Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK)

Transkript

1 Akce byla realizována na základě projektu Zajištění dostupnosti vybraných sociálních služeb v Olomouckém kraji (Sociální integrace OK) reg. č.: CZ.1.04/3.1.00/ Tisk sborníku byl podpořen ze zdrojů města Olomouce v rámci programu prevence kriminality ISBN Charita Olomouc

2 Sborník z konference pořádané pod záštitou Mons. Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa a MUDr. Jitky Chalánkové, poslankyně PSP ČR JAK SE ŽIJE NA ULICI ZJEVNÉ BEZDOMOVECTVÍ Olomouc, 30. listopadu 2010 ISBN

3 2

4 Obsah Úvod... 5 Typologie lidí na ulici PhDr. Jana Haasová - Charita Olomouc, sociální pracovnice ADM... 6 Novodobý vývoj situace lidí bez domova a reakce na něj Mgr. Stanislav Fiala - Arcidiecézní charita Praha, ředitel Azylového domu sv. Terezie Realita? Fikce? Příběh! Bc. Ondřej Mikulášek Kappa-Help o.s., vedoucí terénního programu a kontaktního centra; Bc. Klára Šivlová, Charita Olomouc, koordinátorka NDC Vznik NDC v Olomouci, trendy v nízkoprahových službách Mgr. Petr Prinz Charita Olomouc, vedoucí Střediska Samaritán Možnosti terénního programu s bezdomovcami požívajúcimi alkohol v Bratislave (problémy a výzvy) Mgr. Bystrík Holeček, Mgr. Peter Kadlečík OZ Proti prúdu Bratislava, Terénní program Street work Integrační program NADĚJE Praha Aleš Strnad, DiS. Naděje, terénní pracovník

5 4

6 Úvod Milý otče arcibiskupe, vážená paní ředitelko, vážené kolegyně, vážení kolegové! Velmi si vážím pozvání na Vaši konferenci o bezdomovectví. Problém bezdomovectví považuji za velmi závažný a naléhavý. Podle všech ukazatelů se situace dokonce zhoršuje. Zlepšení osudů lidí na okraji společnosti je především úkolem pro veřejnou správu. Zde je ještě mnoho nevyřešeného. Děkuji Vám, pracovníkům neziskových organizací, že dokážete pomáhat dokonce i tehdy, když se dá tak snadno říci: Ten člověk si pomoc nezaslouží. Nehodnotíte, pomáháte. Pokoušíte se dát i těm zavrženým šanci. Zasloužíte si za to dvojnásobný dík. Přeji Vaší konferenci, která přináší skutečně odborné poznatky a zkušenosti, mnoho zdaru. A všem úspěch v další práci. MUDr. Jitka Chalánková Poslankyně PS PČR 5

7 Typologie lidí na ulici PhDr. Jana Haasová - Charita Olomouc, sociální pracovnice ADM Typologie je nauka o typech. Typem může být: 1. jedinec, 2. tělesné či duševní znaky charakteristické pro určitou skupinu, 3. souhrn jedinců, věcí se stejnými či podobnými znaky, 4. model, provedení výrobku s určitými znaky. 1 Lidé, kteří žijí na ulici, netvoří homogenní skupinu osob, která se vyznačuje stejnými znaky, spíše naopak jedná se o velmi pestrou skupinu jedinců, kterou je možné označit termínem heterogenní. Vytvoření klasifikace této heterogenní bezdomovecké skupiny je velmi obtížné, protože každá typologie má svoje limity, navíc vlivem zjednodušení dochází ke značné schematičnosti a nepřesnosti při sledování daného jevu. V mnoha případech neumožňuje typologie čistou klasifikaci. 2 Současně stále chybí všeobecně uznávaná definice termínu bezdomovec. Pokud se budeme snažit nalézt vhodnou typologii pro lidi na ulici, musíme vzít do úvahy nejrůznější možná hlediska: 1. druh bydlení, 2. jedinec či více osob spojených příbuzenských vztahem, 3. věk, 4. dosažené vzdělání, 5. druh příjmu tedy finanční zabezpečení (sociální dávky, starobní či invalidní důchod, mzdu od zaměstnavatele, příjem z jiné činnosti), 6. místo či instituci odkud bezdomovec na ulici přichází, 7. aktuální zdravotní stav (somatický či psychický, případný druh závislosti: alkoholismus, gamblerství, jiné nealkoholové látky), 8. délku pobytu na ulici, 9. míru exkluze (stupeň vyloučení), 10. využívání pomoci sociální sítě, 11. začlenění do bezdomovecké subkultury 12. apod. Bezdomovce je možné rozdělit dle Hradeckého do tří skupin. První skupina zjevných bezdomovců (jsou nejviditelnější, žijí na ulici, často vyhledávají pomoc sociálních služeb, jsou vnímáni ve společnosti nejintenzivněji, často mají zanedbaný zevnějšek. Další skupina tvořená skrytými bezdomovci je poměrně špatně sledovatelná, protože tyto osoby se na sociální služby neobracejí, převážně jsou čistě upravení, snaží se své problémy skrývat, tento typ bezdomovství předčí bezdomovství zjevné. Poslední skupinou jsou potenciální bezdomovci, o jejichž existenci toho úřady moc nevědí, protože se většinou závislosti na institucích brání. Jsou to tedy osoby, které mají střechu nad hlavou, ale jejich přebývání je nejisté. Často se jedná o přelidněné, Maříková, Petrusek, Vodáková 1996, s

