MOŽNÁ NĚKAM. Letmý průřez nejen Rumunskem

Transkript

1 MOŽNÁ NĚKAM Letmý průřez nejen Rumunskem

2 PŘEDMLUVA : :44 sms : Dvořka : Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, a který ti ji předzpívá, kdyţ ji zapomeneš.(a.einstein) Takţe jedeme! Význam má všechno, co děláme. Očekávej odpočet! :27 sms : Dvořka : JE TO TU! 820 minut a cesta nevím kam započne. Nemám sbaleno, chlastám bráník a jediný co mě trápí je to, ţe nevím, co si mám vzít s sebou na sebe.

3 Možná Někam Tak letos, letos, to je věc. Vymyslet cíl není někdy jednoduché. Moţná Laos. Máme čtrnáct dní, to uţ by se dalo. Záčíná přepočet letenek, pročítání průvodců a sdílení cizích záţitků po netu. Kdejaký nejjedovatější had planety je ukryt právě v Laosu mezi nevybuchlými minami. Krásy nedotčené přírody a zlatých chrámů se z pocitu zodpovědnosti i strachu začínaj rozplývat zpátky do snu. Moţná Provance. Levandulové oázy v bílém kamení, Monnet, Van Gogh a přátelé z Paříţe, pláně i moře...a moře peněz. Není nám jasné kolik bychom vlastně opravdu potřebovaly, ale nějak se dostáváme k pocitu Drahý. Krásy barev i pláten zůstavají prozatím uloţené v dějinách umění. Moţná Bulharsko. Přátelé říkali, Drchal říkal, Danouš říkal, Lůca říkala, kdekdo říká, takţe to uţ asi nic nezbylo, co bych mohla říkat já. Moţná Rumunsko. Jo! Soukromý hon na víc neţ plný itenerář je odstartován. V duchu nadšená, jsem svou nově vzniklou trasu po kdejaké díře Rumunska projela uţ dvakrát a jsem spokojená. Zbývá to oznámit Tereze.

4 Jak se blíţila chvíle odjezdu, začalo slovo Rumunsko prosakovat na veřejnost a kolotoč zděšení, rad, výstrah a dobrých upozornění byl roztočen. Coţe! Dvě holky samotný do Romunska! Máte rozum!? Vţdyť máte děti...to jako tím vaším sotva novým autem... Oktávkou do těch děr tam?...to tě Michal pustí? No hlavně tam nikde nezastavujte...??? Hele, tam se jezdí jedině tak do hor, a to vlakem. Jo a mě tam vokradli vo všechno a ty bandy cikánů a ţebravých dětí... v ţivotě by mě tam uţ nikdo nedostal... Nadšení mi začíná slábnout a rozpoznání hranice mezi dobře míněnou radou a předsudkem rovněţ tak. Pár dní před odjezdem do nás v Praze na křiţovatce narazí cikán neboli Róm, prostě Rumun a zkříţí nám kufr, takţe nejde otvírat. Dobře tedy, já tam teda nepojedu. Večer to zpečetil přítel cestoman, protoţe bez náhonu na čtyři kola a samy holky...váţně blbost. Jeďte do Černý Hory. Vychrlí na mě záplavu míst, rad a kontaktů na předobré lidi a zakončí to mapami a vytisklými zajímavostmi. Pusu a dobře dojeďte. Dobře, dobře. Do 24 hodin se mi dostává dobrých doporučení na Černou Horu, Albánii i Turecko. Takţe holky kam letos jedete? Nevím. Někam. Stává se ze mě dokonale zmatená váha. Ale to Turecko...to začíná ve mně vrtat jak červík v třešni. Nad mapou zjišťuji, ţe do Turecka se dá dojet přes Rumunsko. Děkuji tedy všem radilům, přátelům, kartářkám, strašilům a všem dalším rozumovým duším. Letos jedu prostě Někam, ale nejdřív určitě do Litomyšle. A tam se uvidí. Hodíme si kartou, slovem, kyvadlem, pivem, úsudkem a mapou. Určitě to bude moţná Někam.

5 DEN ODJEZDU A LADĚNÍ Je za 10min 8. Nejlepší čas začít se balit, umýt si hlavu, sundat srst, dát pusu a vyjet. První den bez zaměstnání, proto hurá Někam. 14hod. Mc Donald na Černém Mostě a jaké to překvapení. S Terezkou tu vysedává Jiřík Dvořáků. Takţe jak bylo na Kubě? No hele,ty ţeny-děti...sex, bída, běs. Co ti budu povídat. Pusu a dobrou cestu. Tentokrát bez kávy. Rychle naloţit a odjet. Dvořka je čím dál větší vyzáblice, šaty aţ pod zem. Doufám, ţe má skleničky na noţičkách. KARTA DNE : Terka : Nebojte se být silní! Já : Po čem právě teď touţíte? Vizualizujte si to a ono to příjde. Co si mám vizualizovat, kdyţ jedu Někam? Kdyţ budeme neustále u slova někam a nevim, můţeme zůstat viset na místě. Na dálnici do Hradce hledám v sobě ladičku ke společným vlnám s Terezou. Zatím jsme ještě bez souznivého akordu. U nákupu jídla a samozřejmě i pití ladíme celkem rychle. Nemáme toho letos nějak moc? To se uvidí. Ještě je potřeba ve slevě zakoupit lehký černý šaty, abych k Tereze ladila o kus víc. Stále ještě nechytám to pravý jasný. Balancujeme na startu u frapé a vanilky a sleduji, jak na jiném břehu stojíme a vodou se k sobě pojíme a aţ dojíme, zkusíme to znovu. Taky tě deprimuje pole zralýho obilí? To je hned zima. Trhá Tereza další kilometry svými glosami. Mozek mi ţádnou odpověď nevyrobil. Sleduje auta na silnici 35. Nejsme ještě vyladěné, ale začíná to plynout. Svorně čekáme aţ přejdou rozvratové stavy. A ty končí přistáním v Litomyšli.

