Zahraničněpolitická role ČR v otázce lidských práv na Kubě

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Zahraničněpolitická role ČR v otázce lidských práv na Kubě Bakalářská práce Lukáš Nevrtal Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. UČO: Obor: MV - ES Imatrikulační ročník: 2003 Brno, 2006

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil přitom pouze pramenů uvedených v literatuře. V Brně dne Lukáš Nevrtal 2

3 Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu bakalářské práce PhDr. Břetislavovi Dančákovi, Ph.D. za cenné rady, připomínky a inspiraci. Mé poděkování patří také rodičům za podporu, kterou mi po celou dobu studia poskytovali. 3

4 Obsah 1. Úvod Historie a současnost Kuby Minulost Kuby Vězeňský systém na Kubě Současnost Kuby Důvody angažovanosti České republiky v otázkách dodržování lidských práv na Kubě Stručná historie československo-kubánských a českokubánských vztahů v období Důvody české angažovanosti Lidská práva v zahraniční politice České republiky Aktivity ČR v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě Padesáté čtvrté zasedání Komise pro lidská práva v roce Padesáté páté zasedání Komise pro lidská práva v roce Padesáté šesté zasedání Komise pro lidská práva v roce Padesáté sedmé zasedání Komise pro lidská práva v roce Zadržení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě Aktivity českých orgánů a pomoc mezinárodního společenství Aktivity v České republice na podporu ochrany lidských práv na Kubě Člověk v tísni Mezinárodní výbor pro podporu demokracie na Kubě Vliv České republiky na zahraniční politiku Evropské unie Vztahy EU a Kuby před vstupem České republiky do EU Vstup ČR do EU Aktuální česko-kubánské vztahy Závěr Bibliografie

5 1. Úvod Jméno Fidel Castro Ruiz zná v České republice snad každý člověk. Pro někoho je tento muž symbolem revolucionáře, charismatického vůdce či hrdiny a pro někoho jiného je Castro zase symbolem diktátorství, totality či posledním artefaktem dob minulých. Faktem zůstává, že Castro je jedním z nejdéle vládnoucích vůdců v současném světě, pod jehož vládou jsou na ostrově svobody systematicky porušována základní lidská práva a svobody. Tato bakalářská práce si klade za cíl popsat českokubánské vztahy v posledních 10 letech. V textu se budu snažit verifikovat či falzifikovat následující hypotézu: Česká republika patří do skupiny zemí, které jsou aktivní v boji proti stávajícímu režimu na Kubě. K této problematice se jeví jako metodologicky nejvhodnější přístup metoda historická. Nejvýznamnějším zdrojem informací pro tuto práci je literatura sekundární, tedy především knižní publikace, ale budu zde vycházet i z primárních zdrojů, a to především při rozboru principů české zahraniční politiky. První dvě kapitoly mé práce slouží jako krátký exkurz do kubánské historie a československo-kubánských vztahů, jejichž popis je velice důležitý pro pochopení vztahu Čechů ke Kubě a jejím občanům. Součástí těchto kapitol je i vymezení základních principů zahraniční politiky České republiky. Další kapitola je věnována aktivitě České republiky na půdě Komise OSN pro lidská práva, kde se ČR poprvé výrazněji angažuje ve věci dodržování lidských práv na Kubě. Pro ČR je totiž díky její velikosti a reálné síle multilaterální diplomacie na půdě mezinárodních organizací nejlepší cestou jak ovlivnit situaci na Kubě. Následuje kapitola popisující zadržení dvou českých občanů na Kubě, což je mnohdy vysvětlováno jako reakce Kuby právě na aktivity České republiky v Komisi OSN pro lidská práva. V prosazování lidských práv je důležitá spolupráce i 5

6 s nevládními organizacemi. Této spolupráci se věnuje následující kapitola, ve které jsou popsány aktivity české nevládní obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni a činnost Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě, který vznikl na popud bývalého českého prezidenta V. Havla. V předposlední kapitole se věnuji vlivu České republiky na formování zahraniční politiky Evropské unie ke Kubě. Závěrečná kapitola shrnuje důležité události v česko-kubánských vztazích v průběhu roku 2005 a první polovině roku

7 2. Historie a současnost Kuby 2.1 Minulost Kuby Kuba byla až do roku 1898 španělskou kolonií. V krátké španělsko-americké válce, která proběhla od 12. dubna do 9. srpna 1898, byla dobyta jednotkami USA a o čtyři roky později se stala nezávislým státem, který byl dlouhou dobu pod silným vlivem Spojených států. V roce 1934 se k moci dostává generál Fulgencio Batista, který nejdřive nevládl přímo, ale zemi ovládal díky armádě, které velel a prostřednictvím loutkových vlád. V roce 1952 se za pomoci vojska nakonec Batista sám jmenoval prezidentem.(gott 2005: ) Nespokojenost s Batistovým autoritářským režimem vedla koncem padesátých let k podpoře ozbrojeného povstání vedeného Fidelem Castrem. V roce 1959 uprchl Batista ze země a povstalci převzali veškerou moc ve státě. Od tohoto roku je Fidel Castro Ruiz hlavou státu a vlády. (Nálevka 1997: 54-59) Již v dubnu 1959 odjel Castro na návštěvu do USA, kde se setkal se zástupci amerického ministerstva zahraničí, které uklidnil prohlášením, že je zapřisáhlým odpůrcem komunismu. Poskytl dokonce rozhovor televizi NBC, kde řekl: Jedinou osobou, která si musí s kubánskými volbami dělat starosti, jsem já sám. Nehodlám zůstat u moci ani o minutu déle, než bude nutné. (Quirk 1999: 270) Přes toto prohlášení existovala mezi vládou USA a kubánskými revolucionáři značná nedůvěra. Tato nedůvěra přerostla v nepřátelství po pozemkové reformě na Kubě, kdy byly v červnu 1960 znárodněny i nemovitosti patřící Američanům. (Gott 2005: ) Americký prezident Eisenhower na oplátku vypověděl dohodnutou kvótu na odběr cukru. 1 V tuto chvíli přispěchal Castrovi na pomoc Sovětský svaz a Čína 1 Zrušení cukerní kvóty ze strany USA znamenalo, že na Kubě se vyprodukovalo ročně tun cukru bez zaručeného odbytu. Viz Gott, R. (2005): Kuba-Nové dějiny. Praha, BB/art, s

