B. Divadlo autorské a kamenné

Transkript

1 B. Divadlo autorské a kamenné 1. Divadlo jako součást tradiční i moderní kultury / 2. Vznik a nejstarší vývoj divadla / 3. Divadlo autorské a kamenné / 4. Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa / 5. Zdeněk Svěrák Ladislav Smoljak: Vyšetřování ztráty třídní knihy / 6. Divadlo dnes V našem běžném životě divadlo zpravidla prohrává souboj s filmem: navštívit divadelní představení se může zdát náročnější na čas i další okolnosti (jde zpravidla o společenskou událost) než zajít do kina či si pustit film na počítači nebo ho zkouknout v televizi. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že divadlo a film jsou úzce provázány, že lidé kolem divadla se těší značné popularitě i prestiži a že filmy natáčené podle divadelních her mívají úspěch zaručen. Divadelní prvky prvky záměrné esteticky zaměřené (sebe)prezentace ovšem potkáváme i sami prožíváme každodenně. Bližší proniknutí do divadelního světa nám tedy přináší nejen příběhy obsažené v divadelních hrách, ale také nový, inspirující pohled na naši osobní skutečnost. 1. Divadlo jako součást tradiční i moderní kultury 1-1 Co to vlastně je divadlo?; 1-2 Divadlo a drama; 1-3 Jak můžeme dramata třídit; 1-4 Divadelní hra: jak vzniká a co všechno v ní najdeme; 1-5 Divadelní prostor; 1-6 Lidé pracující v divadle; 1-7 Další divadelní pojmy; 1-8 Divadlo a okolní svět. 1-1 Co to vlastně je divadlo? Pojem divadlo je odvozen od slovesa dívat se (příponou -dlo, označující prostředek k uskutečnění nějakého děje), podobně jako je tomu u starořeckého výrazu théatron (θέατρον), pocházejícího od slovesa theáomai = dívám se, pozoruji. Divadlo je jevištní (scénické) umění, založené na syntéze složky literární, herecké, výtvarné, hudební, případně i taneční. Divadlo zobrazuje skutečnost prostřednictvím komplexního konstruování umělecké verze reality. Předstupněm divadla stále přítomným v našem životě jsou performanční aktivity, založené na neformální dohodě mezi aktéry a obecenstvem o přijetí veřejně prezentované fiktivní reality. Takové performanční aktivity najdeme v hrách, v některých školních činnostech, v tanci, v některých svátečních oslavách, v náboženských obřadech, sportovních událostech, politických kampaních apod. Nejzazší počátky divadla najdeme tedy již v pravěku, ovšem počátky divadla v euroamerické kultuře spatřujeme ve starověkém Řecku. Divadelní vývoj se pak obohacoval dalšími vlivy, včetně např. středověkých křesťanských pašijových her. 1-2 Divadlo a drama Pod pojmem drama rozumíme literární složku divadelního umění, byť ta obsahuje i pokyny pro pohybovou, výtvarnou apod. složku divadelního představení.

