4 MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK

Transkript

1 4 MAKROEKONOMICKÉ TYPY HOSPODÁŘSKÝCH POLITIK 4.1 Monetární politika Monetární politika je důsledkem skutečnosti, že v tržní ekonomice sehrávají peníze jako prostředek míry hodnot a měřítko cen, oběživo, platidlo, rezervní zdroj i v podobě světových peněz základní roli při národohospodářských transakcích. Obecně platí, že monetární politika se dotýká peněžního množství, úrokových sazeb a likvidity. Jde o to, že tyto tři veličiny mají značný vliv na chod ekonomické aktivity a zároveň spolu úzce souvisí. Dříve, než si je rozebereme, se však podívejme na základní procesy týkající se tvorby peněz a jejich množství Peníze a jejich tvorba Peníze jako ekonomická kategorie jsou prostředkem, který umožňuje v rámci tržního mechanismu zprostředkovávat ekonomické transakce. Jedná se o nákupy, prodeje, platby určované výši cen, uchování hodnot a to nejenom uvnitř jednoho trhu, ale také mezi trhy. 35 V současné době lze rozdělit peníze na hotovostní (mince a bankovky) a bezhotovostní (nyní převažuje elektronická podoba zúčtování). Z hlediska vymezení masy peněz rozeznáváme na základě stupně likvidity tyto typy: M1 zahrnuje oběživo a netermínované vklady komerčních bank M2 zahrnuje M1 a termínované vklady M3 zahrnuje M2 a vklady v cizích měnách a repooperace M4 zahrnuje M3 vklady domácích nebankovních institucí v domácí měně a krátkodobé cenné papíry (např. šeky a směnky) M5 zahrnuje M4 a ostatní cenní papíry v domácí měně 36 Velikost peněžní zásoby v ekonomice je statisticky závislá na způsobu jejího vymezení. Existuje však ještě souvislost mezi peněžní zásobou a monetární bází na základě peněžního (úvěrového) multiplikátoru. Jeho základní princip spočívá v tom, že např. centrální banka poskytne úvěr komerčním bankám. Ty tyto prostředky poskytnou formou dalších úvěrů jiným ekonomickým subjektům, které nakoupí požadované statky a prostřednictvím prodávajících se octnou peníze zpět v bance. Ta uloží část (velikost závisí na povinné míře rezerv) a poskytne peníze dalšímu subjektu. Proto platí pro změnu masy peněz následný zápis 35 K problematice vymezení peněz viz KODEROVÁ, J.; SOJKA, M.; HAVEL, J. Teorie peněz. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, kde jsou peníze zachyceny základní teoretické názory na peníze. 36 V jednotlivých zemích se může přesné vymezení měnit na základě národních předpisů. Zde bylo zvoleno základní členění ČNB. 37

2 kde AM je změna masy peněz, AC je změna držby hotovosti ekonomickými subjekty, c je poměr mezi držbou hotovosti a bankovními vklady a r je míra rezerv udržována bankami Peněžní systém a monetární politika Základním nositelem monetární politiky je centrální banka, která působí na ostatní subjekty peněžního systému. V tomto smyslu centrální banky zodpovídají za emise peněz, poskytují peněžním institucím úvěry a zpravidla (na základě jednotlivých zákonů) provádějí dohled nad finančními institucemi. Do jejich agendy spadají i devizové operace, tj. starost o devizové rezervy státu a internace v rámci směnných kurzů. Proto, aby mohla centrální banka vykonávat činnost související se stabilitou měny a cenové hladiny, musí být nezávislá, a to jak ve smyslu politickém tak ekonomickém. Nejde o to, aby centrální banka nespolupracovala s vládou, naopak, ale je nutné, aby měla možnost odmítnou určité přístupy, které vláda realizuje na základě svých preferencí. Často se totiž dostávají převládající, dočasné dílčí zájmy do rozporu s požadavky na potřeby zdraví měnové politiky. Např. urychlení růstu, požadavek zlepšení postavení exportéru se mohou dostat do rozporu se snahou udržet hodnotu peněz. Proto guvernéři centrálních banka a členové bankovních rad zpravidla nebývají jmenováni vládou, vláda neschvaluje záměry centrální banky a existují pravidla pro řešení sporů mezi vládou a centrální bankou. Také z ekonomického hlediska se centrální banky neúčastní na primárním obchodování veřejného dluhu, 37 a možnosti přímého úvěrování vlád bývají omezené. Finanční instituce, které spadají pod kontrolu centrální banky, jsou banky (univerzální, specializované), pojišťovny a družstevní peněžní subjekty. Centrální banka může také dohlížet v řadě zemí i na subjekty obchodující na finančních trzích. 38 Díky těmto hierarchickým vztahům může centrální banka, v rámci zákonných zmocnění, zabezpečit poměrně efektivní vykonávání monetární politiky Vymezení monetární politiky Výchozí úvahou monetární politiky je vazba mezi množstvím peněz v ekonomice a následnými hospodářskými procesy. V zásadě předpokládá pozitivní vztah mezi množstvím peněz a ekonomickou aktivitou pro elementární vysvětlení vyjdeme z Fisherovy rovnice 37 To je jeden z největších problémů tzv. kvantitativního uvolňování v USA a nákupů státních cenných papírů Centrální evropskou bankou. 38 K základnímu popisu viz ROSE, P. S. Peněžní a kapitálové trhy. Praha: Victoria Publishing. 38

