházejí tři významná vodní díla vodní nádrž Vranov, vodní nádrž Znojmo a vodní nádrž Nové Mlýny. Vodní nádrž Znojmo Toto vodní dílo, které vzniklo mezi lety , se nachází na okraji města Znojma v úzkém údolí řeky Dyje. Záměr vybudovat zde vodní dílo pochází už z 20. let 20. století hlavně kvůli využití potenciálu řeky pro energetiku. Veškeré přípravy a práce byly ale zastaveny druhou světovou válkou a tak byl investiční záměr vypracován až v roce 1959 na okraji města, kde kdysi bývala městská plovárna. Hráz vodní nádrže Znojmo je zemní sypaná a její výška je 25,8 m. Koruna hráze je široká 4,5 m. Její vodní plocha měří 53,7 ha a maximální hloubka je 13,4 m. Stálý objem je 1,1 mil. m 3, zásobní objem 2,45 mil. m 3 a celkový objem nádrže je 4,29 mil. m 3. Délka vzdutí je 5,5 km a plocha povodí nádrže činí 2 477,1 km 2. Průměrný roční průtok tohoto vodního díla je 11,3 m 3 za sekundu. (Vlček 1984) Vodní nádrž Znojmo je využívána ve vodárenství dodává vodu pro vodovod města Znojmo, hydroenergetice (je vyrovnávací nádrží pro vodní elektrárnu Vranov) a závlahy. Má také rekreační využití a to zejména ve sportovním rybářství. V roce 2005 byla zahájena rekonstrukce znojemské nádrže, která má zvýšit odolnost při povodních a zvýšit maximální retenční prostor v nádrži. Vodní nádrž Nové Mlýny Na soutoku Dyje, Svratky a Jihlavy byla vybudována soustava tří nádrží, která nese název Nové mlýny. Toto vodní dílo tvoří největší vodní plochu v povodí řeky Moravy. Svůj název dostala podle osady ležící pod poslední hrází celého komplexu. Horní nádrž se nazývá Mušovská (Nové Mlýny I) a má rozlohu 528 ha a maximální hloubku 4,3 m. Tato část je využívána hlavně k rekreaci. Střední nádrž nese název Věstonická (neboli Nové Mlýny II) a její maximální hloubka při rozloze ha je 5,3 m. Je součástí klidové přírodní rezervace a její okolí je z hlediska flory a fauny jedinečnou oblastí České republiky. Významné jsou zejména ostrůvky pro hnízdění vzácných ptáků. Poslední dolní nádrž se nazývá Novomlýnská (Nové Mlýny III). Novomlýnská nádrž je ze všech tří největší (1 668 ha) a také nejhlubší (až 7,8 m). Tato část Nových Mlýnů má význam hlavně v závlaze okolního území, při výrobě elektřiny a je velmi oblíbenou destinací rybářů. Nové Mlýny byly postaveny v 70. letech 20. století, aby se zamezilo každoročním záplavám a také kvůli možnosti závlahy okolního zemědělsky významného území. 14

15 Její výstavou byly zatopeny desítky hektarů lužních lesů, což neblaze ovlivnilo okolní krajinu. Po protestech ekologů a organizací byla hladina snížena skoro o metr a byly také vytvořeny 2 ostrůvky, na kterých se obnovily původní lužní lesy. V současnosti je považována za důležitou a významnou lokalitu z hlediska ekologie v České republice. Vodní nádrž Vranov Vodní dílo Vranov je významnou nádrží v povodí řeky Dyje u Vranova nad Dyjí. Její betonová hráz je 59,9 m vysoká, délku v koruně má 292 m a šířku v koruně má 7 m. Po hrázi vede silnice. Zatopená plocha Vranovské přehrady je 761 ha a celkový objem činí 133 mil. m 3. Maximální hloubka je 58 m. První úvahy o vybudování této přehrady vznikly už za Rakouska-Uherska, kdy se plánovalo využít energetický potenciál řeky Dyje v tomto území. Veškeré záměry ale překazila první světová válka a tak mohla tato přehrada vzniknout až v letech U pravého břehu pod hrází je umístěna budova hydrocentrály. K výrobě elektrické energie jsou zde instalovány 3 turbíny typu Francis o celkovém výkonu 18,9 MW. Kolísání průtoků způsobené provozem této vodní elektrárny vyrovnává nádrž Znojmo, která je o 41 km níže na toku řeky Dyje. Vodní dílo Vranov už několikrát dokázalo svůj význam hlavně při povodních roce V letech došlo k rekonstrukci některých částí betonové hráze a přilehlých objektů. Vranovská nádrž patří k vyhledávaným rekreačním lokalitám a na jejích březích můžeme nalézt několik tisíc soukromých chat i několik velkých rekreačních objektů. Využívá se tedy samozřejmě pro hydroenergetiku, závlahy, proti povodním, ale také pro koupání, plachtění, veslování, rybářství a sportovní rybářství. Poblíž se nachází jeden z nejstarších hradů České republiky Bítov. V. Hulík: Slavonice Město Slavonice leží na pomezí Moravy, Čech a Rakouska. V současnosti Slavonice spadají pod okres Jindřichův Hradec, který je součástí Jihočeského kraje. Slavonie mají obyvatel (k ), a proto je lze zařadit mezi malá města. Historie Slavonic se začala psát někdy na začátku 12. století. Oblast byla sice velmi řídce osídlená, avšak nacházela se na strategickém místě na hranici mezi českým a rakouským prostorem. Nedaleko dnešních Slavonic vznikla ve 12. století slovanská osada s románským kostelem. V této době byly Slavonice zeměpanským majetkem, spadající pod bítovský hradní obvod. Od 13. století byly však již v držení pánů z Hradce (Vítkovců), kteří je získali za věrné služby králi. A právě zmiňovaným Vítkovům je připisována německá kolonizace Slavonic. Nedaleko slovanské osady, na křižovatce obchodních cest, vznikla v ½ 13. století německá trhová osada. První doložená písemná zmínka o Slavonicích pochází z tohoto období, přesněji z roku Německá trhová osada se stala zárodkem středověkého města. Centrální tržiště (dnes Dolní náměstí) dostalo trojúhelníkový (nálevkovitý) půdorys, který si zachovalo do dnešních dnů. Tržiště bylo obestavováno typickými měšťanskými domy, postavenými na dlouhých a úzkých parcelách. V tomto období se také začíná budovat důmyslný podzemní systém chodeb. Pod středověkými domy začaly vznikat sklepy (tzv. lochy), které byly později vzájemně propojovány spletitými chodbami. Tento podzemní systém měl primárně sloužit k ukládání věcí a pro odvodňování. V případě ohrožení mohl sloužit jako obranná a úniková cesta, či zdroj pitné vody. Sklepy i chodby byly vytesávány ručně a jejich tvůrci byli pravděpodobně horníci z Jihlavska. Labyrint chodeb propojuje téměř všechny sklepy na Dolním náměstí. Podobný, ale plně samostatný systém vznikl i pod Horním náměstím. S renesanční přestavbou města v 16. století je spojeno budování renesančních sklepů, které dnes tvoří nejvyšší tzv. druhé patro. Systém chodeb byl po další dvě až tři století udržován ve funkčnosti, ale poté docházelo k jeho zanášení a vzestupu spodní vody. Charakter středověkého města získaly Slavonie až ve 14. století. Celková zástavba města se rozšířila o nové Horní náměstí, ulicovitého tvaru a dvě postranní ulice - Dlouhá a Růžová. Celý komplex náměstí a ulic byl v polovině 14. století uzavřen kamennými hradbami, příkopem a vstup do města byl možný pouze třemi branami Dačickou, Jemnickou a Rakouskou. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění vylepšováno, zpevňováno a rozšířeno o další obranné prvky - bašty Typickým jevem středověkých měst jsou předměstí, kolem Slavonic vznikla taková předměstí tři. Prvním a nejstarším slavonickým předměstím je tzv. Špitální, pravděpodobně původní slovanská osada, nacházející se SZ směrem od města. Druhé předměstí vzniklo na JV straně města, tzv. Koželužské. Na SZ do města, na místě bažinaté a podmáčené půdy vzniklo umělé jezero, na němž bylo po vysušení vystavěno tzv. Jezerní předměstí, poslední a nejmladší. V období husitských válek došlo k vypálení předměstí husity, ale samotné město náporu husitů odolalo. Kdy byly Slavonice povýšeny na město, se přesně neví, ale v listině z ½ 14. století se již mluví o civitatis Slebins. K zformování městské správy došlo tedy již v 14. století, ale v průběhu 15. a na začátku 16. století byly Slavonicím udělovány různá městská privilegia (např. tři výročí trhy, právo vařit pivo, povinný sklad zboží), která upevňovala a rozšiřovala ekonomický význam města. Městská privilegia se přičinily o další rozvoj a rozkvět města. Slavonice nebyly již jen centrem zemědělsko-řemeslné výroby, ale i obchodu. Hospodářský rozvoj města se projevil jak výstavbou profánních, tak sakrálních staveb. Významnou a do dnešních dnů dochovanou stavbou, se stala trojlodní bazilika nového farního kostela Nanebevzetí Panny Marie na náměstí. Nákladnost stavby nového farního kostela dokládá také doba, po kterou byl stavěn, od pol. 14. do konce 15. století. Nejmladší a nejdominantnější součástí je kostelní věž dostavěná v 1. pol. 16. století. Z gotické zástavby se dodnes zachoval pouze kostel, hradby, základy městských bran, jedna stodola a segmenty v některých přestavěných renesančních domech. Pro dokreslení celkové charakteristiky města, je potřeba ještě přiblížit národnostní složení obyvatel. Obyvatelstvo Slavonic bylo silně diferenciované. V samotném městě žili většinou Němci, naopak na předměstí Slavonic žilo převážně české obyvatelstvo. Po stránce náboženské byly Němci i Češi katolického vyznání. 15

16 Do hospodářského, společenského a kulturního vývoje Slavonic nejvíce zasáhla renesance. Dochované stavby a umělecká výzdoba nejlépe odrážejí období největšího rozkvětu Slavonic. Půdorysná dispozice města zůstala gotická, jakož i samotné chápání prostoru. Přesto motivy, vzory a myšlenkové principy renesance otevřeli prostor, v němž mohlo dojít ke skloubení obou uměleckých epoch. Na samotném vzestupu Slavonic mají zásluhu dvě klíčové události. První z nich je vybudování poštovní stanice v r. 1532, spojující Prahu s Vídní. Slavonice se stávají významnou křižovatkou a centrem obchodního ruchu, což se pojí s hospodářským, společenským a kulturním rozkvětem města. Druhým mezníkem byl r. 1550, kdy se Slavonice staly majetkem Zachariáše z Hradce. Jeho dědictví bylo menší a chudší, a proto se rozhodl jej zvelebit. Mimo přestavby svého sídla Telče, se jal upravit v duchu renesance i Slavonice druhé významné město jeho panství. Mezi Telčí a Slavonicemi proto můžeme pozorovat jisté kulturně umělecké propojení. V průběhu 16. století dochází k vylepšení opevnění, ale samotný půdorys města se nemění. Výrazně se mění optická podoba a architektonické řešení domů na Dolním a Horním náměstí. Domy byly upravovány, přestavovány a zdobeny v renesančním duchu doby. U domů zůstalo zachováno gotické řešení parcela a charakter průjezdových domů, ale s nově řešeným obytným prostorem a se složitějším řešením vnitřní výzdoby - hvězdicovité, vějířovité aj. klenby. Fasády domů zdobí sgrafitová výmalba, ale i uvnitř některých domů se můžeme obdivovat freskové výmalbě, např. dům č. 85 (výjevy z Apokalypsy). Do pol. 16. století také spadá výstavba chudinských domů okolo hřbitovní zdi. Jedním z významných hospodářských počinů od konce 15. století, bylo zakládání rybníků, povolení vařit pivo, aj. Renesanci do Čech přinesli většinou italští umělci, ale později se začínají rekrutovat renesanční umělci i z řad domácího obyvatelstva. Na renesanční výstavbě se ve Slavonicích zasloužila místní rodina Estereychrů (pozn. autora Österreicher). Nejvýznamnějším členem této rodiny byl Leopold Estereycher. Jeho kamenická činnost se neomezovala jen na Slavonice, ale rukopis jeho práce je patrný i na stavbách v blízkém a vzdálenějším okolí - nejen na našem území, ale i v sousedním Rakousku. Po smrti Zachariáše z Hradce, velkého slavonického mecenáše, dochází k úpadku a stagnaci města. Změna nastala i v oblasti náboženského vyznání, kdy se slavonické měšťanstvo hlásí k protestantské víře. Po národnostní stránce je zřejmě zachováno rozvrstvení z předešlého období. Začátek nové doby a nového uměleckého slohu baroka se ve Slavonicích neslo v duchu ekonomického a kulturního úpadku. Nejenže několikrát měnily majitele, ale došlo také k jejich poničení, finančnímu vyčerpání a k lidským ztrátám, a to všechno v důsledku třicetileté války. Město muselo živit vojenské pluky královské i nepřátelské, což město finančně vyčerpávalo. Nejen válečné útrapy, ale i mor, který město zasáhl v druhé polovině 17. století, se podepsaly na hospodářském a kulturním úpadku města. Baroko patří u nás k nejplodnějšímu a nejtvořivějšímu období, co se týče stavební činnosti, ale ve Slavonicích je to spíše období ustrnutí a stagnace. V duchu baroka byly upraveny pouze interiéry a exteriéry sakrálních staveb. K výraznějším barokním zásahům do renesančního charakteru města došlo až po r. 1750, kdy byla část městských domů zničena požárem. Další těžkou ranou pro město bylo zrušení poštovní cesty spojující Prahou s Vídní, která vedla Slavonicemi téměř dvě stě let. Nová spojnice mezi Prahou a Vídní byla přesunuta na osu Znojmo Jihlava. Zánik této cesty znamenal přerušení dálkového obchodu a tím se ještě více prohloubil úpadek a izolovanost města. Tato situace trvala až do poloviny 19. století. Po tu dobu byly Slavonice sužovány nejen přírodními katastrofami (povodněmi, neúrodou, požáry), ale i zvůlí vrchnosti a vojenským plundrováním procházejících armád. Polovina 19. století je obdobím jistého přechodu, které se projevilo hospodářským oživením. Zisk politické a hospodářské svobody se podepsal na nepatrném rozrůstání města, přestože hradby obepínající historické jádro zůstaly zachovány. V r došlo k přesunutí daňového a soudního úřadu do nedalekých Dačic. V polovině 19. století dochází k rozvoji průmyslu, což bylo spojeno s příchodem židovského etnika. Rok 1848 přinesl politické a hospodářské svobody také Židům, kteří se mohli začít stěhovat z vesnických obcí do měst, v tomto případě do Slavonic. Slavonice Židům vděčí za industrializaci, vytvoření vazeb a napojení na vídeňské firmy. Místní Židé totiž pojili s těmi vídeňskými firmami úzké rodinné vazby. Hospodářské aktivity Židů směřovaly zvláště do textilního (továrna na výrobu hedvábného zboží, továrna na výrobu pleteného zboží aj.) a potravinářského (lihovar, pivovar atd.) průmyslu. V průběhu 2. pol. 19. století došlo k modernizaci a úpravám domů, bylo vybudováno osvětlení a zbourány městské hradby. Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení rozvoje školství a spolkové činnosti. Ještě za Rakousko Uherska dochází k opětnému přesunu okresního soudu a daňového úřadu z Dačic zpět do Slavonic. Důležitým mezníkem byla výstavba a zprovoznění železniční trati, která od r spojovala Slavonice s Jihlavou a od r byla prodloužena až do Rakouska. Vznik Československa a státní hranice mezi ním a Rakouskem silně narušilo exportní orientaci města a regionu. Vlivem úzkého napojení Slavonic na Dolní Rakousko došlo k úpadku hospodářství. Během několika let však dochází ke stabilizaci a zlepšení hospodářské situace a to díky nových podnikatelským aktivitám. Slavonice můžeme do poloviny 20. století považovat za město německé. Podle sčítání z roku 1910 se pouze 11 občanů města přihlásilo k české národnosti a zbylých obyvatel se hlásilo k národnosti německé. Jistý obrat nastává v době vzniku ČSR. Podle sčítání z roku 1921 stoupl počet obyvatel hlásících se k české národnosti (294 osob), přesto obyvatelstvo německé národnosti (1 832 osob) i nadále tvořilo majoritní skupinu obyvatel Slavonic. Ve 30. letech 20. století narůstalo nacionální napětí mezi českým a německým elementem. Druhá světová válka a poválečné období se velmi citelně zapsaly do dějin tohoto města. Během druhé světové války přišly Slavonice o veškeré židovské obyvatelstvo (okolo 33 osob, údaj k ). Samotný závěr války se nesl v duchu divokého odsunu Němců, tzn. většiny obyvatel města, což vedlo k téměř úplnému vylidnění města. K dosídlení Slavonic docházelo postupně. Nejprve obyvatelstvem žijícím v nejbližším okolí a až po roce 1962, kdy je zrušeno pohraniční pásmo, dochází k přílivu obyvatel i z jiných částí republiky. 16

17 Od konce 50 let 20. století dochází k restaurování renesančních domů a v r byly Slavonice vyhlášeny městskou památkovou rezervací. Dnes jsou Slavonice centrem cestovního ruchu. Nejen město, ale i jeho okolní je oblíbeným cílem turistů. Slavonice se nachází v oblasti přírodního parku Česká Kanada. Západním směrem od města se nalézá pevnostní areál vybudovaný v letech , který se stal vojensko-technickou památkou. Ekonomicky významnou firmou je strojírenský podnik Heltos vyrábějící stolní vrtačky a autodílny. Jediným textilním podnikem je pobočka třeboňské firmy Otavan, vyrábějící vycházkový a pracovní oděv. Zemědělství prezentuje firma Agrso, specializující se na pěstování obilí. Práci se dřevem a jeho zpracování se věnují Lesy Český Rudolec a firma Slavona, vyrábějící dřevěná okna a dveře. Plně specifickou firmou je Stavební huť Slavonie, specializující se na stavební práce v historických objektech a jejich rekonstrukce. N. Urbančíková: Vývoj moravsko-české hranice Hranici mezi Moravou a Čechami tvořil původně několikakilometrový pás, který byl zalesněný a především neosídlený. Jednalo se o území nikoho, jež si později postupně mezi sebe Čechy a Morava rozdělili, především podle toho, kdo dřív dané území obsadil. Takto nově vzniklá hranice byla více méně přirozená, kopírovala hranici mezi povodími řek Moravy (na Moravě), Labe a Vltavy (v Čechách), ale i zde se vyskytovalo několik výjimek, které přetrvaly až do 20. století. Jedná se především o oblasti v okolí obcí Lanškroun, Polička, Žďár nad Sázavou, Horní Cerekev a Studená. Obecně lze formování hranice mezi Moravou a Čechami rozdělit do tří etap. První, již zmíněná etapa, trvala přibližně do konce 11. století a její podstatou byl pás lese táhnoucí se mezi povodími řek Moravy, Labe a Vltavy. Druhá etapa je reprezentována již nějakou pomyslnou linií, táhnoucí se prostředkem zalesněného území a kopírující více či méně rozvodí řek. Území se začíná kolonizovat. Třetí etapou je etapa stabilizační, kdy je hranice pevně ukotvena v rozvodí, ale s několika výjimkami, převážně podle posunu kolonistů z české či moravské strany, jak už je zmíněno výše. Obr. 1. Českomoravská hranice ve 20. století. 17

18 Etapa první Pohraniční les byl jako hranice chápán rozdílně. Někteří jej brali jako celistvou hranici mezi Čechami a Moravou, jiní zase uznávali okraje lesa jako hranici 1 Pás lesa nebyl všude stejně široký. Na Svitavsku dosahoval šířky 30 km či libický újezd se odhaduje na šířku 32 km. Oproti tomu území na jihu Moravy dosahovalo nejširších hodnot. Nejširším byl pás lesa, táhnoucí se od Habrů a Chýnova v Čechách až v Třebíči na Moravě, jehož celková šířka byla km. Etapa druhá Zde se vytváří představa jakési pomyslné hranice vedoucí středem pásu lesa. Je o ní dochováno několik záznamů. Nejstarším je zmínka v Kosmově kronice z roku 1086, kdy je hraniční les nazván termínem silva media ve významu prostřední les nebo střed lesa. Jiná listina z 12. století hovoří o hranici mezi Moravou a Čechami jako silva, que interiacet inter Cazlawensem et Brinensem provinciím ve významu les, který leží mezi čáslavským a brněnským krajem. Od 13. století se již hovoří o konkrétní českomoravské hranici. Ta je situována do hranice labsko-dunajského rozvodí. Cacumine moncium, qui sunt versus Bohemiam, a quibus aqua decurrit ad terram Moraviae" tedy "vrcholky hor, které jsou proti Čechám, ze kterých voda stéká do moravské země". Co se týče vrcholků hor, není jisté, že by tehdejší kolonisté, jak z české tak z moravské strany, považovali za hranice vrcholky stejné. Navíc v této době není znám termín rozvodí, a proto se na této hranici kolonisté z jedné či druhé strany nemohli zastavovat, protože nevěděli, kudy probíhá. Předpokládá se, že pokračovali v osidlování daného území pásu lesa do té doby, dokud se nepotkali s kolonisty z druhé strany. Etapa třetí V této etapě je stanovená pevná hranice na rozvodí již zmíněných řek s pohraniční funkcí vodních toků 2. Proti tomuto ale vystupuje tzv. Chocův argument proti vhodnosti hraniční funkce řek. Tento argument vysvětluje, že přirozená hranice má být zejména taková, aby zabraňovala vpádům nepřátel z okolního území, tudíž by měla mít ochranitelskou funkci. Choc však namítá, že hranice mezi Čechami a Moravou je spíše administrativní, poněvadž jsou obě země již od 10. století spojeny vládou pražských knížat. Proto by tato hranice neměla být vedena vodními toky. Původní hranice tedy vedla v místě rozvodí, ale vzhledem k pohybu kolonistů po daném území docházelo v některých místech k jejímu posunu západním či východním směrem. Proto v mapce výše (Obr. 1) sledujeme několik výjimečných území, jejichž hranice mezi Moravou a Čechami netvoří rozvodnice. Hranice dnes Zemská hranice mezi Moravou a Čechami se ustálila začátkem 19. století. I poté však docházelo několikrát ke změně jejího průběhu. Jednalo se o změny v době Protektorátu či v dočasné změně hranic v oblasti Českomoravské vrchoviny. Hranice vesměs kopíruje katastrální území přiléhajících obcí, ale i zde se najdou výjimky, které vznikly zejména za komunistické éry. Až do konce roku 1948 plnila českomoravská hranice správní funkci. M. Tláskal: Landštejn Landštejn V geografickém pojetí se lze setkat se třemi významy slova Landštejn. Pojmenování Landštejn nese jedna z osmi částí obce jménem Staré Město pod Landštejnem. Tato obec leží v okrese Jindřichův Hradec asi 10 km od Slavonic na Česko rakouské hranici. Stejné jméno je spojováno i s nedalekou zříceninou hradu a také s blízkou vodní nádrží. Zdroj: 1 V Čechách i na Moravě bylo toto chápání jiné. Každá země vnímala jako hranici vždy ten okraj lesa, jež zasahoval nejdále k druhému území. Takže Čechy uznávali východní hranici pásu lesa, Morava západní hranici pásu. 2 Jednalo se o řeky Svitavu, Oslavu a Jihlavu. 18

19 Hrad Landštejn: historie a současnost časnost Hrad Landštejn byl vystavěn ěn jako pomezní pevnost na vitorazském území střídavě st patřícím řícím k Rakous Rakousům a Čechám, a to přímo ímo proti rakouskému hradu v Marklu. Teprve roku 1252 král Přemysl P Otakar II. připojil ipojil panství s hradem natrvalo k Čechám. Počátky jednoho z nemnoha románských hradů hrad u nás nejsou zcela známy a také o způsobu ůsobu získání panství Vítkovci prameny mlčí. í. První dochovaná zmínka z roku 1259 uvádí, že pánem Landštejna byl Old Oldřich řich z vě větve Vítkovců, kteří užívali přídomek "z Landštejna". Ti vlastnili nili rozsáhlé panství asi po sto let. Po Vítkovcích získal Landštejn od Krále Václava lv. Konrád z Krajku (původem ze Štýrska) výměnou ěnou za svůj sv j hrad a statek v Lomnici nad Lužnicí. Tím se dostal na hrad tém téměř na dvě století cizí rod, který zde provedl významné přestavby. řestavby. Ani ve druhé generaci se Krajířové Krají s českým eským prostředím nesžili, třebaže t jejich manželky byly dcery významných rodů ů z blízkého okolí. Jeden z Krají Krajířů,, Lipold, jako úhlavní nepřítel nepř Tábora toto město neúspěšně roku 1420 obléhal a Jan Žižka na oplátku hrad Landštejn vypálil. V dalších pokoleních Krajířové Krajíř uskutečnili značné přestavby starého hradu. Bylo zvětšeno ětšeno nádvo nádvoří, vybudován nový palác v pozdně gotickém slohu, hradba s cimbu cimbuřím a věžemi. Před polovinou 16. století přibyla ještě ě od severu k jihu na místě předsunutého edsunutého valu hradba se střílnami a dvěma dv vloženými půlválcovými baštami. Pro zadlužení a finanční ní neshody byl hrad roku 1579 prodán Rakušanu Št Štěpánovi pánovi z Eincingu. Od něj n se Landštejn vrátil do českého eského držení, hrad koupil v roce jihlavský měšťan an David Neumaier z Vinterberka. Landštejn stihla dvakrát pohroma, která přispěla la k jeho neodvratné zkáze. Podle sv svědectví Bohuslava Balbína zasáhl na počátku čátku 60. let 17. století blesk vvěž kaple. Podruhé blesk udeřilil v roce 1771, hrad zcel zcela vyhořel a postupně se změnil ve zříceninu. íceninu. Dochoval se pouze gotický krb, který vrchnost odvezla do sternbašského sídla v Třešti. T Poté co majitelé Landštejna hrad opustili, sloužil objekt především p edevším jako zdroj stavebního kamene pro místní obyvatelstvo. Po druhé světové tové válce hrad připadl p státu a v dnešní době je kulturní památkou ve správě správ Národního památkového ústavu. Hrad je od roku 1972 rekonstruován a pro veřejnost ve byl otevřen řen v roce Celý objekt je přístupný návštěvníkům, m, v rámci hradu funguje vyhlídková vvěžž a stálá expozice místních archeologických nález nálezů. Archeologické práce na hradě probíhaly v letech ve spolupráci s firmou Geo-cz. cz. Prohlídka není komentovaná. Hrad je podle dle oficiálních internetových stránek přístupný p od dubna do října. Vodní nádrž Landštejn Zdroj: Vodárenská nádrž Landštejn na toku Pstruhovec se nachází v blízkosti stejnojmenné obce. Protože měla m sloužit vodárenským účelům, byl pro její výstavbu vybrán potok, jehož povodí je většinou v zalesněné a bez soustředěné zástavby. Hlavním účelem vodního díla je zajištění ění odběru odb pro úpravnu vody ve Starém Městě pod Landštejnem, zajišt zajištění minimálního průtoku v toku pod hrází a snížení povodňových povod průtoků. Pro udržení dostatečné né jakosti tohoto zdroje povrchové vody byla v povodí nádrže stanovena ochranná pásma vodního zdroje. Hráz je kamenitá sypaná s návodním těsnícím tě pláštěm z PVC fólie, chráněné né betonovými prefabrikáty. Podloží hráze tvo tvoří žula a těsnící plášť je do podloží zavázán betonovým blokem s injekční a revizní štolou, umístěným v patě návodního svahu. Návodní i vzdušní svah je upraven ve sklonu 1 : 2 a vzdušní svah je oset trávou. Na koruně hráze o šířce šíř 6,0 m je zřízena vozovka, která je na návodní straně ě opat opatřena betonovou zídkou sloužící jako vlnolam. K zajišťování ování minimálního průtoku pr v toku pod vodním dílem asanačního čního průtoku prů je zde osazeno asanační potrubí o průměru 150 mm. K převádění př povodňových průtoků slouží boční bezpečnostní čnostní přeliv př umístěný na levém břehu nádrže. Délka přelivné elivné hrany je 10,95 m. Voda přepadá do spadiště a dále odtéká betonovým skluzem dlouhým 235 m do vývaru pod hrází. Bezpečnostní přeliv řeliv může mů při maximální hladině převést celkový průtok cca 8,9 m³/s. 19

