VÝVOJ CÍLENÉ POHLAVNÍ VÝCHOVY V 1. POLOVINĚ MINULÉHO STOLETÍ

Transkript

1 VÝVOJ CÍLENÉ POHLAVNÍ VÝCHOVY V 1. POLOVINĚ MINULÉHO STOLETÍ Kamil Janiš Anotace: Sexuální výchova, v dnešním pojetí, má své počátky v tzv. pohlavní výchově a výchově k rodičovství, která se utvářela především v druhé polovině 19. století v představách filantropistů a hlavně pak nachází pokračování v počátcích století minulého. Vrcholem odpovídajících přístupů se stává koncepce Z. Záhoře, a to soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa. Klíčová slova: pohlavní výchova, výchova k rodičovství, sexuální výchova, plán realizace pohlavní výchovy. Sexuální výchova, tak jak je v současné dobé vnímána, představuje určitou výslednici mnohaletého historického vývoje, kdy od pohlavní výchovy přes pohlavní osvětu přešla do dnešní podoby sexuální výchovy. Pochopitelně se dá dále vystopovat její implementace do výchovy k partnerství, manželství a rodičovství až po rodinnou výchovu a výchovu ke zdravému způsobu života (viz Janiš, 1998, s ). Při celkově zjednodušeném pohledu bychom mohli klidně konstatovat, že se prolínala v různých obměnách celou historií lidstva, přesto v té podobě, v jaké ji vnímáme současným pohledem, spadají počátky cílené pohlavní výchovy do druhé poloviny 19. století. Z tohoto pohledu se jeví účelné rozdělit celé období na několik dílčích etap. První etapa mapuje období od druhé poloviny 19. století do období první světové války. Následující období zahrnuje 20. a 30. léta minulého století, která se významnou měrou zapsala svou koncepcí pohlavní osvěty. Předehra k realizaci pohlavní výchovy (druhá polovina 19. století - první světová válka) Přestože bychom mohli nalézt v rozličných etapách historie lidstva četné příklady, které můžeme v hrubých rysech označit jako pohlavní (výjimečně také jako sexuální) osvětu, první prezentaci jakési ucelené koncepce můžeme nalézt na konci 18. století. V tomto období dochází k postupnému odtabuizování lidské sexuality a tento trend se 25

2 Stati a zprávy z výzkumu v určitých periodách i v různých oblastech Evropy více či méně prosazoval. Jak již bylo uvedeno, prvopočátky pohlavní výchovy můžeme nalézt u filantropistů. Za motivační základ jim posloužily některé zmínky z Rousseauova Emila aneb O výchově. V Bassedovvově filantropinu (J. B. Bassedow, ) se používal v intencích názornosti například obraz, na němž byla znázorněna žena na porodním křesle a manžel držící ji za ruku, dále pak kolébka atd. Někteří extrémisté názornosti" (např. Salzmann, Oest, Winterfeld aj.) doporučovali pitvat březí zvířata, pozorovat se školními dětmi páření ve volné přírodě, dále pak doporučovali, aby matky rodily v kruhu své rodiny za případné účasti dětí ze sousedství, aby děti a případné i dospělí chodili doma nazí apod. Otevřený až naturalistický přístup se objevil v některých výchovných útulcích v Německu a ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století, kdy se v podstatě v praxi realizovaly myšlenky velkých pedagogů, jakými byli např. J. J. Rousseau ( ), J. H. Pestalozzi ( ), R. Owen ( ) aj. Z dnešního hlediska můžeme nahlížet na doporučované přístupy poněkud skepticky, ne-li se nad nimi pousmát. V každém případě zde byla zřejmá snaha vrátit (přiblížit) se zpátky k přírodě. Ukázku jednoho z možných přístupů uvádí A. Forel (1923, s ), že v útulcích bylo běžné, že se koupají nazí hoši a učitelé pospolu. O pohlavní otázce jedná se tam řádně, přímo, jako o čemsi přirozeném. Především jest důvěrné, přímé obcování mezi hochy a učiteli spolu s nenucenou tělesnou a duševní prací při naprostém zákazu lihových nápojů, nejlepším lékem a preventivním prostředkem proti samohaně, pohlavní předčasné zralosti a ostatním sexuálním pervezitám, pokud nejsou vrozeny". (Poznámka autora - samohana je jiné označení pro onanii. Podrobněji viz dále.) V Čechách se otázkou pohlavní výchovy zabýval B. Bolzano ( ). V českém školství se problém pohlavní výchovy prvně objevuje v pedagogickém díle A. Pařízka ( ). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické knihy ruční (autor Wilbaum), který obsahuje doporučení realizovat pohlavní poučování mládeže, aby se ukajováním více škody nepřinášelo, než rozumným vyjevováním". Skutečným průlomem do nazírání na existenci lidské sexuality byla kniha Kraft-Ebinga: Psychopathia sexualis (Sexuální psychopatie). G. A. Lindner ( ) do své struktury pedagogických disciplín začleňuje i tzv. pedagogiku sexuální, která svým obsahem vychází ze zvláštností výchovy odlišného pohlaví (Cách, Dvořák, 1970, s. 31). Současně se začínají vydávat publikace o pohlavním chování zvířat, sexuálních zvycích pro Evropu exotických národů, z historie erotiky apod. V roce 1824 byl vydán F. Nedělou překlad knihy J. Jaise Věc nej důležitější pro rodiče, školní učitele a dohlídače mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře. Samotný obsah knihy, která na mnoha místech odkazuje na již zmiňované dílo Emil aneb O výchově (autor: J. J. Rousseau), se věnuje otázce onanie (sebeprznéní, samohana). 26

3 Roku 1853 vychází spis S. Kodyma Zdravověda, který zahrnuje názor, že onanii lze předcházet fyzickou vyčerpaností mládeže, tzn. rozvíjet tělesnou výchovu atd. (in Štech, 1920). Po počáteční euforii nastal do konce století výrazný ústup zájmu o pohlavní otázky. Viktoriánská pruderie se snažila prostřednictvím pseudovědeckého" zastrašování omezit přirozený zájem mládeže o sexualitu. K obsahovým nástrojům patřilo zejména šíření strachu z přenosu pohlavních nemocí, ze škodlivosti onanie apod. Na přelomu století opět vzrůstá pozornost o danou oblast z důvodů sociálních (rozvrat rodin, nárůst prostituce, nevěstinců, pohlavně přenosných nemocí, nežádoucích otěhotnění atd.), ale i vlivem šíření myšlenek především naturalistického hnutí. (Zvláště výrazně se celé hnutí prosazovalo v Německu.) V dostupném tisku se stále častěji objevují zmínky o potřebě široké pohlavní osvětě. Například v roce 1904 můžeme nalézt v pedagogickém časopise Škola našeho venkova (Landsman, 1966, s. 23) příspěvek, z něhož pochází příklad: Naši patnáctiletí hoši jsou poučeni, sedmnáctileté a sedmnáctiletí se dokonale vyznají v praxi, devatenáctiletí jsou - otci." Jedna z cest vedoucí k nápravě je spatřována v pohlavní osvětě. Je příznačné, že na zvýšení zájmu výrazně participovaly ženy, zvláště pak v Německu, z řad představitelek feminizačního a emancipačního hnutí. K otázkám spojeným s pohlavním životem začínají v odborných pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí sexuálního života. V Berlíně v roce 1913 vzniká například Mezinárodní společnost pro sexuální výzkum (Internationale Gesellschaft fůr Sexual-forschung) a Liga pro sexuální reformu (1920). Spolek pro ochranu matek (Der Bund fůr Mutterschutz) a Německá společnost pro potírání pohlavních chorob (Manheim, 1907) se dožadují na vládě, aby daná tematika byla přenášena na školní mládež. V USA rozvíjí činnost Sdružení pro pohlavní hygienu (The American Federation for Sex Hygiene). V našem prostředí byly obdobné požadavky vysloveny na kongresu Volné myšlenky (Praha, 1907), ale jednalo se pouze o ojedinělý pokus, na rozdíl od okolních zemí, kde se pohlavní osvěta plně rozvíjela. Například v Itálii bylo v roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, v Polsku, ve Vídni je osvěta zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U nás k tomu dochází až po vzniku Československa v souvislosti se zaváděním nových osnov (1919) do středních škol. Na pomoc přicházejí rozličné spolky, sdružení a instituce (např. v Praze byla z iniciativy spolku Záchrana zřízena bezplatná poradna pro pohlavní výchovu). Objevuje se označení Sexualpädagogik (pro vyšší třídy středních škol je vydána učebnice - Groebek: Sexualpädagogik). Pojem sexualita se začíná etablovat v pedagogickém světě, i když ne přímo ve vztahu k sexuální osvětě. Jedná se například o termín sexuální didaktika, který se užíval ve smyslu zřetele 27

