Metodologie environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty

Transkript

1 Publikace je zpracována v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/ Ivana BEČVÁŘOVÁ Irina Alexandrovna SOLOSHYCH Metodologie environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty České Budějovice 2012

2

3 Vzor citace: BEČVÁŘOVÁ, I., SOLOSHYCH, I. A. Metodologie environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 116 s. ISBN Ediční rada VŠERS: Dr. Milena Berová; doc. JUDr. PhDr. Jiří Bílý, CSc.; Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; RNDr. Růžena Ferebauerová; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; PhDr. Lenka Havelková Ph.D.; doc. Ing. Marie Hesková, CSc.; doc. Dr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D. METODOLOGIE ENVIRONMENTÁLNÍ VÝCHOVY, VZDĚLÁVÁNÍ A OSVĚTY PaedDr. Ivana Bečvářová, doc. Irina Alexandrovna Soloshych, Ph.D. Recenzenti: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, České Budějovice, ISBN

4 POUŽÍVANÉ SYMBOLY Začátek kapitoly Základní pojmy Výklad dílčího pojmu Nejdůležitější pojmy Studijní literatura Kontrolní otázky a testy

5 OBSAH Úvod 7 1 Základní pojmy 9 2 Pojetí environmentální výchovy, vzdělání a osvěty Obsahové vymezení EVVO Historický nástin vývoje EVVO v letech 1918 až EVVO v České republice 16 3 Metodologie a její vymezení ve vztahu k EVVO Cíle výchovy a vzdělání ve vztahu k EVVO Rámcové vzdělávací programy ve vztahu k EVVO Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání Rámcový vzdělávací program pro gymnázia Environmentální vzdělávání a výchova k přípravě učitelů 33 4 Osobnost učitele, strategie, styly a formování ekologických vědomostí Osobnost učitele Strategie vedení Současné ekologické problémy Analýza formování ekologických vědomostí (výzkum) Vzdělávání učitelů a dalších pedagogických pracovníků pro environmentální vzdělávání a koordinátorů EVVO v České republice Analýza vzdělávání environmentální výchovy Koncepce a metodologie ekologického vzdělávání v některých státech 59 5 Formy, metody a prostředky současné ekologické přípravy Metodologické pojmy Pojem vyučovací metoda Klasifikace vyučovacích metod Vyučovací metody a organizační formy pro výuku EVVO 67

6 5.5 Interakční výuka a její přednosti Projektová výuka Příklady dalších aktivizujících metod v oblasti EVVO Organizační formy výuky Vnitřní organizační formy výuky Vnější organizace výuky 82 6 Evaluační nástroje EVVO Přehled evaluačních nástrojů 85 7 Příklady dobré praxe Příklady dobré praxe z Ukrajiny Příklady dobré praxe z Jihočeského kraje ČR 94 Závěr 111 Seznam literatury 112

7 Úvod Problém vzájemných vztahů mezi přírodou a společností často není řešen a vyvstává jako palčivý problém i na počátku třetího tisíciletí. Na jedné straně vědeckotechnický pokrok buduje materiální předpoklady pro další rozvoj společnosti a všestranný rozvoj osobnosti, na straně druhé rozvoj vědy a techniky může za určitých okolností zničit přirozené základy existence současné civilizace. Ekologická situace potřebuje zájem každého člověka. Bohužel, dnešní společnost není dostatečně připravena k odpovědnosti pro zachování a zlepšení stavu životního prostředí. Mládí lidé nemají dostatek znalostí a dostatečně nechápou ekologické vazby a jejich vliv na zdraví člověka a dědičný základ populace. Spotřebitelský způsob života člověka je také jedním z důvodů ekologické krize. Světové zkušenosti ukázaly, že efektivní formou zapojení lidstva do řešení ekologických problémů, je náležitě organizovaný systém ekologického vzdělávání. Intenzivní vývoj moderních technologických procesů podmiňuje nutnost další reformy v systému vyššího odborného a vysokého vzdělávání. Vodítkem (orientačním bodem) společnosti by se měl stát učitel, přizpůsobený k práci v dynamicky se rozvíjejícím světě vědeckých disciplín, schopný nacházet správná rozhodnutí z hlediska účelného využívání přírody i v oblasti výuky. Nové požadavky k přípravě budoucích učitelů zahrnují obnovu všech strukturálních částí vzdělávacího systému, především pak obnovu učebního procesu a metodiky. Analýza vědeckých pedagogických prací ukazuje, že problémy ekologického vzdělání se posuzují v nejrůznějších aspektech. Problémy ekologického vzdělání odhalují ve svých pracích mnozí badatelé, kteří formují přístupy učení a pochopení životního prostředí. Analýza vědeckých prací domácích a zahraničních pedagogů umožňuje vytvořit závěr, že hlavní část výzkumů je věnována metodice ekologické výuky a nedostatečná pozornost naopak při vytváření environmentálního a ekologického povědomí a získávání poznatků např. u budoucích učitelů nebo technických profesí. V této oblasti existují značné nedostatky: neklade se důraz na přeměnu ekologických vědomostí učitele v konkrétní profesionální dovednosti. To způsobuje nesoulad mezi výukou teoretického materiálu a odbornou praxí. Zdaleka ne v plném rozsahu se používají ekologické vědomosti a jejich integrace s poznatky speciálních učebních disciplín. 7