20 M. Staněk: Česká Kanada komplexní FG charakteristika Geografické vymezeni Oblast Česká Kanada leží na jihu České republiky při historické hranici Čech a Moravy, podél státní hranice s Rakouskem. Je ohraničená přibližně městy Kunžákem, Českým Rudolcem, Slavonicemi, Novou Bystřicí a Jindřichovým Hradcem. V oblasti se nacházejí, či do ní zasahují, tři přírodní parky Česká Kanada, Homolka-Vojířov a Javořická vrchovina. Co do přírodních poměrů, zahrnuje oblast na východě část Českomoravské vrchoviny, do které patří Dačická sníženina, Jihlavské vrchy a Novobystřická vrchovina, na jejímž území jsou dva přírodní parky - Česká Kanada a Homolka-Vojířov. Směrem k západu se krajina mění a klesá k Jindřichovu Hradci, dále pokračuje údolím Nežárky, která spěchá k soutoku s Lužnicí, kde námi sledovaná oblast končí. Zejména oba přírodní parky jsou charakteristické hlubokými souvislými lesy, loukami a množstvím menších rybníčků a vodních toků. Vlastní Jindřichohradecko je hustěji osídlené, proto jsou zde lesní porosty drobnější, smrkové lesy České Kanady se mísí s borovými a směrem ke Stráži nad Nežárkou zaujímají rybníky v krajině větší plochu a slibují hojnost ryb. Byl vyhlášen roku 2004 o současné rozloze 283 km 2, sleduje zachování maxima přírodních krás a hodnot a vysoké kvality životního prostředí. Má mimořádný význam v územním systému ekologické stability a v neposlední řadě jsou důležité i jeho vodohospodářské funkce. Geomorfologie a geologie Po geomorfologické stránce krajina náleží jihozápadnímu cípu Javořické vrchoviny. Severozápadní část tvoří Jindřichohradecká pahorkatina, která na jihozápadě navazuje na Třeboňskou pánev. Větší část oblasti však pokrývá kopcovitá a silně zalesněná žulová Novobystřická vrchovina, která na severu navazuje na masív Českomoravské vrchoviny. Východní část tvoří Dačická pahorkatina, která má ráz protáhlé sníženiny. Průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 550 až 650 metry. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen (738 m n. m.), jehož úpatím se vine úzkokolejka z roku Další krajinné dominanty tvoří Šibeník (732 m n. m.), Kunějovský vrch (725 m n. m.), Vysoký kámen (723 m n. m.), Studnice (722 m n. m.), Bukový vrch (721 m n. m.), Větrov (714 m n. m.) a Čihadlo u Starého Města pod Landštejnem (700 m n. m.). Kopce jsou převážně ploché, s balvany a kamennými stády na vrcholech. V bizardních skalních útvarech z hrubozrnné a landštejnské žuly roztroušených po zdejších lesích vytvořilo zvětrávání kamene skalní mísy (v minulosti lidé soudili, že jde o díla lidských rukou sloužící rituálním účelům, např. v okolí hradu Landštejna nebo Suchdola u Kunžaku). Nechybí ani zde ani typické viklany (Viklan Trkal byl však ze své vodorovné polohy vychýlen bývalým majitelem, který byl dotčen tím, že mu po jeho pozemku šlapou výletníci). Zajímavé skalní útvary jsou u rybníka Zvůle nebo na Liščím vrchu nedaleko Terezína u Kunžáku. Po polích jsou rozesety balvanovité ostrůvky. Vyšších výšek pak dosahují, související Jihlavské vrchy, které jsou však za hranicí oblasti. Klima, hydrologie a pedologie Podnebí je tu poměrně drsné na české poměry, patří chladné klimatické oblasti s nižšími průměrnými teplotami a vydatnými srážkami. Průměrné roční teploty kolísají mezi 7-8 C. V letním období se pohybují v rozmezí C, v zimním pak v rozmezí -3 2 C. Nejteplejším měsícem je stejně jako na většině našeho území červenec (17 20 C) a nejstudenějším naopak leden ( C). Průměrný roční úhrn srážek činí mm. Chladné a poměrně deštivé podnebí je jeden z možných zdrojů názvu Česká Kanada. Českou Kanadou probíhá hlavní evropské rozvodí Labe a Dunaje, čili hranice úmoří Severního a Černého moře. Oblast odvodňují četné potoky a je obepínána řekami Nežárka a Moravská Dyje. Nejvýznamnější jsou Koštěnický potok, řeka Dračice a Hamerský potok. Rybníky jsou charakteristickým znakem tohoto kraje. Západní část oblasti je na ně velmi bohatá. Stavěly se již od 13. století. Vznikly zaplavením bývalých mokřin a rašelinišť nebo přehrazením bystře tekoucích potoků. Mezi nejdůležitější patří Kačležský (176 ha), Krvavý (127 ha), Ratmírovský (78 ha), Hejtman u Strmilova (68 ha), Pěněnský neboli Dřevo (60 ha) a Komorník (56 ha). Rybníky slouží především k chovu ryb (k tomuto účelu byly také budovány), často i k závlahám a mnohé mají význam jako hnízdiště a shromaždiště vodního ptactva. V létě se některé z nich mění v oblíbená koupaliště (Komorník, Ratmírovský, Pěněnský, Osika a Zvůle). Z hlediska půd území České Kanady převládají zejména podzolové půdy, které se pak nacházejí převážně v západní části této oblasti, druhou nejčastější půdou jsou kambizemě a lokálně se zde objevují také gleje. Rostlinstvo a živočišstvo Téměř celé území oblasti bylo kdysi pokryto smíšenými lesy a listnatými háji buků, dubů a habrů. Ty se však zachovaly jen v malých ostrůvcích, chráněných jako přírodní památky nebo rezervace. Dnes převažují smrkové lesy bez podrostu. První pracné kácení a žďáření zdejších lesů začalo ve 12. století při kolonizaci kraje. Odlesněná půda v okolí osad se už po dlouhá staletí zemědělsky obhospodařuje. K ekologicky nejcennějším přírodním celkům České Kanady patří ustálená společenstva trav a dalších bylin. Vlhké, sytě zelené louky na nivách potoků a řek jsou často jedinými místy, kde se udržely při životě jinde ohrožené a vzácné druhy rostlin i drobných živočichů. Druhým, neméně přitažlivým typem travnatých porostů jsou suché svažité pastviny, někdy členěné dlouhými kamennými mezemi. Tyto meze zarostlé lískami, jeřáby a jalovčím jsou zcela svébytným prvkem zdejší krajiny. Jsou útočištěm mnoha drobných bezobratlých živočichů a oblíbeným hnízdištěm polních ptáků. K esteticky nejpřitažlivějším však patří staré pastviny s velkými balvany. Tyto pastviny zůstaly od konce 2. světové války opuštěné a začaly se na nich rozrůstat jalovce. Dvě takové jalovcovo-žulové pastviny (u Kunžáku a Valtínova) jsou chráněny jako přírodní památky. V lesích se hojně vyskytuje srna obecná, prase divoké a zajíc obecný, nad loukami poletuje na padesát druhů motýlů, k vidění je káně lesní, poštolka obecná a dokonce i čáp černý. 20

21 Přírodní zajímavosti Celé území České Kanady je protkáno poměrně velkým množstvím maloplošných chráněných území. Jedná se zejména o ornitologicky a botanicky zajímavé rybníky, jalovcové porosty a rašeliniště. Vyjmenovat a přiblížit všechny z nich by bylo příliš zdlouhavé, proto je uvedeno jen několik nejvýznamnějších lokalit. NPP Kaproun Luční rašeliniště nedaleko obce Kaproun bylo vyhlášeno národní přírodní památkou v roce 1987, má rozlohu 2,92 ha. Lokalita leží v terénní sníženině, jíž protéká pramenný úsek Dračice. Předmětem ochrany je zbytková populace kriticky ohroženého druhu, orchideje prstnatce Traunsteinerova (Dactylorhiza traunsteineri). Jeho populace zde byla objevena v roce Po odvodnění okolních pozemků prstnatec téměř vyhynul. Od r zde opět pravidelně vykvétá. Porosty jalovců u Kunžáku a Valtínova Lokalita, nacházející se západně od Valtínova, byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1987 a její rozloha činí 0,5 ha. Jalovec obecný, který se zde hojně vyskytuje, patří dnes již k vzácným dřevinám. Další lokalita s jeho výskytem se nachází západním směrem od městečka Kunžak. Jedná se o původní kamenitou pastvinu. Tato oblast byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1987 a její rozloha je 0,11 ha. PR Hadí vrch Tato rezervace chrání balvanitý hřbet a stráně vrcholku Výhon (647 m n. m.). Jedná se o bývalé pastviny s vřesovišti a rozsáhlými porosty jalovce obecného. Kolem vrcholu jsou žulové mrazové sruby a pod nimi kamenné moře. Přírodní rezervace je jediným místem u nás, kde se vyskytuje motýl pernatuška vřesovištní. Tato oblast byla vyhlášena přírodní rezervací v roce 1988 a zaujímá rozlohu 13,36 ha. PR Krvavý a Kačležský rybník Tyto rybníky s rákosinami, rašelinnými a vlhkými loukami jsou ornitologicky velmi významné lokality, vyskytuje se zde i řada zvlášť chráněných mokřadních druhů rostlin. PP Rašeliniště Klenová Předmětem ochrany této přírodní památky je lužní rašeliniště s řadou významných rostlinných druhů. D. Peter: Úzkorozchodné tratě v ČR Za úzkorozchodné železnice (resp. dráhy) považujeme takové, jejichž rozchod je menší než normální, který činí 1435 mm. U nás se pohyboval mezi 450 mm a 1000 mm, nejčastěji však mezi 500 a 600 mm. Rozchod se definuje jako vzdálenost vnitřních hran hlav kolejnic. Často se zaměňuje úzkorozchodné a úzkokolejné, to je ale špatně, i když s rozchodem samozřejmě souvisí i rozměry a váha kolejnic a úzkorozchodky mívají i kolejnice užší a lehčí než dráhy normálního rozchodu. Historie rozchodů Normální rozchod, tak jak jej známe dnes u nás, však nebyl a není všude stejný. Například ruské železnice mají rozchod širší (1520 nebo 1524 mm) a na pyrenejském poloostrově je to ještě víc (1668 nebo 1676 mm). Naopak v JAR je normální rozchod 1067 mm. Japonsko mělo až do 60. let 20. stol. také rozchod 1067 mm, než přišel první rychlovlak světa - Šikansen - a hned byly na japonských ostrovech koleje našeho normálního rozchodu. Dokonce i naše koleje se mohou stát úzkými, pokud do Bohumína dorazí přes Polsko ruské vozy po širokorozchodné trati. Středoevropsky lze tedy brát za úzký rozchod ten užší než 1435 mm (viz výše). Vzhledem k tomu lze tedy za úzkorozchodnou trať i nejstarší koněspřežnou železnici z Českých Budějovic do Lince (1106 mm) a byla by tak z dnešního pohledu první úzkorozchodnou u nás. To, že se v Evropě a později i po celém světě stane normálním rozchod Stephensona, tedy 1435 mm a ne rozchod Brunella 2130 mm, bylo rozhodnuto až parlamentní komisi roku 1846 v Anglii, odkud se Stephensův rozchod šířil dál. Avšak pokud by tento souboj rozchodů dopadl naopak, pak by i náš dnešní normální rozchod mohl být hodně úzký. Ovšem to se nestalo, a tak se další budování železnic ubíralo vesměs po takto zvoleném normálním rozchodu, který se nakonec ukázal jako vhodný i pro většinu tratí po rovinatých a trochu zvlněných terénech. Jako problémový se tento rozchod ukázal jen při překonávání horských hřebenů, kde bylo třeba hledat ohebné lokomotivy, které by se protáhly poměrně ostrými oblouky. Těm se v horském terénu bez extremního prodražení tratě nedalo vyhnout. Hlavní dráhy, které byly v 2. polovině 19. století strategicky významnými spoji, však byly i za cenu tak obrovských nákladů, především na stavbu tunelu a mostu, i v těchto horských krajinách normálněrozchodné. Ovšem jak postupně docházelo na méně významné spoje a k veřejné železniční síti se připojovaly stále chudší oblasti, ubývalo financí na stavbu takových drah a východiskem se tak staly, poté často i v nenáročném terénu, úzkorozchodné tratě. 21

22 Historie úzkorozchodných tratí v ČR V českých zemích se veřejné úzkorozchodné tratě prosadily až na samém konci 19. století a na začátku 20. století. Avšak nepředstavovaly nějak významnou složku veřejné dopravy. V tehdejší ČSR byly celkem jen čtyři úzkorozchodné tratě pro veřejnou dopravu (pod správou tehdejších ČSD). Trať Jindřichův Hradec - Nová Bystřice byla otevřena pro veřejnou dopravu Provoz byl zastaven , ale od téhož roku je trať zase v provozu pod správou JHMD a od zde funguje opět veřejná doprava. Další z tratí, která byla součástí 80 km dlouhé sítě jindřichohradeckých úzkorozchodných tratí, mimochodem nejdelší v síti ČSD, je Jindřichův Hradec - Obrataň. Ta byla otevřena pro veřejnou dopravu a od je stejně jako předchozí trať pod správou JHMD. Poslední úzkorozchodnou tratí pro veřejnou dopravu v Čechách byla od trať Frýdlant v Čechách - Heřmanice. Mezi lety 1951 a 1957 byla železnice neveřejná (komerčně vlečka n. p. Severočeský průmysl kamene Liberec) a byl pro špatný stav provoz zastaven úplně. Na Moravě byly úzkorozchodné tratě pro veřejnou dopravu dvě; trať Ondrášov - Dvorce na Moravě (otevřeno , zastaveno ) a Třemešná ve Slezsku - Osoblaha, která byla pro veřejnou dopravu otevřena a přes různá uzavření a změnách na nákladní dopravu je veřejnosti otevřená dodnes. Mnohem větší část českých úzkorozchodných tratí tvořily dráhy průmyslové. V omezených prostorách průmyslových podniků býval systém jednoduché železnice s možnosti ostrých oblouků jedinou možnosti dopravy. Totéž, ve spojení s těžebními stroji při přesunu velkých objemů zeminy, platilo o stavebních firmách. Úzkorozchodné tratě nacházely uplatnění i v zemědělství, především v dopravě řepy do cukrovarů či při těžbě dřeva. Lesní železnice ale u nás neměly moc uplatnění a až na pár výjimek na Moravě se používaly jen při kalamitních situacích a byly stavěny dočasně. Tyto dočasné tratě se využívaly kupříkladu i ve stavebnictví, kdy se trasa s postupem práce měnila. Praktikovalo se i to, že se kolejnice kladly před vlak a poté, co popojel, se za ním opět rozebraly. Tímto způsobem se i v terénech se špatnou infrastrukturou přepravovaly těžké náklady (např. na Pražský hrad byl tímto způsobem dopraven obelisk z Mrakotína). Hlavní význam měly na českých a moravských úzkorozchodkách dráhy důlní a dráhy v hutních provozech. Například v oblasti severozápadních Čech v době po 2. sv. válce jezdilo na důlních tratích o úzkém rozchodu kolem tisíce parních lokomotiv. Úpadek úzkorozchodných tratí S rozvojem automobilové dopravy přichází v 50. letech 20. století postupný zánik úzkorozchodných tratí. Auta nejdříve nahradila vlaky na velkých stavbách a poté také v zemědělství. V povrchových lomech se v důsledku zvyšující se kapacity přepravovaných surovin přecházelo na normálněrozchodné elektrické železnice. Nejdéle sloužily úzkorozchodky, kromě některých menších lomů a dolů, hlavně tam, kde svým způsobem teprve začínaly, tedy v hutích na Ostravsku, Chomutově, Kladně či Králově Dvoře. V těchto hutích postupně docházelo k výměně parních lokomotiv za motorové a nakonec na všech úzkorozchodkách v českých zemích došlo k jejich zániku s jedinou výjimkou v důlní železnici v Mladějově na Moravě. Tam vydržela 11 km dlouhá drážka s parními lokomotivami jako muzejní dráha dodnes (pára se vrátila v roce 1989 například i na železnici v Jindřichově Hradci). V současné době se na našem území vyskytuje cca 250 km tratí s úzkým rozchodem, které jsou součásti asi 40 úzkorozchodných drah s minimálně částečnou pravidelnosti a 7 drah muzejních. Jen dvě úzkorozchodné železnice slouží pro veřejnou dopravu, jsou to Jindřichohradecké místní dráhy (zmíněna referátem od Petra Kameníčka) a trať Třemešná ve Slezsku - Osoblaha. Třemešná ve Slezsku - Osoblaha Trať z Třemešné do Osoblahy je poslední úzkorozchodná trať provozovaná Českými drahami. Jak již bylo zmíněno, provoz na této trati byl zahájen po necelém roku od zahájení její výstavby. Kuriozitou je, že první vůz na této trati, pivní vagón, je o 3 roky starší než samotná trať. Důvodem výstavby trati byla potřeba dopravního spojení osoblažského cukrovaru pro odvoz a návoz surovin. Schválená byla tehdy stavba trati z Albrechtic do Osoblahy. Z finančních důvodů byla v roce 1897 zvolena jako místo napojení stanice Třemešná. Aby se trať lépe přizpůsobila terénu a náklady na její výstavbu nebyly tak vysoké, byl zvolen úzký rozchod 760 mm. Pro osoblažský cukrovar to mělo výhodu hlavně v tom, že suroviny pěstované v okolí trati bylo levnější dovážet po trati do Osoblahy, než je složitě překládat na normální rozchod a odvážet někam dál. Denně zde jezdily tři páry smíšených vlaků, do roku 1911 čtyři páry. Délka tratě je 20, 218 km a nachází se na ní 102 oblouků malých poloměrů. Ze dvou třetin z nich se tento poloměr pohybuje mezi 100 a 150 m, avšak na trati je i oblouk o poloměru pouhých 75 m (nejmenší oblouk v síti ČD). Osoblažští radní se snažili o přestavbu úzkorozchodky na normálně rozchodnou železnici. V červenci 1907 byla deputace starostů z Osoblažska u ministra železnic, ten však přestavbu zamítl. Snaha o snížení nákladů na provozu místních drahách přinesla již koncem 20. let minulého století nasazení motorových vozů. Motorové vozy byly na osoblažskou trať nasazovány od Zasloužily se o zkrácení jízdních dob a od roku 1929 byl rovněž rozšířen počet spojů na 4 páry motorových vlaků a 1 až 3 smíšené v parní trakci. Nákladní doprava byla na této trati zrušena a do podzimu přetrvala přeprava uhlí do Osoblahy. Od roku 1945 se třikrát hovořilo o zrušení trati pro nerentabilnost. Naštěstí se vždy našly důvody pro udržení provozu. V letech proběhla generální oprava celé trati, trať dostala nový svršek, i když s nezvykle mohutnými kolejnicemi. Díky tomu dostala tato úzkorozchodka na dlouhou dobu svoji nezaměnitelnou podobu a vydržela do dnešních dnů. Svou jedinečnost by trať bezesporu umocnila plánovaným prodloužením trati z Osoblahy za hranice do polské stanice Raclawice Słąskie. Úzkokolejka by se tím prodloužila o dalších 10 km a stala by se jednou ze dvou mezinárodních tratí o rozchodu 760 mm. 22

23 P. Kameníček: Jindřichohradecké místní dráhy Úvod V okolí starobylého jihočeského města Jindřichův Hradec nalezneme unikátní technické dílo, kterým jsou dvě úzkorozchodné železniční tratě spojující Jindřichův Hradec s přilehlými obcemi. Tratě svou výjimečností lákají každý rok turisty nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Kromě pravidelných turistických jízd jsou na tratích vypravovány běžné vlaky v rámci základní dopravní obslužnosti a také nákladní vlaky. Historie Provoz úzkorozchodných tratí v jižních Čechách sahá do roku 1897, kdy byla zprovozněna novobystřická trať. V roce 1906 byla ukončena výstavba druhé tratě vedoucí z Jindřichova Hradce do Obrataně a na konci tohoto roku zde byl zahájen pravidelný provoz. Až do roku 1925 byly obě tratě soukromé, od tohoto roku se nacházely v rukou státu. To s sebou přineslo i modernizaci vozového parku, neboť od roku 1930 docházelo k náhradě parních lokomotiv modernějšími motorovými. Přesto byl parní provoz ukončen až v roce V průběhu 70. let 20. století se objevily studie na zrušení úzkokolejných tratí, které však nebyly realizovány. Na počátku 90. let je založen Klub přátel jindřichohradeckých úzkokolejek, jež provozuje turistické jízdy parním vlakem. V roce 1993 vyhlašuje vláda ČR privatizaci úzkokolejek. Za účelem udržení provozu na úzkokolejných tratích vznikla v roce 1994 akciová společnost Jindřichohradecké místní dráhy (JHMD). V roce 1997 bylo definitivně rozhodnuto o privatizaci a o rok později byly tratě slavnostně předány novému dopravci JHMD. Od toho okamžiku se JHMD snaží o postupné zlepšování kvality cestování modernizacemi železniční sítě, vozového parku a staničních budov. Obr. 1 Tratě JHMD s vyznačenými stanicemi v roce

24 Současnost JHMD v současné době zajišťuje provoz na obou tratích, tedy z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a do Obrataně. Rozchod tratí je 760 mm a celková délka činí 79 km, na nichž se nachází celkem 30 zastávek. Nejvyšší bod tratě se nachází v 673 m n. m. a největší stoupání dosahuje 26. JHMD mají přibližně 2 km dlouhý společný úsek s tratí ČD u Jindřichova Hradce, kde se nachází tzv. splítka, která umožňuje provoz vozidel různých rozchodů na jednom tělese díky přidání další kolejnice. Kromě zajištění pravidelných osobních vlaků a nákladní dopravy, provozují JHMD v době turistické sezony jízdy historických parních vlaků. Trať z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice byla první úzkokolejnou drahou v tomto území a je v provozu od roku Její celková délka dosahuje 33 km. Železnice začíná v Jindřichově Hradci, odkud se vydává směrem na východ společně s druhou úzkokolejkou do Obrataně a také normálněrozchodnou tratí z Veselí nad Lužnicí do Jihlavy. Tato trať pochází již z roku 1887 a byla vybudována jako součást tzv. českomoravské transverzální dráhy. Společný úsek je krátký a poté se úzkorozchodná trať odklání na vlastní těleso. Ještě v Jindřichově Hradci se od hlavní trati odděluje vlečka, jež vede do bývalého závodu Jitka, který byl významným textilním podnikem v celé oblasti. Jiným průmyslovým podnikem na trati je firma Tecnocap (dříve Obal) ze Střížovic, která vyrábí potravinářské obaly. Cestou do Nové Bystřice trať míjí zajímavá a turisticky atraktivní místa. Železnice prochází lesy, které střídají výhledy na malebnou krajinu, v níž můžeme pozorovat např. údolí Hamerského potoka zvaného Jindřišské údolí. Nad tímto údolím se nachází zřícenina Vítkova Hrádku. Mezi další historické objekty, které si může návštěvník při cestě prohlédnout, patří např. raně gotický blažejovský kostel sv. Alžběty, hrad Landštejn nebo z nedávné historie bunkry československého opevnění. Dráha protíná rovněž turisticky atraktivní oblast zvanou Česká Kanada, jež dostala název podle různě velkých roztroušených balvanů obrostlých jalovcem, které jsou roztroušené po loukách. Trať končí v Nové Bystřici, kde se nachází sloup Nejsvětější Trojice z roku 1679, kostel sv. Petra a Pavla a renesanční zámek vzniklý přestavbou původního hradu. JHMD tvoří ještě druhá trať vedoucí z Jindřichova Hradce do Obrataně. Tento úsek byl uveden do provozu v roce 1906 a je dlouhý 46 km. První část železnice je stejná jako trať do Nové Bystřice, avšak po krátkém společném úseku s normálněrozchodnou tratí se stáčí směrem na sever. Z této železnice existuje jedna odbočka. Jedná se o bývalou vlečku s překladištěm na železnici užšího rozchodu (600 mm), která byla do 80. let 20. století využívána pro přepravu kaolinu než byla nahrazena silniční dopravou. Dráha prochází několika zajímavými městy jako např. Nová Včelnice, kde se nacházejí staré židovské domy z 18. století a kostel z roku Město je známé rovněž jako rodiště významného českého herce Rudolfa Hrušínského ( ). Dalším zajímavým městem je Kamenice nad Lipou, kde se nachází renesanční zámek a v němž jsou dodnes patrny zbytky středověkého opevnění. Pro železniční dopravu je město velmi významné, neboť je centrem nákladní dopravy. Trať dále pokračuje malebnou mírně zvlněnou krajinou a za dobrého počasí jsou dokonce vidět i chladící věže jaderné elektrárny Temelín vzdálené 50 km. Další turisticky atraktivní zastávkou na trati je město Černovice, jehož dominantu tvoří městská věž nebo barokní zámek a Černovická obora. Trať dále prochází místem, kde se konala poslední husitská bitva v roce 1435, ve které Oldřich z Rožmberka rozprášil zbytky táborských vojsk. Mezi další zajímavosti ležící na této trati stojí za zmínku Sudkův Důl, ve kterém se dochovala vodní věžová tvrz z 15. století. Trať končí po 46 km na nádraží v Obratani. Ačkoliv by se mohlo zdát, že provoz na JHMD je převážně turistický, není tomu tak. Železnice je místními oblíbená, a přestože nejvyšší rychlost vlaků je 50 km/h, vlak je stejně rychlý jako autobus ve stejné trase, neboť ten ztrácí čas zajížděním do obcí z hlavní sinice. Množství turisticky atraktivních cílů spolu s unikátní železnicí propůjčuje trati velký turistický potenciál, který je využíván při nostalgických jízdách parními vlaky. L. Usnul: nerostné suroviny v jihočeských pánvích Geneze jihočeských pánví Jihočeské pánve - českobudějovická a třeboňská jsou intramontanní tektonicky založené deprese na zlomech sz. - jv. a ssv.- jjz. směru situované prakticky v centrální části moldanubika. Obě pánve jsou dnes odděleny hrásťovou strukturou moldanubického krystalinika - Lišovským prahem. Začínají vznikat v centru jihočeské oblasti tektonickými pohyby souvisejícími s počínající alpínsko-himálajskou orogenezí na konci křídy. V této době se zde v souvislosti s mořskou transgresí ukládají slabě zpevněné nebo nezpevněné křídové sedimenty. Mocnost těchto a terciérních sedimentů se pohybuje v nejhlubších částech pánví kolem 400 m. Během alpinsko-himálajské orogeneze dochází k vyzdvižení Českého masívu a k mořské regresi. Během oligocénu vzniká v předpolí Šumavy výrazná megasynklinála zalitá sladkovodními jezery s odtokem směrem k jihu. K dotvoření pánví dochází v období pliocénu, kdy dochází k dalšímu poklesu, k vyzdvižení Lišovského prahu a ke stabilizaci systému odvodňování do přibližně dnešní podoby. Nejstarší sedimentární výplní představuje svrchně-křídové klikovské souvrství, které pokrývá největší území a dosahuje nejvyšších mocností. Nejvýznamnější je ovšem miocenní mydlovarské souvrství. Nachází se přibližně na čtvrtině území a dosahuje mocností až 60 m. V tomto souvrství se můžeme setkat s uhelnými jíly, lignity, diatomitovými jíly a křemelinou, jež jsou v některých lokalitách těženy. Z kvartérních sedimentů mají největší ekonomický význam pleistocenní štěrkopískové terasy, jež jsou těženy především na Třeboňsku. Na Třeboňsku jsou také vyvinuty systémy rašelinišť. 24

25 Českobudějovická pánev je menší, ale výraznější z obou jihočeských pánví. Má přibližně směr JV-SZ, šířku 4-13 km a délku 72 km. Jedná se o tektonickou sníženinu oddělenou od okolí výraznými zlomovými svahy (především na JV oblast rudolfovského zlomu). Je tvořena dvěma podcelky Blatskou (větší, JV) a Putimskou pánví. Třeboňská pánev je dlouhá přibližně 60 km a široká km. Oproti Českobudějovické pánvi je sice větší, ale méně výrazná. Na západě je oddělena Lišovským prahem (Baba 578 m n. m.) od Českobudějovické pánve, na východě sousedí s Křemešnickou vrchovinou. Je tvořena třemi podcelky Lišovským prahem, Lomnickou pánví (hlavní akumulační zóna) a Kardašořečickou pahorkatinou (asi m nad úrovní Lomnické pánve). Těžba nerostných surovin v jihočeských pánvích Třeboňská pánev Třeboňsko v minulých desetiletích bylo a v současnosti stále je významným zdrojem štěrkopísků, živcových písků a rašeliny pro značnou část Čech. Proto je z hlediska ochrany přírody a krajiny na Třeboňsku významným faktorem velkoplošná těžba štěrkopísků v nivách Lužnice a Nežárky, kde je vymezeno třináct dobývacích prostorů v různém stadiu těžby a rekultivace, a řada dalších rozsáhlých výhradních i nevýhradních ložisek. Celková výše těžeb štěrkopísků klesla oproti létům minulého století na zhruba % dřívějších maxim. Ročně se těží všemi těžebními společnostmi dohromady okolo 1,5 milionu tun štěrkopísku včetně živcových surovin. Díky legislativě na úseku ochrany přírody byly snad definitivně zrušeny původní záměry na pokračování těžby v nejcennějších částech Třeboňska (Horní Lužnice, Jemčina, Majdalena, Holičky) a zásoby ložisek štěrkopísku o objemu několika desítek milionů metrů krychlových byly převedeny z kategorie volných zásob mezi zásoby vázané z důvodů střetů s ochranou přírody a krajiny. Rovněž průmyslová těžba rašeliny je zhruba na čtvrtině původních objemů a její budoucnost je omezena životností dnes existujících těžeben bez perspektivy otevření dalších lokalit. Naproti tomu prakticky bez omezení je možno využívat rašelinu jako přírodní léčivý zdroj pro místní lázeňství (Třeboň), neboť těžba pro tento účel je velmi malá, a navíc rašelina může být po použití regenerována. Českobudějovická pánev Těžba nerostných surovin v Českobudějovické pánvi je oproti Třeboňsku výrazně odlišná. V minulosti se zde nacházelo několik ložisek lignitu (především v severní části pánve). Ten byl však málo kvalitní a v dnešní době jsou již rentabilní ložiska vytěžena a nedochází zde k další těžbě. Spolu s lignity se vyskytují i ložiska diatomitových jílů (netěženy). Těžba štěrkopísků a stavebního kamene zde má (na rozdíl od Třeboňska) jen lokální význam. V minulosti málo významná ložiska barevných kovů (zinek, olovo) v oblasti Rudolfova byla již vytěžena. Nerostné suroviny Lignit - v Českobudějovické pánvi, vytěžený, málo kvalitní Kaolin - Třeboňská pánev málo významná oblast, kde kaoliny vznikly ze žul a biotitických pararul moldanubika. Vyhodnocené jsou pouze kaoliny keramické (KK) na dvou malých ložiskách: Kolence a Klikov. Surovina se netěží, ani v budoucnosti se s ní pro nízkou kvalitu nepočítá. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Jíly - Jihočeské pánve jíly jsou vysoce až středně žáruvzdorné zejména vhodné jako vazné (JO), dále i jako pórovinové (JP) a nežáruvzdorné (JN). Hlavními ložisky JO jsou Borovany- Ledenice (kde se zároveň těží i diatomit) a Zahájí-Blana. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Diatomit - Největší akumulace diatomitu v Čechách se nacházejí v jihočeských pánvích. V budějovické pánvi se vyskytují spongodiatomity a diatomitové jíly (nekvalitní stavební diatomity) spolu s lignity. Ložisko Borovany-Ledenice, ležící v třeboňské pánvi, je jediným evidovaným a zároveň těženým ložiskem v ČR. Průměrná mocnost suroviny je cca 8,5 metru (maximálně 15 m). Zvláště čisté diatomity jsou po úpravě využívány k filtračním účelům či jako plnidla v potravinářském, chemickém, farmaceutickém průmyslu aj. Diatomitů nejvyšší kvality se užívá při filtraci vín, likérů, piva, jedlých olejů či tuků. Ostatní jsou vhodné většinou jen pro výrobu stavebních a izolačních hmot, případně steliv pro domácí zvířata. Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Živec - horní tok řeky Lužnice s ložisky Halámky, Tušť, Dvory nad Lužnicí, Majdalena, kde je rozhodující těžené ložisko Halámky, zbývající ložiska nejsou těžena. Z vody těžené ložisko Halámky je jedním z nejvýznamnějších zdrojů živců v ČR. Velká část zásob těchto ložisek je vázána střety zájmů s ochranou přírody, zejména s CHKO Třeboňsko Společnost: LB Minerals a.s., Horní Bříza. Štěrkopísky - Hlavní ložiskovou oblast jižních Čech představuje horní a střední tok Lužnice. Perspektivní oblastí je pravý břeh Nežárky. Společnosti: LB Minerals a.s., Horní Bříza, Hanson ČR a.s., Veselí nad Lužnicí, Budějovické štěrkopísky spol. s.r.o., Vrábče. 25