2 Drama je nejkomplexnější literární druh. S tím souvisí fakt, že drama náleží do obou trojic základních literárních druhů, a to jak podle způsobu vyjádření skutečnosti (epika, lyrika, drama), tak podle jazykové formy (próza, poezie, drama). Drama (divadelní hra) je totiž vymezeno obsahově (vždy je postaveno na lidském příběhu) i formálně (dramatický text je tvořen promluvami postav a scénickými poznámkami). Z promluv vzniká konflikt mezi postavami, jenž je motivací pro rozvoj příběhu; stoupá napětí a rozvíjejí se cesty řešení. Zároveň se prostřednictvím promluv (v rozhovoru, tedy v dialogu, nebo samostatně, tedy v monologu) projevuje vnitřní život postav (jejich povaha, přání, záměry atd.). Drama je předváděno na scéně jako dění současné: diváci jsou přímými pozorovateli děje, jenž se před nimi teprve rozvíjí. Zatímco pro epiku je příznačný minulý vyprávěcí čas, drama preferuje čas přítomný; minulý čas se používá jen tam, kde se z řeči postav dozvídáme retrospektivní dějové pasáže. Drama počítá s interakcí s jinými druhy umění, jak už jsme uvedli. Průběh jednotlivé realizace konkrétního dramatu v konkrétním divadle se označuje jako nastudování; výsledkem je inscenace, která se veřejnosti prezentuje v jednotlivých představeních. Mezi principy divadla patří fakt, že každá inscenace je zároveň svébytnou interpretací daného dramatu. Inscenátoři tvoří tým, jenž drama zasazuje do nových kontextů. Děje se tak různými cestami. Inscenátoři mohou v dramatu pozměnit scénické poznámky, např. přenést děj do jiného prostředí. Někdy takové úpravy vycházejí z technických možností divadelního prostoru; jindy je inscenace dramatu vzniklého v dávnější minulosti situována do přítomnosti. Někdy inscenátoři škrtají menší části textu či drama naopak doplňují zpravidla ovšem jen o akci mimo text. V případě cizojazyčných dramat je situace obohacena i možností nových překladů. Souhrnně řečeno, smyslem inscenačního umění je dosáhnout toho, aby divadelní hra vstupovala do interakce s dnešními diváky a jejich světem. Každá generace či kulturní prostředí se snaží konkrétní drama znovu přečíst a nalézt v něm odpovědi na otázky, jež si klade; pokud se to podaří, drama tím osvědčuje svou uměleckou hodnotu. 1-3 Jak můžeme dramata třídit Dramata se dělí podle různých hledisek na jednotlivé žánry: A. Podle kompoziční formy a diváckého účinku: 1. Tragédie (divadelní hra o nesmiřitelném konfliktu, který se dotýká otázek života a smrti a zpravidla končí záhubou jedné z hlavních postav); 2. Komedie (veselohra); 3. Tragikomedie (hra, v níž se prolínají účinek tragický a komický); 4. Fraška (hra s drsnou, posměvačnou komikou, určenou především širokému, lidovému obecenstvu); 5. Komedie dell arte (komediálně laděná hra s předem danými charaktery postav a s výraznou měrou improvizace herci dotvářejí děj až v průběhu představení); Nové žánry od 20. století: 6. Lyrické drama (hra, jejíž konflikt je prezentován především ve zdůrazněných vnitřních prožitcích postav); 7. Epické drama (hra, v níž je iluze bezprostředního příběhu záměrně narušována postavou vypravěče, který svými komentáři, glosami, výklady apod. udržuje kontakt mezi děním na jevišti a diváky); 8. Revue [reví] (hra s oslabenou dějovou linií a skládající se z řady výstupů dialogických, pěveckých a tanečních);

3 9. Scénické pásmo (scénická montáž; obdoba revue, ale ještě rozvolněnější, bez náznaku dějové spojitosti); 10. Monodrama (divadlo jednoho herce); 11. Laterna magika (hra, v níž se herecká akce kombinuje s jinými, nedivadelními druhy umění, zejména s filmovým promítáním). B. Podle převažujícího druhu umění: 1. Činohra: drama slovesné, s promluvami v próze; 2. Opera: drama hudební, se zpívaným textem; 3. Opereta: drama, v němž se střídají mluvené slovo a zpěv i tanec (hudební složka je odvozena od klasické evropské hudby); 4. Muzikál: drama, jehož hudební složka je odvozena od jazzové, rockové či pop hudby; ve starším, původním pojetí se v muzikálu střídají mluvené slovo a zpěv (i tanec), v novějším pojetí jde zpravidla o hru celozpívanou; 3. Balet: drama založené na syntéze hudebního a tanečního umění; 4. Pantomima: drama pohybové, obsah je vyjadřován mimikou, gestikulací a tanečními prvky, bez použití hlasu; 5. Divadlo loutkové: ve své původní podobě určeno dětem i dospělým. 