USPOÿ DALA MAGDAL NA FROUZOV. éeny V ISL MSK M SVÃTÃ

Transkript

1

2 USPOÿ DALA MAGDAL NA FROUZOV Závoj adžíny éeny V ISL MSK M SVÃTÃ Magdaléna Frouzová Jana Al Oukla Petra Procházková Pavla Jazairiová Farída al-nakkáš Cornelia von Wrangler Simona Hejlová Miroslava Malá Markéta Gojdová Katy Abraham Ayse Günes-Ayata Vyšehrad 2. vydání

3 Fotografie v textu Str. 5 Afghánská žena v burce. (Foto Petr Zavadil) Str. 12 Írán, Teherán. Rodina při večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Str. 28 Afghánská žena se synem. Vesnice Sarhad. (Foto Petr Zavadil) Str. 60 Spojené arabské emiráty, žena v tradiční masce a rukama ozdobenými hennou. (Foto Simona Hejlová) Str. 78 Indie. Cesta podél řeky. (Foto Jiří Hůla) Str. 88 Jana Al Oukla s dětmi při vítání občánků v Praze. (Foto Jana Al Oukla) Str. 102 Mali. Zdejší ženy nosí všechno potřebné na hlavě, odtud jejich vznosná chůze. (Foto Markéta Gojdová) Str. 120 Írán, Teherán. Babička s vnučkou na večerní procházce. (Foto Magdaléna Frouzová) Str. 138 Libanon, Bejrút. Chlapec prodávající chleba na korzu na pobřeží. (Foto Nora Stříbrná) Str. 178 Egyptská vesnice. Nomádská žena. (Foto Magdaléna Frouzová) Str. 190 Írán. Ilustrační foto. (Foto Nora Stříbrná) Copyright Magdaléna Frouzová, Petra Procházková, Simona Hejlová, Cornelia von Wrangler, Pavla Jazairiová, Jana Al Oukla, Markéta Gojdová, Katy Abraham, Miroslava Malá, Ayse Günes-Ayata, Farída al-nakkáš, 2006 Preface Jiřina Šiklová, 2006 ISBN

4 OBSAH Předmluva (Jiřina Šiklová) Pod závojem nosím džíny aneb muslimky mezi tradicí a modernou (Magdaléna Frouzová) Bída a guláš z trávy aneb ženy v Afghánistánu (Petra Procházková) Nejsme žádné děvky! aneb muslimky ve Francii (Cornelia von Wrangler) Život ve zlaté kleci aneb ženy ve Spojených arabských emirátech (Simona Hejlová) Cihlářova žena aneb muslimky v Indii a v Pákistánu (Pavla Jazairiová) Závoj si nesundám aneb postavení žen v islámu očima české muslimky (Jana Al Oukla) Pás krásy a obřízka aneb ženy v Mali (Markéta Gojdová) Ženy tu chtějí všechno ovládnout aneb ženy v Íránu (Magdaléna Frouzová) Butiky, korzo a kavárny aneb ženy v Libanonu (Miroslava Malá) Chci, aby se má dcera měla lépe aneb ženy v Turecku (Ayse Günes-Ayata) Každá pomoc marná aneb jedna zkušenost z Tuniska (Katy Abraham) Fundamentalisté na vzestupu aneb ženy v Egyptě (Farída al-nakkáš) Odejdu i bez dcerky Rozhovor se ženou, která by s muslimem už žít nechtěla

5

6 Bída a guláš z trávy ANEB éeny V AFGH NIST NU (Petra Procházková) Prosinec 2001: Žena se na mne podezíravě dívala přes mřížku v modrém, plizovaném hávu, kterému se tady říká burka. Tehdy ji nosila v Afghánistánu většina žen. Je to obrovský kus látky s jakousi čepičkou, který se přehodí přes hlavu a ze všech stran zahalí tělo až k zemi. V místě očí má sí ku, skrz kterou se žena dívá, aniž by někdo viděl ji. Burka je tak široká a neustále se vlní ve větru, že je naprosto nemožné rozpoznat tvary těla ženy. Muži se tu naučili rozeznávat alespoň přibližný věk podle svižnosti chůze a někteří tvrdí, že i pod burkou dokáží odhalit opravdovou krasavici. Žena, která stála tehdy přede mnou na kábulské ulici, byla zřejmě mladá. Usmála jsem se na ni. Nevím, zda moje přátelské gesto opětovala, protože kromě vystrašených očí nebylo z její zahalené tváře vidět vůbec nic. Pozorovala jsem ji dlouho, jako stvoření, které spadlo z jiné planety. Vím, že ona si o mně myslela totéž. Byla to první žena, kterou jsem v Kábulu potkala na ulici. Až te mi došlo, že za ty tři dny, po které jsem se pohybovala po městě, jsem mezi davy Afghánců nespatřila ani jednu ženu. Vycházely málo, jako by ještě dodržovaly tuhý režim Talibů, jež před pár týdny rozprášili Američané. Talibové vzešli z uprchlických táborů v Pákistánu, kam utíkali Afghánci po invazi Rusů v roce Zatímco v samotném Afghánistánu se Rusové snažili prosadit socialismus a v rámci toho začaly ženy dokonce učit na kábulské univerzitě, v uprchlických táborech za hranicemi země se formovalo radikální odbojové hnutí Talibů. Původně bylo jeho cílem vyhnat Rusy ze země. Sílilo hlavně díky velkorysé podpoře Pákistánu, USA a Saúdské Arábie, a to jak finanční, tak ideologické. Ideologií tohoto hnutí se totiž stal islám, avšak stále pokřivenější, konzervativnější a primitivnější. Část studentů v pákistánských medresách byli mladí chlapci, sirotci, kteří přišli o své otce ve válce proti sovětské armádě. 29