8 V moderním světě automatizace a technického rozvoje je zapotřebí o to více rozšiřovat povědomí a poznatky o ekologizaci a tvorbě životního prostředí. Proto věnujeme stále více pozornosti získávání poznatků i dovedností z oblasti environmentální výchovy a zařazujeme ji do komplexní výuky ve školách. Utváření a fixace vědomostí z oblasti environmentální výchovy a jejich praktické využívání v běžném životě i způsob jejich předávání dětem a studentům ve výchovně-vzdělávacím procesu se stále jeví jako pedagogický problém. Cílem publikace je definovat základní pojmy metodologie EVVO, podat historický přehled vývoje EVVO a vymezit cíle a úkoly ve vzdělávání EVVO. Publikace vysvětluje důležitost environmentální výchovy a její začlenění do rámcových vzdělávacích programů pro předškolní, základní vzdělávání a gymnázií v České republice, seznamuje se způsoby vzdělávání pedagogických pracovníků a koordinátorů EVVO, analyzuje úroveň jejich znalostí a porovnává koncepci vzdělávání EVVO v České republice s koncepcí ekologického vzdělávání v některých státech. Cílem publikace je také podat jednoduchý přehled organizačních forem, metod, prostředků a evaluačních nástrojů, které se při výuce EVVO používají, a inspirovat pedagogy při jejich používání ve školní praxi. V závěru nabídneme pedagogické veřejnosti dobré příklady praxe z Ukrajiny i Jihočeského kraje ČR. Tento studijní materiál vznikl jako podpora pro studium koordinátorů EVVO, které realizuje Vysoká škola evropských a regionálních studií na svých jednotlivých pracovištích v Jihočeském, Středočeském, Plzeňském kraji a kraji Vysočina v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělání pedagogických pracovníků, pod registračním číslem CZ.1.07/1.3.00/ Autorky 8

9 1 Základní pojmy Studijní cíle Cílem kapitoly je vysvětlit základní pojmy týkající se metodologie a EVVO. Konkrétně bude naznačen význam termínů: metodologie, kurikulum, EVVO (Environmentální vzdělání, výchova a osvěta), ekologie a ekologická výchova, environmentalistika a environmentální výchova, výchova k udržitelnému rozvoji, jejichž významové rámce se často překrývají. Klíčové pojmy: metodologie, kurikulum, metoda, environmentální vzdělání, výchova a osvěta (EVVO), ekologie, ekologická výchova, environmentalistika, environmentální výchova, výchova k udržitelnému rozvoji Metodologie (z řec. methodos, sledování, stopování, od hodos, cesta) je vědní disciplína, která se zabývá metodami, jejich tvorbou a aplikací. Patří do teorie či filosofie vědy a obecněji do epistemologie. Pod vlivem angličtiny se slovo někdy používá i pro metodiku (použitý postup či metodu). Metoda (z řeckého met-hodos doslova za cestou, cesta za něčím) je postup nebo návod, jak získávat poznatky, prostředek poznání. Metoda a systém tvoří podstatu vědy, přičemž systém představuje její obsahovou stránku, zatímco metoda její stránku formální. Environmentální vzdělání, výchova a osvěta (EVVO) vychází z anglického termínu environmental education, kde environment znamená životní prostředí a education se chápe široce jako vzdělávání, výchova či osvěta všech typů cílových skupin, od nejmenších dětí po dospělé. Vzděláváním se rozumí zejména ovlivňování racionální stránky osobnosti. Výchovou působení na city a vůli. Osvětou se označují speciální způsoby předávání informací. EVVO dále souvisí nebo se významově překrývá s pojmy environmentální výchova, ekologická výchova, vzdělávání pro udržitelný rozvoj a dalšími. Např. v rámci Metodického pokynu k zajištění EVVO ve školách má EVVO stejný význam jako environmentální výchova nebo tradičně používaný pojem ekologická výchova. Ekologie je biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. 9

