Antické Řecko Klasické období

Transkript

1 Antické Řecko Klasické období Mgr. Jakub Němec VY_32_INOVACE_D1r02011

2 Na konci 6. století př. n. l. se na Blízkém východě vyvinul mocný stát s vyspělou infrastrukturou a kvalitně organizovanou armádou Persie (viz prezentace Mezopotámie). Střet mezi Persií, která začala dobývat Malou Asii, a Řeckem, která kolonizovala stejnou oblast, byl nevyhnutelný. Peršané podporovali fénická města (peníze z obchodu), což škodilo obchodním zájmům řeckých kolonií z Malé Asie. Proto se řecké kolonie postavily perské říši na odpor. K prvním bojům mezi řeckými koloniemi a Peršany došlo v roce 499 př. n. l., kdy byla napadena kolonie Milétos. Milétos žádal pevninské Řecko o pomoc, načež Athény poslaly menší armádu na východ. Řekové zprvu vítězili, ale díky chytrému politickému kroku perského krále Dareia I. (vyhlásil amnestii pro ty, kteří složí zbraně) se většina Řeků z bojů stáhla. Porážka řeckých kolonií se poté stala formalitou. Působení Řeků v Malé Asii posloužilo Persii jako záminka k napadení řeckých městských států na Balkánském poloostrově.

3 1) Podobizna Dareia I. na dobové váze. Dareios I.

4 Perská říše chystala odvetnou expanzi necelých deset let. Perská vojska vyrazila přes Egejské moře k pevninskému Řecku v roce 490 př. n. l. Velikost perského vojska donutila nejeden řecký stát složit své zbraně a přísahat věrnost Dareiovi I. (především ostrovy, k nimž se přiblížilo loďstvo). Směr perského výpadu byl víceméně jasný cílem měly být Athény, které byly nejaktivnější v podpoře povstalců v Malé Asii. Athény začaly oslovovat jiné městské státy s prosbou o pomoc (mezi jinými i Spartu, kde se konaly náboženské slavnosti slíbili pomoc až po jejich skončení). Athénské vojsko se připravilo na odpor na planině u Marathonu (vzdálena asi 40 km od Athén), kde se vylodila větší část perské armády. Díky dobré vojenské taktice athénského velitele Miltiada byla perská armáda sevřena do kleští a postupně ničena. Peršané nakonec ustoupili a odpluli zpět do Malé Asie. Na památku běhu vojáka Feidippida, který údajně běžel informovat Athéňany o úspěchu u Marathonu, se pořádají běžecké, marathonské, závody, které jsou i součástí olympijských her. Peršané se svého plánu na dobytí Balkánského poloostrova nevzdali. Do čela Persie se dostal král Xerxes, který začal budovat novou a ještě větší armádu. Ani v Řecku se nezahálelo. V Athénách prosadil politik Themistoklés, aby se začalo budovat mocné loďstvo (obchodní a válečné účely) a k němu náležející přístav v blízkosti města Pireus, k němuž byla postavena cesta chráněná hradbami. Veslaři na lodích patřili k nejchudším obyvatelům, ale postupem času rostl jejich význam díky pozici v armádě.

