Učitelský deníček

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Učitelský deníček 2002 2012"

Transkript

1 Mgr. David Pizur, 32 let, 8. prosince 2012

2 Učitelský deníček Mgr. David Pizur V Učitelském deníčku jsou souhrnně vytištěny texty, které vycházely ve školním časopise Čtverka v období let Jde o texty různých žánrů a stylů. psychologické úvahové ekonomické - humorné reportážní napínavé 1

3 Česká republika je dobré místo k žití - (úvahové) 6 Skuteční hrdinové naší doby - (úvahové) 10 Život na Kwetenburgu - (úvahové) 14 O věcech zcela obyčejných - (úvahové) 21 Pozorovatelka - (úvahové) 26 Známá dvojka muž a žena - (úvahové) 32 Demokracie jako ring volný? - (úvahové) 41 Bruntál usměvavé město? (humoristické) 44 Jak šnek Bonifác ke svému štěstí přišel - (úvahové, pro mě nej ) 49 Města si podala ruce ve školních rukavicích - (úvahové) 54 Proč přejít na červenou není hrdinství - (úvahové) 58 Tajemný příběh z opuštěného domu (napínavé) 62 O zatoulané minulosti, páře nad hrncem a o tom, jak je báječné mít někoho, kdo vám přidrží tašku - (úvahové) 75 Dědova výhra (humoristické) 78 Předplacená smrt (napínavé) 80 2

4 František (napínavé) 88 Lesní obora (napínavé) 98 Jak jsme budovali byt a jaké to je, když se na vás smějí stěny (úvahové) 108 Milotická tragédie (podle skutečné události) 111 Příběh hrobníka (napínavé, pro mě nej ) 120 Předčasný pád do nebe (úvahové) 130 Den, kdy se mu zatočila hlava (napínavé) 136 Co se stane, když ztratíš klíče na hřbitově - (napínavé) 141 Malá oslava pragmatismu, aneb proč nám pomáhá pekařova ziskuchtivost a také o tom, že jeden čin je nad sto modliteb (ekonomické) 145 Vesmír na stromě (úvahové) 154 Chata (napínavé) 156 Žralok ve výloze a také o tom, co jste o Bruntále možná nevěděli - (ekonomické) 167 Pomoz si sám! (ekonomické) 171 3

5 ZSBROK pod lupou (analytické) 175 Milá Čtverko (úvahové) 194 Co nám přinesla ELKA (analytické) 196 Jsou moderní technologie hrobařem lidské komunikace? - (úvahové) 199 Stůl (úvahové) 203 Ne, ne teď je dobře (úvahové) 205 Zdravým selským rozumem proti čertům - (ekonomické) 208 ZSBROK se o své obyvatele stará... - (analytické) 214 O krutostech dnešní svobody - (ekonomické, pro mě nej ) 220 Německo je dobrý soused - (ekonomické) 232 4

6 5

7 ČESKÁ REPUBLIKA JE DOBRÉ MÍSTO K ŽITÍ MÁME SE ZATRACENĚ DOBŘE, VÍME O TOM? Často se setkáváme s tím, že lidé lamentují na svoji vlast, Českou republiku. Trousí o ní vtipy a všelijak jinak si z ní utahují. Ano, naše země může být předmětem (jistě mnohdy i oprávněné) kritiky, ale zkusil to už někdo vzít i z opačné strany? Napadlo už někoho, že narodit se právě zde je vlastně skoro za odměnu? Možná že to zní malinko nabubřele, ale Jsme zemí, která už přes padesát let nepoznala ničivou sílu války. To je obrovská deviza. Lidé v Jugoslávii by mohli vyprávět Jsme zemí, kde se občané přes veškeré tahanice a různice přeci jen jakžtakž domluví. Určitě zde nezuří občanská válka. Lidé v Africe by mohli vyprávět Hlad je pro nás jen podivné slovíčko z dějepisných učebnic. Možná to zní překvapivě, ale my jsme opravdu nedílnou součástí blahobytného severu. Tím pochopitelně není řečeno, že se všichni mají stejně, i u nás řádí nezaměstnanost, problémy a potíže, ale když se 6

8 koukneme z výšky, zjistíme, že vše je relativní a že si vlastně při tom všem můžeme gratulovat. Je vlastenectví a vlastenectví. To vlastenectví, které agresivně vyřvává po ulicích a napadá občany jiné národnosti, je zavrženíhodné a odporné, to druhé je hluboké uvědomění si, kam patřím. My jsme Evropané, Češi, příslušníci vyspělého, kulturního a civilizovaného národa, který v některých ohledech předčí i supervelmoci. Vědomi si vlastní hodnoty se neopičíme po všem, co zavání světovostí (ať už z té či oné světové strany). Tady, v České republice je náš domov, který chceme rozvíjet. Nezřídka se stává, že (zvláště mladí) lidé podlehnou iluzi o nádherném rajském životě za hranicemi. O jedno obrovské zklamání bohatší se většinou vracejí zpátky do Čech, které jakoby vykvetou v novém světle. A ještě snad slovíčko k češtině. Žáci si zhusta stěžují, že je to taková neposedná a veskrze protivná potvůrka složitá. Ano, čeština nepatří mezi snadné jazyky, ale je nádherná, 7

9 bohatá a květnatá. Skoro bychom ji mohli nazvat líbezně mazlivou. Je to zatraceně hbitá gymnastka, lze s ní cvičit, všelijak ji ohýbat a kroutit hotová stavebnice. Co by jiné národy daly za tak něžnou a měkkou řeč. My vlastně nemluvíme, my zpíváváme. Jde-li člověk po ulici, stane se čas od času svědkem toho, jak je čeština máchána v blátě, děje se tak vždy, když někdo mluví výrazně hrubě, vulgárně či sprostě. Mladí chlapci většinou podléhají mylnému dojmu, že právě tato 8

10 nezdvořilá mluva jim dodá cosi na společenském lesku, že to je snad projev jejich siláctví. Neuvědomují si, jak sami sebe poškozují. Pozor, není potřeba, aby všichni mluvili jako Dobrovského obrozenecká parta, ale vyvarovat se slov, která opravdu člověka hyzdí, není nikdy na škodu. (září 2002) 9

11 SKUTEČNÍ HRDINOVÉ NAŠÍ DOBY O ČEM SE TELEVIZNÍM RYCHLOKVAŠKÁM ANI NEZDÁ Dnešní doba má své hrdiny. Podle většiny kluků a děvčat jsou jimi představitelé nejrůznějších televizních a filmových postav. A tak se koukáme s vyvalenýma očima na střílející svalovce, kteří (jak jinak) z deště kulek vždy vyjdou bez jediného škrábance, na neohrožené kaskadéry či slavné detektivy, pro které nic není problém. Mnozí mladí lidé se s těmito výplody scénáristické fantazie rádi identifikují. Vše je tak krásně jednoduché tady je zlo, tady dobro. Mimořádně dobře čitelná pohádka. Dech dneška však s tímto zjednodušením nevystačí. Nejeden hošík či děvče, jenž právě bloumá ohradou telecích let, má ihned jasno. Na straně jedné třpytivý svět televizních hrdinů, na straně druhé nudná realita rodičovských autorit a otravných povinností. Jenomže naši rodiče se (na rozdíl od oněch slavných herců) s poslední filmovou klapkou nezavřou do svých honosných paláců v milionářských předměstích, oni musí svést boj s každodenností boj hodný skutečného hrdiny. 10

12 Pravé hrdinství je takřka nenápadné, neokázalé, mohli bychom říci, že je tiché, že šeptá. Chodí kolem nás v šedém kabátku skromně při zdi a nečeká, že bude velebeno. A právě to je příznačné pro vaše rodiče. Obstát v dnešní době, zmítané bolavou nezaměstnaností, prát se všemi jejími nástrahami, to není snadný úkol. Aby vám, vážení mladí lidé, mohli vaši rodiče zajistit důstojné žití, museli pro vás vybojovat řadu krvavých bitev. Vítězství v nich je pro vás nesouměřitelně důležitější než výhra desítek televizních pseudohrdinů dohromady. Ano, ten zpocený, rozcuchaný tatínek, co v pomačkaných kalhotách s výrazem horníka po noční směně dorazí domů, aby z posledních soudků svých sil vykouzlil na své neoholené tváři úsměv pro svoji Aničku, možná nevypadá a nevyvádí jako nažehlený hollywoodský kovboj, ale je o to opravdovější, o to hmatatelnější. Právě za touto rodičovskou pomačkaností a nedokonalostí skrývají se ryzí hodnoty. Bydlíte v teplém, slunném a suchém bytě? Máte co jíst a pít? Máte svůj kout, kam utíkáte se svými sny a tužbami? Má vás někdo rád? Pakliže ano, položte si 11

13 otázku, kdo vám tento luxus vydobyl. Jeho jméno je jménem konkrétního a vskutku živého hrdiny doby. Takový člověk je hodný obdivu a následování. Kam se na něho všichni ti filmoví tajtrlíci hrabou. Člověk by měl být loajální k lidem, kteří jsou v jednání s ním vedeni těmi nejlepšími úmysly. Měl by si vážit lidí, kteří by za něj prošli pekla žárem, což jsou v drtivé své většině právě naši rodiče. Loajalita je vůbec mocná lidská kategorie. Její aktuální míra je mírou kvality 12

14 mezilidských vztahů a výrazem síly. Oddanost, věrnost není hned nutně servilnost, je to spíš ztotožnění se s hodnotami, osobami a světem, ve kterém přebýváme. Loajální bychom měli být k našemu státu, instituci, jež zastupujeme, a samozřejmě k našim nejbližším spolupracovníkům či rodinným příslušníkům. Je to giganticky důležité. Je to úlevně hřejivé. A chce-li člověk stavět na opravdu pevných základech, pak je to zcela nezbytné. Možnost někomu věřit, spolehnout se, že v situaci potápějící se lodi nerozhoupe zrady zvon to je jiskřivý pramen našeho žití, jenž je cílem mnoha z nás. Přejme si, aby z nás štěstí s radostí přímo kapaly a abychom do něj namočili co možná nejvíce lidí. (prosinec 2002) 13

15 ŽIVOT NA KWETENBURGU ŽIVOT V MODERNÍM HRADĚ Někteří žáci si pletou školu s bojištěm. Ranním probuzením se proměňují ve vojáky místo civilního oděvu se soukají do pomyslné uniformy a psychicky se chystají na svoji každodenní zteč, devítiletou zteč. Uprostřed panelového lesa se tyčí majestátný bílý hrad Kwetenburg tvrz, zvaná škola. Skupinka těch, kterým zloba zatemnila mysl, chystá se opět na svoji zkázonosnou dobyvačnou cestu. Není jich mnoho a oni to vědí. Je jich méně, než by si sami přáli, snad o to jsou ve svém počínání úpornější. Za patnáct minut kostela zvon odbije osmou hodinu. Hrstka záškodníků, jež se vmísila do mohutné řeky pokojně čekajícího davu, čeká, až ostraha hradu spustí padací most. Brány Kwetenburgu byly právě otevřeny. Pramínky onoho pětisethlavého lidského toku počínají se zvolna vlévat do jeho útrob. Škola se plní žactvem. Tito lapkové želbohu nechtějí, aby hrad vzkvétal, nepřejí si 14

16 jeho prosperitu, žízní po sabotážích, rozvratu a nepokoji. Nepozorovaně pátrají, kde všude by mu mohli ubrat na kráse a zdraví. A tak v okamžiku, kdy nejsou ostraze zbrojnošů na dohled, plýtvají hradními zásobami, svými moderními loučemi odpalují dělbuchy, všelijak ryjí do jeho stěn a zošklivují jeho tělo. Tato počtem naštěstí zanedbatelná skupinka je obětí sama sebe. Jejich duše nemá klid. V nestřežených chvílích napadají a všelijak urážejí své hradní spoluobyvatele. Jsou prostoupeni hrubostí, vulgárností a 15

17 syrovou neotesaností. Jejich slovník je kalný jako bažina. Žijí v neustálé opozici proti všem. Mnohdy se neštítí plivnout mrzké slovo i proti svým představeným. Neustále vedou partyzánské války, nejsou poslušní, narušují klidný školy běh. Jejich hradní bratři a sestry (spolužáci), jejich představení (učitelé), celá společnost křičí jednu jedinou otázku: proč to děláte? Což nevidíte, jak ubohými se tímto počínáním stáváte v očích všech, kteří se s následky vašich činů musí potýkat? Nedošlo vám dosud, že hráčem, který v této riskantní bojové hře prohrává ze všech nejvíc, jste vy? Že to budete vy, kdo za své jednání v budoucnu zaplatí nejvyšší daň? Stavět, ne bořit! Nechcete pochopit, proč škola po vás vyžaduje slušný styl chování? Vžijte se tedy do situace, že jste majitelem své vlastní soukromé firmy, chcete podnikat, a proto přijmete do své autodílny jednoho zaměstnance pomocníka. Avšak neměli jste šťastnou ruku, dotyčný chodí do práce pravidelně s velkým zpožděním, na vaši žádost o vysvětlení reaguje podrážděně, při příchodu se ani neobtěžuje vás pozdravit, úmyslně vám poškozuje firemní majetek a ještě vás za zády pomlouvá, má chování 16

18 řeznického psa. Nepracuje podle vašich pokynů, kazí zakázky, firma se v důsledku toho dostává do hospodářské ztráty. Zákazníci odcházejí, příjmy klesají, hrozí krach. Když mu to s patřičným rozhořčením vytýkáte, tváří se váš vypečený zaměstnanec ukřivděně a prohlásí, že jste si na něj zasedli. Nepřipomíná vám to náhodou něco (nebo spíš někoho), milí žáci? A škola je vlastně také taková firma. Je téměř jisté, že každý z dnešních školních raubířů by ve svém krámě nestrpěl člověka svého ražení ani vteřinu, chtěl-li by dnes obstát. Na minutu by ho vyrazil. Trh je totiž tou nejtvrdší káznicí a školou disciplíny, jakou si vůbec lze představit. Život dnešních dnů šlendrián, nekázeň a vzpurnost netrpí. Trestem je hrozba existenční nejistoty a pach sociálního dna. Kdyby si veškeré žactvo uvědomilo tyto základní skutečnosti, svět by se jim začal měnit před očima. Škole by narostla křídla, zavoněla by nebývalou svobodou. Žáci a žákyně (zvláště ti starší) zhusta touží po tom, aby se s nimi jednalo jako s (skoro) dospělými, aby byla respektována jejich práva, aby mohli více uplatnit svoji 17

19 individualitu. Jde to, ale není to zadarmo. Protože svoboda není zadarmo, je vykoupena zodpovědností, disciplínou a respektem před povinnostmi. Často jsou v situaci lidí, kteří do nádherné zahrady nahlížejí přes dobře střežená vrata a plot. Kdyby měli hlídači honosné zahrady jistotu, že vpuštěním zevlujícího lidu do jejich bran neriskují její zničení, že bude všemi a bezezbytku respektován její řád, rádi a s nadšením by je pozvali dál. Nejinak je tomu i ve škole. Žactvo by najednou ochutnalo omamnou chuť svobody, onen luxus vlídného a rovného zacházení, jimž by jejich učitelé rozhodně nešetřili. Zažili bychom nebývalý rozkvět. Vaši učitelé jsou připraveni vám váš pobyt ve škole maximálně zpříjemnit, jen jim v tom svým občasným nevhodným chováním nesmí někteří bránit. Pamatujte, že v takovém případě ochuzujete jen sami sebe, sami sebe okrádáte. Můžete dostat velmi mnoho, můžete mít umetenou cestičku, může se vám dařit, budete se na každý den těšit, stačí přitom tak málo chovat se tak, jak se sluší a patří. Je to jedna z nejlepších investic vašeho života náklady minimální, profit maximální. Uvědomte si to! 18

20 Někteří žáci se vstupem na hrad Kwetenburg jakoby převtělují do rolí vyparáděných šlechticů a šlechtičen, kteří vcházejí na svůj rodový majetek, jen tak si lze totiž vysvětlit jejich přezíravé pohledy. Uctivostí tato honorace nikdy neplýtvala. Někdy se to nese tak, že má člověk pocit, že naši školu navštívila delegace nositelů přinejmenším Nobelovy ceny. Pokoru a respekt před nadřízenými jejich zbytnělé sebevědomí odkládá přede dveřmi. Čím to, že v očích některých je škola více než vzdělávací institucí parkem zábavním? Všímáte? Oni se jdou do školy především bavit a hrozně se diví, když je jim v tom nešťastníkům bráněno. Zvoní na přestávku. Třídy otevírají svá ústa a vyplivují svoji lidskou potravu.. Chodby se jakýmsi záhadným přičiněním žákovy fantazie mění v neuvěřitelně dobře upravenou překážkovou dráhu. Lidské dostihy začínají. Hra na četníky a zloděje obvykle netrvá déle než deset minut, do konce přestávky totiž učitelský policejní sbor všechny pochytá. Hra se vžila pod zkráceným názvem dozory. Škola je vůbec zvláštní kotel. Život, tento mistr kuchařský, do něj míchá všelicos. Od pálivých a divokých paprik až po jemnou majoránku. 19

21 A tak to má nejspíš být, škola je živý organismus, jenž se hýbe, vaří, bublá inu žije. Přejme tedy našemu hradu, aby se všem za jeho zdmi dobře žilo. Braňme ho zvenčí i zevnitř, abychom jej mohli svým následovníkům předat s pocitem dobře odvedené práce. (březen 2003) 20

22 O VĚCECH ZCELA OBYČEJNÝCH STŘÍPKY LIDSKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ Spravedlnost je dosti mlhavý pojem, podíváme-li se realitě odvážně vstříc, pak musíme konstatovat, že ve své podstatě neexistuje. Jak je možné, že se někdo narodí zdravý jako řípa a někomu osud nedopřál zrak, sluch či pohyb? Je toto nějaká spravedlnost? Proč je jednomu dopřáno žít v bezvadné rodině a druhému musí stačit rozvrácená rodina alkoholika? Ne, spravedlnost je maximálně právní termín, který si lidé vymysleli. Příroda si s myšlenkou spravedlnosti nikdy nepohrávala. Bohužel. Mít někoho, kdo ti rozumí, aniž bys do něho musel hustit hektolitry slov, to je jako mít perlu v dlani. Někoho, kdo zná tvůj vnitřní myšlenkový svět natolik, že by v něm mohl řídit dopravu. Takový člověk bývá obalen a prostoupen štěstím. Lidské porozumění a sounáležitost je nedocenitelná hodnota jedna z nejvyšších. Je velmi cenná. Žádná burza světa ji není s to adekvátně vydražit. Lidé, kteří tě znají ve všech tvých rozměrech, čtou tě stejně jako dobrou knížku, jsou těmi, jež si zaslouží tvůj 21

23 obdiv. Jsou-li nadto bytostmi oddanými, mají nárok na vzácné zacházení. Oddanost je vůbec veledůležitý pojem. Je mírou kvality a důvěryhodnosti každého přátelství, vztahu či svazku. Hodně (prý moderních) lidí však (želbohu) obětuje tuto těsnou věrnost, oddanost, loajalitu jakési pochybné svobodě a nezávislosti. Pakliže chceme poznat člověka, musíme počkat, než odvane první dojem. Okouzlení z té či oné nám sympatické osoby je totiž pouze šálivá hra přírody, jak zajistit trvání lidského rodu. Mozek je máčen v chemickém dešti, nasazuje nám růžové brýle, abychom neviděli to, co štiplavě zříme v jasném světle za půl roku či rok. Lidé onomu výpadku chemických závodů v našem těle říkají deziluze. Muži a chlapci to nemají tak snadné jako kdysi. Doba, kdy k spokojenému žití postačilo fyzické přemožení mamuta, je dávno pohlcena časem. Muž při lovu zvěře komunikovat nepotřeboval. Komunikace je však krví v žilách současného světa. V tomto ohledu mají ženy a dívky jednoznačný náskok. Pokud chcete něco po muži, musíte mu kolkovanou žádost nalepit na čelo a 22

24 obrnit se svatou trpělivostí. Dívce obvykle stačí naznačit. Její vrozená empatie (schopnost vcítění se) žádných podobně polopatistických metod nemá zapotřebí. Mluvit s chlapcem, mužem v náznacích, symbolech a jemných slovních nuancích je totéž co vysvětlovat psovi malou násobilku. Je starou známou pravdou, že slovo je ženě tím, čím je sochaři kámen, hajnému les a věřícímu víra tedy podstatou života. Nemluvit znamená tedy v jejím případě trestat. Leckdy je až úsměvné, jak si páni kluci pořád na něco hrají. Všimli jste si už někdy toho rozdílu, jaký vykazují ve svém individuálním jednání a chování v tlupě? Když mluvíte s hochem mezi čtyřma očima, má rozhovor s ním civilizační parametry. Zdá se vám být rozumný. Často však nevěříte vlastním očím v momentě, kdy se tentýž chlapec smísí s partou svých kumpánů. Oblékne svůj projev do šaškovského kabátce a začne se zesměšňovat. Velkohubé pózy vpravené do rádoby žoviálního stylu velkých frajerů jen nesnadno maskují ustrašenou dušičku nevyzrálých (skoro)dospěláků. 23

25 Existují však lidé doopravdy velkého formátu. Poznávacím znamením ovšem zpravidla nebývají vlasy umatlané krémem na boty, od skotu vypůjčený kroužek v nose a slovník mistra světa. Lidé vysokého stylu jednají taktně. Otevřené hulvátství nevydávají za upřímnost. Svoji nepochybnou duševní převahu nevystavují zbytečně do výloh. Ne nadarmo se říkává, že velkorysost je výsadou 24

26 králů, a oni velkorysí jsou. Právě proto, že si uvědomují svoje vlastní, tolerují nedokonalosti jiných. Jsou povzneseni nad jakékoliv maškarády, nechlubí se něčím, co není, neskrývají to, co je. Takové osobnosti jsou chodící manifestací síly intelektu. V zápalu boje, jenž zuří na frontě, lidově přezdívané výchovně-vzdělávací proces, jsme nejednou v pokušení podlehnout skepsi a smutnění. Naše škola má však jedno gigantické plus. Bez zrnka fráze, naprosto upřímně můžeme o všech paních učitelkách a pánech učitelích (jakož i o ostatních zaměstnancích) prohlásit, že jsou to dobří lidé dobří v tom nejširším myslitelném slova smyslu. A to vůbec není samozřejmé. Kdyby se nám tuny perel válely po polích a vy byste o ně zakopávali, byly by tím, čím nám jsou? Člověk musí poznat temné stránky lidské bytosti, je nutné okusit něco omezenosti a hrubiánství, aby si o to víc vážil kolegiální a charakterové fajnovosti svých spolupracovníků. (červen 2003) 25

27 POZOROVATELKA KDYŽ ŠKOLA MLUVÍ Znáte mě všichni žáci, žákyně i učitelé. Jsem svědkem veškerých vašich radostí, starostí, bolestí i veselostí. Umístili mne tak, abyste mne nepřehlédli. Mám vás všechny hezky na očích. Mám ráda, když na mě píší, většinou to legračně šimrá. Hrubky a pravopisné chyby však štípou a pálí jako pepř v očích. Nerada bývám ušmudlaná, proto vždycky trnu, když mají službu kluci. Jmenuji se Tabule Školní a ve škole jsem od rána do večera, narodila jsem se zde. Těch, kteří vědí, že jsem živá, je velice málo. Zpravidla o tom cudně mlčí. Taková tabule, to si nemyslete, to je chytrá slečna, co ta už poznala vzorců, definic, pouček a dat. Když mne žáci zvedali nahoru, pak zase dolů ani nevědí, jakou úlevu tím poskytují mým železným plotýnkám. Ono takové protáhnutí po ránu neškodí. Když mé bolesti zad jsou neúnosné, obvykle začínám ostentativně vrzat. Dokud mne nenamažou, nedám jim pokoje. No co? I tabule je taky jenom člověk. 26

28 Ze spánku mě probudil ranní budík, je 7:45 a já tabule- musím vstávat. Když na mě první příchozí žák vpisuje datum, ještě zívám. Mám obrovskou výhodu, vidím totiž na všechny, o veškerém dění mám přehled, nic mi neunikne. O čem se to zase ti žáci baví? Vždyť je to tu jako v úle. Ve třídě vybuchuje ohňostroj slov, slovíček, povídáníček. Zkrátka jeden velký kde s byl a co s tam dělalismus, jenž se nejednou mění v nepokrytý kecalismus. To pravé tóčo ale přichází teprve s osmou hodinou. Vchází pan učitel. Česal ho jako obvykle nejspíš vítr. Vykládá učivo. Každý z učitelů se přede mnou promenáduje a mluví. Tito šéfové hodin a žáků jsou rozliční. Někteří do třídy vnesou duch vysokoškolské přednášky, když vykládají, zdá se, že jako by se ocitli v jiném světě, žactvo se mění v posluchače. Jiní učitelé se zase převtělují do mistrů, kteří se svými učedníky pracují ve společné dílně. Někdo mluví klidně a potichu, druhý zase připomíná startující letadlo. Každý má svůj neopakovatelný a jedinečný styl. 27

29 Učitel to je vůbec zvláštní živočich. Chvilku je panem profesorem, to když nám vykládá látku, poté se mění v úředníka, jakmile zpracovává tuny výkazů. Vymahače připomíná jeho neustálá snaha o vybírání rozličných poplatků na všelicos. Kriminalistou je tehdy, když jeho svěřenci něco provedou a on to musí vyšetřit. Své diplomatické dovednosti si pak zpravidla tříbí na 28

30 třídních schůzkách. I soudcem bývá mnohokrát, to když se jeho žáci přou a dovádí. Inu, učitel toť prazvláštní je tvor. Co já už v té naší třídě viděla? Hodiny bych mohla vyprávět. Ze všeho nejvíc mi třída připomíná jednu velkou rodinu. Včelky to jsou žáci ze všech nejpilnější. S pravidelností věžních hodin vcházejí do školy, onoho chrámu vzdělanosti, aby se opět něčemu novému přiučili. Jsou trpěliví, poslušní a zodpovědní. Právě ti mívají na svědomí nejvíce medu. Pro ně je škola úřadem, do kterého se chodí pracovat. Jiní žáci a žákyně si pletou školu s návsí či kabaretem. Hlavně se pobavit, to je oč tu (pro ně) běží. Z veselého hovoru se spolužákem je tu a tam vyruší vyučující, který jaksi nemůže pochopit, že škola je unikátním místem pro potkávání se. Občas se stane, že na školní med dostanou chuť medvědi, kteří jak známo nic nevědí, a tak si jej někdy dost neomaleným způsobem berou. Mýlí se ti, kdož mají za to, že kapky, s jejichž pomocí ze mne, Tabule Školní, lépe mažou staré zápisy, jsou jen obyčejnou rychle vyprchající vodou. To jsou mé 29

31 tabulí potlačované slzy. Slzy nad občasnou nestoudností některých, kteří neváhají a svou zchátralou duší oplácí dobré zlým. Kéž bych promluvit mohla! Ach, já tabule nešťastná! Všimli jste si, jak škola bez žáků tiše a úlevně oddychuje, aby jim ráno opět s radostí otevřela své brány? Škola někdy zbytečně přeceňuje tak zvané IQ. O způsobech jeho výpočtu si stejně můžeme myslet svoje. To, že někdo do minuty složí nějaké obrazce či spočte jakési rovnice to má být ukázkou výše jeho intelektu? Hra o IQ je falešná a imaginární. Když už někdo chce vehementně něco měřit, pak EQ emoční inteligenci. Ta je mnohem více určující a důležitější. Někdo moudrý kdysi řekl, že děti učíme všechno, čistit si zuby, počítat, číst, učíme je vzorce, definice a data, takže na charakter už nezbývá čas. Je zajímavé, jak školou ten život protéká. Jak hučí, klokotá a poskakuje. Kolik osudů se v ní navzájem snoubí, kolik myšlenek a pocitů nachází právě zde svůj domov. Škola je přesně taková, jací jsou lidé v ní. Naše škola je malá teprve sedmiletá slečna. Takže my jsme vlastně 30

32 stále na počátku. Určitě i vás by zajímalo, jak bude vypadat a co se v ní bude dít, až z ní bude jednou čtyřicetiletá dáma. Nebo ne? (březen 2004) 31

33 ZNÁMÁ DVOJKA MUŽ A ŽENA V ČEM ŽENA VÍTĚZÍ? Skupinka podnapilých žen v nočních hodinách rozbíjela výlohy obchodů. Ozbrojená lupička si na pokladní pražského starožitnictví pod pohrůžkou násilí vynutila ,- Kč. Žena přepadávala, protože rodinné jmění rozházela v automatech. Co mají tyto zprávy společné? Nikde je neuslyšíte, protože takové věci se prostě nestávají. Rozhodně tato skutečnost stojí za povšimnutí. Už jste někdy viděli ženu nečinně rozvalující se na gauči, přikrytou novinami, vedle které kmitá muž? To dřív opadá listí z dubu. Řečičky o ženské hlouposti a neschopnosti, jež tak často přímo zasypávají pánské pivní stoly, komičností přímo kvetou, uvědomíme-li si, že je pronášejí ti, kteří si za chvíli pokorně přijdou k ženě pro jídlo, které v době, kdy on úřadoval v putycepřipravovala. Co svět světem stojí, nestalo se, aby dáma ampliónem svolávala ku pomoci muže v oblastech, kde si vystačí sama. To kdyby pánovi spadlo jablko na zem a on 32

34 měl tu možnost, určitě by si na jeho zvednutí zavolal člověka. Žena se snaží neobtěžovat (kohokoliv), muži jde o to, aby nebyl obtěžován (čímkoliv). Ona se spíše dělí, on (se) raději násobí aneb běžná matematika této vypečené dvojice. Všimli jste si zvukomalby mluvy těch dvou? Dívka, když mluví, jako by se sypaly cinkající korálky, mužská mluva upomíná spíše na dunivou dělostřeleckou kanonádu. Sebevědomí žen (ještě naštěstí) nebývá přímo úměrné jejich schopnostem. Holt milionáři v kantýně. Často lze v rodinách vyslechnout hovor tohoto typu: 33

35 Maminka: Aničko, pojď, jdeme nakupovat na sobotní oběd! Anička: A nemůžu si hrát jako bráška Pepík? Maminka: Ne. Někdo mi pomoct musí. Pepíku, opatrně s tím balónem, ať něco nerozbiješ! Pepík: Mamííí, zakopl jsem a rozbil si koleno Maminka: Aničko, dokrájej tu cibuli a pak zamíchej v tom hrnci, já mu to jdu ovázat. Neplač, Pepíku, za to, že s dneska nezlobil, se můžeš dívat déle na televizi.. Aničko, ty to ještě nemáš?!? Ta cibule už měla být dávno nakrájená. Řečené lze zkrátit na větu: kluk prospívá (už tehdy), když (alespoň) neškodí. K tomu, aby společnost vystavila i dívce stejně kladné hodnocení, by jí nulové destrukční konto zřejmě nestačilo. Ona si prostě nečinnost, tím méně kazisvětství nemůže dovolit, to by neobhájila před sebou a okolím. Advokátem hocha je sama společnost a omluvná tradice. Hošánkům přeci to raubířství tak nějak sluší, že? Dívka je odmala vedena k větší zodpovědnosti, to se jí později v životě mnohonásobně vrátí. To, co se 34

36 dívčině zprvu jeví jako dusivý stisk svěrací kazajky očekávané rozumnosti, se později mění v zlatý důl budoucí soběstačnosti. Ženy zacházejí lépe s opravdovými hodnotami, více se jimi obklopují, upřednostňují jejich svět a znají jeho pravidla. Čím by byl muž, kdyby mu žena po celé věky věrně nesloužila? Žena je pro pána taková skvostná pojišťovna štěstí, vodovod spolehlivosti, je mu tím, čím provazochodci lano. Ona je ta, která vypere a vyžehlí dres, připraví vydatnou svačinu a nadopuje chlapce sebevědomím (tedy zajistí ony zanedbatelné prkotiny ), aby si on vítězoslavně na hřišti kopl do balónu a dal tedy tu šíleně důležitou branku, bez jejíž existence by se zřejmě zpomalil životaběh. Pokud muž má nějakou přednost, zpravidla se jen stěží brání tomu, aby jí na každém kroku a při každé příležitosti nedělal veřejnou reklamu. Dívka se tak mění v poštovní úřednici, jež mu na každý jen trochu viditelný úspěch musí dát pořádný štempl. A pokud jí při tom namáhavém mžourání po jeho zdarech nedej bože nějaký unikne, je jí vpálen cejch nevšímavé ukrutnice. Dům pak přímo bublá různicemi a 35

37 vůbec vzduch je otráven všelijakým tím svárlivým harampádím. Toto čepýření však ženy nemají zapotřebí a to ani v případech, kdy kvality svého mužského protějšku výrazně převyšují. Jakoby vydechují přející velkorysost nasáklou milostivou blahosklonností. Milióny žen vedle svých úspěšnějších mužů kvetou, vedle úspěšnější ženy však milióny mužů vadnou. Ženě se dvěma doktoráty v kapse nečiní problém být pozornou a pokornou posluchačkou, žádá-li si to situace. Chlapec si naproti tomu s námahou osvojí první souhlásky v slabikáři a už by chtěl na univerzitě přednášet světovou literaturu. Muž je stále ten, kdo má pod palcem klíčové veletoky peněz a kapitálu, tím si udržuje moc. Podle toho to ovšem vypadá. Například drtivá většina astronomických zisků Sazky je dávána na sport tedy mrštným a hbitým, zatímco nevidomí a sociálně potřební zůstávají stranou nepovšimnuti. Muži utápějí miliardy v pomnících nabubřelého velikášství a egocentrismu. Žena, jež chce pokrýt základní existenční potřeby a zachovat lidský rod, je odkázána na nepatrný zlomek částky, kterou muž spálí 36

