Parlamentní režimy. Nezapomeňte se věnovat doporučené studijní literatuře, kterou naleznete v osnově a v tomto distančním textu.

Transkript

1 Parlamentní režimy Obsah kapitoly Studijní cíle 1. Definice 2. Vybrané charakteristiky parlamentních režimů 3. Úkoly ke studiu 4. Druhy parlamentarismu - Sartoriho členění 5. Racionalizace parlamentarismu 6. Specifický systém - tzv. direktoriální systém ve Švýcarsku 7. Odkazy Pochopit základní znaky a principy fungování parlamentních systémů Doba potřebná ke studiu Pojmy k zapamatování Studium samotného distančního textu cca 60 min, literatura cca 2 hod. Parlamentarismus v republikách a monarchiích Konstruktivní veto nedůvěry Exekutiva Legislativa Soudní moc Akceschopnost vlády Britský parlamentarismus Úvod V následujícím distančním textu si představíme parlamentní formy vlády. Česká republika patří právě do této kategorie, takže si na příkladů českých ústavních institucí můžete ověřit následující teorii. Nezapomeňte se věnovat doporučené studijní literatuře, kterou naleznete v osnově a v tomto distančním textu.

2 Výkladová část Parlamentní režimy - definice Parlamentní systémy ze všech tří forem vládních režimů fungují jak v zemích s republikánským zřízením (tj., tam, kde je výkonná moc rozdělena mezi premiéra a prezidenta), tak v monarchiích (tj. tam, kde je u výkonné moci monarcha /kníže/ a premiér.) Parlamentní systémy jsou jako jediné kompatibilní s monarchistickým uspořádáním země (tj. v konstitučních monarchiích). Dá se konstatovat, že v parlamentních systémech jsou v čele exekutivy dvě hlavy - buď prezident a premiér, nebo monarcha a premiér (v konstitučních monarchiích). Prezidenti i monarchové mají dnes v rámci exekutivy postavení spíše symbolické - reprezentativní. V jejich rukou se nesoustřeďuje příliš moci. Jedná se spíše o čestnou funkci, jejíž povaha je především r e p r e z e n t a t i v n í obvykle spojená s vysokou prestiží, čímž plní i úlohu jakéhosi symbolu - sjednocovatele - morální autority. Jako příklady parlamentních systémů republik můžeme uvést například Českou republiku, Maďarsko, Spolkovou republiku Německo, Itálii. Parlamentarismus v konstitučních monarchiích pak nalezneme například ve Švédsku, Nizozemí, Belgii nebo ve Velké Británii, kde má parlamentarismus nejdelší tradici. Parlamentní režimy jsou charakteristické tím, že veškeré těžiště moci leží v rukou legislativy - tedy v rukou moci zákonodárné. Od moci zákonodárné se posléze odvíjí legitimita moci výkonné, která je legislativě odpovědná. Jednotlivé ústavní texty pak určují míru této odpovědnosti. Základními charakteristikami parlamentních režimů tedy jsou: Těžiště moci je v parlamentních systémech na parlamentu (v případě britského parlamentarismu dochází k posílení pozice britského premiéra, což je dáno především stranickým systémem a volebním systémem) Exekutivní dualismus (tedy dualita exekutivy: premiér versus prezident, popřípadě monarcha) Pružné - kooperativní rozdělení kompetencí mezi exekutivou a legislativou Existence prostředků vzájemného působení mezi exekutivou a legislativou

3 K vybraným charakteristikám parlamentních režimů Ad 3 / Pružné - kooperativní rozdělení kompetencí mezi exekutivou a legislativou Pod termínem sdílení kompetencí mezi exekutivou a legislativou si můžeme představit skutečnost, že v parlamentních systémech dochází k tomu, že v řadě případů vykonává vláda činnosti, které by měl původně vykonávat parlament. Například vláda ve Velké Británii je de facto chápána jako výbor parlamentu, kdy členy jak vlády tak i kabinetu jsou jednotliví poslanci. Na příkladu návrhů zákonů zjistíme, že například v ČR pochází většina zákonů z rukou jednotlivých ministrů - tedy vlády. To tedy znamená, že exekutiva v této fázi přebírá funkci parlamentu, který o zákonech jen hlasuje, čemuž obvykle předchází dlouhosáhlá debata zastánců i odpůrců jednotlivých norem. O těchto parlamentech se proto hovoří jako parlamentech proslovů. Více o aspektech legislativního procesu - viz odkaz, kde je dispozici kruhový graf s podílem návrhů zákonů v Parlamentu ČR. Odkaz Sdílení kompetenci mezi exekutivou a legislativou se také odráží ve skutečnosti, že jednotliví ministři bývají zároveň poslanci - tj. členy legislativního sboru.

