Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download ""

Transkript

1 Dopad "Vás už jsem někde viděl, nepamatujete se?" povídá mi prošedivělej chlap s brejlema, přes který člověk nepřehlídne jasně modrý, příjemný oči, jen o něco málo vyšší než já. "Hm... asi jo... ale nedokážu si vás zařadit..." odpovídám. "Vy jste místní? Já jsem z onkologie, s Martinem se známe už dávno..." zmíní našeho primáře. V tu chvíli mi je jasný, odkud ho znám, ale nejsem schopná nic říct. "Jste k nám za někým chodila, že?" Kejvu a koukám mu na nohy. "A jak se má teď?" "Snad dobře, nevím..." vyloudím úsměv a snažím se to zahrát do autu. Doktor se na mě pořád usmívá a já nevím proč. "Nezlobte se, já už půjdu..." snažím se z toho vykroutit a jdu se podívat, co tu maj ještě dobrýho. "Chtěl jsem... se zeptat... jestli byste měla chuť jít někdy na skleničku," kouká mi do očí. "To nevím," vypadne ze mě, s tím jsem nepočítala. Vtiskne mi do ruky vizitku a vyprosí si moje telefonní číslo. Takže na služební vizitku taky načmářu svoje číslo. Domů přijdu v jedenáct. Klára spí, Kuba sedí u počítače a ani se na mě neotočí, jen zahučí cosi na pozdrav, David doma není. Vlastně je všechno v pořádku. Super pocit, že se zvládnou postarat beze mě. A že je mám, že tu jsou. Že mě podrželi. Asi se z toho konečně začínám dostávat. Vizitku toho příjemnýho doktora nahmatám v kapse, Petr Macko, jméno mi nic neříká, ale jo, asi jsem s ním fakt mluvila, tehdy jsem pracovala někde jinde, tak jsem mohla bejt anonymní. Kolik lidí za ním asi tak chodí se na někoho ptát, a kolik si jich pamatuje, aby je po víc jak dvou letech poznal? Vzpomenu si na Alešova slova, zbejval mu tehdy asi tejden života, že mu to mám odpustit a nezůstat sama. Chtěl umřít, přemejšlím pořád proč, vždyť to snad musel cejtit dřív, než to řek nám, ještě v době, kdy se s tím snad dalo něco dělat. Jestli tu nemoc bral osudově - to by mu bylo podobný -, nebo měl dojem, že svůj úkol na světě už splnil, nebo v sobě absorboval už tolik bolesti, že už se tam víc nevešlo. Vzpomínám, jak jsme spolu zamlada - no jo, to už je pětadvacet let - hodně mluvili, o životě i o smrti. Tohle už mezi náma teď nefungovalo. Zůstal už jen ten jeho přístup - nech žít, nevměšuj se, toleruj, jeho víra, že všechno, co se stane, má svůj smysl. Kolikrát jsem mu za to nadávala, že s tímhle přístupem bude vždycky ten pasivní, co v životě nic nedokáže, co nedokáže nic odvrátit. Tak se mu to splnilo. Jo, byl super morální podpora a nechal v mým životě velkou stopu. A jediná otázka je, proč chtěl umřít, proč se nebránil, bylo to jen z tý jeho - až chorobný - pasivity? Jo, může mi bejt líto, že po těch pár letech drsnýho maratonu, kdy byly děti malý, jsme se nebyli schopni vrátit vztah do toho stavu, v jakým jsme byli za svobodna - konzerty, přednášky, povídání o životě a smrti, řešili jsme spolu provozní záležitosti, tam jsme neměli problém se nějak domluvit, a zatímco já si hledala zájmy jinde, on asi upadal do sebe - asi k tomu měl vždycky tendence - do svý introverze, do svejch knížek, do svejch úvah, kam nikdo neviděl, mně to bylo jedno a myslela jsem, že mu tak oplácím jeho toleranci a lhostejnost k tomu, co dělám já. "Když tak máte tyhle řeči, tak vám řeknu, že mně bylo letos pětačtyřicet. To jen abyste si nedělal zbytečný iluze. Vždycky jsem vypadala o dost mladší." "No to asi jo," usmívá se, "to jste mě překvapila." "Tak když už o mně víte všechno, tak mi řekněte taky něco o sobě." "O vás nevím skoro nic, v kartě jsem našel jen spoustu informací o vašem... muži, nebo bratrovi?" "Muži." "Proto si vás pamatuju, protože těch mladších máme relativně málo... a končí to obvykle jinak." "Hm. On to tak chtěl." "Proč?" míří na mě přímo těma modrejma očima. 1 of 16

2 "O tom nechci mluvit." "Našel jsem v kartě nějaké záznamy o tom, že odmítá léky." "To mě nepřekvapuje." "Už jste s tím smířená." "Nic jinýho mi nezbylo." "Ani kvůli dětem jste ho nepřemlouvala?" "Děti... už jsou naštěstí velký. Jinak bych tu s váma ani nemohla bejt," uvědomuju si, jak on mluví spisovně, zatímco já tak, jak mi huba narostla. Usměje se. "Nevypadáte na to." Taky se usměju. "No, když jsem tlačila kočár, tak si sousedi mysleli, že mi je sotva osmnáct..." "Kolik máte dětí?" "To v kartě nemáte? Když tam máte mě..." "Vás nemám, našel jsem vás podle příjmení... osoby blízké tam nejsou..." "A kolik vám je, jestli se můžu zeptat?" koukám mu přes brejle do očí. Ty brejle jsou asi jediná věc, kterou má s Alešem společnou. Ač by mi na tom nemělo záležet, zajímá mě, o kolik je mladší a jak to má s rodinou, když už o něm mám uvažovat. Asi bych těžko skousla někoho o hodně mladšího nebo zadanýho a bohužel nemám instinkt, kterej by mi tohle řek bez přímý otázky. "Váš zájem mě těší," usmívá se. "Mně bude teď v listopadu čtyřicet pět, jsem deset let rozvedený a mám čtrnáctiletou dceru." "Já patnáctiletou," vypadne ze mě navzdory mýmu rozhodnutí nesdělovat o sobě víc, než bude nutný. "Skoro. A dva dospělý kluky," dodám, abychom neměli společný úplně všechno. Zase se usměje, ale jen na chvíli. "To pro vás muselo bejt dost těžký, to překonat." "Hm..." koukám do skleničky, "možná, nevím. Kluci mi hodně pomohli, holka vlastně taky... dřív by to bylo horší." "Kdybyste potřebovala s něčím pomoct, klidně se na mě můžete obrátit... kdybyste potřebovala někde něco zatlouct, opravit, utáhnout... jak po mně chtěla moje bývalá, než si sehnala náhradu..." Usměju se. "Děkuju za nabídku. U nás většinu takovejchhle prací zvládnou kluci, máte pravdu. A řekněte mi, proč tu se mnou jste a litujete mě?" "Nechci vás litovat, promiňte. Když jsem vás viděl před týdnem poprvé, tohle jsem nevěděl, jen jsem si říkal, že jsem vás už někde viděl. A připadáte mi zajímavá, takže bych se nějakýmu vztahu nebránil. Snažím se sondovat, jestli byste měla zájem, a bohužel si nejsem jistý, tváříte se dost nepřístupně." "No jo, no. Už mi není dvacet," rozpačitě se usměju. "A nějak nevím, jak se mám chovat." On se usmívá, je fakt milej a není ukecanej. Po letech soužití s Alešem jsem si na zbytečný kecy vypěstovala docela alergii. "A proč jste rozvedenej?" "Protože... protože jsem asi v podstatný chvíli dbal víc na práci než na rodinu a nevšim jsem si, že mám nejvyšší čas něco zachraňovat... mám-li to říct na rovinu..." "A dceru máte ve střídavce?" "Ne... to by nešlo... kvůli službám..." "Aha," kejvnu a přemejšlím, jak to, že u nás služby nebyly až takovej problém. Asi proto, že my jsme na to byli dva... a případně nastoupily babičky. Střídavka je o něčem jiným, ale taky bych asi nechtěla bejt na místě jeho bejvalý ženy, která je na ni vlastně sama. Proč já si vlastně nepřipadám na Kláru sama? Protože tam jsou kluci? Protože už je tak velká, že jí je stejně jedno, jestli jsem doma? Před třema lety ještě tak velká nebyla, to byla pravda vždycky na celej víkend u nějaký babičky... Vezmu silvestrovskou službu. Kláře jsem dovolila Silvestra s partou, poprvé s velkým kázáním a doufám, že mě nezklame. Kuba bude doma, tak snad ohlídá, v jakým přijde stavu. David jede jako obvykle někam s partou, vzpomínám, jak jsme jezdili my a jaký na to mám vzpomínky, na víkendy s partou obvykle dobrý, Silvestry se několikrát nepovedly. Tak třeba bude mít víc štěstí, i když víc bych si asi přála, aby s tím ještě pár let počkal, jak já jsem byla nakonec ráda, že jsme si spolu začli až tak pozdě... to už mi bylo skoro třiadvacet. O rok míň než dneska Kubovi, kterej se tváří, že ho holky absolutně nezajímaj, sedí pořád u počítače a pokud vím, tak si stíhá i při škole vydělat pěkný peníze. V tom je hodně po tátovi, i když v dětství jsem měla spíš 2 of 16

3 pocit, že je po mně - rozhodně nebyl tak klidnej, spíš byl problematickej jako já. David naopak završil svoje intelektuálně laděný dětství četbou filozofický literatury a na prahu dospělosti, když mu umřel tatínek, začal hledat lidi, a to do hloubky, mám dojem, že to vzal se vším všudy, ale neumím se na to zeptat. Snažila jsem se mu rozmluvit dráhu filozofa nebo psychologa, takže nakonec nastoupil na medicínu a já doufám, že tam vydrží, že mu to nesebere chuť se něco novýho učit a že dotáhne dál to, na co jsem neměla energii já - propojit tělo s psychikou, dnešní doba tomu fandí o dost víc než tehdy před dvaceti lety, tak by to měl i jednodušší. Bohužel je na to poměrně málo ambiciozní, takže záleží na spoustě detailů, jestli ho to chytne. Na rozdíl od Jakuba, kterej si sám najde konstruktivní práci, je takovej samotář, David potřebuje společnost, takže se trochu bojím, že když nebude mít činnost, která ho posouvá někam dál, najde si právě nějakou nekonstruktivní činnost. Chodí domů pozdě, mám i podezření, že kouří, a už dlouho uvažuju, jak to zjistím a co s tím budu dělat. Klára je ve srovnání s těmahle dvěma nevyhraněná, teď přemejšlí, jestli půjde na gympl nebo na nějakou specializovanou školu, ostatně nebyla jsem v jejím věku lepší, bylo pro mě i v sedmnácti těžký se rozhodnout. V lecčems typická ženská: zvládne uvařit i uklidit a je zvyklá dělat, co je potřeba. A nemá problém zaúkolovat ani svý bratry, takže věřím, že si v životě poradí. "Zejtra přijdu zase pozdě, takže tu máte tenhle chleba, když po snídani nezbyde, tak něco kupte, a v lednici jsou sýry." "Kam jdeš?" ptá se Klára s plnou pusou. "Nějak často poslední dobou..." Takže teď je asi ta pravá chvíle to říct. Když jsem tak dlouho přemejšlela, kdy bude... "Mami, na něco jsem se ptala..." slyším svoje slova, je to úžasný, jak nás ty děti kopírujou. "Půjdu si sednout s jedním pánem..." Registruju její vykulenej pohled. "A to jako chodíš pořád?" Mlčky kejvnu. "No konečně," řekne David hlasitě a dost nevhodně. Klára se na něj udiveně otočila. "Co by tomu řek táta?" "Táta mi dal za úkol se o to postarat," prohlásí David hrdě a já jen protočím panenky. "To je tvoje práce?" ukousne Klára další sousto. "O tom nevím," sklapnul, "jsem jaksi nevěděl, jak to udělat, tak jsem rád, že si to máma zařídila sama." Musím se tajně smát. "Jako fakt?" probral se Kuba. Kejvnu. "Ještě to není na to, abych vám ho představila, s tím budete muset počkat." "Tak dávej pozor, mami. S alkoholem opatrně a s klukama taky, abys toho pak nelitovala," zopakovala mi Klára moje silvestrovský kázání, jen vynechala tu větu, že jsem ještě moc mladá. "Já vím. Pozor si dávám, neboj. A ty si ho dávej taky." "A co je zač?" "Doktor." Přemejšlím, jestli mám říct, odkud je, trochu se bojím toho, že by to byla rozbuška. "Taky co jinýho čekat, že... mami, mám z tebe radost." Vidíš ten život asi trochu jednoduše, chlapče, ale asi jsem v tvým věku nebyla jiná... Nutno říct, že jsme s Petrem zatím přešli k tykání a několika letmým dotekům na ruce. Někdy si jdeme někam sednout a někdy se staví za mnou, když mám noční službu - přijde večer a tak dvě hodinky je tam se mnou, u nás bejvá většinou relativně klid. A pozoruju na sobě, že když na mě přijde touha po chlapovi - taky už nechodí tak často jako dřív -, už nemá ani Alešovy, ani neurčitý rysy, ale dost často rysy Petrovy. Asi to je znamení, ale bojím se to uspěchat, zvlášť když na mě Petr působí tak, že je pro něj práce důležitější než všechno kolem - jo, pamatuju se, že jsem s ním tehdy mluvila o Alešovi, byl to ten, kterej měl služby nejčastějc a kterej neměl s ničím problém, když jsem tam chtěla zůstat po návštěvních hodinách nebo se pořád dokola na něco ptát. A já pořád přemejšlím, co bych chtěla teď - na starý kolena - od partnera. Když s ním nechci - nechci!, a doufám, že už to ani nepůjde - mít děti, když pro ty moje už jsem v podstatě jen inventář domácnosti, a ta jeho je mladší jen o málo. Jo, asi bych s ním chtěla žít, ale v tuhle chvíli je to předčasný. Když se budeme střídat na službách, asi mi to vadit nebude, aspoň děti nebudou samy doma. 3 of 16

