VZPOMÍNKY OČNÍHO LÉKAŘE PROF.MUDR.JANA VANÝSKA ZAPSAL JIŘÍ VANÝSEK

Transkript

1 PROŢIL JSEM ZVLÁŠTNÍ STOLETÍ VZPOMÍNKY OČNÍHO LÉKAŘE PROF.MUDR.JANA VANÝSKA ZAPSAL JIŘÍ VANÝSEK

2 Oční lékař prof.mudr.jan Vanýsek ( ) vedl celkem 24 let oční kliniky v Hradci Králové a v Brně. Zaváděl v Československu keratoplastiky, elektroretinografii (měření elektrických proudŧ v oku), oční ultrazvukovou diagnostiku a implantaci umělých čoček. V šedesátých létech se stal členem řídících výborŧ světových a evropských vědeckých lékařských organizací. Zúčastnil se oftalmologických kongresŧ v Evropě, USA i v Asii. Deset let byl předsedou Purkyňovy lékařské společnosti, která sdruţovala všechny československé vědecké lékařské společnosti. 1

3 DVA TISÍCE SLOV Purkyňova lékařská společnost na jaře 1968 hodnotila, co bylo za rok uděláno. Zmínil jsem se o velkém úspěchu nefrologického kongresu, který připravil profesor Brod. Kongres byl navštíven lékaři ze všech světadílů. Jako předseda společnosti jsem za to Brodovi poděkoval. O přestávce jsme zašli do kavárny na náměstí, které se tehdy jmenovalo Kubánské. Pila se černá káva ve stoje a při této příležitosti mně profesor Brod poděkoval za hodnocení kongresu. Prý si myslel, že mu nejsem přátelsky nakloněn. Já jsem ho do té doby neznal. Pak se zeptal, zda bych byl ochoten se podepsat pod manifest vědců, který hlásá demokracii a lidské svobody. Tyto ideály tehdy proklamovalo vedení komunistické strany a celý národ jí za to tleskal. Řekl jsem, že když budu s textem souhlasit, jsem ochoten se podepsat. Po celý rok 1968 za mnou stále někdo chodil a vyptával se, co si myslím o tom či onom. Předchozích dvacet let se o to nikdo nezajímal. Stal jsem se vděčným objektem pro novináře a redaktory z rozhlasu a televize. Často za mnou přicházela zejména paní redaktorka Tučková z brněnského rozhlasu a soustavně mě vyslýchala. Díky jejímu vysílání jsem se stal v Brně dosti známý. Studenti pořádali nejrůznější akce a chtěli si mě brát jako záštitu. Podobnými rozhovory jsem už trávil nejméně hodinu denně. Když jsem manifest Dva tisíce slov viděl poprvé, tak ještě neměl název. Divil jsem se, že jsem pod ním podepsaný, protože jsem autorům napsal, že s některými pasážemi nesouhlasím. Po přečtení jsem text rozebral a opravil nevhodné pasáže. Odmítl jsem například zmínku o tom, že je třeba se zbraní v ruce vytáhnout proti těm, kdo nás utlačují. Nedovedl jsem si představit některé své universitní kolegy profesory - třeba Polčáka nebo Krůtu - jak se zbraní v ruce táhnou na politické nepřátele. Dále se tam psalo, že nemáme mluvit s lidmi, kteří znásilňují lidské svobody. Tak přesný návod byl zbytečný. Nikdo mě nemohl donutit, abych jednal, s kým nechci. Nebylo mi jasné, kdo svobody znásilňuje a kdo ne. "Doporučuji stmelit celý elaborát jako prohlášení do několika hlavních myšlenek. Zatím to působí dojmem bojovného novinářského článku a ne podnětu vědců. Je tam velmi málo toho, co zajímá vědce," napsal jsem na závěr. Podivný byl i způsob, jak mi byl článek doručen. Přinesla ho v osm ráno sekretářka z Fyziologického ústavu a řekla Zdence Walletzké, že to mám hned podepsat, aby to zase mohla odnést profesoru Krůtovi. Já jsem v té chvíli operoval. Zdenka Walletzká mi text přinesla na sál. 2