6 V Litomyšli je prostě krásně, i kdyţ ta sympatická zahrádka kvůli nerudným sousedům, končí v deset, to znamená po prvním pivu. Je vyladěno, sladěno a to se dá v pohodě přesměrovat do jiné. Je čas vytáhnout všechny své varianty slova Někam. A všechny slovinské hory, albánské sucho a kláštery i moře v Černé Hoře začínají blednout před ukrajinsko rumunským pohraničím, Karpatami i cikány. Dvořka sektoruje stále obsah báglu, aby bylo po celou dobu jasno a mumlá cosi o zítřejším půstu. Hlavně, ţe jede někam. Na chvíli zabliká nad slovem Turecko a je z toho na čas jasný cíl. Protoţe : Ty vole, Turecko...! Mapa sice poněkud schladí naše nadšení, ale ještě to úplně nezasyčelo. Kaţdopádně se tam jede přes Rumunsko. Na další dva dny je směr jasný, víc netřeba. Ve Sklípku do nás uţ pomalu prosakují Svijany a Plzeň pod nápisem Lázně ducha. Litomyšl s příměsí letního, večerního vánku si nás podmaňuje svými siluetami Olbrama Zoubka v nehybném tanci nad vodou. Ve Vivaldiho tónech se dobře spolumlčí. Večer se rozvolňuje do tmy jako srdce do duše a občas to aţ unést nelze. A vstávat se bude v sedm, jo. Vracíme se tmou k autohotelu, který stále čeká na jméno a musí si zatím vystačit s Herbertem, Otíkem, Arturem. Stejně tak my si musíme vystačit s ulicí Lidická a pláckem mezi ČZS a ČEZ. Z jedné strany zahrádky, z druhé vysoké napětí. KARTA VEČERA : Já : Jste chráněni před zlem. To nejhorší je za vámi. Uvolněte se. Tereza : Ano, je vhodná doba započít tento projekt. Tak dobrou noc.

7 BENZÍNKA SAMÁ BENZÍNKA Ráno v 06:55 mrknu na hodinky. Já říkala, ţe vstávat budeme v sedm. Ještě máš pět minut k dobru Kupodivu nenastal ţádný velký a jasný proslov, ale to jenom proto, ţe Dvořka potřebuje vécéčkovat a davy důchodců se začínají courat na svůj ČZS kropit a okopávat. Auta přibývají a kohouti řvou. Tady je nějaký ticho? Joo, tý máš pisánie.. Terezka pomalu započíná své raní rituály. Moţná tentokrát budeme vyjíţdět brzy. KARTA DNE : Já : Zaslouţíte si to nejlepší, svými sny dosáhnete ke hvězdám Tereza : Kdyţ se sami o sebe dobře staráte, mají z toho uţitek i ostatní, dopřejte si tedy... Vidíš, 3 minuty tě nezabijou, já se prostě budu malovat a dělat krásnou.teď nikam běhat nebudu a ty si piš nebo běhej kolem auta. Kdyţ je Tereza asertivní a umanutá ani uragán s ní nehne. Jen nevím, jakýţe to prospěch mě čeká z jejího malovaného obličeje. 8:10 stále Litomyšl Přesunujeme se na snídani, protoţe prostě Litomyšl. Mají tu dobrou kávu a paní v krásných fialkových šatech, kterou to prostě v práci baví. Zkoušíme za světla to, co nás tak dojímalo v noci, ale nějak to pro nás ztratilo smysl. Noční osvětlení den nedoţene a černobílé fotky na plotě trochu více zašedly. Kotvíme na farmářském trhu a Tereza kotví u medovicového piva. Na řidiče zbývají holt jen koláče, a to je důvod zavelet k odjezdu.