38 ve svých kratochvilných šaškárnách, oblečených do hávu pseudodůstojnosti. Pokud se dopustíme citelné generalizace, pak můžeme říci, že ženský průměr mírně převyšuje průměr mužský. Jedním dechem je třeba ale dodat, že špičkový výkon mužský (v celé vůbec představitelné šíři lidských činností) je od ženských špiček vzdálen asi tak jako Země od Slunce (tentokrát ve prospěch silnější polovičky lidstva.) Je hodně pilných, poctivých a svědomitých dívek (určitě víc než je takových mužů), ale jen jeden je Einstein, Smetana, Komenský. Ženské ekvivalenty stejného kalibru prostě neexistují a neexistovaly. A nebude to jen tím, že k tomu nikdy neměly patřičné podmínky. Oblast supervýkonů je i nadále výsostným hájemstvím mužů. Porovnávat ženskou a mužskou psychiku je jako srovnávat automatickou pračku s valchou, která si přitom na automatiku hraje tak ráda a ještě raději by jí byla. Trošku to připomíná známou scénu z jedné české komedie, kdy muž důležitě a pyšně nese prázdnou bednu od luxusní zahraniční televize a dělá vše proto, aby ho někdo náhodou nepřehlédl. Pole mužského myšlení je přehlednější, 37

39 předvídatelnější, prostší, pro rolníka duší jednodušší. U něho musíte být nekomplikovaní, přímočaří a polopatističtí. Dívka má spíše vysokokontextové myšlení, tzn., že i z nepatrné vyjevené maličkosti si (zpravidla dobře) dopočítá celek. Pro ni má pohled ústa, mimika přání a tón výraz. Umí pracovat s jemným náznakem. Ale často i tehdy, kdy o to člověk vůbec nestojí, což způsobuje, že si jeden připadá jako pod rentgenem. Perfektně řeší psychorovnice o mnoha neznámých. Jestliže se děvče rozhodně prosit mužské nitro svým pátravým zrakem, připomíná nám v tu chvíli znalého přírodovědce, jenž si pod lupou nerušeně prohlíží bezmocného broučka, učiní-li totéž muž (byť v opačném gardu), pak máme co dělat s uměníchtivým slepcem v galerii. Ženy mají muže zmapované lépe patrně proto, že byly po celé věky vůči nim v podřízeném postavení. Malé rybky budou mít vždy větší přehled o aktuálních náladách žraloka než naopak, stejně tak mravenec zná perfektně cesty slona. Na druhou stranu nadsázka, vtip, nadhled je zboží, se kterým ženy (na rozdíl od mužů) zacházet prakticky neumějí. Aby dřevo vydalo teplo, musí jej nejprve pohltit plamen ohně, proto 38

40 jim při těch všech jejich svědomitostech na tuto lehkovážnou nezdárnost už nezbývá potenciál. Vědomí ustavičné odpovědnosti je zkázou lehkovážného hraní si s životem v nadhledu. Tak proto neprší humorem, necákají švandu. Neukrajuje na vážnosti něčeho, v čem je cele ponořena. Ona to neumí, muž ano. Ten je schopen i tunový problém vyvážit pírkem. Ovšem to neznamená, že by se neuměla veselit, pouze se tím míní, že ona legraci častěji konzumuje, pomyslné fabriky na její výrobu totiž ovládají toliko muži. Žena svět změkčuje. Je jediným malířem, který je schopen mu namíchat skutečnou růžovou barvu. Dává mu ten rozměr, kterým muž nedisponuje. Je pochodní, jíž si pán tvorstva osvětluje cestu, aby při svém lidském běhu nezakopl. Když svítí dobře a muž v pořádku doběhne do cíle, na čestném seznamu generálních sponzorů jeho vítězné cesty obvykle chybí. Je muži věrným spoluhodovníkem u stolu života, z něhož s ním oddaně pojídá sladké, jakož i trpké plody společného žití. Pokud žena zjistí, že ústrojí zvané muž nejede, několika pohmaty zkušeného servismana se ujistí, zda pod tvrdým pláštěm 39

41 není náhodou podhuštěná duše, když se to potvrdí, vezme hustilku a znovu ji napumpuje koňskou dávkou podpory a spoluúčasti. Je zkrátka majitelkou dobře zásobeného krámku s lidským účastenstvím a jiným fajnovým artiklem (mírností, jemností, pohledností apod.). Umí se do psychiky bližního ponořit stejně dobře jako potápěč do hlubin oceánu. Který ze špičkových závodníku F1 či vedoucích pracovníků by se obešel bez skvěle fungujícího zázemí? On má výsadní právo jejich dílo dovršit a korunovat být onou pověstnou špičkou ledovce. Toto zamyšlení budiž uzavřeno (humorně míněným) výrokem Miroslava Horníčka:..,,napsal jsem hru pro dva - pro jednoho člověka a ženu (červenec 2004) 40

42 DEMOKRACIE JAKO RING VOLNÝ? SVOBODA PRO GAUNERY? Když padl předlistpadový režim, byl jsem žákem 3.B a ukusoval svačinu ve své druhé lavici. Jablko roztříštěné o tabuli oznamovalo zrození nové svobodné doby. Malinko mě to znejistilo. Revoluce, řítící se pražskými ulicemi, nakoukla tehdy i k nám. Vzpomínám si, jak největší lumpíci a darebové vítězoslavně pokřikovali, že konečně je tu demokracie, tedy všichni můžou všechno. Její příchod oslavovali zvýšeným počtem rozložených pomůcek. Opájeli se pocitem beztrestnosti, byli první, kteří disciplínu ocejchovali jako přežitek starého socialistického zřízení. Náramně jim to vyhovovalo. Úplně jsem zíral, kdo všechno je najednou revolucionář. Poprvé jsem si ve slovníku cizích slov nalistoval pojem anarchie. Ono je rozdíl přehradu pomalu vypouštět (demokratizovat) a prorazit hráz. Z tohoto pohledu byla devadesátá léta plná povodní. Už tehdy mi něco říkalo, že je někde chyba. Odhalil se tu princip odjištěné pružiny, která byla dlouho 41

43 tlačena k zemi. Ten, kdo chtěl v oné době ( ) nepokrytě vyvádět u nás ve třídě nepravosti, rušit a destabilizovat výuku, šikovně své rozkladně anarchistické úmysly oblékl do pseudodemokratického hávu. Svoboda (jakéhokoliv) projevu. V tom se právě ukrývá zásadní nepochopení. Demokracie neznamená svobodu neřízeného řádění, neměla by být červenou kartou pro řád a pořádek. Naopak! Svoboda je nesmírně těžká, jsme k ní (skoro) odsouzeni. Znamená odpovědnost za sebe sama a to je náramná fuška. Je snad lepší školní demokracii jaksi malilinko přibrzdit? Nejspíš ano, její řízená varianta se mnohdy osvědčila lépe. Hovoříme ovšem o žákovském světě a nikoliv o politickém světě dospělých. Pokud český národ snese koňskou dávku upřímnosti, bude si muset někdy v budoucnu (alespoň v duchu) říci, do jaké míry dělal 42

44 revoluci pro vznešené ideály (pravdy a lásky ) a nakolik ji měla na svědomí tehdejší touha Čechů mít stejně nabité supermarkety, pohodlná auta a materiální blahobyt, jako měl Západ. Svoboda je možnost. Tu by měl dostat každý. Doba, ve které se nesmí nic, je podle mě stejně špatná jako doba, ve které se může úplně všechno. (říjen 2004) 43

45 BRUNTÁL USMĚVAVÉ MĚSTO? ÚSMĚVNÉ POVÍDÁNÍ O MĚSTĚ, KTERÉ MÁM UPŘÍMNĚ RÁD Bruntál není malé město, počítáme-li předměstské oblasti, dojdeme k počtu takřka obyvatel. Je tu mnoho úřadů, škol, fabrik, obchodních domů. Věcí, jež nás trápí, ale není bohužel málo. Něco ovlivnit můžeme, jiné ne. Žehrat například na to, že je tu chladněji, že si zde zima jen málokdy bere dovolenku, je zbytečné, pokud si uvědomíme, že Bruntál spí v podstatě v Pradědově náruči a tudíž musí dýchat jeho svěží dech. Rovinám nebo teplomilným rostlinkám hory prostě nesvědčí. Je však nutné, aby našimi věrnými spoluobyvateli byly hory odpadků? Nepořádek neplatí nájem, a přesto nepovšimnuti obývají nejatraktivnější části města. Binec z jiných měst jim upřímně závidí. Mimo skládky a kontejnery je i daleko menší města než Bruntál totiž prakticky nepustí. Zde v Bruntiku za větrného zpěvu dovádivě tancují na travnatých kobercích obklopeny mlčenlivými diváky z betonového těsta. To jsou tance, 44

46 panečku! Bruntál miluje sníh, hodně mu totiž pomáhá s úklidem. Naše město se neusmívá. Nezpívá si do kroku. Je plné dezertérů, kteří se zaječími úmysly ani netají. Spolu s postavou jednoho filmu se i prostý občan procházející se městskými ulicemi marně ptá, komu a za co se chtěl ten architekt pomstít. Bruntálské nedodlážděnky, tj. zajímavě nedodlážděné úseky spojovacích chodníků, v době bláta a břečky skvěle prověřují akrobatické schopnosti lidí. V tomto ohledu patří první místo královské cestě mezi lékárnou a Billou. No uznejte, kde jinde byste v centru města na jedné z nejfrekventovanějších tepen našli tak dlouhou polňačku? V době dešťů si zajímavými rošádami s námi pohrávají čachtající kachličky a rozšafně se smějí naší nucené kličkované. Okamžik, kdy si největší české pivovary a lihovary v Bruntále zřídí zvláštní (nepochybně životaschopnou) expozituru, je patrně jen otázkou času. Bruntál je mohutný, mírně zanedbaný a malinko podnapilý muž, o 45

47 kterého málokdo stojí. Kamarádí s ním jen opravdoví nadšenci a vlastenecky orientované duše. Učesat a zkultivovat onoho střapatce dá jistě větší fušku, než když konšelé na jihu provádějí jemnou pedikúru navoněné slečně Olomouci. Rád si fotím bruntálské léto, obvykle na to mám celé tři dny v roce, proto nespěchám. Takové fotografie 46

48 jsou pak ne nepodobné Ladovým obrázkům. Zahřejí. Bruntál má napříč něco přes tři kilometry. To už je poměrně velká vzdálenost. Vše ale řeší dokonalý systém městské hromadné dopravy. Když má člověk to štěstí a náhodou bydlí ve čtvrti, kde nezapomněli dát zastávku, může využít autobus, který se tam objeví považte, až třikrát za den! Rozmazlovat děti nějakými speciálně budovanými dětskými koutky na bruntálských sídlištích? Zbytečné! Takto zjemněný výcvik by jen oslabil jejich obranné mechanismy a život v našem městě by nemusely v budoucnu zvládnout. Západní sektor nebo divoký západ, teď nevím, tak se prý má jmenovat nová akční kovbojka s prvky sociálního dramatu. Srdce filmového producenta poskočilo radostí, když zvědělo, že do kulis zničené krajiny á la Chicago 30. let nemusí investovat mnoho, pronájem bývalých kasáren je totiž pro filmaře zanedbatelný. Je to skvělá oblast. Zákaz zastavení tu respektují prakticky všichni i bez dopravního značení. Ale dost už legrace a ironie. Vážně: Bruntál je poměrně dobře občansky vybavený. Není tak malý, jak se 47

49 traduje. Je tu mnoho institucí, nezaměstnanost je tu sice vysoká, ale jsou oblasti, kde jsou na tom ještě hůř. Kdo Bruntál zná, ví, že tu prakticky nic nechybí. Na druhou stranu má řadu problémů, které jsou výše zmíněny. Lidé se s ním nesžili a to je problém. Nemá domobranu. Jak my Bruntálu, tak Bruntál nám. (únor 2005) 48

50 JAK ŠNEK BONIFÁC KE SVÉMU ŠTĚSTÍ PŘIŠEL MUSEL ODEJÍT, ABY MOHL POCHOPIT Říkali mu Bonifác. Šnek Bonifác. Měl pocit, že se svým životem nemůže být spokojen. Ve své ulitě se cítil stísněný. Nebylo to snad dáno ani nedostatkem prostoru. To myšlenka na lepší byla oním provokatérem, jehlicí čeřící dosud klidnou mysl. Vydám se na cestu do dalekých západních oblastí velkého lesa, tam si opatřím větší, lepší a luxusnější ulitu, myslíval si. Reptavá nespokojenost se ho ujala jako vlastního syna. Nebylo nic, co by mu bylo po chuti. I ta tráva je jinde určitě zelenější, nebe blankytnější, šneci rychlejší, utvrzoval se tak, jako by sám chtěl uplatit své pochybnosti, zda dobře dělá. V podivné pýše soudil, že prostředí, v němž dosud žil, není jeho hodno. 49

51 Cosi mocně zacloumalo jeho živobytím. Byla to kapka probouzejícího se deště, jež se právě roztříštila o jeho domeček na zádech. Honem se utíkal schovat pod zelený list. Starý komár, lesní pošťák před penzí, byt len, kdo doručil berušce Kristýnce Bonifácové vysvětlující dopis: Milá ženo, neplač, vydal jsem nám hledat nový a lepší svět, až jej objevím, nechám pro tebe poslat, budeme si žít! Uvidíš! Tvůj Bonifác. Plakala. A Bonifác mezitím zhusta a předlouho křižoval svět. Byl jedním z těch, kdož touží zrovínka po tom, co nemají, aniž by si uvědomili, že takovým počínáním činí ze štěstí nevítaného hosta. A pak přišel ten známý bolestný proces ideál, představa, sen začal být nemilosrdně bombardován tím, čemu se říká realita, ta ošklivá slečna, co má ve zvyku nastavovat nechutné zrcadlo šklebivé pravdy. Poznal, že všude je chleba o dvou kůrkách, že nikde nikomu nedají nic zadarmo a že na něho nikdo nečeká. 50

52 Navoněná pentle krášlící narůžovělou krabici iluzí znenadání odvlála a před ambiciózním šnekem otevřel se syrový svět havraní barvy. Pořád plánoval, nebyl spokojen, chtěl víc a lepší, úplně přeručkoval přítomnost a takřka trvale zabydlel se vklíněn v budoucnosti. Tu mu došlo, že dobře vlastně už bylo, že je zajatcem vlastní domýšlivostí, že tuto hydru nikdy neuspokojí. Začal stínat hlavy vlastní bláhovosti. Vzal bič na pošetilost, jež ho opanovala, a opět si cenil možnosti obyčejného spokojeného rodinného života, klidu a sounáležitosti, kterou měl. Co bylo dobré vystřídalo to, co dobré je. Svět se mu uklidnil. Seskočil z pomyslného sedla divoce pádícího oře ambicí a nerušeně si vychutnával pomalou cestu za vozem. Konečně žil. I obyčejná voda má vždy něco do sebe a chutná tak nějak lépe, když jste na poušti. Sám. V situaci ne nepodobné se ocitl i náš světoběžník Bonifác. Chtěl zpátky domů. Teď už věděl, že domov jsou lidé, zázemí a pocit. Poznaná skutečnost, zkušenost a prozření se těmi několika penězi vyvážit nedá, říkal si náš šnek a nesmírně se těšil za svou ženou Kristýnkou. Spěchal. Ze štěstí neuvědomělého zrodilo se štěstí uvědomělé, tím vlastně dospělo. 51

53 Nejlepší představení měl dávno předplaceno někde jinde doma. Musel prochodit světa kraj, aby pochopil, že tou největší perlou v myšlené klenotnici je jeho vlastní žena. Hluboce oddaná bytost nebeské povahy, už její samotná přítomnost hřála, cítil to na dálku. Byla mu vždy na blízku, rozuměla mu, vnímala ho. Křehká koncentrovaná síla jednoho stvoření, které umožňuje kvalitněji žít. Potřeboval ji víc než cokoliv jiného. Její hlas se mu z hlubin vzpomínek dral na povrch. Byl měkce zvonivý, cinkal. Oblévala jej sladká vůně, jako by byl už u ní, přestože je dělily míle. Otočil se. Stál kousek od záhonu růží. Chtěl ji po svém návratu utopit v hektolitrech slov díků. Věděl, že ona je jeho největší a nejdůležitější studnicí, ze které toužil být napájen po zbytek života. Uvažoval, že bez ní by jeho existence byla ochuzena o celý jeden rozměr. Byl by lodí bez plachty. Ona byla jeho přítomnost i budoucnost. Les zpíval svou píseň ticha. Tma milostivě zakryla všechny zmatky dne. Příroda pokojně oddychovala. Měsíc, 52

54 ten dobrotivý šéf noční směny, na to všechno velkoryse pohlížel z nebeské střechy. Bonifác odhalil skrytou krásu zdánlivých detailů. Život spočívá v nich. Čím více se blížil k vytouženému cíli, tím více se jeho myšlenky rozlétávaly do nekonečné šíře, nebyl schopen je kočírovat. Kristýnku měl už na dohled. V dáli spatřil dub, ve kterém bydleli. Ještě se svítilo. Teď dopije poslední hrníček mléka, zavře jemně knížku a půjde si lehnout. Znal ji. Patřila mu, byla výlučně jeho a on její. Těžko mohl dostat víc. Náhle však tmu rozřízl kužel mihotavého světla. Lesní cestou se řítil cyklista hajný Fousek. Bonifác z tohoto světa odešel klidně, náraz kola, jež učinilo konec jeho žití a poslalo ho na onen svět, vlastně ani nepocítil. Nic netušící Kristýnka sfoukla svíčku, odložila knížku a šla si skutečně lehnout podle posledního dopisu se měl Bonifác vrátit každým dnem (červen 2005) 53

55 MĚSTA SI PODALA RUCE VE ŠKOLNÍCH RUKAVICÍCH V ČEM JSOU POLÁCI JINÍ V roce 2004 naše škola navázala spolupráci s Gymnáziem v polské Opoli. Proběhlo několik vzájemných návštěv, z nichž se ta poslední uskutečnila 24. května Svým polským přátelům jsme přichystali bohatý a pestrý program. S potěšení můžeme konstatovat, že naše očekávání byla naplněna. Odjížděli spokojeni. Je potřeba s nimi osobně mluvit, vnímat je, abychom pochopili, že pro Poláky není evropská integrace pouhou formální politologickou frází. Oni jsou touto ideou bezesporu prodchnuti. Upřímně věří v myšlenku euroregionální spolupráce do té míry, že se někteří polští žáci učí česky. Je snad potřeba podat věrohodnější důkaz náklonnosti polských lidí k nám, Čechům? Nedílnou součástí programu polské delegace, jež byla provázena našimi žáky, byla prohlídka bruntálského 54

56 zámku a centra města. Chtěl bych zde nahlas říci to, co zaznělo z jejich úst: Náměstí máte velice pěkné, doslova nás okouzlilo. Věřte mi, že to nebylo diplomatické lichocení zahraničních hostů, to byl navýsost srdečný, autentický výrok. To poznáte, když s člověkem mluvíte tváří v tvář. Ano, Bruntál se zvelebuje a my bychom měli 55

57 poděkovat všem, kteří tento nesnadný boj o hladší tvář našeho města vedou. Zavedli jsme je také na Uhlířský vrch, kde se mohli obdivovat našim čtyřem nádherným dřevěným monumentům. Úžasné bylo sledovat, jak bujaré a klokotavé veselí dospívajícího polského žactva během jediného sotva zaznamenatelného okamžiku ustalo v tiché pokoře před tajemstvím víry. Stalo se tak, když jsme vešli do útrob kostela na Uhlířském vrchu. Třicet teenagerů se zde se skloněnými hlavami pokojně modlilo. Připadalo mi to stejné, jako by v ocelárnách náhle vypnuli proud. Naprosté soustředění. Ticho. Vážený čtenáři, pozor! Tam neseděli staří lidé, nýbrž třicet dospívajících lidiček, sotva přelézajících ohradu telecích let (!) Polsko je silně věřící země. Onoho dne jsem to viděl na vlastní oči. Tím, čím byla latina ve středověku, je angličtina dnes, tj. prakticky univerzálním jazykem civilizovaného světa. V tomto punktu šlapou Poláci hodně na plyn, nebrzdí, svědčí o tom velmi dobré výsledky, kterých dosáhli v námi organizované soutěži v angličtině. 56

58 Naše škola nastoupila dobrou cestu. Chceme v rozvíjení kontaktů s naší družební školou i nadále pokračovat. Musíme být otevření na všech úrovních. Musíme, protože my nejsme bohaté Švýcarsko nebo Norsko, které si jistý izolacionizmus může dovolit. Je dobré, že tiskové orgány města umožňují informovat i o těchto věcech. Je vidět, že tento zpětnovazební mechanismus je zdravý, funguje kvalitně a k plné spokojenosti všech. (červen 2005) 57

59 PROČ PŘEJÍT NA ČERVENOU NENÍ HRDINSTVÍ SKUTEČNÁ UDÁLOST Z CENTRA BRUNTÁLU Máte-li špetku času, poslechněte, co se mi doopravdy přihodilo. Tep města zvolňoval. Bruntál už oblékal svůj podvečerní kabátek v očekávání brzkého soumraku. Už neprojdu. Uvědomil jsem si, jakmile mi semafor blikl červenou. Červený panáček vartoval a držel chodce v nedobrovolném šachu. V hlavě mi šplouchaly říčky všedních starostí, které jsem se snažil myšlenkově přebrodit. Náhle však za sebou slyším nezvyklý povyk. Od náměstí se přivalila hrouda životem opitých chlapců. Byli vyzbrojeni neposednými koly a nervózně kroutili řídítky patrně v domnění, že je to plyn. Připomínali mi tak trochu chtivé středověké nájezdníky před hradbami vyděšeně třesoucího se města. Chybějící zelená v ten moment byla pro ně evidentní čárou přes rozpočet, možná i zklamáním. Co s tím? Já měl jasno. Ale oni? Celá situace se vyvíjela o to hrozivěji, že za barikádou přechodu u kina Centrum je hledaly pátravé pohledy zřejmě jejich dívek. Řečeno s klasikem: Vteřiny 58

60 strnule ukapávaly a pro hochy nastala jejich hvězdná chvíle. Val lidí, důsledek přísného pána v červeném, povážlivě bobtnal a mohutněl. Ne nepodobni klasickým bojovníkům i oni se začali zprvu hecovat. A pak je to napadlo! Nikoliv ovšem myšlenka, jak byste možná předpokládali, nýbrž myšlenkový virus, že na tu červenou kašlou, že to projedou, že se jí nebudou zdržovat. Jejich slova sice měla o poznání křenovější říz, ovšem já si je dovolil malinko učesat. Začal to jeden z těch čtyř plantážníků. Nejdřív koukal, zda-li v ostatních svých spolujezdcích vzklíčí podobné nadšení pro riskantní čin. Blbost se šíří rychle odnepaměti. Tihle ji ani moc nezdržovali, až s ní podepisovali bezvýhradný kontrakt. Paní Hloupost Blbá toho dne s klukama udělala byznys jako hrom. Rozum svázán v kozelci tiše plakal. Byl bezmocný. Proboha, snad to nemyslí vážně?!? Byl jsem rozhodnut je alespoň slovně napomenout, ale tište roztančený vítr. Jet na červenou je přeci holý nesmysl. Ohňostroj siláckých výrazů, jenž doprovázel jejich troufalé hazardování, jsem vnímal už jen jako trapnou 59

61 kulisu jejich nebetyčné hlouposti. Pečlivě se rozhlédli, zda jejich počínání má tu patřičnou diváckou pozornost. Mělo. Ale úplně z jiných důvodů. Ti chudáci ve své marné snaze zaujmout činem, který by neudělal ani člověk s IQ pokojové teploty, byli trapní a nebezpeční sobě a nic netušícím řidičům. Řidiči proudící přes křižovatku na Olomouc a opačně se bláhově domnívali, že mají zelenou, o partičce nedokvašených puberťáků nevěděli nic. Hlavní adresát celé té frašky byl nepochybně ženského pohlaví. Chlapci se potřebovali vytáhnout. Vyrazili. Zuřivě dupli do pedálů a přesvištěli zakázaným územím. To, že zle vypadající situace neskončila jen 60

62 dobrým kšeftem pro bruntálské pohřebáky, bylo dílem někoho nahoře. Pomyslný černý havran máchl křídly a otráveně odletěl. Naopak jejich anděl strážný toho dne jistě dostal mimořádnou odměnu. Osobnostní nedochůdče, kterému lidově říkáme puberťák, se pozná podle toho, že větší význam pro něj má, jak se co dělá, než co se dělá. Hlavně že to má formu. Jejich dívky by jim prokázaly největší službu tehdy, když by jejich primitivismus slovně spláchly. Zahozen do kanálu nevšímavého pohrdání odplul by pak do nenávratna. Ale stalo se tak? Nevím. Obyčejné se může jevit jako nudné a málo akční, ale to proto je něco obyčejné, že je to trvalé a dlouhodobé. Trvalé a dlouhodobé je totiž jen to, co je životaschopné. A to, co je životaschopné je určitě i dobré. (únor 2006) 61

63 TAJEMNÝ PŘÍBĚH Z OPUŠTĚNÉHO DOMU TEMNÝ OSUD SKUTEČNĚ STOJÍCÍHO DOMU Když jsem vyjížděl z Bruntálu na Dlouhou Stráň, ještě jsem netušil, co se stane. Vzduch byl prosycen podvečerními vůněmi a krajina zrovna volala, aby ji člověk na kole prorejždil. I vás by jistě příjemně omámila podmanivá vůně lesa, hladivá žluť luk za Bruntálem a chladivý dech mírného větříku. Kolo si koulelo stylem pohoda jazz a rozverně plavalo silnicí. A sakriš! Usykl jsem, když jsem se mrkl na hodinky. Bylo už dost pozdě. 62

64 Sluníčko nebezpečně rychle vyklízelo pozice. Zapnul jsem výkonnou svítilnu. Bílé světlo úporně přemohlo nadvládu tmy a osvětlilo mi kus asfaltky. Jel jsem dost rychle, potřeboval jsem být brzy doma. Srdce bubnovalo jako o závod. I kolo dělalo, co mohlo. Kaménky rozpustile odskakovaly. Míjel jsem zrovna poslední chalupu, takovou napůl spíše zbořeninu. Stála tam odjakživa. Nikdo v ní po léta nebydlel. Nejspíš jen ten vítr jí dělal společnost. Byl to takový sirotek, samota utopená opravdu v poli. Najednou jsem se zarazil. Snad se tam nesvítilo?!? Zdálo se mi, jako bych koutkem oka spatřil v okně záblesk světla. To přeci není možné? Ještě včera jsem tudy jel a nic! Prudce jsem zabrzdil. Brzdy marně protestovaly. Tajemnou samotu jsem v tu chvíli měl už několik metrů za sebou. Přejel jsem ji. Stál jsem naprosto sám uprostřed tmavých polí. Kdyby nesvítila halogenka, neviděl bych ani ň. Za páskem jsem si uvolnil mobil - oblast bez signálu. Mám smůlu, nikomu se nedovolám. Co teď? Mám se vrátit k té zdevastované chalupě a zjistit, nejsou-li tam třeba zloději? Jejího dávného majitele jsem totiž znal 63

65 osobně. Naprosté ticho přerušoval jen crčivý zpěv hmyzí říše. Najednou jsem cítil, jak mne strach bezmocného obepíná do své svěrací kazajky. Ohlédl jsem se. Teď se tam bezpečně svítilo! Netrvalo to však déle než půl minuty a dům se zase propadl do nicoty. Čelo stavení mělo vysloveně výhružnou podobu. I věc z cihel, skla a betonu se umí mračit. Mé hrdlo bylo stahováno neviditelným opaskem tísně. Marně jsem odrážel plíživě rostoucí strach.tu mě napadlo, že se tam třeba vrátil Lojzík, její dávný obyvatel, a já o tom ani nevím. Takto uklidněn, rozhodl jsem se, že záhadě přijdu na kloub. Otočil jsem kolo a pilným tempem se vracel k tajemnému domu. Stál tam tak, jako by chtěl moji troufalost ještě zastavit. Krok za krokem jsem směřoval k dějišti tajemství. Nervy jako struny jen zabrnkat. Z nedaleké vesnice doléhalo tlumené psí vytí. Bicykl jsem odstavil na stojan. Vrátka už dávno sežrala hniloba, dřevo se rozpadalo před očima. Pane Lojzíku! Jste tam? Ticho. Svou výzvu jsem proto opakoval ještě jednou a hlasitěji. Zamrazilo mě. Byl bych přísahal, že se tam mihla čísi zkřivená tvář. Měl jsem úděsný pocit, že mě 64

66 sledují oči někoho neznámého. Modlil jsem se, aby jelo auto a já ho mohl zastavit. Bez úspěchu. Tonul jsem v napětí a rozechvěle vešel do zpustlé zahrady. Křoviska a nepořádek, svědci samoty, se tvářily zlověstně a neradi vítaly nezvaného hosta. Pěstí jsem zabušil na zpráchnivělé dveře. Klid k zalknutí. Všude panovala noc. Pane Lojzíku, to jsem já, jste tam? Byla mi zima a měl jsem už ukrutánský hlad. Nebudu se přece dobývat do cizího stavení, navíc tu - zdá se - není dvakrát bezpečno. V skrytu duše jsem byl vlastně rád, že mi nikdo neotevřel. Rozhodl jsem se, že se rychle vrátím ke kolu za plotkem a marš zpátky do Bruntálu. Ohyzdnou barabiznu jsem vděčně nechal za zády. Už jsem sedal na kolo, když vtom se ozval strašlivý výstřel! Jako by zaječel a na vteřinu prolomil děsuplnou hrobovou nemluvnost panující noci. Hrůzou jsem zcepeněl. Snad i ten čas se zastavil a zalapal mátožně po dechu. Každá vteřina se vlekla jako nekonečná hodina. Tělo jako z olova. Tady končí veškerá sranda! Musím tam stůj co stůj! Jistě došlo k nějakému neštěstí. 65

67 Chytl jsem za zrezivělou kliku. Kupodivu bylo otevřeno. Zmítán obavami přec jsem vstoupil. Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, jakých hrůz budu v příštích okamžicích svědkem Opatrně jsem vešel do domu. Haló! Je tu někdo? Odpovědí byl jen divoce se honící vítr za okny. Zlehka je oťukával a vrtošivě drásal jejich skleněnou kůži. Chalupa se tvářila prázdně, ale já bezpečně věděl, že v ní rozhodně nejsem sám. Toto neblahé tušení mi drtilo nervy. Kruci! Bolestivě jsem zaúpěl. Zakopl jsem o jakýsi trám volně pohozený na zemi. Zachytila mě až deska mohutného stolu. Nešikovně jsem vyrovnával ztracený balanc. Všude byla neprostupná tma. Prkna při našlápnutí stařecky vrzala. Znovu jsem použil halogenku. Na stole něco stálo. Byl to mohutný svícen. Využil jsem vedle ležících sirek a svíčkou skromně osvítil místnost. Plamínek statečně bojoval o svou plápolavou existenci. Temné stíny se mi pohrdlivě smály do očí. Snad vychutnávaly svou převahu. Mně to alespoň tak připadalo. Bázlivě jsem si začal prohlížet místo, do kterého jsem tak troufale vpadl. Všude pavučiny a prach. Přes židli v ohnutí přehozeny ohyzdné 66

68 hadry. V rohu se válely balíky starých novin a jiného harampádí. Pavouci. Myši. Rez si podala plechovky u kamen. Uhnilé zbytky jídla se nevábně plazily po jejich okrajích. Rozbité a rozcuchané koště drželo svou smutnou stráž opřeno o prkennou stěnu. Vtom mě něco zarazilo. Něco podivného na zemi. Sehnul jsem se, abych si to ověřil. Byly to stopy čerstvé lidské stopy v prachu a pilinách. Někdo tu chodil a je téměř jisté, že je schován v tomto stavení. Tato jistota mrazila. Půda! Už to mám! Ten člověk musí být schován na půdě. Zešikmené dřevěné schody mě tam dovedou. Chytl jsem se zábradlí, poněvadž však bylo stejně pevné a přesvědčivé jako omluvy Českých drah za zpoždění, raději jsem se jej rychle pustil. Giglalo se. Stoupal jsem nahoru velice pomalu. Vstup do půdního prostoru byl přepažen těžkým zeleným závěsem. Páchl rozkladem. Právě jsem ho chtěl rozhrnout, ale vyděšen jsem ustrnul. Dole cvakl zámek dveří. Nebo se mi to jen zdálo?!? Proboha! Snad mě tu nikdo nezamkl! A kdo? Proč? Z nastalé hrůzy se mi udělalo nevolno. Sucho v krku. V chvatu jsem seběhl schody. Teď jsem shodil v úprku talíř z poličky. Ještě 67

