Vývoj volby prezidenta v České republice

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Obor Veřejná správa Katedra ústavního práva a politologie DIPLOMOVÁ PRÁCE Vývoj volby prezidenta v České republice Bc. Tomáš Nečas, DiS. 2012/2013

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Vývoj volby prezidenta v České republice zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2

3 Poděkování: Děkuji vedoucímu práce doc. JUDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za velmi uţitečnou metodickou pomoc, odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytl při zpracování této práce. 3

4 ABSTRAKT Pro svoji diplomovou práci jsem si vybral téma prezidentských voleb, jelikoţ se domnívám, ţe se jedná o zajímavou problematiku a vzhledem k zavedení nového způsobu volby hlavy státu i o aktuální tématiku. V České republice je podle mého názoru úřadu prezidenta republiky přikládán mnohem větší význam, neţ by dle svěřených pravomocí měl mít. Tato skutečnost má dlouhé historické kořeny aţ k prvnímu československému prezidentovi T. G. Masarykovi. Na tuto tradici následně navázal prezident Václav Havel. Rok 2013 přinesl České republice a jejím občanům velkou změnu, jelikoţ proběhly první přímé prezidentské volby. Doposud byla hlava státu vţdy volena parlamentem. Cílem mé diplomové práce je tak poskytnout ucelený náhled na problematiku volby hlavy státu, včetně historického vývoje od roku 1918 a současné nové právní úpravy přímé volby hlavy státu. ABSTRACT For my thesis I chose the theme of the presidential election, because I think that is an interesting topic and due to the introduction of a new method of election of head of state as well as the current theme. In the Czech Republic is, in my opinion, the office of the president attached much more importance than it would under delegated powers should have. This has long historical roots to the first Czechoslovak president T. G. Masaryk. This tradition later continued by president Václav Havel. Year 2013 brought the Czech Republic and its citizens a great change since held its first direct presidential elections. So far, the head of state always elected parliament. The aim of my thesis is to provide a comprehensive view on the issue of choice of heads of state, including the historical development since 1918 and currently new legislation, direct election of the head of state. KLÍČOVÁ SLOVA prezident, výkonná moc, přímé volby, nepřímé volby, ústava, pravomoci, kandidát KEYWORDS president, executive power, direct election, indirect election, constitution, powers, candidate 4

5 Obsah ÚVOD VÝZNAM FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY VE VÝVOJI NAŠÍ STÁTNOSTI Funkce prezidenta republiky podle Prozatímní ústavy z roku Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku Stručný vývoj na Slovensku Funkce prezidenta v období Protektorátu Čechy a Morava Shrnutí Funkce prezidenta republiky v období dočasného státního zřízení Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku Funkce prezidenta republiky podle ústavního zákona z roku Shrnutí Funkce prezidenta republiky v letech 1989 aţ Funkce prezidenta republiky v letech 1993 aţ Obţaloba Václava Klause z velezrady PŘEHLED PREZIDENTSKÝCH VOLEB V NAŠÍ HISTORII Prezidentské volby v letech 1918 aţ Prezidentské volby v letech 1945 a Prezidentské volby v letech 1948 aţ Prezidentské volby v letech 1989 a Prezidentské volby v letech 1993 aţ Prezidentská volba v roce Prezidentská volba v roce Prezidentská volba v roce První volba Druhá volba Prezidentská volba v roce

6 3 PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA V ČESKÉ REPUBLICE Historie přímé volby prezidenta republiky Návrhy do roku Návrhy od roku 2010 aţ k současné podobě přímé volby prezidenta republiky Výhody a nevýhody přímé volby prezidenta republiky Podoba přímé volby prezidenta republiky Způsob přímé volby prezidenta republiky PREZIDENT SLOVENSKÉ REPUBLIKY PREZIDENTSKÁ VOLBA V ROCE Předvolební období Kandidáti na prezidenta České republiky Přehled jednotlivých kandidátů Problémy spojené s registrací některých kandidátů Prezidentská volba První kolo volby prezidenta republiky Druhé kolo volby prezidenta republiky Povolební období stíţnosti k Nejvyššímu správnímu soudu ČR ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENů SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK

7 ÚVOD Pro svoji diplomovou práci jsem si vybral téma Vývoj volby prezidenta v České republice, jelikoţ se domnívám, ţe se jedná o zajímavou problematiku a vzhledem k zavedení nového způsobu volby hlavy státu i o aktuální tématiku. V České republice je podle mého názoru úřadu prezidenta republiky přikládán mnohem větší význam, neţ by dle svěřených pravomocí měl mít. Můţeme se domnívat, ţe toto vychází z masarykovsko havlovské tradice a také z potřeby občanů vzhlíţet s úctou k hlavě státu. První československý prezident přišel se vznikem první Československé republiky, která vznikla v jednom z nejdramatičtějších období novodobých dějin. Jednalo se o období mezi dvěma světovými válkami. Do tohoto období se nesmazatelně vryla osobnost T. G. Masaryka. Na prahu druhého zlomového období v roce 1989 stála pro změnu druhá silná osobnost, a to Václav Havel. Obě osobnosti prezidentů republiky jsou v našich novodobých dějinách nejvýznamnější a zanechali zde nesmazatelné stopy. Jejich odkaz je stále ţivý i po jejich smrti. Pokud jde o způsob volby prezidenta, tento je pro demokratické země velmi důleţitým institutem. Prezident je totiţ chápán jako určitý symbol státu, symbol svrchovanosti rozdílných názorových proudů či symbol vůle a důvěry ve stát. Volba hlavy státu je tedy proces, jehoţ smyslem je tento velice důleţitý post ve státě obsadit vhodnou osobou. Rok 2013 přinesl České republice a jejím občanům velkou změnu, jelikoţ proběhly první přímé prezidentské volby. Doposud byla hlava státu vţdy volena parlamentem a občané na ní nemohli nijak participovat. Jak se blíţil konec funkčního období prezidenta Václava Klause, vyplouvaly na povrch obavy z moţných problémů při parlamentní volbě hlavy státu. Tato situace tak opět oţivila diskuze o zavedení přímé volby hlavy státu, které ostatně probíhaly jiţ od roku Tyto nakonec vyústily ve schválení novely ústavního zákona č. 71/2012 Sb., který zavádí přímou volbu prezidenta republiky. Neopomenutelnou je rovněţ skutečnost, ţe s vývojem politické situace si stále více občanů přálo zavedení přímé volby prezidenta. Občané tak chtěli mít dojem, ţe mohou chod ve státě více ovlivnit. Diplomová práce je rozdělena celkem do pěti hlavních kapitol. 7