8 13:00 Slovenské hranice a 36 euro za dálnice i přes Magyarorszag. Na slovenské benzině se k mému zděšení ve mně zhlédl tetovaný padesátník. Takový sebevědomý vyţilec, celý v černém, jenţ se rozhodl spestřit si den, a tak je potřeba přeparkovat, jít ke koši, pak pro papír na zemi, pak pro kávu, jen aby mě mohl oblaţovat sexyslibnými úsměvy. Pro mě sděšení, pro Terezu dobrý. V Bratislavě se hudbou od Vivaldiho snaţíme zjemnit táhlý industriál, jeřáby a změť skla, ţeleza a panelu. Hele, to musí být krása, kdyţ ti ta hudba zní přirozeně jen tak sama v uších a v duši a ty to jen zapisuješ, abys to slyšelas nahlas. Představ si ţe ţiješ symfonie. Jedu a představuju si to, ale musí mi to hrát v autě. Chvíli přemýšlím o tom, zda Černá Hora nebo Rumunsko. Mě by to stejně štvalo, kdybychom tam nejely. Bylo by to stejné, jakobychom se vzdaly. Slovo Někam se mění na Rumunsko. Tereza se začíná obligátně jako spolujezdec nudit a hledá v sektoru Jídlo Martina. Nachází ovšem Tullamore Dew, pak nachází v té chuti kvalitu. Nezbývá neţ doufat, ţe nenajde dno. Přeci jen nejsem automatický pilot. Silnice se pomalu mění na horkovzdušnou pec s 56 stupni Celsia, a tak je třeba vyhledat klimatizaci benzinových oáz. A ejhle, uţ se nám začínají objevovat první Oláhové, prozatím v německé, slovenské a maďarské verzi. Takový první cvičný kontakt a Tereza uţ rozvíjí první monology na rómské téma. Kdyby měli morální kredit, tak mi vůbec nevaděj. Kdyby nebyli tak humpolácky tvrdý, tak mě taky ne. Nemorálnost bez něhy je hodně špatná kombinace, ale zase jsou prvoplánově jasný a můţeš s tím počítat. 15:29 pro změnu OMV. Dva chlapi z Čech měli moţnost zahrát si na gentlemany a odštípali nám zvlněný, pokleslý kryt motoru, aby prostě nepřekáţel. Pak se nalodili do svých super teréňáků a mizeli

9 v Zakarpatskou Rus. A pak uţ se po celou dobu nic zvláštního nestalo. Jen dálnice s tyrkysovými svodidly, a kdyţ došla tyrkysová přišla lagunová. Všechna ta nudná pole obilí brázdíme na Čajkovského a jen čekáme na Maďarsko. To se dostavilo v 18:20 i se svými tehešváre nápisy. Obyvatelstvo nám kvapem ztmavlo a silnice popraskyly. Jízda se nám trochu prodluţuje o krouţení na kruhácích, protoţe udrţet představu nápisu na směrovkách do doby, neţ se oči přenesou do mapy, je při tak nesmyslném obsahu písmen téměř nemoţné. Den začíná padat do svých konců a bere mě při tom s sebou. Začínáme v tom Oláhově hledat místo na spaní. Coţ se ukazuje jako zdlouhavý proces, ale nakonec ho máme u polní cesty pod dubem, poblíţ kozí farmy a lesa, do kterého je pro závoru vjezd zakázán. Chvíli se zkoumáme s majitelem očima, ale asi jsme vzájemně nic nevyzkoumali, tak padám do prašné trávy, i kdyby se dělo nevím co, já uţ se odtud nehnu. Unavené vedrem jsme znehybněly jako večer před soumrakem. Je ticho.teplý vzduch voní kytkami, ve kterém zapadá slunce do Bacha. Kdo z nich je dirigentem, kdyţ se ten ţhavý kotouč kutálí po kopcích jako slzy po tvářích? Perou do nás v té chvíli svou horkost světa, ve které se kaţdá po svém praţíme. Orchestr přehrává tóny člověka, který uţ neţije, ale právě zní v dubových listech, v suché trávě i prašné cestě. Zní v Tereziných očích, která se v nich sama začíná před zrcadlem ztrácet do vlastního mikrosvěta. Zapřená o svůj dlouhý ţivot sleduje svou tvář, oči dlouze hledí do sebe sama i do kaţdé buňky, která jí brání dostat se pod kůţi, aby mohla postupně vytahovat pocity svého srdce. Propadlá zcela do bezbřehé hloubky vlastní duše vidí náhle hodnoty svého Já, jak po nelehké hořké cestě došly aţ sem, na vlastní stupeň vítězů. Pláče, kdyţ si předává cenu síly a respektu, hodnotu sebe samé, které se z čista jasna vyplavali na povrch. Pláče, kdyţ se potkává sama se sebou. Začánám mít plné dlaně

