BARIÉRY MEZI NÁMI OČIMA CIZINCŮ

Transkript

1 Vladimíra Soudková Tomáš Soudek BARIÉRY MEZI NÁMI OČIMA CIZINCŮ

2 Obsah Úvod...4 Rozhovory...6 Studentka, Bělorusko...6 Finanční ředitel, Bangladéš...15 Studentka, Izrael...23 Dělník, Ukrajina Lektorka, poradkyně, Slovensko Student, Srí Lanka Studentka, Rusko, Čečensko...47 Bankovní manažer, Rakousko Asistentka, Turkmenistán...59 Finanční analytik, Turecko...67 Doslov...71 Poděkování...73 Zdroje informací o problematice integrace cizinců v České republice...74 Příloha: Jak využít knihu při výuce a výchově?...76 Vydal: European Training and Consulting Místo a rok vydání: Praha, 2008 Vytiskla tiskárna: B Print s. r. o. Vydání první. Copyright: Vladimíra a Tomáš Soudkovi, 2008 Illustration: Kateřina Soudková,

3 Žijí tu s námi. Pocházejí z nejrůznějších států světa, jsou rozdílných národností, mají odlišnou barvu pleti Cizinci. Kolik jich mezi námi žije? Jak se jim tu s námi žije? Jak vidí nás, Čechy, Moravany, Slezany? Jací jsme v jejich očích? Tato knížka nenabízí vysoce odbornou studii o počtech a postavení cizinců, uprchlíků, azylantů a legálních či nelegálních imigrantů. Nabízí velmi upřímné a autentické výpovědi těch, kteří si vybrali Českou republiku jako svůj domov. Někdy jen dočasný, někdy trvalý. Zpověď lidí nejrůznějšího věku, nejrozličnějších profesí a především z nejrozdílnějších koutů světa nás snad přiměje k zamyšlení nad tím, že zde nežijeme sami, že tu žijí s námi lidé, pocházející leckdy z velmi odlišných kulturních prostředí, kteří se snaží vytvořit si tady svůj vlastní domov. Pomáháme jim, nebo jim spíš klademe překážky a možná i nechtě jim házíme klacky pod nohy a stavíme mezi nimi a námi leckdy nesmyslné bariéry? Podle údajů Českého statistického úřadu v roce 2007 žilo v Česku cizinců, tj. osob, které nemají české občanství. Díky vstupu do EU a našemu ekonomickému růstu patříme dnes ke státům, které se staly pro cizince jedním ze žádaných míst pro život. José Manuel Barroso, předseda Evropské komise, v červnu 2008 řekl: Imigrace je pro EU příležitost a výzva pokud je vhodně řízena, znamená obohacení pro naše společnosti a hospodářství. Přistěhovalci jsou přínosem pro hospodářskou výkonnost Evropy. Tento potenciál však bude možné využít pouze, když se podaří integrace migrantů a když budou uznány obavy lidí ohledně nedovoleného přistěhovalectví. Možná vás odpovědi na následujících stránkách přimějí zamyslet se nad problematikou zapojení cizinců do naší společnosti. Možná se rozhlédnete kolem sebe a uvědomíte si, že přímo ve vašem bezprostředním okolí studuje, žije a pracuje hned několik cizinců. Možná se zeptáte sami sebe: Co o nich vlastně vím? A pokud se někdo z vás na základě téhle knížky rozhodne lépe poznat a pochopit člověka cizince, který vedle něj žije, tak tato publikace splnila své poslání. Abychom se navzájem dokázali chápat, musíme se nejdříve poznat, porozumět si, snažit se pochopit problémy toho druhého. Kniha byla zpracována v rámci Koncepce informování o evropských záležitostech v ČR. Je určena mladým lidem, studentům i jejich pedagogům. Cílem publikace je na jedné straně pomoci pedagogům při probírání průřezového tématu Multikulturní výchova. Na straně druhé vzbudit zájem u studentů o problematiku sociokulturních rozdílů, naučit je respektovat skutečnost, že každý člověk pochází z nějakého etnika, a ztotožňovat se s názorem, že všechny etnické skupiny jsou rovnocenné, že všichni lidé mají právo žít společně a spolupracovat a současně si uvědomit i svou vlastní kulturní identitu. Zdůraznit vnímaní multikulturality jako prostředku vzájemného obohacování různých etnik, a ne jako bariéry jejich vzájemného soužití. Autoři knihy, PaedDr. Vladimíra Soudková a Ing. Tomáš Soudek, MBA, se věnují problematice spojené s Evropskou unií již od roku Jsou školiteli a současně autory řady studijní materiálů. Rovněž jsou tvůrci projektu Modelové hodiny o EU předmaturitního humanitního bloku pro gymnázia. Jeho součástí jsou podrobná skripta pro učitele, prezentace, komentář ke každému snímku, metodická karta. (Projekt najdete na Knížka navazuje na uvedený projekt a současně odráží hlavní motto předsednictví ČR v Radě EU v roce 2009 Evropa bez bariér. Svým dílem se snaží přispět k odstranění bariér mezi lidmi, k sociální, rasové, národnostní integraci a k odstraňování diskriminace, xenofobie a rasismu v naší společnosti. Integrace, o níž se snaží všichni oslovení z této knihy, je proces dvoustranný, který vyžaduje přizpůsobování ze strany cizinců na straně jedné a vytváření podmínek pro zapojení cizinců v přijímající společnosti na straně druhé. Jedná se o dlouhodobý proces, během něhož se cizinci musí naučit orientovat v nové jim neznámé společnosti, zajistit si ekonomickou soběstačnost, naučit se český jazyk a zvládnout vztahy s majoritní společností. Na této dlouhé cestě před nimi leží mnoho překážek v podobě bariér náboženských i kulturních, v podobě našich zažitých stereotypů, nedůvěry a leckdy i strachu z neznámého a nepoznaného. Záleží na nás všech, dokážeme-li tyto překážky společnými silami odstranit. Budeme-li schopni poznat lépe ty, kteří si naši zemi vybrali jako svůj nový domov, naučíme-li se chápat jejich problémy a pomoci jim s jejich řešením, bude se lépe žít oběma stranám. Poznámka autorů: Rozhovory s cizinci jsou ponechány v původní podobě tak, aby byla zachována co možná největší autenticita jejich zpovědi. Neopravovali jsme proto prohřešky proti spisovnému jazyku. Jen ve dvou případech rakouského bankéře a tureckého finančníka jsou rozhovory ve spisovné češtině, neboť byly vedeny v angličtině a jedná se tedy o náš překlad. 4 5

4 Studentka, Bělorusko Kolik Vám je let a co děláte? 25 let. Jsem studentka. Kromě toho pracuju na poloviční úvazek asi rok v pojišťovnictví. Jak dlouho v ČR žijete? Žiju tady 5 let. Čtyři roky v Praze a jeden rok jsem žila v Poděbradech. Tam jsem se zúčastnila jazykových kurzů češtiny v rámci takové mezinárodní podpory Čechů vůči Bělorusům, vůči naší politické situaci. Tam jsem se naučila česky. Jak jste do ČR přišla? Já jsem původem ze severu Běloruska, z malinkého městečka, obyvatel. A pak jsem se přestěhovala do Minsku, protože jsem tam začala studium a pak jsem toho všeho nechala a odjela jsem do Čech. Jsem tady jako stipendistka. Je to taková zvláštní podpora. Česká vláda mi platí stipendium na škole. A bylo to takový náhodný a ten příjezd byl strašně náhlý. Prostě jsem se zúčastnila toho programu, který proběhl na český ambasádě v Bělorusku. Nějak jsem vyhrála to stipendium a najednou jsem musela sbírat spoustu dokladů, překládat to, všechno to vyřizovat a pak jsem už najednou byla v Poděbradech. A už nebyla cesta zpátky nebo já jsem si od začátku myslela, že se vrátím, ale teď vůbec nechci. Jak jste se dozvěděla, že na české ambasádě nějaký takový program existuje? Je to takový zvláštní, spíš přes známý. Abych se mohla zúčastnit toho programu, musela jsem dostat referenční dopis buď od nějakýho politickýho opozičního aktivisty, nebo od nějakého člověka, který se zastává práv lidí. No, bylo to spíš přes známé. Takže jste přišla sama a vaše rodina zůstala v Bělorusku? Rodinu mám doma, sestry mám v Rusku. Jsme rozházení po různých městech. Jedna sestra je v Moskvě, jedna v Petrohradě a rodiče v Bělorusku. Jaké byly důvody Vašeho odchodu z Vaší země? Studium. Ještě k tomu důvodu, proč jste šla studovat sem, myslíte, že tady jsou lepší školy..? Hlavní důvod byl ten, že jsem nesouhlasila a ani teď nesouhlasím s vládou. V podstatě to byla pro mě celoživotní šance. Nevím, jestli jste byli v Bělorusku, ale je to strašný i teď. Je to horší a horší. Nemůžeš nic. Přijedeš domu a zjistíš nějaký nový pravidla, který jsou občas úplně dementní, občas hloupý, občas směšný. Třeba jedno z takových hloupých pravidel: jednou jsem přijela domů a říkám: Mami, proč všichni chodí s ňákýma takovýma blýskajícíma páskama, odrazkama, na taškách, na rukách? Co to jako je? No jó, to je nový nařízení. A já říkám: A co jako? No to jsou flikry. To tak musí nosit všichni po osmé hodině, a opravdu všichni, ne jako jen ti, co jdou po silnici, ale fakt všichni i ve městech. A když to nenosí a zastaví ho policajt, tak dostane pokutu. Jo, Bělorusko je zvnějšku moc hezký a čistý. Města tam jsou strašně hezký, ale je to, nevím jestli znáte pojem potěmkinovská vesnice. Například v tom městečku, kde jsem se narodila, se budou teď slavit dožínky. A teď jsem přijela a byla jsem z toho úplně vedle. Celá Olša je rozkopaná, prostě fakt celá. A do těch dožínek to nestihnou opravit. Takže oni fasády obarvili hezkou barvou no a ty budovy nemají třeba střechy. Ale to nevadí, hlavně, že fasáda je hezká! A za týden se to všechno sloupne, protože to je udělané jako zaputné (pozn. popletené), no a takhle to u nás funguje. Ale to je nejmenší. Třeba v běloruských vysokých školách je takové nařízení, raspredělenije se mu říká. A to znamená, že když vystudujete zadarmo a zaplatí to za vás stát, tak musíte odjet pracovat na určitou dobu, na 5 let nebo na 4 roky, do nějaký vesnice, kterou vám určí. Skupiny jsou na školách smíšený, v jedný skupině může být půlka lidí, která platí za studium, a druhá půlka jsou lidi, kteří studují zadarmo a platí za ně stát. Takže já bych v té anglistice a amerikanistice mohla jet klidně do nějaké vesnice učit děti v kolchozu. No, a to bych fakt nechtěla! Nemám na to asi nadání. Takže to byl taky jeden z důvodů. Uměla jste česky, když jste přijela do Poděbrad? Neuměla jsem ani slovo česky. Ten rok mi v češtině pomohl strašně moc. Kdybych neměla to studium češtiny, tak to nevím, co bych dělala. Když jsem přijela do Prahy, tak jsem byla stejně úplně mimo. To byly samý hadry, prachy A já jsem si říkala: Ježíšmarjá, co to je? Já tomu vůbec nerozumím! Já jsem uměla říct tak dobrý den, a to bylo všechno. Ale postupně se to podařilo. A mám asi i jazykový talent. 6 7