8 První kapitola se zabývá významem funkce prezidenta republiky v jednotlivých obdobích našeho státu. Je rozdělena do několika částí, kaţdá část se zabývá funkcemi prezidenta podle jednotlivých Ústav, od Prozatímní ústavy Československé republiky z roku 1918 aţ po Ústavu České republiky z roku Druhá kapitola se věnuje jednotlivým prezidentským volbám, opět počínaje rokem 1918 a zvolením prvního československého prezidenta T. G. Masaryka aţ po poslední nepřímé volby v České republice v roce Třetí kapitola popisuje vývoj v České republice, který nakonec vedl k zavedení přímé volby prezidenta republiky. Postupně jsou zde rozebrány jednotlivé návrhy, které předcházely zavedení přímé volby. Dále je tu pojednáno o samotné přímé volbě prezidenta republiky, o jejích výhodách a nevýhodách, o způsobu přímé volby atd. Čtvrtá kapitola se zabývá postavením prezidenta Slovenské republiky. V této kapitole komparuji právní úpravu tohoto státu s naší právní úpravou. Pátá kapitola se věnuje samotné přímé volbě v roce Postupně je zde rozebráno předvolební období, jednotliví kandidáti a samotný průběh první přímé volby prezidenta v České republice. Cílem mé práce je poskytnout ucelený náhled na problematiku volby hlavy státu, včetně historického vývoje od roku 1918 a současné nové právní úpravy přímé volby hlavy státu. Ke zpracování diplomové práce jsem se rozhodl pouţít metodu analýzy a zpracování teoretických poznatků z odborné literatury, internetových zdrojů a právních předpisů. 8

9 1 VÝZNAM FUNKCE PREZIDENTA REPUBLIKY VE VÝVOJI NAŠÍ STÁTNOSTI 1.1 Funkce prezidenta republiky podle Prozatímní ústavy z roku 1918 Zákon č. 37/1918 Sb. ze dne 13. listopadu 1918 o Prozatímní ústavě upravoval způsob vytváření a kompetence nejvyšších státních orgánů pouze na přechodné období. Funkce prezidenta republiky byla zakotvena v ustanoveních 7 aţ 12 Prozatímní ústavy. Podle Prozatímní ústavy volilo prezidenta republiky Národní shromáţdění dvoutřetinovou většinou hlasů za přítomnosti nejméně dvou třetin poslanců. Spolu s vládou prezident republiky vykonával část výkonné moci, ale neměl moţnost zasahovat do jejího vzniku ani její činnosti. Prezident republiky měl převáţně reprezentativní úlohu a z hlediska politického měl poměrně slabé postavení s velice omezenými pravomocemi. Důvodem, proč tomu tak bylo, byla častá nepřítomnost tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka v Československu. Prozatímní ústava totiţ počítala s dlouhodobějším působením prezidenta v zahraničí, výkon prezidentských pravomocí byl v této době svěřen vládě. Na prezidentovy vládní úkony se vyţadovala kontrasignace příslušného zodpovědného člena vlády. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění měl prezident republiky právo vrátit schválený zákon na přehodnocení, a to do 8 dnů. Pokud však Národní rada trvala na svém původním usnesení, zákon musel být vyhlášen. 1 Prozatímní ústava byla novelizována zákonem č. 271/1919 Sb., který značně rozšířil okruh pravomocí prezidenta republiky. Pravomoci prezidenta republiky byly posíleny jednak ve vztahu k vládě, kdyţ mu nově náleţelo právo jmenovat a odvolat členy vlády. Rovněţ měl právo být přítomný na schůzích vlády, předsedat jim, vyţadovat si od vlády a jejích jednotlivých členů zprávy. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění prezident republiky podával zprávy o stavu republiky a doporučoval opatření, která pokládal za účelná. Zakotvena také byla funkce náměstka prezidenta republiky, který měl prezidenta republiky zastupovat v případě nemoci trvající déle 1 HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN S

10 neţ jeden měsíc. Tento úřad byl přechodný a trval jen během překáţky výkonu funkce prezidenta republiky Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1920 Vzorem pro zpracování nové československé ústavy se staly americká ústava, francouzská ústava a ústava německé Výmarské republiky. 3 Pokud jde o úpravu týkající se funkce prezidenta republiky, tak ta byla převáţně inspirována francouzskou úpravou. Definitivní podoba nové Ústavy byla zakotvena v ústavní listině Republiky československé, která byla přijata dne 29. února 1920 jako ústavní zákon č. 121/1920 Sb. s účinností ode dne 6. března Postavení prezidenta upravovala Hlava III. s názvem Moc vládní a výkonná, konkrétně ustanovení 56 aţ 69. Dle Ústavy mohl být za prezidenta republiky zvolen kaţdý občan Československé republiky, který byl volitelný do Poslanecké sněmovny, dosáhl věku 35 let a byl zvolen Národním shromáţděním třípětinovou většinou hlasů přítomných poslanců při přítomnosti nadpoloviční většiny celkového počtu členů Poslanecké sněmovny i Senátu. Pokud by po dvou kolech volby nebyl známý vítězný kandidát, konala by se uţší volba, do které by postoupili ti kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů. Volební období trvalo 7 let, přičemţ prezidentem republiky mohla být osoba zvolena nejvíce ve dvou po sobě následujících volebních obdobích. Přímo v Ústavě bylo uvedeno, ţe toto omezení se nevztahovalo na prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Mezi prezidentovy pravomoci patřilo sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, zastupování státu navenek, přijímání a pověřování vyslanců, svolávání, rušení a rozpouštění Národního shromáţdění a podávání zpráv o stavu republiky Národnímu shromáţdění. Prezident republiky disponoval právem veta. 4 Dále prezident republiky jmenoval a odvolával ministry, vyhlašoval válečný stav; válku ovšem mohl vyhlásit pouze po předchozím souhlasu Národního shromáţdění. Na návrh vlády prezident republiky uděloval milosti, dary a peníze z milosti. 2 GROSPIČ, Jiří a Miloš MATULA. K demokratické tradici Československého konstitucionalismu. Právník, 1998, č. 7, S MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN S MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN S

