KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Návrh NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

Transkript

1 KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ V Bruselu dne KOM(2008) 817 v konečném znění 2008/0237 (COD) C6-0469/08 Návrh NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele (předložená Komisí) {SEK(2008) 2953} {SEK(2008) 2954} CS CS

2 DŮVODOVÁ ZPRÁVA 1. SOUVISLOSTI NÁVRHU 1.1. Odůvodnění a cíle Trh v oblasti mezinárodní přepravy cestujících autobusy a autokary již je liberalizován. Přístup na tento trh otevřelo nařízení (EHS) č. 684/92 ve znění nařízení (ES) č. 11/98. Spolu s nařízením (ES) č. 12/98 o přístupu na trh pro přepravu uvnitř členského státu pro dopravce nerezidenty zajišťující přepravu autobusy a autokary tvoří tyto právní předpisy základní právní rámce pro vnitřní trh pro mezinárodní silniční přepravy cestujících 1. Jednotný dopravní trh přinesl Evropanům značné výhody, včetně širšího výběru cílových míst jízdy a konkurenčních cestovních nabídek. Zrušení hranic a růst dopravy však nebyly vždy doprovázeny dostačujícími opatřeními v oblasti ochrany práv cestujících. Komplexně stanovit práva pro přístup k těmto službám a pravidla upravující jejich poskytování je nezbytné, aby byla, jelikož tento způsob dopravy je nepostradatelný při cestě do práce, návštěvách rodiny a přátel a pro využití volného času a cestovní ruch; je možné, že vinou nedostatečného přístupu se ke škodě celé společnosti mnoho občanů obtížněji integruje. V bílé knize s názvem Evropská dopravní politika s výhledem do roku 2010: čas rozhodnout 2 Evropská komise předpokládala stanovení práv cestujících pro všechny druhy dopravy a chtěla tak zajistit, aby se dopravní politika soustředila především na uživatele. Nutnost opatření v tomto ohledu byla dále vyzdvižena ve sdělení z roku 2005 o posílení práv cestujících v Evropské unii 3, v němž Komise představila přístup politiky k tomu, jak rozšířit opatření v oblasti ochrany práv cestujících z letecké dopravy na ostatní druhy dopravy. Komise určila, která práva by měla být posílena opatřením Společenství bez ohledu na použité dopravní prostředky 4. Co se týká autokarové dopravy, Komise určila tři hlavní problematické oblasti: 1) práva osob s omezenou schopností pohybu a orientace, 2) otázky týkající se odpovědnosti a 3) náhrada škody a pomoc v případě přerušení cesty. Ve svém sdělení ze dne 22. června 2006 Evropa v pohybu Udržitelná mobilita pro náš kontinent Přezkum Bílé knihy Evropské komise o dopravě z roku 2001 v polovině období 5 se Komise zavázala přezkoumat, jak zvýšit kvalitu služeb a zlepšit zajištění základních práv cestujících ve všech druzích dopravy Autobusová a autokarová doprava Tento druh dopravy má řadu charakteristických rysů, které se týkají provozovatelů i cestujících Viz rovněž: návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společných pravidlech pro mezinárodní přepravu cestujících autokary a autobusy (přepracované znění), KOM(2007) 264. KOM(2001) 370. KOM(2005) 46. Práva osob s omezenou schopností pohybu a orientace, automatická a okamžitá řešení v případě přerušení cesty, odpovědnost v případě smrti nebo zranění cestujících, zpracování stížností a opravné prostředky, informování cestujících a ostatní iniciativy. KOM(2006) 314. CS 2 CS

3 Pokud jde o osobo-kilometry, má autobusová a autokarová doprava 9,3% podíl na veškeré pozemní dopravě v Evropské unii a po osobních automobilech (82,8 %) je nejdůležitějším dopravním prostředkem, který má veřejnost k dispozici (8,3% podíl na všech druzích dopravy) 6. Odvětví zažívalo trvalý růst ve výši 5,8 % z 474 milionů osob v roce 1995 na 502 milionů v roce Odhaduje se, že roční počet cestujících v mezinárodní přepravě autobusy a autokary činí 72,8 milionu osob. Cestující v ostatních druzích dopravy, zejména cestující v letecké dopravě, již mají k dispozici soubor práv stanovených na úrovni Společenství, který zajišťuje přiměřenou ochranu. Na rozdíl od ostatních druhů dopravy neexistují mezinárodní smlouvy (s výjimkou Úmluvy Evropské hospodářské komise OSN o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) 8, kterou ratifikovaly pouze tři členské státy), ani právní předpisy Společenství, které by stanovily práva cestujících v autobusové a autokarové dopravě. Ochrana cestujících v autobusové a autokarové dopravě se mezi jednotlivými členskými státy liší. Cestující se musí spoléhat na vnitrostátní systémy odpovědnosti, právní předpisy týkající se poctivého obchodního styku a dobrovolné závazky provozovatelů v oblasti péče o zákazníky. V některých zemích vypracovali provozovatelé rozsáhlé dobrovolné dohody, včetně odpovídajících mechanismů pro vyřizování stížností a řešení sporů; ve většině členských států tomu tak však není. V současnosti neexistují žádná společná pravidla pro vyřizování stížností a urovnávaní sporů mezi cestujícími a dopravními společnostmi. To brání spravedlivé hospodářské soutěži mezi provozovateli z různých členských států. Pravidla týkající se odpovědnosti provozovatelů se významně liší, a ne vždy se přitom uplatňuje náhrada škody a pomoc v případě přerušení cesty. Zatímco u ostatních druhů dopravy byla stanovena pravidla týkající se odpovědnosti při dopravě na úrovni Společenství 9 nebo na mezinárodní úrovni, v případě autobusové a autokarové dopravy tomu tak není. Co se týká mezinárodních cest, mají cestující problémy určit, který systém odpovědnosti v případě nehod použít 10. S ohledem na informace poskytované cestujícím existují obecné povinnosti 11, které vyžadují, aby provozovatelé uváděli trasu spoje, autobusové zastávky, jízdní řád, jízdné a přepravní podmínky. Je však možné, že v kritických situacích, kdy je cesta přerušena, nemají cestující, jak získat dostatečné informace Zdroj: EU Energy and Transport in Figures, Statistical Pocketbook 2006 (Energie a přeprava v EU, statistická příručka pro rok 2006). Zdroj: EU Energy and Transport in Figures, Statistical Pocketbook 2006 (Energie a přeprava v EU, statistická příručka pro rok 2006). Úmluva Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě cestujících a zavazadel (CVR) ze dne 1. března Nařízení (ES) č. 2027/97 ze dne 9. října 1997 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod (Úř. věst. L 285, , s. 1) ve znění nařízení ES) č. 889/2002 ze dne 13. května 2002 (Úř. věst. L 140, , s. 2). Nařízení (ES) č. 785/2004 ze dne 21. dubna 2004 o požadavcích na pojištění u leteckých dopravců a provozovatelů letadel (Úř. věst. L 138, , s. 1); Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1371/2007 ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě (Úř. věst. L 315, , s. 14). K doložení složitosti problému je možno uvést následující příklad: belgický autobus s marockým řidičem, který má nehodu ve Francii. Nařízení (EHS) č. 684/92 ze dne 16. března 1992 o společných pravidlech pro mezinárodní přepravu cestujících autokary a autobusy. CS 3 CS

