Referát: Rozhovor: V PRODEJI OD 16. BŘEZNA 2009

Transkript

1 PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE V PRODEJI OD 16. BŘEZNA Referát: Rozhovor:

2

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Denně nás sice kdekdo přesvědčuje, že nám do života přinese tu pravou kvalitu, případně trvalé hodnoty, ale pravda je jiná. Je načase si přiznat, že nás obklopuje brak. Tedy nic proti romantickým šestákovým ikonám, milému retro kýči, co časem získal patinu a nostalgické kouzlo. Proti takovému braku lze těžko něco namítat, má svou poesii a nezastupitelnou funkci. Kdo by si čas od času nechtěl odpočinout v jednoduchém světě, kde ženy jsou krásné a povolné, padouši sveřepí, policisté neochvějně bojující za spravedlnost a hrdinové vždy vítězí. Cliftonky, rodokapsy i Pulp Fiction jsou dnes už léty prověřené hvězdy žánru. A co teprve Váchalův Krvavý román! Každý máme zkrátka svůj oblíbený kýč či brak, kolega Stern nedá dopustit na normalizační pop, já se slzou v oku vzpomínám na hrající si koťátka, stálice televizních přestávek, jež patřily k tomu nejlepšímu v tehdejším programu. Tak jako poctivá detektivka má pevné místo na nočním stolku nejednoho duchovního titána, bez inspirace pokleslými žánry by vysoké umění už dávno zašlo na úbytě. Nic nepotěší tak jako přímočará zápletka završená jednoznačným rozuzlením. Všechny kampaně za vymýcení braku se vždy míjely účinkem a byly neklamným znamením, že poměry přituhují a je načase hledat přívětivější kout k životu. Vedle bezelstné varianty ale existuje i notně potměšilý brak, který se nám vnucuje, aniž bychom o něj stáli. Seriózní noviny naplněné bulvárem, špekáčky nastavené sójou, prázdná manýra tvářící se jako umění a politici slibující prosperitu a bezpečí místo skutečných řešení se nás snaží neustále ošálit a upomínají na původní význam slova brak, tedy zmetek. Občas by se přeci jen hodila nějaká ta opravdová hodnota, od které nám brak slibuje odreagování. Nejspolehlivější je vydat se do přírody, nekonečného zdroje inspirace pro všechny milovníky kýče. V pátek ve 12:43 začíná jaro a já se těším, že i letos budou barvy náležitě syté, pupence nalité a líhnoucí se mláďátka roztomilá. Alexandr Budka SPOJENÍ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 Nové Město, tel.: sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: FALEŠNÁ SLOVÍČKA O JARU /Stern/ Pošli to dál FILM /Kolář/ 4 5 dějiny přítomnosti: HOLOCAUST FASCINUJÍCÍ I UNAVUJÍCÍ /Strobach/ ~: CO VYPRÁVĚLY NAŠE BABIČKY /Kolářová/ kultura: DIVADLO /Drábek/ 21 BRAK ŽIVOT V BRAKU /Novotná, Havlín/ 6 7 reportáž: TAK TROCHU JINÁ RALLYE /Kreuz/ Ilustrace na obálce: Jan Kříbek komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/ křížovka 22 uličníci: PYTLÁCI V PRAZE /Vosáhlová/ referát: KARTA JMÉNEM OPENCARD /Havlín/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ 8 9 rozhovor: ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ /Krausová/ kultura: LITERATURA /Marečková/ HUDBA /Veselý/ světozor: NORMAL IS UNBEARABLE /Keglevic/ Až při jarní procházce lesem potkáte tlupu skřetů, zachovejte klid. Je to jen trochu bizarnější náhradní identita, kterou si vaši spoluobčané zvolili. Proč se někdo cítí být klingonem, někdo buddhistou a někdo mluví plynně lakotsky a tráví každý víkend v týpí? BRAK TYGR JEŠTĚ ŽIJE /Stern/ 23 SMS a y: BRAK VRAŽDA NA HILLARY ROAD /Křížková, Toy_Box/

4 Autor: Jan Stern FALEŠNÁ SLOVÍČKA O JARU Drazí rozjívenci, tak tu máme jaro. Pro fejetonistu úlevné zjištění. Možná víte, že existují fejetonisté, kteří píší fejetony jen a pouze o jaru, neboť si nemohou pomoci. Ale nebojte se, já vás ušetřím veškerých cukrbliků typu pupeny pučí, bradavky se tyčí, ba dokonce vynechám ještě chlípnější, byť zdravovědou maskovanou variantu sukně se zkracují, vaječníky trpí. Ostatně, ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nemohu vůbec ručit za jarní počasí, a tedy ani za pupeny, bradavky či minisukně. Můj záměr je dnes mnohem vážnější. Jistě víte, že existují jaro-fanatici a jaro-skeptici. Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem zkrátka jen jaro-realista. Proto bych chtěl zcela nezaujatě zhodnotit, jaké nám jaro přináší výhody a nevýhody. Nic si nezastírejme: jaro, to je lavina problémů. Povodně, nevyzpytatelné přeháňky, záludně číhající bláto, probuzená havěť, senná rýma, koordinovaný útok alergenů, návrat hlučícího ptactva, sadistické excesy velikonoc, související cholesterolový útok na naše cévy kvůlivá nadspotřebě vajec, mobilizace obranných složek kvůli padesátihlavým davům fanoušků fotbalové ligy a každý z vás by jistě sám hravě doplnil tuto řadu katastrof o kupičku tragédií osobních. Těch pár pozitiv, jakým byl pro nás vzdělance kdysi kupříkladu Měsíc knihy, během něhož jsme mohli bez obav manifestovat svou největší životní vášeň, smetla doba. Teď máme Měsíc internetu, patrně proto, aby se porno lépe šířilo a lidi bláznili ještě více. Ano, samozřejmě, že jaro nemá alternativu. Představa, že bychom se jaru vyhnuli je zcela falešná a fantaskní, nikdo snad nemůže říci, že by ji někdy z mých úst slyšel. Ale jde o to, abychom jednoho dne nezjistili, že jsme kvůli jaru ztratili svou identitu, kterou jsme tak bolestně ukovali během zimy, kterou samozřejmě nechválím, i já sám učinil mnoho ku jejímu zahnání, především pak sveřepým čekáním, ale jistě si rozumíme. Jaro dnes chválí všude a každý. Ale podívejme se na argumenty těchto pánů chvaličů trochu podrobněji. Prý se na jaře probouzí život. Tak na to, přátelé, může skočit jen ten největší naiva. Cožpak jsme byli dosud mrtví? Cožpak v dobře vytopených domech neodehrávaly se lecjaké hrátky i během zimy? Cožpak jsme dnes a denně nenaráželi kolem sebe na havrany, kapry v kádích, čiperné viry a bakterie (chcete jim snad odebrat status života?) či neochvějně se zelenající jehličnany (ano, vím, budete mi jistě oponovat výjimkou modřínu, ale uznejte sami, jestli už to není trochu vyčpělý argument). Další oblíbenou fanglí jaromilných tokačů a cukrblikačů je růst teploty a z toho plynoucí údajné erotické napětí, jež má být snad jaksi plodné. Tak za prvé: růst teploty není vůbec jistý a nijak zaručený. Nějaké ty dva stupně, které přihodí průměrný březen ve srovnání s mírným únorem, jsou zcela směšné. Za druhé: opravdu si ti, kdo tolik oslavují hic, jsou tak jisti, že sandály jsou o tolik více sexy než dobře naleštěné kozačky? Já myslím, že sami cítíte v této věci dost velkou pochybnost! A to vůbec nechci otevírat otázku, jak moc sexy jsou muži v bermudách s chlupy trčími z jejich lýtek na všechny strany. Ženy jsou dnes zastrašené propagandistickou mašinerií, ale kdyby mohly mluvit otevřeně, jistě by vám řada z nich přiznala, že muže v beranici a montgomeráku si snad lze vážit, ale již s odhozením této první zimní vrstvy začíná mužský sex-appeal nebezpečně korodovat. A konečně je tu ona údajná plodnost. Podívejte: já sám se narodil v září, a to po zcela regulérních a konzervativních devíti měsících, nikoli po dnes módních sedmi, jimiž si soudobí rozmazlenci vynucují pobyt ve státem dotovaných inkubátorech. Na prstech dvou zdravých rukou lze tedy spočítat, že leden se pro mé rodiče stal zcela postačujícím plodným obdobím a nepotřebovali k tomu souhlas jakéhosi superročního období, nečekali na přitakání z jakéhosi centra plodnosti, za nějž se jaro bezostyšně vydává, ačkoli každý ví, že říje je u člověka jen věcí vůle a šikovnosti. No a pak tu je ten nejkomičtější z komických výšplechtů jarouky: prý že se nám konečně vrací sluníčko a s ním optimismus a serotonin do mozku. Tak vážení, k tomu musím již zcela autoritativně profesorsky podotknout: slunce nikam necestuje, je zcela jednoznačně prokázáno, že stojí na místě, cesta Země po eklipitice, ba ani některými poťouchlíky tolik vzývaná módní precese, nemá na Slunce prakticky žádný vliv, a chcete-li to říci úplně natvrdo: toto Slunce za několik miliard let stejně vyhasne, a pak jsem vážně zvědavý, co budou ti dnešní sluníčkáři říkat, jakými kličkami budou omlouvat to, že nám tady propagovali ten pyšný sluneční projekt a dokonce nám namlouvali, že se nám každý rok vrátí. Zkrátka a dobře, pokud bych měl shrnout svůj dnešní apel a vypíchnout jeho jádro, pak zcela kategoricky prohlašuji: neustupujme jaru. A zvláště tedy za ty kozačky bych se přimlouval tak nějak osobně, přesněji za nás disidenty-fetišisty. 4