69 zaslechnu jeho křaplavý nářek. Křečovité dýchání na dluh. Rychle ke dveřím a ven. Musím z té barabizny pryč! Opřel jsem se do nich s mohutnou razancí. Dveře však kupodivu žádný přehnaný odpor nekladly. Zamčené totiž nebyly. Planý poplach. Zmátly mě větrem otloukané plechy kdesi na střeše. Cvakaly a ignorantsky cinkaly, o způsobeném pozdvižení jen pramálo věděly. Podivný půlnoční orchestr. Můžu tedy zpátky na půdu. Vrátím se tam. Světnice se mi zdála ještě odpudivější než kdykoliv předtím. I ten kříž na stěně působil spíše výhružně - zlověstně. Bydlet na samotě je hrozná věc. Nahlédnu do kamen. Oranžově rozžhavené uhlíky zvolna dohasínají. Někdo si tu ještě nedávno topil. Něco se tu skutečně muselo odehrát. Opět jsem vyzkoušel schody, co měly dávno odsloužíno. Znovu ten zelený závěs. Ještě krok a budu znát tajemství půdy! Mám? Sotva znatelnou chvíli jsem váhal. Co když? Velikost podkroví mě vlastně překvapila, byl bych takovou rozlehlost nečekal. Jenže zde nikdo nebyl. Bylo tu pusto a prázdno. Vlastně až na několik kusů starobylého ale zašlého nábytku. Starý gauč, kterému garde dělala 68

70 nevzhledná židle s malým stolem, usvědčovaly svým vzhledem čas z bezcitnosti. To trýznivé ticho! Jeho vládu narušoval jen proud větru, který lomozně rozburácel vikýřové okýnko. Ztěžka jsem jej otevřel. Nechtělo se mu, panty trápilo zničující revma. Půdou se prohnal čerstvý luft. V království zatuchlosti působil jaksi nepatřičně. Viděl jsem pole a za ním v dáli Milotice. Dvě tři světla posledních nespavců z chalup. Víc ne. Tklivé vytí psů však dolehlo až sem. Unaveně jsem dosedl na pohovku. Přemýšlení nebralo konce. Byl to výstřel? Nebo něco jiného? Kdo je ten neznámý? Je tu ještě vůbec? Myšlenky se rojily jako divoké včely a já je nebyl s to usadit. Dřevo kolem zvláštně vonělo. Slyšel jsem vlastní vydechování. Teprve teď jsem ucítil, že mě něco jemně tlačí v zádech. Byla to obyčejná krabice od bot chudák odhozená. Přetékala fotografiemi. Zažloutlé obrázky zašlých časů, načichlé dávnověkem. Poznal jsem na nich pana Lojzíka v mládí. Ze soustředěného prohlížení vytrhl mne podivný šramot v přízemí. Jako by někdo pootevřel okno. Dole něco spadlo. Kroky! Hergot, co to je?!? Blíží se to! 69

71 Panebože schody! Ano, teď teď je to na schodech a míří to sem nahoru! Půl miliónu za zbraň! Škrtila mě panika. Zoufale jsem se poohlížel po něčem, co bych použil k obraně. Najednou ten pohyb tam dole ustal. Ne! Opět se to dalo do pohybu a jde mi to přímo naproti. Totální křeč. Skočit z půdy? Nesmysl. Jiného úniku však není. Nezbývá než čekat. Závěs se znatelně pohnul. Něco živého jej rozkolébalo narušíc tak jeho visivý klid. Užasle jsem zíral na zářící oči něčeho malého. A jóóó! Kočka. Panebože ta mi teda pěkně nahnala strachu. Jak ses sem dostala, Micko? Ty potvůrko jedna malá. Dvorkem že? Zaplaval jsem si v moři úlevy. Dlouho jsem však klidný nezůstal, pomalu dohořívající svíčka mi dávala jasně na srozuměnou, že musím pátrat dál. Čas byl neúprosný a nebyl zrovna mým spojencem. V tuto chvíli již nebylo pochyb. Klíč ke všemu mohu nalézt jedině ve sklepě tohoto prapodivného domu. Poslední místo, které jsem neprohlédl podzemí. Sebral jsem skapávající zbytky odvahy a vydal se vstříc neznámému. Jedno jsem věděl 70

72 jistě - tam se konečně dozvím, co se vlastně stalo. Netušil jsem ještě, že se nade mnou vznáší pachuť smrti. Zprvu totiž nebývá viditelná. Dá o sobě vědět později. Vyšel jsem z domu na zahradu. Mohutný špalek měl v sobě vklíněnu sekeru. Řekl bych, že té neupravené hrůze kolem symbolicky šéfoval. Všude plno dřeva, klestí, pichlavých bodláků. Málem jsem se pořezal o ostrý a na neopatrně nabroušený železný šrot. Noc byla chladná, zuby neposlušně drkotaly. Přemýšlím co dál a rozhlížím se. Tam někdo stojí! Tmavá silueta postavy. Volám. Nic. Odněkud zdáli lesa slyším houkání sovy. Rozeběhnu se tedy k ní sám. Vzpomenu si na špalek a silou z něj rvu zajatou sekeru. Je těžká, ale jistota je jistota. Strnulá nehybnost postavy mě překvapuje. S úžasem si oddechnu, byl to jen strom, ve tmě připomínal stojícího člověka. Už z toho všeho tady blbnu, obrovský tlak na psychiku se začíná projevovat stále zřetelněji. Hrozící nebezpečí pramenící z nevysvětlené záhady je všudypřítomné. Sklep jsem dlouho nehledal, přivedly mě k němu kamenné mírně točité svažující se schůdky. Jediné okýnko, jakési oko sklepa, bylo obrostlé vysokou trávou. Dřevěné 71

73 oprýskané dveře nebyly žádnou překážkou. Márnice. To bylo první, co mě napadlo, když jsem vkročil do naprosto tmavé betonové místnosti. Z batohu na zádech jsem vylovil halogenku. Vyloudil jsem z ní něco světla. Pavučiny. Všude samé pavučiny. První se mi do cesty postavila bedna plná shnilých a naklíčených brambor. Do podrážek se bezostyšně zapichovaly střepy z rozbitých sklenic, kterých tu byla fůra. Tu se ozvala rána. Nějaký kov padl s nelibozvučným kraválem k zemi. Hrozně jsem se vylekal. To nic, jen jsem zavadil o hrábě, sám sebe jsem uklidňoval a pokračoval obezřetně dál. Tep ve spáncích bubnoval jak o závod. Světlo baterky vyplašilo všudypřítomné brouky v koutech. Otočil jsem se. K čemu je tu zatraceně - ta hradba z pytlů? A co v nich vlastně je? Děsivá barikáda. Alespoň jeden rozvážu. Kde by mě bylo bývalo napadlo, že už to nedokončím. Zrovna při rozmotávání uzlu mi světlo zavadilo o ruku. Krátký a spíše náhodný okamžik odhalil úděsnou skutečnost. Panebože, co to mám na prstech?!? S rozechvělým neklidem jsem si nasvítil ruce. Byly od krve. 72

74 Zachvátila mě hrůza. Divoce jsem šermoval světlem. Ty pytle byly potřísněny lidskou krví. Hlava se mohla rozletět na tisíc kousků. Nervy praskaly ve švech. Srdce se splašilo. Co je to tam vzadu?!? Ne, to není pytel. Udělal jsem dva kroky vpřed. Podlomila se mi kolena. Pan Lojzík! Tělo bez života. Opodál ležící pistole napovídala výmluvně o způsobu, jenž nešťastník zvolil při cestě na onen svět. Věděl jsem, že zde už pomoci nemohu. Svědectví o důvodech pro tento zoufalý čin podalo psaní, jež neobratně vykukovalo z kapsy starého pána. Nedočkavě trhám krví potřísněnou obálku. Dlouho, předlouho byl jsem na tomto světě živ, což pro mě vždycky malý lidský div. Zdál se mi pěkným z počátku, tak jako snad každému malému káčátku, však dostalo se mi daru, jenž ocenil jsem lépe k stáru...hodnou ženu s chutí medu, víc k tomu říci nedovedu, od té doby každým dnem žil jsem krásně s andělem, ona zlatá je, takové malé tři plus jedna u ráje, štěstí sobě do stáje. Za ni mluvil její křehký, něžně hebký cit chtěli jsme se vzít, jeden druhého tím provždy mít. To pak duše štěstí nůše, ba i tělo chtělo být! Nevěděl jsem tehdy, co se bude dít. Z nemocnice volali mi 73

75 k ránu tu životní srdcervoucí ránu, že odešla mi chce se klít -, a mně se nechce, nechce dále žít!...všem Vám přeji mír a klid! Dlouhá Stráň uvelebená za horizontem se pomalu probouzela k životu. Vycházející sluníčko zívlo na vše živé a já spěchal domů (únor - duben 2006) (Poznámka: Tato povídka byla dramatizována v červenci 2007 do podoby rozhlasové hry na CD nosič.) 74

76 O ZATOULANÉ MINULOSTI, PÁŘE NAD HRNCEM A O TOM, JAK JE BÁJEČNÉ MÍT NĚKOHO, KDO VÁM PŘIDRŽÍ TAŠKU KDYŽ VÁS DO NOSU ŤUKNOU MALIČKOSTI Přiznávám, že se mi nekonečně nechtělo. Babička hodlala se mnou navštívit Valašsko. Měla to být cesta oživlých obrazů mládí, rozpomínání a pokorného buzení odpočívající minulosti. Babička dnes, dívka včera jeden člověk dva světy. Viděli jste už člověka čvachtajícího se vlastní minulostí? Jak přemýšlí o tom, co bylo? Cítíte, že se vám duševně vzdaluje. Bývají to kapičky času. Sám sobě člověk nelže. Ale rychle zpátky k našemu výletu. Babiččina příbuzná trvala na tom, abychom navštívili jejího syna v Léčebně dlouhodobě nemocných ve Valašském Meziříčí. Je mu něco přes čtyřicet. Nebožák! Kdysi před léty ho nešťastně trefili při obyčejném fotbálku až příliš silně balónem do hlavy. Mrtvička. Už roky leží. Nevládne 75

77 tělem. Není schopen sebeobsluhy. Mrtvý zaživa. Jeho lidský čas si zlomil vaz a leží mrtev v propasti beznaděje. Dodnes ho vidím před sebou. Ty zoufající oči k lůžku přibitého mladého starce. Ta zrůdná bezmoc, co dusivě klečí na něm a kope do všech jeho blízkých. Jeho postel pěkný čistý upravený hrob. Řeknu vám, třesou se kolena, když si uvědomíte, že exkluzivní autorská práva na hororové scénáře nedrží film ani televize, nýbrž v některých svých variacích život sám. Život je maratónec s klapkama na očích. Lidskou radost cukrem sypanou, pelyňkové nářky, touhy, stavy, nevidí, neslyší, jsou mu putna. On si volně běží, nikdo ho nezastaví, ani ten, kdo ho proklíná ani kdo jej slaví. Žít se zkrátka musí a chce, on to mrška ví jednomu zpívá, druhému laje, spravedlnost je směšná báje. Atmosféra zmíněných léčeben člověka patřičně srovná. Po zážitku tohoto druhu se všechny pracovní starosti, společenské nešvary, sousedské a mezilidské půtky a jiné malicherné roztodivnosti, které nám tak či onak znepříjemňují existenci, rozplývají jak ona pověstná pára nad hrncem. Obyčejné sluníčko, vzduch, svobodný krok, lidský úsměv, nepřítomnost bolesti a fůra dalších banalitek najednou vystoupí z říše neviditelnosti 76

78 a rozverně vás ťuknou do nosu. Jaksi přeřadíte a ani o tom možná nevíte, jste ale už jinde Poslední poznámka jakoby mimo kontext a zdánlivě bez souvztažnosti: Nakupovali. Mladý muž se svoji dívkou. To byl panečku koncert. Oslava spolupráce. Vlnobití vzájemné pomoci. I to, že mu nabere rohlíky, přidrží neposlušnou tašku, skočí pro zapomenutý jogurt, že se o tento úkon může podělit, což to snad není projev lásky rozdrobené v každodennosti? Říkáte prkotina? Ale sakra příznačná! Jistá sivá paní se vztekala, že už jí pacholci zase vyprodali zboží v akci. Paní s výrazem vrchního inkvizitora kormidlovala regály a bublala vzteky. Lehký úsměv, jenž neukázněně vyplul z tváří mladíka a jeho slečny, dával tušit, co si o této těžkotonážní lapálii oba myslí. Znal jsem je. On pracovník LDN Dvorce, ona zdravotní sestra tamtéž Je pěkný ten život (říjen 2006) 77

79 DĚDOVA VÝHRA O ZLATÉM TELETI V OBÝVÁKU Říká se, že starší člověk už tolik nejí. To můj děda má apetit. Padá to do něj jak vosy do medu. Jí vše až na rybí prsty, o kterých tvrdí, že to je dobře zametená paluba. Babička naříká, že nasytit jejího muže je těžší než dobýt Stalingrad. Každé ráno jde děda nakupovat. Vezme kolo a jede slalom tím myslím, že projíždí bruntálskou asfaltkou s půlmetrovými ďolíčky. Říká, že si každou jízdu dokáže prožít. Jezdí totiž s pocitem, že může být jeho poslední. Smrt si na to, že s ním má rande, ještě nevzpomněla, směje se. Děda má Bruntál rád, prý je to město, kde v zimě musejí vyhrabávat i cestáře. Tuhle jsem mu donesl poštu ze schránky, hrozně 78

80 se divil, že dostal dopis. Léta tvrdí, že jemu píše už jen exekutor. Těšil se na něj jak hladový účet na důchod. Představte si, děda vyhrál! Neuvěřitelnější víc než pořádek na Dlouhé (Bruntál - Západ). Firma mu zadarmo uklidí byt! Přijel ale pán, který rozhodně nevypadal, že by denně uklízel. Doprostřed dědova obýváku postavil vysavač a mluvil o něm uctivěji než o zlatém teleti. Když zjistil, že je děda bez koberců, protože je omlaskávali roztoči, vysypal ten svůj ukázkový brajgl na parkety. Jakmile řekl cenu tohoto sacího zázraku, nechal ho děda ještě takticky vysát a vyprovodil ho slovy: Jen krátká návštěva potěší. Inu, jak říká Murphy: Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval. (říjen 2006) 79

81 PŘEDPLACENÁ SMRT Tento příběh byl inspirován skutečným případem, jenž řešila Služba kriminální policie a vyšetřování ve Zlíně v roce Noc, kdy celá ta děsivá historie začala, byla ošklivě promáčená. Příšerně lilo. Psa by člověk nevyhnal. V kanceláři policejní služebny byl slyšet unavený tikot hodin. Dešťové kapky plazící se za okny se marně probíjely do vytopené místnosti. Major Lesný chtěl zrovna zhltnout poslední sousto své nechutně nezdravé večeře, když vtom se rozbrečel zvonek. Už nedojedl. Do dveří vstoupil muž s výrazem pokřiveným hrůzou a napětím. Při usednutí lehce zavrávoral. Židle dušena váhou lidského těla sténavě zaskřípala. Ten člověk ještě nepromluvil a už z něj sálal nepochopitelný běs. Musel prožít něco příšerného. Rty se mu třásly. Nezvykle tichými slovy začal rozplétat svůj příběh: 80

82 Vracel jsem se pozdě večer z noční směny. Vlastnil jsem tehdy malou kavárnu. Rodinná firma to byl můj sen. Chystal jsem otevřít dveře, ale něco tmavého leželo na rohožce. Kámen s přivázaným dopisem. Neznámý muž mi v něm sděloval, že mé dny jsou sečteny, že do měsíce zemřu. Nechápal jsem, co to má znamenat. Zprvu jsem tomu větší pozornost nepřikládal, domníval jsem se, že jde jen o nevkusný vtip kolegů z práce. Spletl jsem se. Byl to jen začátek. Zrodil se lidský horor, jenže to jsem tehdy ještě nevěděl. Černé mraky na obzoru symbol zkázy - předzvěst hrobu. 81

83 Můj život běžel sice jako dřív, ale na jeho pozadí se už šklebilo psychické peklo. Dva dny nato mě hodinu po půlnoci probudil náhlý telefon. Šok! Nepříjemně chraplavý hlas se ptal, zda jsem obdržel vzkaz. Vyděšeně jsem zavěsil. Už jsem neusnul. Kdo to je? Proč? Připadal jsem si jako ve zlém snu. Začal mě bolet žaludek z nervů. Od té doby kamarádím s prášky na spaní. Je zajímavé, že delší dobu poté byl klid. Nic se nedělo. To mě uklidnilo. Chlácholil jsem se představou nějakého blázna, který se nejspíš spletl. Skoro jsem na všechno zapomněl. Pak ale onoho májového dne vystupoval jsem z výtahu v našem domě drže v ruce reklamní noviny. Odemknu. Něco cvaklo. Pátravě se rozhlédnu. Zdálo se mi, jako bych na chodbě před svým bytem nebyl sám. Přecházím práh, najednou se ke mně vyřítí temná postava. Letí skokem! Vtáhla mě do bytu a kopnutím zavřela dveře. Kožená rukavice mi bránila v křiku. Už jen tři týdny, rozumíš! Tři týdny...! Snažil jsem se mu vytrhnout. Jeho stisk byl však pevný jako zásady politiků. Nepovolil. Srazil mě na zem a splašeně utekl. Pamatuji si dobře ten dlouhý plášť, který za ním vlál. 82

84 Zdrcený jsem ležel na chladné zemi a věděl, že je zle. Musím na policii. Bylo domluveno, že budu hlídán příslušníky Policie ČR v civilu. Neznámý se ale ozval znovu - tentokrát telefonicky. Opět vyhrožoval. Zvláštní bylo, že znal dopodrobna můj život, popisoval přesně, co dělám. Věděl o každém mém kroku. Jak mohl znát veškeré detaily? Musel to být někdo v mé blízkosti. Ale kdo? Že by někdo z návštěvníků kavárny? Podezíral jsem už kdekoho. Policie si začínala zoufat. Pořád neměli žádné hmatatelné výsledky. Napíchli mi telefon odposlechy. Snažili se. Přízrak mých dní však jako by tušil léčku, jeho volání představte si - rázem ustalo. Chytré zlo je ostře nebezpečné, to mě sžíralo. Co teď? Proč si ta stvůra vybrala zrovna mě?!? Dny se liknavě vracely k normálu. Až jednou ten den byl od rána zbaběle nevlídný. Kavárna narvaná k prasknutí jen puknout. Tuny lidí brebentily u stolků a popíjely kávu v barvě uhlu přikusujíce k tomu medové pochoutky. Jim chutnalo, já na jídlo neměl ani pomyšlení. Běhal jsem po krámě tak, že by mi Zátopek mohl závidět. 83

85 Už se stmívalo, když jsem vyprovázel posledního hosta. Zamkl jsem za ním. Dělávám to vždy kvůli bezpečnosti. Znáte to, krade se všude. Ještě chvilinku jsem odpočíval pohledem na rušné ulice města. Pouliční lampy se rozžhnuly a jejich světlo se žluťounce dotklo zčernalé dlažby. Záviděl jsem pendlujícím chodcům za výlohou jejich bezstarostnost. Hladově jsem se vrhl ke kase a s lačností Molièrova Lakomce počal sčítat denní tržbu. Ano, jsem šetřílek. Prý nedám ani rýmu zadarmo. Místnost byla velká a jen stěží vydýchávala lidskou vůni. Uťápané ubrusy žalovaly na nekulturnost některých hostů. Obrazy zavěšené na stěnách prosily o umělecký dojem - marně. Z počítání penízků mě ale cosi vytrhlo. Jako bych slyšel čísi dýchání. Znejistěl jsem. Očima znovu prolétnu prostor. Těkám. Začínám mít strach. Raději opět kontroluji kliku. Mám zamčeno. Jsem sám. Najednou se ze skladu ozvalo škrtnutí. Panebože někdo je tu se mnou! Musel se tam nepozorovaně schovat nejspíš ve chvíli, kdy jsem obsluhoval některého z hostů. Pak stačilo čekat do zavírací doby. Ďábelsky jednoduché. Jsem mrtvý strachy! Sotva dýchám. Tu se cosi vynoří z útrob skladu. 84

86 Šílím panikou. Tváří v tvář stojím před vysokou postavou mohutného muže. Tyčí se nade mnou jako Himaláje nad petrželí. Je celý v černém. Opravdu celý. Tma je jeho spojencem. Nesmlouvavým hlasem si řekl o otevření zamčených dveří. V jeho ruce se cosi tajemného blýsklo. Dodnes nevím, co to bylo. Nic mi neudělal, nic neukradl, jen smrtelně vyděsil. Než jej však spolkla noc, řekl tiše jakoby přátelsky na rozloučenou: Dva týdny do konce tvých dní Bylo rozhodnuto: stěhuji se z města, kavárnu prodám, tady končím. Nervy nadranc cákaly proudem, tekly rychleji než peníze ze státní kasy. Žil jsem v nekonečném stresu hůř než štvanec. Byl by mě zabil. Dál to prostě nešlo. Nevím jak vy, pane majore, ale já na takové nerváky nikdy letoru neměl. Doslova jsem tedy utekl, byl jsem v koncích. Major si mezitím ohřál čaj a s napětím beze slova poslouchal, co mu zde vypráví ten podivuhodný pán. Venku stále drnčivě pršelo, nebe se zlobilo. Město pokojně spalo.víte, chtěl jsem začít znovu. Úplně jinde. V novém místě, kde mě nikdo neznal. Našel jsem si dobrou práci, užíval si konečně klidu, šťasten, že 85

87 předchozí hrůzy skončily. Nějaký čas to skutečně vydrželo. Jenomže po pár dnech jsem nevěřil svým očím. Dostal jsem totiž dopis nepodepsaný dopis: Myslel sis, že přede mnou utečeš? Omyl! Vím o každém tvém kroku. Chápeš? Mně nelze uprchnout! Za týden to přijde! Zhroutil jsem se. Probudil jsem se až v nemocnici. Ten poslední týden, pane majore, právě začal. Proto jsem tady, mám strach o život. Nevím jak dál. Uděláme vše pro vaši ochranu, povzbudivě vysoukal ze sebe otřesený policista. Zažil mnohé, ale toto byl opravdu prazvláštní případ. Člověk sedící před ním byl jen křehký chomáček lidského žalu. Jeho oči zrcadlily neblahé tušení svým způsobem mrazily. Ruce se mu třásly nervozitou. Prsty nepokojně hadovitě obmotávaly tužku. Sáhl si k srdci. Chvíli to vypadalo, že snad omdlí. Atmosféra přetékající děsem z toho, co má přijít. Ještě té noci se major Lesný spojil s vyšetřovateli, kteří vedli v místě původního bydliště jeho spis. Dozvěděl se ale těžko uvěřitelné věci. Oni žádné výhružné telefonáty nezachytili. Prověřovali pečlivě všechny v jeho blízkosti - rodinu, spolupracovníky, šéfy, kamarády, obchodní partnery. Nic. 86

88 Hlídali ho. Bez úspěchu. Nikdy na nikoho nepřišli. Už to bylo samo o sobě záhadné. S něčím takovým se zlínská kriminálka dosud nesetkala. Byli bezradnější než bezdomovci v prodejně nábytku. Celý případ byl pro svoji závažnost předán speciálnímu kriminalistickému oddělení v Praze. Operace vedl přímo vedoucí útvaru, zkušený plukovník Kalina. Když už si má na tom někdo vylámat zuby, nechť je to Praha, myslel si nejspíš tehdy tak trošku zlomyslně Zlín. Za čas případ uzavřeli s překvapivým závěrem: Vše si vymyslel. Žádné anonymy ani výhrůžky nikdy neexistovaly. Dotyčný byl neprodleně po prošetření a uzavření kauzy státním zástupcem, který dozoruje orgány činné v trestním řízení, předán Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. Je tam dosud. (prosinec 2006) 87

89 FRANTIŠEK KDYŽ VÁM NĚKDO SUNDÁ UPROSTŘED HORY BATOH ZE ZAD František zatím nic netuší. Prožívá poslední vteřiny klidu, ale neví o tom. Osud se ho chystá vyfackovat. Svůj dům má už takřka na dohled. Je znechucený. Dneska se mu v kanceláři absolutně nedařilo. Hlad s únavou zmasakrovaly poslední zbytky sil. Monika jeho žena - je však skvělá kuchařka, určitě už na něj čeká s večeří. Takové věci dělají svět lepším. Najezený člověk je spokojený člověk. Moni ahoj! Konečně doma! jásavě volá a současně parkuje zuté boty do botníku. Nikdo mu však neodpověděl, nespěchal skotačivě do náruče. Podivné a hlavně nezvyklé ticho v bytě ho zarazilo. Není doma? Kde je? František jde ke stolu, dívá se, zda mu žena nenechala alespoň vzkaz na lístku. Stůl byl ale prázdný stejně jako všechny pokoje. Pouze čistá uklizenost výkladní skříň její dečkovité preciznosti. Zřejmě si jen někam odskočila, možná nakupuje. Vplul úlevně do křesla a vytáhl noviny. V kuchyni se rozvrní 88

90 lednička. Čas běžel a sluníčko rychle mizelo z oblohy. Stmívalo se, Monika však stále nikde. To už přestává všechno! Naštvaně bere mobil a volá číslo oblečené do jména Monča. Volaný účastník není dostupný, zkuste to prosím později, ozve se z telefonu. Ona si snad vypnula mobil! Klidně si zmizí, nedá o sobě vědět a ještě to nebere! Cítil, jak v něm probublává vztek, nezodpovědnost nesnášel. Kdyby ale tušil, co ho v následujících chvílích čeká, panikařil by už tehdy. Zapíná televizi, ale nevnímá ji, monotónní zvuková změť ho zvolna posílá do říše spánku. Usíná. Noviny poníženy nedbalou četbou leží sesunuty na zemi. Probudí ho až náhlý zvukový náraz právě běžící reklamy. Rozmrzele se rozhlíží. Lampička s poslušnou vytrvalostí svítí dál. Je deset hodin večer. Monika tu stále není! Proboha, kde je! Splašeně pobíhá. Začíná mít nepříjemný strach. Intenzivně obvolává všechny známé, zda ji někdo neviděl. Nic. Nikdo o ní neví. Ještě té noci se vydává do města. Hledá. Vrací se zlomený. Obavy rostou agresivním tempem. Podvědomě cítí, že se něco muselo stát, neboť jeho Monika byla velmi zodpovědná a spolehlivá. 89

91 Příští den práci odbude, spěchá domů. Nikdo ho však nevítá. Nemůže tomu uvěřit, má pocit, že se mu to snad jenom zdá. To přeci není jeho svět. Monika se na něj mile usmívá zarámovaná a za sklem. Tuhle její fotografii má opravdu rád. Dívá se teď na ni častěji než kdy jindy. Co ji to jen nepadlo? Mučit ho tak dlouhou nepřítomností. Právě oni byli z párů, který vědomě nehrál jim falešně znějící hru na toleranci neboli vztahovou volnost hraničící s ignorací a sprostým nezájmem o toho druhého. Neměli přílišné svobody o to víc však byli spolu jeden druhému patřil víc než horník k dolu. Byt bez ní je neskutečně prázdný osiřel. Klid, který zde teď panuje, působí nepříjemně. Nerušnému bezčasí se František brání pouštěním hudby z rádia. Vše mu zčernalo. Nechutná mu jídlo, řád, úspěch, život. Monika mu příšerně chybí, myšlenky na ni mu bouří v hlavě a torpédují vše, co dosud se klidným zdálo. V podstatě nežije. Pramen jeho ctižádosti tak rázem vyschl. Uvědomil si, že i na osobu si lze vypěstovat návyk. Může být člověk závislý na člověku? Nejspíš ano. 90

92 Dosavadní život s ní mu dával smysl. Rozuměli si. Nyní se mu to jeví ještě zřetelněji. Její nepřítomnost, tento nevědomý fakt, bolestivě zviditelnila. Byla mu sympatická její štěbetavá všetečnost, heřmánková mírnost a vlídná ohleduplnost, s jakou obdarovávala svět kolem sebe. Čistý a hebký měla nejen šatník, nýbrž i slovník. Jejich soužití bylo ne nepodobno slovnímu a emočnímu ping-pongu. Celý byt byl vůbec pomníkem toho, jak myslela, žila a jednala. Vonělo to Monikou všude kolem. Její duch vepsán na všem, čeho se dotýkala, jako by snad ani nepotřeboval brát na sebe fyzickou podobu, přesto zde stále kraloval, byl tu dobře zapsán. Byl cítit. František vyčerpaně bloumal hluše mlčenlivými místnostmi, ale svou Moniku viděl pořád - proměněnu v desítkách neživých detailů. V tužkách na stole seskládaných přesně podle jejího způsobu, v obyčejné utěrce na prach, neboť zůstala stále složená tak, jak to dělala jen ona. I ten mírně moničkovsky pootočený hrníček na poličce to byla ona. Okouzlující křehkost jejího projevu byla rozlita nevtíravě, o to však nepřehlédnutelněji úplně všude. 91

93 Večery o samotě bolí. Panická hrůza ze ztráty milované bytosti v nešťastném muži vypěnila v sebezáchovnou a všeprostupující otupělost. Ukazováček hodin se postavil do pozoru bylo devět, když se ozval zvonek. Františkovo oko v kukátku domovnice za dveřmi. Dobrý den, pane Františku, víte, já asi mluvila s vaší ženou naposledy František ji doslova vtáhl do bytu. Povídejte, proboha, povídejte!. Seděli už v obýváku a on snad nebyl v životě pozornější. Toho dne byla u mě, bylo to v době, kdy vy jste byl v práci. Co chtěla? Nespustil z domovnice oči. Mám vám ji předat, podává mu bílou obálku. Podala ji stylem jako by pálila. Ruka se jí přitom mírně zachvěla. Viditelně se jí ulevilo. Od cvaknutí klíče a nedočkavě rozrušeného otevření tajemného psaní ho dělily sotva vteřiny. Františku, neměla jsem nikoho raději než tebe! Věř mi, prosím! Stalo se však něco strašného! Nemůžu o tom mluvit, natož psát Promiň! Tvá Monča 92

94 František ani nehlesl, seděl jako opařený. V jednu chvíli hypnotizoval a očima ulepil okno má skočit? Proč žít? Začalo mu pískat v uších. Nervová soustava dostávala zabrat. Obsah onoho nádherně obláčkově nadýchaného ženského rukopisu si četl snad dvacetkrát. Absolutně ničemu nerozuměl. Když ukládal písemnost do šuplíku, všiml si jedné drobnosti. Něco tady nesedělo. Způsob, jakým byl list složen. Moničin styl znal dokonale. Takto by ona dokument nikdy nezmuchlala. Nebo ano? Ne, text je nepochybně její, ale do obálky jej vkládala ruka někoho cizího. Koho? Dosud živý a roztomile útulný byteček schnul v zlou nevzhlednou poušť. Musel ven. Chodit. Alespoň trošičku rozpustit vlezlou tíseň z nastalé tragédie. Ostrá chůze vymyje mozek, utahá tělo unavené myšlením. Prší. Deštník nemá. Promáčená duše je horší. Mokré studí. Nevnímá. Chodníky jsou prázdné bez lidí. Vtom se z vedlejší křižovatky vyřítí auto. Zvuk rozzuřeného motoru pomalu slábne. Vůz nečekaně brzdí. Vystupující žena spěchá do domu naproti. Moniko?!? Františkův výkřik na vteřinu okupuje celou ulici. Žena se vyděšeně 93

95 otočí. Promiňte, s někým jsem si vás spletl, hlesne zdrcený muž. Byla jí neuvěřitelně podobná. Hlas ale měla Monika měkčí, gesta jemnější. Této cizince chyběla cudnost. Františkova hlava odmítala připustit, že jeho milá není. Nechápal, co se s ní stalo. A jak to mohl pochopit? Brzy však měl přijít zvrat Probudí ho rázné sedlácké bouchání na dveře. Je sedm hodin ráno. Vyděšeně vyskakuje z postele a běží ke dveřím. Neopatrným drcnutím pošle k zemi keramickou vázu tak spěchá. Otevře. Chodba je však prázdná. Dům ještě spí. Dole klapne výtah. Něco leží na zemi. Lísteček. Odpověď na to, proč ti odešla Monika, tě bude stát ,- Kč. Máš na to tři dny. Peníze předáš recepčnímu hotelu U Labutě na heslo: Monika. Za tři dny si běž do márnice městského hřbitova pro vysvětlení. Bude otevřeno Hotel měl už za zády, když jeho vůz měkce přibrzdil u hřbitovní cesty. Dál se vydal pěšky. Spěchal. Kamínky tlačí do podrážky. František cítí, jak mu zrychluje tep. Nervozitou nemůže mluvit. Všude kolem 94

96 voní listí. Stěží přemáhá nevolnost. Vítr fouká. Srdce buší. Zvony odbíjejí půlnoc. Někde hoří svíčky, stráží své hroby. V dáli vidí temnou kapli. Olizují ji stíny. Klika skutečně povolila. Vstoupil. Je tu hrozný chlad. Baterka problikává. Okno škaredě vrže. Je tu někdo? Ozvěna. Ledové prsty pevně mačkají svítilnu. Příšerné prostředí. Opatrně našlapuje. Čeká. Rozhlíží se. Je tu sám? Neví. Světlo zavadí o rakev před ním. Něco na ní leží! Karta s otazníkem! Je to jasné, odpověď je v této rakvi! Je mu zle. Strach ho úplně rozložil. Chystá se ji otevřít. Nejde to, víko drží. Použije tedy větší sílu. Konečně povolilo. Skřípot! Děsí se toho, co přijde. Je prázdná! Na dně ovšem něco leží! Vypadá to jako nějaké dokumenty v deskách. Balí je do batohu. Jejich tajemství rozluští až doma. Za dvě hodiny ví vše. Je to neuvěřitelné. Šlo o svazek Státní bezpečnosti ČSSR tajné politické předlistopadové policie z uvedených listin vyšlo najevo, že Monika byla jako mladičká studentka pod nátlakem zverbována příslušníky StB. Jejím úkolem bylo seznámit se a pravidelně referovat o vysokém státním úředníkovi 95