11 Jelikoţ jakýkoliv úkon prezidenta republiky na úseku výkonné a vládní moci potřeboval ke své platnosti spolupodpis zodpovědného člena vlády, je moţné hovořit o tzv. dualistickém principu vládní a výkonné moci. Z výše uvedeného je také patrné, ţe prezident republiky neměl příliš rozsáhlé pravomoci. V této souvislosti se můţeme setkat s názorem, ţe v případě T. G. Masaryka nebylo třeba rozsáhlých pravomocí. Ačkoliv tedy T. G. Masaryk neměl příliš velké ústavní pravomoci, i s nimi dokázal velké věci. 5 Prezident republiky nebyl dle Ústavy odpovědný za výkon svého úřadu; za projevy související s prezidentským úřadem odpovídala vláda. Prezident republiky mohl být trestně stíhaný pouze za vlastizradu. Ze současného úhlu pohledu povaţuji za zajímavou skutečnost, ţe Ústava blíţe neupravovala záleţitosti týkající se kandidatury na prezidenta republiky, i kdyţ nebylo stanoveno, komu patřilo právo navrhovat jednotlivé kandidáty na tuto funkci. Lze předpokládat a skutečně tomu tak bylo, ţe navrhování na funkci prezidenta republiky bylo ponecháno na jednání mezi politickými stranami. Jiţ ve 20. letech 20. století se začaly objevovat názory týkající se změny způsobu volby prezidenta republiky. Z pohledu této práce je významný návrh, který se týkal přímé volby prezidenta republiky lidem; mělo tak dojít k posílení faktické moci a politické prestiţe prezidenta republiky. Nicméně, jak bude patrné i z dalšího textu práce, tento návrh nebyl nikdy realizován. 1.3 Stručný vývoj na Slovensku Vzhledem k vývoji, který panoval v letech 1938 a 1939 v Československu, nemohu opomenout alespoň ve stručnosti zmínit vývoj na Slovensku. Dne 14. března 1939 sněm Slovenské krajiny přijal zákon č. 1/1939 Sb. o samostatném Slovenském státě. Jeho přijetím byla vyhlášena samostatnost Slovenského státu, coţ de facto znamenalo konec existence Československa. Základní ústavní zákon Slovenské republiky č. 185/1939 Sb. byl přijatý sněmem dne 21. července CÍSAŘ, Čestmír. Moji českoslovenští presidenti. 1. vyd. Praha: Slávy dcera, 2006, 134 s. ISBN S HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN S

12 V souladu s Ústavou mohl být za prezidenta republiky zvolen občan Slovenského státu, který byl volitelný do sněmu Slovenské krajiny a dosáhl věku 40 let. Prezidenta republiky volil sněm, přičemţ pro platnost jeho volby se vyţadovala přítomnost dvou třetin všech poslanců a tří pětin většiny přítomných. Pokud ani jeden z kandidátů nebyl zvolen, konalo se druhé kolo volby, do kterého postupovali ti kandidáti, kteří dosáhli v předcházejícím kole volby největšího počtu hlasů. Pro zvolení do funkce prezidenta republiky stačila v tomto kole jiţ prostá většina. V případě, kdy v druhém kole voleb byl počet hlasů stejný, rozhodovalo se losem. 7 Platilo, ţe ta samá osoba mohla být za prezidenta republiky zvolena pouze ve dvou po sobě následujících volebních obdobích, která trvala 7 let. Pravomoci prezidenta republiky byly vymezeny taxativně. Ústava přímo stanovila, ţe všechna vládní a výkonná moc patří vládě, pokud není výslovně vyhrazena prezidentu republiky. Kromě toho prezident republiky zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval diplomatické zástupce, uzavíral mezinárodní smlouvy, vyhlašoval stav branné pohotovosti státu, se souhlasem sněmu vyhlašoval válku a uzavíral mír. Ve vztahu ke sněmu disponoval prezident republiky právem ho svolat a rozpustit, vyhlašoval zasedání sněmu za skončené, podepisoval zákony a disponoval právem veta. Ve vztahu k vládě prezident republiky jmenoval a propouštěl ministry, zúčastňoval se zasedání vlády, státní rady, ţádal o její svolání a těmto institucím také předsedal. Za výkon své funkce nebyl prezident republiky odpovědný; kaţdý prezidentův vládní akt vyţadoval spolupodpis příslušného ministra. Během funkčního období mohla prezidenta republiky trestně stíhat Státní rada na základě obţaloby sněmu pro vlastizradu. 1.4 Funkce prezidenta v období Protektorátu Čechy a Morava Území Protektorátu Čechy a Morava se stalo součástí Německé říše. V průběhu roku 1939 se vytvořila nová struktura orgánů působících v Protektorátu, která se rozdělovala na říšské orgány a autonomní orgány. Říšské orgány byly systémem německé správy a měly rozhodující postavení. V jejich čele stál říšský 7 BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN S

13 protektor, kterého zastupoval státní tajemník. V čele autonomní správy Protektorátu stál státní prezident, jenţ navenek disponoval čestnými právy hlavy státu, ale při výkonu jakékoliv činnosti potřeboval souhlas říšského protektora. 8 Vzhledem k výše uvedenému není moţné státního prezidenta pokládat za hlavu státu. 1.5 Shrnutí Obecně můţeme říci, ţe pro období První republiky (období v letech 1918 aţ 1938) je typické silné postavení prezidenta republiky, a to především ve spojitosti s osobou T. G. Masaryka. Ačkoliv se jeho ústavní postavení a pravomoci příliš nelišily od dnešní hlavy státu, T. G. Masaryk disponoval značným politickým vlivem a rozhodně se nejednalo o příklad pasivního prezidenta republiky, který do politiky nezasahoval. Právě naopak, T. G. Masaryk se velmi aktivně zapojoval do politického dění. Naproti tomu ve Druhé republice (období v letech 1938 aţ 1939) byla výrazná role prezidenta zredukována, kdyţ se z hlavy státu stal pouhý vykonavatel vůle vlády. Prezident měl být jen reprezentativní hlavou státu. 1.6 Funkce prezidenta republiky v období dočasného státního zřízení Dočasné státní československé zřízení bylo vytvořeno v Londýně v červenci roku Skládalo se ze tří orgánů, a to prezidenta republiky, vlády a Státní rady. Prezident republiky byl nejenom právním, ale i politickým základem systému dočasného státního zřízení a nejvýznamnějším orgánem celé soustavy. Významnou úlohu v souvislosti s postavením prezidenta republiky měla myšlenka právní kontinuity, která odmítla existenci tzv. Druhé republiky a změnu státních hranic. Tehdejší prezident republiky Edvard Beneš povaţoval sám sebe za jediného existujícího ústavního činitele předmnichovské státnosti. Jeho abdikace ze dne 5. října 1938 byla neplatná. Ostatní sloţky dočasného státního zřízení mohl proto konstituovat jedině prezident republiky. Prezident republiky disponoval právem ustanovit Státní radu, zároveň jmenoval jejího předsedu, podpředsedy a členy. Státní rada podávala prezidentovi republiky a vládě poradní zprávy v záleţitostech, které si vyţádali. 8 MOSNÝ, Peter. České a slovenské dějiny štátu a práva po roku vyd. Košice: UPJŠ, 1994, 199 s. ISBN S