8 s tím, že tyto přebytky odkoupí výměnou za sovětskou ropu. 2 Již na konci června 1960 tedy dorazily na Kubu dva tankery se sovětskou ropou. Americká firma Texaco, která měla na ostrově své rafinerie, odmítla ale na nátlak vlády USA sovětskou ropu zpracovat. Castro reagoval okamžitě. 5.července sepsal nařízení, kterým byl zabaven veškerý majetek této firmy na Kubě. O den později dopadly stejně společnosti Esso a Shell.(Gott 2005: ) Na jaře 1962 se sovětský vůdce Chruščov rozhodl umístit na Kubě jaderné zbraně. Toto rozhodnutí dovedlo svět na pokraj atomové války. 3 Sověti nakonec ustoupili tlaku USA a rakety stáhli bez jakékoli konzultace s Kubánci, což Castra velice rozčílilo. V tuto chvíli asi pochopil, že Kuba je ve hře velmocí jen pěšákem. Od té doby byla Kuba do roku 1989 hospodářsky v úplné závislosti na Sovětském svazu. (Matocha 2001: ) Kolaps komunismu ve Střední a Východní Evropě po roce 1989 znamenal ránu pro kubánskou centrálně plánovanou ekonomiku. 4 Vláda na to reagovala opatřeními, která jsou sice v rozporu s její revoluční komunistickou ideologií, ale nastartovala ekonomický růst. V červenci 1993 bylo legalizováno držení volně směnitelné měny. Od té doby je kubánská ekonomika dolarizována a za kubánská pesa není možné koupit téměř nic. V listopadu 1994 vstoupil v platnost dekret o vytvoření trhu s průmyslovými a řemeslnými výrobky, podle kterého mohou na tržištích prodávat své produkty i licencovaní soukromí podnikatelé. (Matocha 2001: ) 2 Tato událost vedla k tomu, že se Castro začal orientovat na Sovětský svaz a Čínu s nimiž do té doby nespolupracoval. 3 K těmto událostem podrobně např. Nálevka (2001): Karibská krize. Praha, ISV Nakladatelství. 4 V roce 1990 poklesl hrubý domácí produkt o 2,9 procenta, v roce 1991 o 10 procent, v roce 1992 o 11,6 procenta a v roce 1993 o 14,9 procenta. Viz Gott, R. (2005): Kuba-Nové dějiny. Praha, BB/art, s

9 2.2 Vězeňský systém na Kubě Režim, který na Kubě zavedl Fidel Castro má mnoho oponentů. S touto opozicí je spojen nátlak, represe, násilí a zatýkání. Podle mnohých lidí žijících na Kubě tam platí princip kolektivní odpovědnosti, a tedy i kolektivního trestu. Je to také prostředek nátlaku: nejbližší okolí zatčené osoby společensky trpí za politickou angažovanost svého příbuzného. Jejich děti se nedostanou na univerzitu a nejbližší příbuzní přijdou o práci. (Fontaine 1999: 192) Na Kubě je třeba rozlišovat mezi normálními vězeňskými institucemi a bezpečnostními vězeními, která spadají pod politickou policii. Vězení Kilo 5,5 je vězení s nejvyšší ostrahou a dodnes existuje. V tomto vězení začali být političtí vězni poprvé dáváni do cel dohromady s kriminálníky. V celách pro dva se zde běžně tísnilo sedm nebo osm vězňů, kteří museli spát na zemi. Už několik let je tam mučení spíše psychologické než fyzické, kdy se především mučí odpíráním spánku. K narušení spánkového režimu a ztrátě pojmu o čase se připojují hrozby vůči nejbližším osobám a vydírání ohledně povolení návštěv. (Fontaine 1999: 191) Dalším nástrojem používaným k mučení vězňů jsou cely vystavěné v roce 1980 ve věznici v Santiagu de Cuba, ve kterých je nesmírně vysoká či nízká teplota. Vězni jsou zde navíc buzeni každých dvacet až třicet minut. Takové týrání může trvat i celé měsíce. (Fontaine 1999: 192) Nejsmutněji proslulým vězením byla po dlouhou dobu La Cabana. Specialitou tohoto vězení byly časté popravy vězňů a kobky malých rozměrů, nazývané myší díry. V roce 1985 bylo toto vězení uzavřeno. Popravy však pokračují v Boniato, vězení s nejvyšší ostrahou, kde řádí neomezené násilí a kde desítky politických vězňů zemřely hladem. Někteří se dokonce potírají po celém těle výkaly, aby je kriminálníci neznásilnili. 5 5 Více o vzpomínkách vězňů, kteří přežili tyto dvě vězení na - ověřeno ke dni

10 Boniato je dodnes vězením odsouzenců na smrt, ať už politických vězňů nebo kriminálníků. V srpnu 1995 tu vypukla hladovka, zahájená současně politickými i kriminálními vězni na protest proti zoufalým podmínkám, stravě a infekčním nemocem. Hladovka trvala téměř celý měsíc. (Fontaine 1999: ) Vězeň, zbavený všech práv, je nuceně zařazen do tzv. rehabilitačního (tedy převýchovného) plánu, který ho má připravit k návratu do socialistické společnosti. Plán převýchovy se skládá ze tří etap. První se nazývá období maximální bezpečnosti a uskutečňuje se ve vězení. Druhá etapa se nazývá střední bezpečnost a odehrává se v granja na statku. Tento statek je tvořen baráky s ostrahou, která má právo střílet na každého, kdo se pokusí o útěk. Statky jsou obehnány několika řadami ostnatých drátů a strážnými věžemi a vězni jsou v nich rozmístěni po pěti až sedmi stech. Podmínky jsou zde velice těžké dvanáct až patnáct hodin práce denně a neomezená moc strážných. A konečně třetí etapa, která se volá minimální bezpečnost a probíhá na otevřené frontě. Otevřená fronta je stavba, kde má vězeň přikázaný pobyt, většinou pod vojenským dohledem. Na těchto stavbách se většinou používá materiál, který byl vyroben na granjas. Vězeň dostává na otevřené frontě koncem měsíce tři dny volna. Přechod z jedné fáze do druhé závisí na rozhodnutí důstojníka převychovatele. (Fontaine 1999: ) V roce 1978 bylo na Kubě vězněno pro své názory osob. V roce 1986 se uváděl počet vězňů. (Fontaine 1999: 198) V devadesátých letech přiznala vláda politických vězňů. Na jaře 1997 došlo ale k vlně zatýkání a podle Amnesty International bylo v roce 1997 na Kubě politických vězňů. (Fontaine 1999: 198) V roce 2005 se odhadovaný počet politických vězňů pohyboval kolem čísla 300. (Cuba) 10

