NÁSTIN MLUVNICE SLOVENSKÉ ROMŠTINY (pro pedagogické účely)

Transkript

1 NÁSTIN MLUVNICE SLOVENSKÉ ROMŠTINY (pro pedagogické účely) Hana Šebková

2 Copyright 2000 Hana Šebková This research report was downloaded from the Research Support Scheme Electronic Library at The work on the report was made possible by a grant from, and was published by, the Research Support Scheme of the Open Society Support Foundation. The digitisation of the report was supported by the publisher. Research Support Scheme Bartolomějská Praha 1 Czech Republic The digitisation and conversion of the report to PDF was completed by Virtus. Virtus Libínská Praha 5 Czech Republic The information published in this work is the sole responsibility of the author and should not be construed as representing the views of the Research Support Scheme/Open Society Support Foundation. The RSS/OSSF takes no responsibility for the accuracy and correctness of this work. Any comments related to the contents of this work should be directed to the author. All rights reserved. No part of this work may be reproduced, in any form or by any means without permission in writing from the author.

3 Contents Úvod...1 Kapitola I...3 Kapitola II...7 Kapitola III...12 Kapitola IV...15 Kapitola V...18 Kapitola VI...23 Kapitola VII...27 Kapitola VIII...28 Kapitola IX...33 Kapitola X...38 Kapitola XI...40 Kapitola XII...43 Kapitola XIII...46 Kapitola XIV...49 Kapitola XV...53 Kapitola XVI...58 Kapitola XVII...61 Kapitola XVIII...65 Kapitola XIX...68 Kapitola XX...71 Kapitola XXI...76 Kapitola XXII...81 Kapitola XXIII...85 Description of the Grammatical Structure of Slovak Romani...89

4

5 1 Úvod Úvod Romština je jazyk, který měl donedávna pouze mluvenou formu a sloužil jako komunikační prostředek výhradně v rámci romské komunity. Bývalým režimem byl označen za nežádoucí, retardační prvek, který brání "občanům cikánského původu" zařadit se do společnosti, přizpůsobit se jejím požadavkům a získat vyšší vzdělání. Proto nejenže nebylo možné - až na ojedinělé výjimky (pražská Jazyková škola) - tento jazyk nikde studovat, nýbrž dokonce bylo Romům, zejména pak romským dětem ve škole zakazováno romsky mluvit, a to často pod hrozbou nejrůznějších trestů. Je ovšem pravda, že atmosféra doby skutečně nepřipouštěla mnoho odlišností - názorových, etnokulturních ani jazykových... Neděláme si iluze, že by dnes byla situace omnoho lepší, nicméně názor, že nějaký jazyk může zapříčinit společenskou zaostalost, je už přece jen překonán. V rámci celoevropského hnutí za uchování a rozvoj menšinových jazyků, ale i s přihlédnutím k výsledkům různých psychologických a sociologických výzkumů se v ČR prosazuje názor, že každý jazyk je jedinečné kulturní bohatství, které by se mělo lidstvo snažit uchovat a pěstovat, že každý jazyk má schopnost rozvíjet lidské vědomí, vyjadřovat a zprostředkovávat lidské poznatky, zkušenosti a životní pocity. V duchu tohoto názoru se v poslední době mnohonásobně zvýšil o romštinu zájem, a to jak ze strany Neromů, tak i ze strany Romů samotných. Hned po změnách v r začala vycházet romská kulturně-společenská i romistická periodika, kde se v různé míře uplatňuje i romský jazyk. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy byl v roce 1991 poprvé v historii otevřen obor "romistika", na několika pedagogických fakultách se začal vyučovat romský jazyk pro studenty speciální pedagogiky i pedagogiky. stupně, romština se dnes vyučuje i na dalších státních či soukromých školách, na kurzech organizovaných různými nevládními institucemi atd. Tato "poptávka" po romském jazyce však odhalila nejen velký nedostatek kvalifikovaných lektorů, ale i naprostý nedostatek učebních pomůcek. Na trhu byl donedávna k dispozici pouze "Romsko-český a česko-romský kapesní slovník" (SPN, Praha, 1991), obsahující též stručný gramatický přehled. Dřívější příručky romštiny, které vyšly v 60. a 70. letech (většinou v malém nákladu nebo jako interní tisk) 1, jsou již dávno rozebrány. Příprava nové učebnice romštiny, která bude obsahovat též texty a cvičení pro praktické zvládnutí tohoto jazyka, zabere ještě nějaký čas, a proto jsme se rozhodly vydat alespoň Nástin mluvnice slovenské romštiny, který by mohl posloužit zejména vyučujícím a lektorům romského jazyka jako vodítko při výkladu gramatických jevů, dále všem zájemcům, kteří se chtějí alespoň pasivně seznámit s jazykovou strukturou tohoto novoindického jazyka, ale i těm, kteří si chtějí osvojit tento jazyk aktivně. To ovšem předpokládá ještě další formy studia - navštěvování kurzů romštiny, konsultace u rodilých mluvčích tohoto jazyka, četbu romských textů publikovaných v romských či romistických časopisech apod. Mluvnická látka je rozvržena do 23 kapitol, a to v sledu, v jakém je vhodné (možné) při výkladu (studiu) postupovat. Není to tedy klasický gramatický popis jazyka, který by byl pro didaktické účely nevhodný. Je známo, že Romové v různých částech světa, ale i u nás mluví různými dialekty. Který z dialektů byl tedy pro tuto příručku vybrán a z jakých důvodů? Jak vyplývá z názvu, popisovaným nářečím je tzv. slovenská romština, která je jedním ze tří dialektů, jimiž hovoří Romové na území České a Slovenské republiky. Dalším dialektem, kterým mluví Romové na jihu a jihozápadě Slovenska (ale i v Maďarsku, v rakouském Burgenlandu 1 Přehled dosavadních příruček slovenské romštiny, publikovaných po r. 1945: Jiří Lípa: Příručka cikánštiny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1963 Milena Hübschmannová: Základy romštiny, Malé učebnice Nového orientu, Akademia, Praha 1973 Milena Hübschmannová: Cikánština, Krajský pedagogický ústav, Ústí nad Labem 1976