14 V roce 1945 proběhla jednání o návratu do předválečných poměrů s cílem vytvoření fungujícího právního řádu. Jeho základem bylo obnovení Ústavy z roku 1920, která byla doplněna o dekrety prezidenta republiky Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1948 Hlavní úlohou nově zvoleného ústavodárného Národního shromáţdění bylo schválit novou ústavu; ta byla přijata dne 9. května 1948 jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. 10 Ústava měla jiţ socialistický charakter. Postavení hlavy státu upravovala 3. kapitola v ustanoveních 67 aţ 79. Za prezidenta republiky mohl být zvolen kaţdý občan volitelný do Národního shromáţdění, který dosáhl věku 35 let. Prezidenta republiky volilo Národní shromáţdění. Pro platnost volby se vyţadovala přítomnost nadpoloviční většiny poslanců a nejméně tři pětiny hlasů přítomných poslanců. V souvislosti s volbou platily podmínky inkompatibility, prezident republiky tak nesměl být zároveň členem Národního shromáţdění ani členem vlády. Volební období trvalo 7 let, přičemţ ţádný kandidát nemohl být volený více jak dvakrát za sebou. Prezident republiky zastupoval stát navenek, dojednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy, přijímal a pověřoval velvyslance. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění disponoval právem podepisovat zákony, vracet je s připomínkami, svolávat je, odročovat, rozpouštět a vyhlašovat jeho zasedání za skončené. Prezident republiky podával Národnímu shromáţdění ústní nebo písemné zprávy o stavu republiky a doporučoval mu opatření, která pokládal za účelná a potřebná. Ve vztahu k vládě měl právo být přítomný na jejích schůzích a předsedat jim. Prezident republiky jmenoval předsedu vlády a její ostatní členy a určoval, který člen vlády bude vést příslušné ministerstvo. Dále uděloval vyznamenání, čestné dary a platy, amnestie, odpouštění a zmírnění trestů. Na základě usnesení vlády vyhlašoval válečný stav a na základě rozhodnutí Národního shromáţdění vypovídal válku. K jeho kreačním 9 HUBENÁK, Ladislav. Slovenské a Československé dějiny štátu a práva v rokoch vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 1998, 172 s. ISBN S BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN S

15 pravomocem je moţné zařadit jmenování soudců, vysokoškolských profesorů, důstojníků a jiných státních zaměstnanců. Jakýkoliv úkon prezidenta republiky v oblasti vládní nebo výkonné moci potřeboval ke své platnosti spolupodpis zodpovědného člena vlády. Prezident republiky nebyl z výkonu svého úřadu odpovědný. Za jeho projevy související s prezidentským úřadem odpovídala vláda. Prezidenta republiky bylo moţné stíhat pouze pro vlastizradu. 11 Podíváme-li se na ústavní zakotvení role prezidenta republiky v Ústavě z roku 1948, dospějeme k závěru, ţe nedošlo k výrazným změnám oproti Ústavě z roku 1920, ačkoliv tato Ústava jiţ měla socialistický charakter. Prezidentu republiky totiţ byly ponechány všechny dosavadní pravomoci. 1.8 Funkce prezidenta republiky podle Ústavy z roku 1960 Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky byla přijata dne 11. července Postavení prezidenta republiky upravovala Hlava IV. v ustanoveních článku 61 aţ 65. Prezidentem republiky se mohl stát kaţdý občan, který byl volitelný do Národního shromáţdění. Prezident republiky byl volen Národním shromáţděním jako představitel státní moci a za výkon své funkce odpovídal Národnímu shromáţdění. Z výše uvedeného můţeme odvodit také pravomoc Národního shromáţdění prezidenta republiky odvolat, a to i vzhledem ke skutečnosti, ţe takováto pravomoc v Ústavě výslovně zakotvena nebyla. Ke zvolení kandidáta prezidentem republiky bylo třeba tří pětin hlasů všech poslanců Národního shromáţdění. 12 Pro funkci prezidenta republiky platily poměrně široké podmínky inkompatibility. Prezident republiky nemohl být současně poslancem Národního shromáţdění, Slovenské národní rady, národního výboru nebo členem vlády. V mezinárodních vztazích zastupoval prezident republiky stát navenek, dojednával a ratifikoval mezinárodní smlouvy. Do jeho pravomocí dále patřilo přijímání 11 BARTL, Július. Lexikón slovenských dejin. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1997, 194 s. ISBN S GRÓNSKÝ, Ján. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa. 2. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2002, 266 s. ISBN S

