Přiletěl jsem z New Yorku přes Fidži. Mám teď čas psát - a vzpomínat. Bylo to

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Přiletěl jsem z New Yorku přes Fidži. Mám teď čas psát - a vzpomínat. Bylo to"

Transkript

1 Maxim Kopf : Odpusťte, že žiju Tuhle knížku píšu pro svou ženu. Když má někdo ženu a má ji rád, tak se pokouší vypovědět, co se mu všechno přihodilo, jak se stal tím, čím je, ať už k lepšímu či horšímu. Každý, kdo píše své vlastní myšlenky a zážitky, je osamělý a samota představuje nejtěžší břemeno, někdy horší než hlad nebo fyzické utrpení. Mně se přihodilo, že jsem byl osamělý po velice dlouhý čas, možná od okamžiku, kdy jsem nabyl vědomí. A pak jsem prožil pět a půl měsíce ve vězeňské samotce a poté další samotu/ v mnohých směrech ještě nemilosrdnější, mezi stovkami jiných v koncentračním táboře bez soukromí a pochopení. Pak mříže v mém životě praskly. Byl zázrak, že se to stalo. Podle zákona pravděpodobnosti a tabulek pojišťovacích společností jsem dávno mrtvý. Jestliže je svět tím, čím se zdá, už bych neměl být naživu. Podle zákonů světa nemám žádnou omluvu pro to, že jsem živý. Proto říkám - odpusťte, že žiju. Příběh o tom, jak jsem aspoň prozatím zůstal naživu, jsem vyprávěl své ženě,' když jsme spolu v New Yorku, ve Vermontu i na jiných místech trávili řadu večerů o samotě. Pokoušel jsem se mluvit o sobě, o jejím manželovi. Příliš dobře jsem ten příběh nevyprávěl, protože nejsem muž slova. Můj život není ve slovech, ale v mém zraku. Maluji obrazy. Vidím věci lépe, než o nich umím mluvit. Moje žena je jiná, má na slova talent. Někdy, když jsem se pokoušel vyprávět, se na mě nechápavě podívala - Řekni to znovu, nerozuměla jsem." A tak jsem se pokoušel vyjádřit jasněji to, co jsem viděl a cítil a prožil. Důvodem, proč jsem jí chtěl vyprávět, nebylo jen to, aby mne pochopila. Moje zážitky jsou součástí velmi široké, rozsáhlé lidské zkušenosti. Zkušenosti, která klade mnohé otázky, aniž dává odpovědi. Proto jsem chtěl mluvit, nejdříve se svou ženou a pak s ostatními. Má žena mou snahu pochopila a podporovala mne, abych toho říkal víc a víc. Začala si dělat poznámky - a to jsem pak nemohl mluvit vůbec. Vím, že neumím dostatečně anglicky na to, abych napsal knihu, která tak jako tak knihou nebude. (Anglicky moc dobře nemluvím. Mluvím česky a německy a trochu ukrajinsky, srbsky a francouzsky, žádný z těch jazyků ale neovládám dokonale.) Příliš dobře nehovořím francouzsky ani česky, skoro úplně jsem zapomněl svůj mateřský jazyk, němčinou se nevyjadřuji dobře. Je to tím, že jsem se ve skutečnosti nenarodil do jazyka ani do země. Z důvodů, které se tu nyní pokusím ukázat, jsem svůj jazyk a svou zemi našel, až když mi bylo padesát let, a proto je pro mne obtížné psát v jazyce mé země - Ameriky. Žena mi říká: Řekni, jak jsi to viděl, a já to budu zapisovat." Pomyslel jsem si, že by nepsala tak, jak mluvím, ale způsobem, kterým píše ona a který není ani trochu primitivní. Když jsem si to pak přečetl, tak jsem zjistil, že napsala přesně to, co jsem řekl, jen opravila gramatické chyby. Byl jsem zklamán, že to neznělo tak vybroušeně, jak jsem doufal. Ale ona vrtí hlavou a říká: Ne, tohle je tvůj příběh, jak jsi ho viděl ty a jak jsi mi ho řekl." Doufám, že si nebudete myslet, že tento můj příběh jsou mé paměti. Paměti píší velcí lidé o svých myšlenkách a dobrodružstvích a svých rolích ve velkých historických událostech, jako Caesar v Zápiscích o válce gallské a Winston Churchill v Druhé světové válce. Ty jsou psány jedinečnými lidmi s jedinečnými vzpomínkami. Já jsem výjimečný asi jako každý jiný člověk - instalatér, truhlář, taxikář a každý umělec, ať už jeho obrazy visí ve velkých muzeích (tisíc let po jeho smrti), nebo ať prodává na Druhé avenue za cenu rámu. Jsem člověk, který se celý život pokoušel být umělcem, tím nejlepším umělcem, jak mu Bůh dovolí. A můj příběh vypráví o tom, jak historie ovlivňuje a (možná) ničí a možná tvoří a zachraňuje lidi jako já, kterých jsou na světě tisíce a miliony. Napsal jsem to, nebo spíše řekl, nikoliv proto, abych lidi strašil, ale abych je rozveselil, abych každému živému řekl, že život je kouzelný zázrak, že i když jsme úplně na dně, je stále zázrakem. A zeje dobře být naživu, i když se za to, že žijete, musíte omlouvat. Nyní mi je šedesát let, a nikdy bych svůj život s nikým neměnil. Myslím, že každý, kdo svůj život doopravdy vychutnal, by ho také neměnil. Tahiti, duben 1952 Panana Přiletěl jsem z New Yorku přes Fidži. Mám teď čas psát - a vzpomínat. Bylo to

2 před patnácti lety, v roce 1938, kdy jsem byl naposled na Tahiti malovat, těsně před druhou světovou válkou. Vždycky jsem měl tyto ostrovy rád. Snadný život a silná a sladká síla domorodců vámi proniká jako Roentgenovy paprsky. Za nějakou dobu jste jimi nasáklí a cítíte se silnější. [...] věčné vlny [...] které útočí na stříbrný pás tohoto sladkého ostrova. Ale po několika týdnech jsem začal být neklidný, musel jsem se vrátit do Evropy, do Československa - moji zdejší přátelé mi říkali, že jsem se zbláznil: proč opouštět ostrovy, kde žádná válka nebude? Se slzami v očích a mnoha květinovými věnci okolo krku jsem odplul do Francie - a tam začíná můj příběh a moje dlouhé putování do Ameriky. Na palubě lodi to bylo stejné jako vždycky, přecpáno, pomluvy, milostné pletky, politika a nervní nálada. V Curacau jsme se dozvěděli o mnichovské dohodě - Francouzi toho hodně namluvili, ale byli jaksi lhostejní. Cítil jsem se strašně, moje země byla prakticky rozčtvrcena a zničena. Mladý anglický lord (alespoň si tak říkal), který byl více opilcem než lordem, seděl vedle u stolu a poznamenal: Kdo jsou vůbec ti Češi? Nikdy jsem toho o nich moc nevěděl." Znechucený jsem vstal od stolu a odešel do své kajuty, o kterou jsem se dělil s dalšími třemi cestujícími. Jedním z nich byl belgický hrabě, který musel opustit Tahiti, protože pašoval opium. Každý večer se holil a neustále se s námi hádal. Vypnul větrák a zmizel v první třídě, kde měl milenku, Němku, blonďatou a vulgární. Chrápání Francouzů - z alkoholického rumového pachu jeho lordstva mi bylo nanic, a tak, když se jedné noci znovu objevil belgický hrabě a zase vypnul větrák, začali jsme se hádat a on mě nazval válečným štváčem. Ale já jsem zapnul větrák a zalehl jsem. Za hodinu se vrátil, vyšrouboval z ventilátoru šroubek a vyhodil ho. Litoval jsem, že jsem mu musel dát pěstí. Byla to jen malá hádka a později, když jsme překročili obratník, se pokoušel být zdvořilý. Po dlouhé cestě - Marseille! Le vieux port - bouillabaisse - ústřice a všechno to dobré jídlo, které Francie nabízí cizincům. Ale nezůstal jsem dlouho a pokračoval jsem do Paříže, kde jsem se dozvěděl špatné zprávy - do Prahy nejezdily žádné vlaky. V lednu. Se svými kresbami a obrazy jsem se potuloval po mela Boeti a našel jsem galerii, kde jsem mohl mít výstavu a vydělat nějaké peníze. Myslím, že ta žena, Jeanne Castellová, nebyla moc poctivá. Za některé kresby jsem nikdy nedostal zaplaceno, ale měl jsem to štěstí, že jsem prodal obraz do Musée de 1'Art Contemporain a do Museum de Colonial jeden akvarel. Jak jsem zjistil později, bylo to velké štěstí. Myslím, že mi to zachránilo život. Ale byl jsem velice neklidný, nepřemýšlel jsem a v únoru 1939 jsem znuděný posedáváním po kavárnách odjel do Prahy. Plzeň - byla na hranici. Češi stále jedli své párky, šunku a knedlíky. Říkalo se, že republika je malá, ale naše. Blázni, zatracení blázni, brali to na lehkou váhu. Beneš se svým smutným srdcem. Ocitl jsem se uprostřed nastávajících událostí. Prodal jsem za hubičku svůj nábytek, sroloval své obrazy a rozhodl se zmizet z Prahy. Moje bývalá žena, která žila v Londýně, se mi pokoušela sehnat povolení ke vstupu do Anglie. 2 Od výboru jsem dostal dotazník, kde jsem měl vysvětlit, proč chci pryč. Měl jsem všechny důvody k otevřenému postoji proti Hitlerovi a Sudeťákům, kteří byli již v roce 1938 na jeho straně. Ve skutečnosti jsem ale příliš nevěděl, co se kolem dělo, protože jsem ty pravdy v novinách skoro nečetl. Jeden večer jsme seděli s přítelem v jeho ateliéru, pili jsme spoustu vína a pomlouvali Hitlera a všechny nacisty. O půlnoci jsem zjistil, že jsem ještě do Anglie neodeslal dopis s popisem svých hrdinských kousků v boji proti nacistům. Ve veselé náladě, že jsem splnil domácí úkol, jsem okolo jedné hodiny v noci dorazil na poštu, kde u telegrafního přístroje stálo mnoho lidí, šeptali a měli vystrašené výrazy ve tvářích. U přepážky s leteckou poštou jsem nikoho nenašel. Tak jsem dopis hodil do schránky a úředníci se na mne dívali poněkud překvapeně a zvědavě. - Žena, kterou jsem trochu znal, se mne zeptala: Jak se máš?" Dobře," řekl jsem. Měl jsem v sobě trochu vína. - Ach, ty jsi oslavoval?" Já: Ano, měli jsme hezký večer." Beze slova se otočila. Za několik hodin jsem zjistil proč. Myslela si, že jsem oslavoval příchod nacistů. Vystoupal jsem do svého malého bytu. Podědil jsem ho po herci, který měl angažmá v Sudetech. Věděl jsem o něm, že je velmi protinacisticky orientovaný. Určitý čas se tam ale rozhodl hrát, aby získal šanci dostat se do Švýcarska. Zalehl jsem do postele, ale nad ránem se celý dům proměnil. Puštěná rádiajinak mrtvé ticho, ale ta rádia mě vzbudila, s kocovinou jsem pustil své rádio a

3 monotónní hlas v určitém časovém intervalu oznamoval, že se k Praze blíží Němci. Nepropadejte panice a nevykonávejte nepromyšlené akce. Přijedou asi v osm hodin ráno, letiště ve Kbelích je již Němci obsazené. Přišli 30. března - sníh, vítr. 3 Zatraceně, nacisté mohou dostat můj dopis do Londýna. Proč jsi to, ty blázne, neposlal dřív? Ale jaký je v tom rozdíl, jak se teď dostanu pryč? Co řekneš, jestli tě za pár hodin zatknou? S nimi si nemůžeš zahrávat a je tu tolik svědků, kteří budou proti tobě. Nejsem Žid, ti mají všechny důvody utíkat. Árijče, co se ti nelíbí? Začal jsem se bát, že mě budou považovat za komunistu. Co mám dělat? Rozhlédl jsem se po knihách svého přítele, ejhle - knihy proti Hitlerovi, Konrádu Henleinovi atd., sbírka karikatur Hitlera a celého nacistického Německa. Byl toho plný koš na prádlo. Neměl jsem žádná kamna, kde by se to dalo spálit. Bláznivý nápad - roztrhal jsem to na malé kousky a splachoval do záchodu. Došlo mi, že by mi to zabralo deset dní všeho se takhle zbavit - cítil jsem se jako idiot. Za chvilku zazvonil zvonek a domovníkova žena si stěžovala, že někdo ucpal papírem odpad v celém domě. Když se spláchne, tak se všechno z odpadu vrací zpět. Ježíšmaria, v jaké to žijeme době!" Řekl jsem, že je to v pořádku, ať zavolá instalatéra, a dal jsem jí deset korun. Proboha, v mém cestovním pase bylo ruské vízum. Byl jsem tam v roce 1934 jako turista u Černého moře a maloval, nikdy jsem nenavštívil Moskvu, navštívil jsem jen Besarábii, Sevastopol ajaltu. Měl jsem po krk jejich organizování a byl jsem rád, že jsem se odtamtud po měsíci vrátil. V tomhle okamžiku stálo všechno proti mně. Ráno jsem nejdříve sešel do lahůdkářství a koupil všechno brandy a francouzské víno, co tam měli, a zahalil jsem se do oparu alkoholu a cigaret. Zazvonil zvonek -gestapo? Nevím, jak se to stalo," křičela domovnice. Bože bože, v celé Praze teď nemůžete sehnat instalatéra, všichni mají práci. Kdyby nebylo Němců, tak jsme mohli všichni klidně splachovat." Odešla. Sbalil jsem dva kufry toho nebezpečného materiálu a tramvají odjel na kraj Prahy, vešel do nejbližšího lesa a snažil se toho zbavit. Ale zjistil jsem, že lesy byly plné německých vojáků - ty těžké kufry. Vzal jsem je zpátky do svého pokoje a moje srdce bylo těžší než ty knihy. První noc je každý házel přes plot k sousedům a ti to zase házeli zpět, bylo to tragické i komické. Příštího dne jsem musel zmizet ze svého bytu, byl plný vystrašených emigrantů, Židů, a všichni mluvili o tom, jak se dostat z ČSR. - Šel jsem na hřbitov, abych byl na chvíli sám, ale viděl jsem skupinky lidí s konspirativními výrazy ve tvářích. Jednou nebo dvakrát se mě někdo zeptal: Víte, kde je Havlíčkův hrob?" Nevěděl jsem, ale byl to jen způsob hledání sympatizantů. Cítil jsem se mezi těmi všemi lidmi osamělý, křičící žena, Češi, musím říct, že s vojáky se přátelila jen část lidí. Gestapo jsem neměl rád, proháněli se ulicemi s prvními zadrženými. Většina z nich byli uprchlíci z Německa nebo Židé, kterým se z Německa podařilo dostat své peníze. Věděl jsem, že musím něco rychle podniknout, abych se dostal ven. Další krok gestapa bude zadržet [...] intelektuály, kteří se drželi svého přesvědčení. Každý pohyb přes hranice byl už gestapem kontrolován - bez opravdového důvodu a bez povolení gestapa nebylo možné opustit zemi. Byl jsem chycen jako krysa. [...] koncentrák nade mnou visel jako Damoklův meč. Vždycky jsem byl svobodný a vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl, i když jsem nikdy nebyl bůhvíjak bohatý. Ale vždycky jsem byl neklidný, cestoval jsem a hledal jsem nové umělecké zážitky. Nikdy jsem nikomu neublížil, ale velice často jsem se zaplétal se ženami a dostával se do komplikovaných situací. A tak jsem se příští den vydal jako naivní imbecil do malé cestovní kanceláře a požádal o lístek do Londýna. Přišel ke mně [...] a řekl: Nic mi do toho není ptát se po vašich důvodech, ale chápu vás a vidím, že nejste Žid. Prodám vám lístek do Londýna, ale abyste mohl opustit území Protektorátu Čechy a Morava, musíte mít potvrzení od gestapa." Řekl jsem mu, že jsem už na gestapu před pár dny byl, stál jsem ve frontě od pěti hodin ráno až do jedenácti s papírem z jedné holandské galerie, která mi chce uspořádat výstavu v Haagu. Byl jsem ale odmítnut - můj případ nebyl důležitý pro blaho rajchu. Když jsem se těm černým obludám podruhé pokusil vysvětlit, že se živím prodejem obrazů z výstav, jejich odpověď zněla: Nejdříve rajch a teprve potom lidé." Měl jsem smůlu. Muž z cestovní kanceláře mi řekl, že mi může obstarat potvrzení od gestapa, ale

