Národy a nacionalismus

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Národy a nacionalismus Bakalářská práce Autor: Milan Kroupa Veřejná správa a práva Evropské unie Vedoucí práce: Mgr. Michal Houska Písek Duben 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Slaníku dne Milan Kroupa

3 Poděkování: Zde bych chtěl poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce panu Mgr. Michalovi Houskovi a vyučujícím na BIVŠ za cenné připomínky a rady, které mi velice pomohly při vzniku této práce.

4 Anotace Cílem mé bakalářské práce je zhodnotit problematiku spjatou s národy a nacionalismem. Snažím se zachytit a popsat charakteristické vlastnosti státu, národa a nacionalismu v období 20. a 21. století. Dále se budu zabývat formou nacionalismu dle Heywooda. Na závěr práce se zaměřuji na český, slovenský a německý nacionalismus, kde se snažím poukázat, na to, jaké mohou být jeho projevy a jak rozdílné mohou být. Annotation The aim of this bachelor thesis is to make evaluates issues which are connected with the nations and nationalism. I am trying to transcribe and describe the characteristics of the state, nation and nationalism in the 20th and 21st century. Further, I will deal with the forms of nationalism by Heywood. At the end I will focus on Czech, Slovak and German nationalism, and what can be the symptoms of nationalism and how different they can be.

5 Obsah Úvod Stát STÁT VE 20. STOLETÍ STÁT V 21. STOLETÍ Národ NÁROD VE 20. STOLETÍ NÁROD V 21. STOLETÍ Nacionalismus NACIONALISMUS VE 20. STOLETÍ NACIONALISMUS V 21. STOLETÍ Formy nacionalismu LIBERÁLNÍ NACIONALISMUS KONZERVATIVNÍ NACIONALISMUS ROZPÍNAVÝ NACIONALISMUS PROTIKOLONIÁLNÍ A POSTKOLONIÁLNÍ NACIONALISMUS Český, slovenský a německý nacionalismus ZDRAVÝ NACIONALISMUS JE TO, CO NÁM ČECHŮM CHYBÍ SLOVENSKÝ NACIONALISMUS NĚMECKO Závěry a doporučení Seznam použité literatury LITERATURA: INTERNETOVÉ ZDROJE: INTERNETOVÉ PUBLIKACE:... 49

6 Úvod Cílem práce je pochopit a porovnat otázku národní svébytnosti v Evropě a nacionalistické tendence s ní spjaté. Práce se zabývá vývojem státu, nacionalismu a národů převáţně v časovém úseku 20. a 21. století. Chtěl bych přiblíţit rozdíly, které vznikly mezi jednotlivými národy a jejich chápáním nacionalismu. První kapitola začíná zaměřením se na základní geografickou jednotku národa, kterou je stát. Snaţím se poukázat na provázanosti státu, jednotlivých sloţek státní moci a jejich působení na formování národa a národních identit ve 20. a 21. stol. Dále se v této kapitole podrobně zabývám politickým, historickým, geografickým vývojem za období první republiky, Československé socialistické republiky, aţ po definitivní zánik ČSSR 31. prosince 1992, kdy došlo k osamostatnění a vzniku dvou samostatných národních státu ČR a SR. Opíral jsem se o díla autorů.(a. Gellner, O. Gesset) V druhé kapitole se zabývám charakteristikou pojmu národ. Snaţím se popsat znaky fungování a vzájemné reakce na vývoj jednotlivých národů Evropy. Dále se zaměřuji na to, jak se tyto národy, či národnostní sloţky ovlivňovaly na poli mezinárodních vztahů v období mezi první a druhou světovou válkou.(a. Gellner, M. Hroch, O. Gesset) Tématem třetí a čtvrté kapitoly je Nacionalismus a jeho negativní a pozitivní působení na všechny vrstvy obyvatelstva. Ve třetí kapitole popisuji také vývoj, kriteria a rysy nacionalismu v průběhu 20. a 21. století. Ve čtvrtém, pak přímo klasifikuji členění, formy a struktury nacionalismu. V poslední páté kapitole popisuji přesněji vybrané fáze vývoje českého, slovenského a německého nacionalismu. V českém nacionalismu se zabývám vlivem západních kultur na český národ po roce 1992 do současnosti. Obsahem slovenského nacionalismu je vývoj a rozdělení Slovenska po vzniku protektorátu v roce V kapitole o Německém nacionalismu, se zabývám utvářením nové identity německého národa, jako reakce na důsledky nacistických zločinů po odsouzení těchto zločinů mezinárodní společností i samotným Německem. Dále pak popisuji přítomnost silné turecké menšiny, která vedla k legislativním změnám v rámci získávání státního občanství (A. Gellner, v. Baar, M. Hroch, O. Gesset). Práci se pokusím koncipovat tak, aby slouţila jako podklad pro výuku v rámci výchovy k občanství. 4

