ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Transkript

1 8 Ca 252/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Praha 8 Libeň, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne , č.j. fol/4440/09, t a k t o : I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne , č.j. fol/4440/09 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne , kterým jí byla uložena pokuta ve výši ,- Kč pro porušení 53 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v označení sponzora GERVAIS, produkt Lahodný přírodní sýr (sponzor reklamní znělky, mutace 1) vysílaném premiérově dne 13. října 2008 ve 19:53:40 hodin na programu Prima televize porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná vyšla z názoru, že reklamní znělka není pořadem ve smyslu ust. 2 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, proto ji nelze sponzorovat a označení sponzora je třeba posuzovat jako reklamu. Žalovaná odmítla opačnou argumentaci žalobkyně ve vyjádření k zahájení správního řízení a setrvala na závěru, že reklamní znělka není pořadem, proto nemůže být sponzorována a proto označení sponzora GERVAIS spadá do kategorie reklamy, která nebyla oddělena od ostatních částí programu tak, jak požaduje zákon a došlo k porušení ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dále žalovaná konstatovala, že ve správním řízení v roce

2 pokračování byla žalobkyně upozorněna na porušení citované normy zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a poté rozhodla o výši uložené pokuty, v závislosti na vyhodnocení kritérií podle ust. 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nicotné a nesrozumitelné, že žalovaná neúplně a nesprávně vyhodnotila povahu příslušného obchodního sdělení jako reklamu, že provedla výklad zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nepřípustně rozšiřujícím způsobem, že v rozporu se zásadou materiální pravdy rozhodovala bez znalosti věci, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek náležitostí nepřezkoumatelné, že žalovaná při ukládání pokuty postupovala v rozporu s požadavky 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a rozporu se zásadami správního trestání. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla všechny žalobní námitky. Při jednání dne 23. února 2010 setrvali účastníci na svých tvrzeních a stanoviscích. Zástupce žalobkyně navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, zástupkyně žalované navrhla zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se neztotožnil s námitkou ohledně nicotnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně dovodila ze skutečnosti, že je podepsala JUDr. Kateřina Kalistová, která je však členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání až od Napadené rozhodnutí sice bylo učiněno dne , tedy v době, kdy JUDr. Kalistová nebyla předsedkyní Rady, avšak z obsahu správního spisu je zřejmé, že jeho písemné vyhotovení bylo vypraveno dne , tedy prokazatelně poté, kdy již JUDr. Kalistová byla v postavení osoby oprávněné jednat za Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy oprávněnou úřední osobou. Dále soud neshledal důvodnou námitku vůči tomu, že ve výroku napadeného rozhodnutí není obsažena kompletní skutková věta a skutek není popsán tak, aby byl nezaměnitelný. Z oznámení o zahájení správního řízení vyplývá, že toto řízení vedla žalovaná o premiéře vysílání dne 13. října 2008 a rovněž o 55 do konce prosince Je tedy zřejmé, že žalovaná zjistila a sankcionovala též jiná vysílání než premiérové vysílání předmětného označení sponzora, avšak z napadeného rozhodnutí není zřejmé, která další vysílání byla sankcionována a kdy končí období, posuzované žalovanou. Jednoznačné vymezení skutku je přitom nezbytné z hlediska zásady ne bis in idem. Žalobce přitom z napadeného rozhodnutí neví, zda a za která pozdější vysílání označení sponzora může či nemůže být znovu postižen. Ze skutkové věty není zřejmé, čím měl být v tomto případě porušen zákon. Ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda je žalobkyni vytýkáno to, co bylo vidět na obrazovce nebo samotný fakt, že reklamní znělka byla sponzorována. Nesrozumitelnost dále vyplývá ze skutečnosti, že podle odůvodnění rozhodnutí bylo důvodem uložení sankce údajné porušení ust. 53 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