4 bude mě to pár set korun stát. Řekl jsem, že to mi nevadí. Půjdu s vámi zítra na policii, nebudete muset stát ve frontě. Na nic se neptejte a jen jděte pár kroků za mnou a dělejte všechno jako já." Ještě než jsme se tam vypravili, řekl: Jistě víte, že jsem měl více klientů jako jste vy, ale někteří se z gestapa nevrátili. Jestliže se něco stane, chtějte mluvit s policejním komisařem Roubalíkem a on vám pomůže, tedy pokud nebudete v opravdových potížích." Jsem od přírody spíše slaboch než hrdina a začal jsem mít své podezření, ale to už jsme procházeli velkým portálem policejního ředitelství Na Perštýně. Zvedl ruku a pozdravil českého policistu i gestapáka a ukázal jim průkaz -já jsem to po něm opakoval. Najednou mi došlo, že můj přítel byl český policejní agent, který spolupracoval s oběma stranami. Nahoře na schodišti jsme přešli čekající frontu a tam mne strčil do čekárny a řekl tichým hlasem: Tady vás musím nechat. Hodně štěstí." Nikdy na ten bledý a kulatý obličej nezapomenu, v tom okamžiku plný napětí. Necítil jsem nic, nepřemýšlel jsem. Přede mnou seděl za stolem elegantní gestapák, který pozoroval každého, kdo vešel do místnosti. Ve frontě jsem si všiml malého klepajícího se Žida - ten chudák zkoušel své štěstí navzdory plakátu na zdi, kde bylo velkými písmeny napsáno: Pro Židy Keine Ausreisebewilligung Durchlafischein" 4. Když na něj přišla řada u stolu, slyšel jsem jenom [...] německý hlas: [...] trvalo to jen pár okamžiků, než ho vykopli po schodech dolů. Ach - to jsou mi pěkní lidé. Velice rychle jsem pochopil, že když jste nahlas křičeli, co chcete, a udělali na toho blbého nacistického německého úředníka správný dojem, měli jste aspoň nějakou šanci. Většina loudilů o výjezdní doložku, kteří šeptali, skončila s nepořízenou. Když jsem jasnou a hlasitou němčinou požádal o potvrzení, měl jsem srdce v kalhotách. Úředník v černém se podíval na mě a na dlouhý seznam jmen. Bože všemohoucí, jsem na tom seznamu, nebo ne? Nebo ještě ne? Naštěstí na tu práci neměli žádné Sudeťáky, jinak by okamžitě věděli, že malíř Kopf je nespolehlivý a byl mezi nimi příliš známý jako antinacista. Kommen Sie am Freitag," zněla lakonická odpověď. Dva dny strachu, dva dny naděje a pochybností a dva dny poslouchání zatraceného ruského hlasu s polštářem přes hlavu. Ti bastardi okupaci Československa ani nezmínili. Proletáři všech zemí, spojte se! Ach, mnoho Čechů doufalo v pomoc-jaká idiotská myšlenka! Mluvili o válce v Číně - do pekla s nimi - znechucen. Po dvou dnech jsem se objevil na gestapu. [...] Ale oni byli stále ještě zaměstnáni lapáním malých rybek a Židů, co dostávali peníze z Německa - pořád měli co dělat. [...] Pro české výpravčí bylo těžké odbočovat v opačném směru - ale německá armáda kontrolovala dopravu.5 V pátek v n hodin jsem dostal povolení k výjezdu z Československa přes Německo do Holandska na svou výstavu. Byl to velký den - opil jsem se, nervy mi málem praskly a nevěděl jsem, co mám dělat. O půlnoci u mne zazvonil Čech z cestovní kanceláře. Jste v pořádku? Přeji vám všechno nejlepší." Zalovil jsem v peněžence a rozloučili jsme se jako přátelé. Nazítří začínala moje cesta na Wilsonově nádraží a byla velice dlouhá. Výlet do Londýna mi trval více než dva roky a prese všechnu snahu jsem tam vůbec nedojel. Měl jsem štěstí, že jsem byl vyšší silou veden do Ameriky. Dva roky - To jsem ale nevěděl. Utratil jsem spoustu peněz za košile, obleky a [...] - S kufrem z tlusté kůže a s lehkým srdcem jsem byl připraven se znovu vydat na cestu. V kapse jsem měl deset marek, ostatní peníze jsem tam musel nechat. Deset marek - akorát na to dostat se přes Německo do Holandska - na to, abych se dostal do Londýna, kde mi v těch prvních dnech pomůžou přátelé. Ve třetí třídě vlaku byla spousta vojáků, slizkých německých hospodyň, lidí, kteří mnoho nemluvili, nikdo se nikoho na nic neptal, nikdo se nehádal a já si myslel, že všechno jde hladce. [...] v 7 ráno jsem byl na holandské hranici. Cigareta za cigaretou na prázdný žaludek, v kufru své stočené obrazy a kresby, v dlouhém kabátu - nový, světle šedý kabát mi sahal skoro až ke kotníkům. Později jsem zjistil, že všichni běženci měli na svou dlouhou cestu podobné nově ušité dlouhé kabáty. Jsem v Holandsku, jsem pryč z Německa, jsem v bezpečí. Dobrý bože, buď

5 pochválen. - Děkuji ti. Vlak zastavil a holandští úředníci procházeli oddělení - Pasy! Tehdy jste do Holandska nepotřebovali vízum, mým cílem byl stejně Londýn. Měl jsem přítele v Amsterda mu, který mi pomůže. Úředník, který se díval na můj pas, slušně řekl: U nás na stanici pro vás máme telegram, prosím pojďte s námi." - Zatraceně, zatraceně - na stanici byl na stěnu přišpendlen otevřený telegram. Text: Buď trpělivý, povolení pro vstup do Anglie dostaneš za pár dní." Ach ne, celý svět se zhroutil. Pohraničník se mně slušně zeptal: Je vaše výstava jen záminkou, abyste se dostal pryč z Německa?" Ano," řekl jsem. Nizozemci přijímali mnoho utečenců, ale myslím, že já jsem tu byl příliš pozdě. Měli jich už plno. Spolu s obrazy, prádlem a v mém dlouhém kabátě mě velice slušně vyprovodili zpátky do Německa, do Bentheimu, s ujištěním, že jakmile se něco dozvědí o mém vstupním povolení do Anglie, dají mi vědět. Dovolili mi zavolat mému příteli do Amsterdamu, trvalo to nějakou chvíli, protože ještě nebyl vzhůru. Domluvili jsme se a po chvíli mi slíbil, že mi zařídí povolení na krátkodobý pobyt v Holandsku. Nizozemci mě rychle vyprovodili na vlak, aby se mě zbavili, a s krvácejícím srdcem jsem byl za chvíli v Bentheimu. V mém cestovním pase, který stále ještě mám, stála poznámka: Nicht durchgelassen" - nepropuštěn. Deset marek v kapse - ještě stále ne pobuda. Kde budu spát a kde dostanu nějaké jídlo? Nebyl čas na pláč, musel jsem bojovat o přežití. Dal se se mnou do řeči drobný český Žid, kterého také odmítli, a šli jsme si společně najít nocleh. Svou první noc v Bentheimu jsme chtěli strávit v hotelu. Promiňte, ale nemáme dovoleno ubytovávat Židy," řekli, když jsme odcházeli. Tak jsme chodili bez úspěchu kolem a pak Žid řekl: Pokusím se najít svou vlastní cestu, vrať se, uvidíme se zítra v 11 hodin na poště." Pronajal jsem si v Bentheimu pokoj, ale nemohl jsem usnout, musel jsem stále přemýšlet. Ráno jsem zaplatil a napsal dopis svým přátelům v Holandsku. Příteli do Berlína jsem si napsal o peníze (dát peníze někomu, kdo opouštěl zemi, bylo ilegální). V Bentheimu jsem musel jít na gestapo, protože jsem měl na cestu přes Německo povoleny jen tři dny, a musel jsem si nechat povolení prodloužit. Setkal jsem se s českým Židem, který mi řekl, že našel místo v domě, kde můžu za velice málo peněz spát na podlaze. Jsou tam nějací další lidé, kteří se pokoušejí dostat z Německa - většinou Židé. Ten malý domeček si pamatuji velice dobře. Jeho majitel měl na nádraží stánek s novinami, jeho žena vařila příšerné jídlo. V dopise jsem od svého holandského přítele dostal pár guldenů, a tak jsem byl na krátkou dobu zajištěn. Ale dobře jsem věděl, že jsem ve velkém nebezpečí. Jestliže se mi nepodaří dostat z Bentheimu, budu se muset vrátit do Prahy. Vzdát se nebo [...]. Tentokrát jsem ještě nebyl s to se modlit, aby pro mne bůh něco udělal. Vypadalo to nesmyslně, kleknout si na kolena. Během dne jsem se potuloval okolo pošty, procházel jsem se kolem. Jednoho dne ke mně přišel chlapec a kopl mne do holeně. Proč? Proč? Krev se mi nahrnula do hlavy, ale naštěstí jsem byl zbabělý a spolkl to, do srdce se mi však nahrnul jed. Pochopil jsem, že v Bentheimu poznají cizince. Vzdal jsem to, šel jsem domů a byl jsem rozrušený a smutný. Poté jsem už ve dne nikam nechodil. V noci jsem viděl těžké kamiony stěhující zásoby, nekonečné kolony - to bylo určitě pro mne. Byly to přípravy pro nadcházející události. Už nevím, kolik dní jsem v Bentheimu strávil, ale týden určitě. Z Holandska jsem dostal dopis, že odpověď na mou žádost byla zamítavá. Mám to zkusit v Kolíně u britského generálního konzula, aby se urychlilo vyřízení mého povolení k pobytu. Každý večer jsem viděl německou, asi třicetiletou ženu, jak posedává poblíž. Měl jsem pocit, že nás pozoruje. Zpočátku se mnou nemluvila, ale jednoho dne se mě přátelsky zeptala, jakou mám potíž, že chci pryč. Bylo to těžké říct jí pravděpodobně znějící historku, ale pomohla mi odeslat mé obrazy do Švédska, což byla mimochodem velká chyba - už jsem je nikdy neviděl. [...] byly rozprodány během dvou let a nikdy jsem za ně nic nedostal, ukázalo se, že to byl omyl. 6 [Švédský známý] nikdy nebyl mým přítelem. Němka se o mě velice zajímala, hráli jsme karty, ona dodala šnaps, dokonce v noci přišla do našeho pokoje s rozpuštěnými vlasy. Řekla mi svůj příběh, byla prý zpěvačkou. A co děláš teď?" zeptal jsem se. Prodávám leštěnku na auta."

6 Bentheim rozhodně nebyl místem, kde by se leštěnka na auta mohla dobře prodávat. Byl jsem přesvědčen, že je agentkou gestapa, která měla informovat o tom, co se v domě děje. Velmi se snažila něco si se mnou začít, byl jsem nervózní a nechtěl jsem se nechat unést. Odjel jsem do Kolína. V jednu hodinu v noci jsem už čekal u dveří britského generálního konzula. Byli na mě milí a řekli mi, že udělají všechno, co je v jejich silách, ale že musejí počkat, než dostanou odpověď z Londýna. Bydlel jsem v malém hotelu na Johannstrasse. [...] V Kolíně lidé o režimu smýšleli jinak. Procházel jsem se kolem kostela, seděl jsem v katedrále a tam jsem se naučil modlit. l když jsem se styděl a cítil trapně, dal jsem dohromady slova modlitby. [...] Proč nezkusit francouzského konzula? Proč ne? Neriskuji víc, než že mě vyhodí. Dobrý bože - pochodem vchod! Abych ušetřil, všude jsem chodil pěšky a jedl jen málo. Na francouzském konzuláte: Můj drahý monsieur, nechceme více přistěhovalců, už jich máme moc a nemůžeme se zbavit těch, co mají víza. V noci je vozíme z Francie na německou hranici. Němci je posílají zpět, my je zavíráme do vězení, po propuštění je zase posíláme zpátky. Vždycky skončí ve vězení nebo v táboře." [konzul] listoval mým cestovním pasem a uviděl mé vízum z Tahiti - to ho zajímalo. Byl to poměrně mladý muž s malým knírkem ostrým jako břitva. Jaké jsou na Tahiti dívky, monsieur?" A náhle jsem cítil naději, viděl jsem světlo. Tresjolie, třes gentille -" 7 Když jsem mu dal všechny informace, které chtěl vědět, řekl mi, že mi dá francouzské vízum, ale pod jednou podmínkou - musím mít vstupní i výstupní vízum z Německa. Řekl, že jestliže se nebudu schopen uživit, musí mít jistotu, že se mne může zbavit a poslat mne zpět do mé země. Běžel jsem na policejní komisařství v Kolíně - pasové oddělení - a požádal o vízum, Odpověď: Nepatříte sem, nejste Reichsdeutscher. Musíte jít na gestapo, protože máte český pas." Zpropadeně, znovu gestapo, to není možné. Nevzdával jsem se a argumentoval tím, že po okupaci jsem se stal občanem Německa a můj pas je platný, protože už tam mám od gestapa razítko povolující pohyb přes Německo jako německému občanovi. Na tom jsem si pevně stál. Pořád tu máme někoho, kdo nás chce obelstít. Chtějí se jen dostat ven." Pane, jak vidíte, nejsem Žid. Jsem umělec, jde o obchodní záležitost a je pro mne velice důležité, abych po skončení výstavy přivezl do země cizí měnu." Najednou se mě zeptal, jestli jsem byl v Praze během okupace. Je to pravda, že komunisté spálili část města? Co dělala vaše armáda?" V té chvíli jsem se zapomněl a vztekle odpověděl: Nic neshořelo - němečtí vojáci se chovali dobře, ale nemáme rádi nacisty a nenávidíme gestapo." - Ani jsem nevěděl, jak se mi to dostalo ven z pusy. Muž se vzdálil k jinému úředníkovi a potichu spolu mluvili. Už jsem se viděl v té nejhorší situaci - zatčení, vězení - zasloužil jsem si to. Po chvíli druhý úředník řekl tichým hlasem: Dej mu to." Vězení? Vízum? Kopanec? Vězení? Vízum? Vězení? Vízum! Nedal jsem za něj ani halíř a ve svém srdci jsem kolínským policistům blahořečil. Tihle Němci mi zlepšili náladu. Bože, jednou jim oplať jejich dobrotu. Dostal jsem své francouzské vízum s tranzitem přes Belgii. Šel jsem do lahůdek, dal jsem si salám a u prázdného stolu jsem s pintou červeného vína oslavoval své úspěchy. Po chvíli se ke mně připojil starší, dobře vypadající Němec, hned jsem viděl, že to musí být vysloužilý armádní důstojník. Za okamžik si přisedl velice tlustý Němec, jehož hruď dekorovala nejvyšší nacistická vyznamenání. Dali se do řeči, ten první velmi rezervovaně a slušně. Bum, teď se projevil ten pravý - ten mladší a hlučnější. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že je to agent-provokatér. Vysvětlil, že má pro rajch skvělý vynález, ale že jeho žádost vždy dají dospod mezi papíry, a tak o něm fuhrer neví. V kanceláři by se měla udělat čistka. Najednou se ke mně otočil a zeptal se, kdo jsem. Moje odpověď: Umělec z Prahy." Vím, všichni ti takzvaní umělci jenom špehují, mají miniaturní fotoaparáty a dělají snímky - [...]." Já: Jawohl, Herr. Když určitým způsobem lusknu za svými zády, tak vás vyfotím." Oba se s výmluvami rychle vytratili na večeři ke svým ženám. Tady končí první část mého putování. Odcestoval jsem zpátky do Bentheimu pro