6 2 Úvod a v severním Slovinsku), sporadicky (roztroušeně) pak i v Čechách, je tzv. -ahi-dialekt, někdy nazývaný též maďarský, který je slovenské romštině poměrně blízký. Nejvýraznějším znakem, kterým se od ní odlišuje, jsou tvary imperfekta, jednoho ze dvou romských minulých časů (viz Kap. XII). Třetím dialektem romštiny, se kterým se můžeme na území obou zmíněných států (ale i jinde ve světě) setkat, je dialekt tzv. olašských Romů, který má některé prvky společné s balkánskými jazyky, ovšem uchoval si i některé velmi starobylé rysy. Dialektem slovenské romštiny mluví zhruba % romské populace nejen na celém území Slovenska (s přesahem na jižní Moravu, do oblasti polské Spiše, Zakarpatské Ukrajiny a hypoteticky i oblastí severových. Maďarska a severozáp. Rumunska), ale dnes i v celé České republice. Je pochopitelné, že na tak velkém území (obývaném mj. majoritním obyvatelstvem hovořícím různými jazyky) existuje v rámci tohoto dialektu jistá nejednotnost, a to zejména v oblasti fonetické (viz Kap. II) a lexikální, ale i u některých gramatických jevů. Vzhledem k tomu, že romský jazyk, a vlastně veškerá romská slovesná kultura se až donedávna šířila a uchovávala výhradně formou ústního podání (písemná forma slovenské romštiny byla kodofikována teprve v roce viz Kap. I) a romština nikdy nebyla a doposud není institucionálně kultivována, nikdy se také neučila ve školách a ve sdělovacích prostředcích se - s výjimkou let začíná objevovat teprve po roce 1989, nelze zatím mluvit o nějaké spisovné romštině, jednotné a závazné, jako je tomu v případě češtiny nebo slovenštiny. Pojem slovenská romština tedy představuje množinu několika lokálních variet, subdialektů, z nichž žádný zatím nebyl "povýšen" na "spisovný jazyk". Je ovšem třeba poznamenat, že tyto lokální rozdíly jsou v zásadě nevelké a v žádném případě nebrání vzájemnému porozumění mezi slovenskými Romy. Pro popis jazyka však bylo třeba zvolit jednu ze zmíněných lokálních variet, jakýsi "referenční vzorek", s nímž by bylo možno porovnávat ostatní. Stala se jím východoslovenská varieta, a to nejen proto, že je na území České republiky zřejmě nejrozšířenější a na Slovensku je na územích, kde se jí mluví, nejživotnější (v mnoha lokalitách je to doposud první, mateřský jazyk všech tamějších romských mluvčích), nýbrž i proto, že je nejprostudovanější. Z této variety vycházely i předchozí učebnice slovenské romštiny 1) (práce Lípova je pojata ještě úžeji - vychází z nářečí, kterým se mluví v okolí Humenného), tato varieta byla též přednášena od 70. let Dr. M. Hübschmannovou na pražské Jazykové škole, která "vychovala" další zájemce o tento jazyk. I náš Nástin mluvnice slovenské romštiny tedy popisuje především její východoslovenskou varietu, ovšem při probírání jednotlivých mluvnických jevů se snaží upozorňovat na nejdůležitější odlišnosti, s kterými se můžeme setkat v jiných nářečích. Je ovšem třeba konstatovat, že v poslední době dochází k stále častějším kontaktům mezi příslušníky různých subdialektových skupin, a to zejména v Čechách a na Moravě, kde se slovenští Romové začali bezprostředně po 2. světové válce hojně usazovat. V důsledku těchto kontaktů zde dochází ke zobecňování romského jazyka. To vede na jedné straně k jisté rozkolísanosti, neboť různé tvary se stávají rovnocennými variantami a mohou se vyskytovat i u jednoho mluvčího vedle sebe, na straně druhé to však vede k rozšiřování slovní zásoby: do obecného povědomí se dostávají slova, která se v některých varietách nedochovala, vznikají synonyma, dochází k sémantickému rozrůzňování slov původně téhož významu (např. te genel - číst X te ginel - počítat) atd. Začínají se vytvářet též stylistické rozdíly. Romština se tedy mění, vyvíjí, jako ostatně každý živý jazyk. Nejrychleji se však změny projevují v lexikální oblasti, a proto věříme, že naše příručka bude po jistou dobu spolehlivým průvodcem po základech mluvnické stavby tohoto jazyka. Autorky

