ROMAN ROVENSKÝ. Jak jsem v Libyi čaj vařil. Motto: Když flus Dřít jako. barevný??? Šveja, šveja! Africká anabáze. Kor

Transkript

1 barevný??? Motto: Když flus Dřít jako Šveja, šveja! Africká anabáze Kor

2 2

3 3

4 Na pláži byly v písku hroudy mazutu. 4

5 Sněhobílý písek a v pozadí modré moře. 5

6 Vstup do moře byl po ostrých kamenech. 6

7 Pláž-džezíra. V pozadí konzervárna ryb. 7

8 Pláž. Pláž. 8

9 Pobřeží. 9

10 Pláž. 10

11 Krajina z jedoucího auta. 11

12 Krajina u Misuraty. 12

13 Brána do římského města Leptis Magna. 13

14 Lázně. Sál. 14

15 Sál. Hala. 15

16 Hala. Císař Severus. 16

17 Sladkovodní řeka a říční přístav. Leptis Magna. Zámek v Leptis Magna. 17

18 Brána do sálu..brána do sálu. 18

19 Zbytek sochy. Mramorové sochy. 19

20 Divadelní sál. Lázně. 20

21 Císař Severus. 21

22 V laboratoři. Spolupracovníci v laboratoři. 22

23 Řezník měl pouze hovězí maso. 23

24 Úplně nahoře svítí měsíc. 24

25 Mešita. Náměstí v Misurátě. 25

26 V parku se každý večer zalévalo. 26

27 Oleandry v parku Misuráty. 27

28 Náměstí v Misurátě. Ulice v Misurátě. 28

29 Ulice v Misurátě. 29

30 Ulice v Misurátě. 30

31 Náměstí v Misurátě. 31

32 Park v Misurátě. 32

33 Park v Misurátě. 33

34 Moře za městem. 34

35 1Na pláži. 35

36 Pohled na moře. 36

37 Pláž. 37

38 Pohled na moře. 38

39 Pohled na pobřeží. 39

40 Měsíční svit. 40

41 Datlový sad. Tekuté písky. 41

42 Pobřeží. Tekuté písky. 42

43 Havarovaný a opuštěný automobil. Krajina z auta. 43

44 Vrátil jsem se jako přesvědčený rasista. Ne protiarabský ale protiindický. Výše jsem popisoval jen proţitá fakta. I za tu krátkou dobu pobytu jsem poměrně dost pochopil miliardový ţivot světa islámu. Nejde tam jako u nás o hrabání mamonu. Mají ho na ţivobytí dost. Kdyţ ne, uskromní se. Největší radost ţití vidí v počtu svých dětí. Manţelky pravidelně obdarovávají zlatem. Mají na ně peníze. Jeden večer jsme byli zvlášť nervózní. Nevěděli jsme proč? Pohádali jsme se kaţdý s kaţdým. Pak proběhlo noční spaní. Ráno bylo vše opět dobré. Vyšli jsme pěšky do práce. Písek byl ale nějak mokrý. Došlo nám to. V noci asi trochu pršelo. To se tu dělo asi jednou za dva roky. Vše se najednou uklidnilo. Znovu jsme našli nějakou tam moţnou ţivotní rovnováhu. Před odjezdem. V práci se mě ptali, co v Africe budu jíst? Prasata tam neznají, kravské se asi neseţene, rybičky mi nechutnají? Říkal jsem, ţe budu kupovat a vařit kozy. Ty tam určitě prodávají. Nikdo mi tam neřekl: Ty křesťanský pse! Po návratu jsem se musel naučit pít pivo. Před odjezdem nás zkoušeli ze znalostí angličtiny. Nakonec mi řekla: Vy se domluvíte jakoukoliv řečí! Pustila mě bez obav do světa. Lahůdkové jídlo. Nevěděl jsem co si o páteční dţumě uvařit? Měl jsem v bytě nudle a belgický slunečnicový olej. Těstoviny jsem uvařil ve vodě a zalil to tímto olejem. Začal jsem to jíst s nevalnou chutí. Byl jsem ale udiven? Jak mimořádně dobré to bylo díky tomu kvalitnímu oleji. Uţ nikdy v ţivotě ani na světě se mi nepodařilo nakoupit tak dobrý olej. Zůstal mi návyk na pocení. Stačí sníst horkou polévku a zpotím se po celém těle. Asi uţ to nikdy nepřestane. Inu, návyk na subtropy je neodstranitelný. Z arabštiny jsem rozuměl jenom dvě slova. Ta byla ještě z italštiny. Mangare jíst a benzino benzín. To první jsem vůbec nepotřeboval (ţádná jídelna tu nebyla), auto jsem tu neměl a tak se nemělo cenu bavit o současné ceně benzínu ve městě. Závěr Zaţil jsem tu, já ze středu Evropy přebohatý ţivot. Tam, v Africe jsem proţil za pár měsíců ještě jeden, stejně bohatý. Pokrok? Ţádný, jako by ještě faraoni ţili. V laboratoři. Musel jsem mozek neustále přepojovat. Jena věta byla arabsky, té jsem nerozuměl, druhá anglicky, téhle uţ jsem rozumět uţ musel. Tedy mozek zapojit a v druhé větě zase odpojit. Musel jsem můj subtropický mozek zapojit a hned v v arabské větě ihned odpojit. Ostatní jsem si musel uţ domyslet. V principu se nemluvilo o ničem podstatném, stačilo jen udrţovat hovor. Jinak by se urazili, ţe se s nimi nebavím. 44

45 Většinu ţivota jsem strávil na praţském Ţiţkově. Jen na chvíli jsem si zaskočil pracovat do Afriky. To jsem si ale dal! My, co jsme se tam sešli, jsme měli stejný cíl. Všichni jsme potřebovali dolarovou injekci! Potřebovali jsme tedy rychle a hodně peněz. Také na zaplacení dřívějších dluhů. Například za dům, auto či chalupu. Nezbylo nám nic jiného, neţ je vydělat v Africe. Vydali jsme se proto, v postkoloniální době, po stopách tam kdysi dobře placených lékařů. Tady doma se daly pořád vydělat peníze jen na to nejnutnější. Přišli jsme tam pracovat bez ohledu na tamní politiku. Jen pro peníze. Pracoval jsem tam v 90. roce minulého století. V té době mi bylo 45 let. V naší republice právě skončil socialismus. Mzdy ale zůstaly socialistické. A práce tu uţ přestávala být pro kaţdého. Cesta Před výjezdem jsem se chtěl naučit arabsky. Odpověděl jsem na inzerát. Zavolal jsem na inzerované číslo. Na druhém konci drátu mi Arab lámanou češtinou řekl, ţe on bude učit jenom ţenskou. Koupil jsem si tedy učebnici arabštiny a slovník. V učebnici byl uţ na začátku souvislý text, psaný foneticky - latinským písmem. Bez překladu. Nic jsem se nenaučil. Teprve v Africe jsem pochopil myšlení Arabů. Nemají tak obyčejné starosti jako my. Netrpí nedostatkem peněz. Nemusí chodit do práce 40 let. Nemusí platit nájemné. Mohou si dovolit povít dítě kaţdý rok. V zimě nemusí topit a skoro nikdy jim tam neprší. Netouţí nikam cestovat a neprahnou po poznání moudrosti. Pro radost jim stačí jen povídání, čaj a sex. Pracují-li, bývají trhovci nebo prodavači čehokoliv, na písku rozloţeném. Na všechny mé doklady jsem musel mít soudně ověřené kopie. Přeloţené do angličtiny a arabštiny. Přeloţené musely být úředním, u soudu evidovaným tlumočníkem. Tak jsem jednou stál frontu v soudní kanceláři. Kdyţ úřednice uviděla můj utrápený výraz, zeptala se mě, co chci? Řekl jsem, ţe potřebuji potvrzení, ţe soudní tlumočník je soudní tlumočník. Celá fronta se rozesmála. Kancelářská potlačila smích a řekla, ţe mě chápe. Dala mi ke jmenovce překladatele ještě jedno soudní razítko. Zkasírovala mě o 5 Kčs a přilepila kolek. Překladatel z arabštiny mi v Praze ještě stačil poradit, ţe kdybych byl opravdu nemocen, abych šel k indickému nebo ţidovskému lékaři. Ti prý medicínu opravdu umí! Později jsem poznal, ţe jinde moţná, snad? Letadlo do Afriky mi letělo v 7 hodin ráno. Vstával jsem uţ ve 4 hodiny. Pak mě odvezla kolegyně na letiště do Ruzyně. Tam na mě čekal ještě další kolega ze zaměstnání. Pomalu vycházelo slunce. Popovídali jsme si, rozloučili se a já odešel k celnímu odbavení. V tašce jsem měl knihy, kastroly a rádio. Celník se mě ptal, na 45

46 jako dlouho jedu? Odpověděl jsem, ţe na dva roky. Nelíbil se mu rozhlasový přijímač. Musel jsem ho před ním zapnout. Kdyţ opravdu hrál, uklidnil se. Nebyla v něm bomba. Ještě se mu nelíbil vyskakovací nůţ v kapse. Ten uloţil do zvláštního sáčku a předal tajnému policistovi. Kdyţ letadlo vzlétlo, ještě velmi dlouho jsem viděl mávající kolegy na letišti. Celkem za chvíli jsme přistáli v Římě. Tam, na letišti hlídkovalo mnoho tlustých a zakrslých policistek s policejními čůbkami. Bylo tam tehdy mistrovství světa ve fotbale. Měli jsme přestávku asi 7 hodin. S novými kolegy jsme se vydali vlakem do města. Mou mizernou italštinou jsem objednal jízdenky k římským hradbám. Průvodčí nepřišel a jízdenky nám neoznačil. Vlak jel ty dvě stanice velmi dlouho. Věčné Město v poledním ţáru spalo. Chtěli jsme dojet ke Koloseu. Nebylo koho se zeptat, jak jet dále. Muselo se totiţ jet ještě několik stanic metrem. Ptal jsem se místního metaře. Ten mi to řekl jednou, italsky. Nerozuměl jsem mu, ale zopakovat to uţ nechtěl. Toulali jsme se kolem Pyramidy. Říkali jsme si, ţe to hezké je právě tady a teď. Později, ţe nás čeká asi jen to ošklivé. To jsme se své budoucnosti ještě smáli. Popili jsme limonádu a vrátili se opět vlakem na letiště. Jeden z nás v Římě zabloudil a ztratil se nám. Vrátil jsem zpět do pokladny jízdenky za italské liry. Získal jsem tím respekt kolegů. Kdyţ jsem v Římě vstupoval do libyjského Boeingu 747, nelíbil jsem se arabskému policistovi. Musel jsem mu, jenom já, ukázat pas. Tímto letadlem jsme k večeru doletěli do Tripoli. Město má přes půl milionu obyvatel. Letadlo dosedalo mezi písečná, zeleninou osázená pole. Byla to provincie zvaná Tripolsko. Tamní letiště bylo malé. Asi jako bratislavské. Bylo tam také strašlivé vedro. Stejné jako v Římě. Po letišti se pomalu procházeli místní vojáci v uniformách. Měli tropické klobouky. Oči jim divně planuly. Vůbec nevypadali, ţe by chtěli střílet. Čekal na nás autobus. Nakonec se podařilo nahodit motor a my se vydali noční pouští asi 250 kilometrů východně po pobřeţí. Skončili jsme v provincii Syrta. Tady se uţ v písečných pláních nic nepěstovalo. Ubytovali nás ve společných loţnicích. Museli nám vařit, protoţe jsme neměli ţádné peníze. K jídlu bývaly kuřecí vnitřnosti s rýţí. Po několika dnech jsme dostali byty v docela pěkných nových domech, ale o tom podrobněji aţ dále. Během prvních dnů jsme si vyřizovali administrativní formality. Nejdůleţitější byla kopie pasu, kterou jsme museli nosit stále s sebou. Policista by nám originál pasu zabavil a nikdy bychom uţ nenašli policistu ani pas. Museli nás vodit po městě. To uţ nám vydali nějaké místní dináry. Město Misuráta na nás začalo působit trochu přívětivě. Prodavači se na nás usmívali a chtěli za zboţí jen málo peněz. Ptali se odkud jsme a podávali nám ruce. Konečně jsem si mohl koupit i první karton místních cigaret. Jmenovaly se Mája. Znamená to arabsky voda. Byly velmi dobré a levné. Prodavači cigaret byli různí. Někteří je rádi prodávali jen našim ţenám, za niţší cenu. Jiní i muţům, dráţe. Nebo naopak! Nakonec jsem si našel síť místních prodejců, kteří mi vyhovovali a měli pro mě cigarety vţdycky. Tak jsme se ocitli v písku mezi historickým Kartágem a Kyrenaikou. Ani školní znalosti dějepisu nám nemohly pomoci orientovat se ve zdejší reálné situaci. Ptali jsme se chvílemi, zda se tu od té doby vůbec změnil letopočet? Obyvatelstvo Libye bylo dříve známo svým válečným uměním. Její chrabří bojovníci byli najímáni jako ţoldnéři mnoha mocnými a slavnými panovníky. Dnes o této zemi máme jenom zkreslené informace. Většinou z překladů bulvárních světových tiskovin. Není totiţ snadné tam vstoupit. Vízum se nevydává kaţdému! Země je oficiálně socialistická. Ve skutečnosti je tam funkční trţní hospodářství. Byly tu dva druhy obchodů. Ve státních měli toaletní papír, papírové plenky a zeleninové konzervy. Vše velmi levné. Na trhu suku, bylo v písku na zemi vše. Od hodinek aţ po barevné televizory. O něco dráţe. 46

47 Země byla zdravotně velmi bezpečná. Před odjezdem nebylo nutné ţádné očkování. Po příjezdu po zjištění situace jsem se bál jen dvou chorob. První byl trachom. Oční choroba. Nemoc ze špíny. Chorobou, u nás uţ neznámou, trpělo poměrně dost místních lidí. Bylo to vidět na ulici na kaţdém kroku. Druhou, místní nemocí byla tuberkulóza. Chodci takto nemocní byli také zřejmí uţ na první pohled. Kouřívala se tu vodní dýmka. Stačilo si ji jen v restauraci pronajmout. I já jsem si ji pronajal. Nechal jsem se s ní vyfotografovat, ale do úst jsem ji nevzal. Místních, sexuálních radovánek jsem se nezúčastňoval a tak jsem se ničím nenakazil! Naše zdravotní sestry však ano. Některé se vracely domů HIV pozitivní. Ale s trochou dolarů. MISURATA-město Má několik desítek tisíc obyvatel. V asi třímilionové Libyi je to třetí největší město. V době, kdy jsme přijeli do Misuraty, byl muslimský svátek. Občané rituálně zabíjeli ovci podřezáním. To prováděli večer, přímo na vozovce. Nebyla li ovce správně podřezána, podřízli další. Na ulici ji stáhli a kůţe nechali leţet na vozovce. Válely se tam několik dní. Město mělo nejen středověké budovy a jejich zříceniny. V jiné jeho časti bylo panelové sídliště, připomínající cikánský Chánov. Ale mělo také reprezentační čtvrť s budovami srovnatelnými se současnou evropskou špičkou architektury. Jednou jsme na ulici zaslechli češtinu. Dali jsme řeč a dotyčná paní nás pozvala do svého bytu. Rodina uţ byla v Misuratě zabydlená. V bytě chovali kocourka, který se procházel po místním koberci. Byli tam se vším smíření. Zato jejich kocourek ne, byl nervosní a kousl mě. O obyvatelích města nám řekli, ţe kdyţ nás lépe poznají, snesou nám všechno. Byla to pravda. V naší době uţ československá komunita nevařila pivo jak tomu bylo dříve a tak nebylo po večerech co pít. Sladká limonáda před spaním pivo nenahradila. Pracovníci z Československa měli v Libyi dobrou pověst. Kdyţ jsem si chtěl vyfotografovat nějakou pro ně choulostivější záleţitost (řeznictví, vodárnu, přístav), raději jsem se zeptal. Většinou to nechtěli dovolit. Pak se zeptali, ze které země jsem. Kdyţ jsem řekl, ţe z Československa, fotografovat jsem směl. Tak jsem si mohl třeba vyfotit řeznický krám z blízka. Nad pultem visela čerstvá kravská hlava. Mouchy na fotografii ale vidět nejsou! Arabi z našeho města ţili v představě, ţe jejich město je to nejkrásnější na světě. Hlavně mladí si v něm libovali jeho krásy. Nejkrásnější nebylo, ale my jsme jim tento názor nebrali! Obyvatelstvo této ropné země bylo vypláceno částkou 100 dinárů měsíčně. Od plnoletosti aţ do smrti. Ţeny tyto příspěvky dostávaly prostřednictvím muţů. Ruch na ulicích byl jiný neţ je v Evropě. Procházeli se tu jenom muţi. Byli navonění a mnozí měli vlasy obarvené henou. Chodili většinou v párech, drţíce se za ruce. Takové drţení se za ruce ve světě islámu nemusí, ale i můţe něco znamenat. Takové muţské páry byly pochopitelně po 30. roku věku uţ doma ţenatí a měli kupu dětí. Mezi sebou si povídali důvěrnosti o manţelkách a občas spolu zašli do zlatnictví. Tam svým ţenám kupovali zlato na váhu. Tamní šperky byly osazeny barevnými, ale jen skleněnými kameny. Pokud se ve městě procházely ţeny, byly to Indky, a jen v doprovodu manţelů. Šly-li po ulici naše ţeny bez muţe, v klasických šatech s krátkými rukávy a středně dlouhými sukněmi, místní kluci po nich házeli 47

48 kameny! Okřikly-li je arabsky, kluci byli udivení, ţe ţena zná odpor a dokonce v arabštině. Neţ si to kluci srovnali v hlavě, byly uţ naše bílé ţeny pryč! Jednou jsem si nic netuše sedl na zem, před pergolu u obchodu. Čekal jsem na uvnitř nakupujícího kolegu. Najednou mě drţel někdo za ruku. Kdyţ jsem se podíval, uviděl jsem na jejím konci nezletilého místního kluka. Vytrhl jsem se a byl rád, ţe uţ kolega vychází. Nemusel jsem mít přece všechno. Všude ve městě i na okolních silnicích byla k vidění mapa miliardového islámského světa na zeměkouli. Zelenou, pro Islám posvátnou barvou bylo zakresleno pouze území islámu. Bez hranic mezi jednotlivými arabskými státy. Kaţdý Arab v něm můţe cestovat kam chce a kdy chce. I bez pasu! Ostatní státy nebyly znázorněny vůbec! Jiný svět totiţ pro Araby neexistuje! Museli jsme si zvyknout, ţe Arab má dost času a nikam nespěchá. Šlo to jen těţko, byli jsme uspěchaní z Evropy. Kdyţ někdo moc pospíchá, odpoví mu Arab bukra. Znamená to zítra. Kdyţ naléhá, řekne mu bad bukra. Tedy pozítří. To se projevovalo, kdykoli člověk něco potřeboval. Kdyţ jsme se měli ubytovat, museli jsme si to zařídit sami. Spočívalo to v tom, ţe si najdeme ubytovacího referenta a toho poţádáme o přidělení samostatných bytů. S kufry v ruce jsme našli tlustého chlapa, válejícího se v písku. Neuměl ţádnou řeč a po mé ţádosti leţel dále. Dlouze si nás měřil pohledem. Nakonec ale přece vstal a vydal nám unaveně klíče. Byty byly v novostavbách a výborně vybavené. Hned jsme měli z chmurného pobytu o trochu lepší dojem. Měl jsem dobré bydlení, vodu i elektřinu zdarma. V místní měně jsem pobíral sulfu-zálohu. Tu jsem si musel vţdycky předem objednat a následující týden si pro ni dojít. Na muratbu správu zdravotnictví města. Musel jsem kvůli tomu utéci z práce. Po naší pracovní době uţ tam měli zavřeno. Kdyby se to zjistilo, vyhodili by mě! Jednou jsem tam došel a všude byl dým. Chytil jim papír na podlaze. Od nedopalků cigaret. Při návratu jsem potkal kolegu, který si také šel pro sulfu. Varoval jsem ho, aby se raději vrátil, ţe muratba je v plamenech! Nevěřil mi. Ale večer mi dal za pravdu. Přestěhovat se do lepšího bytu bylo neobyčejně snadné. Touţili jsme po prostornějších bytech a hlavně takových, co byly ve vyšších patrech. Kdyţ někdo z našich odjíţděl, stačilo vzít si od něj klíče. Večer si pak do nového bytu přinést věci. Nikdo to nekontroloval a nájemné bylo pro nás stejně zadarmo. Po práci jsem se uklidňoval večerní procházkou po bazaru-suku nebo návštěvou pláţe-dţezíry. Tato místa jsem navštěvoval aţ po odpoledním spánku, to jest k večeru. Měl jsem zásadu být doma před setměním. Tedy před osmou hodinou večerní. Vyvaroval jsem se tím nepříjemných incidentů, spíše milostných neţ zlodějských. Pak jsem v bytě poslouchal stanici Svobodná Evropa a listoval jsem si v atlasu světa. Po 20. hodině uţ byla velmi dobře slyšet i na středních vlnách. Přes den ji poslouchali kolegové na krátkých vlnách. Ve 23 hodin jsem si chytil v češtině stanici vysílající z Toronta. Tak jsem získával informace - třeba o nepokojích indiánů-mohawků. Také byla slyšet druhá polovina vysílání bratislavského pořadu Zákruta. Na krátkých vlnách byla výborně slyšet stanice Československo. Ta byla určena jen pro poslech v zahraničí. Byl to reprezentační program - bez jakýchkoliv politických informací. K mým nejlepším záţitkům patřil právě poslech rádia. Spojoval mě s mým bývalým světem. Ţivot v arabské Africe má ale úplně jiné hodnoty, neţ nám prezentují bělošské sdělovací prostředky. Snil jsem, ţe kdyţ uţ jsem v Africe, mohl bych se snad dostat k lepšímu zaměstnání - v Jihoafrické republice. Později mě uklidnili, ţe z téhle země nesmí nikdo odletět a do Jiţní Afriky uţ teprve ne! Ani dopis tam nesměl být odeslán! 48

49 Jak uţ jsem řekl, velmi jsem závisel na poslechu tranzistorového rádia. V tom pařáku se v něm ale něco stalo a uvnitř mi spadla nitěná řemenička. Byl jsem z toho zoufalý. Opravna nikde a tak jsem ho musel sám rozebrat a řemeničku znovu nasadit. Její vedení, po mnoha kladkách bylo ale sloţité a nedalo se jen tak z vypadlých kladek pochopit. Po několika hodinách se mi podařilo ji navléci zpět a rádio se mi pak odvděčilo mnohaměsíčním bezporuchovým poslechem. S kolegou jsme se později vypravovali rozptylovat do pouště. Tam nebyli lidé, ţivočichové ani rostliny. Byli jsme bez dolarů, bez ţen, bez alkoholu a bez auta. Po chmurných záţitcích z pracovišť a z ještě chmurnější budoucnosti se nám vybavila pubertální píseň. Zpívali jsme si ji hlasitě: Teď uţ mě vezou, tou starou cestou, kterou jsem chodíval, s poblitou vestou. Za rakví kráčí, ten starý přítel, s kterým si za mlada.. Na hrob mi dejte, jeden sud píva, a místo faráře, ať ku zpívá! Píseň plně vystihovala naší situaci. Vyjít si na procházku do města mělo svá pravidla. To, ţe nám bylo horko, neznamenalo, ţe bychom si mohli podle logiky obléci krátké kalhoty. Okamţitě by nás zatkla policie. Za morální pohoršení. Raději jsme se o to ani nepokusili. Místní mě na ulici zdvořile oslovovali indicky slovem sáhibe. Párkrát jsme poţádali neznámé obyvatele města o vodu- máju. Pak následoval rituál. Pozvali nás dovnitř a museli jsme si sednout. V další fázi se hostitel Arab zvedl a někam odešel. Teprve za dlouhou chvíli se vrátil. Na stříbrném tácu přinesl dţbánek s vodou a několik sklenic. Pak ji pomalu nalil a podal nám sklenice. Vypili jsme ji všechnu na ex a pak i zbytek vody ve dţbánku. Chtěli jsme ještě další. Musel se pro ni vypravit znovu. Kdyţ se s ní podruhé vracel, stále se tvářil vlídně a trpělivě. Měl zjevně radost z toho, ţe nás mohl pohostit. Obchodníci otevírali krámy v 5 hodin odpoledne a zavírali v 8 hodin. To uţ byla úplná tma a nakupující byli doma. Pak začínal noční rej místních muţů. Vozili se v autech a v nich také popíjeli alkohol. My, zahraniční pracovníci jsme na to ale nebyli zvědaví, a tak jsme se nezúčastňovali. Byla tu často vidět auta s černou tunisskou poznávací značkou. Seděli v nich tamní mladíci. Přijeli sem uţít si několikadenní výlet. Mluvili jen arabsky či francouzsky. Motorismus tu byl velmi populární. Jezdilo se ve starých autech na směšně levný benzín. Jezdilo se jen tak. Z dlouhé chvíle. Kamkoliv a dopředu. Arabové byli ochotni komukoliv zastavit a svézt ho zdarma k jeho cíli. Při nastupování nám hned nabídli odvoz i zpět. Řidičský průkaz se tu studoval čtvrt roku. Platilo tu ale zřejmě jenom jedno pravidlo silničního provozu. Přednost má vţdycky ten, kdo přijíţdí zprava. Naši lidé to pochopili rychle. Arabové si to museli ale dlouho zapamatovávat. Proto tu docházelo, byť ve slabém provozu, ke smrtelným nehodám. Jízdu vpravo tu sice dávno zavedla italská koloniální správa. Ale ani za desítky let se to místním nevţilo. Pro islám to byla pořád úplná novinka! Silniční pravidlo bylo asi moc sloţité! Nezřídka tu bylo moţno potkat protijedoucí auto v témţe jízdním pruhu! Muselo se rychle zareagovat. Třeba dlouho troubit. Pak se řidič probral a přejel na svůj pravý pruh vozovky. Bohuţel se nezřídka stávalo, ţe chtěl-li si někdo zdřímnout, lehl si doprostřed silnice. Nejen ovce, ale i lidé. Řidič je ale uprostřed vozovky nečekal spící. Zaskočilo ho to a přejel je. Ale také zatáčka arabského řidiče udiví tak, ţe se vybourá. Není divu, ţe tu tak často docházelo ke smrtelným autonehodám. Limonádu měli na ulicích všude. Nakonec jsem si na ni zvykl. Byla dobrá, levná a vychlazená. Pila se přímo z láhve u stolků před kioskem. Výhled byl na 49

50 silnici. Na té jezdilo obrovské mnoţství aut s vysokou spotřebou benzínu. Hodně čoudila, ale proudící vzduch od moře dým rychle odvál. Také měli nealkoholické, maltózové pivo. Jednou jsem si je koupil a s chutí polkl první hlt. Vytřeštil jsem oči a zbytek okamţitě vyplivl. Láhev jsem pak věnoval kolegovi. Ten s ní odešel a tak nevím jak skončila. Uţ nikdy se tamního belgického piva ani nedotkl. I jako pivař jsem dával přednost místní limonádě. Jednou jsme seděli odpoledne v kavárně na náměstí. Arabové u vedlejšího stolku dlouho tiše mluvili a pili kávu. Najednou dva vyskočili ze ţidlí, roztříštili dvě skleněné láhve a s jejich ostrými konci se chystali k nebezpečné rvačce. Pochopil jsem, ţe se hádají o to, ţe jednomu z nich dal hospodský slabou kávu. Druhý byl s hospodským, poškozený proti němu. Hrozně na sebe křičeli. I hospodský křičel. Ale po chvíli se uklidnili a znovu usedli. Nikdy bych neřekl, ţe se muţi mohou porvat při pití kávy kvůli její kvalitě! V místní kavárně na náměstí jednou seděl Arab ve velmi pěkné sulice. Pochválil jsem mu ji. Byl zjevně potěšen a řekl mi, ţe ho stála 200 dinárů. Byla tak drahá, jako 5 starých ledniček či nový, barevný televizor. Teprve v Libyi jsem poznal, co je to nuda. Ve volném čase nebylo co dělat. Měl jsem ho habaděj. Od aţ do půlnoci. Nic mě tam nerozptylovalo. Televize, telefon, kultura, ani návštěvy. Poţíval jsem v naší skupině značné popularity. Byl jsem o deset let starší neţ ostatní a ještě k tomu z hygienické sluţby. Tedy v nadhledu nad věcmi. Aţ mi to záviděli. Některé naše zdravotní sestry se mi chtěly přiblíţit. S nimi bych dopadl! Musel bych s nimi chodit na vycházky do města. Pak by mi po večerech vyprávěly o svých problémech na pracovišti. Měl jsem dost svých starostí! Kouřil jsem cigarety Mája. Byly velmi levné. Karton stál dva dináry. Pobíral jsem sulfu 180 dinárů měsíčně. Kouřil jsem hodně, aţ mi doktor Seth říkal, ţe co tu vydělám, prokouřím! Kolegové, místní laboranti mi občas řekli o cigaretu. Musel jsem jim nabídnout. Podle toho nás Evropany hodnotili. Zda nejsme hladoví. V tamním, horkém a vlhkém vzduchu kouření zdraví opravdu neškodilo. Nezakašlal jsem si ani jednou. Později se porouchala linka v Tripolské továrně a cigarety na trhu najednou chyběly. Prodavači je měli pod pultem. Jen pro někoho. Našel jsem si tedy prodavače, kteří mi je chtěli prodat (draho). Karton mi schovali do papírového sáčku. Ale stalo se jednou, ţe jsem nemohl nikde sehnat ţádný karton cigaret. Naříkal jsem si svému fotografovi, který mi často zhotovoval fotografie. Zamyslel se. Odešel ke svému autu a podal mi karton vlastních cigaret. Marně jsem mu za ně nabízel peníze. Jak uţ jsem řekl, filmy se dávaly vyvolat k fotografovi. Film i s fotografiemi mě stál celkem 13 dinárů. Místní obvykle ihned na svou zakázku zapomněli. Aby se fotograf dočkal peněz a neprodělal kalhoty, bral si předem zálohu 5 dinárů. Zbytek se doplácel aţ při převzetí. Nám je ale ze známosti dělal na počkání a bez příplatku. Arabové jsou veselí a bezstarostní. Je to vidět na jejich tvářích. Nemají pracovně utrápené obličeje jako běloši. V Libyi jsem měl pocit v Evropě neobvyklý: Nikdo mi nic nechce ukrást. Opravdu se tu nekradlo. Nijak zvlášť jsem si proto neschovával peníze. Místní jich měli dostatek. Na trţišti tu kradly jenom naše zdravotní sestry. Ukradly třeba rajské jablíčko, jeden citron či hrozen vína. Arabští prodavači to nemohli pochopit a jenom nad námi, bělochy-zloději, kroutili hlavami. Pozor jsem si ale musel dávat na cizince. Araby z jiných, chudších zemí. Ti sem přicházeli za obchodem. Byli dobře rozpoznatelní od místních. Nosili jiný oděv. 50

51 Jednou, v noci, jsem pozoroval z okna svého bytu rvačku místních. Na vozovce. Z nějakého tlachání u svých aut se najednou začali prát. Nejdříve se jenom strkali. Později popadli laťky z hromady dřeva a mlátili se s nimi po hlavách. Laťky byly dlouhé a tenké. Neţ rána dopadla, mohl dotyčný uhnout. Tyčka se pak zlomila o zem. Více křičeli neţ se mlátili. Kdyţ byly všechny laťky zpřelámané, rvačka skončila. Všichni pak tiše nasedli a společně auty odjeli jakoby nic. Severokorejská komunita bydlela ve vedlejším domě. Pozorovali jsme je s údivem. Byla to opravdu komuna. Vše dělali společně. Po práci si vařili domácí jídla - pro všechny. Společně jedli a zbytky kolektivně vyhazovali z oken. Jeden den v týdnu měli sanitární den. To všichni vyběhli před dům a odpadky posbírali a odnesli do kontejnerů. Pak společně myli podlahy a prali. Z vyšších pater městských domů byl na město zajímavější pohled. Bylo totiţ vidět do dvorků místních domů. Za vysokými zdmi arabských domů jsme viděli jinak neviditelné hemţení domácích obyvatel. Pobíhalo po nich mnoho dětí a bosých ţen. Sedící muţi se na ně se zalíbením dívali. Někteří se vyţívali ve štelování našich motocyklů JAWA. Dohromady byli z toho obyčejného ţivota přešťastní. Při jednom libyjském svátku měl mít na náměstí našeho města projev premiér Muamar Kaddáfí světový naftový magnát. Na slavnostní projev, v den pracovního volna, se tam sešlo mnoho lidí. Chtěli ho osobně vidět. Naši mi řekli, ţe to stejně bude jen jeho dvojník. Nepřijel ale nikdo, ani dvojník. Dav místních se pak tiše rozešel. Často jsme se dívali na silnici, vedoucí k letišti a do Evropy. Byla široká a potaţená tropickým asfaltem. Ten se ani v ţáru přes 100 stupňů neroztékal. Silnice byla ale nebezpečná. Pospávali na ní ovce a lidé. I ve dne. Jak uţ jsem řekl, tamní řidiči nebyli dobří. Za jízdy se zapovídali či rozezpívali tak, ţe sjeli nejen do protisměru, ale mnohdy i do pouště. Mnoho lidí se tam zabilo! Také se na ní zbláznila naše lékařka. Zapomněla, ţe tu má dvě děti a vydala se pěšky na letiště, do 250 km vzdálené Tripoli.. Naši lidé ji ale včas dohonili a zachránili. Zklidnili ji a v noci, pod dekou, ji odvezli na letiště do Tunisu. Blázinec absolvovala aţ v Praze! Po večerech jsme si vyprávěli hrůzostrašné historky, které se staly našim kolegům. Uţ odjíţdějící kolega seděl večer se svým arabským domácím - sadikem. Ten chtěl, aby mu pravdivě řekl, co si myslí o Arabech? Nerad, ale nakonec mu to řekl. Od srdce. Jeho arabský sadík odešel beze slova z místnosti. Za chvíli se vrátil v policejní uniformě. Řekl mu, ţe je tajný policista a ţe ho neudá jen proto, ţe je jeho sadík! Tak se nakonec do kalabuš - vězení nedostal! Jiný náš kolega si šel pro roční mzdu za minulý rok. Tam, na muratbě mu řekli, ţe si mysleli, ţe uţ dávno odjel domů. Mzdu pro něj neměli! Vrátil se tedy zpět do republiky na vlastní náklady! Také nebylo neobvyklé, ţe se někomu přeloţené doklady o praxi a kvalifikaci na muratbě ztratily. A prý aby si je z domova opatřil znovu. To bylo na takovou vzdálenost prakticky nemoţné! Tak se někteří z nás vrátili zpět bez výdělku! Jeden náš lékař ošetřil nohu arabskému pacientovi po autohavárii a zasádroval ji. Po měsíci mu sádru sejmul a pacientova noha byla černá. Prý to zavinil náš lékař! Byl soud a lékař šel na rok a půl do vězení. Dětské lékařce zemřelo dítě-pacient. Také byl soud a následovalo vězení rok a půl. Jedna naše sestra se tu vdala za Araba. Brzy po svatbě se zbláznila a manţelství trávila v českém blázinci. Také jsme se děsili historkou jak pozval Arab jednoho Čecha na výlet. Odvezl si ho do svého vzdáleného domu.tam ho hostil několik měsíců. Pořád si s ním povídal. Čech nevěděl, kde v poušti je a tak se ani nemohl dostat do zaměstnání. 51

52 Nakonec se mu jednou podařilo vrátit se s kolem jedoucí velbloudí karavanou. V práci měl průšvih za neomluvenou několikaměsíční absenci. Prý jednou šli po ulici dva čeští lékaři. Oslovili je místní dva sadici a pozvali je na pánský mejdan. Dotklo se jich to a udali je místní policii. Ta zatkla všechny čtyři a nechala si je přes noc v policejní cele. Přes noc všechny zatčené několikrát znásilnila celá policejní posádka. Ráno je propustili a Češi si uţ nikdy nestěţovali! Jeden doktor z naší skupiny se nedávno vrátil z práce v Latinské Americe. Jednoho dne byl v ordinaci a uslyšel venku střelbu. Kdyţ se začalo střílet i v čekárně, nelenil a v bílém pracovním oděvu vyskočil z okna. Dole tekla řeka. Plaval instinktivně dopředu a po proudu. Na krokodýly neměl čas ani pomyslet. Doplaval tak do sousední země. Tam se později dozvěděl, ţe v jeho působišti došlo k revoluci, vláda byla postřílena a nemocniční personál i s pacienty také! Jen on se zachránil. My bychom takovou moţnost úniku z téhle země neměli. Všechny řeky byly daleko a v létě byly vyschlé! Někdo nám jednou vyprávěl o svém spoluţákovi ze studií medicíny. Ten se nijak netajil tím, ţe ho léčení lidí vůbec nezajímá. Dával přednost dobrodruţství ve světě. Překonal Atlantik a skončil v Latinské Americe.Vypracoval se na pobočníka jednoho tamního mocného diktátora. Viděli jsme ho na filmových záběrech po jeho boku a ve slušivé uniformě. Takovýmito a podobnými historkami jsme se spíš děsili neţ bavili před spaním. Ve městě jsem kamarádil s prodavačem bot, Mohamedem. Lišil se od ostatních Arabů. Nic ode mne nechtěl. Své zboţí mi nevnucoval. Nechtěl ani, abych ho seznámil s našimi zdravotními sestrami. Za děvčaty jezdil do sovětské posádky. Měl dost peněz. Dvě auta a dva domy. Jednou jsme se s mým arabským sadíkem - Mohamedem vydali vykoupat se na dţezíru-pláţ. Vše jsme si dobře naplánovali. Pátek byl náš jediný volný den. Mohamed přijel svým pěkným autem. Vypil u mne kávu a vydali jsme se na cestu. Ujeli jsme asi 10 kilometrů. Zastavila nás policie. Chtěla vidět jeho řidičský průkaz. Ten si pochopitelně zapomněl doma. Ţe prý si pro něj dojede domů. Já jsem musel na silnici zůstat jako rukojmí. Policisté se na mě chvíli usmívali. Pak mávli rukou a odjeli. Znamenalo to, abych si klidně zmizel. Stoupnul jsem si na opačnou stranu vozovky. První auto mi hned zastavilo a jeho řidič mě odvezl aţ před náš dům. S Mohamedem jsme se sešli aţ po několika dnech. Celé situaci jsme se zasmáli. Nejspíš byl ve sluţbách KGB, tak jako ostatní, nebo v jiných tajných sluţbách. Hovořil jsem s ním mnoho hodin v ruštině. Měl-li před svým krámem jiné, lepší hosty, mluvili jsme anglicky či jinými řečmi. Byl to bohatý obchodník. Pozval mě do svého domu. Pozvat si cizího muţe do domu je u Arabů projevem opravdového přátelství! Dům byl vybaven dřevěnou latrínou. Hned vedle měl Mohamed rozestavený další dům, do kterého se po svatbě přestěhuje. V místnosti, kde jsme seděli, byl skrovný nábytek a kovová pokladna. Jeho malá sestra mi zatím přinesla malé občerstvení. Vysedával tam také jeho bratr. Váţil jeden a půl metráku a neuměl ţádnou řeč. Mohamed se mě zeptal, zda se přede mnou můţe pomodlit po islámsku? Souhlasil jsem. Chtěl jsem tu motlitbu vidět. Zatím ať si povídám s jeho bratrem. Jejich modlitba probíhá na modrém koberečku. Je v ní také gymnastika a mluvení. Trvá asi deset minut. Nezmáhala mně ani tolik délka modlitby jako zoufalé mluvení s bratrem. Soukal jsem ze sebe arabská slova a skládal je do nějakých vět. Uţ jsem se i já jsem skoro modlil po křesťansku, aby se uţ konečně domodlil a já nemusel tlachat o ničem s bratrem!. Nebylo o čem hovořit a od modlícího se přítele jsem se nemohl doţadovat ţádného překladu! 52