16 a jmenování velvyslanců, vrchní velení ozbrojeným silám, vyhlašování válečného stavu či vypovězení války. Ve vztahu k Národnímu shromáţdění podepisoval zákony a zákonná opatření jeho předsednictva, svolával Národní shromáţdění a prohlašoval jeho zasedání za skončená. Měl právo podávat Národnímu shromáţdění zprávy o stavu republiky, o závaţných politických otázkách, předkládat návrhy potřebných opatření a být přítomný na schůzích Národního shromáţdění. Ve vztahu k vládě jmenoval a odvolával předsedu vlády i její členy a pověřoval je řízením ministerstev a ostatních ústředních orgánů. Kromě výše uvedeného měl prezident republiky ve vztahu k vládě právo být přítomen na schůzích vlády a předsedat jim, vyţadovat si od vlády a jejích jednotlivých členů zprávy a projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které bylo třeba řešit. Ke kreačním pravomocem prezidenta republiky patřilo nejen jmenování předsedy vlády a ostatních členů, ale také jmenování vyšších státních funkcionářů, jmenování a povyšování generálů. Prezident republiky měl právo propůjčovat vyznamenání, udělovat amnestii, zmírňovat tresty a nařizovat, aby se trestní stíhání nezačínalo nebo aby se v něm nepokračovalo. 13 Funkční období prezidenta republiky trvalo 5 let. Na závěr bych ještě rád vyzdvihl skutečnost, ţe na rozdíl od předchozích ústav nebyl v Ústavě z roku 1960 stanovený zákaz znovuzvolení stejné osoby prezidentem republiky po skončení dvou po sobě následujících volebních období. 1.9 Funkce prezidenta republiky podle ústavního zákona z roku 1968 Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o Československé federaci byl přijat dne 27. října 1968 s účinností ode dne 1. ledna Došlo tak k přeměně jednotného Československého státu na sloţený federativní stát. Funkci prezidenta republiky upravovala Hlava IV. Ústavy, a to konkrétně v ustanovení článku 60 aţ 65. Prezidentem republiky mohl být zvolen kaţdý československý občan volitelný za poslance Federálního shromáţdění. Prezidenta republiky volilo Federální shromáţdění, sloţené z České národní rady a Slovenské národní rady, kterému byl také za výkon své funkce prezident odpovědný. 13 MATOUŠEK, Stanislav a Stanislav ZDOBINSKÝ. Štátné právo ČSSR. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1987, 482 s. S

17 Volební období činilo 5 let, přičemţ opět v Ústavě nebylo zakotveno omezení funkčních období hlavy státu. Dále se také rozšířily podmínky inkompatibility. Prezident republiky nemohl být nejen poslancem zastupitelských orgánů a členem vlády, ale ani soudcem. Rozšířila se rovněţ kreační pravomoc prezidenta republiky, kdyţ jmenoval profesory a rektory vysokých škol na návrh příslušných orgánů České a Slovenské republiky, stejně tak jmenoval a povyšoval generály. Ve vztahu k Federálnímu shromáţdění disponoval prezident republiky právem rozpustit jej, pokud nedošlo k rozhodnému usnesení mezi oběma sněmovnami Federálního shromáţdění ani po dohodovacím jednání. Prezident republiky měl právo jmenovat a odvolávat předsedu, místopředsedu a ostatní členy Rady obrany státu. Jako hlavní velitel ozbrojených sil si mohl vyţádat svolání Rady obrany státu, zúčastňovat se jejích schůzí a předsedat jim. Stejně tak měl právo navrhovat Radě obrany státu opatření vhodná pro obranu státu. 14 Prezidenta republiky nebylo moţné trestně stíhat pro jednání spojená s výkonem jeho funkce hlavy státu Shrnutí Ústava z roku 1960 jiţ přinesla úpravy v rozsahu prezidentských pravomocí, a to ve smyslu jejích zúţení, coţ vycházelo ze soudobé politické situace. Prezident republiky byl ve většině případů také vrcholným představitelem KSČ, z čehoţ plynulo, ţe byl především stranickým funkcionářem a teprve potom aţ prezidentem republiky. V tomto politickém reţimu nebylo nutné, aby prezident republiky disponoval velkou autonomií, představa o nadstranickosti role prezidenta republiky zde totiţ byla naprosto potlačena. 14 MATOUŠEK, Stanislav a Stanislav ZDOBINSKÝ. Štátné právo ČSSR. 1. vydání. Bratislava: Obzor, 1987, 482 s. S PALUŠ, Igor, Ludmila SOMOROVÁ, Ladislav OROSZ. Česko Slovenské štátné právo. Košice: UPJŠ, 2002, 210 s. ISBN S

18 1.11 Funkce prezidenta republiky v letech 1989 aţ 1992 V tomto období se děly mnohé změny, ať jiţ hospodářské, ekonomické či společenské, které měly značný vliv na ţivot celé společnosti. Vývoj po tzv. Sametové revoluci měl vést k přijetí nové ústavy, která měla být postavena na demokratických základech. K tomu však nakonec nedošlo; pouze Česká a Slovenská národní rada přijímaly ústavní zákony, které upravovaly situaci v jednotlivých republikách. Za významný zde povaţuji dokument, který předloţil Václav Havel. Jde o návrh ústavy pro Českou a Slovenskou federativní republiku. Ten v Hlavě V. zakotvoval institut prezidenta republiky. Na základě tohoto návrhu měl prezident republiky kreační pravomoci, pravomoci na úseku zahraniční politiky a pravomoci plynoucí z jeho funkce vrchního velitele ozbrojených sil. Dále měl právo zákonodárné iniciativy, právo být přítomný na schůzích vlády obou republik a předsedat jim. Mohl být přítomný na schůzích Federálního shromáţdění. Prezident republiky měl také pravomoc rozpustit Federální shromáţdění a vyhlásit referendum. Prezident republiky nebyl odpovědný; stíhaný mohl být pouze za vlastizradu. V takovém případě by ţalobu podalo Federální shromáţdění a soudil by ho Ústavní soud. Tento návrh ústavy byl ovšem neúspěšný. Stávající československá Ústava tak byla několikrát novelizována. Institutu hlavy státu se v letech 1989 aţ 1993 týkalo vícero ústavních změn. Asi nejvýznamnější ústavní změna byla provedena ústavním zákonem č. 206/1992 Sb., podle kterého byl zvolený za prezidenta republiky ten kandidát, který získal třípětinovou většinu hlasů všech poslanců Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáţdění v České republice a třípětinovou většinu všech hlasů poslanců obou sněmoven ve Slovenské republice. Kdyby prezident republiky nebyl zvolen, konaly by se do 14 dnů nové volby. Na zvolení jiţ stačil souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců Sněmovny národů v České republice a Sněmovny národů ve Slovenské republice. Pokud by prezident republiky opět nebyl zvolen, do 14 dnů by se měly konat volby s jinými kandidáty Funkce prezidenta republiky v letech 1993 aţ 2013 V ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992 se postavení prezidenta České republiky liší od postavení československého prezidenta tím, ţe jeho funkce jsou podstatně jinak ústavně definovány. Prezident republiky pozbyl právo zákonodárné iniciativy, tj. oprávnění podílet se na tvorbě zákonů a předkládat 18