7 1. Stát Masaryk definoval stát jako: určitou část člověčenstva, ţijící spolu v určité zemi jakoţto celek organizovaný a historický. 1 V chápání vzniku státu se přikláněl spíše k základnímu významu sociálních výbojů, neţ k sociální smlouvě. Tento názor si zachovává platnost podnes. Nejnovější teorie však definují stát nejčastěji jako jednotný soubor mocenských a správních organizací, institucí a funkcí svrchovaně rozhodující o uspořádání určité společnosti na určitém území. Stát je institucí disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony státu. Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen ţádné jiné státní moci a to ani vnější, ani vnitřní. Stát zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát (byrokracii), soudy a bezpečnostní sbory (policii). Například ve slovníku cizích slov 2 je stát brán jako určité území a obyvatelstvo pod svrchovanou státní správou nebo mocí. Max Weber 3 definuje stát jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. Nejnovější teorie však definují stát nejčastěji jako jednotný soubor mocenských a správních organizací, institucí a funkcí svrchovaně rozhodujících o uspořádání určité společnosti na určitém území. Kritéria státu jsou definována v Konvenci o právech a povinnostech států z Montevidea, která byla podepsána roku Podle této mezinárodní konvence je stát subjektem mezinárodního práva splňující tato kritéria: stálé obyvatelstvo, vymezené státní území, státní moc vláda a státní aparát, schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Montevideo je oblastní Americká konvence, ale principy obsaţené v tomto článku byly obecně uznány v mezinárodním právu. Je otázka, zda tato kritéria jsou dostatečná. V kaţdém případě první tři z uvedených kritérií jsou všeobecně uznávána. Praktickou podmínkou (a v minulosti hlavní) pro existenci státu je samozřejmě jeho uznání ostatními státy. 1 FIBICH, J. Základy politologie Praha: S&M, 1992 ISBN PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, ISBN WEBER, Max; vybral a uspořádal Miloš Havelka. Metodologie, sociologie a politika, Praha, OIKOYMENH , ISBN , s

8 Blackwellova encyklopedie politického myšlení 4 se zabývá pojmem stát především ve vztahu k politickému společenství. Velice důleţitým rysem je pevně definovaný řád, od kterého se vyţaduje pevný vztah mezi společenstvím a geografickým územím, neboť stát je forma politické organizace lidské společnosti, která se vyznačuje sdruţením obyvatel na určitém území v právní celek. Jsou zde rysy, které stále přetrvávají, jako jsou pevné mezilidské vztahy a vztahy k jejich majetku. Proto je účel a výsledná činnost státu tak důleţitá. Jednota, kterou vytváří stát, se kryje s hierarchií, ale totoţné být nemusejí. Činnost, kterou udrţuje a vytváří stát, je pokaţdé výlučná a je prosazována v kontrastu s činnostmi jinými, které nejsou v dané společnosti vykonávány. Institucionální reprezentace vůle lidu, tak lze definovat stát jako moderní jev, kterému je umoţněno jak za normálních, tak v extrémních situacích efektivně jednat a to v zájmu zajištění ochrany celku, blaha a práv. Je také podstatné zmínit, ţe stát je velice důleţitou částí při společenské dělbě práce. Stát je instituce nebo soubor institucí, které se specificky zabývají vynucováním pořádku Stát existuje tam, kde instituce specializované na vynucování pořádku, jako jsou policejní sbory a soudy, se oddělily od zbytku společenského ţivota. Ony jsou stát Stát ve 20. století Vznik států sahá hluboko do naší minulosti. Existují státy, které mají dlouhou historii a jsou státy nové, které začaly budovat svojí státnost bez předchozích omylů, které by mohly mít vliv na jejich ideální vývoj. Druhá strana věci je, ţe tyto nové státy nemají z hlediska historických kořenů na co navázat. Nemají svou historii, své kořeny a ani informace ze kterých by mohly čerpat a tím se i případně vyvarovat chyb, které by je mohly váţně ohrozit nebo poškodit. Na počátku 90 let po rozpadu Sovětského svazu započal vznik nových suverénních evropských států, které jsou oficiálně národní, i kdyţ s velkým procentuelním poměrem cizinců na svém území. Mezi tyto státy lze zařadit např. Bělorusko, Arménii, Turkmenistán a Gruzii. Při vytváření států mnohdy dochází k nepokojům a jsou velice často násilného charakteru, ale řešit tuto situaci násilím, není rozhodně nejlepší cesta. Je pravda, ţe tyto státy, kde souţití několika národů, které se mohou velice lišit je problematický, ale je moţný. Nutné je, zajistit klidnou situaci v dané oblasti. Je třeba vytvořit vlastní státní instituce a vládu, jeţ 4 MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přerov: Knihtiskárna J.Strojil, ISBN , str GELLNER, Arnošt.: Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, ISBN , str. 1 6