4 Stati a zprávy z výzkumu k různostem obého pohlaví a dle nich, co kterému se hodí, vybírá a utváří." (Ottův slovník naučný, 1893, s. 483). Na přelomu 19. a 20. století se hojné používá pojem sexuální pedagogiky, a to ve smyslu poučení v otázkách pohlavních. Označení sexuální pedagogika a dokonce i označení sexuálni didaktika úzce souviselo s prosazováním koedukovaného prístupu ve školách. Podstata spočívala v diferencovaném přístupu k výchově a vzdělávání chlapců a dívek (dosud existovalo velké množství dívčích a chlapeckých škol). K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především dodržet některé podmínky, které sledovaly jeden cíl - oddálit uvědomování si vlastní sexuality a následné i problému sebeuspokojování (samohana, onanie, masturbace). Vytváření překážek v přístupech k informacím se sexuální tematikou v období dospívání ze strany rodičů, školy a společenské morálky vedlo nepřímo k vydávání restriktivních opatření a publikací s odstrašujícím obsahem. Mnozí lékaři a moralisté na stránkách četných knih děsili" dospívající mládež onanií. V roce 1812 uznávaný americký psychiatr Benjamin Rusch ve svém díle zdůrazňuje, že onanie zapříčiňuje nejen slabomyslnost a slabozrakost, ale také epilepsii a nakonec vykrvácení a smrt". Onanismus v polovině 19. století dospěl do stadia, kdy jedinci podezřelí z onanie byli vybavováni specifickými přístroji a ochrannými pomůckami s cílem zabránit onanii, jednalo se například o ostnaté rukavice, bandáže na genitálie, pásy cudnosti, byl sestrojen speciální erekční detektor", který v akutním případě rozezněl zvonek v ložnici rodičů dospívajícího dítěte. Ještě v roce 1925 se onanie všeobecně potlačovala (existovala i dětská masturbační sanatoria"). Jedním z mnoha doporučovaných prostředků byla hypnotická sugesce. Doporučovaly se rozličné operační zákroky, jako například vyleptávání tzv. genitálních bodů v nose, infibulace předkožky, klitoridektomie (odstranění poštěváčku), ale také méně drastické metody jako např. vodoléčba, léčba elektřinou, dietou a podobně. Onanie byla opravdovým postrachem nejen laické veřejnosti, ale i odborníků, a to jak z řad lékařů, tak učitelů. Například na 8. mezinárodním hygienickém sjezdu v Pešti (dnešní Budapešť) v roce 1894 byl přednesen referát na téma: Co může škola činit proti masturbaci dětí. Referující (Cohn) stanovil tyto základní požadavky: 1. Budiž prováděn stálý dozor učiteli nad žactvem, a to jak při vyučování, tak ve chvílích oddechu, zda nepáše se autoonanie neb i mutuelní onanie... Žáci usvědčeni z onanie nebudtež nadále ze škol vylučováni, vždyť tím trestáni jsou rodiče a nikoli žáci, ale budiž pro ně zaveden veřejný tělesný trest, udělený za přítomnosti rodičů neb jich zástupců. 2. Žáci buďtež učiteli poučování o škodlivosti onanie. 3. Přednáškami, brožurkami, buďtež poučeni rodiče a jich zástupcové, jakož i lidé, kteří mají studenty na bytu, že je jejich povinností, aby vhodným způsobem poučovali děti o nebezpečí onanie. 28

5 4. Budiž zaručena beztrestnost tomu žáku, který by vyzradil, že páše se ve třídě onanie, kdyby i sám jí byl zúčastněn. Je samozřejmo, že muselo by mu být zabezpečeno, že jméno jeho nebude nikdy prozrazeno." (1906). Známá autorita své doby A. Forel (1923) vnímá sexuální pedagogiku jako nesporně potřebnou, jejíž garance by přináležela jak škole, tak i rodičům. Přes všeobecnou shodu, že pohlavní výchova má být uskutečňována v rodinném prostředí, je vytvářen všeobecný tlak na školu, aby právě ona byla hlavním garantem za danou výchovu. Optimálním předmětem, v kterém by se mohly žákům informace prezentovat, se jeví přírodopis. Dospívajícím jsou předkládány základní poznatky o biologické funkci rozmnožování, jako například popis pohlavních orgánů, menstruace, oplodnění, těhotenství, porod aj., doplněné o požadavek vypěstování odpovídajících hygienických návyků. Tato poloha výchovy byla rozšířena o mravní dimenzi, která kladla důraz na