8 zchátralé, zdravotně závadné byty, holobyty, podnájmy apod. Do této skupiny bychom mohli zařadit i osoby propuštěné z vězení, léčeben, stejně tak i mladé lidi vycházející z ústavu sociální péče apod. 3 Do skupiny potenciálních bezdomovců je možné např. nově zařadit i nezaměstnané muže, kteří ztratili práci v průměru v posledních dvou letech (může se jednat o hromadně propouštěné zaměstnance zanikajících firem či firem, které výrazně snižují stavy zaměstnanců v důsledku zhoršené hospodářské situace v České republice). Tito lidé vykazují některé společné znaky. Jedná se často o osamělé jedince bez vlastního bydlení v předdůchodovém věku, kteří většinou celý život pracovali v některé z dělnických profesí, často mají spíše nižší vzdělání, současně nedisponují žádnou další dovedností (např. chybí řidičský průkaz, neumí pracovat na PC), někdy jsou navíc omezeni i ze zdravotních důvodů při výběru zaměstnání. Pokud si tito lidé nenajdou včas stálé zaměstnání, můžou se relativně rychle dostat do sociální exkluze, tedy na ulici či do azylového domu. Hranice mezi jednotlivými skupinami tohoto dělení nejsou pevné, tzn., že jedinec se může mezi nimi pohybovat. Např. z potenciálního bezdomovce se může stát bezdomovec zjevný (viz předchozí příklad). Jinou dnes už starší typologii, která vychází z poznatků a zkušeností devadesátých let dvacátého století, vytvořila Horáková, nazvala ji pracovní: 1. klasičtí tuláci, tito lidé si život pod širým nebem zvolili svobodně, 2. osoby v životní krizi, které se do této situace dostaly v důsledku krize, ale nikoli na základě vlastního začlenění, 3. osoby v životní krizi pečující o nezletilé dítě, jsou na tom obdobně jako osoby v krizi, ale navíc pečují o dítě, 4. bezdomovství celých rodin, 5. nezletilé děti a adolescenti, 6. squateři, tedy osoby bydlící v opuštěných bytech a domech 4 Další možnou klasifikací může být dělení dle Janebové a to dělení dle délky pobytu na ulici a typ integrace do bezdomovecké subkultury. 1. Nedávno dislokovaní, tzv. nováčci, kteří stále ještě sdílejí hodnoty majoritní společnosti, nemají tendenci se identifikovat s ostatními bezdomovci a snaží se vyhnout kontaktu s dalšími lidmi na ulici. Usilují o odchod z ulice a snaží se pracovat. Špatně snášejí nový status bezdomovce a velmi je traumatizuje stigmatizace a fyzická nejistota spojená s běžnými problémy, které musí řešit (možnost hygieny, spánek v teple a suchu, přístup k pitné vodě a jídlu, k toaletě apod.). 3 Hradecký, Hradecká Horáková,

9 2. Izolovaní nedávno dislokovaní, ocitají se mimo kontrolu sociálních sítí a institucí, nemají schopnost se navrátit, jsou odcizeni tradičním rolím a hlavnímu proudu společnosti. Obtížně navazují kontakty s ostatními bezdomovci. Jsou osamělí a izolovaní. Dochází u nich ke ztrátě identity na dvou úrovních: na úrovni vytvořené společenské identity (styl bydlení, stálost adresy) a ztrátě smyslu identity na individuální rovině (nepřemýšlejí o své identitě, protože hlavní je přežít). 3. Identifikovaní a současně izolovaní na ulici žijí řadu let, jsou osamělí, nevyhledávají kontakty s dalšími bezdomovci. Jedná se např. o tzv. háčkaře nebo lovce, kteří hledají obživu v odpadkových koších a kontejnerech. 4. Identifikovaní, kteří žijí ve skupině přijali styl života i hodnoty lidí na ulici. Bezdomovecká skupina je pro ně oporou. Jedná se o vysoký stupeň začlenění do bezdomovecké subkultury a současně o vysoké vyčlenění z tradiční majoritní společnosti. Skupina jednotlivci poskytuje úkryt, jídlo, případně jiné zdroje. Bezdomovecká skupina je poměrně viditelná, tzn., že je vidět např. policií. Mezi členy funguje určitá dělba práce. 5 Vedle již vzpomínaných českých autorů Hradeckého, Horákové, Janebové, je možné se setkat s uznávanou typologií mezinárodní, kterou vytvořila evropská federace FEANTSA (European Federation of national organizations working wiht the homeless), která se zabývá bezdomoveckou problematikou. Tato organizace vytvořila bezdomoveckou typologii ETHOS, která je jistým kompromisem různých národních specifik bezdomovectví, tedy situací v jednotlivých evropských státech. Úkolem této typologie je v první řadě přispět ke zlepšení sběru a srovnávání dat. V České republice se typologií zabývala pracovní skupina, která usilovala při jejím vytváření o dosažení jisté harmonizace právě s evropskou typologií ETHOS. Tato širší definice umožňuje lépe porozumět procesům vyloučení, dlouhodobému ohrožení bezdomovectvím i samotnému bezdomovectví. Bezdomovectví dle širšího pojetí a zahrnuje čtyři koncepční kategorie: 1. osoby bez střechy nad hlavou, 2. osoby bez bytu, 3. osoby v nejistém bydlení, 4. osoby v nevyhovujícím bydlení. Původně evropská typologie ETHOS byla týmem odborníků dále zpracována pro potřeby České republiky a zahrnuje 13 operačních kategorií: 1. osoby přežívající venku (např. pod mostem), 2. osoby v noclehárně (např. prostory bez lůžek), 5 Janebová