9 bude tento nový stát řídit podle svého. Československá republika patří mezi takzvané nástupnické státy po habsburské monarchii a je také dobrým příkladem obtíţí při definování postavení občana ve státě, který byl vytvořen jako stát národní, v našem případě stát českého a slovenského národa. 6 Vznik Československa byl výsledkem poráţky Rakousko Uherska v první světové válce a snahy českých a částečně i slovenských elit odtrhnout se od Rakouska Uherska. Český exil v čele s T. G. Masarykem, prosazoval během války u mocností dohodu o osamostatnění československého národa. O vytvoření Československé republiky se jako zástupce slovenské inteligence staral M. R. Štefánik, který jako francouzský generál a diplomat ve sluţbách Francie pomáhá T. G. Masarykovi a E. Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizoval vznik československých legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku. Jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, československé legie, která se stala pádným argumentem v diplomacii. Kromě M. R. Štefánika se doma angaţovali M. Hodţa a V. Šrobár. Úsilí bylo završeno souhlasem mocností a samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu Československého. Souběţně v Ţenevě vyjednávala delegace Národního výboru s Československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině Martinskou deklarací. Národní výbor vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáţdění následně slavnostně zvolilo T. G. Masaryka prvním prezidentem Československé republiky. Za první republiky bylo Československo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla zaloţena na ideji čechoslovenského národa. Prvním prezidentem republiky byl Národním shromáţděním zvolen T. G. Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal E. Beneš. Československou delegaci na Paříţské mírové konferenci vedli K. Kramář a ministr zahraničí E. Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíţ území zahrnovalo historické území Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher. První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byla čeština a slovenština. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráţí na Paříţské mírové konferenci v roce Období Mnichovské krize nastalo, kdyţ se A. Hitler v roce 6 Kolektiv autorů. OBČAN NÁROD STÁT Vznik nových států v Evropě na začátku 20. století. UK v Praze: Pedagogická fakulta, 1996, str

10 1933 dostal v Německu k moci a prakticky ihned spřádal plány dobytí Evropy a obsazení Československa bylo mezi nimi. Československá republika čelila ve třicátých letech velkému mezinárodnímu tlaku ze strany Německa a v menší míře i Maďarska. Hlavním důvodem byly národnostní spory a především otázka Sudet. Prezident T. G. Masaryk 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Druhým prezidentem republiky byl 18. prosince Národním shromáţděním zvolen E. Beneš. Československá vláda si byla vědoma nebezpečí a hledala východisko pomocí zahraniční politiky. V červnu 1934 proto navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, které nakonec vyústily v květnu 1935 podepsáním spojenecké smlouvy, ve které se Sovětský svaz zavázal k pomoci v případě pomoci Francie. Československá republika v téţe době začala stavět i mohutná pohraniční opevnění, která však nikdy nebyla kompletně dostavěna po celé délce hranice s Německem. Nástup A. Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům poţadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala dramaticky zhoršovat. Sudetoněmecká strana poţadovala svého zástupce K. Henleina ve vládě, coţ bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, jiţ po anšlusu Rakouska, své nároky ještě zvýšila. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc poţadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Hitler prohlásil, ţe mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohroţení. 28. března 1938 navštívil K. Henlein A. Hitlera v Berlíně, přičemţ Hitler Henleinovi deklaroval, ţe SPD musí předkládat takové poţadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu pod krycím názvem Fall Grün. Celý spor vyvrcholil na konci září 1938, kdy se v německém Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, aby zde vyřešili otázku Sudet. Na konferenci v Mnichově byla čtyřmi velmocemi přijata Mnichovská dohoda, důsledkem které muselo Československo podstoupit Sudety Německu. Následně důsledkem První vídeňské arbitráţe Československo podstoupilo další území Polsku a Maďarsku. 22. září se uskutečnila generální stávka, jejímţ výsledkem byl pád Hodţovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem J. Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy poţadavky. 26. září vyslal Chamberlain 8