5 Bitva u Marathonu 2) Mapka popisující řeckou taktiku v bitvě u Marathonu (v angličtině).

6 3) Podobizna athénského úředníka Miltiada. Miltiades

7 Druhá perská výprava začala v roce 480 př. n. l., kdy se perské vojsko vydalo po pevnině k Řecku, které chtěli napadnout ze severu. Navíc vyplulo i loďstvo, které mělo napadnout řecké státy od moře. K prvnímu střetu došlo v průsmyku u Thermopyl, kde spartské vojsko pod vedením svého krále Leonida (dle tradice jich bylo 300, spojenců bylo okolo 700) uzavřelo jedinou schůdnou cestu. V bojích byli úspěšní, ale zradou Efialta, který ukázal tajnou stezku okolo spartského vojska, byli Řekové poraženi. Přesto byl jejich boj úspěšný, protože poskytli ostatním státům čas na přichystání obrany. Peršané začali plenit Attiku, takže Athéňané se stáhli na ostrov Salamína. Peršané zde zaútočili s úmyslem zničit svého nepřítele, ale padli do řecké pasti, protože v průlivu nebyly schopny perské lodě pohotové reakce na pohyb nepřítele, čehož athénské vojsko využilo. V bitvě byla zničena velká část perského loďstva. Rok 479 př. n. l. znamenal konec druhé perské výpravy. V bitvě u Plataj byla rozprášena perská pěchota a u mysu Mykalé doraženo perské loďstvo. Kvůli obavě z dalšího perského přepadení vznikl z popudu Athén spolek městských států, které si při napadení měly navzájem pomáhat athénský námořní spolek (podle pokladnice, jež sídlila na ostrově Délos se jí říkalo také délský námořní spolek). Athény se staly hegemonem, který využíval společné finance ve vlastní prospěch. Státy, které se chtěly odtrhnout, přinutily zůstat a vytvořily si tak athénskou říši, která byla protiváhou peloponéskému spolku. Athénský námořní spolek postupně získával perské ostrovy v Egejském moři a nakonec dosáhl v roce 449 př. n. l. podepsání míru s Persií, který byl pro Persii značně nevýhodný.

8 Xerxes 4) Reliéf perského krále Xerxa, který měl být u vstupu do jeho paláce.

9 Leonidas Busta spartského krále Leonida (5, vlevo) a jeho vyobrazení v díle Jacquese-Louise Davida v bitvě u Thermopyl (6, vpravo).

10 Bitva u Thermopyl, u Salamíny a u Plataj 7) Mapka se zvýrazněnými bojišti (v angličtině).

11 Po ukončení válek s Persií vznikla na Balkánském poloostrově dvě silná uskupení, která soupeřila o nadvládu nad ostatními státy. Athénský (délský) námořní spolek ovládaly Athény a členy spolku braly jako své poddané. Proti nim vystupovala Sparta, stojící v čele Peloponéského spolku, s tím, že žádný stát nemá mít moc nad ostatními řeckými státy. Athény se opíraly především o silné loďstvo, zatímco Peloponéský spolek spoléhal spíše na pěchotu. Athény se pokoušely dostat pod svou nadvládu čím dál více států, až nakonec zaútočily na spojence Sparty Megaru a Korint. Sparta se vyjádřila jasně buď Athény rozpustí spolek (resp. umožní členům vystoupit z něj), nebo se o to pokusí Peloponéský spolek válečnou cestou. Athény ultimátum nepřijaly a tím začaly v roce 431 př. n. l. tzv. peloponéské války.

12 Rozložení sil 8) Rozložení sil v peloponéských válkách: červeně spojenci Athén (Makedonie až v poslední fázi války), modře spojenci Sparty, žlutě Persie, šedě neutrální území. Zelná barva má znázorňovat barbarské kmeny, které se válek neúčastnily.

13 Peloponéské války můžeme rozdělit do tří fází. Na začátku válek měla převahu Sparta se spojenci díky vyspělé strategii a díky faktu, že se bojovalo spíše na pevnině. V čele Athén stál stratég (úředník v době války) Perikles, který se rozhodl bránit pouze území Athén, které bylo obehnáno hradbami (tedy i přístav Pireus), kde se schovávali lidé z okolí (oblast Attiky). Perikles v Athénách prosadil řadu reforem: do úřadů mohli i méně majetní, za vykonávání úřadu byl plat zavedl sociální příspěvky pro nemajetné, invalidy apod. nezaměstnanost řešil obrovskou stavební činností (hradby, athénský chrámový pahorek Akropolis atd.) Obrana probíhala jednotně až do Periklovy smrti (zemřel na tyfovou epidemii, která se v obléhaném městě šířila) v roce 429 př. n. l. Do čela Athén se poté dostali dva vlivní politici Kleon, který svou moc opíral o řemeslníky, obchodníky a veslaře (chudí obyvatelé, kterých byl obrovský počet) a který chtěl bojovat, aby byla válka co nejdříve ukončena. Nikias byl podporován spíše bohatými velkostatkáři a chudými rolníky, kteří chtěli také ukončit boje, ale mírovou cestou, poněvadž válečná tažení jim ničila pole. Nakonec se prosadil Nikias a v roce 421 př. n. l. byl podepsán tzv. Nikiův mír, který sliboval ukončení válečných sporů mezi Spartou a Athénami na dalších 50 let.