4 Přečtěte si to a když bude potřeba, tak to podepište, řekl jsem jí během operace. Zdenka mě uměla podepisovat tak dobře, že jsem nepoznal, kdo z nás dvou to podepsal. Za chvíli přišla znovu a řekla: Je to docela zajímavý počtení, já bych to podepsala. Ale za vás to, pane profesore, nepodepíšu. Já myslím, že bude dobrý, když si to přečtete. Po operacích jsem si text v klidu přečetl. Ve dvou odstavcích mi připadal nadnesený. Ihned jsem napsal dopis do Literárních Listů, že svůj podpis podmiňuji vypuštěním těchto dvou odstavců. Pak jsem jednou v televizních zprávách slyšel, že poslanec generál Kodaj protestoval proti kontrarevolučnímu manifestu Dva tisíce slov, který vyšel v týdeníku Literární Listy. Poslanci v parlamentu se prý pohádali, je-li to kontrarevoluce nebo není. Druhý den ráno jsem pln zvědavosti šel vybrat poštovní schránku, kde měly být Literární Listy. V našem domě bylo plno kanceláří a někteří z úředníků neměli v pracovní době co dělat. Vytahovali si noviny a časopisy ze schránek, aby měli v práci co číst. Musel jsem pak chodit pro noviny do trafiky. Ale v trafice byly Literárky už vyprodány. Šel jsem tedy k pouličnímu stánku i tam byly vyprodány. Na Kobližné ulic jsem potkal primátora města Brna Josefa Kaláška. Sháněl Literární Listy. Člověče, v Literárkách vyšel nějakej kontrarevoluční manifest a já to nemůžu sehnat. Tak půjdeme spolu, Karle, třeba s tebou budu mít větší štěstí." V trafice na Kobližné sáhla naše známá pod pult a prodala nám dvoje Literární Listy. Vyšli jsme s Kaláškem na ulici a četli jsme. Sakra, vždyť to už jsem někde četl. Mně to něco připomíná, řekl jsem a když jsem otočil stránku, spatřil jsem své jméno. Safraporte, já jsem pod tím podepsanej! Mně se zdá, že se řítím do průšvihu, dodal jsem. Kalášek mně uklidňoval, abych to nebral tak vážně, že jsou to jen voloviny. Všichni prý stejně vědí, že to tak je. Za nedlouhou dobu se ukázalo, že jsem měl pravdu já. Během dvou následujících let se zhroutil nejen život můj, ale i život celé mé rodiny. 3

5 PRVNÍ VZPOMÍNKA První vzpomínka z mého ţivota je krásná. Vzpomínám si, ţe jsem stál u vany ze zinkového plechu, do níţ se napouštěla voda z koupelnových kamen. Matka byla v nedbalkách. Přišel otec a projevil k ní něhu, která se mladým manţelkám projevuje. Tato vzpomínka je hřejivá dodnes. Bylo v ní štěstí všech. Byly mi tehdy dva roky. Kdyţ mi byly tři, rodiče se rozvedli. Druhá vzpomínka na dětství je opět z koupelny. Otec mi řekl, ţe matka odešla. Moje opatrovnice Julie mi řekla, ţe matka umřela. Kdyţ se otec seznámil a oţenil s matkou, bylo mu uţ pětatřicet, zatímco matce teprve devatenáct. Otec ţil krásným ţivotem primáře zemské nemocnice. Večer vyrazil na večeři, za šesták byl zajíc na smetaně s pivem. Po večeři vypil tři, čtyři pŧllitry piva. Medici mi jednou vykládali historku, ţe mŧj otec se prý jednou v Hanákskeleru na Zelném trhu chlubil, ţe nikdo v lokálu nevypil tolik piv jako on. Ale ano, odvětil mu kdosi, váš syn, který sedí tady za sloupem. Nebyla to pravda, otec by tam nikdy nešel a já pivo nepil. Matka si myslila, ţe bude mít primáře, ţe se do něj zavěsí a bude s ním chodit do divadla, na koncerty a do společnosti. Byla z nóbl rodiny. Kdyţ mŧj otec slyšel o nóbl rodině, dělalo se mu mdlo. To byla asi příčina, proč ji zanedbával. Někde mám uloţený jejich rozvodový spis, ale nikdy jsem ho nečetl. Nechci to vědět. Při letmém nahlédnutí jsem se zasmál svědectví o tom, jak otec vstoupil do místnosti s tvrdým kloboukem na hlavě, v ruce třímaje hŧl. Touto holí chtěl přetáhnout mou matku a rentgenologa MUDr. Nováka, který s ní počestně večeřel. Jako svědka si matka vzala kuchařku. U soudu to uváděla jako poníţení - aby bylo vidět, jaký je otec křupan. Byl v klobouku a ještě mával holí...! Jednou jsem na Františkově něco udělal nějakému pánovi, který mě za to přetáhnul vycházkovou hŧlčičkou. Otec k němu přistoupil, vytrhl mu hŧlku z ruky, mlčky ji zlomil o koleno a pak mu ji hodil pod nohy. Otec byl synem rolníka a matka dcerou brněnské městské honorace. Její rod pocházel z Nesovic, kde byl mŧj dědeček tesařem. Později stavěl v Brně domy, aţ jich měl nakonec dvanáct. Kaţdé dítě dostalo tři činţáky. Ve stáří byl nevrlý, protoţe ho všecko bolelo. Matka jednou řekla mé ţeně, ţe 4