26 Ložiska štěrkopísků: dobývací prostory a.s. Hanson ČR a.s.: Veselí nad Lužnicí, Cep, Cep I, Cep II, Tušť, Tušť I, Horusice, Horusice I, Novosedly nad Nežárkou, Stráž nad Nežárkou, Pístina, dobývací prostor a.s. Lasselsberger - dříve Calofrig Borovany: Krabonoš). M. Jareš: Jihočeský kraj socioekonomická charakteristika Základní charakteristika Jihočeský kraj je s rozlohou km 2 druhý největší kraj v České republice (po Středočeském kraji) a zaujímá 12,5 % celkové rozlohy České republiky. Státní hranice s Německem a Rakouskem utváří významnou část hranic kraje. Dále sousedí na východě s krajem Vysočina, na západě s Plzeňským a na severu se Středočeským krajem. Celé území kraje je rozděleno na 7 okresů. Největším je okres Jindřichův Hradec, nejlidnatějším pak České Budějovice, ve kterém žije téměř 30 % obyvatel kraje. To je dáno především samotnou koncentrací obyvatel do města České Budějovice, ve kterém žije téměř obyvatel. V Jihočeském kraji se nachází celkem 623 obcí, jako základních administrativních jednotek, z nichž 53 má statut města. Celkem 239 obcí spadá do velikostní kategorie pod 200 obyvatel, 204 obcí je zahrnuto do kategorie obyvatel, 88 obcí je ve velikostní skupině obyvatel, 15 obcí je zařazeno do skupiny obyvatel, 4 obce patří do kategorie obyvatel a pouze 1 obec splňuje kritérium velikostní skupiny a více obyvatel. Největšími městy jsou České Budějovice, Tábor (35,6 tis. obyv.), Písek (30 tis. obyv.), Strakonice (23,3 tis. obyv.) a Jindřichův Hradec (22,5 tis. obyv.). V těchto největších městech žije jedna třetina Jihočechů. Nejmenší obce do 200 obyvatel představují 38,4 % celkového počtu obcí, ale žije v nich pouze 4,2 % obyvatel kraje. Kraj je tvořen 17 správními obvody obcí s rozšířenou působností a 37 správními obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Správním centrem kraje jsou České Budějovice. Metropole jižních Čech je střediskem vzdělání a kultury s Jihočeskou univerzitou. Č. Budějovice jsou také známé největším čtvercovým náměstím v ČR o rozloze 1,7 ha. Z hlediska mezinárodní dopravy zaujímá Jihočeský kraj strategickou polohu na ose sever-jih. Krajem procházejí důležité mezinárodní silnice a severojižní železniční koridor. Problémem zůstává napojení kraje na evropskou síť. Obyvatelstvo K žilo v Jihočeském kraji celkem obyvatel. Z hlediska počtu obyvatel je Jihočeský kraj 6. nejlidnatější kraj ČR. Zároveň je ale krajem s nejnižší hustotou zalidnění (63 obyv./km 2 ). Vývoj počtu obyvatel v období je poměrně konstantní. Od roku 2004 je zaznamenán nárůst počtu obyvatel a do roku 2009 se počet zvýšil o obyvatel. Nejnižší hodnota byla zjištěna v roce 2002, kdy v kraji žilo obyvatel. Věková struktura kraje je obdobná jako v celé České republice. Průměrný věk se pohybuje okolo 40,5 let. Dlouhodobě nižší je v porovnání s průměrem České republiky úmrtnost, která dosahuje hodnoty 10,0 na 1000 obyvatel, ale také porodnost (11,3 živě narozených na 1000 obyv.). V období je na území Jihočeského kraje zaznamenán kladný přirozený přírůstek obyvatel (+ 826 obyvatel) i kladné saldo migrace. Na území Jihočeského kraje žije celkem cizinců. Nejvíce je zastoupena národnost Ukrajinská (4 885), Slovenská (2 664), Vietnamská (2 371) a Ruská (500). Ekonomika Jihočeský kraj je dlouhodobě vnímán především jako zemědělská oblast s rozvinutým rybníkářstvím a lesnictvím. Teprve v průběhu minulého století se zde začal postupně rozvíjet průmysl, nejprve zaměřený na odvětví zpracovatelského průmyslu. Nejedná se o území bohaté na zásobu nerostných surovin, zcela chybí suroviny pro energetický průmysl. Největší surovinové bohatství tvoří ložiska písků a štěrkopísků, cihlářské hlíny, kameniva, sklářské písky. Z ostatních surovin je významná například rašelina, vápenec, grafit. Velké přírodní bohatství představují zejména lesy na Šumavě a v Novohradských horách. Jihočeský kraj se podílí na celkovém hrubém domácím produktu České republiky pouhými 5,3 %, v přepočtu na 1 obyvatele však dosahuje 86,9 % republikového průměru a je mezi kraji na 5. pozici (po Hl. městě Praze, Jihomoravském, Středočeském a Plzeňském kraji). V zemědělství dané oblasti převažuje zejména pěstování obilovin, olejnin a pícnin, významná je též produkce brambor. Živočišná výroba je zaměřena především na chov skotu a prasat. Jihočeský kraj se celkově podílí na vytváření 11 % zemědělské produkce celé republiky. Dlouholetou tradici má v kraji rybníkářství. Celková plocha rybníků, v nichž se chovají ryby, se pohybuje kolem ha. Celková produkce ryb zde dosahuje poloviny celkové produkce České republiky. Největší koncentrace průmyslu je hlavně v českobudějovické aglomeraci, výraznější podíl průmyslu je rovněž v okresech Tábor a Strakonice. V rámci České republiky však tento kraj nepatří mezi rozhodující průmyslové oblasti, podíl na tržbách průmyslových podniků ČR v roce 2008 činil 5,1 %. Z odvětvového hlediska převažuje zpracovatelský průmysl, zejména pak výroba potravin a nápojů. Mezi největší firmy z odvětví potravinářského průmyslu patří například FRUKO Schulz, která se specializuje na výrobu lihovin a sirupů. Firma má sídlo v Jindřichově Hradci a svojí výrobou patří mezi 5 největších producentů lihovin v České republice. 26

27 Významným podnikem je Budějovický Budvar, který se zabývá výrobou piva, distribucí alkoholických a nealkoholických nápojů. Byl založen v roce 1895 a řadí se mezi největší exportéry v České republice. Počet zaměstnanců je asi 600. Pivovar Budějovický Budvar, n. p. je dlouhodobě jedním z nejúspěšnějších potravinářských podniků v České republice. Téměř polovina produkce je vyvážena do více než 50 zemí všech světadílů. Důležitým zaměstnavatelem kraje je také Madeta a. s., která se orientuje na výrobu produktů z mléka. Zaměstnává cca zaměstnanců V Malšicích má sídlo firma ZEELANDIA spol. s.r.o., která se zabývá výrobou a prodejem přípravků a směsí pro pekaře, cukráře a gastronomii. Jihočeský kraj je také charakteristický koncentrací strojírenského průmyslu. Mezi největší podniky patří ROBERT BOSCH, spol. s r. o., který se zabývá vývojem a výrobou komponentů automobilového průmyslu (elektrických palivových čerpadel, sacích modulů, plynových pedálů). Momentálně zaměstnává asi 2200 zaměstnanců a dodává součástky významným světovým automobilkám. Velkou tradici má také textilní průmysl. V roce 1949 vznikl v Písku textilní závod JITEX a.s. Jitex je tradiční český výrobce kvalitního oblečení: svrchní ošacení, župany, noční prádlo - vše také pro nadměrné velikosti. Stavební podniky v kraji zajišťují především práce na nové výstavbě, modernizaci a rekonstrukci. Velký význam pro Jihočeský kraj přinesla výstavba jaderné elektrárny Temelín. Před uvedením jaderné elektrárny Temelín do provozu byly Jižní Čechy závislé na dodávce elektrické energie z jiných oblastí, a to především z ekologicky zatížených severních Čech. Výstavba významného energetického zdroje umožnila řešit nedostatek elektrické energie i obtížnou ekologickou situaci v severních Čechách, neboť temelínská elektrárna napomohla nahradit již zastaralé a postupně odstavované bloky v uhelných elektrárnách. Jihočeský kraj je oblastí s nejnižší nezaměstnaností v České republice. Vývoj nezaměstnanosti od roku poukazuje na rychlé zvyšování počtu nezaměstnaných v důsledku ekonomické krize. Nejnižší nezaměstnanost byla registrována v roce 2008, kdy dosáhla hodnoty 4,0 %. Od roku je zaznamenán až dvojnásobné navýšení na hodnotu 8,9 %. Okresem s nejnižší mírou nezaměstnanosti jsou k České Budějovice (6,2 %), naopak největší nezaměstnanost byla v roce 2008 registrována v okrese Český Krumlov (11,1 %). V roce 2010 bylo na území kraje evidováno dosažitelných uchazečů o práci a počet volných pracovních míst je celkem Doprava V kraji je zaznamenávána stále se zvyšující intenzita dopravy, zejména silniční. Přes území kraje nevedou významné železniční koridory, ale přesto je zde několik významných uzlů. Velkou zajímavostí kraje jsou především zbytky koněspřežní železnice, která byla první na evropské pevnině, spojující České Budějovice a město Linz. Nalezneme zde rovněž nejvýše položenou železniční stanici v ČR (Kubova Huť), a také úzkokolejné dráhy směrované z Jindřichova Hradce do Obrataně a do Nové Bystřice. Silniční síť zajišťuje dostatečnou základní dopravní dostupnost sídel, území kraje však v současné době není napojeno na celostátní dálniční síť. Služby Jihočeský kraj je oblastí turisticky velmi atraktivní a jsou zde vhodné podmínky pro rozvoj cestovního ruchu. V letním období turisté míří hlavně do oblasti Lipenské přehradní nádrže, Jihočeských rybníků, na Šumavu. V zimě jsou hojně navštěvovány lyžařské areály Zadov Churáňov a Lipno Kramolín. Turistům je v kraji k dispozici 218 hotelů, 403 penzionů, 107 kempů a dále 406 hromadných ubytovacích zařízení. Přeshraniční spolupráce V posledních letech se rozvíjí mnoho forem přeshraniční spolupráce. Jednou z nich je Euroregion Šumava/ Bayerischer Wald/Mühlviertel, který zahrnuje území o celkové rozloze 16 tis. km 2 s 1, 3 mil. obyvateli. Sdružuje 111 hornorakouských, 107 bavorských obcí a 128 českých obcí (z toho 89 obcí je z Jihočeského kraje). Přínosy lze spatřovat ve vytváření a realizaci společných projektů, především v oblasti dopravy, služeb a cestovního ruchu a vzájemné výměně zkušeností. V květnu 2002 byla podepsána zakládací listina dalšího euroregionu s názvem Silva Nortica", který zahrnuje území okresů Jindřichův Hradec, České Budějovice, Písek a Tábor. V Dolním Rakousku se jedná o okresy Zwettl, Krems, Gmünd, Waidhofen an der Thaya a Horn. Euroregion představuje území o rozloze km 2 s téměř 700 tis. obyvateli. Cílem přeshraniční spolupráce je společná reprezentace regionu, výměna informací, rozvoj cestovního ruchu, a podobně. Na jihočeské straně je do něho zapojeno 40 obcí s více než 260 tis. obyvateli. 27

28 J. Roza: České pivovarnictví v mezinárodním srovnání Prvopočátky pivovarnictví můžeme hledat už v Mezopotámii a ve starém Egyptě. S postupem času se pivo stalo světovým fenoménem, který přesahuje zejména v České republice rozměry obyčejného nápoje. Spotřeba piva v České republice kolem sto šedesáti litrů na osobu (včetně kojenců, batolat a dětí) nás řadí dlouhodobě na přední příčky v celosvětovém měřítku. Díky velice dlouhé pivovarnické tradici, ale i české kultuře je pivo jeden z nejznámějších vývozních artiklů, kterým se Česká republika proslavila po celém světě. Slova jako pilsner (pivo z Plzně), který symbolizuje světlý ležák českého typu a budweiser (budějovický) se staly známými po celém světě, ale zároveň se staly vzorem všemožných variací a napodobenin, které jsou pod těmito značkami vyráběny. Podle údajů Českého svazu pivovarů a sladoven dosáhla v roce 2009 světová spotřeba piva na 1,822 mld. hl., což představuje meziroční nárůst o půl procenta. Předpokládaná spotřeba piva do roku 2020 činí až 2,353 mld. hl. Export piva v České republice každoročně roste, ale spotřeba piva klesá. Velký vzestup exportu byl zaznamenán zejména při vstupu ČR do Evropské Unie. Tab. 1: Světová produkce piva v roce 2007 Stát Produkce piva v roce 2007 (mil. hl) 1. Čína 370,0 2. USA 232,8 3. Rusko 109,8 4. Německo 106,0 5. Brazílie 97,0 6. Mexiko 80,0 7. Japonsko 58,0 8. Velká Británie 54,2 9. Španělsko 35,0 10. Polsko 33,5 11. Ukrajina 30,0 12. JAR 28,0 13. Nizozemsko 26,3 14. Venezuela 25,0 15. Kanada 23,8 16. Česká republika 20,0 Svět celkem 1 756,0 Tuzemské pivovary loni vyrobily v roce 2007 nejvíce piva ve své historii. Jejich celkový výstav činil 19,897 milionu hektolitrů piva a ve srovnání s rokem 2006 byl o 0,6 procenta vyšší. Česko se tak na loňské světové produkci piva podílelo 1,1 procenta a ve statistikách evropské výroby piva mělo podíl 3,4 procenta. Největším producentem piva byla loni Čína, která s 370 miliony hektolitrů měla na světové produkci podíl 21,1 procenta. Následovaly Spojené státy (232,8 milionu hektolitrů, podíl 13,3 procenta), Rusko (109,8 milionu hektolitrů, 6,3 procenta) a Německo (106 milionu hektolitrů 6%). ČR byla loni devátým největším vývozcem piva na světě. Tuzemské pivovary loni vyvezly rekordních 3,6 milionu hektolitrů piva. "V roce 2007 export tvořil 18,5 procenta celkové produkce našich pivovarů, zatímco například v roce 2001 to bylo pouhých 10,4 procenta," stojí ve zprávě MZe. Podle odborných prognóz by se do roku 2012 měla ČR na žebříčku největších exportérů piva posunout na sedmé místo. Jedničkou mezi vývozci českého piva je Plzeňský Prazdroj, za ním následují Staropramen a Budvar. Nejvyšší podíl 28

29 vývozu jde do Německa, na Slovensko a do Velké Británie. Z jednotlivých druhů piva tvoří 75 procent českého vývozu ležáky, 22 procent připadá na výčepní piva. V Česku je 48 průmyslových pivovarů. Sedm největších z nich uvaří 84 procent českého piva. Jedničkou na trhu je Plzeňský Prazdroj, který zaujímá téměř padesátiprocentní podíl. Za celý loňský rok prodal přes deset milionů hektolitrů piva, exportuje do více než 55 zemí. Mezi jeho značky patří Pilsner Urquell, Gambrinus, Velkopopovický Kozel nebo Radegast. Spotřeba piva činí v České republice zhruba 162 litrů na osobu a rok, čímž nám v celosvětovém srovnání náleží první místo. Podle odhadů se na ní z 15 až 20 procent podíleli zahraniční turisté. Druhé místo zaujímá Irsko s 146 l/osobu, třetí pak Německo s 123 l/osobu, dále Rakousko s 112 l/osobu. Největší spotřeba piva v současnosti je soustředěna v Asii, Latinské Americe a Východní Evropě. Spotřeba ve Střední a Západní Evropě stagnuje. Nejmenší spotřeba piva na osobu v celosvětovém měřítku má Austrálie (předposlední místo) a Afrika (poslední místo). Největším výrobcem piva na světě je pivovarnická skupina Anheuser-Busch InBev s 365 mil. hektolitry piva. Druhou největší byla společnost SABMiller s 236 mil. hektolitry piva. Nizozemská skupina Heineken je třetí největší pivovarnickou skupinou na světě a evropskou jedničkou mezi výrobci piva. V Česku ovládla tři velké pivovarnické společnosti - brněnský pivovar Starobrno, Královský pivovar Krušovice a skupinu pivovarů Drinks Union (pivovary v Krásném a Velkém Březně, v Lounech a Kutné Hoře). Má rozsáhlé portfolio značek, obsahující mimo jiné Krušovice, Zlatopramen, Starobrno, Březňák, nealkoholické Fríí a další. Loni pivovary skupiny Heineken ČR loni uvařily 2,4 milionu hektolitrů piva, meziročně o tři procenta více. V současné době je Heineken ČR třetím nejsilnějším hráčem na domácím trhu s pivem (asi 15 procent trhu). Hlavní zemí, kam Česká republika exportuje je Německo, poté Slovensko, Rusko, Velká Británie a Švédsko. P. Sedláček: Pivovarnictví v jižních Čechách minulost a současnost Pivovary v Českých Budějovicích V Českých Budějovicích se v současné době nacházejí dva pivovary, Budějovický Budvar, n. p. a Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Jejich kořeny sahají do 19., resp. do 18. století. Oba pivovary byly v roce 1945 znárodněny. Měšťanský pivovar jakožto nepřátelský majetek a Český akciový pivovar, současný Budvar, pro svůj předválečný výstav nad 150 tis. hl. V měšťanském pivovaru navíc probíhaly velké změny ve struktuře společnosti, neboť vedení, sládkové atd. byli převážně němečtí. Po roce 1948 byl navíc direktivně jako jediný jihočeský importní pivovar určen bývalý akciový, i přes přetrvávající poptávku po pivu z bývalého měšťanského pivovaru. Navíc celé pivovarnictví bylo během komunistické éry na okraji zájmu a jeho zisky převážně dotovaly jiná odvětví. Rekonstruováno bylo většinou jen to, co bylo nezbytně nutné. V případě budějovických pivovarů se to projevilo více na bývalém měšťanském. Pivovary byly v roce 1948 přejmenovány na První českobudějovický pivovar České Budějovice a sloučeny v jednom podniku, jako závod 01 v případě Budvaru a závod 02 v případě býv. měšťanského pivovaru. Tato struktura změněna v roce 1967, kdy byl Budvar vyčleněn jako Budějovický Budvar n. p. orientovaný na export. Transformace pivovarnictví Od roku 1989 došlo k pozvolnému rozpadání státních pivovarnických koncernů a samozřejmě i toto odvětví postihla privatizace. Jediným neprivatizovaným podnikem je v současnosti Budějovický Budvar n. p. (o něm viz dále). Poměrně brzy po začátku transformace začínají do českého pivovarnictví vstupovat zahraniční investoři. Dvě nejvýznamnější společnosti však přicházejí mezi posledními. Společnost SAB Miller po dosti nepřehledné situaci ovládla skupinu Plzeňský Prazdroj (do ní kromě obou plzeňských pivovarů patří i pivovary Velké Popovice a Nošovice) a InBev (současná světová jednička) převzala Pivovary Staropramen (jejich součástí je kromě obou pražských pivovarů rovněž pivovar v Ostravě). Výrazným rysem transformace je koncentrace výroby do velkých podniků. Malé pivovary ovšem v některých případech také zvětšují své stavy a jak je patrné z úvodního přehledu, právě Jižní Čechy jsou oblastí s velkou koncentrací malých a středních pivovarů a rozmanitost vyráběných piv je zde větší než ve zbytku v ČR, přičemž rozmanitost produktů pivovarského průmyslu je v ČR bohužel nižší než v ostatních tradičně pivařských zemích (např. Belgie). Minipivovary jsou ovšem z pohledu konzumenta dosti důležité, neboť řada pivařů považuje za svatokrádež používání technologií CKT či dokonce HGB, což dnes velké pivovary z ekonomických důvodů dělají. Zanikaly pivovary především u hranic se Slovenskem. Transformace přinesla problémy také českým pěstitelům chmele. Již od začátku transformace se výrazně orientovali na export. Situaci pivovary řešily importem levných chmelových produktů, které převládají do dnešní doby, byť podíl českého chmele při výrobě piva roste (viz graf). Čeští chmelaři nejsou schopni nabídnout levný chmel, protože v ČR pěstované odrůdy (zejména tradiční a kvalitní Žatecký poloraný červeňák) vyžadují energeticky a finančně nákladnější pěstování na vysoké konstrukci, oproti v zahraničí stále častějšímu levnějšímu pěstování na konstrukci nízké (samozřejmě s odpovídající nekvalitou). 29

30 Budějovický Budvar, n. p. Založen: 1895 (Český akciový pivovar) Majitel: Ministerstvo zemědělství ČR (100 %) Počet zaměstnanců: 698 (2009) Zisk: , 59 tis. EURO (2009) Výstav: 8 765, 3 tis. hl (2008) Produkty: Budweiser Budvar, Budějovický Budvar, Bud Super Strong, Pardál, Pardál Echt, Carlsberg (výhradní importér pro ČR) Privatizaci jediného českého státního pivovaru zabránily především známkoprávní spory s americkým koncernem Anheuser-Busch. V současné době Budějovický Budvar hájí svá historická práva ke svým ochranným známkám před soudními útoky společnosti Anheuser-Busch ve více než 40 soudních sporech a dalších více než 70 správních řízeních před patentovými úřady po celém světě. Velká většina soudních rozhodnutí potvrzuje práva Budějovického Budvaru k jeho ochranným známkám. Budějovický Budvar zaznamenal v poslední době vítězství ve známkoprávních sporech například ve Velké Británii, Austrálii, Japonsku, Jižní Koreji, Řecku, Portugalsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a Novém Zélandu. Na území Severní Ameriky musí být prodáván pod značkou Czechvar. Ač státní firma, tak funguje Budvar velmi úspěšně a vykazuje největší zisk z jihočeských pivovarů. Privatizace Budvaru je značně politickou záležitostí, kdy největší pravděpodobnost privatizace byla do roku 1998 za vlády V. Klause. Naopak ministr zemědělství Fencl rozhodl v roce 2000 jednoznačně neprivatizovat. V nedávné době se otázka Budvaru stala předmětem mediálního sporu mezi M. Topolánkem a V. Tlustým, kdy Tlustý Topolánka v médiích obviňoval, že jeho záměrem je prodat Budvar americkému koncernu Anheuser Busch, s kterým má Budvar soudní pře. Autor článku viděl v televizní diskuzi rozhovor P. Nečase, J. Paroubka a jiných, přičemž ani jeden z nich nejmenoval Budvar mezi státními podniky, jež by měly být privatizovány. Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Založen: 1795 Majitel: soukromá akciová společnost Počet zaměstnanců: 104 (2009) Zisk: -472, 95 tis. EURO (2007) Výstav: 148, 1 tis. hl (2008) Produkty: BB Budweiser Bier, 1795 Budweiser Bier, Samson Premium, Samson Černý, Samson Výčepní, Pito, Budweiser Bier, Dianello, Budweiser Bier Po listopadu 1989 se závod vrací k svému původnímu označení První budějovický pivovar Samson, které nejlépe vystihuje jeho starobylou tradici. Od je součástí privatizované a.s. Jihočeské pivovary České Budějovice. V následujících letech prochází náročnou modernizací a rekonstrukcí. Sortiment výroby tvoří piva obchodního označení Samson - světlé a tmavé výčepní (desítka a černé), světlý ležák (Premium), nealkoholické pivo (Nealko) a konečně pivo se sníženým obsahem cukru (Dianello). V roce 2000 došlo k odprodeji části majetku Jihočeských pivovarů a. s. V květnu byl prodán pivovar Platan, následně v srpnu pivovar Regent. V majetku Jihočeských pivovarů a. s. zůstal pouze pivovar Samson. V červenci 2001 došlo ke změně názvu společnosti na Budějovický měšťanský pivovar, a. s. Ostatní jihočeské pivovary: Bohemia Regent Třeboň, a. s. Založen: 1379 Majitel: soukromá a. s., člen kooperační skupiny STASEK. Počet zaměstnanců: 52 (2010) Zisk: -270, 59 tis. EURO (2006) Výstav: cca 70 tis. hl ročně Produkty: Bohemia Regent, Bohemia Regent Premium, Bohemia Regent Prezident, Bohemia Regent pivo Petra Voka, Bohemia Regent speciální světlé kvasnicové nefiltrované pivo 16, Bohemia Regent Renegát. Pivovar Platan, s.r.o. (Protivín) Založen: 1534 Majitel: K Brewery Group, a.s. (100 %) Počet zaměstnanců: 100 (2009) Zisk: 226, 52 tis. EURO (2008) Výstav: 261, 8 tis. hl (2008) Produkty: Platan, Schwarnzenberg, Prácheňská perla, Protivínský granát, Platan nealko. 30

31 Pivovar Poutník Pelhřimov Založen: 1552 Majitel: DUP Družstvo Pelhřimov Počet zaměstnanců: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo, ostatní činnosti družstva jsou kožedělný průmysl, silniční motorová doprava, povrchová výroba a zušlechťování kovů, výroba ostatních kožedělných výrobků, architektonické a inženýrské činnosti a související technické poradenství, což činí tento údaj pro potřeby tohoto referátu nevhodným. Zisk: nedostupné pro samotný pivovar, pouze za celé družstvo Výstav: nezjištěn. Produkty: Poutník, Poutník premium, Poutník speciál. Měšťanský pivovar Strakonice, a.s. Založen: 1649 Majitel: Soukromá a. s. Počet zaměstnanců: 63 (2009) Zisk: 91, 34 tis. EURO (2009) Výstav: hl (2006) Produkty: Dudák driver, Dudák Premium, Dudák nektar, Strakonický dudák, Strakonický Švanda, Strakonický dudák black PIVOVAR EGGENBERG, a. s., (Český Krumlov) Založen: 1560 Majitel: soukromá a. s. Počet zaměstnanců: 15 (2009) Zisk: nezjištěn, taktéž obrat nezjištěn. Výstav: hl (2006) Produkty: PETR VOK, EGGENBERG, DIA EGGENBERG, Velikonoční ležák, Vánoční ležák, Kristián, limonády, Pivní pálenka EGGENBERG. Pivovarský dvůr Zvíkov, s.r.o. Založen: 1993 Majitel: TRUSTFIN HOLDINGS LLC, Spojené státy americké - 100%. Počet zaměstnanců: 8 (2009) Zisk: nezjištěn. Výstav: 30 hl (2006) Produkty: Zlatá labuť, Zvíkovský Rarášek B. Navrátil: Energetika v ČR obecně Úvod Bez elektrické energie je obtížné představit si prospívající, fungující společnost. Elektřina se získává přeměnou z jiné formy energie, k tomu dochází v elektrárnách. Základem pro výrobu elektrické energie jsou přírodní zdroje reprezentované především uhlím, ropou, zemním plynem, uranem, vodou, ale také alternativními zdroji, například slunečním zářením a větrem. Zařízení pro výrobu, přenos, rozvod a spotřebu elektrické energie tvoří soubor, nazývaný elektrifikační soustava. Soustava České republiky tvoří se soustavami Evropských států propojený celek. Umožňuje přesun elektrické energie z jednoho státu do druhého, tak aby se předešlo kolapsu rozvodné sítě. Elektrická energie se totiž nedá skladovat, je nutné zajistit, aby se okamžitá spotřeba rovnala okamžité výrobě. Výroba elektrické energie Výroba elektrické energie probíhá v elektrárnách. Podle prvotní energie rozlišujeme elektrárny tepelné, jaderné, vodní a ostatní (větrné, sluneční, na biomasu, geotermální). Tepelné elektrárny: získávají energii spalováním fosilního paliva (tuhé, kapalné, plynné). V České republice se v současné době nachází 13 uhelných elektráren, s výkonem větším než 200 MW. Reprezentanty jsou například Dětmarovice, Hodonín, Chvaletice, Ledvice, Mělník, Prunéřov. Tepelné elektrárny v ČR vyrobí ročně GWh elektrické energie. Jaderné elektrárny: využívají rozpadu jader uranu. V České republice jsou dvě jaderné elektrárny Dukovany a Temelín. Vyrobí ročně GWh elektrické energie. Vodní elektrárny: využívají potenciální energie řek. Mezi základní druhy vodních elektráren patří například jezové, náhonové, akumulační a přečerpávací elektrárny. Z hlediska energetiky státu mají význam především akumulační a přečerpávací elektrárny. Významnými zástupci akumulačních elektráren jsou především díla na Vltavské kaskádě Lipno, Orlík, Slapy atd. Další významné akumulační elektrárny v ČR jsou Nechranice, Vranov atd. Přečerpávací elektrárny jsou důležitým článkem energetické soustavy ČR. Zástupci jsou Dlouhé stráně, Dalešice a Štěchovice. Roční produkce elektrické energie je GWh. 31