7 Vzbudit u nich nenávist ke kafírům, ke všemu cizímu, touhu po pomstě i patřičnou agresivitu nebylo zas až tak složité. Výklad náboženských knih včetně Koránu byl přizpůsoben potřebám, kvůli kterým Talibové vznikli. Náboženské lekce byly spíš militantní výukou doplňovanou praktickým vojenským výcvikem. Po odchodu sovětských jednotek z Afghánistánu začala v zemi občanská válka. Původní spojenci, polní velitelé, se do sebe pustili s nevídanou vervou. Lidé unavení dlouholetou válkou toužili po jediném po klidu a pořádku. Přesně to slibovali Talibové zavedení tvrdého řádu, ukončení bojů, likvidaci korupce i výdobytků komunismu. Také proto zprvu Afghánci v řadě míst Taliby, kteří přicházeli z jihu a východu, od pákistánských hranic, vítali. Jakmile jejich jednotky vstoupily do Kábulu, zakázala mravnostní náboženská policie všem ženám, z nichž některé v té době už chodily v téměř evropském oblečení, vycházet z domu bez burky a bez doprovodu manžela, bratra či otce. Porušení trestali bičováním. V jednom případě byla dokonce veřejně zbičována žena, protože vykoukla z domu nezahalená, jen aby zavolala na dítě. Za nevěru se začalo kamenovat jako ve středověku. A to nebylo vše. Ženám zakázali chodit do školy. Prý jim podle Koránu přísluší starat se o rodinu. Nesměly navštívit lékaře mužského pohlaví Korán prý zakazuje kontakt mezi muži a ženami, kteří nejsou příbuzní. Islám zkrátka obrátili naruby a z Afghánistánu vybudovali vězení. Na podzim 2001 vypudilo americké letectvo armádu Talibů z hlavního města Kábulu. A já poprvé vjela do slavné středoasijské metropole. Jen málokdo tehdy uvěřil, že Talibové jsou pryč navždy. Ženy stále ještě seděly doma. Až na tu jednu, kterou jsem potkala na kábulské ulici. Byla jsem první cizinka, kterou spatřila po sedmi letech. Setkala jsem se před tím s mnoha afghánskými ženami. Poprvé jsem překročila hranici tohoto státu už v roce Pak, během války, jako novinářka ještě mnohokrát. V zákopech na frontě se však s něžným pohlavím našinec potkává zřídkakdy. A když, tak na nějaké povídání o rodině a dětech nebyl čas. V týlu, na afghánském severu a v nedobytném Pandžšírském údolí, které Talibové nikdy neobsadili, se ženy na novinářky sice přátelsky smály, ale blízce se stýkat s někým tak podivně oblečeným, s někým, kdo se klidně baví s muži, cestuje bez manžela či otce, kdo nemá řádně zahalené vlasy a při rozhovorech s polními veliteli se vyzývavě směje, bylo něco nepředstavitelného. 30

8 Te si ani já najednou nedokážu uvědomit, že válka končí. Že jsem v Kábulu. Znala jsem to město jen z vojenských map velitelů, kteří se dohadovali, ze které strany ho budou ostřelovat. Na kábulské čtvrti Darullaman je vidět, že se strefovali velmi dobře. Největší uprchlický tábor ve městě je právě tady, mezi troskami a minovými poli. Viděla jsem hodně táborů a po čase se mi všechny začaly zdát podobné. Obývají je většinou staří lidé, ženy a neuvěřitelné množství dětí. Ztrácejí pocit soukromí i tradiční návyky. Nemám ráda uprchlické tábory hlavně proto, že jsou místy koncentrovaného neštěstí. A takové neštěstí se nedá popsat, ani natočit. Jednotlivé příběhy mohou být dojemné, burcující, dramatické. Davová tragédie prý ale už nikoho v civilizovaném světě nepřekvapí. Uprchlický tábor v kábulské čtvrti Darullaman, před jehož vchodem jsem se potkala s dívkou Mino, představoval však přece jen něco jiného. Byl totiž ještě ke všemu absurdní, nesl v sobě i jakousi historickou zákonnitost a osudovost. Nacházel se na obrovském prostranství, které kdysi obývali zaměstnanci sovětské diplomatické mise. Velvyslanectví SSSR bylo na dohled od paláce, kde speciálně vycvičení agenti v roce 1979, těsně před invazí, udusili polštářem afghánského vůdce Amina. Pak v rámci bratrské pomoci afghánskému lidu přišel, přijel a přiletěl omezený kontingent sovětské armády. Afghánci ale nějak nepochopili, že jde o bratrskou pomoc. A začala třiadvacetiletá válka. Kábulská čtvr Darullamán patří v Kábulu k nejžalostnějším. Usadilo se v ní 30 tisíc převážně paštúnských žen a dětí. Utekly z vesnic poté, co jim jejich domy vypálili bu sovětští vojáci, nebo Talibové, nebo mudžahedíni. Vypadalo to tam katastrofálně. Jestliže město, ačkoli v něm bylo více zřícenin než celých staveb, stále něčím přípomínalo doby, kdy sem jezdili i turisté, Darullaman působil jako kulisa ke katastrofickému hollywoodskému filmu. Areál bývalého sovětského velvyslanectví se v měsíční krajině vyjímá dokonale trosky panelových domů, zbytky letního kina a restaurace, ze kterých si ženy udělaly záchodky, pravda, bez splachování, obnažená zasedací místnost, kde se kdysi řešily osudové problémy mezinárodních vztahů. Tradiční afghánská snaha obehnat si rodinné sídlo vysokou zdí, aby cizí zrak náhodou nepadl na jen podomácku oblečenou, a tedy nedostatečně zahalenou ženu, tady vzala za své. Ženy se rozdělily na skupiny a oddělily se od hrstky mužů, kteří se stali automaticky strážci celého ležení. 31