7 své věci. Odjel jsem přes Belgii a ráno dorazil do Paříže. Milovaná Paříž - dobré víno - jídlo - bary - jestliže máte dost peněz, můžete tu být docela šťastni. Ale z mého tisíce franků zbývalo jen málo 8. Pronajal jsem si malý pokojík ve dvoře malého hotelu na boulevard St. Michel. 9^..] chodil jsem do nejlevnějších restaurací na jedno jídlo denně. Ocitl jsem se uprostřed tisíců a tisíců těch, kteří se pokoušeli získat osobní průkaz. Francouzi byli velice nervózní. Viděl jsem pár známých z Prahy, někteří z nich se měli velice dobře, dostali se pryč včas. Objevil jsem, že někteří čeští umělci sedávali v Café Bonaparte blízko St. Germain boulevard, a tam jsem se setkal s A. Hoffmeisterem, karikaturistou Pelcem, Clementisem, Ripkou a různými českými intelektuály v exilu - s generálem Ingrem, Muchou, Martinů ad. S Hoffmeisterem jsem se již dříve příležitostně vídal v Praze. Věděl jsem o něm, zeje to velmi bohatý mladý muž, syn právníka, který se často opíjel, psal divadelní hry ne příliš přátelské vůči Němcům, hloupé knížky, dělal si legraci z ostatních lidí, kreslil karikatury a stále podnikal něco exkluzivního. Patřil k takzvané pokrokové intelektuální moderní mládeži v Praze. Byl malý a zavalitý, bledý, stále se zdvořile usmíval a já jsem z něj získal dojem inteligence a bystrosti. Český šovinista nebyl. Pořád něco podnikal, později jsem zjistil, že jen pro svůj prospěch. Hrál hru, což jsem tehdy nepochopil. Byl členem PĚN klubu, v porovnání se mnou na tom byl dobře. Zajímal se o pokrokovou výchovu mládeže. V Paříži pracoval na vytvoření Domu české kultury. Nevěděl jsem, kdo to platí - nějaký Francouz -, chtěl jsem jen malovat obrazy a s Čechy jsem se příliš nestýkal. Jednoho dne jsem dostal od Hoffmeistera dopis, v němž mě vyzval, abych se připojil ke všem českým umělcům žijícím v pařížském exilu, a pomohl tak uskutečnit tento projekt podporovaný francouzskými intelektuály. Prezidentem se stal Jean Cassou, s tím jsme všichni souhlasili, a Hoffmeister našel dům na rue Notre Dame děs Champs za 30 ooo franků ročně. Mezitím jsem se pokoušel malovat, ale nešlo mi to. Byl jsem nervózní z toho, co jsem měl dělat ohledně prodloužení svého krátkodobého víza. Neznal jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Viděl jsem, jak Američané a Angličané opouštějí město. Měnilo svou tvář. Turisté zmizeli a místo nich se objevili uprchlíci. Schylovalo se k válce. Nabídli mi místnost v Domu české kultury za měsíční nájem 50 franků. Pochopitelně jsem to přijal, jako i tři další malíři. Vše se dělo hekticky, nábytek jsme koupili na marché au pussés. Začal jsem vařit a přestal malovat. Večer se vždycky někdo zastavil na večeři, pokaždé Češi, ale nikdy jsem tam neviděl Dr. Osuského, tehdy našeho velvyslance ve Francii. Slyšel jsem samé kritizování politiky - to ani nebyl hovor. Sledovali jsme situaci v Polsku a dne, kdy byl podepsán německo-ruský pakt, nás to všechny velice rozrušilo a znechutilo a proklínali jsme ruskou dohodu. Hoffmeister se nezdál příliš pohnutý a spojil se s V. Clementisem, o kterém jsme věděli, zeje komunista. Clementis nám potom v malé kavárně ve slovenštině vysvětlil situaci. Příliš jsem mu nerozuměl, protože se nevyjadřoval moc jasně, ale měl jsem pocit, že se všechno snaží vysvětlit z hlediska dlouhodobého vývoje. Nikdy jsem s Clementisem nemluvil, ale všiml jsem si, že Adolf Hoffmeister za ním běhá, mají spolu schůzky. A tehdy jsem si začal myslet, že se něco děje. Jednoho odpoledne jsem se v domě setkal s Kischem. Zeptal se mě: Vás znám podle jména, nejste vy sudetský Němec z Ústí?" Ne, narodil jsem se ve Vídni." Pak mluvil o Francouzích, přijel ze Španělska, kde během občanské války poznal jednoho francouzského generála. Vždycky, když se dostal do nebezpečí, stáhnul se. Ty Francouze neznáš. Jsou nevypočitatelní. Jakmile se dostanou do špatné situace, jsou nepříjemní. - Půjdu, už jsem z toho tady unavený." Bydlel ve Versailles, jako tehdy všichni komunisté. Všichni museli být doma před večeří. Ve Versailles měli policejního komisaře - komunistu, který nad nimi držel ochrannou ruku. Mám spoustu knížek, které s sebou nemůžu vzít, přinesu vám je sem ke čtení." Ano, složil v domě celou malou knihovničku a byla to komunistická propaganda. Nikdo v té době neměl zájem číst Marxe nebo Engelse, a tak jsme to lehkomyslně nechali v rohu jídelny. Vařil jsem, večer jsme zpívali smutné slovanské písně. Byl jsem osamělý, nikdo na mě nečekal, neměl jsem komu psát. Nedělal jsem nic, co by stálo za řeč - hrnce a pánve, kuchyňská práce. Jak jsem zjistil později, byla to velmi dobrá průprava. V domě žila i žena, H. Rainerová, 10 která celý den něco psala na stroji. Byla to komunistka. Pomalu a příliš pozdě jsem si to všechno poskládal dohromady a pochopil jsem, že jsem byl lapen v hnízdě komunistů. Ale kdo jsou ti komunisté?

8 Adolf Hoffmeister? Stranickou legitimaci neměl, ale byl velice prokomunistický. A. Pele jako kolega byl velmi milý a nikdy jsem ho nepodezíral. Můj milý přítel Šturm byl zatvrzelý katolík - ne. Šimončič - ne - hudebník Šedivka? - ne - zpropadeně, co se to děje? Byli jsme v domě deset dní, upravujeme místnosti, uklízíme, vaříme a najednou Francie vyhlásila válku. Zpívali jsme Marseillaisu, žehnali jsme tomu rozhodnutí a zapsali se do České legie (byla ve městě Agde). Velmi dobře si pamatuji ten večer, kdy jsme spolu zpívali. Hoffmeister byl velmi neklidný, vždycky měl v noze nějaký tik. Byl považován za správce domu, měl na starosti příspěvky na jeho chod. Nikdy jsme se nedozvěděli, odkud ty peníze byly. Najednou řekl: Hoši, jsem z té práce unavený, pojďme si zvolit někoho jiného. Navrhuji Maxima." Kategoricky jsem odmítl. Nevím proč, ale měl jsem z toho špatný pocit. To byla pravá logika Adolfa Hoffmeistera, jak jsem později pochopil. Jako umělec jsem vždycky inklinoval k radikálnímu myšlení, ale komunismus jsem nikdy neměl rád. Do krve jsem se hádal, ale do strany jsem nikdy nevstoupil. Tady jsem se bez svého vědomí stal kamufláží pro komunistickou buňku, která byla založena pár dní před válkou a ještě nevyvíjela žádnou práci. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl. Hoffmeister nikdy nemluvil přímo, v noze měl nervózní tik. Myslel jsem, že je hlupák. Dal jsem si víno, byl jsem smutný a cítil se hrozně. Spát, spát, snít o jižních mořích a divoké rozkoši - lásce. S ženou jsem nespal už celé týdny. Ocitl jsem se na dlouhé pouti - můj bože, velmi dlouhé. Nejlepší, co jsem v Praze v roce 1938 udělal, byla žádost o imigrační vízum. To se ukázalo jako moudrá věc a později jsem ho skutečně dostal. Nevěděl jsem, že jsme byli sledováni. Neznal jsem francouzské pocity po vyhlášení války. Jen jsem v bistrech viděl muže a ženy plné hněvu a zloby. Nechtěli jsme válku - křičeli vzteky, stěžovali si, že ti špinaví cizinci je zatáhli do vojny. Šel jsem na montparnaské nádraží. Posílali své děti na venkov - nálety - Paříž umírala. Paříž se stala jiným městem. Všechno bylo narušené -jídlo, divadelní hry, kurvy, Paříž ztratila svůj šarm. Letecký poplach v jedenáct večer, vyhnali nás z domu, kryt v Lucemburské zahradě-ženy zvracely. Angličan si bez jakýchkoliv emocí pečlivě složil ručník na svá kolena. My jsme chrápali, měli jsme v sobě příliš mnoho vína a svým chováním jsme uklidňovali ostatní. Druhý den jsem nakupoval jídlo do kuchyně. V lahůdkářství U Pobinů nebyli zrovna moc milí. Jako cizinec jsem musel čekat více než hodinu. Nelíbil jsem se jim. Uvařil jsem masové závitky s knedlíkem, ale moc se mi nepovedly. Dělal jsem je příliš rychle. Styděl jsem se. Druhý den v devět ráno jsem si šel vyzvednout boty, které jsem nechával podrazit. U našich dveří jsem uviděl člověka, který mě pozoroval. Obyčejný obličej, málem jsem si ho ani nevšiml. Pár kroků za rohem jsem slyšel, že za mnou někdo běží a poprvé v životě jsem na svých zádech ucítil hlaveň pistole. Malý mladý muž v civilu. Policie." Proboha, co to děláte," řekl jsem, tady jsou moje papíry." V té době Francouzi zavírali prakticky každého, kdo vylezl z metra a nebyl Francouz. Malý špinavý pes. Byl jsem bledý vzteky. Doběhl ke mně další. Máš pouta?" řekl. Dovedli mě na roh našeho domu a tam už probíhal zásah. Strčili mě do policejního vozu zadrátovaného jako klec na opice. Lidé kolem, francouzští buržousti, dívají se, mluví - první špioni! Policie je plný dům, všichni se tváří hrozně důležitě. Ti malí špinaví hajzlíci. Mohl jsem si jen uplivnout - marně jsem protestoval - musel jsem vyprázdnit své kapsy, tlustý francouzský policajt s pistolí, nic hezkého. Byl jsem zase v maléru a daleko horším ve srovnání s cestou napříč Německem. Nedovolili mi jít do domu a vzít si kabát nebo kapesník. Adolf Hoffmeister tam měl dokonce nějaké vzácné šperky. Své věci jsem už nikdy neviděl. Policie je ukradla. Mé obrazy policie roztrhala na kusy, okupovala dům několik dní. Pili naše víno z Anjou -oslavovali. Byli to hrdinové, chytili první špiony. Hoffmeister odešel už ráno a taky Šturm. Nás odvezli do Čité." Své milé boty jsem už od obuvníka nikdy nedostal, po třech týdnech jsem je již nemohl vymáhat. Doufal jsem, že se všechno brzy vysvětlí. Co jsem udělal? Čeho jsme se dopustili? Jaké je obvinění? Francouzi jsou nervózní, říkal jsem si, za pár hodin bude po všem. V Čité nás nahnali do místnosti. Vzali nám tkaničky do bot, kravaty a opasky. Jméno otce, kdy se narodila matka, atd. Pomyslel jsem si, jak je to všechno dětinské a hloupé a usmál jsem se. To byla chyba, začala se jim dělat pěna u úst, pobíhali kolem jako blázniví mravenci. Tak důležití, tak hloupí a já se smál. Co se to s našimi spojenci děje? Nedalo se nic namítat, tito mladí lidé byla

9 policie. Tyhle hlouposti dělali jen proto, aby je neodvedli do armády. Znám tyhle francouzské hajzlíky, malí, s dlouhými kabáty a s koženými čepicemi. Velmi agilní, aniž věděli proč. Pár podlých mladých hochů. Boj ve válce pro ně nebyl. [...] Zločinec nebo nevinný, musel jsem být zticha. La France, my jsme strážci naší milované země. Bojujeme proti zločincům, jen ať nemusíme válčit v zákopech. Nelíbili se mi. Francouzský duch byl mrtev. A tady začala další část mého putování, část velice obtížná. Mezitím v našem domě čekala [policie]. Po každém zazvonění zvonku někoho zatkli. Hoffmeister se vrátil domů - zmlátili ho. Pili naše víno. Šturm se vrátil odpoledne. Na dvorku pro něj sehráli komedii s popravou. Sebrali mu brýle, zmlátili ho a postavili proti zdi. Vytáhli své zbraně a měli z toho velkou radost. Chovali se hnusně. Hoffmeistera nehezky zmlátili. Mnohokrát jsem si všiml, že Francouzi nejsou féroví bojovníci. Když se dostanou do pouliční rvačky, bojují podlým způsobem. Kopou do břicha, používají nože a kovové boxery. Znají triky, které my v USA nepoužíváme. Večer mě odvedli na záchod, hlídal mě tlustý dozorce, který smrděl jídlem a červeným vínem. Strčili tam taky Pelce, byl na dně a řekl: Je to s náma špatný." Byl velmi vystrašený. Řekl jsem, že na nás nic nemají. Nic jsme neprovedli, nikoho jsme nezabili. Vědí, že jsme odporovali nacistům. To nejhorší, co se nám může stát, je to, že nás pošlou zpátky do Německa, ale za pár dní bude všechno v pořádku. Budeme žít někde za Paříží, pracovat na statku, děkovat bohu, že jsme v bezpečí. Pele tak optimistický nebyl. Během večera se objevil mladý muž v rohovinových brýlích, s deštníkem na ruce a v buřince, člověk z české ambasády. Typ alibistického mladého diplomata, který se, nedej bože, jednou stane konzulem nebo prezidentem ČSR. Jedinou útěchou, kterou nám dal, bylo: Hoši, jste v pěkné bryndě, sbohem." Jaký idiot, jaký vůl. Večer mě odvedli do místnosti. Velmi neklidný hubený mladý muž s brýlemi mě zdvořile požádal, abych si sedl. Celý den jsem nic nejedl. Zeptal se mě, jestli si chci objednat něco k jídlu. Objednal jsem si láhev vína a sendvič, který mi z blízké restaurace přinesl číšníky bílé zástěře. Pak se mě znova ptali na jméno, proboha pokolikáté už, znali ho dobře sami. Jméno mého otce, rodné jméno matky, kde bydlím, kolik mám peněz, odkud je beru atd. Písařka všechno zapisovala. Tenhle začátek se mi docela líbil - měl jsem co dělat, pozoroval jsem toho člověka, byl tak milý a laskavý, ale najednou vyskočil a se zuřivým výrazem v obličeji zařval: Přiznej se, nebo tě zastřelíme - řekni mi všechno a zachráníš si život a bude s tebou dobře zacházeno." To mě nevylekalo, naopak jsem se musel smát, protože mi ho bylo líto. Takový hloupý malý nikdo, proč bych mu nepomohl? Jenom kdybych ho mohl nějak uspokojit. Ve vysokém naškrobeném límečku vypadal jako ryba, velmi se na mě zlobil - pak zmizel. Přišel jiný, mnohem tlustší typ a prohlížel si můj pas. Velmi mnoho cestujete, monsieur." Ano, cestuji velmi rád." Měl jsem nejrůznější víza, z britských kolonií, z nizozemských, Tahiti, Markézy, Rusko atd. Je to snad hřích?" Zeptal se mě, proč jsem z ČSR neodešel přes Polsko, většina uprchlíků cestovala přes přístav v Gdyni. Jste Žid?" Ne." Jste podle vás Čech, nebo Němec? Jaký byl rodný jazyk vaší matky?" Matka byla Rakušanka, mám německé školy." A přes Německo jste cestoval s razítkem gestapa. Máte vízum k výjezdu i ke vstupu do Německa a takhle se k nám dostávají všichni němečtí špioni. Přiznej se a zachráníš si život." Tentokrát jsem se už tolik nesmál, viděl jsem, že mají důvod k podezření. Ale jejich zvědavost jsem nemohl uspokojit, a tak to po chvíli prozatím vzdali. Ostatní spolubydlící jsem neviděl. Určitě prožili to samé. Došlo mi, že mi německé vízum málem zlámalo vaz. Neměl jsem žádný uvěřitelný důvod pro to, abych byl považován za uprchlíka - nejsem Žid ani skutečný Čech. Proč tedy zůstávám ve Francii? Mysleli si, že jsem špion nebo, a to bylo totéž, komunistický agent. Věděl jsem, že teď jsem v nebezpečí. Ale nezneklidnilo mě to - musí mi to nejdřív dokázat. Během války i Francouzi mohli chtít potěšit své nadřízené a