5 GUANTÁNAMO, VOL. II Fanoušci nového prezidenta USA Baracka Obamy budou muset krotit nadšení. Mezi marketingem naděje a každodenní politikou se totiž objevuje trhlina. Obama kandidoval jako anti-bush. Sliboval do roka zavřít Guantánamo, které označil za ostudu Spojených států, chystal se zrušit šedou zónu bez práva, ve které se nacházejí zatčení v rámci války proti terorismu a kritizoval neochotu bývalého prezidenta stíhat přestupky agentů. Po dvou měsících v Bílém domě se ale zdá, že změny budou jen pozvolné. V posledních dnech se vrší náznaky, že Obamova antiteroristická politika bude té Bushově nakonec podobnější, než se čekalo, napsal německý Die Zeit. První indicií je zpráva o podmínkách na Guantánamu, kterou si Obama vyžádal hned druhý den u žezla. Ačkoli ochránci lidských práv upozorňují na přežívání v samotkách bez oken, podle narychlo spíchnutého materiálu admirála Patricka Walshe probíhá vše v souladu s ženevskými konvencemi. Zajatcům, kterých je momentálně 245, pouze navrhuje vyjít vstříc a nechat je spolu častěji komunikovat. Od nové vlády bychom čekali víc, stěžují si aktivisté. Další se obávají, že mírná zpráva je prvním krokem k prodlužování americké ostudy i v dalších letech. Jedním z důkazů jsou prohlášení týkající se zajateckého tábora v afghánském Bagramu, který zůstává v porovnání se svým kubánským bratrem mimo pozornost médií. Zhruba šest set vězňů žije na neoficiální americké základně ve výrazně horších podmínkách než jejich kolegové z Guantánama. A na rozdíl od nich nemají možnost odvolat se k justici. Obamova vláda na tom nic měnit nehodlá. Přejímá tím Bushovu politiku, držet vězení mimo právní systém, tvrdí Jonathan Hafetz z Americké unie pro občanské svobody. Zastánci politiky věznění na dobu neurčitou obhajují tábor tím, že na něm platí válečné právo. To je ale sporné. Na Bagramu totiž nejsou vězněni jen lidé odchycení s kalašnikovem v ruce v afghánských horách. Mnoho z nich bylo uneseno z domovů, zaměstnání a ulic po celém světě. Obama sice může tábor na Kubě nechat zavřít, ale co si o tom myslet, když si nechá druhé Guantánamo v rukávu. Ze slibované změny s velkým Z tak mohou mohou zbýt jen rozpaky. Tomáš Havlín KDE SE VZAL, TU SE VZAL, JE TU KOČKA KRÁL Je to jako z dětské říkánky. Včera ho kromě pár podnikatelů, politiků, mafiánů a novinářských investigavců nikdo neznal. Dnes o něm neví jen málokdo. Respektive o nich, protože celá rodina Kočků zřejmě velmi úspěšně pronikla do spletitých struktur státního úředního království. Na začátku byla zpráva Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu z roku 2006 známá jako Kubiceho, ve které v neblahých souvislostech vystupovali Kočka starší a poslední expremiér. Že se Paroubek stýká s rodinou Kočků, jež podniká s Andrejem Korpljakovem, jehož za vlivného mafiána označily samotné české tajné služby, vadilo před volbami i tehdejšímu předsedovi ODS Mirku Topolánkovi tak, že se proti tomu na veřejnosti tvrdě ohradil. Pak byl brutálně zavražděn Kočka junior na oslavě pořádané právě Paroubkem a vyhořela část pražského Výstaviště. A náhle se ukázalo, že šarmu rodiny Kočků, která již čtyřicet let kraluje kolotočům a cukrové vatě na Matějské pouti, nedokáží odolat ani politici z ODS. Zjistilo se, že otec rodu má své slovo i u firmy Incheba, jež si za velmi výhodných a dokonce čím dál výhodnějších podmínek pronajala slavný výstavní areál od pražského magistrátu. Na začátku března se v médiích objevilo, že přes společnost MEXX Reality spolupracují současné Ministerstvo vnitra (Ivan Langer) s Janem Kočkou, bratrem zastřeleného Václava a Ministerstvo zemědělství (Petr Gandalovič) pro změnu váže spolupráce s jeho firmou Prostor. A to je jen co víme. K větší citlivosti na jméno Kočka mezi výkvětem naší politické scény bylo ale nutné jedněch voleb, brutální smrti a požáru, jinak bychom nevěděli nic. Kdopak je tu potom král? Martina Křížková KDO PŘIZPŮSOBÍ PŘIZPŮSOBENÉ? Halasná urputnost, se kterou se v posledních měsících v českém mediálním a společenském prostoru prosadily magické slovní formule nepřizpůsobivý a neplatič mohla uniknout jen málokomu. Je přitom veřejným tajemstvím, že novináři stejně jako politici používají toto instantní spojení zhusta v situacích, kdy píší a mluví o Romech žijících v sociálně problematických místech. Možná pochvala za elegantní úkrok od nepříjemného stereotypu však není na místě. Zvlášť, když zdánlivá politická korektnost zakrývá spiklenecký konsensus o pravém významu zaručeně čistých slov, a ospravedlňuje tak i existenci výroků a názorů, ze kterých při domyšlení naskakuje husí kůže. Také ne každý, kdo žije třeba na problematickém sídlišti, je Rom a rozhodně ne každý Rom je neplatičem. Až neuvěřitelně pak působí nerozlučné spojení termínu neplatič a nepřizpůsobivý dlužníkem byl někdy v životě asi každý a neplatit se dá leccos, těžko ale z jakéhokoliv dluhu (případně zkrátka z chudoby) usuzovat na sociální nepřizpůsobení. Za pozornost stojí i významová podstata oblíbeného sousloví nepřizpůsobivý občan, které propast mezi Romy a bílou majoritou ani nezakrývá, ale naopak otevírá její novou, netušenou dimenzi. Ten, kdo se nepřizpůsobil, je přeci zákonitě jiný, nepatří mezi nás, protože mu některé podstatné rysy chybí... Ke ghettům prostorovým, kdy oni žijí jinde a jinak než většinová, správná společnost, se tak zdatně přidává i vyloučení jazykové, které už dost jasné oddělení spořádaného my od nebezpečného oni jen podtrhuje. Není přitom od věci se také ptát, co se za oním magickým přizpůsobením schovává. Znamená-li nepřizpůsobení krajní, dokonce nebezpečnou polohu, pak přizpůsobení musí být zákonitě polohou středovou, bezpečně průměrnou. Odpor k nepřizpůsobivým se v tomto světle ukazuje jako projev nesnášenlivosti k odlišenostem od většinového postoje. Dějiny tlaku k průměrnosti jsou koneckonců bohatou součástí lidské minulosti, většinou však překvapivě nestojí zrovna v dobrém světle. Zuzana Brodilová 5

6 ŽIVOT V BRAKU BRAKEM A KÝČEM SE OBVYKLE ROZUMÍ POKLESLÝ ŽÁNR NEBO PSEUDOUMĚNÍ. NA VÝRAZNÉ, ALE KULISOVITÉ OBRYSY BRAKU A SLADKOBOLNOST KÝČE OVŠEM NARÁŽÍME NA KAŽDÉM ROHU. NÁŠ PRŮVODCE NAZNAČÍ, KOLIK DRSNÝCH KOVBOJŮ ČI PŮVABNÝCH PRINCEZEN MŮŽEME POTKAT DENNĚ VE ŠKOLÁCH, POLITICE ČI V MÉDIÍCH Představme si typický kýč a příkladný brak. Pro kýč si navoďme melodii písně Štaidla a Svobody Lásko má, já stůňu. V kýči jsou především jasné role a vztahy: král, který pýchu pochopitelně jen hrál (kladné postavy nemohou být pyšné doopravdy!), den je poklidný a sen ošidný. Slabá dívka versus mocný král ochranitel, kterého pokoří svou krásou Dobro je v kýči stoprocentní, právě tak jako zlo, černá a bílá jsou syté, právě tak jako červená a růžová. Podstatné je dojetí. Stavem, který chce kýč navodit, je slovy Milana Kundery dojetí z vlastního dojetí. Vyslancem braku budiž Rambo, který se v jedničce vrací z Vietnamu stejně jako Odysseus z obléhání Tróji. Ve Spojených státech, jeho Ithace, ho ale na rozdíl od antického reka nečeká ani Penelopé ani synek Telemachos. Spolubojovník z džungle je po smrti a náš veterán se vydává na potulku. Kolize s autoritou na sebe nenechá dlouho čekat. Vesnický šerif nemá pobudy v lásce, i když jsou neškodní, a kolesa nespravedlivé policejní šikany se tak roztáčí naplno. Rambo prchá do hor, ale ani tam ho horliví čmuchalové nenechají být. Psi už štěkají na úpatí Pod brakem si obvykle představíme něco pokleslého, ale vhodnější kritéria jsou po ruce. V Rambovi je především všechno jasné a odkryté jako Mackova facka. Máme zde jasně vymodelované postavy. Klaďase v podobě zneuznaného zeleného baretu ovenčeného metály i padoucha, který sice nešetří siláctvím, ale pod ostřím Rambova tesáku se mění v blekotající sulc. Gesta a pohyby hlavních hráčů jsou výrazná. Automaticky reagují na zjevné okolnosti. Rambo se v jednu chvíli klepe zimou, v druhou už párá jakousi plachtu a s pomocí motouzu z ní vyrábí improvizovanou halenu. Není zde žádné místo pro skrytost, rafinovanost a mizí i nutnost přemýšlet. Nejlepší definici braku tak nakonec podává jeho královna Britney Spears, která v jednom songu (shodu okolností sama o sobě) zpívá: what you see is what you get. Neznamená to nutně, že máme co do činění s podívanou pro idioty. Nebo bychom za ně museli považovat i milovníky antických tragédií, kterým se Rambo může směle rovnat. Před námi se rozvíjí morální drama s jasně vyprofilovanými hrdiny extrémních gest. Každý mu rozumí, protože každý nějak chápe hodnoty a emoce, které postavy ztělesňují: pocit nespravedlnosti, zneuznání, zlosti i beznaděje. Mučení na policejní stanici prostříhané vzpomínkami na vietnamské zajetí zastupuje kolizi, očistné rozuzlení zase přináší závěr s pohledem na veterána, který se z berserka mění v beránka, vzdává se policii a nadává na válku. Nakonec i poslední znak je společný: stejně jako se v antických dramatech dnes už těžko rozpoznatelně zrcadlí společenské a politické pohyby své doby, je i Rambo výkřikem hlubšího problému. S otázkou, jak zapojit veterány do společnosti, aby nezabíjeli sebe nebo své blízké, se Američané potýkají dodnes. Je to sice výkřik schématický a jednoduchý, ale o to více srozumitelný, zasahující a zapamatovatelný. Je to brak. TITULY NA LEASING Akademické tituly se stávají nepostradatelnou společenskou pomůckou. Na vejšce záleží, přesvědčuje nás jedna z reklam v metru a má pravdu v celé řadě oborů, ve kterých ještě před pár lety nikdo titul bakalář nepožadoval. Vzniká tedy celá řada vysokých škol, které fungují 6

7 Autoři: Andrea Novotná a Tomáš Havlín CITOVÉ VYDÍRÁNÍ KULT OSOBNOSTI DĚTSTVÍ JAKO SYMBOL NEVINNOSTI A NADĚJE STYLIZACE DO TAJEMNA FOTO: VÝRAZNÝ, ÚSEČNÝ TITUL, KOMBINACE VZNEŠENÉHO A NÍZKÉHO spíše na principu leasingu: několik let splátek a (někdy) docházky a na konci padá do klína produkt v podobě akademického titulu. Z kultury diskuze, otevřeného poznávání a akademické úrovně zbývá v brakových školách pouze on. Studentům musíme trochu lichotit, i když jsou úplně nemožní, říká nejmenovaný vyučující na pražské soukromé vysoké škole. Jednou jsem celou hodinu vykládal o kolonizaci Belgického Konga a v úplném závěru se jedna studentka přihlásila s dotazem, kde že je přesně v Belgii to Kongo Neplatí ovšem, že soukromá škola rovná se brakové vzdělání a státní škola vzdělání hodnotné. I mnohé soukromé vysoké školy, zejména některé z těch, na nichž probíhá výuka v cizích jazycích, pouze neprávem doplácejí na špatnou pověst svých jiných privátních sestřiček. A naopak, některé obory na prestižních státních univerzitách představují přesně stejné produkty odpadkového vzdělávání, jako jsou ty, za něž nepříliš schopným mládežníkům platí jejich rodiče těžké peníze na soukromých univerzitách. KLAUS JE Z MARSU, HAVEL Z VENUŠE Politiku bez kýče a braku si lze těžko představit. Dobře to známe z propagandistických plakátů totalitních režimů a diktatur. Vůdce nese malé dítě, jásající davy dělají stafáž diktátorovi to vše máme prokouknuté. Jazykovědec a společenský kritik Noam Chomsky ale upozorňuje, že demokracie na tom nejsou s propagandou o nic lépe. Jelikož umožňují svobodu, potřebují ji dokonce ještě více než samotné diktatury, které mohou člověka přinutit. Na využívání braku a kýče pro přesvědčování voličů se už specializuje oblast nazvaná příznačně politický marketing. Dávno před tím, než ji někdo pojmenoval, se její postupy uplatňovaly v praxi. Můžeme si to ukázat na třech předních polistopadových politicích. Zatímco Klaus a Zeman reprezentují politický brak, v Havlovi filozof Petr Rezek rozpoznal ještě v době, kdy oba byli disidenti, předního představitele politického kýče. Klaus a Zeman přeskakují laťku braku především výraznou mužskou stylizací. Zeman ji podtrhuje hraním na plebejce a nevybíravým slovníkem (každá svině najde svého řezníka), Klaus důrazem na svou silnou roli profesora a ekonoma a popisem vlastních činností a gest (velmi se mračím mažu si vás z mobilu ). U Havla se kýč projevuje zejména barvotiskovým moralismem: zlo, proti kterému stojí, je bezvýhradným zlem, ať už se jedná o komunismus, Rusko nebo darebácké státy, zatímco dobro, které podporuje, je stoprocentně bílé, ať už jde o válku v Iráku, radar, kavárnu Slavii nebo novou budovu Národní knihovny. Krásným příkladem politického kýče jsou plakáty na letošní ročník festivalu dokumentů o lidských právech Jeden svět. Kult známé osobnosti a jejích zásluh se zde snoubí s využitím dětí, které signalizují nevinnost a naději. Průvodní heslo Před 20 lety jste přišli do svobody, teď ukažte, jak s ní umíte naložit představuje apel, který citově vydírá vděčností k minulým zásluhám. PRODUKTIVNÍ BRAK Zdálo by se, že umění hraje ve vztahu k braku a kýči roli oběti. Je jím zastíněno, brak a kýč také leckdy se zpožděním vykrádají původně inovativní umělecké postupy, zplošťují je a banalizují. Jenže určitý typ umění si s brakem také dokáže hrát a vzít jej jako zdroj inspirace. Když avantgardní básníci a malíři zkoušeli vytvářet umění osvobozené od konvencí, často se učili od pokleslé zábavy jejich doby: cirkusů, černých a gotických románů, šestákových lidových říkaček. Za brak byl dlouhou dobu pokládán komiks, současná doba zněj udělala žánr na pomezí literatury, výtvarného umění a románu, který dokáže spojením vyprávění a stylizovaného obrazu udělat dojem z příběhu mnohem silnější než tradiční formy umění a kterýse v posledních letech stal i u nás intelektuální módou. Postmoderní literatura těží z upadlých žánrů dodnes. Umberto Ecco nebo Boris Akunin někdy kupříkladu dávají svým knihám podobu detektivky. V tom je následuje i český spisovatel Miloš Urban, jehož kniha Lord Mord působí z obálky dojmem beletristicky zpracované vraždy ze staré Prahy. Chyba lávky kniha budovaná na půdorysu detektivního příběhu představuje vhled do myšlenkově bohatého světa, který promlouvá právě tak o Praze konce 19. století jako o naší současnosti. 7