4 Obecně jsou cestující využívající tento druh dopravy obvykle zranitelní s ohledem na nízký příjem. Dostupnost autobusové a autokarové dopravy pro osoby se zdravotním postižením a omezenou schopností pohybu a orientace je omezená, což může bránit jejich začlenění do společnosti Otázky zahrnuté v návrhu Cílem návrhu je stanovit práva cestujících v autokarové a autobusové dopravě s cílem zvýšit přitažlivost tohoto druhu dopravy a důvěru v něj a rovněž dosáhnout rovných podmínek mezi dopravci z různých členských států a mezi jednotlivými druhy dopravy. Návrh v zásadě obsahuje ustanovení týkající se: odpovědnosti při usmrcení nebo zranění cestujících a ztrátě či poškození jejich zavazadel; zákazu diskriminace zakládající se na státní příslušnosti nebo místě trvalého bydliště, pokud jde o přepravní podmínky, které cestujícím nabízejí podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu, pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace; povinností podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu v případě zrušení nebo zpoždění spoje; informačních povinností; vyřizování stížností; obecných pravidel pro výkon nařízení. 2. OBLAST PŮSOBNOSTI Tento návrh se týká autobusové a autokarové dopravy. Otázka přístupu na trh již byla na úrovni Společenství upravena nařízením Rady (EHS) č. 684/92 ze dne 16. března 1992 o společných pravidlech pro mezinárodní přepravu cestujících autokary a autobusy ve znění nařízení Rady (ES) č. 11/98. Na vnitrostátní městskou, příměstskou a regionální dopravu na krátké vzdálenosti se obvykle vztahují smlouvy o veřejné službě, které velkou měrou přihlížejí k právům cestujících a kvalitě dopravy. Povinnosti provozovatelů autobusové dopravy a příslušná práva cestujících proto stanoví vnitrostátní právní předpisy. Členské státy mohou tyto služby z oblasti působnosti nařízení vyloučit za předpokladu, že úroveň práv cestujících zakotvená v těchto smlouvách je srovnatelná s úrovní, kterou stanoví toto nařízení. Členské státy nabízejí cestujícím rozdílná řešení a rozdílnou úroveň ochrany, co se týká odpovědnosti provozovatelů a pomoci poskytované zdravotně postiženým osobám. Tento návrh se proto zabývá situacemi, které se považují za kritické, vzhledem k nedostatku přiměřené pomoci a péče. Například cestující na dálkových cestách mimo místo jejich trvalého bydliště jsou ve velmi zranitelném postavení, pokud je cesta přerušena nebo dojde k nehodě. CS 4 CS

5 Komise v této fázi navrhuje zabývat se otázkami, které vyžadují značnou úroveň harmonizace mezi členskými státy vzhledem ke své složitosti a/nebo mezinárodnímu rozměru (přeshraniční cesty, mezinárodní provozovatelé). 3. Soulad s ostatními politikami a cíli EU Návrh nařízení přispěje k dosažení cílů Smlouvy zajištěním vyšší úrovně ochrany spotřebitele, bojem proti diskriminaci a sociálnímu vyloučení osob se zdravotním postižením a tím, že evropským občanům umožní využít plně příležitostí, které vytváří vnitřní trh Ochrana spotřebitele Stanovení a další posílení práv cestujících odráží vysokou prioritu, kterou Amsterodamská smlouva určuje ochraně spotřebitelů. Ve svém sdělení Strategie spotřebitelské politiky EU Posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit 12 Komise uvádí, že jednou z priorit je učinit spotřebitele středem zájmu dalších politik EU. Ve sdělení se uvádí, že bylo dosaženo pokroku při začleňování zájmů spotřebitelů, mimo jiné v letecké přepravě. Cílem pro budoucnost je stavět na těchto úspěších, aby bylo dosaženo systematičtější integrace zájmů spotřebitelů. Komise proto rozšiřuje práva cestujících vypracovaná v odvětví letecké dopravy na ostatní druhy dopravy, zejména co se týká cestujících s omezenou schopností pohybu a orientace Sociální začlenění a základní práva Tento návrh týkající se práv cestujících v autobusové a autokarové dopravě je v souladu s cíli v oblasti boje proti sociálnímu vyloučení, jelikož stanoví zásadu zákazu diskriminace a pomoci zdravotně postiženým osobám. Článek 12 Smlouvy o ES stanoví, že je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. Aniž jsou dotčeny závazky veřejné služby vyžadující sociální tarify, jsou v odvětví autobusové a autokarové dopravy smluvní podmínky a tarify používané podniky provozujícími autobusovou a autokarovou dopravu nebo prodejci jízdenek široké veřejnosti tedy rovněž nabízeny bez jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa trvalého bydliště konečného zákazníka nebo místa usazení prodejců jízdenek ve Společenství. Návrh je rovněž v souladu s článkem 21 Listiny základních práv, který stanoví obecnou zásadu zákazu diskriminace založené zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci. Je v souladu s rovněž s článkem 13 Smlouvy o ES, který Společenství umožňuje bojovat proti diskriminaci v oblastech působnosti Společenství. Návrh je rovněž v souladu s Úmluvou Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, kterou podepsaly všechny členské státy a Evropské společenství Jednotný trh Návrh zajistí cestujícím větší ochranu, takže budou moci plně využívat výhod jednotného trhu. Tento návrh zajišťuje, aby občané, včetně osob s omezenou schopností pohybu a orientace, mohli plně využívat výhod jednotného trhu a měli důvěru v jejich využívání. Rozměr spotřebitelské politiky EU je středobodem další fáze jednotného trhu, jak je stanoveno ve sdělení Komise pro jarní zasedání Evropské rady o přezkumu jednotného trhu KOM(2007) 99. Jednotný trh pro občany Průběžná zpráva určená zasedání Evropské rady konanému na jaře 2007, KOM(2007) 60, CS 5 CS