4 Jenže to je stejně všechno předčasný, co mu řeknou, jak ho budou snášet, co bude chtít vůbec on dělat s mejma dětma? Jak jsou po letech ty otázky úplně jiný, než když jsem přemejšlela o Alešovi... "Tak ji teda můžu přivýst? A mami, kdy nám přivedeš ukázat toho svýho?" nechápu, jak to David může brát všechno tak zlehka. "Dobře, tak ji přiveď. Ale ještě předtím chci s tebou mluvit o samotě." "Jako teď?" "Podívej, ty to asi znáš," mluví se mi těžko, právě na tohle by byl lepší táta. "Co se může stát, když si s holkama začneš. Já vím, je ti skoro dvacet a budeš na mě koukat svrchu. Určitě tě i učili, co je potřeba udělat, aby k tomu nedošlo. A já ti říkám," koukám mu do očí, "že si dej velkýho bacha, zrovna ty. V životě se dějou i věci, který nemaj hlavu a patu, a v naší rodině se tohle stalo. I přes všechny snahy se tomu vyhnout. Ty seš naše jediný plánovaný dítě, Kuba i Klára se narodili omylem," vzdychnu, "tvůj táta taky a dál to neznám. A popravdě řečeno, nechce se mi to řešit znova... já vím, seš dospělej... a pošleš mě do háje... ale pokud k něčemu dojde, bude to tvoje zodpovědnost... ani si nemyslím, že mě poslechneš, ale řekla jsem ti to... že máš dědičný zatížení..." "Mami," říká tiše, "tohle mi říkal i táta. I to, že si tak po celej život a že se tý viny už nezbavím." "Tátu to ještě teď trápilo?" Pokrčí rameny. "Ale život se dá zkazit i jinak." "To určitě. Ale vinou - nebo pocitem viny - to máš jistý." "Mami, a tys to tátovi vyčítala?" "Nepamatuju si. Pamatuju si, že mi to děda zakázal. Ale trvalo mi víc jak rok, možná i dva, než jsem se s tím opravdu smířila." "S čím?" "S tím, že jsem měla děcko tak mladá. Že jsem si po škole měla udělat atestaci a naučit se spoustu věcí, a místo toho jsem byla přebalovačka na plnej úvazek. Že když se spolužáci drtili na státnice, my jsme se do toho ještě stěhovali, protože předtím jsme bydleli v takovým malým bytečku. Že jsme s tátou byli hrozně krátce a vlastně jsem ani nevěděla, jestli s ním chci bejt." "Tak proč jsi s ním byla?" "To je těžký. Dlouho jsme se znali a byli jsme v takový symbióze, takže když řek, že končíme, že se ode mě potřebuje odtrhnout, jsem to špatně snášela. Já byla mladá a hledala jsem prince na bílým koni a když neměl bílýho koně, tak jsem ho hned diskvalifikovala. Pak jsem si řekla, že to zkusím, a ono to fungovalo, jak jsme spolu byli sžitý, hádali jsme se minimálně. Táta se ani hádat neuměl, ten vždycky radši ustoupil. No a vidíš, bylo z toho dvacet let..." "A jakej byl táta, když byl mladej?" Usměju se. "Na jednu stranu takový nespolečenský jelito, na druhou stranu oslňoval znalostma fyziky a filozofie a uměl to skvěle propojit. Kecali jsme spolu hodiny a hodiny." "Už tehdy byl takovej... že cejtil tu vinu?" "Já nevím. Ale je fakt, že bylo málo chvil, kdy bych mohla říct, že byl šťastnej. On pořád něco řešil. Bral život jako svou povinnost. Už zamlada říkal, že nechce žít dlouho, život pro něj neměl vysokou cenu. Tak se mu to splnilo..." polknu. "Mami, a ty jsi taky zamlada říkala, že nechceš žít dlouho?" Třesu se a vidím jeho strach, kterej na něm vůbec vidět není, a přemejšlím, co mu na to říct, mám mu říct, že jako mladá jsem byla dost ztřeštěná, ale co mám děti, tak na takový myšlenky hlavně nemám vůbec hlavu? Mám mu říct, že už stříhám metr, kdy mě konečně nebudou potřebovat? Mám lhát, zrovna v tuhle chvíli? Pozná to? Koukám mu do očí a vidím Aleše, vidím sebe, vzpomenu si, jak jsem mu pokládala podobně těžký otázky. Mám chuť ho pohladit po vlasech, jenže hlaďte si někoho, kdo je o hlavu větší, tváří se hrozně dospěle a pokládá takovýhle otázky. "Podívej, zamlada já tohle tak nebrala, ale je fakt, že mě nikdy nelákalo tu bejt do stovky... ale dokud vy nestojíte na vlastních nohách, tak se o vás postarat musím... když to teda chceš brát takhle..." "Takže ještě tři roky? Než bude Kláře osmnáct?" "Ty jsi stál v osmnácti na vlastních nohách?" 4 of 16

5 "No dobře... tak pět?" "Jako že stojíš na vlastních nohách teď?" "Kdybych musel, tak jo." "To je fajn. Tak využij toho, že ještě nemusíš. Já tu snad ještě nějakou dobu vydržím." Odchází. A místo něj přichází pocit, že tohle jsem projela na celý čáře. "Byl za mnou tvůj syn... nebo to aspoň tvrdil..." "Dav?" vyděsím se. "Jak tě našel?" "Takovej zrzavej..." Kejvnu a je mi stydno. "Co chtěl?" "Že s tebou mám něco udělat... abys nebyla tak smutná... a že tě mám důkladně prohlídnout..." usmívá se. Směju se, ale jenom tomu, jak to zní, i když to vůbec není veselý, i když se mi z toho chce brečet. "Promiň," koukám Petrovi do očí. "Asi mi někde vyšťoural tu tvou vizitku." Takhle ztřeštěnej je asi po mně... i když já nebyla tak komunikativní. "Mě to překvapilo... ale nezlobím se, vůbec." "Cos mu řek?" "Že udělám, co bude v mejch silách... což o to, já bych tě i prohlídnul, jen jsem neměl nikdy pocit, že bys to uvítala..." "Mně to přijde předčasný... promiň. A promiň i za toho Davida." "Já se nezlobím... vůbec... spíš koukám, co je všechno možný," usmívá se. "Já si nějak neumím představit, že by Valja něco takovýho udělala, mám pocit, že ji kromě těch pár kámošů a kámošek nic nezajímá... do školy chodí jen proto, že musí, ještě tak ji možná bere zpívání, ale to je všechno. Jako by ani v životě nechtěla nic dokázat..." "David není o moc lepší... ambicí taky moc nepobral a nevím, jak dlouho na škole vydrží..." "Ale zase má takovejhle zájem, jak na tebe myslí..." "Takovejch lidí musíš potkávat denně spoustu, ne?" "Jenže on za mnou přišel sám od sebe. Muselo ho to stát spoustu přemáhání..." "To nevím," směju se. "Nesmělej on není." A v tu chvíli mi dojde, že David už ví i to, co jsem chtěla co nejdýl tajit - a sice, kde jsem Petra viděla poprvý. Strach, že tohle jsem si u dětí podělala, že u nich teď budu jen coura, která místo na nemocnýho tátu myslí jen na sebe... nebudu jim vysvětlovat, že jsem ho potkala po víc jak dvou letech úplně náhodou... možná i strach, že jim půjdu špatným příkladem... copak ještě teď příklad funguje? Představa, že se tohle dozví Alešova máma, která Petra špatně nese, i když o něm nic neví, jen to málo, co jí řekla Klára, která z něj taky není úplně nadšená, i když ho taky neviděla. "A na kom ti záleží víc, na mámě, nebo na tátovi? Pochop, že táta umřít chtěl!" slyším za dveřma křik a je mi z toho zle, ale jako na potvoru nemůžu najít v kabelce klíče. "To je blbost." "Říkal mi to. A máma taky." "Mně ne." "Tys byla ještě malá." Zato tys byl moudrost sama. "Ty taky," brání se, když už nemá jak. "Pochop, že máma to potřebuje... nebo skončí úplně stejně!" Už se to nedá poslouchat, přitisknu prst na zvonek, chvíli je ticho, pak mi David otevře a je na něm znát stud. Klára se někam vytratila. Přemejšlím, jestli to mám přejít mlčením, jako tajemství, že jsem to slyšela, nebo se mám trochu snažit je zklidnit v tom smyslu, že nic není jistý, každej má trochu pravdy... přesně tak, jak mě to naučil Aleš. 5 of 16

6 O půl osmý, když se snažím zrušit na stole tu hromadu papírů, se objevil David. "Mami, musím ti říct... že jsem neudělal dvě zkoušky a že se mi ani nechce pokračovat dál..." leze to z něj jak z chlupatý deky. "A co budeš dělat?" "Půjdu pracovat." "Kam?" "Na tom pracuju." "S maturitou z gymplu nebude až taková sranda něco najít. Nebo jestli tě bude bavit papírování..." vzpomenu si, že jsem asi nebyla jiná - až na ty ambice - a David je asi fakt rebel po mně, i když fyzicky je téměř stoprocentně po Alešovi, až na tu nezdravou hubenost, která přešla spíš na Kubu. "Mami, já to zvládnu, věř mi. A prosímtě, nedělej si z toho vrásky... to se nějak zvládne..." "Neboj." Vypadnul. Jsem ráda, v osm má přijít Petr a představa, že se tu potkaj, navíc s touhle novinou, mě moc netěší. Sednu si zpátky k práci, ať toho udělám co nejvíc a po tom, co Petr odejde, můžu jen obejít pacientky a jít s klidem spát. "Tak co, byl tu? Řek ti to?" Koukám na něj překvapeně a docházej mi slova. "Byl tu akorát můj syn." "Já vím, my jsme se tak dohodli." "Cože?" "Přišel v pondělí za mnou, jestli bych mu nesehnal práci. Tak jsem mu řek, že jo, ale říct ti to musí sám..." "Jakou práci?" "Chtěl dělat u nás zřízence nebo něco, řek jsem mu, že se zeptám." "U vás?" nechce se mi věřit. "Chtěl přímo u nás, ale to jsem mu neslíbil." "To je teda silný kafe... promiň." Ještě silnější, než to, že skončil s tou školou. "Dáš si kafe?" "Počkej..." stojí proti mně a kouká mi do očí, je jen o málo vyšší než já, "já bych byl asi hrdej, kdybych měl takovýho kluka. Takovýho cílevědomýho. On se o tebe bojí... takže jsem mu musel slíbit, že přijdu hned po něm..." "Myslíš, že zrovna tam u vás je to tak akorát pro devatenáctiletýho kluka? Kterej má největší starost o to, abych já nebyla sama?" "Já nevím, Míšo. On to tak chtěl. Taky říkal, žes ho na tu medicínu ukecala ty. A popravdě řečeno, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam vydržel pár tejdnů a pak šel jinam... nebo se i vrátil na školu." Položil mi ruce na ramena. "Promiň, jestli se tě to dotklo, takhle jsem o tom neuvažoval, chtěl jsem mu pomoct..." "Já se nezlobím. Je fakt, že je to jeho rozhodnutí... Holt jsem to asi podcenila." Rozepne mi na košili vrchní knoflíček, dá mi do odhalenýho místa pusu, pak poodstoupí, zamumlá něco na způsob "takhle ti to sluší víc", špatně mu rozumím, přistoupí zase blíž a knoflíček zapne. "Tady ne, prosím tě..." "Já vím. Ale nikdy jindy nemůžeš..." "Já vím... a ani nevím, jestli bych chtěla... víš co, za čtrnáct dní jede Klára na lyžák, tak to nějak uděláme..." "Budeš sama doma?" "To ne, ale nebudu mít výčitky, že tam nejsem," usměju se. On to prostě nechápe, že se snažím bejt doma, co to jde, když už to stejně není tak často... 6 of 16