4 . Ad 4/ Existence prostředků vzájemného působení mezi exekutivou a legislativou: Mezi parlamentem a vládou existuje těsná vazba, která má určité zákonitosti: Jak může parlament působit na vládu? Tento systém vyžaduje, aby vláda byla jmenována se souhlasem parlamentu a po celou dobu svého funkčního období v něm disponovala většinovou podporou. Jakmile ji ztratí, není již schopná plnit svou funkci a měla by být odvolána. Pád vlády je tak závislý na parlamentu - respektive na jeho hlasování o důvěře či nedůvěře vládě. Dále je působení exekutivy a legislativy posíleno tím, že v parlamentních režimech je legitimita prezidenta odvislá od volby parlamentem (v případě ČR je prezident volen na společném zasedání Parlamentu ČR tj. Poslanecké sněmovny a Senátu). Jak může exekutiva působit na legislativu? Z pohledu prezidenta či monarchy je to především v tom, že prezident (či monarcha) má vliv na samotnou tvorbu vlády (například po volbách, dále hraje důležitou úlohu v době krize. Ještě významnější pákou na legislativu z pohledu exekutivy je pak možnost rozpustit parlament (minimálně dolní komoru) a vypsat nové volby. Výše uvedená závislost je tedy znakem toho, jak mohou obě moi na sebe působit ovlivňovat se. Smyslem těchto nástrojů respektive systémů brzd a rovnováh je jedna to, aby nedošlo k zablokování systému v případě, že by se obě moci ocitly v konfliktní situaci. Navíc je zde pozice prezidenta, který je neodvolatelný (vyjma velezrady) a který v případě jakékoli krize hraje důležitou úlohu spojovacího článku mezi oběma mocemi. úkoly ke studiu Podrobně si prostudujte Ústavu ČR. Zaměřte se: 1. na vymezení kompetencí legislativy a exekutivy. 2. na princip brzd a rovnováh a zejména na způsob jak je implementován v našem ústavním textu. 3. na pravomoci prezidenta a jeho pravomoci, na způsob jeho volby a možnosti jeho zasahovaní do legislativního

5 procesu. 4. na pravomoci vlády a vazby na Parlament ČR (vyjádření důvěry popřípadě nedůvěry, legislativní proces) 5. strukturu Parlamentu ČR a úlohu jednotlivých komor (složení, způsob volby, vztah horní a dolní komory - zejména pak veto Senátu, možnosti rozpuštěna PSP ČR) Ústava ČR Dále si podrobně prostudujte příklad britského parlamentarismu, který naleznete ve skriptech: Dvořáková a kol.: Komparace politických systémů - Základní modely demokratických systémů, VŠE, Praha 2008, kapitola IV Důrazně doporučuji také k prostudování kapitoly č. VI. - Spolková republika Německo Druhy parlamentarismu Druhy parlamentarismus: Ačkoliv mají všechny parlamentní systémy podobné znaky nelze říci, že jsou všechny stejné. Je tomu právě naopak. Ve světě najdeme řadu parlamentních režimů., které od sebe zásadně liší: Sartoriho členění parlamentních režimů Klasifikací parlamentních režimů je řada, nicméně tou nejznámější je klasifikace italského politologa G. Sartoriho, který parlamentní režimy člení do třech kategorií:. Sartori člení parlamentní režimy na: 1. premiérský či kabinetní systém příklad Velká Británie 2. systém vlády zákonodárných sborů typu francouzské Třetí a Čtvrté republiky 3. stranicky kontrolovaný parlamentarismus, kdy je převaha moci na straně parlamentu, ale v něm mají rozhodující vliv politické strany, respektive stranické sekretariáty - příklad Itálie PREMIÉRSKÝ NEBOLI KABINETNÍ SYSTÉM Téměř dominantní roli v britském parlamentarismu hraje premiér. To znamená, že v systému má převahu exekutiva na legislativou. V systému dvou stran, zvítězí vždy jedna strana, která sestavuje vládu. Předseda této strany se stává zároveň premiérem. Jelikož premiérem se automaticky stává leader vítězné strany a voliči si toho jsou vědomi, jde v podstatě o přímou volbu premiéra tj. voliči volí nejen určitou stranu, ale zároveň automaticky i potenciálního premiéra.