10 Ekologická výchova je definována jako obor, který rámec přírodovědy přesahuje. Jejím základem je zkoumání vztahů mezi organismy a jejich prostředím. V minulosti se zaměřovala na osvětu a ochranu vzácných druhů. Environmentalistika zkoumá působení člověka na ekosystémy. Její náplní je ochrana životního prostředí, prevence znečišťování životního prostředí, náprava a prevence škod vzniklých působením lidí. Zahrnuje i hospodaření s energiemi, využívání přírodních zdrojů a péči o zdraví lidí. Zasahuje přitom do dalších oborů, např. biologie, ekologie, chemie, fyziky, etiky aj. Environmentalistika je obor, který využívá poznatků různých vědních oborů ekologie, geografie, chemie, fyziky, ekonomie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů, zabývá se tedy i prevencí znečišťování životního prostředí, nápravou vzniklých škod a nežádoucích zásahů. Environmentalistika zahrnuje také ochranu přírody, monitoring složek životního prostředí, využívání přírodních zdrojů, nakládání s energiemi, péče o zdraví lidské populace apod. Environmentální výchova Termín byl vytvořen Ministerstvem životního prostředí od konce devadesátých let. Odhaluje důsledky lidské činnosti, která působí devastaci a ohrožuje život na Zemi. Vychovává k odpovědnému vztahu k přírodě a pochopení její nenahraditelné ceny pro život. Jejím cílem je vytváření pozitivního vztahu k přírodě, schopnost estetických prožitků v souvislosti s přírodou, zkoumá vztahy v přírodě a vliv člověka na ni. Zabývá se vytvářením morálních hodnotových systémů, postojů ve vztahu k přírodě, připraveností k angažovanému chování. Součástí těchto postojů by mělo být i omezení blahobytu člověka a spotřebního způsobu života ve prospěch planety. Environmentální výchova je ve všech vyspělých zemích součástí jak základního, tak odborného a vysokoškolského vzdělávání a s některými tématy se děti seznamují už v předškolním věku. V ČR je začleněna do rámcových vzdělávacích programů. Tématy environmentální výchovy jsou například tyto oblasti: Energie (šetření, alternativní energie) Hospodaření s odpady (třídění odpadů) Jaderná energetika Obnovitelné a neobnovitelné zdroje Ochrana přírody, chráněné oblasti a druhy 10