6. Rozhlasová hra: drama zvukové, zaznamenávané na zvukových nosičích a určené k reprodukci v rozhlasovém vysílání nebo v přehrávači. C. Podle uměleckého slohu nebo námětové oblasti: Drama renesanční, barokní, klasicistní, romantické, realistické, impresionistické, poetistické, postmoderní ; drama společenské, historické, absurdní 1-4 Činohra: jak vzniká a co všechno v ní najdeme V souvislosti s literaturou se pochopitelně budeme věnovat především činohře a činohernímu divadlu a divadelní život budeme nahlížet především z jejich hlediska. Autor divadelní hry se označuje jako dramatik. Někteří dramatici píší hry, které jsou pak inscenovány v různých divadlech, jiní tvoří výlučně nebo především pro jedno konkrétní divadlo. Text divadelní hry obsahuje: a) Někdy předmluvu: autor v ní objasňuje svou představu o inscenačním pojetí hry; inscenátoři se předmluvy mohou držet, ale nemusejí; b) Seznam jednajících postav s jejich velmi stručnou charakteristikou (obsahuje zpravidla jen povolání nebo vztah k některým jiným postavám); c) Rozdělení hry na základní části, jež se nazývají jednání, dějství nebo akty (v počtu nejčastěji 3 5); každé jednání se pak člení na výstupy, ohraničené příchodem nebo odchodem některé z jednajících postav; prvnímu jednání někdy předchází Prolog (dramatizovaná předmluva), inscenačně oddělená od vlastní hry; d) Scénické poznámky: obsahují informace o podobě scény, o pohybech a způsobu jednání či tónu mluvy postav apod., základní informace o zvucích a světle; bývají psány kurzivou; e) Promluvy postav (jméno promlouvající postavy je psáno velkými písmeny):

4 Konkrétní nastudování hry řídí režisér. Ten text dramatu doplňuje o detailnější režisérské poznámky. Bývá obvyklé, že pro konkrétní inscenaci je zkomponována scénická hudba. 1-5 Divadelní prostor Pod pojmem divadlo rozumíme samozřejmě nejen dramatické umění, ale také, ba často především, místo, kde inscenace dramatu vzniká a kde je pak prezentována veřejnosti. Divadlo, to je ovšem nejen budova, ale zároveň celá instituce. Prostor divadla má své zvláštnosti. Nalezneme v něm zejména: Vestibul [vestybul]: vstupní hala; Foyer ([foajé / foajér]; předsálí, diváci je využívají o přestávkách mezi dějstvími k občerstvení a společenským kontaktům; Sál: hlavní prostor v divadle, diváci tu sledují inscenaci, která se před nimi odehrává; Hlediště: prostor pro diváky; Parter: přízemí v hledišti; Galerie: nejvýše položená, patrová část hlediště mající podobu obvodového ochozu; Balkon: patrová část hlediště vyčnívající nad část parteru; Bidýlko: místa k stání, zpravidla nad boční částí galerie; nejlacinější a nejméně pohodlná část hlediště; Jeviště: místo, kde hrají herci; scéna; Portál: ozdobný boční a horní okraj jeviště; Orchestřiště: místo pro divadelní hudební soubor, zpravidla vpředu pod úrovní jeviště; Scéna: výraz používaný jako synonymum pro jeviště nebo pro celé divadlo; Opona: spouštěný nebo zatahovaný závěs na přední straně jeviště s kukátkem (nenápadným otvorem na vnitřní straně opony, sloužícím pro pozorování hlediště před začátkem představení); Předscéna: úzký pruh jeviště před oponou, někdy využíván ke svébytným divadelním výstupům; Aréna: jeviště kruhového nebo půlkruhového půdorysu, který navozuje užší kontakt mezi herci a diváky. 1-6 Lidé pracující v divadle Kromě profesí obvyklých v každé firmě existují v divadle i zaměstnání specifická (příznačná): Dramaturg: sestavuje divadelní repertoár soubor her v programu divadla a případně ovlivňuje inscenační úpravy textu hry, zpravidla se zřetelem na diváka; Dramatik: píše dramata; Režisér: řídí nastudování divadelní inscenace; Herec: na základě dramatického textu a režisérových pokynů vytváří a představuje postavu v dramatu; Choreograf: vytváří a s tanečníky nacvičuje taneční výstupy; Dekoratér: tvoří divadelní výpravu, tedy výtvarné řešení divadelní inscenace; Kostymér: tvoří divadelní kostým, tedy herecký oděv; Maskér: upravuje hercův obličej pomocí líčidel, paruk apod. Rekvizitář: zajišťuje pomůcky používané herci během inscenace; Osvětlovač: nasvěcuje jeviště během divadelního představení; Inspicient: režisérův pomocník, řídí technickou stránku divadelních zkoušek i představení; Suflér: nápověda; Biletář: uvaděč.