7 3 Kapitola I Kapitola I Romština jako novoindický indoevropský jazyk V 18. století bylo na základě komparatistických výzkumů jednoznačně prokázáno, že romština patří do indoevropské jazykové rodiny 2 a že je jazykem novoindickým 3. Různé dialekty romštiny, kterými v současné době Romové ve světě hovoří, mají doposud hlavní gramatické charakteristiky indických jazyků. Indického původu je i základní slovní fond: označení částí těla, rodinných příslušníků, běžných činností, které člověk během života provádí, apod. Kromě toho jsou však jednotlivé dialekty dokladem dlouhého putování Romů z Indie do Evropy, příp. dále, neboť obsahují jazykové výpůjčky z různých jazyků. Jejich četnost odpovídá zpravidla délce pobytu v tom kterém jazykovém prostředí. Zcela do indického gramatického systému zapadly tzv. staré lexikální výpůjčky z íránských jazyků, z arménštiny, částečně i z řečtiny. Naproti tomu tzv. nové lexikální výpůjčky (v případě slovenského dialektu zejména ze srbštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, češtiny, v některých lokalitách i z dalších jazyků, jako z polštiny, němčiny, ukrajinštiny apod.) tvoří v romštině zpravidla samostatnou kategorii, kterou některé svébytné znaky (specifické koncovky nebo odvozovací sufixy) odlišují od staršího systému. Jazykové výpůjčky jsou ovšem jev obecný, neboť se vyskytují ve všech přirozených jazycích. V češtině například si zřejmě již málokdo uvědomí, že třeba slova, jako škola, oplatka, konvalinka, šalvěj, tabule aj. pocházejí z latiny, hřbitov, špička, nudle, kašna aj. z němčiny, salám, pilíř, tulipán aj. z italštiny atd. Strukturální charakteristiky romštiny Z hlediska strukturálního ne vždy jazyky geneticky příbuzné užívají stejných nebo podobných gramatických prostředků k vyjádření různých vztahů a naopak, někdy i jazyky geneticky nepříbuzné mají podobné vyjadřovací prostředky, podobný gramatický systém. Každý přirozený jazyk je složitý systém znaků a struktur, který se vyvíjel a vyvíjí v určitém kontextu, v sousedství s jinými jazyky, a má svůj vlastní specifický charakter. Z hlediska typologického nelze najít mezi přirozenými jazyky čisté typy, lze však v jednotlivých jazycích postihnout určité tendence. Jakým jazykem z hlediska typologického je dnešní romština? Zatímco všechny indoevropské jazyky byly původně převážně flexivní 4, došlo v průběhu jejich dlouhého vývoje k různým strukturálním posunům. Tak např. západoevropské jazyky, jako angličtina nebo francouzština, mají poměrně mnoho prvků izolačních (analytických) 5, nové indo-árijské jazyky mnoho prvků aglutinačních 6. 2 Součástí indoevropské jazykové rodiny je kromě větve indické, kam patří i romština, dále větev jazyků íránských, baltských, slovanských, germánských, románských, keltských aj. a dále jazyky samostatné, jako arménština, albánština, řečtina... Vedle této velké jazykové rodiny indoevropských jazyků, kterými mluví dnes asi polovina veškerého lidstva, existuje velké množství jiných jazykových rodin, jako například rodina jazyků uralských, altajských, afroasijských (dříve semito-hamitských), paleoasijských, kavkazských, čínsko-tibetských, drávidských, austronéských, austroasijských apod., jakož i jazyky, které nepatří k žádné jazykové rodině (v Evropě např. baskičtina). 3 Mezi jazyky dnešní Indie patří ovšem i jazyky drávidské (tamilština, telugština aj.) a mundské (santálština), kterými se hovořilo na území Indie dříve, než tam přišli Indoevropané. Z jazyků, které si s sebou Indoevropané přinesli, se pak postupně vyvinuly jazyky, jako hindština, bengálština, paňdžábština atd., a také romština. 4 Jazyky flexivní: jediný afix ve slově je nositelem několika gramatických významů, tak jako je tomu např. v latině, staré řečtině a dodnes i ve většině slovanských jazyků. V romštině dochází k flexivní kumulaci např. v koncovce -o ve slově baro (velký), neboť je nositelem tří informací: nominativ, rod mužský, jednotné číslo. 5 Jazyky izolační (analytické): slova nemění svou podobu, zato důležitou roli hraje slovosled. Zatímco v češtině můžeme říci věty:

8 4 Kapitola I I romština doznala v tomto směru určitého vývoje od staroindoárijského převážně flexivního typu směrem k typu aglutinačnímu a částečně i izolačnímu (ztráta deklinace substantiv po předložkách). Přesto je to jazyk, který se dodnes vyznačuje velkým tvarovým bohatstvím sloves i jmenných slovních druhů. Pravopis romštiny užívaný u nás Romština byla až donedávna pouze jazykem mluveným bez písemné normy. Teprve v posledních desetiletích se v různých zemích začíná konstituovat i písemná norma, v některých případech došlo i k její kodifikaci. U nás k tomu došlo v roce 1971, kdy jazyková komise při tehdy existujícím Svazu Cikánů- Romů ( ) přijala závaznou písemnou normu slovenského dialektu romštiny. Vycházelo se z pravopisných zvyklostí a principů češtiny a slovenštiny. Byla v zásadě přijata česká (slovenská) abeceda, včetně diakritických znamének, která však jsou užívána podle poněkud jiných pravidel. Základní pravopisný princip romštiny je fonologicko-analogický (morfologický), tj. zapisují se pouze fonologicky distinktivní fonémy (nikoli hlásky - subdialektové či poziční varianty) a respektuje se jednotné zapisování různých tvarů téhož slova, bez ohledu na případné asimilace, ztrátu znělosti či aspirace apod. Naproti tomu je pro romštinu bezpředmětný princip historický, jako je tomu u jazyků s dlouhou písemnou tradicí. Proto je romský pravopis velmi jednoduchý, blízký fonetickému obrazu tohoto jazyka (viz Kap. II) a - až na některé nedůslednosti - značně logický. Romská abeceda a b c č čh d ď dz dž e f g h ch i j k kh l ľ m n ň o p ph r s š t ť th u v z ž V romské abecedě tedy nejsou oproti abecedě české grafémy ě q ř w x y, úzu: přičemž neexistence grafémů y a ě s sebou nese některé odlišnosti od českého pravopisného - palatály ď ť ň ľ se vždy označují diakritickým znaménkem, a to i před i: ďives - den taťipen - teplo ňilaj - léto ľil - list (papíru), dopis - stejně tak se tyto hlásky označují diakritickým znaménkem i před e, nikoli jako v češtině, kde se diakritické znaménko přenáší na ě: "Syn vidí otce." i "Syna vidí otec.", v angličtině nebo francouzštině to možné není, neboť přípustný slovosled je v tomto případě pouze: podmět - sloveso - předmět: angl.: The son sees his father. fr.: Le fils voit son pćre. 6 Jazyky aglutinační: každý z více afixů ve slově je nositelem jediného gramatického významu; pro vyjádření několika gramatických informací je třeba rovněž několika morfémů. V romštině jsou např. dativní tvary podstatného jména phral (bratr) "sestaveny" následujícím způsobem: le phraleske - bratrovi: le (=nepř. pád) phral(="bratr")es(=m.sg.)ke(=dat.) le phralenge - bratrům le (=nepř. pád) phral(="bratr")en(=pl.)ge(=dat.)