10 barokních tónů i Tereziných slz a tak je liju do těch svých. Kdyţ se slunce loučí, mám vody plnou náruč, a tak ji vylévám do růţových slézů všude kolem, aby se neproměnila v marnost. A tu zakročil člověk. Sebevědomá, blonďatá ţena, ředitelka území všude vůkol, potřebovala uplatnit svoji panovačnou hloupost a snaţila se nám maďarsky vztekle vysvětlit, ţe tady spát nebudeme, protoţe je to všechno privátní majetek. Vzhledem k tomu, ţe do domu v lese za závorou přivezla muţe a odváţela dceru, a vzteklá uţ byla, vzhledem k tomu, ţe z ničeho kolem dokola není patrno, ţe je to soukromá záleţitost ta cesta tady a vzhledem k tomu, ţe ve mně proudí síla Bacha, jsem se rozhodla, ţe mě balamutit nebude. A já nikomu naštvanýmu teď, v téhle chvíli, hromosvod důleţitosti dělat nebudu. Cíl její řeči byl jasný a odkazoval mě k nějaké táblici tam někde dole u závor, ale já uţ se dneska nehnu. Já jsem unavený řidič. Snaţila se sice gestem o něco mezi vypadněte a kšá, ale nepřesvědčila mě. Zahrála jsem ji tudíţ poţadovaný dojem balení deky a nechala ji odjet. Má jen dvě moţnosti, odveze dceru a vrátí se, nebo přivezla muţe, vztekla se a nevrátí se. Tereza vybíhá, jak jinak, s variantou o známých na policii a málem mi vykreslí v hlavě eskortu s odtahovkou se vzteklou ţenou v čele, ale já mám dva loky Martina a všech pět po hromadě, takţe pro dnešek tu hotel Ludovít bude pěkně dřepět pod dubem. Pro klid jsem šla prozkoumat onu táblicu kdoví kde a našla jsem jen rezavý kus plechu s pěti slovy v tehešváre řeči, který na tyči před přejezdem můţe klidně znamenat pozor vlak. Otočila jsem se k návratu a v tom to tiché šero prořízla rána z brokovnice. To si jen snědý, maďarský občan v prasečím výběhu lovil večeři.

11 Varianta B se ukázala být správnou. Ţena uţ nepřijela. Prostě vztahy momentálně nic moc, a tak si potřebovala zaprudit. Na to jsme byly výborným objektem. A tak se v tom světě přelévají strachy, vzteky, manipulace a bolest a člověk mezi tím zmatkem slepě pluje, proplouvá a topí se. Ten večer jsme si do tmy řekly hodně nahé pravdy a lehké to nebylo. I kdyţ se cesty objetím spojily, zůstaly jim rozdílné barvy. BUNA ZIUA ( BUONAZIVA ) ROMANIA 1.7. Brzy ráno pán vyhnal kozy na pastvu. Kozy obloţily zvědavě Ludvíka, psi to jistili vrčením a pán svým zrakem z povzdálí. Všichni si dělali jasno co s námi a s touto novou situací. Zatímco kozy kolem Ludvíka sekaly trávu, psi přešlapovali na místě a pán zevloval, Dvořka spala a já doháněla slovem den. Tak do hodiny bylo posekáno a pán si zahnal všechny své strakaté, rohaté statky zpět do ohrady. Dělá se vedro. Další parný den vstává. Slováci špitaj z rádia cosi o 38 stupních, to zase bude Arábie ve střední Evropě, protoţe ty světelný tabule na dálnici celý den blikaly u země 58 stupňů. Dvořka stále spí, jelikoţ včera vytáhla utopence duše z Tullamorky. Vařím startovací kávu a počítám kozy. V 8:26 se mi podaří mrtvou Dvořku zesvislit na přední sedadlo, při čemţ vytáhla z tašky zimní bundu, protoţe loni byla na severu Lotyšska zima. Nevadí, ţe letos jedeme na jih. Papa kozy, dube a růţové kytky nás čeká Debrecín, secese

12 a art deco v Oradee a hledání vody. Magyarorszag je rozhodně jen pro špičkové lingvisty. Neţ to jeden přečte tak se vrátí, objede, ujistí, znejistí a zase se vráti a tak stále dokola. Konečně se ale nějak domotáme tam, kde chceme být a jdeme se schladit na benzínku. Hezky jsem Ludvíka nechala zaplout za obrubník, protoţe stále nemám jasno v jeho rozměrech a odešli jsme hledat vodu. Moc úspěšné jsme nebyly, za to jsme velice úspěšně při odjezdu rozrolovaly Ludvíkovi bradu nárazníku ze spoda. Zůstaly jsme pěkně sedět na rantlu do chvíle, neţ nám statný ukrajinec nadzvedl velmi ochotně Ludvíka a přesunul ho na zem. Tiše jsem zírala do spodu auta a přemýšlela jak to moc potěší doma Michala. Kdyţ to s Ludovítem nejde normálně, tak mu budeme muset pomoct, protoţe od té doby co je s námi si nechává větrem urvat zrcátko, cizí škodovkou napevno uzavřít kufr, sebrat spodní ochranu motoru a teď ještě sníţit průjezdní výšku. A tak dle rady chytré jedné Horákyně mu balakrylovým fixem na palubku maluji runy pro ochranu a na značku mezi ty úţasné osmičky vpisuji pro změnu růţovým fixem trojku a šestku. A jestli mu to nebude stačit, tak uţ nevím co. 11:22 RUMUNSKO Magyarorszag se tady vcukuletu změnil na čtvrtou cenovou kategorii. Díry, rozvaliny, nepořádek, vybydleno a změna času. Jedeme deset kilometrů prapodivným industrialem, ale hlavně, ţe se tu opět dají přečíst cedule a nápisy. Za 20 minut parkujeme, zatím ještě nevím kde v Oradee.