7 kdo ví, co začne řešit Klára, je teďka v takovým věku... že si nejsem jistá, co vymyslí, i když jí věřím. Hned po tom, co Klára odjela, se snažím s Kubou předjednat situaci. Že dneska tu nebudu a v pondělí přijde Petr se mnou. To, že tu nebudu, v pohodě odkejve, to mu je jedno, ale na to, že tu Petr zkusí přespat, se moc netváří, chvíli to nechápe a pak z něj vyleze, co by tomu řekla Klára, snažím se mu vysvětlit, že to zkusíme, že všechno musíme postupně a co mu na tom vadí. Pak to odkejve a zase odejde. Těžko říct, jak to zpracoval on... jestli vůbec, když se to u Davida objevilo v podstatě teď... nebo jestli mu je opravdu všechno jedno... Večer jdeme tancovat, po chvíli nám to začíná jít, taky jsem už všechno zapomněla, večer pak jdeme k němu do malýho bytu, je tu hezky uklizeno, až mě to překvapilo. Otevřeme si lahev, rozepne mi knoflíček a sednem si vedle sebe na pohovku. Víme oba, jak to skončí, ale natahujem to, vínečko dopijem, sprchu si dáme společně, koukám, jaký má pevný tělo a stydím se za to svoje, i když jsem starší jen o půl roku, přitiskne si mě k sobě a hraje na mě jako na hudební nástroj, rozehraje na mně tóny, který jsem úplně zapomněla, že umím, dopoledne odcházím úplně jiná, svět je najednou barevnej a já si připadám jak dvacítka, přesně jak to jedno jediný léto, před moc lety, strávený s Alešem, který nám pak navždy změnilo život. Jsem hrozná, Petr si nezaslouží, abych ho s Alešem pořád srovnávala. Je jinej, určitě. Aleš ve mně za těch pětadvacet let nechal stopu, hlubokou stopu, jak jsem četla v jedný knížce, že se už nedá odlišit jeho příspěvek od toho mýho. Aleš se neuměl hádat, neuměl si dělat, co chtěl sám, Petr jo. Bylo by asi těžší se s ním domluvit. Přesně jak včera říkal, že s několika skončil proto, že už nechtěl děti a ani se nechtěl moc starat o cizí, zřejmě typickej chlap, kterýho bych v mládí odmítla. Zřejmě chlap zaměřenej na svou práci, a copak já jsem byla jiná? Nebyla, vždycky jsem se snažila bejt dobrá... ale za prvního půl roku v práci jsem pochopila, že to nejde, a byla z toho jedna drsná manželská krize. Pro Aleše - nikdy jsem nepochopila jak - byla práce hračka, skoro vždycky. Nedělalo mu problém bejt dobrej, jestli tomu teda rozumím, a přitom tomu nevěnoval všechen čas. Jo, tohle on měl zadarmo, při všech jinejch problémech... který jsme zas měli jednodušší my ostatní. Odsunu naše dvě postele od sebe, Kuba na to kouká, přijde i rozespalej Dav a ptá se, co se děje, povídám, že už je jedenáct, tak že by snad moh vstávat, on na to, že je neděle a že v pondělí jde od rána do práce, tak se chce vyspat. A je fakt, že do tý práce fakt chodí, ještě dřív než já, teď je na interně, ale od března má jít opravdu na tu onkologii, že se s někým vymění. V pondělí po večeři Petr zmateně kouká na dvě postele kolmo na sebe, i když je na nich vidět, že patřej k sobě, a já si připadám hloupě, před kým si na co hraju, ale tohle prostě nemám sílu dětem vysvětlovat. Nechá to bez komentáře a já taky. A moje povrchnost vyvrcholí ve tři ráno, při snad pátým probuzení - spím hodně lehce - kdy už se neudržím, zalezu k němu pod peřinu a to ostatní nechám na něm. Už to není co v sobotu, je úplný ticho a netroufneme si ho narušit jinak než tichým šepotem, takže to má zas úplně jinou dimenzi. "Mami, proč táta umřel?" "Já nevím, to ví asi jen on sám." "A proč teda Dav říkal, že chtěl umřít? Že mu to řek? A ty taky?" "Děvče, život je těžkej. Táta byl hrozně hodnej, hodnej na všechny kolem, tolerantní. Ale měl svoje problémy, o kterejch nemluvil. Nikomu neřek o tom, že je nemocnej, dost včas na to, aby se s tím dalo něco dělat. A já ho docela chápu, že v tu chvíli už to pro něj bylo vysvobození." "Ale Dav to říkal tak, že chtěl umřít už předtím..." "To nevím. A myslím si, že to neví ani on... to se můžem jen domnívat. To jsou věci mezi nebem a zemí." "A proč chtěl umřít?" "Jo, holka, to si můžu jen myslet... předtím mi to vůbec nedocházelo... že on se vlastně neuměl radovat. On se celej život snažil co nejmíň překážet a co nejvíc plnit svoje povinnosti." "Jako že umřel, aby nepřekážel?" "Nevím." "Mami, tobě táta překážel?" "Ne. Neměli jsme to spolu vždycky jednoduchý, ale... nevzdali jsme to. Spolu jsme to nevzdali. Proč to vzdal on, to nevím. Já vím, že to byl tvůj táta a že to třeba považuješ za zradu, ale zkus mu to odpustit a mysli si, že 7 of 16

8 8 of 16 to bylo jeho rozhodnutí, protože se už nechtěl víc trápit." "Mami, a toho... doktora jsi znala už předtím? Bylo to kvůli němu?" "Klárko, když jsem tam tehdy za tátou chodila, tak jsem s ním mluvila. Já bych si ho ani nepamatovala, to on mě poznal a ptal se, odkud mě zná. Potkali jsme se náhodou loni na podzim, když náš primář slavil narozeniny." "Mami, a ty si ho budeš brát?" "To je předčasná otázka, děvče. Teď rozhodně ne." "A bude tady s náma bydlet?" "To nevím. Jestli ho tu nechceš, tak do osmnácti tě budu respektovat. On má vlastní byt, ale nemáme moc možnost se vídat někde o samotě, a já chci taky bejt s váma doma. Navíc mi přijde i lepší, kdyby tu s váma někdo byl. Takže pokud by ti to nevadilo, představuju si, že by měl klíče a občas přišel." "Mami, a ty s ním spíš?" Jo, co sis vychovala, to teď máš... a tahle otázka pálí. "Jo," zavřu oči. "A táta by s tím souhlasil?" "Táta mi řek, když už to s ním bylo špatný, že si mám někoho najít," chce se mi už brečet. "Takže s ním chodíš kvůli tátovi?" "Ne... to by nešlo. Ale podívej, vy jste velký, za pár let odejdete a já tu nechci zůstat sama." "A když neodejdem?" "Tak bude něco špatně." "Mami, a máš ho aspoň ráda?" "Mám, Klárko." "Babička... jak to mám říct..." "Má s tím problém?" "Jo. Je taky sama a nevadí jí to." Vzdychnu. "A tvrdí, že by to bylo slušný." Kouknu na ni a přemejšlím, co jí můžu říct a co ne. "Klárko, život asi není tak jednoduchej, jak si představuješ. Lidi nejsou - aspoň vědci to tak tvrděj - uzpůsobený na to, aby byli sami. Jasně že některý jsou větší samotáři než jiní, ale většina lidí prostě sama bejt nechce. Babička se zřejmě rozhodla - už dávno - že žádnýho jinýho partnera nechce. Pokud by chtěla, měla na to už skoro čtyčicet let. A babička... zrovna táta to s ní neměl moc jednoduchý, když se chtěl odstěhovat a když jsme se měli brát. Tomuhle se já chci vyhnout, abych se fixovala na vás, vy máte jiný zájmy a jiný problémy, proto chci žít vedle někoho, kdo mi bude spíš rozumět. Pro ni to muselo bejt ze všech nejtěžší, zvlášť když táta byl jedináček... Já jsem hrozně ráda, že za ní chodíš, protože já to neumím, mezi náma jsou nějaký nevyříkaný věci, se kterejma asi nehnu, a ona v podstatě nikoho jinýho nemá." "Že jsi ho prej neměla ráda." "Klárko... životem ti zřejmě projde několik lidí, který budeš mít ráda - a každýho budeš mít ráda jinak, u jednoho třeba řekneš, žes ho měla ráda ze všech nejvíc, ale třeba taky ne. Já nemám moc s kým srovnávat..." a jak říkal táta, co to vlastně znamená mít rád? Jak se to pozná? Co o tom ví babička, kterou jsem viděla párkrát za život a cejtila se všelijak? Co jí řek Aleš? Je ona ta, která ví to, co neví nikdo z nás, co neřek nikomu z nás? A kdo to z ní dostane, a kdo jí to bude věřit? Chci to vědět, od ní? Jenže podobně to má asi ona se mnou a Klára to bude mít těžký. "A měla bych zůstat sama jen proto, abych babičce dokázala, že jsem měla tátu ráda, jen kvůli ní? Nebo kvůli tátovi, kterej mi stejně řek, že si mám někoho najít?" "Babička zůstala sama, protože měla dědu ráda." Vzdychnu. "Děvče, heslo tvýho táty bylo, že na všechno musej bejt dva, to jest i na to, aby se dva rozešli. To nemohlo bejt tak, že by se děda jen tak najednou sebral a odešel. Něco jsem o tom slyšela, jestli tě to zajímá, zeptej se dědy." A dojde mi, že my jsme na to taky byli dva, akorát pořád nemůžu najít svůj podíl. Neutuchající pocit, že jsem žila s člověkem, kterej do sebe z nějakýho důvodu absorboval všechny problémy... kterej o nich nemluvil, tak ani nevím, co ho trápilo, nebylo to mezi náma stejný jako před dvaceti lety, ale co by jeden chtěl... moje heslo - převzatý od Dáši - mluvit, mluvit, mluvit, kolikrát jsem mu to říkala... kolikrát jsem mu to osobně předváděla, říkala jsem mu věci, u kterejch se dá polemizovat, jestli by měl vědět, když mi vlezl do hlavy nějakej cizí chlap,

9 to se mi občas stalo, řekla jsem mu to, a on mě jen hladil a chápal... jednou jsem kvůli tomu dokonce musela změnit práci... on se mi nesvěřoval, nikdo neví, jak to měl on... ale to mi došlo až pozdě, že taky měl nějaký problémy..." "Mami, a táta se trápil?" "Já nevím." "Babička říká, že jsi ho trápila ty." "Klárko, na všechno musej bejt dva. V tomhle případě tři." A schválně ji v tý mnohasmyslový větě nechám. Mám jen pocit, že v tuhle chvíli by cokoli jinýho znamenalo zacházet do čirejch spekulací. "Jsem o tom přemejšlel, tam u vás bydlet nemůžu." Asi jsem to i čekala. "Promiň, pochopil jsem, že bys to uvítala." Polknu. "Ty tři dny minulej tejden bylo maximum, co jsem snes." Přemejšlím, co řekne dalšího, jestli tohle byly zase na dlouhou dobu poslední pěkný chvilky, chvilky, kdy jsem se cejtila jako člověk, kterej má ještě na něco nárok, ne jako stroj na práci a výchovu a zabezpečení potomků. "Kdyby to mohlo zůstat tak, jak to je... že tam občas přespím, občas přespíš ty tady... je to akceptovatelný?" přestane mluvit do stropu a otočí se ke mně. "Protože se na tebe David tak nalepil?" "Ne. Davida jsem adoptoval," usměje se a dá mi pusu na ucho, "jestli ti to nevadí." "Děkuju." "Ale tam u vás... je na mě moc rušno... nemám tam klid na práci..." "Já myslela, že pracuješ v práci..." "Tam ten klid taky není. Možná u vás... já si takhle po večerech chystám přednášky a třídím myšlenky a tak..." Jo, tohle je přesně ten rozdíl mezi dobrým a průměrným doktorem. Mám zamlžený oči, ale světla je málo, takže to snad ani není vidět. A kdyby... mně už je stejně všechno jedno. Přemejšlím, jestli mám demonstrativně vstát, oblíct se a jet teď o půlnoci domů, jak radí rozum, ale nakonec poslechnu ten neslyšnej hlásek, kterej říká užij si ho, kdy to budeš mít příště, otočím se na bok, abych na něj viděla, a vklouznu mu do tý teplý náruče. "Ty seš prostě doktor celým člověkem, já tě asi chápu. Na škole jsem taky jednoho takovýho znala... ten furt běhal po přednáškách, měli jsme spolu krátkej románek, ale připadala jsem si, že mu jen kradu čas..." "Já vím... taky jsem takovej byl. Ale byl jsem asi o ročník níž, tak jsme se neznali... taky podle toho vypadá můj život. Dětskej úsměv u mě nemá tu váhu jako pocit dobře vykonaný práce, pocit, že jsem někomu pomoh. A co si budem povídat, dost udělá psychika, prostý slovo, svoboda... když ti lidi přehodnocujou život a ty podáš pomocnou ruku... ti, co se nebojej bejt svobodní, se většinou už nevracej..." "Já tě chápu a ještě jednou ti děkuju za Aleše. Že jste ho tam prostě přijali, i když odmítal brát léky." "Jen abys to věděla, dal jsem tu kartu přečíst Davidovi." "Hm." "Vadí?" "Ne... měli jsme o tom hovor. A já si v tom taky dělám jasno. Že byl Aleš asi dost nešťastnej člověk. Ten musel bejt plnej viny, jednak byl nechtěný děcko a máma mu to nikdy nezapomněla, což se projevovalo tak, že s ním po rozvodu zůstala sama a zafixovala se na něj, takže ještě ve dvaceti měl doma kompletní servis včetně teplejch večeří." "To já ještě pozdějc," směje se. "A její největší starost prej byla, aby nezbouchnul nějakou holku, aby si nezkazil život. A podle toho se chovala a on se od ní osvobozoval strašně těžko." Směje se. "Když mu bylo... hm... čtyřiadvacet, tak v podstatě znova naleznul tátu, se kterým si do tý doby neměl co říct, tak tam za nima začal jezdit. A protože jeho máma skoro nemluvila - on taky ne - tak táta považoval za povinnost mu tohle všechno říct. Jak se narodil, že jim nepovolili potrat, jak se rozvedli a tak. Když se narodil, bylo jeho rodičům dvacet, dneska si to neumí asi nikdo představit." 9 of 16