10 3. osoby v ubytovnách pro bezdomovce (např. azylový dům), 4. osoby v pobytových zařízeních pro ženy (např. ženy pobývající na skryté adrese před násilníkem), 5. osoby v ubytovnách pro imigranty (např. žadatelé o azyl v azylových zařízeních), 6. osoby před opuštěním instituce (např. věznice, zdravotnické zařízení, zařízení pro děti), 7. uživatelé dlouhodobější podpory (např. pobytová péče pro starší bezdomovce), 8. osoby žijící v nejistém bydlení (např. u příbuzných či přátel), 9. osoby ohrožené vystěhováním (např. výpověď z bytu), 10. osoby ohrožené domácím násilím (např. policejně zaznamenané případy), 11. osoby žijící v provizorních a neobvyklých stavbách (např. v maringotce, v zahradní chatce), 12. osoby žijící v nevhodném bydlení (např. obydlí se stalo nezpůsobilým k obývání, ale dříve mohlo být), 13. osoby žijící v přelidněném bytě. 6 Během své praxe jsem se v azylovém domě setkala s klientem, který uvedl, že žil v holobytě (jedna místnost s kuchyňským koutem), v němž přebývalo celkem 19 osob (5 dospělých + 14 dětí). Bezdomovci jsou v odborné literatuře často řazeni mezi osoby sociálně exkludované (až extrémně exkludované). Tito lidé mají omezený přístup ke zdrojům, možnostem, pozicím, které jsou ve společnosti běžné (omezená participace na životě společnosti) a většinou žijí v materiální chudobě. Lidé bez domova se často zdržují v oblastech a místech, kde dochází ke koncentraci deklasovaných osob. Výše uvedené tvrzení o exkluzi bezdomovců není možné však vztáhnout na celou bezdomoveckou populaci. Bezdomovce je možné dle mého názoru rozdělit do tří skupin dle míry vyloučení, protože bezdomovci nejsou všichni stejně exkludováni. První skupina je tvořena bezdomovci (např. zjevnými bezdomovci), kteří se vlivem působení různých mechanismů dostali do nedobrovolné sociální exkluze. Ztratili někdy vše, co je spojovalo s většinovou společností (např. zaměstnání, finanční prostředky, rodinu, přátele a známé, sousedskou komunitu, trvalé bydliště, členství v zájmových klubech, někdy i osobní 6 Hradecký

