Zvěstování a početí Dokud budu moct mluvit pravdu

Transkript

1 4/2007 ROČNÍK XXXIX Zvěstování a početí Dokud budu moct mluvit pravdu Keď choroba sa stáva zapieraním Téma čísla: Hodnověrnost církve

2 misie Tři roky na ostrově Milí čtenáři, opět vás po nějaké době zdravíme, tentokrát z České republiky, kde trávíme náš první pracovní domácí pobyt. Máme za sebou tři roky života v Jihovýchodní Asii a chtěli bychom se s vámi podělit o něco z toho, co se za tu dobu odehrálo v práci na projektu překladu Písma. Na úvod bychom vám rádi představili trochu více naše spolupracovníky, se kterými společně na ostrově Yaru sloužíme. Kromě Yaru týmu (celkem 9 lidí), jehož součástí je mimo nás ještě jeden manželský pár z Anglie, dva páry z USA a jeden pracovník z Jihovýchodní Asie, spolupracujeme jako konzultanti s týmem místních lidí, kteří jsou členy Sdružení pro rozvoj jazyků ostrova Yaru. V současné době má toto sdružení celkem 12 členů reprezentujících pět jazykových skupin. Tito lidé opustili svou práci, převážně rybaření, a věnují svůj čas překládání Bible a rozvoji místní komunity. Jedním z cílů našeho Yaru týmu je pomáhat tomuto místnímu sdružení v naplňování jejich (ale i naší) vize, aby se Boží slovo šířilo mezi obyvatele ostrova Yaru ve formě jim srozumitelné, a aby jejich životy byly tímto Slovem proměňovány. K naplnění této vize je zapotřebí nejen samotný překlad Písma do mateřského jazyka, ale také spolupráce s místní vládou, církvemi a místními komunitami, které nám umožňují pořádat různé aktivity a tím pomáhají zasáhnout obyvatele Yaru. Za poslední období jsme jako tým udělali velký kus práce v oblasti překladu Písma do pěti místních jazyků. Pro některé z nich se také dokončuje překlad liturgie, kterou používá místní církev při nedělních shromážděních. Pořádali jsme seminář zaměřený na tvorbu slovníků pro čtyři jazykové skupiny ostrova Yaru. Ve dvou z nich již překlad Písma probíhá. Pro zbývající dvě jazykové skupiny se překlad plánuje někdy v blízké budoucnosti. Cílem takového semináře je získat nová slovíčka a jazykové výrazy pro lexikon, který je nepostradatelným nástrojem pro následnou překladatelskou práci. Například v jazyce, který se učíme my, se nám podařilo doposud zpracovat již asi 1200 jazykových záznamů. Dalším cílem našeho Yaru týmu je pomoci místnímu sdružení růst v jeho dovednostech a schopnostech. Proto jsme uspořádali několik seminářů zaměřených na otázky překladatelských postupů, administrativní a účetní práce nebo na téma jak zlepšit způsob distribuce materiálů mezi místní komunity. Naši místní spolupracovníci plánují v nejbližší době uspořádat soutěž ve čtení a recitaci, která je výborným lákadlem pro místní obyvatele, kde výherci mohou získat různé ceny. Zároveň je to výborná příležitost, jak motivovat ke čtení a práci s textem samotným. Pro nejbližší období plánujeme otevření dalších tří malých komunitních knihoven, ve kterých si děti i dospělí mohou vybrat z mnoha knih, ať už naučných či příběhů. Je toho mnoho za námi a zároveň také před námi a my jsme Vám vděčni za vaše modlitby a podporu, která má vliv na životy mnoha lidí a určitě velký význam pro Boží království. Následující článek je svědectví vedoucího místního sdružení jménem Nus Tubay o Božím působení mezi obyvateli ostrova Yaru. 2 ŽIVÉ SLOVO

3 misie aneb povídání s misionáři Malá, ale mocná I přes mnoho let křesťanského náboženského vyučování většina věřících v období nemocí či těžkostí stále vzývá duchy svých předků. Volají také k Bohu, ale to jen proto, aby se pojistili a pokryli všechny možnosti. Nedávno jsem navštívil svou rodnou vesnici, a byl jsem požádán, abych měl v naší církvi kázání. Vím, že kazatelé v této denominaci většinou v kázáních používají velmi formální verzi národního jazyka, s jejímž porozuměním má převážná většina místních obyvatel problémy. A tak i přesto, že mnoho lidí navštěvuje církev pravidelně, tráví často čas ve shromáždění povídáním se svými sousedy. (Slovům kazatele totiž nerozumí a doslova se nudí. Pozn.) Jelikož již byla do mého mateřského jazyka přeložena kniha Jonáš, rozhodl jsem se ji použít jako text kázání. Vysvětlil jsem, jak Jonáš utekl od Boha a byl uvězněn na moři. Místní lidé cítí sympatie s člověkem, který je uvězněn na rozbouřeném moři a dovolává se slitování u pána moře nebo duchů svých předků. Připomněl jsem jim, že tento příběh je svědectvím o tom, že Bůh Stvořitel je mnohem mocnější, než naši předkové. Jen se podívejte, posádka se nepřestávala dovolávat svých předků, ale počasí zůstalo stejné beze změny. A když zkoušeli odporovat Bohu a snažili se zachránit Jonáše, jen se to zhoršilo! Ale pak, hned jak Boha uposlechli, moře se zklidnilo. To neučinili předkové, to učinil Bůh. To je důkaz, že Bůh je mocnější než předkové, a proto se posádka rozhodla následovat místo svých předků právě Jej. Všichni, kdo seděli v kostele, byli zticha a jen mě celou dobu sledovali očima (pozn. lidé se většinou koukají kolem znudění anebo během kázání ve formálním národním jazyce usínají). Po skončení řeklo hodně lidí jednomu mému spolupracovníkovi: Neuvěřitelné. My jsme tomu rozuměli. Je nám to teď mnohem jasnější. Řekl jsem jednomu našemu konzultantovi z Yaru týmu: Tato kniha Jonáš je možná jednou z nejmenších knih Bible, ale musí to být jedna z nejmocnějších pro lidi na ostrově Yaru. Vypovídá tolik o tom, co mají slyšet, aby Boha následovali. KUBA A BARČA PSZCZOLKOVI Vysvětlivka: Abychom respektovali bezpečnostní opatření, používáme pro místo v JV Asii, kde žijeme a sloužíme, pseudonym ostrov Yaru. Doslov za podpůrný tým vysílajícího sboru Jakub s Barčou jsou nyní na plánovaném (přibližně ročním) domácím pobytu, během kterého se mimo jiné věnují pokračující práci na projektu (ve spolupráci s týmem na misijním poli), potřebnému studiu a také návštěvám sborů, které jsou zapojeny do podpory misie. Pokud by ve vašem sboru byl zájem o návštěvu s informacemi o této misii, rádi přijedeme pro spojení s námi můžete využít níže uvedené kontakty. MILAN SZTURC KONTAKTY: JAKUB_PSZCZOLKA@SIL.ORG, PODPURNY.TYM@SEZNAM.CZ, obsah Misie Tři roky na ostrově Obsah Úvodník Víra žije ze slov hodných důvěry Tématické články Bohu patrí celý náš život Sedni si a spočítej náklady! Glosy Kde jsou opravdoví muži? Dobré ráno milí posluchači Příběhy ze života Dokud budu moct mluvit pravdu Úvaha Jak poznat Boží vůli Jubileum 65 let spolu Místo líbánků gestapo Biblický kvíz Rozhovor s neznámým Svědectví Velká moc modlitby Pribehy zo života Keď choroba sa stáva zapieraním Tématický článek Autentickým křesťanstvím k hodnověrnosti církve Kresťania v zahraničí Božie dielo v bulharskom zbore Okénko pro sestry Pondělí Rozhovor Zvěstování a početí Stránka mladých Stvořeni pro vztahy Jak vysvětlím své kamarádce Biblické úvahy Sederová večeře a památka Kristova exodu Jednota Ducha Recenze a informace 21 gramů Audiovýklad Bible na webu Informace On line s Bohem Konference mládeže Vzpomínka a báseň První máj a bratr Král aneb flanelogram a lískovka.. 34 Boží láska Bratské zbory v zahraničí Kresťanský zbor a väzenské deti Téma příštího čísla: Rakovina, infarkt (biblický pohled na nemoci a zkušenosti s nimi) Články k tématu příštího čísla, jakož i další příspěvky zasílejte do konce března 2008 na adresu odpovědného redaktora. Děkujeme. Redakce. ŽIVÉ SLOVO 3

4 úvodník Víra žije ze slov hodných důvěry Milí čtenáři, toto číslo je věnováno hodnověrnosti církve. Těmi prvními, s kým se lidé na cestě k víře potkávají, jsou příslušníci církve. Její věrohodnost je ve vztahu k veřejnosti, tedy k jejímu misijnímu poslání, největším pokladem. Má-li církev sloužit svému okolí k víře, musí být hodná důvěry. Říká se, že dnes nemůžete nikomu a ničemu věřit. O důvod víc, proč bychom jako křesťané měli žít hodnověrně. Autentický křesťanský život je ten, který odpovídá poslání církve. Jen tak může naše svědectví probudit v člověku důvěru. Ovšem když církev otevírá svou náruč směrem ven, měla by praktikovat otevřenost i uvnitř svého společenství. Nejlépe formou slušné, poučené a snášenlivé rozpravy. Přijímejme jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal nás. Když se Pán církve loučil s učedníky a připravoval je na těžkou dobu čekání, vyprávěl jim celou řadu podobenství (Mt 24,42-25,46). Boží království má svá vlastní pravidla, kterými se má čekající církev řídit. Obrazy, jež používal, se jeho žákům vryly do paměti. Mluvil o budoucích věcech způsobem, který se přímo dotýkal jejich života. Byl velmi praktický a zaměřený na cíl. Svou řeč namířil svou řeč k tomu, co od nich konkrétně očekává. Jak se mají chovat v době, kdy čekají na jeho příchod. A tím, že přijde, si mohli být jisti stejně, jako si byli jisti jeho slovem. V jednom z těch závěrečných podobenství, která jim vyprávěl (Mt 25,14-30), rozdal hospodář služebníkům hřivny. První z nich dostal 30 miliónů, druhý 12 a třetí 6. Svědčí to o obrovské důvěře, kterou Pán do služebníků vkládá. Svěřuje jim obrovský kapitál. Zároveň však čeká, že i oni mu budou věřit. Každý z nás dostal od Boha jinou hřivnu, jiný úkol, jiné poslání a s ním i různou míru odpovědnosti. To, jak s hřivnou naložím, vypovídá o mé víře. Zároveň to však rozhoduje také o mé budoucnosti. Bůh, který mi hřivnu svěřil, se totiž jednou zeptá: Co jsi s ní učinil? Každého, kdo byl věrný, odmění a dá mu víc. A tomu, kdo nebyl věrný, odejme i to, co má. Víra se spoléhá na Pánova slova. Víra je pohled dopředu. Počítá s tím, co není vidět, jako s realitou. Proto se svěřenou hřivnou podniká, aby ji rozmnožila. Podobenství nás staví před otázku: Jak hodnověrně žiješ své křesťanství? V Božím světě nezáleží na množství svěřených hřiven, ale na tom, jak s nimi naložím. Snažím se je v důvěře Bohu rozmnožit nebo je ze strachu zakopávám? Bůh má pro náš život záměr, který je větší než náš strach, je větší než naše představy. Věříme tomu? Pokud ano, budeme podle toho i jednat a naše křesťanství bude hodné důvěry i pro naše okolí. Přeji vám požehnané čtení. JAREK ANDRÝSEK Informace o předplatném Milí čtenáři, do tohoto čísla časopisu je vložena složenka na úhradu předplatného za rok Cenu časopisu neměníme, i když se DPH zvýšila z 5 % na 9 %. Mnozí z Vás nám k předplatnému přidávají dar, za který jsme nesmírně vděční a který nám jistě umožní zvýšené náklady pokrýt. Poněkud se zvýšila cena poštovného. Předplatné uhraďte do v této výši (částka je včetně poštovného): za 1 výtisk: 212 Kč za 3 výtisky: 492 Kč za 5 výtisků: 796 Kč za 2 výtisky: 352 Kč za 4 výtisky: 632 Kč Kalkulace předplatného za větší počet výtisků bude uvedena na složence. Za vydavatelství Vás srdečně zdraví Ján Ostrolucký tiráž Vydává A-ALEF Bořivojova 620/ Ostrava Odpovědný redaktor a adresa české redakce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, Český Těšín tel.: a ja.andrysek@volny.cz Adresa slovenskej redakcie Peter Kozár Vajnorská 9, Bratislava Tel.: a pkozar@berea.sk Redakční rada Ján Číž, Ján Hudec, Matúš Koša, Peter Kozár, Ján Kučera, Ján Ostrolucký, Tomáš Pala, Pavel Šíma, Petr Vaďura, Jan Vopalecký, Ľubomír Vyhnánek, Irena Zemanová Grafická úprava a tisk Vydavatelství g-koukol.cz Ostravská 130, Český Těšín-Mosty Expedícia, administrácia a platby pre Slovensko Kresťanské centrum BEREA, Alstrova 38, Bratislava tel.: , javor@berea.sk Expedice a administrace pro Českou republiku A-Alef, Bořivojova 620/29, Ostrava-Kunčičky tel.: , alef@ova.inecnet.cz, Platby a dobrovolné příspěvky pro Českou republiku A-Alef Ostrava, Komerční banka Ostrava číslo účtu: /0100 Vždy je nutné uvést přidělený variabilní symbol odběratele. Správa inzerce Jaromír Andrýsek Okrajová 3, Český Těšín Tel.: a ja.andrysek@volny.cz Předplatné na celý rok 140 Kč + poštovné 60 Kč jednotlivá čísla 35 Kč + poštovné 15 Kč na Slovensku 200 Sk + poštovné 60 Sk Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v administraci. Časopis vychází čtyřikrát do roka. Registrační číslo MK ČR 6480 ISSN ŽIVÉ SLOVO