10 10 of 16 "Tehdy to tak brzo nebylo." "Já vím. Půl roku na to jsem mu já řekla, že jsem v tom, nikdo z nás nechápal, jak se to stalo, spali jsme spolu měsíc a půl. Já měla ještě takový problémy, v podstatě to byl jedinej chlap v okolí, kterej na mě moh sáhnout, ale život s ním jsem si neuměla představit. To už jsme měli za sebou několik let hlubokejch hovorů, on o smrti mluvil, o smyslu života téměř pořád... měl silnou víru, vlastní víru... a já - jak se tak pozoruju - jsem ji hodně převzala, měl možná problém i se smyslem života, jako teď David... ale do toho nějak žil, že to nebylo moc vidět... a pak začlo kolečko, umíš si to představit, jeho máma byla na mrtvici, protože to skončilo, přesně jak prorokovala - nutno teda říct, že on už byl půl roku po škole, ale mně ještě rok zbejval... takže s našima to taky nebylo úplně v pohodě... během toho šesťáku jsme se ještě stěhovali a uč se při tom na státnice... přednášky o alternativních metodách, který jsem tehdy obcházela, vzaly za svý hned... státnice jsem udělala v kontrakcích úplnou náhodou, protože je kámoška ukecala, aby mě vzali dřív..." "Něco takovýho jsem slyšel..." říká s úsměvem, "ale netušil jsem, žes to byla ty..." Spolknu slzy a ironicky dodám, "jo, zaručenej způsob, jak si získat slávu na několik let dopředu..." Otočí se ke mně a slíbne mi slzy na tváři, "povídej." "Celou tu dobu mě Aleš držel, já byla absolutně na nervy, probrečela jsem, co se dalo, litovala se, že jsem k němu v podstatě přivázaná. Já neměla jinou možnost, byla jsem absolutně bezprizorní, ještě že on měl nějaký peníze a něco nám půjčili rodiče, byla jsem na něm závislá ekonomicky, ale i psychicky. A tenhle rok, možná dva, se tak nějak probudil ze svý věčný pasivity, ale pak se k ní zase vrátil. Štvalo mě, že musím všechno organizovat, on zařídil, co měl napsaný na papírku, ale nedalo se spoléhat na to, že by to přizpůsobil situaci." "To se na Davovi mohlo taky podepsat. Ten stres." "To byl Kuba..." "Jo aha..." "Když jsem se tak nějak s tím smířila, že se to asi tak mělo stát, usoudila jsem, že by Kuba - nezastavitelný dítě - potřeboval sourozence, nejlíp staršího. Dav se narodil v podstatě úplně v klidu, bez stresů, pohodový dítě ve srovnání s Kubou, od dětství vyloženě intelektuál, takže Kubu i tak trochu zklidnil. A Alešova funkce v rodině byla v podstatě jen ekonomická a morální podpora, a to už muselo bejt, aby se do něčeho vložil. Děti měl rád, to jo, uměl si na ně udělat čas. Ale když na to tak přemejšlím, tak si zase říkám, že to dělal proto, že musel... že to bral jako povinnost, ne proto, že by chtěl." Už mi zase tečou slzy, krčím se u něj v náručí. "Když jsme... zplodili Klárku, to jsme měli tenkrát dost drastickou krizi, za půl roku jsme spolu spali snad dvakrát, já byla čerstvě v práci, s takovým tím nadšením, no znáš to... a on měl taky nějaký problémy v práci, to se na nás dost podepsalo, nemluvili jsme, a když jsem mu řekla, že jsem zase v tom, tak si prostě usmyslel, že to nemůže bejt jeho, a výpočty fakt stály na jeho straně, neměla jsem v ruce nic, čím bych ho přesvědčila, no jasně, že jsem ho hned po porodu poslala na DNA, ale on to řešil jako hotovou věc... jestli s náma má zůstat, a řek tehdy že jo, já to absolutně nechápu... to byla další rána. Ještě před tím, vlastně podobně jak se narodil David, se mu narodila sestra, jo, slyšíš dobře, nevlastní, a on tátovi slíbil, že kdyby něco, tak se postará... no, jeho rodiče ještě žijou... a jeho máma je pořád sama..." A Petr se tváří tak úžasně chápavě, že mu můžu říct úplně všechno, nic mu nepřijde divný. Na ničem mi vlastně nezáleží, já už od chlapa teď chci jen to, aby mě bral úplně celou. "Kamarádka, co mu dělala léta vrbu, se přiznala, že jí kdysi řek - jako ještě před tím vším - že sebevražda pro něj není úplně neznámej pojem, jen ještě neměl motivaci. Chápeš to, ve dvaadvaceti?" "Jo." "A že prej vždycky tak nějak tušila, že bude jednou držet jeho parte," brečím už zas a on mě jen lehce hladí. "A pak mě prosí, ať ho nechám v klidu umřít a odpustím mu, nějak tak jsem věděla, že on to i tak bere, hodně věřil v osud a v to, že všechno zlý je pro něco dobrý, a něco podobnýho řek zřejmě i Davovi. Nedávno jsme o tom mluvili a on se mě ptal, jestli já jsem taky chtěla brzo umřít, a co máš takovýmu děcku říct?" "Míšo, ty nevíš, proč dělá Dav u nás?" "Aby tě měl pod dohledem." Vykouzlí krásnej úsměv. "Si myslíš, že se nechám? On potřebuje mít pocit, že dělá něco užitečnýho, že někomu pomáhá. A kdyby sis myslela, že jen vozí lidi na vyšetření, tak asi jo - ale oni si o něj říkaj. Já o něm říkám, že je naše nejoblíbenější sestřička. Nevím, co s nima dělá - ale je na něm znát, že to dělá rád, že ho to naplňuje. Míšo, já jsem taky dostal pěstí mezi oči, ve srovnání s ním jen lehce - nebo ne? - a tak jsem skončil na onkologii. Spousta lidí, kterejm odejde někdo blízkej, typicky dítě, pak hledá smysl života v tom, že dělaj nějakou takovouhle charitu... přímo pro lidi... tipuju, že David toho brzo nechá, ale teď to prostě potřebuje... a

11 11 of 16 pomůže mu to dospět a smířit se třeba i s tím, že ty jednou umřeš, i když teď si to neumí představit... naopak si myslím, že práci s těma nejzoufalejšíma lidma nezvládne člověk, kterej nemá takovouhle vnitřní motivaci... třeba si všimni, jak se u nás střídaj sestry... mladý si udělaj praxi a pak jdou někam jinam, starší vydržej dýl... ale nejlepší jsou právě takový, co maj takovouhle zkušenost... došel jsem dokonce do stavu, že lidi, který takovouhle krizí neprošli, mi nic neříkaj... a jsem z toho zoufalej, protože nevím, co s Valjou... já bych jí nic takovýho nepřál, ale už teď je to s ní takový divný... Míšo, když jsem viděl Kláru, ona je úplně jiná... Dava ti vyloženě závidím, tak jsem rád, že jsem ho moh aspoň adoptovat," směje se, ale cejtím, že má taky slzy na krajíčku. "A jak jsi dostal pěstí mezi oči?" "Míšo, já selhal jako otec. Dvakrát. Valja je jeden případ, já vím, že tím, že si ji vezmu jednou za čas na víkend, a možná už to ani nebude dlouho trvat, začíná mít svou hlavu a někdy mám pocit, že mě akorát využívá, vlastně neexistuju. To byla moje vina, že jsem moc koukal na sebe a míň na Kamilu a na ni asi taky. No a předtím... to jsem byl ještě mladej a blbej, teda naivní. Zrovna mě začaly zajímat holky, ale nevěděl jsem, jak na to, a sbalila mě jedna, o dost starší, koneckonců bráchova šéfka. Já vůbec nechápal, co na mně vidí, byl jsem mladý tele a hrozně jsem obdivoval její názory, no byli jsme spolu pár měsíců a pak jsem dostal kopačky, to mě nepřekvapilo, ale... a brácha mi pak překvapeně říkal, že je těhotná a kde jsem já, ona mi tvrdila, že to moje není, nicméně pak prej žila nějakou dobu sama a pak se odstěhovala... takže je jako dost možný, že někde po světě chodí ještě jedno moje děcko, o kterým nic nevím... ani jsem nedostal šanci... brácha říkal, že bych to moh dát k soudu a tak, ale já si vůbec neumím představit, jak bych holku, s kterou jsem spal, tahal po soudech..." brečí a já k tomu nemám daleko. "Kolik by mu bylo?" "Já nevím... počkej... osmnáct... a něco..." "Tak vidíš, to je tak akorát, třeba mu jeho máma prozradí, kdo seš, a ono si tě najde, tebe není tak těžký najít," snažím se o uslzenej úsměv. A dojde mi, že Aleše jsem nikdy takhle brečet neviděla. Jen když se narodil Kuba, ale to byly trochu jiný slzy... "Míšo, vidíš, ještě jsem se chtěl zeptat... co dělaj jeho rodiče?" "Jako Alešovi?" "Jo." "Jsou v důchodu. Táta má snad o deset let mladší ženu, tak ta normálně pracuje, a maj nějakou osmnáctiletou nebo devatenáctiletou holku. No a máma, ta je pořád sama... a já si prostě myslím, že to všechno v ní pořád je... nedodělaná škola, rozvod... že dědovi nedokázala odpustit... stejně jako asi neodpustila Alešovi, že si mě vzal... nebo mně, co já vím..." "A jak to řešila? Pro ni to muselo bejt nejhorší, ty máš aspoň děti..." "Já nevím. Já jsem se ji snažila nějak podpořit, ale mezi náma to nikdy nefungovalo, máme problém se domluvit na úplně obyčejnejch věcech. Aleš říkal, s úlevou, že si tak v době, kdy se narodil Dav, našla nějakou náboženskou komunitu, takže se realizovala prej tam, a je fakt, že tehdy se ty vyhrocený vztahy uklidnily a děti tam začaly chodit. Já pravidelně jednou do roka na oběd, nebylo mi tam dobře, ale děti to v mý nepřítomnosti prej neřešily." "U ní bych nějakou takovou charitu čekal, ale asi má nějakej blok... z toho si nic nedělej, Míšo, s tím nic nenaděláš... možná ji jednou potkám, ještě u nás nebyla?" "Pokud vím, tak ne... u vás ne. To je to, co mi na tom jejím neodpuštění nesedí, jeden by řek, že ta bude chodit od doktora k doktorovi... a pokud vím, tak minimálně..." "Nevím... asi jsou i takový případy... nebo si to prostě nenosí v sobě... a dává to najevo..." "Hm..." "Ono totiž asi není tak nejhorší, že ti někdo umře... ale že si za to dáváš vinu... to je rozdíl mezi tím, když umře někdo mladej a starej... u toho starýho si tu vinu obvykle nedáváš... a protože - obecně vzato - tu vinu si najdou všichni, kteří toho člověka znaj - když hledaj... u tebe mi přijde sympatický, že si tu vinu nedáváš, tohle máš asi zpracovaný... nebo jestli to je přímo tím, že ti řek, že umřít chce... a chtěl už kdysi..." "Nevím. Asi na tom nějakou vinu mám, ale furt ji nějak nemůžu najít..." "Tak ji nehledej, to už nemá smysl, akorát se v tom budeš hrabat..." "Nevadí ti, že se tady s tebou bavím o takovejch věcech?" "Ne," usmívá se, "já si často připadám jako sběratel příběhů, to nevíš, co ti všechno lidi řeknou... a spíš lituju toho, že na to nemám víc času... to je často nejlepší lék... je vidět, žes to ještě nezpracovala, ne ne, nepřijde