11 svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září N. Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, ţe vše podstatné můţe dostat bez války a bez odkladu 7. Zároveň poţádal Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých poţadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal A. Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. září československá vláda mnichovskou dohodu přijala. Za druhé republiky došlo k ústupu československé politické reprezentace před Mnichovskou dohodou podepsanou 29. září 1938, znamenal konec předválečné první republiky. Sudetskými Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, podstoupeny Třetí říši a východní část Československého Těšínska byla podstoupena Polsku. Podobně byla rozhodnutím Německa a Itálie v tzv. vídeňské arbitráţi Maďarsku postoupena území jiţního Slovenska a celá Podkarpatská Rus. Okleštěné Československo existovalo jen krátce. Jiţ 14. března 1939 vyhlásil Slovenský sněm po návratu J. Tisa samostatnost a jako Slovenská republika se stala satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Začátkem druhé světové války odcházeli lidé politicky angaţovaní, zejména Ţidé, kterým Hitler otevřeně vyhroţoval likvidací. Mnozí tzv.: rasově nečistí, kteří zůstali zejména Ţidé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakoţ i političtí oponenti reţimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně E. Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, bylo vyjednáno také mezinárodní uznání a anulace Mnichovské dohody a jejích důsledků. 18. července 1940 uznalo Spojené království rovněţ československou exilovou vládu a v prosinci 1941 Sovětský svaz a Spojené státy americké uznaly československou exilovou vládu. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli K. Gottwald a R. Slánský. Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany, tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se s kolaboranty a Sudetskými Němci. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem R. Heydrichem. R. Heydrich byl v 27. květenu 1942 zabit skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (J. Kubiš a J. Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid. (Jedná se o nejvýše postaveného nacistického politika zabitého během války.) V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které 7 PACNER, Karel. Osudové okamžiky československa. Praha : Albatros, 1997, ISBN

12 stály ţivot mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly zlikvidovány vesnice Lidice a Leţáky. V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem, vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 protifašistické povstání. Bylo to vystoupení slovenského národa proti politice klérofašizmu a proti nacizmu, které rehabilitovalo Slovensko doma i v zahraničí po druhé světové válce a tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů. Protoţe bylo Slovenské národní povstání vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se některé posádky ze západního Slovenska, přičemţ největší ztrátu znamenalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východě Slovenska německou armádní skupinou Heinrici září, bylo znemoţněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády, která zahájila operaci přes Karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska a v důsledku zdrţení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. SNP bylo po dvou měsících potlačeno. Velení slovenské armády i partyzáni byly nuceni k přechodu na partyzánský způsob boje v horách. Němci jako odplatu za povstání rozpoutali teror, kterému padly za oběť i ţeny a děti. Přitom vypálili 90 slovenských obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Podobně se nacisté chovali i na Moravě, kde došlo na podzim roku 1944 k rozmachu partyzánského odboje. Po rozvinutí karpatsko-dukelské operace dne 6. října 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němţ se výrazně podílel i 1. Československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těţké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se jiţ následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. 5. května 1945 propuklo povstání i v hlavním městě Praze. Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímţ de-facto skončila druhá světová válka v Evropě. Po skončení války za Třetí republiky v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině. Nová vláda byla ustavena v Košicích 4. dubna a v květnu se přesunula do Prahy. Na základě dohod z Postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších českých Němců). Protoţe Postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za 10

13 něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska slovenských Maďarů. Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Jiţ tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěţila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětský svaz jako vítěze nad nacizmem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve sloţení vlády. Komunisté si podrţeli nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhoţ usedl předseda strany K. Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál L. Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník. V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program poţaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových sloţkách (8 členů SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává 20. února většina nekomunistických ministrů demisi. Například J. Masaryk a L. Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, ţe prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s K. Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě J. Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností. V 50. létech 20. století uţ v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímţ znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Po roce 1948 odchází druhá vlna emigrace. 9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. Na to nemocný E. Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal K. Gottwald. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. A byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10.řijna byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly téţ zřízeny pomocně technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, ţe jimi prošlo asi tisíc lidí. Reţim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboţenské představitele a nekomunistickou 11