5 S divadlem souvisí i divadelní publicistika, včetně divadelní kritiky. Té se zpravidla věnují lidé zaměstnaní mimo divadlo, zejména novináři. 1-7 Další divadelní pojmy S činností divadla jsou spjaty ještě další skutečnosti: Představení: jednotlivé předvedení nastudované inscenace divadelním souborem; Program: předem sestavený sled představení v divadle; též tištěný, zpravidla ilustrovaný několikastránkový text o uváděné hře, o jejím autorovi, o okolnostech vzniku inscenace a o hereckém obsazení, prodávaný divákům před představením; První a druhé obsazení: ve velkých divadlech je v náročnějších inscenacích herecké obsazení alespoň některých rolí zdvojené: první obsazení někdy zahrnuje více zvučných hereckých jmen než obsazení druhé; Hlavní a titulní role: hlavní rolí je nejpřednější herecká úloha, často však je takových rolí v jedné hře několik přinejmenším po jedné v mužské a ženské části hereckého souboru; titulní role je pouze ta, jejíž jméno je obsaženo v titulu názvu hry; Epizodní role: drobná, zřetelně vedlejší role; Generální zkouška (generálka): závěrečná zkouška inscenace, poslední před premiérou; v ideálním případě což bývá často se její průběh neliší od skutečného představení; bývá tu i za snížené vstupné obecenstvo, např. studenti; Premiéra: první, zpravidla slavnostní představení divadelní inscenace; Prapremiéra: světová premiéra, vůbec první představení nové hry; Repríza: opakované předvedení divadelní hry; Derniéra: poslední představení divadelní inscenace, v případě úspěšných inscenací mívá slavnostní charakter; Abonent: předplatitel, majitel abonentní, tedy předplatní vstupenky do konkrétního divadla, např. na jednu sezonu nebo na určitý cyklus her. 1-8 Divadlo a okolní svět Divadlo je tradičně považováno za kulturně závažnou skutečnost, a to ze 3 hlavních důvodů: a) Divadlo nazírá a prezentuje nejširší rejstřík charakterů, osudů, situací a konfliktů, takže v sobě koncentruje schopnost analyzovat všechny zásadní otázky lidské existence, byť si takto samozřejmě počíná v tónu vážném i lehkém; b) Do divadla jako diváci chodí, v divadle se setkávají, inscenovanou hru společně prožívají a spolu pak diskutují lidé různých profesí, zájmů a názorových proudů, kteří by se jinak v takovém počtu, s takovou četností a v tak příhodném prostředí nesešli; c) Divadlo a život kolem něj umožňují, aby se produktivně setkávali umělci a další tvůrci se širokou veřejností. V dějinách různých národů včetně dějin českých se divadlo vícekrát stalo katalyzátorem převratných dějinných událostí.

6 Dobré divadlo promyšleně buduje svůj repertoár, jímž využívá všechny své možnosti personální a technické a jímž si buduje stálou a kvalitní diváckou obec. Dobrá divadelní dramaturgie vidí dál než jen do příští sezony. Vytváří tematické cykly či řady divadelních her (klasické hry, divadlo mladého diváka, cyklus současné světové dramatiky ). Divadlo nabízí své prostory pro pořádání nedivadelních akcí: přednášek, slavnostních shromáždění, výstav Divadelní osobnosti vystupují v médiích a vyjadřují se k různým otázkám často i k těm, jež s divadlem nesouvisejí, což z hlediska obsahu takových vystoupení s sebou často nese i jistá rizika. Kontakt se studenty a se studentským prostředím by pro dobré divadlo měl představovat jeden z prioritních zájmů.