11 doklady), dostali se tak do sociální, materiální i kulturní izolace, dostali se na ulici. Získali status bezdomovce (byl jim společností přisouzen). Následně nemohou participovat na nabídce, kterou společnost poskytuje svým řádným občanům (např. na materiálních statcích, kvalitní zdravotní péči, nemocenském pojištění, důchodovém zabezpečení, přístupu ke vzdělání, možnosti účasti na veřejném a politickém životě společnosti). Tyto jedince je možné označit za extrémně sociálně exkludované. Míru sociální exkluze u této skupiny kromě předchozích mechanismů významně ovlivňuje délka pobytu na ulici, vztah k bezdomovecké subkultuře, adaptace na novou situaci, zdržování se v kapsách chudoby, chování většinové společnosti k této skupině a další. Druhou skupinu tvoří bezdomovci, kteří nepřerušili úplně veškeré kontakty s majoritní společností. Tito lidé mají občasné i pravidelné kontakty s příbuznými (rodiči, sourozenci, dětmi apod.), příležitostně pracují, mají zajištěnu lékařskou péči, bydlí v azylových domech či levných komerčních ubytovnách, snaží se splácet dluhy, někdy se věnují i literatuře či dokonce chodí na koncerty apod. Tito jedinci jsou spíše ohroženi sociální exkluzí, ale mohou se dostávat až do exkluze. Třetí skupinu představují jedinci, kteří sice vyhledají pomoc záchranné sociální sítě a ocitnou se např. v azylovém domě, nelze je však považovat za sociálně exkludované, za typické bezdomovce. Nezískají status bezdomovce, spíše se jedná o osoby v přechodné nouzi. Tito lidé krátkodobě např. přišli o střechu nad hlavou, případně o práci, ale neztratili kontakty s majoritní společností. Po získání práce či bydlení se vracejí relativně rychle zpátky do většinové společnosti (pobyt v azylovém domě trvá maximálně několik měsíců). U těchto osob nelze hovořit o inkluzi, protože k exkluzi jako takové ani nedošlo. (Hranice mezi výše uvedenými skupinami jsou otevřené. Míra vyloučení je individuální. Vyloučení může trvat různě dlouhou dobu. První a druhá skupina osob se častěji vyskytuje v azylovém domě, třetí spíše výjimečně.) Není možné jednoznačně konstatovat, že všechny osoby společností označené za bezdomovce jsou sociálně exkludované. Je možné hovořit o různé míře ( stupni ) a délce vyloučení. 7 Další typologií by mohla být dělení z pohledu sociálního pracovníka, tj. využívání pomoci sociální sítě jedincem (spolupráce jedince či rodiny): 1. Vyhledává pravidelně pomoc jedná se o jedince, který využívá nabídku pomoci, pobírá často dlouhodobě sociální dávky, přebývá v azylových domech či komerčních ubytovnách, přichází do občanských poraden, snaží 7 Haasová

12 se využít veškeré nabídky, veškeré výhody, které se jim naskytnou (získání ošacení, stravování, vystavení poukázek na léky, apod.). 2. Nevyhledává pomoc vůbec o těchto jedincích můžeme jen spekulovat, protože nabídku společenské pomoci odmítají, mají své strategie přežití, spíše se skrývají, může se jednat i o osoby duševně nemocné a navázat kontakt s nimi je značně obtížné. Tito jedinci by nám měli zvláště zajímat. Je to úkol pro terénní sociální pracovníky. Jak velká je tato skupina, je možné jen spekulovat. 3. Vyhledává pomoc nepravidelně (částečně) - tato skupina může zahrnovat jedince, kteří střídají období zaměstnání s evidencí na úřadu práce, pohybují se na hranici obou předchozích skupin, mohou být snadno ohroženi nezaměstnaností, následně pak sociální exkluzí, můžou se pohybovat na hranici chudoby - do chudoby a z chudoby. U této typologie jde o jakousi obdobu klasické typologie: zjevní, skrytí, potenciální. Každá z výše uvedených typologií, klasifikací má své přednosti i nedostatky, protože tím, že sleduje jedno hledisko, vytrácí se hledisko další a může tak docházet k nepřesnostem a zkreslením sledovaného jevu. Typologie přináší však některé nevýhody a rizika. Např. již zavedená typologie se může stát konzervativním paradigmatem přeceňujícím momenty polarity či diskontinuity a podceňujícím rozdíly uvnitř jednotlivých typů. 8 Jednotlivé typologie se vzájemně prolínají. Žádná z výše vzpomínaných klasifikací však nedokáže postihnout úplně složitost fenoménu bezdomovectví vzhledem k tomu, že se jedná o velmi pestrou heterogenní sociální skupinu. Pokud chceme lidem na ulici porozumět a pomoci, pak musíme vzít v úvahu všechna hlediska. Použitá literatura: HAASOVÁ, J. Rigorózní práce. Olomouc: FF UP, HORÁKOVÁ, M. Současné podoby bezdomovectví v České republice: pilotní sondáž. Praha: VÚPSV, HRADECKÝ, I. Definice a typologie bezdomovství. Praha: Naděje, HRADECKÝ, I., HRADECKÁ V. Bezdomovství extrémní vyloučení. Praha: Naděje, JANEBOVÁ, R. Proces vzniku a stádia bezdomovectví. Sociální práce/sociálna práca, č. 4. s MAŘÍKOVÁ, H., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A. Velký sociologický slovník. Praha: UK Karolinum, 1996, s Maříková, Petrusek, Vodáková 1996, s