12 mi to divný, ale jestli ti můžu něco poradit, tak se zaměř na ty dva... pochybuju, že ti to maj zpracovaný... ono není náhoda, že když se pohlo něco s tebou, pohlo se i s Davidem... ale jestli to ti dva nosej v sobě, tak by to mohlo bejt blbý..." "Taky už mě to napadlo. Ono ty seš ta rozbuška, s Klárkou už jsme si to vyříkaly. A Kuba... já nevím. On si tak sedí u toho počítače a pracuje a tváří se, že ho nic nezajímá. Jako dítě byl hyperaktivní po mně, ale tahle uzavřenost je Alešova... takže já to s ním neumím... Aleše jsem měla tu čest otevřít párkrát, ale jen když chtěl..." "Tím spíš s tím něco dělej," kouká mi do očí. "Ale co, to ti neporadím..." "Mě by i hrozně zajímalo, co mu Aleš řek... jak každýmu z nás něco řek... z Dava to už vypadlo, byly to věci, který když si uloží, tak nevíš, co to udělá..." "Zbyla mi ještě jedna nevyřčená otázka," povídám ráno, když konečně otevře oči, pořád ještě nahá v jeho posteli. "Tak povídej," usměje se. "Kolik nás je takovejch, kterejm děláš terapii v posteli, za kterou ti mimochodem děkuju?" s nacvičeným úsměvem, kterej tu už hodinu a půl trénuju a vzala jsem ho za svůj, stejně jako postoj, že se můžu dozvědět cokoli, a budu za to vděčná tak jako tak. Zůstává mu furt ten samej úsměv, ačkoli smysl otázky musel už pochopit a odpověď zatím nikde. "Letos jen tobě, Míšo. Já to jinak neumím. O ostatní potřebné se stará David." Tím mi ovšem vyrazil dech, úplně jinak, než jsem čekala, a je to na mně znát. "Cože?" "Uklidni se," směje se. "No jo, úzkostlivá matka. Bejvá tam dost často přesčas a povídá si kromě těch, co tam ležej, i s návštěvama. Teď tam teda nemáme žádnej beznadějnej případ... ale stejně, každej to nese jinak." "Uff, a pročs to řek, když jsem se ptala na něco jinýho?" "Aspoň je vidět, jaká seš úzkostlivá matka." "To jsem si o sobě nikdy nemyslela. Naopak, považuju se za matku nezodpovědnou, která si vezme na Silvestra službu a nechá patnáctiletou svýmu osudu, klukovi ani neumí vybrat školu, na který by se udržel. A co tam teda dělá?" "Oficiálně vozí pacienty po vyšetřeních. Takoví tam byli vždycky, ale obvykle nevydrželi dlouho a nebyli tak oblíbení. Co s nima dělá, to já nevím." "Dala jsem mu jedno varování, když chtěl přivýst holku. Přiznal, že to samý varování má od táty. On s těma predispozicema, co se nikomu nechce věřit, že jsou dědičný, ale asi jsou..." "Nestraš," má ze mě vyloženě srandu. "To zas není taková trága." "Dyť jsem ti říkala, že... jak to všechno spolu souvisí..." "Neboj. On to zvládne. On není introvert." "Jojo. On se s každým hned pohádá." "To je zdravý." "To bys ho musel znát." "Ještě jsem ti chtěl říct, že si moc vážím lidí, který se dostanou do situace, v jaký jste byli vy, a nějak si to zaříděj a na interupci nejdou. To ti ještě od včera dlužím." "Mně ne," zaskočil mě a začínaj mi zase týct slzy. "Já se jenom nechala ukecat." "Kdo tě ukecával?" zarazil se. Jen kejvnu a slzy tečou hrozně rychle. "Tys ho měla a pořád ho máš moc ráda. I když jsi říkala, že tě dost štval." "Asi." "Jestlis na něm byla pořád psychicky závislá..." "Nezlob se, já už půjdu, nebo po mně budeš ještě muset vytírat," zvednu se. "To vydržím. Mám jít s tebou?" "Ne, promiň. Potřebuju bejt sama." "Fajn. Tak já se stavím... v úterý, ve čtvrtek? Jak to máš?" "Ve čtvrtek." "Tak děkuju." "Já děkuju," stiknu mu ruku. 12 of 16

13 13 of 16 idomů dorazím až ve třičtvrtě na dvanáct s pocitem nezodpovědný matky, která nechá svoje svěřence umřít hlady. Než si stihnu sundat bundu a boty, někde se zjeví jak na povel všichni tři, čímž mě v podstatě uvězní na chodbě. "Mami, my ti přejem všechno nejlepší," začne Dav a ostatní mu nevýrazně přizvukujou, "a abysme tě co nejmíň zlobili." "Tak to jste hodný," usmívám se, "děkuju a omlouvám se, že jdu tak pozdě, teď jdu honem vařit." Klára zatarasí vstup do kuchyně, ale zase za ni mluví Dav. "No, ono je vlastně uvařeno..." říká jako úplný neviňátko. Jezdím očima z jednoho na druhýho a třetího a přemejšlím, co jim na to říct. "To jste hodný, to jste šikovný, Klárko..." Klára se červená a pustí mě do kuchyně. Na stole stojí vymakanej dort a mě nenapadá, jak se tu moh vzít. "Ty?" koukám na Kláru. Klára sklopí oči a kejvne. "S Kristýnou," vypadne tak typicky unáhleně z Davida, ale zrovna teď si to asi musel promejšlet. Jezdím zase očima z jednoho na druhýho, nadávám si do nezodpovědnejch matek a přemejšlím, kde se asi vzala Kristýna, o který jsem zatím neslyšela. A že tu asi nebyla jen od osmi do deseti. Pohledem zastavím na Davovi a čekám, že mi k tomu řekne něco víc. "Na mě nekoukej," řekne tak, že mu to věřím, a začnu zase jezdit očima po všech třech. "Promiň, mami," zabručí Kuba a téměř neviditelně Davida kopne. "Stejně by se to dozvěděla," ožije zase Dav. Jo, jemu - stejně jako mně - dělá problém lhát nebo dělat něco zakázanýho. Koukám Kubovi do očí a on je za chvíli sklopí. Nadávám si zas do nezodpovědnejch matek, který něco takovýho dopustěj, no jo, ale dyť to nejsou jen tyhle noci u Petra, to jsou i služby a těch je mnohem víc, jak to dělaj v jinejch rodinách? To sem musím hnát každej tejden babičku? Je mi hrozně trapně, představím si, co by na to řekli její rodiče, no jo, kolik jí vlastně je? A jak dlouho už se tohle děje? Nedělám si iluze, že je to poprvý, a už vůbec ne, že jsem na to přišla já. "Víte co, pánové?" vzchopím se a nasměruju pohled na Kubu a periferně na Davida. "Mně to asi může bejt jedno," uvědomím si, kde jsem byla já, "jste za sebe zodpovědný. Ale buďte tak hodní a berte ohledy na Kláru. Především ty morální, jo? A ještě mi řekněte, kolik je Kristýně." Klára na mě hodí pohled, jestli jsem fakt tak předpotopně nevzdělaná, a David si neodpustí tázavej pohled na Kubu, je na něm vidět, že kdyby to věděl, už by to řek. "Dvacet? Tak nějak." To je mu podobný, nevědět to přesně. "Fajn." David na oplátku stejně neviditelně kopne Kubu. "Díky, mami," zabručí zas Kuba. Oddechnu si a snažím se, aby to na mně bylo co nejmíň znát. Pak si uvědomím, že vlastně udělali oběd a dort a že jsou hrozně šikovný a mám

14 14 of 16 radost jednak z toho, že vařit nemusím, a jednak z toho, jak jsou šikovný a samostatný. "Ještě jsme ti chtěli něco ukázat," povídá David z obýváku, "tak pojď sem." Na stolku leží Alešovy klávesy, který si pořídil někdy před dvanácti třinácti lety, když byla Klárka malá, že se bude učit hrát, myslela jsem, že jsou pořád uklizený pod postelí a je na nich vrstva prachu, ale tak vůbec nevypadaj, sedí u nich Kuba a pokouší se něco hrát, za chvíli se přidá Klára na příčnou flétnu, kterou absolutně netuším, kde vzala, ale ono jim to docela zní, aspoň co já, relativně bez sluchu, můžu posoudit, a do toho David zpívá, a ačkoli při pohledu na ty klávesy a že se na ně Kuba naučil - zřejmě z větší části sám, nikdy jsem ho neviděla - se mi chtělo brečet, Dav z toho udělal takovou komedii, že mi nezbejvá, než se tomu smát na celý kolo. Když skončej, svezu se do křesla a vidím tři pohledy lačný nějakýho zhodnocení, ale slova jsou někde úplně mimo. "To jste mě dostali," povídám po chvíli. "To vymyslel Kuba," ozval se mluvčí rodiny, asi vážně dostane tuhle funkci. "A jako to i složil a otextoval." "Hm," protáhnu uznale. "Akorát v tvým podání tomu nebylo moc rozumět, takže kvalitu textu posoudit nemůžu." David trochu sklopil uši. Vstanu, Kuba mi podává papír. "Ne, fakt jste mě dostali, nikdy by mě nenapadlo, kde vy byste mohli vzít hudební geny." "Po tátovi, ne?" "Nevím. Zamlada se k hudbě moc neměl, jen jednou jsem ho viděla, jak zkouší pod dozorem brnkat na kytaru, ale nikdy jsem si nevšimla, že by to dělal systematicky. Tyhle klávesy si pořídil nedávno, na to se ostatně pamatujete, a viděli jste..." "Třeba jsme někoho jinýho, ne?" směje se ten komediant a já se směju taky, a zarazí mě až káravej pohled, co k němu vyslal Kuba. "A proč ne?" "Jako všichni?" chytne se ještě veselýho tónu Klára a já jsem jen ráda, že to berou tak s humorem. Nicméně upřu pohled na Kubu, aby mi to vysvětlil, protože tady něco nehraje. "Na to jsou důkazy," vypadne z něj po chvíli. "Jo. Ale schovaný." "Jaký důkazy?" "DNA testy," říkám přísně. "Ale pokud vím, byly na místě, kde se nemáte co hrabat." Kuba svěsí hlavu. "A na koho jsou ty testy?" "Jste tam všichni, pokud vím. Ale nikdy jsem to zblízka neviděla." "A výsledek?" Kouknu na Kubu, nechce se mi to rozebírat. "A proč si táta nechával dělat DNA testy?" zazní z Kubovejch úst přímá otázka. "Protože ti nevěřil?"

15 15 of 16 "No, v případě Kláry bohužel stály všechny výpočty na jeho straně, Klára je taková naše záhada." "A proč tam teda není jen Klára?" "Protože... když je někde nedůvěra, tak se musí vyvrátit komplet." "Mami... já... když jsem nedávno dělal pořádek na disku... tak jsem objevil takový věci... že ani táta nebyl úplně čistej..." Koukám na něj a nenapadá mě, co na to říct. "A že tam byla i odpověď na to, proč koupil ty klávesy." Koukám na něj, dusím sílící vztek a přemejšlím, jak mu mám naznačit, že to s tou drzostí přehání, že tajemství můžu mít já i Aleš, i když je už skoro tři roky po smrti. Přemejšlím, jestli by to nebylo lepší s ním řešit soukromě, bez Davida a hlavně bez Kláry, protože můžou vyjít na povrch věci, který mě můžou dost rozhodit. A přemejšlím, jestli to opravdu vědět chci. Proč musím bejt dospělá a zodpovídat jim otázky, na který odpověď ani nechci znát? "A nějaký důkazy o dalších sourozencích jsi taky našel?" snažím se bejt nad věcí, trochu ho vyvést z míry a jen se třesu, jestli odpovědí nevyvede z míry on mě. Aspoň si tím vybiju kus toho vzteku. Na tvářích Kláry a Dava vidím zděšení. "Ne," kouká na mě překvapeně, plán vyšel. "Oni jsou ještě nějaký další?" ozve se Dav, kterej se vzpamatoval jako první. "To se zeptej jeho, on to všechno ví." David překvapeně kouká chvíli na mě a chvíli na Kubu. A mně začíná docházet, že jsem to asi trochu přepískla a teď budu mít problém to zahrát do autu. "Takže už to asi nepůjde jinak, než že řekneš, co jsi našel," povídám, když se trochu zklidním. "Našel jsem výpisy z icq, některý přímo jako součást icq a některý uložený někde v záloze, chápeš, zálohoval si to! Nicky Dantule a Evina. S tou Dantulí toho bylo strašně moc, šlo to do hloubky a rozebíral tady naše problémy, nebo spíš vaše, trvalo to několik let, s Evinou to byly tak dva roky, a až po tom, co Dantule skončila." Chlapče, vykašli se na IT a jdi dělat detektiva, je první, co mě napadne. Nebo spíš IT detektiva. "Jestli čekáš, co ti na to řeknu..." mluví se mi dost špatně, i proto, že tu není Aleš a nemůže se hájit, "tak Dantule byla první - po babičkách - kdo se přišel zeptat, jestli potřebujeme pomoc. I když v tý době měla taky malý dítě a měla vždycky milion zájmů, proto asi tehdy skončila... jak říkáš. Evina mi nic neříká, ale chápu to. Tak co, ještě něco jsi našel, nebo mám jít ohřát ten oběd?" "Já ho ohřeju," pípla Klára a zmizela. "A ty to nezamlouvej, mami," čelím přímýmu Davidovu pohledu. "Víš co, jsou věci, který já ani třeba vědět nechci." "Aby sis udržela iluzi?" Kde se to v něm bere? "Třeba. Na tom už dneska nezáleží. Táta byl vždycky plachej, hodnej a čestnej člověk. To zaprvý. Zadruhý, s Dantulí měli dlouho dost blízkej vztah, ona z něj