32 Další elektrárny: patří společně s vodními elektrárnami do skupiny obnovitelných zdrojů elektrické energie. Jejích podíl na výrobě elektrické energie je však v ČR malý. Například větrné elektrárny vyrobily 0,2 GWh. Zástupce elektrárny na biomasu je například tepelná elektrárna Hodonín, jejíž jeden blok byl přestavěn pro spalování biomasy. Elektrická energie získaná ze slunce představuje jisté riziko pro přenosovou soustavu. Nedá se plánovat kdy a kolik této energie bude vyrobeno, proto hrozí teoretické riziko přetížení rozvodné sítě. Význam jednotlivých elektráren v energetickém mixu Každý typ elektrárny má v energetickém mixu svůj význam. Tepelné a jaderné elektrárny jsou charakteristické svou stálou dodávkou elektrické energie, jejich výkon se dá v krátkém čase jen stěží regulovat. Alternativní zdroje elektrické energie reprezentované větrem a sluneční energií mají nevýhodu, že se nedá dlouhodobě plánovat jejich výkon. Klíčovou roli v zajištění energetické bezpečnosti státu hrají vodní elektrárny. Jak je vidět na obrázku 1, spotřeba elektrické energie v průběhu dne silně kolísá. Vodní elektrárny slouží k pokrytí tzv. energetických špiček. V době nárůstu spotřeby elektrické energie se spouští akumulační elektrárny na vodních tocích, dodají do sítě chybějící elektrickou energii. V okamžiku, kdy je naopak přebytek elektrické energie, tepelné a jaderné elektrárny vyrábí víc elektrické energie než je potřeba (např. v noci), vodní elektrárny jsou odstaveny, nastává klíčový úkol pro přečerpávací elektrárny. Ty spotřebovávají přebytečnou elektrickou energii přečerpáváním vody ze spodní nádrže do horní. Tato přečerpaná voda je zase využita v době, kdy je v síti nedostatek elektrické energie (energetická špička), voda je pouštěna z horní nádrže do spodní. Přečerpávací elektrárny jsou jednou z mála možností, jak ukládat přebytečnou energii, která se musí spotřebovat. Energetický mix ČR Obr. 1 Kolísání spotřeby elektrické energie v průběhu roku v ČR mezi lety Česká republika byla ještě v roce 1990 silně závislá na dodávkách elektrické energie z tepelných elektráren. Ty dodávaly do rozvodné sítě 78 % elektrické energie. Jejich podíl poklesl na 65 % díky zvýšení podílu jaderných elektráren ze 20 % na 30 %, především díky uvedení do provozu jaderné elektrárny Temelín v roce Podíl vodních elektráren byl a je dlouhodobě zhruba 3%. V roce 2009 byl podíl tepelných elektráren na celkové produkci elektrické energie v ČR 63 %. Je zřejmý neustálý trend poklesu podílu pevných paliv na celkové produkci elektrické energie v ČR. Příčinou je končící životnost některých tepelných elektráren a vyčerpání zásob uhlí, problematika územních limitů těžby a cena uhlí. Jaderné elektrárny v ČR se v roce 2009 podílely 31 %, podíl vodních elektráren byl 3%, podíl obnovitelných zdrojů činil 3 %, z toho solární energie byla 0,7 %. Státní energetická koncepce by měla být v budoucnu založena na ekologii, úsporách energie a vyváženém palivoenergetickém mixu zdrojů. Počítá se zvýšením podílu zemního plynu na celkovém množství vyrobené elektrické energie, ze současných 18 % na 23 %. Současná vláda České republiky podporuje ve svých plánech dostavbu nových bloků v jaderné elektrárně Temelín a modernizaci jaderné elektrárny Dukovany, tak aby došlo ke zvýšení podílu elektrické energie získaného z jádra a vyvážení energetického mixu. 32

33 Vývoz x dovoz elektrické energie a firmy Česká republika je dlouhodobě hodnocena jako významný vývozce elektrické energie. Vývoz se uskutečňuje především do sousedního Německa. O dlouhodobém vývoji vývozu elektrické energie do zahraničí vypovídá tabulka 1. Tab. 1 Celkové množství vyrobené, dovezené a vyvezené elektrické energie v České republice mezi lety Charakteristika Výroba celkem Dovoz (měřený) Vývoz (měřený) Významnými firmami, zajišťujícími dodávku elektrické energie v České republice jsou ČEZ nebo E.ON. Nejvýznamnějším výrobcem elektrické energie je již zmiňovaná firma ČEZ. Přenosovou soustavu zajišťuje firma ČEPS. R. Kolářík: Jaderná energetika v ČR, Temelín Úvod V současnosti se valná většina veškeré energie vyrábí v elektrárnách různého typu, jež mají celosvětově největší zastoupení elektrárny spalující fosilní paliva, především černé a hnědé uhlí. S rozvojem nároku lidstva na pohodlí a komfort roste spotřeba energie celosvětově nezadržitelným tempem a zásoby těchto fosilních paliv nejsou nevyčerpatelné. Budoucnost výroby elektrické energie je možné najít v jaderné energetice nebo v obnovitelných zdrojích. Jaderná energie se v současné době využívá zejména při výrobě elektrické energie, dále v dopravě (zejména u ponorek a letadlových lodí), ve výzkumu - výkonné výzkumné reaktory a v kosmické technice. Další původně předpokládané směry rozvoje využívání jaderné energie, např. v letecké nebo železniční dopravě, příp. i v raketové technice, byly z řady závažných důvodu opuštěny. Jedním z nejdůležitějších přínosů využití jaderné energie při výrobě elektřiny je snížení emisí oxidu uhličitého, který přispívá ze všech lidskou činností uvolňovaných plynů největší měrou ke skleníkovému efektu. Dalším podstatným kladem jaderné energetiky jsou velké zásoby paliva. Při využití nových typu reaktorů a důsledném ukončení palivového cyklu muže štěpná reakce poskytovat elektrickou energii po stovky let, což je již dostatečně dlouhá doba k tomu, aby lidstvo našlo nový zdroj energie nebo umělo využít termojaderné reakce, pro níž jsou zásoby paliva téměř nevyčerpatelné. Naproti tomu zásoby fosilních paliv jsou odhadovány na maximálně desítky let i přesto, že jsou díky pokročilým metodám průzkumu objevována stále nová naleziště. Nevýhoda výroby elektřiny z jaderné energie se považuje dosud nedořešený konec palivového cyklu, tedy problém likvidace vyhořelého paliva. Další nevýhodou je možný katastrofický rozsah škod na životní prostředí v případě havárie typu černobylské jaderné elektrárny nebo japonské elektrárny Fukušima. Jaderná elektrárna Temelín Temelín (zkratkou ETE, dříve také JETE nebo JET) se nachází v Jihočeském kraji asi 5 km jižně od města Týn nad Vltavou a 24 km severně od Českých Budějovic u obce Temelín v místech, kde stávala vesnice Temelínec v souřadnicích severní šířky a východní délky. Jaderná elektrárna Temelín je vzdálená asi 45 až 50 km od hranic s Německem a Rakouskem. Nadmořská výška Temelína je zhruba 500 m n. m. Temelín je situován na pozemcích o rozloze 143 ha, které jsou majetkem ČEZ, a. s. Oplocená plocha pozemku činí cca 123 ha. Lokalita Temelína byla určena na základě řady bezpečnostních, technických i ekonomických kritérií. Blízkost Vltavy a vodního díla Hněvkovice zajišťuje dostatek vody pro chlazení, díky poměrně vysoké nadmořské výšce však elektrárna nemůže být ohrožena povodní. Temelín leží z geologického hlediska na moldanubickém hřbetu, který je do jisté míry pokračováním Lišovského prahu, oblasti seismicky klidné a geologicky stabilní, na skalním podloží a mimo geologické zlomy. Okolí jaderné elektrárny leží v atlanticko-kontinentální oblasti mírného klimatického pásma severní polokoule. V průběhu roku se zde střídají vzduchové hmoty oceánského a kontinentálního původu, což je spojeno s častým přechodem atmosférických front (v průměru bývá 125 front ročně). V oblasti převládají meteorologické situace určené frontami jdoucími od západu, v menší míře pak od severu. Specifická meteorologická měření pro lokalitu JE se začala provádět již v době výstavby meteorologické observatoře. Observatoř je ve vzdálenosti 3 km severozápadně od JE za obcí Temelín. Měření začalo v dubnu 1988 a od ledna 1989 se provádí spojité pozorování. Ze seismologických analýz vyplývá, že nejsou známy žádné případy místních tektonických otřesů. Pro obec Temelín dokonce ani neexistují žádné zprávy o pozorovaných účincích alpských zemětřesení, při kterých byly pozorovány nejvyšší hodnoty intenzit v jižních Cechách. 33

34 Nejbližší trvale osídlenou lokalitou k jaderné elektrárně je obec Temelín, která se nachází směrem severozápadním ve vzdálenosti cca 2 km. Týn nad Vltavou je vzdálený 5 km a má 8600 obyvatel, město Vodňany je vzdálené cca 14 km a má 6500 obyvatel. České Budějovice jsou vzdálené cca 25 km a mají přibližně obyvatel. V okruhu do 30 km od JE žilo podle sčítání lidu v roce 1991 cca obyvatel. Další část území je slabě osídlena, převažují zde malá venkovská sídla. Primární a sekundární okruh JE Temelín Většina jaderných elektráren má 2 hlavní okruhy, a to primární a sekundární okruh. Primární okruh je systém zařízení, který umožňuje získávat tepelnou energii z jaderného paliva prostřednictvím řízené štěpné řetezové reakce, nepřetržitě ji pomocí chladiva odvádět a přeměnit ji na formu tepelné energie využitelné v parní turbíně. Základními zařízeními tohoto okruhu jsou: reaktor, parogenerátor, hlavní cirkulační čerpadla, cirkulační potrubí primárního okruhu, kompenzátor objemu, bezpečnostní a havarijní systémy. V primárním okruhu se z jaderného paliva pomocí štěpné řetězové reakce uvolňuje tepelná energie, která předává své teplo chladivu primárního okruhu, kterým je voda. Tento proces se odehrává v jaderném reaktoru. Z reaktoru proudí ohřáté chladivo hlavním cirkulačním potrubím do parogenerátoru, kde akumulované teplo z teplosměnných ploch trubek předává teplo sekundárnímu okruhu. Z parogenerátoru jde chladivo do hlavního cirkulačního čerpadla a odtud zpátky do reaktoru. Sekundární okruh je systém zařízení, který umožňuje přeměnit tepelnou energii získanou v primárním okruhu na mechanickou energii rotoru parní turbíny. V parních generátorech se vytváří pára, která pohání turbínu (pára je dopravována parovody). Základními zařízeními tohoto okruhu jsou: parní turbíny, kondenzátor, kondenzační a napájecí čerpadla a regenerační ohříváky. P. Rychlý: České Budějovice základní socioekonomické údaje České Budějovice jako statutární město jsou správním a kulturním centrem Jihočeského kraje. Leží na soutoku řek Malše a Vltavy v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. České Budějovice jsou častým cílem turistů a to nejenom těch z Evropy. Největší turistické atrakce soustřeďuje památková rezervace v historickém centru (Piaristické náměstí, přilehlý dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie, Černá věž atd.). V blízkém okolí Českých Budějovic leží zámek Hluboká nad Vltavou. Významné je též bývalé hornické městečko Rudolfov s naučnou stezkou v okolí a obec Dobrá Voda s barokním kostelem Panny Marie Bolestné. Nedaleko se také nachází malebné město Český Krumlov. Pamětihodnosti Klenotem Českých Budějovic je jejich historické jádro s množstvím cenných církevních i světských staveb, s gotickými, renesančními a hlavně pak barokními domy, s unikátně zachovaným podloubím. Náměstí Přemysla Otakara II. Náměstí Přemysla Otakara II. patří k nejkrásnějším náměstím v České republice. Má čtvercový tvar (133 x 133 metrů) a ze všech stran je lemováno barokními měšťanskými domy s podloubími. Ve středu náměstí se nachází barokní Samsonova kašna z 18. století se sochou Samsona zápasícího se lvem. Nedaleko kašny je v dlažbě zasazen tzv. bludný kámen, na jehož místě stávala ve středověku šibenice. Historická radnice Nejnápadnějším objektem je budova barokní radnice na náměstí Přemysla Otakara II postavená mezi lety podle plánů schwarzenberského knížecího stavitele A. E. Martinelliho. Její průčelí je bohatě zdobené a na atice jsou umístěny sochy čtyř ctností v nadživotní velikosti: Moudrost, Opatrnost, Statečnost a Spravedlnost. 34

35 Černá věž Nepřehlédnutelná dominanta města byla se svými 72 metry do nedávné doby nejvyšší stavbou ve městě. V minulosti sloužila jako zvonice a hláska. Po vystoupání 225 schodů je jejího ochozu nádherný výhled na celé Budějovice a nejbližší okolí. V těsném sousedství se nachází barokní chrám sv. Mikuláše ze 17. století. Piaristické náměstí Působivé historické zákoutí, kde stojí nejstarší budovy města, dominikánský klášter s kostelem Obětování Panny Marie z roku 1265 nejstarší dochovaná památka města, k němuž z druhé strany přiléhá takzvaná Bílá věž a architektonicky pozoruhodná bývalá zbrojnice a solnice. Městské opevnění Podél řeky Malše a slepého ramene Vltavy se dochovaly zbytky hradebních zdí s dalšími věžemi polokruhovou baštou Otakarka nebo takzvanou Železnou pannou, která údajně sloužila jako mučírna. (Švarcová, 2011). Obyvatelstvo Počet obyv. celkem (k ) muži ženy Zdroj: ČSÚ Převážná většina obyvatel Českých Budějovic jsou Češi (94,9 % podle sčítání lidu 2011). Dále tvoří významnou etnickou menšinu Romové, kteří se ovšem většinou hlásí k české národnosti. Počet obyvatel slovenské národnosti je v Českých Budějovicích 1,15. Na demografické složení Českých Budějovic má v průběhu akademického roku výrazný vliv Jihočeská univerzita, která má studentek a studentů (údaj k ). Studenti ze vzdálenějších míst ČR bydlí na kolejích nebo si pronajímají byty především na blízkém sídlišti Máj, často v severozápadní části sídliště, kde jsou vzhledem k vyšší koncentraci sociálně slabých obyvatel nižší nájmy i ceny bytů. Průmysl KOH-I-NOOR HARDMUTH Společnost KOH-I-NOOR HARDTMUTH a.s. je v současnosti jedna z největších světových producentů a distributorů uměleckých, školních a kancelářských potřeb té nejvyšší kvality. Společnost je součástí skupiny KOH-I-NOOR HOLDING. Podnik založil Josef Hardtmuth roku 1790 ve Vídni, odkud byla výroba grafitových jader roku 1848 přesunuta do Českých Budějovic. V průběhu let se k výrobě grafitových tuh přidal kompletní sortiment zboží ve čtyřech základních řadách: umělecký sortiment (ART), školní sortiment (SCHOOL), kancelářský sortiment (OFFICE) a sortiment pro volný čas (HOBBY). V široké nabídce společnosti dnes naleznete více než 4500 druhů zboží nejen vysoce kvalitní tužky, ale i uhly, rudky, pastely, pastelky, křídy, olejové, temperové a vodové barvy, tuše, velký výběr psacích a rýsovacích potřeb, pryže a celou řadu dalších pomůcek. Budějovický Budvar, n. p. Pivovar je dlouhodobě jedním z nejúspěšnějších potravinářských podniků v České republice. Téměř polovina produkce je vyvážena do více než 50 zemí všech světadílů. Novodobá historie pivovaru se datuje od roku 1967, kdy Ministerstvo zemědělství ČR založilo národní podnik Budějovický Budvar jako přímého nástupce Českého akciového pivovaru, který vařil pivo v Českých Budějovicích již od roku Český akciový pivovar byl založen českými právovárečníky, kteří navázali na více než 700 let starou historii vaření piva v Českých Budějovicích. MADETA, a.s. Kdysi i dnes značka sýrů, kterou si oblíbily celé generace. V současnosti se v Madetě vyrábí desítky dalších mléčných výrobků. Madetu, a. s. tvoří 6 výrobních závodů, které se vždy specializují na určitý sortiment mléčných výrobků. Výrobní závody se nacházejí v Řípci, Plané nad Lužnicí, Jindřichově Hradci, Pelhřimově, Prachaticích a Českém Krumlově. 35

36 ROBERT BOSCH s.r.o. Společnost Robert Bosch v Č. Budějovicích byla založena 1. května 1992 jako společný podnik stuttgartského koncernu Bosch, GmbH a Motoru Jikov, a. s. Přes 2300 zaměstnanců se podílí na výrobě a vývoji komponentů do osobních aut. Hlavní výrobní program tvoří nádržové čerpadlové moduly, rozvaděče paliva/zpětné vedení paliva, plynové pedály, sací moduly, multifunkční pohony, a jiné. Odběrateli jsou téměř všechny významné automobilky. Budějovická firma se řadí mezi atraktivní zaměstnavatele. Od roku 2005 se v soutěži Zaměstnavatel roku pravidelně umisťuje na čelních pozicích, naposledy v roce 2011 obsadila 1. příčku v anketě Zaměstnavatel regionu. P. Kameníček: MHD v krajských městech Úvod Městská hromadná doprava patří v současné době neodmyslitelně ke každodennímu životu jeho obyvatel. Výrazně ovlivňuje kvalitu života ve městě, neboť přispívá např. ke snížení škodlivých emisí plynoucích z dopravy nebo omezuje hluk. V současné době se mnohá města na celém světě potýkají s problém nárůstu počtu osobních automobilů a jejich využívání při cestě do zaměstnání. Tím se městské ulice naplňují a vznikají dopravní zácpy. Kvalitní, rychlá a pohodlná městská hromadná doprava může ovlivnit poměr mezi osobami cestujícími vlastním autem a prostředky MHD. Pro každé město by mělo být prioritou, aby MHD využívalo co nejvíce lidí a byla přístupná všem obyvatelům. Historie První formou městské hromadné dopravy se stal omnibus vozidlo vycházející z kočáru tažené koňmi určené pro přepravu většího počtu osob. V 2. polovině 19. století se začínají v českých městech objevovat první soudobé dopravní prostředky, kterými byly tramvaje. Ty byly zprvu tažené koňmi nebo parní tramvají. Prvním městem s kolejovou hromadnou dopravou se v dnešní České republice stalo Brno a to v roce 1869, čímž vznikl třetí koněspřežný provoz tramvají v rámci Rakouska-Uherska (po Vídni a Budapešti). Provoz byl však dvakrát přerušen; kontinuálně do současnosti je funkční od roku 1884 jako parní tramvaj a od roku 1900 již v podobě elektrické tramvaje. Nejstarším systémem MHD fungujícím bez přerušení je tramvajová doprava v Praze, která svou existenci započala jako koněspřežná v roce 1875 a od roku 1891 byla postupně nahrazována tramvají elektrickou. Vedle tramvají jako dosud jediného prostředku MHD se téměř ve stejnou dobu objevily v některých systémech MHD autobusy a trolejbusy. Prvním současným krajským městem s autobusovou městskou dopravou se stala Praha v roce První autobusová linka ale neměla dlouhého trvání a kvůli technickým problémům s tehdy nedokonalými autobusy byl jejich provoz o rok později ukončen. V roce 1909 se objevil další nový druh dopravního prostředku v podobě trolejbusu, který byl značně nedokonalý. Prvním soudobým krajským městem s trolejbusovou dopravou se staly České Budějovice, kde trolejbusy jezdily do roku V tomto roce byl však tento druh dopravy vlivem 1. světové války ukončen. Autobusová doprava se začala více rozvíjet od 20. let 20. století, velké rozšíření následovalo v době po 2. světové válce. V roce 1936 zavedla Praha první moderní trolejbusový provoz v Československu. Po 2. světové válce v mnoha městech nahradily trolejbusy zastaralé tramvajové provozy. Konec 60. let však znamenal omezení a rušení trolejbusových systémů, což bylo způsobeno dostatkem levné ropy ze SSSR. Trolejbusy byly nahrazovány flexibilnějšími, ale méně ekologickými autobusy. Následná ropná krize vedla k přehodnocení tohoto druhu dopravy a opět docházelo k rozšiřování trolejbusových provozů. Rozrůstající přepravní nároky vyvolaly v Praze nutnost řešení tohoto problému. Nejprve bylo přikročeno ke stavbě podpovrchové tramvaje, tento záměr byl v průběhu stavby přehodnocen a byla postavena klasická podzemní dráha. Pražské metro slouží svým cestujícím od roku Posledním konvenčním dopravním prostředkem používaným v MHD v České republice se staly elektrobusy, které jsou provozovány např. v Ostravě od roku Současnost MHD v krajských městech ČR Na základě užité trakce lze rozdělit MHD do dvou základních druhů na závislou (elektrickou) a nezávislou. Z environmentálního hlediska vychází přirozeně výhodněji elektrická trakce (metro, tramvaje, trolejbusy), neboť v místě provozu vykazuje nulové škodlivé emise a nižší míru hluku oproti vozidlům na spalovací motor. S tím rovněž souvisí hierarchická úroveň jednotlivých dopravních prostředků. Na nejvyšším stupni jsou podzemní dráhy. Z krajských měst v ČR je metro zastoupeno pouze v jednom a to v hlavním městě Praze. Systémy metra následují tramvajové a trolejbusové provozy, které ve většině krajských měst tvoří páteřní druh MHD. S tramvajemi se můžeme setkat v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci a Olomouci. Mimo krajská města existuje v ČR ještě provoz mezi Mostem a Litvínovem. Trolejbusová doprava je více rozšířená v současné době fungují systémy v Brně, Ostravě, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Pardubicích, Ústí nad Labem, Zlíně a Jihlavě. Vedle toho trolejbusy používají i další města bez krajského statutu a to Teplice, Opava, Chomutov-Jirkov a Mariánské Lázně. Jak je patrné, v Brně, Plzni a Ostravě koexistují tramvaje spolu s trolejbusy, za páteřní druh dopravy jsou vždy považovány tramvaje. Jediným krajským městem bez elektrické trakce v MHD jsou Karlovy Vary. Všechna krajská města obsluhují rovněž autobusy, které tvoří nenahraditelnou součást fungování veřejné dopravy. Snahou měst je, aby autobusy byly využívány pro trasy s menší poptávkou cestujících a kde by bylo zavedení vyššího druhu dopravního prostředku neekonomické. 36

37 Tab. 1 Zavádění jednotlivých prostředků MHD v krajských městech ČR (Dušek, 2003) tramvaje trolejbusy autobusy metro Brno od 1949 od od České Budějovice od 1991 od Hradec Králové - od 1949 od Jihlava od 1948 od Karlovy Vary - - od Liberec od od Olomouc od od Ostrava od 1894 od 1952 od Pardubice - od 1952 od Plzeň od 1899 od 1941 od Praha od od 1974 od 1925 Ústí nad Labem od 1988 od Zlín - od 1944 od Trendy v MHD spočívají ve dvou základních rovinách zavádění ekologičtějších vozidel a jejich zpřístupnění všem občanům tedy ve zvyšování podílu nízkopodlažních dopravních prostředků. V mnoha městech existují plány na rozšíření stávající sítě závislé trakce. Pražské metro se v současné době rozšiřuje na trase A směrem do městské části Motol. K dalšímu rozvoji tramvajového provozu je nyní nejblíže Olomouc, kde začala výstavba 1. etapy tramvajové trati na Nové Sady. Rozšíření své sítě v brzké době plánují také Plzeň a Liberec. Trolejbusové systémy v nedávné době rozšířily Plzeň a České Budějovice. S rozšířením jejich sítě se počítá v Ostravě. Plány na rozvoj svých sítí mají i další města, vše je ale závislé na množství finančních prostředků a nelze předpokládat jejich brzké zrealizování. I u autobusové dopravy existují snahy o její ekologičtější provoz. Za tímto účelem mnohé dopravní podniky nakupují vozidla s pohonem na zemní plyn, která vykazují menší tvorbu škodlivých emisí než vozy s klasickým naftovým pohonem a jsou vůbec nejrozšířenějším alternativním pohonem u autobusů. Z krajských měst se takto rozhodly postupovat Liberec, Ústí nad Labem, Pardubice, Jihlava a Karlovy Vary. Hybridní technologií je vybaveno několik autobusů DP Praha. Posledním druhem alternativního pohonu autobusů jsou elektrobusy, které využívají dopravní podniky v Praze a Ostravě. Po roce 1989 se na naše území přenesl nový požadavek na kvalitu MHD v podobě nízkopodlažnosti. První nízkopodlažní vozy se v systémech MHD objevily v roce K dubnu 2012 se může z krajských měst pyšnit plně nízkopodlažním vozovým parkem pouze Jihlava. Již nyní lze považovat i vozový park DP Hradce Králové za plně bezbariérový, ačkoliv podnik vykazuje ve stavu ještě 2 trolejbusy a 1 autobus s podlahou ve standardní výšce. Ty však do provozu zasahují pouze výjimečně a slouží jako záložní do doby dodání nových vozidel. Ve zbylých dopravních podnicích se postupně zvyšuje podíl nízkopodlažních vozů ruku v ruce s obnovou vozových parků. Po roce 1989 se k nám dostal další významný prvek určující fungování MHD, kterým se staly integrované dopravní systémy. Ty mají za úkol usnadnit cestujícím na vymezeném území využití nejvýhodnějšího spoje bez ohledu na to, kdo jej provozuje. V dalších fázích dochází ke koordinaci jízdních řádů tak, aby bylo možné optimalizovat poměr mezi přepravní nabídkou a poptávkou a ke sjednocení tarifů na linkách dopravců začleněných do integrovaného systému. Tím se zmenšuje rozdíl mezi MHD a ostatní veřejnou dopravou, která v rámci integrovaných dopravních systémů často splývá. Do integrovaných dopravních systémů jsou zapojeni provozovatelé MHD společně s autobusovými dopravci, kteří obsluhují okolí daného města, a často též některé spoje Českých drah. Jako první na území ČR se objevila Pražská integrovaná doprava od roku Fungující integrované dopravní systémy jsou znázorněny na obr

38 Obr. 1 Rozšíření integrovaných dopravních systémů v krajích České republiky v lednu 2012 (ČAOVD, 2012) P. Klauda: Významní jihočeští rodáci Mistr Jan Hus Mistr Jan Hus, jak se mu přezdívalo, byl českým náboženským myslitelem, kazatelem a reformátorem. Narodil se v roce 1371 v Husinci u Prachatic. O jeho dětství nejsou žádné podložené zmínky, jedná se pouze o legendy. Jan Hus podporoval a vyzdvihoval důležitost vzdělání. Sám vystudoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1398 začal přednášet a učit latinu. Poté se zapsal na teologickou fakultu a nechal se vysvětit za kněze. Od roku 1402 byla kazatelem v Betlémské kapli. V jeho proslovech a programech se soustředil na kritiku bohatství církevních hodnostářů a bohatství panstva. Získal si tím obdiv široké veřejnosti hlavně z kruhů občanů sociálně slabších a chudších, ale také královské společnosti. Jan Hus byl oblíbený především pro své názory, které nikdo z řad občanů nesměl vyslovit. Jeho vzorem byl Jan Viklef, což byl anglický teolog, který propagoval reformy římskokatolické církve. Byly to právě Viklefovy knihy, které Jan Hus veřejně obhajoval a tím si proti sobě poštval církevní vrchnost. Ze začátku byly jeho názory tolerovány jak arcibiskupem Zbyňkem Zajícem, tak i králem Václavem IV. a královnou Žofií. Zlom přišel v roce 1408, kdy se arcibiskup postavil proti všem zastáncům Viklefa a jeho děl a přikázal všem, aby jeho díla odevzdali. Jenže proti tomu se postavili čeští mistři a studenti. Proto se arcibiskup rozhodl všechny spisy dát spálit a označit je za kacířské. Vrcholem všeho bylo označení mistra Jana Huse za kacíře v roce Důsledkem toho byl zákaz provádění církevních obřadů Janem Husem v Praze. On však neuposlechl a bohoslužby se konaly tajně s odvoláním na Kristovo učení. Poté, co ztratil i oporu v králi a královně, opustil Jan Hus Prahu a usadil se na Kozím hrádku v jižních Čechách. Dalším místem jeho útočiště se stal Krakovec, kde kázal a také psal česká díla. Václav IV. nemohl vydat Jana Husa žádnému soudu, protože měl strach z označení českého království za kacířské, a proto konečný ortel nad Husovým ortelem přišel z koncilu jihoněmecké Kostnice. Nejprve císař Zikmund vyzval Jana Huse, aby se omluvil a své názory odvolal. To však Hus odmítl a byl zatčen a uvězněn v Kostnici. Nezlomilo ho ani dlouhé vězení plné tělesných trestů a psychických nátlaků, a to i přesto že věděl, jaký trest ho stihne. Verdiktem tedy bylo upálení na hranici. Celý proces byl vykonán 6. července Jeho popel kati vysypali do Rýnu, aby z něj nic nezbylo a aby jeho ostatky nemohly být uctívány. Rok po této události stihl stejný osud i Husova věrného přítele Jeronýma Pražského. Smrt Jana Huse vyvolala v Čechách obrovský ohlas, výsledkem byl vznik husitského hnutí, české reformaci, která usilovala o proměnu katolické církve. Byl vydán Dekret kutnohorský a nespočet děl, které napsal Jan Hus. Mezi jeho nejznámější díla patří dílo O církvi z roku 1413, kde v tomto latinsky psaném spise seskupuje názory na poslání církve. Mezi studenty bylo velice oblíbené dílo Výklad viery, Desatera a Páteře z roku Toto dílo obsahovalo výklad modliteb, ve kterých líčí zkázu mravů a duchovenstva. Mezi další významná díla tohoto reformátora patří Knížka o svatokupectví z roku 1413 a Postila ze stejného roku. Obrázek č. 1: Mistr Jan Hus 38