6 Jednotný trh přináší spotřebitelům výhody tím, že jim umožňuje širší výběr, snižuje ceny a zajišťuje přiměřenou ochranu. V tomto ohledu stanovení práv cestujících autobusy a autokary doplní pokrok, jehož bylo v rámci evropského jednotného trhu dosaženo v odvětví dopravy. 4. KONZULTACE ZÚČASTNĚNÝCH STRAN A POSOUZENÍ DOPADŮ 4.1. Konzultace zúčastněných stran V červenci 2005 zahájily útvary Komise veřejné konzultace na základě pracovního dokumentu útvarů Komise s názvem Práva cestujících v mezinárodní přepravě autobusy a autokary, který obsahoval přehled jednotlivých záležitostí a problémů souvisejících se stanovením práv cestujících v tomto druhu dopravy, a zúčastněné strany byly vyzvány, aby se vyjádřily k řadě otázek. Konzultace byly zakončeny zveřejněním zpráv o výsledcích veřejných konzultací 14 a na schůzce zúčastněných stran, která se konala v Bruselu dne 29. března Z obdržených příspěvků jednoznačně vyplynula nejednotnost mezi podniky provozujícími autobusovou a autokarovou dopravu a jejich sdruženími a svazy na straně jedné a sdruženími spotřebitelů na straně druhé. Prvně uvedení obecně nevidí žádnou či pouze velmi omezenou potřebu regulace na úrovni EU, zatímco druzí požadují pro cestující rozsáhlá práva. Rovněž byly velmi jasně vyjádřeny obavy, pokud jde o hospodářskou a organizační strukturu tohoto odvětví a shody se nepodařilo dosáhnout, pokud jde o oblast působnosti nařízení a zahrnutí nebo vyloučení určitých druhů dopravy, zejména místní a regionální. Provozovatelé většinou uvádějí, že jejich stávající hospodářská situace neumožňuje uložení další zátěže, že nařízení ve skutečnosti není potřeba a že většina problémů je každopádně řešena buď vnitrostátními právními předpisy, nebo dobrovolnými závazky, které přijali. Sdružení spotřebitelů naproti tomu požadovala rozsáhlá opatření Společenství, jelikož ochrana práv cestujících se mezi jednotlivými zeměmi značně liší. Jednomyslná shoda mezi respondenty nepanovala ani v případě toho, jak řešit otázku přístupnosti dopravy a pomoci pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace, které tento druh dopravy využívají. Někteří provozovatelé poukázali na vyšší náklady a omezenou proveditelnost u celého vozového parku a uvedli, že pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace existují schůdné alternativy (specializované podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu), zatímco jiní poukázali na možné sociální vyloučení těchto osob. Byly vysloveny rovněž obavy, že by ustanovení o náhradě škody v případě zpoždění mohla narušit bezpečnost silničního provozu. Shrnutí příspěvků obdržených během veřejných konzultací, znění jednotlivých odpovědí a zápis ze schůzky zúčastněných stran dne 29. března 2006 jsou k dispozici na adrese: Zpráva o výsledcích veřejných konzultací je k dispozici v angličtině, francouzštině a němčině na internetových stránkách na adrese: Zápisy ze zasedání jsou k dispozici na internetových stránkách na adrese: CS 6 CS

7 4.2. Sběr a využití výsledků odborných konzultací V červnu 2006 Komise obdržela stanovisko Evropského fóra pro energetiku a dopravu podporující opatření Společenství v oblasti práv cestujících autobusy a autokary. Komise vzala v úvahu tyto studie: COST Action 349 Accessibility of coaches and long-distance buses for people with reduced mobility (Dostupnost autokarů a dálkových autobusů pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace) z října 2005 a Evaluation and monitoring of trends with regard to passenger needs on the level of service and treatment of passengers ( EU SERVICE GUARANTEES EUSG ) (Vyhodnocení a sledování trendů s ohledem na potřeby cestujících, pokud jde o úroveň služeb a zacházení s cestujícími) Posouzení dopadů Posouzení dopadů provedené v souladu s pokyny se v zásadě týkalo: zásad odpovědnosti provozovatelů v případě usmrcení nebo zranění cestujících, která je srovnatelná s ostatními druhy dopravy; zásad náhrady škody a pomoci v případě zrušení nebo zpoždění spoje; pravidel týkajících se přístupnosti, zákazu diskriminace a pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace; norem kvality a informačních povinností; pravidel týkajících se vyřizování stížností a sledování dodržování předpisů. Byly posouzeny čtyři možnosti politiky: Možnost znamenající zachování současného stavu předpokládá, že nebudou přijata žádná opatření EU. Možnost minimální ochrany by znamenala zavedení obecného rámce, který stanoví pouze minimální pravidla týkající se ochrany a popřípadě konsoliduje/mění a/nebo zjednodušuje stávající právní předpisy Společenství nebo vnitrostátní právní předpisy (pojištění motorových vozidel, směrnice o souborných službách pro cesty, právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele). Možnost maximální ochrany znamená právní opatření Společenství, která stanoví práva cestujících v mezinárodní přepravě autobusy a autokary (možnost I) a ve vnitrostátní dopravě (dálkové, regionální) i mezinárodní přepravě (možnost II) s ohledem na linkovou/příležitostnou dopravu. Tato možnost by zajistila jednotnou úroveň přiměřené ochrany cestujících ve všech členských státech. Možnost dobrovolných závazků a samoregulace předpokládá, že podniky provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu vypracují a přijmou dobrovolná samoregulační opatření na úrovni EU / vnitrostátní úrovni s ohledem na práva cestujících autobusy a autokary. Shrnutí výsledků posouzení dopadů: Pracovní dokument útvarů Komise, Posouzení dopadů, průvodní dokument návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právech cestujících v mezinárodní přepravě autobusy a autokary : Vzhledem k širokému rozsahu záležitostí zkoumaných v rámci posouzení dopadů byly jednotlivé možnosti uvedeny jako nejúčinnější, pokud jde o dosažení náležité rovnováhy mezi náklady a přínosy. 16 K dispozici na adrese CS 7 CS