16 vytáhla i věci, o kterejch se mnou nikdy nemluvil. Z nějakýho důvodu potřeboval vrbu, který by říkal věci, který z nějakýho důvodu neříkal nám. Jestli si myslíte, že mě podváděl, běžte se zeptat jí, ta to bude vědět spíš, i když nevím, jestli vám to řekne. Ale na rovinu říkám, že já to vědět nechci." "Aby sis udržela ty iluze." "Když jsem byla tak stará jako ty," mrknu, "a možná i o pár let starší, taky jsem to viděla takhle černobíle. Buď s někým všechno, nebo nic. Jenže časem pak začneš mít pocit, že proto, že seš ženatej, tak si máš zakrejvat tvář jako Arabky a jen sedět doma? Že máš v podstatě přestat žít? My jsme se s tátou o tom nikdy pořádně nebavili, ale myslím, že zrovna tohle jsme viděli podobně... ono udržet vztah několik let není až taková sranda, a když má člověk nesplněný některý potřeby, začne se chovat jako hňup... jo, vím, proč si pořídil ty klávesy, to byl jeden z pokusů... a fakt mu to pomohlo, na chvíli, na pár let... víš co, jestlis to jako všechno čet, tak si to pár let schovej a pak uvidíš, jestlis to nečet, tak to asi rovnou smaž... to je nefér..." "A tys to četla, mami?" "Ne. Když někomu věříš, tak to neděláš ze zásady." "A jak jsi mu mohla věřit, když jsi to věděla?" "Asi si to budete muset vyzkoušet na vlastní kůži." "A proč teda táta nebyl s ní?" "Že byste měli ty hudební geny?" zasměju se, čímž přeruším ten vztek. "Hele, tohle já nevím. Říkal mi jen to, že na ni nemá. Nebo možná i proto, že o něm věděla všechno. Mládeži, na světě se dějou horší věci než nějaký důvěrnosti po icq." Kluci na mě vejraj, už mám hlad, otočím se, za mnou stojí Klára - nevím, jak dlouho - a taky se tváří překvapeně. Už mě to nebaví, jdu si dát ten oběd. A v tom tichu, kdy se ozývá jen cinkání příborů, mi ty dílky skládačky do sebe překvapivě zapadnou, při prvních slzách příbor složím a před udivenejma pohledama dětí se odporoučím do ložnice. Abych začla přemejšlet, co půjdu dělat za charitu. ÚNOR of 16

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny?

Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Proč si všichni na střední musí připadat jako králové nebo královny? Nikdo si mě za celý týden ani nevšiml. Jsem jen další nová studentka na nové škole. Přestoupila jsem z té minulé z toho důvodu, že se

Více

Korpus fikčních narativů

Korpus fikčních narativů 1 Korpus fikčních narativů prózy z 20. let Dvojí domov (1926) Vigilie (1928) Zeměžluč oddíl (1931) Letnice (1932) prózy z 30. let Děravý plášť (1934) Hranice stínu (1935) Modrá a zlatá (1938) Tvář pod

Více

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam

Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam FAJN TROCHU OČISTNÉ ANO Sam si o tom chtěl promluvit. Meredith nechtěla. Sam se chtěl zamyslet nad možnými důsledky. Ve světle její reakce považoval za nutné to probrat detailněji. Nekaz to kouzlo, požádala

Více

Co byste o této dívce řekli?

Co byste o této dívce řekli? Co byste o této dívce řekli? Jaké má vlastnosti? Co dělá? Jaká je to žákyně? Z jaké pochází rodiny? Upřesníte ještě něco v charakteristice této dívky? Doplníte teď něco na charakteristice dívky? Kdo by

Více

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni.

To se opravdu muselo? No, tak chodili všichni až na jednu spolužačku, jejíž rodina měla hospodářství, jinak všichni. 1 Pro svůj projekt jsem si vybrala svoji maminku. Je jí 37 let, pochází z Podkrkonoší z malé vesničky Havlovice, kde od šesti do dvanácti let navštěvovala tamní mateřkou a základní školu. Ve dvanácti letech

Více

Televizní expert. Michael Sodomka

Televizní expert. Michael Sodomka Televizní expert Michael Sodomka AKT I Scéna 1 Prázdná hospoda, pouze hospodský stojí za barem, vchází druhý muž, Karlík, míří za hospodským. Nazdar! Čau, Karliku. Moc plno tu teda nemáš. No nemám. Co

Více

Deník mých kachních let. Září. 10. září

Deník mých kachních let. Září. 10. září Deník mých kachních let Září 10. září Kdybych začínala psát o deset dní dříve, bylo by zrovna 1. září. Den, na který jsem se těšila po několik let pravidelně, protože začínala škola. V novém a voňavém

Více

Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná.

Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná. Většinu informací jsem už věděla, některé mě ale překvapily. Anorektiček je mi opravdu líto. Přednáška se mi moc líbila, byla zajímavě udělaná. Asi jsem si to jen zopakoval a připomněl, co to vlastně přesně

Více

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý.

Zvedám mobil a ve sluchátku se ozve jeho hlas. Je tichý a velice pomalý. Dnes ráno se mi vstává líp. Hlava mě nebolí a dokonce se mi už ani nemotá. Jsem desátý den po otřesu mozku a stále špatně spím. V nákupním centru nás s dcerou napadl cizí vyšinutý chlap a poranil mi krční

Více

Hledáte si i během trvání rekvalifikace práci?

Hledáte si i během trvání rekvalifikace práci? Účastnice A: No asi nic moc, protože jsem neměla práci a nikde jsem ji nemohla najít. No doufám, že mi pomůže? Myslíte jako najít práci nebo obecně? No hlavně tu práci, no a pak se budu mít jako celkově

Více

být a se v na ten že s on z který mít do o k

být a se v na ten že s on z který mít do o k být a se 1. 2. 3. v na ten 4. 5. 6. že s on 7. 8. 9. z který mít 10. 11. 12. do o k 13. 14. 15. ale i já 16. 17. 18. moci svůj jako 19. 20. 21. za pro tak 22. 23. 24. co po rok 25. 26. 27. oni tento když

Více

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské.

1. kapitola (Petra) No, já sama nevím, jak se ta zastávka jmenuje vím jen, že to kousek od Řešovské. 1. kapitola (Petra) Stojím na chodbě budovy FSV UK a snažím se zorientovat v plánku. Nervózně si přitom pohrávám s propiskou. Náhle za sebou uslyším povědomý hlas: Honzo, kolikrát jsem ti říkal, že nechci,

Více

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza

MŮJ STRACH. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza MŮJ STRACH Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje.

Můj strach. Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Můj strach Nejstrašnější bída je samota a pocit, že mě nikdo nepotřebuje. - Matka Tereza Byla jsem hrozně vyděšená, hlavně z toho, že lidé, které jsem zázrakem potkala, mě jednoduše opustí. Proč by někdo

Více

20 proseb dětí. Příloha č. 1 MILÁ MAMINKO A MILÝ TATÍNKU

20 proseb dětí. Příloha č. 1 MILÁ MAMINKO A MILÝ TATÍNKU Příloha č. 1 20 proseb dětí MILÁ MAMINKO A MILÝ TATÍNKU 1) Nikdy nezapomeňte: jsem dítětem vás obou. Mám teď sice jen jednoho rodiče, u kterého převážně bydlím, a který se o mě většinu času stará. Ale

Více

Samuel van Tongel. Nevinnosti I

Samuel van Tongel. Nevinnosti I Samuel van Tongel Nevinnosti I Studený vítr ochlazoval jinak teplý večer při svitu zapadajícího slunce, jehož barva se měnila při každém mraku, který se na překrásném oranžovo-modrém nebi ocitl. Na stromech

Více

m.cajthaml Na odstřel

m.cajthaml Na odstřel m.cajthaml Na odstřel Ach Bože! zakřičel směrem všude tam, kde nic nebylo. William Eastlake I. Já ho vůbec neznal. Teda předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny

Více

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá.

JMENUJI SE: To je otisk mé ruky: Baví mě: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. To jsem JÁ 1I JMENUJI SE: Baví mě: To je otisk mé ruky: S čím si rád/a hraju: Namaluj/napiš na každý prst osobu, která ti pomáhá. 2I Jmenuji se......... a je mi... let. Žiju společně s: Bydlím v: Nejvíc

Více

Petra Soukupová. K moři

Petra Soukupová. K moři Petra Soukupová K moři Brno 2011 Petra Soukupová, 2007 Host vydavatelství, s. r. o., 2007, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978 80 7294 420 0 Rodičům PETROVY DVĚ ŽENY 1/ Petr a Magda se potkávají Magda

Více

Potrestat nebo nepotrestat

Potrestat nebo nepotrestat 3 Potrestat nebo nepotrestat Náš třetí seminář ještě nezačal. Lidé byli pořád seskupeni do malých hloučků a hluboce zabraní do konverzace. Zaslechla jsem útržky vět. Za to, co řekla, má měsíc domácího

Více

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou.

No, jednou jsem takhle poprvé snědla moc třešní a pak jsem to zapila vodou. 40.V Ý S T U P Eva, Bára (EVA s BÁROU stojí na lávce, hraje Bářin magnetofon) Mami, byla jsi taky někdy takhle zamilovaná? Nemyslím do táty, myslím úplně poprvé? První láska! Když jsi cítila, že je to

Více

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33

Michal Malátný z Chinaski: Jsem chodící reklama na rodičovství a manželství Neděle, 17 Květen 2015 00:33 V poslední době se vám velmi daří. Vydali jste novou desku, sbíráte jedno ocenění za druhým a jste uprostřed vyprodaného turné. Co plánujete po jeho zakončení? 1 / 6 Turné se sice blíží ke svému závěru,

Více

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání

Někteří lidé ho charakterizují jako věčného kluka. Souhlasíš s nimi? A co z toho pro tebe vyplývalo? Teda kromě toho užívání Ale já jsem se chtěla o Jirkovi Hrzánovi dozvědět něco bližšího. Tak jsem o něm začala psát sama. No, sama jak se to vezme. Pročetla jsem dostupné materiály, ale především jsem na něj nechala vzpomínat

Více

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let)

JAOS. povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) JAOS povídka na pokračování pro kroužek robotiky (pro děti 8 12 let) Kapitola I. Jak to začalo a jak to u nás vypadá? Proč zrovna já? Koukej, ať už jsi zpátky v regenerační komoře! řekl nějaký hlas, když

Více

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI

1 NA CHALUPU, KAM NECHCI 1 NA CHALUPU, KAM NECHCI Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda Nintendo. Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že si mě za dárek, i když je suprovej, nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka

Více

Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky. S fotografiemi

Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky. S fotografiemi Podpořte vydání knihy Básní a Energetických obrázků Duchovní léčitelky S fotografiemi Část peněz ze zisku této knihy věnuje na podporu centra www.nightlife.mypage.cz Brána k uzdravení Těla, Duše i Světa.

Více

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval,

... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, ... ne, pane doktore, byla bych velmi nerada, kdybyste si mé povídání špatně vysvětloval, my jsme byly s maminkou vlastně šťastné, měly jsme, a teď já ovšem také mám, ty všední denní problémy, kdo je nemá,

Více

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat,

Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, Když jsem mámě říkala, že by měla jít za svým snem a otevřít si vlastní pekařství, vůbec jsem si neuvědomila, že se kvůli tomu budu muset stěhovat, opustit všechny své kamarády a začít chodit do nové školy.