10 vyrobit případ, aby byla, Jak říkají, spravedlnost. Komu by to vadilo? Doma v ČSR? V Německu nebo v jiné zemi? Pamatujete se na knihu Seržant Griša od Zweiga? Jaký tragický konec pro nevinného člověka' Celou noc mě drželi v místnosti se zabedněnými okny. Bylo tam dost narváno - Židé, muži z Garibaldiho brigády v červených košilích. Němci prchající? občanské války ve Španělsku, zloději a apačové - spodina pařížských ulic. Většina z nich neměla žádné doklady. Někteří z nich ve Francii žili již dvacet let bez papírů - byl v tom zmatek. Měl jsem s sebou noviny Paris Soir, dal jsem si je pod sebe a uložil se. V šest ráno Jsme si mohli poslat pro kávu a croissanty. Jinak se nic nedělo. Takhle v Čité a na různých komisariátech uběhlo osm dní. Podle zákona jsme nesměli být zadržováni více než čtyřiadvacet hodin na jednom miste. V osm nás každý večer dozorci posílali z místa na místo. Nikdy nezapomenu na to, jak nás ti tlustoši hnali ulicemi Farizea lidé se na nás dívali. Toho večera jsem uviděl ostatní, dali nás za mříže do chladné cely. Abych se udržel v teple, nastrkal jsem si pod svou Jedinou hedvábnou košili noviny. Neholil jsem se. A najednou nás poprvé od našeho zatčení dali do stejné cely. Neustále nás pozorovali, Hoffmeister spal na kavalci a ze spánku křičel a vzdychal - proč? To byl lak rozmazlený, že nesnesl trochu nepohodlí? Během nocí mé odvedli do vedlejší cely. Byl jsem ze všech nejvyšší, a tak mě Francouzi považovali za vedoucího naší bandy". A tady jsem dostal svého prvního spoluvězně, opilého Francouze s dřevěnou nohou. Zavřeli ho, protože na ulici vykřikoval Heil Hitler". Celý den jsem nic nejedl a měl jsem velký hlad. Po dlouhém smlouvání s bachařem a po zaplacení velkého spropitného jsem dostal obložený chleba se šunkou. Opilec navrhl: Dnes půlku pro mě a půlku pro tebe, zítra ti dám půlku svého." Moje odpověď byla: Merde." Na zítřky jsem nespoléhal. Ho, ho," odšrouboval svou nohu a skákaje po jedné se mé pokoušel praštit. Jen jsem do něj strčil a on se sesypal na zem a usnul. Druhý den ráno ho pustili. Přiváželi sem děvky, lupiče, v noci zloděje, někteří z nich mi dali cigaretypodivná solidarita. Kurvy ve vedlejší cele dělaly kravál, vyhrožovaly sebevraždou. Volaly bachaře, když si jedna z nich podřezala žíly - ošetřovna nebyla tak špatná -, a odnesli ji pryč. Všechno ve [...] a hektickém, dramatickém stylu Francouzů. Za osm dní jsem z Paříže viděl víc než všichni turisti v okolí Opery dohromady. Bylo to vzrušující a neměnil bych. Ale to jsem ještě nevěděl, co všechno mě čeká. Tohle byl jen úplný začátek. Znovu zpátky v Čité, sedím a nic se neděje. Povyražením pro mě byly cesty na záchod, pokaždé doprovázen bachařem. Museli nás sledovat, Jak sedíme na záchodě. V noci nás vzali do sklepa, pár lavic k sezení, hromady uhlí, na kterém jsme se pokoušeli spát. Chytil jsem blechy- Mohli Jsme spolu aspoň mluvit. Adolf Hoffmeister se klepal, pořád se jen klepal. Rozčilovalo mě to, mel jsem trochu červeného vína a tu vzácnou tekutinu jsme mu nalili do krku. Trochu toho spolkl, svolal nás dohromady a řekl: Chlapci, vám se nic nestane, ale já budu velice brzo po smrti. Chtěl bych oznámit svou poslední vůli. Nestavte mi pomník, jen mi do rakve dejte mojí fajfku a na ni pomněnky." Byli jsme znechuceni. Hrdina - zbabělec - co se to děje? Nervový záchvat? Udělali jsme mu místo na našich lavicích, aby se mohl natáhnout a spát. Jaký pohled na hrdinu - ale aspoň se mohl vyspat. Už si nedělal legraci z lidí v USA ani z hollywoodských hvězd a z pruhů na americké vlajce. Ve své knize, která později, když byl v USA, zmizela z knihoven, tvrdil, že pruhy na vlajce jsou pruhy na šatech trestanců ve vězení a hvězdy jsou hollywoodské kurvy." V neděli ráno nás vyhnali dolů do otevřeného policejního auta. Bachaři s puškami, mladý slizký komisař jim řekl, že za sebemenší pokus o útěk je kulka. Pořád si mysleli, že jsem jejich vůdce, s hlídači po obou stranách a s hlavněmi na žebrech jsme jeli z Čité do Invalidovny k vojenskému soudu. Před hlavněmi zbraní jsme si museli sednout na dvoře na dlažbu. Pomyslel jsem si, jak je pro nás život stále těžší, skončili jsme neoholení, hladoví a bez tabáku i peněz. Byl hezký, slunečný a chladný den, po dnech beze spánku se dostavilo vysílení, už mi bylo jedno, co se stane. Byl jsem unaven. Po několika hodinách čekání jsme chodili jeden po druhém do kanceláře -jak se jmenujete atd. Začalo to celé znovu, ale místo policie se tentokrát ptala armáda. Po chvíli náš slizký komisař triumfálně vyšel z kanceláře a zakřičel na strážce: Do Santé." V jednu hodinu odpoledne nás spolkla vrata věznice Santé. Poprvé v životě jsem se ocitl ve vězení. Nebyla to žádná legrace - měl jsem

11 strach. Od počátku jsem měl pocit, že jsem zaživa pohřben. Cítil jsem se vysílený a smrtelně unavený. Ještě před naším zatčením jsem dostal ošklivou infekci do pravé paže - růži". Hojilo se to dobře, ale přece jenom jsem měl podpaždí celé oteklé. Nejdříve nás nahnali do takzvané přijímací cely velké třikrát čtyři stopy. Byli jsme tam čtyři, ve vedlejší cele Adolf Hoffmeister a vedle dva další. Řekl nám: Hoši, vy to máte dobré, ale já tu budu dlouho. Vás po pár dnech po vyšetřování pustí." l tehdy jsme mu na to skočili a dali mu většinu svých peněz. Nechal jsem si jenom padesát franků, což jsem si později hořce vyčítal, protože vězení zabavilo dvě třetiny mé hotovosti a já pak neměl žádné peníze na cigarety nebo na přídavek chleba. Jak jsme byli naivní - měl daleko víc peněz, než jsme si mysleli. Chlapci, jste na mě tak hodní, nikdy vám to nezapomenu. Myslete na mě, až budete volní, že tady trpím za lepší svět." Nesmysl - svůj dar jsem si vyčítal. Za půl hodiny přišel dozorce a odvedl nás do vnitřního vězení. Byt to takzvaný rondel, já jsem tomu říkal válec Santé. Vzali nám otisky prstů a znovu nás prohledali. Každý dostal papír, kde bylo na stroji napsáno obvinění: paragraf ten a ten, špionáž". Už jsem se nesmál. Cítil jsem se na dně a proklínal den, kdy jsem se nastěhoval do Domu české kultury. Kdo mě do téhle strašné situace dostal? Kdo jiný než ten zbabělý hrdina, který vždycky něco vyspekuloval, který se vždycky ujímal vedení - a proč? Aby nás zachránil? Ten tlusťoch se mi přestával zamlouvat. Ale už jsem byl ve vězení, byl jsem v pasti. Byl jsem k smrti unavený a vůbec už jsem nepřemýšlel. Hlídač otevřel těžké dveře od cely, zakřičel a vzal mne do sprch. Viděl jsem nahé přátele, jak se sprchují po dobu přesně jedné minuty. Tmavé mýdlo. Bezvadné černošské představení. Dozorci nám vzali šaty, rychle, bez utírání, vždycky se strkáním a ve spěchu. Byla to nejkratší koupel v mém životě. A tak aniž bychom se opláchli od hnědého mýdla, celí mokří, ve špinavém prádle jsme se zase řadili. Zatracený život. Dali mi vězeňskou košili a jeden z těch sadistů mi nasadil plynovou masku. Zakryl mi na chvíli filtr a já málem omdlel. Byli jsme ve válce, měl nenávistí pěnu u úst. Řekl mi: Zítra vás všechny odpráskneme." Pak do devátého oddělení, bylo to nejtěžší oddělení pro nebezpečné politické vězně. Přestěhovali mě do cely. V té cele jsem strávil pět a půl měsíce o samotě. Ale byla tam postel připevněná ke zdi a já se cítil téměř šťastný. Potřeboval jsem spát a těšil jsem se na odpočinek. Stůl byl přišroubovaný ke zdi, židle na řetězu, půlka dřevěné lžíce a plechový šálek na polici. Jeden roh u dveří zabíral záchod a kohoutek na pitnou vodu. Vězeňský řád byl připevněn lepicí páskou na špinavé zdi, kdysi bíle vymalované, nyní vlhkostí celé oloupané. Vzali mi hodinky, po celé měsíce jsem nevěděl, kolik je hodin, dokonce i dozorci měli zakázáno mi to říct. Týž den odpoledne přišel na návštěvu velitel věznice obklopený svými podřízenými. Elegantní a padnoucí uniforma, [...] v kůži vázaná kniha a elegantní hůlka v ruce. Dívali se na mě, jako bych byl nějaké podivné zvíře. Znovu prohledali mne i mou postel a ten bůh se mě zeptal: Víš, proč tady jsi?" Nemám nejmenší tušení." Asi byli na podobné odpovědi zvyklí a já pro ně nebyl dostatečně zajímavý. Asi okolo šesté hodiny se pod špehýrkou otevřel malý čtverec a špinavá ruka mi podala špinavý plechový hrnek do poloviny naplněný jakousi tekutinou. Jak jsem později pochopil, byla to polévka, ze které jsem musel následující měsíce žít. [...] nedalo se to jíst, a tak jsem ji vylil do záchodu. Za pár dní jsem se to ale naučil - měl jsem velký hlad a nemohl jsem se dočkat, až ji přinesou, a často jsem si říkal: Velmi dobré, ale málo." Krajíček černého chleba, asi jedna libra denně, mě udržoval při životě, i když jsem v něm často nacházel zapečené červy. Rozděloval jsem si jej na tři části - na ráno, poledne a večer. Porci polévky jsme dostávali ráno a druhou večer. Poprvé v životě jsem měl takový hlad, že jsem nevěděl, jak překonat bolest z něj. Byla to opravdová noční můra - zvuky vězení - hned první noc se odněkud ozývalo příšerné bouchání do dveří cely, hysterický křik, který trval celé hodiny. Chudák, který se nervově zhroutil, už nemohl vydržet věznění. Také to na mě začalo působit a musel jsem s tím bojovat, jinak bych se zbláznil - v pasti. Radši bych se zabil, než abych tu musel trávit část svého života. Rozhlédl jsem se a zjistil, že kohoutek nad záchodem je z dohledu špehýrky a prostěradlo je v případě

12 nutnosti dostatečně silné. To mě uklidnilo. Špehýrkou jsem viděl, jak dva dozorci vlečou křičícího muže chodbou. Když bude mít štěstí, dostane injekci, jinak ho dají do temné samotky ve sklepě. Někdo ve vedlejší cele se pokoušel komunikovat se mnou vězeňskou morseovkou. Neznal jsem ji a zůstal jsem tichý jako myš. Náhle se dveře cel jedny za druhou otevíraly a zavíraly, vězni vyndávali ven svá pera a inkoust a šlo se spát. Spustil jsem si postel. Byl jsem tak unavený, že jsem dlouho nemohl usnout. Silné elektrické světlo v černém papírovém kornoutu bylo namířeno přesně na můj obličej. Bachaři se každou hodinu podívali, jestli tam ještě jste a jestli jste naživu. Jedné noci jsem světlo otočil na druhou stranu, na nohy. Vysloužil jsem si za to peklo a už jsem to nikdy nezkusil. Stěna u postele byla pokryta smrkanci. Kapesníky vězňové nepoužívali. Nakonec jsem se pomodlil a upadl do spánku. Brzy ráno se stráže střídaly. Otevírání dveří naší sekce, předávání klíčů, štěkot psů. Vždycky měli psy, kteří močili podél chodby a do rohů. Nebyli to žádní hlídací psi, jenom obyčejní oříšci, co se líbí Francouzům. Dveře cely se otevřely, vzal jsem svůj kyblík a musel malým primitivním košťátkem zamést podlahu a ustlat si postel. V posteli jste mohli zůstat jen v případě choroby a jen na základě zvláštního povolení. Jinak jste mohli sedět u stolu nebo jednoduše chodit dokola v malém kruhu, abyste se udržovali v teple a něco dělali. Nebylo tam žádné denní světlo, okno bylo za-malováno modrou barvou kvůli protileteckému zatemnění. Po nějaké době jste měli pocit, že vám měkne mozek. Brzy ráno, stále ještě za tmy, vás vzali do bunkru, čtyři stěny a kovová brána, abyste se nadýchali čerstvého vzduchu. O samotě jste chodili dokola v kruhu, nevím jak dlouho, jestli hodinu nebo méně. Viděl jsem nebe a nějaké mraky a bachaře s puškou, který nade mnou chodil po mostě. Bylo to tak zvláštní v tom šedém přítmí, bledý měsíc, který se mi nelíbil - za úplňku bylo příliš chladno. Měl jsem rád deštivé dny, deštivý den nebyl ztracený jako ty ostatní, kdy jsem odhadoval, že za modrým oknem svítí slunce. Když jsem se vrátil do cely, všechno bylo obrácené vzhůru nohama, prohledali mi postel. Někdo z kantýny obcházel kolem s jedním z bachařů a zapisoval si, co jste potřebovali, cigarety, chleba, mýdlo, zubní pastu, atd. Měl už jsem jen velmi málo cigaret a nevěděl jsem, jestli si mám koupit banán nebo chleba. Objednal jsem si tabák, sirky a kousek mýdla. Za dva dny jste to dostali. Všechno je předáváno pod nejvyšší kontrolou. Mohl jsem se umýt mýdlem, jaký luxus. Ale příští den mi ta vzácnost spadla do záchodu a byla pryč. Od toho dne jsem neměl mýdlo po více než pět měsíců. Jen jednou sprchu stejným způsobem jako ten první den. Byl jsem velmi nešťastný, ten malý kousek mýdla pro mě mnoho znamenal. Utratil jsem svých patnáct franků a neměl jsem nic. Cigarety jsem velmi brzo vykouřil a teď jsem kouřil jen malé, rukou balené špačky. Velmi jsem trpěl. Proč jsem jen Adolfu Hoffmeisterovi dal své peníze? On měl všechno - knihy, zvláštní příděl jídla a tabáku. Jaký jsem hlupák! Opravdu jsem hladověl. Během věznění jsem shodil třicet nebo i více kilogramů. [...] zuby se mi začaly viklat a dásně se zanítily. Zvlášť jeden zub mě zlobil, když jsem se v posteli obrátil na jednu stranu, musel jsem se otočit zpátky. Podařilo se mi jej vytáhnout a ulevilo se mi. Masíroval jsem si dásně vodou, neměl jsem kartáček na zuby. Obličej jsem viděl v lavoru, moje vousy byly delší a delší. Mohl jsem si jen upalovat konečky zbylými sirkami, které jsem každý den přepočítával. Vlasy jsem si upravoval stejným způsobem. Na hlavu jsem si dal mokrou ponožku a upaloval si konce vlasů na krku. Celé hodiny to potom ve studené cele hrozně smrdělo. Přišla zima, bylo chladno a vlhko. M ušel jsem hýbat nohama, abych v nich rozproudil krev. Strkal jsem je do studené vody a masíroval si je, abych je rozehřál. Po několika prvních dnech mi dozorce oznámil, že mě vezmou do Čité k dalším výslechům, mám se připravit. Byl jsem strašlivě rozrušený. Teď bude konec mému utrpení, nechají nás jít, všechno se vysvětlí," - nevěděl jsem, že se mýlím. Vyšel jsem z cely, v rychlosti se podíval na číslo a nápis na dveřích. Byla tam napsána tato slova: Tento vězeň nikdy nesmí udělat ani krok bez dozorce. Vedli mě chodbou do rondelu, kde jsem musel stát čelem ke zdi a nevěděl, co se děje za mými zády. Potom nás provedli uličkou bachařů do zeleného vozu. Jak jsme opouštěli vězeňskou bránu, bachař nás odškrtával. Ve voze byly znovu klece. Škvírami jsem viděl boulevard St. Michel. Paříž se změnila - můj hotel byl zavřený, ve výlohách