19 Parlamentu své vlastní zákony. 16 Ústava přesně vymezuje postavení prezidenta republiky jako hlavy státu, a to jednak tak, ţe se jedná o reprezentativní funkci vně i uvnitř státu, ale také, ţe prezident republiky je primárním subjektem mezinárodního práva veřejného, reprezentující Českou republiku navenek. Funkce prezidenta republiky je konkrétně upravena v Hlavě III., v ustanoveních článku 54 aţ 66. Prezidentem republiky můţe být zvolen ten občan, který je volitelný do Senátu, dosáhl tedy věku 40 let. První podmínkou je státní občanství, přičemţ nikde není stanoveno, jak dlouho musí být kandidát, potaţmo jiţ zvolený prezident republiky, českým občanem. Druhou podmínkou je dosaţení věku 40 let. K tomu se ještě přidává omezení v podobě opakované volby nejvýš dvakrát po sobě. 17 Prezident republiky byl volen na společné schůzi obou komor Parlamentu, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu, a to v posledních 30 dnech volebního období stávajícího prezidenta republiky. Právo navrhnout kandidáta mělo nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. 18 Počet kandidátů, kteří se v prvním kole volby mohli ucházet o úřad prezidenta republiky, nebyl nikterak omezen. Volba se mohla konat nejvýše ve třech kolech a bylo moţné volit tajným, či veřejným hlasováním. V prvním kole byl zvolen ten kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Hlasy se přitom sčítaly v obou komorách odděleně. Nezískal-li ţádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, konalo se do 14 dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupoval kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Ve druhém kole byl pak zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. Zásadní rozdíl mezi kolem prvním a druhým kolem volby tedy spočíval v rozdílu většiny absolutní a prosté. 16 CHRASTILOVÁ, Brigita a Petr MIKEŠ. Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. 1. vyd. Praha: ASPI, 2003, 565 s. ISBN S KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN S SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE, Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN S

20 V posledním, třetím kole byl zvolen ten z kandidátů, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konaly se nové volby. Ty by se v takovém případě konaly dle zcela totoţného principu jako volby původní a účastnit by se jich v pozici kandidátů mohli nejen zcela noví uchazeči, ale i v první volbě neúspěšní kandidáti. Zákon umoţňoval veřejnou i tajnou volbu prezidenta republiky, přičemţ pokud se obě komory nedohodly na tajné volbě, byla tato veřejná. Volební období prezidenta republiky činilo 5 let, přičemţ, jak jsem jiţ uvedl výše, nikdo nemůţe být zvolen více neţ dvakrát za sebou. Prezident republiky se ujímal funkce sloţením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor Parlamentu. Schůze se rovněţ účastnil i diplomatický sbor. Pokud by byl slib sloţen s výhradou anebo vůbec, hledělo by se na něj, jako by nikdy nebyl zvolen. Zde tedy byla vyuţívána právní fikce. Za pozornost podle mého názoru stojí konstatování Jana Filipa, který navrhuje úpravu Ústavy tak, aby sloţení slibu nebylo konstitutivní podmínkou nástupu funkce, ale splnění podmínky ujmutí se úřadu, přičemţ nově zvolený prezident republiky by slib skládal ještě ve funkčním období předcházejícího prezidenta republiky. 19 Prezident republiky má podle Ústavy pravomoci rozhodovací a kreační. 20 Pravomoci vyjmenované v ustanovení článku 62 Ústavy jsou pravomocemi výlučnými. Prezident republiky tak jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, pověřuje vládu, jejíţ demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně aţ do jmenování nové vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu a jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Dále prezident svolává zasedání Poslanecké sněmovny, odpouští a zmírňuje tresty uloţené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li 19 FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In sborník: Postavení prezidenta v ústavním systému ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008, 236 s. ISBN S KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. rozš. vyd.. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 759 s. ISBN S

21 zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, zahlazuje odsouzení, má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního a podepisuje zákony. Pravomoci uvedené v ustanovení článku 63 Ústavy jsou pravomoci kontrasignované. Vedle souhlasu prezidenta republiky je zapotřebí ještě spolupodpis předsedy či jiného pověřeného člena vlády, přičemţ za taková rozhodnutí hlavy státu odpovídá vláda. Mezi kontrasignované pravomoci prezidenta republiky řadíme tyto: zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, přijímání vedoucích zastupitelských misí, pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí, vyhlašování voleb do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenování a povyšování generálů, propůjčování a udělování státních vyznamenání. Prezident republiky má také právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, stejně jako schůzí vlády. 21 Prezident republiky zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Sjednávání ovšem můţe přenést na vládu nebo na její členy. Pokud dojde k uprázdnění prezidentského úřadu anebo pokud nemůţe prezident republiky vykonávat své pravomoci, přechází nekontrasignovaná práva na předsedu Poslanecké sněmovny, popřípadě na předsedu Senátu, je-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, s výjimkou jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu České republiky, práva milosti, práva veta vůči zákonům a práva jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Kontrasignované prezidentské pravomoci přecházejí na předsedu vlády s výjimkou jmenování a povyšování generálů a udělování a propůjčování státních vyznamenání. Z výkonu své funkce není prezident republiky politicky, trestně ani občanskoprávně odpovědný. Výjimku představuje stíhání pro velezradu na základě ţaloby Senátu, která se podává k Ústavnímu soudu České republiky. 22 Za velezradu je moţné povaţovat činnosti směřující proti svrchovanosti a územní celistvosti republiky anebo činnosti směřující k odstranění demokratického řádu, přičemţ se musí jednat o zaviněné jednání, ať jiţ úmyslné či nedbalostní. Iniciovat takový návrh můţe minimálně třetina senátorů, tedy 27. Jednání o tomto je neveřejné s následným 21 SLÁDEČEK Vladimír, Vladimír MIKULE, Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, 935 s. ISBN S VODIČKA, Karel a Ladislav CABADA. Politický systém České republiky: historie a současnost. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2007, 374 s. ISBN S

