Ztráta sluchu ve středním věku

Transkript

1 Ladislav Kratochvíl v roce 2008 Ztráta sluchu ve středním věku Toto je pouze pracovní a neopravená verze, nikde to prosím nerozesílej Kraťoučká autorova předmluva Ztráta sluchu je jedno z nejtěžších zdravotních postižení. Na člověku není nic vidět (nejezdí na vozíku, nemá hůl atd.), avšak často nerozumí tomu, co kdo říká, nebo netuší, že mu něco vypadlo z kapsy, či něco hlásí rozhlas (metro, nádraží). Lidičky, co neslyší od narození nebo přišli o sluch před osvojením si řeči, používají ke komunikaci znakový jazyk a čeština je pro ně jazyk cizí. A přesně naopak. Těm, co přijdou o sluch v průběhu života, je mateřským jazykem čeština (myšlení Češi) a znakový jazyk je pro ně cizí a neznámý. Když o sluch přijde človíček v předškolním nebo školním věku, kdy už mu je primárním jazykem čeština, záleží kde a jak se pohybuje (v prostředí neslyšících používajících znakový jazyk), jaké má přátele - slyšící/neslyší - a je to úplně něco jiného, než když přijde o sluch někdo, kdo už má rodinu, slyšící přátele. Následující text jsou zážitky a postřehy člověka zcela ohluchlého náhle ve čtyřiceti letech, kdy už měl 15 let rodinu a všechny své známé, kamarády, přátele slyšící. Nikomu své názory nevnucuji, ani je nevydávám za jediné správné a učené, jako se s tím často setkáváme. KRÁŤA Jak přicházíme o sluch Nejdříve malinko o tom, kdy přicházíme o sluch, protože to často souvisí se způsobem komunikace s okolím. Narození se sluchovou vadou Často to bývá dědičné. Človíček se narodí a neslyší. Ohluchnutí před osvojením si řeči Když se malý človíček ještě nenaučí mluvit a ztratí sluch, velmi těžko se mluvit učí, protože neslyší okolí, ani sám sebe, takže nedokáže posoudit, jestli vyslovuje dobře. Ohluchnutí ve věku, kdy už umí mluvit I to souvisí s věkem. Při ohluchnutí v předškolním věku není učení se vůbec jednoduché. Ohluchlí po vychození škol/y jsou jaksi "předzásobeni informacemi", jak mi to jednou trefně napsala Věra. Ohluchnutí v předškolním věku ono "předzásobeni" vylučuje. Docela zajímavá diskuze o tom, co je horší, jestli neslyšet od útlého věku (či od narození), nebo později (horší je oboje) vznikla na serveru ve které se vyjádřili sami sluchově postižení: na to že neslyší.je to pro ně přirozené. Lea :54 Re: Jak to vidíte? Záleží v jakém smyslu hůř. Jak psala Lea, po ohluchnutí člověk přijde o hodně věcí, hlavně o komunikaci, jelikož když ohluchne, neumí vůbec nic, rozumí pouze tomu, co mu kdo napíše. Hluší odmalička jsou oproti tomu ve výhodě, jelikož často navštěvují spec. školy, kde se vyučuje komunikace, takže s ní

2 nemají problémy. Na druhou stranu, ohluchlý je ve velké výhodě, jelikož se mu dostane několikanásobně informací v životě před ohluchnutím. S čerstvě ohluchlým se téměř nikdo nebaví a kdo byl zvyklý hodně komunikovat, určité to je pro něj často trauma. Také asi záleží na věku a dalším. Hnusné musí být, když někdo ohluchne a má třeba malé dítě, jelikož se s ním vůbec nedomluví. Kráťa :10 Re: Jak to vidíte? souhlasím s Tebou.Není to jen to,co jsi vyjmenoval.pro neslyšící je vypracován celý systém pomocí počínaje ranou péčí,spc,...znakový jazyk zůstává do smrti, i stálá komunita.co se týče ohluchlých,myslím,že to není ještě vychytáno,chybí základní informace.pro ohluchlé existuje KLUB ohluchlých v Praze,regionálně asi nic není.pokud ohluchne někdo mladý-nabízí se možnost kochleárního implantátu a zařazení zpět.pokud ohluchne v 50letech, o kochl.implantátu si může nechat jen zdát a co dál?znakový jazyk?jiná náhrada?dochází k psané formě řeči a izolace.a samozřejmě psychika,atd.o tom se už zmiňuješ.dobře o tom píše V.Strnadová.Takže ohluchlí. KILL :55 Osobně si myslím, že nejhorší je přicházet o sluch postupně během třeba deseti let. Člověk se musí dnes a denně smiřovat s tím, že se mu zhoršuje sluch a za nějaký čas třeba nebude slyšet nic. Odezírání Není to vůbec jednoduché. Nějaké to základní se dá naučit dejme tomu do tří let od ohluchnutí. Sám po pěti letech odezřu tak 90% od mé fyzioterapeutky (dříve rehabilitační sestry), kterou paradoxně vidím "vzhůru nohama", jak ležím na lehátku, ona nade mnou sedí a "rehabilituje mé" (Nemělo by se tedy psát fyzioterapeutí?), tak 80% od mé logopedky, ke které chodím jedenkrát týdně na hodinu 4 roky, dejme tomu že 70% od manželky a dcer, 50% od známých lidí a 30% od neznámých (samozřejmě, jak od koho - při dobrých podmínkách pro odezírání třeba 65%). Ohluchlému později nic jiného než odezírání nezbývá a je vděčný za vše napsané! I když se tedy ledacos odezře, je lepší "nerozumět" - hlavně na úřadech/atd. (Píšu to jistě po několikáté, ale přijde mi to dost důležité jinak bych to nepsal). Než právě na tom úřadě (nebo kdekoli, kde je to důležité) rozumět jen polovinu a zbytek si (špatně) domyslet, je lepší rozumět zcela a to člověk, jenž ovládá češtinu a nepotřebuje tlumočníka, rozumí dobře z napsaného český (většina lidí u nás český umí). Jde tedy pouze o to, aby to někdo napsal. Osobně mohu prohlásit, že jsem se nikdy nikde v instituci nesetkal s tím, že by mi bylo napsání odepřeno. Cizincem mezi známými a ve vlastní rodině "Počítej s tím, že přijdeš o všechny kamarády," řekl mi ještě před ohluchnutím kolega na pokoji se kterým jsem bydlel na kurzu odezírání. Nebylo to věštění, jelikož když to říkal, do křišťálové koule nekoukal, kuřecí kůstky nerozhodil a ani jinou věšteckou pomůcku nepoužil. Řekl to z vlastní zkušenosti (on už v té době téměř neslyšel - já ano). A měl pravdu. 80% lidiček, se kterými jsem se před ohluchnutím bavil, se se mnou téměř nebaví, jelikož jim nerozumím a psát se jim třeba nechce, nebo na to nevidí (nemají u sebe či nechtějí si nasazovat brýle), nebo se stydí za pravopis/rukopis... Raději tedy pouze pozdraví a žádné hovory nezačínají. Pro člověka "uzavřeného" před ohluchnutím to třeba není zase tak velká změna. Avšak pro komunikativního je to změna dost velká. Nejhorší však je, že se ohluchlý stává cizincem ve vlastní rodině. S těmi nejbližšími ne, ale návštěvy a různá rodinná setkání jsou situace, kdy si připadá jako "páté kolo u vozu". Z fora kochlear.cz: Kdo to zažil, tak ví, o čem je řeč. Pracovně jsem to nazval "sám mezi lidmi". Jde o to, že když se sejde nějaká společnost, baví se mezi sebou a hluchý člověk jen kouká a kouká v naději, že snad zachytí nějaký ten kousek rozhovoru, jelikož nikdo se jím nezabývá, jakoby snad ani neexistoval, či co.