11 Ozonová díra Udržitelný rozvoj Změny klimatu (oteplování) Znečištění životního prostředí, vody a ovzduší Nezbytnou součástí environmentálního vzdělávání je také studium životního prostředí prostřednictvím jednotlivých vědních oborů a schopnost nadhledu a vize. Působení člověka na životní prostředí bylo zprvu zkoumáno izolovaně. Popisoval a modeloval se vliv činností na jednotlivé složky životního prostředí, např. vodní zdroje, ovzduší. Pozornost byla obrácena spíše k řešení následků, než k identifikaci, pochopení a odstranění příčin. Postupně se dospělo k názoru, že ochrana životního prostředí je záležitostí, v níž je třeba deklarovat nejen zájem států, ale i celého lidstva. Vlivem poznatků environmentálně zaměřených oborů a stále se zvyšujícího antropogenního působení na přírodu začala vystupovat potřeba environmentální výchovy. Na mezinárodním fóru byl její obsah definován mezinárodní konferencí o biosféře UNESCO (Paříž 1968) a dále upřesňován celosvětovým programem IEEP organizací UNESCO a UNEP. Termín environmentální výchova se postupně prosadil i u nás. Je vnímána jako výchova k udržitelnému rozvoji. Celý tento terminologický vývoj charakterizuje rozšiřující se interdisciplinární koncepci tohoto vzdělávání. Výchova k udržitelnému rozvoji je termín používaný ve světě. Rozumíme jím odmítnutí konzumu a přijetí zdravého životního stylu. Předpokládá hluboké pochopení zákonitostí vývoje společnosti v oblasti sociální, ekonomické i kulturní. Kurikulum latinské slovo curriculum původně znamenalo běh, v pedagogickém smyslu je kurikulum pohyb, plánovaná trasa vzdělávání. Zahrnuje tedy vzdělávací program, ale také obsahovou náplň výuky i dosažený výsledek, zkušenost, kterou si ve škole podle určitého kurikula osvojí. Kurikulární reforma znamená, že jsou české školy v pohybu a měly by směřovat k modernější výuce. V tomto pohybu mají školám pomoci rámcové a školní vzdělávací programy. Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení 1. Vysvětlete pojmy metodologie a kurikulum a objasněte jejich vztah. 2. Charakterizujte ekologickou výchovu. 11

12 3. Co je to environmentalistika? 4. Definujte pojem environmentální výchova. 5. Uveďte příklady témat, kterými se zabývá environmentální výchova. Literatura 1. BENEŠ, K. Metodologie a dějiny přírodních věd: základní přehled. České Budějovice: TF JU 2005, ISBN ČINČERA, J. Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Brno: Paido, 2007, s. 116., ISBN DESCARTES, R. Rozprava o metodě. Praha: Svoboda, 1992, 67 s., ISBN FAJKUS, B. Filosofie a metodologie vědy: vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia, 2005, 339 s., ISBN HEDERER, J. Životní prostředí a výchova. Praha: Portál, ISBN MEZŘICKÝ, V. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, ISBN SOKANOVÁ, A., LIŠKOVÁ, E. Environmentální vzdělávání, výchova osvěta teorie a praxe: výběrová bibliografie za rok Praha: Univerzita Karlova. Pedagogická fakulta, s. 271., ISBN

13 2 Pojetí environmentální výchovy, vzdělání a osvěty 2.1 Obsahové vymezení EVVO EVVO je zkratka termínu použitého ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, který byl přijat vládou v roce 2000 a k němuž byl zpracován akční plán s výhledem do roku Metodický pokyn k EVVO byl vydán MŠMT ČR v roce EVVO zahrnuje činnosti a aktivity probíhající ve školách a školských zařízeních (formální vzdělávání), v rámci volnočasových aktivit (neformální vzdělávání) i v rámci neorganizovaného volného času jednotlivců (informální učení) zaměřené na oblast pilotního prostředí. EVVO environmentální výchova, vzdělávání a osvěta v širším slova smyslu znamená preventivní nástroj v ochraně přírody a životního prostředí. Klade důraz na poznávání životního (přírodního i umělého) prostředí (člověka), na uvědomování si nezbytnosti zachovávání podmínek života, na poznávání vztahu člověka a životního prostředí. EVVO představuje jeden z klíčových preventivních nástrojů ochrany životního prostředí a je jedním z prostředků k naplnění udržitelného rozvoje. Oblast EVVO je zaměřená na vzájemnou interakci a souvislosti mezi ekonomickými, sociálními, environmentálními a právními aspekty rozvoje (globálními i lokálními), je označována jako vzdělávání pro udržitelný rozvoj (dále jen VUR). VUR je významně interdisciplinární povahy a široce se opírá o společenskovědní disciplíny, metodicky i obsahově významně čerpá z EVVO. Do systému EVVO se začleňují kromě vzdělávacích aktivit spadajících z velké části do resortu školství i další aktivity zajišťované mimo resort, a to např. poskytování environmentálního poradenství a realizace osvětových aktivit včetně poskytování environmentálních informací odborné i široké veřejnosti. V praxi je EVVO realizována prostřednictvím škol, nestátních neziskových organizací (centra a střediska ekologické výchovy) a dalších vzdělávacích subjektů (poradenství pak zajišťují zejména environmentální poradny), veřejnou správou na národní, regionální i lokální úrovni. EVVO představuje nezastupitelný významný předpoklad udržitelného rozvoje. Vytváření podmínek pro jeho realizaci patří i mezi 13