11 Od roku 1959 poznalo tábory, vězení nebo otevřené fronty více jak Kubánců z nich bylo zabito. (Fontaine 1999: 198) 2.3 Současnost Kuby Kuba je v současnosti jediný stát v regionu, kde vládne komunistická strana, která je podle ústavy také jediná legální politická síla v zemi. 6 Fidel Castro je u moci již 47. rok a jeho styl vládnutí stále nejeví žádné reformní znaky. Spíše naopak, jeho vláda stále pokračuje v nátlaku na politickou konformitu, ve fyzickém napadání a zatýkání, v policejním nátlaku, sledování, cestovních restrikcích a politicky motivovaném propouštění ze zaměstnání. Toto vše vede k systematickému popíráni základních lidských práv a svobod, zejména sdružování, vyjadřování, soukromí, pohybu a právu na řádný soudní proces. Významný představitel kubánské opozice Oswaldo Payá tvrdí, že odpůrců režimu je na Kubě přes dva tisíce. Disidenti jsou na ostrově navíc velmi roztříštění. Opozičních stran, skupin či hnutí je podle něj na Kubě více než 100. (Infoservis společnosti Člověk v tísni, ) K mezinárodně nejznámějším patří Gustavo Acros (Kubánský výbor pro lidská práva), Vladimiro Roca (Sociálnědemokratická strana), Elizardo Sanchez (Komise pro ochranu lidských práv a národní usmíření), Oswaldo Payá (Křesťanské hnutí osvobození, Projekt Varela), Martha Roqueová (Ústav nezávislých kubánských ekonomů), Félix Bonne (Kubánský občanský proud) a René Goméz Manzáno (Matocha 2001: 44-45). České ministerstvo zahraničních věcí odhaduje, že na Kubě působí přes 250 opozičních organizací, které lze typologizovat do 6 názorových proudů: 1. Křesťansko-demokratický proud reprezentovaný především Křesťanským hnutím osvobození 6 Čl. 5 Ústavy Republiky Kuba z roku

12 2. Konzervativní proud zastoupený Kubánským výborem pro lidská práva a Stranou za lidská práva na Kubě 3. Liberální proud jeho představiteli jsou sdružení advokátů Agramontistický proud a Kubánský občanský proud 4. Sociálnědemokratický proud k němu se hlásí Kubánská komise pro lidská práva a národní usmíření a Kubánská sociálnědemokratická strana 5. Odborové svazy sem patří několik desítek nezávislých odborových organizací 6. Nezávislá profesní sdružení jako je např. Kubánský institut nezávislých odborových organizací (Matocha 2001: 46) Kubánská ústava a trestní zákoník přímo legalizuje represe disidentů. Zákony kriminalizují nepřátelskou propagandu, rozšiřování neautorizovaných zpráv nebo neúctu ke státním činitelům. Vláda také vězní nebo sleduje podezřelé, jež nespáchali žádný trestný čin, ale na základě ustanovení zákona, který trestá nebezpečnost a dovoluje oficiální varování 7. Fidel Castro navíc odmítá umožnit vstup do země pozorovatelům z mezinárodních organizací, které sledují dodržování lidských práv, včetně organizací ryze humanitární povahy. 7 Pro více informací ke kubánskému zákonodárství viz ověřeno ke dni

13 3. Důvody angažovanosti České republiky v otázkách dodržování lidských práv na Kubě 3.1 Stručná historie československo-kubánských a českokubánských vztahů v období První diplomatické vztahy mezi Československem a Kubou byly navázány již v roce Po vítězství revolučního hnutí vedeného Fidelem Castrem došlo v roce 1959 k prudkému zhoršení vztahů Havany s Washingtonem a Američané v roce 1960 stáhli svého velvyslance. V té době neměl na Kubě zastoupení ani Sovětský svaz, a tak se československá ambasáda stala mimořádně důležitou diplomatickou misí na ostrově. Navíc Československo v době po Kubánské krizi v roce 1962 otevřelo na své ambasádě ve Washingtonu novou sekci, která reprezentovala zájmy Kuby ve Spojených státech. (Pavlík 2003: 31) První dlouhodobá smlouva o československo-kubánské ekonomické spolupráci byla podepsána v červnu Československé podniky se od té doby významně podílely na budování kubánské energetiky a strojírenství. V dnešní době pochází třicet procent kubánských energetických zařízení právě z naší země. Ze socialistické éry nám Kuba dluží 540 miliónů rublů, u kterého se nám nedaří dojednat nejen jeho splácení, ale ani převodní kurz na nějakou volně směnitelnou měnu. (Matocha 2001: 191) V prosinci 1990 Československo oznámilo uzavření kubánské sekce své ambasády ve Washingtonu. V roce 1993, po neúspěšných negociacích o splacení kubánského dluhu, snížila Česká republika svoji reprezentaci na Kubě na úroveň chargé d'affaires. Od té doby odmítá Kuba o jejím dluhu vůbec diskutovat s poukazem na to, že politické rozdíly mezi našimi zeměmi jsou nepřekonatelné a místo pro spolupráci je jen 8 Hospodářská smlouva mezi Československou republikou a Republikou Kuba z 10. června

14 minimální. (Matocha 2001: ) Od roku 1997 se Česká republika znovu snaží zvýšit stupeň své diplomatické reprezentace na Kubě. Tato snaha je ale dodnes neúspěšná kvůli Castrově odporu a kvůli kubánské neochotě udělit agrément českému velvyslanci. 9 Důvodem tohoto odporu je pomoc České republiky kubánským disidentům. 3.2 Důvody české angažovanosti Československo bylo jedním z nejbližších a největších partnerů Kuby. Československá ambasáda reprezentovala kubánské zájmy v USA, ekonomická výměna s námi byla jedna z největších v rámci RVHP 10, mnoho Kubánců studovalo na Československých vysokých školách kooperace mezi státy byla tedy intenzivní ve všech oblastech, od ekonomické přes politickou až po kulturní. Díky těmto silným vazbám vzniklo mnoho neformálních kontaktů mezi obyčejnými Kubánci a Čechy. Proto není asi překvapující, že po demokratických změnách, které nastaly po roce 1989 ve střední a východní Evropě se kubánská opozice orientovala především na vývoj v Československu resp. později v České republice. Dalším velice důležitým faktorem je osoba Václava Havla, který se pro celý svět stal symbolem nenásilného přechodu k demokracii. Dalším důvodem proč se Česká republika orientuje především na Kubu a ne na jiné totalitní režimy je to, že mnoho českých osobností, které se angažují v boji za lidská práva, cítí daleko větší spojení s Kubou. Jejich práce jsou překládány do 9 Bez tzv. agrémentu hostujícího státu se velvyslanec nemůže ujmout své funkce. Funkce chargé d'affaires naopak nevyžaduje souhlas hostující země. Srov. webové stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR: Hodnosti a funkce diplomatů ikony=false&trid=3&prsl=false&pocc1= - ověřeno ke dni RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. V podstatě se jednalo o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem o sovětský protipól Marshallova plánu a později EHS. (Encyklopedie Britannica on-line ke dni V rámci RVHP bylo Československo druhým nejaktivnějším ekonomickým partnerem Kuby po Sovětském svazu. Viz Gott, R. (2005): Kuba-Nové dějiny. Praha, BB/art, s