8 Autor: Jan Stern TYGR JEŠTĚ ŽIJE Brutální svědectví o kýči a nostalgii JE NEDĚLE VEČER. SEDÍM V KŘESLE, TŘÍMÁM OVLADAČ V RUCE A MARNĚ ZAHÁNÍM PRAJMTAJMOVOU NUDU. NA JEDNIČCE DÁVAJÍ DRÁMO-INSCENACI NADĚJNÉHO MLADÉHO TVŮRCE. VIDÍM DLOUHÝ ZÁBĚR NA PODZIMNÍ ZAHRADU A RYCHLE TASÍM SVŮJ OVLADAČ, ABY SE MI NEUDĚLALO ŠPATNĚ. NA NOVĚ TŘESKUTÁ REALITY-SHOW. CHVILKU MĚ VTÁHNE SVOU NEUVĚŘITELNOSTÍ, PAK SE VZPAMATUJI A FORMÁLNĚ TESTUJI PRIMU. DÉČKOVÝ KRIMI SERIÁL. JAK JINAK. VYPÍNÁM TELEVIZI A CHVÍLI KOUKÁM, JAK DÉŠŤ SKRÁPÍ MÉ SÍDLIŠTĚ, NA KTERÉM JSEM VYROSTL. KTERÉ MÁM VEPSANÉ V DUŠI. ANO, JSEM HUSÁKOVO DÍTĚ. Můj nedělní večer končí, tak jako mnoho jiných. Zapínám internet. Zkouším chvíli chatovat v místnosti Lesbičky a kalhotky. Moje přezdívka Sladka.Lulu však u ostatních mužů pod podobnými přezdívkami neslaví úspěch. Odcházím zfrustrován. Chvíli přemýšlím nad tím, jestli nezasunu nějaké dývko. Jenže všechno jsem viděl už stokrát. Zkouším tedy ICQ. A mám kliku. Kamarád Tomáš, ročník 1974, je online. Srdce se mi rozbuší. Vím totiž, co bude následovat. Ano, perverzní orgie. NAŠE STARÉ KAMARÁDY NEHODÍME DO SMETÍ Tomáš má pro mě už připraveny pikantní filmečky, které vyštrachal na Youtube. I on je rád, že jsem se připojil a obvyklá úchylárna může začít. Ne, nebojte se. Tomáš mi nepošle ani klípek se silonovým fetišem, ani líbající se puberťačky. Posílá mi odkaz na čtyřminutovou ukázku z jakéhosi pořadu z osmdesátých let. Zpívají Standa Hložek a Petr Kotvald. Je to božské! Jsem okamžitě v náladě. Dostal jsem svou dávku ostalgie. To je kuřba! píšu do okénka ajska, což má být cosi jako poděkování. Klip je opravdu neuvěřitelný. Péťa se Standou zpívají coververzi písničky Oh Suzie švédské skupiny Secret service (i originál je na Youtube k vidění a je to také síla). Ou Súzí, lásko z místních front, já nejsem na mamon, tvůj muž je samý bon, a tak má tě on, slyším a cosi hluboko ve mně plesá. Na klipu je něco fascinujícího, co nedokážu popsat. Dvojice zpěváků si pro tv show připravila choreografii, která nemá obdoby (fakt si 8

9 to najděte). A ten ohoz! Jakási lesklá elastická kombinéza. Neumím to popsat jinak: je to magické! Okamžitě počínám pátrat v záplavě klipů, abych se Tomášovi také něčím odvděčil. Brzy nacházím opravdovou perlu: Péťa se Standou přezpívali titulní píseň seriálu Sandokan. Tričko se Sandokanem jsem nosil, když mi bylo šest. Sandokan formoval mou představu o mužství a teď mě dostává do zvláštního extatického stavu. Na konci písně zazní jedna věta z českého dabingu: Tygr ještě žije, hlásí hlas Viktora Preisse. Tomáš na druhé straně sídliště má orgasmus. Tygr ještě žije se stane na několik měsíců heslem, kterým se zdravíme i loučíme. Tomáš vyhrožuje, že si ho nechá vytetovat na rameno. Samozřejmě kecá, jako bytostný konzervativec a volič ODS by nikdy do tattoo salonu nevstoupil. Do ráje socialistické zábavy se však noří zcela pravidelně. Cucám Jesenku! hlásí mi přítel, jak posiluje svůj ostalgický rauš. Šumák ani Sisinky pochopitelně už koupit nemohl. Tak má v lednici aspoň Kofolu a kondenzované zahuštěné slazené mléko Jesenka či Pikao, poslední zbytky starého světa na trhu. Každý má prý v této době svou drogu... JESTLI TO NEBUDE LÁSKA Ten večer byl pekelný. Z lůna bezbřehé sítě ke mně přiletěla během té ďábelské jízdy znělka Rozmarýnku (Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí...), znělka Magionu a Vegy, česká verze úvodní písně k seriálu Dva roky prázdnin (Vzhůru na palubu, loď už vyplouvá...), Děti ráje z TKM, v nichž se Michal David za boha nemůže trefit do playbacku a hymnou večera se stala píseň Jestli to nebude láska z osmdesátkové televizní klasiky Princové jsou na draka (Tam, kde je srdce, srdce a nejbližší okolí, něco mě svírá, svírá a vůbec to nebolí...). Já poslal na oplátku tátu Homolku (Ježišmarja Ludvo, to si přišel vo moc. Sparta má takovej útok teďka!...), nějaké remixy s hláškami z majora Zemana a pak jsem objevil perlu, s níž jsem si u Tomáše opravdu šplhnul. Na Youtube je kompletně k dispozici celý seriál Slovenské televize Spadla z oblakov z roku Chcete-li vidět čtyřletého Michala Suchánka, zalovte. Ty bláho, to shánim už rok, to nikdy neopakovali! hlásil mi Tomáš. Strávil u Majky z Gurunu několik pracovních dní. Nadnárodní korporaci, v níž pracuje, celkem lituji. Teď už chápu, proč vypukla globální ekonomická krize. Jestli v sobě všichni třicátníci na světě mají ten strašný nostalgický virus, tak můžeme zapomenout na ratingové podvody. Prostě nás rozhlodali Sandokanové a Majky z Gurunu. KOMUNISMUS A MODERN TALKING Pročítám diskuse pod těmi perlami a kuřbami na Youtube. Povětšinou jsou trojího druhu. Zoufalí antikomunisté zvrací, jejich pošťuchovači je provokují větami byla to krásná doba, taková pohodová! Jsem tak šťastná, že jsem vyrostla v osmdesátých letech!, a pak jsou tam pochopitelně perverzáci typu Tomáše či mě, co neřeší dobu a čepují si tu tajemnou manu z pradávných kýčů, znělek, hlášek... Všechny tři skupiny diskutérů podstatu věci nejspíše míjejí. Třetí skupina pak zcela záměrně, protože analyzovaná láska přestává být plně vzrušující. Pokud bych měl věc však přeci jen analyzovat, musel bych si povšimnout, že se celý fenomén rozpadá do dvou témat: nostalgie na jedné straně, kýč na straně druhé. Zdá se, že nemají spolu až tak moc společného. Vždyť nostalgicky tesknit lze i po nekýči, a naopak kýč přeci vzniká v každé době a v každém režimu. Zkusím tedy ty fenomény prozkoumat nejprve odděleně. Téma prvé, téma nostalgie, je bohužel velmi zpolitizované, jak dokazují i ony diskuse. Těžko se přes tuto politizaci proklestit k jádru. Za nejzajímavější názor, který jsem k tomu vyslechl, však považuji právě ten zformulovaný mým přítelem Tomášem. Když jsem ho při přípravě článku požádal o vyjádření k této věci, napsal mi: Nostalgie je něco jako onanie. Je to naprosto soukromá věc. Nikomu do mé nostalgie nic není a nikdo mi ji nebude zakazovat. Nevím, co to má dělat s politikou. Jestli je Michal David propagací komunismu, znamená to, že Abba a Modern Talking jsou propagací kapitalismu? Ať jdou všichni intoušové do háje. POP PATŘÍ NÁM! Téma kýče je ještě složitější. U něho je vachrlatá už sama definice. Sociolog Miloslav Petrusek do Slovníku mediálních studií napsal, že kýč je buď imitace originálního díla, anebo je založen na tom, že vyvolává emoce těmi nejjednoduššími prostředky. Jenže, cožpak v časech postmoderní kultury není vše tak trochu citací nějaké citace? Kopie, remix, odkaz to je přeci podstata celé dnešní kultury. A vyvolávání emocí? Není to snad obecná funkce každého uměleckého díla? Omezit tedy definici na ony nejjednodušší prostředky? To lze věru těžko obhájit, když se za vysokohodnotná umělecká díla kupříkladu vydávají tři čáry přes plátno nebo divoce rozmatlaná barva. Někdy se zdá, že naopak kýč je velmi složitým výrobkem, narozdíl od současného umění. Tomáš Kulka napsal o kýči celou knihu (Umění a kýč). Tam zformuloval to, co kdysi naznačil již Teige: kýč nikdy nevybočuje ze zobrazovacích standardů obvyklých v dané době, je z podstaty napodobivý. Jenže tím Kulka i Teige za opozici kýče vlastně určují jen avantagardní umění. Da Vinci, Rembrandt, Jirásek či Karel Čapek však také nepřekračovali nijak razantně zobrazovací standardy své doby. Byli tedy kýčaři? Kulka kýč definuje také tím, že neobohacuje diváka, že v něm nevyvolává otázky. Jenže to je také krajně ošidné. Žádný tvůrce, i kdyby chtěl, nemůže přeci jasně určit, jak bude divák s jakýmkoli dílem nakládat, co v něm toto dílo vyvolá. Natož kritik či kulturní teoretik. Jednoho z největších kulturních teoretiků, Marshalla McLuhana, ostatně nejvíce k myšlení podněcovaly reklamy či příběhy Sherlocka Holmese. Znamená to, že tím vypadly z kategorie kýče, když vyvolaly otázky? Mimochodem, pozoruhodný byl i Tomášův komentář k celé věci: Kritici a teoretici by se do popu vůbec neměli vměšovat (Tomáš použil jiné slovo pozn. aut.). Pop patří jenom lidem. Je vlastně podvratný vůči každému režimu, protože kašle na jeho ideje a obrací se jen a pouze na to věčné v nás. BEZNADĚJNĚ KRÁSNÉ, AŽ STRACH MÁŠ Co to ale je, to věčné v nás, na něž se obrací pop a kýč? Jako věrného čtenáře Sigmunda Freuda mě nakonec napadla banální, ale docela ústrojná myšlenka: to věčné je pochopitelně to dětské v nás. Článek v pouličním časopise není od toho, aby takovouhle tezi dokazoval. Pokud bychom na ni ovšem přistoupili, pak si povšimněme, že tu náhle máme spojnici mezi kýčem a nostalgií. S touto tezí bychom mohli opravdu pochopit, proč ty dva fenomény patří k sobě. Kýč oslovuje dětské struktury v naší mysli, kdežto nostalgie naše dětské dějiny. Když se ty dva fenomény spojí, dostáváme jakousi dvojitou dávku infantility. A Freud by asi dodal: zvýšenou dávku infantility lze od jisté intenzity zcela poprávu nazývat magií. Je-li to tak, pak se nám kruh uzavírá. A my víme, proč podléháme a vždy podléhat budeme. A propos, schválně jestli poznáte, čím při psaní tohoto článku duněl můj ipod. Jakoby ta písnička snad ani nebyla jen o dívčích očích, ale o všech těch bižu-perlách rozkutálených po naší duši, o nichž byl i tento článek: Když jsi pouhým všedním dnem, jsou snad míň, než čím jsou. Bezbarvé, že žasneš. Marně čekáš závrať. Ale když se střetnou se svým snem, moc mají úžasnou: být beznadějně krásné, až strach máš. Tak ahoj a dík, cesta se točí. Ale kam? Čtu jí z očí. Co je tam? Jsem tam já... 9