14 9) Busta Perikla v současnosti k vidění ve Vatikánském muzeu. Perikles

15 Mír však dlouho nevydržel. Během prostřední fáze války se bojovalo o nadvládu nad Sicílií. Sparta ze Sicílie získávala obrovské množství obilí a v případě, že by o ně přišla, byla by velmi oslabená. Athény se v roce 415 př. n. l. postavily na stranu města Segesta, které bojovaly proti Syrakusám, ale nakonec chtěly obsadit celou Sicílii. Do boje samozřejmě zasáhla Sparta. Boje trvaly tři roky a nakonec muselo v roce 413 př. n. l. athénské vojsko utéct, aby nedošlo k jeho úplnému zničení. Sparta si po této athénské výpravě uvědomila, že aktivita Athén nikdy neustane a tím bude Sparta stále ohrožena. Proto uzavřela spojenectví s bývalým nepřítelem, Persií, a vyhlásila Athénám válku. Třetí závěrečná fáze konfliktu probíhá v letech př. n. l. a vyznačovala se neuvěřitelnou ničivostí bojů. Athény byly odříznuty od obilných zásob z pobřeží Černého moře perskou flotilou a musely bojovat se Spartou. Navíc došlo k zhroucení těžby stříbra kvůli povstáním otroků. Athény postupně ztrácely svou moc, spojenci přebíhali k nepříteli a celý spor byl ukončen po bitvě u Aigospotamoi (u Kozích říček) v roce 405 př. n. l., kde bylo athénské vojsko na hlavu poraženo.

16 10) Spartský vojevůdce Lysandros byl v čele vojsk, které zvítězily u Aigospotamoi. Lysandros

17 Sparta donutila Athény uznat velmi přísné podmínky pro uzavření míru: stržení hradeb (aby se předešlo dalším bojům) rozpuštění své loďstvo (mohly si nechat 12 lodí) zrušení athénské námořního spolku změna systému vlády (v čele oligarchie 30 tyranů) přítomnost spartského vojska v Athénách Po peloponéských válkách se úplně změnila situace řeckých států. Dva nejsilnější, Athény a Sparta, byly totálně zničené a vyčerpané boji, a proto i když Sparta zvítězila, nebyla sto svoji dominanci potvrdit. Athény po roce povstaly proti spartské nadvládě za pomoci nového spojence Théb. Théby se do předchozích bojů moc nezapojovaly, není tudíž překvapením, že měly v nových bojích převahu. Nakonec porazily Spartu v bitvě u Leukter v roce 371 př. n. l. S prohrou Sparty zanikl i Peloponéský spolek. Nejsilnějším státem se staly Théby, které byly hegemonem (vládnoucím státem) Balkánského poloostrova do roku 362 př. n. l., kdy o svoji pozici přišly. Mezi nejdůležitější důsledky peloponéských válek musíme zahrnout oslabení řeckých městských států, které se odvracejí od tradičního pojetí polis, ale raději vytvářejí federace, které si navzájem vypomáhají. S tím končí také klasické pojetí občanství v polis. Rozbrojů mezi řeckými státy a jejich nejednosti nakonec využil makedonský král Filip II., když si je postupně všechny podmanil.

18 Bitva u Leukter 11) Postavení spartských (červeně) a thébských (modře) vojsk v bitvě u Leukter.

19 1) Přibliž příčiny řecko perských válek. 2) Charakterizuj průběh jednotlivých perských tažení. 3) Vysvětli význam Athén a Sparty v řecko perských válkách. 4) Uveď příčiny peloponéských válek. 5) Popiš vývoj událostí v peloponéských válkách. 6) Jmenuj hlavní dopady peloponéských válek.

20 POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN

21 1) BAUMEISTER, August. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 2) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 3) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 4) LENDERING, Jona. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: lis%2c_iran.jpg 5) TICINESE. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 6) DAVID, Jacques-Louis. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 7) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: _480_BC.gif 8) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 9) JASTROW. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 10) ROUILLE, Guillame. Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: 11) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: _Decisive_action.gif