97 Františku Mrákotovi Její řídící orgán kapitán Štiplavina ale musel po krátké době konstatovat přerušení spolupráce. Zdroj Monča, jak znělo její krycí jméno, byl vyhodnocen jako neperspektivní a neefektivní. Policie nad ní zlomila hůl. Po mnoha letech ale přišel někdo, aby jí tuto bolavou minulost připomněl. Hrozil, že vše vyzradí jejímu muži Neunesla to a odešla raději sama. Monika byla příliš čistá na práci s tajnou policií. Příčina, jež jí v tom bránila tedy její přejícnost, nesobeckost, byla současně tím, co z ní tvořilo lidský klenot, který František tolik obdivoval a ctil. Anděl v jejím případě učinil vzácnou výjimku a vzal na sebe dobrovolně na nějaký čas podobu člověka. Někdo jemně klepe na dveře. Není možné! Monika je půvabná i v pláči. Třese se. Kufr leží vedle ní. O tohoto hranatého spolucestovatele už nestojí. Oči snažně prosí o odpuštění. Budí soucit. Dívají se na sebe v jejich pohledech je úplně všechno, slov netřeba vteřiny před výbuchem obrovské sopky vzájemného štěstí V tu chvíli se jim svět proměnil v ráj. Div ji neumačkal radostí. Dýchají nikdy nežitou blaženost nebeského okamžiku. Šli 96

98 se projít do parku. Stromy tito svědci šťastného konce člověčího dramatu - tiše pokyvovaly svými větvemi. A snad i ony měly radost. Čněly si ve své důstojné výšce a s velkorysostí králů taktně pomlčely o lidských slzách, jež symbolicky uzavřely jednu z méně zdařilých kapitol lidství. protože, přátelé, odpustit dobrému člověku je, myslím, totéž jako sundat mu uprostřed výšlapu na vysokou horu batoh plný kamení, může se narovnat a hned má lehčí krok, přejme mu to Vždyť vděční můžeme být i za dobrý pocit. Nedělejme si život zbytečně těžší, než je (únor 2007) 97

99 LESNÍ OBORA SKUTEČNÝ PŘÍBĚH, KTERÝ PROŽIL V ROCE 1985 MŮJ STREJDA JIRKA FOLTÝNEK NA BRIGÁDĚ. NIKDY PŘEDTÍM ANI NIKDY POTÉ SE TAK HROZNĚ NEBÁL Tak pojedeme tento pátek! Nezapomeň bágl! A znáš to tam? Vůbec. Něco mi ale říká, že v těch lesích se nudit nebudeme Třeba si nás dají divočáci k večeři Tehdy jsme si ještě mysleli, jak jsme děsně vtipní Tímto to vlastně celé začalo Příběh, jenž vám budu vyprávět, se stal přesně tak, jak uslyšíte. Není v něm zrníčka smyšlenky. O to je hrozivější. Ještě dnes mě z toho mrazí. Psal se rok 1985, byl jsem 23 letý student Vysoké školy zemědělské v Praze. Se svými kamarády jsme měli kapelu Western Sun a coby chudí študáci byli vděčni za každou korunu. Proto jsme neváhali ani minutu, když nám dohodili brigádu v lesní oboře u Milevska. (Jde o obec u Tábora zhruba 110 km jižně od Prahy pozn. DP). 98

100 Místní nám hned zkraje pověděli, kde jsme se to vlastně dostali. Jeden plot byl kolem nás a budov, kde jsme žili. Chránil nás od prasat. Ten druhý byl třicet kilometrů dlouhý kolem celé velké obory, aby prasata neutekla. Ploty musely být. Rozzuřené prase divoké je nelítostný tank. Napříč vedla jediná cesta. Je to jasné: V bezpečí jsi pouze v malé oboře nebo úplně mimo oboru. Chápeš? Mezi těmito dvěma světy žije na divočáků. Běžně je kanec sice plachý a člověku se raději vyhne, tady to však neplatilo. Byli uměle krmeni a určeni k odstřelu pro bohaté cizince. Nemyslete, prase divoké je zatraceně chytré a v případě potřeby i mstivé. Pokud mu ublížíš, bude si tě pamatovat. 99

101 Postřelených zuřivců v hlubokých lesích obory pobíhalo nepočítaně. Nikdy nás nenapadlo, co nám hrozí Zpočátku se nic nedělo. Brigáda jako každá jiná. Naším úkolem přes den byla práce na opravách plotu, přičinlivě jsme proto zatloukali hřebíky a navečer si lebedili. Nos labužníka se nejednou laskal s omamnou vůní zvěřiny, zpívalo se, klábosilo prostě pohoda jazz. Zdál se to být bezstarostný podzim, hřáli jsme mládím, lesklo se v každé naší pitomosti, slůvku, gestu. My se tomu nebránili. Kol dokola sice pobíhaly stovky kanců, ovšem pokud jsme chtěli nějaké vidět, musel nás hlavní oborník Láďa vyvést ke krmítkům, a to v době, kdy se tam vyskytovali. Jednoho dne jsme dostali za úkol postavit posed. Řežeme, stavíme, boucháme až třísky lítají když vtom mě přepadla velká potřeba. Říkám si, všude les, nebude problém. Odběhl jsem. Jenomže byl řídký. To je problém. Jdu dál a dál. Velký les končí a začíná omladina hustý porost malých stromečků. Leč až moc hustých, nebylo zkrátka kam čupnout Škrábou. Najednou si všimnu zvláštního místa. Stromy tam kupodivu nebyly, jen zválená 100

102 tráva. Hmm? Pro jistotu jsem šel bokem. A dobře jsem udělal. Zrovna v tom citlivém okamžiku se rozduněla půda - ohlušujícím tryskem se tudy řítilo na sto prasat. Jako když prohučí kamión. Pádící tuny masa. Na něco takového jsem koukal poprvé. Ufff! Takový střet bych jistě nerozchodil. Tato spíše úsměvná záležitost však byla předzvěstí něčeho skutečně nepříjemného a děsuplného. Toho dne nás oborník Láďa vyvezl gazíkem patnáct kilometrů z malé obory (základny) neznámým krajem až k velkému hraničnímu plotu. Společnost nám měly dělat jen krabice hřebíků a těžká kladiva. V šest si pro vás, hoši, přijedu, tak se čiňte! Jo, a ne abyste mi tu kouřili! Jasně šéfe, tak v šest! Polechtal startér a byl pryč. Dílo se dařilo. Sluníčko hřálo. Hodiny letěly. My dřeli jak strhaní. Plot spolykal tuny hřebíků. Blížil se však osudový zvrat a my se tomu smáli Hele, já si ještě zapálím. Co blbneš, za chvíli je tu oborník. Kolik máš? Za pět šet V poho to stíhám Nedaleké křoví skvělý úkryt, sedíme v něm zastrčeni jak zapadlá koruna v gauči. Najednou vidíme blížící se auto. Vžuuum! Prach usedl k zemi. Bylo pryč. Ani nepřibrzdilo. Mizí. Zuřivě 101

103 vybíháme za ním. Křičíme. Máváme. Marně. Bylo pozdě. Prostě nás neviděl, tak jel. A my věděli, že je zle. Stáli jsem tam jak opaření. Blbče, jednou na ty cigára pojdeš a já s tebou! Co teď?!? Průšvih jak mraky. Za chvíli je tma. Jestli ty, mistře, víš, kde jsme, tak já teda ne. Provinile mlčí. Má proč. Hele, buď tady počkáme až se pro nás znovu vrátí, nebo to riskneme a půjdeme kilometry lesem kdoví kudy v úplné tmě a to si piš, že nám to ty čtyřnohé bestie neulehčí Přespat nešlo, na to bylo už příliš chladno. Spi v mínus pěti bez ničeho. Po půlhodině jsme pochopili, že čekáme marně. Jdeme! Divoké prase neuslyšíš, když nechce. Ale o tobě ví vše. Cítí tě. Byl listopad. Místy jsme se brodili listím. Voňavě zlátlo. Šustělo to všude kolem nás. Správně jsme tušili, že ten zlověstný šum nevzniká sám od sebe, že se kolem nás točí minimálně dvacet divočáků. Šílená situace. Do toho pomalu padala tma. Přišla rychle jako by se nám vysmívala a chtěně umocňovala doutnající beznaděj. Jednou přeci musíme narazit na cestu a tou dojít na základnu. Ještě jsme nevěděli, že nám chůze potrvá šest 102

104 hodin a co bude na jejím konci.. Drželi jsme se s Pepou za ruce, neboť černota noci polkla vše. To jsem v životě nezažil. Neviděli jsme ani protější strom tak nepropustné černo! Jdeme krokem. Nevidíme nic. Doslova ohmatáváme všudypřítomné kmeny. Nejde to jinak. Cítím smůlu. Ruce mám už rozdrásané. Bolí. Byli jste už někdy sami v noci v temném lese? Nepřejte si to. Zlověstný šum kroužících nočních zvířat nám rumpluje nervy. Pro divočáka neexistuje kost, kterou nepřekousne. Proti dospělému kusu nemáš šanci. Zabije tě, ani nemrkne. Měli jsme sice kladiva, možná kdybychom ho trefili, snad mu zkazíme odpoledne ale nic víc Neskutečný strach. Dojdeme vůbec? Nikdo z nás o tom nahlas nemluvil, ale třáslo s námi čiré zoufalství. Cesta tímto prašivým pralesem se zdá být nekonečná. Slyšíš?!? Co to bylo?!? Pokračujeme to byl jen sýček v dáli. Neplaš! Praskající klestí dokresluje drama dvou ztracenců a víří nejistotu. Něco mě v obličeji zabolelo. Auuu!!! Popíchal jsem se o jehličí nízko položených větví. Zatracené stromy! Proboha, kdy tohle skončí! Krok krok krok. Těsně za námi něco 103

105 proběhlo. Slyšel s?!? Rychlý dupot. Najednou ticho. Zastavili jsme se. Pepo? Šeptám. Jsem tu! Polknu. Pode mnou křupne šiška. Vteřiny bez života. Polepen strachem cítím, jak mi drkotají zuby. Jdeme dál, dělej, musíme dál nebo tady padneme. Táhne mě za ruku. Studí. Ty mrchy si netroufnou, neboj. Dvakrát věrohodný však nebyl. Hlas se mu třásl. Najednou cítíme, že jdeme dolů. V dáli vznešeně hučí potok. Zpocení hrůzou jsme po šesti hodinách opatrnické chůze konečně dorazili na asfaltku. První pozdrav civilizace. Div jsem ji nelíbal. Po chvíli jsme v dáli spatřili svítící budovy. Čas? Hodina po půlnoci. Vstoupili jsme s nevyslovitelným oddechem do oploceného prostoru ubytoven. Úžasné!!! Kamaráde, úúúžasnééé!!! Odhazujeme batohy a bundy. Prasata máme za sebou. Už na nás nemůžete, zrůdy divoký! účtovali jsme takto slovně a nadávkami s ponížením, v němž jsme do poslední minuty bezmocně tonuli. Jsme živí a zdravi. Jsme zachráněni, alespoň jsme si to mysleli. Mukám toho dne nebyl ovšem zdaleka konec nic jsem zatím netušili opravdová rána měla přijít o něco později 104

106 Představovali jsme si hrobové ticho, smutek a paniku z toho, že nás nemůžou najít. Omyl! Zdivo přetékalo bujarým veselím a klokotavou radostí alkoholem zbroušených lidí. Ani nevěděli, že jsme byli pryč. Ty brďo, my jim vůbec nescházíme!! To je síla! Sedíce na lavičce jsme si úlevně vychutnávali ten slastný pocit štěstí z toho, co jsme právě překonali. Konečně v bezpečí. Nedovedeš si to představit. Najednou se ve tmě cosi hýblo. Pepo, tam něco je! Viděl s to? Mžourám do prostoru. Zděšení! Z protějšího stavení se zjevil z ničeho nic statný přerostlý kanec a zvolna šel přímo proti nám. Strnuli jsme. Nikdo ani nehlesl. Co co co tady dělá?!? Nebál se nás. Nebyl agresivní. To v nás probudilo podezření, že má vzteklinu. Panebože! Vše projdeme bez škrábnutí a na konci tohle to snad není pravda! Nevěřícné zraky torpédují přibližující se zvíře. Nezastavuje. Kde je to kladivo, sakra! Batoh leží nedaleko. Zmatkuji. Kontaktuji Pepu letmým pohledem a pomaloučku polehoučku mizíme. Opatrně pomalu pomalinku couvat - nepanikařit. Jde za námi krotce jako nějaký pejsek. Pořád se na nás dívá. Jen my a to 105

107 gigantické zvíře. Hrabe kopýtkem. S tlukoucím srdcem zabouchnu dveře. Je to v suchu! Sem už nemůže. Dřevo s klikou a panty jsem nikdy tak neměl rád Totálně vyřízení a vystresovaní sedíme na schodech. Ještě se třepeme. Fakt! Jako ratlíci. Krize z člověka rychle sloupne slupku póz a přetvářky svlékne z něj všechen falešný šat a odhalí podstatu charakteru. Jdeme nahoru. Přemýšlíme, co jim řekneme. Strašlivě nás štvalo, že ani nezaregistrovali naše zmizení. Cynici tupí. Uvítala nás rozjívená a hlučná společnost. Jdete pozdě, mládenci, už jsme vám všechno snědli cha cha cha. Z opitých mozečků vytéká nasládlá přiblblost a bahnité žvanilství. Co chcete na to říct? Vy jste nás nehledali?!? Ne, proč? vrátily otázku napěchovanou výčitkami udivené pohledy dotázaných. A víte vůbec, že nám tady v malé oboře před barákem běhá prase? Ale toho se neboj, strašpytle, to je z místního cirkusu, co je dole v dědině, zchladí nás jedno už značně rozložené dobračisko. Takto uklidněni jsme vyšli znovu na dvůr. Primitivní alkoholová společnost, dusící se v mracích 106

108 dýmu, se nám protivila. Pepa pokojně kouří. To byl den, co? Existují okamžiky, ve kterých jsou jakákoliv další slova zbytečná. Byl to jeden z nich. A viděli jsme jej znovu. Klidně si tam chodí a kopýtkem drásá půdu. Majestátní kus obr. Tys nám dal, ty jeden, konejšivě pronášíme na jeho adresu a plni blaženosti čučíme na nádhernou oblohu. Měl jsem pocit, že mi patří vesmír. Bylo tenkrát teplé babí léto. Procházejícího se monstr čuníka jsme si už vlastně přestali všímat. Najednou o půl druhé v noci přijde oborník a v ruce flintu. Pyšně se blýskala. Trošku nás to zarazilo. Nebývalo zvykem, aby se takto pozdě chodilo s kulovnicí. Kluci, hergot neblbněte, běžte se schovat! Je tady to prase. Jo jo, Láďo, my víme, to je to cirkusácké, už nám nahoře říkali. No jo ale oni ho sem dali na odstřel, protože včera zabilo chlapa, sykne suše oborný (červen 2007) 107

109 JAK JSME BUDOVALI BYT A JAKÉ TO JE, KDYŽ SE NA VÁS SMĚJÍ STĚNY O BATOLÍCÍM VĚKU DOMOVA Zámek dveří spokojeně cvakl. Břichaté kufry ulehly zemi. Paráda! Poprvé ve vlastním bytě. Zdálo se, že Markétě se hra s ozvěnou líbí. I Jáchymovi bylo dobře. Holý byt velká výzva pro oba. Připadám si jako trosečník na prázdném ostrově. Já spíš jako chudák v místě úspěšné exekuce, sarkasticky krotil Markétin kvetoucí romantismus Jáchym. Vůbec mu nevadilo, že tento druh humoru neoceňuje. Měl ji rád mimo jiné právě proto, že byla v ledasčems jiná. Seděla na starém gauči po ještě starším dědovi a cosi čmrkala na papír. Podívej, takto by to mohlo vypadat, co ty na to? Podávala mu budoucí uspořádání nábytku, zatím zakleté do několika čar. Nádherná doba! Svítili nadšením. Žijí ze dne na den. Vše jde jen pomalu postupně. Od stolu k židli. Od postelí k lince. Od pračky k televizi. Mají už sice prázdná konta, ale jeden druhého. Byt onomu 108

110 budovatelskému úsilí rád podléhal a stále zřetelněji se převlékal do kabátku útulného tepla. Je zvláštní, že dokud žil Jáchym u rodičů, takto nepřemýšlel. Byt byl pro něj jen čtyřhranným ohradníkem pro přespání. Betonové nic. Teď je to jiné. S Markétou mají svůj vlastní a jako by na něj mrkl, ožil. Byl překvapen sám sebou, najednou stál o to, aby měl svou duši. Teď mohl ovlivnit úplně vše od rohožky až po barvu omítek. Silný pocit jako když se do v bezvětří bloumající plachetnice opře mohutný vítr. Zajímavá věc. Kdykoliv bylo Jáchymovi dobře a dařilo se mu, zdálo se mu, že i jeho byt se raduje s ním. Vážně, meruňková na stěnách připadala mu ještě veselejší než běžně, v rádiu jdou jen příjemné písničky. Reportáž o zkažených potravinách. Pan redaktor se diví, že na to hygienici přišli až tak pozdě. On si totiž dosud nikdo stěžovat nestihl, směje se Jáchym svému černému humoru ale ten probíhá uvnitř, v jakási nadnesené velkorysé pobavenosti. Vítr najednou nestudí, nýbrž chladí. Děti na dvoře neřvou, ale rozverně si hrají, soused nebubnuje, prostě 109

111 žije. Fronta u poklady na ranní rohlík? Nevadí. V situaci duševního a tělesného rozkvětu skvělá příležitost přelítnout novinové titulky na stojánku. Nějaký pán vás neurvale odstrčí a předběhne? Nejspíš spěchá do kurzu slušného chování. Nekažme si den. Najednou chcete, aby to lidé sdíleli s vámi. Tím se vše násobí. I dobrá nálada je nakažlivá naštěstí. A tak když ji někdy máte, neškudlete Tehdy si člověk uvědomí tu známou pravdu, že to, jak nám je, jak se cítíme, co prožíváme, závisí jen maličko na tom, co se nám opravdu děje. Mnohem podstatnější je, jak se k tomu, co se objektivně děje, postavíme my. My jsme důležití, my určujeme míru závažnosti jednotlivých problémů. Jsme to tedy my sami, kdo si přivazuje k nohám kouli či naopak nasazuje těžkostem života křídla a křičí kšááá! Osvobozující, nemyslíte? (říjen 2007) 110

112 MILOTICKÁ TRAGÉDIE Skutečná událost z roku 1959 Jména byla pochopitelně změněna. Zasahující policista žije dodnes v Bruntále. Hrob jednoho z aktérů je tam stále (zemřel v 19 letech) Kdo nevěří, má možnost se přesvědčit přímo na hřbitově v Miloticích n. Op. Něco se stalo! Psi štěkají jako pominutí! Přímo řvou. Zvláštní kvílení. Jde to odněkud od kostela. Zvedám se. Nejsem sám, vidím utíkající lidi, mají hrůzu v očích, mávají divoce rukama a něco pokřikují Túúú!!! Málem mě srazila motorka. Proletěla kolem mě jako namydlený blesk. Četník Vraný spěchal zřejmě do stejného místa. Plačtivý nářek několika žen dokresluje atmosféru vesnické tragédie. Mají zarudlé oči. Netlačte se, lidi, proboha! Dejte si odchod! Všichni odchod! Křičí mladý policejní okrskář z Bruntálu a nervózně se snaží rozpustit švitořivý lidský val. Vzrušený prskot slov - lidé stále ještě nechápou, co se tu stalo. 111

113 Přijíždí sanitka. Houká. Vyskakují dva muži a běží rychle do chalupy. Vidím plápolající bílé pláště. Z oken starého stavení jde vidět na hřbitov. Dveře jsou nepřirozeně otevřeny dokořán. Jakoby vyvráceny. Proč nevycházejí?!? Cítím netrpělivost. Nikdo nic neví. Dohady. Konečně! Někoho nesou. 112

114 Starý Bříza! Má ovázané břicho. Zpod obvazu prosáklá krev. Leží na nosítkách. Je bledý. Žije? Nevím. Uhněte lidi, sakra! Sanitáři jsou podráždění. Odjíždějí. Úplně zešílel! Proč to udělal? Břízova žena sedí na lavičce u hřbitovní zdi a naříká. Vraný se snaží o předběžný výslech. Podle všeho byla jediná, kdo věděl přesně, co se skutečně odehrálo. Uklidněte se, matko! Už je to pryč! Matko?!? Omdlela. Rychle vodu! Musíme ji probrat! Tak co, dobrý! Povídejte, co se vlastně stalo? Nervový otřes byl na ní stále patrný. Jen ztěžka dýchala. Skoro šeptala. Museli ji podpírat. Zrovna jsem muži dělala večeři, když v tom slyším, že někdo zvoní. Nic jsem netušila. Koho by to taky napadlo? 113

115 Můj muž šel normálně otevřít. Po hlase jsem poznala, že přišel mladý Slávek. Myslela jsem, že jde pro naši Libu, chodili spolu už přes rok. On ji měl totiž rád. Najednou slyším, jak se ti dva hádají a pak už jen ta rána. Ta hrozná rána! Polkla a ztišila hlas. On ho sprostě střelil do břicha, ale proč? Proč zrovna mého muže? Obličej si schovává do dlaní. Třese se zoufalstvím. Kam šel, paní Břízová? Kde je Slávek teď? V hlase je znát spěch. Nevím. Slyšela jsem jen, jak startuje motorku a někam odjíždí. Prý ho viděli, jak sviští někam směrem na Dlouhou Stráň s puškou na zádech! Vraný na nic nečeká a rozjíždí se. Možná je doma, napadne ho. Staví se u jeho chalupy. Musí přece jednat a zatknout pachatele. 114

116 Hlavu má v ohni. Slávek byl vždycky tak trochu raubíř, současně však nesmírně inteligentní muž. Hlavoun jak říkají místní. Koncem padesátých let byl jediný z vesnice, kdo studoval v Bruntále na gymnáziu a to tehdy už něco znamenalo. Neučil se, nepotřeboval to. První fotografoval. Uměl nádherně malovat. Zkrátka talent, kterému nebylo rovno on to věděl a příliš se tím netajil. Od narození měl o něco kratší nohu, takže kulhal, nicméně patřil k intelektuální špičce obce. Považovali si ho. A teď taková věc! Konečně je u Slávkovy chalupy. Buší na dveře. Nic. Obchází dvorek. Už skoro není vidět. Je pozdní večer. Vraný si není jist životem. Raději odjišťuje služební zbraň. Má divné tušení. Něco tu není v pořádku. Podívá se ke kůlně. Ježišmarja, Slávkova motorka je tu! Motor ještě nevychladl. On je tu někde s ním! Vraný se rozhlíží šermuje baterkou. Volá. Je mu hrozně. Klid jak po vymření. Ví ale, že je to Slávek, kdo je tahem napřed. Možná ho odněkud nepozorovaně sleduje a má na mušce. Kulka může přiletět odkudkoliv. Co teď? 115

117 Potí se mu ruce hrůzou a nervy z toho, co možná přijde Něco měkce zapraská v trávě. Otáčí se. Šok! Slávek se dívá přímo na něj! Jeho velké oči se hrůzně lesknou. Má divný jakoby nepřítomný pohled. Divně se usmívá. Cos to provedl, Slávku? Jsou tu sami dva, mezi nimi jen ticho a vítr. Nechtěl mi ji dát. Prý jsem pro Libu příliš velký grázl. Pojď, dej mi tu flintu a v klidu to dořešíme někde jinde! Mladý muž udělal nepatrný krok vzad. Napřímil se. Sahá po zbrani. V tu chvíli Vraný rychle uskakuje na stranu. Proboha, mladej, neblbni! Hbitým skokem mu skočí po krku. Oba se válejí na zemi. Perou se. Vtom zazní rána. Vraný leží, těžce vydechuje země se zbarvuje krví. Slávkovo tělo tu leží bezvládně s dírou v hlavě. To se nemělo stát! Panebože, to se nemělo stát! Neustále opakuje zklíčený četník. 116

118 Za pár hodin dorazí bruntálští havrani, aby udělali tečku za tímto zvláštním lidským příběhem. Býval takový zvyk vystavit nebožtíkovo tělo ještě před samotným pohřbem, aby se s ním mohli všichni pozůstalí náležitě rozloučit. Stalo se tak i v Miloticích. Byl jsem tehdy šestiletý chlapec. Slávka jsem měl rád, pomáhal mi s úkoly a vyfotografoval mě, jak sedím na koni. Ten obrázek mám dodnes. Vešel jsem uctivě k místu s vystavenou rakví. Ležel na stole. Kolem něj hořely svíčky. Běžel mi mráz po zádech. Vypadal jako živý. Opravdu jen promluvit. Byl jsem už těsně u něj. Zatajil se mi dech. Raději odcházím. Nebylo to zrovna příjemné. Stalo se však něco, co nedokážu pochopit a hlavně vysvětlit dodnes Záhadné to je totiž i po letech 117

119 Bylo to v době těsně pod pohřbem. Slávek ještě ležel v otevřené rakvi doma. Mí rodiče i sestry byli tehdy pryč, pomáhali s přípravou smutečního obřadu v nedalekém kostelíku. Byl jsem sám doma. Čtu si v pokojíčku. Ani jsem si nevšiml, že za okny už panuje tma. Slyším kostelní zvon. 118

120 Najednou někdo klepe na dveře, ale docela jemně. Je mi divné, že pes neštěká. Jdu proto otevřít. Nikdo tu ale není! Rozhlížím se. Vycházím k brance. Vítr čechrá listy stromů a studí. Obejdu stavení. Nic. Vůbec nikdo. Vracím se tedy zpátky domů. Je to divné, určitě jsem slyšel někoho klepat. Možná se mi to ale také jen zdálo. Odložená knížka spala na polštáři. Probudím ji a pokračuji v přerušené četbě. Zamrazilo mě. Někdo klepe. Znovu. Tentokráte poslouchám bedlivě. Ano, zřetelné klepání na dveře. Vystřelím z postele a letím ke dveřím. Otvírám! Pusto. Absolutní samota. Po chvíli jsem zanechal marných pátracích pokusů a usnul. Probudili mě až vracející se rodiče. Dodnes netuším, co to tehdy bylo, snad že by Slávek loučil nevím, opravdu nevím Napsáno na základě vyprávění mého tatínka (ilustrovala Andrea Štyndlová) (leden 2008) 119

121 PŘÍBĚH HROBNÍKA O PODIVNÝCH VĚCECH NA VESNICKÉM HŘBITOVĚ Už ho s tím pěkně štval. Hrobníka dělá už dvacet let, ale tak otravné řeči ještě neslyšel. V hospodě to hučí jako v úle a on jen unaveně sedí a přemýšlí. Před časem si k němu přisedl kamarád a byl nezvykle nervózní: Ty, Karlíku, vy v noci nezamykáte hřbitov? A proč tě to zajímá, ty nemáš kde spát, nebo co? Hele, ne fakt, bez těch fórků, zamykáte, nebo ne? To víš, že se tam zamyká, proč se ptáš? 120

122 No ne, možná se mi to zdálo, ale jak jsem tudy šel posledně, zdálo se mi, že se tam něco děje. Ty bys neměl, Frantiku, tolik pít, víš Ne, počkej, vážně, říkám ti, že se tam něco divného dělo! Houby už máš moc bujnou fantazii, to je celé! Hrobník Karel směřoval k domovu a na celou záležitost už dočista zapomněl. Šlo se mu dobře. Mráz mu nevadil. Sníh pod botama poctivě křupal. Tichá noc. Lidé už dávno spali. Cestou míjel hřbitovní zeď. Byla celá oprýskaná. Jednou někoho zavalí. Vybavil se mu kamarád s tím blábolem o podivnostech na krchově. Chtěl pokračovat dál, když vtom uslyšel jakýsi divný výkřik, či povzdech. Zarazil se. Otáčí se a pomalu se vrací k hřbitovní brance. Až na pár hořících svíček na hrobech toho moc nevidí. Zkouší otevřít branku. Je zamčená. Jen vrže. Klíče má ale doma. Dívá se škvírami směrem k hrobům. Železné kování studí. Na protějším konci, úplně vzadu se najednou rozsvítí světlo. Panebože! Ta divná světelná záře se začala 121

123 zvolna houpat. Je tam někdo? zařval do ticha. Nikdo se však neozval. Najednou to zčistajasna zhaslo. Ač sám hrobník, dostal strach. Rozhlíží se kolem. Je úplně sám. Jeho stopy stačil zavanout silný vítr. Ruce si choulí do rukávu. Znovu se podívá skrze dvířka. Brrr! panebože, to světlo svítí znovu, kývá se, a blíží se směrem k němu ano, jde mu to naproti! Starý hrobník zatíná pěsti. Nemá, čím by se bránil. Uvědomuje si to. Ví, že to není dobře. Fascinovaně hledí na houpavý pohyb světla, jež se neustále přibližuje. Pomalu pomaloučku blíž a blíž. Co to sakra může být že by lucerna? Ale kdo ji hergot drží?!? Nikoho nevidí. Už je to téměř u branky. Najednou ho vyleká hlasité zvolání: Karle! Co tu děláš?!? Ježkovy voči, tebe mi posílá samo nebe, Frantíku. Jeho kamarád se potácivě vracel z hospody stejnou cestou jako on. Málem uklouznul na ledovici. Tahá ho k sobě. Pojď sem, dělej, měl s pravdu, fakticky se tam něco děje! Jde to právě sem! A co? Najednou byl zase klid, svíčky jen slabounce osvětlovaly 122

124 černý kabát noci. Cože, kde to je? Přísahám, ještě před chvílí to sem kráčelo Vidíš, a tys mi nevěřil, že prej mám místo mozku strouhanku, já ti říkal, že tam něco nehraje. Tak co, jdeme dovnitř? To jako na hřbitov?!? No a jak jinak to chceš zjistit? Ty ses zbláznil, ne? A navíc nemám klíče. Na co klíče, přelezem plot. Jsi hrobník, co ti můžou? Ty, to není sranda, tady může jít o život, neblbni Franto! Hrobník a bojí se na hřbitov. Nebojím, jen mám rozum, na rozdíl od tebe. Houby rozum, plná gaťata máš, Karliku, plná gaťata strachu No tak jo, dělej, lez! Neohrabaně se škrábou přes škaredou kamennou zeď. Klouže to. Skok! Žuch! Jsou dole na hřbitově za zamčenou branou. Studeně fouká. Dopadli měkce do sněhu. Oba si moc dobře uvědomují, že cesta zpět bude mnohem obtížnější. Ty, a máš aspoň něco? Co jako? No na to na obranu, kdyby bylo potřeba Nemám nic. Uf! Tebe tak příště poslechnu. S tebou jsou ale kšefty 123

125 Pozor šlapeš po hrobě! Vycházelo to někde ze zadní části úplně na konci Snaží se kličkovat mezi pomníky. Musí opatrně, nevidí pomalu na krok. Cestičky jsou uzounké. Vypadá to tu docela klidně Pokračují v chůzi. Ty, slyšel s? Co? Jako by někdo vešel brankou. Vždyť je zamčená, ty chytrej Já vím, možná se mi to jenom zdálo. Určitě a dělej, obejdeme celý krchov a mizíme, nehodlám tu strávit ani minutu navíc. Co děláš?!? Franta mu dává ruku před pusu. Div ho nezadusil. Pššš! Ticho ticho, teď jsem to viděl, bliklo to támhle u levé zdi. Mění proto směr chůze. Ježíš, tady to všechno tak klouže. Dělej, ať nám to nefoukne. Něco je zarazilo Panebože, slyšíš, tady někdo snad naříká, nebo co Ticho! Fakt, vysoký dívčí hlas vypadá to, jako by to šlo z kaple, ale ta už je léta zamčená, naposledy ji chtěl vidět farář a ani on se tam nedostal. Oba stojí před kaplí a dívají se do jejich potemnělých oken. Některá jsou rozbitá. Ježišmarjá, to snad není možný! Hrůzou zcepení. Nohy mají tuhé. 124

126 Po zádech jim běží mráz. Okna se totiž najednou rozvítila Jdeme? Krátký pohled. Chytá za obrovskou kliku. Příšerně studí. Skřípot. Dveře zdevastované hřbitovní kaple se skutečně otevřely Vešli dovnitř. Okamžitě se podívali nahoru do oken. Hořeli zvědavostí. Zírali ovšem znovu do noční temnoty. Po tajemném světle ani památky. Ty, my snad blouzníme, nebo co. Jako by se tu vůbec nic, ale vůbec nic nedělo. Hálóóó, je tu někdo? - ozvěna se nesla a rozbíjela si čelo o hnilobné zdivo rozpadající se kaple. Páchla tu zatuchlina. Oloupaná omítka. Rozryté zdi. Jak dlouho je to tu zavřené? Co já vím, tak nejmíň dvacet let. Furt nebyly peníze. Možná jsme to trošku přehnali, viď Karle? Co my? Kdo sem pořád chtěl? No já ne, Franto, já ne Šeptali. V takovém prostoru si nahlas ani nedovolíš. To je fakticky na palici, už jsem z toho celej vynervovanej je to divný, moc divný Bacha kříž! Franta rychle uskakuje, málem shodil posvátný symbol 125