5 Tak to určitě! Studujete rusistiku a amerikanistiku a mluvíte perfektně česky! Ale češtinu jsem ve škole taky potřebovala. Bývají takoví profesoři, nestalo se to mně, ale stávalo se to spolužákům, taky cizincům, že profesor řekl: Tohle musíte napsat česky, tuhle práci. Nepřijmeme ji v žádném jiném jazyce! A taky na mou adresu šlo pár takových poznámek, jako například: Co děláte vůbec na jazykovém oboru, když neumíte česky? Já jsem říkala, jeden obor je rusistika, druhý anglistika a amerikanistika, to vůbec nemusím umět česky! Ale v podstatě jo, musím. A jak mluvíte doma v Bělorusku? No, doma mluvím bohužel No takhle: já mluvím doma rusky. Rodiče mluví tzv. trachjankou, což je taková zvláštní směska ruštiny a běloruštiny a ňákýho takovýho vesničanskýho jazyku, která je strašně ošklivá. Ale bohužel takhle to v Bělorusku chodí. A bělorusky se mluví strašně málo, bohužel, fakt málo. Ruština se od běloruštiny hodně liší. Asi jako čeština od polštiny. Rus Bělorusovi nerozumí vůbec. Bělorus Rusovi rozumí, protože umíme rusky. Já třeba znám smíšený pár, Běloruska a Rus. Jsou spolu pět let, ale on stejně pořád nerozumí bělorusky. Když jste přišla sem, tak jste asi díky tomu programu a stipendiu neměla nějaké problémy se sháněním ubytování. První rok jsme žili na koleji, takže to nebyl vůbec žádný problém. V podstatě půlka lidí, kteří byli bohatší, tak se přestěhovali do podnájmu. Já jsem ale celý první rok byla na koleji. A tady taky. Když jsem přijela do Prahy, hned jsem dostala kolej. A pak mě to přestalo bavit, tak jsem se přestěhovala do podnájmu a teď mám pokoj. Takže problémy jsem neměla žádný. Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Špatný. Většinou špatný, ale myslím si, že to takhle chodí vždycky a všude, nejenom v Čechách.Teď jsem třeba potřebovala udělat trestní rejstřík na vízum. Slyšela jsem o checkpointech. Tak přijdu na checkpoint na poštu. Vystála jsem frontu, povídám: Dobrý den a hned jsem tam položila pas, aby paní viděla, že jsem cizinka. Ona ta pani to asi dělat nechtěla, tak měla takovej kyselej ksicht a povídala, že to bude trvat. Já na to, že počkám. A po deseti minutách mi řekla: A vy jste přece cizinka! Já říkám: No jasně, ten pas tady leží. A ona: Pro cizince to neděláme. Máte rodný číslo? Ano, mám. No, tak to stejně neděláme! Pak jsem na cizinecké zjistila, že to dělají. No, tohle je taková neochota nebo nezájem to dělat. A samozřejmě cizinecká policie. O tom jste už asi hodně slyšeli To je fakt nepříjemný. A byla bych ráda, kdyby to udělali nějak zvlášť pro studenty a vědecký pracovníky a zvlášť pro dělníky. Protože vystát tu frontu! Za prvé já jsem se bála ve tři ráno někam jít po žižkovských ulicích, to není moc příjemný. Za druhé je tam zima. Za třetí v šest ráno, když jsem tam přišla za policajtem a řekla jsem mu, že chci na záchod, tak mi na to řekl: No. To musíte ale počkat, až otevřeme! A když tam lidi stojí přes noc, tak co? No ale pak zase lidi na tom úřadě Musím říct, že ta paní byla strašně příjemná. Říkala: To mě strašně těší, že umíte aspoň česky. Já tu musím vyřizovat ty Číňany, kteří vůbec neuměj. Já jsem ráda, že se s vámi můžu domluvit. Ale ta fronta je strašná! Teď mě to děsí, protože tam potřebuju jít zase. Tak to odkládám až do nekonečna. Tohleto je opravdu nepříjemný. V podstatě je to jediný velký úřad, ta cizinecká policie, se kterým jsem musela jednat. Jinak je to asi v pořádku. Bývají špatný lidi všude. My jsme mluvili s jedním člověkem, že tu frontu řeší tak, že si za padesát korun kupuje od lidí v té frontě před cizineckou policií pořadí. No, to jste s ním mluvila asi hodně dávno, nebo má dobré kamarády, když mu to tak prodají. Já jsem to taky chtěla nějak zkusit, abych tam nemusela v noci stát. Dostala jsem číslo od známého na nějakou paní. Té jsem zavolala, ona měla strašně příjemný hlas a povídá: No, to my vám všechno vyřídíme. Za dva tisíce! Tolik přece nemám! A teď to nějak zrušili. Přijeli tam vloni prý ráno v šest policajti a sebrali asi třicet lidí, co to tam nějak prodávali, a teď to tam zpřísnili. A to je dobrý. Nemám nic proti Číňanům, ale když tam v té frontě stojí čtyři lidi, přijdou ještě dva, nenápadně tam postávají, pak si stoupnou do té fronty, tak už je odtamtud nevyženete. A to je nepříjemný. Vy jste tady tedy na pas a musíte si obnovovat vízum? Bohužel ano. Ale už radši požádám o trvalý pobyt. Je potřeba tu být pět let. Já to teď ještě nemůžu udělat, protože studium se počítá jako půlka, takže ještě tu musím být dva a půl roku, než mohu požádat. Nebo si vyřídit pracovní vízum, to jde taky. A to v budoucnu určitě plánuju. Jsou nějaké problémy ze strany běloruských úřadů s tím, že tady jste vlastně na protivládní stipendium? To jsem měla takový neštěstí, že po prvním roce, po těch Poděbradech, mi první den v Praze ukradli kabelku s pasem. No, z toho jsem byla úplně hotová, protože jsem samozřejmě vůbec nevěděla, co s tím mám dělat. A tak jsem jela hned na naši ambasádu, na běloruskou. A ten pán zjistil, že jsem protivládní stipendistka. A tam samozřejmě sedí lidi provládní. A ten pán povídá: No, co potřebujete? Já říkám: No, nějaký doklad. A on: A jakej? A já se ptám: Jak to mám vědět, když jsem ztratila pas? Ten neztrácím každý den. Víte co, tak přijďte za dvě hodiny. Jezdila 8 9

6 jsem tam tři dny! Nakonec jsem dostala nějaký papír, za který jsem zaplatila peníze, a ani jsem nedostala účtenku. Dobrý bylo, že jsem zašla na cizineckou policii v Nymburce. Tam mi řekli: Vás by s tím nikam nepustili, vždyť tam potřebujete mít vízum, ne! Ale to mi nikdo neřekl. Takže strašný! A vystavování nového dokladu v Bělorusku, to bylo taky takový. Děsný! Já jsem musela jet do Běloruska, protože tady je asi jediná ambasáda, kde vám nový pas neudělají. To musíte zpátky do Běloruska. Tam to trvalo..dokonce vyřídit takovou maličkost, jako je trestní rejstřík!! Já jsem potřebovala, aby to tam vyřídili rodiče. Ale na úřadě jim řekli, že to musím podepsat. A maminka povídala, že jsou přece moje rodiče a že jsem je poprosila, aby to vyřídili. Ale ne, to museli chodit několik dnů a prosit a prosit Stejné to bylo i s tím pasem. To bylo strašně běhání a strašně moc vyřizování, ale nakonec se to podařilo. Musela jsem se dokonce zpozdit i do školy, protože to strašně trvalo s tím úřadem, než si všechno ověřili, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem nějaký zloděj. Zlepšila se pro vás nějak situace, když jsme vstoupili do Schengenu? Dost. Ano, samozřejmě. První cesta do Německa, to pro mě bylo něco! Já jsem pořád koukala na cedule AUSFAHRT (pozn. německy výjezd ) a myslela jsem, že to je nějaký velký město, do kterého musíme vyjet. Vůbec podívat se na ten život, podívat se do Francie to bylo nádherný! Když to vízum vyřídím, můžu jezdit po celým schengenským prostoru! Takže určitě ano! Co pro Vás bylo největší překážkou, když jste sem přijela? Co bylo největším problémem po příchodu do ČR? Asi než jsem si zvykla, tak přístup ke kamarádství. Jazyk a přes ten jazyk je i to kamarádství. Podle mě asi první půl rok v Praze byl pro mě nejtěžší. Já jsem se roztrhla s těma kamarádama, co jsme byli v Poděbradech, studovali jsme jiné obory a moc jsme se nepotkávali. A já jsem se ocitla v takovým vakuu a pro mě je to strašně těžký. Já jsem ukecaná jako nevím co! To trvalo hodně dlouho, takový půl rok určitě. Pak už jsme začali chodit do hospody a už se to zlepšilo. Takže nejhorší bylo asi to sociální vakuum prvního půl roku. To byl asi největší problém. Škola, to ne, to bylo v pořádku. Bydlení, to taky ne, s tím nebyl problém. Finance, tak to taky ne. Jak mám to stipendium, tak jsem se nikdy neocitla v nějaký nouzový situaci. Setkala jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Stačí otevřít noviny a podívat se na inzeráty na podnájem, kde je napsáno cizinci a pejsky ne. To se mi strašně líbí jako hláška, ale ne vůči mně. Když mě takhle vidíte na ulici, tak nejsem moc odlišitelná od Češky. A když ani nemám moc přízvuk, tak to pro mě nikdy problém nebyl. Na těch úřadech ale ano. A to nevím, jestli je to tím, že jsem cizinka, nebo je to tím, že jsou ty lidi naštvaný. Ale jsou tam lidi různý. Potkala jsem i strašně hodnou pani. A na druhou stranu třeba na kolejích seděla taková, že když jsem jí něco řekla česky, tak ona na to: Cožééé? Nevím, jestli to dělala i Čechům, nebo jen vůči nám, cizincům. Ale jinak s otevřenýma případama rasismu jsem se nikdy nesetkala. Není třeba diskriminace, že vás hodí do jednoho pytle s Rusy, které tady lidi občas moc rádi nemají? V podstatě ani ne. Když někomu řeknu, že jsem Běloruska, tak to, aspoň moji kamarádi, vědí, odkud jsem. A já, když mluvím, tak vždycky říkám ty Rusáci, protože je nemusím. Když jedu k sestře na návštěvu, ona bydlí v Moskvě, tak já nesnáším to město a v podstatě i ty lidi. Máte pocit, že jsou Češi, byť Slované jako vy, nějak výrazně kulturně odlišní? Ano. Asi v tom přístupu ke kamarádství. Protože u nás jsme takový víc spojený, možná víc závislý Když někde sedíme s nějakou kamarádkou, myslím doma u nás, tak ona se musí postarat o mě, jestli jsem třeba opilá, jestli a jak se dostanu domů Načež tady to bylo pro mě na začátku divné, protože lidi, i mládež, jsou tady takoví víc samostatní. Jste jako kamarádi, ale v podstatě jste každý zvlášť. A není to takový objímání a líbání, a teď si dáme panáka a budeme kamarádi do konce života. Je to takový trošku asi chladnější. Ale už jsem si na to zvykla a dokonce mi to vyhovuje. Protože mě to obtěžuje, taková ta až moc velká spřízněnost. A ještě možná pohostinnost. Když přijedete do Běloruska, tak i kdyby tam nic neměli, tak to by se zlomil stůl z toho jídla a ze všeho, co vám nabídnou. A já si pamatuju, že kdysi hodně dávno, asi v tom prvním roku v Poděbradech, jsem jako překladatelka byla s nějakým párem z Norska, který přijel do těch Poděbrad. A v nějaké vesničce u Nymburka žil nějaký loutkář, se kterým oni chtěli udělat interview. A to byl takový starší děda. My jsme tam přijeli. Ta žena byla těhotná. Tak jsme přišli, sedli jsme si u stolku a děda přinesl láhev slivovice a nic. Já na to tak koukala nevím, čím to bylo, ale mně to bylo fakt divný. Když se u nás přinese láhev vodky, tak se k ní přinese určitě hodně jídla, nebo aspoň nějaký jídlo! Ale ten pán přinesl láhev a nabídl té těhotné ženě. Ta to samozřejmě odmítla. Tak tohle mi přišlo taky trošku divný. Ale už jsem si i na to taky zvykla. Myslíte si, že třeba rodinné vazby jsou tu jiné, že u vás je třeba ta vazba v rodině užší? Myslím si, že i rodiny jsou trochu jiný. Třeba finanční vztahy v rodině. Mám české kamarádky a je pro mě naprosto nesrozumitelný, jak si mohou u maminky 10 11