zodpovědný výběr budoucího partnera, pohlavní věrnost a odsouzení všech doprovodných, společensky nežádoucích jevů se sexuálním pozadím. Snahy o přímé prosazení pohlavní výchovy do škol narážely zpočátku na odpor jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přesto se zavádění základního poučení o zásadách pohlavní hygieny, pohlavního pudu, onanii, nebezpečí pohlavních chorob atd. nakonec v atmosféře pokusných škol a diskusí o možných a nutných reformách ve školství do školní výuky plně prosazuje. Například F. Náprstek (1920, s. 401) nabízí jedno z možných řešení: Základní pohlavní rozdíly i funkce mohou být objasněny dětem v době nevinnosti dětské, před 10. rokem věku, kdy z pozorování vývoje rostlin, z mechaniky přenášení pylu větrem a hmyzem, z oplozování ryb, motýlů, ptactva i zvířat stane se zřejmým, že rozmnožování života rostlinného i živočišného umožněno jest jedině tím, když dvojpólový element biologický setkává se k rozkvětu nového života." Rozvoj průmyslové výroby s sebou přinesl do té doby nebývalou migraci obyvatelstva a zároveň i jeho velkou koncentraci v průmyslových (zejména městských) aglomeracích. Vzhledem k sociálnímu postavení pracovní síly, podmínkám bydlení, úrovni zdravotnictví, stupni hygieny, možnostem vzdělání a kulturního vyžití apod. začínají se vedle celé řady dalších negativních jevů projevovat i jevy se sexuálním pozadím (prostituce, promiskuita, šíření pohlavně přenosných chorob aj.). Nejvíce postiženou věkovou kategorií se stává mládež, která je k těmto vlivům nejvíce náchylná, ale která zároveň rychle přestává respektovat do té doby vžité celospolečenské konzervativní konvence. Na uvedené skutečnosti začaly nejdříve poukazovat dvě instituce - zdravotnictví a škola, pro které představovala mládež významné pracovní pole zájmu. Pro školu zde vystupovala otázka výchovy (přesněji řečeno ovlivnění odpovídající složky výchovy), pro zdravotnictví pak problém hledání co nejúčinnějšího způsobu, jak omezit stále narůstající počet osob nakažených některou z pohlav- 29

6 Stati a zprávy z výzkumu né prenosných chorob, zabránit vzrůstu nelegální potratovosti a nízkému véku prvorodiček apod. K větší představivosti o pojetí těchto osvětových publikací snad přispěje konkrétní ukázka (např. od dr. Hůflera - zdravotního rady: Kdybych to byl věděl), která sice spadá do dalšího období, ale v plné nahotě ilustruje dobový přístup. Obsah ukázky je věnován velice rozšířené pohlavní chorobě - syfilis. Ve zmíněné publikaci se uvádí: Změknutí mozku se však nejeví vždycky zuřením, je to nemoc velmi rozličné povahy. Často bývají nemocní - až let po nákaze příjicí - pouze roztržití, zapomnětliví, nepořádní v obleku, ženy běhají s otevřenou blůzou, s neupravenými vlasy na ulici, s jednou botou a jednou punčochou, muži se stávají nespolehlivými v obchodě, zapomínají důležité zakázky, účetní se stále přepočítávají, hospodyně se pletou při vaření, pletou-li punčochu, nemá žádného tvaru, řeč se stává nejasnou, koktavou, těžká slova nemohou vyslovit, škobrtají a řeknou s blbým úsměvem - nedovedu to...". Lavinovité šíření pohlavně přenosných nemocí kopírovalo kumulaci pracovní síly v průmyslových centrech. Jedním z prostředků prevence se stává široce pojímaná sexuální osvěta, cílená na všechny zainteresované výchovné subjekty. Boj proti dalšímu šíření pohlavně přenosných byl veden zejména formou osvěty. Na většině vysokých škol v Německu a v Rakousku se zavádějí přednášky pro studenty na dané téma. Důvod je velice prostý. Jsou to právě studenti, kteří v nočním ruchu velkých měst se setkávají s prostitucí soustředěnou v nevěstincích nebo na ulicích. Začínají se v hojné míře realizovat první osvětové akce zaměřené např. na podchycení nezkušených dívek z venkova před prostitucí v Praze a v dalších městech (akce Armády spásy apod.). V oblasti výchovy uskutečnila Spolková rada Pedagogického muzea Komenského (za účasti Drtiny, Kádnera, Klímy aj.) první ucelenější analýzu