6 s ním byla taková otrava, ţe se raději vdala. Těsně před svatbou ukončila dívčí školu Vesna na Augustýnské ulici. Otec připsal svŧj manţelský nezdar na vrub matčiny rodiny a brněnské městské burţoasie. Vţdy dával najevo, ţe jako první český primář v Brně, Thomayerŧv ţák a úspěšný člověk zŧstává venkovským synkem. Přes den byl v nemocnici, večery trávil ve čtenářském spolku a v neděli vyrazil s Nohou. Matka si zřejmě myslela, ţe manţel by jí měl dělat kušéra ţe by měl sedět u loţe své ţeny a vyčkávat. Neshodli se a matka jednoho dne odešla. Otec prosadil, ţe jsem byl proti tehdejším zvyklostem přisouzen jemu. Matka souhlasila. Později toho litovala a opět se s otcem soudila. Tvrdila, ţe byla při svém souhlasu postiţena střídavým zmatením smyslŧ. Soud to přes řadu kladných psychiatrických posudkŧ neuznal. To vše jsem tehdy nevěděl, protoţe mi byly tři roky. Kdyţ jsem později s Julií chodíval do Luţánek na procházku, často jsme potkávali jednu paní, která pořád říkala: To je hezký chlapeček! a hladila mě. Časem mi došlo, ţe to byla moje matka. Faktem je, ţe se provdala za MUDr.Nováka. Pak se s ním opět rozvedla a vzala si advokáta JUDr. Františka Pauka, se kterým spokojeně proţila zbytek ţivota. Děti uţ neměli. Pauk se rozvedl s Miladou Stránskou z rodu politikŧ a majitelŧ Lidových novin. Kdyţ mi bylo šest, oznámil mi otec, ţe budu jednou týdně navštěvovat matku. Vše mi vysvětloval velice taktně, takţe jsem nic nepochopil. O matce nikdy neřekl špatné slovo, přestoţe v něm nezdařené manţelství zanechalo na celý ţivot ostny ukřivdění. Matka vedla poněkud zvláštní zpŧsob ţivota. Jednou odjela do Prahy a přivezla si kánoi. To bylo v roce 1925 dost neobvyklé, kánoe byla tehdy známa jen z indiánských povídek. V Praze existovala jen jediná firma, která kánoe dodávala. V této první keňu v Brně jezdila mezi Jundrovem a Pisárkami. Sama si šila většinu šatŧ, sama vedla domácnost a výborně vařila. K tomu všemu byla vychována ve Vesně. Obstojně řídila auto a ráda jezdila do ciziny. Byla zručná. Šila si rukavice, klobouky, zahradničila. Kdyţ jsem si dělal skautské potřeby nebo čalounění na Harleye, pomáhala mi. Kdyţ se měl narodil mŧj první syn Jenda, moje ţena se k ní kaţdý den dopoledne chodila učit vařit. Později jsem začal chodit k matce na nedělní obědy. Matčin manţel JUDr. Pauk měl vţdycky strach, 5

7 abychom všechno snědli a on to nemusel jíst dva dny. Odpoledne se šlo do veslařského klubu v Jundrově. Chodili tam lepší lidé. Pŧjčil jsem si buď matčinu keňu (kanoi), anebo jsem si mohl vzít cokoliv z jejich parku: jolu, maňase, skif anebo skul. Jezdilo se od jezu v Pisárkách aţ ke Komínu. OTEC Otec měl zvláštní zálibu ve výškách. Nedovedl pochopit lidi, kteří jezdí k moři. Podle něj byla všechna moře stejná. Nebe, slunce, případně mraky a písek. Hory se mu zdály pokaţdé jiné a pobyt v nich byl pro něj odpočinkem. Dle rodinné ságy tuto náklonnost získal uţ v dětství ve Velkém Týnci u Olomouce, kde se narodil. Babička Anna Vanýsková najala čtrnáctiletou dívku, aby malého Rudolfka opatrovala. Dívka ho nosila s oblibou v nŧši. Jednoho dne ji přistihli, jak s nŧší vylezla na topol. Větve topolu se snadno lámou a není se čeho pořádně chytit. Lidé na ni křičeli, ale ona se nemohla dostat dolŧ. Nakonec ji i s dědečkem sundali hasiči. Od té doby měl prý mŧj otec zálibu ve výškách. Jméno Rudolf se mu nelíbilo - neboť to bylo jméno u nás neoblíbeného rakouského Kronenprinze. Vysvědčení měl vţdy dobré, byl primusem. Měl talent pro matematické a přírodní vědy. Rád jsem se díval na jeho kresby, malby a hlavy jeho soch. Měl velké výtvarné nadání. Jeho učitel přemluvil mého dědečka, ţe by bylo škoda nepřihlásit Rudolfka na gymnázium v Olomouci. Z Velkého Týnce to nebylo daleko. Do Grygova chodil pěšky, pak pokračoval vlakem. Po maturitě studoval medicínu v Praze. Tam byl upoután postavou profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera. Thomayer měl slavné asistenty, z nichţ vyrostly velké osobnosti českého lékařství. Byli to vesměs lidé s hlubokým vztahem k Praze, která se dodnes řídí starým latinským příslovím Extra Praga non est vita (Mimo Prahu není ţivota). Otec byl aţ kdesi od moravských hranic - z bílých míst na mapě. Přestoţe si ho Thomayer také oblíbil, jako český vlastenec ho poslal v roce 1906 do Brna, kde se uvolnilo místo primáře vnitřního oddělení v Brně. Česká menšina poţadovala na toto místo Čecha. V Brně byla tehdy řada výborných německých lékařŧ. Jedním z nich byl slavný patolog Sternberg - objevitel lymfogranulomu. Obsazení takového místa Čechem bylo i věcí politickou, prosadit otce do této funkce mohli jedině politici. Nejvíce pomohl 6