9 Mě sem pustili bez zbytečných procedur, jen na kameru se dívali podezíravě. Naše ženy se nesmějí natáčet, řekl mi malý, velmi hubený muž, ze kterého se později vyklubal Abdulla, manžel Mino. A jeho žena s přísným pohledem mne vzala za ruku a jak jsem z jejích posunků pochopila, pozvala mne na čaj. Problém byl v tom, že čaj zrovna v táboře došel. Ženy a děti pily horkou vodu, aby se zahřály a aby jim suché placky, které byly jídlem skoro svátečním, lépe lezly do krku. První příchod do nového prostředí je v Afghánistánu vždycky oslňující. Připadalo mi, že jsem něco jako posel z nebes, kterého si všichni nesmírně váží, svěřují se mu se svými problémy, ale nevyžadují, aby je řešil Prostě nový člověk je takový zpovědník, a pokud je ještě ženou, dostane se mu takových informací o životě, dělohách, jídle, dětech, manželských povinnostech, sexu a barvení vlasů henou, že když si je zapomene zapisovat, je ztracen. V té době ještě nenastala invaze zahraničních humanitárních organizací s tunami mouky a levnými matracemi, takže se ženy nestačily naučit vymáhat jakoukoliv pomoc ještě před tím, než člověk stačil pronést Sallam alejkum. Tehdy jsem byla ještě opravdu host. Pár kroků za ohradou, která oddělovala tábor od zbytku světa, si Mino vyhrnula přední část burky přes hlavu a vycenila na mne zářivě bílé zuby. Byla moc hezká a ještě víc hubená. A také chytrá. Pochopila, že chci, aby mi zorganizovala exkurzi, a byla hrdá na to, že ona je mým průvodcem. Z toho, co neustále drmolila, jsem pochopila jen malou část, ale to, že nemají vodu, že se skoro nemyjí, že jedí obyčejný jetel se solí a že už měsíce nesdílela jedno lože se svým muže, tak tomu jsem rozuměla. My se musíme po každém sexu pořádně omýt, víš, vysvětlovala mi později, když jsme si začaly sdělovat opravdové intimnosti. Hlavně muž si musí všechnu nečistotu smýt pořádně z těla. Kdyby se neumyl a třeba pak řídil auto nebo šel bojovat, určitě se nabourá nebo ho zastřelí, tvrdila se zkrabatělým čelem. Kromě vody ale v táboře nebylo ani pořádné lože. Většina lidí spala na kusech hadrů nebo na holé podlaze, po které kdysi chodili diplomaté v naleštěných polobotkách. Tak špinavé děti, jaké běhaly mezi rozpadlými paneláky, jsem neviděla ještě nikde. Měly na tvářích boláky od nezahojené lašmánie, nemoci, kterou přenáší maličký komár a jež způsobuje velké, mokvavé a nehojící se vředy. I Mino měla na levé lícní kosti velikánskou kulatou jizvu, která jí ale celkem slušela. To mají z toho, že jim maminky, když byly malé, dávaly vejce, pro- 32

10 hlásila Mino zkušeně, když mi ukazovala umouněné, mentálně postižené dítě zmučené lašmánií a jeho matku, která ho svazovala šátky do tvaru mumie, aby nezlobilo. Vejce? podivila jsem se. Kdo jí jako dítě vejce, bude němý, tvrdila Mino. Naopak drobné dávky hašiše či snafu nebo neuvěřitelně ostrých zelených papriček miminka prý uklidní. O převařené vodě nevěděly ženy nic, stejně jako o tom, že celý tábor má průjem možná i proto, že jí sníh a pije vodu z louží, pokud nějaké vůbec jsou. Afghánistán kromě válek a zemětřesení šest let sužuje strašné sucho. Vždycky, když jsem pak chodila za Mino do tábora, dávala jsem si pozor, abych málo pila a zašla si před tím na toaletu. Návštěva místa, kde se tisíce lidí vyměšovaly, byl stejně strašlivý zážitek jako pobyt na frontě. Cholerou tady trpěly stovky lidí; ti, kteří se jí zatím nenakazili, měli obrovské štěstí. Fekálie se roznášely na nohách ze záchodů přímo do ložnic a kuchyní. Vzhledem k tomu, že Afghánci jedí na zemi na ubruse, kterému říkají dusturchan, není žádný problém spolykat spolu s obědem několik choroboplodných zárodků. Areál sovětského velvyslanectví se dost zásadně lišil, i při stupni vysokého rozkladu, od blátěných přístřešků, které si byli zvyklí budovat v horách. Bylo pro ně vlastně štěstí, že neznali vodu tekoucí z kohoutků a elektřinu. Alespoň to nebyla tak dramatická změna k horšímu. Mino ale byla z města. Uměla trochu číst a psát a patřila tak ke 30 procentům Afghánek, které se alespoň umí podepsat. I její rodiče byli gramotní, dokonce i matka. Jeden ze čtyř bratrů prý dokončil střední školu a pak se ztratil neznámo kam. Taky mne chtěli dát na střední školu, ale když mi bylo šestnáct, tak se objevil Abdulla a říkal, že on je pro mne lepší budoucnost než nějaké vzdělání, smála se. Nad svými současnými negramotnými spolubydlícími z venkova tak trochu ohrnovala nos. Někdy se před nimi snažila na mne mluvit nějakým podivným jazykem, který nebyl podobný žádnému, co znám. Až po čase mi došlo, že Mino se chce budit dojem anglicky mluvícího průvodce. How thanks majwou senter majdan you, pronesla například a já přistoupila na hru. Ou yes, aha! zvolala jsem nadšeně a ženy sedící na podlaze temné místnosti bez oken na nás zíraly s otevřenými ústy. 33