7 nebo sestry půjčit peníze. U nás je od nich prostě dostanou. Když mi naši něco dávají, tak mi to dávají, ne proto, že musí, ale protože je to tak, protože jsem jejich dcera. Nevím, jestli je to špatný nebo dobrý. Možná to je poněkud špatný, protože u nás rodiče v mnoha rodinách celý život pracují na ty děti. A i ve stáří pracují jen na ty děti. A děti se pak moc nesnaží. Tady se mladí od nějakých patnácti let snaží vydělat si nějakou korunu. Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Nóóó, tak to asi taková moje komunikativnost. A kdo? Asi moji kamarádi z těch Poděbrad, to určitě v tom prvním roku to rozhodně ano. A i profesoři na fakultě byli docela příjemní, když jsem se jich na něco ptala, tak mi vždycky odpověděli Jen si nejsou schopni zapamatovat moje jméno. Protože ono to je bělorusky Katjarina a když je to přepsaný do latinky, tak je to takový divný slovo. A tak profesor říká Ká Ká, tak slečno a řekne raději mé příjmení. Ale jinak si nemohu vzpomenout na nějakého určitýho člověka, který by mi nějak výrazně pomohl. Vy studujete s Čechy a pracujete taky společně s Čechy? Máte s nimi ať už při studiu nebo v práci nějaké problémy nebo nějaké negativní zkušenosti, nebo s nimi vycházíte dobře? Naprosto v pořádku. Nikdy jsem neměla nějakou opravdu hodně špatnou zkušenost se spolužáky nebo s lidmi z práce. V podstatě je to příjemná spolupráce i se spolužáky i s kolegy v práci. Nikdy jsem nenarazila na žádný problém. Máte mimo vaši studijní skupinu a mimo pracoviště nějaké české přátele? No, většina přátel je opravdu ze školy. Ale taky se setkávám s takovou menší běloruskou diasporou. A tady jde zrovna můj českej kamarád: Čau! Jací jsou podle vašeho názoru Češi? No, já rozděluju Čechy na takový stoprocentní Čechy a takový trošku západní Čechy. Mám stoprocentního Čecha spolubydlícího a ten je hrozný. To je člověk, který si stěžuje na všechno. Že všude kolem jsou kapitalisti, kteří jenom hrabou peníze a on je takovej chudinka. Že je chudej a nechce krást a taky v podstatě nechce ani moc pracovat. On je medik a říká, že u nich na fakultě je paní, která vyřizuje papíry a má třicet tisíc. A on je student, který s prominutím utírá někde zadky, aby si vydělal nějakou korunu, ale dostává jen sedm tisíc. Tak mu říkám, že ona má vzdělání přece! On no jóóó, no jóóó a jde si dát šestnáct piv a krabičku cigaret a pak skuhrá, že je mu špatně. No a to je pro mě typický Čech. A to vážně nesnáším. A snažím se s takovýma lidma nesetkávat. Rozumíme tomu dobře, že jsou to lidi, kteří si věčně stěžují, dělají problémy tam, kde nejsou Přesně tak. Prostě nezažili horší situace. Nepamatují ten komunismus tady, nebo nežili v tu dobu, nebo byli moc malý děti protože tady je přece spousta možností!! Hlavně se musíš sám snažit. Když se snažíš, tak dosáhneš, čeho chceš jestli chceš. A když sedíš na zadku a jenom si stěžuješ, tak se nic nestane. Ale říkám, ti moji kamarádi jsou jiní oni jsou buď cizinci, nebo studují nějaký jazykový obory, který se týkají něčeho cizího. A nejsou to takoví ti Češi, kteří jsou uzavření v tom svém prostoru českým. Většinou jsou to lidi takoví kosmopolitní. A můj přítel je napůl Čech a napůl Němec. Takže vy vidíte nějaké dělítko mezi těmi Čechy, kteří žijí jen tady v té české kotlině, a mezi těmi, kteří mají trochu větší rozhled? Mají i rozdílné chování? Ano, mají rozdílné chování. Mají i rozdílné oblékání, mají rozdílné naprosto všechno. Ti druzí jsou lidi s evropským nadhledem, načež tihle, já nevím, buďto jsou to děti komunismu, nebo dokonce ani nevím, jak ty lidi označit Ale oni se přesně vyznačují bříško, hospoda, vepřový koleno, nebo něco v tomto duchu. A pořád žbrblaj Vadí vám na Češích ještě něco jiného? Asi v podstatě ani ne. Jako národ se mi docela líbí. Kromě toho co jsem už řekla o tom stěžování. Jinak ne. Považujete Čechy za spolehlivé? To nemůžu říct o národě. To můžu říct o jednotlivcích. Většinou ano. Dokonce bych řekla, že většina mých kamarádů Čechů je strašně vstřícná a co se týče spolehlivosti, to je spíš o lidech než o národu. Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Asi takovej možná uvolněnější vztah k životu. Možná tím, že to je jiný stát Možná, že já jsem zatížená víc takovýma psychologickýma problémama, což je myslím příznačné pro ty východní lidi. A dokonce i ty praktický problémy řeší poněkud lépe Češi. Třeba, když si chci koupit letenku, tak pořád přemítám, že to je pro mě moc peněz a budu to dlouho řešit, ale Češi to vyřeší daleko rychleji. A takový to normální povídání v hospodě u piva. To je takový příznačný český. Ale říkám 12 13

8 zas rozděluju to pivo na bříško a vepřový koleno a normální posezení u piva. Na to už jsem strašně zvyklá a chybělo by mi to. To je taky takový charakteristický rys, který se mi líbí. Překvapilo vás něco na Češích, o čem jste nevěděla, než jste sem přijela? Ani ne. Nemůžu si vzpomenout na nic takovýho. Jsou pro vás už dnes Češi předvídatelní, když jste je už trochu poznala? Už dokážete odhadnout, co od koho čekat? Ano, ano, jo, jo. Ale trvalo to. Teď už byste mě možná neodlišili od Češky, kdybyste mě potkali na chodníku. U nás je zvyk, myslím Rusy a Bělorusy, ukazovat svou finanční úroveň vnějškem, na zevnějšku. Ale Češi to takhle nedávají najevo. No a taky u nás se nosí podpatky a krátké sukně. První rok, asi tak půl rok, jsem chodila do školy na takových vysokých podpatcích a v krátkých sukních. A všimla jsem si, že po mně spolužáci tak divně koukají. No a pak mi došlo, že ostatní jsou obuti do nějakých pohodlných chodivých bot, kalhot A tak jsem začala taky chodit oblečená tak pohodlně a bylo to dobré. Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Pivo no, ono to není jídlo, ale to mi tady opravdu chutná. A česnečka. Dřív jsem nejedla maso, takže ta česká kuchyně byla dost hrozná, samé vepřové, knedlíky Knedlíky nemusím dodnes. Vařím si sama, do restaurací nechodím. Nevařím přímo žádnou kuchyni. A co se týče běloruské kuchyně Tam se jedí samé brambory. Typické běloruské jídlo je bramborák. I když si ho přivlastňují v různých zemích. Máma třeba řekne: Co si uděláme k obědu? Co třeba brambory Co byste u nás nejraději změnila? Dvě věci: za prvé cizineckou policii. To by se mělo vyřešit. Asi by se mělo udělat víc míst, kde ty záležitosti cizinců budou řešit, aby tam nemuseli lidi stát ty příšerné fronty. A možná to zjednodušit pro studenty a vědecké, vysokoškolské pracovníky. A za druhé: abych se mohla účastnit programu Erasmus, případně ostatních evropských programů. Takhle mi řeknou: Jo, jistě, můžeš jet, ale musíš si to zaplatit. Ale na to nemám. A moc ráda bych chtěla jít na nějaký čas studovat do Anglie. Finanční ředitel, Bangladéš Věk: 42 Jak dlouho žijete v České republice? 22 let. Vy jste přišel do České republiky na studia? Ano. A jak jste přišel na to, že chcete studovat právě v České republice? V tehdejší době byly ve východním bloku v rámci spolupráce se třetími zeměmi výměny studentů, mezivládní program tzv. exchange programme. Takže já jsem po maturitě požádal, že chci jít studovat do ciziny. Podlé mých výsledků mi řekli, že na západ nemám šanci, možná se ale dostanu do východní Evropy. Ale i tam že jsou určitá kritéria, která je potřeba splnit. Když je splním, že mi dají vědět. Podal jsem tedy všechny potřebné dokumenty, zkoušky jsem složil a na základě mých výsledků mi řekli, že můžu buď do východního Německa, nebo do Československa. Tak jsem řekl: Dobrý, tak já jedu do Československa. A proč? Protože tu žil můj strýc v rámci diplomatické činnosti. Tu zemi znal a já z jeho vyprávění jsem taky dost věděl, takže to bylo pro mě snazší rozhodování a právě to mi pomohlo se rychle rozhodnout právě pro Československo. Kde jste byl po příchodu do Čech? Já jsem bydlel rok v Teplicích, bylo to přesně deset měsíců, byly to dva semestry. A po závěrečné zkoušce z češtiny jsem dělal přijímačky na ČVUT a přijali mě na elektrotechnickou fakultu. A po škole jsem studoval ještě na Vysoké škole ekonomické. Protože ekonomika byla mým koníčkem. Ještě než jsem přijel, tak jsem doma jeden rok studoval cost management accounting, protože mě zajímalo, kolik stojí výrobky a takovéhle věci. Ale protože rodiče chtěli, abych byl inženýrem, tak mě poslali, ať študuju něco technického rázu. Ale mně pořád v podvědomí zůstávalo, že nejbližší je mi ekonomika. A i když jsem měl možnost pokračovat, tak jsem se na elektrotechniku nevrátil. Takže žádné problémy s vyřizováním pobytu jste asi neměl, protože to bylo zařízené v rámci té výměny? Ano