5 Bohu patrí celý náš život Pokoj úprimného kresťana môže narušiť konflikt lojalít, z ktorých každá sama osebe je legitímna. Avšak každá si vyžaduje svoj čas a pozornosť. Hoci by malo byť jasnou povinnosťou Božieho dieťaťa, aby na prvé miesto kládol Jeho dielo, niektorí kresťania sú v pokušení podľahnúť tomu, čo by som označil za falošnú dichotómiu (rozdelenie na dve vzájomne protikladné časti pozn.red.) medzi tým, čo je svetské a čo sväté. Dôsledok je nerovnováha v jeho službe. Aké je naše kresťanstvo hodnoverné, môže naše okolie posúdiť vo viacerých oblastiach. Uvedieme niektoré z nich. Pre vyťaženosť na Božom diele niektorí kresťania vo väčšej alebo menšej miere zanedbávajú povinnosti v zamestnaní. No v očiach neveriacich spolupracovníkov sa svedectvo ich viery do nemalej miery odráža práve v tom, ako si plnia povinnosti voči zamestnávateľovi. Je pokušenie využívať v zamestnaní menej náročné obdobia, časové medzery na vybavovanie zborovej alebo inej kresťanskej agendy. Takému druhu pokušenia treba odolávať, aj keď sa zdá, že ide o nevinnú vec. Naši spoluveriaci, na druhej strane, môžu byť v pokušení posudzovať našu tématický článek Kresťan, jeho lojality a rovnováha vernosť napríklad podľa toho, ako usilovne navštevujeme zhromaždenie alebo či sme ochotní kázať. A tu sú vystavení nemalému omylu! Lebo kresťanstvo, ktoré zásadne neovplyvňuje náš každodenný život a zmysel pre povinnosť v spoločnosti a rodine, javí sa ako deficitné podľa toho, čo vnímame ako normy Novej Zmluvy. Preto by si mal kresťan dávať pozor, aby jeho vyznanie nebolo zmarené nedbalosťou na pracovisku alebo aj v domácnosti, podráždenosťou, hrubosťou, lenivosťou, nadmernou ctižiadostivosťou, alebo čo by bolo najhoršie nečestnosťou. (Pr 11,1) Pomôže nám, ak si budeme neustále pripomínať, že celý náš život patrí Bohu a taký by Ho mal pred svetom reprezentovať, či už ide o normy na pracovisku, či vzťahy v spoločnosti alebo rodine, alebo spôsob, akým realizujeme svoju zodpovednosť voči Cirkvi. O čo ide, je rovnováha. Nejeden svedomitý a účinný kresťan, obdarovaný a pracovitý, hotový prijať akúkoľvek službu a málo pohotový ju delegovať na iných, berúc tak na seba záťaž, na ktorú sotva stačí, (týka sa práce v zbore i v zamestnaní) môže zabúdať na svoje lojality v rodine. Dôsledok sa dostaví: horkosť na strane manželského partnera, osamotenosť detí, ktoré cítia, že sú iba podradnou zložkou pre nadmerne zamestnaného (alebo aj unaveného) rodiča. Zanedbávaný partner sa môže cítiť nešťastný, môže byť dokonca žiarlivý a podozrievavý. Takáto situácia zďaleka nespĺňa novozmluvný ideál kresťanského manželstva. Je ešte iná lojalita na ktorú sa ľahko zabúda alebo nesprávne chápe ako by šlo o hovenie telu. Ide o zodpovednosť voči vlastnému telu a mysli Ak si máme zachovať telesnú a duševnú pohodu, elasticitu mysle, mali by sme dbať o patričný oddych a rekreáciu. Mnohí kresťanskí pracovníci v strednom veku si nedoprajú čas na takéto uvoľnenie, nemajú koníčky ani kultúrne záujmy a iba málo je tých, čo chodia na pravidelné lekárske prehliadky. Svoje autá by nezanedbali tak ako svoje telo. Práca sa môže stať závislosťou! Jedným z dôsledkov je potom aj to, že na dovolenke, na ktorú taký kresťan len neochotne privolil, môže byť vystavený syndrómu odvykania. A v práci môže byť perfekcionista, vymáhajúci výkony na iných. Takí ľudia sú stále zamestnaní a napätí, väčšmi sústredení na to, čo robia, než čím sú. Náš Pán mal iba krátky čas na svoju službu, ale nieto dôkazu, že by sa pri Ňom vyskytovalo toto napätie. Máme dojem, že sa vyznačoval uvoľnenou účinnosťou, hoci neraz strávil noc na modlitbách. Vhodný druh rekreácie by mal príliš zamestnaným zaistiť, aby boli vnímaví a sami zaujímaví, aby sa nestali jednosmernými suchármi, bez väčšieho záujmu o potreby spoločnosti Aj nedeľa bola ustavená na to, aby sa vyhovelo potrebe tohto druhu. Ak máme byť pre svojich priateľov vo svete zaujímaví, ak máme prebudiť v nich duchovný hlad, musíme sa o nich zaujímať ako o ľudí, o ich názory a snaženia inak máme malú nádej, že sa budú oni zaujímať o posolstvo, ktoré im chceme priniesť. D. J. C. DAWSON, THE WITNESS 5,1974 PRELOŽIL A UPRAVIL MATÚŠ KOŠA ŽIVÉ SLOVO 5

6 tématický článek Sedni si a spočítej náklady! O věrohodnosti našeho rozhodnutí pro Krista Původní smysl a kontext výroku Nevím, kdy a jak často se s výzvou spočítej náklad setkáváte vy, ale já jsem ji v poslední době slyšel tolikrát, že jsem se rozhodl podobenství O sečtení nákladů před započetím stavby opět podrobně prostudovat. Dvě věci mi totiž na prezentovaných výkladech jednoduše neseděly. Tou první byl vlastní smysl podobenství a tou druhou je souvislost, ve které tato slova Pána Ježíše skutečně zazněla. Ani jednu nemůžeme při výkladu a následné aplikaci Písma do praktického života obejít! Jsou důležité a pro vykladače určující. Ten, kdo dává textům jiný smysl a zasazuje je do jiné souvislosti, ten se nedrží elementárních pravidel výkladu svatých textů. Když při výkladu Božího slova sleduji více vlastní zájem místo toho Božího, pak je to jistě nebezpečná věc. A o tom právě Pán Ježíš v podobenství O počítání nákladu mluví. Čí zájem má přednost? Můj nebo ten Boží? Pojďme se však podívat nejprve na samotný text Písma, abychom si osvěžili, o čem je zde vlastně řeč (Lk 14,25-35): 25 Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: 26 Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. 27 Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. 28 Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má- -li dost na dokončení stavby? 29 Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 30 To je ten člověk, řeknou, který začal stavět, ale nemohl dokončit. 31 Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? 32 Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. 33 Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. 34 Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? 35 Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš. Výzva k následování tváří v tvář odmítnutí i takto bychom mohli zkoumanou pasáž Bible nadepsat. Není divu, že mnohým uniká její pravý smysl. Pasáž totiž patří mezi tzv. hapax legomenon, tedy mezi ta místa Bible, která jsou z hlediska výskytu v celém Písmu svatém jedinečná. A protože se v něm objevují jen jednou, je i jejich výklad ztížený. Text Lk 14,25-35 však přece jen obsahuje určité paralely i v jiných evangeliích, takže se máme o co opřít. Srovnejme např. Lk 14,26-27 s Mk 10,37-38 (podobně Mt 6,24 i J 12,25). Jde v nich o stejný obsah a stejnou souvislost, totiž napomenutí k plnému následování, k sebezapření a k připravenosti nést riziko spojené s vyznáváním Krista. Od poloviny 14. kapitoly Lukáše rozvíjí Pán Ježíš podobenství O mesiášské hostině, na kterou jsou všichni zváni. Jenže pozvaní se vymlouvají: Koupil jsem pole pět párů volů oženil jsem se. Jedno odmítnutí stíhá druhé. Tu se Pán rozhněval: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře! A právě do této souvislosti zaznívají slova: a) O úplném sebezapření (Lk 14,25-27), b) O sečtení nákladu ke stavbě věže (Lk 14,28-30), c) O poradě před válečným tažením (Lk 14,31-33), d) O soli zbavené chuti (Lk 14,34-35). Smysl Ježíšova proslovu je z tohoto přehledu jasný. Rozhodnutí pro Krista má být promyšlené, seriózní, připravené nést náklady a riziko s tím spojené. Poloviční srdce je jako sůl, která pozbude chuti! Bůh od nás čeká bytostnou oddanost se zanícením. Vždyť Pán Ježíš pronášel ta slova na cestě do Jeruzaléma, připravený přinést nejvyšší cenu. Byl oddaný až k smrti, která na něj v Jeruzalémě čekala. Povzbuzoval posluchače k následování navzdory jejich vlastním představám o životě, nákladům i ranám utrženým v bitvě. Vždyť k čemu je Kristovství, jež ustupuje naší oddanosti rodině? K čemu je křesťanství bez sebezapření a nesení kříže? K čemu je následování bez finanční oběti? K čemu je zbožnost bez sebezkoumání a zaměření na cíl? K čemu je tažení do bitvy, když podceňuji nepřítele? Poloviční srdce je jako sůl zbavená chuti! To bylo Ježíšovo poselství zástupům. Nechtěl, aby za ním šli jen instinktivně, jen za senzací, bez rozmyslu a skutečného sebevydání. Jaké motivy vedou k následování nás? Neměli bychom si sednout i my a začít počítat? Sedni si a začni počítat A když mluvím o počítání, tak tím nemyslím ten často slýchaný výklad, že před každým projektem, stavbou či akcí, by se měla zrevidovat pokladna a když v ní není 100% krytí, neměl bych se do ničeho pouštět. Myslím, že by se při tomto výkladu Jiřímu Müllerovi významně zvedlo obočí nebo by se na jeho tváři objevil jeho pověstný úsměv. Vždyť se staral o dva tisíce sirotků a večer nevěděl, co jim dá ráno na stůl. Jak by se asi tvářily všechny ty generace křesťanů před námi, které žily vírou ze dne na den a prožívaly Boží milost právě proto, že byly ochotny vstoupit do rizika a nést náklady následování Krista? O jakém riziku a o jakých nákladech je zde vlastně řeč? Máme se v klidu posadit a přemýšlet o tom, zda jsme připraveni zapřít sami sebe, nést náklady nebo hledat silného spojence pro své životní bitvy. Pán chce oddanost, ne množství! Pán Ježíš mluvil k velkému zástupu lidí, ochloi polloi, k široké audienci ne tedy jen k obráceným, věřícím lidem! Přeje si, aby všichni, kdo s ním chtějí navázat vztah, věděli, co to znamená. Ne jako ti muži, kteří jeden za druhým odmítali jeho pozvání na hostinu (Lk 14,15-24) a vymlouvali se na něco důležitějšího. Jít za Ježíšem znamená změnu priorit! Náš Mistr a Pán chce oddanost a ne množství! Jde mu kvalitu a ne o kvantitu. Podívejme se tedy blíže 6 ŽIVÉ SLOVO