22 veřejným hlasováním dle jmen. Podání ţaloby nemá vliv na výkon prezidentských pravomocí. O podané ţalobě rozhoduje plénum Ústavního soudu České republiky a pro odsouzení je nutný souhlas alespoň 9 soudců. Při rozhodování je Ústavní soud vázán skutkovým stavem vymezeným v ţalobě. Trestem je zbavení prezidentského úřadu a moţnosti znovu tento úřad získat. Prezidenta republiky nelze stíhat za trestný čin ani za jiné skutky ani po skončení výkonu funkce, pokud se předmětného jednání dopustil v době svého prezidentství. Obecně lze říci, ţe prezident republiky má materiální imunitu na své úřední i neúřední činy a trestní stíhání je tak navţdy vyloučeno. Existovalo a samozřejmě platí i v současné době několik způsobů ukončení výkonu funkce prezidenta republiky. Prvním případem je rezignace. Tuto prezident republiky podává do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Dále je to uplynutí pětiletého funkčního období, přičemţ do volebního období patří celý poslední den funkčního období. 23 V praxi potom mohou nastat dvě různé situace, buď nový prezident republiky sloţí slib následující den po posledním dni funkčního období předchozího prezidenta republiky, nebo nový slib prezident republiky sloţí poslední den předcházejícího volebního období nebo ještě dříve. Takto lze ovšem postupovat jen pokud jde o opakované volební období téhoţ prezidenta republiky, čímţ si tak vlastně zkracuje svůj mandát. Rovněţ je nutné počítat s případy ukončení funkce z důvodu smrti či neslučitelnosti funkcí, i kdyţ tyto moţnosti Ústava České republiky přímo neupravuje Obţaloba Václava Klause z velezrady Dne 4. března 2013 rozhodlo 38 senátorů, ţe podají na tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause obţalobu z velezrady. V historii České republiky k podobné ţalobě zatím nikdy nedošlo. Jedním z hlavních důvodů tohoto kroku byla amnestie ze dne 1. ledna Prezident republiky Václav Klaus se u příleţitosti 20. výročí vzniku České republiky rozhodl vyhlásit poměrně rozsáhlou amnestii. Tato: promíjela nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky nepřevyšující 1 rok; 23 KOUDELKA, Zdeněk. Prezident republiky. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN S

23 promíjela osobám starším 75 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 10 let nebo jejich zbytky; zastavovala trestní stíhání, od jejichţ zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více neţ 8 let, pro trestné činy, za něţ trestní zákoník stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let; podmíněně promíjela nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 2 roky nebo jejich zbytky; podmíněně promíjela osobám starším 70 let nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 3 roky nebo jejich zbytky; promíjela podmíněné tresty odnětí svobody osobám starším 70 let a osobám, kde trest nepřevyšoval 2 roky; promíjela všechny nevykonané tresty obecně prospěšných prací a domácího vězení a jejich zbytky. Návrh na podání ţaloby se sice týká zejména amnestie, ale nikoli jen jí. Senátoři prezidentu republiky Václavu Klausovi rovněţ vytýkají například i to, ţe dosud nepodepsal doplněk Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny - Evropském stabilizačním mechanismu. V návrhu se zmiňuje také to, ţe Václav Klaus 4 roky otálel s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě a ţe po dobu takřka 1 roku nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu České republiky. Václavu Klausovi je také vyčítáno, ţe odmítal jmenovat soudcem Petra Langera, ačkoliv mu to uloţil jiţ v roce 2007 Městský soud v Praze, jehoţ rozsudek pak potvrdil i Nejvyšší správní soud České republiky. V této souvislosti se vynořilo několik otázek především stran úpravy prezidentských pravomocí. Diskuze nad pravomocemi totiţ doprovází zavedení přímé volby prezidenta republiky jiţ od počátku. Česká republika stejně jako Slovensko zvolila cestu ponechání stávajících pravomocí. Zde je na místě otázka, zdali toto byl správný krok či nikoliv. Domnívám se, ţe ano. Jelikoţ v České republice mají dané prezidentské pravomoci určitou tradici a myslím si, ţe Česká republika není vzhledem ke svému politickému systému na takový krok prozatím připravená. Ovšem je moţné, ţe budoucí prezidenti republiky zvolení v přímé volbě prokáţí opak a nakonec ke změně Ústavy ve smyslu rozšíření pravomocí přece jen dojde. 23

24 Podíváme-li se na právní odpovědnost prezidenta republiky za velezradu, tato je nepochybně odlišná od jeho politické odpovědnosti. Právní odpovědnost hlavy státu se vztahuje i na kontrasignované pravomoci, kterými vyhlášení amnestie v souladu s Ústavou je. Na druhé straně je nutné si uvědomit, ţe za rozhodnutí prezidenta republiky kontrasignovaná předsedou vlády odpovídá toliko vláda, coţ se ovšem týká odpovědnosti politické a nikoliv právní. Toto ustanovení tak nevylučují pro daná rozhodnutí prezidentovu odpovědnost za velezradu. Zajímavé je se rovněţ zamyslet nad tím, pokud by byl Václav Klaus jako dnes jiţ bývalý prezident republiky odsouzen za velezradu, jediný moţný trest spočívá ve ztrátě mandátu hlavy státu a nemoţnosti být jí opětovně zvolen. Situace je ovšem taková, ţe Václav Klaus mandát ztratit nemůţe, jelikoţ jiţ skončilo jeho prezidentské období a jelikoţ se jednalo o jeho jiţ druhé funkční období, nemohl být opětovně zvolen. Jediný moţný trest tedy je, ţe pokud by byl odsouzen, nemohl by dále kandidovat na prezidenta v budoucnu, coţ není pravděpodobné, ţe by tato situace nastala. Zde se tedy nabízí otázka, zdali krok senátorů nebyl poněkud zbytečný. Sami dotčení senátoři argumentují, ţe jim nejde o skutečný trest, ale o to, aby si Václav Klaus uvědomil důsledky svého jednání. Vzhledem k výše uvedenému bude tak zajímavé sledovat osud této obţaloby, jak se s ní Ústavní soud České republiky, toho času v nekompletním sloţení, vypořádá. 24