8 poslanec Ţáček, který ţil s rodinou na Lipové ulici. Jeho syn byl za první republiky naším velvyslancem v Caracasu. Velmi mě přemlouval, abych odešel do Venezuely. Otec byl hrdý, ţe je Čechem. Nenáviděl německý útlak, i kdyţ byl jinak dosti tolerantní. Buršáctví ho popuzovalo. Jedl raději horší housky od českého pekaře, neţ lepší od německého. Jako syn rolníka byl názorově socialistou a dokazoval to celým svým ţivotem. Za svého pobytu v Praze napsal svou nejvýznamnější práci o změnách srdeční činnosti při rŧzných polohách. Thomayer řekl otci, ţe by v Brně neměl zanechat vědecké činnosti a měl by usilovat o docenturu. Byl přesvědčen, ţe v Brně bude zaloţena druhá česká univerzita včetně lékařské fakulty. Uloţil otci, aby o to usiloval. Ale primář z Brna se tehdy nemohl habilitovat v Praze, tam měli přednost místní lékaři. Proto začal přednášet na České vysoké škole technické pracovní lékařství. Na technice předloţil také svou habilitační práci a stal se docentem. Na této škole měl řadu přátel. Zaloţil také Spolek českých lékařŧ v Brně. Čeští profesoři se tehdy setkávali v turistickém spolku Noha, který pořádal kaţdou neděli rŧzné pochody a vycházky. Většinou se chodilo pěšky do Ochozu k Votrubŧm. Vedlo tam 32 rŧzných tras o délce kilometrŧ. Z Brna, Bílovic, Babic, Adamova, Blanska, Rousínova, Pozořic a Líšně. Říkalo se, ţe se jde do Upcŧ. Na výlety s Nohou chodívali profesoři, advokáti, lékárníci, bankovní ředitelé a rŧzní finanční odborníci. Chodil s nimi i básník Petr Bezruč. Noha se rozpadla teprve po druhé světové válce. Někteří zemřeli a jiní udělali politické kotrmelce. Například z legionáře Trávníčka se přes noc stal komunista. V padesátých letech chodil otec do Ochozu uţ jen sám. V dobách mého dětství chodil otec skoro denně do českého Čtenářského spolku, který byl centrem českého dění. Politické spolky nebyly za Rakouska povolovány a tak se vše národní odehrávalo ve Čtenářském spolku, který měl své prostory v zadní části Besedního domu. MOJE VÝCHOVA Otec mě vychovával spartánsky. Měl rád prostá jídla, brzy vstával, cítil se dobře v přírodě a neměl rád módní výstřelky. Často mi říkával: Budeš mít jen to, co budeš umět. Ţádné jmění tě neuţiví. 7