8 Co se týká zásady zákazu diskriminace a pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, za nejlepší byla označena kombinace možnosti č. 2: scénář minimální ochrany (pouze pro příležitostnou dopravu) a možnosti č. 3.I: scénář maximální ochrany (pouze u mezinárodní linkové dopravy). K prosazení zásady zákazu diskriminace a pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace by navrhovaná politika měla zaručit optimální úroveň přístupnosti nutící provozovatele autobusové a autokarové a provozovatele autobusových terminálů instalovat přiměřené prostředky přístupu a současně zamezit souvisejícímu zvýšení cen jízdenek. Co se týká systémů odpovědnosti, z posouzení dopadů vyplývá, že by nejvýznamnějších přínosů pro cestující bez významných dodatečných nákladů bylo dosaženo, pokud by byla vybrána možnost zavedení plnohodnotného systému. Cestující budou mít prospěch z lepší právní a hospodářské ochrany, přičemž budou vyloučeny rozdíly vyplývající z vnitrostátních právních předpisů. Možnost znamenající zavedení plnohodnotného systému se jeví jako nejúčinnější s ohledem na pomoc a informační povinnost v případě přerušení cesty. Větší ochrana cestujících povede k lepším nabízeným službám. S vyšší úrovní péče o cestující zase pravděpodobně zlepší podnikům provozujícím autobusovou a/nebo autokarovou dopravu postavení na trhu, na němž soutěží jak s ohledem na cenu, tak i kvalitu služeb. Pokud jde o pomoc a informační povinnosti, Komise se proto přiklání k možnosti maximální ochrany. K tomuto návrhu je připojena zpráva o posouzení dopadů spolu s přílohami. 5. PRÁVNÍ HLEDISKA 5.1. Právní základ Právní základ návrhu je stanoven v článku 71 Smlouvy o založení Evropského společenství, na nějž se vztahuje postup spolurozhodování Volba nástrojů Hlavním cílem návrhu je zajistit přiměřenou úroveň ochrany cestujících autobusy a autokary, včetně osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace. Pravidla stanovená tímto návrhem by se měla uplatňovat jednotně a účinně v celé Evropské unii. Nařízení, které je přímo použitelné, se jeví jako nejvhodnější nástroj k zajištění co nejjednotnějšího uplatňování pravidel ve všech členských státech. Nařízení jako právní nástroj již bylo Společenstvím vybráno na ochranu práv cestujících v letecké a železniční dopravě. K dosažení vymahatelných a rovnocenných práv cestujících při přepravě autobusy a autokary se za nejvhodnější nástroj považovalo nařízení Zásada subsidiarity Ochrana cestujících, jako součást politiky vnitřního trhu a společné dopravní politiky, je otázkou celoevropského rozměru, která vyžaduje řešení na úrovni Společenství. Liberalizace trhu a zohlednění zájmů spotřebitelů, zejména zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace, jsou dva navzájem se doplňující aspekty vnitřního trhu. Vzhledem k rostoucímu počtu spotřebitelů, kteří cestují ve svém volném čase nebo za prací v rámci Evropské unie, je stále důležitější zajistit, aby se mohli spolehnout na obdobný soubor CS 8 CS

9 práv, kdekoli se nacházejí. Cílem návrhu je proto zajistit, aby cestující autobusy a autokary měli stejnou úroveň práv a ochrany v celé Evropské unii. Vzhledem k mezinárodnímu rozměru tohoto druhu dopravy (cesty a/nebo provozovatelé autokarové a autobusové dopravy) nemohou tohoto cíle dosáhnout dostatečně členské státy, pokud budou jednat samy. Stávající mezinárodní úmluvu (úmluva CVR EHK OSN) nelze považovat za účinný nástroj, jelikož byla ratifikována pouze velmi omezeným počtem členských států. V tomto kontextu se proto požaduje opatření Společenství Zásada proporcionality Návrh je v souladu se zásadou proporcionality. Komise omezila svůj návrh na oblasti, v nichž jsou nezbytná přesná pravidla Společenství, a nezabývá se záležitostmi, jež je vhodnější ponechat samoregulačním opatřením. Návrh je omezen na oblasti, v nichž je potřeba opatření Společenství jednoznačná a je obecně uznávána. Je proto přiměřený sledovanému cíli a odpovídá okolnostem, za nichž je tento cíl sledován. Bez harmonizace by cestující požívali v nejlepším případě rozdílných práv a v nejhorším případě by neměli vůbec žádnou právní ochranu. Mimoto by pro cestující bylo obtížné se o svých právech v různých částech Evropy vůbec dozvědět, natož trvat na jejich dodržování Prosazování Cestující, a zejména osoby se zdravotním postižením a s omezenou schopností pohybu a orientace, mají slabé postavení, pokud podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu neplní své povinnosti. Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením stanoví pro osoby, které si stěžují, že se staly obětí porušování ustanovení Úmluvy OSN státem, jenž je stranou této úmluvy, možnost předložit oznámení. Vypracování dalšího nařízení ES proto zajistí účinnější jednotnou právní ochranu v celé EU. Bude nutné navrhované nařízení důsledně prosazovat. Návrh Komise proto zahrnuje článek, který vyžaduje, aby členské státy stanovily sankce za jeho porušení a určily subjekty odpovědné za prosazování nařízení a vyřizování stížností cestujících. Tato ustanovení využívají stejný přístup, jaký byl použit v nařízení Evropského parlamentu a Rady o náhradách a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a nařízení o právech osob se zdravotním postižením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace v letecké dopravě Evropský hospodářský prostor a Švýcarsko Návrh nařízení má význam pro Evropský hospodářský prostor, a proto by se měl týkat celého EHP. Návrh má význam rovněž pro Švýcarsko Samoregulace Komise si je vědoma, že podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu vypracovaly řadu dobrovolných dohod a jiných samoregulačních opatření, která zaručují přiměřenou úroveň kvality dopravy. Komise takováto ujednání nadále vítá jako doplněk navrhovaných opatření Společenství. 6. USTANOVENÍ NÁVRHU Kapitola I CS 9 CS