39 Jan Žižka (kolem ) narozen v Trocnově Byl českým vojevůdcem a husitským hejtmanem. Stal se husitským radikálem, který se podílel na pražské defenestraci v roce Fungoval také jako hejtman nově založeného města Tábor. Účastnil se jako vojenský velitel bitev u Sudoměře, na Vítkově, u Malešova a dalších a ani jednu neprohrál. Mikoláš Aleš ( ) narozen v Miroticích Žil koncem 19. stol. a začátkem 20. stol. Byl významným Českým malířem, kreslířem a ilustrátorem. Věnoval se zejména tvorbě v pozdně romantickém stylu zaměřené na slavné úseky a významné postavy české historie (Jan Žižka, Husitský tábor, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem). Byl významnou postavou Národního divadla, pro které navrhl cyklus obrazů Vlast. Jindřich Šimon Baar ( ) narozen v Klenčí pod Čerchovem Byl českým spisovatelem a účastníkem reformního hnutí katolického duchovenstva. Mezi jeho díla patří Farské historky a prózy Cestou křížovou, které se týkaly právě zmiňovaného reformního hnutí. Nejznámější se stal jeho román Jan Cimbura vyprávějící o životě jihočeského sedláka. Za zmínku ještě stojí určitě kniha Paní komisarka. Otokar Březina ( ) narozen v Počátkách u Pelhřimova Vlastním jménem Václav Jebavý byl předním českým básníkem a představitelem symbolismu. Mezi jeho díla patří sbírky Tajemné dálky, Větry od pólů, Ruce a eseje Hudba pramenů. Jan Campanus Vodňanský [kampánus] ( ) narozen ve Vodňanech Byl český humanista, básník, skladatel a také profesorem na pražské univerzitě, kde se stal v roce 1621 rektorem. Jeho básně byly převážně psané latinsky - parafráze žalmů Posvátné ódy, Dvě knihy svatých ód. Napsal také drama Břetislav, které bylo ve své době zakázáno. František Ladislav Čelakovský ( ) narozen ve Strakonicích Žil v období národního obrození, jehož byl také významným představitelem. Byl profesorem slavistiky na univerzitách ve Vratislavi a v Praze, dále také vědcem a spisovatelem. Z jeho nejznámějších děl si můžeme jmenovat Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých. Další jeho funkcí byl sběratel lidové slovesnosti - Mudrosloví národů slovanských v příslovích. Rudolf Hrušínský ( ) narozen v Nové Včelnici Byl českým hercem, svými hereckým uměním vynikal hlavně ve filmech Dobrý voják Švejk, Rozmarné léto a Vesničko má středisková. Petr Chelčický (asi asi 1460) narozen v Chelčicích u Vodňan Byl současníkem Jana Husa a byl také náboženským reformátorem a myslitelem. Vyvracel středověké učení o "trojím lidu", podle něhož šlechta měla vládnout, kněží se modlit a lid pracovat. Jeho utopickým ideálem byla rovná pospolitost všech lidí. Napsal O trojím lidu a Postilu. Jiří Kolář ( ) narozen v Protivíně Byl českým básníkem a spisovatelem. Byl také členem skupiny 42, založené proti nacistickému hnutí. Jeho dílem byla rozporuplná básnická sbírka Prométeova játra. Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan ( ) Byl českým šlechticem a významným rybníkářem. Vybudoval řadu jihočeských rybníků Rožmberk, Svět a další. Zakládal též pivovary a ovčíny. Vybudoval také průplav Nová řeka. František Křižík ( ) narozen v Plánici Byl českým elektrotechnikem a předním vynálezcem. Proslavil se svým vynálezem samočinného regulátoru elektrické obloukovky. Na což navázal vynálezem první elektrickou dráhu v Praze (1891) a meziměstskou elektrickou dráhu z Tábora do Bechyně (1902). Aleš Hrdlička ( ) narozen v Humpolci Americký antropolog českého původu. Studoval složení obyvatel Severní Ameriky a řešil otázku původních obyvatel Nového světa. Zastával názor, že Amerika byla osídlena z Asie cestou přes Beringův průliv. Založil jedno z největších muzeí člověka ve Washingtonu. Z jeho darů bylo založeno v roce 1930 Hrdličkovo muzeum člověka při antropologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze. Lubomír (1923) a Oldřich ( ) Lipští narozeni v Pelhřimově Herec a režisér ze známé rodiny. Podíleli se na filmech Šest medvědů s Cibulkou, Marečku, podejte mi pero a Tři veteráni. 39

40 Ema Destinnová ( ) narozena v Praze, zemřela v Českých Budějovicích Byla česká operní pěvkyně. Její doménou byl soprán, díky jemuž byla světově proslulou. Účinkovala ve velkoměstech po celém světě. Vynikala v operách Pucciniho, Wagnera a Smetany. Bokem se věnovala také překladatelství a psaní básní. František Hrubín ( ) narozen v Praze, zemřel v Českých Budějovicích Byl český básník, dramatik, prozaik a překladatel. Psal milostnou a reflexivní lyriku. Mezi jeho díla řadíme Můj zpěv a lyricko-epickou rozsáhlou báseň Romance pro křídlovku. Dále psal také dramata jako Srpnová neděle a vzpomínková kniha U stolu. Známá jsou také jeho díla pro děti Špalíček pohádek a Paleček. Edvard Beneš ( ) narozen v Kožlanech na Rakovnicku, zemřel v Sezimově Ústí Právník a politik. Roku 1916 se stal jedním ze zakladatelů České národní rady, která organizovala vnitřní odboj ve spolupráci s T. G. Masarykem. Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a po abdikaci T. G. Masaryka byl 18. prosince 1935 zvolen prezidentem. Po Mnichovu 5. října 1938 abdikoval a odešel do exilu do Velké Británie. Po osvobození roku 1945 se stal opět československým prezidentem. Prakticky ihned po osvobození jsou vydány tzv. Benešovy dekrety, jejímž obsahem byl odsun a konfiskace majetku Němců, Maďarů a zrádců. Po politickém nátlaku komunistů v roce 1948 přijal demise vůdců demokratických stran a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ Klementa Gottwalda. Když odmítl podepsat novou ústavu, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta. Krátce nato 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí umírá. J. Česnek: Ochrana přírody v Novohradských horách Novohradské hory se nalézají v jižních Čechách u hranic s Rakouskem. Jsou významné vysokým stupněm zachovalosti přírodního prostředí, na jehož formování se podílí přírodě blízké lesní a luční ekosystémy, rašeliniště, rybníky a prameniště, a dále dochované historické hodnoty území. Celková plocha české části Novohradských hor je 162 km 2, nejvyšším bodem je Kamenec (1 072 m), nejnižší bod má pouhých 645 m n. m. Střední výška pohoří činí necelých 810 m n. m. a převládá výšková členitost 200 až 400 metrů. Kromě Kamence leží ještě tři z celkem 18 vrcholů nad metrů na našem území a to Myslivna (1 040 m), Vysoká (1 034 m) a Jánský vrch (1 011 m). Ostatní, včetně nejvyššího vrcholu Viehberg (1 112 m) leží na rakouském území. To, co je na Novohradských horách mimořádné, je především vzácně zachovalá příroda ušetřená zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. V roce 2000 zde byl vyhlášen Přírodní park Novohradské hory. Přírodní park Novohradské hory je největší ze všech čtyř přírodních parků Českokrumlovska, zaujímá celou českokrumlovskou část plánované Chráněné krajinné oblasti Novohradské hory, jejíž zřízení je zdejšími ochránci přírody navrhováno ústředním orgánům státní správy již od roku Západní hranice přírodního parku prochází obcemi a osadami (z nichž některé již zanikly) Cetviny, Janova Ves, Bělá, Malonty, Meziříčí, Velíška a Benešov nad Černou, přičemž jeho severní hranici tvoří silnice č. 154 z Kaplice do Benešova n/č. a dále do Rychnova u Nových Hradů, z této silnice hranice parku odbočuje na jihovýchod a po hranici okresu Český Krumlov pokračuje až ke státní hranici s Rakouskem, s níž se hranice parku shoduje opět až k osadě Cetviny. Přírodní a estetická hodnota území je dána reliéfem krajiny, v němž se střídají vrchovištní partie s lesními i nelesními rašeliništi a prameništi (v parku pramení Pohořský potok a protékají jím řeky Lužnice a Černá pramenící v rakouské části Novohradských hor - Freiwaldu), lesnatá údolí vodních toků a nádrží (Kapelunk, Huťský rybník a Zlatá Ktiš) a dále bohatstvím biotopů a stanovišť, zbytky přirozených lesů (Žofín), systémem nadregionálních a regionálních biocenter a biokoridorů a s přírodními prvky harmonicky sladěnou dochovanou tradiční architekturou zdejších sídel, jakož i technických děl na vodních tocích (jimiž jsou tzv. klausy a úpravy toků pro voroplavbu), zejména na Pohořském potoce. Mezi nejvýznamnější chráněné území v přírodní parku Novohradské hory bezesporu patří NPP Terčino údolí a dvě nejstarší rezervace na pevninské části Evropy NPR Žofínský prales a NPP Hojná voda. Národní Přírodní Památka Terčino údolí je nejzachovalejší část krajinné památkové zóny Novohradsko. Jedná se o barokní krajinářskou kompozici s romantickými úpravami navazující na sídlo rodu Buquoyů. Terčino údolí tvoří část členitého údolí řeky Stropnice a jejích drobných přítoků 1-3 km. Nalézá se jihozápadně od Nových Hradů, zhruba mezi osadami Údolí u Nových Hradů a Světví. Základní dispozice Terčina údolí je založena na centrálním lučním prostoru ve spodní části údolí a jeho kontrastu s členitými plášťovými okraji obvodových lesních porostů. Část lučních a lesních porostů má poměrně přirozenou druhovou skladbu. Park je doplněn řadou romantizujících historických objektů a drobných staveb. 40

41 Národní přírodní památka Prales Hojná voda Je spolu s nedaleko ležícím Žofínský pralesem jsou nejstaršími rezervacemi střední Evropy. Ochrana obou pralesů byla prohlášena majitelem panství Nové Hrady, hrabětem Jiřím Františkem Augustem Buquoyem, jeho nařízením ze dne Prales se nachází na svahu hory Vysoká (1.034m) 4 km od obce Hojná Voda. Dnes má rozlohu 8,56 ha a těsně hraničí s Rakouskem. Tvořen je pozůstatky přirozených smíšených lesních porostů s převahou přestárlých jedlí, buku, smrku a javoru klenu. Sám prales se neobnovuje, okolní porosty však pocházejí většinou z přirozené obnovy. Pralesovitý ráz utrpěl v průběhu obou světových válek, kdy byly nejsilnější jedle vytěženy na stavbu lodí. V současnosti je Hojnovodský prales přístupný, až k němu vede červená turistická značka místního turistického značení z Hojné Vody. Národní přírodní rezervace Žofínský prales Jeho původní ochrana se vztahovala zřejmě jen na severní část dnešní rezervace o výměře zhruba 40 ha. Výměra chráněného území se však časem měnila podle toho, jak byly k němu zahrnovány obvodové přirozené a později i kulturní přilehlé porosty, takže dnes je výměra celé rezervace 102 ha. Chráněné území leží na mírných severních svazích Stříbrného vrchu v nadmořské výšce m. Povrch rezervace je členěn roklinami několika drobných potůčků, které sbírají vodu v četných plošných prameništích. Prales je vynikající ukázkou horských květnatých bučin a jedlobučin hercynské oblasti. Na větší části plochy je doložen nepřetržitý přirozený vývoj pralesa od přelomu 18. a 19. století až do dnešní doby bez lesnických zásahů. Ve stromovém patru převažuje buk (81 %), přimíšen je smrk (14 %) a jedle (4 %), vzácně vtroušen je javor klen a jilm drsný. Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, let staré a m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Na většině plochy pralesa je dnes zajištěna nová nástupní generace převážně bukového zmlazení ve věku let. V bylinném podrostu se vyskytuje většina charakteristických druhů květnatých bučin, zejména kyčelnice devítilistá, kyčelnice cibulkonosná, bažanka vytrvalá a jiné. Regionálně charakteristickým druhem podrostu je řeřišnice trojlistá, jeden z druhů alpského původu v květeně jižních Čech. Vlhčí stanoviště podél potoků a v okolí pramenišť jsou porostlé podmáčenými smrčinami, v nichž roste např. dřípatka horská, bika lesní a třtina chloupkatá. Na jednom větším ložisku svahové prameništní rašeliny uprostřed pralesa je vytvořen porost zakrslé rašelinné smrčiny, což je v komplexu svahového smíšeného lesa značně pozoruhodné. Četná svahová prameniště krytá rašelinným anmoorem porůstají mokřadní bylinnou vegetací s výskytem krabilice chlupaté, mokrýše střídavolistého, rozrazilu horského a ostřice řídkoklasé Žofínský prales je rovněž významným biotopem pro ptačí faunu vázanou na přirozené smíšené horské lesy. Ptačí společenstvo je velmi charakteristické a jeho složení zcela odpovídá fauně jiných pralesních a přirozených smíšených porostů (Boubínský prales, Zátoňská hora, Stožec aj.). V letech zde bylo zjištěno celkem 44 druhů ptáků, z toho pravidelně hnízdících. K nejvýznamnějším patří čáp černý, datlík tříprstý, holub doupňák, lejsek malý, kulíšek nejmenší a datel černý. V roce 1997 byl proveden rovněž podrobný výzkum brouků (žijících na povrchu a ve svrchních vrstvách půdy, tlejícím spadaném dřevu a na přízemní vegetaci a plodnicích pozemních hub). Celkem bylo zjištěno 163 druhů brouků, z nichž značná část indikuje svou přítomností reliktnost a relativní nedotčenost přírodního prostředí pralesa. Z nejvýznamnějších druhů je to např. střevlík, tesařík, drabčíci, roháček aj. Žofínský prales je od roku 1991 oplocen proti nežádoucímu vlivu jelení zvěře. Z důvodu zajištění nerušeného vývoje pralesního ekosystému je nepřístupný pro veřejnost. Výjimečně je povolován vstup pouze pro odborné pracovníky provádějící vědecký výzkum a pro návštěvy odborníků v lesnických a přírodovědných oborech B. Slámová: Biosférické rezervace v ČR Vznik mezivládního programu a biosférických rezervací MaB V r vznikl mezivládní program ekologické spolupráce v planetárním měřítku pod názvem Man and the Biosphere (MaB, Člověk a biosféra). Za cíl má rozvinout, v rámci přírodních a socioekonomických věd, základnu pro racionální využívání přírodních zdrojů biosféry a pro zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodním prostředím. Předpovídá důsledky dnešních aktivit na zítřejší svět a tím posiluje lidskou schopnost účinně hospodařit s přírodními zdroji biosféry. Program MaB řídí Mezinárodní Koordinační rada (ICC) a organizační oporou je sekretariát, pracující v Divizi ekologických věd UNESCO v Paříži. V programu MaB je registrováno 136 suverénních států (12 států z Afriky, 11 z Latinské Ameriky a Karibska, 25 z Asie, 15 z regionu Arabské státy, 45 z Evropy). MaB je rozdělen do 14 tematických okruhů (projektů), ustanovených podle převládajícího biomu nebo podle interakcí mezi člověkem a prostředím. Ochranu přírody a péči o životní prostředí soustřeďuje MAB projekt č. 8 nazvaný Ochrana přírodních oblastí a genetického materiálu v nich obsaženého. V projektu MaB č. 8 vzniklo rozhodnutí založit a sledovat v různých oblastech Země vhodně vybraná území přes hranice států, bez ohledu na státní ideologii nebo náboženství. Vznikl tak projekt světové sítě biosférických rezervací. 41

42 Biosférické rezervace V r ve Švýcarsku zasedala komise projektu MaB č. 8, jíž se účastnily dvě nejsilnější organizace v oboru ekologie a biologické diverzity - Světové unie pro ochranu přírody (IUCN) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Komise projednala výběr vhodných kritérií pro srovnávací území, na nichž by se měla soustřeďovat aktivita odborných týmů programu MAB. Komise formulovala své představy a zásady mezinárodních vazeb. Shodla se na označení biosférická rezervace (dále BR) a stanovila směrnice pro výběr těchto území. Kritéria pro výběr území biosférických rezervací - Jako BR se budou vybírat suchozemské nebo pobřežní oblasti, kde lze cílevědomě provádět ochranu genofondu, vědecký výzkum sledující využívání a zneužívání přírodních zdrojů, výměnu informací v mezinárodním měřítku a výchovu odborníků i veřejnosti pro cíle ochrany přírody - Světová síť BR bude rozprostřena tak, aby zahrnovala všechny základní biomy Země a postihovala různorodost jejich civilizačního zatížení. Tato směrnice nevylučovala zařazení silně narušeného území - Každá BR bude obsahovat reprezentativní ukázky hlavního biomu, který je charakteristický pro danou oblast. Dále ukázky ojedinělých ekosystémů nebo rostlinných či živočišných populací a v neposlední řadě i ukázky harmonického využívání přírodních zdrojů místním obyvatelstvem a ukázky degradované přírody, vyžadující rehabilitaci - BR bude dostatečně velká, aby mohla zahrnovat nejen striktní ochranářské aktivity, ale i aktivity směřující k rehabilitaci narušených úseků BR - BR bude muset mít adekvátní legální ochranu, které předchází národní legální ochrana Rozvoj sítě biosférických rezervací Pro tento rozvoj měla zásadní význam Mezinárodní konference o BR, organizovaná UNESCO, v r v Seville. Konference provedla inventuru dosažených zkušeností a z ní vytvořila cíle a úkoly pro příští organizátory světové sítě BR, tzv. Sevillskou strategii. Jednotlivé úkoly a doporučení Sevillské strategie byly stratifikovány podle svého určení na hladině mezinárodní nebo na hladině jednotlivých BR. Na mezinárodní hladině se doporučuje rozvíjet BR jako nástroj k plnění cílů a zdokonalovat všestrannou biogeografickou klasifikaci, jež by umožňovala vytvořit systém zahrnující ekologické i sociologické činitele. Na národní hladině se doporučuje připravovat biogeografickou analýzu státu, která bude základem pro ověření úplnosti Světové sítě BR, a založit, posílit nebo rozšířit BR. Pozornost bude věnována fragmentovaným habitatům, ohroženým ekosystémům a nestabilnímu nebo snadno poškoditelnému prostředí přírodního i kulturního rázu. Sevillská strategie očekává, že každý stát vypracuje strategii rozvoje národní sítě BR svého státu a postará se o rozvoj již existujících BR. Sevillská strategie dostala podporu a byla potvrzena Generální konferencí (nejvyšší orgán UNESCO, který rozhoduje o činnosti, programech a rozděluje finanční prostředky jednotlivým programům), která vyzvala všechny členské státy a organizace k jejímu plnění. Schválila Rámcové stanovy pro organizaci Světové sítě BR. Biosférické rezervace v ČR České BR vznikaly v geografickém a politickém kontextu bývalého Československa. Do tvorby Světové sítě BR se československý národní komitét MaB zapojil v 70. letech. Nominoval území, kde vedle přírodních ekosystémů a jejich šetrného využívání, existovaly také necitlivé střety mezi civilizací a přírodou. Došlo tak ke schválení BR Křivoklátsko a BR Třeboňsko v roce Roku 1986 BR Pálava, BR Šumava prohlášena roku 1990 a v roce 1992 BR Krkonoše. Šestou nominací, již v rámci samostatné ČR, byla BR Bílé Karpaty roku BR Bílé Karpaty Z geomorfologického hlediska Bílé Karpaty tvoří podcelky Javorinská vrchovina, Straňanská kotlina, Lopenická hornatina a Chmeľovská hornatina. CHKO Bílé Karpaty leží v okresech Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Celá oblast je typická jak přírodními biomy, tak umělými ekosystémy v podobě bělokarpatských luk s mimořádnou biodiverzitou (Čertoryje, Hodonínská oblast). Na Hodonínsku jsou dále známé vinné sklepy (Plže) a Horňácké a Strážnické slavnostmi. Na Hradišťsku (Starý Hrozenkov) jsou významné tzv. Moravské Kopanice s valašskou tradicí. Valašský je i sever Zlínska (Valašské Klobouky, Brumov-Bylnice), kde se rozléhá Vlárský průsmyk s nejlépe zachovaným lesním porostem v ČR. Součástí chráněné oblasti je Vizovická vrchovina s lázeňským městem Luhačovice. BR Křivoklátsko Křivoklátsko představuje významný krajinný systém se zachovanými smíšenými lesy po obvodu členitého říčního údolí, s pozitivními i negativními ukázkami lesního hospodářství a zemědělství. Množství loveckých hrádků a tvrzí dokladuje, že lovectví bylo významnou hospodářskou, kulturní i politickou součástí historie. Křivoklátsko zahrnuje řadu maloplošných rezervací. Skryjská jezírka se tvoří na Zbirožském potoce. Ten zde vytvořil místy až 150 m hluboké průlomové údolí s peřejemi, vodopády a obřími hrnci. Velkou Pleš je zoologicky a botanicky cenným stanovištěm. Svahy a jižní temena kopců jsou tak suchá a teplá, že se tu vytvořily lesostepi, jež se nazývají "pleše". Národní přírodní rezervace má rozlohu 95,7 ha. 42

43 BR Krkonoše Většina území spadá do geologického celku krkonošsko-jizerské krystalinikum. V teplejším a na srážky bohatém klimatu doby poledové vznikla rašeliniště (Mumlavská, Labská louka, Úpské rašeliniště). Krkonoše přes svou malou rozlohu oplývají neobvykle bohatou flórou a v kontextu ostatních hercynských pohoří tak zaujímají mimořádně významné místo. BR Pálava Pavlovské vápencové vrchy a jejich okolí leží uprostřed dávné kulturní krajiny, která je nepřetržitě obývána lidmi od konce doby ledové. Archeologicky významná je soška Věstonické Venuše. Atraktivní součástí BR je Národní kulturní památka Lednicko-valtický areál. Významné území při státní hranici se Slovenskem a Rakouskem tvoří komplex lužních lesů. Nejznámější částí Pavlovských vrchů je Děvín (NPR) se zříceninou hradu Děvičky. BR Šumava Šumava je nejrozsáhlejší středoevropská hornatina hercynského systému s nejsouvislejšími rašeliništi a lesy (Boubínský prales). Velkou část území zabírá centrální Moldanubický masiv. Po šumavských hřebenech probíhá hlavní evropské rozvodí mezi mořem Černým a Severním. Významnou součástí Šumavy je pět ledovcových jezer - jezero Laka, Prášilské, Plešné, Černé a Čertovo. Za nejcennější přírodní společenstva se považují rašeliniště. BR Třeboňsko Třeboňská pánev představuje komplex přírodních, polopřírodních a člověkem podmíněných ekosystémů, který byl vystaven zvýšenému tlaku ambiciózních odvětví národního hospodářství (rybářství, zemědělství, těžba štěrkopísků). M. Krieglerová: Třeboňsko biosférická rezervace Charakteristika oblasti Třeboňsko je jedna z mála CHKO vyhlášených v rovinaté krajině po staletí kultivované člověkem. Přesto se zde zachovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty. Na mnoha místech lze dosud hovořit o harmonické krajině, kde jsou lidské aktivity v určité rovnováze s přírodou. Proto je Třeboňsko vyhlášeno i jednou ze šesti českých biosférických rezervací programu Člověk a biosféra (MaB) UNESCO (od roku 1977). Na utváření krajiny Třeboňska se člověk podílel již od 12. století, a to zejména úpravami vodních poměrů původní močálovité krajiny, jejichž výsledkem je důmyslná síť umělých stok (například Zlatá stoka, Nová řeka) a množství rybníků, které dělají z Třeboňska centrum českého rybníkářství (celkem 460 rybníků). Rozsáhlé rybniční soustavy s druhotně vytvořenými litorálními společenstvy se staly evropsky významným hnízdištěm i migrační zastávkou vodního ptactva. Oblast vyniká bohatostí mokřadní a vodní vegetace. K nejcennějším biotopům Třeboňska patří rozsáhlá přechodová rašeliniště se zachovalými rostlinnými společenstvy (blatkové bory) a na ně vázanou faunou bezobratlých. Zachovány zůstaly z velké části i původní meandrující toky řek (např. Lužnice) s pravidelně zaplavovanými nivami a zbytky lužních lesů i extrémně suché lokality vátých písků. Jsou tu vyhlášeny dva mokřady mezinárodního významu chráněné Ramsarskou konvencí (Třeboňské rybníky, Třeboňská rašeliniště). Oblast je významná z hlediska ochrany řady ohrožených obratlovců, např. vydry říční a orla mořského. Vyvážená přírodní složka krajiny je na Třeboňsku vhodně doplňována poměrně řídkým osídlením a zachovalou unikátní architekturou historických měst (městská památková rezervace Třeboň) a vesnic. Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Třeboňska území mimořádné v evropském kontextu a dávají mu i vysoký rekreační potenciál. V oblasti je tradičně soustředěn výzkum ekologie mokřadů (Botanický ústav AV ČR), v poslední době bylo Třeboňsko zařazeno do mezinárodní sítě území dlouhodobého ekologického výzkumu (ILTER). Biosférická rezervace UNESCO Třeboňsko bylo vyhlášeno jako biosférická rezervace v rámci programu Člověk a biosféra (MaB) UNESCO již v roce Je jednou ze šesti biosférických rezervací České republiky. Biosférické rezervace UNESCO, kterých je na světě více 400, představují reprezentativní ukázky přírodních krajin, ve kterých zároveň hraje důležitou roli člověk a jeho aktivity. Kromě ochrany ekosystémů a rostlinných i živočišných druhů (funkce konzervační), mají biosférické rezervace také velký význam pro výzkum, vědu a ekologickou chovu jako určité laboratoře a učebny v přírodě (funkce logistická) a jejich součástí jsou také aktivity zajišťující trvale udržitelný rozvoj místních obyvatel (funkce rozvojová). Tyto specifické rezervace jsou členěny do tří zón podle stupně ochrany a využití území do zóny jádrové, nárazníkové a přechodové. Biosférická rezervace Třeboňsko má svoji vnější hranice i vnitřní zonaci totožné s chráněnou krajinnou oblastí. Z titulu biosférické rezervace neplyne území přímý ekonomický užitek, ale tento statut mu přináší vyšší prestiž a atraktivitu pro návštěvníky, zajímavé kontakty, zapojení do mezinárodních projektů i větší šanci na úspěch v dotačních programech. To vše je v konečném důsledku výhodné i pro obyvatele. 43

44 Mokřady mezinárodního významu V CHKO/BR Třeboňsko se nacházejí dvě území (tvořená větším množstvím dílčích lokalit), která byla zařazena na seznam mokřadů mezinárodního významu chráněných Ramsarskou konvencí. Jako první byly po připojení naší republiky ke konvenci v r do seznamu zaneseny Třeboňské rybníky a následně v r i Třeboňská rašeliniště do té doby dočasně statut kandidáta. Ramsarské území Třeboňské rybníky má rozlohu ha, z toho vlastní rybníky zaujímají 5289 ha a představují 70% rybníků na Třeboňsku. Do mokřadů mezinárodního významu je zahrnuto celkem 159 rybníků s rozlohou od 1 do 420 ha a biotopy na ně bezprostředně navazující. Jedná se o mokřady v převážné většině vzniklé lidskou činností - rybníky, mokré louky, olšiny, vrbiny, rákosiny, ostřicové louky, rašeliniště ve výtopách rybníků. Území splňuje kritérium Ramsarské konvence svým významem pro vodní ptáky nejen jako hnízdiště, ale především jako tahová zastávka. Ramsarské území Třeboňská rašeliniště má rozlohu 1100 ha a tvoří je území navzájem nesouvisejících přechodových rašelinišť porostlých převážně lesem. Centrum tří lokalit tvoří přirozené, místy až pralesovité porosty borovice blatky s bohatým podrostem rojovníku bahenního. Důvodem zařazení území na seznam Ramsarské konvence byla skutečnost, že se jedná o unikátní ostrovní ekosystémy s výskytem mnoha chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. IBA, evropsky významné ptačí území Třeboňsko je mezinárodní organizací Birdlife International klasifikováno jako tzv. ImportantBird Area (IBA) evropsky významné ptačí území. Rybniční, mokřadní a lesnatá krajina Třeboňska má výborné podmínky zejména pro vodní ptáky a ptáky lesů. Trvale zde hnízdí některé významné a ohrožené druhy, jako je např. orel mořský, rybák obecný, hohol severní, kvakoš noční, lesní sovy (sýc rousný, kulíšek nejmenší), čáp černý, lelek lesní apod. Pro řadu tažných druhů je Třeboňsko důležitou zastávkou na migrační cestě, nalézají zde dobré možnosti odpočinku a potravní zdroje pro doplnění sil. To je případ severských populací vzácnějších druhů kachen (lžičák pestrý, zrzohlávka rudozobá), hus nebo různých druhů bahňáků (jespáci, kulíci, vodouši). Pro některé místní druhy je oblast pravidelným shromaždištěm před obdobím tahu (např. husa divoká). Třeboňsko je tradiční oblastí ornitologického výzkumu, zejména zaměřeného na vodní ptáky. V národní přírodní rezervaci Velký a Malý Tisý se nachází terénní stanice Národního muzea a v území probíhá pravidelný monitoring ptáků i výzkumné projekty několika pracovišť vysokých škol. Třeboňské rybníkářské dědictví V roce 2003 byly oficiálně významné kulturní a technické památky Třeboňska nominovány k zápisu na seznam světových památek UNESCO pod názvem Třeboňské rybníkářské dědictví. Historické centrum města, rybníky Rožmberk a Svět, Zlatá stoka, Nová řeka a část Staré řeky se mohou dostat mezi kulturní skvosty, které musí být uchovány pro budoucí generace.celé rozsáhlé území v okolí Třeboně je spojeno s dlouhodobou tradicí stavby rybníků. Tyto umělé vodní nádrže nejsou určené jen pro chov sladkovodních ryb, ale mají i řadu dalších funkcí. Zvláště v okolí Třeboně došlo stavbou rybníků k ekonomickému využití jinak nehostinné zamokřené krajiny. V moderní historii mají rybníky svoji nezastupitelnou funkci rovněž při povodních. Třeboňské rybníkářské dědictví je příkladem děl zhodnocujících původně nehostinnou a neobyvatelnou krajinu prostřednictvím jejího odvodňování. Stavby jsou inspirovány budováním rybníků ve středověké Francii, jen francouzské obklady hrází kamenem byly v českém prostředí nahrazeny haťovými a vorovými konstrukcemi ze zdejšího materiálu. Mimořádný je přitom užitný výsledek této činnosti umělá soustava velkých nádrží pro chov ryb, doplněná obtokovou stokou. Jde o ojediněle dochované dílo v měřítku celého evropského kontinentu. Samotná Třeboň je pak perlou mezi historickými městy ve střední Evropě. Nominované památky historie rybníkářství: Zlatá stoka, Nová řeka, Rybník Rožmberk, Rybník Svět, historické jádro Třeboně. Na Seznamu světového dědictví dosud není žádné město, které by bylo spjaté s rybníkářstvím. Z tohoto hlediska představuje historické jádro Třeboně zcela unikátní typ města. Rybářství jako hlavní zdroj obživy je stále početně zastoupeno mezi obyvateli a přímo v Třeboni sídlí i současný největší producent živých kaprů v České republice Rybářství Třeboň a. s. To všechno přispívá k charakteristice historického města Třeboně jako hlavního města rybníků, rybníkářství a celé významné tradice umělého chovu sladkovodních ryb. M. Vorlíček: Výroba nealkoholických nápojů v ČR (případová studie Dobrá voda) Dobrá voda patří do portfolia značek firmy Poděbradka, a. s., která je jedním z hlavních výrobců nealkoholických nápojů v České republice. Už od roku 1992 přináší na vaše stoly minerální vodu, která je přímo ideální pro každodenní konzumaci. 44