14 prvořadé zájmy Evropské unie. Základní podmínkou nastoupení cesty k udržitelnému rozvoji je zvýšení environmentálního vědomí občanů a jejich odborná připravenost pro kvalitativně nové přístupy v celé technicko-ekonomické a sociální oblasti. 2.2 Historický nástin vývoje EVVO v letech 1918 až 1989 Výchova, vzdělávání, osvěta a veřejné povědomí o životním prostředí byly v minulosti vázány především na aktivity ochrany přírody. Na přelomu 19. a 20. století přistupuje k dosavadní koncepci ochrany přírody hledisko vědecké, osvětové, výukové, estetické a všeobecně kulturní. Vznikají spolky a organizace, které mimo vlastní práci vyvíjejí činnost osvětovou a výchovnou ve smyslu kladného vztahu k přírodnímu prostředí (např. v roce 1904 zakládá prof. dr. Urban Jarník v Praze Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny a v Brně je založen Svaz pro výzkum a ochranu přírody). V roce 1918 tehdejší ministerstvo školství a národní osvěty rozšiřuje svou působnost a svých podřízených orgánů na přírodní památky. Již v roce 1919 byli jmenováni konzervátoři pro ochranu přírody, a to jak pro celý stát, tak pro jednotlivé okresy. V témže roce byl zřízen rektorát ochrany přírody na Karlově Universitě v Praze a o rok později i na Českém vysokém učení technickém v Praze na fakultě zemědělského a lesního inženýrství. Celé období první republiky je však charakterizováno spíše snahou jednotlivých pracovníků o ochranu přírody a výchovu k ní, než celkovým trendem politiky státu. V té době také značný kus práce při propagaci zásad ochrany přírody a krajiny, jakož i při praktickém provádění a uplatňování jejích myšlenek, udělala Masarykova akademie práce. Za okupace měla česká ochrana přírody situaci velmi svízelnou a nakonec byli její pracovníci vesměs nasazeni na jiná pracoviště. Nový rozmach ochrany přírody a myšlenek s ní spojených nastal po skončení druhé světové války. V roce 1946 začal vycházet věstník státní péče o ochraně přírody a krajiny Ochrana přírody, který se od roku 1952 začal systematičtěji zabývat také otázkami výchovy k ochraně přírody. Síť čestných funkcionářů konzervátorů státní péče o ochraně přírody a krajiny byla nově vybudována a rozšířena o zpravodaje ochrany přírody. Úkolem konzervátorů bylo mj. provádění všestranné propagace ochrany přírody. Bylo zřízeno také několik stanic ochrany přírody. Do roku 1960 bylo na téma ochrany přírody uspořádáno několik celostátních a krajských putovních výstav, byly vydány dvě série 14