10 Tato kapitola obsahuje obecná ustanovení týkající se předmětu, definic a oblasti působnosti nařízení. Návrh zahrnuje odpovědnost podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu, pravidla týkající se zákazu diskriminace a povinné pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace. Návrh stanoví rovněž povinnosti podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu v případě přerušení cesty, jakož i odpovídající pravidla upravující vyřizování stížností a prosazování. CS 10 CS

11 Článek 1 Tento článek stanoví předmět nařízení. Článek 2 Tento článek stanoví oblast působnosti nařízení. Článek 3 Tento článek obsahuje definice. Článek 4 Tento článek se týká toho, jak je prokázáno uzavření přepravní smlouvy, a zakazuje nabízení diskriminačních smluvních podmínek na základě státní příslušnosti nebo místa trvalého bydliště cestujících. Článek 5 Tento článek se týká zákazu vyloučení práv stanovených tímto návrhem. Kapitola II Tato kapitola stanoví pravidla týkající se odpovědnosti podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu, pokud jde o cestující a jejich zavazadla. Cestující budou mít nárok na jednotnou výši odškodnění a budou mít prospěch z harmonizovaných pravidel týkajících se odpovědnosti podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu. Odpovědnost podniků je neomezená. Za určitých podmínek nesmějí mimoto podniky v případě nehody odepřít náhradu škody až do určité výše. Cestující, kteří byli účastníky nehody, mají nárok na zálohové platby, aby se mohli vypořádat s ekonomickými problémy, s nimiž se mohou potýkat oni sami nebo jejich rodiny v důsledku usmrcení nebo zranění. Tato kapitola stanoví rovněž pravidla pro náhradu škody v případě ztráty nebo poškození zavazadla. Článek 6 Tento článek se týká odpovědnosti při usmrcení a zranění cestujících. Článek 7 Tento článek zavádí obecná pravidla týkající se náhrady škody. Článek 8 Tento článek ukládá podnikům provozujícím autobusovou a autokarovou dopravu povinnost vyplatit v případě nehody zálohové platby. Článek 9 Tento článek stanoví pravidla týkající se odškodnění za ztracená nebo poškozená zavazadla. CS 11 CS

12 Kapitola III Tato kapitola se v zásadě týká zdravotně postižených osob nebo osob s omezenou schopností pohybu a orientace, které využívají tento druh dopravy. Této kategorii cestujících je často znemožněno cestovat autobusem nebo autokarem kvůli nedostupnosti této dopravy a neexistenci potřebné pomoci ze strany podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu. Tato kapitola tyto problémy odstraňuje tím, že zakazuje jakoukoli diskriminaci z důvodu zdravotního postižení nebo omezené schopnosti pohybu a orientace, co se týká rezervace cesty nebo nastupování do vozidla. Tímto nejsou dotčeny určité výjimky a odchylky, zejména z důvodu bezpečnosti, stanovené právními předpisy. Rozsah povinné pomoci na autobusových terminálech a ve vozidle je stanoven v příloze I. Tato pomoc je poskytována zdarma pod podmínkou, že cestující oznámil tuto potřebu předem a dostavil se na autobusový terminál ve stanoveném čase před plánovaným odjezdem. Pracovníci podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu by měli mít odpovídající znalosti v oblasti poskytování pomoci zdravotně postiženým osobám. Článek 10 Tento článek stanoví pravidla týkající se zákazu odmítnout přepravu z důvodu zdravotního postižení nebo omezené schopnosti pohybu a orientace. Článek 11 Tento článek se týká odchylek, zvláštních podmínek a informací v souvislosti s pravidly stanovenými v této kapitole. Článek 12 Tento článek stanoví obecná pravidla týkající se přístupnosti pro zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. Článek 13 Tento článek stanoví zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace právo na pomoc. Článek 14 Tento článek stanoví pravidla týkající se pomoci na autobusových terminálech. Článek 15 Tento článek se zabývá pomocí v autobusech a autokarech. Článek 16 Tento článek stanoví podmínky, za nichž se pomoc poskytuje. CS 12 CS

13 Článek 17 Tento článek se týká oznámení o potřebě pomoci zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, která podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu nebo prodejci jízdenek předávají třetím stranám. Článek 18 Tento článek se týká povinnosti zajistit odpovídající odbornou přípravu pracovníků s ohledem na otázky zdravotního postižení. Článek 19 Tento článek stanoví obecná pravidla náhrady škody za ztracené nebo poškozené vybavení pro mobilitu. Kapitola IV Tato kapitola se týká povinností podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu v případě přerušení cesty kvůli zrušení nebo zpoždění spoje. Konkrétně v případě zrušení spoje a u naplánovaných jízd v délce nejméně 3 hodiny v případě zpoždění při odjezdu delším než 2 hodiny jsou podniky povinny zajistit přiměřenou náhradní dopravu ve srovnatelných časových rámcích nebo není-li to možné, poskytnout cestujícím informace o jiné dostupné dopravě. Pokud tento požadavek nesplní, měly by podniky zaplatit odškodnění ve výši 50 % ceny jízdenky. Ve všech případech mají cestující právo na cestovní informace. Článek 20 Tento článek stanoví obecná pravidla týkající se odpovědnosti v případě zrušení a významného zpoždění. Stanoví rozsah práva na informace, přesměrování a/nebo náhrady jízdného a odškodnění v případě zrušení a významného zpoždění. Článek 21 Tento článek stanoví právo na cestovní informace. Článek 22 Tento článek umožňuje požadování další náhrady škody. Článek 23 Tento článek ukládá podnikům provozujícím autobusovou a autokarovou dopravu povinnost spolupracovat s cílem přijmout opatření v zájmu posílení práv cestujících a kvality dopravy. Kapitola V Tato kapitola ukládá podnikům provozujícím autobusovou a autokarovou dopravu povinnost vytvořit vnitřní postupy pro vyřizování stížností. Posouzení stížností cestujících podléhá přísným lhůtám. Povinnost informovat cestující o jejich právech je na dopravních podnicích a na provozovatelích autobusových terminálů. CS 13 CS