9 Mými přáteli v dětství byli nejen děti vzdělaných lidí, ale z větší části i děti z vrstev sociálně slabších. Otec nechtěl, aby ze mě vyrostlo městské dítě dobře situovaného otce. Všechny své zásady mi denně vštěpoval. Odpoledne se mnou chodíval na procházky. Nejprve jsme zašli do nemocnice, kam chodil i odpoledne. Čekával jsem v jeho pokoji, kde se o mě starala sestra Dušková. Pak jsme chodili po brněnském okolí. Horší to bylo v neděli. Otec chodíval na pěší túry s Nohou, zatímco já jsem chodíval s Julií na menší vycházky. Někdy jsme však s otcem šli na procházku i v neděli po obědě. Většinou to bylo s rodinou finančního rady Janíka, který měl dva syny: Poldu a Zdeňka. Nejhezčím členem rodiny byla paní Janíková. Otec se rád bavíval s paní Janíkovou, zatímco pan Janík si hrál s námi. Šli jsme do Pisárek a pak divokým kaňonem Libušina údolí. Nahoře na kraji lesa byla hospoda, kde jsme dostali limonádu. Jindy jsme jezdívali tramvají Líšeňkou po samostatné trati, která začínala u mostu na Olomoucké. Jednou si otec vzal na cestu do Líšně nový fotoaparát. Nabídnul jsem se, ţe mu ho ponesu, ale on mi ho nechtěl pŧjčit. Nakonec ale svolil a já jsem fotoaparát zapomněl v tramvaji. Přišli jsme na to hned na konečné v Líšni. Kdyţ jsme se za minutu do tramvaje vrátili, byl uţ fotoaparát pryč. Otec mi pak celý ţivot říkal, ţe stále něco ztrácím. Od deseti let jsem směl jezdit na kole. Mohl jsem také jet sám vlakem aţ do Týnce. Matka se děsila a Julie tím byla uraţena ještě víc neţ mými samostatnými vycházkami po Brně. Ale otec ve mně vedle samostatnosti pěstoval i obezřetnost. Měl odpor ke všemu, co střílelo, ať to byl prak, luk či všelijaké pistolky. Kamením jsem směl házet jen do vody. Nesměl jsem naskočit či seskočit z jedoucí tramvaje. Mezi spoluţáky jsem byl většinou povaţován buď za zbabělce anebo za přechytralého. Chodil jsem do Sokola, ale cvičení jsem si neoblíbil. Prostná jsem nenáviděl a na nářadích jsem byl nešikovný. Měl jsem slabé ruce a byl jsem příliš dlouhý, vţdy největší z oddílu. Nešikovnost a nedostatečná síla mě provázely i později. Na gymnáziu mi říkal profesor tělocviku Martin Šmiřák ze Slezska: Chlapečku, slez z těch bradel, jinak zanikne myšlenka Tyrše a Fügnera. Skačeš přes toho koňa jak neoblizane telatko. 8

10 Podivejte se - tak se na kruzich hompe mořska panna. VELKÝ TÝNEC Jako malé dítě jsem tam trávil prázdniny od června do konce srpna ve Vsisku a v Týnci. Doprovázela mě moje opatrovnice Julie. V Týnci jsme měli grunt a pozemky, které otec pronajímal. Za války byla vyhlášena charitativní akce pro české děti z měst, strádající za hladem. Brali si je k sobě sedláci a strýc se přihlásil, ţe si také nějaké vezme. Hlavně prý proto, abych měl společnost. S bryčkou, které se říkalo tramvaj, zajel do Olomouce na nádraţí. Přijel tam vagón dětí, které si sedláci rozebrali. Teta nechtěla holky, protoţe měla strach, ţe by mě svedly. Vybrali jsme si tedy Jana a Karla Kyndlovy. Jan byl trochu rapl, ale jinak to byl hodný kluk. Kyndlovi nezŧstali v Týnci dva měsíce, jak bylo ujednáno, ale deset let. Vychodili měšťanskou školu v Olomouci a strýc je dal oba vyučit číšníkem. Snad proto, ţe jeho sestra byla majitelkou hotelu Paříţ v Praze. Jeden z Kyndlŧ se stal papeţským komořím, druhý si koupil statek na Ţatecku a za komunistŧ přišel o všecko. Třetí si koupil hotel Imperial na Poříčí a přišel o něj také. S Kyndlovými jsem zaţil spoustu legrace. Strýc měl rŧzné nápady. Tenkrát se lidé báli rekvizic. Po vesnici chodili vojáci a prohlíţeli, zda sedláci odevzdali dost obilí. Češi to dělali dost nedbale, sotva pohlédli do stodoly. Dŧstojník pojedl v kuchyni a vojáci dostali výsluţku. Strýc jim řekl: Takhle to, chlapci, nemŧţete dělat! Tady je plevník, tam se pořádně vyválejte, ať vesnice vidí, ţe jste to prolezli pořádně. Vojáci měli smysl pro humor, šli do plevníku a vyváleli se tam. Strýc si z nás rád střílel. Chlapci velcí jak vy u nás ten potok přeskočí. Ale děti z města ne. A my tři hned hup! doprostřed potoka. Julka mě samozřejmě chtěla mít pořád čistého. Strýce to dráţdilo, tak si vymyslel kulišárnu. Namluvil nám, ţe zdi na zahradě padají, protoţe je tam špatná malta, která nedrţí. Zdi však nepadaly, byly jen křivě postavené. Strýc nám nařídil, abychom do malty přidávali hnojŧvku (močŧvku). Do večera jsme smrděli tak, ţe nás nechtěli pustit do stavení. Museli jsme se vykoupat v trokách na dvoře a domŧ nás pustili teprve, aţ jsme vysmrádli. 9