15 nálepek na krabičky zápalek a dvě série poštovních známek, pořízeny filmy a diafilmy na toto téma. Byla publikována domácí i překladová literatura a prohloubila se mezinárodní výměna zkušeností jak prostřednictvím konferencí, tak i mezinárodních táborů mladých ochranářů. Jednou z větších akcí byly tzv. Hlídky ochránců přírody (akce vyhlášená v roce 1959 RNDr. Janem Čeřovským, CSc. prostřednictvím časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců). Akce měla mezi dětmi a mládeží velký ohlas. Od roku 1958 reprezentoval dobrovolnou ochranu přírody Sbor ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze, který byl činný v oblasti moderní aktivní ochrany přírody a výchovy k ní. Jeho přímým pokračovatelem byl Svaz pro ochranu přírody a krajiny v ČSSR, známý pod zkratkou TIS, který byl založen v roce 1969 a rozpuštěn v roce Dalším pokračovatelem do dnešní doby je Český svaz ochránců přírody, dnes největší z nevládních neziskových organizací zaměřených na životní prostředí (v současné době pracuje v rámci ČSOP přibližně 340 základních organizací sdružujících asi 5200 dospělých a 123 útvary mladých ochránců přírody, sdružující asi 3500 dětí). Dalším krokem rozvoje v oblasti výchovy k ochraně přírody bylo ustanovení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody a jeho krajských a okresních středisek v roce Širšího pojetí nabývá výchova v ČR v 70. letech v souvislosti s celosvětovým rozvojem zájmu o životní prostředí. Mění se obsah i pojem cílem výchovy už není vzbudit zájem o čistou ochranu přírody. Začíná být zřejmé, že souvislosti jsou širší a význam výchovy se dotýká základních problémů lidstva. Hovoří se o výchově k ochraně a tvorbě životního prostředí, později o výchově k péči o životní prostředí. V 70. letech je ekologická výchova prováděna především ve sféře mimoškolních aktivit, při domech dětí a mládeže, stanicích mladých přírodovědců, v rámci letních táborů apod., postupně se na tuto oblast zaměřují i kulturní instituce (v té době spadala ochrana přírody do resortu kultury). Přestože tehdejší vedení společnosti příliš nepodporovalo ekologickou výchovu, některé aktivity měly a dodnes mají velmi dobrou úroveň. Určité snahy se projevovaly, díky úsilí nadšenců, i ve vyučovacím procesu. Ředitelům škol byl v roce 1975 poskytnut metodický materiál pro zařazení těchto pěti témat do výuky: člověk a příroda, přírodní zdroje, rostliny a živočichové, lesy a zeleň v krajině, ochrana přírody a její význam. Výsledkem pokusu 15

16 byla poměrně velká iniciativa mládeže v oblasti ochrany životního prostředí. Rok 1974 byl na popud základních organizací tehdejšího Socialistického svazu mládeže vyhlášen Rokem tvorby a ochrany životního prostředí. Cílem akce měla být koordinace a sjednocení poměrně nejednotně koncipované aktivity dětských a mládežnických organizací v oblasti péče o životní prostředí včetně vzbuzení zájmu nejširších vrstev mladé generace o tyto problémy. Akce vešla do povědomí veřejnosti jako akce Brontosaurus a přerostla v trvalé hnutí, které má pokračovatele ve dvou současných velkých sdruženích mládeže (Hnutí Brontosaurus a Asociace Brontosaura), které patří mezi nevládní neziskové organizace, zaměřené na problematiku životního prostředí. Během 80. let, v souvislosti s pronikáním informací o vážném narušení životního prostředí, nabývá výchova k péči o životní prostředí většího významu a je podporována, i když ne příliš výrazně, i oficiálním vedením státu. Je realizována řada státních i nestátních aktivit, které vznikají spontánně podle místních podmínek a nejsou propojeny. Činnost je zaměřena především na děti a mládež, práce s veřejností se nerozvíjí. Výčet aktivit přesahuje možnosti tohoto příspěvku. V roce 1985 ve své výzkumné zprávě zdůvodňuje RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. zavedení pojmu ekologická výchova, která zdůrazňuje všestranné poznávání a respektování zákonitostí ve vztazích člověka a prostředí na globální úrovni a biosféry. Československo se také zúčastňuje mezinárodních konferencí, věnovaných ekologické výchově (Mezinárodní kongres o ekologické výchově a vzdělávání v Moskvě let po Tbilisi, kde se konala v roce 1977 Světová konference k ekologické výchově). 2.3 EVVO v České republice Zlepšení stavu životního prostředí bylo jednou z nejvyšších priorit vlády České republiky při vstupu do Evropské unie. Po politických změnách v roce 1989 vypracovalo MŽP ČR návrh usnesení vlády, schválené pod č. 232/1992, ke strategii státní podpory ekologické výchovy na 90. léta. Na základě usnesení vlády č. 232/1992 dosud plní Ministerstvo životního prostředí úlohu odborného garanta environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (dále EVVO) a je odpovědné za koordinaci a kontrolu jeho plnění. Neméně významná úloha náleží MŠMT, protože má ve svých 16