15 španělštiny a obíhají na Kubě v samizdatech. Navíc kubánský režim je nejvíce podobný ze všech přežívajících totalitních režimů tomu, který byl dříve v Československu, je tedy nejvíce podobný tomu, co oni sami prožili. Existuje zde mnoho paralel s Československým režimem před rokem (Infoservis společnosti Člověk v tísni, ) Z toho také vyplývá, že Česká republika může Kubě nabídnout své zkušenosti s přechodem k demokracii a může také poradit jak se vyhnout určitým problémům, které jsou s tímto přechodem spojené a jímž se sama nevyhnula. I přesto, že se kubánská cesta k demokracii se od té české liší díky některým unikátním podmínkám jež se ve střední Evropě nevyskytovaly, tak existují určité vzorce chování vládních totalitních garnitur, které se vždy opakují při změnách režimu. A právě v těchto chvílích má každá rada či zkušenost velkou cenu pro nově nastupující demokratické elity. Mezi tyto rady patří okolnosti přejímání moci od staré garnitury, formování demokratické občanské společnosti či samotná příprava demokratických voleb. 3.3 Lidská práva v zahraniční politice České republiky Česká republika považuje za prvořadou prioritu své zahraniční politiky rozvíjení demokratického právního státu založeného na svobodě, rovnosti, spravedlnosti, demokracii, toleranci k odlišnostem a solidaritě se slabšími, ohroženými a bezbrannými. (Koncepce zahraniční politiky České republiky pro léta ) Postavení otázek dodržování lidských práv v zahraniční politice České republiky je především determinováno jejími negativními zkušenostmi ze dvou totalitních diktatur, které zažila v průběhu 20. století. Již pro to, by měl být hlas České republiky ve světě silný, pevný a měl by mít konzistentní charakter. Z hlediska velikosti a reálné síly České republiky je pro uplatňování těchto principů důležitá 15

16 především multilaterální diplomacie, a to především na půdě mezinárodních organizací. Dimenze ochrany lidských práv v zahraniční politice České republiky je zakotvena v Koncepci české zahraniční politiky v oblasti lidských práv na období let a v Koncepci zahraniční politiky České republiky na léta schválenou vládou ČR V těchto dokumentech se Česká republika oficiálně hlásí k dědictví a hodnotám evropské civilizace včetně lidských práv. Ve své politice se opírá o mezinárodní smlouvy o lidských právech a usiluje o to, aby mezinárodní vztahy byly založeny na zásadách mezinárodního práva. Je připravena v souladu s mezinárodním právem podpořit kroky mezinárodního společenství vůči těm, kteří tyto zásady porušují. Zahraniční politika ČR musí být proto důvěryhodná a ve svém směřování dostatečně stálá. (Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv na období let ) Česká zahraniční politika v oblasti lidských práv tedy sleduje jediný cíl - přispět k univerzální, regionální i národní ochraně a rozvoji lidských práv. Za nejdůležitější platformu pro prosazování lidských práv ve světě je Českou republikou považována Organizace spojených národů a především její orgán Komise pro lidská práva. ČR proto v tomto orgánu koordinuje svůj postup ponejvíce se zeměmi EU, partnery v regionální skupině a dalšími významnými zeměmi. Klíčová je z tohoto pohledu pro ČR práce v normotvorných pracovních skupinách tohoto orgánu. Obecně lze cíl práce v nich definovat jako prosazování standardů obvyklých na evropské úrovni. Pro ČR je však Komise OSN pro lidská práva významnou i jako základní prostor prosazování kritiky vůči porušování lidských práv na Kubě. (Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv na období let ) 16

17 Ve své Koncepci zahraniční politiky ČR pro léta definuje jako nedílnou součást bilaterálních vztahů a politického dialogu se zeměmi Latinské Ameriky otázku dodržování nezcizitelných lidských práv jako určitého měřítka důvěryhodnosti a z dlouhodobého hlediska i perspektivnosti hospodářských vztahů s jednotlivými státy. (Koncepce zahraniční politiky České republiky pro léta ) 17

18 4. Aktivity ČR v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě Jak již bylo výše konstatováno, tak je Komise OSN pro lidská práva považována Českou republikou za nejdůležitější místo pro prosazování lidských práv v rámci multilaterální diplomacie. Česká republika byla členem Komise pro lidská práva v letech a právě tohoto svého členství využila ve prospěch své angažovanosti vůči Kubě. ČR totiž převzala po USA iniciativu v prosazování rezolucí, které kritizují stav dodržování lidských práv na Kubě. 4.1 Padesáté čtvrté zasedání Komise pro lidská práva v roce zasedání Komise OSN pro lidská práva 11 probíhalo v Ženevě od 16. března do 24. dubna Na této schůzi předkládaly rezoluci proti Kubě již po několikáté Spojené státy. Tato rezoluce byla však poprvé v historii překvapivě zamítnuta 16 hlasy pro, 19 hlasy proti a 18 absentujícími hlasy. Toto zamítnutí bylo zapříčiněno především předchozí návštěvou papeže Jana Pavla II na Kubě, vzrůstající opozicí k americkému embargu na Kubu, jistou unaveností nad každoročně se opakující tvrdou dikcí této rezoluce a v neposlední řadě silnou lobby kubánské delegace. (Dennis 1999: 252) V tuto chvíli bylo jasné, že pro příští úspěch kubánské rezoluce je nutný nový předkladatel, který se bude těšit všeobecné autoritě nebo bude vybavený zvláštními předpoklady k této roli. Česká republika těmto kritériím vyhovovala. 11 Komise OSN pro lidská práva je hlavním orgánem Organizace spojených národů (OSN) na podporu a ochranu lidských práv. Komise vydává všeobecné směrnice postupů, posuzuje problémy ochrany lidských práv, vytváří a kodifikuje mezinárodní normy a monitoruje dodržování lidských práv na celém světě. Jakožto ústřední mezivládní orgán OSN rozhodující o otázkách lidských práv je Komise oprávněna jednat o situaci lidských práv kdekoli na světě a zkoumat zprávy předkládané členskými státy a nevládními organizacemi. Komise je složena z 53 členů, kdy je každý rok z nich jedna třetina vyměněna. Státy jsou do Komise voleny Valným shromážděním OSN. Více viz na ověřeno ke dni