127 visící na zdi. Zrovna ho chtěl opatrně vyrovnat, když vtom ho vyděsí obrovská rána náhle rozbitého skla! Šílené řinčení. Oba se zděšeně otáčí vzad. Nic zvláštního ale nepozorují. Vše je tu přesně tak, jak to bylo, když sem vešli. Karle, balíme, to je o krk, snad zítra a s policajtama, na to nemáme, mizíme, nerad bych byl tvou příští zakázkou. Souhlas, padáme I na jeho společníkovi byla úleva víc než patrná. Z polopropadlé střechy na ně padá lehký sníh. Jsou prolezlí zimou. Choulí se do bund. Zrychleným krokem míří ke dveřím, chtějí zpátky ven. Dělej, otvírej! Karle, proboha, ono to nejde, někdo nás tu zamknul! Sakra, nech těch blbin a pusť mě k tomu! Hrobník divoce rumpluje klikou. Měl pravdu. Je zamčeno. Teď jsou definitivně v pasti. Co teď? Kmitají po sobě očima. Všemi silami se drží, aby nepropadli panice. Mlčí. V hlavách uragán. Franta si neklidně mne ruce. Teď je dává znovu do kapes. Oklepe se, jako by chtěl tu hrůzu setřepat. Na čele se mu rozvlní vrásky. V hrobníkově mysli se hodně nečekaně roztančily myšlenky o pomíjivosti lidského života. Musí tady někde 126

128 být minimálně ještě jeden východ. Opřeli se o staré dřevěné lavice. Zapraskaly stářím. Modlitební knížka dívej, je otevřená, někdo si v ní četl. Muži se pomalým tempem rozejdou dopředu. Dychtivě hledají něco, co by východ alespoň připomínalo. Je tu plno starých krámů. Myslí na jediné: jak odtud ven. Co se tu vlastně děje, je už tolik nezajímá, chtějí přežít. Každý jejich krok se tu rozléhá. Obrazy světců lemující zdi budí spíše hrůzu. V zajetí stínů působí jako živé. Poslouchej! Něco tady kape. Fakticky stůj, ticho! Ani se nehnou. Z úst se jim kouří. Napínají uši. Opravdu někde něco odkapává. Zvuk kapek tříštících se o zemi zlověstně naplnil prostor a ještě více rozčeřil vypjatou mysl tápajících dobrodruhů. Hele! Co je to tam za kaluž? To musí jít odněkud shora. Zaklonili hlavy. Vytřeštili oči! Dírou ve stropě se na ně usmívá strnulá dívčí tvář. Je bledá. Strhaná. Hej! Počkejte! Schody! Musíme najít schody nahoru! Už bez okolku odhazují vše, co jim stojí v cestě: trámy, bedny, desky. Už to lítá. Že mě to nenapadlo dřív, vždyť nad námi je vlastně ještě věž. Celou tu dobu byla nahoře musíme tam! Už nám neuteče. 127

129 Mám, Franto, mám to! Funí. Našel malá dvířka schovaná vzadu za oltářem. Jsou celá pokroucená. Naštěstí povolila. Mají před sebou uzounkou chodbičku s dřevěnými schody hadovitě se točícími směrem k věži. Nahmatají zábradlí. Vypadá, že se každou chvíli utrhne. Začnou stoupat. Jsou nesmírně opatrní. Neví, co je čeká. Srdce jim divoce pumpují. Hele, co mám! Našel jsem to dole. Ukazuje mu krumpáč. Pro všechny případy. To je dobře, dík. Poslední schod. Co je?!? Proč stojíš? Lez! Dál nemůžu, jsou tu železné dveře. Zkus je otevřít! Nejde to. Hrobník se podívá za sebe dolů. Lehce zavrávorá. Vidí upoceného kamaráda, který nervózně dýchá těsně pod ním. Otírá si mokré čelo. Točité schody se propadají kamsi do tmy. Je tu velmi málo místa vydýchaný vzduch. Musíš to prorazit, tady máš krumpáč! Není třeba. Proč? Už se otevřely samy! Vítáme vás, pánové! Jsou v šoku. Ruku jim podává mladý muž inteligentního vzezření. Ve tváři měl přitom 128

130 klid a rozvahu. Za ním si všimli ještě jednoho člověka a dokonce je tu i ta dívka, která se na ně tak tajemně dívala. Dlužíme vám vysvětlení No to teda na víc se dokonale překvapený hrobník nezmohl. Víte, máme tu takový divadelní spolek, říkáme si Zápalka. Zrovna nacvičujeme novou historickou hru a říkali jsme si i s panem farářem, že by bylo dobré, aby se odehrávala v kulisách opravdové kaple. Takhle tu zkoušíme už druhou noc. No a když jsme vás viděli, jak lezete přes plot na hřbitov, řekli jsme si, že vás malinko postrašíme Což se vám podařilo dokonale, uznale přitakali oba muži a vydechli blaženou úlevou. No samozřejmě jste na zítřejší představení srdečně zváni Když té noci Karel s Frantou opouštěli hřbitov, byli no, byli jednoduše nekonečně rádi. (leden 2008) 129

131 PŘEDČASNÝ PÁD DO NEBE O PŘEBYTEČNÝCH ŽIVOTECH Měl hrozně zvláštní pocit, najednou se Pavel cítí podstatně lehčí. Jen vzlétnout. Co se to děje? A kde to vůbec jsem? Vždyť ještě před chvílí šel z práce domů. Najednou známá ulice zmizela a on kouká na velikou bránu z obláčků. Všude je 130

132 podivuhodné modro. Haló tady! Ozve se zvonivě dunivý hlas, tady, Pavle! Usmívá se na něj starý bělovlasý muž s plnovousem. Svatý Petr, vítej u nás! Stisk starcovy ruky je nečekaně pevný. Jeho oči už musely vidět mnoho osudů. Byly to oči velkoryse vědoucí. Teď se upřeně dívají na něj. Cože?!? Pavel stále ještě nechápe No - už je to tak, tam dole už máš odslouženo, kamaráde To jako už nežiju? Tak expedovali jsme ti infarkt, nezlobíš se? Podívej se dolů! Vidíš, složil ses nám na chodníku. Pavel nevěří svým uším a sedí před nebeským dědou úplně jako opařený. Ale já to absolutně nechápu nebylo mi ještě ani padesát?!? Proč, proboha, proč? Buď rád, že jsi tady u nás v nebi. Mohlo být i hůř, to mi věř. 131

133 Vzpomínáš, jak za tebou přišla tvoje dcera? Tehdy to hlídání opravdu zoufale potřebovala. Ale já tehdy neměl čas Ale no tak, dědečku, tady už nemá cenu lhát Uznávám, že věta: Nemám čas, zní milosrdněji než pravdivě syrové: Nechce se mi, jsem pohodlný. Pavla polilo horko. Ten čas, který ti jak říkáš chyběl, se přeci jen našel, když jsi tak vášnivě s vrátným Koděrou rozebíral fotbalový zápas. Tou dobou už pouštěla cizí teta tvé vnučce pohádku z kazeťáku. A lidský hlas elektronikou nenahradíš, to ty přece víš Když se ptala, proč nepřišel děda, řekli jí, že má něco moc důležitého v práci A nebylo to jednou. Eva ano, tvoje žena - chtěla s tebou mluvit. Ty sis však vždy vystačil s televizí. Vnímal s někdy, co ti říká, nebo ti její slova posloužila jen jako pauza k nezbytnému nadechnutí, kterým vytryskl nový veletok tvého monologu. Násilí a bouračky měly každý večer přednost před zprávami ze života vlastní ženy. Mohl s být prvním zasvěceným. Nestál s o to. 132

134 I ten hrnek s teplým čajem, čisté a vyžehlené košile a vždy nasycenou ledničku to všechno s bral se samozřejmostí ranní housky v krámě. Její snaha o vřelou domácnost byla ti jen službou, ale ne darem. Tvá žena byla pro tebe jen trochu dokonalejší kávovar. Zmechanizoval si ji do zdánlivě automatického řádu věcí: noviny vycházejí, vlaky jezdí, pekárny pečou, žena tvoří domov. Byla pro tebe jen článkem v tomto neosobním řetězu civilizačních vymožeností. Tak dlouho ses zaklínal prací a pocitem vlastní důležitosti, až tě tví blízcí přestali obtěžovat prosbami o pomoc, radu či pochvalu. Pomoc má mnoho tváří a podob. Konečně s měl klid. Nepostřehl s, že se postupně utápíš v bahně sobecké pohodlnosti. Stal ses nepotřebným. Stal ses hrncem bez dna. Taškou bez uší. Slovem, jež marně hledá svého posluchače. Prázdným obalem, do kterého nemá cenu cokoliv lít. Když jsi nebyl doma, vlastně si toho nikdo nevšiml. Jen nehučela televize. Oni se už za skvělou večeři naučili dávno pochválit sami. Tys nepočítal s nimi a oni s tebou. 133

135 Jste na mě moc přísný, svatý muži, hlesl sklesle Pavel. Přísný, to ne, vlastně jsme ti vyšli vstříc Měl s všechno, a nic z toho jsi nevyužíval. O svých údajně oprávněných požadavcích jsi měl vždy přesnou představu. Chraň bože však, aby někdo odkrojil z kopy tvého pohodlí. Hromadil s peníze z principu, z opojného pocitu kontroly nad nimi. Ani na chvíli tě nenapadlo, že bys jimi někomu blízkému ulehčil život. Byl jsi zdravý, tělo ti sloužilo, přesto jsi s ním moc nepočítal. Ujít těch pár metrů by tě přeci nezabilo. Byl s neustále rozmrzelý a ubrblaný. Nic ti nebylo vhod. A důvod, milý zlatý, důvod žádný! Kdo vykřikoval, že už ho nic nebaví, že všechno stojí za houby? Vždyť jsi nás o to sám žádal. Co s takovým životem? Řekni sám, prodlužovat tobě život má stejný smysl jako pořádat vepřové hody pro vegetariána. Divíš se, že jsme ti ho vzali a přidali tomu Frantovi od vedle veselému vozíčkáři, který každé ráno potěší svým nezdolným optimismem, ba i bodrým vtípkem nejednoho pocestného? Ač na vozíčku, život ho baví. Cenil si všeho mnohem víc, možná i proto, že ke 134

136 zdolání i maličkostí potřeboval mnohem víc. Má méně životních akcií, ale nakládá s nimi opatrněji a mnohem vděčněji. Takže jeho osobní zisky jsou vlastně vyšší. A jak mu to sdělíte? Co myslíš? No to, že mu přisypete tu řádku let navíc? Usměje se na něj nová trafikantka, po čase budou spolu žít. Posíláme ji dolů. Je to vlastně anděl, ale už se převléká do člověčího. Vidíš? Právě odlétá I sestoupilo nebe k zemi, v podobě andělské a přející ženy, tu víc než pohromy bavily života obrody. Život sám a to není klam tím vpěnil v každodenní dobroty (červen 2008) 135

137 DEN, KDY SE MU ZATOČILA HLAVA O JEDNÉ VELIKÉ RADOSTI, KTERÁ NESLAVNĚ SKONČÍ Proč se to muselo stát zrovna mně! Bohužel. Máte na svědomí věc, kterou už nevrátíme Ale věříte mi, že jsem to opravdu nechtěl? Věříte? 136

138 Za stolem sedí rozložitý muž a hlavu si skrývá do neuvěřitelně masivních dlaní. Pán, který je naproti, dumá a mírně přivírá oči. Oba se tiše baví o něčem, co je děsí a tíží. Vzpomínky na onu tragédii sekaly duši na kusy To ráno bylo jako každé druhé. Cestou z práce jsem si skočil do trafiky pro los Sportky. Vždycky si dávám po jednom sloupečku. Překvapilo mě i rozesmálo, když se paní zakymácela a vypískla nadšením. Pane, ježišmarjá, vy jste vyhrál! Kolik? Hlavní cenu dvacet miliónů Budete muset do Prahy pro výhru. Když jsem odcházel, vyběhla ze stánku, zřejmě si chtěla vrýt do paměti, jak vypadá člověk v balíku. Asi si dovedete, pane doktore, představit, jak mi bylo. Točila se mi hlava štěstím. Nevím ani, co jsem tehdy 137

139 dělal přesně. Seběhlo se to strašně rychle. Myslel jsem, že se snad zblázním. Svět pro mě přestával být problémem, kmital mi v nových barvách. V hlavě se mi rodily milióny nápadů, co s penězi. A právě tehdy se začala rodit vaše tragédie, že? Ano, byl jsem tak omámený pocitem vítězství, že jsem si vůbec neuvědomoval, jak riskantně se chovám. Oslavoval jste? Bohužel. Alkohol. Když jsem sedl za volant, nebylo mi dobře. Jel jsem rychle. Spěchal jsem za ženou. Měla být první, kdo se o té úžasné novině dozví. Strašně jsem se těšil. Pak ale přišel ten hrůzný náraz. Já tu paní neviděl, opravdu ne! Nestačil jsem zabrzdit. Ležela pod koly a já věděl, že je konec. Svět ve vteřině ztmavl a s ním i má 138

140 budoucnost. K čemu jsou člověku peníze v kriminále. Ráno milionářem a večer vrahem. Strašné! To jste ale ještě nevěděl všechno Ne. Ta nejhorší rána měla teprve přijít. Bylo mi jasné, že za to, co jsem provedl, půjdu sedět. Jak to celé brala vaše žena? Zhroutila se. V té vší hrůze jsem se ale stále bláhově přidržoval jediné světlé myšlenky. V kapse mám přece poukázku na život v předměstí ráje. Chtěl jsem Julii říct o tom nenadálém pohádkovém bohatství, které snad umožní zapomenout nám i rodině nebohé oběti, kterou jsem chtěl odškodnit v miliónech. A pak jste se to dozvěděl? 139

141 Ano, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Když se probrala a vyslechla mé naděje, začala se třást a bolestně plakat. Víš, tys nic nevyhrál. Ta paní v trafice je moje kamarádka. Domluvily jsme se na tebe s tím, že jako vyhraješ. Ono totiž, pane doktore, bylo tehdy 1. dubna apríl. Nemám jim to vlastně za zlé, chtěly mi udělat radost (říjen 2008) 140

142 CO SE STANE, KDYŽ ZTRATÍŠ KLÍČE NA HŘBITOVĚ Poslechněte si příběh, který se doopravdy stal našemu známému. Říkejme mu třeba Vašek. Když nám ho vyprávěl, tuhla nám krev v žilách a to bylo přitom světlo. Když začal, ještě jsme netušili, že z něj už nespustíme oči Stalo se to před půl rokem v Miloticích nad Opavou. (Vesnice nedaleko našeho Bruntálu pro ty, kteří to nevědí). Na pohřeb starého kamaráda Fouska jsem se kupodivu těšil. Vymotal jsem ze skříně staré smuteční šaty a šlo se. Vesnický hřbitůvek s malým kostelíčkem byl oblepen hroznem lidí. Šeptali. Pan farář měl nádhernou smuteční řeč. Babičky kolem plakaly. Když na lanech spouštěli černou rakev do vykopané jámy, myslel jsem už na večeři. Těšil jsem se na guláš. Rozloučil jsem se a pádil k domů k chalupě na konci vesnice. Jenomže u branky nastalo nemilé překvapení. 141

143 Ježkovy voči, kde mám klíče?!? Zuřivě jsem prohledával všechny kapsy. Nic. Sakra, že já jsem je vytrousil na tom hřbitově? Ke vší smůle už začínala tma. Uvidím houby. Musím k sousedovi pro baterku. Zvoním u vrátek. Asi už se chystají spát. O něco později slavím přeci jenom úspěch. Copak hoří, co blbneš takto v noci? Promiň, potřebuji baterku. Ztratil jsem klíče nejspíš na hřbitově. 142

144 Tak to aby sis rovnou ustlal vedle starého Fouska, vtipkoval nejapně soused. Rychle jsem ho odbyl a spěchal na hřbitov. Klíče musí být někde tam. Šel jsem celou vesnicí, která se chystala už spát. Už zdálky jsem viděl několik hořících svíček. Pole náhrobků jsem měl už na dosah ruky. Ježíšmarjá, co je to, proboha?!? Zastavuji. U rozpadlé zídky se mihl nějaký stín nebo co. Okamžitě nahmatávám baterku. Zasvítím oním směrem. Tma. Začínám mít strach. Tady něco nehraje. Chystám se opatrně otevřít branku. Jdu krokem. Teď tady zapraskaly větve. Hned vedle mě někdo chodí. Prudce se otočím. Je to za hřbitovní zdí. Hrůzou se mi zatají dech. Vidím vlasy. Lidské vlasy! Zvedá se to. Teď to zase mizí. Sleduji se zatajeným dechem ještě jakousi stoupající tyč. Ona se houpá. To je šílené. Šílené! Teď stoupá vzhůru zase klesá vlasy mizí. Konec! Kašlu na nějaké klíče. Prchám. Tak rychle jsem v životě neběžel. 143

145 Udýchaný divoce zvoním na souseda. Musíš jít se mnou, dělej! Za pár vteřin míříme oba ke hřbitovu. Zastavujeme se v místech, kde jsem spatřil neskutečnou hrůzu ty vlasy. Čekáme a koukáme na hořící plamínky svíček. Musíme dovnitř. Chytáme za železnou kliku hřbitovních vrat. Vtom se ozve někdo za zdí. Kluci, co vy tady? Před námi se šklebí mladý Malvejs, místní hrobník. Ta úleva! V noci jednoduše kopal nový hrob. Měl ho mít už včera, ale nestihl to. Klíče pak společně všichni tři našli. Ležely zapomenuty na jednom z mramorových pomníků. (prosinec 2008) 144

146 MALÁ OSLAVA PRAGMATISMU, ANEB PROČ NÁM POMÁHÁ PEKAŘOVA ZISKUCHTIVOST A TAKÉ O TOM, ŽE JEDEN ČIN JE NAD STO MODLITEB JEDINĚ ZBAVENI ILUZÍ SE MŮŽEME IDEÁLŮM ALESPOŇ PŘIBLÍŽIT Minulý režim se systémově zhroutil hlavně proto, že absolutně nepochopil podstatu člověka. Nikoliv člověk dobrotivý, nýbrž člověk ekonomický (homo economicus), respektive egoistický je stavebním kamenem většinové společnosti. Takový je sociální profil bez příkras. Člověk prostě není souhrn altruistických ctností. (Altruismus = nesobeckost; nezištný zájem, vztah, láska k lidem). Kapitalismus si proto na nějaké lidumilství ani nehraje. Nepředstírá něco, co vlastně není. Žádný pekař na světě nebude vstávat ve tři ráno jen proto, aby pro jakési (humanistické) dobro nakrmil rodiny v sousedství. On potřebuje peníze svých zákazníků. A to je ta síla, která ho vyžene každý den do mrazivého rána péct housky. Proto 145

147 půjde, i když se mu nechce. Právě na kluzkých iluzích o člověku zkrachovala každá (sebelépe míněná) revoluce. Objektivní potřeby bližního budou zpravidla nejlépe uspokojeny tím, že na tom ten, kdo tak činí, vydělá a bude tak i nadále činit ve vlastním zájmu. Pro někoho je tento utilitarismus cynickou racionalizací a devalvací lidských ideálů. (Utilitarismus = postoj a hodnocení podle míry užitečnosti). Ekonomický pragmatismus kapitalismu je ale ve svých důsledcích humánnější než ideologické bláboly chudých věrozvěstů socialistického ráje, který nedokázal zajistit mnohé základní potřeby obyvatelstva. Všimněte si, že i naše tělo je pragmatik. Jak si vlastně zajišťuje svůj chod? Tím, že mu dodáváme jídlo. Čím si ale tělo pojistí, že se na to z vrozené pohodlnosti nevykašleme? Zařídí totiž, že pokud mu budeme poslušně a pravidelně nosit potravu, odmění nás pocitem blaha, v opačném případě nás torpéduje, trestá slabostí a špatným pocitem. Tělo samo nás tak motivuje k tomu, abychom sytili jeho potřeby. Podobné je to ale i v složitém sociálním organismu. Proto je motivace v širokém slova smyslu tak klíčový a 146

148 veledůležitý pojem. Motivace člověka ale nemusí nutně sledovat jen finanční cíl, může jít o různorodé a širokospektrální sociální benefity (pocity bezpečí, uznání, lásky apod.), ale je tam vždy. Tržní a konkurenční mechanismus je možná méně vznešený, ale zatraceně funkční. Zkráceně řečeno: Přirozeným sobectvím individualit (a skrze jejich zájmy) postupně k obecnému blahu celku v uskutečnitelné míře lze přeci jenom jakž takž dospět. Je tedy dobro pro druhé nezamýšleným důsledkem, vedlejším produktem prosté honby za vlastním sociálním profitem? Ano, ve své podstatě to tak je. Náš pekař tedy musí mít motivaci péct a právě motivace je základním kamenem, hybatelem všeho dobrého, ale také někdy i toho zlého, co se děje v dnešní tržně orientované společnosti. Zabiješ-li motivaci, zahyneš! Vezmi živnostníkovi zisk a zavře krám. O jeho křupavých rohlících si pak už budeš jenom vyprávět. Proto reálný socialismus nepřežil. Podporoval stádnost, nižší pudy v člověku a likvidoval pozitivní vybočení, aktivitu individua. Společnost je vždy pulsujícím ohňostrojem nejrůznějších zájmů a vodotryskem potřeb. 147

149 Komunismus je proveditelný a praktikovaný maximálně v rodině, kde však vstupují do hry biologicky podmíněné principy, kdy se vyplatí investovat do geneticky spřízněných duší. Už za rohožkou u vašich dveří však začíná bojiště. V praxi (mimo rodinu) může též fungovat reciproční altruismus, kdy jedni pomáhají druhým v naději, že až budou potřebovat zase oni, bude jim (na oplátku) pomoženo. Účinek je nakonec bohulibý a v tomto určitě platí, že účel světí prostředky. Nepatetickou cestou k celkem přijatelnému a prospěšnému cíli. Co pomohlo ideálům pravdy a lásky bourat režim v ČSSR? Reklama na Západě. Oni nejen že měli opravdu dobré zboží a nemuseli na něho stát fronty, oni ho dokonce nabízeli! Už jednou jsem řekl a trvám si na tom že hlavní (nepřiznanou) silou, která hnala většinu lidi v roce 1989 na náměstí, byla jejich (snad podvědomá) touha po hmotném blahobytu západního střihu. To, že k jeho dosažení bylo zapotřebí zrestaurovat také (mimochodem) svobodu jednotlivce a demokracii v politickém smyslu slova, bylo vedlejším efektem tohoto primárního zájmu širokých mas. Vedoucí představitelé 148

150 revoluce (v čele s panem Havlem) bohužel žili v líbezném sebeklamu, že lidé chtějí revoluci pro ideály humanity. Podstaty si ale byl mnohem lépe vědom Václav Klaus, který věděl, co jsou Češi zač. Nabídl vizi prosperity, materiální prosperity a mohl vládnout. To, že se jí dobrali jen někteří znalci systému, viz dále je už jiná kapitola. Politika a volby to je obchod se sny. Později už se nikdo neptá. Ještě jedna věc je důležitá. Systém. Toto slovo zní možná odpudivě, ale skrývá v sobě obrovský potenciál hlavně pro ty, kteří pochopí jeho strukturu. Teď je jedno, zda jde o systém politický, ekonomický, školský, podnikatelský, průmyslový, počítačový, firemní, informační, výběrových řízení, psychologický či jakýkoliv jiný. Řečeno tvrdě: pokud dostatečně rozumíme ku příkladu systému akciových trhů a máme současně ty správné informace, vyděláme na finanční transakci tolik, že už nemusíme po zbytek života pracovat. Pokud víme, kde a jak se tvoří test na zítřejší zkoušku, nemusíme se učit apod. Tedy hodnota informace spolu s dokonalou znalostí konkrétního systému náhle nabývá ceny zlata. Tu 149

151 tedy nalézáme odpověď na otázku, proč je tak mnoho bývalých funkcionářů tak úspěšných v podnikání. Znali systém, měli informace a konexe. Každý systém pak mívá dvě tváře tu oficiální a tu skutečnou. Pravda bývá obyčejně za fasádou. Tu poznáme vždy až poté, co systém analyzujeme zevnitř, nikdy ho nelze měnit a chápat zvenčí. Pokud někdo navíc, kromě znalosti, drží i výrobní prostředky daného systému, pak de facto ovládá i vše, co je s ním jakkoliv spojeno a stává se normotvůrcem v takové oblasti. Někde někdo prohlásil, že církev je vlastně nejúspěšnější reklamní agent v historii lidstva. Již dva tisíce let totiž obchoduje s něčím, co není Opravdu to nemyslím urážlivě vůči skutečným věřícím. Je mi velmi sympatická jejich pokora a ochota pomáhat. Mluvíme však o jednom nebanálním slůvku a totiž o efektivitě takového pomáhání. Zatímco věřící sedí v modlitební lavici prázdného kostela, mohli v parku zachytit rozjetý kočárek, který se i s dítětem právě řítí ze schodů A v tom je právě síla pragmatismu a realismu. Pomáhá 150

152 citelně, teď a tady! A to je ono. Prospěšnost je důležitá, protože její plody nahmatáte. Rád bych zdůraznil, že tyto řádky nejsou a priori namířeny proti věřícím. Zbožnost je osobní postoj, řekněme životní styl, ale určitě to není prostředek, kterým bychom mohli cokoliv reálně napravit, změnit či zlepšit. Víra je sebeterapie, nikoliv podaná ruka bližnímu. Podobá se zahrádkářství, pragmatismus pak zemědělství. Co nás živí více? Nemocnému prospěji více tím, že mu koupím kilo pomerančů s vitamíny, než kdybych se za jeho uzdravení sebeupřímněji modlil. Život člověka byl mnohokrát bídný právě proto, že pasivně čekal na nějakou spásu. Víra je určitě důležitá, ba nezbytná, každý z nás ji musí mít. Je nedělitelnou průvodkyní každého člověka, kompasem našeho interního myšlení. Jde však o to, v co vlastně věříme, zda ve svou vizi, schopnosti nebo něco jiného. Naše činy musejí být nepochybně podepřeny vírou, ale vírou v aktivitě. Výchova je také jen poleva, dort samotný je tvořen geny. Nezmůžou rodiče s dítětem víc, než má v genech. Stejně tak náboženství, víra je (sladkou) polevou dortu 151

153 života upečeného z reálného pragmatismu. Život nám jistě ochucuje a oslazuje, ale hlavním jídlem -bohužel- není. Chudý chudému nepomůže. Vírou v kamnech nezatopíš. A vždycky je dobré vědět, že mudrovat o velkých myšlenkách mohou zpravidla jen ti, co jsou najezení, oblečení, v suchu a teple. Tedy pohříchu zase jen ti, co tak bezbožně nasytili své materialistické potřeby. Můžeme nad tím sice hořekovat, ale ono to tak na světě prostě je. Všimněte si, jak jsou obzvláště ženy vysoce realistické. Velmi reálně zhodnocují a nakládají s časem, lidmi, hodnotami i myšlenkami. Vidí svět ostřeji a více takový, jaký doopravdy je. Proto nikdy nepřišly s něčím pro lidstvo záhubně destruktivním či fatálně nesmyslným. K čemu je vlastně např. armáda? Aby bránila válkám? Platíme tedy miliardy na něco, co je tu jen proto, aby nevznikaly alespoň mínusové hodnoty, tj. ztráty. Musí to nejspíš být, ale je to stejné jako chválit někoho (jen) za to, že byl dneska hodný, protože (tentokrát) nic nerozbil. Jaký ranec peněz nás stojí ochrana před (přiznejme hlavně mužským) destruktivismem všeho druhu. Jak by bylo na 152

154 světě, kdybychom mohli stejným dílem pomoci silám tvůrčím a konstruktivním. (leden 2009) 153

155 VESMÍR NA STROMĚ EXISTUJÍ MILIÓNY SVĚTŮ A MAJÍ MILIÓNY FOREM Vilém byl strojař. Odcházel z práce pořádně naštvaný. Nedařilo se řešit náročný problém ani domluva s nejbližšími nebyla nejlepší. Byl toho plný. Hlava připomínala hlučnou křižovatku. Kolo sednout na něj a jet. Býval to dobrý a osvědčený způsob jak odlehčit přetíženému. Duben s květnem jsou určitě elegány roku. Z dvanácti soutěžící ch jsou to právě ti dva, kteří jsou nejpříjemnější a mají nejvyšší glanc. Lidé by se měli ptát kolika dubnů ses dožil? Ano, dožít se dubna či května má smysl. Zima spí. Sluníčko se usmívá, ale netopí. Vše se zelenkavě raduje. Mírný blahobyt všeho příjemného. 154

156 Právě v takovém květnu svištěl Vilém na svém bicyklu. Okolní krásu zelených moří z luk a lesů vnímal spíše podprahově. Když si ale uvědomil, že mu právě vypadl mobil, musel zastavit. Zastavil se vlastně hned dvakrát. Tělem i duší. Velkého osamělého stromu u cesty si nešlo nevšimnout. Zaujaly ho včely, které v útrobách mohutného velikána poletovaly a pracovaly na svém díle. Při pohledu na to miniaturní hemžení mu došlo vždyť i ony tu jistě řeší své problémy, naplňují svůj úděl. Žijí svůj život. I ten brouček, který tu teď leze má jistě své trable a svůj jedinečný osud. Bylo zvláštní uvědomit si, kolik samostatných a svébytných světů kolem nás vlastně existuje, aniž to tušíme. Kolik takových nepovšimnutých vesmírů míjíme a o kolika ani nevíme? Stačí jedno nenadále zastavení a člověk vidí, jak giganticky rozmanitý svět je a překvapeně hledí, že on a je jen pouhá miniaturní součást toho všeho. (červen 2009) 155

157 CHATA PŘÍBĚH TŘÍ LIDÍ A JEDNOHO LESA Byla to nejděsivější noc našeho života. Ani teď - po letech - o tehdejších událostech nikdo z nás příliš nemluví. Je to stále živé. Vše začalo vlastně úplně normálně. Končili jsme vysokou školu a měli před sebou poslední prázdniny. Jana to byla, kdo přišel s nápadem na velký výlet na kolech. A tak se naše nejvěrnější trojice (Jana, Radek a Jirka) dohodla. Stan kola batohy a jedeme! Trasu jsme měli naplánovánu na tři dny. Zbortilo se to ale druhý den jízdy. V devět večer se spustil hrozný liják a navíc se právě stmívalo. Projížděli jsme zrovna nějakým neznámým tmavým lesem. Najednou začala Jana zničehonic brzdit. Kluci, počkejte, asi jsem píchla. Zastavujeme. Kruci, to je blbý, zrovna teď. 156

158 Tma na krku. A ke všemu začalo pršet. Teprve teď jsme si uvědomili, kde to jsme. Rozhlídnu se. Tak tmavý a hustý les jsem už dlouho neviděl. To místo prostě už od samého počátku nepůsobilo dobře. A to jsme ještě netušili, že není ani bezpečné No nic, co se dá dělat, budeme teda muset stan postavit někde tady v lese, zítra to zalepíme a pádíme dál. Kdybychom nebyli pokrytci a přiznali se, že nocovat v tak podivně tmavém a zvláštním lese se bojíme, mohli jsme Jirkovi jeho nápad rozmluvit už na začátku. Možná by se pak nestalo to, o čem jsme ještě netušili, že přijde. Pod nohama to praskalo. Pozor na větve! Podíval jsem se dopředu. Stromy se táhly kamsi daleko. Potřebujeme najít nějakou malou rovinku. Pozor tady na ty pařezy. Za krk mi spadlo jehličí. Štípe to. 157

159 Šli jsme už dlouho. Les nás úplně spolknul. Podívejte! Vidíte ji? Co ta tady dělá? Objevili jsme lesní chatu. Bylo vidět, že už něco pamatuje. Zkusíme jít dovnitř? Halóóó! Bušíme na dveře. Zbytečně. To je blbost, sám vidíš, že tu nikdo není. Hele, není zamčená! Snad je i opuštěná. Tak jo, přespíme tady, ale hned ráno vypadneme. Teď v noci a v tom šíleném lijáku sem majitel stejně těžko dorazí. Upřímně řečeno, vypadá to tu dost děsně. Kam chceš ale jít? Teď v noci? Trochu nás zarazí rozházené věci kolem. Převrácené židle. Rozbité nádobí. Stržený závěs. Odtud někdo letěl jako blázen. Možná se tu něco stalo. Nech si ty fóry a nestraš! Lehni a spi! Zamotáváme se do spacáků. Zatuchlá podlaha vrže. 158

160 Déšť vytrvale bubnuje a útočí na starou střechu. Moc daleko jsme nedojeli. Děcka, spěte! Koukám do stropu. Počítám prkna v něm. Mrknu na mobil. Bez signálu. Je půl jedné v noci. Jirka už spí. Jana konečně usnula před chvílí. 159