25 2 PŘEHLED PREZIDENTSKÝCH VOLEB V NAŠÍ HISTORII 2.1 Prezidentské volby v letech 1918 aţ 1938 Poté, co dne 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát na základě zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, volilo Národní shromáţdění prezidenta republiky. Tak byl dne 14. listopadu 1918 prvním československým prezidentem jednomyslně zvolen T. G. Masaryk. 24 období bylo ovšem omezeno jen do přijetí ústavy. 25 Jeho funkční Dne 29. února 1920 byl Národním shromáţděním přijat zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky. 26 Následná prezidentská volba proběhla dne 27. května Kromě T. G. Masaryka kandidoval také profesor August Naegle. 27 Pro oba kandidáty bylo odevzdáno celkem 411 platných hlasů, přičemţ T. G. Masaryk obdrţel 284 hlasů a August Neagle 61 hlasů. T. G. Masaryk tak byl zvolen hned v prvním kole volby. Další prezidentské volby se konaly dne 27. května Původně měl T. G. Masaryk v úmyslu nekandidovat a prosadit volbu Edvarda Beneše, ale zdravotní stav Edvarda Beneše byl v té době špatný a navíc se netěšil příliš velké podpoře. I přes udělení výjimky T. G. Masarykovi nebylo jisté, zda bude zvolen. Nakonec jediným Masarykovým protikandidátem byl komunista Václav Šturc, 28 který získal 54 hlasů. Pro samotného T. G. Masaryka hlasovalo 274 zákonodárců, coţ znamenalo překročení potřebné třípětinové většiny a jeho opětovné zvolení československým prezidentem. T. G. Masaryk se rozhodl opět kandidovat i v roce 1934, tehdy mu bylo jiţ 84 let. Prezidentská volba proběhla dne 24. května I tentokrát měl T. G. Masaryk jediného protikandidáta, a to komunistu Klementa Gottwalda. 24 Tomáš Garrigue Masaryk ( ) první prezident Československé republiky ( ), politik, filosof, pedagog. 25 ZIMEK, Josef. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 179 s. ISBN S ZIMEK, Josef. Ústavnost a český ústavní vývoj. 2. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 179 s. ISBN S August Naegle ( ) německý, v Čechách působící, historik, teolog, římskokatolický kněz a československý politik. 28 Václav Šturc ( ) politik. 25

26 T. G. Masaryk získal v tajné volbě celkem 327 hlasů a Klement Gottwald pouhých 38 hlasů. Prezidentem republiky byl tedy znovu zvolen T. G. Masaryk. Dne 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů T. G. Masaryk abdikoval. Ve funkci prezidenta republiky jej nahradil Edvard Beneš, 29 který byl dne 18. prosince 1935 zvolen prezidentem republiky. Jeho jediným protikandidátem byl profesor Bohumil Němec, 30 který se ovšem před samotnou volbou kandidatury vzdal. Edvard Beneš získal celkem 340 hlasů ze 440 platně odevzdaných hlasů. Po podpisu Mnichovské dohody následně dne 5. října 1938 odstoupil Edvard Beneš z funkce prezidenta Československé republiky. Nové prezidentské volby proběhly aţ dne 30. listopadu 1938, kdy byl prezidentem republiky zvolen Emil Hácha, 31 který jako jediný kandidát získal celkem 272 hlasů. 2.2 Prezidentské volby v letech 1945 a 1946 Dne 28. října 1945 byl Prozatímním národním shromáţděním ve funkci prezidenta republiky jednomyslně potvrzen Edvard Beneš, který po celou dobu londýnského exilu působil jako prezident republiky. Dne 19. června 1946 byl pak znovu zvolen československým prezidentem Edvard Beneš, který jako jediný kandidát obdrţel celkem 298 hlasů. 2.3 Prezidentské volby v letech 1948 aţ 1985 V roce 1948 vstoupila v platnost první socialistická ústava, čemuţ předcházela dne 7. června 1948 abdikace tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše, který nesouhlasil s některými ustanoveními nové ústavy, které dle jeho názoru byly proti jeho přesvědčení o demokracii a proti jeho pojetí lidských a občanských práv Edvard Beneš ( ) druhý prezident Československé republiky ( , ), ministr zahraničí, politik, představitel československého odboje za druhé světové války. 30 Bohumil Němec ( ) český botanik, rektor Karlovy univerzity a meziválečný československý politik. 31 Emil Hácha ( ) prezident Československé republiky ( ), překladatel, právník. 32 GRÓNSKÝ, J. Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II/B. ( ). 2. vydání. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2002, 266 s. ISBN S

27 Dne 14. června 1948 proto proběhla prezidentská volba, kde jediným kandidátem byl komunista Klement Gottwald. 33 Tento byl zvolen aklamací, kdyţ získal hlasy všech 296 zákonodárců. Klement Gottwald zemřel během výkonu prezidentské funkce, a to dne 14. března Vzhledem k úmrtí Klementa Gottwalda se dne 21. března 1953 uskutečnila nová volba prezidenta republiky, která měla stejný průběh jako ta v roce 1948, přičemţ tentokrát byl prezidentem Československa zvolen Antonín Zápotocký. 34 Stejně jako v případě Klementa Gottwalda se opakovala stejná situace, jelikoţ i Antonín Zápotocký zemřel během výkonu své prezidentské funkce, a to dne 13. listopadu Rovněţ ani následující prezidentské volby na podzim roku 1957 nepřinesly jiný průběh neţ dvě předcházející. Dne 19. listopadu 1957 byl zvolen prezidentem republiky Antonín Novotný. 35 Další prezidentské volby se konaly po skončení funkčního obdob o 7 let později, a sice dne 12. listopadu 1964, kdy byl opět jediným kandidátem Antonín Novotný. Vlivem politické situace byl Antonín Novotný nucen dne 28. března 1968 abdikovat. Nová volba prezidenta proběhla o pouhé dva dny později, a sice dne 30. března 1968, kdy byl prezidentem zvolen Ludvík Svoboda. 36 Jednalo se o první volbu od roku 1948, kdy nebyl prezident zvolen jednomyslně, kdyţ Ludvík Svoboda obdrţel 282 hlasů z 288 platných hlasů. Po skončení funkčního období byl dne 22. března 1973 i napodruhé zvolen prezidentem republiky Ludvík Svoboda. Bylo to historicky poprvé, kdy o hlavě státu rozhodovali na společné schůzi zástupci Sněmovny lidu a československé Sněmovny národů. Ludvík Svoboda neměl při volbě ţádného protikandidáta. Ústava z roku 1968 byla novelizována ústavním zákonem č. 50/1975 Sb. ze dne 28. května 1975, kterým se doplnilo ustanovení článku 65. Důvodem pro přijetí tohoto ústavního zákona byl dlouhodobě neuspokojivý zdravotní stav tehdejšího prezidenta republiky Ludvíka Svobody a jeho neochota abdikovat z úřadu. Zákon 33 Klement Gottwald ( ) prezident Československé republiky ( ), předseda vlády, politik. 34 Antonín Zápotocký ( ) prezident Československé republiky ( ), předseda vlády, politik, odborový předák. 35 Antonín Novotný ( ) prezident Československé republiky ( ), politik. 36 Ludvík Svoboda ( ) prezident Československé republiky ( ), ministr národní obrany, generál československé armády. 27