17 rukou naši budoucnost, totiž kompetence pro vzdělávání a výchovu dětí a mládeže v období školní docházky. Praxe prokázala systémové nedostatky usnesení vlády č. 232/1992 pro řešení úkolu tak významného nástroje, jakým bezpochyby EVVO je, a vyvolala tlaky veřejné správy i zainteresované veřejnosti na hledání výraznější formy podpory environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Situace byla zčásti řešena zapracováním 13 do zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který nabyl platnosti 1. července Zákon odpovídá současným požadavkům Evropské unie (EU), neboť je plně harmonizován s příslušnou směrnicí č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí. Podle 13 citovaného zákona je povinno Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a dalšími ústředními orgány podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání široké veřejnosti v oblasti ochrany životního prostředí se zvláštním zaměřením na výchovu dětí a mládeže. Státní politika životního prostředí České republiky zdůvodňuje význam EVVO a avizuje zpracování Státního programu EVVO v České republice. EVVO bude v 21. století hrát v celosvětovém měřítku stále významnější úlohu. Vznikl mezinárodní program UNESCO Vzdělání pro třetí tisíciletí, v němž environmentální vzdělávání a výchova zaujímá významnou úlohu. Státní program EVVO ČR se odvolává na několik základních dokumentů souvisejících s členstvím České republiky v OECD a se statutem České republiky jako asociované země EU. Do českých škol se výchova k ochraně přírody a poté šířeji pojatá výchova k péči o životní prostředí prosazovala pod vlivem světových událostí od sedmdesátých let. V osmdesátých letech se ujalo označení ekologická výchova zdůrazňující uplatňování ekologických aspektů ve vzdělávání. V totalitním období byl rozpracováván systém ekologické výchovy v řadě projektů mj. pro UNESCO, avšak výsledky nebyly v ČR využity v praxi. V současné době jsou požadavky na environmentální vzdělávání zahrnuty v obecné rovině do většiny základních pedagogických dokumentů a ovlivnily i tvorbu učebnic některých předmětů, zejména přírodovědy, vlastivědy, přírodopisu, zeměpisu a občanské výchovy. Nověji užívaný pojem udržitelný rozvoj pronikl do pedagogických dokumentů a učebnic jen částečně. Problémem zůstává pro- 17

18 pojení rozptýlených poznatků a utváření integrovaného pohledu na problematiku. MŠMT koordinuje programy výzkumu a vývoje financované z rozpočtové kapitoly MŠMT. Koordinuje mezinárodní spolupráci ve výzkumných a vzdělávacích programech společně s příslušnými ministerstvy v souladu s Národní politikou výzkumu a vývoje a zabezpečuje i rozvoj metod vzdělávání a výchovy. Významnou roli při prosazování environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty do škol všech stupňů hrají NNO a jejich specializovaná zařízení (centra a střediska ekologické výchovy). Jsou zčásti podporována ministerstvy životního prostředí a školství, mládeže a tělovýchovy, ale není doceněna možnost zahrnutí a využívání center a středisek ekologické výchovy (CEV/SEV), jejich výukových programů pro školy, školních ekologických projektů apod. Doporučení konference státu OECD Environmentální vzdělávání na cestě k udržitelnému rozvoji organizovaná prostřednictvím ENSI (Environment and School Intiatives) v roce 1998 v Linci předpokládá jednak podporu státních orgánů, jednak zdůrazňuje všestrannou iniciativu a samostatnost škol a jejich vzájemnou spolupráci v této oblasti. Klíčovým a limitujícím problémem environmentálního vzdělávání a výchovy je nedostačující připravenost většiny pedagogických pracovníků. Jen zřídka se objevují kursy a semináře zahrnující nejen studium ekologie či životního prostředí, ale i didaktiku environmentálního vzdělávání a výchovy. Tento stav se významně odlišuje od stavu v některých jiných evropských zemích. Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení 1. Co znamená zkratka EVVO, co je jejím obsahem a cílem? 2. Charakterizujte stručně historické kořeny a vývoj EVVO. 3. Jaké postavení má EVVO v České republice? Literatura: 1. Informační databáze EU o vzdělávání Eurydice. [online]. [cit ]. Dostupné z: 2. Metodický pokyn MŠMT k EVVO, č.j /2008-2, Praha: MEZŘICKÝ, V. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, ISBN Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (Bílá kniha), MŠMT Praha, 2001, ISBN