7 2. Vznik a nejstarší vývoj divadla 2-1 Scénické prvky v životě pravěkých lidí; 2-2 Divadlo v mimoevropském starověku i středověku; 2-3 Divadlo i drama v antickém Řecku (a Římě); 2-4 Středověké velikonoční hry: další zdroj evropského divadelnictví; 2-5 Renesanční a barokní drama: počátky dnešního pojetí divadla; 2-6 Divadlo století a jeho vazby na společensko-politický vývoj. 2-1 Scénické prvky v životě pravěkých lidí Protože divadelní akce je díky hereckým pohybům, především gestům (posunkům) a obličejové mimice, sdělnější než jen samotný text, je přirozené, že se scénické umění objevilo velmi dávno, dokonce v pravěku, kdy jazykové prostředky byly výrazně jednodušší a omezenější než dnes. Každý z nás si jistě všiml, že již děti se rády věnují imitativní (napodobovací) činnosti, která tvoří důležitou náplň jejich her. Toto napodobování je jednou ze základních lidských potřeb. Člověk se jeho prostřednictvím jednak učí porozumět vnitřnímu mechanismu okolních dějů, jednak se připravuje na jejich ovlivňování. Společenský (nikoli jen úzce individuální) charakter získaly imitativní činnosti až s prvotním rozvojem náboženského a estetického myšlení, tedy především v mladém paleolitu (asi asi let př. Kr.). Tehdy vzniklo skutečné scénické umění jako součást náboženských obřadů. Nejstarší známé performanční (scénické) výjevy se tedy nejspíše odehrávaly v některých jeskyních jihozápadní Francie. Například jeskyni Montespan kdysi obývali pravěcí lidé, kteří pěstovali náboženství, s nímž souvisel kult (uctívání) lovu na medvěda. V jeskyni vymodelovali z hlíny medvědí sochu. Socha měla místo hlavy skutečnou medvědí lebku a snad byla i pokryta medvědí kůží. Ritus (uskutečňování) tohoto medvědího kultu byl založen na obřadním tanci: tančící muži napodobovali své chování při lovu, a dokonce do sochy bodali oštěpy a šípy. Od tohoto rituálu si lovci zřejmě slibovali sílu pro úspěšný lov, ale také usmíření s loveným zvířetem. V jiné francouzské jeskyni, nazvané Trois Frères, byla na skalní stěně nalezena kresba šamana (kouzelníka) který v dynamickém postoji nepochybně ztvárňuje lovnou (a zároveň uctívanou) zvěř. Šaman má na sobě úbor sestavený z trofejí hned několika zvířat: obličej zakrývá soví maska, ale nad hlavou ční jelení paroží, následují vlčí uši a kamzičí brada, tělo je pokryto patrně jelení srstí, ale přední končetiny vypadají jako tlapy šelmy a vzadu visí koňský ocas. Nepochybně můžeme hovořit o prvním doloženém divadelním kostýmu. 2-2 Divadlo v mimoevropském starověku i středověku Silný podnět pro rozvoj skutečného divadla znamenaly starověké mytické příběhy, jejichž působivá veřejná prezentace bývala zakomponovaná do náboženských slavností. Tak se zrodila mystéria: dramatizované obřady, jejichž vrcholná část však bývala přístupná jen vybraným zasvěceným osobám (řec. mystérion = tajemství). Z hlediska divadelních dějin jsou nejvýznamnější mystéria inscenovaná každoročně ve starověkém Egyptě. Jedná se především o hru o smrti a zmrtvýchvstání boha Usira. O Usirovi se věřilo, že byl původně králem v počátcích egyptských dějin a že žil s manželkou Esetou. Jeho bratr Seteh žárlil na jeho moc, a tak jej zabil a jeho tělo rozsekal. Eset části Usirova těla nalezla, složila Usirovo tělo zpět a nechala se Usirem oplodnit. Potom však Usir musel odejít do říše zemřelých a Eset mu v houštinách nilské Delty porodila syna Hora. Když Hor dospěje, sestoupí do podsvětí, kde svého otce Usira vzkřísí; zároveň Seteha přemůže a Seteh je odsouzen, aby Usirovi věčně sloužil. Hra odráží věčné střídání zrození, růstu, smrti a nového života.

