23. Právní jednání, zdánlivé právní jednání

Transkript

1 PŘÍSPĚVEK Právní jednání, zdánlivé právní jednání Kodex namísto stávajícího pojmu právní úkon používá nový pojem právní jednání. Stanoví, že právní jednání vyvolává právní následky, které (i) jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze (ii) zákona, (iii) dobrých mravů, (iv) zvyklostí a (v) zavedené praxe stran. Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. O právní jednání však nejde v těchto případech: (i) chybí-li vůle jednající osoby, nebo (ii) nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, nebo (iii) nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. K takovémuto, slovy zákoníku zdánlivému (v dnešním pojetí nicotnému), právnímu jednání se nepřihlíží, resp. nejde vůbec o projev vůle (zákoník tedy opouští stávající koncept neplatnosti právního úkonu pro nedostatek vůle, vážnosti či určitosti a srozumitelnosti). Zákoník však přináší právní fikci existence právního jednání, když stanoví, že byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (ex tunc). Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.: 34 a násl. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: 545 až 574, 551 až 554

2 PŘÍSPĚVEK Neplatnost právních jednání Zákoník stojí na obecné zásadě preference výkladu právního jednání jako platného než jako neplatného. Neplatné je právní jednání: - které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, - podle něhož má být plněno něco nemožného, - osoby, která není plně svéprávná, a to v rozsahu, v němž je daná osoba k právnímu jednání nezpůsobilá, - osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, - které není učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, ledaže strany vadu dodatečně zhojí; přitom platí, že není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (to platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté zákoníku relativní majetková práva, tj. v dnešním pojetí závazky), - osoby jednající v omylu o rozhodující okolnosti, byla-li v omyl uvedena druhou stranou. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.: 37 a násl. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: 574 a násl.

3 PŘÍSPĚVEK Následky neplatnosti právních jednání Kodex preferuje relativní neplatnost oproti absolutní. O relativní neplatnost jde ve všech případech, kdy zákoník jako následek vady právního jednání stanoví neplatnost a přitom nejde o některý z případů zákonem stanovené neplatnosti absolutní. Právo namítnout (relativní) neplatnost má zásadně osoba, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, nebo osoba, která byla k právnímu jednání přinucena hrozbou tělesného či duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem osoby, jíž bylo vyhrožováno, její důvodnou obavu. Absolutně neplatné je pak právní jednání, (i) které se zjevně příčí dobrým mravům, a právní jednání, (ii) které odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Stejně tak je absolutně neplatné právní jednání, (iii) jež zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Zcela nově kodex zakotvuje právo soudu změnit část právního jednání spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, která způsobuje jeho neplatnost (není-li současně dán i jiný důvod neplatnosti). Soud příslušnou část právního jednání změní tak, aby odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Není při tom vázán návrhy stran, ale musí zvážit, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.: 40a Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: 586 a násl., 577

4 PŘÍSPĚVEK Relativní neúčinnost právních jednání Institut relativní neúčinnosti právních jednání obsahově odpovídá stávajícímu institutu odporovatelnosti. Jde o právo věřitele domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči němu právně účinné, a to v případě, že právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby z relativně neúčinného právního jednání již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba). Zákoník nově výslovně upravuje několik skutkových podstat zakládajících právo věřitele dovolat se neúčinnosti právního jednání a odlišně od stávající úpravy stanoví doby rozhodné pro možnost napadat právní jednání dlužníka v minulosti (obecně 5 let a 2 roky). Nová je též možnost věřitele sjednat před vykonatelností jeho pohledávky tzv. výhradu práva dovolat se neúčinnosti právního jednání dlužníka, v jejímž důsledku pak věřiteli neběží lhůta k dovolání se neúčinnosti, dokud se jeho pohledávka nestane vykonatelnou. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.: 42a Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: 589 a násl.

5 PŘÍSPĚVEK Výklad právních jednání Právní jednání se zásadně posuzuje podle svého obsahu. Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne též (i) k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, (ii) k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i (iii) k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. V právním styku s podnikatelem platí navíc následující zvláštní pravidla: - výrazu připouštějícímu různý výklad se přisoudí význam, jaký má v obchodním styku pravidelně; není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám; - přihlíží se k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon; není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, jen prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. Ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.: 35 Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: 555 a násl.