161 Cítím, jak se mi klíží oči. Vtom však zaslechnu jakési zvuky. Co to proboha bylo? Nedokážu se pohnout. Najednou se to ozve znovu. Vyděšeně se zprudka zvedám. Jde to z lesa. Opatrně se plížím k oknu. V lese se něco děje. Jirko, Jano, vstávejte! Slyšíte to? Jsme vzhůru všichni tři a ani nedutáme. Ježišmarjááá, co to je za zvuky? Panebože, kluci, já mám děsný strach. Jana nelže. Je bledá a třesou se jí ramena. Klid, Jani, klid to bude dobrý, uvidíš. Vypadá to, že to bude spíš někde nedaleko a přímo z lesa. Nezdá se vám? šeptne Jirka. Co? Mně se zdá, jako by se to přibližovalo. Sakra, ono to jde vážně k nám. Rychle dveře, musíme zatarasit dveře! Ve vteřině chytáme stůl a stavíme jej před vchod tak prudce, až futra zaduněla. 160

162 A to nás má jako ochránit? vzlykne Jana. A to mám tady na místě navařit petlici nebo co? Hlavně nepanikařit, mládeži. Co to sakra je! Vím já Ticho, hergot! Zastavilo se to. Opravdu to z ničeho nic zmlklo. Díváme se na sebe strachem zaklnutí. Mám takový pocit tichounce špitne Jirka že nám to právě stojí za dveřmi Nikdo ani nedutá. Vidíš? Teď se tam něco pohnulo! U těch třech smrků, viděli jste to? Možná je to celé blbost, zvířata si hrají na honěnou a my se tady klepeme zbytečně strachy. Jen aby, kamaráde, jen aby Teď není místo na frajeřinky. To na zvíře nevypadá. Tohle teda určitě ne. A co když jo? Zkusím to opatrně omrknout. Jdu ven. 161

163 Tobě asi přeskočilo, ne? Ven?!? Teď?!? Tebe asi mrzí, že ještě žijeme No hele, já to klidně přiznám, ale jsem strachy celý tento Neboj, jen to rychle nasvítím tam do těch míst. Ty smrky zase nejsou tak daleko od chaty. Hned jsem zpátky. Za odvážným mladíkem pomalu zaklaply dveře. Oba kamarádi jej rozrušeně a bedlivě sledují přes okno. Vidí jeho záda. V tmavé bundě se skoro ztrácí. V dáli je slyšet zlověstné zahoukání sovy. Jsou sami, nikdo o nich neví. Vidíš něco? Zatím nic. Pátravé světlo Jirkovy baterky se nesměle zakusuje do lesní temnoty. Snaží se mířit do míst, odkud ještě v chatě spatřil pohyb. Našlapuje s velkou opatrností. Praská to. Vyhýbá se větvím, pařezům. Pomalu začíná mířit ke třem smrkům. Napřimuje hlavu, mírně se vytáčí, zkouší se dostat co nejblíže oněm místům. Najednou se však stane něco naprosto nečekaného. Jirka náhle zrychlí. Přidá do kroku a utíká směrem k lesu. 162

164 Co blbne, kam to běží?!? Ve vteřině se ale znovu zastavuje a otáčí se směrem k oknu chaty. Něco volá. Oni ho však už nemůžou slyšet. Je příliš daleko Mává přitom divoce rukama. Dívá se na ně s podivně vytřešťěnýma očima. V pohledu se mu zračilo cosi nepopsatelně hrůzného. A pak to přišlo. Jeho baterka náhle zhasla. Proboha, Jani, Jirka zmizel. Není tam! Oběma projel mráz po zádech. Chata a její okolí se měnily v lidské peklo. Drželi se křečovitě za ruce a věděli, že je zle. Janě se udělalo nevolno. Přemíra stresu si začala vybírat svou daň. Musím tam! No přece ho tam nemůžu nechat? Ne! Ty mě tu chceš nechat?!? Já se tu zblázním! Jani, to fakt nejde. Tiché dohadování trvá sotva pět minut a končí druhým otevřením dveří směrem k lesu. 163

165 Vycházím z chaty. V ruce mám zálesácký nůž. Svírám ho mimořádně pevně. Studí. Skoro mi brní ruka. Přemýšlím, jak se asi jím budu omachovat. Bude to ale stačit? Jirkóóó! Zvolání se nespřízněně vkouslo do nočního ticha, ale zůstalo bohužel oslyšeno. Nic. Snad ani já sám jsem nevěřil, že se mi ozve. Uvědomuji si dobře, že jdu přesně stejnou cestou, jakou šel i on, pár minut přede mnou. Otáčím se k oknům chaty. Janu už skoro nevidím. Pozvolna se blížím k oněm smrkům. Jde se mi hrozně těžko. Strach je horší než olovo v botech. Ke všemu mi ještě začíná vypovídat službu baterka. Zrovna teď. Trochu s ní zatřepu. Počkat! Co to je? Všimnu si, že na zemi něco leží. Něco červeného. Ohnu hřbet. Čepice. Jirkova čepice! 164

166 Jirkův kamarád, žmoulaje čepici v ruce, se pomalu narovnával, ale rázem ztuhl, jako když do něj vletí blesk. Necelý metr od něj se cosi mihlo ve křoví. Slyšel to i viděl. Teď se může už stát cokoliv. Je u toho. Cítil, jak se potí. Nemá odvahu udělat těch několik kroků a do roští nahlédnout. Prostě to nejde. Stojí jako opařený a nemůže se hnout. Větvičky kolem něj znovu zapraskaly. Slyší zřetelně kroky. Tajemné NĚCO ho teď zcela určitě pozoruje a ví o něm. Má ho ve své moci. Toto není rovná hra. Musím něco udělat. Po minutě váhání nahmatá skoro poslepu nějaké kameny. Mrští je oním směrem. V ten okamžik se na něj vyřítí jakýsi černý chumel. Jsou to vteřiny. Šok! Mohutným skokem se to řítí přímo na něj! Když ho to těžce povalilo, bylo jasné, že mu do ucha funí pes. Radkovi se svým způsobem ulevilo. Čekal horší věci. Kňučení tohoto huňáče bylo tak intenzivní a zvláštní, jako by chtěl něco říct, naznačit, ukázat. Zavrtěl 165

167 ocasem a otočil se směrem, kterým se měl vyděšený mladík nejspíš vydat. Bylo mu jasné, že jedině on má klíč ke všem záhadám. Podvědomě cítil i to, že tam najde zmizelého Jirku. Po lesní cestě šel deset minut, když uviděl Jirku, jak se sklání nad nějakým starším mužem. Víte, ležím tu už několik hodin. Udělalo se mi odpoledne nevolno. Můj pes Brok se asi snažil někoho přivolat. Jestli vás vyděsil, tož to se omlouvám. Od té doby je lesní chata starého pána naším oblíbeným výletním místem. (prosinec 2009) 166

168 ŽRALOK VE VÝLOZE A TAKÉ O TOM, CO JSTE O BRUNTÁLE MOŽNÁ NEVĚDĚLI MALÉ EKONOMICKÉ ZAMYŠLENÍ Je to těžké. Určitě. Dnešní doba nabízí tolik pěkných věcí, které bychom chtěli vlastnit. Výlohy lákadly přímo přetékají. V přeneseném smyslu slova jsou plné žraloků, kteří číhají na své oběti (zákazníky). Jenže ne na všechno máme. Různí lidé mají různé příjmy. My (na rozdíl od zadluženého státu) rozpočtovou kázeň mít musíme. Minusové hospodaření by nám (občanům) těžko prošlo. Základním uměním dneška se tak stává schopnost nechat si zajít chuť na věci, které nejsme schopni financovat. Rozkázat sami sobě. Žijme v souladu se stavem své peněženky. Rozdílnou životní úroveň je lépe vnímat jako fakt. Není důvodem pro smutek a zkázonosné ambice. Soused má domeček se zahrádkou? V pořádku. Asi na to má. Takový je svět. Tečka. Trošku problém je, že by 167

169 ho (zoufale) chtěli i lidé, kteří na něj jednoduše nemají, a tak si vlastně žijí dlouho nad poměry. Dovolí jim to úvěr, který je smyčkou novodobého nevolnictví. Zadlužený člověk odkládá svá občanská práva k ledu. Svým způsobem je bezprávný. Bude muset tvrdě pracovat celý život za prakticky jakýchkoliv podmínek. Banka se totiž neptá, banka chce. Člověk se mění v poslušný mlýnek na peníze. Sedření z celodenní dřiny pak v tom vysněném ráji lidé stejně jen padnou únavou a ve vteřině usnou. 168

170 Zadlužit se kvůli bydlení sice není ke skotačení, ale někdy to prostě jinak nejde. Jinou věcí je, když si člověk půjčuje na spotřebu (Vánoce a podobně). To je odkopnutí zdravého rozumu do hodně tmavého kouta. Tleskat vám budou asi jen lichváři. Holt na hloupých se dobře vydělává. Až zase uslyšíte módní nadávky na Bruntál, zkuste si uvědomit jen těchto několik postřehů: Bruntál má jedny z nejnižších nákladů na bydlení v republice. Je tu zdravé ovzduší, co by za to dali ti dusící se nebožáci z Ostravy plné neskutečného chemického hnoje. Bruntál má za cenu vesnice komfort města. Relativní bezpečnost. Obchody na každém kroku. Všude blízko. Úřady, školy a služby - vše po ruce. Za pět minut jste v přírodě. Bruntál je co se každodenních potřeb týká neskutečně pohodlné město. To dnes vidí např. ti, kteří si v Praze koupili byt 1+1 za pouhý milión a pro nejbližší rohlík jedou slabých 30 minut tramvají Shrnuto: Nad poměry by si neměl žít ani stát ani občan. Připusťme jen takové tužby, na které si vyděláme. Pokud možno se nezadlužujme a rozhodně ne na zábavu. 169

171 To udělá jen ekonomický negramota. V místě našeho života hledejme i to dobré, zdánlivě samozřejmé. Ptejme se, srovnávejme, přemýšlejme. (leden 2010) 170

172 POMOZ SI SÁM! NEPLÝTVEJME POMOCÍ Jedno přísloví říká, že nejlepší pomocnou ruku najdeš vždy na konci svého ramene. Současná doba je bojištěm, které mírní jen tenounká (pracně udržovaná) civilizační slupka. Už za rohožkou tvého bytu začíná džungle. Jak nejlépe pomoci našim dětem? Možná i tím, že jim budeme (s přibývajícím) věkem pomáhat méně a méně. Pomůžu ti vlastně tím, že ti od určitého okamžiku s některými věcmi už pomáhat přestanu. Je to vlastně nutné. Vrabčák, kterého maminka nepožduchne z hnízda, se roztáhnout křídla nikdy nenaučí a zákonitě se zřítí ze stromu. 171

173 Je dobré vědět jednu věc. A není to cynismus. Člověk je sám. Nic na tom nemění fakt, že může být třeba i obklopen srdečnými a obětavými lidmi. Každý z nás je na tomto světě sám za sebe. Je potřeba, aby už malé děti se učily slušnosti, ale zejména osobní iniciativě. Nikdo nic za tebe neudělá. Příklad z naší školy: Ztratím kartičku na ZSBROK jídelnu? Musím si nový kód doslova vylítat. Pokud to neudělám, budu odsouzen k jedničkám. Nadávat můžu sobě. Příklad jeden z miliónu podobných situací. To, že si nemůžu volit jídlo, totiž vůbec nikoho nezajímá a zajímat nikdy nebude. Nejsme středem světa. A tak je to vlastně v životě se vším. Co neuženu vlastní cílevědomostí, iniciativou a prací, nebudu mít. Pohodlným (zvláště dnešní doba) příliš nenadbíhá. Tak to má být. Choďme do schodů pěšky, když můžeme. Nehuntujme si tělo alkoholem a cigaretami, je to minimálně úspornější. Nenechme se vést za ručičku, raději přemýšlejme o tom, co kdo říká a hlavně proč to říká. Koukejme tzv. za slovní roh. Nevěřme obecným pohodlným klišé (např. nemám čas = nechci apod.) Zkoumejme slova a hlavně to, co je doopravdy za nimi 172

174 poměřujme je především činy. Až činy totiž dávají slovům patřičnou váhu. Je fajn vědět, kdo je tlučhuba a kdo to myslí vážně. Je dobré vycházet vstříc zejména těm, kteří nám jdou naproti alespoň polovinu cesty. Važme si loajálních lidí. V lidech (zejména některých) je ukryt zlatý důl, ze kterého můžeme čerpat po zbytek života. Naopak omezit pomoc lenochům, bezzásluhovým životem kličkujícím požitkářům a vymlouvačným nicneriskujícím ignoratům je správné. Pasivní člověk vás bude vysávat jen do té míry, kterou nastavíte vy. Není možné socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. To nesmíme nikomu dovolit. Buďme realisté, zkroťme naše tužby dle možností našich peněženek. Mysleme, že ne vždy bude posvícení a že v létě je potřeba chystat se na zimu (obrazně řečeno). Neutápějme svůj život v kanále ( televize Nova), kde hlavní zprávou je přerostlá pažitka, zatímco o zvýšení důchodového věku se dozvíme minutu před počasím. Chtějme informace, a ne balast. Nečtěme povrchní bulvár, kde věci jsou takové, jaké se zdají být a ne takové, jaké skutečně jsou. Když chceme něco dobrého udělat, 173

175 neohlížejme se zbaběle a čecháčkovsky kolem sebe co na to okolí či co by tomu řekli lidi. Nezkoumejme mínění těch, kteří ho mají každou chvíli jiné. Masa nikdy nic nezmůže. Rozhodují jedinci. Aktivní jedinci, proto používejme zdravý selský rozum. Buďme slušní a ohleduplní k těm, kteří si tento luxus našeho dobrodiní zaslouží, zároveň však chladní a nuloví k bezpracným proplouvačům. Neznehodnocujme dobré skutky tím, že je budeme rozdávat všem bez rozdílu. Nechtějme být za každou cenu spravedliví i k těm, kteří jsou vypočítavými mistry laciného života v bavlnce. My sami však buďme pozitivní, aktivní a převezměme plně odpovědnost za svůj opravdu jen svůj život. (duben 2010) 174

176 ZSBROK POD LUPOU UVEŘEJNĚNO NA ZSBROKU 16. KVĚTNA 2010 Po delší době jsme se rozhodli, že vám zpřístupníme některé interní statistické údaje (z května 2010), kterými ZSBROK disponuje a pečlivě denně sleduje. Jsou totiž zajímavé - alespoň možná pro některé z vás. 175

177 K TOMUTO GRAFU MALÉ UPŘESNĚNÍ: PŘÍSTUP KONKRÉTNÍHO ČLOVĚKA JE ZAPOČÍTÁN VŽDY JEDNOU, PŘIPOČÍTAT DALŠÍ TENTÝŽ OPAKOVANÝ PŘÍSTUP SE MŮŽE TEPRVE AŽ PO 30 MINUTÁCH. PŘÍSTUP JE TAKÉ ZAPOČÍTÁN TEPRVE AŽ PO VSTUPU ZA VSTUPNÍ BRÁNU ZSBROKU - TÍM SE VYLUČUJÍ NÁHODNÉ A NECHTĚNÉ VSTUPY. MĚŘÍ SE DVĚMA NEZÁVISLÝMI STATISTIKAMI - Z TOHO JE JEDNA NA PROFESIONÁLNÍ BÁZI. Máte-li jen malý statistický vzorek, pak se vám některé věci mohou jevit jako náhodné a nevěnujete jim větší pozornost. 176

178 Pokud ale můžete své médium testovat již na velkém počtu lidí (což ZSBROK už dávno může), začínáte objevovat určité jevy, zákonitosti a pochopíte, že o náhodu vůbec nejde. Začínáte tak přímo analyzovat sociodemografické aspekty. Brzy pochopíte, že i velký počet lidí se může chovat na webu překvapivě jednotně a pravidelně. ZSBROK disponuje velkým množstvím "klientů" - návštěvníků a funguje už relativně dlouho (od září 2006 to 177

179 už budou téměř 4 roky) na to, aby se některé jevy daly zobecnit a syntetizovat do určitých predikcí. Stejně jako supermarkety či televize dokáží relativně přesně určit, kdo bude a v jakém počtu nakupovat či sledovat daný pořad, umí už i ZSBROK ledasco o svých návštěvnících zjistit. Dá se říci, že už vás (tak trochu známe), že víme, jak se v tom našem webovém velkoměstě reálně chováte. Důležité slůvko "reálně" vystihuje fakt, že mnozí něco jiného veřejně deklarují (zvláště někteří chlapci vyšších ročníků) a jinak se chovají pokud nejsou "kontrolováni" svými vrstevníky v domácím prostředí, kde jsou autentičtí. Ony statistiky jsou opravdu totiž nemilosrdné a odhalující. Takže jen stručně a srozumitelně: Nejsilnějšími dny na ZSBROKU (= nejvíce lidí si jej prohlíží a čte) jsou pondělí a čtvrtek. Nejslabší je už od založení tradičně sobota. Nikdy tomu nebylo jinak. (Slabší bývají logicky i prázdniny, ale ne radikálně). Nejprudší nárůst (největší zrychlení) bývá zpravidla v neděli od 18:00 hodin. Pracovně se tomu říká "návrat zahradkářů z víkendu do Prahy". (Lidé si kontrolují 178

180 novinky, objednávají obědy, rozvrhy - chtějí se ujistit, že mají do školy vše.) To odráží pragmatický přístup lidí k ZSBROKu (jde ale o všeplatný princip). K jeho návštěvě nejsou motivováni tím, že ho mají rádi, ale protože ho jednoduše potřebují, protože uspokojuje jejich informační potřeby. Lidé se v tomto směru chovají tvrdě racionálně, utilitárně. Nebudou vám chodit na web jen proto, že se s ním dřete, na to kašlou, ale proto, že jim něco dává, že ho sami potřebují. Poznámka pro hodně přemýšlivé: Otázkou zůstává, do jaké míry je ZSBROK vlastně spíše monopolem a do jaké míry "jedním z hráčů" na volném "informačním trhu", který se musí bít s jinými o "zisk" v podobě návštěvnosti. Jinými slovy: Mají naši lidé (myšleno žáci, učitelé, rodiče) vůbec možnost čerpat školní informace a ostatní servis i z jiných zdrojů? Můžou tedy lidé volit něco jiného než ZSBROK? Má vůbec ZSBROK konkurenci nebo těží z toho, že vyplnil veškeré distribuční kanály informačních toků a monopolizoval ve svých strukturách školní infrastrukturu. Není vlastně ZSBROK takovým ČEZem, který se chlubí obrovskými zisky z něčeho, co nepodléhá konkurenčním tlakům? Pokud určitý dodavatel dodává životně důležitou komoditu, to se to potom vykazuje jásavá obchodní bilance. Upřímně řečeno - ZSBROK takto nahlíženo skutečně v podobném postavení (jediného výrobce, správce a distributora školních "dat") opravdu je. Na druhou stranu se ZSBROK chová disciplinovaně a současně velmi "tržně", jako by měl v patách pět dalších 179

181 konkurentů. Je to "snaživý monopol". Svého dominantního postavení a absence konkurence tedy rozhodně nezneužívá. Je ke svému návštěvníkovi ohleduplný a ve svém rozvoji a činnosti invenční. Odpověď na tuto otázku podává rovněž situace ostatních webů v Bruntále, které jsou také na půdě své školy monopolním hegemonem, ale de facto jsou návštěvnicky mrtvé. Spoléhaly totiž jen na to, a proto jsou stále webovými "rozvojovými zeměmi". Výjimkou je ZŠ Rýmařovská, která ve svých specifických podmínkách dělá maximum možného, ale její "hektarový výnos" je holt podstatně nižší než u nás. ZSBROK je tedy symbiozou obou těchto principů. I jako jediný správce školního informačního oběživa praktikuje ideologii liberální hospodářské soutěže. ZSBROK tedy monopolem je, ale nechová se tak. Je ukotven v cyklu: Velká a pravidelná návštěvnost motivuje a zavazuje jeho tvůrce ke kvalitní a soustavné práci, "podnik" má tak zájem na zvyšování hodnoty svých akcií, protože je o ně stále vyšší zájem. Obrazně řečeno: ZSBROK je už příliš velký, sledovaný a angažovaný na to, aby polevil a začal se "flákat". Zajímavé rovněž je, že neděle mívá ZSBROK oproti jiným školním bruntálským webům extrémně silné. To znamená, že nedělní návštěvnosti ZSBROKu jsou oproti jiným v obrovských bezkonkurenčních rozdílech. Je to dáno především mohutností jeho ulic (= obsahu). Lidé více než jinde tady setrvávají delší čas, protože u nás je toho opravdu hodně k vidění. (57% lidí tu stráví více jak půl minuty - až po několik desítek minut). Nedělní stavy ilustruje graf níže. Proto videa uveřejňuje ZSBROK 180

182 zpravidla v neděli, stahovanost je vyšší - lidé mají více času. Víkend patří tedy často umění - týden rychloobratovým informacím. ZSBROK musí často vysvětlovat, proč se příspěvěk konkrétníhho dodavatele neobjeví ihned, jak by si mnozí (subjektivně logicky) přáli. ZSBROK totiž musí s tímto materiálem nakládat hospodárně a vytvářet "státní hmotné rezervy" na pokrytí i té doby, kdy je úroda článků slabší (např. víkendy, prázdniny, poprázdninová doba apod.) Ne vždy úplně doceněno je to, že ZSBROK po celou dobu své čtyřleté existence udržel trvalou kontinuitu své produkce. Jinými slovy neměl nikdy dlouhodobé výpadky a vždy tam lidé nalezli něco nového - ať byl všední či volný den. Kdyby ZSBROK uveřejnil vše tak, jak průběžně získává, nastaly by disproporční nerovnosti, které vidíme u jiných webů, a které ZSBROK považuje za nerozumné. V jeden den se na vás vyvalí někdy až 3 příspěvky najednou a pak web dva týdny nečinně stojí. Kromě dojmu ztuhlosti to vede i k devalvaci (znehodnocení) takových příspěvků. Návštěvník je jen 181

183 proletí - vybere si jeden, který ho zajímá a ostatní nechá bez povšimnutí ležet ladem. Plýtvá se. ZSBROK naproti tomu dává svým příspěvkům - tím, že je postupně dávkuje, šanci, aby se na webu ohřály a upoutaly pozornost. Na druhou stranu příliš rychlá rotace způsobí, že lidé nový příspěvek nestihnou ani zaregistrovat. Nevýhodou (přiznáváme) je skutečnost, že mnohdy dochází k silnějšímu zpožďování a někdy až dlouhým čekacím lhůtám. To je ale daň za plynulost provozu a stálou aktuálnost. ZSBROK je v tak dobré kondici, že jeho sklady mnohdy praskají ve švech. Ve frontě (třeba nyní) čekají příspěvky až na měsíc dopředu. ZSBROK má tedy dokonale vyprodáno! To jen podtruhuje sílu tohoto webu. 182

184 (ukázka např. z poslední neděle , takto to bývá velmi často) Malá poznámka k videotvorbě ZSBROK filmu. Zkušenost je taková, že více lidí se raději podívá na tzv. individuální videa. Př. jedna tanečnice mívá řádově vyšší stahovanost než třeba vystoupení skupiny dětí v družině. Přičiny mají psychologické pozadí a zde bohužel není prostor pro detailnější rozbor. Člověka zajímá člověk, a 183

185 ne lidi. Více napoví graf (klikni...) - text pokračuje dále pod grafem... Z hlediska struktury návštěvníků lze konstatovat, že jejich hlavní těžiště tvoří nepochybně maminky a o něco více žáci prvního stupně. Je pravda, že ZSBROK je po obsahové stránce hodně praktický, že je orientován výrazně i na "všední den". ZSBROK nepreferuje politiku "adrenalinu" a pseudoatraktivity. ZSBROK tedy není 184

186 úplně dobrým místem pro ty, kteří nechtějí problémy, chtějí se jen bavit a nečinně odpočívat. Naší cílovou skupinou a největším odběratelem je tedy mladá, aktivní, pečlivá a zodpovědná maminka, která se nebojí otevřít web, jenž ji "zasype úkoly". Maminka, která pochopila posun doby a to, že se ona ani její dítě už postupné a všeprostupující elektronizaci mnoha sfér do konce života nevyhne. Taková maminka chápe, že to, co dříve řešila přes papír, už bude výlučně v počítačích a už jen hledá způsoby, jak se novému trendu co nejlépe a nejrychleji přizpůsobit. Rozumné maminky neutrácejí síly v zápasech, které nemůžou vyhrát, ale raději uspořenou energii investují do maximálního přizpůsobení nové situaci. Z hlediska času má ZSBROK dvě velké vlny své návštěvnosti. První vrcholí odpoledne ve 14:00 a druhá nejsilnější vlna začíná v podvečer v 18:00 - vrcholí v 19:00 hodin - a zvolna začíná klesat od 20:00 hod. (Více graf nahoře...) 185

187 V 19:00-20:00 dosahuje ZSBROK nyní už pravidelně denně cca. 20 lidí on-line, což jsou opravdu úctyhodná čísla. Zjistili jsme, že začal fungovat velmi pevný a masivní stereotyp. Lidé si prostě už zvykli zapnout ZSBROK právě v tuto dobu. Pozoruhodné je rovněž i to, jak jsou tyto vlny pravidelné. (Zvyk je železná košile.) Dokonce ani výkyvy počasí výrazněji tyto již zažité stereotypy neovlivní (čísla jsou téměř stejná). Rozhoduje tedy čas a den. Podle toho se už dnes dá s určitou mírou přesnosti předvídat, kolik lidí na ZSBROK zavítá. Na návštěvnost nemá podle našich zjištění (bohužel) vliv ani kvalita a pracnost konkrétních příspěvků. Př. pokud ZSBROK vydá mimořádně pracný příspěvek (např. některý ze ZSBROK filmů), návštěvnost se tím výrazněji nezvedne. Na druhou stranu masivní přísun lidí na ZSBROK neustane v době špičky (kolem 19:00 hodiny) jen proto, že je tam "obyčejný příspěvek". Velmi podobobně se totiž chovají i diváci celoplošných televizí, kteří také ze zvyku zapínají televizi kolem 19:00 na 186

188 zprávy. Např. vysoká grafická úroveň ZSBROKu je příjemnou, nicméně nadstavbou její obsahové základny. Shrnuto: Mezi návštěvností a pracností obsahu neplatí přímá úměra, rozhoduje míra potřebnosti dané informace. POZNÁMKA: STEJNÉ JE TO I U CENY VÝROBKU, KTEROU NEURČUJE JEHO "PRACNOST ČI VHODNOST", ALE VÝLUČNĚ STAV POPTÁVKY A NABÍDKY NA OTEVŘENÉM TRHU. Je pravda, že výraznějšího uplatnění na ZSBROKu dosáhli ti, kteří jsou aktivnější a cílevědomější. Definičním znakem této skupiny žáků je výraznější individualismus, který ZSBROK myšlenkově podporuje a jako základní paradigma hájí. ZSBROK je si vědom rizik mechanické distributivní "slepé" spravedlnosti, která nezohledňuje míru osobní iniciativy a zásluh konkrétního žadatele či zájemce. Spravedlnost rozdělující požitky i břemena by se měla koukat na to, kdo před ní stojí. Pozor - řečené samozřejmě neplatí pro spravedlnost "soudící" - ta musí být rovná vždy a priorně. 187

189 Přirovnáme-li dramaturgii ZSBROKU k celoplošným televizím, pak můžeme konstatovat, že se nejvíce přibližuje kultuře a politice širokospektrální veřejnoprávní České televize, konkrétně jejího prvního programu. ZSBROK svým obsahem tak stojí někde uprostřed výlučně intelektuálních ambic (např. ČT2) a programově všelidového bulváru typu Novy. Základním krédem je původní tvorba, což je prvek, který jinde prakticky nenajdete, protože jde o věc časově i organizačně dosti náročnou. Jinde jsou weby totiž jen derivátem ostatních činností, u nás je diametrální rozdíl v tom, že se jedná naopak o epicentrum. Viz věta: "Co u nás není na ZSBROKU, pravděpodobně není..." Tuto skutečnost dokladuje veselý výrok jedné žákyně 6. třídy, jež k nám dorazila z jiné bruntálské školy..."já ani nevěděla, že má bývalá škola nějaký web měla..." U nás nikdo takový neexistuje. Zatímco jinde je vztah žáků, rodičů a učitelů k webu podobný vztahu k vánočnímu stromku, jenž se coby ozdoba objeví jednou do roka, my přistupujeme ke svému webu jako hajný k lesu, ve kterém bydlí a který má rád. 188

190 Kolik věcí dnes bereme jako samozřejmost, kolik věcí tu před ZSBROKem nebylo? Není tím míněno jen to technické - (od suplování po počasí...), ale došlo ke změně postojů evoluční cestou - k proměně některých vzorců chování - tedy k dalekosáhlým pozitivním a zdravým změnám v osobnostech našich žáků. I my, co jsme základní školu končili v půli devadesátých let (1995), jsme si nedovedli představit, že by třeba naše spolužačky - jakkoliv šikovné a nadané - měly takovou míru nejen kvalitní prezentace, ale rovněž i osobní odvahy k mediálnímu vystupování. K čemu hodiny dřela balet, když to pak vidělo pár lidí? Tehdejší možnosti byly v tomto ohledu mizivé. ZSBROK tak vizualizuje, kóduje do obrazů a filmů celou generaci žáků a její činy zachovává budoucnosti. V tomto smyslu se jedná o revoluční zvrat, který bude dovršen a absolutizován aktivací ELKY. Ale přiznejeme si, že ani dnes to není všude zdaleka samozřejmé. Existují prudké "regionální rozdíly". My patříme k těm šťastnějším, neboť opravdu žijeme ve webovém Švýcarsku, jehož hodnotu oceníme v momentě, kdy se přestěhujeme. Jak se loajalita k 189

191 ZSBROKU projevuje v obrazech se můžete podívat např. tady... V mnoha lidech, kteří se na ZSBROKU objevili, se následkem toho probudilo dříve netušené sebevědomí. Dokázali, že se umějí chovat profesionálně. Uspěli. Zvládli zakázku a mnozí po právu vydělali = dosáhli uznání a všeobecné známosti. Ukázali sobě i druhým, že to jde, že to zvládli. A najednou jde vidět, kolik lidí u nás umí pěkných věcí. Kdyby nebyl ZSBROK, tak to určitě tolik lidí vědět nebude a možná, že ne i sám aktér. Informační napojení školy a rodičů je díky ZSBROKU bezprecedentní. Nářky nad poklesem "živé" komunikace jsou daleko více mýtem a nepochopením než realitou. Kdo upřímně stojí o osobní komunikaci s vyučujícím, ten si ji také vyhledá. Jednoduše řečeno: ZSBROK dodal mnohým velkou odvahu k individálním vystoupením a osobním tvůrčím činům. Učinil takové jednání běžným a normálním. 190

192 Tiše dodáváme, že nic z toho ještě před rokem 2006 neplatilo. ZSBROK podpořil pozitivní vybočení z řady. Iniciativa se na ZSBROKU vyplácí, což mnozí už pochopili ke svému i budoucímu užitku. Prolomil psychologické bariéry a odhalil skryté poklady našich lidí, nastala volná neregulovaná hra tvůrčích sil, aktivace sociálního kapitálu. V tomto smyslu představuje ZSBROK nositele již hmatatelné společenské změny (implicitní mentální transformace v referenčním rámci* našich žáků, rodičů a učitelů). Proto hovoříme o ZSBROKu jako o průsečíku společenských a technických disciplín, který se stává sociálním subjektem s reálným normotvorným vlivem. * Pojem referenční rámec užíváme pro veškeré vnímání, cítění, hodnoty a zkušenosti člověka. Jde o jeho svět, jak on ho vnímá, a nikoli jak ho vidí kdokoli jiný. Na závěr jen některé vysloveně technické údaje: - nejvíce lidí k nám přichází přes Seznam.cz - Internet Explorer používá 61% našich návštěvníků, 191

193 Mozillu pak 23%, Operu 11% - zbytek připadá na ostatní prohlížeče - Operační systém Windows užívá 98% - ZSBROK sledují i ze zahraničí, i když v neporovnatelně menší míře. Kromě české domény také (v květnu 2010) USA, Anglie, Francie, Slovensko, Polsko - videa byla hledána v případech. - ZSBROK k dnešnímu dni vytvořil článků. (Některé jsou skryté či odstraněné). Nejvíce jich vzniklo v roce 2007 (konkrétně 395 článků), rok 2008 (323 článků), rok 2006 (78 článků), vznik 24. září reálný rozběh od listopadu 2006), rok 2009 (256 článků). V roce 2010 zavedl ZSBROK praxi článků každý druhý den. - ZSBROK uveřejnil 153 videí (k ). Nejvíce jich vzniklo v roce 2008 (61). - Na ZSBROKU je uloženo hodně přes fotografií. - Nejvyšší dosažená denní návštěvnost v tomto roce 2010 byla na ZSBROKU 22. března 2010 a to 685 přístupů. (ZSBROK tehdy uvolnil rozhovor se Zdeňkem Izerem). - ZSBROK disponuje úložištěm 75 GB na profesionálním webhostingu Web4u.cz, který je napojen na pateřní síť. 192

194 - ZSBROK je organizován do tzv. "divizí", nejnáročnější je "ZSBROK film" a největší bude připravovaný divizní konglomerát "ZSBROK ELKA". Pracuje horizontálně, řízen je vertikálně. Mgr. David Pizur, vedení ZSBROKU 193