3 Za poslední půl rok se mi to stalo 4x a je to dost nepříjemné. Zatím to vždy bylo, když se sešlo příbuzenstvo, více, jak 4 lidi, co se neviděli třeba měsíc a měli si co říct. V podstatě je to pro mě novinka a nevím, jak to nějak elegantně (nebo i neelegantně, ale slušně) řešit. Asi nejhloupější řešení, které mne napadlo jako první, by bylo odejít, ale to by bylo ošklivé zase ode mě, vůči té společnosti. Jednou jsem zkusil říkat dceři každou chvilku: "Hele, o čem se bavíte?" Ona mi pak psala krátká sdělení a když to ostatní viděli, tak se "chytali" a občas psali i oni (rvačka o tužku a papír to samozřejmě nebyla). jenže k nějakému "žadonění" se dopracovat vůbec nechci, to je snad ještě horší. Zajímalo by mě, jak takovouto situaci, kdy se sejde víc lidí "u jednoho stolu" a toho, co neslyší v podstatě ignoruji řešíte vy, jelikož věřím tomu, že nejsem sám, koho to štve. Jednou jsem někde četl, že slepota odděluje člověka od věcí a hluchota od lidí. Asi na tom něco bude. ( "Pane pojďte si hrát" (na ano/ne) Tohle je skvělá fintička. Lidičky často neznají prstovou abecedu, aby napověděli. Často totiž stačí napovědět jedno - dvě písmenka a porozumím celému zbytku sdělení. Obzvláště ta špatně odezíratelná a na začátku věty. Někdo řekne například: "Kolik hodin to bude asi trvat?" Ten začátek se dá odezřít velmi těžce, nebo vůbec. Zbytek třeba ano a stačí "napovědět" ono slovo "kolik" a už se to odezře celé. Když totiž neodezřu začátek, často neodezřu nic. Možná i proto, že se vlastně nesnažím, jelikož v tu chvíli ztratím kontext. Samozřejmě něco jiného je, když probíhá rozhovor o něčem konkrétním a je to "v rámci toho povídání" - a něco jiného, když to druhá strana řekne jako první věc, kdy vůbec netuším, o čem je řeč. Kontext je pro mě (a asi nejsem sám) velmi důležitý. Často si tedy "hrají" na ano/ne a to tak, že kladu druhé straně otázky, na které se dá odpovědět kývnutím hlavy, dokud "to" z druhé strany "nedostanu". V tomto případě bych se ptal třeba nějak takto: "Ptáš se, jak dlouho jede vlak z Prahy do Nového Strašecí? - kývnutí hlavy "ne" "Ptáš se, jak dlouho trvá vyrobit jednu www stránku?" - kývnutí "ano" "Jak dlouho trvá vyrobil nějakou stránku všeobecně?" - kývnutí "ne" "Jak dlouho nějakou konkrétní?" - kývnutí "ano" atd. Nezvolil jsem úplně nejlepší příklad. Bylo to první, co mě napadlo při psaní. Nicméně je z toho poznat, co myslím oním ano/ne. Potíž by možná mohla nastat při bavení se s Bulharem, protože ti prý kývají nějak obrácené. Ale se žádným jsem se nikdy nebavil, takže to nedokážu posoudit. Hurá k logopedce Podle mě dost záleží na tom, v jakém věku a jak rychle se přijde o sluch. Kdo o sluch přijde ve školním věku, naučí se odezírat mnohem lépe a rychleji, než při ohluchnutí ve věku středním (já ve čtyřiceti letech), či později. Podle mě: čím později, tím déle trvá, než člověk odezře vůbec nějaké ty základy a pořádně se nenaučí odezírat ani za deset let - nebo dokonce nikdy. Chození k logopedce mi tedy velmi pomohlo a pomáhá (chodím k ní od tří měsíců po ohluchnutí) a ono nejde jen o to, naučit se odezřít nějaká písmena/slova, ale i o jakési procvičení se, jelikož nikdy se nic neodezře na 100 %, ale dost se pochopí z kontextu - příklad: "něco "a"; 2 slabiky, další byla asi něco "e"; něco "e"; něco "a"; a "t" (samohlásky jdou nejdříve)". Hádanka co? Když však znáte kontext a bavíte se o hradech, tak už se něco dá. A když se bavíte o hradech na Berounce, dá se uhodnout, že se jedná o hrad Křivoklát ("t" na konci). Nebo přímo větu: "na Berounce je hrad Křivoklát." Málokdo má takovou trpělivost, jako právě logopedka, aby vše dokola opakoval (většinou to raději napíše, nebo se rozhovoru s ohluchlým vyhne) a ono povídání si s logopedkou bývá i jedná z mála půlhodinek, kdy s ohluchlým někdo klábosí. Také si myslím, že je dobře pořádat jakési "hodiny odezírání" v rodině, aby se nemuselo ohluchlému tolik psát. Například při odpolední kávě, půlhodinka povídání si, opakování neporozuměného, je velkým přínosem.

4 Ohluchlý musí být ve střehu Když jeden neslyší, musí být stále ve střehu. Taková ta různá nebezpečí, jako je jedoucí dopravní prostředek, jsou víceméně samozřejmá. Ty "drobné věci" si slyšící ani neuvědomuje. Například vypadnutí něčeho z kapsy, co je slyšet při pádu. Není to tak dlouho, co mi při vyndávání něčeho vypadly i klíče. Samozřejmě jsem to vůbec nevěděl a nebýt paní, co je sebrala, dohonila mě a podala, přišel bych na to, že je nemám až když bych si chtěl o kilometr dál otevřít. Z toho důvodu mám rád oblečení (bundy atd.) s hodně kapsami (nejlépe zavíracími třeba na zip), kdy si mohu dát věcí buď samostatně, nebo podle toho, jak a kdy je vyndávám. Jedna kapsa klíče druhá něco na psaní, třetí kapesník a mobil... Nebo jsem už také vytrousil stylus (ovládací pero) od PDA (kapesní počítač). Někde mi vypadlo, neslyšel jsem to a nové stálo 300 Kč. A třeba pozdravení známého na ulici. Většinou koukám, aby mě nic nepřejelo, nespadlo na mě, nepřerazil se atd. a nekoukám moc po lidech, které potkávám. Když pak někdo řekne: "ahoj", ani o to nevím a jsem za nevychovance. Nepoužívat ironii Kdysi jsem o tom někde četl a nepřikládal tomu nějaký zvláštní význam, nicméně jaksi podvědomě sleduji reakce (a to zejména na fórech sluchově postižených) na své ironické poznámky. Že ironii vůbec nechápou prelingválně (předřečově) neslyšící se mi velmi často potvrdilo. Nechápou ji však ani někteří postlingválně neslyšící. Možná záleží i na tom, kdy se přijde o sluch a na jakési "vrozené inteligenci". Občas pak připisuji poznámku ve stylu Kohn <-> Roubíček: "Oni mi říkali, nepíšou ironicky, nepochopí je." Už se mi ale stalo, že ten, komu byla namířena, odepsal něco ve smyslu, že je to stará známá pravda, aniž by tušil, že má ironická poznámka a následný Kohn <-> Roubíček byly určeny právě jemu. Takže ironii nepoužívat vůbec. I když u mě je to dost těžké, jelikož si v momentě psaní ani neuvědomuji, že o ironii jde. Je dobré sledovat co se děje Je důležité sledovat zprávy (jen na ČT jsou se skrytým titulky), nebo číst noviny, či nějaké internetové zpravodajství - zkrátka "být v obraze" a vědět, co se děje okolo. Hodně lidí se po ohluchnutí uzavře do jakési ulity a nesleduje svět okolo sebe. Následky bývají ty, že o neslyšících se často říká, že jsou snad nějací hloupí, jelikož někdy neví věcí, které jsou mezi slyšícími jaksi samozřejmě. Nedávno například několik lidí na fóru nevědělo, co je to doručenka SMS u mobilu (psáno v listopadu 2006). Organizovanost sluchově postižených Řekl bych, že neslyšící prelingválně jsou z velké většiny členy nějaké organizace, kdežto ohluchlí později přesně naopak. Tím, jak jsou vytrženi ze světa slyšící společnosti, nemají často ani chuť "bavit se s neznámými", když ani "nerozumějí těm známým". Paradoxní na tom všem pak je, že ohluchlí později (a píšu stále o lidech, co přestanou slyšet ve středním věku a později) jakoby snad ani neexistovali, přičemž postlingválně neslyšících (a neorganizovaných) je více než 90 %. I to jistě bude jeden z důvodů, proč se slyšící veřejnost domnívá, že kdo neslyší, automaticky ovládá a baví se ve znakovém jazyce. Zkuste si například na internetu zadat do vyhledávače slovo "neslyší". Najde se vám hodně webů. Téměř všechny jsou ale weby prelingválně neslyšících (nebo jim určeny), kde jsou prezentovány názory uživatelů znakového jazyka (nebo často těch, kdo s nimi manipulují). Už jen z toho musí člověk nabýt dojmu, že neslyšící (ten, kdo neslyší) se baví převážně ve znakovém jazyce.