8 Staroegyptská mystéria však stále ještě jsou pouhým předstupněm dramatu: jejich posvátný účel totiž konzervoval jejich formu a znemožňoval jejich proměnu v životné divadlo s individuálními autory, s obměnami a experimenty. Podobně statické bylo i divadlo jižní a východní Asie. Vzniklo na sklonku starověku či v průběhu středověku v Indii (taneční drama v jazyce sanskrtu), Indonésii (stínové divadlo s loutkami), Číně (literární drama) a Japonsku (divadlo nó a jeho raněnovověká obdoba kabuki). Asijské drama je postaveno na velmi významné úloze hudby a tance, vedle děje má neméně důležitou úlohu i ztvárnění pocitů, vlastností a myšlenek, hojně se uplatňuje symbolika gest, barev apod. Např. v indickém sanskrtském divadle herci používali pro vyjádření emocí 13 pohybů hlavy, 6 pohybů nosu, 6 pohybů tváří, 7 pohybů obočí, 9 pohybů krku, 7 pohybů brady, 5 pohybů hrudi, 36 pohybů očí, 32 pohybů nohou, 24 pohybů jedné ruky aj. 2-3 Divadlo i drama v antickém Řecku Za pravlast skutečného divadla je považováno starověké Řecko. Řekové vytvořili po r př. Kr. mnoho městských států, z nichž nejvýznamnější byly Athény, Sparta, Korinthos, Mílétos aj. Ve starořecké společnosti proběhl vývoj směrem k většímu podílu obyvatelstva na správě věcí veřejných; některé státy (zejména Athény) prošly cestou od monarchie (vlády jednoho člověka krále) až k demokracii, tedy vládě lidu. Tento lid tvořili pouze občané, tedy v tehdejším pojetí osobně svobodní (nezotročení) domorodí muži, ale přesto šlo o nebývale široké zapojení lidí do veřejného života a o významný krok směrem k občanské svobodě. A právě z Athén v 6. století př. Kr. je doložena existence prvních divadelních her. Divadlo vzniklo z Velkých Dionýsií, tedy z významných městských náboženských slavností, konaných vždy v březnu a zasvěcených bohu Dionýsovi, jenž byl bohem plodnosti a úrody, později též vína a bujarého veselí. Svobodní, sebevědomí občané vnesli do ritu Dionýsií osobní improvizaci (nepřipravenou, uvolněnou akci). Takové improvizované pěvecké a zároveň taneční výstupy na Dionýsovu počest se nazývaly dithyramby a připomínaly vždy nějaký malý příběh: text zpíval improvizující náčelník sboru a sbor přidával obvyklý refrén. Dithyramby však ještě nebyly divadlem. Divadlo vzniká ve chvíli, kdy do dithyrambického výstupu se ke sboru a jeho náčelníkovi připojuje herec (protagonista; patrně vystoupil ze členů sboru), jenž zahajuje celé vystoupení prologem (předmluvou) a pak sám během dithyrambu účinkuje (s pomocí masek a kostýmů) hned v několika rolích z předváděného příběhu. Za údajného tvůrce této změny, a tedy za otce divadla je považován Athéňan Thespis. V divadelních hrách zasahovali do děje také bohové (mající lidskou podobu i vlastnosti). Takto vzniklé divadelní hry poměrně rychle vzdálily Dionýsie od jejich původního bezuzdného veselí a začaly prezentovat děj ilustrující složité otázky mravnosti, práva apod. Divadelní hry tedy začaly významně přispívat k občanské výchově diváků a zároveň návštěva takových představení posilovala v Athéňanech vědomí sounáležitosti s jejich státem. Rubem této skutečnosti se ovšem stala pasivita diváků, kteří si zvykli hře již jen přihlížet. 5. století př. Kr. je prvním velkým stoletím v dějinách dramatu. Odhaduje se, že Řekové v tomto období vytvořili více než 1 tisíc her, z nichž se však dochovalo jen několik desítek. Všechny tyto hry vycházejí z mytologie nebo historie, ovšem dramatici svobodně domýšlejí motivaci, souvislosti či důsledky všeobecně známých příběhů. Dramatici byli v představeních svých her zároveň režiséry, choreografy a herci.