stavu. Uskutečněné anketní šetření vedlo k navržení postupu, který si kladl za cíl prostřednictvím školy přispět ke zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. S dostatečným časovým odstupem můžeme hodnotit jejich úsilí jako průkopnické i přesto, že se při řešení celé problematiky nevyvarovali chyb pramenících zejména z přecenění úlohy informace. Ve zprávě se mimo jiné konkrétné uvádí: Vážnost celé věci i nebezpečí s ní spojené vyžaduje, aby školními úřady schváleny byly po bedlivé úvaze a radě povolaných odborníků obsah, norma i hranice tohoto poučení. Právě účelná a do podrobností promyšlená didaktika a metodika pohlavního vyučování jest,unum necessarium - jedinou nezbytností." (Podání Spolkové rady, s. 14). Cílem takto pojaté pohlavní výchovy bylo, aby náležitými opatřeními byly odstraňovány příčiny vedoucí k tomu, že pohlavní pud se dříve probouzí a ocitá na nebezpečném a kluzkém scestí." (tamtéž, s ). Za nejúčinnější prostředek prevence je považována především tělesná výchova.,,/e třeba tělesnou výchovu mládeže vést tak, aby nejmocnější z pudů neprobouzela předčasně, aby probouzení toto nebylo živeno nenáležitou stravou, pitím lihových 30 L

7 nápoju, pohlavní pud dráždicích a jinou nenáležitou životosprávou. Je třeba bdít nad duševními dráždidly." Realizace pohlavní výchovy v meziválečném období K výrazným změnám v otázce prístupu k sexualitě (nepochybně i pod vlivem četných eugenických snah z rozličných institucí, sdružení, spolku a autorít) došlo v období po první světové válce. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu nových přístupu k sexuální výchově mládeže. V místě kumulace armád nastává rozvoj všech forem promiskuitního chování (prostituce, činnost veřejných domů apod.), rozšíření pornografických materiálů (obrazových i textových), stejně tak dochází k rozšíření trestné činnosti sexuálně motivované (znásilnění). Výrazně se promítá pokles dospělé mužské populace. Pod vlivem této reality je mládež vtahována předčasně do sexuálních vztahů. Jediným prostředkem k zamezení nekontrolovatelného rozvoje tohoto společensky nežádoucího jevu je prevence, kterou nepochybně sexuální výchova (osvěta) představuje. Jak uvádí D. Panýrek (1931, s. 284): boj proti pohlavním chorobám jest úkol hygienický, potírání prostituce sociálně pedagogický... jsou to dvě oblasti, které se navzájem nekryjí...". Právě takový přístup představuje jednu ze strategických chyb. K zajímavým a inspirativním počinům nepochybně patřilo zřízení tzv. Knihovny pohlavní výchovy, kterou vedl Z. Záhoř. Zmíněná knihovna představovala jednu ze součástí soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa" (Záhoř, 1924, s. 6-8). Celý plán byl koncipován do čtyř etap, podle všech činitelů, které do daného směru výchovy spadají. Jednak šlo o poučení pubertální mládeže a dorostu, rodičů a všeobecné veřejnosti, čtvrtá část koncepce předpokládala odbornou průpravu učitelstva. V této souvislosti si Z. Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále konkretizuje. Například za pomoci spisů pohlavně poučných pro mládež oslovit mládež. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů, filmů a divadelních představení působit na výchovu širokých vrstev lidových". Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet vedle odborné průpravy učitelstva" prostřednictvím učitelských ústavů, příruček, pro aktivní učitele i organizace zvláštních kurzů. Počátkem minulého století dochází k postupnému nárůstu ve vydávání populárně naučných spisků. Ve 20. a 30. letech došlo k další akceleraci a celá osvěta dostala určitý vnitřní řád. Na základě bibliografie zpracované M. Šteklem (1966) a bibliografie uvedené v Podání Spolkové rady došlo v letech k vydání 34 publikací s tematikou orientovanou na pohlavní výchovu, v letech pak bylo vydáno již 41 publikací a tento trend ještě ve 20. letech dále narůstal. Celospolečenský optimismus ze vzniku nové samostatné republiky s sebou přinesl tvůrčí rozmach v celé řadě oblastí, které nebylo možné v prostředí bývalého mocnářství Rakous- 31