13 Mate mě, ţe všude je 12:40, nevím, které hodiny mám vlastně přeladit a jak to teď jako funguje numerologicky. Vedrem a odpolední nedělí se tu nikde nic nehejbe, krom jednoho zesnědlého Rumuna, který má potřebu cosi od nás vyţebrat, ale marně. Zjišťuji, ţe kotvíme na parkovišti emigračního úřadu. To je dobrý začátek. Vydáváme se po prázdné pěší třídě ke spořitelnímu bankomatu, aby se nám dostalo prvních 50 lei k prozkoumání poměrů a k uvítacímu drinku.v turysticky laděném pubu se seznamujeme s rumunským pivem za 28 kč v přepočtu a Tereza zahájí ochutnávku, protoţe se nemůţe vkloubit do městského prostředí. Ursus je zaručeně nejlepší rumunský favorit, a tak musím kvůli tomu vedru do Ursuse také. A uţ plynou řeči o pocitech, včerejším večeru, mé oblíbené 8.B a je jedno, ţe jsme u toho zrovna v Rumunsku. Potom se hovor stočí zpět k matematickým úkonům nad přepočty měn. Nějakým způsobem mi vychází, ţe 6 piv různé kvality stojí v průměru 31,80 kč, ale to pouze v tomhle pubu. Dvořka mizí v útrobách restaurace a já zahajuji pročítáním průvodce seznamovačku s městem Oradea. Dovídám se, ţe je to vlastně Magyarorszad a většinou se tu mluví maďarsky. Kdyţ půjdeš na záchod, tak tam musíš nacvakat kód. No bez prdele! A kdyţ uţ ty dveře rozflákáš, tak učiníš dotaz, kde je tady wc a paní ti kód nacvaká a ty musíš honem běţet, abys to stihla, pak to cvakne, a kdyţ máš po všem, tak z toho utečeš jako ze sejfu. Ohromujeme mě Dvořka po návratu z wc. Pojď, je třeba po třech pivech bloumat městem, hledat nevím kde, tu téměř jedinou uměleckou perlu Rumunska a téměř Evropy ve stylu secese a art deco, protoţe já musím běhat, jinak spíme před imigranti centrusem. Pokračujeme tou tichou pěší třídou k vodním tryskám, co z chodníku střídavě chrlí vodu, a které jsme s nadšením uvítaly. Uţily jsme si v tom městském nehybnu mokrého

14 rozruchu. S dětským nadšením se vyřádily do promočení, za coţ nám dva fotografové francouzky poděkovali. Po pár metrech pro změnu zase zíráme do vody z mostu, abych pak pod tím mostem máčela nohy v řece. Prostředí ani moc popisovat netřeba, zrovna dvakrát chutné nebylo, ale kdyţ je vedro..terka utrousí něco málo o bakteriích, proto si nakonec skok do vody rozmyslím a opouštíme břehy neznámé řeky. Od řeky jen pár kroků nás vcuclo pouliční pítko a taxikáři měli chvíli na co koukat,protoţe Tereza je zcela průhledná. A pak se otočíme a z ničeho nic stojíme u nákupní pasáţe Černý orel, onoho secesního skvostu s prosklenou střechou nad zvlněnými uličkami, ve kterých jsou jen secesní domky, kavárny, obchody, erotické kluby, byty. Zvenčí umělecký obal v útrobách běţný rumunský, špinavý ţivot. Tady pravděpodobně buď vůbec nemají památkáře nebo to památkáři berou od moře. U nás by něco podobného nebylo moţné. Tady, kdyţ uţ jednou věci jsou, tak uţ slouţí do vyslouţení a během uţívání se volně mění dle potřeb uţivatele a stavu věci. Je-li prostě potřeba dostat drát na druhou stranu, tak se jednoduše provrtá díra třeba přes malovanou zeď, zdobené zábradlí a tak podobně, jak to zrovna příjde. V rozsáhlé pasáţi se nachází hotel, který je jako jediný ve stylu art deco, ale na to,ţe proběhám kdejakou pavlač, schody, herny sexy club, tak hotel jsem zas tolik neprobádala, ale ač je to umělecký skvost, prý patří mezi ty levné. Pobíháme po chodbách se suchými záchody a s byty, které mají dveře jako do sklepa někde i jako do chlívku. Jedněmi pootevřenými nakukujeme dovnitř a místo předsíně jsme rovnou v obýváku. Připomíná mi to domy v polském pohraníčí, ve kterých jsem trávila v dětství u babičky nejedny své prázdniny. Umyvadlo na chodbě nám připomene, ţe nám chybí voda, a tak za zvuku televize a rumunského křiku nabíráme do všech lahví, které máme právě u sebe. Domy jsou to krásné, ale odevzdané svému nejasnému osudu. Venku v boční ulici