Více

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky

Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky 2. Lekce klavíru Wendy čekala před domovními dveřmi své učitelky klavíru, svírala noty a snažila se potlačit napjaté chvění, které před lekcemi cítívala. Windy! Pojď dál, pojď dál! Drobná, elegantně oblečená

Více

DIALOGY MALÝ OKRUH POZORNOSTI. Filmová a televizní fakulta amu a Česká televize uvádí. absolventský film Katedry hrané režie

DIALOGY MALÝ OKRUH POZORNOSTI. Filmová a televizní fakulta amu a Česká televize uvádí. absolventský film Katedry hrané režie DIALOGY MALÝ OKRUH POZORNOSTI Filmová a televizní fakulta amu a Česká televize uvádí absolventský film Katedry hrané režie P: Jedna z prvních věcí, které se herec musí naučit, je koncentrace. Existuje

Více

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá-

A Vike šel domů a vysadil dveře hlavního vchodu. Pak ohnul dvě pružné, pevné mladé břízky, které stá- Soutěž Následujícího dne v šest hodin ráno se Halvar a Vike posilnili několika miskami ovesné polévky, kterou matka Ylva uměla tak výborně vařit, a vydali se k hromadám kamení. Mezi oběma hromadami byl

Více

2. Čisté víno (Sem tam)

2. Čisté víno (Sem tam) 1. Čekání na zázrak (Sem tam) H # 1. Už padá půlnoc, zní jen můj těžký krok, oblohou snáší se k zemi mráz, vítr ztichl, zbyl jenom úplněk, () i čas zůstal na chvíli stát. 2. jinak nic, pouze průhledný

Více

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých

Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých Ahoj kamarádi, rok se s rokem sešel a v našem lese je bílo až oči přecházejí. Všechny stromy se oblékly do nadýchaných jiskřivých kabátů, na kterých šišky vypadají jako velké hnědé knoflíky. V lese zavládlo

Více

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz

linka pomoci Čekáte nečekaně dítě? Poradna (nejen) pro ženy v tísni Celostátní linka pomoci: 800 108 000 www.linkapomoci.cz Bylo mi teprve 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Hlavou mi svištělo, že chci studovat, užívat si života, a že mě naši zabijou. Ti nám ale nakonec pomohli ze všech nejvíc. S prckem to dnes už skvěle

Více

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007

[PENÍZE - MANAŽEŘI] 28. října 2007 Úvod Zdravím vás všechny a vítám vás. Jsem moc rád, že jste dnes dorazili. Dnes začneme spolu mluvit o penězích. Vím, že je to velice kontroverzní téma. Ne jenom z pohledu lidí mimo církev. Nedávno zveřejnili

Více

Čekám svůj den. 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba)

Čekám svůj den. 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba) Čekám svůj den 1. Pěší pták (M. David / P. Vrba) 2. Můžeš lhát ( P. Krejča / P. Vrba) 3. Můra (P. Janda / P. Vrba) 4. Čekám svůj den (P. Krejča / P. Vrba) 5. Nic víc (P. Janda / P. Vrba) 6. Na háku (M.

Více

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková

PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková PORAĎ SI SE ŠKOLOU Lucie Michálková Copyright 2015 Lucie Michálková Grafická úprava a sazba Lukáš Vik, 2015 1. vydání Lukáš Vik, 2015 ISBN epub formátu: 978-80-87749-89-0 (epub) ISBN mobi formátu: 978-80-87749-90-6

Více

Seznam příloh. Rozhovor Liliya, 23. Já: Popiš svými vlastními slovy co nejpodrobněji, jak probíhalo tvé biřmování:

Seznam příloh. Rozhovor Liliya, 23. Já: Popiš svými vlastními slovy co nejpodrobněji, jak probíhalo tvé biřmování: Seznam příloh Rozhovor Liliya, 23 Já: Popiš svými vlastními slovy co nejpodrobněji, jak probíhalo tvé biřmování: Biřmování předcházela příprava. Chodili jsme asi rok do kostela, kde byl náš farář. Scházeli

Více

SÓLO RODIČE A KOMBINACE

SÓLO RODIČE A KOMBINACE SÓLO RODIČE A KOMBINACE PRACOVNÍHO A RODINNÉHO ŽIVOTA Radka Dudová, Ph.D. Gender a sociologie Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. PODÍL JEDNORODIČOVSKÝCH RODIN NA VŠECH RODINÁCH SE ZÁVISLÝMI DĚTMI Zdroj:

Více

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů.

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve

Více

poznejbibli biblické příběhy pro děti

poznejbibli biblické příběhy pro děti Vyplň následující údaje Věk: Datum narození: Jméno: Adresa: Vedoucí skupiny: 1. Příběh: Slepec vidí poznejbibli biblické příběhy pro děti Přečti si: Lukáš 18,35-43 Klíčový verš: Lukáš 18,43 Požádej někoho,

Více

"Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně.

Marcela, představila se nejistě a téměř kajícně. "Marcela," představila se nejistě a téměř kajícně. "Ivan Toman," zareagoval stereotypně jako po každém zazvonění telefonu, a teprve poté si uvědomil, kdo volá. "To jsi ty, Marcelo?" nechtěl věřit tomu,

Více

MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK

MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK MONIKA PETRÁKOVÁ & FILIP ČENŽÁK Heslo: Jazz Dock Pan Nakladatel, 2013 Monika Petráková, 2013 Filip Čenžák, 2013 ISBN 978-80-260-4878-7 JULIE 1. ledna 2013 Ano, opravdu jsem vzhůru, ale oči nechávám pro

Více

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy.

Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Tohle byla jedna z mnoha etap jejího života, která měla brzy skončit. Alespoň tak jsem to vnímala a bála se toho, že to skončí příliš brzy. Nedokázala jsem si představit život bez ní a to i přesto, že

Více

Fantastický Svět Pana Kaňky

Fantastický Svět Pana Kaňky Fantastický Svět Pana Kaňky Adam Nehůdka je chlapec, jenž velmi rád četl knížky. Doma a ve škole se mu nikdy nic nedařilo, a tak byl poslán do Akademie pana Kaňky. Chodili tam chlapci, jejichž jména začínala

Více

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ

Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ Radomír Hanzelka AGENTURA OSIRIS KNIHA DRUHÁ 1 Copyright Radomír Hanzelka, 2013 www.radomirhanzelka.cz Všechna práva vyhrazena Vytiskla a vydala: Nová Forma s.r.o. www.novaforma.cz Vydání první ISBN 2

Více

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi

Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Jak Ježíšek naděloval radost také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz František Ber Jak Ježíšek naděloval radost e-kniha Copyright Fragment, 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

Více

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska.

Byla to láska. Kytička milostné poezie. Obsah: Když jsem byla hodně malá. Pomalu vrůstám do tebe. Kdybych to dovedl. Byla to láska. Byla to láska Kytička milostné poezie Obsah: Když jsem byla hodně malá Pomalu vrůstám do tebe Kdybych to dovedl Byla to láska Magdaléna Štěpán Křivánek GRANO SALIS NETWORK 2004 www.granosalis.cz Když jsem

Více

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla

na jeho límci. Mnohokrát jsem vynesla Jednoho dne na jeho límci. tento malý hmyz ven, měl učitel narozeniny. Ti lidé se zase předem domluvili: Co kdybychom vyhlásili soutěž o nejlepší oblečení jako dárek na učitelovy narozeniny? Musely ho

Více

Přepis rozhovorů s klienty Steve a Insoo 4-6 září 1995 Praha

Přepis rozhovorů s klienty Steve a Insoo 4-6 září 1995 Praha Přepis rozhovorů s klienty Steve a Insoo 4-6 září 1995 Praha 1 Insoo a Vráťovi klienti, 4/9/95 P: Vy jste řekla něco velmi důležitého. A to bylo to, že kdybyste to měla udělat podle svého, že byste nikam

Více

RSC Rock Solid Club solid rock pevná skála

RSC Rock Solid Club solid rock pevná skála 1 Čau děcka, já jsem Janka a jsem členem RSC klubu a chci vás s ním trochu seznámit. Zkratka RSC znamená Rock Solid Club a solid rock znamená v angličtině pevná skála. Každé úterý se scházíme u vás na

Více

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti.

Od chvíle, kdy se na ně podívala naposledy, neuplynuly ještě ani dvě minuty. Měla pocit, jako by se ocitla v nějaké časové pasti. Kapitola 1 Už to máš? zeptala se Olivia Abbottová mámy. Olivii se konečně podařilo přimět tátu, aby si dal pauzu od svého pravidelného úterního maratonu tai-či tím, že mu zatřepala pompony přímo před obličejem,

Více

Je mi padesát. Přestože, alespoň v to

Je mi padesát. Přestože, alespoň v to KAPITOLA PRVNÍ: Tak jsem tady Je mi padesát. Přestože, alespoň v to doufám, mám ještě spoustu let před sebou, ráda bych formou této knihy Se sestrou Danuškou poprvé u fotografa. Řekl, ať nemrkám, ale ne

Více

U Moniky a Jakuba. Z Literárních novin (12. 7. 2012) Abych nebyl tak sám. Monika mě jednou pozvala. na návštěvu.

U Moniky a Jakuba. Z Literárních novin (12. 7. 2012) Abych nebyl tak sám. Monika mě jednou pozvala. na návštěvu. U Moniky a Jakuba Z Literárních novin (12. 7. 2012) 1. Abych nebyl tak sám Monika mě jednou pozvala na návštěvu. Přišel jsem pěšky a říkal jim, že jsem přijel autem V tom autě jsme ale cestovali teprve

Více

SALESIÁNI V BULHARSKU

SALESIÁNI V BULHARSKU SALESIÁNI V BULHARSKU ZPRAVODAJ ČESKÉ SALESIÁNSKÉ MISIE V BULHARSKU 28/ m ě s í č n í k k v ě t e n 2015 Nad Kaloferem (Stará Planina). - PK - Christos voskrese! Milí přátelé, vážení čtenáři, srdečně Vás

Více

Deník,,správnýho psa

Deník,,správnýho psa Deník,,správnýho psa Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Neolíznu tě! A nekoukej tak na mě! Opakoval jsem, ale marně. Aneta se na mě pořád koukala svýma smutnýma očima a musím říct, že tohle jí jde fakt dobře.

Více

Den kdy se vrátí láska k nám

Den kdy se vrátí láska k nám Den kdy se vrátí láska k nám obsazení: Tereza Petra Göbelová Petra Tereza Agelová 1. scéna pohoda Proslov DJ karaoke party hard repertoár Podvod, Holky z naší školky, Pohoda, Den kdy se vrátí láska k nám

Více

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky

Kněz se usměje a objímá brigádníka kolem ramen. Pojedete domů už na Velikonoce. Sám vás tam zavezu a předám rodině. K těm šatům přidáme ještě dárky Škaredá středa Středa svatého týdne, říká se jí také škaredá středa. Proč? Máme před očima Jidáše, jednoho z dvanácti apoštolů, jak se domlouvá s farizeji. Na čem? Farizejové se rozhodli Ježíše zahubit.

Více

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici

Byl jednou jeden princ. Janči se jmenoval. A ten princ Janči byl chudý. Nebydlel v zámku, ale ve vesnici Kašpárek (Vypravěč) Princ Janči Chůva (Babička) Žába Princezna Janička Král Čert Světnice Vesnice Komnata Podhradí Les Přídavné kulisy: studna Smrk Kašpárek nebo vypravěč: Byl jednou jeden princ. Janči

Více

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí

NOCTURNO 2014. Do hlubin. Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí NOCTURNO 2014 Do hlubin Za okny měsíc neúspěšně trhá z očí noci třešně ne, nejsou to třešně, jsou to slzy a v nich se choulíme v jantaru zmrzlí Jsme to, nejsme to my zakletý v jantaru váhání Dívej se na

Více

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu

Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu 3 Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu nacvičoval větu: Mám rakovinu mozku, došel jsem k názoru,

Více

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad!