6 Premiérova pozice je proto velice pevná jelikož, se těší silné legitimitě z voleb a zároveň je šéfem strany, která má v britské dolní komoře díky volebnímu systému pohodlnou většinu - jeho strana tak tvoří vládu sama. Dalším charakteristickým rysem, typickým pro britský parlamentarismu je disciplinovanost poslanců během hlasování. I tím dochází k posilování role premiéra, jelikož si je obvykle jist tím, jak budou jeho poslanci hlasovat. Všechny výše uvedené skutečnosti způsobují, že postavení britského premiéra je neobyčejně silné. Z výše uvedených důvodů je také patrný specifický charakter britského parlamentarismu, a to ten, že zde těžiště moci leží v rukou exekutivy, nikoliv legislativy. Kancléřský princip Podobným příkladem je i tzv. kancléřský princip, který je prosazován v německém parlamentarismu. I zde je postava kancléře posilována, k čemuž přispívá tzv. konstruktivní veto nedůvěry - znamená to, že německý parlament může odvolat kancléře (s ním padá i jeho vláda) jen za předpokladu, že zároveň uvede jméno budoucího kancléře, který má zajištěnou většinovou podporu parlamentu. To je však velmi složité, neboť pro opozici je jednodušší dohodnout se na negativní síle, nežli se následně konstruktivně dohodnout na novém kancléři. V případě, že parlament neschválí nového kancléře, je to důvod k rozpuštění Spolkového sněmu. Kancléřský princip se prosazuje také ve způsobu volby Spolkovým Sněmem- kdy je volen jako jediný (důvěru získává pouze kancléř a nikoliv vláda jako kolektiv) a na jeho návrh jmenuje spolkový prezident v další členy vlády. V těchto případech tak kancléř rozhoduje nezávisle na parlamentu. Pokud kancléř odchází, odchází s ním i jeho vláda. Racionalizace parlamentarismu Konstruktivní veto nedůvěry můžeme najít rovněž ve Španělku nebo v Polsku. Díky těmto omezením parlamentarismu bývá také SRN označována jako příklad tzv. racionalizovaného parlamentarismu. Oba dva příklady, jak britský, tak německý jsou případy stabilního fungování vlády a její akceschopnosti. V případě Británie má vliv na posílení premiéra řada faktorů, od politické kultury, až po volební a stranický systém. V případě Německa se jedná o ústavní nástroje, tzv. Základního zákona, který se snaží na základně negativních zkušenosti z minulosti zabránit nestabilitě systému.

7 Nekontrolovatelný parlamentarismus SYSTÉM VLÁDY ZÁKONODÁRNÝCH SBORŮ S příkladem je systém tzv. Třetí a Čtvrté francouzské republiky, který se stal příkladem tzv. nekontrolovatelného parlamentarismu, který důsledku nedisciplinovanosti mnoha politických v systému působil značných chaos. Vzhledem k tomu, že obě komory měly silné pravomoci, docházelo k jasné převaze legislativy nad exekutivou. Obě silné komory parlamentu si dělaly de facto co se jim zlíbilo, což v žádném případě nepřispívalo k tomu, aby se v tomto systému mohla objevit akceschopná vláda. STRANICKY KONTROLOVANÝ PARLAMENTARISMUS V tomto systému se příčinou neakceschopnosti stávají zejména stranické sekretariáty. Převaha moci je sice na straně parlamentu, ale skutečná moc je koncentrována ve stranických sekretariátech. Skutečnou moc nedrží členové vlády, neboť ti jsou obvykle loutkami, rukách předsedů stranických sekretariátů. Je to dáno jednak podobnou stranického systému, který byl v případě Itálie deformován existencí antisystémových postfašistů a radikální komunistické strany. Reálně pro systémová byla pouze italská Křesťansko - demokratická strana a několik menších stran, se kterými se střídala v koalici. To fakticky vedlo k neúměrnému posílení malých stran a zejména stranických sekretariátů, které se neobávaly hrozby jakékoli reálné alternativy. V této souvislosti se hovoří o tzv. pasti středu (systém byl závislý na koalicích velké středové strany s menšími politickými subjekty), kterou takto nazval filosof Václav Bělohradský. Tento model byl narušen v roce 1993 během tzv. revoluce soudců, kdy byla zatčena řada politických představitelů v souvislosti s korupcí a klientelismem. Od této doby hovoříme o tzv. Druhé italské republice. Specifický systém - tzv. Direktoriální systém ve Švýcarsku Švýcarský systém je zcela specifický - je označován jako direktoriální a to proto, že zde vláda představuje jakýsi zvláštní výbor parlamentu, což odpovídá direktoriální systému vlády během revoluce, konkrétně v roce Švýcarský systém je unikátní v tom, že je jednak pestrý z hlediska společenského uspořádání (etnické, jazykové a náboženské struktury), ale je také unikátní z pohledu uspořádání politického systému. Ten má dvě základní charakteristiky:

8 1) Švýcarsko nemá individuální hlavu státu 2) zároveň má unikátní způsob tvorby výkonného orgánu státní moci, tj. vlády Exekutiva - Švýcarsko má kolektivní hlavu státu. Vláda se nazývá Federální rada, která má sedm členů. Jednotliví členové jsou do funkce voleni na společném, zasedání obou komor parlamentu - Federálního shromáždění. Funkční období vlády je stanoveno na 4 roky, tj. stejně jako funkční období parlamentu (v případě že nedojde k jejímu odvolání nebo vlastní demisi). Od roku se 1959 se při obsazování vlády zavedl nový princip tzv. magická formule, kdy je vláda vytvořena podle určitého pravidla. Toto pravidlo určuje, že čtyři hlavní politické strany mají vždy garantováno zastoupení ve vládě, a to v určitém poměru. Dlouhodobě nejsilnější strany mají vždy vyhrazeno po dvou křeslech a to: Švýcarská sociálně demokratická strana (socialisté), Švýcarská křesťansko-demokratická lidová strana (katolíci), Radikální demokratická strana (konzervativci). Jedno křeslo je pak vyhrazeno vždy pro Švýcarskou lidovou stranu. Tato podoba vlády je výrazem švýcarského konsocionalismu - viz tematický blok o demokracii. Švýcarská vláda není odpovědná parlamentu a ten jí nemůže odvolat, může abdikovat pouze sama nebo na základě rozhodnutí stranických sekretariátů, které jednotlivé členy vlády nominují. Jednotlivým stranám také členové vlády skutečně podléhají. Jednou za rok vybere Federální rada ze svých řad člena, který se na rok stává Prezidentem Federální rady. Tento předseda (prezident) nemá žádné zvláštní pravomoci navíc, co se týče kompetencí je na stejné úrovní jako ostatní členové Federální rady. Jedná se de facto o čestnou funkci a vláda vždy rozhoduje jako kolektivní orgán. Federální rada tak funguje jako kolektivní hlava státu, včetně pravomoci zastupovat stát navenek. odkazy České ústavní instituce: Bristské ústavní instituce:

9 - nutno připomenout, že britský systém oficiálně nezná pozici ministerského předsedy Němemcké ústavní instituce - Základní zákon - v angličtině shrnutí Přestože má parlamentarismus řadu znaků, které jsou pro mnohé změně společné, můžeme najít řadu odlišností, ty pojmenoval především italský politolog Giovanni Sartori. Pro pochopení logiky fungování parlamentních režimů je důležité porozumět skutečnosti, že exekutiva ani legislativa nejsou dvě izolované moci, ale naopak spolu spolupracují, ovlivňují se, jsou tedy v jakési interakci. Tato skutečnost je nejvíce patrná na britském parlamentarismu. otázky k zamyšlení Literatura 1. Charakterizujte pravomoci britského premiéra. 2. Jaké jsou znaky parlamentních režimů? 3. Popište postup při rozpuštění Poslanecké sněmovny PČR 4. Co je to past středu a odkud ji známe? 5. Jaké jsou výhody a nevýhody parlamentních režimů? 6. Jmenujte pravomoci prezidenta ČR 7. Jmenujte způsob volby prezidenta ČR 8. Jaký je rozdíl mezi kabinetem a vládou ve Velké Británii? 9. Popište legislativní proces v ČR 10. Co je to konstruktivní veto nedůvěry? 11. Co je to interpelace vlády a jaký je její význam? Dvořáková a kol.: Komparace politických systémů - Základní modely demokratických systémů, VŠE, Praha 2008 Říchová, B.: Úvod do současné politologie, Portál, Praha kapitola vládní systémy v demokracii Sartori, G.: Srovnávací ústavní inženýrství, SLON, nebo novější vydání Novák, M.: Systémy politických stran, SLON, Praha 2001 Novák M., Brunclík M.: postavení hlavy státu v parlamentních a

10 poloprezidentských režimech, Dokořán, Praha 2008