8 Stati a zprávy z výzkumu ko-uherska plně realizovat. Dochází např. ke zrušení reglementace (tzn. registrování prostitutek), přijímá se zákon pro potírání pohlavních nemocí apod. Do popředí se dostává právé rozpracování teoretických otázek a obsahové stránky pohlavní výchovy. Cenné pro řešení celé otázky je, že se k daným otázkám vyjadřovali představitelé tehdejší pedagogické obce: Pohlavní výchova znamená záměrný vliv na mládež i dospělé, aby svoje cítění i jednání v pohlavní oblasti udrželi v souladu jak s obecnou hygienou těla i ducha, tak i s řádem eticko-sociálním. Nemá tedy pohlavní výchova za účel vypěstovat individuum bez pohlaví, nýbrž člověka, jehož pohlavnost by jako součást ostatních vznětů a cítění harmonicky zapadala do disciplinovaného celku." (Chlup, Kubálek, Uher, 1938, s ). K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především dodržet některé podmínky, které sledovaly jeden cíl - oddálit uvědomování si vlastní sexuality a následně problém sebeuspokojování (samohana, onanie, masturbace): V pohlavní výchově dětí není potřeba více než obecné hygieny, tj. čistotnosti, střídmosti (zvláště na noc), ne příliš teplé ložní pokrývky, dále nutno naučit děti neprodlévat na lůžku mimo spánek a dbát toho, aby se před spaním vymočily," (tamtéž). K rozvoji pohlavní výchovy přispělo především její pojímání jako prostředku proti dalšímu rozšiřování prostituce a pohlavních chorob. Současně je kladen důraz na rozumovou výchovu, na odstranění rozličných dráždidel", včetně příliš otevřeně" psaných knih. Objevují se i neofilantropické snahy, které sledují naturalistické odhalení podstaty pohlavního života. U pedagogů dochází k zajímavému posunu v názorech na samotnou realizaci v tom smyslu, že hromadné formy výuky nepatří vzhledem ke značným individuálním rozdílům mezi nejoptimálnější vyučovací metody. Diskuse spojené s pohlavní výchovou otevřely prostor pro řešení otázky koedukace ve výchově. Jen pro úplnost je možné uvést, že v Československu byla koedukace zaváděna do škol postupně, a to od roku Nejvíce byla prosazována v obecných školách, kdy z celkového počtu obecných škol bylo k koedukovaných (smíšených) celkem škol (tj. 91,6 %). Nejstarším evropským koedukačním ústavem byla vyšší soukromá škola Palmgrenova (Palmgrenska Samskola) ve Švédsku, založena 16. října Postupně prosazování koedukace do škol nahrávalo" myšlence prosazovat pohlavní výchovu v prostředí školy. Je však třeba mít stále na zřeteli, že v této oblasti se v dané době prosazoval vliv katolické církve a pochopitelné zde byl i silný vliv společnosti na posílení instituce rodiny. Z těchto základů vycházely i některé představy o cílech a poslání samotné pohlavní výchovy, např. K. Štech (1920, s. 21) uvádí, že cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství, neboli jediné přirozené formě pohlavních styků, které je podmíněno pohlavní abstinencí před sňatkem." Na lékařské platformě se začínají rozvíjet nové vědní obory - sexuologie 32

9 a sexuální psychologie, které významně přispívají k odstraňování mnohaletých tabu kolem lidské sexuality. Celosvětový trend vedl k vytvoření mezinárodního seskupení, vzniká tzv. Liga pro sexuální reformu (1920) a následné Světová liga pro sexuální reformu (1928), jejímž členem se kromě dalších zemí stává i Československo. Ještě téhož roku je na kongresu v Kodani přijato deset bodů, z nichž je pro sexuální výchovu nejdůležitější bod: Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta." V duchu této myšlenky je sexuální výchova v období mezi oběma světovými válkami chápána a zároveň i realizována. To znamená, že hlavním cílem je osvětová činnost, která se uskutečňuje i na školách, ale jen zřídka v koedukovaných skupinách. Specifickým znakem je realizování osvěty samostatně pro chlapce a samostatně pro dívky. Působí zde ještě jeden významný faktor, kterým jsou filozofické