10 Autorky: Martina Křížková a Toy_Box VRAŽDA NA HILLARY ROAD V DOMĚ NA HILLARY ROAD JE NALEZENA DORIS LEHMANOVÁ, SNOUBENKA BOHATÉHO OCELÁŘSKÉHO MAGNÁTA PHILLIPA SCOTTA, MRTVÁ V TRATOLIŠTI KRVE. TĚLO OBJEVÍ JEJÍ PŘÍTELKYNĚ A ZÁROVEŇ SCOTTOVA SEKRETÁŘKA SLEČNA HAMILTONOVÁ. NIKDO NEVÍ, CO SE STALO, ALE NA SCÉNĚ JE OPĚT GANG ČÍŇANA FONGA. DETEKTIV MCFERRY A SERŽANT KNIGHT SE UJÍMAJÍ NEJTĚŽŠÍHO PŘÍPADU V JEJICH DOSAVADNÍ KARIÉŘE. Nechápu, proč jste nezůstala na místě až do příjezdu policie, říkal zrovna McFerry, když ho slečna Hamiltonová znova vyvedla zmíry. Místo odpovědi se jen dlouze nadechla, a pak se rozplakala. Jako vždy pohotový seržant Knight jí podal svůj kapesník a ona se na něj pokusila přes proudy slz usmát. Díky, zamumlala za chvíli, když se trochu uklidnila. Knight jí nabídl cigaretu z jejího vlastního pouzdra a škrtl zápalkou. Slečna Hamiltonová se usmála o několik stupňů zářivěji. Ruka s cigaretou se jí ale stále třásla. V té druhé svírala Knightův kapesník jako by na tom závisel její život. Omlouvám se, řekla nakonec a podívala se směrem k oknu, tedy přesně na opačnou stranu, než stál McFerry. Přemýšlel, jestli na ni vyhlídka do starého špinavého dvora s několika zaparkovanými policejními vozy, působí stejně depresivně jako na něj. Místnost na chvíli ovládlo ticho. Byly slyšet pouze zvuky z vedlejších kancelářích. Seržant Knight nakonec zakašlal. McFerry sebou trhl a slečna Hamiltonová se odvrátila od okna. McFerry nesnášel výslechy svědků, alespoň pokud se chovali tak nevypočitatelně a vypadali tak dobře jako slečna Hamiltonová. Nejenom že jste nepočkala na policii, ale ještě jste zničila deník Doris Lehmanové, obořil se na ni znova příkře. Slečna Hamiltová vypadala, že se znova rozpláče. McFerry cítil, že dostává vztek. Příliš se podobá Betty, uvědomil si. Jenomže ta se pohybovala spíše v úzkých zavšivených uličkách východní čtvrti a ne v domech, jaké stojí na Hillary Road. Měla jsem strach, řekla slečna Hamiltonová tiše a poprvé se přímo zadívala McFerrymu do očí. Všiml si, že ty její nejsou modré, jak si zprvu myslel, ale světle zelené. Bůhví proč ho to opět vyvedlo z míry, dokonce více než následující věta: A byl tam ten Číňan. Jaký Číňan?, zeptal se jí McFerry trochu nesoustředěně. Ten samý, kterého jsem potkala už ráno, když jsem šla k Doris s těmi dokumenty, vyhrkla slečna Hamiltonová rychle a dodala: ale to 10

11 už jsem všechno řekla seržantu Knightovi do telefonu. Kdybyste počkala na policii, nemusela jste.., chtěl ostře namítnout McFerry, ale pohled mu zavadil o seržantův kapesník, který slečna Hamiltonová stále křečovitě svírala ve své levé ruce. Nakonec řekl jen: To nevadí, klidně mi to můžete říct ještě jednou. Všiml si, že se na něj Knight překvapeně podíval. Když jsem našla Doris, začala slečna Hamiltonová a otřásla se. McFerry věděl, že další slzy už dnes nezvládne. Řekl proto rychle: Zavolala jste na policii, a pak? Ano, zavolala jsem 911 a řekla jim, co se stalo, pokračovala slečna Hamiltonová mírně roztřeseným hlasem. Bylo vidět, jak se snaží soustředit na jednotlivá slova. Seržant Knight se znova naklonil přes stůl a nabídl jí její vlastní cigaretu. Děkuji, řekla slečna Hamiltonová a lehce se naklonila, aby jí mohl připálit. Použila jste telefon v hale? nenechal ji dlouho vydechnout McFerry. Slečna Hamiltonová nepatrně zaváhala: Ne, ten v prvním patře. McFerry poznal, že lže, ale nechápal proč. Rozhodl se to zatím nechat být. Nahlas řekl: A pak jste utekla, znělo to spíše jako konstatování než otázka. Ne, šla jsem zpět do haly k Doris. Chtěla jsem počkat až přijede policie a nechtěla jsem jí tam taky nechávat samotnou, i když už byla.., slečna Hamiltonová se lehce zakoktala, ale pokračovala dál: všude bylo tolik krve snažila jsem se nepanikařit stála jsem v hale a přála jsem si, aby policie přijela rychle, vlastně nevím, co jsem, krátce polkla a zmlkla. Byl to šok, rychle jí pomohl Knight, dříve než se mohl McFerry nadechnout. Vděčně se na něj usmála. McFerry se zamračil. Co jste dělala potom? Někdo zazvonil, odpověděla slečna Hamiltonová a znova se odmlčela. McFerry ji rukou netrpělivě pobídl, aby nepřestávala mluvit. Nervózně poposedla na židli. Snažil se nevnímat její krátkou sukni a štíhlé opálené nohy. Věděla jsem, že to nemůže být ještě policie, nejbližší stanice je dole ve městě a nahoru to trvá alespoň deset minut, vysvětlovala slečna Hamiltonová s očima pevně upřenýma někam nad McFerryho hlavu. Šedozelené spíše, pomyslel si McFerry trochu nesouvisle. Chtěl ji mít rychle z krku. Potřeboval ven z dusné kanceláře a potřeboval se napít. Kdo to byl? zeptal se zcela automaticky. Ten Číňan, co přinesl ráno maso z jatek, řekla slečna Hamiltonová. Nevím proč, ale Doris hrozně vyděsil, odříkávala. V kolik tam ráno byl? Přišla jsem kolem desáté, akorát odcházel. Slečna Lehmanová s ním mluvila? Ano, ale nechtěla mi říct, o co šlo, byla hrozně rozrušená. A odpoledne, když jste jí našla, McFerry se na vteřinu zamyslel: mrtvou v hale, přišel znova. Otevřela jste mu? Ne, bála jsem se. Jak jste tedy mohla vědět, že je to on? Stál za dveřmi. Tak jak víte, že to byl on? zopakoval McFerry svoji otázku. Viděla jsem ho oknem z haly. Byl to on, měl na sobě takový směšný klobouk. Fongův gang, artikuloval Knight směrem k McFerrymu. I malé děti ve městě dneska vědí, jaký Fongovi Číňani nosí klobouk, poznamenal k tomu McFerry a zadíval se na slečnu Hamiltonovou s již neskrývaným podrážděním. Znovu mu připomněla Betty. Bála jsem se, že mě tím oknem také viděl a utekla jsem proto zadním vchodem pryč, dodala po chvilce do nepřátelského ticha slečna Hamiltonová. Proč jste šla odpoledne znova na Hillary Road, když jste tam byla už ráno? zeptal se McFerry náhle. Zapomněla jsem si tam šálu, byla má oblíbená, z kašmíru, chtěla jsem si jí vzít večer do divadla, říkala slečna Hamiltonová již trochu unaveně. A vzala jste si ji? zeptal se McFerry bezmyšlenkovitě. Neměla jsem čas ji hledat, odpověděla trochu vzdorně. McFerry měl opět intenzivní pocit, že nemluví úplně pravdu. Navíc mu Knight už předtím řekl, že v domě žádnou podobnou šálu nikdo neviděl. Jenomže teď se musel ještě zeptat na ten deník. Zazvonil telefon. Všichni tři se po sobě podívali. Knight ho zvedl a chvíli poslouchal. To je doktor, řekl nakonec směrem k McFerrymu a předal mu ho. ILUSTRACE: TOY_BOX 11