19 4.2 Padesáté páté zasedání Komise pro lidská práva v roce 1999 Před přijetím předkladatelství rezoluce odsuzující stav dodržování lidských práv na Kubě muselo české ministerstvo zahraničních věcí zvážit mnoho okolností. Mezi tu nejdůležitější patřil nedostatek zkušeností se získáváním podpory na této úrovni diplomacie. Bylo také jasné, že Kuba je zdatný protivník, který má na tomto poli multilaterální diplomacie mnoho spojenců nejen v řadách rozvojových zemí, ale i mezi silnými a velkými státy. 12 Proto bylo pro českou diplomacii důležité, že se předkladatelství ujala Česká republika společně s Polskem. Pro úspěšný osud kubánské rezoluce bylo důležité poučit se z chyb, kterých se dopustily v předchozím roce Spojené státy. Nová rezoluce musela být proto otevřenější a méně konfrontační charakter. Důležité ale zároveň bylo, aby v rezoluci zůstala tvrdá kritika přístupu Kuby k otázkám lidských práv. Nejnáročnější částí celého procesu byl samotný draft textu rezoluce. V této fázi naši práci nejvíce znesnadňovaly snahy Evropské unie o vsunutí preambulárního paragrafu, který by odsoudil ekonomické embargo ve spojitosti s lidskými právy. Tyto snahy narazily na zarytý odpor ze strany Spojených států. 13 Česká republika předložila nespočet formulačních kompromisů mezi návrhy USA a EU, ale její snaha nikam nevedla. Nakonec se rozhodla pro nezařazení kritiky embarga, což vedlo k přiblížení se stanovisku Spojených států a vyvolalo nelibost Evropské unie. Ta dávala najevo, že nemusí k předkládané rezoluci zaujmout jednotné stanovisko. 14 Členské země EU se 12 Kuba je často podporována ze strany Ruska, Číny či Indie. Viz Pštross, T. (2004b): Iniciativy české zahraniční politiky ke stavu lidských práv na Kubě I. Mezinárodní politika, roč. XXVIII, č. 5, s Spojené státy uvalily embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu roce 1960 jako reakci na znárodnění amerických firem v červenci Problematikou embarga se zabývá např. Gott, R. (2005): Kuba-Nové dějiny. Praha, BB/art, s Jednotné stanovisko Evropské unie ovšem chybělo od samého počátku, což nijak práci na draftu rezoluce neulehčovalo. 19

20 k návrhu znění rezoluce přikláněly postupně a jasné pozitivní stanovisko zaujaly až na konci negociačního procesu. (Pštross 2004a: ) Výsledný text rezoluce, která byla v Komisi přijata 23.dubna hlasy pro, 20 hlasy proti a 12 abstencemi, byl tedy měkčí než neúspěšná rezoluce z roku 1998, protože ocenil některé pozitivní kroky Havany v posledních několika letech. Rezoluce ale zdůraznila, že vláda pod vedením Fidela Castra stále pokračuje v porušování základních lidských práv. Explicitně je v rezoluci uvedena kritika neveřejného soudu se čtyřmi předními kubánskými disidenty, který proběhl v únoru 1999 a kritika nového zákona 15, který kriminalizuje vágně specifikovanou podporu americké politiky proti Havaně. (Miami Herald, ) Výsledek hlasování v Komisi byl pro českou diplomacii obrovským úspěchem a předznamenal budoucí roli České republiky v Komisi v problematice dodržování lidských práv na Kubě. Pro Kubu byl výsledek těžkou porážkou a zklamáním, protože očekávala česko-polské fiasko. Kuba totiž během příprav rezoluce vyvíjela na naši diplomacii silný nátlak. Jádrem kubánské kritiky byly výpady na lokajské, služebné role ČR a Polska. Kubánský náměstek ministra zahraničních věcí charakterizoval ČR a Polsko jako poddajného vojenského spojence, který dělá za USA špinavou práci a tancuje jak jeho pán píská. (Dennis 2000: 196) 4.3 Padesáté šesté zasedání Komise pro lidská práva v roce 2000 V tomto roce se Česká republika, po úspěchu z předcházejícího roku, rozhodla znovu spolupředkládat rezoluci proti Kubě s Polskem Zákon č. 88 O ochraně národní nezávislosti a hospodářství Kuby, který vstoupil v platnost v březnu Česká republika se rozhodla pro spolupráci s Polskem ještě jednou i přesto, že zkušenosti z předchozího roku nebyly jednoznačně pozitivní. 20

21 Při přípravě textu rezoluce se Česká republika a Polsko poučily z komplikací, které nastaly při draftu předchozí rok. To vedlo k poněkud opatrnější a metodičtější přípravě. První fáze konzultací prozrazovala, že se bude opakovat situace z roku Evropská unie se do rezoluce znovu snažila prosadit nesouhlas s ekonomickými sankcemi, což vedlo znovu k důraznému odporu Spojených států. EU navíc zase nevystupovala v negociačním procesu s jednotným stanoviskem a vyčkávala s rozhodnutím až do poslední chvíle. (Pštross 2004c: 18-19) Ve snaze nalézt kompromis byl do draftu konečného textu rezoluce vložen preambulární paragraf s pozitivní zmínkou o vůli mezinárodního společenství přispět k rozvoji pluralistické společnosti a výkonnější ekonomiky Kuby. I přesto byla výsledkem nakonec rezoluce s trochu ostřejším textem než předchozí rok. Hlavním důvodem pro tvrdší dikci textu bylo to, že se situace v otázkách lidských práv na Kubě od přijetí rezoluce v roce 1999 vůbec nezlepšila. Spíše naopak. Během roku nebyl propuštěn ani jeden politický vězeň, navíc počet zadržených, obviněných a obtěžovaných kritiků kubánského režimu vzrostl. (Pštross 2004a: ) Výsledný text rezoluce byl přijat v Ženevě 18. dubna hlasy pro, 18 hlasy proti a 14 abstencí. Rezoluce byla přijata i přes ještě větší odpor kubánské vlády. Tento odpor se mimo jiné projevil v tvrdé antičeské kampani na Kubě, která vyvrcholila pochodem odpůrců rezoluce před českou ambasádou v Havaně. Kuba navíc obvinila Českou republiku, že se stala lokajem Yankeeského imperialismu. (Dennis 2001: 219) Polsko mělo totiž během přípravy textu rezoluce tendenci se spíše přiklánět k americkým představám kritiky kubánského režimu. Navíc spolupráce s polskou delegací v Ženevě, ústředím ve Varšavě a polskou diplomatickou sítí ve světě měla řadu nedostatků a vyznačovala se těžkopádností. Viz Pštross, T. (2004a): Lidská práva a česká zahraniční politika. in: Pick, O. - Handl, V. (eds., 2004): Zahraniční politika České republiky Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s