11 Strýc měl rád lovecké psy. První se jmenoval Chvoj a kaţdý další se také jmenoval Chvoj. Jméno se udrţelo po několik generací. S Kyndlovými jsme Chvoje učili lézt po ţebříku nahŧru (na pŧdu). Pes tam vylezl, ale slézt dolŧ uţ neuměl. A my jsme ho nedokázali snést. Byl to pes jak tele. Museli jsme sházet dolŧ hromadu slámy a psa na ni shodit. Chvoj nám byl nesmírně vděčný, ţe jsme si s ním hráli. Do polí směl jen kdyţ na něj dával strýc pozor, aby nelovil zvěř a neplašil koroptve. Naší oblíbenou zábavou bylo plavení koňŧ v plavisku. Za poledne se koně napájeli v potoce, protoţe to bylo jednodušší, neţ za nimi vozit vodu na pole. Jakmile strýcova kobylku Baronka ucítila vodu, lehla si na bok a cákla. To nám ovšem strýc neřekl, posadil nás na ni, my jsme vjeli do vody a Baronka cák sebou do plaviska. Samozřejmě jsme spadli do vody a k jeho velké radosti jsem se vrátili zmáčení. V kvartě - to uţ bylo po válce - jsem se stal členem jízdního Sokola. Ve zvěrolékařské škole jsme se učili jezdit na koni a já se tedy povaţoval za jezdce. Strýc mi tehdy řekl: Ty jezdíš na koni? Toţ - máme koňa. A máme aji sedlo. Ukázalo se, ţe je to anglické sedlo - malé ţokejské. Strýc mi schválně neřekl, ţe kŧň nebyl ještě nikdy sedlán. Podrţeli mi ho, já jsem nasedl a kŧň vyrazil tryskem. Přehnal se přes náves a pádil dál. Pokud cválal, bylo to dobré. Kdyţ jsem se mu znelíbil, stal se neřiditelným a pádil do neznáma. Za humny se vzepřel a pokoušel se mě shodit tak dlouho, aţ se mu to podařilo. Naštěstí jsem se ho drţel kolem krku, takţe se mi podařilo svézt se bez pohromy dolŧ. Ale řekl jsem si, ţe na něm musím dojet zpátky. Na nasednutí se pouţívala manýra, ţe se kŧň postavil ke zdi nebo k plotu, aby neuhnul. Zavedl jsem ho k plotu a chtěl na něj vyskočit. Kŧň mi uhnul a shodil asi dvacet metrŧ plotu. Přes všechno úsilí se mi na něj nasednout nepodařilo a musel jsem ho potupně vést za uzdu přes celou vesnici. Ve Vsisku jsem se selského ţivota příliš neúčastnil. Zatímco všichni vstávali, já jsem ještě spal. Na chleba se muselo zadělávat ve tři a v době ţní musela teta nachystat jídlo pro třicet lidí. Pekla vdolky s povidlím z kříţal, pomletých na masovém strojku. Byly velice dobré. Od pěti jiţ vše kypělo prací. Dva pacholci nosili koním vodu a krmení. Dvě děvečky dojily krávy. Zpívaly přitom tklivé písně, do rytmu tahání za struky - crk, crk. Od těch dob 10

12 jsem tyto písně neslyšel. Aţ paní Šulcová z Adamova, která k nám teď chodí pomáhat s úklidem, si při práci zpívá písně podobně tklivé. Pak se nasedlo na vŧz a jelo se okopávat, sklízet. Teta navařila hrnec ţitné kávy, kterou za války sama praţila. Máslo jsme měli málokdy, spíš tvaroh a sádlo. Kdyţ sádlo zbylo, tak ho teta prodávala. Na dětském ţebřiňáku jsme vozili na pole vodu a pivo ve dţbánu. Po válce jsem uţ jezdil do Týnce bez Julie. Rád jsem jezdíval na strýcově ďábelském kole značky Steyer-Fofnerrad. Mělo úţasně vysoký rám, takţe jsme jezdili pod rámem. O kolo jsme se prali, jezdit chtěli všichni. ŠKOLA Za války jsme se nakazili hysterií naší kuchařky a zaměstnancŧ nemocnice, kteří stále probírali, zda bude otec odveden, nebo prohlášen za nepostradatelného. Ţil jsem s ním sám a neuměl jsem si představit, co bych dělal, kdyby odjel. Ferdinandovou ulicí čas od času pochodovali vojáci v modrých polních uniformách s květinami v hlavních pušek. Jezdily tam i nákladní automobily s ocelovými koly namísto pneumatik. Divil jsem se, ţe přitom Brno nespadlo. Nakonec otci pomohl německý patolog Sternberg, který prohlásil, ţe takový internista je potřebnější v Brně neţ v prvním týlu. Otec totiţ také vedl vojenské infekční oddělení, kde byly rŧzné cholery a další nakaţlivé nemoci, které byly tenkrát ještě rozšířeny. Psal se rok 1916, bylo mi šest a měl jsem začít chodit do školy. Jelikoţ jsme bydleli na Ferdinandsgasse (později Masarykova, za Němcŧ Vítězství, po válce Masarykova, za komunistŧ Vítězství, dnes opět Masarykova), do školy jsem měl chodit na Křenovou. O této škole se říkalo, ţe se tam denně zpívají oslavné ódy na císaře Františka Josefa a ţáci se musí stále modlit. Mŧj otec byl vlastenecky zaměřený a do kolaborantské školy mě nechtěl pustit. Vlastenecké cítění bylo tehdy velmi silné. Naše sluţka musela chodit pro rohlíky kus cesty, protoţe v našem okolí nebylo české pekařství. Kopací míč mi otec nekoupil jen proto, ţe všechny tři sportovní obchody v Brně byly německé. Ve škole jsme vţdy začínali modlitbou. O císaři pánovi jsme se neučili a teprve ze Švejka jsem se dozvěděl o rŧzných historkách z dějin rodu Habsburkŧ. Rakušanství se na mě nepodepsalo, ţádný nepřátelský útlak 11