14 inteligenci. Snaţil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeţe se reţim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, reţimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za burţoazní a byly zakázány. Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, M. Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (R. Slánský). K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těţký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těţkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i K. Gottwald a novým prezidentem byl zvolen A. Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem. V 60. létech 20. století, přišlo krátké období tání v Sovětském svazu a v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a v roce 1968 k Praţskému jaru. Naděje na socialismus s lidskou tváří byly rázně ukončeny vpádem vojsk států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvaným bratrská pomoc. Tehdejší českoslovenští politici (A. Dubček a další) neviděli jinou moţnost neţ opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. 1. ledna 1969 se Československo stalo federací dvou svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Od roku 1968 odchází třetí vlna emigrace. Likvidace Praţského jara vyvrcholila začátkem 70. let 20. století nastolením tzv. normalizace. Byly ustaveny prověrkové komise, které zkoumaly postoje jednotlivých členů KSČ během Praţského jara a téţ jejich postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Na základě výsledků, ke kterým prověrkové komise dospěly, byla řada členů KSČ ze strany vyloučena. K propouštění ze zaměstnání za protisocialistické postoje docházelo prakticky ve všech úrovních státní správy, armády i průmyslu. Během následujících let došlo k úplné konsolidaci společnosti. K prvnímu většímu projevu odporu proti reţimu došlo v roce 1977, kdy byla zaloţena Charta 77. Vládnoucí reţim proti Chartě zasáhl prostřednictvím jak represivního aparátu (zatýkání a soudní procesy) tak i propagandisticky uspořádáním tzv. Anticharty. Přestoţe postupně vznikaly další opoziční organizace (např. Helsinský výbor či VONS), KSČ drţela moc pevně v rukou. V první polovině 80. let 20. století došlo v Sovětském svazu během několika let postupně ke třem změnám na postu generálního tajemníka KSSS, coţ vyvrcholilo ve zvolení M. Gorbačova do této funkce. 12

15 Nové prvky sovětské politiky (tzv. perestrojka a glasnosť) byly v ČSSR přijímány na vedoucích místech vlaţně, neboť existovala obava, ţe by tím mohl být zahájen proces destrukce socialistického zřízení. Od poloviny 80. let navíc docházelo k nárůstu činnosti opozičních organizací, ke kterým se přidávala kritika ze strany ekonomů o neudrţitelnosti modelu plánovitého hospodářství. Dalším z prvků, který destabilizoval moc KSČ ve státě, byl postupné odklánění se od socialistického tábora v Polsku či Maďarsku. V Československu docházelo k probouzení se občanské společnosti, coţ vyvrcholilo v letech 1987 aţ 1989 v řadě protireţimních vystoupení známých osobností a demonstrací občanů a vedlo aţ k Sametové revoluci v listopadu Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let přišel pád komunismu a v listopadu 1989 se socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a trţnímu hospodářství. Československo zaniklo 1. ledna 1993 rozdělením na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku Stát v 21. století Za současné situace vývoj států není tak rychlý a zcela určitě není jednoduchý, jako tomu bývalo kdysi. Alespoň, co se týče geografického území Evropy. Je to zejména kvůli její historické tradici a hranicím, které byly utvářeny mnohdy i staletí. Pokud se soustředíme na Evropu v období 20. století, vidíme, ţe vznikly nové státy, a to především po první světové válce stejně jako Československo. V současné době uţ není mnoho oblastí v Evropě, kde by z geografického hlediska mohl vzniknout nový stát, a tak se ke slovu dostává separatismus. Separatismus je proces, který je v přímém rozporu se snahou kaţdého státu na uchování své územní integrity. Vzhledem k tomu, ţe proces vytváření nových států se v podstatě dekolonizací dříve závislých území vyčerpal, je v současnosti jediná cesta pro vznik nového státu separace. 8 Separare je z latinského jazyka a znamená oddělit se. Separatismus je jev, který provází lidstvo od počátku vzniku států jakoţto forma organizace společnosti. Můţe být násilného, ale i nenásilného charakteru. V moderním smyslu se objevuje separatismus v Evropě od poloviny 19. století v souvislosti s nově vzniklým fenoménem, jakým je nacionalismus. Státy, které vznikly ve 20. století tímto způsobem, jsou třeba jiţ zmíněné Československo, Maďarsko, Polsko, Irsko a jiné. vznik nových států na počátku 90. let lze 8 BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, ISBN , str