12 HOLOCAUST NÁS JEŠTĚ DLOUHO NEPŘESTANE PŘITAHOVAT, FASCINOVAT TAK, JAKO VŠE NEUCHOPITELNÉ A (ALESPOŇ ZDÁNLIVĚ) NEPOCHOPITELNÉ. PŘÍČÍ-LI SE NĚCO NAŠEMU CHÁPÁNÍ, MOŽNOSTEM ROZUMU, ODLOŽÍME TO MIMO NĚJ, DO SFÉRY TAJEMNA, KDE SE RODÍ MÝTY. HOLOCAUST FASCINUJÍCÍ I UNAVUJÍCÍ Holocaust má skvělý mýtotvorný potenciál a nám nezbývá, než být na pozoru kdykoliv je o něm řeč. Je dobré si vždy položit otázku: kdo nám chce pomocí holocaustu co sdělit? Holocaust, a to je nutné říci hned na počátku, také unavuje. Ve veřejném prostoru to odkazy na něj víří dlouho a intenzivně. U nás se navíc stále splácí dluh, který měl být zaviněn přehlížením tématu po únoru Takové splácení je do určité míry oprávněné, otázkou je, jestli je vždy plodné. Únava a nepochopitelnost mohou být nakonec tím, co povede v lepším případě k nezájmu, v horším přímo k negativním reakcím. PAN BISKUP A JEHO PŘÍBĚHY Na nedávných výrocích katolického biskupa Richarda Williamsona, který popřel plynové komory v Osvětimi, je zajímavé snad pouze to, že je pronesla v katolické hierarchii vysoko postavená osoba. Do jaké míry jsou tyto názory u katolíků rozšířené, nelze přesně posoudit, ale zřejmě jde o velmi okrajový jev. Williamsonovy výroky zapadají do stokrát převyprávěných příběhů a jednoduchých schémat tzv. popíračů. Ti vycházejí v západním světě převážně z řad extrémních nacionalistů a ultrakonzervativců a židovství považují buď za téma přitahující pozornost, anebo upřímně věří spikleneckým teoriím. Williamson, který patrně patří do obou kategorií, se rád a často prezentuje jako vypravěč fascinujících příběhů, které vyděsí či nadchnou, ale vždy především zaujmou tu část obecenstva, která potřebuje jednoduché návody pro orientaci v našem chaotickém světě. Již v minulosti tak ocenil například Protokoly sionských mudrců, oblíbené u nacistických ideologů, nebo kázal proti americké vládě, která se měla spiknout s médii a zapříčinit tragédii z 11. září Rád napadá také komunisty, socialisty, svobodné zednáře a obecně všechny revolucionáře, kteří se kdy postavili proti tradičním autoritám. Důležitá je konečná kompozice příběhů. Jejich jednotlivé prvky vůbec nemusejí být nepravdivé mýtus vzniká až jejich propojením (zápletkou). Budeme-li chtít Williamsona označit za antisemitu, najdeme pro to hodně důkazů. K tomu, abychom zasáhli jádro problému, si ale stejně jako u ostatních popíračů nevystačíme s nálepkou antisemitismu. Klíčový je naznačený pocit ztráty jistot a hledání spásy v jednoduchém řádu. Jestliže biskup v tomto případě mluvil o plynových komorách, mohou se zítra stejně dobře hodit svobodní zednáři či média. Po viníkovi chaosu se shánějí všechny konspirační teorie, které hledají řád a jednoduchost. Je pravda, že Židé se zde uplatňují jako materiál poměrně často. JAK JE LEHKÉ BÝT POPÍRAČEM Popírání holocaustu má ve světě dlouhou tradici. Dá se říci, že začalo už snahou nacistů zahladit za sebou stopy v koncentračních táborech na samém konci války a trvá dodnes. 12

13 Autor: Vít Strobach Popírači se opírají o argumenty zakotvené ve výzkumech prováděných s jediným cílem: dokázat předem určené tvrzení. Bývá to tak u chemických důkazů, zpochybňujících plynové komory v Osvětimi, i u zpochybnění počtu obětí konečného řešení. Manipulace s čísly je obzvlášť přitažlivá. Není a nikdy nebude možné přesně spočítat, kolik Židů bylo za války vyhlazeno. Sami historici se bohužel někdy nechávájí strhnout k handlování s čísly a pomáhají z něj dělat ústřední téma. I oni se ovšem shodují pouze na stanovení velmi hrubé škály. Ta následně představuje spolu s chybějícími prameny impuls k vlastním interpretacím a teoriím. Je přeci tak jednoduché nevěřit tomu, že se někde mohlo zabíjet v takovém množství, historické důkazy se nakonec dají najít téměř pro všechno. V této zemi jsou lidé popírající holocaust uzavřeni v poměrně úzkých komunitách extrémně pravicových skupin. Často se považují za dědice nacistického či obecně rasistického světového názoru a jejich výroky pronikají na veřejnost spíše zprostředkovaně. Pro trochu pozorného posluchače není těžké prohlédnout primitivnost argumentů a jednoduchých schémat mytologií, které používají. Vliv (nejen) českých popíračů je spíše nadsazován, hodí se totiž jako výplň mediálního showbyznysu. I když je jistě třeba mít se na pozoru, větší problém je jinde. OPRÁVNĚNÁ KRITIKA NEBO ANTISEMITISMUS? Dialog o holocaustu a obecněji antisemitismu se zjednodušuje. Myšlení lidí, jako je monsignore Williamson a patrně velká většina pravicových extrémistů, jsme načrtli výše. Jsou zde ale další zjednodušení, o které se zmíněný dialog v současnosti opírá. První se zakládá na rovnítku mezi antisionismem a antisemitismem. Z něj vzešel pojem nový antisemitismus, který považuje radikální kritiku izraelské politiky za výraz nenávisti k Židům. Problém je, že do nového antisemitismu může vedle různých Williamsonů spadnout také mnoho kritiků, jejichž hlas do dialogu patří, ale kvůli nálepce popírače či antisemity je jim neprávem odebrán. U nás se to asi nejlépe projevilo v kritice Pavla Barši, jenž si dovolil upozornit, že holocaust a antisemitismus je možné použít jako politikum z jakékoliv strany, tedy i ze strany sionistů a izraelských politiků. Druhé schéma se zakládá na rovnítku mezi Židem a sionistou, tedy člověkem chápajícím židovství jako národnost. Ve veřejnosti je posilována představa, že všichni Židé, bez ohledu na zemi, jejíž jsou občany, tvoří jednolitou skupinu hájící zájmy Izraele. Toto zjednodušení je závažné i proto, že jej spolu s antisemity sdílejí i sami sionisté. Odpovídá tedy jak různým mýtům o židovských spiknutích, tak sionistickému národnímu mýtu o jednotě všech Židů světa. Mnohým Židům je tak vnucován národně-politický program, se kterým se neztotožňují. Toto druhé schéma je přijatelnější a tím pádem i rozšířenější než různé rasistické a konspirativní antisemitské představy. Přes tuto přijatelnost je to ale schéma nebezpečné a v základech rovněž agresivní. Jde nakonec o stejný typ zjednodušení, které ve svých radikálnějších podobách vyživuje další ze stále živých a nebezpečných mýtů kolektivní zodpovědnost Židů za komunistické zločiny. Tento mýtus se přitom neobjevuje jen jako oblíbený doplněk neonacistické rétoriky. Český čtenář se s ním mohl setkat třeba v Solženicynově knize Dvě stě let pospolu a vlastně téměř kdykoliv, když dojde k diskusi o vztahu Židů a komunismu. V jednoduchosti, na kterých se schémata zakládají, je síla. Je to ale síla, které by se mělo kritické myšlení vyvarovat. JAK SPLÁCET DLUH Pokud posuzujeme identitu českých Židů podle toho, jak ji v současnosti prezentují židovské obce, je zřejmý příklon k sionismu, spojený s často nekritickým postojem vůči politice státu Izrael. Otázkou zůstává, jaká část zdejších Židů se se sionismem identifikuje a jaké jiné možnosti se nabízejí. Zbývá skutečně jen perspektiva zmizení české i evropské židovské diaspory, jak si myslí například ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát? Na takovou otázku zde není možné jednoduše odpovědět, pokusím se proto představit pouze jednu tezi... Identitu Židů po druhé světové válce nesporně ovlivňuje holocaust. Jeho prožívání v individuální i kolektivní paměti je různé, ale nepominutelné. Stal se pojmenováním pro jedinečnost konečného řešení židovské otázky prováděného nacisty. Tuto jedinečnost často podpírá prostý počet židovských obětí, které zahynuly v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Pokud bychom se ovšem na chvíli pokusili odhlédnout od čísel obětí a uvědomili si možné alternativy dějin, ve kterých by válka neskončila tak, jak skončila, mohli bychom možná uvidět konečné řešení v rozsahu, který by řešil mnohé další otázky (například definitivně romskou, polskou, ruskou, českou... a samozřejmě otázku všech ideových odpůrců). Jaký smysl má vnášet takové alternativy do dějin, které se skutečně udály? V našem případě snad k tomu, abychom mohli vyložit jedinečnost židovského osudu v souvislosti širší tragédie. To ale neznamená vynětí, či dokonce upozadění holocaustu, ale pravý opak. Připomínání holocaustu jako mnohem obecnější kolize a tragédie, které našla ve vyhlazování Židů pouze jedno z nejcharakterističtějších vyjádření, je cestou, jak splácet dluh. Vstřebání holocaustu jako identity nás všech by snad mimo jiné pomohlo udržet alternativní (tedy nesionistickou) identitu evropský Židů, která by se zde v Evropě, v České republice,... cítila bezpečně. Autor je historik. Katolický biskup si myslí, že plynové komory v Osvětimi nebyly. 13

14 Autor: Pavel Kreuz TAK TROCHU JINÁ RALLYE AČKOLIV SE JEDNÁ O ZÁVOD INSPIROVANÝ ZNÁMÝM DAKAREM, ČTENÍ O BURÁCENÍ MOTORŮ, ŠOTO- LINĚ, ČASOVKÁCH ANI KARLU LOPRAISOVI SE BÁT NEMUSÍTE. V RALLYE BUDAPEŠŤ-BAMAKO JDE TOTIŽ O AUTA AŽ V POSLEDNÍ ŘADĚ. FOTO: LUKÁŠ HLAVÁČ Mesíční krajina Antiatlasu je občas střídána oázami jako je Tafraoute. Težba soli na březích Růžového jezera, tradičního cíle Africká rallye Budapešť Bamako (účastníky zkracovaná na jednoduché B2B) má ke klasickým dálkovým závodům, jak je známe ze sportovního zpravodajství, daleko už svou podstatou. Jejím cílem je uspořádat závod, který by Afričané vítali, symbolicky by spojil oba kontinenty a také obnovil původního, nespoutaného ducha dakarské rallye. Nejde tu tedy o závodění v pravém slova smyslu spíše než lidi, kterým koluje v žilách vysokooktanový benzín, tu potkáte všemožné dobrodruhy a celoživotní cestovatele. Váš úkol je přitom jediný: přežít a dojet s humanitární pomocí (kterou veze každé zúčastněné auto) přes celou západní Afriku do malijského Bamaka dnes nás čeká jedna z nejočekávanějších částí cesty. V ranních hodinách sjíždíme z nekvalitní asfaltky a po chvíli bloudění dorážíme na začátek etapy zvané B2B Beach. Projíždíme několik set kilometrů lemovaných oceánem na straně pravé a pouštními dunami na straně levé, balancujíc mezi utopením auta a jeho zapadnutím. Tlačí nás čas. Příliv má přijít brzy, a to by mohla být osudná tečka za naším výletem. Minulý rok na stejném místě oceán doslova unesl Peugeota francouzské posádky DAKAR CHUDÝCH Registrace do u nás skoro neznámého závodu sehnal kamarád náhodně na internetu. Zapůsobil na nás sympatický komunitní rozměr akce, prakticky nulová regulace a absence pevného cestovního itineráře. Sestavení závodního týmu, který jsme s odkazem k našim společným kořenům v Mariánských Lázních pojmenovali Spa riders, bylo také hračka. S menšími obtížemi se nám podařilo sehnat i několik sponzorů, bez kterých bychom závod navzdory jeho výmluvné přezdívce Dakar chudých nezvládli. Pro potenciální účastníky podotýkám je třeba se připravit na všechny možné scénáře a rozhodně nevynechat ty nejhorší. Nám se to podařilo zčásti. S pomocí maďarských organizátorů jsme od začátku radši nepočítali a musím říci: dobře jsme udělali. Cenná tak pro nás byla hlavně jejich Roadbook s popisem cesty a instrukcemi, jak jednat se silovými složkami jednotlivých afrických zemí. Pomohla nám k hladkému průjezdu desítkami vojenských stanovišť při vyplňování jednoho z dokumentů nás celník na marocko-španělských hranicích upozorní na neuvěřitelnou věc: číslo naší SPZ se neshoduje s číslem v techničáku (o jedno místo, překlep úřadu). Kouříme několik cigaret za sebou, nadáváme všem a všemu a pomalu se s celou B2B loučíme. Po 300 metrech v Africe. Trapné. Takhle to přece nejde vzdát. Adam, jediný člen vládnoucí francouzským jazykem, vysvětluje celou záležitost šéfovi celnice. Po několika hodinách, vyplněných opětovným dohadováním s různým osobami a hodnostmi, nakonec vítězoslavně projíždíme hlavní branou. Vítejte v Africe. Ale co všechny další hranice? Nakonec to vyřeší pár telefonátů domů a správné doklady nám přes DHL expresně posílají do Rabatu, kam dorážíme o den později. Máme štěstí. 14