15 dáváme kávu, mě je tu zatím celkem dobře, ale Terka stále čeká na Terku. Vedro i pivo mě sloţilo na lavičku v parku. Není kam spěchat a je taky někdy třeba psát. Cestou zpět k Ludvíkovi kopírujeme druhý břeh řeky a sledujeme ryby, krysy, Rómy, ptáky, odpadky a popsané panelové domy. Lásko hluboko v lesích pohřbená, do suchých listů lip tady se vsakuješ. Čekáš aţ spadneš. Cestou na Satu Mare, na sever k ukrajinsko rumunskému pohraničí hledáme místo ke spánku. Najít klidné a bezpečné místo pro dvě holky bez smečky toulavých psů, škemravých cikánů a vlezlých koukačů po celodenní jízdě, je psychicky nejtěţší úkol dne. Obhlíţíme vesnice plné prašných děr, pískajících snědých vesničanů a volně pobíhajících slepic a kuřat. Obhlíţíme polňačky, ale vzhledem k našemu sníţenému podvozku, je to marné. Vlastními silami na hraně mířím podél zdi za vesnicí ke smetišti mezi polem, polem a dvorem. Objevuji svoji relativnost tříbeného vkusu a hranici únosnosti i hygieny, protoţe v zájmu klidu a bezpečí je leţení na smetišti v někerých chvílích celkem luxus. Roztahuji deku vedle auta, vytahuji polštáře i vaření kávy a ředím danou situaci douškem Martini. Vyčkám aţ se ve mně domelou pocity smíšenosti nad touto situaci a asymiluji se. Přemýšlím nad indickou Gangou, cikánským bordelem, etnickou špínou a právě teď je tohle místo naší špínou, našim místem k bydlení. Prosycuji naše smetiště bhakorem z Ománu, ještě trochu z loňska zbylo. Terka rezignuje na kulturu a umořená vedrem padá na zem nahá. Kdyby mohla, udělala by z planety jednu velkou nudy pláţ. Víš, ţe rom je tady v překladu rum? Nevím, kde bere tuto informaci, ale já nemám čas, já si plně ujíţdím na flákání skleněných lahví o zeď. Rozkošné, zcela doporučuji zaţít. Dávám do toho veškerou sílu, napětí a vášeň. Ten zvuk!

16 Připomněl mi, kartu dne. KARTA DNE BYLA : Já : Nebojte se být silní.. Tereza : Změníte své bydliště... Opravdu lépe si vybrat nemohla, protoţe tohle bydliště vytahuje z člověka spodiny, pudovost a paradoxně uvolňuje. Potkat se občas v sobě s tím, co člověk není, je čas od času dobré. Nejsem tohle smeťákové zvíře, co fláká lahvemi o zeď, ale spí někde v mé princezně, a tak si chvíli prohlíţím smetí. Měsíc skučí do vedra, za pár dní bude úplněk. Válím se na špinavé zemi a zabývám se chvíli bhakorovou vůní, aby na moment dostalo naše dočasné zázemí orientální nádech. Dvořka uţ dvě hodiny přesektorovává obsah auta, protoţe co jako má dělat na smeťáku a je jasné, ţe časem dojde i na Chateau Bzenec. KRTA VEČERA : Obě : Klid a mír, můţete se uvolnit... No to je smeťáková výzva, pokud to je takhle, tak to úplně stačí. Kdyţ má člověk za rohem vesnici plnou rómského obyvatelstva a ještě nemá ţádné potuchy o zdejších zákonitostech a polečenské nátuře, stane se rychle ze smetiště klidný balzám. Tereza konečně uţ nemá nic, co by uklízela a piknik v cikánském stylu můţe začít. Nejprve slupneme nějakou sušenou, kandovanou sladkost od Jiříka Dvořáků, moţná ji dovezl z USA, moţná z Kuby a moţná od někud z Čech. Kaţdopádně jsme nepřišly na to, co to vlastně bylo. Pak uţ přichází na řadu bílá šťáva z Bzence. A uţ nám kráká starý havran a krákat nepřestane, dokud v Koločavě ţivý chlap zůstane... Ty vole, a to je to teprve první noc v Rumunsku! Před sebou jich máme ještě dobrých deset. Desetkrát ještě tenhle psycho nákyp před usnutím a mám dost, a to si děláme dobrovolně. Chápeš to? No to je jednoduchý, to chce Chateau Bzenec.. Jasně, pokud na mě ovšem zbyde. Protoţe já prostě jsem a jen