16 chápat jako výsledek separatistických hnutí, ale v konečném důsledku legalizovaný tím, ţe se jednalo o bezezbytkový rozklad států federativních. Následný postoj k separatismu se vrátil do starých norem tedy k jeho zásadnímu odmítání. 9 To povaţuji za dobrý postoj. Bylo to v jiném období a docházím k závěru, ţe tyto federativní státy by nemohly nadále společně fungovat. Vše prochází jistým vývojem, který se nedá zastavit a i toto uspořádání bylo jiţ překonáno, tudíţ zákonitě muselo dojít k rozpadu a bylo nahrazeno státy samostatnými. Úkolem státu je právním řádem zajistit obecné blaho, zavazovat své příslušníky k určitým úkonům, nutným k dosaţení společného cíle, vnitřního principu jednoty. Při svobodném jednání by člověk směřoval k právu silnějšího. 10 V současné době to nevypadá jako dostatečná právní ochrana od státu vzhledem k obyvatelstvu. V roce 2006 v západní Evropě došlo ke krizi státu jakoţto právního celku, která souvisí s nedodrţením zákona o organizovaném zločinu. Po prve se tato problematika objevila v Holandsku, kdy stát nehodlal bránit ani politiky zvolené demokratickým způsobem, natoţ obyčejné občany před násilím jako jsou vydírání a vraţdy. S tím souvisí i fakt, ţe do vyhnanství byla poslána poslankyně Hirsi Ali 11. Další nemilé překvapení se stalo v červenci 2006 v Německu, kdy došlo znovu k otřesu státu jako právního celku a vlády. Seyran Ates prominentní berlínská advokátka musela po častých výhrůţkách ukončit svou právnickou praxi a začít se skrývat, ačkoliv byla v roce 2005 oceněna za úspěšnou obhajobu muslimských ţen, které se staly objetí nucených manţelství a vraţd. Policie ji odmítla i po opakovaných vraţedných výhrůţkách a střelbě, kdy byl zavraţděn její kolega a ona váţně zraněna. Aţ poté byla advokátce poskytnuta policejní ochrana. Holandsko i Německo všem dalo jasně najevo, ţe muslimové ţijící v Evropě si se svými ţenami mohou dělat, co se jim zlíbí a stát do toho nebude a nehodlá nijak zasahovat. A tak nucená manţelství, otrocké postavení ţen, vraţdy a jiné zločiny nejsou pro muslimy v Evropě trestným činem, ačkoli tato problematika odporuje právnímu systému. Právníci, kteří by eventuelně mohli tyto případy řešit, mají strach o svůj ţivot a ţivot své rodiny a proto se jimi evropské soudy nezabývají. 12 Státy a jeho funkce se v historii vyvíjely. Stát zasahuje pouze do některých oblastí lidského ţivota, ovšem 9 BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, ISBN , str PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti. Praha: Nakladatelství Karolinum, ISBN , str Hirsi Ali poukazovala na zacházení s muslimskými ţenami -na znásilňování, násilí, vraţdy ze cti a incest. Aţ osudnou se jí stala spolupráce s filmařem Theo van Goghem. V roce 2004 byl za film Podřízení 1. část reţisér zavraţděn. Ali odešla z politiky a stále ţije pod ochranou police BENJAMIN, Kuras. Evropa snů a skutečností. Praha: Baronet, ISBN , str

17 pouze do těch, které můţe měnit. Nové státy nemají právo rozhodovat a zasahovat např. do náboţenství občanů. Důleţitá je i svrchovanost státu, jinak řečeno suverenita státu, a pokud ji stát ztrácí nebo ztratí, stává se polosuverénním, závislým nebo uţ státem není. Suverenita je dělena na vnitřní suverenitu a vnější suverenitu, přičemţ vnitřní suverenita je definována takto: státu náleţí výlučná nejvyšší moc na státním území vůči všem osobám i věcem (územní výsost). Suverénní stát uplatňuje i suverenitu vůči svým občanům, ať ţijí kdekoliv (personální výsost). 13 Suverenita vnější je obvykle slučována s nezávislostí konkrétního státu. Pokud nad státem není vykonávána moc jiného státu, je v mezinárodních vztazích státem suverénním. Zdůrazňované čtyři svobody prostoru bez vnitřních hranic volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu výrazně neovlivnily podstatu suverenity států, ovlivnily však plnění některých funkcí států a zvýhodnily ekonomicky silné subjekty. 14 Dnes je nutné uspořádání prostornější, protoţe národní stát uţ nedokáţe potřeby lidí zcela uspokojit. Národní stát pozbyl na svém významu a důleţitosti, dosud se ale nestal přebytečným, neboť mnoho jeho politických a právních institucí, ústavním pořádkem a právním řádem počínaje a organizací státní správy konče, prozatím nic nenahrazuje. 15 Za současné situace není ţádný stát zcela schopen zajistit bezpečí svým občanů pouze z vlastních zdrojů a tak se národní státy musejí vzdát aspoň částečně své autonomie, pouze tak dostojí svým národním zájmů. Souvisí s tím nové pojetí státní suverenity. Je nejen potřeba nových evropských politických institucí, ale je nutné zjistit jaké a také jak těmto institucím dodat legitimitu. Pokud chce Evropa úspěšně zvládat své problémy, potřebuje vytvořit evropskou občanskou společnost, coţ vyvolala krize národního státu. Národní stát uţ ani není zcela schopen úspěšně řešit problémy související s globalizací. Je třeba vytvořit nové instituce, které jsou zaloţené na transnárodním principu. Zde je souvislost mezi problémem evropské identity a evropskou integrací. A toto je hlavní rozdíl mezi pojetím státu ve 20. století a v současném 21. století. V dnešní době se evropské státy příliš samostatně nevyvíjejí bez ovlivnění jinými evropskými státy. V současné době to vypadá, jako kdyby se Evropa, ale i okolní svět zmenšil. Globalizace dosáhla hodně vysokého stádia a jistě i nadále poroste, coţ je situace, která se bude muset řešit, ať státy budou či nebudou chtít. Mohou si říci chceme si fungovat po svém, ale také si musí uvědomit, ţe to uţ není příliš reálné a hlavně by docházelo k poškození jich samotných včetně jejich vývoje. Je zcela jasné, ţe při ztrátě 13 KUČEROVÁ, Stanislava a kol. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno: Konvoj, ISBN , str Tamtéţ, str SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN , str