3 pokračování 3 Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně o nedostatečném označení skutku. Ve výroku napadeného rozhodnutí je předmětný sponzorský vzkaz označen názvem a údaji o svém premiérovém odvysílání na programu Prima televize dne 13. října 2008 ve 19:53:40 hodin. Vzhledem k tomu, že na tomto konkrétním programu mohl být v tomtéž čase odvysílán pouze jediný konkrétní sponzorský vzkaz, má soud za to, že takové označení skutku je dostatečné. Pro úplnost lze poukázat na to, že posuzovaný sponzorský vzkaz byl zcela shodně označen již v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. prosince 2008, a žalobkyně vůči tomu ve svém vyjádření ze dne 10. března 2009 nevznesla žádnou námitku; je tedy zřejmé, že o identitě sponzorského vzkazu nebyly mezi žalobkyní a žalovanou pochybnosti. Soud rovněž neshledal důvodnou námitku ohledně neurčitosti toho, zda se napadené rozhodnutí vztahuje jen na premiérové odvysílání předmětného obchodního sdělení dne 13. října 2008 anebo i na jeho reprízy. Z obsahu napadeného rozhodnutí je podle názoru soudu zřejmé, že se týkalo právě tohoto obchodního sdělení, a to bez ohledu na počet a časy jeho dalších odvysílání; výraz premiérově, který byl použit v souvislosti s údajem o místě a čase jeho odvysílání, pak soud chápe jen jako další identifikátor tohoto obchodního sdělení. Konečně pak soud pak soud shledal důvodnou námitku vůči tomu, že z odůvodnění není zřejmé, zda je žalobkyni vytýkáno odvysílání údajně neodděleného reklamního sdělení nebo samotný fakt, že byla sponzorována reklamní znělka. Jak je zřejmé z výroku napadeného rozhodnutí, tam žalovaná spatřovala delikt v porušení ust. 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, tedy v tom, že žalobkyně porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu. Naproti tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že svým jednáním žalobkyně porušila svou povinnost podle 53 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tento zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním přestavuje podstatnou vadu rozhodnutí, které je v jejím důsledku nesrozumitelné, a tedy nepřezkoumatelné. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná neúplně a nesprávně vyhodnotila povahu příslušného obchodního sdělení jako reklamy, ač měla být hodnocena jako oznámení o sponzorování. V rozhodnutí měla řádně posoudit, zda odvysílaná část programu je reklamou, případně teleshoppingem, nebo nikoliv, protože ust. 48 odst. 4 psím. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání dopadá právě jen na reklamu a teleshopping, nikoliv na sponzorování. Žalobkyně trvá na názoru, že v případě odvysílaného obchodního sdělení se jednalo o sponzorování, jak to odpovídá definice podle ust. 2 odst. 1 písm. s) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Žalovaná se však nezabývala tím, zda příslušnou část vysílání není možné posoudit jako oznámení o sponzorování, ale nesprávně dovodila, že reklamní znělku nelze sponzorovat, a proto oznámení o sponzorování je reklamou. Soud v této věci dal za pravdu žalobkyni, i když jen zčásti. Především soud dospěl k závěru, že reklamní znělka není pořadem ve smyslu ust. 2 odst. 1 písm. l) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Podle citované normy je pořadem obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního vysílání; v rozhlasovém vysílání se pořadem rozumí i programový prvek.

4 pokračování 4 Tuto definici soud pokládá za natolik obecnou, že ji nelze aplikovat bez výkladu v souvislosti s dalšími ustanoveními zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Definiční znak časově ohraničená část vysílání lze použít na jakoukoliv část vysílání, protože z povahy věci každá je a nutně musí být časově ohraničená, tedy má určitý začátek a konec v čase. Nepochybně lze rovněž konstatovat, že několikavteřinové statické či dynamické sdělení REKLAMA či TELESHOPPING je obsahově souvislé a též celistvé. Nic z toho však je nečiní pořadem, protože jí chybí jakákoliv obsahová náplň, jaká je naopak pořadům vlastní zpravodajská, politicko-publicistická, filmová, dokumentární, sportovní, hudební, vzdělávací nebo teleshoppingová. Obsahově je reklamní znělka pouze informací pro diváka o tom, že v programu je zařazen blok reklamních spotů, případně teleshoppingový pořad, tedy je pouhým oznámením o tom, že je, resp. byl odvysílán pořad určitého typu. Žádnou jinou informační nebo zábavnou hodnotu reklamní znělka nemá. Skutečnost, že reklamní znělka není pořadem, však není dostatečným důvodem pro to, aby obchodní sdělení, prezentované jako oznámení o jejím sponzorování, bylo samočinně chápáno jako reklama. Pro takový závěr není v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání dostatek podkladů. V této záležitosti neplatí dilema ve tvaru: buď sponzorský vzkaz, nebo reklama. Za reklamní je totiž možno považovat jen takové obchodní sdělení, které svým obsahem naplňuje definici reklamy podle ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle něhož reklamou jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků. Měla-li tedy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání za to, že předmětné obchodní sdělení je reklamou, jež nebyla předepsaným způsobem oddělena od ostatních částí programu, pak bylo nutno, aby vycházejíc z jeho náležitého popisu vyložila, co v jeho obsahu prokazatelně má prvky reklamního sdělení. Jak je však zřejmé z obsahu napadeného rozhodnutí, žalovaná nic takového neučinila: nikde v rozhodnutí není obsah předmětného obchodního sdělení dostatečně podrobně popsán (ve skutečnosti není popsán vůbec) a nikde není vyloženo, co z jeho obsahu z něj činí reklamu ve smyslu ust. 2 odst. 1 písm. n) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Napadené rozhodnutí je tedy jednak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když nelze poznat, z jakých skutkových a právních důvodů je obchodní sdělení GERVAIS Lahodný přírodní sýr považováno za reklamu, a jednak je v rozporu se zákonem, protože reklamní povaha tohoto sdělení je vyvozena již jen z prostého faktu, že reklamní znělku žalovaná nepovažuje za pořad, aniž by ze zákona taková souvislost vyplývala. K otázce reklamní znělky jako pořadu soud pro úplnost dodává, že ve prospěch názoru žalobkyně tu nesvědčí ani dikce ust. 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle něhož sponzorovat nelze politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času. Skutečnost, že zákon vylučuje ze sponzorování politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady, neznamená, že cokoliv dalšího sponzorovat lze. Jak vyloženo výše, reklamní znělka vůbec není pořadem, a proto se jí výluka v ust. 53 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nijak netýká. Irelevantní je pak i odkaz na servisní informace, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů a informací o přesném času; ty všechny se od reklamní znělky významně liší v tom, že přinášejí