13 visely pásy papíru. Volal jsem na ostatní, jestli jsou ve stejném voze. Byli. V Čité jsme vjeli do dvora. Všichni se tvářili velice důležitě a jako plně zaměstnaní námi, ubohými malými rybami. Znovu jsme prošli uličkou policistů ozbrojených puškami. Zavedli nás do jakési haly, byly tam vězeňské cely přecpané lidmi čekajícími na výslech nebo na soud. Měl jsem opět privilegium být sám v jedné z cel a díval jsem se, jak vězně vyvádějí, vždycky deset až dvacet dohromady, a odvádějí je pryč jiným směrem. Netušil jsem, že počet delikventů je tak vysoký, ale později jsem se dozvěděl, že to jsou většinou dezertéři a že vězení jich jsou plná. [...] Kolem těch klecí chodil starý muž se džbánem a v plechovém hrníčku podával vodu. Neměl jsem koho požádat o cigaretu. Po hodině nebo dvou mi stráže nasadily želízka a odvedly mě nejprve do suterénu a potom sklepa. To se mi nelíbilo. Měl jsem romantickou představu - možná mě zmlátí, řeknou, že jsem se pokusil o útěk nebo mě zastřelí. Ale byl to jen způsob, jak se dostat do druhé budovy, kde nás zdvořile a uspěchaně přijímal náš vyšetřující kapitán. Nebyl zlý. Jeho obličej se mi líbil daleko víc než tváře té proradné policie. Znovu jméno, příjmení, otec, matka atd. Pak jsme museli všichni podepsat naše papíry a dokumenty, certifikáty, průkazy a kdovíjaké kusy papíru [...] Poté nám předal obvinění a přidělil každému z nás právníka a tím naše první vyšetřování skončilo. Potom znovu sklepem do klecí. Čekání na transport do vězení. Na malou chvíli jsem viděl ostatní, ale neměl jsem příležitost mluvit - všichni měli dlouhé vlasy a vousy a vypadali depresivně. Začal jsem hledat, co budu dělat, co by mě zaměstnalo, nějaká práce, která by mě zachránila od rozkladu. Začal jsem studovat nápisy na zdi. V nové cele jsem našel velmi zajímavé nápisy a kresby šílených a primitivních mozků minulých vězňů. Kdyby měl někdo možnost tyto nápisy a kresby vyfotografovat, měl by tu nejzajímavější knihu o vězení v Santé. Nikdy nezapomenu na nápis: Jsem tu, protože jsem našel kufr na nádraží St. Lazare. Špinavá svině mě obvinila. Jak špatný je svět/jinde byla obstojná kresba politického shromáždění lidí se srpy a kladivy v rukou. Nápis: Přišel jsem z Alžíru, abych osvobodil Francii. Měl jsem holku, která nezradila. Spravedlivě jsem se s ní vyrovnal" (to znamenalo, zeji zabil). Musím zemřít - Vive la liberto." Na jiné kresbě byla loď zakotvená u Nové Kaledonie. Pod ní: Sbohem, milá Francie, milá Paříži, už tě nikdy neuvidím" - Jiný nápis podával podrobný popis děvky, která ho udala policii (za loupež) a zradila ho. Namaloval jí (nahou), napsal její telefonní číslo-ne adresu-a žádal: Pomsti mě!" Četl jsem vězeňský řád ve francouzštině přilepený lepicí páskou na stěně a pokoušel jsem se co nejlépe vyslovovat jako Francouzi. Když jsem si prstem ukazoval na jednotlivé řádky, náhle jsem pod papírem ucítil něco tvrdého a plochého. Vyndal jsem to ven, byla to jakási ocelová pružina ze stroje, asi dvacet centimetrů dlouhá. Začal jsem se obávat, že když to u mě najdou, budu potrestán. K ničemu to není, ale kdyby se to nabrousilo, může to sloužit k různým účelům, k podřezání žil nebo. Zůstávaje ve střehu před patrolujícím hlídačem se mi podařilo součástku rozlomit na dvě části a dal jsem je na polici, která byla na Francouze dost vysoko. Když to nebudu schovávat, nikdy to nenajdou. Každé ráno během ranní vycházky po dvoře jsem strávil patnáct minut broušením tohoto malého nástroje o betonovou stěnu a po několika dnech jsem získal ostří. Mohl jsem si pilovat nehty na rukou a na nohou, které mi už příliš vyrostly. Mohl jsem si dokonce čistěji rozkrojit svůj malý bochníček chleba. Moje nejlepší boty byly pryč, dlouho jsem je oplakával. Druhý pár také pomalu odcházel, odlepila se mi podrážka. To bylo zlé, nevěděl jsem, jak to spravit. Jak? Naše vězeňské košile někdy měly dvoudílné patentní knoflíčky. Odpáral jsem je a použil jako sídlo, kterým jsem s velkou trpělivostí probíjel podrážku a svršek boty. Drát, kterým byl svázán smetáček, jsem použil ke sdrátování bot. Bez nářadí to trvalo hodiny a hodiny. Dostal jsem papír, abych mohl napsat svému právníkovi, nebo abych sepsal přiznání. Nepoužil jsem ho a místo toho jsem jej pomalu rozřezal na malé kartičky a vyrobil jsem si karty na pasiáns. Později jsem jejich zadní strany pokreslil. Měl jsem málo papíru a nakreslil jsem sto čtyři postavy nahých žen. S postupem času jsem se stával čím dál nadrženější a ženy pod mým perem vyrůstaly stále bujnější

14 a bujnější. Můj bachař mě pozoroval, šklebil se na ty nahé kresby a chtěl je ode mě. Litoval jsem, že jsem je později ztratil, mou jedinou věc, která mi z vězení zbyla. Byly malé, vešly se do krabičky od sirek. Jeden den mě zavolali k mému právníkovi - starému francouzskému sucharoví, který měl na úzké hrudi všechny možné stužky. Údajně jsem mu neposkytl všechny informace nutné k obhajobě. Já jsem jen věděl, že jsem nevinný, a řekl jsem mu, jak jsem se dostal z Československa. To bylo vše, už jsem se s ním nikdy nesetkal. Případ se nikdy nedostal k soudu. Jen jednou jsem mu napsal, jestli bych nemohl ze svého skromného bankovního účtu získat několik franků. Ale účet byl zablokován a právník se rozzlobil, že jsem se ho pokusil použít coby poslíčka. Nevěděl, že jsem byl hladový a zoufalý. Jednoho večera se ozvaly sirény - nálet. Bachaři utekli do krytu, nikdo nezůstal. Doufal jsem, že bomba zasáhne tuto část vězení. Ale Hitler ještě nezačal, zatím probíhala studená válka. Na Maginotově linii sušili prádlo, měli červené víno a dobré jídlo a mysleli si, že jsou v bezpečí. Jednoho dne se mě zeptali, jakého jsem vyznání - chtěl jsem s někým mluvit, pomyslel jsem si, že by k tomu byl dobrý protestant. Příštího dne se do mé cely dostavil muž, vypadal jako starý kozel a měl ten nejsladkokyselejší úsměv, jaký jsem kdy viděl. Právě jsem seděl u stolu s dekou omotanou kolem těla, abych nezmrzl. Vstal jsem a on mi řekl, kdo je - reverend. Zeptal se mě, proč tu jsem. Vražda nebo přepadení? Řekl jsem: Nevím, proč tu jsem." Skepticky se na mě se svým křesťanským úsměvem podíval a řekl: Je ti zima?" Ano, a hodně." A tehdy přišlo první rozhřešení: O to víte, všechna vězení jsou studená, tak to je, to nejde změnit. Vadí ti to modré světlo?" Odpověděl jsem: Ano, nejde s tím něco dělat?" Začal mi měknout mozek. Ano, můj příteli, modré světlo není dobré," další rozhřešení. Vůbec se mi nelíbil, měl špatně udělané umělé zuby, které mu každou chvíli vypadávaly z úst, a na mém obličeji každou chvíli přistála sprška jeho slin. Když jsem mu řekl, že jsem umělec, a ukázal jsem mu kresbu Ukřižování, na kterou se sotva podíval, zeptal se mě, jestli rád čtu. Pochopitelně jsem prahl po čtení, ať by to byl Miltonův Ztracený ráj nebo obyčejná kuchařka. Můžu dostat Apokalypsu, která mě jako umělce velice zajímá? Ne, to ti půjčit nemůžu, protože by tě to rozrušilo, ale tady máš Sv. Jana." Vytáhl jej z kapsy, kterou měl plnou knížek. Podal mi Evangelium sv. Jana a řekl: Čti si v něm a staneš se lepším." To bylo poslední rozhřešení. Bachař, který za dveřmi poslouchal každé naše slovo [...], otevřel dveře a odvedl si svého kozla na jinou pastvu. Později jsem přes stránky té knihy nakreslil tahitské krajiny a postavy. Znovu jsem ho viděl po více než měsíci. Nepamatoval si mě a bylo to stejné klišé. Skoro jsem neodpovídal a v jeho očích jsem musel být zatvrzelý hříšník. [...] Během těch nekonečných hodin a chození dokolečka jsem začínal snít a v hlavě jsem si maloval kompozice. Zaměstnávalo mě to, zima na mě těžce doléhala, všechno se vyvíjelo špatně. Věděl jsem, že až budu venku z vězení, musím všechno napsat nebo namalovat. Nic se nedělo, do Čité mě už nevolali, do svého kalendáře na zdi jsem den za dnem přidával čárku, nic se nedělo. Jednoho dne zapnuli topení, myslel jsem, že je to kvůli dozorcům na chodbách. Velmi se oteplilo, skrze průduch ve zdi vycházely závany tepla. Cítil jsem se skoro šťastný a čekal jsem, že se teplota vylepší. Ale stěny se začaly potit, tekla z nich voda a bylo to horší než předtím. Za několik dnů topení zase vypnuli, ještě předtím, než vše vyschlo. Nikdy jsem nedostal rýmu, ale většina prožraných dozorců ano. Měl jsem zakázáno dívat se do špehýrky, někdy jsem tam hleděl přímo do jiného oka. A měl jsem hlad. Po celé hodiny jsem sledoval chování a zvyky bachařů. Číšníci v bílých zástěrách nosili pro některé vězně jídlo z restaurace, bachaři i jejich psi měli dobrý život - ale já jsem hladověl. Každý večer po večeři dozorci kouřili gaulois bleu - byli uvolněnější a v lepší náladě. Když procházeli kolem, měl jsem odvahu zaklepat na dveře. Většinou otevřeli malé okénko a zeptali se, co chci. Kousek chleba," šeptal jsem skrze své bílé vousy, mám velký hlad." Většinou řekli, že se podívají, jestli něco nezbylo. Čekání, čekání, jestli se vrátí. Někteří z nich ani neodpověděli nebo řekli: Už nic nezbylo." Ale jeden z nich mi pokaždé přinesl půlku malého bochníčku. Vždycky otevřel dveře, vešel dovnitř, rozdělil ho na kusy a řekl: Nejez to všechno najednou, zítra je špatný den, dostanete jen vodovou polévku." Děkoval jsem mu a řekl: Jste velice hodný." Jsem hodný na všechny." Vždy, když měl službu v našem oddělení, ráno jsem ho

15 zdravil bonjour. Byl to vysoký muž, bývalý voják s vyznamenáním. Staří veteráni byli mnohem lepší než civilní strážci. Nejhorší hodiny přicházely brzo odpoledne - puch žluklého tuku, umývání dvorů ostatními vězni v jejich [...], prázdnota té chvíle, chudoba zdí mě deprimovaly. Ale nikdy jsem ani nechtěl pomyslet na to, že bych si měl stěžovat. A pak přišel Nový rok. Česká kolonie nám každému poslala padesát franků a dlouhé prádlo. Převlékl jsem se a bachař vyhodil mé spodky, které už byly na hadry. V zimě jsem vždycky spal oblečený. Těšil jsem se, že se trochu zahřeji. Dostal jsem zase svých patnáct franků, objednal jsem si tabák, cigaretové papírky, sirky a malý luxus - černou kávu. Mé peníze se rozkutálely. Za dva dny budu mít kuřivo a nebudu muset hledat špačky nacucané dešťovou vodou, které jsem žvýkal. Bylo mi jedno, jaký zloděj nebo vrah měl tu zatracenou věc v ústech. Měl jsem štěstí, když jsem vůbec nějakého špačka našel. Pak mě popadl strach, co se stane, dostanu-li se odtud dřív, než získám své cigarety. Dva dny čekání. Pak dorazil malý šedivý balíček tabáku. Ubalil jsem si cigaretu, zapálil jsem si a málem mě to porazilo. Byl jsem bledý ve tváři, ale můj mozek říkal něco opačného. Všechny jsem je ubalil pár centimetrů dlouhé, zbytek jsem nikdy nevyhodil, ale ubalil ho znova. Bylo to dobré si zase zakouřit. Káva v plecháčku nebyla horká, obětoval jsem sirku a ze zbytků jiných jsem udělal malý ohýnek a trochu ji ohřál. To bylo něco! Cítil jsem se dobře - dokonce i ve vězení se dá žít. Velmi dobře jsem se naučil jídelníček každého dne. Pondělí. Každé ráno stejná vodová polévka. Při troše štěstí jsem v ní objevil jeden nebo dva plátky mrkve. Ta polévka nikdy nepřišla do styku s masem. Zpočátku v ní plavalo trochu tuku, později nic, byla válka. Večer se podávala čočková polévka, někdy hustší, někdy řidší - záleželo to na tom, jak kdo nabral. V úterý hrachová polévka, výborný poloviční šálek, malý, ale dobrý. Ve středu čistě vodová polévka. Čtvrtek byl skvělý den. Pět deka masa ve vodnaté rýžové polévce. Maso představoval ten nejhorší výkroj, většinou konina, která často zapáchala. Jen dvakrát jsme měli rýži - potom už ne, byla válka. V pátek fazolová polévka, dobrá, ale bylo jí málo, jen tolik, aby člověk příliš nehladověl. V sobotu čistě vodová polévka. V neděli opět pět deka masa, zase ve vodové polévce. A to byla teprve druhá fáze mého putování. Otekly mi nohy. Zanítil se mi kloub u palce u nohy, chozením seto stále zhoršovalo a zhoršovalo a nakonec jsem musel zavolat doktora. Dal mi třídenní klid, mohl jsem zůstat ležet na posteli a nemusel jsem chodit ráno ve tmě ven na procházku. Po dvou dnech zánět praskl a vytekl hnis. Zahojilo se to. Zase mi došly cigarety. Den po dni se vůbec nic nedělo. Tak uběhl únor, byla pořád zima, ale cítil jsem, že se blíží jaro. Pomocí dlouhé tyče, která k němu byla ze strany přichycena, jsme směli trochu pootevřít okno. Malou škvírou jsem viděl kousek modrého nebe. Vždycky jsem chtěl vidět trochu denního světla a slunce. Zakázáno jsme měli dívat se z okna ven, stejně to díky jeho výšce nešlo. Ale ze stolu jsem trochu viděl - byl to risk. Jednou odpoledne jsem zadýchal špehýrku, aby skrz ni nebylo vidět, a stoupl si na stůl, abych mohl na dvě vteřiny vyhlédnout ven. Skrze škvíru jsem spatřil slunce nad střechami. V tom se otevřely dveře cely a já se dostal do maléru. Co děláš na stole! Pošlu tě na samotku!" S bílými vousy a shrbenou postavou jsem musel vypadat na sedmdesát let, slezl jsem ze stolu, začal tančit, tleskat a vykřikoval jsem: Jaro je tady, jaro je tady," aniž jsem se na bachaře díval. Myslím, že se vylekal a odešel s podivným výrazem ve tváři, a ani na mě nekřičel. Zachránil jsem se. Nevím, jak se mi to podařilo, ale měl jsem stále u sebe svůj cestovní pas. Používal jsem ho, podepřený koštětem, na zakrytí chladicího ventilátoru, který jsem měl nedaleko hlavy a studil mě. Většina uprchlíků přišla o své papíry a zůstali bez občanství. S některými z nich jsem se seznámil. Všechny své ostatní dokumenty jsem pozbyl, policie mi je nikdy nevrátila. Ale měl jsem pas, který jsem skoro nikomu neukazoval a jen nerad dával z ruky. Během těch dlouhých hodin přede mnou běželo celé mé dětství. První dětské vzpomínky - můj opilý otec - ubohost malého rakouského úředníčka. Narodil jsem se 18. ledna přesně v 8 hodin ráno ve Vídni. Je mi trapné, že jsem se na svět dostal v tak nevhodnou dobu. Později jsem se dozvěděl, že ženy, které si povídaly na pavlači vedle našeho bytu ve třetím patře, předpověděly, že se stanu úředníkem rakouské monarchie jako můj otec, který každý den přesně v 8.00