14 Článek 24 Tento článek se týká cestovních informací, které mají poskytovat podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu a provozovatelé autobusových terminálů. Článek 25 Tento článek vyžaduje, aby podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu a provozovatelé autobusových terminálů poskytovali cestujícím informace o jejich právech podle tohoto nařízení. Článek 26 Tento článek stanoví pravidla týkající se postupu vyřizování stížností. Kapitola VI Tato kapitola stanoví pravidla pro prosazování a odpovídající institucionální rámec. Členské státy musí určit vnitrostátní subjekty příslušné pro prosazování, u nichž si cestující mohou stěžovat na údajné porušení jejich práv podle tohoto nařízení. Tyto vnitrostátní subjekty musí vzájemně spolupracovat. Členské státy by mimoto měly přijmout předpisy týkající se odrazujících sankcí v případě nedodržení práv cestujících. Článek 27 Tento článek se týká prosazování nařízení, včetně zřízení vnitrostátních subjektů příslušných pro prosazování. Článek 28 Tento článek vyžaduje, aby subjekty příslušné pro prosazování zveřejňovaly výroční zprávy o své činnosti. Článek 29 Tento článek stanoví zásadu spolupráce mezi vnitrostátními subjekty příslušnými pro prosazování. Článek 30 Tento článek se zabývá sankcemi uloženými členskými státy. Kapitola VII Tato kapitola stanoví, že by Komise měla Radě a Evropskému parlamentu předložit zprávu o fungování nařízení tři roky po jeho vstupu v platnost. Nařízení vstoupí v platnost dvacet dnů po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie a nabude účinku rok po tomto dni. Článek 31 Tento článek stanoví povinnosti Komise předložit zprávu. CS 14 CS

15 Článek 32 Tento článek se týká změny nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele. Článek 33 Tento článek stanoví datum vstupu nařízení v platnost. Příloha I Tato příloha stanoví rozsah pomoci, která má být poskytnuta zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace a) na autobusových terminálech a b) v autobuse nebo autokaru. Příloha II Tato příloha se týká obsahu odborné přípravy v souvislosti se zdravotním postižením. CS 15 CS

16 2008/0237 (COD) Návrh NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele (Text s významem pro EHP) EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 71 odst. 1 této smlouvy, s ohledem na návrh Komise 17, s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru 18, s ohledem na stanovisko Výboru regionů 19, v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy, vzhledem k těmto důvodům: (1) Opatření Společenství v oblasti autobusové a autokarové dopravy by se měla zaměřit mimo jiné na to, aby byla všude zajištěna vysoká úroveň ochrany cestujících, která je srovnatelná s ostatními druhy dopravy. Mimoto je nutno plně přihlédnout k požadavkům ochrany spotřebitele obecně. (2) Jelikož cestující autobusem nebo autokarem je slabší stranou přepravní smlouvy, práva cestujících po této stránce by měla být chráněna bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo místo trvalého bydliště ve Společenství. (3) Cestující by měli mít k dispozici pravidla týkající se odpovědnosti v případě nehod, v jejichž důsledku dojde k usmrcení nebo zranění, která jsou srovnatelná s ostatními druhy dopravy. (4) Cestující by měli mít nárok na zálohové platby k pokrytí okamžitých ekonomických potřeb po nehodě Úř. věst. C [ ], [ ], s. [ ]. CS 16 CS

17 (5) Podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu by měly odpovídat za ztrátu nebo poškození zavazadel cestujících za podmínek srovnatelných s ostatními druhy dopravy. (6) Přeprava cestujících autobusy a autokary by měla sloužit všem občanům. Proto by měly mít zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace v důsledku zdravotního postižení, věku nebo jiného faktoru možnost využívat autobusovou a autokarovou dopravu, která je srovnatelná s možnostmi ostatních občanů. Zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace mají, stejně jako všichni ostatní občané, právo na volný pohyb, svobodu volby a zákaz diskriminace. (7) Na základě článku 9 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením a s cílem poskytnout zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace možnost cestovat autobusy a autokary, která je srovnatelná s možnostmi ostatních občanů, je nutno stanovit pravidla týkající se zákazu diskriminace a pomoci během cesty. Tyto osoby by proto měly být přijaty k přepravě a doprava by neměla být odmítnuta z důvodu jejich zdravotního postižení nebo omezené schopnosti pohybu a orientace, vyjma případů, kdy je to odůvodněno z hlediska bezpečnosti a stanoveno právními předpisy. Tyto osoby by měly mít právo na pomoc na autobusových a autokarových terminálech, včetně nastupování a vystupování, a ve vozidlech. V zájmu sociálního začlenění by dotyčné osoby měly tuto pomoc obdržet bez dodatečného poplatku. Podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu by měly stanovit pravidla týkající se přístupnosti pokud možno s využitím evropského systému normalizace. (8) Při rozhodování o uspořádání nových autobusových terminálů a v rámci významné modernizace by provozovatelé autobusových terminálů měli pokud možno vzít v úvahu potřeby zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace. Provozovatelé autobusových a autokarových terminálů by každopádně měli určit místa, na nichž mohou tyto osoby oznámit svůj příjezd a potřebu pomoci. (9) Práva cestujících autobusy a autokary by měla zahrnovat právo na obdržení informací o daném spoji před uskutečněním cesty i v jejím průběhu. Všechny nezbytné informace poskytnuté cestujícím autobusy a autokary by měly být poskytnuty rovněž v alternativních formách přístupných zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace. (10) Toto nařízení by nemělo omezit práva podniků provozujících autobusovou a autokarovou dopravu požadovat náhradu škody od jakékoli osoby, včetně třetích stran, v souladu s použitelnými právními předpisy. (11) Cestující by již neměli čelit tolika nepříjemnostem při zrušení nebo významném zpoždění spoje. Za tímto účelem by jim měla být poskytnuta přiměřená péče a měli by být náležitě informováni. Cestující by měli mít možnost zrušit svou cestu a získat náhradu výdajů na jízdenky nebo by mělo být zajištěno přesměrování za vyhovujících podmínek či poskytnuty informace o možnostech náhradní dopravy. Pokud podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu neposkytnou cestujícím potřebnou pomoc, měli by cestující mít právo na finanční odškodnění. CS 17 CS