45 Výroba Moderní výrobní závod Dobré vody se nachází v jihočeském Byňově. V sortimentu společnosti najdete přírodní a ochucené minerální vody. Preference spotřebitelů se mění, a proto společnost neustále hledá nové a atraktivní příchutě. Každá kapka Dobré vody pochází z hlubinného pramene v Novohradských horách. Zdrojem této nízce mineralizované vody je podzemní jezero v unikátní hloubce 260 m, které podle výzkumů Univerzity Karlovy vzniklo před lety. Na rozdíl od povrchových vod není kvalita Dobré vody ovlivňována ničím, co se děje na povrchu země či v nízkých hloubkách. Čistota, kvalita a hloubka zdroje tak zaručuje i samotnou kvalitu vody. V lednu roku 2011 zahájila společnost Poděbradka, a. s. zákaznickou spolupráci se skupinou CS Cargo. Tímto krokem byl uzavřen nový kontrakt na zajišťování distribuce nápojářského gigantu Poděbradka, mezi jehož hlavní produkty patří populární minerálka Dobrá voda. CS Cargu se tak prostřednictvím dohody podařilo rozšířit své zákaznické portfolio o další společnost z oblasti potravinářského průmyslu. Společnost Poděbradka se stala jedním z významných klientů CS Cargo v tomto segmentu. Společnost Poděbradka, a. s. se řídí stanovami Svazu minerálních vod. Tento svaz je aktivním členem Potravinářské komory, jejímž prostřednictvím uplatňuje připomínky k předkládané české i evropské legislativě. Úzce spolupracuje se Svazem výrobců nealkoholických nápojů, Českým průmyslovým sdružením pro obaly a životní prostředí, se Svazem obchodu a cestovního ruchu a s dalšími zájmovými sdruženími. Členové Svazu minerálních vod drží řadu certifikátů kvality - ISO, IFS, BRC, normu ISO které pravidelně každý rok obhajují před auditory mezinárodních společností. Díky tomu mohou soustavně kontrolovat zavedené systémy kvality a dále je zlepšovat a inovovat. Členové Svazu minerálních vod stojí za propagací zdravého pitného režimu. Díky jejich osvětě získává populace adekvátní informace, jak správně pít. Členové publikují vlastní články, poskytují rozhovory a připravují podklady pro média. Svaz minerálních vod monitoruje veškerá legislativní opatření, sleduje vývoj produktů v oboru a snaží se zabraňovat případnému administrativnímu omezování výroby a obchodu. Jen precizní práce Svazu minerálních vod může vést k tomu, že ve všech zemích Evropy bude k dostání stejně kvalitní, a přesto originální, konkurenceschopná minerální voda. Kvalita Společnost používá moderní technologie, které jí umožňují získávat kvalitní vodu z hluboko uloženého podzemního jezera v Novohradských horách. Taktéž je vlastníkem mnoha certifikátů, které dokazují vysokou kvalitu Dobré vody. Systém HACCP Stanovuje, kontroluje a vyhodnocuje rizika, která by mohla ovlivnit zdravotní nezávadnost potravin a pokrmů. HACCP je systém řízení kvality a zdravotní nezávadnosti potravin založený na prevenci každý pracovník je informován, co, jak, kdy a proč má dělat a jakou má odpovědnost. KLASA V roce 2007 obdržely výrobky Dobrá voda prestižní národní ocenění KLASA. Pro získání této značky bylo nutné splnit sedm nadstandardních kritérií. KLASA je důkazem kvality výrobků značky Dobrá voda. Ocenění KLASA získala přírodní minerální voda neperlivá, perlivá i jemně perlivá a také ochucená minerální voda Citron, Pomeranč, Grep, Mango, Hruška, Malina, Bílé hrozny a Bezinka ve všech objemech. Cílem Dobré vody je dodávat na stoly českých rodin lehce mineralizovanou vodu, která bude chutnat malým i velkým a zároveň přispěje ke zdravému životnímu stylu každého z nás. Dobrá voda má nyní ekologičtější lahev. Podařilo se nám zoptimalizovat výrobní procesy tak, aby byly šetrnější k životnímu prostředí. Při výrobě obalů používáme nyní o 25 % méně plastu než v roce Všechny lahve, víčka i etikety jsou 100% recyklovatelné. Sortiment Dobré vody Dobrá voda neochucená Objevte čistou a jemnou chuť přírodní Dobré vody. Vyberte si z neperlivé, jemně perlivé či perlivé varianty. Přírodní Dobrou vodu z Novohradských hor můžete využívat i na přípravu kojenecké stravy. Dobrá voda ochucená neperlivá Nejlehčí minerální vodu na českém trhu si můžete vychutnat i s osvěžující příchutí. Vyberte si mezi jahodou, hruškou, bezinkou, bílými hrozny a malinou. Každá z příchutí je jedinečná a stojí za to ji vyzkoušet. Dobrá voda ochucená jemně perlivá Vyzkoušejte jemně perlivou Dobrou vodu s příchutí. Objevte osvěžující chuť citronu, pomeranče, grapefruitu či manga. Díky lehké mineralizaci Dobrá voda nezatěžuje lidský organismus a zároveň přispívá k jeho regeneraci. 45

46 Dobrá voda čaj Když lidé na začátku 20. století objevili ledový čaj, nikdo ještě netušil, jakou popularitu si později získá. Vyzkoušejte Dobrou vodu čaj, která vás osvěží v každé situaci. Dáte si zelený nebo bílý? Broskev, citron, hrušku nebo meruňku? A co takhle všechny? J. Kosina: Geomorfologická charakteristika Třeboňska Třeboňsko se nachází v jižních Čechách, konkrétně východně od Českých Budějovic. Na celé území zasahuje CHKO Třeboňsko a biosférická rezervace UNESCO Třeboňsko. Geomorfologické zařazení Provincie: Česká vysočina Subprovincie: II - Česko-moravská soustava Oblast: II B - Jihočeské pánve Celek: II B -2 - Třeboňská pánev (Lomnická pánev, Kardašovořečická pahorkatina, Lišovský práh) Třeboňská pánev Území Třeboňské pánve má rozlohu 1342 km 2. Pánev je tektonicky podmíněná a nachází se převážně v povodí Lužnice. V západní sedimentární části Třeboňské pánve se projevuje převážně plochý reliéf podcelku pánve Lomnické, ve východní části (na pevném skalním podloží tvořeném horninami krystalinika) se projevuje zvlněný reliéf Kardašořečické pahorkatiny. Třeboňská pánev má mírný sklon od jihu k severu. Pánev je vyplněna sedimenty druhohorního až třetihorního stáří, které patří k jezerně-říčním sedimentům a vznikali snášením rozrušených hornin z vyvýšených okrajů do depresí pánevního prostoru. Převažují sedimenty z křídy. Z čtvrtohorních usazenin jsou plošně nejrozsáhlejší pleistocenní pokryvy říčních štěrků a písků v říčních nivách Lužnice a Nežárky a mocnosti až 30 m. Holocenní sedimenty představují nejmladší vrstvy říčních a štěrků a písků, nivní hlíny, sedimenty vodních nádrží a kyselé slatiny. Z hlediska ochrany přírody je významný výskyt vátých písků, které tvoří přesypy. Lužnice má v jižní a centrální části CHKO zachovánu ukázkovou říční nivu s několika terasovými stupni a dochovanou dynamikou toku. Z hlediska fluviálních tvarů jsou na Lužnici četné meandry a slepá říční ramena. Třeboňská rašeliniště se vyvíjela od konce posledního glaciálu. Stručné geomorfologické charakteristiky jednotlivých celků Třeboňské pánve: Lomnická pánev Tektonicky podmíněná pánev v okolí Lužnice na neogenních sedimentech. Nejvyšším vrcholem tohoto podcelku je 525 m vysoký Andělský kopec. Nachází se zde pleistocenní říční terasy Lužnice a Stropnice a také četná rašeliniště. Z dalších tvarů jsou zde k vidění také přesypy vátých písků a antropogenní tvary (rybníky, jámy po těžbě písků). Kardašovořečická pahorkatina Nejvyšším bodem je Chlum vysoký 514 m. Pahorkatina se nachází ve východní části Třeboňské pánve. Plocha tohoto podcelku je 339,3 km 2. Jedná se o plochou pahorkatinu v povodí Lužnice a Nežárky na převážně moldanubických horninách, méně již na miocenních a pliocenních sedimentech. Řeky Lužnice a Nežárka zde opět vytvářejí říční terasy. Lišovský práh Lišovský práh je poslední podcelek Třeboňské pánve nacházející se v západní části této pánve. Je to členitá pahorkatina na rozvodí Vltavy, Malše a Lužnice rozčleněná na erozně denudační povrch hrásťové stavby, která odděluje Českobudějovickou a Třeboňskou pánev. Hrásť je tektonicky porušená a nachází se zde zbytky zarovnaných povrchů se strukturními hřbety a suky. 46

47 P. Nastoupilová: Hydrologická charakteristika Třeboňska (vodní toky) Oblast Třeboňska je známá množstvím svých rybníků vybudovaných již v století, které plní nejen rybochovnou ale i vodohospodářskou funkci. Kromě těchto rybníků oblast protkává síť vodních toků a větších či menších umělých kanálů, jež k nim neodmyslitelně patří. Umělé kanály slouží k regulaci a napájení rybníků na Třeboňsku. Lužnice Lužnice je pravostranným přítokem řeky Vltavy a vlévá se do ní ve vodní nádrži Kořensko. Řeka pramení v rakouské části Novohradských hor. Největším přítokem Lužnice je řeka Nežárka, o které se bude hovořit v další části seminární práce. V povodí řeky se nachází na vodních ploch, z nichž největší jsou rybníky Horusický a Rožmberk. Řeka Lužnice je tokem, který odvodňuje podstatnou část celé Třeboňské pánve. Od rybníka Rožmberka velmi meandruje. V této oblasti nalezneme přes 500 trvale zvodněných tůní a starých meandrů. Nežárka Řeka je, jak už bylo výše zmíněno, pravostranným přítokem řeky Lužnice a vlévá se do ní ve městě Veselí nad Lužnicí. Nežárka vzniká soutokem řek Kamenice a Žirovnice v Jarošově nad Nežárkou. Jejím nevětším přítokem je vodní tok Řečice. V povodí Nežárky se rozprostírá na 528 vodních ploch větších než 1 ha, z nichž největší jsou rybníky Holná a Krvavý. Další vodní toky Řeky Lužnice a Nežárka nejsou jediné vodní toky na Třeboňsku, ale nalezneme tu mnoho dalších. Mezi významné patří například řeka Dračice nebo Koštěnický potok. Koštěnický potok je pravostranným přítokem řeky Lužnice, vlévá se do ní přibližně 5 km od Chlumu u Třeboně. Potok pramení v jižní části Českomoravské vrchoviny. V povodí Koštěnického potoka se rozkládá na 224 vodních ploch, z nichž jsou nevětší rybníky Staňkovský (při hranicích s Rakouskem), Kačležský a Hejtman. Dračice je také pravostranným přítokem řeky Lužnice. Teče jihozápadním směrem a po své trase protéká několika rybníky. V oblasti CHKO Třeboňsko tvoří lesnaté otevřené údolí, ve kterém bohatě meandruje. Část vodního toku Dračice byla v roce 1998 vyhlášena za přírodní rezervaci, která má chránit úseky v úzkém kaňonovitém údolí. Rostou zde kamzičník rakouský, olše zelená nebo lněnka alpská. V březích hnízdí ledňáček říční a v čisté vodě přežívá vydra říční. Nalezneme zde pozůstatky hamrů, hrází a mostů. V údolí řeky Dračice stávaly největší železárny v Čechách, jež byly poháněny vodní energií Dračice. Umělé kanály Zlatá stoka S rybníky na Třeboňsku (a celkově v jižních Čechách) je neodmyslitelně spojeno jméno myslivce Josefa Štěpánka Netolického. Právě on položil základy soustavě těchto rybníků. Štěpánek Netolický se obával kvůli jarním povodním napájet rybníky přímo z řeky Lužnice. Rozhodl se tedy vytvořit stoku napájenou z Lužnice, která by vedla středem celé rybniční soustavy. Nazývá se Zlatá stoka a je největším dílem, jenž Štěpánek Netolický za dobu své působnosti v jižních Čechách vytvořil. Stoka byla pojmenována Zlatá stoka, protože přinesla kraji bohatství a jde o jedinečné dílo. Zlatá stoka byla vybudována v letech Stoka je z velké části uměle hloubená, dále prochází uměle navršeným zemním valem a celá je zajištěná, aby z ní neunikala voda. Podoba Zlaté stoky se od doby svého vzniku nijak nezměnila. Tento umělý kanál je 48 km dlouhý, 2-4 m široký a 1-1,5 m hluboký. Zlatá stoka odbočuje z levého břehu řeky Lužnice (cca 12 km jihovýchodně od Třeboně), dále teče severním směrem a zprava pak ústí do Bukovského potoka (pod Horusickým rybníkem). Jejím hlavním úkolem bylo napájet rybníky, aby byly zajištěné vhodné podmínky pro chov ryb. Tato funkce je zvláště nezbytná v zimě, kdy je díky ní voda v rybnících okysličená a ryby tak mohou pod ledem přežít. Není to ale jediná funkce Zlaté stoky, také odvodňovala močály vytvořené v povodí řeky Lužnice a navíc zachycovala jarní i podzimní vody, které v této oblasti způsobovaly ohromné škody. Jádro rybniční soustavy na Třeboňsku bylo v roce 2002 prohlášeno za národní kulturní památku a tato forma památkové ochrany zahrnuje i Zlatou stoku. Nová řeka Dalším takovým umělým kanálem je Nová řeka, která byla vybudována v letech rožmberským regentem Jakubem Krčínem. Kanál měl za úkol odvádět povodňovou vodu z řeky Lužnice do Nežárky. Nedávno před tím byla dostavěna hráz rybníka Rožmberka a Nová řeka ji tak chránila před případným protržením. Další funkcí Nové řeky je napájení soustavy rybníků u Vitmanova. Dříve zde proplouvaly i vory, ale v současnosti její funkce spočívá především v tom, že ochraňuje již zmíněnou hráz rybníka Rožmberka a tím vlastně chrání i celé dolní povodí řeky Lužnice před případnými povodněmi. Nová řeka spolu s celým systémem rybniční soustavy na Třeboňsku byla nominována na v roce 2003 k zápisu do seznamu UNESCO pod názvem Třeboňské rybníkářské dědictví. 47

48 Vodáctví Lužnice je jednou z nejoblíbenějších vodáckých tras, neboť je přístupná i pro vodáky-začátečníky. Jde o velmi klidný vodní tok, který má mírný spád. Jen v zúženém údolí mezi Táborem a Bechyní vznikají peřeje, jež jsou ale lehce sjízdné. Lužnice se rozděluje na dvě koryta. První Stará řeka není příliš průjezdná z důvodu nedostatku vody. Druhá umělé koryto Nová řeka má vody dostatek. Prakticky celý tok se nachází v CHKO Třeboňsko, proto je zde omezené táboření a tábořit lze pouze na oficiálních tábořištích. Nežárka také patří mezi klidné řeky s pomalým proudem. Na toku se nachází několik jezů, jsou ale bez problému sjízdné. Řeka Nežárka je často vyhledávána i kvůli rekreaci a koupání, jelikož se může chlubit velkou čistotou vody. Řeka Nežárka z části protéká CHKO Třeboňsko a tedy i zde je omezené táboření. Vodní tok bývá sjízdný po celý rok. M. Bartošková: Hydrologická charakteristika Třeboňska (stojaté a podzemní vody) Krajina Třeboňska je nerozlučně spjatá s rybníkářskou tradicí a chovem Třeboňského kapra. V Třeboňské pánvi se nachází více než 400 různě velkých rybníků, které zde byly postupně budovány již od 14. století. Chráněné označení Třeboňský kapr, o jehož zápisu bylo rozhodnuto Evropskou komisí v roce 2007, se vztahuje na kapry, kteří jsou chováni v rybnících Třeboňské pánve. Zeměpisně je tato oblast vymezená na západě Lišovským prahem, na jihu Novohradskými horami, z východu hranicemi s Rakouskem a na severu tvoří hranici levý břeh řeky Nežárky v úseku mezi Stráží nad Nežárkou a Veselím nad Lužnicí. Základem rybniční sítě na Třeboňsku je umělý kanál Zlatá stoka, který už po staletí zásobuje vodou z řeky Lužnice rybníky v úseku mezi Chlumem u Třeboně a Veselím nad Lužnicí. Díky rozsáhlým vodním plochám se z Třeboňska stalo evropsky významné stanoviště z hlediska výskytu vodních ptáků. V současnosti je na převážné části Třeboňské pánve vyhlášená Chráněná krajinná oblast Třeboňsko. Historie Původní močálovitou krajinu Třeboňské pánve začali první obyvatelé přetvářet ve druhé polovině 12. století za vlády Jana Lucemburského, kdy účastníci jeho válečných výprav přinesli do našich zemí nové rybníkářské poznatky. Tento rozvoj pokračoval i v době Karla IV., kdy se z chovu ryb stala velmi důležitá a výnosná hospodářská aktivita. Panovník přikazoval šlechtě a městům zřizovat na vhodných místech rybníky (např. rybník Bošelický a Dvořiště). Výrazný rozkvět oblasti je spjatý se šlechtickým rodem Rožmberků, kteří se zasloužili o rozsáhlé zakládání rybníků a proměnili Třeboňsko v prosperující oblast především díky chovu ryb. Největšího rozmachu dosáhlo třeboňské rybníkářství v 16. století v době působení rybníkáře Štěpánka Netolického, který začal budovat rybniční soustavu v Třeboňské pánvi. Zasloužil se o vybudování mnoha rybníků, z největších především Opatovický, Jílovický, Horusický a Domanínský, jeho největším dílem je však zbudování Zlaté stoky. Úkolem tohoto umělého kanálu o celkové délce asi 48 km je napájet vodou z řeky Lužnice velký počet rybníků v prostoru mezi Chlumem u Třeboně a Veselím nad Lužnicí. Kromě stavitelské činnosti Štěpánek Netolický zavedl i nová zlepšení ve způsobech chovu kapra (rybníky třecí, výtažné a hlavní; zavedeny komorové rybníky k přezimování ryb). Rozvoj třeboňského rybníkářství dosáhl svého vrcholu ve druhé polovině 16. století, kdy regentem třeboňského panství byl stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan.Krčín úspěšně navázal na práci Štěpánka Netolického a uskutečnil některé z jeho velkých plánů, zasloužil se především o výstavbu mnoha nových rybníků. K jeho vrcholným dílům patří stavba rybníka Rožmberk a umělého kanálu Nová řeka, který chrání rybník Rožmberk před přívalovými vodami z povodí řeky Lužnice. Třicetiletá válka ( ) znamenala úpadek pro rybníkářství. Mnoho třeboňských rybníků zpustlo či bylo vážně poškozeno, včetně slavných rybníků Svět a Rožmberk. Obrat k lepšímu nastal ve druhé polovině 19. století, kdy na třeboňském panství sloužil významný rybníkář Josef Šusta. Ten věnoval značnou pozornost studiu historických poznatků o rybníkářství na Třeboňsku a novému přístupu k chovu kaprů. Využil tedy poznatky, které se opíraly o tradici chovu kaprů na Třeboňsku a zároveň vycházely z nových poznatků o výživě ryb. Tyto poznatky přispěly k mnoha zdokonalením v hospodaření na třeboňských rybnících. Za působení Josefa Šusty se podařilo produkci ryb zdvojnásobit, a přitom se na trh dodávaly ryby mladší v téměř dvojnásobné váze oproti minulosti. Josefu Šustovi se povedlo pečlivým výběrem kaprů se specifickými znaky vyšlechtit plemeno Třeboňského kapra, jež se považuje za velice kvalitní rybu u nás, ale i v zahraničí. Nejvýznamnější rybníky Třeboňska Dominantou hydrologické sítě Třeboňské pánve je Třeboňská rybniční soustava. Jde o seskupení rybníků, které jsou navzájem propojeny umělými kanály nebo přírodními vodními toky. Rybniční oblast je využívaná k chovu ryb a hospodaření s vodou, zejména jako protipovodňové opatření. Rybníky mají společné rysy, a to především jejich vzhled jsou široké a mělké. Další významnou rybniční soustavou je Nadějská rybniční soustava. Rybníky této soustavy jsou od sebe odděleny pouze úzkými hrázemi a jsou napájeny stokou Potěšilkou z rybníka Rožmberka (Lužnice). Patří k ní např. tyto rybníky: Naděje, Skutek, Potěšil, Víra, Láska, Dobrá vůle, Rod, atd. 48

49 rybník výměra[ha] zdroj vznik Rožmberk 489 Nová řeka (Lužnice) 1590 Horusický 415 Bukovský potok 1512 Dvořiště 337 Miletínský potok 1367 Velký Tisý 317 Miletínský potok 1505 Záblatský 305 Ponědražský potok 1475 Staňkovský 241 Koštěnický potok 1550 Svět 201 Spolský potok 1573 Koclířov 192 Miletínský potok 1495 Bošilecký 190 Bošilecký potok 1355 Opatovický 161 Opatovická stoka 1367 Kaňov 152 Kaňovský potok 1515 Ponědražský 135 Ponědražský potok 1475 Spolský 124 Spolský potok 1372 Tab. 1 Největší rybníky Třeboňské pánve (Vlček, 1984) Rybník Svět Svou rozlohou 201 ha je rybník Svět sedmým největším rybníkem Třeboňska. Nachází se na jižním okraji města Třeboně. Díky své mohutné hrázi, která chrání město a přilehlé území před povodněmi, má jedinečnou polohu v těsné blízkosti města. Rybník má nepravidelný tvar, který odpovídá přirozené ploše zatopení vodou. Je napájen ze Spolského potoka a z Opatovického rybníka. Je využíván přednostně pro rybochovné účely. Roku 1570 Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan přišel s představou postavit rozlehlý rybník, sahající až k městským branám. Když přednesl rožmberskému panstvu svůj velkolepý projekt, většina měšťanů byla proti stavbě, Krčína však podpořil sám Vilém z Rožmberka. Rybník se stavěl v letech Byly zatopeny rozsáhlé plochy, močály u Spolského rybníka, pole, louky. Pod vodou zmizelo i Svinenské předměstí, kaple sv. Alžběty, augustiniánský špitál. Krčín byl za tuto stavbu již v průběhu stavby poměrně hodně kritizován, a proto rybník dostal jméno Nevděk. Tento rybník byl vlastně spojen s Opatovickým rybníkem, a měl celkovou rozlohu 360 ha. Nevděk byl svou velkou vodní plochou hrozbou pro město Třeboň, a proto Krčín přistoupil v roce 1574 ke stavbě Spolského rybníka a byl oddělen Opatovický rybník. Vznikl rybník Svět. Rybník Svět byl ve své historii protržen jednou, a to při povodni roku Tehdy se protrhly všechny rybníky nad ním, včetně Spolského. Rybník Svět je významnou technickou památkou. Základním stavebním prvkem tohoto vodohospodářského díla je mohutná hráz. Hráz lemuje severní a východní stranu rybníka a tyto strany svírají spolu téměř pravý úhel. Celková délka hráze je 1525 m, hráz je místy v základně široká až 60 m. Základová rýha hráze je vyplněná nepropustnou zhutnělou zeminou, neboť podloží hráze je rašelinné povahy. Hráz je nasypána z místních materiálů. Minimální šířka hráze v koruně je 6 metrů, maximální 13 m. Nadmořská výška hráze je vyrovnaná na úrovni necelých 439 m n. m. Výška hráze je nejvyšší u základu hlavní výpusti, kde dosahuje 11,4 m. Výpusť je realizován pomocí dvou litinových trubek o průměru 110 cm, které jsou hrazené kruhovými litinovými lopatami průměru 130 cm. Zajímavosti - Proti přístavišti výletních lodí u města je původní ostrov, na kterém je stále funkční středověká studna vyhloubená pro místní pivovar, založený v roce Hráz je téměř po celé své délce osázena krásnými vzrostlými duby a spolu s přiléhajícím zámeckým parkem tvoří přirozený celek, který přechází do lesoparku podél jižního okraje rybníka. V parku stojí významná stavební památka z 19. století, Schwarzenberská hrobka - Kolem celého rybníka Svět vede vycházková trasa, dlouhá 14 km - 2 koupaliště 49

50 Rybník Rožmberk Rožmberk, přezdívaný jako české moře, je největším zachovalým rybníkem na území České republiky. Leží 2 km severně od města Třeboně. Jeho stavba završila zlatý rybníkářský věk českých zemí na konci 16. století. Rybník Rožmberk je mnohdy chápán jako přehrada nad řekou Lužnice (pod hlavní výpustí rybníka totiž pokračuje přirozený tok řeky Lužnice). Rybník Rožmberk je dílem rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Založení tohoto našeho největšího rybníka promýšlel již Štěpánek Netolický, ale pro velkou nákladnost a nebezpečnost dílo nemohl realizovat. Obával se, že by žádná hráz neodolala množství vody z povodí řeky Lužnice. Toto však věděl i Jakub Krčín z Jelčan, proto současně založil Novou řeku, aby odváděla vodu do povodí řeky Nežárky. Rybník byl dokončen v roce 1590 a od té doby je chloubou umění stavby rybníků v českých zemích v období renesance a osvíceného feudálního hospodaření šlechtických rodů. Hráz Rožmberka je zemní liniová stavba, která převyšuje svými parametry hráze jiných rybničních velikánů v Evropě. Je dlouhá m a přehrazuje údolní nivu řeky Lužnice asi 1,5 km nad vesnicí stejného jména (Lužnice). Hráz je sypaná z místních materiálů. V nejširším místě má v patě hráze šíři 55 až 60 m, v koruně hráze až 12 m. Výška hráze je 11 m, hloubka vody u hráze průměrně 6,5 m při hospodářské hladině v rybníku. Niveleta hráze kolísá od min. úrovně 429,4 m n. m. po max. výšku hráze 432,1 m n. m. Poměrně často musel být v průběhu let opravován bezpečnostní přeliv rybníka, který byl nejslabším místem, několikrát se protrhl a byl opravován. Poslední poboření tohoto přelivu nastalo při povodních v srpnu Poté byl splav vybudován do dnešní podoby. Jedním z hydrotechnických zařízení je v hrázi uložené potrubí pro zásobování sádek u Rožmberské bašty. Vtoková šachta umožňuje odběr vody z rybníka nebo z náhonu od Zlaté stoky. Zajímavosti - Součástí této rybníkářské památky je Rožmberská bašta. Je to patrová zděná stavba s dosud dochovanou renesanční sgrafitovou omítkou. Sloužila pro ubytování správce rybníka. Bašta je jedinou renesanční stavbou tohoto typu v České republice - Rožmberk je jedinečný i díky své elektrárně. Přestože existuje po celém světě mnoho drobných elektráren, využívajících vodní energii, žádná není založena pod hrází umělého vodního díla, jehož primární funkcí je chov ryb - Dalším zajímavým místem je výpust zvaná Samice, používaná v minulosti při výlovu rybníka. Ještě dodnes je pod hrází patrný obrys potrubí a zbytky kamenných schodů. Na tomto místě je kamenný pomníček s křížem. Na podstavci jsou vyryty tři do sebe zakleslé ryby kapři a nápis Zde byl ubit pytlák pro tři kapry. Tento nápis připomíná událost z roku 1846, kdy se zde prý porvali strážci rybníka a pytláci. Jeden pytlák při šarvátce zahynul. Selhalo mu srdce, ale přesto lidé za smrt vinili rybní strážce - Někdy bývá v literatuře uváděna výměra 721 ha - zde je ovšem k Rožmberku započítána i plocha sousedního rybníka Vítek u osady Nová Hlína, který je od Rožmberka oddělen hrází jako samostatný rybník - Kolem rybníka Rožmberk vede naučná cyklistická stezka Podpovrchové vody Třeboňska Třeboňská pánev je sníženina vyplněná sedimenty svrchní křídy, které představují pískovce, prachovce a jílovce s převládajícím písčitým vývojem, a terciérními jíly a písky (Mackovčin, Sedláček, 2003). Nepravidelně se tedy střídají propustné a méně propustné vrstvy. Pánev je též omezena krystalinikem. Proudění podzemní vody v sedimentární výplni pánve je převážně průlinové, bez významnějšího podílu puklinové propustnosti. Přirozený režim podzemních vod je v Třeboňské pánvi ovlivňován soustavou rybníků a umělých vodních nádrží. Oběh podzemní vody je vázán k lokálním umělým či přírodním vodním tokům a rybníkům. Severní a jižní část Třeboňské pánve se vyznačuje oběhem podzemní vody s napjatou hladinou podzemní vody, střední část má hladinu podzemní vody volnou. Podzemní voda je využívána jako zásobárna pitné vody (např. Horusice - Bukovsko), v jiných částech jde však o snahu zachovat podmínky ekosystémů blat, která jsou závislá na podzemní vodě. Nejznámějšími blaty, rašeliništi a mokřady Třeboňska jsou např. Horusická blata, Borkovická blata, Červené blato, Záblatské louky, atd. R. Šatka: Vitorazsko a hraniční úpravy v jeho oblasti Vitorazsko Vitorazsko je území nacházející se na jih od Jindřichova Hradce v horním povodí řeky Lužnice, v okolí města České Velenice. Jeho dlouhá historie byla ovlivněna především existencí důležité obchodní stezky Via Bohemica, která spojovala Vitorazsko s Doudlebskem. Oblast západního Vitorazska společně s Valtickem a Dyjským trojúhelníkem jsou označovány jako České Rakousy a před rokem 1920 byly součástí Dolních Rakous. Tato území byla a jsou obývaná Čechy, jejich připojení k tehdejší Československé republice se uskutečnilo v důsledku vítězství českého národa v 1. světové válce, jako jeden z jeho několika územních zisků, které plynuly z mírového versailleského systému. Dnes je Vitorazsko rozděleno na západní menší část, která patří České republice a východní větší část patřící Rakouské republice. 50