17 tak zírám. Jak padala tma, probouzely se mi uši a oči se mi přehodily na dálková světla. Pojď sem, slyšíš to, co já? Tou větou mi Tereza roztrhala můj klid na cimpr campr. Nasoukala jsem za ní uši do černého křoví s kukuřicí a snaţila se luštit podivné zvuky. Tereza připravená za všech okolností, v rámci svých moţností, na nejhorší, razila cestu otvírací kudličkou. Bylo to divné. Nepříjemně divné. A pak mi to došlo. Hele, to je dech. To je prostě pravidelný.. tam někdo dýchá. Takhle to prostě vypadá, kdyţ někdo spí. Hele, tam někdo spí, no dobře, tam něco spí. Ale je to divný. Tohle uţ je tvrdý spánek... Myslím, ţe v této situaci byl Bzenec mírně kontraproduktivní. Zacouvaly jsme zpět a dělaly,ţe řešíme situci. Mrtvoly samo sebou zásadně nedýchají, ale kdyţ někdo spí, tak taky tak vypadá. Jasně, ţe to bude zvíře, ale veliký, protoţe je slyšet dost nahlas. Moje nervová soustava lavírovaná tekutým hroznem byla na tom dost hrozně a šla se uklidnit na silnici za rohem. A náhle mi zjitřenou auru mého těla nebo duše prořízl jemný průlet páru sov. Obrátily mi oči do nebe na chvíli od sebe. Krouţily mi nad hlavou a byly ve svém pohybu tak dokonalé. Stála jsem s hlavou zakloněnou fascinovaná neslyšným pohybem s jemnou lehkostí. Kdejaké zvíře, o člověku ani nemluvě, nadělá takového rámusu jen kdyţ dýchá. A tak jsem se na chvilinku nechala strhnout do soví něhy. K autu jsem se vrátila zase do jiného příběhu. Tu noc jsme stihly ještě zrušit noční ticho i spánky všech potencialních mrtvol decibely v rytmu Dreadzone. S obyčejného tance se postupně stával luxusní odvaz scénického tance v kulisách smetiště, sila a pole. Do ustrašených duší i těl se se svítáním vkrádala romantika bez soví něhy, ale s lehkostí člověka. A moţná jsme i na čas za světla usnuly. Nebo ne? Jak seš na tom, Terezko? Do houkání prvního raního vlaku se ozvalo jemné zachrápání. Tak dobrý den, Rumunsko. Buna ziua, Romania.

18 NĚKOLIK LET ZPĚT Od necelých pěti hodin koukám do vybledlého oparu nad polem a naslouchám vlakům. Spala bych, ale nejde to. Střídavě klimbám, střídavě se přiblble převaluji. Po hodině to vzdávám a pokouším se o smetištní hygienu, vařím kávu a čaj, hledám slova k nočnímu mejdanu. Tereza tvrdě spí. Tak jako vţdy a všude. Svorně čekám aţ ji to přejde. Za noc jsem prokousaná odpadními komáry a naskákala mi kůţe ropuchy. Jo ty máš pisánie, ţe neprudíš.. hlesne z ničeho nic Tereza do vleklého rána. Kolem se uţ dávno trousí lidé do práce a do vedlejšího dvora přjíţdějí auta. To jsou jebky, frfňá Dvořka otráveně do polštáře. Ne, dobře, nejsou to jebky, jsou to spoluobčané zdejších rumunských koz a jdou do práce. Zapínám motor v mém nevyspalém mozku, abych přišla na to, jak je to s těmi spoluobčany. Sotva to odhalím, uţ mám nášup. Proč jim tady běhaj ty slepice volně po vesnici...myslíš, ţe je to proto, aby si nezanesly genofond? Zírám do smetí, asi začnu třídit odpad. Tereza probudila důstojníka úklidu a začal rozruch. Tady je spousta malých pasaţérků, křičí a vyhazuje z auta můry, mravence a mouchy, které totálně nesnáší, protoţe lezou po výkalech a šimraj. Konečně uţ nezbyla ţádná důleţitá činnost a je moţné opustit tohle pokleslé bydliště. KARTA DNE : Já : Danou situaci pomůţe uzdravit, kdyţ se vcítíte do stanoviska druhých.. Takţe začne konfrontace s Oláhy, koukej si vytáhnout nějakou podporu. Tereza : Opatrnost je na místě.

19 Hm, hned se cítím lépe. Tak uţ jedem. Vyjely jsme objevovat ukrajinsko-rumunské pohraničí. Cesta do Satu Mare je jen zemědělskou plackou plněnou slunečnicí s kukuřicí. Lidé mají za plotem všechno moţné pokud to je k jídlu nebo k transformaci do tekutin. Země a zemědělství dokud nezačnou hory. Satu Mare jsem čekala o dost menší neţ ve skutečnosti je. Začínám se seznamovat s rumunskými dopravními zvyklostmi. Značení nepřehledné, nelogické a velmi šetrné. Pruhy na zemi, pokud jsou, se mění tak různě za chodu. A výborné jsou semafory. Oranţovou zřejmě povaţují za zbytečnou a v lepším případě to řeší odpočítávadlo, přičemţ červený interval je téměř minutu za to ten zelený kolem dvaceti pěti vteřin. Jinak pruhy si Rumuni rádi tvoří sami, jak jim to příjde. Od Satu Mare začíná krajina kopcovatět a hned je mi to milejší. S kopci se začínají objevovat cikánky hrdě se hlásící ke svému původu květovanými, dlouhými sukněmi, černými copy a pestrbarevnými šátky. Jsou nepřehlédnutelné. Vesnice i se svým obyvatelstvem se pomalu vrací o desítky let zpět. Silnice se zaplňují koňskými povozy a vesničany více méně staršího věku. Babky jsou téměř jedna jako druhá, v černých nabraných sukních ke kolenům, v jednobarevných halenách bez podprsenek a s černými šátky na hlavách, rázují krajnicemi s vidlemi a hráběmi nebo posedávají před domy na lavičkách a klábosí, hlídají děti a krávy, předou, krájí něco do misky, hnětou těsto nebo spí. Silnice se začíná měnit v ostré zatáčky a hrabe se pomalu do kopců a stále mě překvapuje svojí kvalitou, ne ţe by neměla boule a díry, ale stále je asfaltovaná. Kdyţ mě nemíjejí černá a drahá, terénní vozidla, tak závodím s daciemi všeho druhu a kvality. S naší oktávkou jsme v místních vodách dost tuctově nepraktické, ale na výkon nedáme dopustit, i kdyţ si připadáme jako v legu. Ovšem jakmile začínám projíţdět vesnicí Certeza Huta