13 Novodobý vývoj situace lidí bez domova a reakce na něj Mgr. Stanislav Fiala - Arcidiecézní charita Praha, ředitel Azylového domu sv. Terezie Hodnotit vývoj situace, tedy to, jak se mění podmínky, okolnosti a způsob života lidí, kteří žijí na ulici je velmi obtížné. A to zejména proto, že všeobecně v této otázce existuje jeden základní problém, který se týká v současné době tak významné komodity, jako jsou informace = data. Data Obecně platí, že: dat je málo, není koncepce v jejich sběru to málo, více či méně, podložených dat je častokrát používáno a interpretováno účelově není jasné, kdo má data shromažďovat, za jakým účelem a podle jaké metodiky. V současné době neexistují žádné podložené výzkumy, které by poskytovaly údaje o počtu, struktuře, rozložení a řadě dalších oblastí bezdomovecké populace v ČR. Relevantních a podložených dat je málo, většinou vycházejí z oddělených statistických údajů jednotlivých organizací a sociálních služeb, které se problematikou řešení bezdomovectví zabývají. Tato data jsou ale získávána nekoncepčně a zcela pochopitelně jen pro účely daných organizací, případně pro potřeby orgánů ( MPSV, krajské úřady ), které od nich tyto údaje vyžadují. Sčítání bezdomovců (jak bychom tyto akce mohli nazvat), když už byla realizována, proběhla odděleně a velmi regionálně. V žádném případě nemohla poskytnout adekvátní obraz o problému bezdomovectví v ČR. Příkladem mohou být 3 již zrealizovaná sčítání v Praze, která se jako metropole bezesporu potýká s problémem bezdomovectví nejvíce. První sčítání proběhlo v roce 2004 a bylo od začátku do konce aktivitou organizací, které přímo s danou cílovou skupinou pracují (Naděje, Armáda spásy, Arcidiecézní charita Praha, Centrum sociálních služeb Praha ) a vzešlo přímo z jejich vnitřní potřeby získat alespoň přibližné údaje o počtu lidí, kteří v Praze žijí na ulici. Výsledkem tohoto sčítání bylo číslo prokazatelných bezdomovců v Praze. (podrobnější informace jsou k dispozici na internetu). Toto sčítání nicméně bylo velmi výrazně zpochybňováno pro svou málo exaktní metodu získávání údajů a neziskové organizace byly především 12

14 ze strany tehdejšího vedení Magistrátu hlavního města prahy (MHMP) obviňovány z tendenčnosti sběru dat tak, aby vyšla co nejlépe pro ospravedlnění nákladů na poskytované služby. V roce 2008 MHMP zorganizoval své vlastní sčítání, které přineslo číslo osob žijících na ulici. Toto číslo bylo prezentované na První mezinárodní konferenci o bezdomovectví, která se konala 22. května 2008 v kongresovém centru hotelu Olšinka v Praze. Data se stala podkladem pro velice emotivní ospravedlnění politiky proti bezdomovcům, které prezentoval zástupce MHMP pan Michal Kopecký 9, a která se stala výrazným podkladem pro vypracování Akčního plánu řešení problematiky bezdomovectví v Praze. Poslední a exaktně pravděpodobně nejpřesnější sčítání proběhlo v roce 2010 na zakázku MHMP metodou sociologického průzkumu (externí firma) a v zásadě potvrdilo, s mírným a předvídatelným nárůstem, data získaná v roce 2004 ( bezdomovců v Praze). Tato data byla prezentována výrazně skromněji na Druhé mezinárodní konferenci o bezdomovectví s tím, že celé akci byla poskytnuta prakticky nulová publicita. Informace o problematice bezdomovectví jsou často sezónním, politickým a zneužívaným zbožím. Všimněme si zvýšeného zájmu o tuto problematiku zejména v období, kdy teplota klesne pod bod mrazu, nebo když se blíží jakékoliv volby. Neexistuje jasná koncepční metodika v otázce kdo, jak a za jakým účelem má data o bezdomovecké populaci shromažďovat. Do této otázky často vstupují zcela neprofesionální tendence, které někdy jsou v přímém rozporu se zákonem o sociálních službách a mají sloužit ne k pomoci cílové skupině, ale pouze k represi. Základními otázkami a odpověďmi tedy jsou: otázka: kdo data potřebuje? odpověď: především stát, krajské, městské a obecní úřady otázka: k čemu? odpověď: k řešení problému v souladu s pravidly sociální práce, ne k represi otázka: kdo má data získávat? odpověď: neziskové organizace (NO) mohou a patrně i musí být důležitým prostředníkem v získávání dat, není to ale jejich primárním posláním otázka: za co? odpověď: sběr dat je považován za automatickou povinnost NO, která je ze strany státních a místních orgánů samozřejmě poskytována nad rámec poskytnutých dotačních prostředků. 9 První mezinárodní konferenci o bezdomovectví v Praze 2008, MCSSP 2008, s , 13