5 Ona neorganizovanost způsobuje, že ohluchlí později (kteří znakový jazyk neovládají - je to pro ně cizí jazyk), jakoby snad ani neexistovali, také protože "není vidět", že neslyší. Vidět je třeba to, že když má někdo proslov, vedle něj stojí tlumočník a tlumočí do znakového jazyka. Když to vidí slyšící, řekne si: "Aha, to je po neslyšící" a vytvoří si jakousi asociaci: neslyší = používá znakový jazyk. To, že tomu nějakých 96 % sluchově postižených vůbec nerozumí, jej ani nenapadne. Setkávání se Je dobré se setkávat, ať už osobně, nebo jen někde na internetu. Lidé s podobnými problémy často jeden druhému dobře poradí s nějakým problémem (např. získání kompenzační pomůcky), protože jej sami řešili a ví, "jak to chodí". Částečným řešením možná právě je ona komunikace po internetu (fóra, y, instant messaging), kde se vše píše a nemusí se o to druhá strana "prosit". Komunikativní ohluchlí náhle ve středním věku, pak tráví hodně času na internetu (mají-li jej k dispozici), jelikož to je pro ně často hlavní možnost "s někým si popovídat". Ohluchlí náhle ve středním věku však velmi často ztrácí jakýkoli zájem o okolí. Všude se musejí domlouvat pomocí papíru a tužky, což třeba "chlap jako hora" ani psychicky neunese a raději ani nikam nejde, uzavře se do sebe a nemá chuť se vybavovat, když ničemu nerozumí. Z téhož důvodu se ohluchlí ve středním věku také často rozvádějí, ač jsou do té doby ve šťastném manželství třeba 20 let. Něco jiného to právě je, když se přijde o sluch dejme tomu ve školním věku a životního partnera si člověk vybírá, když už neslyší, a partner s tím vlastně počítá.. U takových vztahů potom ona náhlá změna, kdy jeden přestane náhle slyšet, nenastává. Je ohluchlý neslyšící? Vycházím z toho, že neslyšící je každý, kdo neslyší, takže je. Lidem je však vnucováno, že neslyšící jsou pouze prelingválně neslyšící, což mi přijde jako nesmysl (ostatní, co neslyší, jsou slyšící?). Když si vezmeme rozdělení lidiček podle stavu sluchu, je to jasné na první pohled: neslyšící (ten kdo neslyší) * prelingválně neslyšící (před osvojením si řeči. Mateřským jazykem je pro ně často znakový jazyk) * postlingválně neslyšící ohluchlí (mateřským jazykem pro ně je český jazyk) nedoslýchaví (různé stupně nedoslýchavosti) slyšící Je důležité důsledně uvádět o kom je řeč. Ze sdělení: "Neslyšící si při komunikaci ve znakovém jazyce odpočinou od odezíraní" může druhá strana nabýt dojmu, že všichni, kdo neslyší, ovládají znakový jazyk (navíc to vzbuzuje dojem, že všichni umí odezírat). Přitom možná 96 % neslyšících jej neovládá. Sdělení by tedy mělo být spíše: "Prelingválně neslyšící, kteří ovládají znakový jazyk a komunikují v něm, si při komunikaci ve znakovém jazyce odpočinou od odezíraní". Já vím, je to mnohem delší, nicméně nikoho takové sdělení nemate. Z téhož důvodu zastávám názor, že by se mělo pro neslyšící uživatele znakového jazyka používat nějaké výstižné slovo, aby se to nepletlo. Někde jsem navrhl "znakující". Docela se to i začíná vžívat. Problém je ale v tom, že slovo znakující se dá pochopit jako: Ten, kdo ovládá znakový jazyk (ale není to pro něj jazyk primární - tou je čeština - tlumočníci, nedoslýchaví) Ten kdo považuje znakový jazyk za primární formu své komunikace (čeština není jeho mateřský - prelingválně neslyší. Z kontextu je to však vždy jasné, nehledě na to, že, téměř vždy je výraz "znakující" používán v souvislosti s druhým bodem (ti, co mají znakový jazyk jako primární), jako se například chápe slovo spící jako ten kdo právě spí, ne kdo umí spát a občas to dělá. Nabízí se ještě slovo "Deaf". Toto slovo je anglicky "tenkdoneslyší". Protože však převážná většina lidí (hlavně slyšící společnost) netuší, co to znamená a není zcela jasné o koho jde, protože toto slovo neznají, přikláním se k českému výrazu.

6 Velké "d" je u toho proto, že prelingválně neslyšící jsou ze strany lidí, kteří si z nich udělali živobytí, tlačeni k tomu, že jsou jakýsi samostatný národ v národě, s argumenty typu: "Máte vlastní jazyk, vlastní kulturu, musíte se přeci psát s velkým písmenem na začátku." Ti, co si vzali tuto myšlenku za svou a prosazují slovo "Neslyší" (N). To mi ale přijde velmi zmatečné, jelikož spousta lidí, kteří neslyší, znakový jazyk neovládá (máte svůj jazyk) a žádnou jinou kulturu národa (máte svou kulturu) nemá. Vždy na to "N" říkám: "až někdo dokáže vyslovit neslyší a Neslyšící, aby se z toho dalo poznat "n" a "N", nebudou žádné problémy s matením lidí. Na to mi je však odpovídáno často velmi podobně (citace z fora Krato, ano pravda Neslysici mel naucit cesky jazyk, ale NEMLUVIT, vzdycky psat papir. Krato, bohuzel u nas ucitel neni kvalita ucit metoda pro cesky jazyk,a Neslysici uz zmatek naucit, a pokud neslysici s KI to bude stejne ani nepomahat. ted druhy vec, Slysici dela hodne diskriminace pro Neslysici, pze Slysici kouka komunikace, ale pro me nezalezi, pro me staci psat papir. Navrhuji tedy psát "Znakující" (vyslovit "z" a "Z" také nikdy nepůjde), kdy je zcela jasné o koho jde, přičemž je velké písmeno na začátku (vlastní jazyk a kultura). Až se tedy setkáte s výrazy "Deafs" či "Neslyšící", jde o "Znakující". Všichni neznakují Aby to nevyznělo, jako ze mám něco proti znakovému jazyku, tak hned jako první věc zdůrazňuji, že nemám vůbec nic proti jakémukoli jazyku, naopak. Každý má přeci nějaký svůj ve kterém nejraději komunikuje, ovládá třeba i jiné, z dalších zná pár výrazů z jiných a mnoho mu jich je naprosto neznámých. A znakový jazyk je super/bezva/prima/prakticky/atd. Jen mi prostě vadí prosazovaný mýtus, že všichni kdo neslyší používají znakový jazyk, nebo ze dokonce neumí český, což převážnou většinu sluchové postižených v České republice doslova uráží. V poslední době se velmi často setkávám s přesvědčením slyšících lidí, že když někdo neslyší, automaticky ovládá znakový jazyk, že je mu primárním. Vzhledem k tomu, že pro více než 90 % sluchově postižených je znakový jazyk naprosto cizí jazyk, je to přímo zarážející. Několik příkladů: Když Národní rada zdravotně postižených (NRZP) vydala desatera komunikací s pacienty s různým postižením, desatero komunikace s neslyšícím pacientem začínalo: 1. Komunikace přes papír s neslyšícími je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu." Čímž udělali z lidiček negramoty. I když bylo letos vydáno nové opravené desatero, které začíná: 1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru. 2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat. Zjištěnou komunikační preferenci napíšeme na desky zdravotní dokumentace. Zkuste si na internetu vyhledat výraz "desatero komunikace" výsledků bude mnoho. Na svých stránkách mají desatera nemocnice, školy, úřady, záchranáři a další. Vždy však pouze první verzi desatera, kde se hned v prvním bodě tvrdí, že kdo neslyší neumí číst. Na opravenou verzi jsem nikde nenarazil. Jestlipak se opravená verze také rozesílala po celé republice, dělaly se rozhovory v médiích jako u té první? Domnívám se, že ne a že o opravené verzi ti co už mají tu první (kde jsme negramoti) ani neví. Při tvorbě novelizace zákona ohledně komunikace neslyšících a hluchoslepých osob jsem narazil na dokument podepsaný samotnou ředitelkou ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel):

7 ASNEP byla oslovena Vládním výborem pro zdravotně postižené, aby se k novele zákona vyjádřila a tak naše pracovní skupina, zřízena pro připomínkování tohoto zákona, vytvořila koncept připomínek. je tam přidán termín odezírání a psaní, což může ve výsledku znamenat to, že neslyšící ztratí právo na tlumočníka. (Ano v zákoně se to pí ředitelce nelíbí!) že neslyšícím bude upíráno právo na jejich přirozený jazyk, jazyk znakový (schválně kdy to nenápadně zmizí) Taková lživá tvrzení přímo od ředitelky organizace prohlašující se za organizaci, jenž zastřešuje všechny organizace sluchově postižených je přímo rána pod pás většině sluchově postiženým. Zejména proto, že ASNEP je zvána ke konzultacím zákonů, školních osnov, pravidel komunikace v nemocnicích, úřadech atd. Při setkání lidí z počítačové poradny mi kolega napsal: "Já bych si s tebou rád pokecal, ale znakovou řeč se kvůli tomu učit nehodlám." Odpověděl jsem mu: "Já také ne. Pojďme pokecat česky." Načež jsme "pokecali" asi 2 km náplně z tužky (psal jsem mu také byl tam prý rámus). Jiný kolega z poradny mi zase napsal na ICQ (internetová komunikace): "Jak to, že nemluvíš znakovou řečí? Já myslel, že pro lidi co neslyší je povinnost jí umět." Odepsal jsem mu, že to je jako myslet si, že kdo nemá nohu má povinnost umět španělsky. Když bylo v České republice pořádáno mezinárodní cvičení záchranářů podíval jsem se na www organizátoru a měli tam ke stažení "Desatero komunikace", jenž bylo ve formátu *.DOC a první bod nebyl ani první verze od NRZP a ani z opravené: 1) Komunikace přes papír s těmi, co komunikují ve znakovém jazyce je většinou neúčinná. Lidé, kteří se narodili jako neslyšící nebo ztratili sluch v raném věku nemají dostatečnou slovní zásobu, takže psaný projev pro ně neznamená úlevu. (ano skutečně to tam mají podtržené) A vůbec tam nebyla opravená část vydaná letos, ale někdo si asi dal tu práci a přepsal pouze část. Na můj dotaz, proč to nemají celé a kdo jim to poslal mi tisková mluvčí záchranářů odepsala, že jim to poslali z NRZP. Velmi pochybuji o tom, že by NRZP rozesílala něco neúplného navíc ve formátu *.DOC, když své dokumenty rozesílají ve formátu *.PDF protože tento formát se dá jednak přečíst na jakékoli počítačové platformě a za druhé se nedá nijak jednoduše editovat (*.DOC ano). Když jsem byl u logopedky, kam se chodím učit odezírat, měla v ambulanci kolegyni, která právě absolvovala školu. Po mém pozdravu a představení se (mluvím česky) na mě ona čerstvá absolventka začala něco znakovat. To je vlastně totéž, jakoby na mě začala mluvit čínsky. Na další hodině logopedie jsem se dozvěděl, že ze znakového jazyka má zkoušky vyžadované školou. Já vím. Ona se v tu chvíli moc snažila o vstřícnost a komunikaci. Snažila se v praxi uplatnit to, co se učila ve škole. Kdyby se mi stalo to co jí, asi bych z toho byl docela na větvi. Ve škole člověka učí, že kdo neslyší znakuje, dělají se z toho zkoušky, tvrdí se, že odezíraní je únavné a že je tedy pro neslyšící osoby pohodlnější znakový jazyk, že neslyšící žijí v jakýchsi komunitách, kde se jen znakuje atd. A když se po škole setká s člověkem jenž neslyší, je vše jinak, než se učil. Odezírání je pro něj samozřejmě únavné, ale nic jiného, než odezíraní mu nezbývá. Nejlepší pro něj je Národní radou zdravotně postižených zavrhovaná "komunikace přes papír", či jiné psaní, v žádné komunitě nežije, ale v normální rodině, mluví normálně (možná víc nahlas než je třeba) a znakový jazyk vůbec neumí, jakož i jednoruční abecedu, převzatou z Ameriky, nýbrž pouze dvouruční českou, kterou se naučil ve škole při napovídáni.