7 tématický článek na jeho představu o tom, jak má naše následování vypadat a počítejme spolu s ním. Nejsou to těžké počty. Počítat stačí do tří, protože Pán mluví o trojí ceně následování, ale i to je dost. Trojí náklad: Rodina, bolest a majetek Nenávidět rodinu, nosit kříž a rozloučit se s majetkem. Takové by mohlo být stručné shrnutí proslovu, který měl posluchače probrat ze snu. Probrat ze zkreslené představy o lehkém a jednoduchém řešení jejich těžkých a složitých problémů. Pán začal u největší překážky a nesilnější vazby, u rodiny. 1. Učedník a rodina Touha být s Ježíšem je krásná, ale nemá být jen citovou či pudovou záležitostí bez přemýšlení a zapojení ostatních složek lidské osobnosti. Vztah s Pánem začínáme sice vírou, ale učednictví není jen start, je to především dlouhá cesta. Víra neznamená konec rozhodování, ale jeho začátek. Učednictví je vlastně povolání k věrnosti a loajalitě. Ježíš má mít první místo ve všem, rodinu nevyjímaje (Lk 14,26). Pokud Bůh požaduje něco většího než po čem touží rodina, pak má přednost On. Ovšem výrok mít v nenávisti rodinu není výzvou k nenávisti jako takové, vždyť máme milovat své nepřátele. Je třeba jej chápat v intencích Písma (Gn 29,30n; Dt 21,15-17; Soud 14,16), kde podobný výraz znamená milovat méně než někoho jiného. Mít v nenávisti znamená schopnost zříct se dotyčné osoby pro někoho jiného, v našem případě pro Ježíše. Ježíšovi současníci byli často postaveni před dilema: Když Ježíš, tak se tě naše rodina zříká! Podobně se to dnes a denně děje v mnoha muslimských zemích i s pohrůžkou smrti. Člověk, pro kterého je přijetí rodiny důležitější než vztah s Bohem, nemůže být Ježíšovým ŽIVÉ SLOVO 7

8 tématický článek učedníkem. To je první náklad učednictví, který máme vnitřně zpracovat, přijmout a ztotožnit se s ním. Následování Ježíše Krista vyžaduje víc než vyžadují různé tréninkové programy. Pokud jde o priority žádá vše. Učedník je veden a instruován Bohem a jeho pokyny jsou nadřazeny všemu ostatnímu. 2. Učedník a bolest To druhé, co při počítání nákladu nemůžeme opomenout, je nesení kříže (Lk 14,27). Nejde jen o počáteční rozhodnutí, nýbrž o trvalý proces nesení a chození, slovesa bestazei a erchetai jsou v textu v přítomném čase. Učedník nese břemeno kříže (Mt 10,38) podobně, jako je nesl Ježíš cestou na popraviště (J 19,17). Následovat Ježíše znamená následovat v bolesti, proto svět odmítá učednictví. Učedník je ochoten pro Mistra snášet bolest pronásledování. Jinými slovy je to připravenost k sebeobětování, k nenávisti vlastní duše, jak o tom píše evangelista Jan (J 12,25; srov. také Sk 14,22 a Žd 13,13). Když Pán Ježíš říká: Pojď za mnou, pak to zahrnuje i naši svolnost k cestě utrpení. Vybíráme mezi službou Hospodinu a jiným bohům (1Kr 14,8; Jr 11,8). Je to výzva k loajalitě a poslušnosti. Učedník je připraven sdílet Ježíšův osud odmítnutí v tomto světě (J 15,18; 1J 3,13). Obrazy přípravy na nesení kříže a. Spočítání nákladu na stavbu věže Pán Ježíš ilustruje připravenost učedníka na nesení kříže podobenstvím O stavbě věže (Lk 14,28-30) a O králi před bitvou (Lk 14,31-32). V prvním obraze jde o posouzení nákladů stavby před jejím započetím. Co se staví? Hlídková věž k ochraně domu, města nebo vinice. To vše se skrývá za řeckým slovem pyrgos, ale Mistrova otázka: Chce-li někdo z vás stavět věž ukazuje, že se jedná spíše o soukromý než o veřejný majetek. Stavba věže má zabezpečit vlastnictví dané osoby. Moudrý člověk však před stavbou přemýšlí o nákladech. I zde se vyskytuje neobvyklý výraz překládaný jako spočítat náklad, slovo psefidzo může totiž znamenat počítání pomocí valounků, volit či vybrat s určitým záměrem. Moudré rozhodnutí zahrnuje reflexi, ne reakci. Posadit se a přemýšlet o nákladech znamená učinit odůvodněný úsudek. Takto máme rozhodovat o svém učednictví. Jsem připraven se odevzdat? Jsem hotov k obětem, které ode mne Pán očekává? Ten, kdo o svém učednictví nepřemýšlí, může být zaskočen. Život je živel a strhne tě, když to nejméně čekáš. Stavba učedníkova života může zůstat nedokončena, jako trapný památník blázna, který vyznával Ježíše, ale svým životem to popřel. Chyba není na Boží straně, ale v člověku, kterému chybělo odevzdání, odhodlání a promyšlená úvaha. b. Porada krále před tažením do války Hned na to následuje z Ježíšových úst druhá ilustrace téhož rozhodnutí. Jako bych v tom slyšel jedno staré přísloví: Dvakrát měř, jednou řež. Scéna se přesouvá z osobní roviny do společenské, k rozhodnutí, které ovlivní životy celého národa. Vždyť král táhne do války a národ čeká ozbrojený konflikt. Král musí celou situaci dobře prozkoumat a promyslet. Nebude lepší uzavřít s nepřítelem mír? Pán Ježíš vykresluje hodnotu reflexe a přemýšlení před tím, než se člověk rozhodne Ježíše následovat, protože by to mohlo skončit výsměchem nebo smrtelným střetem s nepřítelem. První obraz říká, že učednictví něco stojí. Druhý obraz ukazuje, co znamená odmítnout silnějšího. Můžeš se mu snad postavit? Spočítej si dobře, co ztratíš, když vytáhneš do bitvy jako ten slabší a co získáš, když se spojíš s někým silnějším. Po těchto dvou ilustracích následuje poslední z trojice kalkulovaných nákladů učednictví. 3. Učedník a majetek Učednictví je více než jen nenávist k rodině a nesení kříže, člověk se musí také distancovat od sklonu vázat se materiálně na svět. Verš 33 začíná slovy: Tak ani (stejným způsobem), která jsou srovnáním a výzvou zříct se majetku. Vazba na majetek je pro učednictví stejným nebezpečím, jako ta první dvě. Nenávist k rodině a k sobě samému se rovná nenávisti k majetku. Jde v podstatě o vše, čím jsme svazováni s tímto světem. Podstatou učednictví je vydání se Kristu a odmítnutí všeho, co mě svazuje s tímto světem. Ježíš má první místo. Setrvat v Kristu znamená být spojen s ním a ne s majetkem. Všichni na to máme být připraveni. Když to pro nás není realitou, pak si musíme sednout a počítat. Pokud je pravda všechno to, co nám Pán Ježíš slibuje, pak není většího bohatství než Jej následovat. On vede učedníka k tomu, aby konal Otcovu vůli a otvírá mu nebeské pokladnice. K člověku, který se mu vydal, není minimalistou. Neptejme se tedy, kolik ještě máme dát, ale čeho je Bůh hoden, co si skutečně zaslouží. Varování na konec Celý proslov a výzva k věrohodnému křesťanství končí varováním (Lk 14,34-35): Jestliže však i sůl pozbude chuti nehodí se ani na hnojiště! Sůl je kořením, konzervační látkou i hnojivem. Je-li slaná, plní hodnotný úkol. Je-li Ježíš první v našem životě, jsme pro své okolí vzácným kořením. Držíme-li si Pána Ježíše v odstupu a sledujeme nezúčastněně život Božího lidu tak říkajíc z poslední řady, pak se náš potenciál použitelnosti výrazně snižuje. Žijeme nebezpečně. Použitelní jsme jen tehdy, když na slova Pána Ježíše odpovíme. Použitelného učedníka služba Bohu něco stojí. Nepřítomnost praktikovaného učednictví indikuje nepřítomnost víry nebo duchovní vzpoury. V každém případě to vzbuzuje Boží hněv a On nás varuje, abychom nepromeškali příležitost být pro Boha použitelní! Následky mohou být tragické! (srov. 1K 11,30-31) Otázka na závěr: Jsem jako učedník věrohodný? Učednictví není procházka růžovým sadem. Každý, kdo Ježíše Krista následuje nebo se k tomu chystá, má zvážit náklady, aby mohl dokončit úkol a byl pro Pána použitelný. Závazky závisí na sféře působení, ale Ježíš má přednost před majetkem, rodinou i naší vlastní duší. Hlásit se k učednictví a nenaplňovat Boží vůli, neplnit úkol učedníka, je pro naše okolí fatální a trapné. I proto nejsou mnozí křesťané pro své okolí věrohodní. Pokud je náš závazek vůči Bohu převýšen či zastíněn něčím jiným, nejsme schopni svůj úkol naplnit. Bůh nás nemůže použít. Neangažovaný a nezapálený učedník je jako stavebník, který nemůže dokončit plánovaný projekt nebo bláznivý vládce, který vstoupil do předem prohrané války. Nesedl si a nepočítal, nepromyslel své počínání a nebyl připraven vzdát se rodiny, své duše a majetku. Jen slaná sůl je použitelná. Jak strašné je být odvržen, když jsem mohl být prospěšný. Sedni si, počítej a najdi řešení pro učedníka, který koná Boží vůli. Toto slovo je pro nás všechny varováním. Odpověz na něj vírou a budeš věrohodný. JAREK ANDRÝSEK 8 ŽIVÉ SLOVO

9 Kde jsou opravdoví muži...? Zklamání, smutek, nenávist...martin říkal, že svého otce nenávidí, protože hodně pije alkohol a občas bije jeho maminku. Martin by někdy svého otce nejraději zabil... Petr nenávidí svého otce, je stále pořád pryč a když přijde domů, sedne si k televizi, vezme si noviny a čte si. Málokdy se zeptá, jak se mu vede... Tomáš je smutný z toho, že mu táta minulý týden slíbil, že půjdou spolu na hory a včera mu oznámil, že má nějakou důležitou práci... Romana se mi před několika měsíci svěřila, že byla zneužívaná v dětství svým otcem... Jirka se svěřil, že jeho otec se s maminkou domluvil, že až bude mít nejmladší dcera 18 let, tak se rozvedou... Honza říkal, že jeho otec je pořád v práci. Chodí domů, až pozdě večer. Někdy dokonce v práci přespí... Viktor se měsíc odhodlával, že řekne svému otci o ponižování, které prožívá ve škole. Jeho otec však nemá čas. Má spoustu úkolů a aktivit v církvi... Pavel našel minulý týden ve skříni svého otce několik pornografických časopisů... Robert se mi svěřil, že slyšel, jak jeho otec flirtuje po telefonu s nějakou přítelkyní... Michal se svěřil, že je frustrovaný tím, jak ho jeho otec nikdy nepochválil a stále ho jen o něčem poučuje a před druhými ponižuje... Tomáš se mi svěřil, že jeho otec pro něj není vzorem, který by chtěl následovat... A tak se ptám sám sebe kde jsou ti muži, kteří stojí pevně na svém místě? Kde jsou ti muži, kteří měnili dějiny? Kde jsou ti muži, kteří vedou své rodiny? Kde jsou muži, kteří zápasí o své srdce? Kde jsou ti muži, kteří milují své ženy? Kde jsou ti muži...? Kde jsou? Zoufalé volání ve mně vzbuzuje touhu něco s tím dělat. Když se dívám kolem sebe a možná i do svého života, zjišťuji, že něco není v pořádku. Od několika žen jsem slyšel zoufalé volání: Muži nejsou! A tak se ptám, jestli je to pravda, nebo je to jen jejich či moje představa pramenící z mé předpojatosti, či pýchy? Při rozhovorech s mladými lidmi zjišťuji, že prostředí, ve kterém vyrůstají, skutečně odpovídá tomu, co slyším. Úpadek opravdových mužů je realitou dnešní doby a vyvolává mnoho problémů. Výrazem toho jsou rozpadající se rodiny, děti rodící se do neúplných rodin, rostoucí rozvodovost, sexuální zneužívání vlastních dětí a spousta dalších negativních projevů, se kterými se v dnešní době setkáváme. A co si myslíte vy? Kde si myslíte, že je problém? V čem to vězí? Znáte nějaké opravdové muže? Je váš otec pro vás vzorem? Proč ano, proč ne? IVOŠ NEUWIRT glosy Dobré ráno, milí posluchači... Je sobota podvečer. Video nahrává film o Davidovi, na který asi nebudu mít čas se podívat. Připravuji Křesťanskou vlnu na příští sobotu. Celé odpoledne jsem stříhal rozhovor, který jsem před týdnem natočil, poslouchal a upravoval předtočené příspěvky a hlavně vybíral písničky. Pořad je o otcovství a já jsem si usmyslel, že se v něm všechny písně budou nějak tohoto tématu týkat. Vybíral jsem je asi tři hodiny. Teď už jen napsat scénář, natočit průvodní moderaci a pak to všechno seskládat dohromady. Snad to nebude moc dlouhé, slovo musí končit v 52. minutě a hudba v 57. Nevím, kde mám pořád ty pětiminutové písničky na konec pořadu brát. Jdu do ložnice, kde se dá jako v jediné místnosti našeho panelákového bytu natáčet, Kvůli akustice. Buďte teď pět minut zticha! křičím do bytu na své čtyři děti a manželku. Sednu na postel, vybalím nahrávací zařízení; hlavně správně propojit všechny dráty. Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny vás zdraví... Prásk! Co to je!? Zvenku se ozývá jedna rána za druhou a křik. Před samoobsluhu se dostavili prkénkáři. Dělají takový rámus, že se v tom natáčet nedá. Jednou jsem je požádal, aby byli pět minut zticha, ale dnes na to nemám sílu. Balím a jdu do koupelny. Ta je akusticky taky dobrá, ale hrozí v ní riziko, že někdo z domu zapne větrák, který pak bude několik minut hučet. Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny... Hurá, povedlo se, všichni v bytě byli zticha, větrák nehučel. Teď to propojit s počítačem, stáhnout, sestříhat... Rutinně provádím ty tisíckrát vykonané operace. Musím vyčistit paměť nahrávacího zařízení, v pondělí jedu do Prahy natáčet. Mažu tedy všechny staré nahrávky, které v přístroji mám. Teď už jen odpojím nahrávací zařízení a můžu začít pořad sestavovat. Stáhnu si znělku a hledám moderaci, kterou jsem před chvílí natočil a sestříhal. To snad ne! Ona tu není! Smazal jsem ji, když jsem čistil přístroj od starých příspěvků. A v počítači jsem ji neuložil. Takže znovu - jdu nejprve do ložnice - prkýnkáři stále hlučí. Obsazuji tedy koupelnu a modlím se, aby nikdo v domě nešel na záchod a nezapnul ventilaci. Povedlo se. Sedám k počítači a znovu dělám, co jsem už jednou udělal. Kolem deváté večer je hotovo. Ještě pořad vypálit na CD, popsat, vypsat hlášení o použitých písních, udělat kopii bez písniček na rozhlasový web, připravit jednu kopii pro TWR a celý pořad kvůli kontrole poslechnout, zda se v něm neukryl nějaký šotek. O půl jedenácté končím. Díky Pane, začíná mi víkend. PETR VAĎURA ŽIVÉ SLOVO 9