15 Jak se bezdomovecká populace mění? Z výše uvedených informací o nedostatku relevantních dat vyplývá, že odpověď na tuto otázku je velmi složitá. Následující tvrzení vycházejí z každodenní praxe v zařízení, které již 13 let poskytuje sociální služby pro bezdomovce. Zvyšuje se věk klientů. Podle posledního sčítání je 29% bezdomovců ve věku nad 56 let. Bezdomovecká populace očividně stárne a to jednak tím, že přibývá lidí, kteří na ulici žijí již řadu let, a na druhé straně přibývá seniorů, kteří se vlivem neřešení jiných sociálních problémů propadají sociálním sítem až na ulici. Problémy, které v konečném důsledku vedou ke ztrátě bydlení a bezdomovectví se prohlubují a kumulují. Prakticky neexistuje prevence tohoto fenoménu. Zvyšuje se počet lidí, kteří žijí na ulici dlouhodobě. Úměrně s dobou strávenou životem na ulici a nabalováním sociálních problémů spojených vyloučeným způsobem života se snižuje pravděpodobnost návratu do většinové společnosti a snižuje se motivace klientů k cílevědomé snaze k tomuto návratu. Obrovským problémem je zadluženost a z ní vyplývající exekuce. Institut oddlužení je pro naše klienty (bezdomovce) z nejrůznějších důvodů prakticky nepoužitelný. Exekuční řízení v současném právním systému nejsou nápravou vztahů, ale výnosným obchodem. Prevence tohoto problému je v plenkách. Snižuje se možnost pracovního uplatnění našich klientů. Uplatnění na trhu práce je vzhledem k procentu nezaměstnanosti, pracovním schopnostem a dovednostem, návykům a trvání na trestní bezúhonnosti ze strany zaměstnavatelů v jakýchkoliv profesích velmi problematické. Motivace pracovat vzhledem k výše uvedeným dluhům, exekucím a velmi dlouhodobé perspektivě řešení je obecně velmi nízká. V podílu bezdomovecké populace se zvyšuje podíl žen. Přitom obecně platí, že problémy, které stojí v pozadí propadu do tohoto sociálního problému, jsou u žen častokrát hlubší a komplikovaněji řešitelné než u mužů. Zvláštní kategorií v této problematice jsou matky s dětmi. Častokrát funguje, že pokud ženy žijí v rodinném soužití s dětmi, jsou klientkami jiných zařízení, než těch primárně určených pro bezdomovce. Poté, co děti dosáhnou dospělého věku, se tyto ženy častokrát stávají klientkami nocleháren a azylových domů pro lidi bez přístřeší. 14

16 Zhoršuje a komplikuje se zdravotní stav lidí bez přístřeší, a to zejména vlivem zvyšujícího se věku bezdomovců, vlivem délky života stráveného na ulici, vlivem škodlivého životního stylu, který vedou. K nepříznivému stavu přispívá neřešení zdravotních problémů včas a také bariéry ze strany zdravotnických zařízení. V konečném důsledku lze tedy na otázku Jak se bezdomovecká populace mění? odpovědět: stárne problémy se prohlubují přibývá lidí zadlužených přibývá lidí dlouhodobě nezaměstnaných zvyšuje se podíl žen zvyšuje se podíl lidí s nějakým onemocněním zvyšuje se podíl rodin, které se ocitly na ulici. 15

17 Realita? Fikce? Příběh! Bc. Ondřej Mikulášek Kappa-Help o.s., vedoucí terénního programu a kontaktního centra; Bc. Klára Šivlová, Charita Olomouc, koordinátorka NDC Narativní (postmoderní) východiska v kontaktní práci a psychoterapii s lidmi bez domova Úvod Při práci s lidmi, kteří dlouhodobě žijí na ulici, naráží kontaktní pracovníci na řadu úskalí, která je staví před otázky po smyslu jejich práce a jejich snažení, jsou tak stavěni před meze svých možností. Cílem tohoto textu je představit, jak o práci s lidmi na ulici v rámci nízkoprahových služeb přemýšlíme a jak se ji pokoušíme také realizovat. O svých možnostech intervence přemýšlíme nejen jako kontaktní pracovníci, ale také jako psychoterapeuti vycházející z narativních či spíše postmoderních přístupů ke klientovi, které se snažíme z psychoterapie přenášet do forem a technik kontaktní práce. Tento text by také mohl přispět k oborové diskuzi o kontaktní práci a rozšířit její repertoár teoretických, ale i praktických východisek. Nic než příběh realita se uskutečňuje v komunikaci Práce narativních terapeutů, ale také kontaktních pracovníků spočívá v práci s příběhy lidí, se kterými se setkává. Proto jsme se nejen v terapii, ale i v kontaktní práci zaměřili na hledání možností další intervence právě přes příběhy klientů. Zaměřujeme se, na to co a jak nám říkají a ne na to, zda je to pravda. Na to proč chtějí, abychom je viděli právě tak, jak o sobě mluví. Především v příbězích hledáme možnosti ke změně (dekonstrukci) 10 těchto příběhů a tím i ke změně v jejich životě, jelikož se domníváme, že: 1. Realita je sociálně konstruována 2. Realita je vytvářena prostřednictvím jazyka 3. Realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění 10 Michael White popisuje dekonstrukci takto: Podle této mé spíše volné definice má dekonstrukce co dělat s takovými pracovními postupy, které otřásají skutečnostmi a zvyklostmi, přijatými za samozřejmé ; pracuje s takzvanými pravdami, odštěpenými od podmínek a kontextu jejich vzniku, se zduchovnělou řečí, která zahaluje své předpojatosti a předsudky, a s důvěrnými praktikami zacházení se sebou a se vztahy k druhým lidem, praktikami založenými na podmanění druhých. Protože dekonstrukce odcizuje od svých nositelů ty jejich skutečnosti a praktiky, které u nich získaly punc samozřejmosti, jde přitom také o získání odstupu vůči důvěrnému světu. (In. Terapie jako dekonstrukce - studijní texty Institutu pro systemickou zkušenost) 16