195 MILÁ ČTVERKO ŠKOLNÍ ČASOPIS ČTVERKA VYDÁVÁ SVÉ 30. ČÍSLO Milá ČTVERKO, narodila ses v září 2002 a brzy oslavíš své osmé narozeniny. Měl jsem tu čest být u tvých úplně prvních krůčků a pomalu ti pomáhat do života. Sama víš, že ne vždy to bylo jednoduché. Vždy jsem stál o to, abys byla nejenom pěkná, ale také přemýšlivá. Rozhodně nejsi tuctová slečna. Tvá duše je pestrá. Umíš pobavit i poučit. Jsi svému čtenáři věrná. Máš už svůj styl i noblesu. Byly ti tři roky, když tě převzali noví tatínci. Všechny znám, jsou to dobří lidé. 194

196 Máš velikého bráchu (ZSBROK), byť je o čtyři léta mladší, roste jako z vody a je s ním nepoměrně více starostí. Už proto na tebe vzpomínám tak rád. Rád ti pomůžu, kdykoliv budeš potřebovat. Však víš, že ti dodnes často píšu. Jsi šikovná, mile upovídaná a elegantní. Už jsi nás o tom přesvědčila 30 krát. Přeji ti mnoho dobrého a spoustu inteligentních nápadníků (čtenářů). Mgr. David Pizur, spoluzakladatel a první šéfredaktor ČTVERKY (v letech ) (červen 2010) 195

197 CO NÁM PŘINESLA ELKA Dne 4. září 2010 (v sobotu) v 15:57 hod. byla na pokyn vedení ZSBROKU oficiálně spuštěna ELKA. Tímto slavnostním okamžikem bylo dovršeno rok a půl trvající přípravné období naší elektronické žákovské knížky. První rozhodnutí o zrodu ELKY padlo 19.břzna Jejími architekty a rodiči jsou Mgr. David Pizur a Ing. Radek Vala. ELKA se tvořila za významné podpory vedení školy v čele s panem Janem Zaoralem a paní Inkou Novotnou. Za to jim patří upřímné poděkování. ELKA je dceřinou společností mateřského ZSBROKU a je jeho 196

198 podřízenou integrální součástí. ELKA se coby největší satelit ZSBROKU připojila téměř přesně 4 roky po jeho vzniku ( ). V čem spočívá největší změna? Před ELKOU ovládal pomyslný padající most mezi rodičem a školou výlučně žák. Této výsady si byl dobře vědom a užíval jí často pochopitelně ve svůj prospěch. On rozhodoval, které informace ze školy rodičům pustí a které ne. Žák byl vlastně celé věky jediným vykladačem toho, co se ve škole děje. Rodič jiný zdroj ani fyzicky neměl. Revoluční obrat ELKY tkví právě v tomto bodě. Padací most mezi školou a rodičem se změnil v dálnici, kterou už nelze účelově blokovat. Informační monopol žáka padl. Tím se rodičům (a učitelům) otevřely dříve netušené možnosti. Konečně jsou díky ELCE přímo u zdroje. V konečném součtu ale samozřejmě vyhrává žák, protože oba tábory, které se upřímně snaží, aby on prosperoval, (tj. jeho učitelé a rodiče), mají na sebe tzv. přímou linku, kterou už konečně nikdo neruší a nezkresluje. Klasická papírová žákovská knížka tak u nás 30. června 2010 vydechla naposledy. Na otázku: Co bylo ve škole?, se nejčastěji odpovídalo: Nic:.. Dnes už 197

199 to neplatí. Dnes je tu teta ELKA, která všechno vykecá. ELKA přinesla objektivní zlepšení zejména v oblasti domácích úkolů. Ty se konečně začínají plnit. Přibyl totiž další kontrolor. Rodič. Má také absolutní přehled o známkách a rychleji může reagovat na případné výkyvy v prospěchu. Obrovskou úlevou pro unavené maminky bude také možnost vidět návrh známek, konečně nemusí stát kilometrové fronty na třídních schůzkách a v ušetřeném čase mohou jít třeba do cukrárny. ELKA byla drtinou většinou rodičů přijata mimořádně kladně. Velmi si ji pochvalují. To je dobře. Lidé vědí, co je pro ně dobré. ELKA znamená opravdu historický systémový průlom, je nositelkou jedné z největších a nejdůležitějších sociálních proměn v dějinách této školy. (říjen 2010) 198

200 JSOU MODERNÍ TECHNOLOGIE HROBAŘEM LIDSKÉ KOMUNIKACE? Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tento pravdivý výrok padl v jednom českém filmu. Máme tedy svět, ve kterém se počítače a komunikační technologie prosazují s děsivou silou a mohutností. To nelze popřít. Na druhou stranu rostou obavy, zda nezvoní umíráček lidskému slovu, té pravé živé mezilidské komunikaci. Je nutno chápat i tyto názory, snažit se jim porozumět. Ovšem je třeba říci, že jsme možná trochu v zajetí určitých navyklých klišé a poněkud snadných frází. Pokud vydržíte a nespokojíte se s myšlenkově nenáročným, ale pohodlným vzorcem počítače (internet) = zánik slova, možná budete sami překvapeni, co zjistíte. Když se ztratíte v horách a zraníte se, zachrání vás mobil. Poté, co se vaše dítě opozdí, vybuchne ve vás určitě sopka strachu. Zavolá-li ale potomek, že se jen zdrží u kamaráda, máte ušetřeny kilometry nervů děkujete mobilu. Na klábosivou romantiku není v takových momentech prostě čas ani nálada. Je to technika, která nás naopak neskutečně rychle spojuje a mnohdy doslova zachraňuje. 199

201 Znáte snad někoho, kdo na přímou výzvu tebe jsem dlouho neviděl, zastav se, popovídáme si jen odsekne ne, nezlob se, radši si to napíšeme na Skypu. Viděli jste snad někde kamarádky, jak si v cukrárně povídají u kafíčka mobilem či si mejlují? Pokud někomu píší zprávu, vždy jen tomu, s kým by se jinak nesetkaly. Praxe je (naštěstí) jiná. Kdy tedy vlastně používáme ty ďábelské technologie všechny ty internety? V případech, kdy prostě běžná (slovní) komunikace není 200

202 možná nebo neúměrně drahá či neefektivní. Až budete mít dceru v USA, budete děkovat nebesům, že máte internet a Skype a že ji můžete slyšet alespoň takto. Takže jakýpak úbytek (ohrožení) komunikace? Opak je pravda! Kdo chce a prahne po živém slovu, najde si ho vždycky! Žádný internet ho v tom neomezí. Požitek z mluveného slova mu prostě nevezmete tím, že mu postavíte další komunikační most. Ignoranta zase nerozmluvíte. Ubývá prý čtenářů. Zeptejte se nakladatelů. Podívejte se na (nudné) statistiky. Nikdy se nevydávalo a neprodávalo takové množství knih jako v našich časech. Právě naopak! Žijeme v době komunikační exploze. Pravda, mění se její formy, svět je mnohem pestřejší, máme více alternativ, což opravdu odpovídá postmoderní realitě. Je třeba ale vidět, že jedna forma komunikace nevylučuje druhou, jen jí účelně doplňuje. Člověk je tvor zatraceně mazaný a chytrý. Jedná pragmaticky a vždy tak, aby maximalizoval svůj prospěch. Lidé intuitivně volí ten druh komunikace, který jim aktuálně vyhovuje nejvíce. Když si budete chtít popovídat se sympatickým člověk, nebudete to přece řešit esemeskami. Nebavilo by vás to. Prostě proto, že je to příliš emočně a sociálně chudé. Když ale potřebuje rychle odložit schůzku s člověkem, který je bůhvíkde, jinou 201

203 možnost ani nemáte. A teď pozor! Kdyby nebylo techniky, taková komunikace by nikdy nebyla! Nula! Tedy závěr: moderní komunikační technologie komunikací v globále minimální přičítají (ne-li rovnou násobí), neodečítají ji. Je třeba vidět pravdu, svět už jiný nebude a elektronizace našich životů je vlastně teprve spíše v počátcích. Nebojme se jí, je hodná a nekouše, dobře nám slouží a sloužit bude. (29. listopadu 2010) 202

204 STŮL Tak třeba stůl. Ano, právě ten, který vám stojí v kuchyni. Proti svému ležérnímu bratrovi v obýváku připomíná spíše chudého příbuzného. Možná není tak načančaný. Zato bývá téměř u všeho důležitého. Vše se vlastně točí kolem něj, a pokud se v rodině řeší něco opravdu zásadního, je u toho, nebo spíš vy u něho. Může připomáhat letiště, z něhož každé ráno odlétají jednotlivý členové rodiny na různé světové strany. Řízením letového provozu bývají pověřeny zpravidla maminky. Právě na stůl dodávají důležité palivo, kterému ony však říkají jídlo. Jeden moudrý pán řekl, že mnohá přátelství jsou pevná možná jen proto, že nebylo mnoho příležitostí je pokazit. Kdo ví. O našem čtyřnohém příteli ze dřeva to zdá se neplatí. Stůl v kuchyni to je tedy určitá jistota starého dobrého přítele. Můžete se o něj opřít. Je rovný, stejně jako jeho charakter. Všimněte si, že kuchyňský stůl bývá taktní, málokdy něco komentuje. Většinou mlčí. Alespoň taková je má dosavadní zkušenost. Nenadává a to ani 203

205 tehdy, když ho nechtěně opaříte rozlitým čajem, což se stává po čertech často. Smažeme to., navrhuje často dobrácky na usmířenou a vy jdete pro utěrku a skutečně pokorně uklidíte to, co jste si u něj nadrobili. A je zase dobře. Jede se dál. Stůl je prostě velkorysý. Je stabilnější než mi lidé. Nevím proč, možná proto, že má přece jen o ty dvě nohy navíc. Jen si nemyslete, on nás má za ty roky dobře přečtené, vždyť už jsme se u něj něco naseděli. Jak si každý panečku hlídá to své místečko! Jak si ho předchází! Běda tomu, kdo by nám ho zasedl. A stůl? Jen se tiše usmívá. Zná nás jak své rohy. V jeho paměti je zapsáno neskutečně mnoho z rodinných dějin. Naše výhra, že není klábosivý typ. Odehrávaly se u něj tragédie i komedie, dny všední i výjimečné. Je srdcem domova. Až si na něj znovu sesednete, budete u něj jíst, číst si či jen tak povídat, položte na něj na vteřinku svou ruku na znamení, že o něm víte, že ho máte také rádi. (březen 2011) 204

206 NE, NE TEĎ JE DOBŘE Slyšíme to často. Jo, dřív, to bývaly časy, to byli lidi na sebe ještě slušní. A ne jako teď. Už Jan Werich k tomu poznamenal: Ono je to s lidskou pamětí ošidné, člověk má přirozenou touhu zapomenout na to ošklivé a nepěkné a v paměti mu pak zůstává jen to dobré a on si pak myslí, že staré časy nebyly ošklivé, i když mnohdy opravdu byly. V dobách, kdy se lidé v kloboucích uctivě zdravili na ulicích, ve školách panovala kázeň jako řemen a člověk se takříkajíc nebál vyjít večer na ulici, umíraly tisíce lidí ve válkách a koncentrácích. Když už žasneme nad zdvořilostí doby Vlasty Buriana, je dobré vědět, že za kulisami této slušné doby žili někteří lidé v opravdové (a dnes nepředstavitelné) bídě. Ano, kriminalita byla určitě menší, leccos však bylo mnohem drsnější a syrovější. Dnes v roce 2011 uvidíme určitě víc sprostých drzounů, kteří nepustí babičku v tramvaji sednout, ale ani jednoho Hitlera, Stalina či Gottwalda. Našim vládcům jde už jen o peníze, ti minulí usilovali ale přímo o naše životy. Dnes bezostyšně vykřikují žáci v lavicích, to dřív opravdu nebylo, ale zase vykřikoval lid na náměstích, 205

207 chtěl likvidovat jednou rasy, podruhé společenské třídy. Co je horší? Evropa se hádá o míru integrace, ale už na sebe nestřílí. Nadáváme na zdražování másla. Ještě před šedesáti lety to nikoho netrápilo. Máslo buď nebylo, nebo jen na příděl. Mručíme nad nenasytností našich současných politiků, která ve skutečnosti nikoho na životě a zdraví neohrožuje, ale ještě nedávno se stavěly pomníky diktátorům skutečným vrahům. Reálné Zlo my naštěstí už neprožíváme, bylo produktem staré dobré doby, právě té doby, o které si myslíme, že byla slušnější a kultivovanější. 206

208 Dnes se denně hádáme o práci, o peníze, o větší či menší kousek žvance. Řešíme slevy, nájmy, půjčky, kariéry, důchody, éčka v jídle. Člověk v minulosti řešil, jestli vůbec přežije, zda se vůbec nají. Našim starostem by se občan žijící v první polovině 20. století vysmál. Novinky roku 2011 informují o myších v obchodech a blížících se bouřkách. Když je četl on, strašily ho seznamy zastřelených a zatčených sousedů. Ne, dnešek určitě není horší. Staré dobré časy nikdy nebyly vlastně tak dobré, jak si často nostalgicky namlouváme. Ne, teď je dobře. (červen 2011) 207

209 ZDRAVÝM SELSKÝM ROZUMEM PROTI ČERTŮM Na některé věci opravdu stačí zdravý selský rozum. Člověk nemusí mít zrovna univerzitu, aby chápal, že nic na světě není zadarmo. Myslíte si, že vás cizí člověk bude vysekávat z vašich problémů a nic za to nebude chtít? Proč by to proboha dělal? Kde jste slyšeli, že někdo stojí o to, aby zrovna vy jste získali bezprostředně nějakou výhodu? Vy někoho takového znáte? Někteří lidé bohužel takovým nesmyslům bohužel věří. Sladký jed reklamy je mocný. Inzerát typu Výhodná půjčka. Schází vám peníze? Pomůžeme vám. Půjčíme každému Oddlužíme vás. Jsou jako mor. Rovnou to palte! Pamatujte, že nikdo cizí vám nikdy pomáhat nebude. Skvělá finta, jak vás oblbnout. Oni vědí, že tonoucí se i stébla chytá. Nikdo nebude živit konkurenci. Půjčka je totiž vždy nevýhodná. Žádná dobrá půjčka neexistuje. Nevěřte snadným, bezpracným a pohodlným řešením. (To platí pro peníze i jídlo a vlastně pro všechno). Je to sice zkratka, ale rovnou do pekla. Upisujete se čertu. Žití na dluhu znamená ztrátu osobní svobody. Stanete se otroky a nevolníky. Půjčujete 208

210 si stejně vlastně sami od sebe budete splácet své vlastní peníze navýšené mnohdy o ďábelský úrok. Přemýšlejte, buďte trpěliví, nechtějte všechno hned, žijte v souladu se svým příjmem, pracujte, šetřete, nezáviďte bohatým, získáte minimálně duševní klid. Společnosti nabízející rychlé půjčky, to jsou vlastně novodobí čerti, kteří vám sice s úsměvem splní přání hned a na lusknutí prstu, ale rozhodně to pro vás nebude výhodné. To si pište! Všechno draze zaplatíte a bude vás to bolet. Buďme ale upřímní sami k sobě. Nehledejme tradičně chybu u jiných. Buďme přísní na sebe. Kdo je vinen? Ten, kdo nabízí zlo, nebo ten kdo se do něj žene? Reklama chce prodat a neptá se, kolik zla napáchá. S tím musíte počítat. Nesmíte se nechat zblbnout. Chybují ti, kteří těm blábolům o bezpracných řešeních a skvělých nabídkách věří. Je to stejné jako s hubnutím. Žádná zázračná pilulka z televize nepomůže. Řešení je jednodušší, než si myslíte, ale bolí víc. Nesmí se zkrátka tolik jíst a hodně se hýbat. Jezdit autem po městě typu Bruntál je skoro zločin (páchaný na osobním zdraví a peněžence). Výtah vám pomůže, když vlečete nahoru tašky, ale jinak ho neobtěžuje a seznamte se se schody. Otázka, zda budu jezdit výtahem, nebo chodit pěšky, není totiž otázkou času, ale otázkou vůle. To stačí. 209

211 Nevymlouvat se. Přestat s alibistickými řečmi o nedostatku času. Pokud ho nemám, musím si jej udělat. Půlhodinku na pohyb za den si najde téměř každý. Málo se ví, že pohyb je více v hlavě než v nohách. Je to záležitost psychiky. Den je dlouhý. Chce to jen chtít. Ještě malá odbočka: Stejné je to s chemií v jídle. Člověk se snaží vysloveně zlomit vaz přírodě jen proto, aby vydělal. Kupte si normální poctivý rohlík od pekaře. Ráno je křupavý, čerstvý, večer už gumový. Za pár dní bude plesnivý. Jak je to možné, že rohlík v obalu voní jak slečna v drogerii a je vláčný pomalu čtvrt roku? Prohlédněte si dobře jablíčko u vás na zahrádce je malé, má stroupky, pomačkané. Porovnejte s tím, co vidíte na pultech řetězců to nejsou jablka, to je módní přehlídka vyleštěných krasavic Miss ovoce a zelenina. Ano, tomu se říká dokonalost. Výrobci se neradi chlubí tím, že jejich produkty před tím prochází chemickým salónem krásy. Různých krásek je plný internet, v regálech obchodů je přeci nepotřebujeme. Tam nám stačí jen poctivé a zdravé jídlo. Éčka v jídle, to je vlastně převlečená lidská drzost, zpupnost, výsměch přírodě. Tam, kde si to lidé příliš ulehčují, příliš hamouní, touží po výrazné nezasloužené chuti, tam se jim to vrátí. Tělo a příroda si to nenechá líbit a vrátí nám to i s úroky. Bohužel mnoho z nás u regálů 210

212 v supermarketech stále ještě upřednostňuje cenu před kvalitou. Ráj v puse za pár kaček udělá skutečně jen chemie. Chemický masox je fakt levnější než kvalitní maso. Kdyby chemií (éčky) nasáklé potraviny a výrobky odmítl spotřebitel v masovém měřítku, výrobce by se musel prostě přizpůsobit. Zatím vesele vydělávají na naší lenosti a krátkozrakém skrblictví. Naše budoucí zdravotní problémy už oni řešit samozřejmě nebudou. Už mají vyděláno. Pokud budeme dál kupovat produkty chemických laboratoří a ne normální poctivé jídlo, jaké měli naši předkové, nic se nezmění. Sortiment se nám zúží. Ano, bude možná dražší, nevydrží tak dlouho, nebude tak načančané, ale bude to jídlo a ne periodická soustava prvků. Je to vážně na nás. Ale zpátky k penězům. Kdo padá do dluhové pasti nejčastěji? Ti, kteří neumí počítat a omezit svou nabubřelou spotřebu. Ti, kteří si neumí poručit a chtějí něco, na co prostě nemají peníze. Protože dobře se vydělává zejména na hloupých a neinformovaných lidech bohužel. Bohatý a chytrý takovou blbost neudělá. A ještě něco! Nebuďte líní číst zejména smlouvy! Pokud něčemu nerozumíte, nestyďte se a nechte si poradit. Určitě se vám to vyplatí. Je třeba zdůraznit, že řeč je v první ředě o tzv. spotřebitelských půjčkách. Nehovoříme o úvěrech na byt 211

213 či vzdělání. To jsou svého druhu investice a ty budete určitě řešit s bankou. Ta je seriózní a nehrozí, že by vás sedřela z kůže. Jenomže ta se nebaví s každým. Je vybíravá. Když vás banka odmítne, ví proč. Z jejího pohledu jste příliš chudý, nemáte na budoucí splátky. Když vám ve spořitelně nepůjčí, tak vás (paradoxně) chrání před dluhovou pastí. Musíte to zkrátka řešit jinak. Pokud praštíte dveřmi a zkusíte to u lidí z letáků, máte zaděláno na problém. Uvažujte přece! Jdete žádat o půjčku a jeden se důsledně pídí po vašich příjmech (= banka) a druhému je to na první pohled jedno. Vy sami byste snad půjčili prvnímu žebrákovi, který vás o to požádá? A přesto jsou společnosti (a jedinci), které přesně toto inzerují. Jak je to možné? Rozdíl je v tom, že seriózní bankovní dům má zájem jen o váš úrok, vaše prosperita je v jejich zájmu, protože jen tak dostanou své peníze zpátky. Chtějí, abyste žili. Lichváři z inzerátů o půjčkách na telefon se však přímo třepou na vaši první chybu, na vaše první nesplácení, protože vás na pokutách oberou i o ten poslední kousíček majetku, který ještě máte. Už když vám půjčují, počítají s tím, že nesplatíte, že při prvním škobrtnutí na vás skočí jak dravec na kořist. 212

214 Lidé se často ptají. Jak se v té změti vyznat? Kdo mě chce ožebračit a kdo jen na mně vydělat. Člověk nemusí být zrovna finanční analytik. Stačí používat zdravý selský rozum. Ten nám přece říká, že nic v životě není zadarmo, že nám těžko někdo cizí bude dobrácky pomáhat z našich problémů. Zdravý selský rozum přece chápe, že nemůžu utratit víc, než vydělám, a že když na něco nemám (a není to životně důležité), že si musím nechat zajít chuť. Tam, kde vítězí rozum, nemají čerti dobré živobytí. Není to zas tak složité. (leden 2012) 213

215 ZSBROK SE O SVÉ OBYVATELE STARÁ... Představte si ZSBROK jako velké webové město, kde každá jeho městská čtvrť se specializuje na jednu činnost. Spektrum služeb, jež ZSBROK poskytuje svým "obyvatelům", je opravdu široké. Protože ZSBROK využíváme denně - takříkajíc v něm bydlíme - možná si už ani neuvědomujeme, kolik toho má na starosti, jak neuvěřitelně velká je už jeho agenda. 214

216 Tedy jen stručně a zjednodušeně si přibližmě 6 jeho částí - jde o tzv. "satelitní soustavu". ZSBROK je vlastně už v podstatě konglomerátní masmédium. ZSBROK zpravodajství - Je to nejstarší část ZSBROKU, která vás téměř denně informuje o novinkách ve škole, zde je jeho žurnalistické, novinářské centrum. Kromě toho archivuje dokumenty, historii, úspěchy a práce žáků, seznamuje cizince s naší školou, poskytuje kontakty, v jeho archivech odpočívá školní časopis a seznam knih školní knihovny, zobrazuje kompletní rozvrhy, vyrábí ankety či fotoankety atd. Pro zajímavost: Je zde článků a tisíce fotografií. ZSBROK elka - Největší "dcera" ZSBROKU, kterou mnozí mylně považují za samostatné město. Je to ale stejné, jakobyste tvrdili, že nepojedete do Prahy, ale na Žižkov. ELKA je tedy jen jednou ze čtvrtí ZSBROKU, byť je tak velká, že samostatné město asi už připomíná, to je pravda. Obstarává obrovské množství především správní agendy (známky, návrhy známek, úkoly, vzkazy, peníze, 215

217 plánování, suplování, omluvenky, rezervace, statistiky). ELKA řídí stovky účtů a provádí stovky operací denně. (Jen pro ilustraci, např. v běžný den čtvrtek ELKA odbavila více jak 800 vstupů lidí.) Za zmínku stojí, že je to také naše "exportní, vývozní komodita", jež se úspěšně prodává i v "zahraničí" (tj. i v jiných školách)... ZSBROK jídelna - Čtvrť "kuchařská" - tady se starají o to, abyste věděli, co budete jíst a mohli si vybrat. Možná by vás překvapilo, jak čilý panuje ruch i zde, jak lidé často mění svou volbu. To vše systém ZSBROKU vidí a zpracovává. ZSBROK film - Jedná se o "filmařskou divizi", o takový náš malý Barrandov. Žáci tady produkují a tvoří své vlastní minifilmy. Je to zóna tvůrčích a aktivních lidí, umělecká základna naší původní tvorby. Málo se ví, že je to jedna z "nejdražších" částí ZSBROKU. Produkce ZSBROK filmu je totiž hodně náročná na čas, technologie, lidské i materiální zdroje. Výsledkem jsou desítky videoprací. Do toho se málokterému webu chce. 216

218 Proto vlastních filmových videí jinde moc nevidíte. Podobná tvůrčí studia si mohou dovolit spíše až větší a silnější webová média s velkým zázemím. ZSBROK patří mezi "televize", které budou původní dětskou tvorbu i nadále rozvíjet a podporovat. ZSBROK počasí - tady se denně dozvíte kompletní meteorologický servis (včetně záznamu webkamery). Informace jsou přesně z našeho místa žití, tedy z Bruntálu, kde máme svá měřící čidla. ZSBROK docházka - řeší kompletní agendu docházky našich zaměstnanců. ZSBROK vnitřní správa - "mozek celé aglomerace". Tady se lidé už nedostanou, neboť jde o jeho neveřejnou, implicitní část. Je to taková centrála, řekněme "magistrát" celého webového velkoměsta. Z tohoto centra se vše řídí, třídí, analyzuje, plánuje a projektuje. To všechno dohromady je ZSBROK. 217

219 ZSBROK se kontinuálně vyvíjí - už 5 a půl let ( ). Neustále se snažíme, abyste s ním byli spokojeni. Sledujeme vaše potřeby. Vaše chování a zvyky na ZSBROKU pečlivě monitorujeme a přizpůsobujeme tomu naše budoucí plány. Pohyb lidí na webu totiž není zdaleka tak anonymní, jak si mnozí myslí. Podívejte se např. na návštěvy podle hodin - z grafu vyplývá, že nejvíce lidí "valí" na web (leden 2012) kolem 15:00 hod. a poté v 17:00 hod. Z našich rozborů vyplývá, že ZSBROK má ve své kategorii mimořádně vysokou návštěvnost (i v rámci celé České republiky) a nadprůměrně věrné návštěvníky. Čas, který u nás stráví, je také vyšší, než je obvyklé u webů této kategorie. Je jasné, že nikdy nevyhovíme všem, ale skutečně se snažíme se o maximum možného. Poznámka: Průměrná denní návštěvnost k činí 716 přístupů. 218

220 ZSBROK se svým charakterem a filosofií řízení blíží veřejnoprávní a širokospektrální České televizi, médiu veřejné služby. Děkuji za dlouholetou podporu vedení školy, všem svým spolupracovníkům a kolegům, kteří se svou aktivitou na rozvoji našeho média podíleli a stále podílejí. Našim návštěvníkům přeji, aby jim ZSBROK i nadále sloužil a pomáhal. Mgr. David Pizur, vedení ZSBROKU (leden 2012) 219

221 O KRUTOSTECH DNEŠNÍ SVOBODY 9. března 2012 vyšla na internetu zpráva o panu Petrovi z Čech (elektrikář, 39 let) který se rozhodl prodat svoji vlastní ledvinu. Je totiž zoufale zadlužený a jeho pětičlenné rodině chce banka vzít střechu nad hlavou. Bojí se, že skončí na ulici. Diskutující pod článkem opět nezklamali. Exploze rozhořčení nad darebnými politiky, kteří (jako vždy) prý za všechno můžou. Kdo se ovšem na tuto osobní tragédii podívá střízlivějšíma očima, uvidí klubíčko naivity a špatných rozhodnutí, za která si může tento pán více méně sám. Začal podnikat, nabral si velké úvěry, jenomže se objevili mezi zákazníky i podvodníci a soukolí hrůzy se začalo roztáčet. Smůla se jim lepila na paty a k tomu všemu mladí manželé kdesi havarovali. Obě auta byla v kaput. Měsíčně měli přitom splácet ,- Kč. Zkusme jedno. Pojďme na chviličku zapomenout, že existují zlí politici, kteří můžou za všechny naše vlastní trable a odpovězme si na otázku: Opravdu potřebovala 220

222 rodina pana Petra dvě auta? Opravdu věřili, že budou moci splácet ,- měsíčně? Nechtěl náhodou pan Petr svým podnikáním jen rychle a bezpracně zbohatnout? Měl k samostatnému podnikání vůbec schopnosti? Nepřecenil se? Nemít nad sebou šéfa je sice hezké, ale taková živnost má také svá nezanedbatelná rizika. Chce to určitou rvavost, obchodní intuici a obezřetnost. Všechno sice řídím, nikdo o mně nerozhoduje, ale za všechno nesu také stoprocentní odpovědnost, za chyby - i to, že nebudu mít zakázky a tedy ani peníze na zítřejší chleba, je můj problém. Kdo na to nemá, ať raději zůstane zaměstnancem. I podnikat se musí umět. Elektrikář by měl vědět, že práce jednou je, podruhé ne. Obvykle je život jako na houpačce, jednou jsi dole podruhé nahoře. Dobrý hospodář si odkládá do rezervy na horší časy. Pan Petr nebyl ani dobrý hospodář ani obezřetný podnikatel, ale žil si tak, jako by jím byl. Tyto dluhy si neuváženě nasekali na různých úvěrových kartách, které jim všemožně nabízeli. Reklama ale nabízí kdeco. Je na nás, abychom se nedali ošálit. S ,- Kč příjmu a vyučenou manželkou pracující v 221

223 potravinářství si koupili domeček. Za blbost se holt platí. Měli počítat s tím, že takový flám na dluh jednou určitě skončí a přijde hostinský s krvavou účtenkou. Kdyby se nechal zaměstnat, pil vodu, jedl chleba s tvarohem, do práce jezdil na kole a s paní bydlel v malém bytě, ve kterém by seděl jen na takové židli, na kterou si vydělal, nemusel by dnes naříkat a prodávat své orgány. Kamarád jim dohodil jednu firmu, která prý pomáhá se splácením úvěrů s tím, že jemu velmi pomohla a s financemi udělala zázrak. Ano, Bible je skutečně plná zázraků, ale obávám se, že lichváři na podobné věci moc nedají. Pan Petr měl s kamarádem, nabízejícím vzdušené zámky a stolečky prostři se, vyrazit dveře. Proč to neudělal, ví jen on sám. Místo toho začal psát první kapitoly bohužel pravdivého příběhu o sobě samém, příběhu o tom, jak chudák k ještě větší nouzi přišel. Jak může, proboha, někdo tak jasným podvodníkům naletět?!? Samozřejmě, že je to totální nesmysl. Nikdo ti nikdy zadarmo pro tvé modré oči pomáhat nebude! Dluhů tě nikdo nikdy bezbolestně 222

224 nezbaví! Ten, kdo ti to nabízí, tě chce NAOPAK obrat ještě o to poslední, co máš! Kdy už lidi konečně pochopí, že půjčky z letáků jsou jízdenkou do pekla. Milý pan Petr si ovšem od těchto dobrodějů půjčil ,- Kč a jen na úrocích měl do půl roku vrátit ,- Kč. Co s člověkem, který si na splacení hloupých dluhů dobrovolně (ještě hloupěji) půjčí další 223

225 peníze za skoro 200 % roční úrok? Dům mají prázdný. Všechno už totiž po stovkách prodali. Mají tak tak na jídlo pro sebe a své děti. Živoří, protože uvěřili snadným řešením a nepřemýšleli. Co teď? Litovat ho, pomáhat mu, obviňovat lidi kolem, vinit společenský řád? Kdo za tuto finanční, a proto životní tragédii vlastně může? Ono to někdy vypadá, jako by mnozí už dávno prodali nejen ledvinu, ale přímo svůj mozek. Z tohoto příběhu, jakož i tisíců dalších, plyne jedna věta, která definuje soudobý kapitalismus rychleji a srozumitelněji než tuny učených politologických knih: SOUČASNÁ DOBA JE NEMILOSRDNÁ. JE NEMILORDNÁ V TOM, ŽE JEDNÁ S LIDMI, JAKO BY VŠICHNI SI BYLI VĚDOMI DŮSLEDKŮ SVÝCH ČINŮ. Osobně neznám výstižnější popis České republiky a současného systému. Bohužel současné společenské zřízení nepočítá s dospělými dětmi, které jsou dílem 224

226 naivní, dílem hloupé a netrpělivě chtivé všeho hned. V kapitalistickém tržním hospodářství nic není dáno jasně, postmoderní svět říká, že všechno je možné, nic nemá absolutní platnost, co je pravda, to si určuje každý sám. Relativismus non plus ultra. Věk velkých a všeplatných idejí skončil. Svět se atomizoval, určitě znepřehlednil, roztříštil do tisíců nabídek, postojů, skutečností. Svoboda je možnost alternativy, která má ovšem své zákonité důsledky. Právě toto mnozí podcenili či rovnou nepochopili. Lidé (zejména před revolucí) byli zvyklí věřit státu, zaměstnavateli, televizi, novinám. O nic se vlastně nestarali. Věřili, protože to bylo svým způsobem i pohodlné. Dnes je to jinak. Je tu souboj pravd. Dřív to byl umělý stojatý rybník. Dnes je to dravá neregulovaná řeka. Musíme se alespoň snažit analyzovat a filtrovat to, co nám může prospět a co nás může ohrozit. Koho to nebaví, stává se otrokem svého vykladače, svého překladatele současného světa. Ten logicky jeho slabosti a lenosti využívá ve svůj prospěch, ať už je to poskytovatel rychlých půjček, politik, obchodník či kdokoliv jiný. Lidé se ovšem sami dostávají do role manipulované figurky. 225