20 vypadávají mi oči z hlavy a nestačí dobíhat. To co vyrostlo v této vsi, je něco nekutečně kýčové, převyšující bujnou fantazii a neskutečně drahé. Skoprněle zírám na paláce, hrady, chrámy a resorty rumunsko ukrajinských Oláhů nebo překupníků nebo nevím koho, protoţe čím by se tak úspěšně ţivili v těchto zapadlých končinách mi jasné není. A tak se barvitě domýšlím, zatím co sleduji poslepované atrapy všech historických směrů do věţiček s prosklenými moderními prvky, thajských střech, anglických příjezdových ploch a cest, lemovanými kamennými lvi, tygry a nahými Venušemi. Všechny ty kašny, umělé vodní kaskády, balustrády, točitá schodiště, odlévané štuky a sochy jsou schované za mohutnými, chromovanými ploty. O autech nemluvím, hlídají je babky v šátcích na lavičkách před domy, protoţe zvyky jsou ţelezná košile. Terka stále dospává vzadu co prospala. Vyhrabu se na vrchol a pode mnou se mi otevře zamědělské Rumunsko jako na dlani. Parkuji Ludvíka, popíjím čaj o dvanácté a píšu. Lenost mě doběhla a Terezčina nehybnost nakazila. Po více neţ hodině se opět dostávám k brázdění ukrajinsko-rumunského pohraničí. Názvy vesnic jsou občas v azbuce, občas dvojjazyčné. Chvíli stoupáme, abychom vzápětí klesali. Mezi loukami políčka, mezi políčky lesy a mezi tím vším domečky v křiklavých barvách, kterým vévodí fialová, oranţová, fuchsiově růţová a pistáciová. Všechny mají vyřezávanou, mohutnou, ozdobnou bránu s vraty, i kdyby za ní měla stát novostavba, protoţe rumunské tradice se tu v tomto směru váţně ctí. I ty zapadlé kouty vypadají civilizovaně, ale skromně, chudě. Jen ten jejich nepořádek je běs děs, odpadky Rumuni neproţívají ani minimálně. Ludovít se začíná pomalu stylově obalovat prachovou hnědou vrstvou a sucho začíná být vidět postupně ve všech našich lahvích. Kdyţ se slunce opřelo o zenit, zakotvily jsme ve vesnici Sapanta.

21 Malá zastávka do domorodé historie, ve které se počítá překvapivě s cizincem. Venkovský, dřevěný kostel v lešení s typickou stříbrnou střechou a pod ním veselý hřbitov z roku Veselý se mu říká opravdu, protoţe na dřevěných, modře natřených kříţích je vţdy rukou naivního malíře namalovaná zemřelá osoba ve svém pozemském zaměstnání a s popisem krátké, veselé příhody, kterou zde zesnulá osoba za ţiva způsobila nebo zaţila. Je to takový folkorní unikát, a tak se na něho nabalily stánky s místním rukodělným zboţím v podobě koberců, lněných halen, ovčích roun, vlňáků a čepic a samozřejmě nechybí dřevěné miniatury modrých kříţů. Babči s podobnými výrobky lemují ulice, ve kterých potkáváme Francouze s karavanem, Poláky na motorkách a slovenskou profi expedici v zablácených super jeepech, na kterých můţu sebe nechat. Tak v tomhle se jezdí na Zakarpatskou Rus. Přesně takhle bych si to představovala, ale chápu, ţe doma by mi to bylo na dvě věci. Na které? To jsem zatím nepřemýšlela. Čtyři kilometry si zpestřujeme vzájemně se třemi motorkáři z Čech, na benzínce si kupujeme všichni vodu a namáčíme hlavy, pak se rozjedeme kaţdý po svém, oni mizí v Ukrajině, my se spokojujeme s místními zelenými kopci a barevnými cikánkami. Pomalu si na ty cikány začínáme zvykat, protoţe tady jsou ţivým, pracujícím obyvatelstvem. Zemědělčí, staví, tahají dřevo z lesů, pasou stáda, převrací seno. Musí, pravděpodobně je tady stát nerozmazluje degradujícími, pravidelnými přísuny financí, které by je mohly determinovat ze své soběstačné funkční podstaty. Kopce se postupně zalesňují, stejně tak se plní špínou a odpadky, kam Rumun dojde. Unavená vedrem, začínám hledat kotviště. Na upocenou kůţi se nám nabaluje prach sluncem zapékaný, být tady dlouho, vypadáme jako cikáni také. Projíţdíme vesnicí dlouhou jak Čechy.