10 příběhy ze života Dokud budu moct mluvit pravdu Matka a bojovnice filosofie však byla prostá: Nezáviďte bohatým, ale naučte se žít s tím, co máte, říkala dětem, a k tomu přidávala: Nekupujte, co potřebujete, ale jen to bez čeho se neobejdete. Nepůjčujte si často, jinak si vás lidé přestanou vážit. Marie Miková, jedna z mála žen, která se v pohnutých šedesátých letech minulého století pohybovala v nejvyšší politice. Jako manželka a matka tří dětí rozdělovala čas mezi rodinu a práci. Jako místopředsedkyně Národního shromáždění, jak se tehdy československému parlamentu říkalo, se snažila sloužit veřejnému zájmu podle svého nejlepšího svědomí. Stála u zrodu nekompromisních stanovisek Národního shromáždění vůči okupaci země a nikdy z nich neustoupila. Jiřina Trojanová o ní v časopise Československá žena v březnu 1969 napsala: Miková je typem pravé české ženy. Je v ní něco mateřského, ale zároveň něco bojovného. Je jemná a něžná, když mluví o dětech a naopak energická, když mluví o práci. Oddaná ideálům, kterým věřila, naslouchala lidem a snažila se jim pomoci. A právě o dobrém svědomí je celý její příběh, příběh temperamentní, pevné a moudré ženy, která hledala pravdu, až Pravda našla ji. Ale začněme od počátku. Sirotek Narodila se v roce 1920 jako desáté a zároveň poslední dítě válkou oslabeného horníka Františka Kotaly, který pracoval na ostravské šachtě Šalamoun. Když měla sedm týdnů, otec v noci umíral. Zavolal svou krásnou teprve 42-letou ženu, která byla plná síly, a řekl jí: Žofijko, vstaň, ja musím od vás pryč, budeš to mít těžké. Probuď děti ať se s nimi rozlučim. Bylo jich šest, čtyři již zemřely. Narychlo probuzené vstaly, a tatínek jim řekl: Děcka, posluchajtě maminku, vkládal na ně ruce a žehnal jim. Pak chytil ženu kolem ramen a skonal. Naučte se žít s tím, co máte Mladá vdova sama starala se o šest dětí (čtyři chlapce a dvě děvčata), ale svůj boj nevzdávala. Bydleli v Čavisově u Opavy v malém domku s jednou světnicí, kde byla pekařská pec. Kluci na ní sedávali a četli nebo se učili. Všichni hráli divadlo v ochotnickém souboru a cvičili v dělnické tělovýchovné jednotě. Maminka se snažila, aby děti chudoba nepoznamenala. I ona četla knihy ze školní knihovny. Tituly jako Kříž u potoka od Karolíny Světlé, který zachycuje pravdivý lidový příběh s pronikavými pohledy do duševních krizí a zmatků. Žofijina životní Sestra Marie Miková Na co děvucha potřebuje školy Zatímco chlapci jezdili za prací na šachtu až do Ostravy, maminka pracovala se svými bércovými vředy a křečovými žilami na poli u sedláků. V neděli posílala děti do katolického kostela ve Velké Polomi. Když bylo Marii třináct, musela do práce. Učitel sice maminku přemlouval, aby nejlepší žákyni třídy se samými jedničkami, poslala na měšťanku, jenže měsíční jízdné stálo tehdy 30 korun, zatímco vdovský důchod činil jen 90 korun. Maminka poznamenala: Synkum jsem školy nedala, tož na co je děvucha potřebuje. Marie tedy pracovala dva roky u sedláka a tři roky jako služka u obchodníka Wiltše v Porubě. Tam se také seznámila s Oldřichem Mikou, porubským občanem, a v říjnu 1939 se brali. Během války se jim narodili dva synové, Jaromír a Oldřich (1942 a 43). Vpřed soudruzi v tu zaslíbenou zemi Manžel byl komunista a po osvobození vzal Marii na schůzi. Vládlo všeobecné nadšení z osvobození Sovětským svazem a na schůzi strana hlásala sociální spravedlnost, aby všichni mohli studovat. A to, co se Marii nesplnilo, mohlo se splnit jejím dětem. Poslechla muže a vstoupila do strany. Organizovala první máj, barevné šátky a vlajku v průvodu. Lidem se to líbilo a tak ji zvolili předsedkyní žen v obci. Funkcí přibývalo, ale manžel jí pomáhal. Organizovala noční výmlaty, sušení sen, zatímco v uších jí zněly budovatelské písně typu: Vpřed soudruzi, hle, zaslíbenou zemi, kde už není pánů, ani žebráků Jediná žena na postu okresního tajemníka A pak Marii zvolili jako vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ v Hlučíně. Ve své době byla jedinou ženou v takové funkci. Dvakrát absolvovala sedmitýdenní školení a dvakrát půlroční intenzivní kurz Vysoké stranické školy, který kompenzoval nedostatek jejího vzdělání. Touha pomáhat lidem, která v ní byla už od dětství, ji hnala dopředu. Když poprvé kandidovala za Severomoravský kraj do parlamentu, byla na světě už i dcerka Magdalénka. Ta si občas posteskla, že pro ostatní děti chodí do školy maminky, zatímco pro ni bráškové. Když přijela Marie z Prahy, děti ji obklopily a byly stále kolem ní, tak ji měly rády. Manžel, který ji jako první naučil politicky myslet, ji v její práci úžasně podporoval. Kamanin s Těreškovovou, vděční posluchači Marie se setkávala s mnoha významnými lidmi, s ministry a prezidenty, kosmonauty a umělci. Při návštěvě Valentiny Těreškovové v srpnu 1963, přednesla Marie na ostravském zimním stadiónu projev, který Těreškovovou dojal a otec ruských kosmonautů Nikolaj Kamanin napsal Marii osobní poděkování, protože projevu naslouchal s velkým zaujetím a obdivoval Mariiny řečnické schopnosti. Mimo jiné si dopisovala i se ženou cestovatele Jiřího Hanzelky a když pak Marie ovdověla, napsal jí Jiří Hanzelka, sám už vdovec, povzbuzující dopis, který si stále schovává. Marie Miková s Valentinou Těreškovovou 10 ŽIVÉ SLOVO

11 příběhy ze života Odvaha k první otevřené kritice strany Marie Miková brala svou práci opravdově a byla to právě ona, kdo na prosincovém plénu Ústředního výboru KSČ v roce 1965 vystoupil s otevřenou kritikou strany. Upozornila na pokles autority strany a neinformovanost členů ÚV KSČ: My členové ÚV máme málo informací, neumíme vysvětlit lidem dole, proč nejsou zásobované obchody, proč se stojí fronty na toaletní papír, proč se neřeší bytové problémy. Lidé jsou nespokojeni. Slibovalo se, že splníme pětiletku za čtyři roky a nesplnili jsme ji ani za pět roků. Předkládáme materiál na další sjezd a o nesplněné pětiletce ani slovo. S takovou kritikou se tehdy neodvážil vystoupit ani nikdo z mužů. Marie, energická Ostravanka, byla první a mnozí jí za to přišli osobně poděkovat. Pravda cennější teplého místa Prezident Novotný ji zastavil a řekl: Proč nadáváš na stranu? Odpověděla: Nenadávám na stranu, ale na nesplněné sliby. Nazlobený Novotný odvětil, že on přece také mluví s lidmi. Jenže o tvém příjezdu se ví dlouho dopředu a pak se všechno přikrášluje, řekla Marie. Tím upadla v nemilost a Novotný ji do ÚV nechtěl, že tam je aparátníků dost. Ostravští soudruzi ji však zvolili krajským vedoucím tajemníkem Národní fronty a delegovali do ÚV za NF, byla zvolena. Tyto a další zkušenosti ukazují, že si Marie pravdu cenila více než své postavení. A za pravdu byla ochotna i bojovat. Jako místopředsedkyně parlamentu nesouhlasila s okupací Československa, odmítala ji uznat. I dnes to komentuje slovy: Vždy jsem bojovala za pravdu a nechtěla jsem to uznat. Učíme mládež pokrytectví, oni budou stejně věřit Marie, která byla svou matkou vedena zbožně, se silně dotklo, když sousedčin chlapec nemohl jít studovat jenom proto, že byl dítě věřících rodičů. Učitelé z dětí ve škole vyzvídali, zda jsou věřící. Marie znala případy jiných dětí. Na otázku, zda věří, řekl jeden chlapec, že je neutrální a tím vše vyřešil. Na Ústředním výboru Marie kritizovala, že se věřícím brání ve studiu a vytváří se tlak, aby se k víře nepřiznali: Nic to nepřinese, jen učíme mládež pokrytectví, oni budou stejně věřit. Když to jeden odvážný novinář zveřejnil, přišla za Marií např. jedna žena z Horní Lhoty a velmi jí děkovala, že to řekla otevřeně a že to vyšlo i v novinách. Dokud budu moci říkat pravdu! Když se 27. srpna 1968 vrátila domů delegace z Moskvy (Svoboda, Dubček, Smrkovský, ), která ustoupila požadavkům Kremlu, vystoupila Marie Miková v Národním shromáždění s těmito slovy: Nechci být proti soudruhům Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému umím se vžít do jejich situace ale dnes je na nás (parlamentu), abychom řekli my na takové podmínky opravdu přistoupit nemůžeme. Mezitím se před budovou provizorního parlamentu na Senovážném náměstí shromáždily tisíce lidí a skandovaly: Chceme slyšet pravdu! Do okna se postavila Marie Miková a v památném projevu řekla: Slibuji vám, jako svým dětem, že neudělám nic, za co bych se jim musela stydět podívat do očí. Věřte mi, že já budu dělat politiku jen tak dlouho, dokud budu moci říkat pravdu! Vyzvala zástup, aby se rozešel, protože okupanti byli nervózní a hrozilo krveprolití. Hájila zákony bez ohledu na své osobní zájmy Rozhodujícím okamžikem se pro ni stalo plenární zasedání ÚV KSČ 26. září roku 1969, kde se pod velkým tlakem hlasovalo o odvolání stanovisek, která v srpnových dnech roku 1968 parlament přijal a o vynětí rezoluce předsednictva ÚV KSČ, která nesouhlasila se vstupem okupačních vojsk, z materiálů ÚV KSČ. Marie se přihlásila o slovo. Dobře si uvědomovala, co všechno je ve hře. Mohla zapřít a udržet si své místo na výsluní včetně všech výhod. Ona se však statečně a s klidným hlasem odvolala na ústavní zákony, na to, že hájila právo republiky a práva ústavních činitelů, a že tento postoj zaujímala ve dnech okupace celá československá veřejnost a dodala: Dnes někteří říkají, že byli pomýleni možná lidé nezajímající se o politiku nebo neznající zákony, ale lidé, kteří se politikou živí, zákony tvoří by neměli být pomýleni Já tak lehko neumím a promiňte mi to své postoje měnit a nemám na to ani právo, protože poslanec musí hájit zákony bez ohledu na své osobní zájmy. Mám zdravé ruce a půjdu pracovat kamkoliv! Zavládlo rozpačité ticho, které přerušil svým chladným hlasem Husák a vyzval podobně smýšlející lidi k odstoupení z funkcí, udělalo to 29 osob. Vezmi si své věci a opusť sál Husák přerušil zasedání, svolal předsednictvo ÚV, které Marii Mikovou vyloučilo z ÚV. Pak to Husák oznámil stejně jako to, že bude zbavena funkce místopředsedkyně sněmovny lidu. Pak se obrátil přímo k ní a řekl: Vezmi si své věci a opusť sál! Tehdy dostal strach i prezident Svoboda, bál se krveprolití. Možná Marie Miková vede delegaci žen k prezidentovi Novotnému V televizní debatě. právě proto se Marii nedíval do očí. Nemám mu to za zlé, říká Marie, když na to vzpomíná. Tak se skončilo bezmála čtvrtstoletí ve službě veřejnosti. Následovala trpká cesta do Ostravy. Perzekuce zasáhla celou rodinu Když jsem přišla z Prahy domů, rodina mě přijala úžasným způsobem. Při tom byl manžel kvůli mně vyloučen z KSČ, protože mě nedokázal přesvědčit, a synové, protože se nezřekli názorů své matky. Syn Jaromír ztratil místo vedoucího bezpečnosti práce na VOKD. Obešel tři šachty a nikde jej nemohli zaměstnat, ani jako dělníka, přestože byl inženýrem. Nakonec na jedné šachtě skutečně pracoval jako dělník a ztratil zdraví. Oldřichovi dovolili pracovat jen proto, že za něj neměli náhradu. Marii nechtěli vzít do práce nikam, nakonec nastoupila za 900 korun měsíčně jako dělnice do Martinovské mlékárny. Tam měla těžký úraz. Poranila si hlavu, rameno a celou tvář měla potřísněnou kyselinou sírovou. Pro trvalé následky jí byl nabídnut částečný důchod. Kdysi na Bibli neměla čas, pak se Bible nedala sehnat Někdy v roce 1987, když Marie pracovala na zahrádce, se u ní zastavila jedna ŽIVÉ SLOVO 11