18 kontaktu a tempa s okolními státy, nedosáhnou takových výsledků, neţ jakých by dosáhly při spolupráci. Proto si myslím, ţe myšlenka Evropské unie není špatné řešení současné situaci, tak i do budoucna v rámci rozvíjející se Evropy. Ale jsou tu i negativní aspekty, za jeden z nich povaţuji ztrátu části suverenity členských států. Domnívám se, ţe o určitých specifických věcech konkrétního státu by měly rozhodovat pouze státní orgány toho konkrétního státu, nikoli ústřední evropský orgán. Není moţné znát všechny potřeby a specifika členských států. 2. Národ Za jeden ze znaků národa bývá povaţován společný jazyk. Pomocí zařazení jazyka do jazykových skupin nebo rodin můţeme zjistit příbuznost některých národů. Za další znaky národa můţeme povaţovat společné národní zvyky a tradice. Praktikování tradic a zvyků je často ohroţeno vlivem současného způsobu ţivota. Někdy bývá za znak národa povaţován stát, ale pouze některé státy vznikly jako národní. Vysvětlení nebo překlad pojmu národ ze slovníku říká, ţe: Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem. 16 V sociálních vědách převládá názor, ţe národ je sociální konstrukt. Tzv. konstruktivisté tvrdí, ţe národnost pak není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo moţno nezávisle určovat. Opačný názor zastává primordialismus. Z hlediska modernistických teorií nacionalismu se primordialismus vyjevuje jako součást nacionalistické propagandy a jako takový má být předmětem a nikoli východiskem analýzy národů a nacionalismu. 17 Národní příslušnost čili národnost lze dle konstruktivistického přístupu určit jen na základě proklamace jedinců (k jakému národu se hlásí). Často je však národnost přiřazována i dle objektivních kritérií - nejčastěji kombinace jazyka a státní příslušnosti. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboţenských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský ţivot a obývané území. Podle podobné definice J. Stalina národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského ţivota a psychologické skladby, jeţ se 16 ŘEZNÍK, Miloš. Formování moderního národa (Evropské dlouhé 19. st.). Praha : Triton, s. ISBN HIRT, Tomáš. Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu. ANTROPOWEB : Dostupné z WWW: < 16