18 (12) Podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu by měly na vnitrostátní úrovni nebo na úrovní EU spolupracovat s cílem přijmout opatření ke zlepšení péče a pomoci poskytované cestujícím, je-li cesta přerušena, zejména v případě významných zpoždění. (13) Tímto nařízením nejsou dotčena práva cestujících stanovená směrnicí 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy 20. Jsou-li souborné služby pro cestovní ruch zrušeny z důvodů jiných než zrušení autobusového a autokarového spoje, toto nařízení se nepoužije. (14) Cestující by měli být plně informováni o svých právech stanovených v tomto nařízení, aby mohli tato práva účinně uplatňovat. (15) Cestující by měl mít možnost uplatnit svá práva prostřednictvím odpovídajících postupů vyřizování stížností zavedených podniky provozujícími autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nebo popřípadě podáním stížností subjektu nebo subjektům určeným za tímto účelem příslušným členským státem. (16) Členské státy by měly zajistit obecné dodržování tohoto nařízení ze strany podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu a nad tímto dodržováním dohlížet a určit vhodný subjekt, který bude vykonávat úkoly spojené s prosazováním tohoto nařízení. Dohledem by neměla být dotčena práva cestujících, kteří usilují o nápravu u soudů podle postupů vnitrostátního práva. (17) Členské státy by měly stanovit sankce za porušení tohoto nařízení a zajistit, aby tyto sankce byly uplatňovány. Sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující. (18) Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž zajistit vysokou a rovnocennou úroveň ochrany cestujících a pomoc cestujícím v autobusové a autokarové dopravě ve všech členských státech, nemůže být uspokojivě dosaženo samotnými členskými státy, a může jich být proto z důvodu významného mezinárodního rozměru dosaženo lépe na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů. (19) Tímto nařízením by neměla být dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů 21. (20) Prosazování tohoto nařízení by mělo být založeno na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele (nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele) 22. Toto nařízení by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno Úř. věst. L 158, , s. 59. Úř. věst. L 281, , s. 31. Úř. věst. L 364, , s. 1. CS 18 CS

19 (21) Toto nařízení respektuje základní práva a dodržuje zásady uznané zejména Listinou základních práv Evropské unie, PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ: Kapitola I Obecná ustanovení Toto nařízení stanoví pravidla, pokud jde o: Článek 1 Předmět 1) zákaz rozlišování mezi cestujícími s ohledem na přepravní podmínky, které zajišťují podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu; 2) odpovědnost podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu v případě nehod, jež mají za následek usmrcení nebo zranění cestujících nebo ztrátu či poškození jejich zavazadel; 3) zákaz diskriminace zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace, které cestují autobusem nebo autokarem, a povinnou pomoc takovým osobám; 4) povinnosti podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu vůči cestujícím v případě zrušení nebo zpoždění spoje; 5) minimální informace, které mají být cestujícím poskytovány; 6) vyřizování stížností; 7) prosazování práv cestujících. Článek 2 Oblast působnosti 1. Toto nařízení se vztahuje na přepravu cestujících, zajišťovanou podniky provozujícími autobusovou a/nebo autokarovou dopravu v rámci linkové dopravy. 2. Členské státy mohou vyjmout městskou, příměstskou a regionální dopravu, na niž se vztahují smlouvy o veřejné službě, pokud tyto smlouvy zajišťují úroveň práv cestujících, která je srovnatelná s úrovní požadovanou v tomto nařízení. 3. Na příležitostnou dopravu se použije pouze kapitola II. CS 19 CS

20 Článek 3 Definice Pro účely tohoto nařízení se rozumí: 1) podnikem provozujícím autobusovou a/nebo autokarovou dopravu dopravní podnik, kterému bylo ve státě, v němž je usazen, uděleno povolení k provozování osobní dopravy autokary a autobusy v souladu s podmínkami přístupu na trh stanovenými vnitrostátními právními předpisy a který je držitelem platné licence Společenství vydané v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 684/92 za účelem zajišťování mezinárodní přepravy cestujících; 2) příležitostnou dopravou doprava ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení (EHS) č. 684/92; 3) linkovou dopravou doprava ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 684/92; 4) přepravní smlouvou smlouva o přepravě uzavřená mezi podnikem provozujícím autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nebo jejím oprávněným prodejcem jízdenek a cestujícím za účelem jeho přepravy jedním nebo více dopravními spoji; 5) jízdenkou platný doklad opravňující k přepravě nebo jeho ekvivalent v jiné než papírové podobě, včetně elektronické podoby, vydaný nebo schválený podnikem provozujícím autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nebo jejím oprávněným prodejcem jízdenek; 6) prodejcem jízdenek maloobchodní prodejce uzavírající přepravní smlouvy a prodávající jízdenky na autobusové a autokarové dopravní spoje jménem podniku provozujícího autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nebo na vlastní účet; 7) poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu organizátor nebo prodejce ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice 90/314/EHS; 8) zdravotně postiženou osobou nebo osobou s omezenou schopností pohybu a orientace osoba, jejíž pohyblivost je při použití dopravního prostředku snížena v důsledku jakéhokoli tělesného postižení (smyslového nebo pohybového, trvalého nebo dočasného), mentálního postižení nebo nezpůsobilosti nebo jakékoli jiné příčiny zdravotního postižení nebo věku a jejíž stav vyžaduje, aby jejím potřebám byla věnována odpovídající pozornost a aby jim byly přizpůsobeny služby, které jsou poskytovány všem cestujícím; 9) rezervací povolení v papírové nebo elektronické podobě opravňující k přepravě s výhradou dříve potvrzeného individuálního ujednání o přepravě; 10) provozovatelem autobusového terminálu organizační subjekt v členském státě, který odpovídá za provozování autobusových a/nebo autokarových terminálů; 11) zrušením neuskutečnění spoje, který byl původně naplánován a pro nějž byla provedena nejméně jedna rezervace; 12) zpožděním rozdíl mezi dobou plánovaného odjezdu nebo příjezdu cestujícího podle zveřejněného jízdního řádu a dobou jeho skutečného nebo očekávaného odjezdu nebo příjezdu. CS 20 CS