12 příběhy ze života Na setkání s Alexandrem Dubčekem po politické rehabilitaci kolemjdoucí, pochválila zahrádku a začala konverzaci. Byla to příjemná žena, na Ostravsko se přistěhovala z Čech. Měla čtyři syny, horníky, a podobný osud jako Marie. Jmenovala se Maruška a také vyrůstala jako sirotek. Marie se jí svěřila s tím, že oba její synové jsou těžce nemocní a že neví, kde k tomu brát sílu. Ráda by si přečetla Bibli, ale neví, kde si ji koupit. Já vám ji obstarám, řekla nová přítelkyně, ale neřekla, že je svědkyně Jehovy. Šla Bibli koupit na faru a pozvala Marii na kávu. V rozhovoru se nabídla, že jí se čtením pomůže, protože už Bibli sama přečetla. I Marie ji začala poctivě číst a navštěvovala Marušku doma. Při jedné z návštěv se tam, jakoby náhodou objevil jeden známý a představil se jako svědek Jehovův a nabídl společné studium Bible. Implus k přemýšlení o Kristově Božství Přátelství Marie a Marušky se rozvíjelo. Vzájemně se svěřovaly a byly k sobě otevřené. Při jedné procházce hřbitovem oslovila Maruška ženu upravující hrob s nápisem: Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, živ bude. Máte tu pěkný nápis, řekla Maruška paní u hrobu. Máme a vy jste svědci Jehovovi, že ano, odpověděla Amálie Kučatá a pokračovala: Vy nevěříte, že Pán Ježíš je Bůh, ale podívejte se, co o Pánu Ježíši prohlásil Tomáš: Můj Pán a můj Bůh. Hledání pravdy o Kristu Marie o tom přemýšlela, protože se jí nelíbil přílišný důraz Svědků Jehovových na Starý zákon. Osobu Ježíše Krista opomíjeli. Marie Marušce řekla, že učení svědků není o Ježíši Kristu a přitom Bůh o Ježíši jasně říká: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte A Ježíš sám o sobě tvrdí: Kdo viděl mě, vidí Otce Kdo věří ve mne, bude mít život věčný... byla mi dána veškerá moc na nebi a na zemi. Musíme přistupovat k Bohu skrze Krista. Syn se radí s Otcem, rozhodují spolu, protože jsou jedno. Marie jí řekla: Když je ředitel a má sekretářku, tak se k němu lidé nedostanou než skrze sekretářku. Musíme jít skrze Krista, Syn se poradí s Otcem a rozhoduje. Kdo kvůli lidem nepřijme Krista, není ho hoden Maruška se jen podivila, jak je Marie v Bibli sběhlá a doporučovala ji, aby počkala a dál nečetla, že se k tomu dostanou. Maruško podívej, tady je to všechno napsáno, když kvůli sestře, bratru nebo tobě nepřijmu Ježíše jako Pána, tak ho nejsem hodna. Ano máš pravdu, řekla Maruška, ale ona změnu nechtěla. Pro Marii však byla rozhodující pravda a ne konformita s názorem předsednictva náboženské organizace. To už měla díky zkušenosti v KSČ za sebou. Nemohu obětovat pravdu V té době oba Mariini synové vážně onemocněli. Marie začala intenzivně volat k Bohu. Nakonec v jednom zářijovém týdnu roku 1988 oba její synové naráz umírají. Půl roku nato zemřel i jejich otec. Byla to pro ni těžká životní zkouška, ale přivedla ji blíže k Bohu. Připomínala si výroky Pána Ježíše: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, a ptala se Svědků : Když je Pán Ježíš naším Pánem, proč se modlíte jen k Jehovovi a ne k Ježíši? Pozvala si dva svědky, aby jí to vysvětlili, protože neměla pokoj a cítila rozdíl mezi Biblí a jejich literaturou. Neuměli jí to vysvětlit a slíbili, že za měsíc přijdou, nepřišli, ani za další dva týdny. Pak potkala vedoucího sboru a řekla mu to. A když šla domů, slyšela v sobě hlas: Na co čekáš? Tak to řeš! Doma tedy vzala dopisní papír a psala: Nemohu u vás zůstat, i když jste mi pomohli získat Bibli a věřit v Boha Stvořitele. Nechci však zůstat někde, kde se neučí celá pravda podle Božího slova. Vyloučená, ale šťastná Hned v neděli ji vyloučili. Vyloučená, ale šťastná si Marie doma klekla a modlila se: Pane Ježíši, ztratila jsem syny a za půl roku po nich i manžela. Zůstala jsem jen s dcerkou Vše mu vypověděla a prosila jej, aby jí odpustil, protože k Bohu ji vedla už její maminka. Prosila za odpuštění, že děti vychovávala komunisticky a když v pláči vstala od modlitby, cítila, že jí Pán odpustil a samou radostí až poskočila. Věděla, že patří Pánu. Získala pokoj, který před tím neznala. Jenom Marušky jí bylo líto, protože měla zákaz se s Marií stýkat. Prvním shromážděním povzbuzena k následování Hned ji napadlo: Musím to někomu říct. Vzpomněla si na ženu, se kterou mluvily na hřbitově, Amálku Kučatou. Zavolala jí a ta měla z Mariina odevzdání Ježíši velkou radost. Přijďte ještě dnes ke mně, znělo Amálčino pozvání. Odpoledne Marii objala a hned ji pozvala na křestní shromáždění do Křesťanského sboru v Ostravě-Kunčičkách. Přišla tam a bratři ke křtěncům promlouvali a povzbuzovali je, aby svou víru posilovali a chodili do sboru, aby vytrvali. Rozhodla se tedy, že tam bude chodit i ona a děkovat Bohu za život. V Bibli mě oslovuje nejvíce pravda Marie poznala v životě hodně všelijakých lidí, ale toho pravého Člověka a zároveň pravého Boha poznala v Pánu Ježíši Kristu. Sestra Marie Miková teď navštěvuje pravidelně Křesťanský sbor v Bohumíně, kam se přestěhovala z Ostravy za dcerou, u níž bydlí. Nevidím dobře, vidím jen na dálku, a to jen v šeru. Jsem však spokojená. Učím se věrnosti a věřím, že mám Ducha svatého, že patřím Pánu. Raduji se z toho a děkuji Pánu za pokoj, který převyšuje všechno. V tom pokoji jsem šťastná. Na otázku: Co vás z Bible nejvíce oslovilo?, Marie odpovídá: Ta pravda! Bible nic netají, nic nezakrývá. Petr zapřel u ohně Pána Ježíše a On mu odpustil a pověřuje ho úkolem:»pas mé beránky.«on je Láska a Pravda zároveň. A v Něm jsem šťastná! Někdy jí lidé řeknou: To jsi se pozdě rozhodla pro víru! Ale ona jen klidně odpovídá: Nikdy není pozdě. Pozdě by bylo, kdybych to neudělala! Z VYPRÁVĚNÍ MARIE MIKOVÉ A TĚCHTO PUBLIKACÍ: JIŘÍ PERNES TAKOVÍ NÁM VLÁDLI A KOMUNISTKY S FANATISMEM V SRDCI, PODKLAD K HODNOCENÍ ČINNOSTI ÚV KSČ DUBEN 1968, LA FEMME TSCHECOSLOVAQUE 1/1969 ZPRACOVAL JAREK ANDRÝSEK 12 ŽIVÉ SLOVO

13 úvaha Jak poznat Boží vůli? Při čtení Bible narážíme v textu hned na několik kategorií informací. Jasné výroky z knihy Přísloví nepotřebují dlouhé vysvětlování ( Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení ). Ale mnohé příběhy z evangelií nebo z listů apoštolů už tak jednoznačné nejsou a jejich výklad bývá i příčinou sporů. Existuje dokonce názor, že něco je pro Židy, něco pro učedníky a jiné bylo zase jen pro Efezské (Korintské...). Jenže - co by pak bylo pro nás? Všichni autoři Bible psali přece do své doby a asi je nenapadlo uvažovat, jestli to bude aktuální i za dva nebo tři tisíce let! Přesto zůstává Boží slovo nadčasové a stále aktuální. Oslovuje nás i dnes. Není v tom rozpor? Máme vůbec Bibli doporučovat a řídit se jí, když si sami nevíme rady? Možná se vám stalo, že jste v různých životních situacích skloňovali pojem Boží vůle podle toho, jak nám na něčem záleželo. Jenže, dá se vůbec z Bible poznat Boží vůle pro nějakou současnou situaci nebo dokonce Boží záměr pro celý můj život? Mám za to, že touha opravdu poznat Boží vůli, tedy jednat tak, jak si to Bůh přeje, začíná někdy v mladém věku. Postupem času se transformuje a využívá vlastní zkušenost a úsudek! Jaký postup tedy zvolit při doptávání se na Boží vůli? Bible nám neradí přímo, jaké zaměstnání si zvolit nebo kam jet na dovolenou. Musíme spíše sledovat biblické principy. Jeden ze základních je zapsán v knize Přísloví 16,3: Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny. Nemělo by to být naopak? Nejdříve plány a pak něco dělat? Jenže Bohu jde o více než o naše jednotlivé plány. V souladu s jasnými Božími výroky, by měl být celý náš život a pak můžeme prosit o Jeho podporu pro své záměry! (Jen když jsou děti hodné mohou počítat s tím, že jim rodiče leccos dovolí!). Druhým principem je samozřejmě pravidelná modlitba a tím třetím vykročení, začít něco v té věci dělat! Nikdy se nedovíme, co je Boží vůlí tak, že budeme jen sedět a čekat, až se něco stane (zazvoní telefon a hlas nám řekne... nebo pošťák přinese obálku...). Jistě máte každý sám vlastní zkušenost, že když vám opravdu o něco šlo, tak jste se jinak modlili, jinak četli Bibli a jinak vnímali okolnosti! Když se mladý člověk poprvé zamiluje a chce v té věci opravdu znát Boží vůli, zjistí najednou, že mu nikdo neřekne přímo ta ANO nebo tahle NE. On se však nějak rozhodnout musí! Když jsem vyrůstal, ve shromáždění i jinde jsem slyšel poměrně často slovo o poznání Boží vůle, ale kromě toho, co se dá zapomenout, mi zůstalo následující rámcové pravidlo: 1) Zkoumat, zda je náš život a náš záměr v principiálním souladu s Boží vůlí, a to na základě jasných biblických výpovědí nebo zásad vyplývajících z podobných situací či příběhů. 2) Pravidelně se za tuto záležitost modlit, protože to je přímé spojení s nebem 3) Začít v té věci něco dělat a Bůh nás povede krok za krokem dále. Bible nám tento postup potvrzuje. Apoštol Pavel udělal za svůj život ohromný kus práce přesně tak, jak to Bůh po něm chtěl. Vystupoval a hovořil s jistotou. Dělal totiž to, co mu Pán uložil. Nesdělil mu však podrobnosti - kde má začít, jaké si má vzít spolupracovníky, kde má založit sbor atd. V tom se jeho situace podobala té naší. Je nám však příkladem, jak žít v souladu s Božími principy. Své povolání vzal zcela vážně a Bůh si jej používal. Pavel si udělal plán či výhled své práce, modlil se a začal něco dělat. Bůh k němu mluvil a usměrňoval jej. Někde jej nepřijali lidé, jinde mu zabránil jít Boží Duch. Vnímal puzení Duchem ( Duch mě nutí... Duch mi ohlašuje... ), ale prožil to snad jen on? Zde lze činit závěr: Udělej první krok a Bůh ti ukáže další! Důležitý je však směr tvého vykročení. Abraham vykročil, jak chtěl Bůh, ovšem Jonáš udělal první krok opačným směrem, než jej Bůh poslal. Proto zažil tvrdou korekci své dráhy! Nelíbilo se mu to, ale nakonec Boží vůli vykonal. Někdy ten první krok vykoná Bůh sám jako v případě Kornelia: žil zbožně, modlil se a Bůh uspořádal okolnosti. Poslal Petra, aby mu předal zprávu o spasení, protože Boží vůlí je aby všichni přišli k poznání pravdy. Pokud uděláme náš první krok s vírou, pak se k nám Bůh přizná stejně, jako to udělal třeba za krále Ezechiáše. Když byl v Jeruzalémě obklíčen syrským králem Senacheribem, udělal mnoho obranných opatření a přitom spoléhal na svého Boha. Spolu s Izajášem se modlili za vysvobození. Chceme něco začít? S modlitbou začněme! Udělej první krok a Bůh ti ukáže další nebo je dokonce udělá za tebe! Proto si byl Pavel tak jistý ve své počínání i ve chvílích, kdy zažíval nepřátelské útoky lidí, kteří s jeho prací nesouhlasili. Prožil Boží povolání a získal pro svůj život i službu jasný směr i náplň. Nemůžeme říci, že když jde vše hladce, je cesta v pořádku. Stejně tak problémy neznamenají, že něco děláme špatně! Hledáme-li Boží vůli, pak by náš záměr neměl být v rozporu s Božím slovem. Modleme se a začněme v tom něco dělat. Bůh naše kroky usměrní. Činil tak u Abraháma i u Pavla. Máme mít živou Boží víru a ta vždy vyvolává akci. Vidíme to v biblické historii (Mojžíšovi rodiče) i v historii církve (Jiří Müller). Víme-li, že máme něco udělat, pak to učiňme. Bůh to za nás neudělá, ale bude nás v tom vést a sledovat naplnění svých vlastních plánů. Možná tak často udělá něco jiného, než bychom si představovali, že by měl. Buďme připraveni na to, že to ne vždy půjde podle našich představ. V poznávání Boží vůle se musíme nechat vést krok za krokem: Buďme připraveni na Boží korekci. Boží plán je totiž dobrý. Poznání svého místa a úkolu a jeho věrné plnění je pro náš život z Boží perspektivy mnohem důležitější, než abychom se v životě měli dobře a vyhýbali se potížím. PETR ŠIMIK ŽIVÉ SLOVO 13