15 OD ANTIBIOTIK PO JÍZDNÍ KOLA Vzhledem k postavení Mauretánie a Mali na neslavném žebříčku chudoby (4. a 5. nejchudší země světa) je důležitým rysem celé rallye humanitární pomoc. Ta také ospravedlňuje jinak nepěkný ekologický účet vystavený za osmnáct tisíc kilometrů cesty. Příjemné pro nás bylo, že nejde o prázdné marketingové řeči. I přes fakt (nebo možná právě proto), že charita není centrálně organizovaná, berou účastníci akce celou věc velmi vážně a vezou po hodině čekání na hranicích mezi Marokem a Mauretánií vyrážíme do země nikoho čeká nás tři kilometry dlouhé minového pole. Jako Češi odmítáme pomoc s navigací od neoficiálních průvodců a vyrážíme sebevědomě vpřed. Naše výchozí jistota nicméně mizí již po pár metrech spolu s vyjetými kolejemi. Navíc, co čert nechtěl, na jednoho z kolegů útočí neodkladná potřeba odskočit si. Zrovna v místě, kde každý krok takového odskočení může být poslední. Zastavujeme a dotyčný vše naštěstí zvládá bez úhony. No comment YOUR CAR IS CONFISCATED Po dosažení cíle cesty se soutěžící rozcházejí. Pro část týmů je Bamako odrazovým můstkem do nitra Afriky. Část z nich prodá auto v Bamaku (což tu, na rozdíl od ostatních západoafrických států, překvapivě není problém) a odlétá, kam je to dál táhne. My po těžkém váhání nakonec volíme Senegal. confiscated, pomlaskává velitel a ležérně ukazuje na několik zabavených francouzských aut parkujících před stanicí. Smlouváme. V Africe má vše svojí cenu. Sto padesát eur a sto dolarů nás nakonec propustí zpět do Mauretánie. Mohlo být hůř... Cestu jsme plánovali s mírnými obavami a nejistotou, podpořenou vraždou francouzských turistů v Mali v létě loňského roku. O to větší bylo naše překvapení. Lidé, žijící až na Rallye Dakar, Senegal. Neautorizovany servis, Nouadhibou, Mauretánie. co se dá (tento rok dorazila pomoc za více než sedm set tisíc eur). Evergreenem jsou především léky, solární panely a školní potřeby. Letos se ale podařilo třeba i předání dvou set třiceti jízdních kol organizaci Women on Bikes. Ta pořádá pro africké ženy kurzy jízdy na kole díky větší mobilitě je mnohem snadnější sehnat práci. Náš tým vezl krom léků také nový notebook. Nakonec našel uplatnění u sympatické britské důchodkyně Pam Zouny, která v jedné z malijských vesnic buduje vzdělávací centrum pro děti Senegal se líbil. Po Dakaru a Růžovém jezeru plánujeme cestu zpět. Před dalším městem nás ale staví policajt a žádá papíry. Chybí nám senegalské pojištění (víme) a razítko v celní doložce (nevíme). Celou dobu jsme spoléhali na předchozí zkušenosti díky účasti v B2B, která je jasně rozpoznatelná kvůli logům a číslu na autě, jsme u policistů oblíbeni a ti jen mávají: jeďte!. Teď si ale policajt žádá všimné a začíná na tisíci eurech. Smlouváme a za pár minut odjíždíme o padesát eur chudší a s dobrou radou, jak se vyhnout dalším hlídkám. Ještě nás ale čekají hranice. Volíme menší přechod a doufáme, že celníci budou benevolentní. Omyl. Následuje stejná procedura, jen počáteční všimné je díky vyššímu počtu zainteresovaných několikanásobně vyšší. Začínáme být nervózní. Vážně se tvářící celníci nás zvou na večeři z jedné mísy spolu s nimi bereme, trháme rukama a jíme jakási nevábně vypadající holoubata. Víme, že je zle. Your car is výjimky v naprosté chudobě, byli nesmírně ochotní a otevření. Koneckonců, statistika organizátorů hovoří jasně: víc problémů i zcizených věcí je hlášeno v evropské části závodu. Really Budapešť-Bamako Po přesunu známého Dakaru do Jižní Ameriky se stala největší trans-saharskou rallye na světě. První ročník odstartoval 26.prosince 2005 z náměstí Hrdinů v maďarské Budapešti a skončil na stejnojmenném náměstí v Bamaku (Mali) o čtrnáct dní později. Trasa závodu je dlouhá více než 8500 km a vede skrze devět zemí (Maďarsko, Itálie, Francie, Španělsko, Maroko, Mauretánie, Mali) na dvou kontinentech. Registrace vyjde na 400 za osobu za vůz. Více informací na další fotografie, videa a deník z celé cesty naleznete na 15

16 FOTO: DAVID KUMERMANN KARTA JMÉNEM OPENCARD VSTUPENKA DO KLUBU SVĚTOVÝCH METROPOLÍ, RIZIKO PRO SOUKROMÍ, PROMRHANÉ DESÍTKY MILI- ONŮ NEBO VŠECHNO DOHROMADY? PRAŽSKÁ OPENCARD SI POŘÍDILA UŽ PŘES 300 TISÍC OBČANŮ. NYNÍ SE ČEKÁ, KTERÁ BANKA SI POŘÍDÍ JI. Elektronické jízdenky jsou trendy. Má je Londýn, Paříž i Hong Kong. Tak zvaná chytrá karta pustí majitele do metra, zařídí věci na úřadě i slevu na plovárnu vše na jednom kousku plastu. Praha přišla s podobným projektem už před bezmála třemi roky. Dlouho to ale vypadalo na krach. Ve chvíli, kdy radní do opencard nasypali už 160 milionů korun a kartu mělo mít prvních padesát tisíc lidí, se občané stale chovali poněkud netečně. Čipová karta, která tenkrát umožňovala jen placení parkovného a vstup do městské knihovny, evidentně nestála za pozornost. Zlom nastal loni v srpnu, kdy radní ohlásili, že opencard začne fungovat i jako elektronická tramvajenka a časem vytlačí papírové kupony. Roční se přestal prodávat hned, další budou následovat záhy. Dopravní podnik se stal jakýmsi beranidlem opencard, poznamenal později trefně jeho šéf Martin Dvořák. Strhla se lavina žádostí. Pražany mohla částečně přilákat sleva na předem zakoupený celoroční kupon, ale hlavní je, že pokud si ho chtěli pořídit, nic jiného než zažádat o opencard jim nezbylo. Masová penetrace, kterou si od přenesení tramvajenky na čipovou kartu sliboval projektový manažer Milan Šindelář, se vydařila. Opencard dnes má kolem tří set tisíc lidí. PŘÍPLATEK ZA SOUKROMÍ Na kartu Pražana se od začátku snáší kritika. Ta nejhlasitější se se týká ochrany osobních dat. Město nepřemýšlelo nad tím, jak poskytovat občanům co nejvíce služeb anonymně. Naopak vždy existoval záměr shromažďovat osobní údaje, říká Filip Pospíšil z občanského sdružení Iuridicum Remedium. Sdružení se nejprve zaměřilo na karetní čip. Takzvané RFID čipy fungují jako anténa, která vysílá, kdykoli se přiblíží k přijímači. IuRe před dvěma lety ukázalo, že tento systém jde zneužít. Kryptolog Tomáš Rosa tehdy předvedl, že údaje o jméně, pohlaví a datu narození uložené na kartě lze vytáhnout pomocí běžně dostupné čtečky, a to i přes oděv nebo kabelku. Radnice tlaku ustoupila. Zvýšila zabezpečení čipu a přestala na něj ukládat některé údaje. Na osobní kartě je pouze číslo karty a datum narození držitele, říká dnes mluvčí projektu Martin Opatrný. Další data jméno a digitální fotografie sice na kartě stále jsou, ale už jen jako potisk. Magistrát se tím IuRe nezbavil. Sdružení, jež mu v soutěži Big Brother Awards udělilo anticenu za největšího úředního slídila roku 2008, obrátilo pozornost k anonymním kartám. Ty dal sice magistrát do oběhu v prosinci, ale ne za stejných podmínek. Žadatel zaplatí za anonymní kartu dvě stovky a roční kupon se mu prodraží o několik set. Pražané si musí připlatit za ochranu soukromí, míní Pospíšil. 16