13 jsem necítil. Německý duch v Brně, to bylo jen několik továrnických rodin, které na sebe vázaly německé dělníky, mistry a obchodníky. K německému ţivlu se hlásili také Ţidé, kteří s němectvím koketovali aţ do příchodu Hitlera. Teprve za republiky jsem se dozvěděl, ţe císař jezdil rád do Bad Ischlu. O Ferdinandovi a korunním princi Rudolfovi nás neučili nic. Jak Masaryk bojoval v Americe za vytvoření československého státu a jak byla Podkarpatská Rus přisouzena Československu - to jsem kupodivu věděl. Český národ ţil dlouho s Františkem Josefem a pak si chtěl udělat nového císaře z Masaryka. V první třídě jsme měli nad katedrou císaře pána a ve třetí jsme ho sundávali. To jsem ještě netušil, ţe takových změn bude víc. Později jsme měli na oční klinice krásný rám, ve kterém byl tatíček Masaryk, později Beneš, pak Hácha, Hitler, Gottwald, Zápotocký, Novotný a v době mého odchodu z kliniky Svoboda. Zřízenec Tomáš Vejhonek dával kaţdý další obraz vţdy na ten předchozí. Obsah rámu byl stále tlustší a tlustší, ale Vejhonek si nedal říci. Říkal, ţe se tímto zpŧsobem obrázky nejlépe archivují. PŘÍJEZD MASARYKA Jednoho dne se všude začaly prodávat československé trikolory a praporky. Byly to ovšem jen tři barevné pásy bez trojúhelníku. Hasiči strhávali německé nápisy. Orlici na Ditrichsteinském paláci otloukali hasiči majzlíky a kladivy. Český národ ţil dlouho s Františkem Josefem a pak si chtěl udělat nového císaře z Masaryka. Byl jsem s otcem na jeho přivítání v Praze. Dívali jsme se z balkonu prof.thomayera, který bydlel na Václavském náměstí. Masaryk měl jet kočárem, kterým jezdil jen císař pán. Nakonec však do tohoto kočáru odmítl nastoupit a odjel obyčejným automobilem. Stáli jsme na balkoně a velmi dlouho čekali. Pak se konečně objevil kočár. Lidé křičeli nadšením, ale v kočáře nikdo nebyl. Teprve za chvíli přijel Masaryk v obyčejném autě. Tento záţitek mám pevně spojený se zpáteční cestou do Brna. Jeli jsme sice rychlíkem, ale vlak pořád někde stál. Lidé byli nadšení, jásali a připíjeli si na kaţdé stanici. Otec popíjel v České Třebové pivo s takovým úspěchem, ţe jsem coby řvoucí dítě odejel rychlíkem do Brna bez něj. Jeho koţich visel v kupé a otec zŧstal jen v saku. Naštěstí se mě ujali hodní lidé, kteří jeli se mnou. Dovedli mě domŧ i s koţichem a buřinkou. 12