18 4. Neexistují žádné neměnné pravdy Nelze vystoupit z jazyka a na dně jazykových her leží činnosti a ty jsou vlastně jako život sám 12 Při kontaktu s lidmi bez domova se tak mimo problémy instrumentální povahy vyřízení dokladů, doprovody na úřady atd. orientujeme především na jejich vyprávění o sobě. Lidské příběhy jsou pro nás čáry kartografa, který skutečnost, kterou vidí, zanáší do mapy, která není odrazem reality, ale jeho viděním reality. Tato realita je na mapě zachycena pomocí čár, které mají reprezentovat úrovňové přechody v terénu krajiny. Podobně jako kartografa zajímají zlomy v terénu, zajímáme se v příbězích lidí o zlomové životní události. 13 Naším záměrem je dát toku příběhů lidí z ulice strukturu a zaměřit se tak právě na zlomové okamžiky jejich života. Chceme slyšet, jak si konstruují svoji realitu, co prožívají, co je pro ně obtížné, v čem mají naději, co jim v životě přináší radost, na co se těší, po čem touží, ale také čeho se obávají. V příbězích nehledáme potvrzení nebo vyvrácení svých domněnek a fantazií, které o klientovi máme, nehledáme ani reálný základ toho, co nám klient právě říká. Není důležité, zda klient právě fabuluje nebo mluví pravdu, je pro nás důležitý jeho pohled na život (to, jak si konstruuje svoji realitu) a na to, co by chtěl, co by mohlo jeho život ulehčit nebo přinést do jeho života novou kvalitu. Otázky, které klientům klademe, jsou otázky narativní terapie, tedy otázky po pozitivních výjimkách; otázky zaměřené na budoucnost na řešení problémů (otázka po zázraku); otázky po významu, který klienti připisují událostem a lidem v jejich životě; otázky po významu a zvládání zlomových a krizových situací. Rozhovory si nahráváme, přepisujeme a technikou zakotvené teorie 14 hledáme společné znaky v příbězích klientů. Teoretickým základem je právě postmoderní optika na život, narativní terapie a kritická antropologie. Zaměřili jsme se na tyto tématické okruhy: Jaké to bylo poprvé na ulici? - Co bylo nejtěžší? Co bylo lehké? Co vám pomáhalo to zvládat? V čem je to teď jiné, než ze začátku? Jak vypadá váš běžný život? - Jak vypadá běžný den, jak se vám žije, co jde dobře, co je těžké? Srovnání běžný život a život na ulici v čem je to 11 Freedman J., Combs G.; Narativní psychoterapie, Portál, Praha 2009 s Hubík S., K postmodernismu obratem k jazyku, Albert, Boskovice 1994, s Příměr s mapou je přejat z textu Michaela Whita: Příběh, vědění a moc studijní texty Institutu pro systemickou zkušenost 14 Corbinová J., Strauss A., Základy kvalitativního výzkumu, Albert, Boskovice 1999, s