227 Když někdo řekne: Tomuto světu nerozumím, ale učit se ho nechci a nebudu, řekni mi o něm něco, udělej to za mě, odevzdávám se pak dobrovolně do rukou někoho, kdo mi ho teda vyloží samozřejmě po svém a ke svému užitku. On se někdo o mě postará. To není možné s tím se musí něco udělat. Pravda je ovšem taková, že se nikdo o tebe nepostará, státu jsi ukradený, všechno je na tobě! (Žádný pan SE není jsi jen TY). Dnes si můžu rozhodovat sám o sobě jako nikdy v dějinách, ale každé mé rozhodnutí má nějaký dopad, před kterým mě už tatíček stát neochrání. Tatíček není! Například mnozí mladí lidé nevěří, že stát dopustí, aby v důchodu neměli z čeho žít. Pokud si ovšem nebudou platit sociální pojištění a penzijní připojištění, pokud budou pracovat načerno, nebudou mít důchody, ale žebračenky. Stát už dneska nezajímá, že je někdo nezodpovědný dnešní stát (pro některé bohužel) už dávno nevnímá své občany jako nezodpovědná děcka. Předpokládá, že každý má rozum a bude se chovat 226

228 odpovědně. (A to je ta šílenost dneška). Průšvih je v tom, že ho každý prostě nemá. A co pak s ním, že? Kdo z těch, kteří dnes nadávají po hospodách na politiky, si přečetl alespoň letmo jejich volební program? Je zajímavé, že si rádi volíme barvu auta, oblečení, jídla atd., ale když máme zvolit někoho, kdo nám bude vládnout čtyři roky, kašleme na to. Není pravda, že dnes politici dělají něco jiného, než říkali před volbami v roce Dělají přesně to, co měli v programu. Jenže pravda je taková, že ho lidé jednoduše nečetli a dnes se hrozně diví. Volili podle ksichtíku, nebyli ochotni věnovat čas názorovým tezím politických stran a teď už jen soptí. A to se děje často. Je třeba dívat se také za fasádu věcí a dějů. Lidé jsou nešťastní ze žalostné kvality potravin v supermarketech. Což je však sami nevyžadujeme, když jediné, co nás zajímá je cena, cena a pro změnu zase cena? Nedivme se, že nám obchodník jen vyhoví. My určujeme, co bude v regálech. Němec upřednostňuje kvalitu, má tedy kvalitu. Že jíme blafy, je jen naše vina. Svou zuřivostí po slevách jsme si ty chemické kejdy sami vydupali. Zákon poptávky a nabídky nic víc. Obchodníkovi je jedno, zda 227

229 prodává nejlevnější či nejkvalitnější potravinu, chce jen prodat. Rozhoduje zákazník. Musíme být k sobě upřímní a vidět, co předcházelo čemu. Za totalitních režimů nacistů či komunistů jste trpěli často bez vlastního přičinění. Lidé byli pronásledováni za něco, co ze své podstaty ani nemohli ovlivnit (např. původ rasový či sociální). Komunisti nedali lidem svobodu, ale rodiny (jako je ta Petrova) tak i chránili, protože by jim nikdy ani neumožnili takto hluboko spadnout. Dnešní doba je úplně jiná. Všem je všechno jedno. Dělej si, co chceš, říkej si, co chceš, živ se, čím chceš znič se, jak chceš Rozumíme si? Dnes má každý úplně svobodnou volbu prosperity, ale i zkázy. Nikdo tě K NIČEMU NENUTÍ, ale taky ti nepomůže. Dnešní dobu si představte jako vysokou skálu, pod kterou je mohutný, příkrý sráz. Komunisti na jejím okraji raději postavili zátarasy, lidé se mohli dolů jen dívat. Někteří snili o tom, jako by to bylo skočit dolů Dnes už tam bezpečnostní ploty nejsou, kapitalismus a individualismus je ve jménu svobody volby strhl. Skočit 228

230 dolů ze skály může dnes úplně každý. Jeden tak ale učiní promyšleně a se znalostí věci s padákem a druhý bez něj Prožitek z volného pádu mají oba stejný, liší se však v dopadu Jeden se zabije, druhý krásně proletí Nemáš nohy? Nemáš ruce? Nevadí! Nemáš hlavu? Vadí! Jen na chvíli vypneš mozek a probudíš se nahý pod mostem. Každý tě oškube. Dnešní doba je na bednu svoboda nahrává chytrým, mazaným a bije hloupé, naivní a pohodlné. Neříkám, je-li to správné či ne, ale je to tak. My musíme vycházet z toho, co je a ne z toho, jaké by to mělo (či mohlo) být. Řečnění nemá smysl. Daří se těm, kteří pochopí systém, ať už se týká jakékoliv oblasti lidské činnosti. Profitují ti, kteří umí odlišit podstatné od nepodstatného. To je dnes komplikované. Nejde to mnohdy jasně vidět. Chce to úsilí a intelekt. Tato doba je o (zdánlivých) detailech a jejich správné analýze. Těch drobností se smrtícími dopady jsou ovšem tisíce. A to je namáhavé. Musíme se k pravdě pročíst, doslova probít. Bývá obalena obranným valem různých zájmů. Neboť jak známo ďábel jest ukryt v detailu. Když to dělat nebudeme, pak se nelze divit, že 229

231 se s námi děje něco, co se nám nelíbí. Musíš myslet, musíš myslet na každém kroku. Nikdo to za tebe neudělá. Než něco podepíšeš, než něco koupíš, než se pro něco rozhodneš. Musíš se zajímat, hlídat, ověřovat, uvažovat. Je to každodenní chumelenice větších či menších rozhodnutí, za které neseš ovšem totální odpovědnost JENOM TY SÁM! Plané výmluvy na zkaženost politiky, světa a všech okolo ještě nikomu nikdy nepomohly. Tržní kapitalismus je nemilosrdný vychovatel. Mladým, kteří řádí jak urvaní ze špagátu, brzy dojdou peníze, tedy i dech. Zaměstnání, podnikání, nutnost se otáčet, porážet dravou konkurenci, uživit se, zaplatit byt to je zatraceně rychle zklidní. Naučí je to, co mnozí ještě neumí, ovládat se. Kapitalismus, kde si nikdo není jist zítřkem, jim velmi rychle vytluče z hlavy všechna uličnictví. Bleskem přijdou na to, že za blbosti a flákačství je nikdo platit nebude. 230

232 DNES UŽ TĚ NIKDO PŘED TVÝMI VLASTNÍMI CHYBAMI NEOCHRÁNÍ!!! (březen 2012) 231

233 NĚMECKO JE DOBRÝ SOUSED Jen několik málo poznámek. Nechci mluvit o Německu minulosti, o Německu agresivním, útočném, zuřícím, o státu brutálním tak, že nám Čechům šlo doslova o život. Němci jsou velkým, inteligentním a pracovitým národem. Spáchali však jedno téměř neodčinitelné zlo. Umožnili psychopatické zrůdě zvané Hitler, aby je kdysi vedl. Německo zaplatilo za Hitlera tvrdou a spravedlivou daň, když jej Sověti uzemnili Stalinovou ocelovou pěstí. Německo se ale poučilo. Zpytuje svědomí, cudně klopí zrak. Svoji sílu a energii poslušně svázalo a dalo k dispozici celé Evropě. Omezilo samo sebe v obavě ze své moci. Evropská unie je jeho a francouzským dítětem. Nebýt Německa, není unie. Je hlavním motorem evropské integrace. Němci neskutečně dřou a šetří. Je to národ zodpovědných, chytrých a svědomitých lidí. Své pracné přebytky solidárně posílají na líný Jih (viz maňána Řecko) či kleptomanií stižený Východ. Sotva setřou pot z čela, už je tu další řada prosebníků o jejich peníze. Les natažených rukou od Aše 232

234 233

235 až po Bukurešť. Když taktně špitnou, že by Řekové mohli alespoň trošku šetřit, když už si na to nevydělali sami, v Athénách jim vynadají do nacistů. Liknavé Řecko dnes plive na to jediné dobračisko, které je ještě ochotno jim půjčit. Soukromé společnosti už Řeky odepsaly dávno. Pořád nechápou, že řecký mejdan skončil. Když Němci posílají svá eura naším směrem, téměř prosí, abychom to alespoň nerozkradli. Přesto dál sypou dělají to téměř pokorně a tiše, snad ještě stále cítí, že mají co splácet. Jenže toho nelze zneužívat donekonečna. Německo je takový bohatý tatíček se špatným svědomím, kterého rozmazlené a flákačské státy jižní Evropy zneužívají. Němec je tvrdý, ale férový partner. Na rozdíl od Francouzů se nebál dát Čechům práci, rozdělit se. Ví, že jsme sice zatraceně ureptaní, ale ve výsledku pracovití a šikovní. Brbleme, ale makáme. My to vyrobíme, Němci zabalí a prodají Číně nebo Indii. Německo je schopno (na rozdíl od jiných zemí) vyvážet i mimo země EU. Z toho profituje přímo náš národ. Krevní oběh hospodářství řídí banky, tím výrazně ovlivňují i na naše všední životy. 234

236 Věděli jste, že 95% našich bank je v rukou zahraničních vlastníků? Např. největší česká banka - Česká spořitelna - patří rakouské finanční skupině. Se Západem jsme prostě neuvěřitelně srostlí. Jízdní řád našich současných životů stanovují masové úvěry a hypotéky naše obojky. Skáčeme, jak banky pískají, protože nemůžeme jinak. Jsou to úvěry, co nás žene, hlídá a zkázňuje víc než samopal či cenzura. Takže kdo vlastně vyhrál studenou válku? Kapitál je mocnější než zbraně. K ovládnutí státu přeci nepotřebujete divizi, úplně stačí devizy. Nezdá se to, ale nemít Německo za zády, bylo by v Čechách, mnohem, mnohem hůř. Věřte tomu! Padne-li Německo, bude v Čechách zle! Podraz se zlem se zabydleli spíše na Východě. Než se možná rozzlobíte nad troufalostí této věty, odpovězte sami sobě ale upřímně kde se budete bát o svůj kufr více v Košicích, nebo v Mnichově? Etika se u nás nenosí a východněji už teprve ne. Ne, Němci nás učí tvrdě, přesně pracovat a šetřit, jsou v tomto nesmlouvaví. Německo je tvrdý šéf, ale hodný, slušný táta. Ta protestantská etika je v nich. Východňáři (Moskvou 235

237 počínaje) nás naučili jen krčit se, případně kličkovat před bičem cara či soudruha nerozhodovaly schopnosti, ale jen patolízalská ochota sloužit. Poslušnost byla víc než práce. Východ nikdy nestál o jedince, o jeho individualitu. Proto taky zkrachoval ekonomicky, a proto politicky. Stál jen o poslušnost, jakkoliv blbou a neschopnou. Západ tvrdě vymáhá osobní výkon, zakládá si na jedinečnosti každého z nás, proto vyhrál ekonomicky, politicky a nakonec i vojensky. Západ v čele s Německem je už dokonale nasycený, proto je už i slušný a klidný. Východ je stále ale ještě hladový, tak je i neurvalý a člověku nebezpečný. Najezený k prasknutí a břichatý pantáta vám neublíží (Západ), u vyhladovělého a otrhaného chudáka bych tak klidný nebyl (Východ). (červen 2012) 236

238 237

239 fotografováno v prosinci 2012 Učitelský deníček Mgr. David Pizur Kniha byla vydána v prosinci roku 2012, na její grafické podobě se podíleli Mgr. David Pizur, Monika Dvořáková a Marek Dorazil. Monika Dvořáková, 20 let, hlavní editorka této knihy 238

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto

(pozn. autora: lidé, kteří jsou označeni rámečkem, přežili) 446 - Petr Ginz) viz. vlastní foto !" #$ #%"!& Památníku Terezín převzato (č... /+ 01 1 '#( ) #%"!&* + (č. 596!( # #%"!&, (č.968 2 B / 2 2 3 4viz. Lagus, ?@

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Jsou okamžiky, kdy dlouze vyhráváš, pak štěstí se přikloní na moji stranu, možná jen, že mi ve hře šanci dáváš, kterou jinde tak snadno nedostanu...

Jsou okamžiky, kdy dlouze vyhráváš, pak štěstí se přikloní na moji stranu, možná jen, že mi ve hře šanci dáváš, kterou jinde tak snadno nedostanu... 1. Hrajeme spolu tu partii podivnou zase, bez figurek na šachovnici žlutohnědé, bez vnímání prostoru v prázdném čase, červenají při ní tváře pře tím tak bledé... Nehrajeme na remízu, ale na vyhrání, jen

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty (2. 6. 2013)

Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty (2. 6. 2013) Prosím Dovol mi dotknout se myšlenkou Tvého ticha, vnořit se do barev Tvých a tóny prstů s Tebou tvořit duhové mosty do S T Ř E D U (2. 6. 2013) Sami a spolu nahoru dolu ve zpěvu ptáků v zrcátku mraků

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček.

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. JE Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem. Je takové mlčení,

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE

MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE MANUÁL ŠŤASTNÉHO RODIČE VAŠE PRVNÍ LOUČENÍ Pokud jste se rozhodli, že nastal čas, aby Vaše dítě začalo objevovat nový svět a kamarády ve školce, potom si o tom s dítětem povídejte. Vysvětlete mu, že ve

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Evidenční číslo materiálu: 63 Autor: Mgr. Petra Elblová Datum: 15.12.2011 Ročník: 7. Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Vzdělávací obor: Český jazyk Tematický okruh:

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

Typické výchovné procesy v rodině

Typické výchovné procesy v rodině Třetí kapitola Typické výchovné procesy v rodině Jestliže chcete někoho milovat, naučte se nejprve odpouštět. A. V. Vampilov Nyní se podíváme na třetí překážku na cestě k rodinnému štěstí, která spočívá

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

Foliáš z Fornostu. Toulky

Foliáš z Fornostu. Toulky Foliáš z Fornostu Toulky Poutník I Byl večer, už zavřela se vrátka a jakýs poutník zpíval písničku. Ta slova zdála se být sladká, ale mužíček smutněl trošičku. Kousek dál v prachu cesty kráčí on, malý

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit,

Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, TAJEMSTVÍ PŘITAŽLIVOSTI SRDCE Přitažlivost Proč se mnoho lidí nemůže náklonnosti takřka ubránit, zatímco jiní o lásku usilují? Proč vás určitý typ muže nebo ženy skoro magicky přitahuje a jiný, ačkoli

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU...

MODLI SE TO NEJTĚŽŠÍ JE ZA SVOU SMRT SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... MODLI SE ZA SVOU SMRT TO NEJTĚŽŠÍ JE SPRÁVNĚ ZEMŘÍT. JE TO ZKOUŠKA, JÍŽ NIKDO NEUNIKNE. MODLI SE O SÍLU PRO TUTO ZKOUŠKU... Dag Hammarskjöld (1905-1961) švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

Jaroslav Seifert - Nobelova cena za literaturu 1984

Jaroslav Seifert - Nobelova cena za literaturu 1984 Jaroslav Seifert - Nobelova cena za literaturu 1984 Město v slzách (1921) - představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí - proletářská poezie Děti

Více

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Co by se kovbojkám stávat nemělo Kamila Nováková Vydavatelství Hölzelová Eva Text Kamila Nováková Tvorba obálky René Vaněk Ilustrace Martina Aulehlová

Více

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou

Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 Jindřiška Šindlerová Projdi se mnou edice Knihovnicka.cz Tribun EU 2008 KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šindlerová, Jindřiška

Více

3. Kousky veršů (Poupata)

3. Kousky veršů (Poupata) 1. esta poslední kapky (Poupata) mi mi 1. Sklenici vína dolej nám, ó, Pane, mi mi dokud tam na dně něco zbejvá, Pane, nebudem vědět o těle, duše se vínem umeje, nebudem bdít a nebudem spát, ó, Pane. 2.

Více

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh

5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 5 + 1 věc, kterou potřebuje každý dobrý marketingový příběh 2014 Michal Garšic Tato publikace, ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována, ani poskytována třetím osobám. Také nesmí být šířena

Více

Význam ochrany přírody

Význam ochrany přírody Význam ochrany přírody 1. Velký, protože příroda představuje podmínky pro náš život a představuje přirozenou krásu pro náš duševní život. 2. Na světě nejsme sami, žijí s námi i jiné živočišné a rostlinné

Více

Kamila a Petr Kopsovi. Jak se krotí tygr. Knížka pro děti, rodiče i pedagogy

Kamila a Petr Kopsovi. Jak se krotí tygr. Knížka pro děti, rodiče i pedagogy Kamila a Petr Kopsovi Jak se krotí tygr Knížka pro děti, rodiče i pedagogy Edika Brno 2015 KDYŽ CHCI ZKROTIT TYGRA, MUSÍM HO NEJPRVE POZNAT Krotitel tygrů Chci se stát kvalifikovaným krotitelem tygrů!

Více

Vítám Tě na Červené Lhotě!

Vítám Tě na Červené Lhotě! Vítám Tě na Červené Lhotě! Jmenuju se Anton a jsem tu po staletí už komorníkem. Někteří z mých pánů se sice zpočátku podivovali mým způsobům, ale nakonec všichni pochopili, že na vodním zámku si lepšího

Více

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky Škaredá středa Středa svatého týdne, říká se jí také škaredá středa. Proč? Máme před očima Jidáše, jednoho z dvanácti apoštolů, jak se domlouvá s farizeji. Na čem? Farizejové se rozhodli Ježíše zahubit.

Více

Alison Gross Am G C E7 Am G C Dm E7 1. Když zapadlo slunce a vkradla se noc a v šedivých mracích se ztrácel den, Am G C E7 Am G Am a když síly zla ve tmě převzaly moc, tu Alison Gross vyšla z hradu ven.

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI

PROČ A JAK SE MODLIT MÁME JISTOTU, KŘÍŽOVOU CESTU? ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI PROČ A JAK SE MODLIT KŘÍŽOVOU CESTU? (zpracováno podle Vojtěcha Kodeta) MÁME JISTOTU, ŽE NA ŽIVOT NEJSME SAMI Již dva tisíce let nás posiluje jistota víry, že na život nejsme sami. Těsně před svým návratem

Více

Modlitební řetěz 5. 4. 19. 4. 2009-04-13. Svědectví od Martina Gregora: Modleme se upřímě, bez povinnosti, Bůh

Modlitební řetěz 5. 4. 19. 4. 2009-04-13. Svědectví od Martina Gregora: Modleme se upřímě, bez povinnosti, Bůh Modlitební řetěz 5. 4. 19. 4. 2009-04-13 Svědectví od Martina Gregora: Modleme se upřímě, bez povinnosti, Bůh nás miluje takové, jací jsme. Je mnoho projevů modliteb, podstatné je, aby byly v upřímnosti.

Více

Pastorale. Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20. Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv

Pastorale. Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20. Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv Pastorale Vánoční evagelium podle Lukáše 2,1-20 Pro dva lesni rohy, varhany, flétnu, recitaci a sborový zpěv Hudba: Bohdan Mikolášek Liturgie: Jana Mikolášková Nebojte se! Liturgická vánoční slavnost pořad:

Více

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém f r a n z k a f k a Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce

Více

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007

OSTRUZINY.cz. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 OSTRUZINY.cz Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz ZÁŘÍ 2007 1. Dole...nahoře (od LUKiO) 2. Tajemství (od Zorik von Masimo) 3. Linnéa (od otazník) 4. Dopravní modlitbička (od Lizzzie) 5. Definice lásky (od

Více

TEST - JSEM SÁM SEBOU?

TEST - JSEM SÁM SEBOU? BÝT SÁM SEBOU Být sám sebou, znamená zjistit a naplňovat svůj smysl života, ten opravdový, po kterém vnitřně toužíte. Někteří lidé ani nevědí, co je jejich smyslem života a je pro ně velice těžké ho definovat.

Více

Cesta života / Cesta lásky

Cesta života / Cesta lásky Kudy do nebe Cesta života / Cesta lásky Cesta života Smyslem života není jen někam jít. Chceme-li, aby náš život měl smysl, je třeba mít cíl, který stojí za to, abychom kvůli němu občas museli překonat

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Píšete dětem černé puntíky, když něco zapomenou? Nebo jim dáváte jiný trest?

Píšete dětem černé puntíky, když něco zapomenou? Nebo jim dáváte jiný trest? Rozhovor s... Zajímá nás i to, co se děje na prvním stupni. Proto jsme vyzpovídali paní učitelku Janásovou a paní učitelku Drštičkovou. Chtěli jsme hlavně vědět, jak se daří jim a jejich prvňáčkům. PANÍ

Více

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009

OSTRUŽINY. Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009 OSTRUŽINY Žebříček TOP 10 básní z PSANCI.cz SRPEN 2009 1. BÁSNÍCI (od puero) 2. Sonáta pro srpnový večer (od Verena) 3. Ve vaně (od milancholik) 4. (M.) Vzkaz lásky (od ivkaja) 5. Ach, vodo (od nostalgik)

Více

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ PŘÍNOS K ROZVOJI OSOBNOSTI ŽÁKA PODLE RVP ZV: poskytuje žákům základní znalosti o různých etnických a kulturních skupinách v české a evropské společnosti; rozvíjí dovednost orientovat se v pluralitní společnosti

Více

ŽALM 23,4A JAN ASSZONYI. SCB BRNO - KOUNICOVA Jan Asszonyi 2015_051 04 Ž23 - Rokle stínu smrti.docx 4. 10. 2015

ŽALM 23,4A JAN ASSZONYI. SCB BRNO - KOUNICOVA Jan Asszonyi 2015_051 04 Ž23 - Rokle stínu smrti.docx 4. 10. 2015 2015 Hospodin vede na různá místa zelené pastvy, stezky spravedlnosti. Po příjemných cestách pomyslel David na cestu roklí stínu smrti. Tam se nebude bát. Ne pro svo odvahu, nýbrž pro přítomnost pastýře.

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Leden 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Beseda s policií.........1 Sportovní dopoledne..........2 INFO ze ZŠ a MŠ v nemocnici..3-4

Více

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 1 Tereza Čierníková GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 2 PROLOG Henry Vans znovu objíždí svět! Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o zemích z celého

Více

Název aktivity Deník malého poseroutky 1

Název aktivity Deník malého poseroutky 1 Název aktivity Deník malého poseroutky 1 Projekt Čtenář Úroveň čtenáře Čtenář-objevitel Dovednost Popis dovednosti Forma aktivity Časová dotace Zhodnocení textu Žák si všímá, jakým způsobem je text vystavěn,

Více

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Určeno pro Sekce Mendelova 2. stupeň ZŠ Základní Předmět Zdravověda Téma

Více

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni

Slovo dětem: Ježíš na svatbě Píseň ze Svítá: S156 Svatba v Káni 1 Vršovice 1.5.2011 Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám na naší společné bohoslužbě. Na setkání, kde smíme naslouchat Božímu slovu, těšit se z Božího pozvání a děkovat za ně.

Více

PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová

PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová Můžete si myslet, že půjčit si zápalku na ulici je docela jednoduchá věc. Ovšem každý člověk, který to kdy zkusil, vás ujistí, že tak to rozhodně není. A každý

Více

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku

Pierre Franckh. způsobů, jak najít lásku Pierre Franckh 21 způsobů, jak najít lásku Důležité upozornění: Rady uveřejněné v této knížce byly autorem a nakladatelstvím pečlivě zpracovány a prověřeny, nemůže však za ně být převzata jakákoliv záruka.

Více

Jak to, že jsou vykopávky pravěkých lidí, když první lidé byli Adam a Eva? Sabina, 10 let. Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929)

Jak to, že jsou vykopávky pravěkých lidí, když první lidé byli Adam a Eva? Sabina, 10 let. Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929) Dr. phil. Jiřina Prekopová (*1929) Jsem psycholožka, učitelka a také spisovatelka, protože jsem napsala 25 knih, které byly přeloženy do 25 jazyků. Pomáhám dětem, které to mají složité se svými rodiči,

Více

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika 1 2 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství Eroika 3 Blanka Kubešová, 2008 Eroika, 2008 ISBN 978-80-86337-74-6 4 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství 5 6 7 mámě 8 krajino dětství, chtěl bych se k

Více

Můj pohled pozorování

Můj pohled pozorování Můj pohled pozorování Přemysl Vřeský Veselí nad Moravou 2013 Ájurvédská Instituce Dhanvantri, Praha ÚVOD Jmenuji se Přemysl Vřeský a ukončil jsem druhý ročník studia Ajurvédské instituce Dhanvantri obor

Více

Máme únor, a tak. Orgie.

Máme únor, a tak. Orgie. 50 FOTOVIDEO ÚNOR 2015 PRAXE / Máme únor, a tak Orgie. PETR JAN JURAČKA www.juracka.eu juracka@natur.cuni.cz www.facebook.com/petrjanjuracka Ne, nebudu se na ty fotky koukat. Zaplatit si zájezd do Afriky,

Více

MĚSÍČNÍK UNIČOVSKÉ FARNOSTI Leden 201 2 Ročník 8 Číslo 1

MĚSÍČNÍK UNIČOVSKÉ FARNOSTI Leden 201 2 Ročník 8 Číslo 1 POKOJ VÁM! MĚSÍČNÍK UNIČOVSKÉ FARNOSTI Leden 201 2 Ročník 8 Číslo 1 Tříkrálová sbírka 201 2 V sobotu 7. 1. 201 2, a v některých částech Uničova a okolí již v pátek 6. 1. 201 2, procházely ulicemi města

Více

řecko Text a foto: Michael a Markéta Foktovi Voňavé kadění

řecko Text a foto: Michael a Markéta Foktovi Voňavé kadění téma měsíce řecko Text a foto: Michael a Markéta Foktovi Voňavé kadění Svíčky a kadidlo. Dvě věci, bez kterých si pravoslavný kostel snad ani nelze představit. Obě věci se vyrábějí už po staletí stejným

Více

Erik vypjal hru, upravil si baseballovou čepici a vyrazil dlouhými kroky otevřenou branou dovnitř.

Erik vypjal hru, upravil si baseballovou čepici a vyrazil dlouhými kroky otevřenou branou dovnitř. DŮM ČÍSLO 12076 Tys byl odjakživa hrozný paličák, Dominiku! řekla Tina Erikovi. Nesmysl, jste nějak moc moudrá, paní profesorko Patti! opáčil hbitě Erik. Cha, ona není Patti, ale Erik, zvolala pravá Patti

Více

Jak mluvit s nejmenšími o Bohu?

Jak mluvit s nejmenšími o Bohu? Jak mluvit s nejmenšími o Bohu? Rada č. 1 Pracujme především na sobě, dítě je spolehlivé zrcadlo. Víra dítěte roste jeho účastí na víře rodičů. Malé děti se učí jednoduchým napodobováním a dítě důvěřuje.

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu

Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu Vše, co se dá měřit, se dářídit! Ovšem to, co je pro maximální výkon nezbytné, je jen těžko měřitelné. HRANICE maximálního výkonu Co jsme si připravili Hranice maximálního výkonu Výsledky, úspěch a životní

Více

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal.

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal. Pod Kingstonem Mobil hlasitě zapípal. Jsou lidé, které zapípání mobilu dokáže vážně vyvést z míry. Mohou pak začít splašeně pobíhat, křičet, ohrožovat všechno a všechny ve svém dosahu. Jiní zase začnou

Více

2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy?

2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy? 2 Proč pracovat tam, kde nejsou příjemné kolegiální vztahy? Kolegiální vztahy jsou velmi delikátní záležitost, neboť s kolegy lidé tráví velkou část svého života. Pokud se v týmu vyskytuje někdo negativní,

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Nejlepší prevencí je správný start

Nejlepší prevencí je správný start Nejlepší prevencí je správný start Nejpřirozenější pokračování vývoje po opuštění mámina bříška... Jsem zřejmě středem toho, co je kolem mě! Máma plní všechna moje přání. Učím se porozumět okolí sledováním

Více

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici Kašpárek (Vypravěč) Princ Janči Chůva (Babička) Žába Princezna Janička Král Čert Světnice Vesnice Komnata Podhradí Les Přídavné kulisy: studna Smrk Kašpárek nebo vypravěč: Byl jednou jeden princ. Janči

Více

VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ

VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ NABÍDKA VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ 2015/2016 Dobrý den, rádi bychom Vám představili anotace našich výchovně vzdělávacích programů, které nabízíme v roce 2015/2016. Programy, které Vám nabízíme, jsou

Více

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková

Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Cesta ke hvězdám Oldřiška Zíková Každý si pod pojmem cesta ke hvězdám představí něco jiného. Jeden si bude představovat chodník slávy v Los Angeles, další si sní o své cestě ke hvězdám a někdo úplně jiný

Více

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com

PDF created with pdffactory Pro trial version www.pdffactory.com Ke konci roku jsme vyrazili na dva projektové dny. Ten první se vztahoval k výuce dějepisu. Učili jsme se totiž o pravěku, tak jsme vyrazili do Prahy do Národního muzea, kde probíhala výstava právě k pravěku.

Více

Příprava na start 1: Nefér výhoda?

Příprava na start 1: Nefér výhoda? Příprava na start 1: Nefér výhoda? 29.12.2014 Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se samo se učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů,

Více

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit. KAPITOLA 1 Probudím se s jeho jménem na rtech. Will. Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý. Mou vinou. Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes pražce

Více

VŠEZNÁLKOVY NOVINY č. 1 Třídy 5.B MILÉ DĚTI, po krásných prázdninách jsou tady zase vaše noviny. Vítáme všechny prvňáčky a doufáme, že se vám naše noviny budou líbit. Můžete se těšit na básničku, křížovku,

Více

ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! To není JDI A ČTI SI, ale POJĎ, BUDU TI ČÍST

ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! To není JDI A ČTI SI, ale POJĎ, BUDU TI ČÍST ČTĚME DĚTEM 20 MINUT DENNĚ. KAŽDÝ DEN! Naším cílem je prostřednictvím společného čtení budovat pevné vazby v rodině a podporovat širší přístup dětí a mládeže ke kulturním statkům. Předčítání rozvíjí paměť

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

ADORACE MARIA, MATKA BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ

ADORACE MARIA, MATKA BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ ADORACE MARIA, MATKA BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ Chválená a velebená budiž bez ustání 3x Též Neposkvrněné početí nejblahoslavenější Panny a Matky Boží Marie. Úvod Dn. 1746: Buď veleben, milosrdný Bože, Že ses

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat,

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, opustit všechny své kamarády a začít chodit do nové školy.

Více

Poznáváme dřevěné kostely - část IV

Poznáváme dřevěné kostely - část IV Poznáváme dřevěné kostely - část IV Povídání bych mohla začít slovy klasika Vladislava Vančury "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným". Nečekáme tedy na volný, ale deštivý víkend a vyjíždíme zcela

Více

Televizní expert. Michael Sodomka

Televizní expert. Michael Sodomka Televizní expert Michael Sodomka AKT I Scéna 1 Prázdná hospoda, pouze hospodský stojí za barem, vchází druhý muž, Karlík, míří za hospodským. Nazdar! Čau, Karliku. Moc plno tu teda nemáš. No nemám. Co

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

1. Úvod do vědomého snění

1. Úvod do vědomého snění 1. Úvod do vědomého snění V této kapitole se dočtete: - Co jsou vědomé sny a jaké to je, mít vědomý sen - Jak vám může snová nápověda pomoci rozpoznat, že sníte - Jak je možné, že máte nad sny větší kontrolu,

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy.

Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy. Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy. Ačkoli byl i bez turnaje předem známý vítězný tým, soupeřky se hrdě utkaly s neporazitelnými. Hrály se dvě

Více

Pomáhat lidem s postižením je normální.

Pomáhat lidem s postižením je normální. HELP KLUB, sdružení rodičů a přátel dětí s postižením Pomáhat lidem s postižením je normální. 2014 S úsměvem jde. Jestli jde, nebo jede, o to nejde. Tady jde o úsměv. Pokud budete mít náš kalendář ve své

Více

Kázání, Levice, 25.10.2015. Milost Vám a pokoj od Boha Otce i Pána Ježíše Krista. Amen.

Kázání, Levice, 25.10.2015. Milost Vám a pokoj od Boha Otce i Pána Ježíše Krista. Amen. Kázání, Levice, 25.10.2015 Milost Vám a pokoj od Boha Otce i Pána Ježíše Krista. Amen. Jan 6:14 21 Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: "Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!"

Více

Německý jazyk (rozšířená výuka cizích jazyků)

Německý jazyk (rozšířená výuka cizích jazyků) Oblast Předmět Období Časová dotace Místo realizace Charakteristika předmětu Průřezová témata Další cizí jazyk Německý jazyk (rozšířená výuka cizích jazyků) 6. 9. ročník 3 hodiny týdně třídy, jazykové

Více

www.milionoveimperium.cz

www.milionoveimperium.cz www.milionoveimperium.cz David Kirš, autor Miliónového impéria a EmailAcademy uvádí ebook WEB MILIONÁŘE A KRUH BOHATSTVÍ Tento ebook (dokument) můžete šířit a přeposílat dále, ale pouze jako celek. Není

Více

Vámi vybrané karty 2 / 6

Vámi vybrané karty 2 / 6 Vážený pane Komarek, právě jste si zakoupili Tarot Rozhodnutí, který vám může usnadnit rozhodování v situacích, v nichž se cítíte bezradní. Stojíte na životní křižovatce, nabízí se vám několik různých

Více

Bílý. kámen. 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle)

Bílý. kámen. 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle) kámen Bílý 1. Bílý kámen (P. Lochman, J. rejent / V. Kočandrle, I. Bartošová) 2. Lípo stoletá (V. kočandrla / V. Kočandrle) 3. Poklad ( J. Škorpík / V. Kočandrle, I. Bartošová) 4 Jeskyně (V. Kočandrle,

Více

CZ.1.07/1.4.00/21.1920

CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Reklama, sleva Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_39_14 Tématický celek: Rodina a finance Autor: Mgr. Ivo Šenk Datum

Více