16 začínal přehazovat složky a papíry a popisovat je modrými a červenými tužkami, aby je pak navždy pohřbil na zaprášených policích. V životě jsem tuhle časnou hodinu neměl rád, ale kdyby ty ženy předpovídající mé budoucí povolání měly pravdu, nikdy bych tenhle příběh nemohl napsat. Dopadlo to jinak, stal se ze mě umělec. Ocitl jsem se ve Vídni, sladkém a vášnivém městě velké a rozpadající se monarchie. Veselá devadesátá léta, [...] a valčíky na šedivých ulicích. Můj otec vězel v dluzích, nadaný, ale nešťastný a se čtyřmi dětmi, byl to veselý introvert a snílek. Pořád jsme neměli co jíst - maso jenom jednou týdně. Všechno utratil za knihy, řezníka, potraviny, cigarety, pivo - a toho vypil spoustu. Byl jsem slabé děcko - rachitické, podvyživené a pořád v horečkách. V noci jsem na stěnách viděl rudá kulatá světla, matka mě koupala ve studené vodě s octem. Byl jsem pomalý a stydlivý. Otec mi říkal rodinný idiot - vykládal mi z bible: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské." Máš budoucnost, můj chlapče." - Můj bratr byl chytřejší, dokázal toho na sekeru vyloudit daleko víc než já. A možná vydělat pár drobáků i pro sebe. Vyrůstal jsem v rakouské monarchii, velkýma očima jsem vstřebával šarm i chudobu hezkých uniforem, veselí i sentimentalitu. Ve vězení jsem měl spoustu času na vzpomínání-ale pokračoval jsem ve své dlouhé a těžké pouti do země, která se stala mým skutečným domovem. V New Yorku už jsem byl, moc se mi tam líbilo, jako scénický výtvarník jsem si vydělal dost peněz, maloval jsem, odjel jsem do Saň Franciska^a do Tichomoří. Ve vězení jsem o těch nádherných ostrovech snil, stále jsem se tam musel vracet, dávaly mi tolik vnitřního štěstí a vitality, l v Santé jsem z toho žil, přestože jsem tam neměl žádnou radost a byl jsem sám a hladový. Jedné noci jsem měl krásný sen. Zdálo se mi, že jsem měl tři oblečená selátka napíchnutá na rožních. Dal jsem se do práce - první jsem upekl s citrónem v tlamě. Ze druhého jsem udělal tu nejlahodnější tlačenku a to třetí - buch buch na dveře cely, probudil mě křik: Ticho!" Muselo mi být během toho snění skvěle, smál jsem se, mluvil jsem ze spaní, podobně jako psi, když mají sny. Škoda, že jsem své třetí selátko už nedovařil a zůstal hladový. Pil jsem hodně vody, v Santé se tím dal zahnat hlad. Šimončič, který seděl pár cel ode mne, se zachoval chytřeji. Napsal dopis na ředitelství a dostal zvláštní příděl chleba. Ale o tom jsem nevěděl. Po mnoha týdnech přišla na konci února zpráva: připravte se na cestu do Čité. Znamenalo to v mém nudném životě velkou změnu, až jsem začal plakat a děkovat bohu. Možná se konečně dozvím, o co tu jde. Za co vůbec sedím? Později jsem se dozvěděl, že i kdyby jen jeden z nás byl něčím vinen, byli bychom odsouzeni všichni ke třem i více letům vězení. Na druhou stranu to mohlo znamenat i svobodu - být znovu volný - nedokázal jsem si to vůbec představit. Po stejné odporné proceduře - znovu v klecích - jsem v té své našel nápis [...]. Moc zajímavé to nebylo: Nezabiješ - tíha je obrovská" atd., bylo to smutné. Tentokrát jsme se ocitli před naším vyšetřujícím kapitánem všichni pohromadě. Nabídl nám cigarety, po dlouhých týdnech znovu cigareta. Řekli nám, že jsme museli tak dlouho čekat, jelikož bylo nutné přeložit česky psané poznámky a eseje Adolfa Hoffmeistera. Zatraceně, to svinstvo, ten jeho hloupý zlozvyk nás stál měsíce naší svobody. Podíval jsem se na něj ne zrovna přátelsky a málem bych mu byl zakroutil krkem, ale on jen svým jemným úšklebkem řekl: Už to nebude trvat dlouho a budeme volní," a dal mi nějaké cigarety. Ten bídák si jistě oddechl. Ostatní byli otupělí a zticha, ale měli radost, že se všechno v dobré obrátilo. Kapitán měl nějaké ne příliš přátelské poznámky na adresu policie, byl rozzloben jejich honem na čarodějnice a ambiciózností. Zeptal se mě, jak se cítím. Řekl jsem: Mon capitaine, velmi jsem trpěl a nevěděl jsem proč." Nemyslíte si, že by to bylo horší v německém vězení pod gestapem?" Máte pravdu." Zase nás odvezli policisté - ti dva malí hoši s nástroji spravedlnosti vykřikovali povely a vykonávali svou práci svým nepříjemným způsobem - štěkali na nás. Pořád jsem slyšel slovo Vité! Vité! Nevěděl jsem, kam mám běžet. Vité! Možná to bylo určité vyjádření jejich síly a výkonnosti. Zase jsem byl ve své cele - stala se mým domovem, kousek po kousku jsem ji do sebe vstřebal. Ve vězení jsem znal každý zvuk, moje uši byly velice vytrénované. O sexuálním životě jsem si mohl jen zdát. Mnoho vězňů si bylo jisto, že nám do polévky dávají brom, aby nás zklidnili. Oholil jsem se. Jednoho večera [...], když jsem již napůl spal, se náhle otevřely dveře cely a bachař rval: Vstávat, vstávat, jste svobodní!" Netrvalo to nijak dlouho sbalit se -

17 neměl jsem nic, co bych s sebou mohl odnést. Svou dřevěnou lžíci jsem smutně položil na polici. Kolikrát jsem ji po polévce olizoval - byla to moje lžíce - ale musel jsem ji tu nechat pro dalšího. Cela se za mnou zavřela a na konci chodby už všichni stáli, prohlíželi se, mluvili, plno nadšení. Proboha, zapomněl jsem na cele svůj pas. Pospíchal jsem zpátky a našel ho na svém místě. Vzpomněl jsem si na svůj malý nožík, strčil jsem ho pod vězeňský řád a připojil se k ostatním. To naše vzájemné bratrství - samozřejmě jsem chtěl vyčinit Adolfu Hoffmeisterovi, ale nebyl čas, vojenské úřady nás předávaly policii, nějakou dobu to trvalo. Dostal jsem zpátky své zablokované peníze, hodinky, opasek a tkaničky do bot. Vězeňskou branou jsme prošli v noci. Rozloučil jsem se se svým oblíbeným strážným. Smál se: Hodně štěstí." Zase nás naložili do policejního vozu s ostrahou - to se mi nelíbilo, ty starodávné klece - a zase nás vezli do Čité, abychom prošli oficiální procedurou a byli v nejbližších hodinách vysvobozeni. Těsně před desátou jsme se octli ve stejné místnosti jako před pěti a půl měsíci se spoustou dalších zatčených nebo právě propuštěných lidí. Policie pracovala - policie byla výkonná. Svou večeři jsme si museli objednat z blízké restaurace před desátou hodinou. Až na červené víno a cigarety jsem už zapomněl, co to bylo. Z vína, cigaret a vzrušení se nám všem udělalo špatně a začali jsme blouznit. Nejmladší z nás - hudebník - na tom byl velmi špatně, měl slabé srdce a museli jsme ho nosit na záchod. Já jsem měl z podvýživy oteklé nohy. Mluvili jsme celou noc - většinou nesmysly. Šimončič byl úplně hysterický, lehl si a já ho musel držet za ruku. Maxime, neopouštěj mě." Připadalo nám to zvláštně neskutečné. Ocitli se tu i dva další Češi, které věznili ve stejnou dobu jako nás. Neznal jsem je. Jeden byl silný a podsaditý chlapík, který si hrál na tvrdého komunistu. Ten druhý zase malý, s hrbem a brýlemi. Vypadal velice křehce, ale řekli mi, že je to taky komunista. Nevím, proč je zavřeli, do čeho se zapletli nebo se možná taky jen zbláznili. Pro mě do naší party nepatřili. Adolf Hoffmeister nás varoval: Hoši, buďte opatrní před ostatními lidmi kolem. Někdo nás může sledovat." Proč by nás někdo sledoval? Nevysvětlilo se všechno? O čem to mluví? Najednou ten první komunisticky smýšlející muž dostal epileptický záchvat, padl na podlahu a udělala se mu pěna kolem úst. Volali jsme hlídače - vůbec si nás nevšímali. Po nějaké době se vzpamatoval. Vzdal to? Byla to hra? Proč? Dveře se otevřely a policista, který prohodil pár poznámek, k nám vstrčil ženu. Neslyšel jsem, co říká. Když jsem u stolu seděl blíž, zpozoroval jsem, zeje to muž - pederast. Ukázal nám své fotografie, kde vypadal jako Marlene Dietrichová a jiné herečky, všechny velmi dobře napodobené. Pokoušel jsem se usnout na podlaze na novinách. V místnosti vládlo vzrušení z toho, že budeme svobodní. Lidé seděli, mluvili o svých zážitcích, o svých hrůzách. A někteří chytráci rozdávali rady, což mi znemožňovalo spánek. Byl jsem rád, že jsme se všemi zase pohromadě. Zapomněl jsem na Hoffmeisterovo hloupé psaní a rady. Jen jsem mu připomněl, že mi dluží peníze, mé peníze, které teď budu velmi potřebovat. Uklidňovala mě myšlenka, že mě Francouzi nepošlou zpátky do Německa, a jestliže mě budou zadržovat, budou mi muset poskytnout minimum na přežití. Zatím nebylo ani známky po skutečné válce - nikdo se o to nestaral. Po celé měsíce nedošlo k žádným akcím. Myslím, že to bylo naše štěstí. Druhý den velice brzy ráno jsme museli uklízet, náš český hrbáček zametal dlouhými tahy koštěte, v polovině ho zahodil [...] V sedm hodin jsme si směli objednat kávu a croissanty. Hrbáč objednal dvě stě croissantů a sto káv. Ta jeho hra se mi nelíbila, ať už byl skutečně blázen, nebo ne. Později odešel na záchod a po velkém křiku a řevu jsme ho dostali zpátky do místnosti. Policie si toho vůbec nevšímala. Na jeho zápěstích jsem si všiml škrábanců, které si údajně udělal jehlou, a nikoliv břitvou. Někdo říkal, že se pokoušel o sebevraždu. Bylo to tak hloupé, ale po tom všem to vzdal a byl zticha. Celé ráno se nic nedělo, některé lidi odvedli, další k nám přibyli. Odpoledne hrbáč najednou oznámil, že ve vězení neřekl pravdu a že se chce přiznat. Odvedli ho pryč. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo, byl u mne ubožák. Další den. Ani tentokrát nás neodvezli. Myslel jsem, že na nás zapomněli. Mladý ambiciózní komisař k nám byl velice laskavý. Poplácával nás po ramenou a říkal: To víte, každý někdy udělá chybu, ale na všechno se má zapomenout a teď jsme dobří přátelé." Zeptali jsme se na naše věci z domu. Jen jeden z nás dostal povolení odejít se dvěma strážnými. Vrátil se po několika hodinách, ale mnoho toho nepřinesl. Ani mých pár šperků a tabatěrku, jen mou

18 břitvu a pár ponožek, skoro nic. l druzí toho ze svého majetku už moc neuviděli. [...] se zhroutil a začal brečet. Dům byl vyrabovaný, všechno naházené na podlaze, všude láhve vína. Mé obrazy roztrhané na kusy, většina věcí zmizela. Policie dům dokonce ani nezapečetila. Mohl jsem se oholit a to bylo tak vše - ale oholený už jsem byl. Ze svých pařížských věcí jsem již nikdy nic neviděl. Museli být stoprocentně přesvědčení, že budeme doživotně sedět, hnít někde ve vězení. Jinak by si nedovolili krást, rozbíjet a ničit majetek nějakých chudých uprchlíků, kteří prosili o pomoc velkou zemi. Bylo to velice hořké a něco mne uvnitř pálilo - deziluze, zklamání. Stále jsem čekal víc, než jsem mohl. Po pár dnech nás sehnali dohromady a posadili do auta, znovu do toho policejního auta. Já idiot jsem si myslel, že jedeme domů. Ale ne, bylo to opačným směrem, než stál náš dům. Roland Garros, tribuny tenisového stadionu. Pod tribunami postavili tábor a tady se počala třetí část mého putování. A hned v úvodu musím říct, že byla nejdelší. V Roland Garros jsme spali na hliněné podlaze na mokré slámě spolu se zavřenými ze všech zemí. Museli jsme bojovat o každý centimetr prostoru a naštěstí jsme věděli jak [...] měl jsem zkušenosti, formovaly se malé kliky. Měli jsme co jíst, to nebylo špatné, rozmazlení jsme nebyli. Adolf Hoffmeister se znovu ujal vedení, neustále psal různé žádosti [...]. My jsme byli unavení a moc nás to nezajímalo. Znovu bojovat o přežití. Adolf říkal, že to nebude trvat dlouho, asi tak deset dní, a že se všichni dostaneme do České legie (přihlásili jsme se v září 1939). Byl jsem skeptický, ale udělal bych vše, abychom se z nové nepříjemné situace dostali. Po dvou dnech nás zase sehnali dohromady, posadili do vlaku a poslali do Damigny v Normandii. To byl můj první koncentrační tábor - všude plno bláta. V noci jsme odpochodovali do tábora - baráky. Můj měl číslo devátého oddělení v Santé. Byl to pracovní tábor. Něco dělat mi ale nebylo proti mysli. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že tu vyhazují delší cigaretové nedopalky než v Santé, a seznal jsem, zeje to dobré místo. [...] Jídlo bylo ve srovnání s vězením výborné. Bylo tu hodně zajatých nacistů, kteří dobře pracovali a byli dobří kuchaři. Měli ve svých rukou nejlepší práci. Druhý den jsem se setkal se spoustou lidí. Uviděl jsem muže, který se jmenoval Budzislawski. Jednou jsem ho potkal v kavárně Dóme v Paříži, byl z Versailles. Přátelsky jsem ho zdravil, protože jsem byl rád, že vidím někoho, koho znám. Byl dost rezervovaný a po pár zdvořilých slovech mě nechal samotného. Měl na starosti každodenní roznášku dopisů po barácích a dělal se velice důležitým. Už jsem s ním nikdy nemluvil, ne že bych se mu vyhýbal, ale neměl jsem jinou možnost. Tenhle mužíček byl stejný typ jako Hoffmeister, míň proradný, ale velice chytrý a autoritativní. Jednou jsem ho viděl, jak v koutku baráku vysvětluje obsah novin ostatním lidem - analyzoval noviny, které někdo propašoval do tábora. Nevím, o čem mluvil, nikdy jsem nebyl do jeho skupiny přijat. Už jsem ho pak neviděl, až později v USA. Byl to muž, který pro mou ženu obstarával rešerše. 14 A tak jsem se ocitl v táboře. Chovali se k nám docela dobře, na začátku byla zdravotní prohlídka. Rozhodovalo se tam, jakou práci vězňům dají. Každé ráno jsme měli kávu, po umytí byl v sedm hodin apel. Dávali dohromady pracovní party. Neměl jsem štěstí - musel jsem vynosit padesát slamníků, vysypat je a nanosit nové do nových baráků. Nějak se mi podařilo získat jinou práci, pracoval jsem jako cestář, rozbíjel jsem kameny na štěrk. Bylo tam bláto a zničil jsem si boty. Další práci jsem měl radši, dělal jsem v lese, štípal dříví mimo tábor. Francouz nás někdy pozval do svého sklepa a dal nám napít zkvašeného moštu. Jiná pracovní parta měla taky docela lehkou práci - trhání salátu pro důstojníky. Párkrát měli šanci dostat se do restaurace a opít se. Jeden z nich byl Čech s páskou čestné legie, který nemusel pracovat, protože měl hodně peněz. Spal na palandě pode mnou na nafukovací matraci, měl brandy a zvláštní jídlo. Byl to velký chlap, dalo se s ním dobře vyjít, ale nic moc jsme o něm nevěděli. Mnohem později jsem ho potkal v New Yorku a dozvěděl jsem se, že to byl podivný obchodník, který přes Jižní Ameriku prodával plynové masky Němcům. Tomu jsem moc nevěřil, přišlo mi to příliš komplikované. Ale byl na nás hodný.' 5 Díky jeho blonďaté francouzské přítelkyni, která ho každý týden navštěvovala, jsem dostal skicák a akvarelové barvy. Začal jsem si skicovat. Neměl jsem peníze, a tak jsem začal dělat inkoustové portréty těch, kteří si to za sto franků mohli dovolit. Jaro bylo krásné, stromy kvetly, byl jsem na venkově. Měli jsme krásnou alej ovocných stromů, ale mohl jsem šije užívat jen málo. Byla to krásná francouzská krajina.