14 Jubileum - 65 let spolu Místo líbánků gestapo Přesto jsou spolu už 65 let Když si Anděla Kobierská a Karel Gajduszek řekli 12. ledna 1943 své Ano, nečekaly je líbánky. Svatební noc trávil Karel ve vlaku, který se hnal vstříc ruské frontě a pro Andělu si pro změnu přišlo v pět ráno gestapo. Šlo o promyšlené udání souseda a vše, co následovalo provázela Boží milost. To platí i pro dalších 65 společného života, které spolu mohli manželé Gajduszkovi v lednu 2008 oslavit. Chcete-li, můžete se do jejich neuvěřitelného příběhu zaposlouchat i vy. Pokusím se jej převyprávět. Co vedlo souseda k tomu, že udal mladé děvče gestapu? Anděla vyrůstala v evangelické rodině. Její matka byla obrácenou křesťankou hluboké zbožnosti. Rodina navštěvovala evangelický sbor v Bludovicích (dnes součást Havířova) a Anděla se dobře učila. Vlastnili poměrně velký dům, kde byla také četnická stanice, Baťa a byty. Když bylo Anděle šestnáct poslali ji rodiče k sousedům na výpomoc do hostince, aby se naučila vařit. A ne že ji dáš k výčepu, řekl tatínek sousedovi napůl výhružně a na půl žertem. A zatímco Anděla vařila, paní hospodská se starala o malé dítě a hospodský popíjel. Jednou, když byla hospoda plná, musela jít Anděla do tmavého sklepa narazit nový sud s pivem. Se strachem scházela dolů a když ji na krk skočil potkan, nechala všeho a utekla domů. Na druhý den však byla zase v práci. Tehdy, v době druhé světové války, bylo obyvatelstvo rozděleno do různých skupin, např. lidé s Volklistou 1 se zasazovali o německý národ, aniž by byli jeho příslušníky, lidé s Volkslistou 2 si podrželi německý jazyk i kulturu a mohli být i členy NSDAP. Hospodský měl Volkslistu dvě a jako Blokleiter dohlížel na přidělenou skupinu obyvatel ve svém okolí. Jednou, když šla Anděla na chodbu pro marmeládu na amolety, začal ji hospodský sexuálně obtěžovat. Ubránila se, uštědřila mu políček a utekla domů. Andělin otec přišel sousedovi vynadat, ale ten jen prohlásil: Počkej, já ti ukážu, co z té tvé princezny bude za pár měsíců. Toto byl možný důvod pro udání, jež později následovala a proč nazval Andělu polskou sviní, které se nechce pracovat. Navíc ovládala i morseovku a odsud byl k podezření, že je dívka spojena s odbojem, už jen malý krůček. Dva týdny na to, jela Anděla do Těšína na kole na Arbeitsamt, kde se měla hlásit, aby byla poslána na práci do Reichu, kde měla v Blechhammeru pracovat v kuchyni. Maminka ji ráno povzbuzovala: Neboj se. Budu se za tebe celé dopoledne modlit. Jsi v Božích rukou. Maminčina modlitba a cesta do Těšína sehrály v životě dívky důležitou roli. V ten den se Anděla totiž poprvé setkala se svým budoucím mužem, Karlem Gajduszkem, když v dešti čekala pod stromem, než bude moci pokračovat v jízdě. O tom ještě později. Bůh však do jejího osudu zasáhl i jinak. V budově dnešního FÚ v Těšíně stálo na chodbě v řadě 160 děvčat. Anděla stála na samém konci. Kolem ní několikrát prošel slušivě oblečený úředník, a se zájmem si ji prohlížel. Sprechen Sie Deutsch Fräulein, zeptal se uctivě. Anděla mu německy odpověděla, že ano. Šla byste se mnou? Tím mužem byl Hans von Spiess, Oberinspektor zdravotních pojišťoven a čerstvý otec tří dětí, který právě hledal pro svou rodinu Pflichtjahrmädel, děvče, jež po dobu jednoho roku sloužilo v domácnostech početnějších rodin. Úřednice paní Alexandrová mu však sdělila, že si může vzít kteroukoliv z oněch 160 děvčat jen ne tu polnische Schwein Angela Kobierski. Měla od Blokleitera jasný pokyn. Boží milost je však silnější než lidská nenávist. Ředitelem Arbeitsamtu byl starý známý Hanse von Spiesse a za půl hodiny seděla Anděla v domě svého nového zaměstnavatele. Von Spiessovi byli zbožní katolíci. Modlili se spolu před každým jídlem a maminka brala své děti každý den do kostela v Schillerových, dnes Masarykových, sadech. Tatínek se k nim připojil jen v sobotu a v neděli, kdy měl volno. Každý měsíc jeli Spiessovi navštívit rodinu své nové služebné do Bludovic, půl hodiny vlakem a pak ještě hodinu pěšky s malými dětmi. I když bylo prvních 6 týdnů pro Andělu velmi těžkých, ukázala se její nová paní jako skromná, pracovitá a ohleduplná osoba. Spiessovi nehleděli na původ ani na vyznání a s Kobierskými, polskými evangelíky, se rychle spřátelili. Teprve později vyšlo najevo, že Hans von Spiess byl zapojen do účasti na atentátu na Hitlera. Odvaha, se kterou zachránil Andělu, jej nakonec stála život. Zpráva o jeho popravě se před koncem války objevila ve výloze 14 ŽIVÉ SLOVO

15 Jubileum - 65 let spolu těšínského obchodu U Pollaka (dnes Schlecker). Karel, s nímž se Anděla setkala na cestě do Těšína, pracoval na těšínském nádraží. Mohli se tedy docela často vidět a jejich známost se nerušeně rozvíjela až do chvíle, kdy si jej zavolal drážní tajemník a dal mu vybrat ze dvou možností. Buď na frontu nebo služba na železnici v Rusku. Druhá možnost se zdála být méně nebezpečná. Když však 1. července 1942 Karel odjel jako výhybkář do Minska a pak dál na východ do Gomelu, začala jeho maminka stonat. Odchod syna nesla velmi těžce. Před Vánoci 1942 dostal Karel telegram: Mutter liegt im Sterbebett, komme sofort! Cesta trvala kvůli bombardování celý týden. Farář Ježíšova kostela na Vyšní bráně už měl napsáno kázání o synu, který daleko na východě oplakává matku. 23. prosince ve hodin měl být pohřeb a ve dorazil Karlův vlak na těšínské nádraží. Za půl hodiny stál s kufrem u dveří bytu své sestry na Vyšní bráně netušíc, že za pár chvil začne pohřeb jeho matky. Farářova narychlo pozměněná řeč Karla hluboce zasáhla a v kostele se rozplakal. Láska, kterou choval ke své matce, dojala i Andělina otce a možná také obměkčila jeho srdce. Měl totiž pro dceru jiného ženicha, inženýra, jehož přítomnost Anděla nemohla vystát. Karel zůstal doma a na první svátek Vánoční navštívil kostel v Bludovicích a manželé Kobierští jej pozvali na oběd. Prvního ledna měla být Anděla totálně nasazena v Říši. V hlavách obou mladých lidí se zrodil plán. Vezmou se a snad se jim podaří zabránit odloučení. Karel odjíždí mezi svátky do Blechhammeru, aby přemluvil ředitele. Přivezl si potvrzení, že Anděla je přijata a kvůli chystané svatbě dostává dovolenou. Přípravy na svatbu mohly začít. 12. ledna se vzali a ještě téhož večera odjíždí Karel zpět do Ruska. I tak svou dovolenou nebezpečně přetáhl a po příjezdu dostal 14 dní zostřeného vězení. Ráno v pět hodin si pro Andělu přijelo gestapo. Soused nedokázal přenést přes srdce štěstí děvčete, které jej odmítlo a chtěl se jej zbavit. Paní Alexandrová z Arbeitsamtu dostala půl prasete, aby vše zařídila. Otec Kobierski, který psal sousedům různé žádosti k soudům, nemohl pro vlastní dceru nic udělat. Soud byl hned druhý den a rozsudek zněl: Jeden a půl roku káznice. Každé úterý a pátek o půlnoci odváželi vězně do lágrů za velkého křiku a loučení, které přehlušoval jen strašný štěkot puštěných psů. Nářek vystoupal až do nebe a Pán Bůh znovu zasáhl. Anděla dostala vysoké horečky a napuchlo ji břicho. Byla v těžkém stavu. Doktor myslel, že je to reakce na prášky zastavující menze, které vězněné ženy dostávaly. Později měl za to, že je to těhotenství. Anděla však věděla, že nemůže být těhotná, ale nic neříkala. Nechtěla, aby ji odvezli do koncentráku, odkud nebylo návratu. Několik měsíců měli za to, že má potíže s těhotenstvím, a pak Dr. Poncza diagnostikoval nádor. Německý odborník, Dr. Pohl naplánoval operaci na 1. ŽIVÉ SLOVO 15