9 A práci jste tu potom našel bez problémů? Během působení ve škole jsem se oženil. Manželka pochází odsud, ona je Češka. Po škole jsme jeli do Bangladéše. Ona vystudovala chemii a našla tam uplatnění. Pak tu měli po nějakém čase její příbuzní nějaké problémy, takže z toho důvodu jsme si řekli, že nejlepší je být u nich blízko, u té rodiny. Tak jsme se vrátili. Já jsem měl možnost dělat i v Anglii v rámci mého profesionálního učení v Asociaci cost accounting. Tam jsem složil zkoušku a dostal jsem možnost tam i pracovat. Byli jsme v Británii asi tři měsíce, ale viděli jsme, že je to daleko, tak jsme se vrátili. Sehnat tady práci bylo velmi těžké. Bylo to po revoluci a nikdo nevěděl, co a jak s ním bude. Zaměstnavatelé sami nevěděli, jestli budou pokračovat s podnikáním, nebo budou dělat něco jiného. Každý podnikatel do roka dvakrát změnil podnikání. Takže nastal trošku problém. Pak jsem dostal nabídku učit v Praze 6 na základní škole matiku a angličtinu. A potom na obchodní akademii učit management. Pak jsem dostal možnost pracovat v americkém výrobním závodě, který přijel investovat do Čech z Clevelandu. Vyráběl v oblasti automobilového průmyslu, např. bezpečnostní pásy. Potřebovali člověka, který by rozuměl jejich poměrům v účetnictví a snažil by se je tady zavést. Takže mě nejdříve vybrali jako účetního a do šesti měsíců mi dali ohromný záběr. Měl jsem na starosti celý controlling. Pak mě školili, všechno možný. Tak jsem se postupně zapracoval. Nikdy jsem neměl pocit, že mě využívají, nebo zneužívají. Myslím si, že když člověk začíná, ať je to Čech nebo cizinec, musí si opravdu uvědomit, že je začátečník, že se musí učit situace vyhodnotit, udělat si nějaký závěr, který bude prospěšný nejen pro mě, ale na druhé straně i pro zaměstnavatele. Když to neudělá, tak ho vyhodí. A pak se stává, že má cizinec pocit, že je diskriminovaný. Ale není to tak. Já jsem tady potkal několik cizinců, kteří měli doktorandské diplomy. A jejich očekávání bylo, že když mají ukončené doktorandské studium, tak musí dostat hned místo na nějaké vyšší úrovni. Ale já jsem jim říkal, jestli si dovedou sami představit všechny činnosti, o kterých budou rozhodovat. To se ve škole nenaučí, to musí vyjít z jejich zkušenosti, z praxe. Až na základě té praxe dají dohromady znalosti a zkušenosti. Jinak to nejde. To je jen prázdné slovo, že mám diplom, a proto musím dostat takové místo. To není pravda. Takže se urazili a odjeli a říkali, že jim nechci pomoct. Takové případy taky znám. Jaké pocity máte z jednání s českými úřady? Já neříkám, jestli člověk úředník je špatný. Já si myslím, že jsou jen málo informovaní, že je tam malá informovanost. Mohu uvést jeden příklad. Třeba když si chci nechat ověřit nějaký svůj doklad, nějaký můj certifikát Nechával jsem si ověřit, legalizovat certifikát na Ministerstvu zahraničních věcí. Byl to třístránkový dokument. Říkám jim, že stačí dát razítko na poslední stránku, protože je to sešité. Nemusí být na každé stránce. To jsem tam říkal. Paní se trošku urazila, co jí tam učím, že to není pravda, že takový je pokyn. Tak jsem jí řekl, ať zavolá vedoucího, že se ho zeptám. protože každé razítko stojí 600 korun! Takže tři stránky osmnáct set!! Vedoucí přišel a já mu říkám: Pane vedoucí, ten doklad má tři papíry a je to sešitý. Stačí Vám jedno razítko, nebo musíte dát razítko na každou stránku? A vedoucí povídá: Já nevím! Takže se pak někde ptali a dozvěděli se, že stačí jedno. Takže existuje předpis, ale jeho naplnění, uplatňování není dotaženo až do činnosti daného člověka, konkrétního úředníka. A tímhle způsobem nastává pak s úřady velký problém. A toto se stává. Ale myslím, že se to trošku zlepšuje, ale není to ještě úplně dobré. On ten úředník nemá dost informací. A když má udělat něco, co jen trošku vybočuje z jeho každodenní praxe, zkušenosti, co je mimořádné, nebo jen trošku jiné, tak neví, co má dělat. Má něco nalajnovaný, a když je to jiný, tak neví, co dělat, jak reagovat. Co bylo největším problémem po příchodu do České republiky? S čím jste měl největší problém? Když jsem dostal vízum, to bylo v osmdesátém šestém, bylo mi tehdy na československém velvyslanectví v Dháce řečeno, že 25 % lidí v Československu mluví anglicky. Já jsem jim věřil, takže jsem se ani nevyptával svého strýce, který tu nějaký čas pracoval, jestli to tak opravdu je. Tak jsem přijel a nemluvili. Když jsem přijel, dostal jsem ubytování na koleji a dali mi nějaké peníze. Byl to nějaký studentský příspěvek. Byla zrovna neděle a menza nefungovala. Řekli mi byla tam totiž nějaká služba, protože přijeli tehdy lidi z celého světa, tak ta služba měla za úkol je přivítat že je naproti nějaká hospoda a tam mám jít na jídlo. Ale už na letišti jsem viděl, že nikdo nereaguje, když na ně mluvím anglicky, tak jsem začal znakovat. Ale nějak jsme si s číšníkem nerozuměli a on mně přinesl najednou tři jídla. Já povídal, že tolik nepotřebuju, že jsem jeden člověk. Ten člověk nerozuměl, ale byl ochotný. Takže neinformovanost připravila takové umělé překážky. Kdybych to věděl, přijel bych jinak psychicky připravený. Ode mne to bylo pak jiný, protože jsem zvolil takový přístup, trošku legrační. Začal jsem znakovat a snažil jsem se tak vyjadřovat. Někdy se ostatní, kteří se mnou byli, naštvali a odešli. Tak to byly problémy. To byla velká překážka, že společnost ještě nebyla připravena na cizince. Setkal jste se s nějakými projevy rasismu nebo diskriminace? Já tomu říkám společenské odchylky. Stala se mi nepříjemnost, když jsem čekal ve stanici metra v devadesátém třetím, kdy tady sílila vlna skinheadů a takových hnutí, ale jinak ve škole nebo v zaměstnání takové případy nebyly. Ale to, co jsem zažil například na Slovensku, to je opravdu otřes. Tam jsem se jedné paní 16 17

10 na zastávce, mohlo jí být tak padesát, česky zeptal, jestli pojede tenhleten autobus. Tam nebyly žádné cedule, takže já nevěděl, jestli to tam pojede. A ona, místo aby mi odpověděla, na mě plivla a odešla. S takovými věcmi jsem se tady v Čechách nesetkal. Ale přesto skini tady na mě začali trošku slovně útočit, ale já jsem je zval k sobě, mluvil jsem s nimi a oni neměli odpověď na to, proč to dělají. Třeba mladý kluk, tak třináctiletý Ptal jsem se ho: Víš, odkud pocházejí skini, z jakého důvodu vznikla taková skupina lidí? Neznáš! Tak já ti to povím. Takhle jsem s nimi mluvil. A kluk nakonec odešel kamarádsky. Ale přesto jsem potkal jednoho v metru, který byl nalitý a vytáhl na mě nůž. Křičel na mě: Ty černá svině jedna, co tady děláš, zabiju tě! Okrádáš moji zemi a co tu vůbec děláš! Ale takové lidi znám. To jsou lidi, které neuznává ani tato společnost. A mají komplex. A chtějí se zviditelnit a nějakým způsobem prosazovat. A proto, když takové lidi vidím, tak se jim vyhýbám. Jak se můžete vyhnout někomu s nožem? On byl nalitý. Já jsem viděl, jak po tom noži sahá, tak jsem kopnul a on spadnul. A on pak nemohl vstát. Tak jsem mu řekl: Sedni si, odpočiň si a já jedu. A nikdy víc se mi nic takového nestalo. Je tady nějaká kulturní odlišnost, kterou spatřujete jako nepříjemnost nebo bariéru? Já si uvědomuji, že každý jsme jiný. A tak já jsem se musel naučil adaptovat v těch věcech, které potřebuji k životu. Proto pro mě ty odlišnosti nejsou překvapením. Ale řada cizinců to tak nedělá. Je tam určitý rozdíl, co se týče třeba toho, když se řekne tady ne. Vy řeknete ne, ale nezdůrazníte to a ten cizinec to cítí tak, že jste mu to ne vlastně neřekli. A pak vznikají nedorozumění. Zažil jsem to několikrát. Když se třeba dohadovali kamarádi o nějakém přátelském setkání mezi studenty, bylo řečeno z nějakého organizačního důvodu nějaké opatření a ten cizinec to nepochopil. Čech řekl ne, ale cizinec to nepochopil a myslel si, že kdyby se zeptal někdo jiný, bylo by to jinak, že to je diskriminace. A to je, myslím si, právě ten kulturní rozdíl. Umět říct a umět neříct, to opravdu vychází od člověka, jakým postojem žije, i podle toho, kde žije. A proto říkám, že tyhle kulturní rozdíly jsou a budou. A jedinou cestou je snažit se hledat nějakou společnou řeč. Kdo Vám nejvíce pomohl, nebo co Vám nejvíce pomohlo, když jste sem přišel? Jestli byla nějaká výrazná osobnost, která Vám pomohla se začlenit? Mně nejvíc pomohli moje rodiče, protože mě odmalička vychovávali v tom, že svět je globální village, jediná velká vesnice. A najdeme tam různý kultury, různý lidi, různý věci, ale vždy je potřeba chovat se podle toho, kde právě jsem, přizpůsobit se. A já jsem byl vždycky iniciátorem, nečekal jsem od toho druhého, že on se mně musí přizpůsobit, ale snažil jsem se já, abych se přizpůsobil. A jsem to já, kdo se musí přizpůsobit a potom mě určitě někdo pochopí, určitě mi může pomoct, určitě se mnou může strávit nějaký čas, určitě s ním mohu mluvit o svých pocitech, zážitcích. Když já nebudu ochoten se sám přizpůsobit, když se opravdu nepřizpůsobím, tak těžko dostanu to, po čem toužím a co potřebuji přátele, pochopení, vztahy. A myslím si, že právě tímto způsobem jsem se dostal do společnosti. Dokážu tu žít, dokonce se rozčilovat i nadávat, ale vždy znám míru. Jaký dopad na Vás mělo začlenění České republiky do EU a do Schengenského systému? Určitě výhody jsou. Když jsem potřeboval někam jet, všude jsem potřeboval vízum, teď nepotřebuji. To je jedna věc. Ale přesto při jakékoli kontrole, protože mám pas země třetího světa, koukají, vyptávají se na důvody, proč tam jedu. Ale já tyhle věci beru jako normální, nepovažuji je za překážku. Nedělá mi to problém. Ale po vstupu do EU a do Schengenu se Vám určitě zjednodušil pohyb po Evropě. Ano, určitě. Je to velká výhoda. Je to dobrá věc. Svět by měl být, jak říká můj tatínek, globální vesnice. Protože je šest, sedm miliard lidí a jedna strana má dostatek a druhá nemá. Kdyby byly hranice více otevřené, mohly by si obě strany navzájem více pomoci. V dnešní době ta pomoc, která tam do třetího světa jde, se dostane jen k určité partě lidí, ale ostatním nikdo nepomůže. Například vám řeknu jednu takovou maličkost. Stalo se to minulý rok. Koncem září byl v Bangladéši nějaký cyklón. Jižní část pobřeží Bangladéše v Bengálském zálivu byla úplně zničena. Vítr tam foukal rychlostí 250 až 280 kilometrů za hodinu a trval jeden a půl dne a všechno zničil. Cyklóny jsou tam často. A co udělali lidi? Každý druhý člověk tam vzal, co měl, a šel ostatním pomoc. Ostatní země řekly, že pomohou. Bylo to tehdy 138 států, které se hlásily, že pomohou, ať už hmotně, či jakkoli jinak. Všechno je sepsané v oficiální dohodě. A teď uplynul rok a když koukáte na statistiky, tak tam vidíte, že skutečně pomohlo je 32 států. Proč je to tak? Protože je tam určitá hranice i určité formality. A není to bráno jako globální problém, ale jako problém Bangladéše, jako lokální problém a ne problém všech. Proto říkám, čím menší budou bariéry, tím lépe se bude žít. A ty hranice jsou dnes hlavně kvůli obchodu. Když bude všechno otevřený, tak zmizí ten začarovaný kruh, že chudý je pořád chudý a pořád i chudý bude. A tahle myšlenka není ani socialismus, ani kapitalismus, ale je to střední cesta chovat se jako homo sapiens, humánním způsobem