19 Později jsem pracoval v lomech a lámal kámen. Líbilo se mi to, dostávali jsme víno a lepší jídlo. Ostatní tu práci považovali za trest, ale já jsem to tak necítil. Mně vadilo nošení špinavých slamníků. Posílali nás mimo tábor na odlehlé místo, které hlídali francouzští milicionáři, kteří se jenom dívali, občas přišel na inspekci důstojník. V druhých barácích jsem se potkal s Němci, kteří byli nejdříve opatrní, ale když se dozvěděli o mém pobytu ve vězení, začali mluvit proti Francouzům a já jsem pochopil, že podporovali nacisty. Byli mezi nimi i dva umělci, kteří žili v Paříži. Jeden byl mladý Rakušan, velmi nepříjemný charakter. Byl to surrealista - spíše [...]. V našem baráku bylo i několik slušných Němců. Hodně Slováků, kteří s nikým nemluvili, nikdy nevyjadřovali žádné pocity a drželi spolu. Slovensko bylo malým nezávislým státem pod Hitlerovou vládou. Jednu noc jsme slyšeli střelbu, kdesi v dálce se něco dělo. Táborem se šířily zprávy, ale nic jsme nevěděli. Večer jsme jako obvykle zpívali smutné české písně. Do baráku přišel velitel: Zhasněte světla, ticho, nebo bude zle." Prý to byla slyšet německá ofenzíva. Přišli se na nás podívat z české exilové vlády v Londýně. Dali nám cigarety a před velitelem nám francouzsky řekli, že budeme brzy volní a že doufají, že vstoupíme do české armády - z toho ale nic nebylo. Francouzi hledali lidi ke vstupu do cizinecké legie jen na dobu války. Přihlásili jsme se. Nevzali jen našeho hudebníka se špatným srdcem. Dostali jsme malý papírek s velkým francouzským razítkem, byla to opravdu pěkná věc, daleko důležitější, než jsem si uvědomoval. Chovali se k nám lépe, dostávali jsme lepší jídlo než ostatní a čekali jsme, že nás každým dnem povolají. Ten Rakušák za mnou přišel a zeptal se: To si myslíš, že tuhle válku vyhrajete?" Byl trochu agresivní, všichni byli politicky zaměření. Mezitím se náš chlapec Adolf Hoffmeister stal mazánkem, ale jako obvykle měl své tajnosti. Propracoval se k důstojníkům a k velitelovi. Kreslil jim táborové ukazatele a malé obrázky. Velmi je to bavilo, a tak rukama vůbec nemusel pracovat. Ve sprše, do které jsme mohli jednou týdně, měl vlastní mýdlo a elegantní pouzdro na holení. Nikoho to nezajímalo. Nikdo nemyslel na to, jak sám sebe dostat do lepší situace. Jednoho dne dostal balíček s jídlem. Nepsaným pravidlem bylo podělit se s ostatními, ale on se rozhodl si všechno nechat pro sebe. V noci jsme ho slyšeli jíst pod peřinou sušenky. Během dne bylo jeho koníčkem se utvrzovat o vlastním dobrém chování. [...] salonní komunista se stal dobře vychovaným chlapcem - slušným a sladkým, pořád mluvil o tom, jak spolu musíme držet a být dobří kamarádi. Nevím, proč jsem neměl sílu se ho zbavit. Od začátku jsem ho nepotřeboval, na konci se stal zrádným individuem. Pořád hrál špinavé hry pro vlastní prospěch. Možná mě zaujala jeho bystrost a taky jsem jím byl pobaven. Nohy se mu už přestaly klepat. Neměl jsem dost času a energie, abych ho začal aktivně nenávidět, něčím mě zajímal. Byla válka, opravdová válka. Stovky vězňů musely odpochodovat na železniční stanici a evakuovali je dál od nebezpečně se blížících německých linií. Cestou na stanici po nich lidé házeli kameny. Ženy a ti, kteří se přihlásili do cizinecké legie, zůstali jako poslední. Jednoho dne nás v krytých nákladních vozech vzali na nádraží. Tam čekaly vagóny pro čtyřicet lidí nebo šest koní. Natlačili nás tam víc než čtyřicet. Tak jsme se pomalu rozjeli směrem na jih do Bordeaux. Během dne jsme měli otevřené dveře. Při projíždění vesnicemi jsme křičeli a řvali. V našem pulimanu^jsme se nemohli mýt a nebyla tam toaleta, mohli jsme jen vystrčit své pozadí ven a pustit to do větru. Měl jsem pocit, že se pohybujeme daleko pomaleji než Němci, ale přece jsme do Bassensu Bordeaux dorazili. Na koncentrační tábor přeměnili starou továrnu na pudr. Napochodovali jsme tam rovnou ze stanice. Nebyl to tábor hezký, znovu jsme tam viděli usazené všechny nacisty a další z Damigny. Kolem se šířili zprávy o německém průlomu. Kapitán byl svině - sebral nám všechny peníze - dostali jsme lístky do kantýny a potvrzení. Už nebyl rozdíl mezi námi, zapsanými do legie, a ostatními. Ve vzduchu viselo napětí. Němci byli plni očekávání. Onen malíř, jmenoval se Gruber,' 7 mi řekl, že to asi nebyla moc moudrá věc nechat se naverbovat. Pořád si myslíš, že vyhrajete válku?" Příští ráno apel - Dobrovolníci!" Nikdo se ani nepohnul. Hoffmeister vyskočil dopředu a řekl: Hoši, pojďme." Žádná slova díků. Tak jsme odpochodovali do přístavu. Najal si nás nějaký soukromník na vykládání lodí za deset franků denně. Nikdy jsme neviděli ani pěťák, všechno šlo na tábor.

20 Nosili jsme zmrazené argentinské maso z lodi do přistaveného vlaku. Nikdy mě nenapadlo, jak může být podpalubí lodi obrovské. Šlo to pořád dokola, pokaždé čtvrtka vola na rameni, krk jsme si chránili jutovým pytlem. K obědu trocha fazolí a jedna sardinka. Byla to těžká práce a já jsem se rozhodl: Ne! Hoffmeister se znovu utvrdil o svém dobrém chování. Francouzi měli dobrý systém. Rozdělováním práce vždy pověřili nějakého vězně. Měli do práce naverbovat tolik a tolik lidí. Když nedostali svou denní kvótu, tak prostě poslali vojáky s puškami a bajonety a brali každého, i nemocné, a nahnali je pracovat. Už jsme v tom uměli chodit a měli jsme spoustu triků. Buď jsem zůstal na latríně, dokud nepominulo to nejhorší, nebo jsem se zahrabal do špinavého prádla pod postelí, nebo jsem kolem mával lopatou nebo sekerou. Jeden německý Žid, který patřil k takzvaným pracovním vedoucím a měl zajišťovat pracovníky do přístavu, aniž sám něco dělal, měl naše seznamy, aby nás mohl nutit, a zjistil, že se vyhýbám těžké práci při vykládání. Křičel, že mě nahlásí veliteli. Tentokrát jsem ztratil nervy a těžce jsme se pohádali. Jdi do prdele, ty svině, kdo si myslíš, že jsi? Něco lepšího než my? Kdo tě zvolil, abys nás honil do práce? Tak mě práskni a taky všechny, kdo jsou nemocní." Někdo kolem se nás snažil uklidnit, někdo říkal, že mám pravdu. Bylo to nepřirozené, celá ta situace. Hoffmeister se přihlásil jako dobrovolník, [...] musel uklidit jímku u latríny, strašně smrděl a my se mu smáli, skoro se rozplakal a nařkl nás, že jsme špatní kamarádi. Pomalu žloutl, válka se nevyvíjela dobře. Jednoho rána se kapitán rozhodl brát to sportovně. To je život, jeden den vyhrajeme, druhý prohrajeme." [...] Nacisté tím byli nadšeni a málem zbořili celý tábor. Druhý den kapitán řekl, že Rusko oznámilo, že nám přijde na pomoc. Celý tábor křičel, vezměte nacisty do války. Tak se to měnilo každý den. Vedle nás bydleli sestřelení němečtí letci, tiší a arogantní, dva z nich zranění. Přišel se na ně podívat Červený kříž. Dostávali dobré jídlo, zatímco my jako nějací lotři jsme žili z fazolí a trpěli jsme hladem. Byl jsem francouzský legionář, ale to bylo všem jedno, postrkovali mě sem a tam jako kohokoliv jiného, kdo se nepřihlásil. Zapřel jsem se - a do legie jsem nikdy nevstoupil. Nejdříve jsem pracoval na dráze, pak jsem si našel zaměstnání jako betonář a dělal jsem betonové bloky pro soukromý podnik a dostával pět franků denně. Je to těžká práce, míchat cement a písek, a beton pěchovat do kovových forem s železnými výztužemi, ale pořád lepší, než jako dobrovolník zadarmo čistit latríny. Koupil jsem tabák a sirky a rozdělil je mezi nás. Jedné noci Němci bombardovali Bordeaux. Vyběhli jsme ven z [...] do otevřeného prostoru. Bez zásahu. Německá armáda se blížila víc a víc. Rozhodli jsme se utéct a přemýšleli jsme, jak to udělat - hodíme deky přes ostnaté dráty a budeme utíkat. Staří milicionáři nám těžkou hlavu nedělali - stejně neuměli střílet. Ale hned příští večer Francouzi otevřeli bránu a řekli nám: [...] Kdo chce jít, může jít, kdo chce zůstat, ať zůstane." Bylo to od nich velice milé. Ta trocha mých peněz byla pryč, už nějakou dobu to byly peníze pana kapitána. Vypukla panika. Brána zůstala otevřená, hodně lidí odešlo bez svých dokumentů. Všude po táboře se pálily věci, které by v případě německého zajetí mohly kompromitovat. Vězni odcházeli v noci po skupinkách, náš přítel Budzislawski odešel úplně sám. 18 Svůj cestovní pas jsem měl v kanceláři -jediný dokument, který jsem vlastnil -jinak nic. Šturm byl dobrovolníkem v kanceláři a vydával žadatelům dokumenty. Dát jim [...], aby měli kus papíru. Uprostřed toho třeštícího davu jsem poprvé v životě uviděl svou složku. Moc toho nebylo. Kromě svého pasu jsem viděl na vnitřních stranách desek červenou tužkou napsáno: Nikdy nepropustit - podezřelý." To byl můj zločin, a kdyby Francie neprohrála, dodnes jsem seděl v táboře, nebo byl mrtvý někde v severní Africe coby bláhový člen cizinecké legie. Němci se rozhodli zůstat a vyčkat příchodu Němců. Za ty týdny jsem odvykl chůzi. Do Bordeaux byla dlouhá cesta. Přes rameno jsem měl jutový pytel a v něm svůj poslední majetek - S. šel s [...] a směšným kloboukem. Adolf Hoffmeister myslel na sebe, ale šli jsme všichni pohromadě a okolo druhé hodiny v noci jsme dorazili do Bordeaux. Jaký zmatek! Všichni utíkali, všichni přišli od severu - Belgičané, Francouzi, vojáci, byl to krach. Na nádraží jsem si roztáhl ukradené prostěradlo a s puchýři na nohou se pokoušel usnout. Celou noc po mně někdo šlapal - ale já jsem spal. Ráno jsme se bez peněz na jízdenky snažili vyřídit cestu do Agde - pokaždé papírování, to mě tak unavuje. Odpovědnosti za lístky jsme se

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

poznejbibli biblické příběhy pro děti

poznejbibli biblické příběhy pro děti Vyplň následující údaje Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: 1. Příběh: Slepec vidí poznejbibli biblické příběhy pro děti Přečti si: Lukáš 18,35-43 Klíčový verš: Lukáš 18,43 Požádej někoho,

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím

něco přišlo. Začali tedy spolu hovořit o všem možném, co je napadlo, nikoliv ale o moři, o ostrově a o muminím Tak se mi zdá, řekla, tak se mi zdá, že nadešel čas, abychom podnikli nějaký opravdu pěkný výlet. S jídelním košem. A šla rovnou zpátky k majáku, aby se dala do balení. Když maminka sbalila všechno potřebné

Více

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel

Pravidla přátelství. Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Pravidla přátelství Na motivy úspěšného seriálu od Disney Channel Original title: Código amistad Copyright 2015 Disney Enterprises, Inc. Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00

Více

14 16 KH-57-03-297 -CS-C

14 16 KH-57-03-297 -CS-C 14 16 KH-57-03-297-CS-C Vy krásné vlaštovky! Evropská komise Tuto publikaci zpracovalo Generální ředitelství pro životní prostředí. Vychází ve všech úředních jazycích Evropské unie. Publikace je také k

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu.

A jakmile stanula nad bílou kaluží, jasné světlo rázem zhaslo. Dívka se souhlasně podívala na svůj stín. Dobrá práce, řekla mu. Kapitola 2. ARIA Venku bylo zataženo. Žádná modrá obloha, ani slunce, ani stín. Proto bylo tak zvláštní, když se uprostřed parkoviště před nemocnicí jeden stín objevil. Nejdřív to byla jen taková skvrna,

Více

Legenda o třech stromech

Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech Legenda o třech stromech je v tomto setkání s malými metodickými úpravami zpracována v rámci jednoho setkání pro skupinu mládeže a dospělých včetně seniorů. Ve středu zájmu není

Více

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla

Myši vzhůru nohama. podle Roalda Dahla podle Roalda Dahla B yl jednou jeden starý pán, kterému bylo 87 let a jmenoval se Labon. Celý svůj život to byl klidný a mírumilovný člověk. Byl velmi chudý, ale velmi šťastný. Když Labon zjistil, že má

Více

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být

Více

Nejlepší nevěsta. Alena Vorlíčková Regina Daňková

Nejlepší nevěsta. Alena Vorlíčková Regina Daňková Nejlepší nevěsta Alena Vorlíčková Regina Daňková Pohádky pro společné čtení Projekt Městské knihovny Svitavy Lektoruje PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D. DYS-centrum Praha Nejlepší nevěsta Alena Vorlíčková, 2011

Více

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Post Bellum Příběhy našich sousedů Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Pan Adolf Lang se narodil 29. září 1936 v Pávově. Pochází ze šesti dětí. Rodiče byli velmi chudí. Hlavní obživou

Více

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09

Žába 92 / 93. zahrada.indd 92 12.1.2016 7:26:09 Žába Nenávidím žáby. Všechna zvířata mám rád, vím, že co do vznešenosti jsou si všechny výtvory přírody rovné, jen k žábám prostě cítím nepřekonatelný odpor. Povím vám proč, a to i přesto, že mi stačí

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně.

1. kapitola. Najednou se odněkud přiřítil chlapec, o něco málo starší, než já. Co tu děláš? zeptal se překvapeně. 1. kapitola Muselo se něco stát! Tohle přece není normální! víří mi hlavou. Okolo mě jezdily tanky a motorky. Co se to děje? Náhle mi hlavou bleskla strašlivá myšlenka: ocitla jsem se v minulosti. Ano,

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo!

Ahoj kamarádi, tak co íkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kte í malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Ahoj kamarádi, tak co říkáte na ty dva hlupáky a vykutálence, kteří malému Jakubovi tak moc ublížili? Taky je vám z toho smutno? No aby nebylo! Vždyť je to ostuda, když se lidi k sobě chovají tak surově

Více

Bizarní příběh nikoliv od Bratří Grimmů: O Assadovi, Bílém a Černém muži a rozzuřených vosách

Bizarní příběh nikoliv od Bratří Grimmů: O Assadovi, Bílém a Černém muži a rozzuřených vosách AE News Alternativní zpravodajství a komentáře na aktuální témata z našeho (ro)zvráceného světa http://aeronet.cz/news Bizarní příběh nikoliv od Bratří Grimmů: O Assadovi, Bílém a Černém muži a rozzuřených

Více

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15

Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Kapitola 15 Kapitola 15 Jakmile Theo odešel ze soudní budovy, vrátil se do reality. Na chvilku se mu podařilo zapomenout na vlastní problém a ztratit se v potrhlém světě plivající lamy. Slečna Petunie byla bez sebe

Více

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Bůh to zařídí? Miroslav Krejčí ilustrace Miroslav krejčí starší Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w.

Více

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM

ČTVRTÁ ITERACE. Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM ČTVRTÁ ITERACE Nevyhnutelně se začnou vynořovat základní nestability. IAN MALCOLM HLAVNÍ CESTA Do střechy elektromobilu bubnoval déšť. Tim cítil, jak ho brýle pro noční vidění nepříjemně tlačí do čela.

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Název : Malý princ, Antoine de Sain - Exupéry Autor: Mgr. Jitka Řádková Ročník: 3. ročník

Více

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu 3 Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu nacvičoval větu: Mám rakovinu mozku, došel jsem k názoru,

Více

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá.

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. To jsem JÁ 1I JMENUJI SE: Baví mě: To je otisk mé ruky: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. 2I Jmenuji se......... a je mi... let. Žiju společně s: Bydlím v: Nejvíc

Více

Emilovy skopičiny. 1. kapitola Emilovy narozeniny. 2. kapitola Emilova 250. skopičina. 3. kapitola Jak Emil dostal od Alfreda dřevěného vojáčka

Emilovy skopičiny. 1. kapitola Emilovy narozeniny. 2. kapitola Emilova 250. skopičina. 3. kapitola Jak Emil dostal od Alfreda dřevěného vojáčka Emilovy skopičiny 1. kapitola Emilovy narozeniny Byl jednou jeden kluk, jmenoval se Emil a jeho rodina byla táta, máma, jeho malá sestra Ida a čeledín Alfred. Emilovi bylo 5 let, zítra měl mít narozeniny.