9 5 Kapitola I braďenca - vědry (instr.) chuťel - skáče ňerno - střízlivý ľenča - čočka - nepalatalizované hlásky d t n l se před i vyslovují tvrdě: dikhel [dykhel] - vidí tiro [týro] - tvůj nipos [nýpos] - lid linaj [lynaj] - léto (zde viz Kap. II) - vokalická délka není ve východoslovenské varietě tohoto dialektu romštiny (až na výjimky) významotvorná, a proto se neoznačuje. Pouze v případě stažených slovesných tvarů 1. os. sg. a pl. futura nebo imperfekta označujeme náhradní dloužení samohlásky a čárkou: keras - děláme kerás - dělal jsem; dělali jsme kerá - udělám, budu dělat Dialektologické poznámky 1. V těch varietách slovenské romštiny (např. v západoslovenské a některých středoslovenských), v nichž slabičná délka má rozlišovací schopnost (viz Kap. II), se označuje čárkou, podobně jako v češtině a slovenštině. 2. Současná pravopisná norma platí pouze pro dialekt slovenských Romů, pro který byla kodifikována. Jelikož je však pojem slovenská romština velmi široký a zahrnuje řadu lokálních variet, které se od sebe do jisté míry liší (viz Úvod), je otázka pravopisného úzu předmětem diskusí. Zatímco přijatý romský pravopis je více méně jednotný z hlediska fonologického (ďives - den se píše vždy s ď, přestože se v některých lokalitách vyslovuje jinak - viz Kap. II), morfologické varianty zachycuje, neboť doposud neexistuje pevná jazyková norma, která by klasifikovala některé z tvarů či lexikálních jednotek jako "správné" a jiné jako "nesprávné". Zdokonalení současného pravopisu však musí předcházet rozsáhlý dialektologický výzkum v celém areálu, v němž se tímto dialektem hovoří, a důkladný lingvistický popis jeho jednotlivých variet. Snahy o standardizaci romského pravopisu na mezinárodní úrovni Různé dialekty romštiny, jimiž se v různých zemích světa hovoří, se zapisují různým způsobem. Zpravidla se vychází z grafického systému lokálních majoritních jazyků, což poměrně značně znesnadňuje četbu i vzájemné porozumění mezi Romy z různých zemí. Tak například spojení romaňi čhib - romský jazyk se - kromě přepisů ruskou azbukou, řeckou alfabetou apod. - v latince přepisuje těmito způsoby: románi szib, románi čib, romani tschib, románi tschiwi, romani tšiw, romeni tšiv, romani tschub, rromani čhib, romani chib, rhomani chib, romaji šjib... Tyto rozdíly v zápisu (a někdy i výslovnosti) vedly představitele Romů sdružené v mezinárodní organizaci Romani Union a některé romisty k pokusům o vytvoření jednotné transkripce romštiny. Poslední varianta této transkripce byla navržena M. Courthiadem a schválena Komisí pro standardizaci romského jazyka Mezinárodního svazu Romů Romani Union na jeho IV. kongresu ve Varšavě v roce 1990.

10 6 Kapitola I Tato standardizovaná písemná norma vychází z latinské abecedy a užívá diakritických znamének pro označování palatalizací, případně i přízvuků, pokud nejsou na konci slova, jak je běžné ve většině romských dialektů. Řídí se zásadou, že jeden grafém či jedno diakritické znaménko může mít pouze jedinou funkci. Aspirované hlásky se zapisují pomocí spřežek čh kh ph th, naproti tomu uvulára zapisovaná v pravopise slovenských Romů spřežkou ch se v mezinárodní transkripci zapisuje grafémem x. Pro zápis afrikát dz a dž se zavádějí nové jednoduché grafémy. V dialektech, v nichž existuje dvojí r, se tato opozice zachovává i v písemné normě - r a rr. Kromě toho se zavádějí další tři grafémy (tzv. archigrafémy), kterými se označuje první fonémy pádových sufixů, jejichž podoba je pozičně podmíněna a které doznaly v různých dialektech různého hláskového vývoje. Tyto pravopisné zásady mají umožnit jednotný zápis všech dialektů romštiny při zachování jejich fonetických odlišností. V současné době probíhá jakási desetiletá "zkušební doba", během níž se nemá na přijaté standardizované písemné normě nic měnit a má se prověřovat, do jaké míry je přijatelná pro mluvčí všech dialektů.