19 jiné? Co vám dělá radost? Uspokojování potřeb Maslow. Otázky na budoucnost co ještě očekáváte, co by se mělo stát, zázračná otázka. Vztahy - Partnerství jak to máte se sexem, se vztahy trvalé, nahodilé, jak se žije v partnerském vztahu na ulici, role, starost o partnera, jak se žije muži nebo ženě rozdíl. Rodina bývalí partneři, příbuzní, přátelé. Děti v čem jsou důležité pro vás, jak vnímáte to, že jste rodič, zodpovědnost za děti. Rozdíly rodičovské role mezi mužem a ženou. Závislosti - Co vám dává vaše závislost? V čem je to pro vás důležité? Co vám bere? Bylo to tak vždycky? Jak to vidíte do budoucna se svojí závislostí? Z vyprávěných příběhů se po prvním kódování vynořují společná témata, která jsme také schopni coby narativní terapeuti a kontaktní pracovníci teoreticky uchopit a následně s nimi také pracovat. První dny na ulici V příbězích nás zajímá především to, jaké jsou první dny člověka na ulici, jak je zvládá, jak se cítí, jaké má potřeby, proč je pro něj důležité se přidat ke skupině lidí bez domova a proč musí přijmout normy a způsoby bezdomovecké komunity. Dále pak, co se děje s jeho osobností, zajímají nás také procesy, ke kterým v rámci jeho osobnostní struktury dochází, tedy především to, jak o nich klienti mluví. Člověk, který se dostane na ulici, se musí vyrovnat s extrémními podmínkami, které venku panují. Musí se v nich naučit přežít. Propad na ulici je většinou náhlý, nečekaný, nedá se na něj připravit. Z příběhů se nám velmi plasticky ukazuje, co se s člověkem děje v průběhu prvních dnů, kdy je vystaven nemožnosti uspokojovat biologické potřeby (jídlo, spánek) a nutnosti i ty nejintimnější věci (toaleta, osobní hygiena, převlékání se, sex) dělat na veřejných prostranstvích na ulici nebo v komunitě lidí, které si nevybral. Domníváme se, že tato skutečnost je jedním ze základních faktorů, které způsobují rychlou změnu osobnosti, a po velmi krátké době dochází ke chronifikaci jejich stavu. Ulice rázem pohltí rytmus života, na který byl člověk zvyklý, přeměňuje hodnoty i potřeby člověka. Na ulici neplatí žádná pravidla (nebo snad jen pravidla džungle), život venku nemá svůj řád nebo jen velice vágní. Situace a problémy, se kterými se člověk venku setkává, ovlivňují širokou škálu aspektů jeho života.jak se tedy žije na ulici? Ztráta domova pro člověka znamená, že musí opustit své zázemí, opouští věci, které měl rád, ztrácí svůj majetek. Na ulici si přináší snad jen tašku nějakého oblečení a peněženku, ve které má osobní doklady a pár stovek do začátku. 18

20 Přijít o bydlení a dostat se na ulici je velmi zatěžující životní zkušeností asi pro každého. Lidé, kteří toto zažili, to popisují jako šok. Když jsem se ocitl venku, bez ničeho, to byl úplný šok. Nevěděl jsem, co mám dělat, kam mám jít, ani už jsem nevěděl, kdo jsem. Nedokázal jsem přemýšlet, nešlo se soustředit. Tak jsem pořád chodil. Celou noc. Jiná žena uvádí: Měla jsem strašný strach, nevěděla jsem, co budu dělat v noci. Pořád jsem se snažila být mezi lidmi, a ve mně byla úplně panika. Nebo: No já si ani nevzpomínám, jestli to bylo lehký nebo těžký, já jsem jen přemýšlel, tak co teda teď? Kam teď půjdu? Půjdu doprava, doleva nebo rovně? Kam mám jít? Rozhodl jsem se jít do města... První den řeší hlavně to, kde přespí, kde si můžou na chvíli odpočinout. Někteří chodí celou noc a bojují s únavou. Nespal jsem asi tři dny, bál jsem se, aby mě neokradli. Chodil jsem, ale pak už jsem byl tak unavený, že jsem měl skoro sny i když jsem byl vzhůru. Byl to divný stav. Musel jsem si pak zdřímnout na lavičce v parku. Jiní hledají provizorní úkryt: No hledal jsem si místo kde budu, pak jsem viděl takový schody zarostlý, nikdo tam nechodil, tak jsem si tam dal matraci a tam jsem spával. Pak na mě přišli policajti, tak jsem šel zase jinam pod schody. Tak se spalo. Pak jsme měli v lese stany postavený. První noc venku si většina dotázaných dobře pamatuje. První noc na ulici jsem přespal naproti hlavního nádraží, tak jak tam byl ten parčík, tak tam jsem pod tím jehličnatým křovím spal, tam jsem zalezl, aby mě nikdo neviděl. Batoh jsem měl pod hlavou jako polštář, byla mi strašná zima, začal jsem střízlivět a ráno jsem vůbec nevěděl, jak mám vylízt, protože všude tam chodili lidi, všude kolem byli lidi, tak jsem nevěděl, jak nenápadně vylézt, tak jsem tak vyhoupl z toho křoví. No a tak to začalo... Bezdomovci také nocují různě v kanálech, v odstavených vagonech, ve sklepích, garážích, ve stanech, pod mosty, v teplovodním potrubí nebo jinde na ulici. Jiní si zase stavějí provizorní obydlí na pronajatých pozemcích (zahrádky apod.), kde si vytvářejí náhradní domov. K únavě se brzy přidává i hlad, žízeň, potřeba vykonat hygienu. Někteří ještě můžou nakupovat za zbytek svých peněz, nají se, chodí po městě a shánějí práci. Říkají a věří, že se z toho přece musí dostat. Bral jsem ty první dny docela jako dobrodružství, něco jako když jsem dříve jezdil na tábory a na čundry, tam se taky držel bobříka hladu a tak...pořád sháním práci, ale už je to únavné. Věřím, že se mi to brzy podaří, já se snažím, nejsem jako ti ostatní, je to jen otázka času. 19