11 Mino byla také jedna z mála žen, která se po několika dnech nechala vyfotit. Dokonce se to stalo její oblíbenou zábavou. Pózovala, a když se ostatní její kamarádky s hlasitým křikem a nadávkami směřujícími k mé osobě zahrabávaly do hadrů a házely po mně kameny, volala na ně: Ó vy hlupačky, vesnické nány, na ty vaše hnusné ksichty jsou asi tak Američané zvědaví Kupodivu, ženy to obvykle rozesmálo a když nic jiného, házely po mně kameny velikosti, která byla neškodná pro mne i fotoaparát. Pohrdání vůči ženám z venkova se u Mino stupňovalo nejspíš se tak od nich snažila alespoň trochu odlišit, když už jí to neumožňovaly podmínky v táboře. Ani rodit neuměj, pronesla třeba jednou opovržlivě, když v noci její sousedce na podlaze vyhřezlo z útrob mrtvé dítě. Mino porodila už pět zdravých miminek, což je na šest porodů v Afghánistánu výkon nevídaný. Existuje řada údajů o katastrofálním zdravotním stavu obyvatel jedné z nejchudších zemí na světě a jen málo z nich je možné dostatečně ověřit nebo podložit mnohaletým výzkumem. Dokonce ani počtem obyvatel si nikdo nemůže být jist poslední pokus o sčítání lidu tady proběhnul v roce 1979, od té doby zhruba jeden milion Afghánců zahynul ve válce, 5 milionů uprchlo ze země, ale dalších několik milionů se naopak narodilo a přežilo prvních pět let života, čímž získalo šanci na to, dožít se afghánského průměrného věku ženy podle statistik čeká 45 let těžkého života, muže o rok víc. Prý dnes žije v zemi pod Hindukúšem něco mezi 25 a 28 miliony lidí. Vzhledem k průměrnému věku není divu, že třicetiletá mladá paní je v těchto zeměpisných šířkách považována za přezrálou, a čtyřicetiletá za vetchou stařenu. Do hrobu jí ostatně zbývá, pokud dodrží zásady průměrnosti, pouhých pět let. Mino mohlo být podle mých odhadů tak dvaatřicet. Jedna z mnoha tabulek ji řadila do kategorie vysoce rizikové Mino totiž byla odhodlána dále rodit. A americká Agency for International Development uvádí, že každý den zemře v Afghánistánu asi 40 těhotných žen. Na vesnici nikoho ani nenapadne, aby sháněl lékaře, když se budoucí matce přitíží nebo se dítě klube na svět nějakou méně obvyklou částí těla. Ostatně na oslu, což bývá jediný dopravní prostředek ve vysoko položených obcích, by za lékařskou pomocí člověk jel tak dlouho, že by se mohl vrátit až na oslavu prvních narozenin dítěte. Ve městech ale bývala před válkou situace jiná. Sukně se zkracovaly a část žen z lepších rodin začala dokonce chodit na koncerty populární hudby, sem 34

12 tam nějakou manžel vzal i do kina pravda, do řad vyčleněných jen pro něžné pohlaví, a na kábulských ulicích bylo vidět stále méně burek. Nikdy se sice ženy zrovna nehrnuly k lékařům-mužům, ale na druhou stranu tato cudnost přinesla vzdělanost žen. Lékařek je i dnes v afghánských městech dost a byla to jedna z mála profesí, která za Talibů neustrnula. I oni, lépe řečeno jejich manželky je potřebovaly. Mariam, kterou jsem později přesvědčila, aby si jeden den v týdnu vyčlenila na klientky z tábora, pracovala jako primářka kábulské porodnice před Taliby, pak léčila jejich ženy a dnes přivádí na svět děti jak bývalých Talibů, tak mudžahedínů i těch, kteří se vrátili ze zahraničí domů. Mariam stále chodí do práce v burce. Cítím se tak líp, nikdo mne neokukuje, naši muži jsou vyhladovělí, pohled na odhalenou ženu je pro ně stále něco mimořádného, vysvětlila mi. Na fotografiích z konce 80. let je ale Mariam rozesmátá, s malým, průsvitným šátkem ve vlasech, který nezakrývá vůbec nic, a na sobě má šaty naprosto evropského střihu, dokonce pod sukní nemá kalhoty, jak je zde železným zvykem, ale punčocháče. Už v 60., 70. letech Kábulčanky začaly chodit rodit do porodnice a i v provinciích pomalu rostly malé kliniky, říká zasněně. Jenže válka rozvoj zdravotní péče i zkracování sukní zastavila. Dnes pod dohledem lékaře přivádějí na svět dítě jen 2 procenta Afghánek. Mino byla na rozdíl od Mariam příliš mladá na to, aby si pamatovala 60. a 70. léta, období relativní stability a rozkvětu Afghánistánu. Ostatní ženy v táboře žily v té době spokojeně ve vesnicích, během svého života viděly jen svého otce, bratry a pak manžela, kterého jim přivedli zpravidla hned, jakmile začaly menstruovat. Na trh chodily zásadně v burce, nebo ta má v Afghánistánu dlouhou tradici a široké využití. Chrání proti prachu, hmyzu a mužům, vysvětlila mi Šekíla, asi padesátiletá paní, která mi tvrdila, že jí je něco kolem dvaceti. V burce chodila už její prapraprababička a Šekíla si přeje, aby v ní chodily i její vnučky. Navlékne na ně háv s mřížkou, až jim bude asi 12 let, nebo až si bude myslet, že se stávají ženami, protože datum jejich narození si nepamatuje už te. Ani vzdělaná Mino, ani ostatní většinou netušily, jak jsou staré. Chybně jsem to zpočátku pokládala za znak jakési zaostalosti. Časem mi došlo, že je to prostě zbytečná informace. Dokumenty Afghánky nevlastní, narozeniny neslaví a rodí do té doby, dokud to jde. První, kdo jim začal tvrdit, že datum narození je z nějakých důvodů informace podstatná, byli cizinci z humanitárních organizací, kteří je zapisovali do seznamů 35