51 Hranice našeho státu v prostoru Vitorazska byla určena úmluvou mezi ČSRa Rakouskou republikou o vedení hranic (č. 288/1922 Sb.) a zákonem č. 450/1920 Sb. O inkorporaci Vitorazska a Valčicka. Rakouská republika odstoupila Československu Vitorazsko v menším rozsahu než v původních hranicích z roku 1296, a to jen jeho západní díl o rozloze 118 km 2 s obyvateli a 12 obcemi. Jednalo se o obce Nakolice, Vyšné, Trpnouze, Nová Ves nad Lužnicí, Halámky, Krabonoš, Dvory nad Lužnicí, Kunšach, Rapšach, Londýn a Vochůzka, Tušť, Česká Cejle a západní část města Gmünd a to včetně nádraží, jež bylo důležitým železničním uzlem a významnými opravárenskými železničními dílnami, v té době největšími ve střední Evropě. Charakteristika oblasti Vitorazska Vitorazsko je náhorní rovina s nadmořskou výškou od 466 m. Ve starších geologických dobách zde bylo jezero, na jehož okrajích se vytvořily rozsáhlé močály s rašelinisky. Říční osu kraje tvoří horní tok meandrující Lužnice s několika přítoky, z nichž největší je pravý přítok Dračice. Díky vyšší nadmořské výšce a vysoké zalesněnosti má Vitorazsko nižší průměrné teploty a více srážek. Centrem západního Vitorazska je obec České Velenice, která leží na hranici s Rakouskem. České Velenice vznikly v roce 1920 spojením získaných obcí České Cejle, Dolních Velenic a západního dílu Gmündu. Centrem východního Vitorazska je Gmünd, nacházející se v bezprostředním sousedství Českých Velenic. Celé Vitorazsko má nižší hustotou obyvatel než jeho okolí. Jeho obyvatelé dnes pracují hlavně v zemědělství, lesnictví a turistickém ruchu. Historie Vitorazska do roku 1920 Již od 6. století se na území Vitorazska nacházelo slovanské osídlení, jehož centrem byla Vitoraz. Dodnes se však historikové přou, zda jeho obyvatelé tvořili samostatný kmen Vitorazů nebo byli součástí slovanského kmene Doudlebů, který obýval jižní Čechy. Samotné jméno Vitorazsko pochází nejen od knížete Vitorada, který v polovině 9. století založil hrad Vitoraz na horním toku Lužnice, ale také podle samotného místa u hradu Vitorazi, kde prý byl poražen Vitko Orsini (Vito-raz, porážka Vítova) přemyslovským knížetem Vojenem. Za velkomoravského knížete Svatopluka patřilo Vitorazsko a celé Čechy pod správu Velké Moravy. Po jejím zániku patřila oblast do panství Slavníkovců, kteří vlastnili východní a jižní Čechy. Po jejich vyvraždění na Libici sdílí Vitorazsko osudyčeského státu. Od konce 11. století se v lesnaté a řídce osídlené oblasti Vitorazska začínají usazovat Rakušané, což způsobilo křížení zájmů českých a rakouských vládců. Tyto spory byly urovnány v květnu roku 1179 císařem Fridrichem Barbarossou tak, že bylo Vitorazsko rozděleno. Část západně od řeky Lužnice zůstala v Čechách, zbylá část byla přidělena Rakousku. Odlehlý a málo zalidněný kraj však nepřinášel českým knížatům větší užitek, a proto se jej nesnažila udržet ve své moci. Kníže Bedřich roku 1185 postoupil Vitorazsko v léno rakouskému šlechtici Hadmaru II. z Kuenringu, a tak se tato oblast stala součástí území dnešního Rakouska. Rod Kuenringůvšak podporoval českou expanzi do Rakous. Výsledkem této expanze bylo, že se synové českého krále Václava I. stali tamními vévody. Roku 1296je Vitorazsko dobyto Habsburky, kteří jej Kuenringům odňali, právě kvůli jejich podpoře Přemyslovců, a tak je definitivně odděleno celé Vitorazsko od českéhostátu a stává se nedílnou součástí Dolních Rakous. Později se Vitorazsko dostalo dvakrát na krátkou dobu pod české panství a to v letech za vlády Jana Lucemburského a v letech za panování Jiřího z Poděbrad. Vitorazsko mělo s českým státem znovu společné dějiny od roku 1526, kdy vzniklo habsburské soustátí. Celé Dolní Rakousy, včetně Vitorazska se při rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 stávají součástí Německého Rakouska, které se transformovalo v souladu s mírovou smlouvou ze Saint-Germain do Rakouské republiky. Připojení části Vitorazska k ČSR v roce 1920 Státní převrat 28. října 1918 byl uvítán hlavně Čechy ve Velenicích, pro české obyvatele Vitorazska tím vzrostla naděje, že kraj bude připojen k Čechám. V době konání mírové versaillské konference vládla v kraji nejistota, komu vůbec Vitorazsko připadne. Všeobecně se předpokládalo, že konference je nakloněna československým požadavkům. Němci chtěli zabránit odtržení tohoto kraje, pořádali protestní schůze, jichž se zúčastnili stovky Němců a na nichž byly kladeny požadavky, aby Češi z Gmündu odešli. Z Rakouska se šířily poplašné zprávy, že Češi při záboru celé území vyloupí. Nastaly těžkosti s obstaráváním potravin, obchodníci měli přísný zákaz prodávat své zboží Čechům, v dílnách byli propuštěni všichni dělníci české národnosti. Na mírové saintgermainské konferenci zastával zabrání části Vitorazska a především celého gmündského železničního uzlu Dr. Burger, pozdější ministr železnic, a Dr. Kramář, první předseda vlády Československé republiky. Podle 27. článku Saintgermainské mírové smlouvy uzavřené 10. srpna 1919, která nabyla platnosti 16. července 1920, se vzdalo Rakousko ve prospěch ČSR části Vitorazka a Valticka. Samotný akt záboru byl vykonán Státní hranice byla poté přesně vymezena, zaměřena a stabilizována mezinárodní komisí. O provedeném stanovení státní hranice byl pak sjednán hraniční statut československo-rakouský, podepsaný v prosinci Vitorazsko během 2. sv. války Rakouská republika, včetně východního Vitorazska, byla v roce 1938 tzv. anšlusem obsazena vojskem německé armády a anektována nacistickým Německem. Téhož dne vznikla sloučením těchto dvou států Velkoněmecká říše. Země Dolní Rakousy byla přejmenována na župu Dolní Dunaj. Začátkem října 1938 je k této župě připojeno také západní Vitorazsko. Na konci 2. světové války bylo Vitorazsko dobyto Sovětskou armádou. Téhož měsíce je obnovena československo-rakouská státní hranice ke stavu ke dni , tj. západní Vitorazsko se znovu stává součástí Československé republiky. V den vzniku nezávislé České republiky 1. ledna 1993 se Vitorazsko automaticky stalo její nedílnou součástí. 51

52 J. Zvonař: Třeboň (geografická charakteristika) Fyzickogeografická charakteristika Zařazení do systému Geomorfologická regionalizace ČR Province: Česká vysočina Podsoustava: Jihočeské pánve Podcelek: Lomnická pánev Základní charakteristika Soustava: Česko-moravská soustava Celek: Třeboňská pánev Okrsek: Borkovická pánev Rozloha: 98,33 km² Výšková členitost: stř. výška 457m Nejvyšší bod: Písčitá Hora (464 m. n. m.) Relativní výšková členitost:rovinný reliéf Vodní toky: Lužnice, Zlatá Stoka Vybraná sídla: Třeboň Geologická stavba zájmového území Tektonicky podmíněná pánev v povodí Lužnice, na sensonských pískovcích a jílovcích, miocénníchjílech, píscích, štěrcích. Rovinný reliéf se strukturně denundačními plošinami a plochými hřbety, s pleistocenními říčními terasami řeky Lužnice a rašeliništi, s ojedinělými přesypy navátých písků a hojnými antropogenními tvary (rybníky). Klimatická charakteristika Pro podnebí Jihočeského kraje je určující poloha v mírném klimatickém pásu Střední Evropy, členitost území a expozice vůči terénu a vůči převládajícímu západnímu proudění vzduchu. Dle klimatologické rajonizace (Quitt, E., 1971), patří převážná část území regionu do mírně teplé klimatické oblasti. Průměrná roční teplota vzduchu dosahuje 7,5-8 C. Vnitřní zástavby jsou vlivem akumulace tepla ještě o několik desetin C teplejší. Pedologická charakteristika V zájmovém území zcela převládají pseudoglejepelické, pseudogleje modální, a podzolové půdy. V oblasti třeboňské pánve jsou zastoupeny takéjílovito-písčité a písčito-jílovité půdy. V regionu převládají primární pseudogleje různého druhu včetně pseudoglejůpelických, živá rašeliniště jsou však vzácná. Značný rozsah mají i fluvizemě. Všechny tyto půdy jsou chudé na vápník. Hydrologická charakteristika Největšími tokem v zájmové oblasti je Lužnice. Uměle vytvořený kanál Zlatá stoka, odvádí vodu z Lužnice do mnoha větších rybníku třeboňské pánve. Největšími rybníky v oblasti Třeboňské pánve jsou rybník Rožmberk (489ha) a Velký Tisý (317) Antropogení ovlivnění: Četné rybníky a umělé nádrže budované od 12. stol. Zvláště chráněná území: Na vybraném území se nachází CHKO Třeboňsko. Třeboňsko je jedno z mála CHKO vyhlášených v rovinaté krajině. Třeboňsko je také ptačí oblastí rezervací. Sídlo CHKO je v Třeboňi, která je přirozeným centrem oblasti. Nejcennější lokality jsou chráněny v rámci 33 přírodních rezervací a památek, z toho má 5 území status národní přírodní rezervace. 52

53 R. Kulhánková: Údolní nádrž Lipno Lipno, Údolní nádrž Lipno nebo také Lipenská přehrada je umělé vodní dílo vybudované na řece Vltavě v letech Leží v horském terénu v nadmořské výšce 726 m n. m. na hranici Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Je součástí vltavské kaskády a zároveň jejím nejvýše položeným stupněm. Jde o největší vodní plochu na území České republiky (díky čemuž bývá také právem označována za České či Jihočeské moře). Zatopená plocha činí (ha). Význam Vodní nádrž Lipno tvoří soustava dvou hrází, umělých vodních nádrží a dvou vodních elektráren, nazvaných Lipno I a Lipno II. Lipno bylo postaveno především z důvodů vodohospodářských a energetických. Cílem stavby bylo energetické využití spádu 160 m jako zdroj špičkové regulační elektrické energie, zajištění minimálních průtoků ve Vltavě pod Lipnem II ve výši 6 m 3, ochrana před povodněmi, ovlivnění zimního průtokového režimu, zlepšení hygienických podmínek ve Vltavě pod vodním dílem, dodávka vody pro obec Loučovice a papírnu Loučovice a konečně i využití vodní nádrže Lipno I k rekreaci, rybolovu a lodní dopravě. Výstavba Lipna Již v roce 1892 navrhoval ing. Daniel systém přehrad u Frymburku a Želnavy se snahou omezit škodlivé účinky velkých povodní. Po řadě dalších návrhů, které vesměs narážely na problémy s vlastníky půdy, nastal obrat v roce 1945 změnou majetkoprávních vztahů v celé oblasti. O stavbě nádrže u Lipna rozhodl vodohospodářský odbor tehdejšího Ministerstva techniky v roce Přes různé varianty využití daného spádu se, vzhledem k rostoucí preferenci energetiky, rozhodl vybudovat tzv. švédský typ elektrárny. Byla navržena podzemní špičková vodní elektrárna s přívodem vody svislými šachtami přímo u přehrady a s vodorovným odpadním tunelem do údolí Vltavy u Vyššího Brodu. Přípravné práce tedy začaly v letech Dílčí technické projekty se upřesňovaly po konzultacích se špičkovými geology, energetiky, vodohospodáři a ekonomy. Úvodní projekt byl schválen v roce 1952 a ještě téhož roku byla zahájena samotná výstavba, která trvala do roku Roku 1959 byla uvedena do provozu elektrárna. Stavba byla unikátní jednak rozsahem a jednak technologiemi použitými při výstavbě Lipna. Přehradní hráz se stavěla pomocí kesonů o váze 60 tun. Keson byl "podhrabáván" až se dostal na dno přehrady a poté byl zalit betonem, takže jeho váha přesáhla 230 tun. Hráz, 296 m dlouhá 25 m vysoká, je na pravobřežní straně ze dvou třetin své délky zemní s návodním těsnícím jádrem, na levobřežní straně je zbývající část hráze tížná betonová se dvěma funkčními bloky. V těchto blocích jsou umístěna dvě přelivová pole, dvě základní výpusti a odběr průmyslové vody. Hráz je situována v říčním km 329,543 a nachází se v obci Lipno nad Vltavou. Na stavbě celkem pracovalo kolem pracovníků. Kromě normálních zaměstnanců různých podniků to byli různí brigádníci, lidé určení k převýchově (bankéři, živnostníci, sedláci) nebo i aktéři demonstrací proti měnové reformě z roku Během prací zemřelo 32 dělníků. Před zatopením bylo vykáceno 1670 hektarů lesů - cca m 3 dřevní hmoty, dále 86 hektarů tzv. nelesních ploch - keře a roztroušená zeleň. K tomu je třeba připočíst asi 7500 volně rostoucích stromů), pod hladinou zůstala rašeliniště o rozloze 1146 hektarů tj. asi 25 % zátopové plochy (zásoby odhadované na m 3 ), tuhové doly v Hůrce, řada pískovišť, lomů, mlýnů a pil, několik kostelů a hřbitovy. Část železniční trati mezi Horní Planou a Černou v Pošumaví a množství silnic a cest. Výstavba údolní nádrže zasáhla celkem 17 obcí/osad/samot (úplně zaniklo 11: Dolní Borková, Horní Borková, Hrdoňov, Jenišov, Jestřábí, Lipno, Lužní závod, Nivský mlýn, Payerův mlýn, Rybářské Domky, U Řehoře; částečně: Dolní Vltavice, Frýdava, Frymburk, Hory, Hůrka, Nové Domky) Dále byly zničeny Hamerský mlýn, Mrakšov, Petrův mlýn, Řeský mlýn a Zaunmühle. Pro vystěhované obyvatele byly postaveny nové domy (např. byla nově postavena obec Lipno.). Odstraněno bylo 5 dřevěných a 3 ocelové (1 železniční) mosty. Místo přerušeného spojení mezi břehy byly zbudovány 3 přívozy a 1 most pro silniční dopravu a 1 železniční most. Po napuštění nádrže Lipna, v únoru 1958, vznikla největší vodní plocha v ČR o objemu 306 mil. m 3. Délka má úctyhodných 48 km a šířka v nejširším místě (Černá v Pošumaví) 10 km. Průměrná hloubka je 6,5m, maximální je 21,5 m. Elektrárna Do podzemí elektrárny Lipno I. je voda ke dvěma Francisovým turbínám přiváděna do hloubky více než 160 metrů dvěma šachtami o průměru 4,5 m. Voda se na turbíny pouští přes dva obrovské kulové uzávěry a pokračuje potrubím o průměru 2,5m. Poté co odevzdá svou energii (při maximálním průtoku 46 m3 je to 60 MW) putuje 3,6 km dlouhým podzemním kanálem o průměru 7,5 m do vyrovnávací nádrže Lipno II nad Vyšším Brodem. Elektrárna je "špičková" - nevyrábí tedy elektřinu pořád ale jen v případě potřeby v energetických špičkách. Hala s generátory má úctyhodné rozměry 60 x 22 x 38 m a vešel by se sem Chrám sv. Víta. Na její stavbu se spotřebovalo kubíků betonu a 1000 tun ocelové armatury. 53

54 Zajímavosti - Od svého napuštění v roce 1959 nebylo Lipno nikdy zcela vypuštěno. Ale např. v srpnu roku 1984 byla z technických důvodů hladina Lipna na kótě 722 m n. m. a nad Horní Planou bylo vidět i Srdce Vltavy - Voda z přehrady by zaplnila příkop po obvodu zeměkoule 1 m široký a 0,75 m hluboký - Při silném větru (nad 22 m/s) mohou vlny na Lipně dosahovat výšky až 2 metrů - Díky působení rašeliny na dně přehrady je viditelnost pod vodou max. 2,5 metru, voda má charakteristickou nahnědlou barvu a ph V letních měsících dosahuje teplota vody více než 23 C, v zátokách a na mělčinách u břehu ještě více. - Vítr promíchává vodu až do hloubky 8-12 m - Na Lipně je několik ostrovů a ostrůvků (některé se objevují jen při nízkém stavu vody) největší, nejznámější a jediný pojmenovaný je Tajvan nedaleko obce Hůrka B. Šenková: Vltavská kaskáda Vltavská kaskáda je víceúčelová soustava vodních děl. K protipovodňovým situacím se využívají hlavně vodní díla Lipno a Orlík. Její provoz je řízem centrálním dispečinkem (zabezpečují především energetické účely a minimální průtoky). Dále se využívá pro plavbu, závlahu a rekreaci. Její velký význam se představuje jako komplex vodohospodářských staveb, kde jejich funkce ovlivňují odtokové poměry a získávají energii bez emisí skleníkových plynů. Historie Dlouhou a pestrou historii, která se datuje již od středověku, má úprava střední Vltavy. Hlavní myšlenkou bylo propojení Vltavy s Dunajem, tím by došlo k pozvednutí Prahy na středisko evropského obchodu. Veškeré úsilí o hospodářské využití Vltavy v té době bylo zaměřeno na voroplavbu a plavbu. Po řece se dopravovala zejména sůl, kámen a dřevo. První ucelený projekt na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Mělníka byl vypracován v roce 1894 firmou Lanna Vering, ten řešil splavnění toku 33 nízkými stupni jezy (výška 2 až 4 m s plavebními komorami pro lodi nosnosti 600 až 700 tun). Úsilí o splavnění Vltavy ještě zesílilo po vydání Vodocestného zákona v roce Další projekt řešil splavnění mezi Českými Budějovicemi a Mělníkem tentokrát 35 stupni s plavebními komorami pro malé typy lodí pouze do 300 tun. V oce 1911 byla vypracována další studie, která přihlíží také k využití vodní energie, naneštěstí první zákon o soustavné elektrisaci byl vydán až v roce Obrat ve vývoji a řešení středovltavských úprav nastal po první světové válce, kdy se střetávají dva hlavní hospodářské zájmy a to zájem plavby a nový zájem energetický. Z roku 1922, pochází řešení úprav řeky navrhované inženýry Hromasem a Štěpánem. Řešili trať Vltavy mezi Prahou a Českými Budějovicemi 10 stupni, z nichž největší 70 m vysokou přehradu - navrhovali asi 1 km nad nynějším štěchovickým zdymadlem. Toto řešení narazilo na překážky, protože nevyřešilo úspěšně možnost plavby a svými vysokými náklady se vymykalo tehdejším hospodářským možnostem. Třicet let po vydání vodocestného zákona začínala realizovat první větší středovltavská stavba - zdymadlo u Vraného nad Vltavou. Stavěl se v podstatě vyrovnávací stupeň a přitom ještě nebylo rozhodnuto jak vysoká přehrada a s jakým objemem bude vybudována u Štěchovic. Jednotlivá vodní díla Vltavské kaskády: Vodní dílo Obec Výška Délka Objem nádrže Výstavba hráze hráze Lipno I Český Krumlov 25 m 256 m 309,5 mil. m Lipno II Český Krumlov 11,5 m 224 m 1, Hněvkovice Týn nad Vltavou 23,5 m 191 m 21, Kořensko Týn nad Vltavou 12,5 m 125 m 2, Orlík Příbram 81,5 m 450 m 716, Kamýk Příbram 17 m 158 m 12, Slapy Černošice 60 m 260 m 269, Štěchovice Černošice 22 m 124 m 10, Vrané Černošice 10 m 93 m 11, Obr. 1: Přehled vodních děl Vltavské kaskády 54

55 Na konci druhé světové války nastává nová éra ve vývoji úprav střední Vltavy. Odborníci v té době dochází k závěru, že je nutno vybudovat co největší vodní díla (přehrady), která by akumulovala velké zásoby vody pro jejich další hospodářské využití a zlepšení vodohospodářských poměrů na Vltavě i dolním Labi. Došlo k rozhodnutí o výstavbě vodního díl Slapy. Úzké údolí, ve kterém je přehrada situována si vynutilo netradiční umístění elektrárny přímo pod přelivy. V případě Slap bylo projektováno pouze zařízení pro lodě o výtlaku 300 t. Dalšími vodními díly na Vltavě je vodní dílo Kamýk a nejvyšší stupeň Vltavské kaskády (spád 70,5 m) Orlík. Délka jeho vzdutí, 70 km, sahá až k Týnu nad Vltavou. S přípravnými pracemi bylo započato na podzim roku 1954 a do plného provozu bylo vodní dílo uvedeno v roce Dokončením těchto dvou vodních děl byly završeny práce na středním toku Vltavy. - Lipno I tato vodní nádrž se nachází na jihozápadě jižních Čech, na Šumavě souběžně se státní hranicí s Rakouskem v nadmořské výšce 726 m n. m. Téměř celá plocha nádrže se nachází v CHKO a NP Šumava. První myšlenka o vybudování vodní elektrárny zde vznikla v roce 1892 v rámci návrhu od Ing. Daniela, jenž chtěl především zabránit povodním. Dalším návrhem z roku 1899 bylo vybudování třech přehrad nad Lipnem, bohužel ani jeden z těchto dvou návrhů neprošel. Nové pokusy o zřízení nádrží přišli v roce 1911, ale opět to nevyšlo kvůli odporu proti záboru zemědělské půdy. Konečné rozhodnutí o výstavbě nádrže u Lipna bylo z roku 1946, o kterém rozhodl vodohospodářský odbor ministerstva techniky. V letech probíhali velké přípravy, na kterých se podílelo hodně odborníků jako např. geologové, energetici, vodohospodáři a ekonomy. Hlavní stavební práce probíhaly v letech Před zatopením nádržního prostoru bylo zdemolováno mnoho staveb, vykáceno velké množství stromů, také došlo ke zničení některých mostů a přesunutí hřbitovů. Vodní nádrž Lipno I je největší vodní plochou v České republice. Kvůli velkým povodním z roku 2002 se uvažuje o zvýšení výšky její hráze. Lipno I je intenzivně využívaná k rekreaci a vodním sportům, zimním i letním. - Lipno II bylo stavěno zároveň s Lipnem I, jako jeho nedílná součást. Jeho hlavní činností je vyrovnávání odtoků z elektrárny Lipno I a jejich následné energetické využití. - Hněvkovice a Kořensko tato vodní nádrž se nachází 5 km od Týna nad Vltavou a spolu s vodní nádrží Kořensko patří k nejmladším stupňům Vltavské kaskády. Tato vodní díla byla vybudována kvůli blížící se výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Výstavba byla opět spojena s demolicí objektů a odlesněním porostů. Společně s výstavbou vodní nádrže se vybudovala čerpací stanice, včetně přívodního potrubí technologické vody do areálu JETE, která je pod správou ČEZ, a.s. - Orlík je největší vodní dílo v České republice, které se nachází 91 km jižně od Prahy. V roce 1911 zde byl navržen první přehradní stupeň. Jejím hlavním účelem především výroba elektrické energie, akumulace vody pro lepší průtok na spodní části Vltavy a Labe. Nádrž také slouží k rekreaci, provozování plavby a vodních sportů a rybnímu hospodaření. Negativní věcí, jež je spojena s vodní nádrží Orlík, je nalezení obětí tzv. orlických vražd pod Žďákovským postem (tato událost je zobrazena ve filmu Sametoví vrazi). - Kamýk toto vodní dílo bylo vystavěno na konci vzdutí slapského jezera. První návrh pochází z roku 1911 společně s návrhem na Orlík, ale o konečném umístění nádrže rozhodlo Vodohospodářské rozvojové středisko v Praze v roce Jejím hlavním účelem je vyrovnání špičkových odtoků z elektrárny Orlík, využití průtoků a spádů k výrobě elektrické energie a nadlepšování průtoků na dolní vltavsko-labské plavební trati. Dále slouží k odběrům pitné a průmyslové vody a z části proti povodním. - Slapy toto vodní dílo se nachází asi 40 km od Prahy v místě bývalých Svatojánských proudů. Je třetím vbudovaným stupněm Vltavské kaskády a navazuje na vzdutí vodního díla Štěchovice. Její vybudování se plánovalo už od konce druhé světové války. K jejímu napuštění došlo netradičním způsobem, při povodních v roce Slapská přehrada je významnou rekreační. - Štěchovice mnohými je považován za nejkrásnější z celé Vltavské kaskády a to nejspíš z důvodu obložení betonové hráze kameny. Její stavba má dlouhou historii a je ovlivněna druhou světovou válkou, během níž nebyla Němci zastavena, protože si od ní slibovali hospodářskou podporu. Hlavním účelem Štěchovic je vyrovnávání špičkových odtoků z vodních nádrží Slapy a Orlík, jejich následné využití v elektrárně a zajištění podmínek pro plavbu. K rozšíření rekreace ve zdejším okolí nikdy nedošlo. - Vrané svou stavební dispozicí spíše připomíná velký jez. Je prvním a nejstarším stupněm celé Vltavské kaskády. Jejím hlavním účelem bylo zabezpečení plavebních podmínek, v dnešní době se k tomu přidal ještě vyrovnávání špičkových odtoků hydrocentrál Slapy a Štěchovice. L. Koutná: Výroba papíru v ČR (se zaměřením na Větřní) Průmysl papíru a celulózy patří k malým, ale významným odvětvím v ČR. Je konkurenceschopným a perspektivním oborem zpracovatelského průmyslu ČR s dobrou environmentální výkonností. Jeho výrobky nacházejí uplatnění v různých odvětvích zpracovatelského průmyslu, především pak v polygrafickém. Tento průmysl je založen na zpracování obnovitelných surovin, hlavně dřeva a na recyklovatelných surovinách, sběrovém papíru. Je investičně velmi náročný. Na výrobu vlákniny je potřeba značné množství energie, které je z velké části kryto z vlastních obnovitelných surovin. Po vstupu ČR do EU se český papírenský průmysl stal součástí celoevropského papírenského průmyslu. 55