14 Otec přijel za pět hodin dalším vlakem. Na tento okamţik nezapomenu - jak osmiletý kluk řvoucí kluk odjíţdí sám do temné noci. Pamatuji si, ţe jako dítěti mi byly ve škole předkládány dojemné historky z rodiny Habsburkŧ. Jeden z členŧ rodu vylezl na skálu a nemohl dolŧ. Prostý horal ho zachránil a kdyţ mu za to dole chtěl dát Habsburk zlatý peníz, horal jej odmítl se slovy: Neudělal jsem to pro vás, ale pro Rakousko. Po roce 1918 začali titíţ lidé vyprávět podobné historky i o Masarykovi. Masaryk se však snaţil podobným věcem vzdorovat. Ţil prostě a nesnášel, aby byl střeţen policisty. Jednou unikl z Lán a jel vlakem do Prahy. Na nádraţí spatřil člověka v buřince, který jej sledoval a vypadal jako policista. Šel k němu a řekl mu, ţe si nepřeje, aby s ním jel do Prahy. Ale kdyţ já musím, úpěl muţ. Nařizuji vám to jako president! řekl mu Masaryk. Muţ v buřince zŧstal na nádraţí. Nebyl to policista, ale místní řezník, který jel do Prahy sjednat nějaký obchod. Masaryk se mu pak zašel omluvit. Takového Masaryka jsme milovali. Ale jeho okolí mu tehdy i později připisovalo mnohé, s čím Masaryk nechtěl mít nic společného. Všude se pořádaly sbírky na novou republiku a peníze se kolkovaly dle měnové reformy ministra Rašína. První československá bankovka byla padesátikoruna. Dostal jsem ji od babičky Kubíčkové. Měl jsem z ní velkou radost, ukazoval jsem ji ve škole, nechtěl jsem ji přeloţit a tak podobně. Bylo po osvobození a kaţdý vymýšlel, co by se mělo začít dělat. V Brně si lidé usmysleli, ţe postaví České národní divadlo. Dnešní Mahenovo divadlo bylo tehdy německé a nazývalo se Stadttheater. Česky se v něm nehrálo, Němci tam český ţivel nechtěli pustit. Češi museli chodit do nehezké boudy na rohu Veveří. Na nové divadlo byla uspořádána sbírka a vybíralo se i ve škole. Předpokládalo se, ţe kaţdý dá korunu. Zřejmě jsem byl plný nadšení, neboť jsem na české divadlo dal svoji krásnou padesátikorunu od tetičky z Týnce. Kdyţ se to otec dozvěděl, tak prohlásil, ţe jsem blbec, který nikdy nic nebude mít, protoţe nedovede s penězi hospodařit, peněz si neváţí a divadlo tam stejně nikdy stát nebude. V tomto směru měl pravdu. Divadlo postaveno nebylo a co se stalo s mou padesátikorunou mi není známo. 13

15 Otec se stal členem přípravného výboru Masarykovy univerzity. Byl jmenován profesorem vnitřního lékařství, neurologie a psychiatrie. Profesorŧ nebylo mnoho. Kvalifikovaných odborníkŧ bylo dost, ale nebylo je kde habilitovat. Praţáci dělali vše jen pro Prahu. Profesor Teyschl byl habilitován mým otcem, protoţe v Praze to odmítli udělat. Byly to obtíţně začátky, ale celkové ovzduší bylo velmi radostné. Lidé byli nadšení, ţe válka skončila. V nemocnici U svaté Anny proţil otec celý svŧj ţivot od roku 1906 aţ do roku 1940, kdy ho Němci vyhodili. Na jeho místo byl jmenován obergruppenführer Marquart, který byl lékařem gestapa. Později byl odsouzen a oběšen. Po válce se otec vrátil na kliniku, ale vedl ji jen rok a pak byl penzionován. Bylo mu 70 let. V letech 1926/27 byl děkanem lékařské fakulty a v roce 1932 byl zvolen rektorem. JAK JSME TEHDY ŢILI Ţivot byl tehdy jednodušší, ţilo se daleko skromněji neţ dnes. Mŧj otec byl univerzitním profesorem a mohl si vydělat i v soukromé praxi a z "třídních" pacientŧ. Náš ţivot byl však spartánský. V kuchyni jsme měli sporák se dvěma troubami a velkou plotnu. Kdyţ se topilo, ohřívala se na plotně i voda do koupelny. Vodu na koupání to však moc nevyhřálo. Velkým pokrokem byl plyn, ale měli jsme jen dvoukolový vařič. Elektrické ţehličky neexistovaly. Dvě kovové ţehličky se ohřívaly nad Bunsenovým kahanem, jedna se nahřívala, druhou se ţehlilo. Otec rád vypil pivo i doma, coţ nám přinášelo značné problémy. Naproti našemu domu byla Hanákova restaurace, kde měli dobré sklepy a chladné pivo. Pŧllitry byly masivní, teplé a pivo se od nich hřálo. Proto se musely doma vypláchnout studenou vodou a u Hanákŧ ještě jednou. Sluţka běţela se dvěma pŧllitry rychle domŧ, ale otec si přesto stále stěţoval, ţe je aţ do smrti odsouzen k pití teplého piva. Elektrické ledničky neexistovaly, byly pouze ledničky, do kterých se kupoval led. Po ulicích jezdili ledaři, zvonili a prodávali led, který roznášely sluţebné v kýblech. Prostor, kde se dalo něco vychladit, byl velmi malý. Ve velké místnosti jsme svítili 40W ţárovkou. Kdyţ se psalo, pouţívaly se stolní lampy. Jinak doma nic elektrického nebylo. Nebylo zvykem, ţe by se bohatě jedlo. Vymýšlení jídel jsem se naučil u Paukŧ, kde se pěstovala experimentální ku- 14