13 a podle nejrůznějších kritérií je dělili na potřebné, velmi potřebné a ztracené případy. Neustálé války a zejména příchod Talibů do Kábulu měly za následek úprk inteligence ze země. Vzdělanější městské obyvatelstvo se snažilo utéct co nejdál do Evropy, do Ameriky, nebo alespoň do Pákistánu či Íránu. Vzdělanci utíkali ve vlnách nejdříve před Rusy, pak před mudžahedíny a nakonec před Taliby. Do Kábulu mezitím přicházely vesnické ženy poté, co jim vojáci nejrůznějších armád zničili jejich domy a zabili manžely. Ve městě bylo více příležitostí k žebrání a v nejhorším případě i smetiš. Vesnické ženy přinesly do Kábulu i vesnickou kulturu. Když se zase po roce 2001 ve víře, že te nastaly přece jen lepší časy, rozhoupali uprchlíci ze zahraničí k návratu, Kábul se už podobal obrovské vesnici plné burek, oslů, velbloudů a ovcí pasoucích se v hromadách odpadků. Vodovod přestal fungovat ještě počátkem 90. let, kanalizace tady nebyla nikdy. V letech , v období, kdy jsem v Afghánistánu strávila celý rok, se z hlavního města stala jakási všehochu nejrůznějších tradic, zvyků a kultur. Chudí vesničané, vojáci, cizí humanitárci a mezinárodní mírové sbory, do toho Afghánci vracející se z exilu s novými návyky, CD přehrávače s choulostivými filmy, které byly za Talibů, a vlastně už pár let před nimi, přísně zakázány, indická hudba a mercedesy na zcela rozbitých cestách, které v zácpě lehce předjíždí oslík s nákladem nevydělaných persiánových kůží. Vypadalo to prostě trochu, jako když do muzea vtrhne skupina amerických školáků. Nevím, kdy nastala ta chvíle. Ale najednou jsem si uvědomila, že Mino by i přes jazykovou bariéru a hlubokou kuturní propast mohla být mou přítelkyní. Ona se tvářila, že mezi námi opravdu vypuklo přátelství na život a na smrt, já jsem tak nějak ve skrytu duše tušila, že náš vztah má ještě jinou, materiální podstatu. Doufala jsem ovšem, že to není jediný důvod, proč se Mino tváří, že jsem pro ni matkou, bratrem, sestrou, prostě téměř celou rodinou. Ale bylo jasné, že mne pokládá tak trochu za slepici, co snáší zlatá vejce. Neříkala si mi o bakšiš jako jiné ženy, ani nepožádala o půjčku, samozřejmě nevratnou, což dělali afghánští muži. Za služby, které mi poskytovala jako rádce a průvodce, jsem jí sama občas platila. Byly to sumy nevelké. Deset dolarů jednou za dva, tři dny pro ni ale znamenalo zásadní zlepšení životní situace. Zároveň jsem ale, aniž bych to tušila, zasáhla podstatně do rodinné pohody Mino a Abdully. On se ke mně vždycky choval vstřícně, mile se usmíval, neprotestoval, ani 36

14 když jsem Mino fotila, ale tušila jsem, že jí doma cosi nekalého našeptává. Když jsem Mino začala dávat finanční odměnu, stala se ona vlastně živitelem rodiny, což je v afghánské společnosti zcela nepřípustné. Snad jen tehdy, pokud jsou všichni mužští příslušníci nemocní, invalidé, staří nebo na frontě. Ale muž, který bezcílně bloumá a odebírá ženě její výdělek, aby za něj nakoupil vše potřebné, je tak trochu za neschopného chudáka. Víš požádala mne jednou rozpačitě Mino. Nemohla bys ty peníze raději dávat Abdullovi? Ale Abdullo pro mne nic nedělá, odmítla jsem s evropskou zaslepeností jako emancipací nakažená výdělečná majitelka vlastního účtu. Je to pro něj těžké nemůže sehnat práci a všichni vědí, že te je na mně celá rodina závislá. Alespoň si tě budou víc vážit, snažila jsem se jí implantovat trošku feminismu. To právě vůbec nebudou. Už te se o mně v táboře nehezky mluví a Abdullo je za vola, uchichtla se. Připadalo mi to, jako kdybych s Abdullou měla uzavřít smlouvu na pronájem jeho ženy, která stojí na den méně než nákladní osel. Jenže v afghánské rodině je živitelem skutečně muž. Naprostá většina žen nepracuje. Na vesnicích sice obdělávají pole, ve městech před válkou chodily do úřadů a pracovaly ve školách i v nemocnicích, ale za Talibů si zvykly sedět doma. I když se část žen vrací do práce, jejich výdělek skoro nikdy nepřevyšuje výdělek muže. Až mi někdy těch hubených a udřených afghánských mužů bylo líto. Kdybych neměla zlaté náušnice, je Abdullo úplně znemožněn, tvrdila i Mino, když jsem se jí ptala, proč neprodala zlato, které má na sobě, v dobách, kdy její děti musely jíst jetel s vodou. Prodali jsme úplně všechno, co jsme mohli, ale zlato, co mi dal muž, to mi musí zůstat navěky. Stím umřu, bu hlady, nebo stářím, ale prodat ho nemohu, filozofovala Mino. I ostatní ženy v táboře měly často nějakou zlatou ozdobu. Obvykle to byl svatební dar od nastávajícího manžela. Když jsem jim jako drobné dárky chtěla rozdávat přívěsky a stříbrné řetízky z Čech, Mino mě zarazila: Tohle můžeš dát tak desetiletým holkám, ale ne dospělé Afghánce. Urazíš ji. Bu jí dej pravé zlato, nebo raději, když ho nemáš, kus suchého chleba. Budou ti vděčné. Pro afghánské muže bylo zkrátka podstatné, aby jejich manželky byly vizitkou jejich schopnosti vydělat peníze. Vstávali ve čtyři ráno, 37