22 Přijetím již druhé rezoluce v řadě v Komisi, navíc s lepším výsledkem, bylo pro českou diplomacii velikým úspěchem a zadostiučiněním za několika měsíci těžké práce a tvrdých negociací. Tímto se Česká republika stala pro Castrův režim diplomatickým protivníkem, kterého nemohl již dále podceňovat. 4.4 Padesáté sedmé zasedání Komise pro lidská práva v roce 2001 Situace pro přijetí již třetí rezoluce v řadě předkládané Českou republikou byla v tomto roce obtížnější než dříve. Složení Komise bylo totiž tento rok mimořádně nevýhodné, s větším počtem zemí, o kterých bylo možné předpokládat, že rezoluci nepodpoří. (Pštross 2004c:19) Z tohoto důvodu byla nutná změna strategie přípravy textu rezoluce a zahrnutí ekonomického paragrafu do rezoluce, který vyžadoval Evropská unie, se jevilo jako nevyhnutelné. Tento důvod vedl Polsko k tomu, že ustoupilo od spolupředkladatelství rezoluce a vše zbylo jen na bedrech české diplomacie. Ekonomický paragraf se do textu rezoluce nakonec dostal, a to ve znění francouzské mutace českého návrhu. 17 Pro konečnou verzi rezoluce, která byla přijata 22 hlasy pro, 20 hlasy proti a 10 abstencí 18, hlasovaly nakonec i Spojené státy i přes zásadní a nestandardní odpor, který během negociací projevovaly. 19 (Pštross 2004a: ) Přijetí třetí rezoluce odsuzující stav lidských práv na Kubě nebyl pro českou diplomacii až takovým úspěchem, který 17 Tento paragraf nakonec zní: (Česká republika) uznávajíc, že členské státy by měly učinit kroky ke zlepšení ekonomických podmínek Kuby, čímž podpoří lidská práva a hospodářskou prosperitu kubánského lidu, Viz Pštross, T. (2004a): Lidská práva a česká zahraniční politika, in: Pick, O. - Handl, V. (eds., 2004): Zahraniční politika České republiky Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. 18 Demokratická republika Kongo se hlasování nezúčastnila. 19 Tento odpor se projevil mimo jiné intervencí ve formě osobního dopisu ministra zahraničí C. Powella prezidentu V. Havlovi. Viz Pštross, T. (2004c): Iniciativy české zahraniční politiky ke stavu lidských práv na Kubě II. Mezinárodní politika, roč. XXVIII, č. 6, s

23 předpokládala. Vložení ekonomického paragrafu nevedlo k předpokládané podpoře ze strany zemí Latinské Ameriky. Situace byla pro ČR navíc zkomplikována zadržením dvou českých občanů Pilipa a Bubeníka v lednu To vedlo ke spekulacím, že Česká republika do textu rezoluce vložila ekonomický paragraf výměnou za jejich neodsouzení a propuštění zpět do ČR. 23

24 5. Zadržení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě Na Kubě působící disidenti jsou vystaveni nepřetržitému stresu, který pochází z jejich neustálé represe a šikany ze strany kubánské policie a vlády. Mnoho těchto disidentů žije v chudobě, protože se kvůli svým opozičním postojům k režimu ocitli bez zaměstnání. Těmto disidentům pomáhají zahraniční nevládní i vládní organizace. Pro odpůrce režimu je důležitá každá vnější pomoc, ať materiální nebo morální, protože je důležité, aby věděli, že na ně svět nezapomněl. Jsou za ni vděční a to je také posiluje v jejich dalším boji proti totalitnímu režimu na Kubě. Mezi nejznámější organizace podporující kubánské disidenty patří i americká nadace Freedom House, která financovala cestu I.Pilipa a J.Bubeníka na Kubu. I. Pilip a J. Bubeník odjížděli na Kubu v době, kdy vrcholila snaha České republiky v Komisi OSN pro lidská práva prosadit jí předkládanou rezoluci odsuzující stav dodržování lidských práv na Kubě. Oba přicestovali na Kubu 8. ledna 2001 vybaveni nadací Freedom House přenosným počítačem a léky, které měli předat kubánským disidentům. V plánu měli se setkat s některými kubánskými disidenty a v jejich boji je podpořit.(matocha 2001: 153) Kubánská policie zadržela Pilipa s Bubeníkem 12. ledna poté, co se setkali se dvěma nezávislými novináři. Po zatčení jim bylo odepřeno právo kontaktovat český zastupitelský úřad. V takovýchto situacích je normální, že kubánská policie obviní zatčené z podpory odpůrců režimu a vyhostí obviněné do dvou dnů ze země. V tomto případě tomu tak nebylo.(matocha 2001: 174) Oba dva byli 16. ledna obviněni prostřednictvím stranického deníku kubánské komunistické strany Granma ze špionáže ve prospěch USA. (Granma, ) 18. ledna byl I. Pilip i J. Bubeník oficiálně obviněni z vyvíjení činnosti 24

25 proti bezpečnosti státu za účelem povstání. 20 V tuto chvíli jim hrozil trest až 20 let v kubánském vězení za ohrožení státu. V tento den se také čeští poslanci dohodli, že na Kubu pošlou šestičlennou delegaci v čele s předsedou Senátu P. Pithartem. (Matocha 2001: , ) Když P. Pithart přilétal 29. ledna na Kubu, tak už věděl, že se během svého pobytu setká s Fidelem Castrem, který mu poslal své osobní pozvání po žádosti zaslané mu v dopise P. Pithartem z 18. ledna. (Dopis předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta prezidentovi Kubánské republiky Fidelu Castrovi) Castro si dal s přijetím P. Pitharta načas a pozval ho k sobě až několik málo hodin před odletem zpět do Prahy 3. února. Do té doby absolvoval předseda senátu několik rozhovorů a schůzek s předními činiteli kubánského režimu, mj. s kubánským ministrem zahraničních věcí, ministrem spravedlnosti, ministrem hospodářství a plánování, generálním prokurátorem, aj. (Matocha 2001: ) Podle svých vlastních vzpomínek Pithart tvrdí, že o osudu českých vězňů bylo rozhodnuto již před jeho osobním setkáním s Castrem, což rozpoznal z rozhovorů s vysokými činiteli kubánského režimu. V pětihodinovém rozhovoru s Castrem se také k této záležitosti dostali až na samém konci, kdy Castro podle Pitharta prohlásil, že pánové už svoji porci slávy mají a k čemu by tedy na Kubě měli zůstávat dál a ať se tedy vrátí domů...,ale bude to ještě několik dní trvat, protože kdyby přiletěli zpět do Prahy přímo s Pithartem, tak by to bylo velice okázalé. (Syruček 2005: ) Jedinou další kubánskou podmínkou bylo, že se oficiálně omluví, což Pilip i Bubeník odmítali.(matocha 2001: 120) Nakonec to vyřešili společným prohlášením, kde se explicitně neomlouvají, ale píší, že si uvědomují, že jejich...činnost mohla urazit kubánský lid, a proto...by jsme chtěli 20 Oba dva byli obviněni na základě zákona č.88 O ochraně národní nezávislosti a hospodářství Kuby, který Česká republika kritizovala ve své první rezoluci v Komisi OSN pro lidská práva. 25