5 pokračování 5 informace o relevantních jevech okolního světa, nezávislých na provozovateli vysílání: okamžitý či předpokládaný stav povětrnosti, situace v dopravě, plynutí času. Mají tedy významnou zpravodajskou či informační hodnotu. Soud rovněž akceptoval námitku vůči tomu, že ve správním spise není založen protokol o promítnutí záznamu podle ust. 18 správního řádu, a tedy jsou důvodné pochybnosti o tom, zda členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří o správním deliktu a o sankci rozhodují, předmětné obchodní sdělení shlédli. V této věci soud konstatoval, že podle ust. 66 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení podle správního řádu, s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu, o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí. Podle ust. 18 odst. 1 věta první správního řádu se protokol sepisuje o ústním jednání ( 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení. Jestliže tedy žalovaná mimo ústní jednání (o čemž není sporu, neboť ve věci nebylo ústní jednání nařízeno) provedla důkaz obrazově - zvukovým záznamem, tj. ohledáním, pak o tomto úkonu musí být sepsán protokol, s náležitostmi podle ust. 18 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání o povinnosti sepisovat protokol nic zvláštního nestanoví, a tedy Radu této povinnosti nezbavuje. Absence takového protokolu pak znamená podstatnou vadu řízení, jež by mohla v konkrétním případě způsobit nezákonnost rozhodnutí. Shlédnutí záznamu posuzovaného obchodního sdělení považuje soud za standardní způsob, jakým členové Rady mohou získat přímé, nezprostředkované povědomí o jeho skutečném obsahu. Tento důkazní prostředek nelze nahradit pouhou analýzou posuzovaného sdělení, neboť ta je jen zprostředkovaným náhledem na věc, a nadto nemá žádnou z obsahových a formálních náležitostí protokolu, takže ji nelze takto akceptovat ani analogicky. Soud dále zkoumal námitky vůči tomu, jak se žalovaná vypořádala s vyhodnocením kritérií pro stanovení výše pokuty, vymezených v ust. 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Zákon v citovaných normách stanoví, že při ukládání pokuty za porušení povinnosti podle tohoto zákona Rada přihlíží k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Rada stanoví výši pokuty podle závažnosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu, typu a dosahu závadného vysílání a k výši případného finančního prospěchu. Vyhodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše pokuty především předpokládá, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání stanoví, jaké skutečnosti mají být pod jednotlivá kritéria podřazeny, a pak musí prokázat jejich nepochybnou existenci v konkrétním případě a vyložit, jak konkrétně tyto skutečnosti ovlivňují výši uložené pokuty. Vymezení oněch relevantních skutečností, jakož i stanovení jejich váhy je na správním uvážení žalované, do něhož soud nezasahuje. Skutečnost, že žalobkyně má jiný názor na to, čím by měla být jednotlivá hlediska podle ust. 61 odst. 2 a 3 zákona o provozování rozhlasového a