11 Máte nějaké problémy při spolupráci s Čechy ve vaší práci? Já si myslím, že žádné zásadní problémy nejsou. Já musím všechno lidem nejdřív vysvětlit. Ale já mám trochu problém s jazykem, s přesným vyjadřováním, což je pro mě handicap. Nebo se to může týkat třeba nějaké koncepce, kterou já myslím jinak a někdo jiný zase jinak. Takže já musím dát ostatním lidem prostor na to, aby se vyjádřili. Když to neudělám, tak nastává problém. To už jsem zažil a od té doby jsem se poučil. Raději musím otevřeně vše říct, vysvětlit: Toto je zásadní, na to jsou předpisy, a toto je moje vize. Co vy na to říkáte? A pak spolu najdeme řešení. Potom už problém není. V Čechách dělám účetnické činnosti a v každém podniku, ve kterém jsem byl, jsem se snažil vytvořit podmínky podle jeho potřeb. Než jsem přišel do současné firmy, ve které pracuji, tak tam panovala obava, že tam přijdu a zničím tu strukturu, kterou tam léta měli. Že tam budu cpát ten svůj automobilový průmysl, ze kterého jsem přišel. Já jsem jim řekl jako první slova: Přišel jsem s váma spolupracovat a pracovat. Budeme muset být k sobě upřímní. To pro ně byl šok. To nečekali. Každého jsem se osobně vyptával, jak to vidí. Nikoho jsem nevyhazoval, s každým jsem se dal do řeči. Uvolnili se. A v dnešní době holky z finančního oddělení a účetní říkají, že sice přišly o pana Nováka, po kterém jsem nastoupil, ale druhého pana Nováka dostaly. Pan Novák byl velmi dobrý člověk, byl pro ně oporou. A holky jsou v pohodě. Já se musím snažit, já musím s nimi spolupracovat. Ať jsem nadřízený nebo podřízený, musím si tohle stanovit a dodržovat to. Tak se dá problémům vyhnout. A máte nějaké přátele i mimo práci mezi Čechy? Abnormálně. Řídím kriketový klub, jsem zapojený do charitativních činností, komunikuji a setkávám se s přáteli ze školy. Já nikdy nejsem sám. To člověk potřebuje. Vždyť já jsem tu sedm a půl tisíce kilometrů daleko od domova. A když budu pořád jen tvrdit, že tam mám přátele, ale ty tady nejsou, budu sám. Když chci přátele, tak je tady musím najít. Když jsem tam na dovolené, tak jsem mezi přáteli tam. Když jsem tady, mám přátele tady. Je tady velká bangladéšská komunita? Já ani nevím. Když jsem já dokončil školu, tak jich tu bylo kolem třiceti, ale většinou už odešli. Pak tady ale jsou obchodníci, podniky jako třeba restaurace, textilní prodejny Ale já je neznám, a to z různých důvodů. Jednak na ně nemám čas. A jednak nesouhlasím s jejich postojem. Nechápou, že oni musí udělat ten první krok, a ne jen čekat na pomoc. Oni si tu pomoc dokonce vynucují za každou cenu. Ale to už je vydírání. Nicméně, když opravdu potřebují pomoc, tak když mohu, pomohu. Ale nemám čas na to někam chodit, vyhledávat je Můžete charakterizovat Čechy jako národ? Dá se to vůbec? Ano. Lidé jsou tady velmi upřímní. Z toho důvodu, že ten jejich život, životní styl je jednobarevný. Ať jsou chudí, ať jsou bohatí, ať jsou střední jeden druhému se podobají. Většina je tak spokojená. V dnešní době se to ale kazí, protože někteří chtějí dostávat rychleji a více. Myslím, že sem přišly některé špatné věci ze západu. A zřetelné je to hlavně mezi mladými lidmi. Takže to není národní rys. Národní rys je ta jemná stránka, ta upřímnost. Ta je tady. Jste mnohem upřímnější, než kterékoli jiné evropské národy. Takhle to já vidím. Proto taky tady žiju. Já jsem měl i jiné možnosti, ale zůstal jsem tady. Země česká a celá společnost je méně konzervativnější, než na západě. Na západě jsou víc krutější. Tam s vámi budou jednat jako s rovnými jen do určité hranice, ale pak nepovolej dál. Třeba já vám řeknu v Londýně hlavně Pákistánci jsou velmi agresivní, dostali se velmi rychle do určité vysoké úrovně společnosti, ale mezi Pákistánci a Angličany je vždycky konflikt. Když se Pákistánci dostanou na pozice určité úrovně, tak je tam snaha ze strany Britů je potlačit, aby se nedostali dál. A důvodem je soutěživost. A ta opravdu je markantní. Ale na druhou stranu u těch nižších profesí není žádný problém. I v Německu je to jiné. Lidi hodně říkají, že Němci jsou suchý, chladní atd. Ale když je tam cizinec opravdu schopný, tak dostává místa bez problémů na rozdíl od Anglie. A tady v Čechách, protože německá země je blízko, je to podobné jako v Německu. Takže tady není takový problém jako v Británii. Já znám nejenom studenty, kteří tady studovali, ale i normální experty, kteří sem přišli, a i když neuměli jazyk a dodnes ho nezvládají, dokážou pracovat na vysoké úrovni, udělat svou práci na vysoké úrovni, a zaměstnavatelé si jich váží. Tak si myslím, že to chce jen čas. A když se budeme snažit zaměřit i výchovu třeba ve škole na tuhle problematiku, tak se to časem zlepší. I cizinci si musí uvědomit, že místní lidé mají své požadavky, stejně jako si místní musí uvědomit, že i ti cizinci mají své potřeby a požadavky. Co Vám na Češích vadí? Vadí mi, a je to záležitost hlavně mladých lidí, že nedokážou snést kritiku, konkrétní názor. Když jim něco řeknete, konkrétní věc, konkrétní názor, tak to nedokážou snést, přijmout. A budou svůj názor prosazovat jen kvůli paličatosti a s vámi už dál nebudou komunikovat. Ti věkově starší jsou ale opravdu upřímní lidé. To klobouk dolů. Raději by vše rozdali, jen aby pomohli člověku. A to jsou lidi, většina, kteří už mají trochu toho života za sebou. Ti mladí jsou trošku příliš krutí v dnešní době, protože hledají jinou cestu, jak vyřešit svůj cíl. A to mi vadí, že to není místní rys. To se sem dostalo zvenčí. Já jsem tu zažil, když jsem sem přišel v devatenácti, velmi upřímné studenty, mladé lidi. Ale to už teď není

12 Nemáte strach, že vaše dcera bude taky taková pod vlivem ostatních studentů, se kterými chodí do školy? Mám a právě proto spolu hodně komunikujeme. Dnešní doba je strašně uspěchaná a spousta mladých rodičů buď neumí ty zásady slušnosti a ohleduplnosti prosazovat, nebo jsou rozhádaní, nebo jednoduše si na děti nenajdou čas. Někde jsem četl, že mladí rodiče měsíčně nepromluví se svými dětmi ani půl hodiny. Nenajdou za celý měsíc ani půl hodiny času, aby si popovídali s vlastními dětmi! Co potom od takového člověka můžete očekávat? Spousta lidí považuje komunikaci s dětmi za staromódní a jejich vlastní zábava je pro ně přednější. Je to tím velkým tlakem v dnešní době, že ta komunikace vůbec v rodině není. Třeba se koukněte na severní části Švédska, které jsou chudší. Tam to funguje. Tam jsou velké rodiny, které žijí pohromadě. Děti po škole ještě žijí s rodiči. A je jim tam veselo. Setkala se někdy vaše dcera s projevem diskriminace? Řešili jste někdy takový problém? Ano. Děti jsou kruté. Tak jsem jí říkal: Tak toho spolužáka nebo spolužačku zavolej a pojedeme někam, popovídáme si. Tak jsme je pozvali k nám. A oni byli nadšení a pak zase chtěli k nám přijet. Dětem se prostě musí ty rozdíly vysvětlit. Měl jste problémy s nějakou českou stravou, když jste přijel? Jo. To jsem měl hned, když mi dali šest knedlíků. Takže jsem to nemohl sníst a říkal jsem, že tolik opravdu nemůžu. A dodnes knedlíků tolik nesním. Bramborové, to jo, ty mám rád, ale houskové ne. Co Vám tady nejvíc chutná? Kaše. Bramborová kaše s něčím, to je jedno, ale bramborová kaše. Co byste tady u nás změnil, kdybyste mohl? Já mám v povaze trošku učitelský chování, protože rodiče a další příbuzní jsou učitelé, tak kdybych měl možnost, tak bych těm mladým umožnil, ať poznají život za hranicemi. Aby se, když cestují, nedívali jen na přírodu, ale dali do toho víc: aby šli a poznali, jak lidé v cizině žijí, jak se chovají, a až podle toho je hodnotili. Pak pro ně nebude domov jen země česká, ale bude pro ně domov celá zeměkoule. Bude jako jedna vlast, kde může kdekoli žít. To bych jim opravdu přál a kdybych tu možnost měl, tak bych tohle propagoval. Studentka, Izrael Věk: 26 Ty jsi z Izraele? Jsem z Izraele, narodila jsem se v Tel Avivu. A tví rodiče se v Izraeli už narodili? Jo, rodiče se v Izraeli už narodili, dědečkové ale přišli z Ruska a z Německa, babičky z Litavska a z Bulharska. Jak dlouho v ČR žiješ? 5 let. Jak jsi do ČR přišla? Do Čech jsem se dostala náhodou. Doma jsem dělala divadlo a tady jsem znala nějaké lidi z DAMU. Chtěla jsem tady studovat a pokračovat dál. Přišla jsem sem a nějak jsem tu zůstala. Tři roky jsem tady pracovala a teď tu studuju. Doma jsi tedy dostudovala střední školu a sem jsi přišla studovat vysokou? No, no A nemusela jsi předtím jít doma ještě na vojnu? No oficiálně jo. Ale já jsem šla k psychiatrovi a dostala jsem nějaký papíry na hlavu Jaké byly důvody tvého odchodu z tvojí země? To bylo spousta věcí. Hlavní byl, že jsem tam nechtěla zůstat, protože mi tam nebylo dobře. Dál z hlediska kultury, je tam méně možností málo galerií, málo výstav, celá scéna je tam malinkatá. Taky tam není dobrá škola. Chtěla jsem hlavně do Evropy. A o České republice jsem už nějaké věci znala, hlavně z české kultury. Uměla jsi česky? Nejdříve jsem pracovala v americký hospodě a tam jsem česky vůbec nemluvila. Potom jsem začala češtinu studovat, nějaký dva měsíce jsem chodila na kurz. Potom jsem začala chodit s jedním kamarádem, který vůbec nemluvil anglicky

13 Takže jsem se naučila. Na některých kurzech se nenaučíš nic. Ty cizinci, který znám já, se vůbec nesžijou s českým prostředím, protože vůbec nepoužívají český jazyk. Když se máš totiž naučit tu gramatiku, tak to je hrozný. Já jsem spíš poslouchala českou televizi, mluvila s lidma Jak jsi sháněla pracovní uplatnění a ubytování? Teď už mám německý pas, tak už je to všechno v klidu. Když jsem přišla, tak jsem měla jen ten izraelský. Pracovala jsem v americký hospodě a tam jsme byli všichni cizinci. Já jsem tam pracovala tři roky, možná i víc, a za tu dobu tam přišel dvakrát někdo něco kontrolovat. Ale nebyl to nijak stresující zážitek. Jenom jsme seděli u stolu neměla jsem pocit, že by nás chtěli chytat nebo tak něco. Pak jsem dělala takový ty procházky po židovských památkách, průvodkyni. A v tý době jsem už dostala ten německý pas. Oni jsou asi Němci takový provinilý za válku, tak oni mi vydali pas úplně bez problémů. Musela jsem prokázat, že můj dědeček je Němec a že jeho rodina, že žila v Německu, a hned mi ho dali. Na jaké komplikace jsi narážela? Trvalo mi nějaký čas, než jsem si začala uvědomovat, že nějaký věci, který lidi dělají, nemusí znamenat stejný věci, který lidi dělají u nás. Spousta takových českých zvyků mi přišla spíš takových, co dělal můj dědeček, ale ne co dělají mladí lidé u nás. Jinak žádné komplikace nemám. S tím německým pasem můžu dělat, co chci. Jaký pocit a zkušenosti máš z jednání s českými úřady? Jo, zkušenosti mám, když mi ukradli ty dva pasy. Tak jsem musela jít na tu policii. To je hrozný místo. Tam jsem chodila týden jenom kvůli tomu, aby mi dali nějaký papír. Já jsem ten papír potřebovala, jako že mi ty pasy ukradli, abych si mohla požádat na velvyslanectví o nový. Oni furt řešili, že jsem přišla s tím německým pasem, takže jako Izraelka tady vlastně nejsem. A pak jsem si to nakonec vystála a oni řekli, že našli ten pas, takže mi ho dali, že ho našel policajt. A teďka, když jsem jela do Izraele, tak mi vzali ten pas na letišti kvůli tomu, že ten pas je ukradený. Tak mě hned sebrali. Máš i německé občanství? Jestli mám jenom německý pas nebo i německé občanství? Ani nevím. Mně je to absolutně fuk. Já jsem tu dobu žila bez toho pasu a neměla jsem taky žádný problémy. I když povolení k pobytu bych asi měla mít. Když mi vzali ten pas, tak na mě byli dost naštvaný, že tyhle věci nemám. Ale já jsem to nikdy neřešila. Co pro tebe bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Počasí, jídlo a komunikace s lidmi. Byla mi tu zima. Bydlela jsem v nějakým domě, kde moc netopili, a v zimě to nebylo nic moc. Taky nejím maso. A to je tady docela problém. Věci, který tu jsou, nechutnají, jak mají. Já vím, jak má chutnat zelenina. Je to hrozný. A to já ještě vůbec nedodržuju žádný zásady košer. Taky jsem byla nemocná dva roky zpátky. Neměla jsem žádné zdravotní pojištění. Teď mám půl roku takovou nějakou pojistku, která mi ale pomůže jen v extrémních situacích, třeba když se mnou spadne letadlo nebo tak něco. Tak jsem byla hodně nemocná, potřebovala jsem do nemocnice. Byla jsem tam s přítelem a oba jsme byli takoví bezmocní, že jsme ani nevěděli, co se se mnou děje. A oni mi dali nějaký špatný prášky. To bylo z toho důvodu, že ten lékař byl hodný, ale nemohl mě nechat v tý nemocnici, i když to se asi mělo stát. Pak jsem měla hrozně moc zdravotních problémů. Jela jsem do Izraele, do nemocnice, a tam to hrozně kritizovali, co mně dal za prášky, a že vůbec nebyly přiměřený na mou váhu. Já jsem kvůli těm práškům moc nemohla chodit. Ale já jsem nevěděla, že to je těma práškama, myslela jsem, že to je kvůli tý nemoci. My jsme neměli moc peněz a ty jsme vyčerpali za dva týdny, co jsem byla v Čechách v nemocnici. A pak vlastně z toho důvodu to tak dopadlo. Setkala ses s projevy rasismu nebo diskriminace? Ani moc ne. Snad jednou. Možná, že mě vyhodili z bytu, kvůli tomu. Já jsem se tam přistěhovala na rychlo, byla jsem tam se spolubydlící a majitelka byla těžká katolička. Měla v tom bytě všude samý svatý obrázky. No a ta mi řekla, že má problém s tím, že jsem se tam přistěhovala a že jsem z Izraele. Možná, že to bylo jenom tím, že jsem byla cizinka. Ta majitelka byla docela stará, možná, že nevěděla o tom nic, o Izraeli a tak Takže nakonec nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že nejsem křesťanka, nebo že jsem cizinka. Jinak ne. Snad občas takový narážky, který mě štvou. Třeba jsme dělali takový cvičení k filmu, každý měl představovat někoho od filmu. A spolužák povídá, že tam hlavně musí být židovský producent. Takový věci se stávají dost často. Hlavní věcí pro Izraelce, kteří žijí mimo, je to, že lidi nerozlišují mezi Izraelkou a židovkou. Že nechápou izraelskou identitu. V Izraeli je dost boj mezi věřícími a nevěřícími a stát to nemá rozdělený mezi náboženstvím a ostatním, třeba ekonomikou. Tak mě třeba vadí taková ta zkratka, že jsem židovka. Kamarád třeba řekne to je moje židovská kamarádka. Já se cítím jako Izraelka. A ta židovka, to je takový mám asociace k tomu nacismu, válce. Začala jsem řešit svojí identitu. Co vlastně jsem a takový věci Tady se mi líbí, že se náboženství neřeší. To je fakt dobrý