19 3 Metodologie a její vymezení ve vztahu k EVVO Studijní cíle Cílem třetí kapitoly je seznámit se se základními cíli výchovy a vzdělání ve vztahu k EVVO, podat krátký ucelený přehled rámcových vzdělávacích programů pro předškolní, základní vzdělávání a gymnázia a vymezit jejich obsahové, tematické a metodologické zaměření vzhledem k environmentální výchově. Klíčové pojmy: cíl, Rámcový vzdělávací program, Národní program vzdělávání, environmentální výchova, metoda Environmentální vzdělávání a výchova musí být nedílnou součástí všeobecného vzdělávání i odborné přípravy v celém školském systému. Zároveň a ve vzájemných návaznostech musí být zabezpečen rozvoj i v celé mimoškolní oblasti. Představuje dlouhodobý proces, který je součástí celoživotního vzdělávání. Rozhodující význam mají ti, kteří EVVO realizují, tj. učitelé a ostatní pedagogičtí pracovníci, vychovatelé, pečovatelé, sociální pracovníci, lékaři, zdravotníci, NNO a další. Oblast je rozdělena na čtyři základní témata. Každé téma se zabývá jinými cílovými skupinami. Environmentální vzdělávání a výchova dětí a mládeže Environmentální výchova dětí v předškolním věku Environmentální vzdělávání a výchova dětí a mládeže základních, středních a vyšších odborných škol Environmentální vzdělávání a výchova vysokoškolských studentů 3.1 Cíle výchovy a vzdělání ve vztahu k EVVO Z obecného hlediska cíl jasně a stručně vyjadřuje, čeho chceme dosáhnout. Je to meta, stav, kterého má být v reálném čase dosaženo. Každou naši záměrnou činnost můžeme podle Pettyho (2008) vyjádřit cyklickým jednoduchým schématem (rozhodnutí plán činnosti činnost vyhodnocení činnosti). Tento cyklický proces lze využít i pro vlastní proces vyučování. Kulichová (2007) definuje cíl jako zamýšlený výsledek činnosti, k němuž pedagog společně s žáky směřuje. Výchovně vzdělávací cíle lze dělit do dvou skupin: 1. Obecné (globální) 2. Konkrétní (specifické) 19

20 Obecné cíle jsou nadřazeny cílům konkrétním. Cíle by měly být přiměřeně náročné, srozumitelně formulované, jednoznačné, dosažitelné, upotřebitelné, přitažlivé. K definování cíle je nutné používat aktivní slovesa (žák popíše, definuje, vysvětlí, reprodukuje...). Cíle EVVO jsou definovány a jejich náročnost odstupňována v RVP pro předškolní, základní vzdělávání a gymnázia. Při práci musíme cíle přizpůsobit podmínkám, ve kterých se mají realizovat. Zejména variabilita a proměnlivost přírodního prostředí může ovlivnit dosahování cíle. Učitel by měl na tyto podmínky umět včas reagovat a cíle přehodnotit. Kasíková (2011) uvádí, že podmínky mohou ovlivnit: Rozsah výkonu Vymezení způsobu řešení Vymezení pomůcek Vymezení prostředí (laboratoř, domov, přírodní prostředí) Vymezení vztahu k ostatním aktérům (práce s ostatními) Cílem environmentální výchovy je vychovat člověka s rozvinutým zájmem o přírodu, s touhou poznávat ji a potřebou aktivně ji ochraňovat, tzv. environmentální senzitivita. Jde o člověka schopného bohatého života docíleného skromnými prostředky, aniž by se cítil o něco ochuzen (Librová, 2003). Podle výzkumů tato citlivost prokazatelně souvisí s možností přímého kontaktu s přírodním prostředím v dětství. Vývoj pojetí cílů bezprostředně souvisí s celkovými změnami ve výchově a vzdělávání. Cílem přestává být soubor znalostí o něčem, ale způsobilost (kompetence) člověka konat. V ekologické výchově a vzdělávání bylo toto zaměření zřetelné v programech středisek ekologické výchovy a zdůraznil je již v roce 1992 zákon č. 17 (vzdělávání má vést k jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a k úctě k životu ve všech jeho formách ). Ekologická výchova tak byla zejména v devadesátých letech jedním z významných inspiračních zdrojů pro celkové změny ve školství. 3.2 Rámcové vzdělávací programy ve vztahu k EVVO V souladu s novými principy kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knize) a zakotvenými v zákoně o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, se do vzdělávací soustavy zavádí nový 20