Více

Otevře dveře. aby mohli jít se mnou.

Otevře dveře. aby mohli jít se mnou. Jsem samotná matka Otevře dveře. Protože doma nemám se čtyřmi dětmi. Mistryně mi vždy dělala společnost, umožnila mi mnohokrát z něčeho se dostat. Speciálně chci poděkovat Mistryni. Není zač. Děkuji vám,

Více

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety

Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Byli jsme v divadle ANEB Malá lekce z etikety Ve středu 20. listopadu 2013 navštívili žáci čtvrté až deváté třídy jesenické divadlo. Divadelní představení Trapas nepřežiju aneb Ten řízek nezvedej v podání

Více

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky United Nations High Commissioner for Refugees Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Poprvé publikováno jako Karlinchen od Annegert Fuchshuber (Annette Betz Verlag, Wien/München, 1995). Copyright 1995

Více

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1])

ÚTĚK NA ZÁPAD. (Günter Götz [1]) ÚTĚK NA ZÁPAD Koupit lístek, nastoupit do vlaku, to všechno proběhlo v pořádku. Ale kousek od východního Berlína vlak zastavil a objevila se lidová policie s kalašnikovy. Museli jsme ukázat dokumenty a

Více

Digitální učební materiál

Digitální učební materiál Digitální učební materiál Evidenční číslo materiálu: 63 Autor: Mgr. Petra Elblová Datum: 15.12.2011 Ročník: 7. Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Vzdělávací obor: Český jazyk Tematický okruh:

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

Mgr. et Bc. Michael Novotný. Veršované pohádky

Mgr. et Bc. Michael Novotný. Veršované pohádky Mgr. et Bc. Michael Novotný Veršované pohádky Copyright Autor: Michael Novotný Ilustrace: Barbora Lišková Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2015 ISBN: 978-80-7512-337-4 (epub) 978-80-7512-338-1 (mobipocket)

Více

děkuji Vám, že jste mi

děkuji Vám, že jste mi Mistryně, děkuji Vám, děkuji Vám, že jste mi Rádo se stalo. že jste mi sem pomohla přivést devět starších lidí v jejich 60 nebo 70 letech, aby Vás tentokrát viděli. Přeji Vám stále dobré zdraví a krásu.

Více

mladší žáci PoznejBibli 1. PŘÍBĚH: Petr usnul biblické příběhy pro děti Označ křížkem jména 3 učedníků, kteří byli s Ježíšem v zahradě:

mladší žáci PoznejBibli 1. PŘÍBĚH: Petr usnul biblické příběhy pro děti Označ křížkem jména 3 učedníků, kteří byli s Ježíšem v zahradě: Vyplň následující údaje: Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: biblické příběhy pro děti PoznejBibli Vedoucí skupiny: 1. PŘÍBĚH: Petr usnul PŘEČTI SI: Matouš 26,36-46 Stalo se Ti někdy, že jsi měl/a zůstat

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Následovala malá chvíle ticha. Pak ze mě vypadlo: Sáro? Kdy má vlastně Libor přijít? Za 10 minut, řekla Sára. Čekání na Libora jsme si krátily tím, že jsme probíraly takové typické holčičí věci. Najednou

Více

PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová

PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová PŮJČIT SI ZÁPALKU Překlad: Adéla Nakládalová Můžete si myslet, že půjčit si zápalku na ulici je docela jednoduchá věc. Ovšem každý člověk, který to kdy zkusil, vás ujistí, že tak to rozhodně není. A každý

Více

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ

LAURA MARX FITZGERALDOVÁ LAURA MARX FITZGERALDOVÁ Poklekl ke mně a rukama zacákanýma od barev sevřel má ramena. Není kouzelná. Je dost těžké tuhle sklenici naplnit. Je těžké ty peníze vydělat a ještě těžší je uchovat. Přesunul

Více

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude.

to byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale to hle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct. A tolik Edwardovi nikdy nebude. 1. OSLAVA Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen. Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla v takovém tom oslepujícím

Více

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko

Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Příběhy se šťastným koncem Zapomenuté jehňátko e- kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena.

Více

Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový

Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový Moje jméno je Peter Klepsch Narodil jsem se 10. 1928 v Žatci. otec byl chmelový obchodník a tehdy k k a vliným ale již v roce 1936. V roce 1938 jsem zažil Vstup jednoteka také štáb první jjízdní divize

Více

HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let

HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let HROBNÍK Jan Kameníček Ilustrace autor Pro děti od dvanácti let Cítím se klidný. Já přece nemám sebemenší důvod, abych lhal. Nepociťuji smutek, ani stín strachu, je to jen vyrovnání, blažený smír. Všechny

Více

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život

Motto: SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE. Učíme se pro život SPECIÁLNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA U Červeného kostela 110, TEPLICE Leden 2012 Motto: Učíme se pro život Obsah : Beseda s policií.........1 Sportovní dopoledne..........2 INFO ze ZŠ a MŠ v nemocnici..3-4

Více

Otrokyně od Nilu. Tati! Kroutila jsem se ve snaze vymanit se z železného bojovníkova sevření.

Otrokyně od Nilu. Tati! Kroutila jsem se ve snaze vymanit se z železného bojovníkova sevření. Tati! Kroutila jsem se ve snaze vymanit se z železného bojovníkova sevření. Tati! Ucítila jsem, jak mě něco udeřilo do zátylku, a svět kolem mě zčernal. D o tváře mi šplíchala studená voda. Když jsem otevřela

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou

U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou 40 U Opery, v přístavu, tajemný zvuk didžeridu a první setkání s aboridžinskou holčičkou Budova Opery se vypínala na malém výběžku obklopeném mořem. Stavbě dominovaly bílé oválné trojúhelníky. Takže z

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

remorkér čekal u čáry ponoru. Posádka se ho snažila dostat dolů po provazovém žebříku, ale jelikož hrozilo nebezpečí, že spadne a zabije se, chytili

remorkér čekal u čáry ponoru. Posádka se ho snažila dostat dolů po provazovém žebříku, ale jelikož hrozilo nebezpečí, že spadne a zabije se, chytili ~~~ Nemluvil. Celou cestu autem se díval z okýnka. Dva dospělí na předních sedadlech se spolu tiše bavili. Mohl by poslouchat, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Chvíli, na tom úseku silnice, který občas zaplavovala

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA

REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Září 2009 REKONSTRUKCE JÍDELNY A ŠKOLNÍHO DVORA Během prázdnin započala v areálu naší školy rozsáhlá rekonstrukce jídelny a školního dvora. Jak dlouho potrvá nevíme. Snad do poloviny listopadu. Bohužel

Více

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.

Jsi v pořádku? zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno. Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit. KAPITOLA 1 Probudím se s jeho jménem na rtech. Will. Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý. Mou vinou. Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes pražce

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi!

Soused konečně otevřel dveře a řekl, aby byl zticha a nebudil mu děti: Dám ti třeba i dva chleby, jen rychle zase jdi! JEŽÍŠ UČITEL Když začal Ježíš kázat, učil lidi, co mají dělat, aby byli dobří, a aby jim za to Pán Bůh žehnal. Říkal lidem: Máte v nebi dobrého Otce. Mějte ho rádi a takto se k němu modlete: Otče náš,

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Co by se kovbojkám stávat nemělo Kamila Nováková Vydavatelství Hölzelová Eva Text Kamila Nováková Tvorba obálky René Vaněk Ilustrace Martina Aulehlová

Více

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí.

Glen Sanderfur. Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí. Glen Sanderfur Jak filozofie nejznámìjšího amerického mystika Edgara Cayceho autorovi pomohla vyrovnat se s tragickou událostí Eko konzult Co se mi stalo 3 Smrtelné zranìní Glenna Sanderfursta pøivedlo

Více

Telefonní budka. Varovný telefonát

Telefonní budka. Varovný telefonát MEZI NEBEM A ZEMÍ Mezi nebem a zemí Telefonní budka Tohle se prý stalo nedávno, někde na Kladně. Jednu mladou dívku právě proti její vůli opustil přítel a k tomu se přidaly jak problémy ve škole, tak

Více

Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy.

Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy. Dne 27. 1. 2016 se uskutečnilo přátelské utkání ve vybíjené dívek z druhého stupně naší školy. Ačkoli byl i bez turnaje předem známý vítězný tým, soupeřky se hrdě utkaly s neporazitelnými. Hrály se dvě

Více

Pavel Gaudore BAJKY PODLE EZOPA

Pavel Gaudore BAJKY PODLE EZOPA Pavel Gaudore BAJKY PODLE EZOPA Ilustrace Hedvika Vilgusová Aventinum, Praha 1996 OBSAH Kohout a perla... 3 Myš, žába a luňák... 4 Orel, hlemýžď a vrána... 5 Lev a myš... 6 Pes a kus masa... 7 Moucha a

Více

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal.

Pod Kingstonem. Mobil hlasitě zapípal. Pod Kingstonem Mobil hlasitě zapípal. Jsou lidé, které zapípání mobilu dokáže vážně vyvést z míry. Mohou pak začít splašeně pobíhat, křičet, ohrožovat všechno a všechny ve svém dosahu. Jiní zase začnou

Více

Deník,,správnýho psa

Deník,,správnýho psa Deník,,správnýho psa Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Neolíznu tě! A nekoukej tak na mě! Opakoval jsem, ale marně. Aneta se na mě pořád koukala svýma smutnýma očima a musím říct, že tohle jí jde fakt dobře.

Více

Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát. Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná

Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát. Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát. Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná záležitost postihla. Říkám podobná záležitost, poněvadž

Více

Základní škola a Mateřská škola, Moravský Písek

Základní škola a Mateřská škola, Moravský Písek Základní škola a Mateřská škola, Moravský Písek Číslo projektu CZ.1.07/1.4.00/21.0624 Název šablony klíčové aktivity: I/2 Inovace a zkvalitnění výuky směřující k rozvoji čtenářské a informační gramotnosti.

Více

Bonbony. Bonbony. čokoláda. Něco na zub?

Bonbony. Bonbony. čokoláda. Něco na zub? Bonbony da a ybonbonybonbonybonbon Bonbony Něco na zub? čokoláda Kapitola 1 Pes, který uměl zpívat P odívej! řekla Maja. Už se to stalo zas! Maja podala Lassemu noviny a ukázala mu v nich prstem na jeden

Více

Konec druhé světové války na Kodaňské ulici ve Vršovicích František Janouch (ročník 1931) Přestěhovali jsme se do nového bytu někdy koncem roku 1934,

Konec druhé světové války na Kodaňské ulici ve Vršovicích František Janouch (ročník 1931) Přestěhovali jsme se do nového bytu někdy koncem roku 1934, Konec druhé světové války na Kodaňské ulici ve Vršovicích František Janouch (ročník 1931) Přestěhovali jsme se do nového bytu někdy koncem roku 1934, když mi byly necelé čtyři roky. Byl to krásný, secesní

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE

GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 1 Tereza Čierníková GIO: PŘÍBĚH AFRICKÉHO CHLAPCE 2 PROLOG Henry Vans znovu objíždí svět! Cestopisec Henry Vans, který po svých deseti letech cestování nasbíral tisíce a tisíce informací o zemích z celého

Více

Vítám Tě na Červené Lhotě!

Vítám Tě na Červené Lhotě! Vítám Tě na Červené Lhotě! Jmenuju se Anton a jsem tu po staletí už komorníkem. Někteří z mých pánů se sice zpočátku podivovali mým způsobům, ale nakonec všichni pochopili, že na vodním zámku si lepšího

Více

m.cajthaml Na odstřel

m.cajthaml Na odstřel m.cajthaml Na odstřel Ach Bože! zakřičel směrem všude tam, kde nic nebylo. William Eastlake I. Já ho vůbec neznal. Teda předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny

Více

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika 1 2 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství Eroika 3 Blanka Kubešová, 2008 Eroika, 2008 ISBN 978-80-86337-74-6 4 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství 5 6 7 mámě 8 krajino dětství, chtěl bych se k

Více

rukavicemi na Maxe, Frankieho domácího mazlíčka. Ten spal, stočený na konci pohovky. Stejně si myslím, že psi by měli spát v pelechu.

rukavicemi na Maxe, Frankieho domácího mazlíčka. Ten spal, stočený na konci pohovky. Stejně si myslím, že psi by měli spát v pelechu. KAPITOLA 1 Můžeš si kousek poposednout? zeptala se Louisa, když přišla do obýváku. V ruce držela misku brambůrek. Frankie, který seděl na pohovce, se kousek posunul a při skl se na Charlieho. Dál už nemůžu,

Více

POKUS PRVNÍ. Život je drama

POKUS PRVNÍ. Život je drama POKUS PRVNÍ Život je drama (Je to literární klišé?) 1 Vítr nese semínko pampelišky Na hladinu rybníka? Na kousek hlíny? Do otevřených úst? Na šlehačkový dort? Do kouta chodby? Na betonový dvorek? Do praskliny

Více

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva

Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz. 10. Omluva 10. Omluva Tim 2,2 o.s. - www.web4kids.cz Podívej, kdo sem jde, upozornil Štefan přítele. Ten se napřímil a pohlédl k cestě. Po ní pomalu přicházel Viktor. No, ty lenochu, zasmál se mu Gimo naproti, když

Více

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové,

Více

Hrnečku, vař! Karel Jaromír Erben

Hrnečku, vař! Karel Jaromír Erben Pro začátek Poklady a drahokamy patří, jak dobře každý ví, do truhlice, pokladnice či bankovního trezoru. Tam se uchovávají a odtud si je můžeme půjčit, prohlížet si je a těšit se s nimi. K takovým velkým

Více

j. courtney sullivanová

j. courtney sullivanová j. courtney sullivanová Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Zásnuby j. courtney sullivanová j. courtney sullivanová brno 2014 J. Courtney Sullivan The Engagements Copyright 2013 by

Více

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc!

Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Kristův kříž: Křesťanova hlavní věc! Čtení: Lukáš 9:18 27 Asi před deseti lety se promítal film o třech přátelích z New Yorku, kteří se blížili ke čtyřicítce a měli velký zmatek ve svých životech, zaměstnáních,

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém

Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém f r a n z k a f k a Řehořovi bylo jasné, co Markétka zamýšlí, chce odvést matku do bezpečí a jeho pak zahnat ze stěny dolů. Ale jen ať si to zkusí! Řehoř sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději skočí Markétce

Více

Zavolali lékaře, ale lékař nemohl přijít, protože právě králi aplikoval dvacet čtyři baněk. Nu, musíme počkat, řekl nejstarší ministr, a zatím budeme

Zavolali lékaře, ale lékař nemohl přijít, protože právě králi aplikoval dvacet čtyři baněk. Nu, musíme počkat, řekl nejstarší ministr, a zatím budeme Úvod Když jsem byl takový, jako na této fotografii, přál jsem si udělat všechno o čem tady píšu. Potom jsem na to zapomněl, a nyní jsem již starý. Nemám už čas, ani sílu, abych bojoval a cestoval ke kanibalům.

Více

Bůh povznese Josefaotroka

Bůh povznese Josefaotroka Bible pro děti představuje Bůh povznese Josefaotroka Napsal: Edward Hughes Ilustrovali: M. Maillot; Lazarus Upravili: M. Maillot; Sarah S. Přeložila: Majka Alcantar Vydala: Bible for Children www.m1914.org

Více

NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO

NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO NEOBYČEJNÝ PŘÍBĚH OBYČEJNÉHO ČLOVĚKA KARLA SUCHÉHO Tamara Čopová Jiří Čechák Natálie Havlová Filip Wlodarczyk a Mgr. Zdeněk Brila Náš žákovský tým osmé třídy Základní a mateřské školy Jaroslava Seiferta

Více

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat,

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, opustit všechny své kamarády a začít chodit do nové školy.

Více

Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z

Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z Příběhy našich sousedů: S Jarmilou Erbanovou od A až do Z tým: Ondřej Bednárik, Vojta Deliš, Jan Hlavsa, Ondřej Chalupka, Šimon Kuchynka, Jana Roubová zleva: O. Chalupka, O. Bednárik, Jarmila Erbanová,

Více

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou.

Kabát. Tomáš Dušek. Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Kabát Tomáš Dušek Sehnal jsem kabát. Starý vojenský. Podobný, jaký nosil Dobrý voják Švejk. Prošel první světovou válkou. Tyhle kabáty jsou už k nesehnání a cena bývá vysoká. Dost jsem za něj zaplatil,

Více