11 7 Kapitola II Kapitola II Kvalita romských samohlásek Romština má pět samohlásek - a e i o u -, které se vyslovují podobně jako v češtině. Stejně jako v češtině mohou být krátké i dlouhé. Ve východoslovenské varietě není délka samohlásek (až na výjimky) významotvorná a váže se obvykle na přízvuk. Není třeba ji tudíž označovat. Výjimkou jsou stažené slovesné tvary futura a imperfekta, kde dochází k náhradnímu dloužení - viz Kap. I. Dialektologická poznámka V západoslovenské varietě a v některých dalších subdialektech (na středním Slovensku i jinde) slabičná délka v některých případech významotvorná je, jako např. ve slovech: bar(r) (kámen) X bár (zahrada, ohrada, plot) raňi (proutek) X ráňi (paní) rak(h)le (našli, nalezli) - rákle (neromští chlapci) jar(r)o (mouka) - járo (vejce) Při zápisu těchto subdialektů se proto délka označuje čárkou. V jiných subdialektech (např. v okolí Michalovců a dále na východ) dochází k diftongizaci dlouhých přízvučných samohlásek e a o: tele > tejle (dole, dolů), gono > gouno (pytel)... Slovní přízvuk Ve východoslovenské varietě - na rozdíl od jiných (sub)dialektů romštiny - stojí přízvuk zpravidla na předposlední slabice gramaticko-lexikální konfigurace. Tou rozumíme fonetický celek, který může být tvořen buď jedním lexikálním slovem (dado!, bengeja!), nebo spojením slova lexikálního se slovy gramatickými: Tiro phral šukar čhávo. Jov šukar pal o dad (vyslov: palodad). Tvůj bratr (je) hezký chlapec. Je hezký po otci. Kaj t(i)ri daj? E daj andro kher (vyslov: androkher). Kde (je) tvoje matka? Matka je v domě. Výjimku tvoří troj- a víceslabičné genitivní tvary jmen, kde přízvuk stojí na třetí slabice od konce: la dakero (matčin), le dadeskero (otcův), le phralengero (bratrů) Vzhledem k tomu, že často dochází ke krácení těchto tvarů, stávají se i tato slova paroxytony: la dakro, le dadeskro, le phralengro Tím, že přízvuk v romštině má v rámci fonetické jednotky své pevné místo, při změně počtu slabik v důsledku skloňování, časování, stupňování či zdrobňování dochází k jeho posunu: le dades - le dadeske, phenav - phenava, baro - bareder, čhavo - čhavoro Dialektologická poznámka Zde je třeba upozornit, že otázkou slovního přízvuku v slovenské romštině se zatím nikdo podrobněji nezabýval. Je zřejmé, že existují poměrně velké rozdíly mezi jednotlivými lokálními varietami. Výše uvedený popis je tedy poměrně zjednodušující a omezuje se na východoslovenskou varietu.

12 8 Kapitola II Výslovnost romských souhlásek Většina romských souhlásek se vyslovuje podobně jako souhlásky české, s výjimkou uvuláry ch, která se nevyslovuje jako české zadopatrové [ch], nýbrž jako čípkové [ch]. Oproti češtině má romština některé souhlásky navíc: - původní indické souhlásky, které se zachovaly v romštině v podobě neznělých aspirant: čh kh ph th 1/ vyslovují se s přídechem 2/ každá má svůj neaspirovaný protějšek, s nímž tvoří fonologickou opozici, a proto je třeba aspirovanou a neaspirovanou výslovnost respektovat: te čhorel - lít, sypat te čorel - krást o čhor - knír čor! - ukradni! o kher - dům ker! - dělej! o khoro - džbán koro - slepý o pheras - vtip, žert peras - padáme te pherel - čerpat te perel - padat o thav - nit tav! - vař! the - a, i te - jestliže, jestli, jakmile, když... - v češtině vzácné afrikáty dž (džbán, džber) a dz jsou v romštině naopak poměrně časté (zvláště první z nich): te dživel - žít o dzar - chlup, štětina te džanel - vědět, znát e dzeka - chuť, zalíbení e džuvľi - žena e dzeveľi - míchaná vejce - východoslovenské a středoslovenské variety tohoto dialektu mají též měkké ľ, které se vyslovuje jako slovenské [ľ] a v některých případech tvoří se středním [l] fonologickou opozici: avľa (3. os. sg. pf.) - přišel, přijel X avla (zkrácený tvar 3. os. sg. fut.) - přijde, přijede Dialektologické poznámky 1. Západoslovenská varieta měkké ľ nemá, vyskytuje se v ní - podobně jako v češtině - pouze střední l. Ve 3. os. sg. perfekta má sufix -as, který jasně odlišuje tento tvar od zkráceného tvaru 3. os. sg. futura. V imperfaktu pak ke krácení nedochází, takže i tvary 3. os. sg. perfekta a 3. os. sg. imperfekta zůstávají jasně odlišeny: avlas (pf.) - přišel, přijel X avla (fut.) - přijde, přijede X avelas (impf.) - přicházel, přijížděl V některých lokálních varietách, zejména na jihu Slovenska, se měkké ľ v určitých pozicích vyslovuje jako [j]. 2. Ve výslovnosti některých romských souhlásek se setkáváme s jistými krajovými odlišnostmi. Místní vymezení těchto fonetických změn je zatím předmětem výzkumu a - konec konců - při výuce