56 JIP- Papírny Větřní, a. s. jsou jedny z největších výrobců papíru v České republice. Nacházejí se 5 km od historického centra města Český Krumlov. První zmínka o této papírně pochází již z roku V roce 1883 zde byl zahájen provoz sulfitové celulózy. V roce 1911 pak byl postaven největší stroj na světě na výrobu papíru pro rotační tisk. O patnáct let později rodina pana Spira, prvního podnikatele v oblasti papírenství v Českém Krumlově, zahájila výrobu sulfátové buničiny. K zajímavým technickým dílům patří i Spirova vodní elektrárna nacházející se ve Vyšším Brodě, která zásobovala nejen papírnu, ale i další oblasti v jižních Čechách. Spirova továrna dala vzniknout i národnímu podniku Jihočeské papírny (JIP), který zahrnoval i provozovny v Českých Budějovicích, Přibyslavicích a Červené Řečici. Papírna ve Větřní je holdingovou dceřinnou společností firmy JIP. V letech došlo k zastavení dvou neekonomických papírenských strojů na výrobu sáčků, potištěných papírů a nebělené sulfitové buničiny. Novým majitelem se stal v roce 2007 Melvil, a.s. V roce 2010 dochází ke konkurznímu řízení firmy Olšanské papírny, a. s., která získává závod v Lukavici (patřící společnosti JIP, nacházející se v Zábřehu). Papírna byla dříve jedním z největších zaměstnavatelů v této oblasti s asi 1000 zaměstnanci. V dnešní době zaměstnává už jen kolem 500 zaměstnanců. Takový úbytek má za důsledek velké zvýšení nezaměstnanosti v dané oblasti. Papírna nabízí celou řadu výrobků z papíru. Jedná se balící a krepové papíry a papírové sáčky. Balící papíry můžeme rozdělit do celkem 5 produktových řad dle svých charakteristik a účelu použití Jedná se o bělené papíry ALBINO, které patří k nejčastěji vyráběným druhům balících papírů. Hlavní využití je k výrobě tašek, sáčků, spotřebního balení a dalšímu zpracování. Další řadou je PERGACELL, což jsou nepromastitelné papíry určené především pro výrobu sáčků a balení výrobků obsahujících tuk. 3. řadu tvoří UNIKRAFT reprezentující řadu nebělených papírů s vysokými pevnostmi, vhodnými pro výrobu pytlů, tašek a sáčků. Předposlední ISOBAL je skupina nebělených papírů určena pro přímé balení spotřebního zboží bez vyšších nároků na pevnost. Poslední řadou je instyle, která představuje zcela novou kvalitu jednostranně hlazených barevných papírů v normálním a rýhovaném provedení. Hlavní využití tohoto druhu papíru je na balení dárků a luxusního zboží. Papírna také vyrábí 4 druhy krepového papíru. Technické krepy jsou vyráběny zkrepováním papírů řady UNIKRAFT a jsou na základě svých charakteristik určeny hlavně pro průmyslové použití a balení. Krepové papíry pro zdravotnická zařízení se vyrábějí zkrepováním papíru ALBINO na 190 %, čímž dochází ke zlepšení jejich savosti a pružnosti. Standardně se používá jako jednorázová ochrana vyšetřovacího lůžka. Dekorační krepové papíry jsou vyráběny zabarvením a zkrepováním papíru ALBINO. Posledním druhem krepovacích papírů je ECO KREP, vhodný pro čištění a leštění povrchů. Firma vyrábí celou řadu papírových sáčků. Především se jedná o ploché sáčky s bočním záhybem, s okénkem, bez bočního záhybu, s obdélníkovým dnem, s křížovým dnem a sáčky lukasterik (používané pro centrální sterilizaci). Další jedna z největších a nejúspěšnějších papíren v ČR je ve městě Štětí, které leží na jihovýchodním okraji Ústeckého kraje na pravém břehu Labe, kvůli velké spotřebě vody během výroby papíru. První zmínky o stavbě papírny pochází z roku 1938 nebo roku 1939 (přesně se neví). Pan Menzel koupil pozemky vedle místního cukrovaru a plánoval zde vybudovat novou papírnu místo nedaleké v Bělé pod Bezdězem, kterou chtěl na toto nové místo přemístit. Koncem 2. pol. 20. stol. začalo budování gigantické papírny a celulózy (v tehdejší době největší ve střední Evropě). Důležitou složku tehdejšího československého národního hospodářství tvořil národní podnik Severočeské papírny Štětí (SEPAP Štětí), který zaměstnával velkou část obyvatel Štětska i vzdálenějšího okolí. Od roku 1998 byla papírna pod firmou Norske Skog, dnes její část prodána německému koncernu Monde Group. Výroba se zde orientuje hlavně na novinový papír. Dále vyrábí přepravní obaly, balící papíry a papírové pytle Na území České republiky se nachází i další papírny. Jedná se například o papírnu Moudrý v Židlochovicích (nedaleko Brna), Otrokovické a Hostýnské papírny, Plzeňská papírna a.s., Papírna Aloisov a.s., OP papírna v Olšanech a DUROPACK BUPAK PAPÍRNA s. r. o. v Českých Budějovicích. Dále můžeme v České republice najít 2 papírny vyrábějící ruční papír. Papírna ve Velkých Losinách se nachází severně od města Šumperk v údolí řeky Desné. Papírenskou manufakturu dal vybudovat Jan mladší z Žerotína v místech bývalého obilného mlýna. Výroba byla zahájena mezi roky Nejstarší průsvitka v podobě žerotínského erbu pochází z roku V roce 1949 se papírna stala součástí národního podniku Olšanské papírny, později akciovou společností. Od roku 2006 je samostatná společnost s názvem Ruční papírna Velké Losiny a.s. Je to jedna z nejstarších dosud fungujících podniků. Pro svoji vysokou kvalitu a staletou trvanlivost se používá hlavně ve výtvarném umění. Vláda České republiky prohlásila papírnu za národní kulturní památku v roce Papírna Stará škola se nachází v Želeticích, 16 km od Znojma. Jedná se o rodinnou firmu, která od roku 1998 vyrábí netradičním způsobem 30 druhů ručního papíru: ručně čerpá papírovinu dřevěnou formou opatřenou sítem. Tato metoda je známa po více než let. Výchozí surovinou je hlavně recyklovaný materiál, dále pak buničina kombinovaná s bavlnou a lnem. Papír je zdoben různými ozdobami, které tvoří čajové lístky, kávovina, bavlněné vlákna, jablečná vláknina a další. Na tento papír je možno psát inkoustem, tuší a stejně tak tisknout běžnou inkoustovou tiskárnou. Při návštěvě papírny je možno si vyrobit vlastní ruční papír. 56

57 Celková výroba papírenských vláknin v ČR dosáhla za polovinu roku 2011 k 362 t (oproti loňskému roku pokles o - 2%). Poklesl i export vláknin o -8%, k výraznému poklesu došlo také u výroby papírů a lepenek. Pokles o -47% výroby tiskových a psacích papírů mělo za hlavní příčinu odstavení PS4 Norske Skog ve Štětí a zastavení výroby SC papírů v JIP Papírny ve Větřní. Ke zvýšení došlo u produkce balících, obalových a ostatních papírů o asi 0,5 %. P. Tománková: Vojenské újezdy v ČR (úvod, Boletice, Prášily) Vojenské újezdy Vojenský újezd je vymezená část území státu, územní správní jednotka, určená k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil. Armáda české republiky používá celkem pět vojenských újezdů. Státní správu v oblastech vojenského újezdu má na starost újezdní úřad vojenského újezdu, kterému předsedá přednosta újezdního úřadu, a který spadá pod operační sekce Ministerstva obrany ČR. Újezdní úřad má na starost vojenskohospodářské využití území vojenského újezdu. Krajinu vojenských újezdů pak spravuje státní podnik Vojenské lesy a statky České republiky. Na území vojenských újezdů jsou zakládána výcviková zařízení, která slouží pro zajištění polního výcviku, například Armády České republiky, Policie České republiky, složek Integrovaného záchranného systému a i ozbrojených sil Severoatlantské aliance. Ve výcvikových zařízeních vojenských újezdů probíhá taktická a operační příprava vojsk. Krajinu vojenských újezdů tvoří především rozsáhlé lesní porosty a je téměř nepřístupná veřejnosti. Lesní porosty tvoří dobrou ochranu v zabránění ohrožení veřejnosti při výcviku armádních jednotek a zároveň pro tento výcvik vytváří vhodné podmínky, především pak pro jejich utajení a výcvik v polních podmínkách. Mezi vojenské újezdy v České republice patří v Jihočeském kraji újezd Boletice, ve Středočekém kraji újezd Brdy, v Jihomoravském kraji újezd Březina, v Karlovarském kraji újezd Hradiště a v kraji Olomouckém újezd Libavá. Boletice Vojenský újezd Boletice byl zřízen a zabírá ha, z čehož je 37 % výcvikových ploch a 63 % ploch hospodářských. Újezd Boletice se nachází v Jihočeském kraji, v regionu Českého Krumlova, přibližně 12 km západně od města Český Krumlov. Vojenský újezd má výhodnou velikost, která umožňuje výcvik ozbrojených sil, a to především v použití bojových střeleb. Vojenský újezd se využívá především pro polní výcvik jednotek Armády České republiky, výcvik ženijních a záchranných jednotek, přípravu kontingentů na mírové operace, výcvik v terénu, cvičení logistických útvarů a aktivních záloh, výcvik složek Integrovaného záchranného systému a pro komerční využití jednotkami ze zahraničí.mezi výcviková zařízení vojenského újezdu Boletice patří například součinnostní střelnice Brzotice a Třebovice, střelnice bojových vozidel Jablonec a Podvoří, dělostřelecká střelnice Ondřejov, protitanková střelnice Javoří, pěchotní střelnice Otice a Podvoří, házeliště ručních granátů Otice, vodní cvičiště a cvičiště boje o osadu Ondřejov. Vojenský újezd byl do roku 2008 zcela uzavřen veřejnosti, nyní je částečně přístupný pro turisty, a to především pěší, cyklisty a běžkaře. Z přírodovědného hlediska je lokalita vzácná a to díky tomu, že území bylo po 2. světové válce vysídleno, a proto zde nebyla rozvíjena hospodářská činnost. Nezakládaly se zde ani státní statky ani jednotná zemědělská družstva a krajina byla ponechána volnému vývoji. Po roce 1990 v území vzrostl důraz na vojenský výcvik. V současnosti je na území újezdu nutná ochrana přírody Boletic hlavně kvůli využívání těžké vojenské techniky a pravidelnému výcviku. Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo v tomto území obyvatel. V souvislosti s válkou a pozdějším politickým vývojem bylo z území nejprve vysídleno české obyvatelstvo, později pak obyvatelstvo německé. Po 2. světové válce došlo k dosídlování oblasti, a to obyvatelstvem ze Slovenska, Maďarska a Rumunska. Byl také vydán zákaz pro osidlování oblasti Čechy. K žilo v oblasti 269 obyvatel, z nichž se 91% hlásí k české národnosti, zbytek pak především k národnosti slovenské. Největšími zaměstnavateli v oblasti jsou Armáda České republiky a Vojenské lesy a statky s. p., divize Horní Planá. Hlavní ekonomický kapitál území přestavují především lesy, pastviny, rybníky a celkově krajina jako potenciál cestovního ruchu. Ekonomický kapitál obyvatelstva je naproti tomu zanedbatelný. Je to způsobeno hlavně nízkým vzděláním a kvalifikací obyvatel, neexistencí podnikatelů v oblasti. V současnosti největší ekonomický kapitál představuje tedy především krajina, a to ve spojitosti s cestovním ruchem. 57

58 Prášily Dalším vojenským újezdem v Čechách byly Prášily, které se nachází v Plzeňském kraji, okrese Klatovy. Založení osady Prášily spadá do konce 18. století a souvisí se zdejší výrobou skla. V 19. století obec patřila do majetku knížete Schwarzenberga. V první polovině 20. století byla obec elektrifikována, byla zde postavena pošta s telegrafem, škola, hostince, četnická stanice, fara, pila, papírna na výrobu ručního papíru, obecní vodovod a například chata Klubu českých turistů. Ze jmenovaných budov dnes v Prášilech stojí jen pošta a oddělení pohraniční policie. Před 2. světovou válkou žilo v obci 1022 obyvatel ve 161 domech. K Prášilům patřilo i několik samot, které dnes ale jdou jen těžce lokalizovat. Po konci 2. světové války bylo z obce a přilehlých oblastí vysídleno německé obyvatelstvo a pohraničí bylo dosidlováno československými obyvateli. V roce 1952 byla obec zařazena do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda a oblast byla téměř vysídlena. Počet obyvatel v obci klesl pod padesát obyvatel. V oblasti Prášil byly postaveny cvičné dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Okolní vesnice a samoty sloužily jako dělostřelecké terče. Zachovány zůstaly jen Prášily, ostatní osady a samoty byly zničeny. Z Prášil na konci 80. let zbylo 25 většinou opuštěných domů. Do oblasti se během 40 let nesmělo vstupovat, vstup byl povolen pouze příbuzným s propustkou od velitele vojenského újezdu. Po roce 1990 byl vojenský újezd zrušen a z Prášil se znovu stává turistické centrum. Byla zde znovu postavena chata Klubu českých turistů a Informační středisko Národního parku Šumava. P. Klauda: Český Krumlov turistické a kulturní centrum, strategie rozvoje Poloha a historie Český Krumlov je okresním městem v Jihočeském kraji, které se rozprostírá pod hřebenem Blanského lesa. Toto město je významnou turistickou destinací. Nejsou to jen renesanční a barokní stavby, které lákají návštěvníky, ale na své si tu také přijdou milovníci přírody, jelikož Českým Krumlovem protéká řeka Vltava. Její meandry jsou oblíbené především u vodáků, tuto část sjezdu si nenechá žádný vodák ujít. Český Krumlov je od roku 1963 městskou památkovou rezervací a v roce 1992 se stal památkou UNESCO. Název Krumlov vznikl z německého výroku "Krumme Aue", který je překládán jako "Křivý luh". Svůj název tedy dostal podle tvaru území, na němž se nachází. První zmínky o osídlení tohoto území se datují již od doby kamenné. Poté se tu vystřídali Keltové a od 6. stol. našeho letopočtu Slované, a to konkrétně kmeny Boleticů a Doudlebů. V 9. Stol. se území zmocnili Slavníkovci a v roce 995, kdy byli Slavníkovci vyvražděni, se zde usadili Přemyslovci. Poté získali tyto državy jejich družiníci Vítkovci, kteří přišli ve 12. století. Podle pověsti měl Vítek pět synů, mezi které bylo území rozděleno a od té doby je symbolem tohoto města pětilistá růže. Ovšem ve skutečnosti měl syny pouze 4. Vítkovci se dostávali do sporů s Přemyslem Otakarem II., který získal do vlastnictví rakouské země. Stavba města v tomto období probíhala ve dvou etapách. První byla vybudována část s názvem Latrán, což byla část města rozléhající se pod hradem podle latinského latus (tzn. části vybudované vedle hradu). Druhá část vznikla osídlením na tzv. "zelené louce". Tím vzniklo město kolonizačního půdorysu s kvadratickým náměstím uprostřed, z něhož vybíhají ulice k hradbám. V roce 1302 po vymření Vítkovců se na území usadili Rožmberkové. V tomto období dosáhlo město největšího rozmachu, co se týče obchodu a řemeslnictví. Významnou osobností byl Petr I. z Rožmberku, který založil například kostel sv. Víta. Rožmberkové vládli až do začátku 16. stol., kdy je vystřídali po třicetileté válce Eggenberkové. Eggenbergy nahradili Schwarzenbergové, za zmínku stojí hlavně Josef Adam ze Schwarzenberku. Za jeho vlády získal Český Krumlov nálepku předního šlechtického sídla v Evropě. Zajímavostí je, že díky tomu, že se v Krumlově nenachází továrny a průmyslové zázemí, byly stavby velice málo porušené, a tudíž nemuselo docházet ve městě k velkým rekonstrukcím. Za druhé světové války došlo k okupaci, kterou ukončila vojska USA a Český Krumlov byl navrácen do českých rukou. V roce 2009 žilo v Českém Krumlově občanů. Kultura a turistika Mezi kulturní zařízení, které stojí za návštěvu, patří několik místních muzeí či galerií a samozřejmě divadla, umělecké dílny atd. Muzea - Hradní muzeum zavede návštěvníka do dob pánů z Krumlova a Rožmberků a dalších, kde se dozvíte, jak se postupně měnila tvář hradu a zámku Český Krumlov - Museum historických motocyklů - V muzeu jsou vystaveny exponáty motocyklů značek Jawa, ČZ, BMW, NSU, Harley Davidson a jiné. - Muzeum loutek Pohádkový dům probíhá zde výstava vzácných loutek z depozitářů Národního muzea v Praze a loutek současných řezbářů. - Regionální muzeum v Českém Krumlově obsahuje bohaté archeologické, umělecké, řemeslné, etnografické a umělecko-průmyslové sbírky dokumentují historii města, mezi které se řadí i překrásné gotické plastiky. - Muzeum stavebních dějin a řemesel v Českém Krumlově, Muzeum útrpného práva, muzeum marionet, Wax muzeum 58

59 Galerie - Dům fotografie nalézá se zde fotografická a výtvarná tvorba současných i minulých umělců. - Egon Schiele Art Centrum je kulturní dominantou Českého Krumlova, vystavuje na ploše více jak m² uměleckou tvorbu zejména klasického umění 20. století a celé řady světových i domácích současných umělců. - Galerie Metal Design, Galerie Art M Divadlo - Městské divadlo Český Krumlov, o.p.s. - navazuje na bohatou, více jak pětisetletou divadelní tradici ve městě Český Krumlov. Památka UNESCO Český Krumlov se stal památkou UNESCO na návrh československého státu v roce 1991, pro jeho přijetí hovořilo splnění těchto čtyř kritérií: - Historické centrum Českého Krumlova představuje jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl ovlivněn v podstatě novějším vývojem a nebude ani ve výhledu modifikován. - Českokrumlovský architektonický soubor reprezentuje v neopakovatelném krajinném rámci složité terénní konfiguraci evropsky jedinečný historický městský celek. - Historické centrum Českého Krumlova dokládá vysokou úroveň stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století. Zachovalo si nejen původní urbanistickou strukturu - parcelaci, hmotovou skladbu, tvar střech, výraz fasád, ale vyznačuje se také bohatstvím původních dispozic, klenutých prostorů a interiérů. Zcela ojedinělé je množství historických detailů tesařských, truhlářských, kovářských, zámečnických a kamenických. Tyto všechny hodnoty spolu s dramatickou konfigurací terénu a přírodním rámcem vytvářejí unikátní celek vysokého účinku. - Soubor českokrumlovských měšťanských domů je ojedinělým dokladem tradičního bydlení z období gotiky, renesance i následných slohových období s dochovanými dispozicemi, konstrukcemi i architektonickými detaily. Hodnotící komise ICOMOS ve svém prohlášení o přijetí z roku 1992 uvedla mimo jiné: "Český Krumlov je nesporně nejlépe zachovalý a nejreprezentativnější živoucí příklad středověkého středoevropského malého města." Do památkové ochranné rezervace patří městská památková rezervace Český Krumlov, její ochranné pásmo a městská památková zóna Plešivec. Mezi národní kulturní památky patří zámek Český Krumlov (se zámeckou zahradou) a kostel sv. Víta. Státní hrad a zámek Český Krumlov První písemnou zmínkou o krumlovském hradu byla báseň z období , kterou napsal rakouský rytíř minnesänger Ulrich z Lichtensteina. Další zmínka se datuje do roku 1253, kdy byl hrad sídlem Vítka z Krumlova, člena významného šlechtického rodu Vítkovců. Přízvisko "Český" bylo ve spojení s Krumlovem užíváno od poloviny 15. století. Původní gotický hrad založili někdy před rokem 1250 páni z Krumlova, jedna z větví mocného rodu Vítkovců s erbovním znamením pětilisté růže. V roce 1302 po vymření rodu Vítkovců se hradu a zámku ujali Rožmberkové. Jejich vláda trvala tři staletí, kdy se hrad i zámek těšili největšímu rozkvětu. Hrad i zámek se během této doby změnili v renesanční residenci. Po zadlužení Rožmberků a následného prodeje si zámek a hrad koupil císař Rudolf II. Poté se na zámku vystřídali knížata z Eggenbergu. Kníže Jan Kristián I. z Eggenbergu vytvořil z českokrumlovského zámku honosné a reprezentativní barokní sídlo. Když v roce 1719 vymřel rod Eggenbergů, na zámek přišla nová dynastie - knížecí rod Schwarzenbergů. Obzvláště pak Josef Adam ze Schwarzenbergu se zasloužil o velkolepou přestavbu zámeckého areálu. Na zámek pronikal vliv císařského sídla ve Vídni. Na konci 19. století ztratil zámek a hrad roli residence rodu Schwarzenbergu a ani během 20. století již nebyl pravidelně obýván. V roce 1947 byl schwarzenberský majetek, včetně Českého Krumlova, převeden do českého zemského vlastnictví a po zrušení zemského zřízení se od roku 1950 stal majetkem Československého státu. V roce 1963 bylo historické centrum vyhlášeno městskou památkovou rezervací, v roce 1989 byl zámecký areál vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 1992 byl celý historický komplex zapsán na prestižní Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Zámek prodělal během historického vývoje několik stavebních úprav a rozšiřování. Jeho stavební rozvoj se datuje do období 14. až 19. století. Svou architektonickou úrovní, kulturní tradicí i svou rozlohou patří mezi nejvýznamnější památky středoevropské oblasti. Monumentální komplex hradu a zámku Český Krumlov je situován na protáhlém skalním ostrohu, který z jihu obtéká řeka Vltava a na severní straně potok Polečnice. Hrad a zámek jsou ozdobou renesanční a barokní architektury města pod nimi. Zámecký areál zahrnuje na 40 budov a palácových stavení, soustředěných kolem pěti zámeckých nádvoří, a na 11 hektarů zámecké zahrady, čímž se řadí mezi nejrozsáhlejší středoevropské zámecké komplexy. 59

60 Dnes je tento areál významným turistickým místem, které za jednu sezónu navštíví až návštěvníků. Při prohlídce areálu si můžete všimnout krásných renesančních a barokních fresek, dále se například projít po pěti zámeckých nádvořích a 10 ha barokní zahrady, kde se nachází například překrásná kaskádová fontána a jezírko. Při prohlídce stojí za povšimnutí také zámecká věž s hladomornou a lapidárium s expozicí barokních plastik. Perlou celého areálu je proslulé barokní divadlo. Dále jsou návštěvníkům přístupné tři galerie, vyhlídkový ochoz a Václavské sklepy. Kostel sv. Víta Obrázek č. 1: Státní hrad a zámek Český Krumlov Vznik se datuje na konec 14. století, postaven byl na ostrožně nad řekou Vltavou. Cílem bylo vytvořit síňové trojlodí a protáhlým pětibokým presbytářem po stranách se sakristiemi a kaplemi Vzkříšení a sv. Jana Nepomuckého. Při západním průčelí kostela byla postavena věž, jež pochází z 19. století. Dnes se v kostele pořádají příležitostné prohlídky a koncerty, dominantní je především jeho duchovní funkce. Provozovatelem je Římskokatolická farnost Český Krumlov. R. Šatka: Památky UNESCO v ČR, kritéria výberu Světové dědictví UNESCO Jako světové dědictví se označují nejrůznější kulturní a přírodní památky po celém světě, které byly pro svou unikátnost vybrány organizací UNESCO a přijaty na tzv. seznam světového dědictví. Na tomto seznamu se nacházejí nejrůznější stavby, hory, jezera, národní parky i celá města. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z roku 1975 jsou smluvní státy, na jejichž území se dané památky nachází, zavázány jejich ochranou. V roce 2010 bylo na seznamu světového dědictví 911 položek. Z toho 704 položek kulturního dědictví, 180 přírodního a 27 smíšeného, a to ve 148 zemích světa. Česko má na tomto seznamu celkem 12 památek, což je více než má např. Peru, Švýcarsko, Belgie, Jižní Korea nebo Turecko. Historie UNESCO Myšlenka spojit péči o ochranu přírodních a kulturních památek lidstva vznikla ve Spojených státech. Konference konaná v Bílém domě ve Washingtonu v roce 1965 vyzvala k založení Nadace světového dědictví, která by podporovala mezinárodní spolupráci směřující k zachování mimořádně významných přírodních oblastí a historických památek. Podobný návrh vypracoval roku 1968 také Mezinárodní svaz ochrany přírody. Oba návrhy byly předloženy k diskusi na konferenci OSN o životním prostředí konané ve Stockholmu v roce listopadu v témže roce pak byla na generální nferenci UNESCO jednomyslně schválena Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. V platnost vstoupila dne 17. prosince ČSFR přistoupila k Úmluvě 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. února Na základě sukcese je platná pro ČR. Text Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. Hlavním posláním Úmluvy je povinnost smluvního státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím. Stát to zajistí při maximálním využití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprací. Druhy památek Podle Úmluvy se u jednotlivých památek rozlišuje mezi kulturním a přírodním dědictvím. Za kulturní dědictví jsou považovány: - památníky (architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy) - skupiny budov (skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy) - lokality (výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska) 60

61 Za přírodní dědictví jsou považovány: - přírodní jevy tvořené fyzickými a biologickými útvary nebo skupinami takovýchto útvarů, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z estetického či vědeckého hlediska - geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří místo přirozeného výskytu ohrožených druhů zvířat a rostlin výjimečné světové hodnoty z hlediska vědy či péče o zachování přírody - přírodní lokality, či přesně vymezené přírodní oblasti světové hodnoty z hlediska vědy, péče o zachování přírody nebo přírodní krásy Památky UNESCO v ČR V roce 1992 byly v České republice na seznam UNESCO zapsány tři památky: historické centrum Prahy, historické centrum Telče a historické centrum Českého Krumlova. V roce 1994 byl na seznam UNESCO připsán poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. O rok později tento seznam rozšířilo historické centrum Kutné Hory včetně chrámu sv. Barbory a v roce 1996 přibyl Lednicko-valtický areál. Dva roky na to, tedy v roce 1998 byl seznam památek UNESCO v České republice znovu rozšířen, a to o vesnickou rezervaci Holašovice a zahrady a zámek v Kroměříži. Další zámek, konkrétně v Litomyšli přibyl na seznam v roce V roce 2000 se památkou UNESCO stal Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, v roce 2002 Vila Tugendhat v Brně a v roce 2003 židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Nehmotným kulturním dědictvím České republiky je od roku 2005 slovácký tanec Verbuňk a od roku 2010 masopust a sokolnictví. Kritéria výběru K zařazení do seznamu kulturního dědictví musí památka splňovat alespoň jednu z těchto podmínek stanovených organizací UNESCO: I. je dílem tvůrčího talentu člověka II. představuje významné interakce mezi hodnotami člověka (v určité době nebo kulturním období) ohledně vývoje v architektuře, technice, výtvarném umění a urbanizmu III. je jedinečným důkazem o existující nebo už vymizelé civilizaci nebo kulturní tradici IV. je skvělou ukázkou stavby či architektonického souboru, techniky či ilustrace pro jednu nebo více významných etap v historii lidstva V. je skvělou ukázkou určitého způsobu osidlování lidstva nebo způsobu využití půdy, což představuje nějakou kulturu, a zejména, když se stane lehce poškoditelnou různými vlivy, jejichž čin by byl nevratný VI. souvisí přímo nebo specificky s událostmi nebo tradicemi spolu s nápady, vyznáním a vírou, literárním uměním, majícím univerzální význam Český Krumlov Český Krumlov je mimořádným architektonickým skvostem, jehož význam potvrzuje zápis města na listinu světového kulturního dědictví UNESCO v roce Nad meandry řeky Vltavy se vyvinul jedinečný soubor městské zástavby, především z 16. století, spolu s rozsáhlým areálem hradu a zámku, který je po Pražském hradu druhým největším zámeckým komplexem České republiky. Historické sídlo rodu Rožmberků zahrnuje řadu zámeckých budov, slavný maškarní sál, unikátní, nedávno zpřístupněné barokní divadlo, zámeckou zahradu s rokokovou fontánou a letohrádek Bellarie s otáčivým hledištěm - dějiště sezonních divadelních představení. Výraznou dominantou města je chrám sv. Víta, cenné dílo jihočeské gotiky. Československá republika navrhla v roce 1991 historické centrum Českého Krumlova v rozsahu území městské památkové rezervace k zápisu na Seznam světového dědictví. Podle jejího názoru centrum splňuje kritéria I, II, IV a V pro hodnocení mimořádné univerzální hodnoty statku uvedená v Operační směrnici pro provádění Úmluvy o ochraně světového dědictví UNESCO ve znění platném v roce K uvedeným kritériím smluvní stát v nominační dokumentaci uvedl: ad I) Historické centrum Českého Krumlova představuje jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl ovlivněn v podstatě novějším vývojem a nebude ani ve výhledu modifikován. ad II) Českokrumlovský architektonický soubor reprezentuje v neopakovatelném krajinném rámci složité terénní konfiguraci evropsky jedinečný historický městský celek. ad IV) Historické centrum Českého Krumlova dokládá vysokou úroveň stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století. Zachovalo si nejen původní urbanistickou strukturu - parcelaci, hmotovou skladbu, tvar střech, výraz fasád, ale vyznačuje se také bohatstvím původních dispozic, klenutých prostorů a interiérů. Zcela ojedinělé je množství historických detailů tesařských, truhlářských, kovářských, zámečnických a kamenických. Tyto všechny hodnoty spolu s dramatickou konfigurací terénu a přírodním rámcem vytvářejí unikátní celek vysokého účinku. ad V) Soubor českokrumlovských měšťanských domů je ojedinělým dokladem tradičního bydlení z období gotiky, renesance i následných slohových období s dochovanými dispozicemi, konstrukcemi i architektonickými detaily. 61

62 Mezinárodní rada pro památky a sídla, poradní organizace Výboru pro světové dědictví ve své evaluaci zpracované pro Výbor světového dědictví v roce 1992 uvedla, že historické centrum města Český Krumlov plní kritérium IV: "Český Krumlov je vynikající příklad malého středověkého středoevropského města, které za strukturu a stavby v historickém centru vděčí své ekonomické význačnosti a relativně nerušenému organickému vývoji za více jak pět století. Město Český Krumlov se vyvíjelo v meandrech řeky Vltavy, která vytváří překrásný krajinný rámec. Jeho vývoj v čase je jasně čitelný z jeho budov a jeho urbanistické struktury. Český Krumlov je nesporně nejlépe zachovalý a nejreprezentativnější živoucí příklad středověkého středoevropského malého města." Na základě tohoto hodnocení, se kterým se Mezivládní výbor pro světové kulturní a přírodní dědictví na svém 16. zasedání v Santa Fe v roce 1992 ztotožnil, bylo Historické centrum Českého Krumlova zapsáno na Seznam světového dědictví. J. Česnek: Čertova stěna Charakteristika Národní přírodní rezervace Čertova stěna a Luč se nachází v údolí řeky Vltavy, 3 km západně od obce Vyšší Brod. Národní přírodní rezervace vznikla v roce 1992 sloučením dvou částí - Čertova stěna (chráněné území od roku 1956) a Luč (chráněné území od roku 1933). Leží v nadmořské výšce m. Její rozloha je 103,96 ha. Celé území rezervace je velmi svažité a geomorfologicky členité a jsou v něm ukázkově vyvinuty skalní útvary dokládající periglaciální modelaci terénu (mrazové sruby, tory, skalní hradby a rozsáhlá balvanovitá moře. obr. 1 Čertova stěna Čertova stěna je nejznámější útvar dané rezervace. Vznikla mrazovým zvětráváním žulového masívu. Vlastní Čertovu stěnu tvoří mohutná žulová skalní hradba vysoká až 30 m nazývaná Ďáblova kazatelna, pod níž leží velké balvanové moře tvořené nakupenými obrovskými balvany o velikosti až 2 x 3 m. Řečiště Vltavy je pod Čertovou stěnou vyplněno žulovými balvany, v nichž byly po staletí trvající vířivou činností vody vytvořeny obří hrnce, které mají v některých případech průměr až 1 m. Od doby vybudování Lipenské přehrady je přepadová voda odváděna podzemním kanálem a koryto je prakticky bez vody. Napouštěno bývá pouze při příležitosti vodáckých závodů. Vodáci si zde mohou užít známé peřeje, jako jsou Vrata, Škvíra či Čertovy schody. Ke vzniku Čertovy stěny se váže několik pověstí. Ta nejrozšířenější vypráví o čertovi, který chtěl zabránit výstavbě kláštera v nedalekém Vyšším Brodě tím, že postaví napříč údolím kamennou hráz a zadrženou vodou klášter zatopí. V osudné noci se však dílo nepodařilo dokončit a poté, co odbila půlnoc, se kamenná hráz zřítila a balvany zavalily koryto řeky a pokryly okolní svahy. Tato pověst se stala námětem Smetanově opeře Čertova stěna (1882). 62