14 Nemáš tu problémy třeba s nějakými Araby? Narazila jsem na Araba v tý škole, co jsem se učila češtinu. Tam byl jeden student z Libanonu. Docela jsme se skamarádili, on si neuvědomil, že mnoho slov v hebrejštině totiž vychází z arabštiny. A my jsme se skamarádili tak, že učitelka nějakou větu řekla česky a my jsme se začali oba smát, protože to mělo v našich jazycích nějaký legrační význam. On byl takový typ člověka, se kterým bych se asi jinak nekamarádila. Ale jinak tam byly samý takový bohatý holky. Jejich chlapi tady byli pracovně a ony jinak neměly co dělat. Tak do tý školy chodily třeba rok, ale neuměly si česky ani objednat kafe. Já, když ta škola skončila, tak jsem už mluvila česky. Ten Arab věděl, že jsem Izraelka. Ptal se učitelky něco během přednášky a já jsem mu řekla: Proč se na to vůbec ptáš, vždyť už jsme to řešili. A on začal řvát, že žádná žena mu nebude říkat, co má dělat, takový jako macho. To nebylo vůbec kvůli tomu, že jsem z Izraele, ale že jsem ženská. Já jsem z toho nebyla ani moc překvapená, to je i u nás. Ty věřící lidi u nás to vidí dost podobně jako Arabové. Ale byly tam nějaký holky z Rakouska, ty to nějak hodně vzalo, ty za mnou potom chodily během přestávky, a ptaly se, jestli jsem OK. A pak přišel on, že mi musí něco říct. Tak jsem myslela, že se chce třeba omluvit, nebo tak, ale on mi řek, že to myslel vážně. Spatřuješ nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Teďko už jsem v pohodě. Teď už mám pocit, že tomu rozumím. Trvá mi ale hrozně moc času, když s někým jsem, rozeznat, jaká část jeho identity je opravdu jeho identita a jaká část je jenom to, že je Čech. Lidi tady jsou třeba vesměs zdvořilí. Ze začátku jsem tedy měla pocit, že tady každý člověk, kterého vidím, je milý a jak to tak jenom může být? Potom pochopíš, že to souvisí s kulturou. Teďka mám pocit, že už to vidím jasněji. Předtím to bylo tak, že jsem třeba začala mít nějaký vztah s nějakými lidmi a pak jsem zjistila, že je to úplně jiný, než jsem si myslela. Moje intuice, která fungovala docela dobře v Izraeli, tady najednou přestala fungovat. Tak jsem nevěděla, jak to tady mám vůbec interpretovat. Hlavní problém s komunikací je v tom, že lidé v Izraeli jsou hodně otevření a tady nejsou někdy moc upřímní. Já jsem tady třeba kamarádila s takovou skupinkou, dělali jsme spolu divadlo. Byli to studenti a byli na mne hrozně hodní. A já jsem z toho měla velmi dobrý pocit, že jsme kamarádi a že to je skvělý, že je mám. A oni postupně jako kdyby se mnou nechtěli být v kontaktu. Já jsem to vůbec nechápala, nevěděla jsem, proč se mnou přestávají chtít být. Ten vztah se rozpadl a do dneska jsem nepochopila proč. Snad mi jeden řekl, že jsem jako nepoděkovala dost, a možná, že tam byl někdo, kdo mne miloval a já jsem to nepochopila Nevím. Jestli mě někdo měl rád nebo ne, tak to mi trvalo hrozně dlouho, než jsem na to přišla. Lidi tady jinak vyjadřujou svý pocity. Já jsem často cítila jiný věci, než to ve skutečnosti bylo. Kdo ti nejvíc pomohl při příchodu do Čech? No vlastně všichni lidi kolem. Přináší ti členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? No, já mám ten německý pas, tak to je úplně dobrý. Žiju tady úplně v pohodě. Mám ještě jeden rok na škole, no a potom uvidím, kde budu žít dál. Jedině, kde bych nemohla žít, je v Německu. To asi dělá ten jazyk. Prostě to tam nemám ráda. Kvůli válce. Protože mi to dali úplně jako do mozku od školky a nemůžu to z toho mozku dostat. Začínají nám to hrozně brzo opakovat a ta němčina mi připomíná válku. Pracuješ společně s Čechy? No nejdřív jsem pracovala jenom s cizinci a mluvila anglicky. To i když jsem dělala tu průvodkyni po židovských památkách. Teď v tý škole jsou skoro samí Češi. Máš problémy při spolupráci s Čechy? Ani ne. Stýkáš se mimopracovně s nějakými Čechy? Jo. Izraelců je tady totiž dohromady asi šest. Já s nima nejsem moc v kontaktu. I kdybychom spolu bydleli v Izraeli, tak bych s nima nebyla. Tak aspoň čtu hebrejsky furt, jsem v kontaktu v těch věcech, které se mi líbí. Ale když přijedu domu, mám problémy v hebrejštině rozumět tomu slangu, kterým dnes u nás mladí lidé mezi sebou mluví. Našla sis mezi Čechy přátele? Když jsem přišla, tak jsem se kamarádila s Američanama. Měla jsem pocit, že jsou podobní lidem v Izraeli. Ale pak jsem zjistila, že oni vlastně nejsou ani tak podobní, jak jsem dřív myslela. No, a teď nemám mezi kamarády cizince ani jednoho a kamarádím se vlastně jenom s Čechy. Jací jsou podle tvého názoru Češi? Máte tu větší pohodu. Co ti nejvíc na Češích vadí? No, když jsem třeba někde bydlela, tak mě hrozně řešili sousedi. Třeba jsem si šla 26 27

15 do potravin koupit jablko. A pak ta moje majitelka mi řekla, že mne lidi viděli, jak jdu do potravin. A takový věci. Na druhou stranu v Izraeli si lidi daleko víc pomáhají navzájem. Třeba jeden člověk na ulici v Praze mě chtěl nevím co, asi okrást nebo co. Stáli jsme u potravin, před výlohou, a tam mě ti lidi všichni znali, dyk jsem tam chodila každodenně, ale nic neudělali, nepomohli. A to bylo hodně stresující. Nebo jsem třeba viděla, jak někdo někoho bil, třeba v metru, a ten člověk vypadal moc špatně, ale nikdo se do toho nemíchal. Třeba já jsem tu bydlela v jednom bytě a přišel nějaký člověk, že prý kvůli plynu, no ale bylo deset večer. Tak jsem ho nepustila a on začal děsně křičet a byl sprostej, jako že jsem kurva a tak A kolem bydlely rodiny s dětmi, tak mi bylo jasný, že někdo musel být doma, tak že to lidi slyšeli, ale nikdo nevyšel a nepomohl. Tak máš tady ten pocit, že i kdybych se zabila na Náměstí Republiky, tak by si toho nikdo nevšímal. V Izraeli by se mi ani nepovedlo brečet na ulici bez toho, aby se mě nějaký pán nezačal ptát, co se mi stalo. Co se ti nejvíc na Češích líbí, co tě zaujalo? Já se třeba pohybuju s těma lidma, který dělají to umění. Tam je to všecko otevřený a je to v pohodě. Co ti u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? No ta zelenina je děsná Co bys u nás nejraději změnila? Ten nezájem. Asi to souvisí s českou historií. Že lidi mají ten pocit, že musí hrozně moc věcí před druhejma schovat. Dělník, Ukrajina Věk: 37 Čím jste byl doma? Vyučený jsem muzikant. Hraju na piáno, na kytaru, zpívám.. Jsem ze Lvova. Půlka mojí rodiny byla polská. Babička byla Polka. Jak dlouho v ČR žijete? Přijel jsem v roce 1997 a manželka tu je 3 roky. Manželka teď jezdí domu, protože tam máme malé děcko. Já už mám trvalý pobyt, ale manželka ještě ne. Jak jste do ČR přišel? Moje máma se tady vdala. Já jsem zůstal ve Lvově. Jezdil jsem do Ruska do práce. No a v devadesátém sedmém jsem si koupil lístek, přijel jsem do Brna. Ptal jsem se na Křižanov, tam byla taková babka, ta mi ukázala, našel jsem barák, zazvonil jsem a otevřela mi máma. Na cizinecké policii potřebovali jen nějaké údaje, žádné problémy nebyly. Tenkrát to bylo jednodušší. Uměl jste česky? Vůbec ne. Jenom rusky a ukrajinsky. Jak jste sháněl pracovní uplatnění a ubytování? Nejdřív jsem pracoval v Brně, to nebylo nic moc. Potom jsem byl v Hradci Králové, to už jsem si vydělával víc. Potom v Praze. Jel jsem na dovolenou na Ukrajinu a našel jsem si tam ženu. Řekl jsem jí, ať jede se mnou, že zkusíme žít spolu. Jenom tak, bez svatby. Přijela za mnou do Prahy, půl roku tady byla, pak jí skončilo vízum. Potom jsme vyřídili pracovní povolení, aby měla všechno legálně. Teď už tu je tři roky a dělá se mnou. Ještě nemá trvalý pobyt, to mám jenom já. Teď se nám narodil kluk. Ten ale žije s babičkou ve Lvově. Až vyřídíme papíry, tak přijede za námi. Pořád mu volám, ale je to nepříjemné, že tu není. A jak jste sháněl bydlení? Máme pronajatý byt, ale platíme za něj dost, měsíčně. Nějaký paní, na ruku, ona z toho neplatí nic. Já jsem udělal blbost, nesepsal jsem s ní žádnou smlouvu. Platím jí na 2 měsíce dopředu. A teď jeden kamarád má volný byt po tchýni a že by nás nechal bydlet, říká dvojku dáš mně a budeš platit náklady na byt. Tak to je moc dobrý, sepsal jsem s ním smlouvu a zaplatil jsem mu hned, jinak si najde 28 29