13 9 Kapitola II jazyka není příliš důležité. Pro lepší rozumění mluvenému slovu je ovšem dobré o těchto rozdílech vědět, a proto zde upozorníme na nejdůležitější z nich, aniž bychom specifikovali oblast výskytu jednotlivých fonetických realizací: - souhláska c někde alternuje s k: te cinel - te kinel (koupit) t: cikno - tikno (malý) ť: te cinel - te ťinel (koupit) - aspiráta čh někde alternuje s kh: čhiľav - khiľav (švestka), někde dokonce s aspirovanou palatálou ťh: mačhi - maťhi (moucha) - palatála ď se na poměrně velkém území východního Slovenska vyslovuje jako [dž]: ďives - *džives (den), jinde (v okolí Svidníka) jako "měkké" [g']: *gives (den) - naopak na západním Slovensku se afrikáta dž vyslovuje jako [ď]: *ďivel (žije), *ďanel (ví, umí), *ďal (jde, jede) - guturála ch se (na jižním Slovensku) nahrazuje [h]: hav (jím) - měkké ľ se někdy mění na [j]: ačhijas (zůstal) - viz výše - v některých oblastech existuje dvojí r: jedno se vyslovuje jako české [r], druhé je silnější, příp. zdvojené [rr]: barr (kámen) X bár (ohrada) - palatála ť se v severních oblastech východního Slovenska vyslovuje jako [č]: buťi - *buči (práce) Při zápisu jednotlivých variet slovenské romštiny se obvykle nerespektují pouze východoslovenské fonetické realizace ď (důsledně) jako [dž] a ť (důsledně) jako [č], zatímco ostatní (více či méně důsledné) změny se zapisují - viz Kap.I. Ztráta znělosti a aspirace na konci slov Znělé souhlásky na konci slov svou znělost zpravidla ztrácejí, stejně tak jako ztrácejí svou aspiraci hlásky aspirované. Na základě analogického (morfologického) pravopisného principu se však v psaném projevu znělá i aspirovaná hláska zachovává: gad (sg.) [gat] (košile) - gada (pl.) (košile; oblečení), gadoro (košilka) X rat (m. sg.) (krev) - rata (pl.) (mnoho krve, krveprolití), rat (f. sg.) (noc) - raťi (v noci); drab (sg.) [drap] (bylina) - draba (pl.) (byliny, koření), drabarel (věštit) X sap (sg.) (had) - sapa (pl.) (hadi); rig [rik] (strana) - rig rigatar (frazeol.) (ze strany na stranu) X kak (sg.) (strýc) - kaka (pl.) (strýcové); ladž [lač] (hanba, ostuda; stud) - ladžal (stydět se) X phuč! (zeptej se!) - phučel (ptá se)... ačh! [ač] (zůstaň!, přestaň!) - ačhel (stojí, zůstává; stává se) dikh! [dik] (podívej!, hele!) - dikhel...

14 10 Kapitola II Dialektologická poznámka Pouze v případě koncového v dochází ke ztrátě znělosti pouze v některých lokálních varietách (např. západoslovenské): (j)ov [jof] (on), gav [gaf] (vesnice), jiv [jif] (sníh), suv [suf] (jehla) V jiných subdialektech (např. na Spiši) zůstává znělost zachována: (j)ov [jov], gav [gav], jiv [jiv], suv [suv] V dalších (střední Slovensko, okolí Košic a jinde) pak dochází dokonce k vokalizaci v > u: (j)ov [jou], gav [gau]), jiv [jiu], suv [suu] Vázání slov Následují-li v gramaticko-lexikální konfiguraci po sobě slova, z nichž jedno končí samohláskou a druhé samohláskou začíná, v proudu řeči koncová samohláska prvního slova často odpadá, což se v písmu označuje apostrofem. Dochází tak k vázání, neboť se obě slova vysloví jako jeden celek: so oda hin > s'oda hin e daj the o dad > e daj th'o dad ke amende > k'amende Dialektologická poznámka Rozsah elize koncových vokálů je v různých lokálních varietách různá. V západoslovenském subdialektu je méně častá než v ostatních varietách. Větná intonace Romština má oproti češtině výraznější větnou melodii, což je dáno jednak větší různorodostí samohláskových délek a přízvuku, jednak větším temperamentem Romů. Nemalou roli hraje i skutečnost, že romština je doposud jazykem převážně mluveným, kde má intonace svou důležitou funkci. Tomu se lze naučit jen odposlechem mluvené řeči. Větná intonace je rovněž jedním z rozlišovacích znaků jednotlivých subdialektů. Slovosled Romština je jazyk převážně flexivně-aglutinační - jednotlivé tvary jmen a sloves se od sebe dostatečně liší sufixy a koncovkami, což umožňuje poměrně velmi volný slovosled. Pružnost slovosledu dále umožňuje snadné vyjadřování větné perspektivy - podobně jako v jiných jazycích je tedy tendence situovat východisko výpovědi na začátek a jádro na konec věty nebo výpovědní jednotky: Kaj sas, kaj na sas, sas jekh čori Romňi (jádro) u ola Romňa (východisko) sas ajci čhave, keci pro ňebos čercheňa (jádro). (Byla - nebyla, byla jedna chudá romská žena a ta žena měla tolik dětí, kolik je na nebi hvězd.) Dialektologická poznámka V některých lokálních varietách se ovšem uchovává tendence situovat sloveso - zejména pak sponové - na konec věty. (Tento jev je běžný zejména v olašském a v tzv. -ahi-dialektu). V některých případech může být přesto slovosled významotvorný. Je tomu například: - V otázce: ta se v romštině vyjadřuje, podobně jako v češtině: a) intonací

15 11 Kapitola II b) změnou slovosledu - nejčastěji záměnou podmětu a přísudku: O dad (hin) khere. - Otec je doma. X Hin o dad khere? - Je otec doma? Leskeri romňi (hiňi) romaňi. - Jeho žena je Romka. X Hiňi leskeri romňi romaňi? - Je jeho žena Romka? - V případě, že ve větě není vyjádřena spona hi(n) - je (viz Kap. VI), poznáme podle slovosledu, zda se jedná právě o takovouto větu, nebo o pouhé spojení přívlastku se jménem: Amaro dad lačho. - Náš otec je hodný. X amaro lačho dad - náš hodný otec