15 vydávali se na trh, a když neměli jinou možnost, pracovali jako nosiči vody nebo vyklízeli smrdutý obsah z otevřených kanálů. Hladová žena bez zlatých ozdob byla prostě tou největší ostudou, kterou mohl dospělý Afghánec zažít. Hladová žena se zlatými náušnicemi byla již přijatelnější. Žebrat se do ulic pak vydávaly většinou jen vdovy, za které nikdo nenesl odpovědnost. Hladových, otrhaných a umouněných lidí bylo ale stále víc a ani ten nejpracovitější Afghánec neměl šanci svou velkou rodinu během války uživit. Hodně dětí mít musíš proto, aby se o tebe ve stáří postaraly, aby si, až my, rodiče, umřeme, mohly pomáhat, no a taky některé prostě nedožijí do dospělosti, tak aby ti nějaké zbyly, prohlásila pragmaticky Mino, když jsem s ní diskutovala o náročnosti početných rodin. Rozčilovalo mne, když se ženě s deseti dětmi narodilo jedenácté a muž nedokázal uživit ani sám sebe. Desetiletí kluci už mohou domů lecos přinést, mohou pracovat, takže je dobré jich mít hodně, mudrovala Mino a v duchu určitě litovala, že nelze rodit rovnou desetileté výdělku schopné chlapce. Holky, ty jsou spíš na obtíž. Když ale dceru třeba naučíš vázat koberce, tak ti za ni rodiče ženicha pak musí zaplatit strašně moc peněz, usmívala se. Já koberce vázat neumím a že dokážu číst a psát, nikoho nezajímá. Já jsem byla levná nevěsta, prohodila ledabyle. Žmoulala v ruce bankovku 100 afghání, kterou jí Abdulla vyplatil z její mzdy. Představovala asi 2 dolary. Mino s ní dokázala vystačit několik dnů. A ačkoliv to bylo neuvěřitelné, uměla za tuto sumu koupit i kus levného velbloudího masa a velmi chutně ho připravit. Mýdlo dělila na malé kousky, aby ho děti nevyplácaly, a umývala je jen jednou za dva, tři dny. Sama ale vypadala velmi upraveně. Ani se do prostředí uprchlického nehodila. Byla hezká, vlasy měla lesklé, nosila naleštěné černé střevíce na vysokém podpatku s mimořádně nevkusnou umělohmotnou květinkou. Ostatně, celé ty botky byly vyrobeny z umělé hmoty, jako většina věcí, které uprchlice používaly. Zbožňovaly umělou hmotu. Červené konývky na mytí rukou, ostře zelené lavórky, ale i umělé tkaniny, šátky, květiny z umělé hmoty i tašky sešité z obalů od džusů, které si ve městě kupovali bohatší, zatímco chudší obaly jako cenný materiál sbírali na smetištích. Mino také měla takovou tašku s obrázky jablíček a banánů, podle toho, z čeho byl vyroben původní nápoj, který nikdy neochutnala. Mimochodem, tuto lidovou tvořivost později s nadšením převzalo několik humanitárních organizací, které ovlivněny americkým vkusem usoudily, 38

16 že tašky z džusových obalů jsou tím nejlepším rozvíjením tradičních afghánských dovedností. Zahájily rozvojové programy a do jejich výroby zapojily tisíce žen. Nejzajímavější na celé akci bylo, že tašky šly, alespoň zpočátku, na odbyt. Už tehdy mne napadlo, že jestli někdy otevřeme nějaké centrum pro válečné vdovy, budeme je přemlouvat, aby místo hliníkoplastikových tašek třeba vázaly perské koberce, nebo vyšívaly tradiční paštúnské šaty, které se také daly vyrobit z toho, co se najde na smetišti. Jsou sešité ze stovek různobarevných hadříků, neuvěřitelně pestrých a naštěstí většinou bavlněných. Většina žen v táboře ovládala některou z tradičních dovedností. Na koberce, které by se daly prodávat za stovky dolarů, ale neměly rámy. Taková investice byla nad jejich síly. Pečlivě a vytrvale ale vyšívaly. Jejich pestré, vzorované kusy špinavých hadrů sice nikdo nekupoval, ale snad si tak krátily čas. Na rozdíl od mužů, kteří zachovávali tradiční zákony slušného chování, se ženy neustále hašteřily, hádaly ve frontách na toaletu a vodu, kterou jim sem tam nějaká z organizací přivezla v cisterně, pomlouvaly se a chovaly se absolutně stejně jako kterékoliv jiné ženy na světě, pokud by byly nuceny spolu nedobrovolně žít v odpudivém, stísněném prostředí řadu let. Mino nesnášely stále víc a já jsem cítila, že mne přátelství s ní od nich trochu vzdaluje. Na mne se sice stále vrhaly s mimořádnou vášní a občas mi dlaně a chodidla natřely hennou, abych podle nich krásné, podle mne dost odpudivé fleky nemohla smýt celé měsíce. Na Západě se henna proslavila díky hvězdám jako Madonna, jenže ty ji ve svých videoklipech prezentovaly jako krásně namalované ornamenty. Možná někde v Jemenu to tak vypadá. V Afghánistánu ale namalovat ruce hennou znamená v podstatě jen napatlat je žlutavou barvou. Moji kolegové novináři si dokonce dlouho mysleli, že mám nějakou nemoc, protože henna se mi výjimečně dobře uchytila na nehtech a ty získaly hnědožlutý odstín a vypadaly, že mají každou chvíli odpadnout. Od žen byl takový zájem o můj zevnějšek ale vyznamenáním. Mino naštvaně přihlížela, jak se na mne sesypaly, švitořily a patlaly mi nevzhlednou hmotu na ruce. Obličej prosím nééééé bránila jsem se zoufale, protože mít ještě hnědužluté tváře by bylo asi příliš. Mino ženy hrubě okřikla a odvedla mne pryč zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla dětem rozdat pastelky. Pomalu mi docházelo, že Mino je tak trochu potvora a že jí ostatní závidějí nejen krásu, přátelství se mnou, ale především privilegovaný 39