16 někoho jinýho. Jenže teďka ta ženská mi nechce vrátit peníze, takže platím byty dva a musím tam ještě dožít ty dva měsíce. S ubytováním je fakt problém. Když sem lidi přijedou na práci, tak si třeba pronajímají jen jednu místnost. A platí za to hrozný peníze. Takže nejhorší je asi to ubytování. Na jaké další komplikace jste narážel? Musíme platit zdravotní pojištění dopředu na dva roky. Takže když děcko přijede, také za něj musím zaplatit zdravotní pojištění na dva roky dopředu. Když tu neděláte na černo, musíte mít zaplacené zdravotní pojištění dopředu. Na stavbě třeba pracují na černo a nemají zaplacené pojištění. Když se něco stane, je malér. Nemají na zaplacení, k tomu nabíhá penále Pracovní povolení a pobyt je bez problému. Pravda, na cizineckým jsou fronty pořád. Teď tam příjdete, tam jsou Ukrajinci, Rusáci, ale i Mongoli, Tataři. Ale já čekám tak 30 minut. Tam přijdete a tam už jsou jiní Ukrajinci, a ti vám za pajcku prodaji lístek s pořadím. To tak funguje. S policií vůbec tady problémy nejsou. Jenom pas se chtějí podívat, že tam je pracovní vízum od kolika do kolika. A já když mám trvalý pobyt, já už mám i rodný číslo, je to bez problémů. Oni mají takovou malou mašinku, oni si to do ní tuk, tuk, tuk napíšou a během pěti minut vědí. Manželka trvalý pobyt nemá, to tu musíte pět let být a po pěti letech dostanete razítko. I občanství můžu dostat. Tady není problém. Problém je na Ukrajině. Na Ukrajině já už dva roky sbírám papíry na občanství. Tam musíte pořád platit. Já musím mít potvrzení od mámy, od táty, od bráchy, od sousedů od toho a od támhletoho, od dvaceti lidí, že souhlasí, že vás pustí, že jim nic nedlužíte. Počítejte, dobře, máma, táta, ségra to je v pohodě. Ale přijdu za sousedem, že potřebuji tohle, aby to napsal a on si řekne o peníze. Tak jsme se pohádali, to máš takový lidi. No dobře to dopadlo, stejně jsem mu nakonec zaplatil. Tam musíš hodně platit. To je takový sport. To je hrůza. Máma si papíry vyřizovala 7 let. A furt cpala, každýmu, každýmu. A oni to vědí, že to potřebuješ, oni prostě berou a berou peníze Jaký pocit a zkušenosti máte z jednání s českými úřady? Dobrý, velmi dobrý. Prostě přijdu a všechno mi udělají. Já na úřadech nemám vůbec žádné problémy. Přijdu, řeknu tak a tak, tohleto, tohleto potřebuju a třeba za hodinu, za dvě to udělají. Doma to dělají měsíc, dva. Co pro Vás bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Nic. Já prostě každý měsíc dostanu výplatu, manželka dostane výplatu, zaplatíš byt. Všechny peníze si dáváme na účet, aby mohlo přijet děcko. Je to v pohodě. Setkal jste se s projevy rasismu nebo diskriminace? Koncem 90. let to bylo jinačí. Hodně moc Ukrajinců sem jezdilo, v hospodě se ožrali,. naši lidi takoví jsou. Rozmlátí tam nějaké stoly, rozmlátí všecko kolem. Taky jeden případ takový byl, nějaký Rusák ožratý v restaurácii policajta zabil. A lidi to všechno vidí a varuje je to. No a v 99. roku jsem přišel a normálně do hospody mě nepustili. Neuměl jsem dobře česky, 70 % hospod mě nepustilo. Teď už ne Teď vůbec všechno je lepší. Dívejte se: dříve, když jsem jel přes Florenc, tak peníze jsem vozil v ponožkách. Mafiáni tam čekali a obírali lidi. Ukrajinská a ruská mafie, když viděli Ukrajince, tak ho obrali. Teď už to nejni. Jo, vybírají peníze dál, ale od podnikatelů, Ukrajinců, těch, co mají lidi a zaměstnávají. Ale od takovýho obyčejnýho člověka nikdo nevybírá. Spatřujete nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Naši lidi jsou prostě třeba z toho Zakarpatí. On celý život nevidí nic než ty hory. A pak mu udělají pracovní vízum, zahraniční pasport, přijede do Čech. Já jednoho chlapa znám, on přijel a od tramvaje utíkal. V životě neviděl tramvaj. On zná jenom hory, kopce, láme tam sosny, láme tam duby, občas se ožere A pak se všichni diví, že se tady neumí chovat. No jasně, že se neumí chovat. On zná ovce, krávu nějakou a hotovo. No, ale je dobrý, že tam nic člověk nepotřebuje k životu. Jenom hory a přírodu. Jinak kulturní odlišnosti Je to stejný. Trochu máme posunutý svátky, jináč všechno stejný. Snad, že tady je střed. U nás jsou lidé chudí a bohatí. U nás neexistuje střed. Tady se lidi mají líp. Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? Hodně lidí pomáhalo. No, já tady měl mámu. Ale hlavně manžel mámy pomáhal. Všechno vyřizoval on. Napsal mě do baráku. Zařídil pobyt. Přináší Vám členství ČR v EU a připojení k Schengenu problémy nebo ulehčení? Ulehčení, teď můžu, kam chci. Třeba do Francie se podívat. Protože když mám to razítko v pasu, tak můžu. Hlavně ne pracovat, ale podívat se můžu, kam chci. Takže cestovat lze bez problému. Manželka může taky. Člověk pozná svět. Byl jsem se podívat ve Francii. Nikdy jsem předtím nebyl v Rakousku. Tak jsem vzal auto, my máme auto, a jsme tam za chvíli. Když jsme přijeli domu a ukázali jim fotky, tak lidi prostě čuměli. U nás se tak do roku 2000 nikdo nedostal nikam ven. A když, moc peněz to stálo. Lidi, když chtěli do Ameriky, tak všechno prodávali, auta, baráky a platili a platili

17 Pracujete společně s Čechy? Pracuju v české firmě. Jasně že jo. Máte problémy při spolupráci s Čechy? V práci problémy s lidmi vůbec nejsou. Ne, nejsou. S člověkem se domluvíš každopádně. S každým. To musí být nějaký blb. Jako všude na světě. Ale s normálním člověkem se domluvíš s každým. Našel jste mezi Čechy přátele? Přátele mám Ukrajince, Čechy oboje. Hlavně v práci. Hodně šéf mi pomohl. On hodně udělal. Dva nebo tři roky ho znám. S tím třeba kamarádím. To je takovej pohodovej chlap. S ním každý vychází. Jací jsou podle vašeho názoru Češi? Přátelský. Moji kamarádi z Ukrajiny volají, jen když něco potřebují. Jinak není čas, není čas. Když něco potřebuje, tak čas je Tady ne. Jste hodně takovej družnej národ. A Čech je dobrý k lidem. Pomůže ti. Vysvětlí ti to všechno, ukáže ti, jak máš dělat práci. Vysvětlí ti, třikrát, čtyřikrát. U nás ukáže a hned se rozčiluje. Tady ne. A tady co řekne, to udělá. Stoprocentně. Jsou spolehlivější. U nás ti řekne tak, tak, ale neudělá. Nebo půlka z toho chybí. přijde takovej moment, kdy mám chuť, ale pořádnou vodku neseženu. Já jedu do ruského obchodu, zaplatim třeba 400, 500 za flašku. Prostě si dám. Všechno tady je. Pelmeně dělá manželka, já s tím problémy nemám. Jídlo je dobré. V práci zaplatím za jídlo 20 Kč. Sice se horšej, porce jsou menší, ale pořád to je 20 Kč. Zbytek doplatí firma. Co je u Vás v jídle odlišné? U nás doma nejsou knedlíky. Brambory, rýže, špagety, ale ne knedlíky. Taky tady přijdeš do restaurace a najíš se. Já přijedu domu, třeba teď na tom Krymu jsem byl, tam je draho. Dám si kotletku, oni ti přinesou takovej nějakej malej karbanátek, brambory, salát, 300 nebo 400 hřiven. Co byste u nás nejraději změnil? Nevím. No možná tu politiku. Ale jinak všechno tu je. Třeba Škodovka. To je dobré auto, já mám Seata, ale to není ono. To chce pořádnej vůz, koupím si Škodovku. Co Vám nejvíc na Češích vadí? Závist. Jinak všecko v pořádku. Ale závist Jsou lidi, kteří se pořád dívají, kdo co má A když má někdo víc, potom se na toho člověka jináč dívají. A to je špatně. Mně to je jedno, kdo co má Co se Vám nejvíc na Češích líbí, co Vás zaujalo? Všechno. Zaprvé, když jsem přijel sem, z Ukrajiny, ta čistota Nebo u nás v městě něco rozkopou. Před rokem, dvěma. A furt to tam je. Tady něco rozkopou a za měsíc přijedeš a všechno udělané. To přijedeš do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, v metru schody polámané, zábradlí oloupané Kolik je tam památek, také je tam staré město, ale zanedbané A u nás nejde vyjít s penězma. Pořád jen čekáš na výplatu. Všechno zdražilo. To je hrůza. Výplata 2000 hřiven. No, zkuste žít z 2000 hřiven. Nebo i z míň. Co Vám u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Já tu všechno seženu. Co nejni normálně, seženu v ruských a ukrajinských obchodech. Je to sice třikrát dražší, ale je to. Já třeba nechlastám skoro nikdy. Ale 32 33