16 12 Kapitola III Kapitola III Romské jmenné slovní druhy Jmenné slovní druhy (kromě členu), tj. podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky, můžeme rozdělit do tří skupin. První dvě skupiny představují slova původní - indická a tzv. staré lexikální výpůjčky (z perštiny, arménštiny, řečtiny). Třetí skupinu představují tzv. nové lexikální výpůjčky, tj. slova přejatá ze srbštiny, rumunštiny, maďarštiny, slovenštiny, polštiny, ukrajinštiny, němčiny, češtiny... Všechny jmenné slovní druhy (včetně členu) pak rozlišují následující kategorie: Jmenný rod Rod je v romštině dvojí - mužský a ženský. Ne na každém jménu poznáme hned na první pohled, jakého je rodu. Přesto zde můžeme uvést alespoň tři kritéria, kterými se lze řídit při určování jmenného rodu: 1. Podstatná jména označující jedince mužského pohlaví jsou rodu mužského, zatímco podstatná jména označující jedince ženského pohlaví jsou rodu ženského: o dad (otec), o phral (bratr) X e daj (matka), e phen (sestra) 2. Příznačnou koncovkou nepřejatých maskulin je -o, feminin -'i 7 : o čhavo (syn), cikno (malý), amaro (náš) X e rakľi (neromská dívka), cikňi (malá) amari (naše) Výjimky: maskulina: o paňi (voda), o voďi (duše) 8 3. Mužské koncovky přejatých podstatných jmen jsou -os, -is (častější), -as, -us (méně časté), ženská koncovka pak -a: Číslo o šustros (obuvník), o autobusis (autobus), o predsedas (předseda), o papus (dědeček) X e rokľa (sukně) Podobně jako čeština má i romština dvojí číslo - jednotné a množné. Přesto existují mezi oběma jazyky určité rozdíly: 1. Romština nemá podstatná jména hromadná, jako listí, kamení, dříví, křoví..., která mají v češtině pouze tvary čísla jednotného. Romština vyjadřuje tyto pojmy číslem množným podstatných jmen: prajtin (list) - prajta (listy i listí) bar (kámen) - bara (kameny i kamení) kašt (strom) - kašta (stromy i dříví) bur (keř) - bura (keře i křoví) 2. Podstatná jména látková, jako paňi (voda), rat (krev), jiv (sníh) ap. mají rovněž zpravidla jen tvary jednotného čísla. Užije-li se jich v čísle množném, změní se jejich lexikální význam: o paňa - množství vody, povodeň, záplava 7 Schopnost koncovky (sufixu) "měkčit" souhlásky d, t, n, l označujeme symbolem ' (apostrofem) před příslušnou koncovkou (sufixem). 8 Zatímco běžně užívané slovo paňi zůstává pociťováno jako maskulinum, méně frekventované voďi je kvůli své koncovce v poslední době často chápáno jako femininum.

17 13 Kapitola III o rata - krveprolití o jiva - množství sněhu, závěje 3. Rovněž u některých jiných podstatných jmen dochází v množném čísle ke změně (rozšíření) významu. Množné číslo je totiž v romštině významným pojmenovánítvorným prostředkem: Pád o gad (košile) - o gada (košile - pl., ale i šaty, oblek, oblečení) o dad (otec) - o dada (otcové, ale i předkové) o kher (dům) - o khera (domy, ale i vícepokojový byt) Romština má - podobně jako čeština - kategorii pádu, ovšem tvoření i funkce jednotlivých pádů jsou poněkud odlišné. Rozlišuje nominativ (viz Kap. IV a V), vokativ (viz Kap. IX), dále tzv. nepřímý pád a šest významových pádů: akuzativ, dativ, lokativ, ablativ, instrumentál a genitiv (viz Kap. X, o jednotlivých pádech dále Kap. XI, XV, XVIII, XX, XXII a XXIII). Člen a jeho užití Před podstatným jménem blíže vymezeným stojí v romštině determinant, nejčastěji člen (určitý). Ten má v přímém pádu následující tvary: sg. pl. m. o o f. e o Dialektologická poznámka Zatímco jak východoslovenská, tak západoslovenská varieta slovenské romštiny má člen rodu ženského e, na středním Slovensku se v některých lokalitách můžeme setkat se členem žen. rodu i, který je běžný v jiných dialektech romštiny ( např. v olašském, tzv. -ahi-dialektu a dalších). O nepřímém pádu členu - viz Kap. X. Člen neurčitý romština nemá, podstatné jméno blíže nevymezené stojí obvykle bez determinantu nebo je jeho neurčitost vyjádřena číslovkou jekh (jeden), příp. neurčitým zájmenem. Člen je nejčastějším determinantem, ne však jediným. Místo členu může stát před podstatným jménem též: - zájmeno ukazovací: oda (ten, tento), ada (tamten), oka (onen), ajso (takový)... - zájmeno přivlastňovací: miro (můj), tiro (tvůj), leskero (jeho)... - zájmeno tázací: savo (jaký)... - zájmeno neurčité nebo vymezovací: varesavo (nějaký), sako (každý), dojekh (úplně každý)... - zájmeno záporné: ňisavo (žádný)... - číslovka určitá nebo neurčitá: jekh (jeden, jedna), biš (dvacet), but (hodně), ajci (tolik)... Determinantem však není přídavné jméno, a proto podstatné jméno, před nímž stojí jeden nebo několik adjektivních přívlastků, má ještě determinant: Např. tel o učo kašt - pod (tím) vysokým stromem andre amaro cikno kheroro - v našem malém domku Člen stojí před blíže určeným podstatným jménem, zejména: 1. je-li chápáno všeobecně, druhově, a u abstrakt:

18 14 Kapitola III O manuša the lačhe the nalačhe. - Lidé jsou dobří i zlí. O angara kale. - Uhlí je černé. O čačipen nane jekh. - Pravda není (jenom) jedna. 2. označuje-li podstatné jméno bytost nebo věc jedinečnou, včetně vlastních jmen: O Kham hin bareder sar o Čhon. - Slunce je větší než Měsíc. Kaj e Valika? E Valika khere? - Kde je Valika? Valika je doma. 3. je-li podstatné jméno nějak upřesněno, je-li známé ze situace nebo ze souvislosti: O čhave imar khere? - Děti jsou už doma? Kaj e čhuri? - Kde je ten nůž? 4. při naplnění počtu (s určitou číslovkou): O duj phrala. - Oba bratři. O štar čhave. - Všechny čtyři děti. Členu se naopak neužívá: 1. před podstatným jménem v přísudku nebo doplňku označujícím národnostní nebo etnickou příslušnost, profesi nebo jinou charakteristiku: Jov hino Rom. - On je Rom. (na rozdíl od: Jov hino o Rom, so nane šoha nasvalo. - To je ten Rom, co není nikdy nemocný.) Miro dad lavutaris. - Můj otec je hudebník. Oda čhavoro beng. - To dítě je neposeda. Hin oda lačhe chundruľa? - Jsou to dobré houby? (na rozdíl od: O chundruľa lačhe. - Ty houby jsou dobré.) 2. ve vazbách vyjadřujících české sloveso mít: Man hin phen. - Mám sestru. Hin tute love? - Máš u sebe peníze? 3. v přirovnáních a příslovích: Joj šukar sar papin. - Je krásná (bílá) jako husa. Savo lavutaris, ajsi lavuta. - Jaký hudebník, takové housle. 4. ve verbonominálních spojeních (viz Kap. XIX): del duma - mluvit, chal choľi - zlobit se, del brišind - pršet, lel goďi - uvážit 5. v ustálených vazbách, jako: kher kherestar - od domu k domu, gav gavestar - od vesnice k vesnici, bokh bokhaha - o hladu

19 15 Kapitola IV Kapitola IV Nominativ jmenných slovních druhů původních koncovkových Původní koncovkové jmenné slovní druhy mají v nominativu následující rodové koncovky: podstatná jména: sg. pl. m. -o -e f. -'i -'a (životná též -'ija) Před ženskými koncovkami -'i (v sg.) a -'a, -'ija (v pl.) dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l. 9 Např.: sg. pl. m. raklo (neromský chlapec) rakle (neromští chlapci) m. čaro (miska) čare (misky) f. rakľi (neromská dívka) rakľa/rakľija (neromské dívky) f. piri (hrnec) pira (hrnce) přídavná jména a zájmena (přivlastňovací, ukazovací, tázací, neurčitá): sg. pl. m. -o -e f. -'i -e Před ženskou koncovkou -'i (tj. v sg.) dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l. Např.: sg. pl. m. cikno (malý) cikne (malí) f. cikňi (malá) cikne (malé) m. miro (můj) mire (moji) f. miri (moje) mire (moje) Rod přídavného jména a zájmena se shoduje s rodem podstatného jména, k němuž se vztahuje. K jmenným slovním druhům koncovkovým patří též všechna zájmena přivlastňovací: sg. m. sg. f. pl. m.+ f. 1.os.sg. miro (můj) miri (moje) mire (moji/moje) 2.os.sg. tiro (tvůj) tiri (tvoje) tire (tvoji/tvoje) 3.os.sg.m. leskero (jeho) leskeri (jeho) leskere (jeho) f. lakero (její) lakeri (její) lakere (její) 1.os.pl. amaro (náš) amari (naše) amare (naši/naše) 2.os.pl. tumaro (váš) tumari (vaše) tumare (vaši/vaše) 3.os.pl. lengero (jejich) lengeri (jejich) lengere (jejich) (m.+ f.) 9 Podstatná jména bezkoncovková rodu ženského typu phen (sestra), čen (náušnice), len (potok)... mohou mít regionálně tvary nom. sg. pheň, čeň, leň...

20 16 Kapitola IV Zájmeno přivlastňovací stojí obvykle před podstatným jménem. V takovém případě plní úlohu determinantu, a tudíž před takovým spojením už nestojí člen: miro dad (můj otec), tiri phen (tvoje sestra), lakero cikno phral (její mladší bratr)... Zájmeno přivlastňovací však může v emfatickém projevu v romštině stát i za podstatným jménem - a bývá tomu tak mnohem častěji než v češtině. V takovém případě však ztrácí platnost determinantu, a tudíž před jménem musí být ještě člen: o dad miro (můj otec), e phen tiri (tvoje sestra)... Romština má i přivlastňovací zájmeno zvratné, kterého se užívá pro 3. os. sg. a pl. Zvratným přivlastňovacím zájmenem se vyjadřuje vztah k osobě nebo věci, která je ve větě podmětem. Ve 3. os. sg. má toto zájmeno tvary: peskero (m.), peskeri (f.), peskere (pl.), ve 3. os. pl. pak pengero (m.), pengeri (f.) pengere (pl.). V poslední době se však pod vlivem češtiny a slovenštiny zobecňují tvary peskero, peskeri, peskere pro všechny osoby a čísla. Nominativ jmenných slovních druhů původních bezkoncovkových Tyto původní jmenné slovní druby jsou v nominativu sg. bez rodových koncovek, a proto neoznačují-li jedince mužského nebo ženského pohlaví, musíme si jejich rod zapamatovat. V množném čísle přijímají podstatná jména bezkoncovková koncovku -a, před níž dochází v rodě ženském k měkčení souhlásek d, t, n, l, zatímco přídavná jména a zájmena zůstávají i v množném čísle beze změny. Příklady: podstatná jména: sg. pl. m. phral phrala f. phen pheňa přídavná jména: m. šukar šukar f. šukar šukar zájmena: m. aver aver f. aver aver Dialektologická poznámka V západoslovenské varietě a sporadicky i na středním Slovensku se můžeme setkat u omezeného počtu podstatných jmen rodu mužského s bezkoncovkovým plurálem (podobně jako v dialektu olašských Romů). Skutečnost, že jméno je v množném čísle, pak poznáme podle koncovky příd. jména nebo zájmena, číselného vyjádření či z kontextu: Amáre Rom has lačhe. - Naši Romové byli slušní (dobří). Ávile deš murš. - Přišlo deset chlapů. Nominativ podstatných jmen přejatých Přejatá podstatná jména mají následující koncovky: sg. pl. m. -os, -is, -as, -us -i nebo -a f. -a -i