názory a autorita tehdejšího prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který orientuje problematiku pohlavní výchovy výrazně do roviny mravní: Cílem našeho pohlavního vývoje je čisté manželství, postavené na základech mravní čistoty" (Masaryk, 1924, s. 7). Poněkud jiný přístup a jiné cíle formuloval významný sovětský pedagog tehdejší doby A. S. Makarerrko (1953, s. 68), který považuje pohlavní výchovu za jednu z nejtěžších pedagogických otázek. Jejím cílem je, aby pohlavní život působil potěšení jen na podkladě lásky a aby své potěšení, své lásky a svého štěstí docházeli v rodině... Cílem všech rodičů, každého otce a každé matky, musí být, aby budoucí občan nebo občanka, které vychovávají, mohli být šťastni jen v rodinné lásce a aby také jen v této formě mohli hledat radosti pohlavního života." A. S. Makarenko pohlavní výchovu vnímá jako prostředek k vytvoření spokojeného manželství s cílem založit rodinu. Současně se pokouší, obdobné jak k tomu dochází u nás, pohlavní výchovu rozšířit o mravní výchovu. Zdánlivé logické vyústění, ale musíme mít na zřeteli, že ve stejné době se v intelektuálních kruzích poměrně hojně propagovaly myšlenky tzv. volné lásky, které měly své kořeny v názorech jednoho z otců komunismu B. Engelse (spis Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu). Ve 30. letech, kdy se naplno projevují průvodní příznaky hospodářské krize, přechází postupně pohlavní osvěta v osvětu sexuální. Dochází k rozevření diskusních témat majících vztah k lidské sexualitě. Objevuje se tzv. komerční sex, erotická literatura, z historie erotiky, prostituce atd., ale také odborné studie. Pro rodiče a dospívající mládež se vydávají populárně naučné publikace. Vyvrcholením přístupů k pohlavní osvětě byl projekt ovlivněný bezesporu upřímnou snahou vedenou Z. Záhořem. V časopise Národní Osvěta začíná od roku 1929 vycházet na pokračování jím vedená populárně naučná rubrika pod názvem Výchova k rodičovství'. Stal se též autorem celé řady dalších publikačních počinů, ale jeho největším přínosem bylo nastínění koncepce soustavného plánu převýchovy všech 33

10 Stati a zprávy z výzkumu vrstev národa". V této souvislosti si Z. Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále konkretizuje. Například za pomoci spisů pohlavné poučných pro mládež" oslovit zmiňovanou věkovou kategorii. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů, filmů a divadelních představení působit na výchovu širokých vrstev lidových". Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet vedle odborné průpravy učitelstva" prostřednictvím učitelských ústavů, příruček, pro aktivní učitele i organizace zvláštních kurzů. Celý plán realizace pohlavní výchovy (Knihovna pohlavní výchovy) byl koncipován Z. Záhořem tak, aby oslovil všechny cílové skupiny, to znamená: rodiče, mládež, učitele a odbornou veřejnost. Zmiňovaná knihovna měla šířit znalost pohlavní výchovy, povznést názor na pohlavní život pokřivený staletou výchovou ke lži a přetvářce" a vyzvednout posvátnost lásky, rodiny, otcovství a mateřství. Celý projekt se měl uskutečnit v několika etapách a celou výchovu ve své podstatě akcelerovat. Postupně mělo dojít k: 1. poučení mládeže a dorostu, 2. poučení rodičů, 3. poučení všeobecné veřejnosti, 4. odborná průprava učitelstva. Pro každou ze zmíněných cílových skupin vydal Záhoř publikace. Pro učitele: Rukojeť výchovy k rodičovství na školách (1929) Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže (1930) Pro rodiče: Výchova k rodičovství (1931) Pohlavní výchova v rodině. Čítanka pohlavní výchovy I. Jak vzniká život. Čítanka pro výchovu k rodičovství (1931) Na posledně jmenovanou publikaci navazovalo celkem pět stejnojmenných publikací, které se soustředily na jednotlivé cílové kategorie. Druhý díl byl určen mládeži do 10 let, další díl mládeži od 10 do 12 let, čtvrtý díl byl určen hochům ve věku let, pátý díl byl naopak určen dívkám od 12 do 16 let. Následují ještě dvě