21 Článek 4 Přepravní smlouva a nediskriminační smluvní podmínky 1. Podniky provozující autobusovou a autokarovou dopravu předají cestujícím doklad o uzavření přepravní smlouvy, a to vydáním jedné či více jízdenek. Jízdenky jsou považovány za zjevný důkaz o uzavření smlouvy, a udělují tudíž práva stanovená v tomto nařízení. 2. Aniž jsou dotčeny závazky veřejné služby vyžadující sociální tarify, jsou smluvní podmínky a tarify používané podniky provozujícími autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nebo prodejci jízdenek široké veřejnosti nabízeny bez jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti nebo místa trvalého bydliště konečného zákazníka nebo místa usazení podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu či prodejců jízdenek ve Společenství. Článek 5 Zákaz vyloučení 1. Závazky podle tohoto nařízení nesmějí být omezeny ani vyloučeny mimo jiné odchylnými nebo omezujícími ustanoveními přepravní smlouvy. 2. Podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu mohou nabízet přepravní podmínky, které jsou pro cestujícího příznivější než podmínky stanovené v tomto nařízení. Kapitola II Odpovědnost podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu vůči cestujícím a za jejich zavazadla Článek 6 Odpovědnost v případě usmrcení a zranění cestujících 1. Podle této kapitoly odpovídají podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu za ztrátu nebo škodu vyplývající z usmrcení, úrazu nebo psychické újmy cestujících, které byly způsobeny nehodami, k nimž došlo během pobytu cestujícího ve vozidle nebo při nastupování nebo vystupování v souvislosti s autobusovým a autokarovým provozem. 2. Odpovědnost podniků provozujících autobusovou a/nebo autokarovou dopravu za náhradu škody nepodléhá žádnému finančnímu limitu, ať je stanoven právními předpisy, úmluvou nebo smlouvou. 3. V případě veškerých škod do výše EUR podnik provozující autobusovou a autokarovou dopravu nevylučuje nebo neomezuje svou odpovědnost tím, že prokáže, že vynaložil péči požadovanou podle odst. 4 písm. a). 4. Podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nenese odpovědnost podle odstavce 1: CS 21 CS

22 a) byla-li nehoda způsobena okolnostmi, které nemají původ v autobusovém a autokarovém provozu, a podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu nemohl těmto okolnostem zabránit a odvrátit jejich následky přesto, že vynaložil péči odpovídající situaci; b) byla-li nehoda zaviněna cestujícím nebo způsobena jeho nedbalostí. 5. Žádné ustanovení v tomto nařízení: a) neznamená, že je podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu jedinou stranou, která je povinna poskytnout náhradu škody; ani b) neomezuje práva podniku provozujícího autobusovou a/nebo autokarovou dopravu požadovat náhradu od jiné strany v souladu s použitelnými právními předpisy daného členského státu. Článek 7 Náhrada škody 1. V případě usmrcení cestujícího náhrada škody s ohledem na odpovědnost stanovenou v článku 6 zahrnuje: a) veškeré náklady vzniklé úmrtím cestujícího, zvláště výdaje za převoz těla usmrcené osoby a náklady na pohřeb; b) náhradu škody podle odstavce 2 tohoto článku, nenastala-li smrt okamžitě. 2. V případě úrazu nebo jiného poškození tělesného nebo duševního zdraví cestujícího náhrada škody zahrnuje: a) veškeré nutné náklady, zejména náklady na ošetření a léčebnou péči a na přepravu; b) odškodnění za majetkovou újmu, kterou cestující utrpěl v důsledku úplné nebo částečné pracovní neschopnosti nebo tím, že se zvětšily jeho potřeby. 3. Jestliže usmrcením cestujícího přijde osoba, vůči níž tento cestující měl nebo by byl měl zákonem stanovenou vyživovací povinnost, o výživné, této osobě je rovněž vyplácena náhrada škody za tuto ztrátu. Článek 8 Zálohové platby 1. V případě usmrcení nebo úrazu cestujícího nebo jiném poškození jeho tělesného nebo duševního zdraví v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým a autokarovým provozem, podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu neprodleně a v každém případě nejpozději do patnácti dnů od zjištění totožnosti fyzických osob, které mají nárok na odškodnění, vyplatí zálohové platby ve výši potřebné k uspokojení okamžitých ekonomických potřeb a přiměřeně utrpěné újmě. CS 22 CS

23 2. Aniž je dotčen odstavec 1, výše zálohové platby v případě usmrcení cestujícího činí nejméně EUR. 3. Zálohová platba nepředstavuje uznání odpovědnosti a může být započtena oproti jakékoli další částce vyplacené na základě tohoto nařízení, avšak je nevratná, s výjimkou případů, ve kterých byla škoda způsobena nedbalostí cestujícího nebo ve kterých ji cestující zavinil, nebo pokud osoba, která obdržela zálohovou platbu, nebyla osobou oprávněnou k obdržení odškodnění. Článek 9 Odpovědnost za ztracená a poškozená zavazadla 1. Podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu odpovídají za ztrátu nebo poškození zavazadel, která jim byla svěřena. Maximální částka náhrady škody činí EUR na cestujícího. 2. V případě nehod vyplývajících z autobusového a autokarového provozu podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu odpovídají za ztrátu nebo poškození osobních věcí, které měli cestující na sobě nebo při sobě jako příruční zavazadlo. Maximální částka náhrady škody činí EUR. 3. Jestliže podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu prokáže, že škodu zavinil cestující nebo ji způsobila jeho nedbalost nebo že zavinění či nedbalost cestujícího ke vzniku škody přispěly, je podnik provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu zcela nebo částečně zproštěn odpovědnosti vůči osobě uplatňující nárok v rozsahu, v jakém toto zavinění nebo nedbalost způsobily škodu nebo ke vzniku škody přispěly. Kapitola III Práva zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace Článek 10 Zákaz odmítnout přepravu 1. Podniky provozující autobusovou a/nebo autokarovou dopravu, jejich prodejci jízdenek nebo poskytovatelé souborných služeb pro cesty nesmějí z důvodu zdravotního postižení nebo omezené schopnosti pohybu a orientace odmítnout: a) přijmout rezervaci pro určitý spoj nebo vydat jízdenku na cestu, na niž se vztahuje toto nařízení; b) přijmout na palubu vozidla zdravotně postiženou osobu nebo osobu s omezenou schopností pohybu a orientace, jestliže dotyčná osoba má platnou jízdenku nebo rezervaci. 2. Rezervace a jízdenky se poskytují zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace bez jakýchkoli dodatečných nákladů. CS 23 CS