18 Lektorka, poradkyně, Slovensko Věk. 35 Jak dlouho v ČR žiješ a jak ses do Čech dostala? Moje babička byla z Moravy, mě odjakživa Čechy táhly. V 17 jsem byla poprvé v Čechách no a po škole jsem tady poznala kluka, tak jsem šla za hlasem svého srdce. Studovala jsem v Košicích, ale v průběhu vejšky jsem pracovala v ISECu, což je mezinárodní organizace pro studenty ekonomie, a dělala jsem tři roky pro Čechy i pro Slovensko v národním výboru, to bylo v letech 1992 až Pracovala jsem s ISECama po celém Československu, a tím pádem jsem znala hodně lidí. V Pardubicích vznikal local committee (pozn. místní výbor) a já jsem jim šla po škole pomoct na dva týdny dát věci do pořádku. Tam jsem potkala Edu. Pak jsem šla na praxi do Anglie a mezitím jsem začala s Edou komunikovat. No a začátkem roku 1995 jsme se domluvili a já jsem přišla za ním. Domluvila jsem se s jedním východoslovenským podnikatelem, že budu pracovat pro něj. Založili jsme firmu v Pardubicích a on mně pomohl finančně překlenout ten první rok. Jenže jeho podnikatelský záměr byl totální nesmysl, takže během půlroku bylo zřejmé, že to nemůže nějakým rozumným způsobem fungovat. Pak jsem začala dělat na škole a šlo to tím směrem, co dělám dnes, vzdělávání, poradenství. V Čechách jsem tedy už 13 let. Uměla jsi česky? Česky jsem neuměla. Jak jsi sháněla pracovní uplatnění a ubytování? Jaké jsi s tím měla problémy? Slováci měli zvláštní režim, takže to nebylo nijakým způsobem složité. Akorát už tehdá jsem se musela na cizinecké policii přihlásit. Já jsem tu měla přechodný pobyt. Musela jsem přinést potvrzení zaměstnavatele, potvrzení o ubytování a cizinecká mi dala vždy povolení na rok. To se dávalo automaticky, pokud jsi přišel, že máš zaměstnání a že máš ubytování. Ale nezkoumalo se to úplně tak, jak u těch ostatních cizinců. Problémy jsem s tím nikdy neměla, jen to bylo náročný na čas. Než to člověk všechno pěšky oběhal, v tý době jsem neměla auto. V Praze mám už dva roky byt. Asi bych se měla přehlásit, trvalé bydliště mám stále ještě v Pardubicích. Jenže když si představím tu frontu na cizinecký policii Já musím jít trvalý pobyt přehlásit na cizineckou Jaký pocit a zkušenosti máš z jednání s českými úřady? Velice pozitivní. Protože u nás v Košicích jsou alespoň podle mojí zkušenosti takoví odměření. No čo chcete, tak dobre, tak čo Hotovo. A tady se projeví taková česká ukecanost: A dobrý den, a toto, a jak se máte a popovídali jsme si, já jsem si postěžovala nebo naopak jsem říkala, jak je tady hezky, ony mi řekly, jak se mají ony. Takže jsem byla velice, velice mile překvapená na těch úřadech. Slováci, to je úplně jiný přístup. Jsou strašně důležití., otrávení a důležití. Naštěstí se slovenskými úřady žádné vyřizování nemám. Měla bych mít, ale nemám. Já bych vlastně měla jít vrátit slovenskou občanku, ale ještě jsem ji nevrátila. Protože když dostaneš trvalý pobyt tady, tak máš vrátit občanku. Tady ti místo ní dají povolení k pobytu. To je něco jako občanka, je to takový fialový. A to je průkaz povolení k pobytu buďto na trvalý, nebo přechodný. No a plus pas. To jsou vlastně mý dva doklady. Když jedu autem, tak mám řidičák a ten fialový. Tady všude s tím fialovým. Akorát nevím, jak by to fungovalo přes hranice. Takže tam beru pas s sebou, protože tam si myslím, že by to nemuselo fungovat. Co pro tebe bylo největší překážkou, největším problémem po příchodu do ČR? Nic. Setkala ses s projevy rasismu nebo diskriminace? Jediné, což mě teda hodně mrzelo, je, že jsem vycházela z toho, že jsme jako společný stát, že, zejména těm starším lidem, je jedno, jestli mluvím česky nebo slovensky. A když jsem začala v roce 1996 učit na dopravce v Pardubicích, tak už tam začali mít kecy, profáci staří, že bych měla začít mluvit česky. Přitom to byla dopravka, která se přestěhovala do Pardubic ze Žiliny. Já říkám: A proč, dyk tady ti studenti všichni slovensky rozumí? Všechno je v pořádku. No ale už jste v Čechách. No a vy jste na Slovensku taky mluvili slovensky, když jste tam učili? No to ne, ale to byla federace, to bylo o něčem jiným. Ne že by mi to pořád otrepávali o hlavu, ale jednou za čas si takhle píchli. No a pak jsem se s tím setkala, když jsem přednášela úředníkům. Tam byla zpětná vazba, vyplňovala se hodnocení kurzů, a těm úředníkům to očividně vadilo. A to nebyli žádní úředníci dvacetiletí. Tam bych to pochopila. To byli padesátiletí křeni, kteří říkali, jestli nemáme dost českých lektorů, že nám tady musí přednášet Slovenka. Tak to přiznám, to mě hodně naštvalo. Ale zpětně když to beru, tak to možná bylo pochopitelné. Jenže tenkrát to bylo moc krátko ještě po tom rozdělení, to bylo jen 5 let po rozdělení. To ti lidé přeci nemohli slovensky zapomenout. Česky jsem začala mluvit až později. Nejdřív jsem furt tvrdošíjně mluvila slovensky, protože jsem byla naštvaná. Kdyby mi to někdo vyčetl, jako třeba: My 34 35

19 vám nerozumíme, tak neřeknu půl slova. Ale ne. To bylo: Jste v Čechách, tak máte mluvit česky. To je argument jak blázen. To s logikou nemá nic společnýho. Jazyk je přeci pouze dorozumívací prostředek, takže když mi lidi rozumí, tak kde je problém Ne, to nefungovalo. Jednoho dne přišel šéf a říká: Chtěl jsem vás poprosit, jestli byste skutečně mohla začít mluvit česky, protože se do mě obuli, jestli tady není dost Čechů, kteří by mohli dělat vaší práci. Že prý musím být pořád něco extra. Takže je to podle něho zbytečný problém. Ale on mi to vysvětlil logicky. A protože jsem měla toho člověka ráda, tak jsem řekla, že to zkusím. A tím dnem jsem začala mluvit česky. Ono to ale nebylo tak jednoduché. Ony ty jazyky jsou si tak strašně podobné, že se to hrozně plete. No dneska už to tak nějak jde. Ale samozřejmě je to stále slyšet s tím přízvukem. Spatřuješ nějakou kulturní odlišnost jako nepříjemnost nebo překážku? Já už jsem tady dlouho, takže dneska už to nejni až takový. Ale fakt je, že když jsem sem přišla, dodnes to chvilkami tak cítím, že my Slováci, obzvlášť tam z toho východu, jsme mnohem přímočařejší. A neustále bychom chtěli nějakou akci: Už nekecajte a pote už niečo urobiť. Sice to nemáme ještě rozmyslené, ale to nejni podstatné, hlavně už pote niečo robiť. Pustíme se do toho, nevíme ještě do čeho, ale víme, že se chceme do něčeho pustit. To je jedna věc a druhá věc je, že z domova jsem přišla s tím, že co na srdci, to na jazyku. A to jsem zjistila, že je tady dost problém. Protože mnoho lidí na to není zvyklých. Tady se nemluví tak přímo. Lidé jsou mnohem víc diplomatičtí. Já jsem měla strašné problémy zjistit, co si o mně lidi skutečně myslí. Protože se tváří tak příjemně, mile, diplomaticky, ale potom se to dozvíš oklikou. Na Slovensku, když k někomu přijdeš a jseš mu nesympatický, tak to okamžitě vidíš na tom jeho ksichtě. Hned vidíš, jestli tě mají rádi nebo nemají, jestli tě vidí rádi nebo nevidí. A jestli nevidí, tak tě prostě pošlou do kelu a dál se s tebou nebavěj. A nebo je ta komunikace velice odměřená. Ale tady ne. Tady se lidi snaží být milí, je to takové civilizovanější. Je to hodně tady v těch Čechách. Na Moravě ani ne. Tam už je to spíš do toho Slovenska. To byl pro mě dost velký problém, než jsem pochopila a dodnes to někdy nevím, jak to vlastně ti lidi myslí. Prostě ti Češi jsou pro mě mnohem méně čitelní než Slováci. Vždycky si to uvědomím, když přijdu do Košic, tam je to hned jiný. To je můj věčný problém, že nikdy nevím, na čem jsem. A to má stejný pocit hodně Slováků. Taková permanentní nejistota. Kdo nebo co ti nejvíce pomohlo při příchodu do Čech? No, mně nejvíc pomohlo, že jsem sem šla za klukem. A ti studenti tam kolem. Oni mně fakt strašně pomohli. Oni ti studenti mě vzali mezi sebe. Protože jak já jsem tam byla pomáhat tomu místnímu výboru, oni mě měli rádi a snažili se mně fakt pomoct. Takže mi vybavili ubytování na koleji, jako že jsem jejich lektorka, kterou oni tady mají, i když všichni věděli, jak to je. Na kolejích jsem bydlela skoro ¾ roku, mezi studentkami. Já jsem byla čerstvě po škole, tak mi to nevadilo. Oni mně pomohli i s úřadama a se vším. To bylo hrozně fajn. Já jsem jim zase pomáhala s tím ISECem, takže to bylo takové vzájemné. Pomohl ti někdo, kdo neměl pomoc imigrantům přímo v popisu práce? No to byli ti studenti. Přináší ti členství ČR v EU a v Schengenu problémy nebo ulehčení? Rozhodně ulehčení. Díky Pánubohu, že už na Slovensko zase nejsou ty hranice. Je to daleko příjemnější. A taky se zjednodušily ty procedury. Protože já dodnes musím být stále někde evidovaná, ale takhle se na to teď vůbec nekouká. Člověk je členem EU a basta fidli. Takže je to velice příjemné. Pracuješ společně s Čechy? Pracuju ve firmě, kde je to československé. To mi úžasně vyhovuje a tady si připadám nejlíp. Tady je mnohem víc Slováků, mám možnost komunikovat se Slováky i jezdím na Slovensko, dělám se Slovenskem. Je to takový federativní podnik a to se mi hrozně líbí. To je to, co mne drží. I šéf je Slovák, a tím je ta komunikace s ním pro mne relativně jednoduchá. Protože i když on je svůj, je známý svým perlivým jazykem a nepříliš daleko chodí pro výrazy, hlavně když je naštvaný, tak mně to vůbec nevadí, protože na tom východě se tak mluví běžně. Neberu to osobně. Kdybych vyrůstala v Čechách jako správná diplomatická dáma, tak by mi vypadly oči z důlků. Máš problémy při spolupráci s Čechy? Nemám. Já s nimi pořád pracuji. Je to kolem samej Čech. Stýkáš se mimopracovně s nějakými Čechy? Samozřejmě. U koní jsou samí Češi. Našla sis mezi Čechy přátele? Samozřejmě. Jací jsou podle tvého názoru Češi? Diplomatičtější, nejsou až tak přímí. Ale ono zas pro některé věci je to i lepší. A přijde mi, že jsou mnohem víc splachovací než Slováci. Když se podíváš na to, co 36 37

20 se děje, hlavně v politice, no to by Slováci vyvolali druhé národní povstání. Potom co tady předváděj politici. Nevím. Možná to má něco společnýho s tou diplomacií. Jako kdyby cílem té diplomacie byl větší oportunismus. Že se snaží být diplomatičtí, aby pro sebe dostali to nejlepší. A někdy lidi kašlou na nějaké své zásady. Důležitý je mít se co nejlíp. Co bys u nás nejraději změnila? Politiku. Nějaký normální lidi, kdyby tam přišli. Jinak nic. Jsem tady dobrovolně. Naštěstí jsme si dost podobný. Co ti nejvíc na Češích vadí? U těch Slováků mám pocit, že když to jde přes nějaké jejich zásady, tak oni to radši neudělaj. A naopak zase, když se s tebou domluví, že takto to platí, tak i když je to pro ně už nevýhodný, tak stejně to spíš udělají, než ti Češi. Pro mě jsou Slováci spolehlivější. Samozřejmě ne všichni, tohle se asi nedá generalizovat. Ale ta majorita v tom chování je pro mne čitelnější, je spolehlivější. Takže lépe se mi někdy dělá se Slováky. Je to úžasně vidět, když se celý podnik sejde, Češi i Slováci, je to hrozně vidět. Já jsem si říkala jednoho času, jestli to není jenom můj pocit, ale není. Přesně vidíš, že Slováci daleko pro slovo nejdou, ale když to tak řeknou, tak to tak myslej. Ti Češi koukaj, kde jak co okoulet, jak na ty Slováky natáhnout práci a připsat si výsledky. Je to takový trošínku jiný. Ale každý má to svoje. Slováci častokrát zase moc nepřemejšlej. Co se ti nejvíc na Češích líbí, co tě zaujalo? Zase právě ta diplomacie. Když se to umí dobře, tak to obdivuju. Protože touto naší přímočarostí si často děláš zbytečný problémy. Protože jsme hned se vším hotový. A přeci jenom, ten život není jen černobílý. A tak to se snažím tady učit. Co ti u nás nejvíc chutná a co vůbec ne? Chutná mi zmrzlina od McDonalda a italská kuchyně. Ne vážně, chybí mi tu šalát z tresky. To když naši přijedou, tak mi vozej šalát z tresky. To, co se tady dělá, tak to není ono. Na tom jsem vyrůstala. Brynza je tu dobrá Babička dělala knedlíky, co se tady dělají, protože babička byla z Moravy. Takže my jsme měli od malinka vlastně takovou pomíchanou kuchyni. My jsme neměli čistě slovenskou. Ale co mám docela ráda a tady to moc není, tak to je maďarská kuchyně. Segedíny, perkelty, leča, langoše Máma, když mi chtěla udělat radost, tak mi udělala lečo. Košice jsou historicky spíš maďarské. Tam se mluvilo hlavně maďarsky. To bylo padesátitisícové město, které se rozrostlo až s východoslovenskými železárnami. A chybí mi zmrzlina, v Košicích je fakt fantastická zmrzlina. A na Vánoce se u vás nedělá kapustnica, zelňačka, tu si musím udělat já. Co se tady taky nedělá, jsou bobálky. To je takové sladké, tím jsme se vždycky strašně přejedli. Takové něco jako halušky, ale z kynutého těsta, s mákem a s cukrem. Něco jako škubánky. To je dané asi historicky, protože ten východ byl chudý, tak tam maso vždycky nebylo