17 přístup k obrovským zdrojům humanitární pomoci, kterou stále častěji nejrůznější organizace přivážely do tábora. Abdullo se totiž sám jmenoval do funkce vedoucího zásobování a vzhledem ke své schopnosti komunikovat s cizinci, aniž by znal jakoukoliv řeč (kromě asi dvaceti ruských slov včetně těch nejsprostších nadávek), zcela ovládl rozdělování mouky, vody, hygienických prostředků i přikrývek a nádobí. Podepisoval ve velkém dokumenty, kterým vůbec nerozuměl, cizí humanitárci byli spokojení, že mají ověření o předání, a Abdullo s Mino prodávali lehce nabytý majetek dále uprchlíkům. Protože peníze nebyly v táboře k mání, vyměňovali zboží za různé služby nebo věci. Přede mnou dělali, že jejich největší starostí je dobro afghánského lidu. A nebohý afghánský lid si mi nikdy nepostěžoval. Bylo by to vynášení špíny z vlastního domu. Před cizinci se prostě Afghánci pomlouvají jen zřídka, mezi sebou si pak účty vyřizují ručně. Myslím, že Mino si Abdully za jeho schopnost podvádět zahraniční dobrodince velmi vážila. Kolik máš plat, ptala se mě jednou. Asi 400 dolarů, spočítala jsem rychle svůj měsíční příjem. Zasmála se a mrkla na mne levým okem. Nevěřila mi ani slovo. V jejích očích jsem byla královsky bohatý rozmařilec, co neví co roupama dělat, protože jinak by do tak divné země jako Afghánistán nikdy dobrovolně nepřijel. Abdullo Mino proti mně stále víc poštvával. Desetidolarovky pro ně začaly být stejnou urážkou jako kočičí zlato. Mino pro tebe může pracovat za sto dolarů týdně, prohlásil jednou hrdě a Mino se nejapně culila. Ale Mino pro mne nepracuje, namítla jsem. Jen si prostě občas povídáme Pracuje, překládá ti, chodí s tebou po táboře a chrání tě, odpověděl. Ale ona přece neumí žádný jazyk, který umím já. Domlouváme se rukama nohama a s pomocí těch několika perských slov, které znám. Po táboře se mnou chodí dobrovolně a nevím, před kým by mě měla chránit, dávala jsem si pozor, abych nezvýšila hlas, protože na veřejnosti se musí s afghánskými muži mluvit uctivě za každých okolností. Chrání tě před těma ženskejma, aby tě neokrádaly, uzemnil mne zcela Abdullo a já se musela tomu argumentu zasmát. Dobře, tak já se budu chránit sama, pokrčila sem rameny. Hm zapřemýšlel Abdullo. Jenže nám teda alespoň dlužíš, nějakých pár set dolarů, byla to rána pod pás a mě najednou napadlo, že tohle museli vymyslet společně, nebo se to dokonce zrodilo v hlavičce Mino. 40

18 Tlumočník prý dostává za den 70 dolarů, pronesla totiž nečekaně asi týden před onou osudovou rozmluvou s Abdullou. Ano, to je pravda, jsou to velké peníze, vysoukala jsem ze sebe s pomocí infinitivů. Já bych se spokojila s málem, usmála se Mino. Marně a kostrbatě jsem jí už tehdy vysvětlovala, že tlumočník musí umět alespoň dva jazyky, aby překládal z jednoho do druhého, a minimálně jeden z těch jazyků musí být srozumitelný tomu, komu je tlumočeno. Mino se ovšem tvářila, jako že je jen a jen moje chyba, že neumím paštú, protože ona by mi mohla tlumočit z darí do paštú a splňovala by tak požadavek na znalost dvou jazyků. Neurazila se ale, když jsem její odměnu nezvýšila, a jen zjevně přemýšlela, s čím na mne vyrukuje příště. Nevím, zda byla s Abdullou š astná. Stejně jako 99 procent Afghánek nikdy nepoznala jiného muže. Jakési chození a namlouvání je něco naprosto nepřípustného. Za štěstí svých dětí zodpovídají až do dospělosti rodiče, proto také vybírají potomkům ženichy a nevěsty sami. Na vesnici nikoho ani nenapadne, že by dcera nebo syn mohli mít nějakou představu o svém budoucím partnerovi. Dívky se strkají pod čepec velmi brzy, aby je náhodou někdo neunesl nebo se do někoho nezakoukaly, což by bylo pro celou rodinu neobyčejně potupné. Chlapci zase musejí včas začít plodit potomky, aby vyrostl potenciál rodiny a navíc, sexuální touha má šanci být naplněna pouze v manželství. Žádné milenecké vztahy, nebo dokonce placené sexuální služby neexistují. Alespoň na venkově ne. Ve městech je přece jen atmosféra o něco uvolněnější. Rodiče sice mají hlavní slovo, ale když někdo studuje na vysoké škole, i přes rozdělení na dívčí a chlapecké třídy má šanci se zamilovat podle vlastní vůle. Ne že by pak někdo s někým otevřeně chodil. Zamilovat se znamená v Afghánistánu spatřit například polozahalenou dívku přes sklo autobusu a po nocích se pak trápit nenaplněnou touhou. Někdy se podaří rodiče přesvědčit, aby se vydali na vyjednávání do rodiny vyvolené. Dostatečně vysoká finanční částka oblomí skoro každého. Pokud je ale ženich chudý, končí vášnivé platonické vztahy třeba i tragicky. Útěky dívek z domova jsou poměrně častým jevem. Většinou se pak ale rodiče se svou dcerou už nikdy nevidí. Je zatracena, zneuctila celý rod a může být ráda, že si ji bratři nenajdou a nepotrestají smrtí. Smrt hrozí i v jiném případě pokud se nevěsta ukáže býti již použitou. Panenství je svátost. Existují lékařky, které ho za slušné peníze drobným 41