17 Autor: Tomáš Havlín Fakt je, že elektronické jízdné jediná služba, o kterou Pražané projevili skutečný zájem by snadno mohlo fungovat zcela anonymně, nebo alespoň bez ukládání osobních dat v centrální databázi. Pro příklad si stačí představit revizi jízdenek. Revizor zkontroluje čtečkou platnost kuponu a podle fotky na kartě ověří její přináležitost k držiteli. Pokud je kupon prošlý, revizor si nesahá do centrální databáze pro další údaje. Postupuje jako dosud. Vyžádá si občanský průkaz nebo volá policii, popisuje proceduru Opatrný. Pokud ale spolu obě databáze dopravního podniku a magistrátu nekomunikují, je otázka, proč druhá z nich vůbec musela vzniknout. Magistrát vytváří masovou databázi osobních údajů a láká do ní Pražany na službu, pro jejíž využívání není odevzdání dat nezbytné. Sám se k tomu koneckonců přiznává vydáváním anonymních karet, od jejichž nákupu ovšem odrazuje vyšší cenou. Zdůvodňuje ji přenositelností kartu bez jména může užívat více lidí, ale ta nepředstavuje výhodu pro ty, kdo jezdí do práce každý den. Naopak karty, které by nevyžadovaly odevzdání údajů do centrální evidence a současně byly nepřenositelné, čímž by odpadl argument pro vyšší cenu, magistrát nenabízí. Technicky je to řešitelné snadno: na anonymní kartu by stačilo natisknout fotku a jméno nositele stejně, jako u osobních karet. Magistrát je ale k takové možnosti hluchý. Nejspíš proto, že by zrovnoprávněním anonymních služeb pohřbil jednu z ambic projektu: vytvořit opencard jako nástroj identifikace, jinými slovy jako elektronickou občanku. Znevýhodnění anonymních karet je nefér vůči občanům a vytváření masové databáze znamená zbytečný hazard. Při vývoji technologií a s ohledem na obchodování s daty asi nikdo nezaručí, že osobní údaje už v tuto chvíli stovek tisíc Pražanů zůstanou v bezpečí. NA CESTĚ K TURNIKETU Otazníky nevisí nad opencard jen z důvodu ochrany soukromí. Nevyjasněná je také ekonomická stránka celého podniku. Opencard totiž vyjde pěkně draho. Zjistit přesné částky je složité, ale město dosud zaplatilo kolem půl miliardy, říká zastupitelka za Stranu zelených Petra Kolínská. Účet bude ještě vyšší a ve výsledku má přesáhnout miliardu. I proto je podle Kolínské s podivem, že radní z ODS, jejichž dítětem opencard je, se netrápili tím, jak získat peníze zpět. Město investuje nemalé prostředky bez představy o jejich návratnosti, tvrdí. Její slova ilustruje usnesení zastupitelstva z května 2006, které předpokládá v pilotní fázi nulovou návratnost a výhledově opírá příjmy jen o finanční spoluúčast Pražanů. Tedy těch, kteří za kartu s výrobními náklady patnáct korun platí dvě stovky. Napjatý rozpočet se projevil právě v případě dopravního podniku, který nevstoupil do projektu dobrovolně, ale na příkaz radnice. Ve chvíli, kdy mu chybí na opravu tramvajových tratí nepoměrně menší částky, musel dát do validátorů a dalších propriet zhruba 230 milionů. Mezi ředitelem podniku Dvořákem a pražskými radními se zablýskalo, když si řekl o vrácení peněz, jež musel jeho podnik do projektu nalít. Nemůžete ty peníze po nás chtít takhle nestoudným způsobem, kontroval primátor Pavel Bém. Magistrát tak nejspíš proplatí jen zhruba šestinu a zbytek ponese dopravní podnik sám. Podle jednoho z magistrátních expertů na dopravu jsou náklady dopravního podniku tím bolestnější, že si od zavedení opencard nemůže slibovat velké výhody. Karta je zbytečná a drahá. Papírové kupony zvládaly to samé, co opencard. Od provázanosti Prahy a vnějších pásem až po integraci železnice do hromadné dopravy, tvrdí. Podnik naopak podle něj přichází o další peníze. Ne všichni revizoři mají totiž čtečky a pokud ano, baterie do nich vydrží v zimních měsících asi dvě hodiny. Stává se pak, že když revizor uvidí opencard, radši ani nekontroluje, zda je platná, popisuje. Je přitom možné, že miliony na zavedení opencard do MHD jsou jen předehrou pro mnohem větší částky. I oficiální dokumenty projektu totiž říkají, že čipová karta je prvním krokem k návratu turniketů do metra. Náklady na takový projekt lze odhadovat jen velmi zhruba. Radní pro dopravu Radoslav Šteiner například mluví o jedné až dvou milardách. Jiné odhady jsou až trojnásobné. Zdaleka totiž nejde o oživení turniketů v podobě, jakou pamatují starší generace. Uzavřený systém, ve kterém by se pasažér prokazoval u vstupu i výstupu, předpokládá nákladné rozšiřování vestibulů. Magistrát si od turniketů slibuje zvýšení výnosů z metra. Je ale otázka, zda by se smrt černého pasažera opravdu vyplatila. Možné to je. Ztráty se ročně pohybují kolem sto až sto padesáti milionů. Kvůli turniketům ale bude třeba nabrat nové lidi a o provoz se nejspíš postará soukromá firma, která si nechá pořádně zaplatit, tvrdí expert z magistrátu. Proti turniketům brojí také ochránci soukromí. Ačkoli město tvrdí, že turniket nebude uchovávat informace o cestujících, ale jen ověřovat platnost kuponu, mají obavy ze sledování pohybu. Londýn, k jehož Oyster card se magistrát hlásí, dokazuje, že nejde o chiméru. Tamní policie běžně vytahuje z databáze dopravního podniku informace o pohybu podezřelých. I proto se mluví o Oyster card v zemi, kde dosud nemají občanský průkaz, jako o občance-light. HLEDÁNÍ STRATEGICKÉHO PARTNERA Stavba turniketů je ovšem hudbou budoucnosti a kvůli nákladům se postupně odsouvá až k roku Do té doby čekají Prahu volby, které mohou s vizemi ODS zamíchat. Aktuálnější je proto hledání strategického partnera, který by do opencard vnesl kýženou finanční injekci. Počítá se s ním od začátku a od začátku je také jasné, že má jít o banku. V tuto chvíli probíhají jednání s různými subjekty. Jsou mezi nimi i bankovní domy, potvrzuje mluvčí Opatrný. Získat další informace o identitě partnera nebo formě účasti je nadlidský úkol. Plány hovoří o různých možnostech spolupráce. Banka by buďto převzala celý systém včetně centrální databáze a město se stáhlo do role strategického plánovače a tváře projektu, anebo by spravovala pouze jednu z dílčích aplikací opencard elektronickou peněženku. Ta umožní svým držitelům dobíjet na kartu kredit a provádět ve vybraných obchodech menší platby. Zatím nevíme. Hledáme průsečík zájmů, tvrdí Opatrný. V každém případě se nabízí otázka, za jakých podmínek komerční subjekt vstoupí do projektu vybudovaného za veřejné peníze, a zda dojde také k privatizaci centrální databáze údajů. Ani jedno zatím není jasné, stejně jako jestli o vítězi rozhodne veřejná soutěž. Její vyhlášení by jistě oslabilo domněnky o korupci. Podle jednoho z pracovníků v oblasti karet by bylo lepší, aby magistrát nezvýhodňoval jedinou banku a nedával jí monopol na data potenciálních klientů. Místo toho by měl otevřít opencard konkurenci a umožnit nahrávání aplikací na jakékoli vyhovující nosiče. Bylo by to demokratičtější a uživatelsky pohodlnější. Lidé by si nemuseli pořizovat další kus plastu a elektronickou tramvajenku by šlo nahrát na jakoukoli platební nebo studentskou kartu s patřičnými parametry, říká. Poukazuje přitom na Trnavskou univerzitu, kde studenti už dávno používají jedinou kartu nejen jako ISIC, průkazku do knihovny a menzy, ale i na trnavskou a bratislavskou hromadnou dopravu, železnici a dokonce i jako platební kartu. Zdá se, že o podobný postup by byl zájem i v Česku. Je to jistě zajímavá oblast. Propojování platebních a dopravních aplikací je trend do budoucna, říká mluvčí České spořitelny Kristýna Havligerová. Jedním dechem ale připomíná, že jde o komplikovanou věc: Vždy záleží na přístupu místní samosprávy. 17

18 Autorka: Markéta Krausová MOŽNÁ NEBUDOU DIVADLA ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ (35) JE UMĚLECKOU ŘEDITELKOU A ČLENKOU SDRUŽENÍ MOTUS, KTERÉ PRO- VOZUJE PRAŽSKÉ DIVADLO ALFRED VE DVOŘE. VYSTUDOVALA DAMU, KATEDRU ALTERNATIVNÍHO A LOUTKOVÉHO DIVADLA. MÁ ZA SEBOU DLOUHÝ SEZNAM REALIZOVANÝCH PROJEKTŮ V ŘADĚ PRO- FESÍ. NEJVÍC MĚ ALE PŘEKVAPILA INFORMACE, ŽE POSLEDNÍCH OSM LET SVÉHO ŽIVOTA STRÁVILA KAŽDÝ ADVENT VÝROBOU BETLÉMU Z MÁSLA. Prosím tě proč? Je to takový můj každoroční soukromý rituál vzhledem k povaze té hmoty docela pomíjivý. Kdysi dávno jsem se seznámila s Vlaďkou Sýkorovou, dnes starostkou a ředitelkou Muzea másla v Máslovicích. Ve chvíli, kdy jsme dopíjely druhou láhev vína, tak se mi svěřila se svým snem: mít každé Vánoce v muzeu betlém z másla. A já odpověděla, že to není problém, že v Tibetu vyrábějí z másla kde co a že jí ty sošky udělám. Ona mi nevěřila, a bylo to. Zjistili jsme, že v místnosti, kde se netopí, vydrží sošky i dva měsíce, aniž by se úplně zkazily nebo zplesnivěly. Postupně jsem naučila modelovat taky máslovické děti, takže poslední betlém měl skoro devadesát figurek. Jde to fakt jako po másle, a pak člověku ještě krásně voní ruce. Má to jediný háček: čas adventu je zároveň nejhorší období v divadle, uzávěrka grantů. Takže já polovinu noci másluju a druhou polovinu píšu žádosti. To jen potvrzuje můj dojem z tvého životopisu že jsi totálně vytížená, multifunkční osoba. Já si to pro sebe pojmenovávám jako problém renesančního rozptylu. Že mě baví tolik věcí a že jsem schopná je skutečně dělat. A tak jsem někdy těžko čitelná pro vnější svět co je ta Šárka vlastně za kvalitu? Okolí by si samozřejmě nejradši vzalo nějakou formičku, do které už se osobnost nějak vtěsná. Je ale pravda, že poslední dobou jsem tak přetížená a že jsem najela na program redukce. Sama jsem si řekla, že bych si chtěla vydefinovat nějakou prioritu. Jen se obávám, aby to neskončilo u devatera řemesel a desáté bídy. ZRÁNÍ A TŘÍBENÍ Jak ten redukční program vypadá? Čemu dáváš přednost, a před čím? Během posledních pěti let se ze mě stala veřejná osoba, a pociťuju také negativní stránky. Takže vyhledávám věci, které by byly dobré i pro Šárčinu duši, pro její naplnění, pro ten 18