publikace s názvem Pohlaví - Láska - Rodičovství (určeno dívkám od 12 let) a Pohlaví - Láska - Otcovství (určeno hochům od 15 let). Pro mládež od 16 let byly vydány následující knížky: Význam a podstata lásky (Z. Záhoř) O lásce, manželství a dítěti Láska. Cyklus obrazů Krása lidského těla. Cyklus obrazů Pro širokou veřejnost a odborníky (do roku 1931 byly vydány celkem čtyři publikace): Přítel, či nepřítel? Poučení pro hochy (M. Exner). Pohlavní život před sňatkem. Pro mladé muže (M. Exner) Mnohoženství a jednoženství (T. G. Masaryk) Žena - člověk (E. Svoboda) Některé prostředky pohlavní výchovy (J. V. Klíma) Z psychologie puberty a jinošství. (C. Stejskal) Pohlaví a společnost (H. Ellis) Pohlavní život dítěte (A. Moll) 34

11 Pro úplnost je zapotřebí poznamenat, že všechny publikace vydalo oddělení YMCA v Praze. Na druhé straně je nutno také vnímat mediální" vliv na vytváření názorů k rozličným problémům spojených právě s pohlavní osvětou. Příkladem může být ukázka z knihy Praktický rádce u pohlavní výchovy mládeže (1931) ve vztahu k otázce onanie. Na dotaz v tisku ve znění moje přítelkyně mne upozornila, že můj llletý chlapec má kruhy pod očima, že tedy jistě onanuje a že mu hrozí zblbnutí", autor odpovídá následovně: Kruhy pod očima nejsou bezpečným příznakem. Onanii zjistíte jen přistižením nebo doznáním dítěte. Zblbnutí se bát nemusíte. To jsou povídačky. Ovšem, je pravda, že onanie, zejména je-li horlivě prováděna, působí v dítěti duševní rozvrat, hubí je tělesně, hlavně nervová soustava jí trpí." Za zmínku stojí i poznámka Z. Záhoře (1924, s. 9) o případném uvažování o změně názvu z pohlavní výchovy na výchovu k rodinnému životu". Předkládaná koncepce ještě předpokládala vydávání vědeckých spisů z oboru pohlavní výchovy. Jak uvádí Z. Záhoř (1924): jakostí pohlavního života národové se povznášejí nebo hynou. Boj proti tmě, neřestem, pohodlí, šabloně, tuposti musí být stále bojován, a kde ho není, tam nastává hniloba a rozklad. Jen vykořeníme-li blud 0 nízkosti pohlavního života, povzneseme-li názor o něm, naučíme-li správné duševní 1 tělesné životosprávě, zjednáme nezbytnou podmínku pro jeho očistu. Pohlavní výchovou potíráme tisíciletou lež, tisícileté pokrytectví, které podlamuje národní zdraví i národní povahu. Zavedením pohlavní výchovy budeme jednat v duchu svých dějin, v duchu svých předků, jimž hájení a držení pravdy bylo nejvyšším cílem." Závěr Období od druhé poloviny 19. století až do 20. a 30. let minulého století se vyznačovalo hledáním přístupů k řešení pohlavní výchovy a výchovy k rodičovství. Tím došlo k utvoření prvního uceleného systému (Z. Záhoř), který se dál rozvíjel v období po druhé světové válce a v podstatě byl částečné realizován v současnosti v obsahu školních vzdělávacích programů. LITERATURA CÁCH, J DVOŘÁK, K.G.A. Lindner a jeho odkaz dnešku. Praha : SPN, FOREL, A. Pohlavní otázka. Praha : Sfinx, JANIŠ, K. ml. Vybrané kapitoly z dějin výchovy. Opava : SU v Opavě, ISBN CHLUP, O., KUBÁLEK, )., UHER, J. Pedagogická encyklopedie. II. díl. Praha : Novina, JANIŠ, K. Malá úvaha o vývoji a perspektivě sexuální výchovy. 6. Celostátní kongres k sexuální výchově v ČR. Praha : SPRSV, 1998, s LANDSMAN, Z. Raději o rok dříve než o hodinu později. Praha : KPÚ,

12 Stati a zprávy z výzkumu MAKARENKO, A.S. O výchově dětí v rodině. Praha : SPN, MASARYK, T.G. Mnohoženství a jednoženství. Praha : Domovina, NÁPRSTEK, F. Chceme socialistické školství v Československé republice! Praha, In SOMR, M. Antologie k dějinám školství a pedagogiky. II. díl. Praha : MŠ ČSR, 1987, s Ottův slovník naučný. 7. díl. Praha : PANÝREK, D. Život muže a ženy v lásce a manželství. Praha, Podání Spolkové rady Pedagogického muzea Komenského o pohlavní výchově mládeže. Praha : nakladatel a rok vydání neuvedeno. ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha : Voleský, ŠTEKL, M. Výchova k rodičovství. Plzeň : PdF, ZÁHOŘ, Z. Plán pohlavní převýchovy národa. Praha: Koči, 1924.