26 vyjádřit kubánskému lidu omluvu, že jsme porušili jeho zákony. (Prohlášení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka z 4. února 2001) Oba dva byli kubánskými úřady propuštěni 6. února a ještě týž den opustili Kubu. Každý strávil ve vězení na Kubě celkově 23 dní. 5.1 Aktivity českých orgánů a pomoc mezinárodního společenství Zadržení dvou Čechů na Kubě vyvolalo v České republice obrovský rozruch. Nejaktivnějším hráčem se v tuto dobu stalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR v čele s ministrem Kavanem. Ministerstvo předalo 15. a 16. ledna kubánskému chargé d'affaires D. Paulovichovi v Praze 2 protestní nóty, které byly ale hned druhý den vráceny našemu chargé d'affaires na Kubě J. Maršíčkovi jako příliš arogantní. (MF Dnes, ) Během dalších dvou dnů hledala naše diplomacie podporu ve světě a ministr Kavan rozesílal dopisy všem ministrům zahraničí EU, kandidátských zemí a některých latinskoamerických zemí. Prezident V. Havel navíc zaslal 17. ledna dopis s vysvětlením situace s žádostí o podporu papeži, generálnímu tajemníkovi OSN, předsedovi Evropské komise a prezidentům Argentiny, Portugalska a Kostariky. (Matocha 2001: ) Reakce a podpora mezinárodního společenství přišla okamžitě. Již 17. ledna provedla tzv. trojka EU 21 demarši o lidských právech u kubánského náměstka ministra zahraničních věcí a poukázala na tento případ. Ihned další den vyzvala k propuštění vězňů předsedkyně Evropského parlamentu N. Fontaine a americké ministerstvo zahraničí. 20 ledna předalo německé ministerstvo zahraničí nótu kubánskému velvyslanci v Berlíně požadující propuštění obou Čechů. 22. ledna vyzvalo k propuštění i Švédsko jako předsednická země Evropské unie. 21 Evropské unii předsedá každých 6 měsíců jiná členská země. Tzv. trojka EU je složená z předsedající země, ze země která předsedala EU v předchozím období a ze země, která bude předsedat EU následující období. 26

27 Druhý den na to, oznámila Meziparlamentní unie, že hodlá na Kubu vyslat svoji misi. (Matocha 2001: , ) Tato jednoznačná podpora a solidarita vyjádřená ze strany mezinárodního společenství s Českou republikou byla podle mého názoru zapříčiněna především vědomím, že Česká republika je na diplomatickém poli jedním z nejaktivnějších oponentů Castrova režimu na Kubě. 22 Zatčení Pilipa a Bubeníka bylo také důkazem nové, tvrdší strategie, která měla ukončit rostoucí disidentskou hrozbu. Kuba se totiž v předešlých letech snažila ukázat světu vlídnější tvář svého totalitního režimu za účelem přilákání investic a přílivu kapitálu do své slabé ekonomiky. 23 Součástí této strategie byl volnější přístup k disidentům. Jenže díky tomu se režim dostal do situace, kdy byl z jedné strany pod tlakem mezinárodního společenství a z druhé strany rostoucí vnitřní opozicí. 22 Česká republika navíc v té době vrcholila negociace ohledně rezoluce odsuzující stav dodržování lidských práv na Kubě v Komise OSN pro lidská práva. 23 V roce 1995 dosáhli zahraniční investice na Kubě hodnoty 46 miliónů USD, v roce ,1 miliónu USD, v roce miliónu USD, v roce ,6 milionu USD, v roce ,2 miliónu USD a v roce , 1 miliónu USD. V roce 2001 to bylo již jen 38,9 miliónu USD. Viz - ověřeno ke dni

28 6. Aktivity v České republice na podporu ochrany lidských práv na Kubě 6.1 Člověk v tísni Pro zahraniční politiku České republiky, nejen vůči Kubě, je velice důležitá spolupráce s nevládními organizacemi. Již ve své koncepci ministerstvo zahraničních věcí konstatuje, že spolupráce s neziskovými (nevládními) organizacemi je jedním z dluhů jimiž trpí česká zahraniční politika. (Koncepce české zahraniční politiky v oblasti lidských práv v letech ) Spolupráce s nevládními organizacemi na poli lidských práv vytváří efektivní spojenectví. Tyto organizace mají totiž většinou lepší znalost místní situace a mohou lépe napomáhat vzniku občanské společnosti v nedemokratických režimech než oficiální pomoc, která může být občas i kontraproduktivní. Nevládní organizace hrají nezastupitelnou úlohu především v materiální, informační a morální podpoře opozice v totalitních zemích. V nových demokraciích ve střední a východní Evropě je ale velikým problémem nevládních organizací získávání peněz na svoji práci. 24 Jednou z nejvýznamnějších nevládních organizací v regionu střední a východní Evropy je česká obecně prospěšná společnost Člověk v tísni. Společnost Člověk v tísni podporuje demokratické hnutí na Kubě již od roku Jedním z nejdůležitějších cílů, který si ve své činnosti vytkla je přímá podpora kubánských disidentů a jejich rodin a celosvětové zvýšení povědomí o poměrech na Kubě. (Demokratická opozice) 24 O spolupráci vládních institucí s nevládními organizacemi více srov. Pštross, T. (2004a): Lidská práva a česká zahraniční politika. in: Pick, O. - Handl, V. (eds., 2004): Zahraniční politika České republiky Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, s

29 Hlavní činností společnosti je získávání finančních prostředků na podporu finančně strádajících rodin uvězněných disidentů a nezaměstnaných členů demokratické opozice. Tyto finanční prostředky získává především formou veřejné finanční sbírky. Finanční pomoc dopravují průběžně na Kubu spolupracovníci společnosti a osobně ji předávají rodinným příslušníkům uvězněných. Od roku 1997 se těchto misí na Kubu zúčastnilo již více než osmdesát dobrovolníků a nikdo z nich nebyl doposud zatčen 25. Další činností vyvíjenou společností Člověk v tísni je snaha předávat Kubáncům zkušenosti a rady získané z našeho vlastního přechodu od totalitního režimu k demokracii. Za tímto účelem vydala společnost v roce 2006 publikaci shrnující proces českého přechodu k demokracii. Publikace, sestavená ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí, čerpá ze zkušeností nasbíraných v České republice po roce 1989, ale zahrnuje i poznatky z dalších středoevropských a východoevropských zemí. Pro zvýšení celosvětového povědomí o poměrech na Kubě se společnost podílí na pořádání mezinárodních setkání po celém světě. 26 Dále iniciuje cesty členů parlamentů různých zemí na Kubu za účelem setkání se s představiteli demokratické opozice. Na pozvání společnosti Člověk v tísni navštívili Českou republiku různí kubánští aktivisté, aby se zde sešli s českými politiky, včetně bývalého prezidenta Václava Havla. Mezi hosty byl obhájce lidských práv Elizardo Sanchez (v roce 1999), dcera Fidela Castra Alina Fernández, která otevřeně vystupuje proti diktatuře svého otce (1999), spisovatel a politický aktivista Carlos Franqui (2000), přední kubánský disident Oswaldo Payá Sardinas (2003) a nezávislý novinář 25 Blíže viz na =175 ověřeno ke dni Mezinárodní setkání se konala např.v Bratislavě, Bruselu, Haagu, Madridu, Mexiku, Miami, Mnichově, Praze, Santiagu de Chile, Stockholmu, Varšavě nebo Washingtonu. Blíže viz ověřeno ke dni