19 obsah. Protože člověk nemůže jenom dávat, ale musí taky někde brát. Musí sám sobě vytvářet určitá místa v čase a prostoru, kde se nabíjí. Podle toho se teď rozhoduju, které aktivity víc rozvinout, a kde naopak nasazení pro službu věcem veřejným trochu zredukovat. Souvisí s tím i tvoje nedávná svatba? Souvisí. I když manželství, to byla invence, která přišla ze strany mého muže. Asi usoudil, že po šestnácti letech už by to fakt mohla být jistota. Tvrdíš o sobě, že jsi nesoutěžní typ. Jak se s touhle povahou prosazuješ ve veřejném životě? Můj princip je jiný, baví mě spolupracovat. Ukazuje se, že je možno dosáhnout spousty výsledků i na principu spolupráce. Opravdu! Jsem demokrat a jako šéf mám jednoduchou strategii vybrat si do týmu co nejkvalitnější a nejsamostatnější spolupracovníky, od kterých se naopak já mám co učit. Původně jsi ale chtěla být malířkou, a ne ředitelkou divadla... To pořád chci. A doufám, že budu. Když jsem končila DAMU, kam jsem se mimochodem dostala úplně náhodou, tak jsem jako svou diplomovou práci dělala autorské představení na téma Faust. A došlo mi, že jsem asi nakročená ke zpracovávání příliš náročných témat, aniž by jim odpovídala moje životní zkušenost. Dala jsem si tehdy jako umělkyně vnitřní zadání: že se vrátím k aktivní tvorbě až ve chvíli, kdy budu mít nabráno tolik životních zkušeností, že se budu cítit kompetentní k předávání nějakého vzkazu skrze umění. Protože ať si to tvůrci připouští nebo ne, tak vždycky jde o to, že komunikuju s vnějším světem o svých vlastních, vnitřních tématech. Po deseti letech mám díky své hyperaktivitě pocit, že už jsem si spoustu věcí nabrala. Teď prožívám fázi třídění, kdy si uvědomuju, kde by mohla ta kreativní plocha být. Třeba ne v malování, možná půjde o tvorbu přesahových projektů... Vím jen, že je doba zrání. A protože podle mojí filosofie musí člověk k takovým věcem dojít přirozeně, v určitém procesu, tak to bude trvat ještě rok nebo dva, než se mi obrázek vyjasní. Zatím ale stále ještě šéfuješ experimentální scéně pro nové české divadlo. Baví tě to i po šesti letech? Baví! Jen už nemám, co bych v Alfredu mohla ze svého místa vylepšovat. Z role krizového manažera, který sem byl v roce 2002 pozvaný, aby tu organizačně uklidil, jsem se postupem času přesunula i do roviny koncepční práce. Nastavila jsem v prvních letech společně s Mariou Cavinou systém toho, jak se má Alfred tvářit navenek a jak má fungovat jako otevřený produkční dům pro tvůrce. Největší kompetence k dalšímu vývoji teď leží v rukou lidí, kteří vytvářejí a prezentují představení. Přichází fáze, kdy je potřeba pět šest let tvořit a tvořit, a tvůrci musí dozrávat. Poslední úkol, který si dávám, je vyprofilování nějakého politicko-kulturního postoje, který by divadlo mělo zastávat. A lidi, co tu hrají, by ho měli formulovat podobně neměl by každý hned říkat, že s tím druhým nesouhlasí a že si myslí něco jiného. Oni nechápou, že pokud má tento způsob autorské tvorby fungovat, tak nikdy nebude brán vážně, dokud nebude společně definován přístup vlastně něco jako politický statement či prohlášení: Co je to za dramaturgii? Jaký způsob reflexe nebo přesahu nabízí divákům právě tahle scéna? Musí Alfred před světem ještě obhajovat právo na existenci? Myslím, že Alfred už je obhájen. Já mám představu, že k nám chodí zhruba tisíc diváků, kteří se objeví pětkrát šestkrát do roka a to je pak ve skutečnosti ten průměr šest a půl tisíce diváků ročně. Pořád ještě žijeme v mentálním dluhu, který byl způsoben minulým režimem. To, co velmi snadno přijímá průměrný mainstreamový divák v Německu nebo v Rakousku, co je pro něj stravitelné a jaksi normální, tak by tady bylo bráno jako prudký experiment. A může to trvat třeba dalších dvacet let, než se situace trochu narovná. Naším úkolem je zpřístupňovat současné umění ne jako nějakou nesrozumitelnou intelektuální pseudovědu, ale snažit se říct: hele, my taky mluvíme k tomu, co teď všichni žijeme, a mluvíme k tomu aktuálním jazykem. Právě ekonomická krize přináší zajímavé výzvy, které mohou změnit význam některých věcí, a možná Šárka Havlíčková (35) * 1974 v Praze je vdaná a žije na faře v Poříčanech u Českého Brodu v roce 1998 vystudovala DAMU, Katedru alternativního a loutkového divadla umělecká ředitelka divadla Alfred ve dvoře kostýmní výtvarnice, scénografa, světelná designéra a režisérka pro celou kulturu obecně přinést novou funkci a místo ve společnosti. V tom vidím velkou naději. Moderní umění jsme v éře volného trhu vytěsnili jako něco, co by nám mohlo zrcadlit skutečnou povahu bytí. Teď, když systém kolabuje, máme šanci vrátit se do zdravého života protože člověk samozřejmě potřebuje věci, které ho přesahují. A analyticko-bankovní tabulky to nejsou. Není spíš na místě se obávat, že teď bude mít kultura, nota bene ta nemainstreamová, uplné utrum? Finanční? To samozřejmě. Ale to neznamená, že nebude. Může se stát, že pokud se město a stát nezachovají moudře, dotace na kulturu škrtnou. Protože vypadá jako nejméně podstatná část lidských aktivit. Ale ve finále ji stejně lidi budou provozovat sami. Možná končí éra elitního umění, a možná také končí éra placeného a etablovaného umění. Možná se vracíme k nějakým kořenům kreativity, které jsou a tím jsem si naprosto jistá součástí zdravé lidské psýché. Možná nebudou galerie, možná nebudou divadla... ale vzhledem k tomu, kolik máme k dispozici informací a kolik inteligentních lidí se pohybuje právě ve sférách moci, tak by k tomu snad nemuselo dojít. KDO POTŘEBUJE ALFREDA Ještě k té tisícovce pravidelných návštěvníků Alfreda ročně: Jak reaguješ na argumenty typu Když děláte něco, co lidi nezajímá, tak to asi neděláte dobře? Připadá mi poměrně banální posuzovat umělecký projev podle toho, kolik přijde lidí. V jednom muzeu v Británii, myslím že v Tate Gallery, zavedli digitální obrazovky, na kterých si můžeš prohlédnout všechny obrazy, aniž bys musel vstoupit do expozice. A mladá generace návštěvníků mezi patnácti až dvaceti, kteří přijdou se školou, si prohlíží obrazy skrze ty obrazovky a vůbec nechápe, jaký je to rozdíl, jít se na namalovaný obraz podívat. Myslím, že to je pointa. Problém, ve kterém žijeme. Nejde o to, že něco někoho nezajímá otázka je, kde jsme se vzděláním a s výchovou. Necítím potřebu obhajovat divadlo, chápu ho jako přirozenost. Neprodávám zubní pastu ani nejnovější značku mercedesu, nabízím vnitřní dialog na téma, jaký život žijeme. Samozřejmě chci, aby představení vidělo co nejvíc diváků. Samozřejmě se trápím, když to lidi nezajímá. Myslím ale, že není v moci jednoho malého divadla změnit obrovský trend, kterým se řídí celá společnost. Je mnohem těžší tu otázku otočit a ptát se, proč divadlo není pro společnost přirozenou hodnotou, proč to má vždycky podobu výzvy: Tak se ukažte, co nám nabídnete! Jak se tedy má vychovávat divák? Jde o to, být co nejvstřícnější. Psát takové texty do programu, kterým divák rozumí. 19

20 Snažit se být co nejpřístupnější v pozvánce k účasti. Nejsem si jistá, že jde dělat víc, než pořád dokola poskytovat nabídku informací, protože rozhodnutí je nakonec na každém člověku. Já ho nemůžu nějak machiavelisticky nutit nebo jako sociální inženýr plánovat strategie, pomocí kterých lidi do divadla naženu. Na některá představení v Alfredu ovšem musí být docela těžké napsat srozumitelnou pozvánku... Alfred nabízí realizaci autorských nápadů těm, které nikdo nezná. Umělecký ředitel zavedeného divadla by to bral jako totálně riskantní skok do neznáma. Profil Alfreda byl vždycky založený na tom, že jde o svého druhu laboratoř ne ve smyslu výzkumu, ale té dílny. Já tomu říkám trenažér. Umělec dostane prostor setkat se s diváky a my mu vytvoříme jakési bezpečné a profesionální prostředí, ve kterém může pracovat na tom, co potřebuje, co chce. Snažím se v programu udržovat stále volné místo pro nově příchozí, které ani já sama neznám. Každý rok se objeví, dva tři, a člověk musí po čuchu vycítit, jestli jim tu šanci má dát. Což mě hodně baví. Jsem vděčná za možnost být svědkem, jak ti lidé ještě nemají stylové hranice omezení a čtení své práce, jak je jejich kreativita nespoutaná, a možná někdy ulítne nebo se něco nepovede. Ale čistota toho procesu, který si dopřávají, mi vrací naději, že je na světě všechno v pořádku. Že uchovávat takový prostor, jakým je divadlo Alfred ve dvoře, znamená uchovávat jakousi archu tvůrčího potenciálu. Všude kolem nás se oceňuje neomezený výkon a systémovost. Ve chvíli, kdy se systém hroutí, potřebujeme tvůrčí lidi, kteří budou schopni vymyslet nové modely fungování. Čehož ti na nejvyšších manažerských postech často schopni nejsou. Pro mě je krize vlastně nadějí když budeme nachystáni a budeme mít věci promyšlené, můžeme tu šanci využít. FESTIVAL ZDOLA Prvního března skončil už sedmý ročník festivalu současného českého nového divadla Malá inventura, který Alfred spolupořádá. Jaký je příběh téhle přehlídky? Malá inventura vznikla v roce 2003 jako taková nenápadná, nevinná přehlídka premiérových projektů Alfreda ve dvoře. Alfred funguje jako hnízdo, ve kterém se rodí nové věci, a míval i třináct až patnáct premiér ročně, což je nepředstavitelné! Chtěli jsme vybrat ty nejlepší a ukázat je pěkně za sebou. Musím dodat, že jedna z nejdůležitějších pobídek přišla od profesora Ctibora Turby. Pak jsme pozvali ke spolupráci NoD, kde také vznikaly projekty, a pak další prostory a divadla... festival se vyvíjel bez ambic, krok za krokem, a to já považuju za velkou kvalitu. Nikdo se ze dne na den nerozhodl, že chce obrovskou přehlídku autorské tvorby. Taky v počátcích nebyl žádný rozpočet, žádné speciální peníze, žádný grant. Fungovalo to a stále funguje právě na principu solidarity a spolupráce dnes už sice o grant žádáme, ale festival by byl v téhle podobě stejně nerealizovatelný, kdyby se jednotlivé subjekty nerozhodly na něm spolupodílet: nabídnout prostor, zaplatit techniky, provoz, honoráře umělcům. Díky tomu vzniká pocit sounáležitosti jednou ročně se v Praze jako by objeví síť kulturních prostor, které podporují tenhle typ divadla. Síť, která není normálně vidět. Novinkou letošní Inventury byla burza projektů nazvaná Sbal ho/ji/to! Proběhla jako seznamovací hra, každý tvůrce dostal tři minuty, aby svým projevem okouzlil promotéry, pořadatele festivalů a produkční za stolem. Kdo by měl šanci sbalit tebe? Mě sbalí ti, kteří si na nic nehrajou, kteří dokáží být v kontaktu se mnou velmi upřímní. Kteří umí dát najevo nejen, že vědí, ale i že nevědí. Mám hrůzu ze sebevědomých umělců. Mě sbalí křehkost možná ten, kdo se bude stydět a z koho ucítím, že setkání se mnou bere fakt vážně. A platí to i v soukromí? No... ano. Když porovnáš období svého příchodu do Alfreda se svou dnešní zkušeností měla jsi nějaké úplně mylné předpoklady, mylná očekávání? Přišla jsem do Alfreda po několikaleté spolupráci s Tomášem Žižkou, sdružením Mamapapa a festivalem Čtyři dny v pohybu. Myslela jsem, že si jdu tak na rok na dva odpočinout po nomádské práci v terénu. Že tohle není to, co mě skutečně zajímá. Že pomůžu věci zorganizovat a zase půjdu dál. Dokonce jsem vážně uvažovala, že budu dělat shiatsu terapeuta. Pak se ale situace vyvinula úplně jinak. A dalo a dává mi to hodně. Naučila jsem se leccos nejen o procesu, jak vzniká představení, ale také jak se starat o něco, co běží každý den. Je to úplně jiný energetický výdaj, než jak každý projektový manažer pochopí když se realizuje projekt. Ten má určitý kulminační bod, který když člověk překoná, tak si může oddechnout a skončit. Zato v divadelním provozu musí být šéf citlivý, vědět kdy ty ostatní můžu tlačit k nějakému výkonu a kdy naopak je pravý čas, aby si všichni nabrali a odpočinuli... vlastně se musí chovat trochu jako příroda. Aby ta věc zůstávala udržitelnou. Ve chvíli, kdy jsem se dostala ke sdružení Auto*Mat a začala dělat projekty o udržitelné dopravě v Praze a zdravém přístupu k životnímu prostředí, tak jsem si uvědomila, že spoustu věcí chápu právě proto, že jsem se snažila byť v rozměru malého divadla uchovat nějakou kvalitu a způsob práce, aniž by člověk likvidoval svoje zdroje. Ať už finanční nebo lidské. Vztahy, na kterých je divadlo postavené. Začaly jsme máslem. Jakou hmotu ti asociuje nové české divadlo? Napadá mě obloha. Mraky, které představují spíš myšlenky než těžkou hmotu. Protože největší síla současného divadelního projevu je podle mě v té myšlenkové sféře. Vidím modrou oblohu, mraky, sem tam opar mlhy... taková hmota nehmota, proměnlivé skupenství. Mrak je vlastně kondenzovaná pára, za jiných okolností rampouch nebo osvěžující pramen nebo veletok. Tak koukám, že ta elasticita je pro mě opravdu důležitá. 20