19 chirurgickým zákrokem obnoví, ale zájem prý není zas až tak velký. Dívky jsou až do svatby pod tak přísným dohledem rodiny, že spustit se ani nemají šanci. A mladí muži ti zase nemají příležitost. I když se v Kábulu po pádu Talibů objevilo několik prostitutek, jejich služby nejsou využívány masově. Nakonec přišly posily ze zahraničí. K čínským restauracím, které si podnikaví čínští obchodníci otevřeli v centru města, patří i intimní oddělení. Zábava je to ale drahá. Uprchlíkům a nemajetným zbývá jediné zavčas se oženit. Láska někdy přijde později, když se začnou rodit děti, když ti dva lidé zjistí, jak jsou na sobě existenčně závislí vysvětlila mi primářka Mariam, které rodiče také vybrali manžela. Naštěstí se celkem strefili do jejího vkusu. Zvolili lékaře, který se vůbec nezlobil, když mu Mariam porodila čtyři dcery a řekla dost. Běžný Afghánec by si myslel, že je bez mužského potomka ztracen a zneuctěn a nutil by ženu rodit až do chvíle, než by se syn povedl. Nebo by si přivedl druhou, ve výjimečných případech i třetí manželku. Mnohoženství je přípustné, ale ženy proti němu často protestují. Někdy je jim to ale pramálo platné. Mino měla štěstí. Půlka potomstva byli chlapečci. Navíc si vybrala Abdullu sama a jelikož její osvícení rodiče nechtěli vůči ní použít sílu, nakonec sňatek se skřípěním zubů povolili. Nevím, zda někdy Mino své volby litovala. Abdullo byl zcela mimořádný omezenec, na první pohled celkem hezký, ale hloupý, ubohý a zakomplexovaný mužík. Až několik měsíců po svatbě Mino zjistila, že je už druhá v pořadí. Abdullo už jednu hubenou a kdysi asi velmi krásnou ženu měl. Jmenovala se Nadžiba. Stou musela pak Mino sdílet společnou domácnost. Když jsem pracovala v uprchlickém táboře, dostal se Abdullo do fáze, kdy se mu zachtělo ještě další ženy. Vyhlédnul si krásnou a mladou Frištu. Kupoval jí dárky za peníze, které jsem mu dávala za pronájem Mino, psal jí básně a její matce otec zahynul za války přednostně nosil zadarmo humanitární pomoc. Jeho první dvě ženy se ale postavily na odpor. Nakonec prohlásily, že se společně odstěhují k tetě na venkov a do smrti budou Abdullu pomlouvat. Nevím, zda se Abdullo zalekl této výhrůžky, či zda ho Frišta přestala bavit, nebo matka dívky našla dceři přece jen lepšího ženicha, ale po čase se o skandálu přestalo v táboře mluvit. Tehdy jsem pochopila, že nikdy nic nepochopím, hlavně vztahy v afghánské rodině ne. Nebylo mi jasné, zda Mino Abdullu miluje, či zda ho s upřímnou vášní nenávidí. Udělal jí pět dětí, které se naštěstí podobaly spíš jí než jemu, 42

20 nepředstavitelně na ni žárlil, ačkoliv při způsobu života, který vedla, neviděla za celá léta cizího muže, nebo spíš cizí muž neviděl jí. Mino chodila vytrvale v burce, koukala se na svět přes mřížku a na obdiv vystavovala jen ty strašné, umělohmotné boty. Mé znalosti darí se postupně mírně zlepšovaly a po několika týdnech bylo možné se alespoň poptat žen, jak se mají, co děti, manžel, jak se měly včera a jak se budou mít zítra. Na vše odpovídali chup, chup, což znamená dobře, dobře, a je to afghánská zdvořilostní lež. Afghánci se snaží návštěvníkům vyhovět ve všem a nekazit jim náladu špatnými zprávami a vlastními problémy. A tak, když se někoho zeptáte na cestu a on vůbec netuší, kam by vás poslal, s úsměvem ukáže tím směrem, kudy vede lepší silnice. A už je váš cíl jakýkoliv. To aby vás nezklamal. Takhle nějak se ke mne chovaly obyvatelky tábora. K obědu mi nabízely placku a špinavou vodou a byly schopné tvrdit, že to je jejich sváteční jídlo a že maso vlastně nesnášejí. Proto si ho dopřály naposledy před dvěma lety. Jak ve mně ale postupně, díky velmi častému styku, přestávaly vidět návštěvu, měnila jsem se ve zdroj možného materiálního zisku a uctivost přestávala mít tradiční rozměr. Mino nebyla zkrátka jediná, kdo se rozhodl dostat ze mě co nejvíc peněz. Cítila jsem se dotčeně a nedocházelo mi, že těm ženám musí zcela zatemňovat veškerou mysl pocit, že jejich děti jsou neustále hladové a nemocné. Mých 400 dolarů měsíčně byly pro ně tak ukrutně obrovské peníze, že nechápaly, jak je možné, že jim nejméně půlku každý měsíc nerozdělím. Proč musím jezdit autem a nemohu chodit pěšky jako ony. Proč si dopřávám třikrát týdně maso a mám nejméně troje různé oblečení. Byla jsem pro ně vlastně lakomá cizinka. Mino, která po mém odmítnutí platit jí sedmdesát dolarů denně za tlumočení neztratila víru v moji štědrost, dostala nápad. Rozhodla se, že bude vedoucí rodícího se projektu. Jednalo se o svépomocné dílny. O tom, že by se dala dát dohromady skupina velmi chudých afghánských vdov a že by taková skupina mohla být díky svým dovednostem i životaschopná, jsme s českými ženami z občanského sdružení Berkat přemýšlely už dlouho. Afghánské ženy se tvářily nadšeně, když jsme s Mino nahlas přemýšlely, jak by se všechno dalo zorganizovat, aby si začaly vydělávat jinak než tím, že posílaly své malé děti na trh sbírat odpadky. To byla práce těžká a ne příliš výnosná. Celodenní pobíhání mezi trhovci vyneslo tak na tři placky. 43