16 Jubileum - 65 let spolu května. Anděla při ní ztratila mnoho krve. Dvanáct pacientů se v nemocnici přihlásilo k dárcovství, nikdo nevyhovoval. Až jeden lékař, kterého zvláštním Božím řízením propustili po třech letech z koncentráku a pracoval jako operátor pár měsíců v nemocnici. Anděla však upadla na tři týdny do komatu. Šla tunelem, který zářil světlem, vše bylo v bílém a v dálce hrála hudba: Pojď za Ježíšem, dnes je ještě čas Tato zkušenost ji ještě více přiblížila k Bohu. Po třech měsících se dostala domů. Jednou, ještě zesláblá operací, čekala na maminku, která se stále nevracela. Rozhodla se, že uvaří brambory a šla na dvůr pro vodu. Rumpál se jí vysmekl z ruky a udeřil ji do ramene tak nešťastně, že upadla na zem a zparalyzována zůstala prakticky až do konce války. Karel mezi tím přijel na dovolenou. Otec mu u obvodního lékaře zařídil, že půjde na operaci slepého střeva, aby už nemusel do Ruska. Do nemocnice v Orlové, kde měl být operován, právě dorazil Dr. Pohl z Německa, kde řídil nějaké operace. Ani se nepřevlékl a v kabátě s dlouhou bílou šálou přistoupil ke svlečenému Karlovi. Wir werden es nicht operieren. A tak se zklamaný Karel vrátil zpět. Ani druhý pokus ve Slezském špitále v Těšíně nevyšel. Z Wehrmeldeamtu přišla výzva, aby narukoval. Karel se rozhodl zůstat doma a skrýval se. Do konce války zbývalo pár měsíců. To však ještě nebyl konec. Druhý den po válce byly ustanoveny Národní výbory a do nich dosazeni lidé s pochybnou pověstí. Bydleli tehdy v Prostřední Suché. Anděla šla pro maso Dcera Danka k obědu a když přicházela k budově NV uviděla dva muže s puškami, kteří vedli někoho, kdo se Karlovi velmi podobal. Šla blíž a zjistila, že Karla zatkli a vedli jej k výboru, kde už byla přichystána auta, která odvážela kolaboranty. Anděla se nedala odbýt. Vešla dovnitř a od plic pověděla samozvaným úředníkům, co o nich věděla z otcova vyprávění. Navíc Karel nebyl německým velitelem nádraží, ale prostým výhybkářem, který se jen skrýval před Němci. Anděla si jej vybojovala za minutu dvanáct. Situace se později opakovala, když přijeli ruští vojáci a dělali podobné čistky a plnili lágry v Lazech. Nikam nepůjde! řekla odhodlaně ozbrojenému doprovodu. Budeme střílet, hrozili vojáci! Tak střílejte, prosím, zněla její odpověď a vojáci jej propustili. Když se člověk zaposlouchá do tohoto pozoruhodného příběhu, zdá se mu být neuvěřitelný. Jenže Bůh nebyl ani z daleka u konce. Karel s Andělou se dožili 65. výročí od své svatby a když se ohlížejí zpět, vidí, jak je Bůh vedl. Anděla nemohla mít děti, po kterých toužila. Když si v roce 1959 dali žádost o adopci, hlásilo se o jednu šestitýdenní dívenku hned jedenáct párů. Samí dobře situovaní lidé s tituly. Při rozhovoru se sirotčím otcem otevřela Anděla své srdce a řekla vše o svých motivech pro adopci. Chtěla naplnit svou mateřskou touhu a vychovat dítě v Boží bázni. Zdá se, že to rozhodlo a nevadily ani jejich skromné materiální podmínky, peníze nejsou všechno, opakuje sestra Anděla ještě dnes. Začínali v prázdném bytě od dráhy, Karel si přivydělával malováním a žili, jak to šlo. Žil pro rodinu, ale jeho vztah k Pánu Ježíši nebyl v pořádku. Anděla se za něj modlila společně se svou maminkou. V roce 1974 se při jednom aliančním evangelizačním shromáždění v kostele rozhodl Karel, že na výzvu br. Kalety z Církve bratrské v Hrádku: Přijmi Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána, zareaguje. Cítil, že nadešel čas. Bůh se jej dotkl a vyslyšel tak modlitby jeho manželky a tchýně, které se za jeho obrácení více než 10 let pravidelně modlily. Zvedl ruku, protože nebyl spokojen se svým životem tradičního křesťana. Když jej pak 20. února 1974 navštívili bratři Krmášek, Ďurovec a Kupka, modlila se s nimi modlitbu odevzdání i jejich 14. letá dcera Danka a Karel své rozhodnutí novým odevzdáním potvrdil. Zdálo by se, že při nich Pán Bůh dosáhl cíle. Jenže to byl jen start dlouhého běhu. Začali pravidelně navštěvovat sbor a využívat příležitosti ke slyšení Božího slova a službě. Dcerka Danka pět let pomáhala jako varhanistka faráři Pietakovi, doprovázela jej na různé akce a někdy přijížděla až pozdě večer. Pak se přestěhovali do Těšína, později do Třince a nakonec do domova důchodců v Oldřichovicích. I tam jsou světlem. Jejich lékař je dává za vzor ostatním v domově: Podívejte s kolika nemocemi musí zápasit Gajduszkovi a nestěžují si. Při hospitalizaci v nemocnici našli Karlovi na plicích dvě embolie. Zeť se za něj u lůžka před ostatními i před lékařem modlil. Byl z toho pak užitečný rozhovor a svědectví o Boží moci. Embolie se zázračně ztratily. Možná má jejich ošetřující lékař pravdu, když o nich říká, že mají více strážných andělů než jen jednoho! Pro bratra Karla to platí určitě, kde by byl bez Boží milosti a své ženy Anděly? JAREK ANDRÝSEK 16 ŽIVÉ SLOVO

17 biblický kvíz Rozhovor s neznámým Tazatel: Našeho dnešního hosta nacházíme uprostřed oslav vítězství nad nepřítelem, který hrozil, že zničí celou zemi. Jenže vy jste ve smutku. Proč? Neznámý: Nemohu se radovat. Ano, Hospodin nás vysvobodil před nepřítelem, ale za jakou cenu? T: Ale vždyť to bylo skvělé vítězství! Pobili jste sto tisíc pěšáků nepoměrně menším počtem vojáků! Navíc jste dobyli Afek a zajali krále, který vás chtěl zničit... N:... a kterého měl náš král zabít jako klatého a ne s ním uzavírat smlouvu! To není důvod k oslavě, ale k žalu. T: A ví to král, že udělal chybu? N: Chybu? To není chyba, to je rouhání! Však jsem mu to také řekl. T: Vy jste mluvil s králem? N: Ano, poslal mě za ním Hospodin, jenže kvůli tomu musel zemřít můj blízký přítel. T: Jak to? N: Hospodin chtěl, abych králi předvedl, čeho se dopustil. A tak mi přikázal, abych řekl svému druhovi: Zbij mě! Pak jsem měl jít zbědovaný za králem a vyřídit mu poselství. Jenže můj přítel mě odmítl zbít prostě to nedokázal. A já jsem mu musel vyřídit slovo soudu, že ho kvůli tomu zadáví lev. T: Proč ho měl zadávit lev? N: Protože se vzepřel Hospodinovu příkazu. My jsme proroci a musíme poslouchat Hospodina. T: A zadávil ho? N: Ano, ještě toho dne. Netušil jsem, že to tak dopadne, byl bych řekl někomu jinému, aby mě zbil. T: A přesto jste pak šel ke králi? N: Jistě, měl jsem úkol a musel jsem ho splnit, jinak by Hospodin poslal lva i na mě. Zbil mě jiný z prorockých žáků, takový nepříjemný člověk, který mě nemá rád. Udělal to tak důkladně, že jsem byl celý od krve. Pak jsem si dal na oči pásku a postavil jsem se na cestu, kudy měl jet král. Když jel okolo, vykřikl jsem na něho, aby se zastavil. Král se skutečně zastavil a já jsem mu vyprávěl, že jsem byl ve válce, kde jsem měl hlídat zajatce. Ručil jsem za něj životem nebo talentem stříbra. Jenže se stalo, že mi zajatec utekl. Zeptal jsem se krále, co tedy mám dělat. T: A co vám odpověděl? N: Že jsem si nad sebou vynesl rozsudek sám samozřejmě musím buď zaplatit tu astronomickou částku, kterou nemám, nebo zemřít. T: Ale to bylo asi správné rozhodnutí, ne? N: Jistě, jenže ten příběh byl samozřejmě smyšlený. On se totiž netýkal mě, ale samotného krále. Vždyť jemu Hospodin svěřil toho nejvýznamnějšího zajatce nepřátelského krále a on ho nechal uniknout! T: A pochopil král, že je to o něm? N: Ano, ale až když jsem se mu dal poznat. Sundal jsem si pásku z očí a řekl jsem mu, že musí zemřít, protože propustil muže propadlého klatbě. A takový člověk patří Hospodinu, o tom nesmí rozhodovat nikdo jiný. Ani král. T: Co vám král na to řekl? N: Nic, protože to je zbabělec. Jen se hrozně rozhněval, to bylo vidět. Zrudl a okamžitě tryskem odjel do Samaří. V tom prorockém výroku ale nebylo jen o tom, že musí dát svůj život. Tam bylo i to, že musí dát svůj lid za jeho lid. A tak když tady vidím ty oslavy vítězství, říkám si, jak dlouho se takto budou ti lidé radovat? Vždyť to je tanec nad propastí, do které všichni dříve nebo později spadneme. T: A nedá se s tím něco dělat? N: Hospodin se smilovává, ale to by všichni museli činit pokání, museli by zničit všechny modly, které jsou rozesety po celé zemi. A museli by začít brát Hospodina vážně. Jenže na to tento lid není zvyklý. Oni si myslí, že je všechno v pořádku. Vražedné sucho, které nás čtyři roky hubilo, je pryč, země prosperuje. Všichni chodí řádně do svatyně v Bét-elu, a že k tomu ještě uctívají Baala, to nikomu nepřijde divné. Ne, myslím, že tohle se změnit nedá. T: Děkuji za rozhovor. Otázka: Poznáte, o jakou biblickou postavu se jedná? A kde je o ní v Bibli psáno? PETR VAĎURA Výsledek biblického kvízu 03/2007 Odpověď na otázku zní: Rachab, Jozue kap. 2 a 6 ŽIVÉ SLOVO 17

18 svědectví Velká moc modlitby Byl jsem tehdy krátce věřící a příběh, který vám chci vyprávět, mne silně povzbudil. Pán totiž vyslyšel mou upřímnou modlitbu v kritickém okamžiku, na který nikdy nezapomenu. V době, kdy se nám narodila dcera Šárka, jsem jel podnikovým autem do kopřivnického závodu Tatra. Cestou jsem byl překvapen riskantní jízdou řidiče. Měl jsem sice podezření, že má v sobě z minulého dne alkohol, ale byla to jen má domněnka, dodnes to nevím jistě. Žádal jsem jej tedy, aby jel opatrněji, jenže on i přesto jel stále nebezpečněji, v zatáčkách přidával a ujišťoval mne, že se nemusím bát. Chtěl jsem se domů vrátit zdráv, těšil jsem se domů a na to, že budeme s manželkou vychovávat naši od Pána společně vyprošenou dceru, jenže mé domlouvání bylo bezvýsledné. Přestal jsem tedy mluvit s řidičem a začal jsem v tichosti rozmlouvat s Bohem. Modlil jsem se a prosil o Boží pomoc, abychom se šťastně vrátili domů. Po této modlitbě k mému překvapení řidič zastavil, ač sám nevěděl proč, a mlčky vyšel z auta ven. Zvedl kapotu a začal zjišťovat stav vozidla. Za okamžik přiběhl s prohlášením, že začíná věřit v něco, co ještě nepoznal. Říkal, že neví, co to bylo za sílu, která jej přivedla po této riskantní jízdě k zastavení vozidla a k nahlédnutí pod kapotu. Při tom jsem zjistil, že z vozu vytekla brzdová kapalina, aniž by před tím při jízdě něco zpozoroval. Možná to byla jen otázka jednoho nebo dvou kilometrů a neumím si ani představit, jak by to s námi dopadlo. Řidič od té chvíle prohlašoval, že začíná věřit na zázraky, a že jsme se znovu narodili. Uvědomil si totiž, co by po další jízdě bez kapaliny v brzdném systému následovalo. Pro mne to bylo utvrzení, že nás Bůh miluje, že vyslýchá naše modlitby a posiluje naši slabou víru. Nabyl jsem totiž jistotu, že jsme se šťastně vrátili domů díky mé modlitbě. Celá ta situace byla zároveň velkým svědectvím řidiči, který mě do Kopřivnice vezl. Mohu říct, že v době, kdy jsem začal věřit a podle toho i žít, prožil jsem více Božích divů Jeho lásky a získal zkušenosti, které se dají jen těžko vyjádřit nebo postihnout. Ze zkušenosti vím, co dokážou prosebné modlitby v mnoha kritických situacích. Je to poznání, že Boží láska může mnohé okolnosti zcela změnit zvláště v případech, kdy se člověk se svými schopnostmi ocitne v koncích. Proto se raduji z toho, že v Jeho světle jsem poznal věčné hodnoty, které mě naplňují a v mé víře mě utvrzují. Vím, komu jsem uvěřil a že k Němu mohu v plné důvěře přicházet se svou modlitbou, že smím mít společenství s Ním a s lidmi, kteří byli vykoupeni Jeho smrtí na kříži stejně jako já. Mnozí věřící mne již dobře znají a mohou dosvědčit, že jsem je často telefonicky prosil o přímluvné modlitby. Byli to věřící ve sborech v Českém Těšíně, Ostravě, Havířově a jinde. Prosil jsem o podporu v motlitbě zvláště když se jednalo o mimořádné situace jako je volba partnera pro manželství, stavba sborového domu v Bohumíně, narození vnoučat, onemocnění manželky, dcery nebo i mé vlastní nemoci. Tyto vyslyšené prosby byly pro mou víru povzbuzením i poznáním, že se Bohu učíme nejen důvěřovat, ale také očekávat na Jeho rozhodnutí, aby se vše dělo podle Jeho vůle. Zároveň však chápu nevěřící a rozumím, že jsou pro ně zázraky a divy nepochopitelné a nepřijatelné. I já jsem byl dříve nedůvěřivý, stejně jako jsou oni dnes. ZDENĚK FILÍPEK 18 ŽIVÉ SLOVO