30 a bývalý politický vězeň Raúl Rivero (2005). (Demokratická opozice) V rámci České republiky organizuje Člověk v tísni promítání dokumentárních filmů, které byly tajně na Kubě natočeny a vypovídají o tamější situaci v oblasti dodržování lidských práv. Jednou z nejznámějších akcí společnosti, které je každoročně věnovaná veliká mediální pozornost, je symbolická vězeňská cela na Václavském náměstí v Praze. V této cele se během 75 hodin 27 každoročně vystřídají v roli symbolických vězňů politici, umělci, bývalí političtí vězni a disidenti, a mnoho dalších, a svým uvězněním vyjádří svou solidaritu s politickými vězni na Kubě. Zatím naposledy proběhla tato akce na Václavském náměstí 17. a 18. března 2006 za veliké účasti veřejnosti. 6.2 Mezinárodní výbor pro podporu demokracie na Kubě Se vznikem Mezinárodního výboru pro podporu demokracie na Kubě je úzce spojen kubánský Projekt Varela a následné uvěznění 75 disidentů v březnu Projekt Varela byl založen mezi lety 1996 a 1997 kubánským disidentem Oswaldem Payá Sardinasem. Tento disident usiluje o změny v rámci platné ústavy prostřednictvím vypsání referenda o legislativě týkající se svobody slova a soukromého podnikání. Cílem tohoto projektu je posbírat co nejvíce podpisů na podporu této snahy. Projekt Varela je navíc akcí, která konečně sdružuje do té doby velice roztříštěné kubánské opoziční hnutí, organizace a disidenty. (Oswaldo Payá 1998) Vrcholným obdobím aktivit kubánské opozice v projektu Varela byl rok 2002, kdy Kubu navštívil bývalý prezident USA Jimmy Carter. Ten ve svém projevu na Havanské univerzitě zmínil projekt Varela a také se setkal s kubánskými disidenty. (BBC Czech, ) Dne 10. května 2002 pak bylo Národnímu shromáždění předloženo ověřených podpisů. 27 Číslo 75 má symbolizovat 75 zatčených disidentů v březnu

31 Vláda na to reagovala zákonem o neodvolatelnosti socialistického charakteru státního zřízení a na jaře 2003 vlnou zatýkání opozičních aktivistů. Čtyřicet ze sedmdesáti pěti zatčených bylo členy výborů projektu Varela. Tresty, které tito zatčení vězni dostali jsou velice vysoké, pohybují se mezi 10 až 28 lety vězení. Od té doby bylo pod projekt Varela posbíráno dalších podpisů. Zakladatel tohoto projektu Oswaldo Payá Sardinas je od roku 2003 nominován na Nobelovu cenu míru. (Kuba) Krátce po tomto masovém zatýkání se v Madridu konala konference s názvem Towards Democracy in Cuba, které se zúčastnil i V. Havel. Ten na této konferenci vyzval jednotlivé státy světa k podpoře těch, kteří usilují nenásilnou formou o demokracii na Kubě. V souladu s Havlovou výzvou vznikl v září 2003 Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě. Cílem tohoto výboru je mimo jiné propagovat aktivity podporující kubánské vězně z řad odpůrců režimu a jejich rodiny, podpora vzniku občanské společnosti, která zahrnuje podporu projektu Varela, podporu nezávislých novinářů, nezávislých odborů a dalších nezávislých skupin na Kubě, nebo zvyšování povědomí veřejnosti v Evropě a Latinské Americe o situaci na Kubě.(The International Committee for Democracy in Cuba - ICDC) Těchto cílů by chtěl Výbor dosáhnout díky vyvíjení neustálého nátlaku na kubánský režim s cílem osvobodit politické vězně a iniciovat dialog mezi režimem a opozicí, vytvořením Evropského fondu pro demokracii na Kubě, vydáváním veřejných prohlášení kriticky analyzujících situaci na Kubě, či organizováním cest poslanců a novinářů na Kubu s cílem setkat se s představiteli kubánské opozice. (ICDC Goals and Activities) Členy Mezinárodního výboru pro demokracii jsou významné osobnosti z politického či kulturního prostředí z celého světa. Mezi členy jsou bývalí prezidenti Chile, Salvadoru, Guatemaly, Nicaraguy, Maďarska, České republiky, Uruguaje, 31

32 Litvy a Kostariky, bývalí předsedové vlád Španělska, Kanady, Tchaj-wanu, Bulharska a Estonska a mnoho dalších bývalých vysokých politiků, novinářů, spisovatelů či filozofů. Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě má sídlo v Praze a je velice podporován společností Člověk v tísni, která mu poskytuje sekretariát 28. První zasedání Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě se konalo ve dnech 17. až 19. září 2004 v Praze a bylo pod oficiální záštitou ministra zahraničních věcí České republiky C. Svobody. Cílem zasedání bylo hledání možností efektivní podpory kubánské demokratické opozice a sjednocení postoje evropských a jihoamerických zemí vůči Kubě. Součástí zasedání byl také panel o politické a ekonomické transformaci v posttotalitních zemích jako možném modelu pro demokratické změny na Kubě. Na pražském jednání byla také nově ustavena Mezinárodní síť členů parlamentů pro podporu demokracie na Kubě.(Zasedání Mezinárodního výboru na podporu demokracie na Kubě) V závěru zasedání bylo přijato Pražské memorandum, které obsahuje konkrétní kroky pro podporu demokracie na Kubě. Mezi nezbytné kroky, které je podle tohoto memoranda nutno vykonat pro vznik podmínek umožňujících kubánskému lidu svobodnou volbu politického a ekonomického systému na Kubě patří vytvoření mezinárodní sítě nevládních organizací vyjadřujících solidaritu s opozicí na Kubě, vytvoření mezinárodní sítě zástupců parlamentů podporujících demokracii na Kubě a vytvoření mezinárodní komise expertů, kteří budou shromažďovat zkušenosti z tranzice zemí střední a východní Evropy a Latinské Ameriky a tyto zkušenosti budou předávat kubánské demokratické opozici. (The Prague Memorandum) Zatím poslední konference Výboru proběhla ve švédském Stockholmu 6. a 7. února 2006 pod oficiální záštitou české 28 Více na ověřeno ke dni