19 projevují ve společenství kulturním. 18 Původně byli dva zvlášť slibní kandidáti pro konstrukci teorie národnosti: vůle a kultura. 19 je Gellnerovou definicí národa, se kterou souhlasím, jelikoţ kultura je to co odlišuje národy a vůle to co nás vede k uvědomění si, kam patříme. Rozhodující a hnací a silou při udrţování a tvorbě národa je vůle a strach. Vůle jako dobrovolná věrnost skupině a identifikace s ní, loajalita a solidarita na jedné straně a strach, nátlak, donucení na druhé straně Národ ve 20. století Teď pouţiji dvě Gellnerovy definice, o kterých si myslím, ţe jsou aplikovatelné i dnes, i kdyţ vznikly zhruba před pětadvaceti lety. První definice zní: Dva lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ sdílejí stejnou kulturu, přičemţ kultura znamená soubor myšlenek a znaků a představ a způsobů chování a dorozumívání. 21 Druhá definice je: Dva lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ uznají jeden druhého za náleţejícího ke stejnému národu. 22 Jinak řečeno, člověk vytváří národy: národy jsou plodem lidského přesvědčení, loajality a solidarity. Skupina osob se stává národem, pouze za předpokladu, ţe závazně uznají určité povinnosti a vzájemná práva vůči sobě na základě svého členství ve společnosti. Utváření národů na území Evropy byl velice dlouhý proces. Počátky můţeme datovat jiţ před naším letopočtem, kdy k nejvýznamnějším národům v Evropě patřili Římané a Řekové. V průběhu staletí spousta národů vznikla, ale i zanikla, některé byly asimilovány, jiné se dobrovolně staly součástí národa jiného. Výrazné prosazení národů a jejich potřeb je moţno sledovat ve 20. století, kdy tento proces jde ruku v ruce se vznikem států. Národy touţily po vlastním vývoji, po vlastním státě, proto se musely stmelit v jeden stát. Jak jsem jiţ zmínil v předchozí kapitole o státě, především se tak dělo od roku 1918 po rozpadu habsburské monarchie jako tomu bylo v případě Československa a v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Konečně se národy po mnoha desetiletích, v případě habsburské monarchie po mnoha staletích, dočkaly moţnosti o sobě svobodně rozhodovat. To je jeden z hlavních důvodů, proč národy bojovaly a bojují. V tomto období se národy v Evropě jeví jako plně konstituované, aţ na dvě výjimky, které zmiňuje Ortega. Ta první se týká anglického lidu, 18 STALIN, Josif. Marxism and the National and Colonial Question. s. 8. Originál byl napsán roku GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, ISBN , str Tamtéţ, str Tamtéţ, str Tamtéţ, str

20 který se cítil být národem ještě dříve, neţ lidé na Evropském kontinentě, a tím je dáno i jeho současné osobité chování. Tou druhou, ale opačnou výjimkou je Německo, které dospělo k vědomí národnosti aţ mezi lety 1800 a Ortega je jedním z autorů, který se zabýval národem. Cyklus přednášek, který měl v roce 1951 na Mnichovské univerzitě, měl vysvětlit co je to národ. Podle něj pokud národ (natio) vztahujeme k evropským národům a lidu (populi), je jednota souţití odlišná od toho, co rozumíme pouhým národem lidem. Ortega národ lid charakterizuje jako společenství konstituované souborem tradic a zvyků, které vděčí za svůj původ náhodě v dobách dějinných proměn. Naproti tomu národ lid vznikl mechanicky, ţije netečně ze své minulosti a jeho zvyky jsou mnohdy neúctyhodné. Období před druhou světovou válkou zapříčinilo, ţe národy zůstaly bez dalších projektů, bez nových tvořivých aspirací a bez budoucnosti. Všechny národy zaujaly obranný postoj, ale budoucnost není představa o abstraktní chronologii, je hlavní součástí lidského ţivota. Období mezi první a druhou světovou válkou byla velice nejistá a sloţitá doba. Hospodářská krize ovlivnila ţivot kaţdého jednotlivce, kaţdý národ i stát. Lidé nevěděli, co bude zítra, natoţ co přijde za několik hodin. Není divu, ţe se v této době o sobě národy nestaraly ba ani o sobě nepřemýšlely tudíţ ani neřešily svoje národní problémy, naopak výhradně se soustředily na sebe jako jednotlivce. Po druhé světové válce nastala výrazná změna, kdy skončil neuvěřitelný strach o vlastní ţivot i o osud celého národa. Lidé se postupně dovídali o hrůzách, které přinesla válka, a začali uvaţovat o tom, jak se k tomu všemu postavit. Existuje Evropské tzv. kulturní vědomí. Vědomí evropské jednoty, není moţné směšovat s problémy vědomím evropské kultury, i kdyţ je zde jedna společná dimenze. Evropské kulturní vědomí vţdy existovalo a přesto evropská jednota ve smyslu, jaký má tento výraz dnes, neexistovala. Evropská jednota se týká státních forem. Evropa jako stát není to samé, co Evropa jako kultura. Je důleţité zdůraznit jistý vztah, který mezi nimi je. Můţeme ho shrnout do třech bodů. 1. Evropské národy vţdycky ţily pospolu. 2. Z kaţdého nepřetrţitého souţití se automaticky rodí společnost. A společnost znamená systém zvyků, který je platný, anebo, coţ je totéţ, který vykonává svůj mechanický tlak na jedince ţijící pospolu. 3. Jestliţe toto je jisté, musely vţdy existovat obecné evropské zvyky a to jak intelektuální, tak mravní a muselo se vyskytovat evropské veřejné mínění. Veřejné mínění pak nezbytně vţdycky vytváří veřejnou moc, která skýtá tomuto mínění donucovací charakter. 23 Národ, stejně jako kaţdá osoba, 23 GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, ISBN , str