19 Keď choroba Franz Müntefering nie je sám. Zástupca kancelára a bývalý predseda strany SPD sa 21. novembra vzdal svojich politických úradov, aby sa v budúcnosti mohol starať o svoju manželku, ktorá má rakovinu. Heinzpeter Hempelmann (Schönberg bei Calwl) rozumie dobre tomuto kroku. Pred dvomi rokmi konal aj on rovnako. Vtedy sa vzdal úradu riaditeľa teologického seminára Liebenzellskej misie. Ťažká choroba jeho ženy Renate nepripúšťala pre promovaného teológa a filozofa žiadnu inú voľbu. Demencia a epilepsia Renate Hempelmann má sklerózu multiplex. Jej motorika je pri tom prekvapujúco málo poškodená, môže dobre hýbať telom i pohybovať jazykom. Ale mnohé oblasti mozgu sú chorobou masívne poškodené. Rozširuje sa demencia. Keď ide pár na prechádzku v malej dedinke v Nordschwarzerwalde, 49-ročná žena pri návrate prejde popri svojom dome ďalej, lebo ho nepozná. K tomu sa pred tromi rokmi pridružili epileptické záchvaty, ktoré stále viac nútia k hospitalizáciám. Manželskému páru, ktorí sa vzali v roku 1983, sa roku 1988 narodila dcéra. Po narodení dnes 11-ročného syna v roku 1997 sa objavili neklamné príznaky ochorenia. Renate Hempelmann bola taká slabá, že nedokázala viesť domácnosť a starať sa o deti. Veľmi nadaná žena, ktorá obhájila svoju diplomovku u najznámejšieho docenta pre hospodárstvo v Nemecku na čistú jedničku, je odvtedy vystavená veľmi rapídnemu chradnutiu. Aj dnes ešte číta najmenej pol dňa avšak stále tie isté knihy, ktorých obsah si po krátkej chvíli vôbec nepamätá. sa stáva zapieraním Manželský sľub stáť pri nej aj v zlých dňoch, berie i naďalej vážne. Chorobu manželky už nevníma ako Boží trest. Vidíme v tom napriek mnohým ťažkostiam veľa, veľa Božej milosti a dobroty pre naše životy. Z IDEA-SPEKTRUM NR. 48 OD MARCUS MOCKLER PRELOŽIL JÁN ČÍŽ Vzdať sa vysnívaného miesta Heinzpeter Hempelmann viedol od roku 1995 Teologický seminár. Bolo to pre mňa miesto snov, spomína. Slabosť manželky stále viac a viac vyvolávala konflikty. V misii bol manažérom zariadenia s viac ako stovkou študentov a dvanástimi docentmi. Zasadal v grémiách a mal ročne 50 prednášok. Súčastne musel pomáhať usporiadať domácnosť a stále viac času tráviť s deťmi. O zanechaní seminára prvý raz hovoril už v roku Vtedajší vedúci misie Hanspeter Wolfsberger mu ponúkol všetky možné pomoci asistentov, sekretárky. Hempelmann sa nechal prehovoriť. Keď sa potom popri veľkom strese rozhorel spor o Liebenzell, či je seminár verný Biblii, dostal sa na svoju hranicu: Pre svoju depresiu z vyčerpania skončil v nemocnici. Že to trvalo ešte päť rokov, čo sa vzdal všetkých postov, bolo len vďaka trvalému povzbudzovaniu kolegov a tomu, že bral svoje miesto ako povolanie od Boha; preto predčasne neopustil palubu. Napomenutie z Biblie Dnes je Hempelmann teologický spolupracovník pri württembergskej Oberkirchenrat 1, kde vedie projekt Rastúca cirkev. Mnoho môže urobiť z domu a tak byť v blízkosti manželky a detí. V chorobe manželky Renate vidí útok satana, popretie, výzvu pre svoju vieru. Napomenutím pre neho je miesto z Biblie (1Tm 5,8): Ale ak sa niekto nestará o svojich vlastných a najmä o domácich, zaprel vieru a je horší ako neveriaci. Preto slúži ex-riaditeľ svojej žene v dlhotrvajúcej chorobe, hoci teraz už nie je pre neho dospelou partnerkou. pribehy zo života Poznámka prekladateľa S milou rodinou Hempelmannových sme sa bližšie spoznali pri našej ceste na vyšetrení s dcérou Lenkou na klinike v Bonne v roku Poskytli nám bezplatne ubytovanie a stravu na 14 dní. Zvlášť na mňa zapôsobilo to, že otec Heinzpetra po zranení pri Stalingrade prišiel skoro úplne o zrak a napriek tomu vyštudoval právo a do penzie mal aj prax. Okrem toho, pobyt v nemocnici mu poslúžil k obráteniu, poznal spamäti mnohé state z Biblie a slúžil slovom v bratskom zbore v Bonne. Nezabudnuteľné bolo, keď na začiatku svojej služby povedal citát a sám spamäti hovoril, čo je na tom mieste napísané. Samozrejme, že ďalej nasledoval hodnotný výklad. Potešilo a zároveň prekvapilo, keď som si prečítal horeuvedené svedectvo. 1) Vrchná rada cirkvi ŽIVÉ SLOVO 19

20 tématický článek Autentickým křesťanstvím k hodnověrnosti církve Nedávno jsme si připomněli 18-té výročí sametové revoluce. Po roce 1989 se naše země uvolnila ze spárů komunistické ideologie, která více či méně důsledně krotila režimu nevyhovující ideje. Byl to věk rozumu, rozvoje průmyslu a socialistické společnosti, kdy jedinec ztrácel na významu, byl součástí společnosti, pro kterou se obětoval, které sloužil a jejíž blaho mělo být na prvním místě. S padnutím železné opony se na světlo dostaly hlasy dříve umlčované či potlačované do pozadí. Mezi jinými i hlasy církví. Jistou dobu jsme mohli pozorovat nárůst zájmu o křesťanství, o církve, které se rozrůstaly. Tento trend ovšem netrval dlouho. Když se podíváme na poslední sčítání lidu z roku 2001, neunikne naší pozornosti fakt, že počet členů církví, obzvláště těch velkých klesá. Malý nárůst je jen u některých menších evangelikálních církví, které jsou počtem členů onou pověstnou kapkou v moři naší české populace. Proč se lidé do církve nehrnou? Proč nesklízí jejich sympatie? Kde hledat viníka? Proč nejsme přitažliví? Poctivé při tomto hledání bude začít u sebe, v křesťanských kruzích. Proč? Jsme to právě my, kdo tvoříme církev - Církev Kristovu - když pomineme denominační odlišnosti. Často slýcháváme o duchovnosti církve, být duchovní, chovat se duchovně. Když ale chceme tyto pojmy poctivě objasnit, zjišťujeme, že je to velmi obtížné, ne-li nemožné. Veškeré projevy Ducha Božího, který je spojovacím článkem všech křesťanů, se projevují skrze tělo. I odkrytí těch nejhlubších pravd Božího slova, jak můžeme slýchat z kazatelen, je málo platné, pokud je neuvedeme do praxe, do života, neoživíme naším jednáním v těle. Bible nám poukazuje na trvalé hodnoty, ukazuje životní principy, nikoli konkrétní návody, jak se v té a té situaci zachovat (např. mi neřekne, jak mám jet do práce, co si na sebe obléct, jaké zaměstnání zvolit nebo jakého konkrétního partnera si mám vzít, nedočteme se tam nic o tom, jaké koníčky mohu provozovat nebo dokonce zda je mohu provozovat.) Jako křesťané vrženi do prostoru a času se musíme mj. vyrovnat i s dobou, která se, ať chceme nebo ne, mění. Pomalu, ale jistě vplouváme do vod postmodernismu. Charakterizovat tento směr je velice obtížné vymyká se účelu tohoto článku. Můžeme si ale ukázat na vybrané znaky postmoderní doby. Jsou jimi například: 1. krize hodnot - vytrácí se univerzální platnost hodnot, dochází k jejich relativizaci; 2. efemérnost - vše platí jen krátce, chybí jistoty; 3. pluralita názorů a pravd - každý má svou pravdu; 4. nedůvěra ve vědu a její kritika - exaktním myšlením a vědeckými metodami nelze uspokojit člověka, pravdivým může být i to, co nelze dokázat přesným měřením; 5. důraz na lidský prožitek - který však je na druhé straně ovlivňován zvnějšku: na člověka působí média, reklamy, společnost. Ty ve své podstatě určují, jak se má chovat. A mohli bychom ve výčtu pokračovat. Je z něj ale patrná jistá bezmoc člověka v globalizovaném světě, propojeném mnohodimenzionálními vztahy a souvislostmi. Člověk jako by se stával robotem hnaným materialismem, stává se součástí stroje lidstva, jehož životní tempo se zrychluje, chybí čas, vyprazdňují se mezilidské vztahy a duchovní rozměr člověka. Zdálo by se, že právě nyní je šance pro církev, pro křesťanství na biblickém základě, které s sebou přináší univerzální hodnoty, jistotu (a to až za hrob - a to vám žádná pojišťovna nezaručí), životní pravdu (Já jsem cesta, pravda i život, Jan 14,6) a osvobozující pravdu (Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými, Jan 8,32), naplňuje niterný svět člověka a přináší živou zkušenost života s Kristem (Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý, Žalm 34,9a). Samá pozitiva, dalo by se říct - přesto však se lidé do církve příliš nehrnou. Nemají k ní důvěru!? Jak jsme již zmínili - církev tvoří lidé. Já a Ty. My prezentujeme Boží nabídku života. A ruku na srdce - nejsme často strháváni proudem doby jako naši nevěřící přátelé? (Pokud vůbec nějaké máme). Jak často si stěžujeme, nadáváme na vše možné, naříkáme na mnoho práce, nedostatek času, málo peněz apod. Tím lidi moc nezaujmeme a oni si mohou klást oprávněnou otázku. Proč bych měl věřit ještě v nějakého Boha, když ten křesťan je na tom v podstatě stejně jako já. Nebo je tak na nás vidět, že se těšíme do nebe? Někdo řekl: Jen ten, kdo hoří, může zapálit. Ale hořím? Nebo jen doutnám, jednou či dvakrát týdně se doberu do sboru, kde zahřeji tu svou židli? Napište si své zkušenosti s Pánem Bohem za poslední týden, nebo raději měsíc. Je jeho jednání v tvém životě patrné? Můžeš udělat Bohu reklamu? Je zcela logické, že pokud my budeme dobrou reklamou, živou reklamou našemu Pánu, pak si jej koupí i druzí lidé, nebo přinejmenším o tom začnou uvažovat. Přitažliví lidé tvoří přitažlivý sbor, přitažlivé sbory tvoří přitažlivou Církev. Máme ten nejlepší vzor, Pána Ježíše Krista. Byl tak přitažlivý pro lidi, že si čteme, že lid mu visel na rtech. A všude, kam se hnul, byl obklopen lidmi. Měl problém být o samotě. Christian A. Schwarz ve své knize Přirozený růst církve poukazuje na principy rostoucích sborů. Takových sborů, které přitahují lidi. Ukazuje na překážky (můžeme nazvat tím, co nepřitahuje) a nastiňuje východiska (jak být přitažlivý). Opírá se o fakta z více než 1000 sborů z 32 zemí světa všech kontinentů. Co může snižovat hodnověrnost církve? A co ji může naopak zvýšit (přitáhnout lidi)? 1. exkluzivní chování sboru - příliš uzavřené vedení (kruh starších), které nehledá inspiraci také vně sboru, nespolupracuje s jinými denominacemi. Řešením může být právě ona spolupráce, otevřenost, vzájemné obohacení a z druhé strany taky potvrzení vlastní jedinečnosti v Božím plánu záchrany. Nebojme se této spolupráce. Vždyť v nebi budeme jednou všichni spolu! Východisko: spolupráce a otevřenost sborů 2. nerozvíjení darů jednotlivců - chcete-li jinak - falešná skromnost členů církve. Každý z nás je jedinečným Božím originálem, který si chce Pán Bůh použít. Jak často ale říkáš: na to já nemám, to je příliš složité, já nemám ten dar apod. Když k tomu budeš přistupo- 20 ŽIVÉ SLOVO