6 pokračování 6 televizního vysílání naplněna a jakou mají váhu, neznamená porušení zákona. Tuto žalobní námitku proto soud shledal důvodnou jen zčásti. Pokud jde o stanovení případného finančního prospěchu, tam Rada výslovně uvedla, že toto hledisko posuzovala z existence dostupných agenturních dat, podle nichž byla cena spotu cca ,- Kč. V napadeném rozhodnutí, resp. ve správním spise, však nejsou tato data nijak blíže specifikována a není uveden jejich zdroj, resp. nejsou dokladována. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy nelze poznat, zda závěr žalované o finančním prospěchu vychází z objektivních skutkových zjištění a zda byl vyvozen správnou úvahou. Rovněž nebylo možno posoudit závěr žalované o postavení žalobkyně jako provozovatele na mediálním trhu, který je odůvodněn výroční zprávou žalobkyně za rok 2008; tato zpráva však není součástí správního spisu. V obou těchto záležitostech je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Kromě toho je nutno souhlasit s námitkou žalobkyně, že žalovaná jí neumožnila vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Pokud totiž skutečně Rada své úvahy o výši pokuty opřela o vyhodnocení agenturních dat, resp. o výroční zprávu, tedy o podklady, který nejsou součástí správního spisu, pak tímto postupem porušila ust. 36 odst. 3 správního řádu, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Dále soud neakceptoval námitku, že žalovaná postupovala v rozporu se zásadami správního trestání, když neprodleně po odvysílání posuzovaného pořadu neupozornila žalobkyni na možné porušování zákona a nestanovila jí lhůtu k nápravě, čímž upřela sankci její preventivní funkci. Preventivní funkce ve vztahu k odvysílanému pořadu je z povahy věci vyloučená pořad již odvysílaný nelze vzít zpět, takže i kdyby žalovaná reagovala na premiérové odvysílání předmětného obchodního sdělení ihned po datu 2. prosince 2008, nebylo by možno tuto funkci realizovat. Obecně pak ze zákona neplatí, že by se provozovatel mohl své odpovědnosti za porušení zákona zbavit poukazem na to, že byl upozorněn pozdě. Rovněž soud neshledal důvodnou námitku vůči tomu, že žalovaná zastírá výši sankcí, které uděluje, umělým rozdělováním do mnoha správních řízení, ačkoliv by v případech porušení téže povinnosti stejným, resp. obdobným jednáním měla věc posuzovat jako vícečinný stejnorodý souběh a uplatnit zásadu absorpční, nikoliv kumulační. Soud v této věci konstatoval, že zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání neobsahuje žádnou zvláštní úpravu ohledně spojení několika věcí ke společnému řízení o sankci za porušení zákona. Zde je proto nutno použít jednak obecných ustanovení o správním řízení (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) a jinak obecný předpis o správním trestání, tedy zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadní judikatura zejména Nejvyššího správního soudu se otázkou uplatnění absorpční zásady v řízení o sankci za porušení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání nezabývala. Soud proto zkoumal možnost analogického použití rozhodnutí tohoto soudu v jiných věcech. V rozsudku ze dne , sp. zn. 5 A 98/2001, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že je-li jedním právním jednáním či opomenutím naplněna skutková podstata více správních deliktů (souběh), k jehož projednání je příslušný týž správní

7 pokračování 7 orgán, postupuje tento správní orgán analogicky podle ustanovení 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a uloží sankci ve výměře nejpřísněji trestného sbíhajícího se deliktu (zásada absorpční), nestanoví-li zvláštní zákon jinak.... Z pojmu jednočinný souběh vyplývá, že jde o případy, kdy jedním skutkem je současně (souběžně) naplněna skutková podstata dvou či více správních deliktů. O jednočinný souběh se však nejedná, jestliže (např. v důsledku změny právní úpravy) je v určitém období naplněna skutková podstata jednoho správního deliktu a v dalším období jiného správního deliktu, a to i tehdy, pokud by ostatní skutečnosti svědčily pro to, že se jedná o jediný skutek. V rozsudku ze dne , sp. zn. 6 As 57/2004 (publ. pod č. 772/2006 Sb. NSS), pak konstatoval, že: Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční ( 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze učinit závěr, že absorpční zásadu je nutno respektovat tehdy, jde-li o případ jednočinného souběhu, tedy jestliže je jedním právním jednáním či opomenutím naplněna skutková podstata více správních deliktů. Pokud však jde o souběh vícečinný, pak Nejvyšší správní soud analogické použití zásady absorpční toliko připouští (nestanoví-li příslušný právní předpis jinak), ale nenařizuje jej. V projednávané věci šlo navíc nikoliv o souběh, a to ani jednočinný, ani vícečinný, ale o situaci, označovanou v doktríně i praxi trestního práva za opakování trestného činu. Pro takovou situaci se ust. 12 odst. 2 zákona o přestupcích nepoužije, a je tedy na úvaze správního orgánu, zda správní řízení, zahájená pro odlišné skutky, spojí ke společnému řízení podle ust. 140 správního řádu nebo nikoliv, vycházeje přitom ze základních zásad činnosti správních orgánů (ust. 2-8 správního řádu). Jestliže žalovaná v projednávané věci k takovému spojení nepřikročila, nejde o zkrácení práv žalobkyně, neboť na takové spojení věcí není nárok. Městský soud v Praze tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto rozhodnutí Rad pro rozhlasové a televizní vysílání zrušil podle ust. 78 odst.1 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Současně podle ust. 78 odst. 4 soudního řádu správního věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. 60 odst. 1 soudního řádu správního, když žalobkyně měla ve věci úspěch a její náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2000,- Kč. P o u č e n í: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Praze dne 23. února 2010 Za správnost vyhotovení: Karlovská JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu