Petr Šiljajev SVĚDECTVÍ. Věnováno památce mé maminky.

Transkript

1 Petr Šiljajev SVĚDECTVÍ Věnováno památce mé maminky

2 Petr Šiljajev je profesí historik a novinář. Pracoval v Rusku, na Ukrajině i Krymu jako rozhlasový a TV redaktor, v roce 1989(ješte za existence Sovětského svazu) stál u zrodu Nezávislého svazu spisovatelů Ukrajiny. Je členem českého P.E.N. klubu a mezinárodní federace P.E.N. Ve svém pestrém životě vystřídal celouřadu povolání, pracoval v továrně i v zemědělském družstvu i jako dělník v geologickém průzkumu, jako učitel, fotbalový manažer. Do ČR přijel Šiljajev jako dopisovatel moskevského časopisu Avto Izvestija. On a jeho manželka měli na Ukrajině ztíženou pozici už tím, že jako věřící byli evangelickými protestanty, nikoli členy oficiální pravoslavné církve. Po emigraci k nám jsou oba manželé Šiljajevovi praktikujícími členy Českobratrské církve evangelické. Petr Šiljajev je správcem kostela sv. Havla v Mladé Boleslavi. Tématem Šiljajevova díla je identita lidské osobnosti, lidská svoboda a nesvoboda. Knihu Svědectví autor pokládá za stěžejní dílo své tvorby. Mladá Boleslav

3 Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory: Ing. Boženy Sedlákové Českobratrské církve evangelické Církve bratrské v Mladé Boleslavi Přeložil Miroslav Staněk Toto svědectví můžete volně nezištně šířit při zachování věrnosti originálu a překladu. Petr Šiljajev

4 motto: Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti,...sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. (Epištola Sv. Pavla k Římanům, kap. 8, verš 26) 4

5 AUTOROVA PŘEDMLUVA (...představuje moji reálnou zkušenost života...) V průběhu přípravy vydání knihy se stalo mnoho událostí. Jak příjemných, tak i nepříjemných. Jen pár příkladů za všechny. Začalo to tím, co pro mne bylo největším překvapením a potěšením. Když si hlavní protagonisté této knihy, Al a Carolyn Parkerovi, přečetli první část románu přeloženou do angličtiny, tak mi napsali tato krásná slova: We feel the spirit in which you wrote it and am so thankful that Al could play such a role in your life to introduce you to Jesus. Cítíme Ducha svatého v tom, co jsi napsal a jsme velmi vděčni, že Al mohl sehrát tak důležitou úlohu ve tvém životě přivést tě k Ježíši. Při práci nad českým vydáním mi překladatel poslal ke korektuře prvních 70 stran textu přeloženého do češtiny. Neměl jsem však možnost si text ani přečíst na počítači ani si ho vytisknout. Už přes 3 roky pracuji jako dobrovolník v humanitární organizaci a nyní nečekaně její ředitelka projevila zájem o můj literární výtvor. Vytiskla pro mne ten text a nejen to. Dříve pracovala jako korektorka pro noviny a časopisy a nabídla, že mi se svými zkušenostmi pomůže. Za dva dny nato mi zavolala ve 2 hodiny v noci, což je dost neobvyklé na místní poměry. Řekla, že přečetla prvních 20 stran a pak hodinu a půl vyprávěla o svém životě. Nedbala na cenu dlouhého telefonátu. Mluvila neuspořádaně, ale tak zaujatě, že jsem se ji neodvážil přerušit. Znělo to jako upřímné vyznání člověka hledajícího pomoc, potřebujícího zachytný bod. Tato reakce paní ředitelky byla prvním malým zázrakem. Už dávno před tím jsem se za ni modlil. Je to dobrý člověk, který hodně pomáhá druhým, ale přitom se svým osobním hledáním si neví rady. Nebyl jsem si jistý, jestli bych byl schopen své svědectví napsat, natož jím někoho přesvědčit. Modlil jsem se a prosil Pána Boha, aby mi dal ta správná slova. Doufal jsem, zkoušel a tápal. Po dlouhé měsíce se s vydáním knihy nic nehnulo. Potom si však překladatel přečetl text knihy a byl ochoten knihu přeložit za cenu, kterou jsem byl schopen nabídnout. A ta byla mnohem nižší, než by si zasloužila jeho kvalita a renomé. Stejně tak mi vyšel vstříc i nakladatel. To byly další dva malé zázraky, které mě potkaly na cestě k vydání této knihy. A to kniha přitom ještě ani nevyšla. Většina událostí, jež líčím v této knize, představuje reálnou zkušenost mého života v Ježíši Kristu a zápasu se satanem a jeho služebníky. Toto vydání je jen část téměř patnáctisetstránkového rukopisu, který teprve čeká na zveřejnění. Mimochodem, kníže temnoty vynaložil nemálo úsilí, aby zneškodnil tuto publikaci, zmařil její vydání. A bude se snažit zabránit vám v jejím přečtení. Upřímně vám přeji, abyste nad ním vybojovali první vítězství. A za tímto prvním vítězstvím ať následují i mnohá další. 5

6 KDO JE ONEN PŘÍTEL Kdo je onen vzácný přítel, co nás k žití probudil? - Dárce štěstí, utěšitel, je nám zřídlem věčných sil. Krásná píseň. Kdo ale je ten přítel, o kterém zpívají? - V příští chvíli už chápu: Ten přítel zřejmě bude Ježíš; kdo jiný? Velký sál bývalého Domu politické osvěty ukrajinské komunistické strany je zaplněný lidmi, kteří dosud nikdy v životě nejen nepomysleli na to, že se zúčastní mše, kde budou zpívat žalmy a chvalozpěvy Stvořiteli, ale že se vůbec kdy nějaká mše bude konat zde, v tomto Chrámu ateismu, jak ho vznešeně nazývali straničtí pohlaváři a s nimi (nebo spíš podle nich) i nižší funkcionáři a řadoví komunisti. Je to skutečná ironie osudu. Tam, kde bylo jméno Hospodina neustále hanobeno, tam ho teď slaví, zpívají mu chválu, tam nyní zaznívá Jeho slovo. Vzpomněl jsem si na svoje babičky, jak se zaklínaly, že jsou ateistky, nemodlily se a nechodily do kostela, neměly doma svaté obrazy, a přesto co chvíli říkávaly: proboha; zaplať pánbůh; chvála bohu; děj se vůle boží; anebo: sláva bohu na nebesích A jak jsem se já, devíti- desetiletý klučina (a v náboženství úplný analfabet), z toho škodolibě radoval, když jsem je přistihl, jak v rozporu s vyhlašovaným bezvěrectvím stále berou do úst Boží jméno. To jen tak ze zvyku; tak nám to kdysi, ještě za prohnilého carského režimu, vštěpovali naši rodiče - vymlouvaly se. A hned začaly obě vzpomínat, jak v hodinách náboženství zlý a nerudný pop či katecheta mlátil přes prsty pravítkem liknavé žáky, kterým byl tehdy nejdůležitější vyučovací předmět ukradený. Pomocí pravítka jim vtloukal jednotlivé formulky, ale chuť poslouchat a přijímat Boží Slovo z nich vytloukal. Bohužel tím vštěpoval žákům odpor nejen k sobě, ale i ke Svatému Písmu a víře v Boha. Tak vypadala náboženská výuka, jak ji praktikovala pravoslavná církev. A tak jsem pravoslavnou církev poznal i já. Odpuzoval mě už sám průběh pravoslavné bohoslužby, nesrozumitelný většině věřících, a také pyšná výzdoba kostelů, vyšperkované oltáře, množství zlatem se blyštících ikon, povýšené a odcizené vystupování duchovních i to, jak odporně a nestoudně, všemi možnými i nemožnými způsoby ždímali peníze z bohabojných věřících, aby je poté použili v prvé řadě k vlastnímu obohacení. Tím i jiným porušováním základních článků křesťanské víry zprofanovala pravoslavná církev i to, co se kdysi rozumělo pod pojmem sluha boží. V čase prvotních křesťanů, kdy se rodila apoštolská církev, neexistovalo dělení na církevní hodnostáře a obyčejné věřící. Do čela křesťanské obce byl volen muž, který se v duchovních otázkách těšil největší autoritě. Žádné jmenování - rozumějme, že ani shora - tehdy neexistovalo a existovat nemohlo; neměl by je totiž kdo provádět. Nebyly diecéze, episkopáty ani synody. Všichni věřící si byli rovni mezi sebou, jako si byli rovni před Bohem. Vyvyšovat se, stavět se nad bratry, nic takového žádnému z apoštolů a jejich učedníků ani nenapadlo. Už proto ne, že dobře věděli a pamatovali, čím trpěl Kristův zrádce. Učedník Jidáš bažil po slávě, chtěl být také tak slavný jako jeho Mistr a ukrutně mu záviděl; a prahnul vyniknout za každou cenu... Svízele křesťanů pak začínaly vždy tam, kde se objevil nějaký malý jidáš, kterému nešlo o službu Hospodinu, nýbrž o službu své vlastní kariéře. Takoví posléze začali vytvářet hierarchii a dělit své bratry podle důležitosti. Jistěže v prapůvodní podobě nemohla církev existovat věčně. Potřebovala určité uspořádání a řízení. Ale řídit a vést, to jsou dva různé pojmy. Nesmíme zapomínat, že církev je dobrovolné společenství. Není to firma, podnik, kam lidé přicházejí s cílem spolčit se pro dosažení zisku. Ježíš říkal, že přišel na zemi především proto, aby sloužil lidem. A jako první podal příklad takové služby: omyl nohy svému učedníku. Ježíš se nikdy nestavěl nad druhé. 6

7 Vyvyšováním se nad jiné proslula vedle pravoslavné i církev římsko-katolická. Ta označila sama sebe za apoštolskou, ústřední, vedoucí, a už tím začala před více než patnácti sty lety zpochybňovat jeden ze základních principů učení Ježíše Krista, který sám což je třeba zvlášť zdůraznit nezaložil jediný chrám nebo kostel. Neboť chrám, který by založil On, by byl automaticky považován za první a nejdůležitější. A proto tak Ježíš neučinil. Nechal zakládání kostelů na svých učednících, kteří putovali Římskou říší, a tam, kudy šli, vznikaly nové a nové křesťanské obce. Byly to známé obce: Efezská, Thyatirská, Koloská, Pergamská, Korintská, Galatská, Tesalonická a také Římská jako rovná mezi rovnými, nikoli nejstarší, nejpřednější, nejdůležitější, jak potom začala sama o sobě vyhlašovat. Žádná jiná kromě ní nedychtila vydrat se kupředu, povznést se nad ostatní, přikládat sama sobě zvláštní význam ve snaze vybojovat si právo zvát se První. Jestliže v něčem římská papežská stolice byla první, pak to byl ústup od ryzího Kristova učení. Tento primát jí vskutku nikdo nemůže upřít. Pochybný primát, dodávám. 7

8 AL PARKER. POKÁNÍ Co mi však tehdy v roce devadesátém čtvrtém bylo do Vatikánu a jeho hanebného odklonu od prvotního křesťanství, anebo do pravoslavné církve, která též zabředla do hříchu, když jsem viděl oduševnělé tváře lidí, kteří nadšeně zpívali: Radost, radost bez přestání, vždy se budem radovat! Zásvit štěstí Bohem daný nepřestane v duši plát. Pocit, jenž se mě tehdy zmocnil, se nedá vylíčit. Zdálo se mi, že právě získávám to nejdůležitější ve svém životě. Nic, co jsem za těch čtyřicet pět let poznal - ani to úplně nejkrásnější, se nedalo s tím srovnat. Tehdy zářilo nad mým rodným Luganskem žhavé červencové slunce. Mně se však zdálo, jako by den, kdy jsem poznal pravé křesťany evangelíky, Ala Parkera s ostatními americkými misionáři i bratry a sestry z místní, luganské baptistické obce - jako by onen den a několik následujících, kdy jsme se setkávali na náboženských shromážděních v parku u našeho domu, měly svou jedinečnou, nenapodobitelnou záři. Jako by slunce stále svítilo a nikdy nezapadalo. Ještě jsem nebyl pokřtěný a už jsem měl Ježíše Krista ve svém srdci. Jak už to ale bývá, museli jsme se záhy rozloučit. Parker a jeho bratři a sestry odjížděli domů do Ameriky a já s manželkou na Krym, do našeho nového působiště. Kontejner s věcmi jsme už odeslali, byt byl vyklizený, až na postel, pár stoliček a nějaké kuchyňské nádobí. Pozval jsem Ala na skok k nám a on mé pozvání přijal. Pili jsme čaj s citrónem a Al se divil, že tu vůbec citróny máme. To jste si u vás v Americe mysleli, že tady nemáme zhola nic? Ne, to ne. Víme, že hladem netrpíte. Ovšem je tu viditelný nepoměr mezi cenami a příjmy lidí. K tomu strašlivá inflace. Tak třeba loni, když jsme si vyměnili sto dolarů, vystačili jsme od pondělka do čtvrtka, ale na druhou půlku týdne jsme už potřebovali sto padesát. Všechno se zdražovalo ze dne na den. Jak jste pak mohli vycházet vy bez dolarů? Navíc, když skoro každý druhý nemá práci. A přesto lidi stále přicházeli k nám a poslouchali naše kázání na náměstích a stadiónech, kladli nám spousty otázek, zpívali s námi a nadšeně zakládali církevní obce. A v jejich očích a tvářích šlo číst ne pouhý zájem, ale přímo radost. Takže vy u nás nejste poprvé? Vždyť o tom mluvím. Byl jsem tady už loni a naši bratři kazatelé sem jezdí od roku devadesát jedna. Například Gary Hilliard nebo Dan English, jak možná víš. Ano, slyšel jsem tenkrát jejich kázání a nijak zvlášť mě neoslovilo. Ale dneska tě oslovilo! usmál se Al svým měkkým, skromným, přívětivým úsměvem. Čímpak to asi je? Proč myslíš, že se tohle stává? Čím to, že takový objev učiní člověk znenadání? Zamýšlel ses už někdy nad tím? Zamýšlel. Ale jen povrchně; ne do hloubky. Zato teď mám takový pocit, že právě nyní se stalo něco významného. Tehdy jsem ještě nechápal rozměr našeho setkání s Alem Parkerem, které nám uchystal sám Pán Bůh. Od té chvíle už bylo všechno úplně jiné. Začala moje proměna. Co však je ještě zajímavější se mnou se začal měnit i svět okolo mě. Brzy po našem seznámení se mě Al zeptal: Víš o tom, že jsi hříšník? Tohle nebyla jen tak obyčejná otázka. Ano, všichni tak nějak víme, že jsme hříšní. Nikdo se tomu ani nediví, nevěnuje tomu pozornost, ani se nad tím nepozastavuje. Když se tě ale někdo takhle zpříma zeptá, je ti, jako kdyby tě náhle zarazil v tvém prudkém běhu skrz hemžící se lidského mraveniště. 8

9 Ano, jsem hříšník; ale co z toho pro mě vyplývá? To je první, co člověka napadne v zjitřené atmosféře evangelizace, když doznívají žalmy a slova kázání... Ano, jsem hříšník! V tu chvíli mě z toho poznání zamrazilo. Čím to? Vždyť dříve jsem si z takových věcí nic nedělal. Odpověď přišla sama. Po tom všem, co jsem slyšel od bratří evangelíků, už jsem nemohl zůstat k tomu problému lhostejný. Ale co mám dělat? Co mám dělat, abych - tu jsem se zarazil - abych co? Abych se ospravedlnil před Bohem? Abych se oprostil od hříchu? Parker vytušil moje rozpaky: Tvůj hřích smyl Ježíš Kristus svojí krví. Umřel za tebe na kříži a tím tě spasil. To je evangelium, neboli dobrá zvěst Nevydržel jsem a skočil mu do řeči: Jak mám tomuhle rozumět? To tedy můžu klidně hřešit dál, když... Teď mě zas přerušil on: Pak ovšem budeš odloučený od Boha. Tvůj hřích tě bude odlučovat. Tak jako Adama, prvního člověka, jenž neuposlechl Hospodina a byl za to vyhnán z ráje. A přijít k Bohu lze jen skrze Ježíše Krista. Jen On tě může spojit s Nejvyšším. Na to mi ukázal obrázek, kde kříž s ukřižovaným Ježíšem vypadal jako most, který překlenuje propast hříchu a obnovuje spojení Boha s člověkem. Stejně pořádně nevím, co mám dělat. Jak mám přijít ke Kristu? Pokýval hlavou. Troufl by sis to takhle z ničeho nic? Chtěl by ses stát věřícím? Svěřit svůj život do rukou Hospodina? Ano. Parker se usmál. Málokdy člověk potká někoho, kdo by projevil odhodlání tak náhle, bez rozmýšlení změnit svůj život. Jiný by na to potřeboval léta nebo by musel zažít nějaký velký otřes. Milý příteli, nevím proč, ale tvoje slova a slova tvých bratří mi pronikají až do duše. Doteďka jako bych byl hluchý. A teď chci jenom poslouchat a naslouchat. Jsem připravený následovat Krista. Jenom mi řekni, jak. Nejdřív se musíš kát ze svých hříchů. Jak? Přiznat se k nim. Říká se tomu vyznat se z hříchů před Pánem Ježíšem. Zříci se jich, přiznat a uznat svoji vinu, uvědomit si, kam tě tvé hříchy vedou anebo v minulosti vedly a mohly by vést i v budoucnu. A dál už nehřešit. Jsi k tomu v této chvíli odhodlaný? Trochu jsem zaváhal. Parker si toho všiml. Já vím. Není to jednoduché tak najednou, že? Víš, mě teď zrovna napadlo, že snad ani tak velký hříšník nejsem Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, přerušil mě Al citátem. Podívej, tady to máš, otevřel Bibli na příslušné stránce. Epištola Svatého Pavla k Římanům, kapitola třetí, verš třiadvacátý... Všichni lidé jsou hříšní. Ty nejsi výjimka. Ano, já vím. Jsem hříšník a kaju se, vydralo se mi z úst. Bože, odpusť mi a stůj při mně. Al jen souhlasně přikyvoval, ve tváři se mu zračila upřímná radost. Good, good, opakoval. Prays God. Slava Bohu, dodal lámanou ruštinou. A jak dál, příteli? naléhal jsem. Mše v parku pod širým nebem však skončila a Alovi druhové na něho už pospíchali. Ne všecko naráz. Zapamatuj si, že Ježíš zemřel za tvoje hříchy a tím tě vykoupil Přijď zase zítra. Přijdu; určitě. Tak tedy, jak jsem pochopil, jenom pokání nestačí. Doprovodil jsem Ala k autu, kde už na něho čekali. Nasedl a zamával mi z okénka: Napřed pokání a po něm křest. Svatý křest ponořením do vody. Ale do té doby se musíš ještě mnoho dozvědět a mnohé pochopit. S Bohem, příteli. Zítra se uvidíme. 9

10 YOU HAVE MADE MY DAY Viděli jsme se, ale jen na okamžik. Pořádně promluvit jsme si nestačili. Parker se věnoval místním dětem a já musel před odjezdem na Krym zařídit fůru věcí. Al měl hrozně rád děti a uměl to s nimi. Doma v Hendersonu učil v nedělní škole. Škoda, že jsme dnes na sebe měli tak málo času, zalitoval jsem. Už mi ho mnoho nezbývá. Pozítří odjíždíme na Krym. Mrzí mě, že se tím všechno přeruší. Nepřeruší. Odteďka budeš v Božích rukou. My všichni, celá naše misie, jsme se za to modlili. Zítra se ještě uvidíme. Víš, já bych se chtěl dát pokřtít. Ale jak? A kde? Stěhujeme se na Krym a vy se vracíte do Ameriky... To nech na Pánu Bohu. Nazítří přišel Al ke mně na návštěvu. Přinesl s sebou Bibli a přečetl mi z ní osmý verš z kapitoly páté, již zmíněné Epištoly Svatého Pavla k Římanům: Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. A co tím Pán Bůh sledoval? Proč poslal svého Syna, aby zemřel na kříži? Proč? Protože jiná cesta, jak nás lidi spasit, nebyla. Lidé nedovedli vyřešit ten problém sami. Bůh slíbil, že neponechá člověka v hříchu, že jej tváří v tvář jeho hříchu nenechá samotného. Tadyhle, podívej se: Proroctví Izaiáše Proroka, čtyřicátá třetí kapitola, verš prvý:...neboj se, já jsem tě vykoupil... Nebo kapitola šedesátá pátá, verš dvacet čtyři: Dříve než zavolají, já odpovím... A ještě v mnoha jiných proroctvích Bůh slíbil, že pošle lidem spasitele. A tím Spasitelem se stal Jeho Syn. Al zalistoval zpátky na začátek a napsal mi na předsádku věnování: For Peter. Read Your Bible every day. You have made my day Skutečný smysl těch slov jsem pochopil až později. Zároveň se získáním víry mi vyvstalo mnoho otázek. Například: Proč, sotva jsem potkal Ala a jeho přátele, hned jsem se s nimi musel rozloučit? Nebo: Jak a kdy budu schopen nechat se pokřtít? Ten červen roku 1994 byl můj Rubikon. Ukazoval jsem Alovi výhled z okna svého, nyní už bývalého, bytu. Domy naproti, dvůr utápějící se v zeleni stromů, všechno bylo tak milé a důvěrně známé za těch sedmnáct roků, které jsem tu prožil... Jaké to bude na novém místě, v Aluště? Američané založili u nás v Lugansku baptistickou církev, já se tu s nimi seznámil a získal bratry ve víře i mezi zdejšími lidmi, a teď mám to všechno tady zanechat! Proč? Najdeme já a moje žena na novém místě něco podobného? Což abych nechal poslat kontejner s věcmi zpátky, aby mé sotva započaté přistupování ke Kristově víře mohlo pokračovat... Proč se řetězec takových významných událostí musí přetrhnout v nejnevhodnějším okamžiku? Uvidím ještě někdy toho sympatického energického Američana v jeho nerozlučné baseballové čepici s ruským nápisem Ježíš tě miluje? Je to misionář, a to znamená, že jezdí po celém světě. Kdo ví, kdy ho sem jeho poslání znovu přivede? I kdyby nakrásně přijel, museli bychom o tom vědět včas, abychom mohli i my přijet a setkat se s ním... Je to všechno tak zamotané, nemá to žádnou logiku. Kdybych ho byl potkal třeba před rokem, kdy jsme se ještě nerozhodli odstěhovat, možná bychom v Lugansku zůstali. A nemusel bych překračovat Rubikon, povzdechl jsem si v duchu. Když jsem pohlédl na Ala, viděl jsem, že už nepozoruje venkovní krajinu, ale mě. Zřejmě se snažil rozpoznat, na co myslím. Jistě viděl, jak se mi míhaly ve tváři stíny pochybností Položil mi ruku na rameno. Jestli jsi doopravdy připraven svěřit svůj život Bohu, On se o tebe postará. On a tvoje víra tě povedou. 10

11 Chci tomu věřit. Bylo zvláštní, jak rychle a snadno jsem si porozuměl s tímhle příchozím z jiného světa. Opravdu z jiného, neboť Parker prožil svých dvaašedesát let ve svobodné zemi a téměř padesát let z toho ve víře v Hospodina. Jeho svět také nebyl světem v obvyklém slova smyslu; Al byl skutečný věřící, což znamená, že nebyl z tohoto světa. Ukázal mi místo v Novém Zákoně, kde Ježíš varuje své učedníky že, budou-li ho následovat, půjdou-li s ním Jeho cestou, přijde jim podstoupit mnohé zkoušky včetně té, kdy je okolní svět možná nepřijme. Tenhle výraz jsem znal. U nás se tak mluvilo o lidech, kteří byli, slušně řečeno, divní, přesněji: tak trochu na hlavičku. Jak je vidět, má to svůj původ už v biblických dobách. Už tehdy se o lidech, jež byli ochotni nastavit druhou tvář anebo zemřít na kříži, ale nezříci se své víry, říkalo, že jsou blahoslavení, nebo že nejsou z tohoto světa. Ano. Ať už to, co jsem zažil za pouhé poslední dva dny, které vydaly za celý můj dosavadní život, bylo jakkoli neobvyklé, teď mi zbývalo jen jediné: věřit, že to nebylo jen tak samo sebou, že to nebyla náhoda. Budu tedy věřit, že ten společenský muž se smyslem pro humor, jehož jsem z žertu začal nazývat svým kmotrem, nezmizí z mého života stejně nenadále, jak se objevil. Přijedete sem ještě? položil jsem mu pro mě tak důležitou otázku. Myslím, že ano. A kdy? Ó, to ví jenom sám Pán Bůh. To není tak jednoduché. Bude záležet na okolnostech. Děkuji Bohu, že nás svedl dohromady, byť až na poslední chvíli, než se rozjedem do různých končin světa. Ó ano, poděkujme Bohu. To On si to tak přál; abychom tu našli my tebe a ty nás. Modlili jsme se za to v naší evangelické obci v Hendersonu, když jsme se chystali na cestu k vám. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval. Modlili jste se za mě? Vždyť jste nevěděli, že jsem! Rozuměj, nešlo o to, jestli tě známe konkrétně podle jména. Pán Bůh tě ale znal. To na mě bylo trochu příliš: Pánbůh mě znal! Ta myšlenka byla stejně ohromující jako samozřejmá. Al Parker žije v Americe, daleko od Ukrajiny a od Luganska, a to v doslovném i přeneseném smyslu slova; a přesto měl vnuknutí, aby k nám přijel Později nám o tom on a jeho žena Carolyn vyprávěli. 11

12 ŠPATNÁ ZVĚST V únoru 1995 jsem se dozvěděl od svého nevlastního otce, že moje maminka vážně onemocněla. Hned jsme se k nim s manželkou rozjeli, navštívit je a nabídnout jim pomoc. Lékaři nedovedli určit přesnou diagnózu. Měli podezření na to nejhorší - zhoubný nádor. Navrhovali rutinní chirurgický zákrok, bylo nutné udělat biopsii, aby se mohla vyloučit rakovina. Přitom však (v duchu tradic sovětské medicíny) neměla pacientka o podezření nic vědět. A tak tedy nic nevěděla a na žádný zákrok nechtěla. Když to není nic nebezpečného, tak proč mám chodit na nějakou operaci? Pro mě to byla první velká rána od smrti mého otce právě na zhoubný nádor... Bože, proč jsou na světě nemoci, a k tomu takové hrozné? Proč na ně lidé musí umírat, a ještě v bolestech a mukách? Proč je maminčin život v nebezpečí? A zrovna teď, když jsem jí vylíčil v zářivých barvách, jak jsem se setkal se svým kmotrem a jak jsem uvěřil Matka byla rozumná žena, život ji naučil dívat se na svět s pragmatismem a trochou ironie. Tajit před ní, o co závažného se jedná, se nedalo. A jak také, když ji poslali vyšetřit na onkologii? Narozdíl od mnohých pacientů, kteří si myslí, že rakovinu může mít jenom ten druhý, ale já ne, si mamka nedělala žádné iluze, zatímco její manžel i já a moje žena jsme se zdráhali věřit v nejhorší. Otčím proto, že byl rozený optimista a sám se cítil zdravý jako ryba (i přesto, že onemocněl cukrovkou a nebral na vědomí, jak těžká je to nemoc, poněvadž ho tehdy ještě nebolela ) a já a Líza prostě proto, že jsme přáli mamince jen dobré a nechtěli jsme ji ztratit. Modlili jsme se a dělali vše co bylo v našich silách, abychom jí zajistili dobré doktory, léky a, bude-li třeba, i pooperační péči. Vyhledal jsem své staré přátele, kteří vystudovali medicínu, jeden byl dokonce primář gynekologického oddělení v Oblastním onkologickém ústavu. Doporučil nám lékařku operatérku, která měla rozsáhlé zkušenosti, konkrétně s onemocněním, které postihlo maminku. Chudák máma se už v duchu loučila se životem. A nebylo se čemu divit. Kdokoli v její situaci by musel v sobě nalézt opravdu velký díl statečnosti a přímo železnou vůli, aby zaťal zuby a řekl si: já to zvládnu! A máma už v životě vytrpěla moc na to, aby jí zbyly síly ještě na takovýhle tvrdý boj. Mimo to roky 1995 a 1996 byly pro ni víc než chmurné. Strašlivá inflace, ubohý důchod, manželův bídný výdělek plus rozklad a rozpad všeho ve státě včetně zdravotnictví, kdy léky byly jen za velké peníze a ještě pod pultem (člověk musel dát úplatek za každý balíček vaty nebo obinadla), děsivé podmínky v nemocnicích, kde se skoro netopilo ani netekla teplá voda... A přes to všechno personál oblastní onkologie, kterou vedl zázračný lékař (a také překladatel a výborný člověk) Jurij Alexejevič Jeněnko, jako zázrakem držel své zdravotnické zařízení nad vodou i v době, kdy je zaplavovaly nové a nové vlny nemocných. V těch chmurných letech boje za nezávislost vzrostla nemocnost a úmrtnost na Ukrajině na několikanásobek. Ani na mamku nepřikvačila nemoc náhodou; to její organismus reagoval na mimořádně silný stres. O něco později se rozstonal i její manžel. Ani on neunesl prudký zlom v životním stylu, jenž nastal po roce Oba dva šokovalo, že je jejich vlastní stát dokázal nechat na holičkách v rozbouřeném moři tržních vztahů, kde byl každý ponechán sám sobě a musel se hrabat na vlastní pěst. Otčím Georgij Viktorovič divže nezůstal bez práce, ale ani to, že ho nepropustili z projektového ústavu (kde působil jako vědecký pracovník téměř dvacet pět let), si moc nezadalo s nezaměstnaností. Skoro dva roky už nedostával výplatu, jen občas místo peněz naturálie ; jednou makaróny, podruhé cukr, potřetí konzervy, a vždycky s prošlou lhůtou. Zdraví mu podlomilo i to, že jeho podnik, když ztratil zakázky na svoji původní činnost, přijímal jakoukoli práci, a ředitel ústavu ho sesadil z jeho postu a udělal z něj obyčejného dělníka prý proto, že byl málo flexibilní. Skutečný důvod byl ten, že ho Georgij kritizoval pro nezákonné machinace prováděné za zády pracovníků ústavu. Ředitel mj. pronajímal svoje podřízené - jako otroky anebo tažnou sílu - komerčním firmám. 12

13 Kdybychom já a Líza tehdy rodičům nepomáhali, jednoduše by nepřežili. Maminka stále opakovala: Co jen to s námi udělali? Jak můžem my dva vyžít z mojí mizerné penze, kterou nám inflace požírá před očima? To jsou ti kravčukové a kučmové slepí nebo co? Takhle mi odplácejí za to, že jsem prožila válku a poválečný hlad, kopala zákopy a potom přes třicet let sloužila svému státu? Za téměř čtyřicet let práce jsem si vysloužila život o hladu! A co já? připojoval se Georgij. Já mám odpracováno přes čtyřicet let, byl jsem vyšší vědecký pracovník, podal jsem desítky námětů, vydal desítky vědeckých publikací - a koukněte se na moje ruce! A ukázal nám dlaně, do kterých se mu zažral uhelný prach, když musel ručně prosívat tuny uhlí v nevytápěné, zpustlé laboratoři, aby mohly dál běžet pokusy, které však tou dobou pohříchu nikoho nezajímaly. Doly neměly peníze nejen na zavádění nových technologií, ale ani na výplaty. Říci, že matka a otčím byli zdrcení, tak jako miliony jejich spoluobčanů, by nevystihlo snad ani ze setiny jejich situaci. Život se pro ně změnil v každodenní noční můru, jíž pronikala stále stejná myšlenka: čím jsme si zasloužili na stará kolena takové utrpení? Přitom s nepochopitelnou vytrvalostí poslouchali rozhlas, jenž na ně chrlil záplavy lží, ať už v takzvaných zprávách anebo v přímých přenosech ze zasedání parlamentu, kde se gangsteři a zloději s poslaneckými mandáty den za dnem cvičili v hanebné slovní ekvilibristice, jak setřepávat vinu za situaci ve státě jeden na druhého. A pak se ti naši dva chudáci ještě dívali na televizi, která je otravovala stejnými sofismaty, stejnými figurami, stejnými takzvanými výstupy. Proč to posloucháte? divil jsem se. Ne - podívej se, Péťo, jenom se podívej! Koukni na toho prezidenta! Jak je pěstěný a vykrmený no, poslechni si, co žvaní. Že prý je Ukrajina mladá rozvíjející se ekonomika kráčející směrem k tržnímu hospodářství a každý Ukrajinec se musí postarat sám o sebe, stát prý nenese žádnou odpovědnost. Chudák máma nemohla odtrhnout oči od obrazovky, kde se předváděl švihácky načinčaný Kravčuk (skutečně, jako by chtěl zdecimované lidi provokovat) a s povýšeným nadhledem odpovídal na otázky poslanců, kteří před kamerami žádali razantní navýšení důchodů, rychlé potlačení inflace a okamžité skoncování s praxí nevyplácení mezd a platů, jako kdyby to nebyli právě oni, kdo přivedl naši zem na pokraj katastrofy. Tyhle tyátry nám vysílali den co den od rána do noci a míchali je bez ladu a skladu s nekonečnou řadou různých koncertů a festivalů, jejichž hlavními protagonisty byli včerejší zasloužilí a národní umělci Sovětského svazu, kteří se ještě zcela nedávno mohli přetrhnout, jak oslavovali svým uměním Sovětský svaz a jeho slavnou komunistickou stranu a tím si vyzpívali a vytancovali ony tituly, ke kterým se dnes ostentativně nehlásí. (Teď zas kvílejí jako o život: Ukraíno, Ukraíno, nezaležna Ukraíno!) Hodokvas v době moru*, milá maminko; jinak se tomu říct nedá. Možná nechápeš, co se tu doopravdy děje. Maminko, to je satanovo dílo! Ďáblova havěť vylezla ze všech koutů a děr. Nastala její doba. Naplňuje se, co předpovídá biblické Zjevení. Nechci užívat silných slov, nechci tě děsit, ale Bible o tomhle jasně mluví. Přichází konec světa. Nechápejme to triviálně; že třeba zítra nebo příští pátek zazvoní zvonec a světu bude konec. Je to dlouhodobý proces, který už dávno probíhá. Pro mě konec už nastal. V očích se jí zaleskly slzy. Pro mě už přišel konec světa. Ale ne, nevztahuj to na sebe. Nesmíš se vzdávat. Musíš se snažit mít optimistickou náladu, pomůžeš tím k dobrému výsledku operace. Na tomhle hodně záleží. Jestli tě zajímá můj názor - myslím, že právě takovéhle pesimistické rozpoložení, deprese a stresy jsou živnou půdou nemocí. Myslíš, že se dá na to, co se děje kolem nás, nereagovat? vmísil se otčím, kterého začínal už zrazovat jeho příslovečný optimismus. Tak aspoň nesledujte ty blbiny v televizi a v rozhlase. Nebo aspoň ne od rána do večera. Přece tam dávají také filmy nebo sport. Jo, filmy. Ale jaké? Samý sex nebo vraždy. A sport tomu říkají sport? Jen si vzpomeň, jak jsme fandili našim fotbalistům a hokejistům na mistrovstvích světa a Evropy nebo na Olympijských hrách. Tam všude naši vyhrávali. A teď je Ukrajina víš kde. A taky v krasobruslení! na chvilku ožila matka a její tvář se rozjasnila. Jak jsme vychutnávali, když bruslili Irina Rodninová a Alexandr Zajcev, Natálie Liničuková a Gennadij Karponosov - Jak ti nádherně bruslili a tančili na ledě! A pořád vyhrávali, dodal pohotově Georgij. Ty jsi byl, Petře, sportovní komentátor, tak si to všechno pamatuješ. Ale dneska není co komentovat. Naši většinou dostávají na frak. Poté se hovor stočil na bolavé téma, na můj odchod z Výboru pro rozhlasové a televizní vysílání, a maminka si znovu posteskla: 13

14 Řekni mi, proč jsi odtamtud musel odcházet. A proč jste se museli stěhovat až na Krym? Ach, kam to všecko spěje... Bože, co je tohle za život? Ale mami, vždyť Krym není tak špatné místo. A budu tam dělat totéž co tady. A co? Řekni mi, co tam budeš dělat. Co dneska člověk může dělat? Vždyť je všude jen chaos, kam se podíváš. Už jsem tam nějakou práci udělal. S naším šéfredaktorem jsme sloučili rozhlas a noviny pod Aluštskou informační agenturu a právě otvíráme televizní studio. Ale nepovídej. Jakápak agentura, jakápak televize? Už skoro rok to od tebe poslouchám a ještě jste nic neotevřeli. A kolik ti platí? Dostáváš vůbec výplatu? No, o výplatu tak nejde... Aha! Takže nedostáváš. Dostávám. Ne sice výplatu, ale honorář. Tak mám postavený kontrakt. Aha, kontrakt! Dřív člověk věděl, za kolik pracuje, znal přesnou částku, existoval pracovní den a všechno mělo svůj čas a místo. A dneska? Ale my už máme i prostory, kde bude naše studio. Už nám tam udělali i zvukovou izolaci. Sháníme vybavení; mixážní pult, televizní kameru Schválně jsem ji vtahoval do hovoru, abych ji odvedl od chmurných myšlenek a naznačil jí, že její pesimismus je kapičku přehnaný, že všechno není zase tak černé. Ona se ale pořád rozčilovala. Zřejmě ji trýznila myšlenka na operační zákrok, ostatně, stejně jako nás. S Lízou jsme se za ni modlili, já se pokoušel mluvit s ní o Bohu, o víře, přemlouval jsem ji, aby zkusila myslet pozitivně, ale bylo to hrozně těžké, už jenom najít věrohodnou odpověď na její prostou otázku: Proč a zač na mě Pán Bůh seslal takový trest, takovou hroznou nemoc? Tak zaprvé, mami: Bůh na tebe žádný trest neseslal. Nemoci, to jsou naše zkoušky. A zadruhé: ještě nemáme potvrzeno, že jde opravdu o tu nemoc, a kdyby - jsou přece případy úspěšného vyléčení. Ano, případy. Velice vzácné případy. Ne, mami, ptal jsem se na to lékařů. Ty víš, že jich na onkologii znám dost. Vždyť i sám primář Jeněnko je můj přítel. A právě on si myslí, že není třeba házet flintu do žita. Doopravdy to říkal? Mamka v tu chvíli ožila a dokonce se posadila na posteli, kde trávila většinu času od chvíle, kdy se jí přitížilo. U žen tvého věku je většina zákroků úspěšných. To zaprvé. Zadruhé bude zákrok provádět Olga Pavlovna, mistryně svého oboru. Budeš mít nejlepší léky a nejlepší péči to zatřetí. A co je nejdůležitější a moc tě prosím, abys tomu věřila vím od svých věřících bratří a sester, že Pán Bůh slyší naše modlitby, a když se k němu v modlitbách obrací celé náboženské shromáždění, může se stát ten malý zázrak, že člověk, za kterého Jej prosí, se bez následků uzdraví. Ach, chlapče, nevím, nevím. Ráda bych věřila, že to dopadne dobře. Tak věř. Co ti v tom brání? Když chceš věřit, tak věř. Chceš přece žít?! Žít? trpce potřásla hlavou. Cožpak tohle je nějaký život? Nevidíš snad, jak žijeme? Netopí nám, v bytě je zima jako v morně, neteče teplá voda, nemáme peníze, nemáme nic. Nejezdí výtah - nedostanem se z domu. To ještě není důvod umřít. U nás v Aluště se taky netopí, taky tam máme zimu a ještě k tomu nám vypínají elektřinu šestkrát za den na půl druhé až na dvě hodiny. No, a peníze nám taky z nebe nepadají. Líza nemá práci. A taky máme zdravotní potíže. Ale ne takové jako já. Bože, za co mě trestáš? Čí jsem se tolik provinila? Ničím ses neprovinila. Nebo to s tím nemá co společného. Všichni jsme hříšní a za svoje hříchy musíme zaplatit. Ale ne takhle přímočaře, jak vyvozuješ. A jak tedy? Jak tedy zaplatíme? Mlčel jsem. Marně jsem hledal slova, jimiž bych jí to vysvětlil. Tehdy jsem toho věděl ještě příliš málo, abych mohl něco vysvětlovat druhým. Mnohé nebylo jasné ani mně samotnému. Setkání s Alem Parkerem a jeho druhy mi teprve poodhalilo duchovní svět křesťanství. Georgij s povzdechem vstal a odešel do kuchyně. Líza se tam z diskrétnosti vytratila už předtím. Teď tam spolu začali něco kuchtit. Otčím byl přísný ateista, a to, co slyšel ode mě, mu znělo jako čirý blábol. Poslyš, mami: Od chvíle, kdy jsem uvěřil, mám neustále pocit, jako by se mi otevřel jiný, krásný svět. Ačkoli toho ještě spoustu neznám - teprv se ztěžka prokousávám biblickými texty -, rozhodně je to 14

15 nejvýznamnější událost v mém životě. A co je hlavní, vím, že Bůh je láska. I tebe, mami, Pánbůh miluje. Musíš mu ale důvěřovat. A ty mu důvěřuješ? Samozřejmě. Proč bych ti jinak tohle všechno povídal? Abys mě ukonejšil, rozptýlil. No, děkuju ti, chlapče. Podle tónu, jakým to řekla, bylo znát, že jedno ani druhé se mi moc nezdařilo. A do zákroku zbývalo pár dní, jež pro ni bezpochyby měly být jedny z nejtěžších. Ani pro nás ostatní nebylo lehké si tohle vše uvědomovat a neustále mít před očima. 15

16 AL PARKER PODRUHÉ MEZI NÁMI Zašli jsme s Lízou do kostela (tedy do Domu politické osvěty, neboť vlastní prostory kostel stále neměl), usedli jsme do zadní řady a poslouchali kázání, zpívali chvalozpěvy, které se nám moc zalíbily, a když jsme povstali ke společné modlitbě, náhle jsem spatřil - a div jsem radostí nevykřikl, ale ovládl jsem se a pošeptal Líze: Mně se zdá, že tamhle vpředu sedí Al Parker. Prosím tě, kde by se tu vzal? Vím, že by sis moc přál, aby byl dneska tady, ale byla by to neuvěřitelná náhoda, kdybychom my i on zároveň přijeli do Luganska. Ale já vidím ještě jednoho Američana: Garyho Hilliarda. A Alova pleš se nedá zaměnit. Je to on... Je to on! Chvála Bohu! Jak jsem toužil se s ním znovu setkat! Zrovna teď ho moc potřebuju. Je to úžasný, báječný dárek od Pána Boha, přešťastný souběh okolností, říkal jsem si. To všechno je dílo Nejvyššího. To On mi poslal dobrou zvěst o spasení po Alu Parkerovi, který se znovu, jako dobrý anděl, objevil na mé cestě. Od našeho seznámení uplynulo více než půl roku a neměl jsem o něm a jeho přátelích žádné zprávy. Nevěděl jsem, kam bych jim mohl z Alušty zavolat, a ani naši luganští známí přesně nevěděli, jaké mají Al a jeho druhové plány. Přesto však jsem se pořád modlil a prosil Boha, ať dá, abychom se s Alem znovu setkali, třebaže rozumem jsem chápal, že je to jen stěží možné. A hle, moje modlitby byly vyslyšeny! Jenom Pán Ježíš mě mohl přimět, abych přijel s Lízou do Luganska právě v těch dnech, kdy se mělo uskutečnit naše druhé setkání, a kdy se i Američanům naskytla příležitost navštívit Ukrajinu. Přitom to pro ně nebylo vůbec snadné; jen získat víza stálo pěknou námahu. Není potřeba dodávat, že ukrajinské úřady nebyly návštěvami misionářů obzvlášť nadšené Mše skončila, ale lidé se nerozcházeli. Debatovali v kroužku, mnozí si chtěli pohovořit s Gary Hilliardem a jeho dobrovolnými pomocníky z americké misie, které znali z jejich předchozích návštěv. Tlačili se i kolem Ala. Šli jsme s Lízou blíž a diskrétně jsme čekali, až se Al osvobodí. Líza mě nabádala, ať ho neobtěžuji: Vidíš, že nejsi jediný, s kým se tu seznámil... Vtom však mě Al uviděl a okamžitě mě poznal. Hi, Peter! Podíval jsem se na Lízu: tak co? Hi, Al. How are you doing? I m fine. And what about you? I m OK. Objali jsme se. Představil jsem mu Lízu a on nám představil svou manželku Carolyn, sympatickou subtilní paní. Vůbec nevypadala jako Jižanka, měla obdivuhodně bílou pleť, jako by na ni nesálalo žhavé texaské slunce. Zato jejího muže přímo pozlatila bronz, která nevybledla ani teď, na konci zimy. Konečně, jaký div, když coby majitel malé stavební firmy den co den trávil dlouhé hodiny venku na sluníčku. Vyprávěl jsem o tobě Carolyně. A já zas svojí Líze o tobě. Kde se tu vlastně bereš? Neříkal jsi, že se stěhuješ na Krym? Zůstal jsi nakonec tady a chodíš sem do kostela? Ne. Opravdu jsme se odstěhovali na Krym. A do Luganska jsme přijeli proto, že nám tu stůně maminka. To je mi líto. Doufám, že to není nic vážného. Obávám se, že je. Maminku čeká chirurgický zákrok... Příteli, nemůžu tomu uvěřit, že tě zas vidím, a že tys na mě nezapomněl! To víš, že nezapomněl. Já a Carolyn jsme ti zjistili, že v Aluště je modlitebna baptistické církve. Děkuji. To je bezvadné. Po očku jsem pohlédl na Lízu a setkal jsem se s jejím tázavým pohledem. Ta slova baptistická církev slyšela poprvé... Také jsem pořádně nevěděl oč se jedná, když jsem je prvně slyšel od Ala. Když jsem byl malý kluk, strašili nás doma tetou Klávou, o níž se šuškalo, že je baptistka. My 16

17 děti jsme tenkrát dost dobře nevěděly, jaký je rozdíl mezi baptistkou a prostitutkou, jedno i druhé bylo za časů mého totalitního dětství něco fuj. Naráz jsem bezvýhradně, z celého srdce přijal za svoje všechno to, co jsem viděl a slyšel na evangelizacích* amerických misionářů. Jen jsem se na chviličku v duchu zastavil, abych si ujasnil svůj vztah k nim a fakt, že odteďka budu patřit k jejich baptistické konfesi. Tak takovíhle jsou ti baptisté! mihlo se mi hlavou. Optimističtí, upřímní, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele, vroucně si přejí šířit Slovo Boží ke spáse bližních a řídí se jedním z nejdůležitějších Učitelových přikázání: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky*. Nejsou to žádní poustevníci, nejsou to sektáři, kteří se schovávají před lidmi a provozují ve svých modlitebnách nějaké podezřelé rituály. Jsou to skuteční následovatelé čistého Kristova učení, kteří právě teď oslavují Hospodina: Kdo je onen vzácný přítel, co nás k žití probudil? - Dárce štěstí, utěšitel, je nám zřídlem věčných sil. Radost, radost bez přestání, vždy se budem radovat! Zásvit štěstí Bohem daný nepřestane v duši plát. Nebylo možné se k nim nepřidat a nevzdat spolu s nimi chválu Nejvyššímu. Řekl jsem k tomu Líze pár slov: Ty jsi teď také zpívala. Necítila jsi, že v té chvíli byl mezi námi Ježíš, že byl i s tebou? A to vše díky jim, ukázal jsem na Parkerovy. A Al nás nečekaně vybídl: Nezajdete k nám? Rádi. Kde vlastně bydlíte? V budově naší misie. Bylo legrační ho sledovat, jak se vměstnává do žiguli a jak při jízdě zapomíná řadit (doma měl buick s automatickou převodovkou). Ve městě se však už vyznal a rychle nás dovezl k soukromému domu, který si misionáři pronajali, podobně jako žigulíka. V domě bylo příjemné teplo, všech pět místností bylo pohodlně zařízeno, tak trochu made in USA - spousta věcí od šatů a bot až po spací pytle a počítače. Andrea Kerm, představila se dívka, která se zvedla od laptopu. Bill Wilkerson, pravil starší pán v brýlích. A tohle je moje žena Melba. Joe Reagan, pravil mladík, taktéž s brýlemi, a mně se vybavilo, jak v létě předzpěvoval na evangelizacích žalmy a chvalozpěvy svým krásným tenorem. Dalton Jones, představil se nám laskavý usměvavý vrstevník Ala Parkera. Al doplnil, že je jeho soused z Hendersonu a nejlepší kamarád. Posaďte se. Dáte si kávu nebo čaj? ptala se Carolyn, a Andrea už před nás stavěla talířky a šálky. Líza se styděla, kdežto já se cítil naprosto uvolněně, jako bych celý život nedělal nic jiného než chodil k cizincům na návštěvy. S těmihle Američany mně bylo vždycky dobře; už od prvního dne, kdy jsem je poznal tehdy v červnu devadesátého čtvrtého roku, i teď, v únoru To je ta, co máš ode mě? zeptal se Al a ukázal na černě vázanou Bibli v mých rukou. Ano. Přivezl jsem si ji s sebou z Alušty. Čteš si v ní? Al přímo zářil. To víš, že ano. Vždyť jsi mi tady napsal: Čti Bibli každý den, odpověděl jsem a otevřel jsem Svatou knihu. Parker mi ji vzal z rukou, s uspokojením přečetl ta slova a ještě: You have made my day a ukázal to Daltonovi, jenž seděl mezi námi. To jsi mu napsal? zeptal se ho Dalton. Ano, to jsem mu napsal, potvrdil Al. Dalton zareagoval neobvykle: obrátil se ke mně a stiskl mi ruku. Co viděl na těch slovech tak významného, že se odhodlal k takovému gestu? Doslovně přeložena ta věta znamená: Ty jsi udělal můj den. Loni v létě jsem si to vysvětlil následovně: Al měl radost, že měl úspěšný den, když se mu podařilo zachránit další duši bloudící ve tmě neznabožství. Teď se však ukázalo, že jsem to nepochopil tak docela. Carolyn, která se učila rusky, se mi to pokusila vysvětlit: You have made my day znamená u nás ještě víc. Jako že jsi toho dne dal Alovi veliký dárek, žes mu udělal velkou radost. Že to byl pro něj památný, nezapomenutelný den, dá se říci, že svátek. 17

18 Tak to jsem hrozně rád. A myslím, že to spíš Al mně have made my day. Všichni se rozesmáli a Carolyn se náhle plácla do čela: Stydne nám káva; honem se pomodleme! Na to jsem pronesl přání: Sláva Tobě, drahý Ježíši; děkujeme Ti za pokrm, který máme na stole, za bratry a sestry z Ameriky, za nečekané a tolik příjemné setkání. Amen. Amen, ozvaly se v odpověď hlasy přítomných. Vezměte si keksy a cukroví naše americké, nabízela nám Andrea. Petře, obrátil se ke mně Al, chtěl bych ti jenom připomenout, že když se modlíš u stolu, není od věci dodat, aby náš Pán dal chléb vezdejší i ostatním; našim příbuzným a všem chudým a nemohoucím, bratřím a sestrám v Kristu. Takhle to u nás děláme. Ano, jasně. To se rozumí. Děkuji, žes mi to připomněl. Musím se ještě hodně učit. Jen mě, prosím tě, uč. Tak strašně mi to chybí. Jaká škoda, že se budeme vídat zase jen po několik málo dní Jé, abych nezapomněla! zvolala Carolyn. Alfred už se vám možná zmínil, že u vás v Aluště máte baptistický kostel. Takže budete mít kam chodit. Ukážeme vám fotografie. Naši bratři tam byli, když se rozhodovalo, kde se má postavit. (Neušlo mi, že se Al při jejích předchozích slovech ušklíbl.) Al nemá rád, když se mu řekne plným jménem; a zvlášť, když mu tak řeknu já, vysvětlila nám Carolyn a začala si manžela dobírat. Ten se naoko durdil, ale příliš se mu to nedařilo... Byl to obdivuhodný pár. Skoro čtyřicet let spolu, a pořád měli jeden druhého jak oko v hlavě. Ale tady zhola nic není; jen prázdné prostranství, divil jsem se, když mi ukázali obrázky. Vždyť jsem říkala, že se teprv rozhodovalo, kde bude kostel stát. Ale já myslím, že to najdete. Podle fotek poznáte místo nebo se doptáte. Žádnou adresu to myslím nemělo. Prázdné prostranství, jak říkáš. Určitě. Až se vrátíme do Alušty, tak to určitě najdeme. Líza do mě potají šťouchla, že už zdržujeme moc dlouho. Začali jsme se zvedat k odchodu. Ještě se společně pomodleme, řekl Al. Všichni, kdo seděli za stolem, se vzali za ruce. Drahý náš Otče na Nebesích, děkujeme Ti za to, žes nám dnes večer poslal našeho nového bratra a sestru, kteří přijeli také z daleka a ve stejnou chvíli jako my. Myslím, že to není obyčejná souhra náhod, že to je Tvoje vůle. Jsou ještě mladí a nezkušení ve svém duchovním hledání a my jim rádi pomůžeme. V jejich rodině je nemocný člověk maminka, kterou čeká operace. Obracíme se k Tobě, Spasiteli, s prosbou, ať od ní nemoc odstoupí, dej, ať se skalpel, kterým ji bude chirurg operovat, promění ve Tvůj nástroj, aby se operace podařila. Amen. Amen, řekl jsem s ostatními a vstal jsem od stolu, u něhož vládla v té chvíli slavnostní, dojímavá atmosféra. Stiskl jsem Alovi ruku a poděkoval mu za jeho slova. Když jsme se rozloučili s jeho společníky, řekl nám Al: Odvezu vás domů. Ale ne! protestovali jsme. Bylo znát, že on i jeho druhové jsou značně unavení. Za poslední tři dny toho měli opravdu hodně za sebou. Nespočetná setkání, rozhovory, účast na bohoslužbách, zařizování bydliště v pro ně nezvyklých podmínkách, jiné podnebí (texaských únorových pět nad nulou versus luganských minus patnáct), dálkový let Dallas Frankfurt Kyjev, pak cesta vlakem z Kyjeva do Luganska a k tomu časový posun 7 hodin to vše je muselo notně vyčerpat... Proč vůbec zdolávají takové těžkosti? Mají to všechno zapotřebí? Příteli, já jsem opravdu dojatý, že sis vzpomněl na mou maminku, řekl jsem Alovi. Opravdu jsem to nečekal. Ještě jednou ti děkuju. Nemáš zač. Pro nás je tohle samozřejmé. Bereme ji jako svou sestru. Pán Bůh ji miluje jako každého z nás. A Carolyn dodala: Vyřiď jí, že se za ni budeme modlit. Celá naše obec. Právě proto jsme přijeli na Ukrajinu, abychom pomáhali lidem. Tak nám to pravil Hospodin. Nebyla to jen prázdná slova. Parkerovi a jejich přátelé misionáři nejenže přinášeli víru a zakládali nové křesťanské obce, ale přiváželi i tuny humanitární pomoci, potravin, léků, šatstva, obuvi. Al a Carolyn zachraňovali nejen duchovně zbloudilé. Zachraňovali také (a to doslova) i více než sto sirotků v jednom dětském domově v Luganské oblasti, který byl vydán napospas osudu. Vykašlali se na něj všichni: městské i oblastní úřady, kyjevští hodnostáři, poslanci-dobrodinci, krajani, rodná matička Ukrajina. Kdežto lidé jako Al a Carolyn neopomíjeli chudáky, kteří potřebovali pomoc. Byli to praví protestanti baptisté, skuteční křesťané. 18

19 PŘES OCEÁN S LÁSKOU A JMÉNEM JEŽÍŠE KRISTA Druhý den jsem se nemohl dočkat, až o tom povím matce. Povzbuzen vírou i přítomností Parkerových a jejich přesvědčením o účinnosti modlitby jsem toužil přenést to vše i na ni. Poslouchala mě, váhavě se mnou souhlasila, ale pak, jako kdyby se náhle vzpamatovala, znovu upadla do své nevíry a předsudků a říkala mi: Prosím tě, co mi tu vykládáš o nějakých Američanech a jejich modlitbách, co to se mnou má co dělat? To myslíš vážně? Když už by se měl někdo za mě modlit, pak tedy naši, pravoslavní. A kde tedy jsou ti naši pravoslavní? Však víme, jak to u nich chodí. Postůj, pomodli se, zaplať a běž si po svých! Nikdo tam nikoho nepotřebuje. Ale v téhle, jak já říkám, naší církvi je všechno jinak. Každý z každého má radost. Parkerovi k nám letěli přes 11 tisíc kilometrů, přitom mají spousty vlastních problémů, jsou to už starší lidé a také mají svoje bolístky, velkou rodinu, dospělou invalidní dceru - a jedou, letí a vlečou s sebou kufry Biblí, aby zprostředkovali lidem Boží Slovo, na které nešťastníci čekali tolik let, kdy je nikdo nezavolal a neřekl jim: přijďte si poslechnout... To bys koukala, kolik lidí k nim chodilo na evangelizace a pořád chodí, jak je to táhne k Pánu Bohu a k víře! A tobě mí přátelé podávají ruku, chtějí ti pomoct a ty je odmítáš! Já je neodmítám, povzdechla matka, ale je to všechno takové divné. Kde se tu najednou vzali? Bůh je poslal. Ale jdi, nevykládej mi baje. Říkám ti pravdu. Ptal jsem se jich a oni mi pověděli, jak to bylo. Al se modlil a kladl závažnou otázku, jaký úkol mu svěří Hospodin, jakožto svému pomocníku. A uslyšel odpověď, že jeho pomoci je třeba na Ukrajině, kde velká většina obyvatel jsou nevěřící. Dovedeš si to, mami, představit, co pro Američana znamená letět tisíce kilometrů někam do horoucích pekel, na Ukrajinu, o které nikdo neví, co se tam po rozpadu SSSR odehrává? I sám Sovětský svaz byl pro ně terra incognita, a teď tyhle kdovíjak vzniklé a neznámo kam směřující republiky, kde není žádný řád a pořádek, kde lidé mrznou potmě ve svých domech a bytech, kde nemají ani pořádnou měnu, kde ceny vyskakují na několikanásobek během jediného týdne a kde se všecko absolutně liší od způsobu života, na jaký jsou zvyklí lidé na Západě; a kde se vraždí nepohodlní novináři, kde člověk zničehonic jednoduše zmizí? A což teprv ty naše mrazy? A jazyková bariéra? Tohle všechno se dozvěděli, když se chystali na cestu, a přesto neváhali splnit Boží vůli. Já bych nejela, vyslovila se máma. No vidíš. Já taky nevím, jestli bych jel. A oni jeli! A lopotí se tu ve jménu Hospodina. Ti museli mít odvahu! Vidíš, jak jsi to vystihla? Museli k tomu najít odvahu. A kromě odvahy měli i vědomí, že Pán Bůh ustavičně bdí nad svými dětmi, pečuje o ně a chrání je. Mimochodem, víš, co mě překvapilo? Že během jejich misie nikde nedošlo k žádnému incidentu; na stadionu, na ulici, ani nikde jinde. Mám z toho upřímnou radost a chápu to jako projev Boží vůle Tak jsem k ní mluvil a přitom sám ani dobře nevěděl, odkud se ve mně berou slova. Pán Bůh provází jejich misi, zakončil jsem. A víš, čemu já se divím? Že s nimi přijely i ženy. Ano, maminko, to máš pravdu. Musely mít ještě větší odvahu než chlapi. Umíš si představit, jak bylo Carolyně, když jí Al řekl, co se mu v noci zdálo? Právě ve snu totiž dostal odpověď na svou otázku Jak jí muselo být, když slyšela, že by měli jet na Ukrajinu? To si vážně jde těžko představit No, dejme tomu, že je to všechno tak, jak říkáš. Co ale chceš ode mě? Proč mi to všechno vyprávíš? abys uvěřila, že můžeš být zase zdravá. Abys v to věřila, jako v to věřím já a jako v to věří moji bratři a sestry v Kristu, kteří se za tebe modlí, i když tě ani neznají. A já po tobě chci, abys i ty pomohla sama sobě. Vírou. 19

20 No budiž. Co mi zbývá jiného. A modlitbou, dodal jsem po krátkém zaváhání. Tak to ti neslibuju. Žádnou modlitbu neumím. Na to nepotřebuješ žádnou umět. Popros Boha, aby se nad tebou smiloval a uzdravil tě. Ovšem, znovu ti říkám, že v to musíš věřit. A důvěřuj i modlitbám mých bratří a sester. Je to moc důležité. Tak je Pán Bůh snáz vyslyší. No dobrá... Sláva! To ti to trvalo! zvolal jsem radostně a zvedl jsem se k odchodu. Byl bych měl ještě zkusit mamku přemluvit, abychom se spolu pomodlili, ale bál jsem se, že by to byl při jejím dokonalém neznabožství až příliš velký skok. Dobrat se v tak krátkém čase nové kvality vědomí, na to teď zřejmě neměla dost duchovních sil. Tak já jdu, mami. Počkej, zarazila mě. Víš, tak si říkám... V každém případě těm lidem poděkuj. Rád jsem její prosbu splnil a Al a Carolyn se také radovali. Jenže vlivem těch debat s matkou, jejích pochyb a hluboké nedůvěry, jako bych i já ztratil část svých duchovních sil. A tak jsem Parkerovi položil otázku, která se mi v té chvíli zdála logická: Proč mou matku potkalo takové neštěstí? A zrovna v okamžiku, kdy na mne se štěstí doslova sesypalo, kdy jsem nalezl svou víru. Vždyť je to nespravedlivé, není to fér! Nezlob se na mě, příteli, to by Pán Bůh nemohl pro mě udělat - za to, že jsem mu svěřil svůj osud -, že by dal, aby se moje matka uzdravila? Třeba by v Něho taky uvěřila, až by viděla, že mě vyslyšel. Nebylo by snad lepší, kdyby poznali Boha naráz dva noví věřící místo jednoho? A zatím podstupujeme takové zkoušky matka i já... Můj laskavý učitel mi položil ruku na rameno a řekl s úsměvem: Přemýšlej, jestli sis právě sám neodpověděl. Co máš na mysli? Ty zkoušky? vyslovil jsem ne zvlášť nadšeně svůj dohad. Úsměv, kterým mi chtěl můj bratr osladit hořkou pilulku (jak jsem to tehdy chápal), přešel ve vážný výraz. Ano, přikývl. Bez zkoušek není víry. Pán Bůh nás musí neustále zkoušet a tím nám připomínat, že bez Něho nic nedosáhneme. Bohužel, celá lidská historie mluví o lidském nevděku, počínajíc už Adamem a Evou, kterým Pán Bůh dal Ráj a dovolil jim užívat všeho, co se v něm nacházelo. Oni však porušili jediný zákaz, který jim uložil a podlehli pokušení které jim našeptal had pokušitel. A byli potrestáni. Tohle znám. Jen mi, prosím tě, řekni: to se nešlo bez toho obejít? Nenechat tam růst ten strom poznání, nebylo by žádného pokušení. Bůh stvořil svět v celé jeho rozmanitosti. Dřív nebo později se lidé museli střetnout s pokušeními a svody; i s nemocemi. Al se odmlčel a až po chvilce dořekl: Ano, i s nemocemi a se smrtí. Protože zhřešili. Neobstáli ve zkoušce... dodal jsem zamyšleně. I tak se to dá říci. A podle toho také náš svět vypadá. Pán Bůh nás tedy zoceluje tím, že nám ukládá zkoušky? Ano. Tos řekl zajímavě. Drsné, že? Ano, drsné. Až tak, že Bible praví: Jestliže tě svádí tvé oko, vyrvi je a odhoď pryč...* Slyšel jsem, ale ještě jsem to nečetl. Přečti si to. Studuj Svaté Písmo. Choď do kostela, poslouchej kázání, choď mezi bratry a sestry, kteří ti pomohou, napovědí. A zítra přijď na mši. To víš, že přijdu. Už ale ne do Domu politické osvěty. Tam už se nebudeme scházet. Požádali nás, abychom to tam vyklidili. Proč??? A-há! Hanobíte jim jejich svatostánek. Vlastně se divím, že vás nevyhnali už dřív. Komunismus a vědecký ateismus a najednou novokřtěnci, baptisté. Oni se komunisti nepustili moci; počínaje samotným prezidentem Kravčukem, a našimi místními vládci konče. Bůh je bude soudit. Jé, takhle to říkáme i my! Takže zkoušku už máme tady, nahlas jsem zapřemýšlel o sobě a o matčině churavění. 20