8 Špatné podle mě je, že tím vzniká jakási "závislost" na tlumočení těch, kdož ve znakovém jazyce komunikují. A nejhorší ze všeho je, že tvrzení "všichni kdo neslyší používají znakový jazyk" je prosazováno organizacemi, či jedinci, zastupujícími sluchově postižené, při konzultacích zákonů, školních osnov a podobně. Neexistují neslyšící a ohluchlí Neslyšící je ten, kdo neslyší a je přeci úplně jedno, z jakého důvodu, nebo jak dlouho neslyší. Jednou jsem sepsal rozdělení lidí podle stavu jejich sluchu. Bylo mi řečeno, že tak to není a na můj dotaz, jak to tedy je mi odpovězeno nebylo. Posuďte tedy sami ono logické rozdělení: Slyší výborně Slyší normálně Slyší trochu hůře Nedoslýchavý Aby rozuměl řeči, potřebuje sluchadlo. Nedoslýchavý může být velmi lehce a obejde se dokonce i bez sluchadla, ale také velmi těžce a používá dokonce sluchadla 2. Samozřejmě hranice mezi slyšící<>nedoslýchavý a nedoslýchavý<>neslyší jsou velmi tenké a mohou se různé překrývat. To posuzují odborní lékaři a mají na to stanovené normy, které neznám. Neslyšící (ten kdo neslyší) Ohluchlý dříve (při narození či v raném dětství před osvojením si řeči často materský jazyk znakový) Ohluchlý později (po osvojení si řeči a jazyka -materský jazyk mluvený). Jako příklad si k tomu ještě vezmu svítilnu. Svítí (slyšící) Svítí špatně (nedoslýchaví) Nesvítí (neslyšící) Nelze rozlišovat nesvítící na nesvítící a tu, která nesvítí, protože jí praskla žárovka. Lze to rozlišovat, že je nesvítící (neslyšící) a to pak například podle toho, jestli jí praskla žárovka dříve či později, ale stále nesvítí, ať už praskla kdykoli. Smutné je právě to matení zejména slyšících, kteří považují za neslyší ty, kdož neslyší (ohluchlé dříve i později). Toho je často využíváno. Někdo podpoří neslyšící v domnění, že podporuje všechny. Jenže se z toho udělá, že podpora je určena pouze malé části neslyšících. Ostatně například na internetu jsou často k vidění ikonky donátorů (Evropský sociální font, Ministerstvo sociálních věcí ) a vše je určeno neslyšícím, nikdy ohluchlým. Na jedné diskuzi někdo trefně napsal: To je kakoby někdo lidem vnucoval, že jsou nějací nevidomí a osleplí. Ještě obrázek, který jsem k tomuto tvrzení vyrobil

9 NEEXISTUJÍ NESLYŠÍCÍ a OHLUCHLÍ Přes 90 % lidí nedělá mezi neslyšícími rozdíly. Pro ně člověk slyší, nebo neslyší. Je tedy slyšící, nebo neslyšící. sluch slyšící neslyšící slyší prelingválně - před osvojením si řeči - dědičné sluchové vady (Komunikují ve znakovém jazyce) postlingválně Po osvojení si řeči (Komunikují česky) Tento nesmysl je lidem podsouván sluch slyšící neslyšící slyší neslyšící ohluchlí Ano, je potřeba to rozlišovat. Prelingválně neslyšící mají svůj jazyk (znakový), kulturu atd. Časem budou rozlišovat i slyšící sluch slyšící neslyšící slyší Deaf, Znakující... (zkrátka cokoli jiného než matení) ohluchlí Cestování Nikdy bych neřekl, že cestování je pro lidičky co neslyší mnohem "pracnější", než pro slyšící, protože mnohdy neví, kde je; z reproduktoru, kde se hlásí stanice či změny se opravdu nic odezřít nedá a také se snadno přejede místo, kde se chce vystoupit. U MHD přejetí tolik "nebolí". MHD nemá zastávky od jedné k druhé několik kilometrů (a dá se to jít pěšky) nebo i jezdí často. Horší už to je u meziměstské dopravy, hlavně u vlaku. V autobusu se dá poprosit řidič o zastavení (což už jsem i několikrát udělal - ono to hezky drncá až jeden zaspí jedna-dvě a to jim z legrace říkávám, aby u nás prudce zabrzdili (aby tě to vzbudilo) a pokud je to stále ve městě, kde se chtělo vystupovat, není přejetí žádná velká tragédie Nejhorší je však vlak. Tam se nedá jít za strojvůdcem do lokomotivy, aby zastavil. To se pak musí "trpět" až do další stanice. V případě mezinárodních rychlíků dokonce přibude dilema, co vyjde levněji. Jestli

10 návrat z Vídně, nebo zatažení za záchrannou brzdu. Také jistě není ve Vídni na nádraží bankomat České spořitelny a nedávají tam slevu na průkazku ZTP. Nejhorší to všechno je v době, kdy už je venku tma, přes okénko není nic vidět a když ano, tak "neznámá luka a pole". Souseda se jeden nemůže ani zeptat, jelikož spí a když nespí, stejně by v té tmě nešlo nic odezřít. V tomto směru se ale blýská na lepší časy. U nás jezdí jeden autobus, kde je infopanel, jako bývá v MHD, ohlašující další stanici. A prý to někdo viděl dokonce i ve vlaku! Osobně když jedu vlakem, tak si někam napíšu stanice a časy, kdy tam má být (pokud ovšem nejedu na konečnou). U cestování městskou hromadnou dopravou zase upřednostňuji tramvaje. Člověk ví, kde je (pokud to tam zná) a také je bezva, vlézt si do prvního vagónu, jelikož na zastávce (alespoň v Praze) je napsáno, jak se ta zastávka jmenuje. Nedávno jsem si vlezl do druhého, ještě ke všemu až nakonec, což by mi ani tak nevadilo, kdyby bylo venku světlo, ale ona už byla tma a i když Prahu dost dobře znám, byl jsem pěkně zmatený. Do druhého vagónu tramvaje už tedy nechci. V metru je sice téměř stálá teplota a jezdí častěji, než třeba ty tramvaje, ale dost stanic vypadá velmi podobně (hlavně ty "novější" na trase B) a jeden se snadno splete. Tam lezu do vagónu, abych viděl na název stanice, který je na stěně. U trasy A je to príma. každá má svou barvu a docela se to dá i zapamatovat. Já třeba často vystupuji ve stanici Hradčanská, která má barvu "zlatou", navíc to puntíkaté obložení připomíná takové ty půllitry, co se dost dlouho používaly, říkám jí tedy "pivní". Předcházející Malostranská je zase zelená a jelikož je u Vltavy, tak jí říkám "vodnická". GPS - a jste Pěťa Světošlápek... Tohle jsem v nadšení z GPS sepsal ve fóru na když jsem si v prosinci 2006 pořídil mobilní telefon s GPS modulem: GPS (zkratka Global Positing System) je navigace přes satelit/y. Mými slovy tedy česky. Máte zařízení s GPS (samotné, nebo třeba v mobilu), v něm jsou mapy. Když zapnete GPS, zařízení se spojí se satelitem, který zařízení předá vaši zeměpisnou polohu. Tato poloha se vám potom ukáže na mapě v podobě například šipičky, která ukazuje, kterým směrem se pohybujete. Různé systémy mají různé funkce, většinou je to však podobné. Mezi úplně základní patří navigace na určité místo. Zadáte si například adresu (Praha 1, Dlouhá 37) a zařízení vám na mapě ukazuje trasu kudy kam, upozorňuje kde máte odbočit, jak rychle se pohybujete, jak dlouho bude cesta trvat (asi), v kolik hodin tím pádem asi dorazíte do cílového místa, zvolené body zájmu ve vašem okolí (benzínové pumpy, bankomaty, zastávky tramvají, nádraží, lékař...). Když odbočíte jinudy, trasa se přepočítá a stále to naviguje k cíli. Příklady použití: * potřebují se dostat do: Bratislava, Hviezdoslavova 19. Zařízení mi ukáže, kudy kam, kde zatočit atd. * jedu autobusem/vlakem, za okny tma, nevím kde jsem - GPS mi to ukáže a vystoupím, aniž bych přejel (přejet z Kolína do Brna asi nic moc). * jsem v neznámém městě, nepotřebuji se nikoho vyptávat, kde je nádraží/bankomat/zastávka MHD/atd. GPS není žádná novinka. V České republice se dá běžně pořídit tak 4 roky. Dokud jsem GPS neměl, netoužil jsem po tom. Možná hlavně pro to, že jsem nevěděl o možnostech využití. Musím však říci, že je to velký pomocníček a obzvláště právě pro sluchově postižené, kteří se těžce někde vyptávají na cestu (nebo na ten bankomat) a kteří občas neví, kde jsou, jelikož neslyší ohlašování stanic (v neznámém místě). Jsem z toho nadšen. Když jsem v tom naplánoval třeba cestu u nás z náměstí domů a pak to vzal zkratkou, abych nemusel obcházet náš panelák, blikalo to na mě, že jdu blbě. Ještě, že mám vypnutý zvuk, protože to jistě říkalo (jsou tam í pokyny hlasem): "Ty vole, kam to jdeš..." ukazuje to polohu snad na 5 metrů.

11 Notebook Když jsem jej neměl, nijak moc jsem po něm netoužil. Názor na to, jaká je to super pomůcka, jsem změnil asi měsíc po zakoupení, kdy jsem si na něj přendal veškerou svou práci a poštu. Víceméně by se dalo říct, že jej používám jako takový "přenosný stolní počítač" a na domácí stolní počítač lezu málokdy, nemusím se tedy dělit o počítač s ostatními členy rodiny a to je velký přínos, protože například studující dcery mají úplně jiné potřeby, než když jim bylo třeba 10 let a u počítače tráví daleko více času. I ženuška na něm posílá y (což ještě tak v roce 2006 vůbec nedělala (tohle píšu v březnu 2008). Také ona přenosnost je děsně prima. Hlavně proto, že není problém v písemné komunikaci. To se prostě spustí textový editor a může se psát o 107. "ruční psaní" na papírky je pro hodně lidí obtížnější, navíc na papíru nejde nastavit velikost písma, či "čitelnost". Nebo když potřebuji někde ukázat věci z počítače (např. webové stránky, které vyrábím, obrázky a spoustu dalšího). Komunikační asistent Velká většina sluchově postižených nepotřebuje nic tlumočit, protože umí český. Tlumočí se z jazyka do jazyka, například z němčiny do češtiny, nebo z češtiny do znakového jazyka a obráceně. Z češtiny do češtiny není potřeba nic tlumočit. Češtinu je potřeba sluchově postiženým, pro něž je čeština mateřským jazykem zprostředkovat, a to nejlépe přepisem, protože psaná forma je nejsrozumitelnější. Ano, existuje odezírání a jsou vyškolováni tzv. vizualizátoři, což jsou lidičky, co bezva artikulují a srozumitelně přeříkávají, co bylo řečeno (respektive snaží se o to). Ne každý však umí odezírat natolik, aby 100% odezřel vše řečené (to tak dva z deseti). K dobrému odezíraní jsou také potřeba dobré "odezírací podmínky" (osvětlení, vzdálenost atd.). Také soustředit na odezírání se dá nějakých 40 minut. Sluchově postižení tedy často při delších rozhovorech neví, o čem je řeč (ale často kývnou, že rozumí). Odezírat po například náhlém ohluchnutí neumí, avšak číst ano. Velmi mě zaujala myšlenka "komunikační asistent", který by právě zprostředkoval mluvenou češtinu. Nabízí se tedy vznik nové profese. Má troška do mlýna, co by mělo být její náplní a jak by to mohlo fungovat: Komunikační asistent (přepisovatel/ka) hlavně přepisuje mluvené v reálném čase, nejlépe na počítači, protože se na něm dá psát rychle a lze nastavit písmo tak, aby se dobře četlo (typ/velikost/barvu), protože klient nemusí dobře vidět. Modelový příklad: Sluchově postižená osoba má jednání u soudu. Na toto jednání si objedná "v centru komunikačních asistentů" přepis. Komunikační asistent se v daný čas dostaví na určené místo s notebookem a na něm přepisuje mluvené. Přepisovaný text lze v případech, kdy je to potřeba, promítat na plátno, aby jej viděli i ostatní v místnosti. Obzvláště u soudního jednání by se to hodilo. Jednak kvůli kontrole, jestli je přepisováno to, co bylo řečeno, a také kvůli tomu, že když má mluvící osoba vizuální kontrolu toho, co bylo napsáno, podvědomě přizpůsobí tempo řeči, "aby se stíhalo psát". I když ono u té rychlosti stačí, když vidí, že se ještě píše, nebo slyší klapot klávesnice. Komunikačního asistenta (přepisovatele/ku) by tedy mělo poskytovat nějaké centrum služeb sluchově postiženým, jako jsou například poskytováni tlumočníci znakového jazyka a také by měl být placen ze stejných zdrojů jako tlumočníci. Je přeci jedno, jestli si sluchově postižená osoba objedná tlumočení nebo přepis. Podotýkám, že komunikačních asistentů by mohlo být vícero druhů, nejen přepisovací, o kterém jsem z pochopitelných důvodů výše psal. V jiných způsobech zprostředkování mluvené češtiny se nevyznám znakový jazyk, znakovanou češtinu neovládám vůbec a odezírat umím velmi špatně. Mohli by tedy být: Komunikační asistent - přepisovatel/ka Komunikační asistent - do z a do znakového jazyka Komunikační asistent - na znakovanou češtinu (i když, kdo umí česky, umí i český číst) Komunikační asistent - vizualizátor (i když, kdo umí odezírat češtinu, raději si řečené snadno přečte - proč by měl sluchově postižený/a namáhavě a ne se vším porozuměním odezírat)

12 Práce Není vůbec lehké nějakou sehnat. Respektive nějakou "za korunky". Práce mám naštěstí tolik, že nevím co dříve a potřeboval bych, aby měl den tak 50 hodin, avšak z 95 % toho je zadarmiko. Ono je to sice hezké, mít dobrý pocit z toho, když člověk něco udělá pro druhé. Dokonce bych vlastně ani finanční prostředky nepotřeboval, kdyby je po mně nikdo nechtěl, zejména na poště, jenže právě to, když se dělá dejme tomu 10 hodin denně a ani se nepokryjí náklady, člověka docela ubíjí. Jiní ohluchlí na tom musí být také bídně, jelikož toho, kdo neslyší, zaměstná málokdo; navíc ohluchlí nemohou dělat většinu zaměstnání, třeba právě proto, že nemohou telefonovat. Ideální je například práce z domova přes internet, jenže takových prací moc není. Všelijakých nabídek je samozřejmě spousta. Jenže to jsou převážně nabídky typu: "vydělávejte za týden". Hodně lidí na tohle skočí a v představě, že budou mít za půl roku na dovolenou v Thajsku, si koupí "managerské desky" za dva tisíce. V tom to ovšem celé spočívá (prodat managerské desky). Takovou práci nepovažuji za práci, ale za mámení peněz z lidí, co je sami potřebují. Za práci považuji "něco dělat"; slyšící se stejnými znalostmi (v oboru, který mohou dělat slyšící i neslyší), však vydělávají mnohem více. Zase vezmu příklad vztažený na sebe: Slyšící v počítačové firmě vyrábějící www stránky a účtující si třeba 600 Kč/hod si vydělá Kč za měsíc. Ohluchlý ne, protože takové zaměstnání najde pouze výjimečně. A pokud měl takové zaměstnání před ohluchnutím, často o něj přijde. Vibrační náramek (Už jsem vynálezce?) Za skvělou kompenzační pomůcku pro neslyšící považuji vibrační náramek s detekcí náhlé změny množství zvuků v okolí. Ne hlasitosti jako takové, ale náhlý rozdíl v hlasitosti. Hladina by byla regulovatelná dejme tomu ve třech stupních velmi citlivé/normální/nízká citlivost, kvůli snadnému nastavení uživatelem. Velmi citlivé dejme tomu při náhlém zvýšení o 5 decibelů šlo by použít k buzení. Nařídí se obyčejný budík a při zazvonění náramek zavibruje. V noci nebývá příliš hlučno/různých náhlých zvuků a budík nemusí být nijak hlasitý. Ale velmi citlivé je například i zvýšení ze 70 db na 75 db v rušném prostředí. Nízká citlivost (vibruje až při změně třeba o 30 decibelů) by se zase mohla nastavit na velmi rušné ulici, aby náramek nevibroval neustále, ale až při podstatné změně - zatroubení auta v blízkosti, zacinkání tramvaje, zaskřípění brzd Nejde o detekci co je to za zvuk (i když základní zvuky sirény atd. by se časem přidat mohly), ale o detekci něco se děje a neslyšící se porozhlédne, co se asi děje bez detekce je vše nechtěně ignorováno například siréna sanity za rohem. Příklady dalšího využití neslyšící osobou: Velký pomocníček pro neslyšící řidiče, kdy si nemusí všimnout například blikající sanity/hasičů/troubení auta za sebou atd. nemusí nepřetržitě periferně sledovat zpětná zrcátka, což snižuje jinou pozornost a na křižovatce, kde má zelenou (ale blíží se ta sanita kterou nevidí je za rohem) se tak velmi sníží riziko srážky. Neslyšící je doma, někdo zazvoní náramek zavibruje Neslyšícímu začne za zády štěkat pes minimálně důvod k ohlédnutí, co se děje. Začne pískat konev s vařící se vodou (a jiné zvuky v domácnosti) Někdo náhlé zakřičí (třeba: Bacha! ) důvod k rozhlédnutí se Na ulici se blíží rychle jedoucí motorka, která není vidět (to až dvě vteřiny od neslyšícího) Zazvoní mobilní telefon s příjmem SMS. Neslyšící zazvoní u domu, ale neví, že začaly bzučet dveře elektronického vrátného (nastaví před zazvoněním vysokou citlivost a pozná to také pozná, když někdo začne mluvit do domácího telefonu a může sám říct něco ve smyslu, že neslyší. Rozeznění sirén/y (někde hoří/poplach).

13 Pak ještě takové víceméně zpříjemnění života. Dejme tomu při sledování filmu, když jsou ve filmu výbuchy, výstřely, rány, které vidí - náramek při tom zavibruje (vysoká citlivost) Také například při práci na počítači. Počítač vydává zvuky při určitých událostech. Součástí náramku by mohl být display s obyčejným ukazatelem času a ukazatelem třeba v pěti stupních, o kolik se okolní zvuk změnil (o hodně sirény, o málo el.. vrátný) jako jsou například ukazatele signálu/nabití u mobilních telefonů. V dnešní době by asi nebyl velký problém něco takového vyvinout a dokonce to vidím jako prima práci pro nějakého studenta elektroniky. Vizuální upozornění pro neslyšící řidiče Sluchově postižené osoby řídící motorové vozidlo musí velmi bedlivě sledovat provoz - neustále být ve střehu, koukat do zpětných zrcátek atd. Avšak pokud nic "výstražného" nevidí, může snadno dojít k dopravní nehodě. A nemusí to být přímo nehoda jejíž se stanou účastníky, ale i nehoda, kterou nechtěně zapříčiní. Příklad: Sluchově postižená osoba přijíždí na křižovatku. Na semaforu má zelenou (nebo má přednost), ve zpětných zrcátkách nevidí nic varovného - jede dál a to např. 50 km/hod. Jenže na červenou (či z vedlejší silnice) přijíždí houkající sanita, jejíž majáček nevidí, ač je blízko, protože je za rohem domu či za většími auty a dojde ke srážce. Obrázky 1 a 2. Obr. 1 Obr. 2 Má řidič vozidla ve výhledu přednost? Nemá za nákladním autem vjíždí do křižovatky sanita

14 Kráťovo světelné upozornění pro řidiče - jednodušší (pouze sirény - sanity, hasiči atd.) Sirény houkají v rozsahu uřčených frekvencí a toho využít. Krabička napájená baterií (bateriemi) AA (tužkové) s led diodami, které se rozblikají při zvuku ve frekvenčním pásmu sirén. Mohla by být připevněna na palubní desce vozidla suchým zipem a sluchově postižená osoba řídící vozidlo by viděla, že se něco děje (asi houká siréna - může to být ale i sbíjecí kladivo v blízkosti) a minimálně by zvýšila pozornost. Kráťovo světelné upozornění pro řidiče - složitější (podle frekvence rozlišuje sirény, auta, tramvaje, vlaky - samozřejmě přibližně) Protože i jiná vozidla vydávají zvuková upozornění (která neslyšící nemůže vnímat), dalo by se možná těchto frekvencí využít přímo k jakémusi rozlišení co to asi je. Například houkání vlaku v blízkosti nechráněného železničního přejezdu, který není vidět by byl velký pomocníček. Ale i zatroubení nákladního/osobního auta, zacinkání tramvaje jsou zvuky u těchto vozidel dost specifické. Diody by mohly být například 3 různých barev. Možná by i stačilo rozlišení hluboký tón (nákladní vozidlo/vlak/atd.), vysoký tón (osobní automobil/motorka/atd.), siréna (sanita/hasiči/atd.). Obrázky 3 a 4. Obr. 3 Obr. 4 I když mám zelenou a jsem na hlavní, diody blikají, tak musím dát pozor Asi něco jede Diody Mikrofon Suchý zip Diody Mikrofon Suchý zip Proč ten náklaďák troubí? Jednobarevné blikající diody Rozlišení hlubokých/vysokých tónů a sirén Samozřejmě úplný komfort by byl, kdyby to výrobce automobilu přímo zabudoval do přístrojové desky. Obrázek 5 Obr. 5 superkomfort Teď ještě najít výrobce. To však neumím.

15 Hluchota a zneužívání ZTP? Několik příspěvků z fora neslysici.cz, které myslím hovoří za vše: Tak jsem zijstila že matějská pouť pro zdravotně postižené děti a lidičky je v pondělí od 12:00-16:00 dostupná zcela zdarma ve všem atrakce Jestli tam půjdete to už ale jenom záleží jenom na vás Ahojky Vodafone No jasně,v pondělí půjdem do Matějského pouti a těším se To si nemyslím,že zaleží počasí a bude trochu zima ale rád si užívám s neslyšícíma v pouti než krok (doma) Přeju ti krasný pout Mario Já myslel, že Matějská pouť je pro všechny. To pořádání "atrakce zadara", degradují průkazku ZTP na vstupenku na kolotoč. Chtělo by to bojkotovat, jinak nebude mít žádnou cenu a lidem je odeberou, že asi tak moc ZTP nejsou, když mohou jezdit na horské dráze atd. Krata Ti co mají ZTP neznamená, že nemohou jezdit na horské dráze...držitelé průkazu jsou nevidomí(klidně může jezdit), neslyšící(také může), tělesně postižení(proč by nemohli) atd. můžu pokračovat.jestli chceš oponovat tím, že jim ji někdo sebere z tohoto důvodu co uvádíš tak je mi tě líto. nejdřív se trošku zamysli... Janaa Samozřejmě, že mohou jezdit, jako všichni ostatní. Ale nechápu, proč by si měli dělat z průkazky ZTP "jízdenku se slevou" Pokud mohou normálně jezdit na centrifuze (např.), mohou snad i normálně platit ne? Krata pokud mohou jezdit normálně vlakem, proč by měli požadovat slevu...na co ta průkazka je? Na to, že hromadnými prostředky mají slevu, nějaká kina umožňují slevu, koupaliště, někde na výstavávh, muzeiích...co podle tebe obnáší taková průkazka ZTP? Janaa Možná sis toho nevšimla, ale doprava je věc potřebná a je jedině dobře, když průkazka ZTP umožní slevu. Kolotoč je však zábava a nic potřebného k tomu, aby se člověk dostal například do práce, či na vyšetření k lékaři do druhého města atd Průkazka by měla sloužit pro určitou kompenzaci toho, co nemůžou dělat její vlastníci, oproti těm, kteří ji nemají Dopadne to tak, že neslyšícím bude ona průkazka odebrána s tím, že mohou dělat věci jako ostatní, jak píšeš. Uvidíš že nějakého debila to napadne a v parlamentu to schválí, jako třeba už odebrali osvobození od TV poplatků. Krata Pořádně čti. Můj příspěvek vůbec nebyl o tom, zda je někdo schopen jezdit/nejezdit na horské dráze, kolotoči, nebo jiné atrakci, ale o tom, že žádáním slevy na kolotoč se degraduje průkazka ZTP na nějaký bezcenný cár Ty si to teď možná neuvědomuješ, jelikož máš průkazku, částečný důchod, živí tě rodiče... A vlastně to vše bereš jako nějaké přilepšení, ne jako kompenzaci. Až budeš živit vlastní rodinu a "bojovat o přežití" v dnešní společnosti, změníš možná názor. Krata :25 Re: Matějská pout a kdy??? asi, takhle, V jeden jediný den je matějská pouť vyhrazena pro děti s průkazkou s tím, že je zadarmo. Nevidím v tom nic tak špatného, že prostě pořadatel toto umožní. Tím, se degraduje ZTP? Tím, že v jeden den je zdarma? Právě, že si to uvědomuji velice dobře, mám 2 děti, jedno z nich má ZTP a vím

16 kolik stojí výlet třeba na Matějskou pouť. A to, že se domluví několik dětí se ZTP a k tomu obstará nějaká dospělá osoba na doprovod a jede se do Prahy na výlet a spříjemní tím, že Matějská je zadara- tak asi "degradujeme průkazky". Janaa :07 Re: Matějská pout a kdy??? Já se domnívám, že by se to dělání vstupenky na kolotoč z průkazky ZTP mělo bojkotovat. Někteří rodičové také mají dvě děti a také je pro ně výlet na Matějskou drahý. Prostě je to koledování si o to, aby nám byly ony průkazky odebrány. Krata :41 Nechtěná ignorace Ono je to nechtěné, když člověk neslyší, kolikrát i nežádoucí, ale často převládají případy, kdy je to docela sranda. Pokud mě někdo zná, tak ví, že do mě má strčit či upozornit jinak, než zvukem, takže to není zase taková tragedie. Krásné to ovšem bývá s neznámými lidmi. Nevím, jestli tak blbě vypadám, ale třeba všelijaké ty somráky snad nějak magnetizuji, jelikož mne oslovují všude, kde se vyskytuji. Když jsem slyšel, tak jsem si na ně vymyslel fintu. Jak se ke mně nějaký blížil (většinou je poznám už od pohledu), tak jsem spustil dříve než on: "Hele kámo, nemáš bůra na pivo?" Tím naše komunikace skončila dříve, než vlastně začala. Teď je to mnohem zábavnější. Zkrátka je neberu na vědomi, pokud nejsou přímo v mém zorném poli a je to. Skvělé to ale bylo třeba i s revizorem v MHD. Jel jsem tramvají, seděl a koukal z okna, přičemž revizora "somrujícího" jízdenky jsem vůbec nevnímal. Z jeho pohledu jsem ho dokonale ignoroval. Divně to však určitě vypadalo nedávno. Seděl jsem sám u stolu v restauraci, zabrán do čtení elektronické knihy v kapesním počítací a někdo se mě asi ptal, jestli je u stolu volno. Všiml jsem si ho, až když strčil do stolu a já zvedl hlavu. Kdo mě nezná, tak určité nabývá dojmu, že mám "železné nervy", přitom mnohdy o to "ignorováni" nestojím. Třeba když jsem jednou ignoroval auto, které mi troubilo za zády. Nedávno zase v metru přímo ukázkový příklad toho, co mám na mysli. Vystupoval jsem na Hradčanské z metra a dole pod eskalátory byli asi tři revizoři s policajty, které jsem ignoroval. Vlezl jsem na schody a ke mně přiskočil jeden ten revizor, začal mávat odznakem, a rychle otevíral pusu. Řekl jsem mu, že mám ZTP a že teď při jízdě se musím držet, abych nespadl. Nahoře jsem mu ukázal "kouzelnou průkazku" a on jel zase dolů. Kdyby se na mě vybodnul, tak mohl za tu dobu odchytit třeba tři černé pasažéry. Na tohle mi známá odepsala: Kráťo, buď rád že pán jel s Tebou a nezavolal hned toho policistu :-)) To by byla mela :-) a já to samozřejmě hned rozvedl ad-absurdum: To by byla komedie, až by mě na eskalátoru zatýkal, teď bych jim nic nerozuměl, někdo by zmáčkl to tlačítko, aby se eskalátor zastavil, na kontrolování lístků by se rázem zapomnělo, někomu by tam řvalo dítě v kočárku a do toho štěkali přepravovaní psi, jak by se ten eskalátor zastavil, tak by jinému vypadlo přepravované jízdní kolo a při pádu zranilo tři lidi... No úplné pozdvižení. A když by se to po půl hodině uklidnilo a metro by opět začalo jezdit, tak bychom s revizorem a s poldou vyjeli nahoru, tam bych jim ukázal průkazku a bylo by to. :-) Jak mi internet pomáhá Internet mi pomáhá hlavně v tom, že mohu spoustu věcí vyřídit elektronickou poštou od stolu a nemusím se plahočit tu na úřad, pak pro změnu objednat k lékaři atd. Dříve jsem tyto věcí vyřídil po telefonu, ale telefonovat již neumím. Respektive číslo vytočit umím a mluvit do telefonu také, ale to je tak vše. Z legrace všude vykládám, jak by to asi dopadlo. Vytočil bych číslo (nejlépe z mobilu, tam je vidět na displeji, že to zvoní). Po přijmutí hovoru druhou stranou bych slušně pozdravil, přednesl svou věc, chvilku bych počkal, zase slušně pozdravil a zavěsil. No a celou dobu by se ze sluchátka ozývalo stále dokola: Pro komunikaci v češtině, stiskněte jednotku, for komunikejšn engliš, pres tu Také jsem člověk komunikativní, a protože v reálu se mnou není "žádná řeč" (neslyším a odezírat moc neumím), je pro mne velkým přínosem instant messaging (např. ICQ), kde si mohu jednak pokecat se

17 známými, druhak se tak vyřídí spousta věcí, od domluvení si schůzky až třeba po rychlé počítačové poradenství, jenž často poskytuji. Také musím zmínit odebírání novinek. Pravděpodobně bych propásl, že se například změnil nějaký zákon, pokud by to zrovna nebylo denně 3x za sebou ve zpravodajství na ČT1 (jediné, které má skryté titulky), nebo se někde něco důležitého děje, a takto mám přehled. I na zapomnětlivost je ona ová komunikace skvělá. Třeba vyřizuji nový řidičský průkaz. Samozřejmě přes , kdy si vše domluvím (kdy, kam, s čím mám přijít) a je mi odepsáno, že s tím a tím za 3 týdny v ten a ten den. Slyšící si takovou informaci poznamená třeba na papírek. Jenže já mám oněch papírků mraky, jak mi lidi píší a občas vyhodím i takový, kde mám důležitou informaci. Do u (takové si schovávám) se mohu kdykoli podívat. A třeba výrobky, či trendy. Neumím si představit, že bych přišel do obchodu, chtíc nový mobilní telefon a řekl prodavači: "Prosím Vás napište mi, co se teď vyrábí a kolik co kde stojí, já totiž neslyším a musí se mi to napsat, děkuji." Tyto věcí si zjistím předem na internetu a do obchodu už jdu s určitou představou. Dalo by se tedy říct, že je pro mě a jistě i pro další sluchově postižené internet často hlavním zdrojem informací a komunikace s druhými. Schválně si někdy zkuste domluvit vyřízení ztraceného občanského průkazu bez možnosti slyšet a zatelefonovat si. Ty na mě jen řveš Jeden můj přítel mi při vysvětlování něčeho s počítačem na rušné ulici napsal: "Přihlásil jsem se do kurzu na ovládaní počítače. Od tebe učit nechci, ty na mě jen řveš. Nejsem přeci nějaký tvůj nepřítel, ale přítel." A tohle je věc, kterou si ohluchlí často vůbec neuvědomí. Nechce na lidi řvát, ale nemá žádnou kontrolu o hlučnosti okolí. Mluví stále víceméně stejně nahlas. V tichém prostředí je to "řvaní", v hlučném mu nemusí být rozumět. Mnohokrát se mi už stalo, že druhá strana udělala něco jako: "Cooo?" Třeba když hrála hlasitá hudba. Nebo zase naopak: "PST!" Když bylo v okolí "ticho". Je to těžké. Tiché prostředí se dá odhadnout. Dá se odhadnout i hlučné. Ale například ta hudba "na pozadí", kdy je tak nahlas, že není rozumět se odhadnout nedá. Jenže v tu chvíli si druhá strana, co vás nezná, musí myslet, že snad neumíte mluvit (třeba číšník v restauraci). Ohluchlí v dětství x ohluchlí v dospělosti Je obrovský rozdíl, když někdo přijde o sluch v dětství a jiný ve věku, kdy už má rodinu. Ohluchlí v dětství často vychodí nějakou tu školu pro sluchově postižené, se svým životním partnerem se seznámí už jako sluchově postižení, takže s tím partner/ka, tchán a tchyně počítají, děti mají od narození rodiče co neslyší a taková ta "praxe v tichu" už je jaksi zažitá, ví se co a jak. Ohluchlí v době, kdy už mají rodinu třeba 15 let, jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Nikomu nerozumí a jsou odkázáni (první roky po ohluchnutí určitě) na to, co jim kdo napíše, protože jinak komunikovat neumí (jen mluvit). Ve vlastní rodině se stávají úplnými cizinci. Vlastním rodičům (tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a neodezře od nich to, co odezře od lidí, které vidí denně. Jim se zase třeba nechce psát, někteří už tak dobře nevidí a nemají (nebo si je nechtějí vzít) brýle. A hlavně "nepočítali" s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcet a psát to... Zkrátka ona "praxe v tichu" není žádná, jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny. Roy jednou na fóru kochlear trefně napsal: U ohluchlých hraje smrtící roli faktor roků a obtížnější vyrovnání se s postižením. Příklad: Přišla za mnou zoufalá kamarádka manželčina s prosbou jak pomoci jejímu manželovi, který ohluchl v 48letech, že se chlap jak hora ztrácí, uzavírá se do sebe, s nikým nemuže mluvit protože nerozumí, ztratil práci, Každý na neho křičí na úřad nemůže bez doprovodu, k lékaři, do obchodů proste nikam kde se mluví. Co mu pomůže že umí mluvit když nerozumí, a strkat do rukou druhých kus papíru s tužkou je pro něho potupa... výsledek samotář který se straní lidí. Dále tito lidé nejsou organizování jen málo jich je v klubu většinou nekde doma v koutě živoří a už vubec ne v organizacích znakujicích.

18 Nechci to hodnotit.tady si musí udělat obrázek každý sám kdo se o SP zajímá. Proto také není o těch lidech nic slyšet. Hrozné musí byt i to, když někdo přijde o sluch v době, kdy má třeba pětileté dítě (nebo i vnouče). Naráz mu vůbec nerozumí a psát se ještě nenaučilo. Jsem rad, ze jsem tohle nezažil. Nic z uvedeného Když jsem se v roce 2008 registroval na konferenci INSPO, kterou jsem chtěl navštívit, byly tam možnosti: * znakový jazyk * znakovaná čeština * orální tlumočení * indukční smyčku * nic z uvedeného Nelenil jsem a napsal pořadatelům konference INSP takovýto dopis: Ano, opravdu nic z uvedeného a mohlo by se tedy zdát, že rozumím. V té době jsem byl 5 let ohluchlý, ohluchl jsem ve čtyřiceti letech. Znakovat tedy neumím. To umí tak lidi, co znakují od malička. Znakování používá přibližně lidí z sluchově postižených (2 %) viz průzkum Ing. Doc. Hrubého z roku Ovšem je fakt, že výzkum Ing. Doc. Hrubého probíhal v době, kdy ještě neexistoval Zákon o znakové řeči a díky tomu, že se dnes na školách pro sluchově postižené i vyučuje (před listopadem 1988 byl zakázán) je dnes uživatelů znakového jazyka možná jednou tolik, čili 4 % z sluchově postižených. Ale stoupá i celkový počet sluchově postižených. Asi to nikdy nikdo přesně nespočítá. V této věci by se neměly brát za příklad USA, jak se velmi často dělá. Tam jistě nemají půl století díru a znakuje se tam na školách pro sluchově postižené mnohem déle a věřím tomu, že dnešní sluchově postižení šedesátníci v USA ovládají americký znakový jazyk v mnohem větším procentuálním zastoupení, než je tomu v České republice. Také tam možná není tak velká nevraživost, jako v České republice, mezi neslyšícími od narození/nedoslýchavými/ohluchlými. Odezírat se ohluchlý ve středním věku naučí velmi bídně i za deset let. Sluchově postižený od školního věku často umí odezírat dobře, nicméně odezírání je dost únavné a třeba po čtyřiceti minutách už se na něj nedá soustředit. Ani orální tlumočník tedy není to pravé ořechové. Pobavila mne jedna ohluchlá paní, která prohlásila, že když mají znakující tlumočníky do znakového jazyka v divadle, že by tam chtěla mít i vizualizátora, protože znakový jazyk neumí a nemůže tak do žádného divadla, kde se do něj tlumočí. Neumím si představit, jak v divadle třeba hodinu a půl v šeru odezírá od vizualizátora, který má na ústa namířenou bodovou lampičku se stínítkem, aby to nerušilo. A ten vizualizátor by ještě stál stranou na forbině a aby věděla, co říká, nesměla by z něj spustit oči... Také není třeba žádný tlumočník. Tlumočí se z jazyka do jazyka čeština<>němčina, čeština<>znakový jazyk atd. Je tedy třeba zprostředkovat češtinu a to v písemné podobě. Transkripce Při různých přednáškách, proslovech, diskuzích atd. často lidé, co neslyší, nerozumí tomu, co bylo řečeno. I když je text překládán do znakového jazyka, ti, jenž znakový jazyk neovládají, často vůbec neví, o čem je řeč, jelikož jsou odkázáni pouze na odezírání. Odezírání v situacích, kdy se diskuze zúčastní více osob, mluvící je vzdálen natolik, že se odezírat takřka nedá, je velmi namáhavé a i ten, kdo umí odezírat dobře, často neví, co kdo řekl. Taktéž se špatně odezírají jména, odborné názvy a další věcí. Na kvalitu odezírání má vliv i mnoho faktorů (vzdálenost, osvětlení, úhel...).

19 Mnozí se tak raději přednáškám či hromadným diskuzím vyhýbají, jelikož snadněji na otázku: "Co říkáš na názor pana XXX?", odpoví: "Já tam nebyl, oč šlo?", než: "Nerozuměl jsem, o čem je řeč." Transkripce je metoda převodu textu do písemné podoby a promítáním na plátno (což dříve technika neumožňovala), zpřístupnění téměř všem (v České unii neslyšících oblastní unie Praha, zavedl Ing. Martin Novák). Mluvčí hovoří, u počítače sedí písař/ka, v textovém editoru převádí jeho řeč do psaného textu a ten se promítá na plátno, kde si jej všichni přečtou. Navíc odezírající si tak mohou ověřit, jestli odezřeli správně. Modelový příklad Do klubu ohluchlých, kde většina slyší velmi špatně, či dokonce vůbec, přijedou 2 zástupci firmy, co prodává novinku v oblasti kompenzačních pomůcek. Každý z nich má krátký proslov ohledně předváděné pomůcky. Pak "padají dotazy z publika" a zástupci na ně odpovídají. Vše řečené přepisuje písař/ka na počítači, text z počítače se promítá na plátno a všichni ví, kdo co řekl. Co je k tomu potřeba Téměř jakýkoli počítač, vybavený textovým editorem, promítačka obrazu z počítače, a hlavně dobrý písař/ka, co píše všemi deseti. Přepisováním slov se lze též dobře seznámit s prostředím neslyšících. Pro delší diskuze je dobré, když se při psaní střídá více osob, protože dlouhé "rychlopsaní" je velmi únavné. Pro větší diskuze, či konference by byla skvělá stenotypistka (jako jsou k vidění v amerických filmech u soudu) se speciální rychloklávesnicí. Zde je však problém s diakritikou. Ony klávesnice se sice pro psaní na počítači v zahraničí vyrábí a používají, jenže diakritika na nich psát nejde. Navíc naučit se na rychloklávesnici psát, trvá třeba 3 roky. V konfiguraci textového editoru, se také dobře využije funkce automatického nahrazování textu, kdy se napíše např. pouze monogram a po stisknutí mezerníku se vypíše celé jméno s dvojtečkou a mezírkou ("pd " se nahradí za "PETR DOHNAL: "), je dobré předem znát jména hlavních tří-čtyř diskutujících Dále je nezbytné, oznámit několik dní předem písaři/ce téma diskuze, aby byla v obraze". Než se dostane do běžného používání software na převod mluvené řeči do textu, který vyvíjí na univerzitách v Plzni a v Liberci, bude asi ruční přepisování nezbytné (psáno v červnu 2008). Jasně, něco jiného to je v unii neslyšících, kde mluvčí mluví jednak pomalu, druhak ne moc dlouho a za třetí, když domluví větu, počká s další, až písařka dopíše - a něco jiného je to na konferenci, která trvá dlouho a i psaní je únavné a při rychlostech na konferencích by asi bylo třeba, aby se jich několik střídalo třeba po jednom proslovu. Ještě malé přirovnání s televizí. Sluchově postižení sledují pořady se skrytými titulky, které chápe naprostá většina. Pro uživatele znakového jazyka jsou pořady opatřené znakovou řečí. Ty ale může sledovat pouze malé procento sluchově postižených, protože tomu nerozumí, kdežto psanému textu ano. A že by si někdo postavil k filmu někoho, od koho umí odezírat (vizualizátora), aby mu přeříkával, co herci řekli, není snad ani pravděpodobné. Transkripci jsme vyzkoušeli i na valné hromadě pražské unie a i když nepřepisovaly žádné profesionálky, vše se stíhalo krásně, přitom proslovů tam bylo také dost. Foto z přednášky s přepisem Vzorový kousek záznamu z přednášky: Eliška Pátková: Chtěla bych vědět, jestli se pracuje na vývoji takového přístroje, jestli už vývoj je hodně daleko. Myslím přístroj kde mluvíš a ono to píše co ty povídáš. Martin Novák: Pani Pátková se ptala, jestli je přístroj, který umí překládat. Zatím jsou programy které umí překládat anglickou mluvu. Například takový program bude součástí nového operačního systému Windows Vista.

20 Host: Chtěl bych říci, že už musí existovat program, který toto zvládne sám. Vy říkáte, že to teprve přijde. My jsme to chápali, že už ten program existuje. Martin Novák: Chtěl bych vám říci, že není jednoduché to přepisovat. Za prvé písařka musí dobře rozumět. Například prosím paní Pátková, když budete mluvit, musíte si stoupnout vedle písařky a dobře vyslovovat a hlavně ji také sledovat, zda to stíhá. Je důležité, aby vše co se tu řekne bylo pro všechny. Eliška Pátková: Teď tomu už rozumíme. Jeden z hostů napsal cosi na papír předčítá Martin Novák: Pán píše, že nepotřebuje přístroj, který překládá všechno, ale jen to co říká druhá strana. Martin Novák: Takovýto přístroj jsem ještě nikdy neviděl, zatím to zkusíme tímto způsobem, do budoucna se to určitě různými výzkumy, třeba na universitách zlepší a zdokonalí. Nejdříve se to musí samozřejmě zkoušet. Martin Novák: Takže vám teď řeknu pár základních pravidel. První pravidlo, když někdo bude chtít mluvit tak dá tomu kdo řídí diskuzi najevo, že chce vystoupit přijde k místu vedle písařky a srozumitelně a to přede všemi řekne to co říci chce. A druhé pravidlo, v místnosti by především měl být klid a to hlavně pro písařku! a dalších 2000 řádků. L Kratochvíl Vůbec jsem nečekal takovou vstřícnost od pořadatelů konference, jaká následovala. Po několika e- mailech, kdy jsme si navzájem psali snad 4 lidi, a vysvětlování, co a jak (všechny možnosti kromě znakového jazyka znakovaná čeština atd. jsou pro lidi, kteří umí česky a umí číst), byly na stránce s registrací na konferenci zredukovány možnosti na: * znakový jazyk * přepis a konference INSPO byla zpřístupněna i sluchově postiženým, kteří neovládají znakový jazyk. Možná i z toho důvodu měl osmý ročník konference INSPO rekordní návštěvnost. Titulky by měly mít všechny pořady všech veřejnoprávních televizí Tohle je něco úžasného a pro sluchově postižené skvělá zpráva: ( Radiožurnál) Titulky by měly mít všechny pořady všech veřejnoprávních televizí. Europoslanci totiž považují titulkování za nevyhnutelné, oznámil předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering. Dnes zveřejněné prohlášení podepsala většina europoslanců. Částečnou nebo úplnou ztrátou sluchu trpí v Evropě 83 milionů lidí a vzhledem ke stárnutí populace bude tohle číslo dál narůstat. Podle střízlivých odhadů bude mít problémy se sluchem v polovině tohoto tisíciletí už plná třetina obyvatel EU v důchodovém věku. K titulkování celého svého vysílání už přestoupila britská BBC. Co se v tomto směru dělá u nás?