Libor se nikde nezdržuje. Zakrátko klepe chvějící se rukou na dveře tátova pokoje. Zevnitř se ozve důrazný tatínkův hlas: Mám teď nápad! Chór modlitby Libor se vrací ze školy domů kvůli fotografickému kroužku později než obvykle. A k tomu ještě pomaleji než včera, kdy měl v žákovské knížce poznámku. Dnes ho tíží třídní důtka. Rodiče se

Více

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí

Kaštan zavrtí ocáskem a vděčně Adélce olízne dlaň. Pak vzrušeně zavětří a odběhne do křoví. Křoví se křiví na všechny strany a Kaštan v něm šmejdí 1. Kaštan je pes. Jezevčík. Má dlouhé tělo a krátké nohy. A štěká. Haf, haf, volá na Adélku. Adélka není pes. Adélka je holka. Má dlouhé hnědé vlasy a legračně pihovatý pršáček. Sehne se ke Kaštanovi a

Více

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu

Post Bellum Příběhy našich sousedů. Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Post Bellum Příběhy našich sousedů Pan Adolf Lang se svým vnukem Karlem Hury, členem týmu Pan Adolf Lang se narodil 29. září 1936 v Pávově. Pochází ze šesti dětí. Rodiče byli velmi chudí. Hlavní obživou

Více

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3

Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Copyright Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation Květa Kaláčková, 2013 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3 Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být

Více

Bruslení Dneska nás pan vychovatel nechal spát do 9:00. Potom jsme měli snídani a pak jsme měli generální úklid, pan vychovatel nám k tomu půjčil

Bruslení Dneska nás pan vychovatel nechal spát do 9:00. Potom jsme měli snídani a pak jsme měli generální úklid, pan vychovatel nám k tomu půjčil Bruslení Dneska nás pan vychovatel nechal spát do 9:00. Potom jsme měli snídani a pak jsme měli generální úklid, pan vychovatel nám k tomu půjčil rádio. Filip pustil rádio a já myl skříň a taky jsem dal

Více

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU

DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU DOTAZNÍK PRO URČENÍ UČEBNÍHO STYLU Projekt MOTIVALUE Jméno: Třida: Pokyny Prosím vyplňte vaše celé jméno. Vaše jméno bude vytištěno na informačním listu s výsledky. U každé ze 44 otázek vyberte a nebo

Více

LEKCE 2 RODINA. Popište obrázky.

LEKCE 2 RODINA. Popište obrázky. 2 LEKCE 2 RODINA Popište obrázky. DIALOG ČÍSLO DIALOG ČÍSLO DIALOG ČÍSLO DIALOG ČÍSLO 36 MINIDIALOGY 2 Poslouchejte, opakujte podle nahrávky a pak nahlas čtěte. MINIDIALOGY Minidialog 1 A: Dobrou chuť.

Více

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika

Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství. Eroika 1 2 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství Eroika 3 Blanka Kubešová, 2008 Eroika, 2008 ISBN 978-80-86337-74-6 4 Blanka Kubešová Žoržína Ztracené dětství 5 6 7 mámě 8 krajino dětství, chtěl bych se k

Více

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera

Neměl by vůbec nic. že jsme našli partnera Když mladý muž Neměl by vůbec nic. stejného smýšlení. slyšel ropuchu mluvit tak odvážně a logicky, beznadějně se zamiloval. Od té doby se pokaždé, cestou ze školy u ní zastavil na kus řeči. Jednoho dne,

Více

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu.

z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. z OBRAZ/SHOT POPIS DĚJE/STORY HUDBA/MUSIC RUCHY/SOUND POZNÁMKA/NOTES 1 Je videt fotoalbum, a starou ruku která táha fotku z albumu. Táhání fotki z albumu. DŮLEŽITÉ: V CELÉM FILMU NENÍ ŽÁDNÝ DIALOG. Jenom

Více

Malá knížka o Amálce

Malá knížka o Amálce Malá knížka o Amálce Ahoj, jmenuji se Amalthea, ale říkají mi Amálka. Jsem bájná koza, první pěstounka, která se starala o malého Dia, když se o něj nemohla postarat jeho vlastní maminka. Proto podle mne

Více

Při čtení následujících stran se vám může udělat nevolno, můžete mít pocity studu za autora, či získat tendence si fyzicky ubližovat. Mám vás rád.

Při čtení následujících stran se vám může udělat nevolno, můžete mít pocity studu za autora, či získat tendence si fyzicky ubližovat. Mám vás rád. 5 800044 640164 Při čtení následujících stran se vám může udělat nevolno, můžete mít pocity studu za autora, či získat tendence si fyzicky ubližovat. Mám vás rád. 1 24.5.2008 Po těžkém životě častokrát

Více

JANA HOCHMANNOVÁ. Román o krizi středního věku

JANA HOCHMANNOVÁ. Román o krizi středního věku JANA HOCHMANNOVÁ Román o krizi středního věku 12 Novinka Přijíždím domů z práce a manžel sedí u kávy. Spokojeně popíjí nápoj a šibalsky se na mě dívá. Neříká nic, jen mě pozoruje. Nevím, co si o tom mám

Více

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí.

ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. ČERVEN Pátek Pro mě jsou letní prázdniny v podstatě tři měsíce výčitek svědomí. Jenom proto, že je hezky, každý čeká, že budete venku a skotačitˮ nebo tak něco. A když venku netrávíte každou vteřinu, hned

Více

ISBN 978-80-257-1023-4

ISBN 978-80-257-1023-4 Z anglického originálu The Counselor. A Screenplay, vydaného nakladatelstvím Vintage Books v New Yorku roku 2013, přeložil Petr Fantys. Ilustrace na přebalu Jozef Gertli Danglár. Přebal a grafická úprava

Více

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano?

Titul: TV_1303_Duchovné praktikovanie a úprimnosť pomáhajú planéte_iii Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Zdravím, Mistryně! (Ahoj.) Ano? Dělám to teď dobře. Velice ráda Vás vidím! Já také, drahá, já také. Jste tak hezká! A toto je moje tchýně. Och, ano? Celá rodina je tady, dobrá! Dobrá, zpět k vaší poezii.

Více

Kamila a Petr Kopsovi. Jak se krotí tygr. Knížka pro děti, rodiče i pedagogy

Kamila a Petr Kopsovi. Jak se krotí tygr. Knížka pro děti, rodiče i pedagogy Kamila a Petr Kopsovi Jak se krotí tygr Knížka pro děti, rodiče i pedagogy Edika Brno 2015 KDYŽ CHCI ZKROTIT TYGRA, MUSÍM HO NEJPRVE POZNAT Krotitel tygrů Chci se stát kvalifikovaným krotitelem tygrů!

Více

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5

Klasické pohádky. Medvídek Pú. http://deti.e-papa.cz Page 1/5 Klasické pohádky Medvídek Pú Page 1/5 Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak,

Více

,,KDO JSME? NÍZKOPRAHOVÉ ZAŘÍZENÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ. JEDNODUŠE:,,NÍZKOPRAHÁČ

,,KDO JSME? NÍZKOPRAHOVÉ ZAŘÍZENÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ. JEDNODUŠE:,,NÍZKOPRAHÁČ ,,KDO JSME? NÍZKOPRAHOVÉ ZAŘÍZENÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ. JEDNODUŠE:,,NÍZKOPRAHÁČ ,,A CO ZDE POSKYTUJETE?,,SOCIÁLNÍ SLUŽBU ,,Hm A CO JE VLASTNĚ TA SOCIÁLNÍ SLUŽBA? Sociální služba je vlastně pomoc lidem. Na

Více

DOBRÝ DEN, PROSÍM A DĚKUJI. Když člověk vstoupí někam, kde jsou další lidé, sluší se, aby nahlas pozdravil

DOBRÝ DEN, PROSÍM A DĚKUJI. Když člověk vstoupí někam, kde jsou další lidé, sluší se, aby nahlas pozdravil DOBRÝ DEN, PROSÍM A DĚKUJI Když člověk o něco žádá, musí vždy poprosit Za každou laskavost by měl poděkovat Když člověk vstoupí někam, kde jsou další lidé, sluší se, aby nahlas pozdravil Na lidi, které

Více

divadelní busta UMĚLEC A JEHO HRŮZA Dorgit Kousziczek

divadelní busta UMĚLEC A JEHO HRŮZA Dorgit Kousziczek divadelní busta UMĚLEC A JEHO HRŮZA Dorgit Kousziczek život je nádherný vtip [2] osoby: Vien - malíř Anděla Běsná - múza Grom jen telefon (první scéna) Klára - tanečnice Vlk - malíř Fešák - malíř Silvestra

Více

Příprava na start 1: Nefér výhoda?

Příprava na start 1: Nefér výhoda? Příprava na start 1: Nefér výhoda? 29.12.2014 Než půjde naše dítě poprvé do školy, má za sebou již šest nebo sedm let vývoje, kdy je schopno se samo se učit, byť to bylo s naší pomocí jako rodičů, od kamarádů,

Více

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky.

To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď vážně. Pokračovala. Musíte zhubnout, nebo vám začnu předepisovat prášky. Neviditelnost Tomáš Dušek Byl jsem na kontrole. Našli mi v krvi zbytkový alkohol a špatný cholesterol. Ptal jsem se své doktorky, co to znamená. To znamená, že jste tlustý ožrala. Odpověděla mi. Ale teď

Více

Pár slov na úvod. Příběhy

Pár slov na úvod. Příběhy Pár slov na úvod Příběhy Dát si spicha s pěti speciálními mladými lidmi se mi nepoštěstí každý den. Nejdříve jsme moc nikdo nevěděl, co a jak budeme tvořit. Ale věděli jsme a shodli jsme se, že být bráchou

Více

Podpora samostatného bydlení

Podpora samostatného bydlení Život s podporou Podpora samostatného bydlení Každý člověk má mít možnost žít život podle svých představ Bydlet tam kde chce a s tím, koho si vybral a je mu s ním dobře Co je služba Podpora samostatného

Více

PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ

PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ JINDŘICH MALŠÍNSKÝ verše ALOIS KOLÁŘ PRINCEZNY TO MAJÍ TĚŽKÉ aneb POHÁDKY PRO ANIČKU 2015 Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena

Více

3. Kousky veršů (Poupata)

3. Kousky veršů (Poupata) 1. esta poslední kapky (Poupata) mi mi 1. Sklenici vína dolej nám, ó, Pane, mi mi dokud tam na dně něco zbejvá, Pane, nebudem vědět o těle, duše se vínem umeje, nebudem bdít a nebudem spát, ó, Pane. 2.

Více

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění

Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění B a r b o r a L í p o v á Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění 1999 2009 Barbora Lípová,

Více

Projekt Odyssea, www.odyssea.cz

Projekt Odyssea, www.odyssea.cz Projekt Odyssea, www.odyssea.cz Příprava na vyučování s cíli osobnostní a sociální výchovy (typ A) Téma oborové (= téma OSV č. 1) Vzdělávací obor Ročník Časový rozsah Tematický okruh OSV Dodržujeme základní

Více

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace

Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Základní škola Velké Pavlovice, okres Břeclav, příspěvková organizace Vzdělávací oblast: Jazyk a jazyková komunikace Název : Malý princ, Antoine de Sain - Exupéry Autor: Mgr. Jitka Řádková Ročník: 3. ročník

Více

Libor to slyší a otáčí se za sebe. Zadním sklem vidí blikající auto. Uvědomuje si, že je to stejné auto jako jejich. Pak poznává, že za volantem sedí

Libor to slyší a otáčí se za sebe. Zadním sklem vidí blikající auto. Uvědomuje si, že je to stejné auto jako jejich. Pak poznává, že za volantem sedí Vzrušení po ránu Čtvrteční ráno je plné otazníků. Jak se rozloučí Libor s tatínkem? Bude mít pozorování Lucčiny maminky v nemocnici dobrý konec? Pocítí Mirka při svátosti smíření uzdravující milost? Zaujme

Více

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala.

1. kapitola. Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. 1. kapitola Proč nic nejíte? Jím. Nejíte. Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala. Nevypadáte, jako byste jedla tolik, kolik potřebujete. To vím líp než vy. Neřekla jsem to drze, jen s jistotou.

Více

Nechci tě už vidět Ozve se rána, když pěstí udeří do stolu. Kamil bez ohlédnutí odchází. Za ním se nese dávka nadávek.

Nechci tě už vidět Ozve se rána, když pěstí udeří do stolu. Kamil bez ohlédnutí odchází. Za ním se nese dávka nadávek. BYLINKY PRO ŠTĚSTÍ Každý krok v životě je krokem ke smrti pravil jeden francouzský dramatik. Stejná slova nyní zašeptal Richard do ticha nemocničního pokoje. Považoval je za výrok natolik kritický a reálný,

Více

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan

Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Zuzana Pospíšilová ilustroval Drahomír Trsťan Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové,

Více

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová

MOJE TĚLO. Anna Pfeifferová. Ilustrace: Ulla Bartlová MOJE TĚLO Anna Pfeifferová Ilustrace: Ulla Bartlová Vem si tužku na panáčka, nakresli ho, je to hračka: Tečky, čárka, dole proužek, kolem toho ještě kroužek. Po stranách mu přidej ouška, ať ví dobře, co

Více

Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy. Óm Šrí Paramátmane Namaha

Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy. Óm Šrí Paramátmane Namaha Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Otázky hledajících Vztahy Óm Šrí Paramátmane Namaha Využijte svůj čas a energii pro hledání štěstí, míru a lásky Všichni si přejeme být šťastní

Více

Arno Geiger: Starý král ve vyhnanství

Arno Geiger: Starý král ve vyhnanství Ukázky Próza Arno Geiger: Starý král ve vyhnanství /ukázka/ Arno Geiger: Starý král ve vyhnanství /ukázka/ Arno Geiger vypráví o otci, kterému pomalu vynechává paměť a který se přestává orientovat v přítomnosti.

Více