9 Řada her měla několikadílnou podobu: často se jednalo o tragédii v podobě třídílné trilogie, k níž mohlo být připojeno veseloherní satyrské drama (členové sboru představovali satyry rozpustilé polozvířecí bůžky z Dionýsova průvodu), takže nakonec šlo o čtyřdílnou tetralogii. Vedle mužských se záhy objevují i ženské postavy, které časem nabývají na významu (všechny role však stále hráli muži). Starořecká tragédie se členila do 5 6 kompozičních fází: expozice (úvod), kolize (zápletka), krize (vrchol napětí), peripetie (zdánlivé řešení), katastrofa (rozuzlení), posléze někdy epilog (závěrečné slovo). Vyniká zde trojice athénských dramatiků, kteří psali dodnes hrané tragédie: Aischylos (asi př. Kr.): do hry uvedl druhého herce, čímž rozšířil možnosti dramatických konfliktů. Hry Peršané, Upoutaný Prométheus, Oresteia aj. Sofoklés ( př. Kr.): prý to byl on, kdo uvedl do hry třetího herce a poprvé použil malované dekorace. Jako první vyřešil v některých hrách vyhrocenou dramatickou situaci pomocí principu, jenž byl později latinsky nazván deus ex machina (bůh ze stroje): do hry náhle vstupuje prostřednictvím mechanického zařízení (např. jeřábu) bůh a rozhodne dramatický konflikt podle své vůle (výraz se stal oblíbeným frazémem označujícím nečekaný zásah zvnějšku). Hry Antigona, Král Oidipús, Élektra aj. Eurípidés (asi př. Kr.): vynikl propracovanou psychologií dramatických postav, dodnes poutá pozornost působivými charaktery svých hrdinek. Napsal hry Médeia, Trójanky, Ifigenie v Tauridě aj. Vedle tragédií začaly záhy vznikat hry dalšího dramatického žánru: komedie. Nejpopulárnějším autorem starořeckých komedií se stal athénský Aristofanés (před 445 po 385 př. Kr.): ve svých hrách si bral na mušku především soudobý politický život v Athénách. Hry Jezdci, Ptáci, Lýsistraté aj. Starověcí Římané, kteří ze svého městského státu ve střední Itálii postupně vybudovali mohutnou říši, přejali velmi mnoho kulturních podnětů (včetně divadla) od Řeků, jejichž vlast dobyli ve století př. Kr. Římané hráli jednak latinské překlady řeckých dramat, jednak sami psali nové hry. Římské divadlo však bylo především masovou zábavou; na rozdíl od divadla řeckého se nevěnovalo politickým a vůbec společenským problémům, ale spíše od nich (zejména v době krize římské republiky zániku demokracie a nastolení císařství) odvádělo pozornost. Divadlo muselo v Římě ustát konkurenci jiných veřejných zábav (mezi nimiž vynikaly závody vozů, bojové hry a zápasy otroků-gladiátorů), a proto se snažilo oslovit publikum atraktivním provedením jednotlivých představení. Zmizel sbor, ale zato dialogy často doprovázela hudba, herci posléze odkládali masky a ženské role začínaly hrát opravdu ženy. Cílem inscenátorů se stávala senzační realističnost (hodnověrnost) představení: objevily se i hry s početným komparsem (neherci v hromadných scénách) a nákladnou výpravou včetně živých zvířat, rostlin apod. Pro taková velkolepá představení sloužil i známý římský arénový Flaviovský amfiteátr, dnes zvaný Colosseum, z 1. století po Kr. a s kapacitou 50 tisíc diváků, který jinak proslul spíše jako dějiště gladiátorských zápasů. Z her bližších řeckému dědictví se jednoznačně největší oblibě těšily komedie. Byly však nepolitické a tematizovaly negativní lidské vlastnosti a z nich vyplývající zápletky. Oblíbenými autory komedií byli: Titus Maccius Plautus (asi př. Kr.): zápletky jeho her se točí kolem lásky s překážkami, nečekaných setkání odloučených rodinných příslušníků apod., využívá hovorovou latinu, hýří slovním vtipem. Hry Komedie o hrnci, Chlubivý voják. Publius Terentius Afer (po př. Kr.): pocházel ze severní Afriky. Hry Tchyně, Kleštěnec. Za římského císařství se suverénně nejpopulárnějším divadelním žánrem stala fraškovitá, obhroublá komedie mimus: její náměty zpravidla souvisely s erotikou.

10