3 kde M je masa peněz, V rychlost obratu peněz, Y je symbol pro fyzický produkt a P je výše cenové hladiny. Upravíme-li tento zápis, pak zjistíme při předpokladu konstantní rychlosti peněz, že existují 3 typy monetární politiky. 1. Neutrální monetární politiky, kdy platí Znamená to, že cenová hladina zůstává stabilní, celková masa peněz se vyvíjí ve stejném poměru jako fyzický produkt. Je zachována kupní síla peněz. Peníze neovlivňují ekonomickou aktivitu, zprostředkovávají jí. 2. Expanzivní monetární politika nastává tehdy, když ΔM je větší než ΔY. Cenová hladina roste, je přebytek peněz, které tlačí na úrokové sazby. Ty se snižují a klesá cena peněz. Dostupnost úvěru urychluje ekonomickou aktivitu. Růstem cenové hladiny však klesá koupěschopná síla peněz a vzrůst inflace může ohrožovat rovnoměrný vývoj ekonomiky. 3. Restriktivní monetární politika je definována tím, že ΔM je menší než ΔY. Jestliže je přírůstek peněžní masy menší než vzrůst produktu, začne nárůst transakcí tlačit na snížení cen. Poptávka po penězích vzroste, vzroste i úroková sazba, úvěr se stane méně dostupný a začne klesat ekonomická aktivita. Z výše uvedených tvrzení lze vyvodit, že centrální banka pomocí regulace masy peněz může provádět anticyklickou politiku. Zároveň má k dispozici možnost přímého ovlivňování úrokových sazeb, což znamená schopnost ovlivňovat spotřebitelskou poptávku a výši investic. Z hlediska úvěrů jde o krátkodobé ovlivňování, u investic rozhodují dlouhodobé horizonty. Jinak řečeno ovlivnění nabídky úrokovými sazbami je v krátkém období problematické. Další rovinou je likvidita bankovního sektoru. Musíme si uvědomit, že držba peněz působí na úrokové sazby. Jestliže udržují zdroje v podobě likvidních prostředků, sníží se nabídka peněz a tím vzroste úroková sazba. Opačně nedostatek likvidních prostředků i v případě krátkodobého výkyvu může dostat subjekt do krajně složité situace. V případě bankovní soustavy to znamená nutnost udržovat část prostředků v rezervě Nástroje monetární politiky K provádění monetární politiky disponuje centrální banka přímými i nepřímými nástroji. Přímé nástroje jsou takové, které celé centrální banka na jednotlivé subjekty, a tudíž mají selektivní a adresný charakter. Jde o: 1. Pravidla likvidity, kdy se stanovují závazné struktury aktiv a pasiv komerčním bankám. 2. Úrokové limity, jimiž se snaží centrální banka stanovovat velikost úspor a úvěrů. 39

4 3. Úvěrové limity jsou buď absolutní (maximální objem úvěrů pro své klienty) nebo relativní (určení rozsahu úvěrů od centrální banky). 4. Povinné vklady. Centrální banka určí subjektům (zpravidla z veřejné správy) povinnost vést u nich své účty. 5. Doporučení, výzvy, gentlemanské dohody jsou způsoby, pomocí nichž centrální banka navazuje formy kontaktů s peněžními ústavy. Nepřímé nástroje monetární politiky jsou takové, které vytvářejí prostředí a jsou pro všechny subjekty stejné. Jedná se o: 1. Minimální rezervy Jde o nástroj, který má zaručit likviditu finančního systému. Stanovují se tak, aby existovala možnost vlastními prostředky vyrovnat dočasný výkyv v poptávce po penězích. Stanovuje se v procentech. Má samozřejmě i vliv na peněžní multiplikátor, jak bylo výše poukázáno, takže nepůsobí pouze na objem rezerv, ale také na tvorbu úvěrové expanze. Praktické určování výše je různá v jednotlivých zemích, ale zpravidla vychází ze dvou kritérií. a) Z velikosti banky, kdy větší banky zpravidla drží vyšší rezervy. b) Z typů vkladů, kdy vklady na viděnou mají povinnost tvořit vyšší rezervy než terminované vklady. Složitější situace nastává u operací na mezinárodních trzích, kde není povinnost minimálních rezerv. To umožňuje vyšší zisky, ale také zvyšuje míru rizika. 2. Diskontní nástroje Jsou to nástroje úrokových sazeb spjaté s poskytováním úvěrů komerčním peněžním ústavům. Rozeznáváme: a) Diskontní sazbu, tj. sazbu, která je poskytována na běžný obchodní úvěr mezi centrální a komerční bankou za stanovených podmínek. b) Lombardní úvěr je poskytován v případě likvidních potřeb komerční banky. Jako záruční zástava zde slouží cenné papíry. c) Reeskontní úvěr je poskytován na základě odkoupených eskontovaných směnek snížené o úrok reeskontu sazby. Snížením těchto úrokových sazeb provádí centrální banka expanzivní politiku a zvýšením restriktivní politiku. 40

5 3. Operace na volném trhu Obecně můžeme říci, že na finančních trzích jsou nabízeny dočasně volné prostředky a velikost jejich poptávky závisí na výši úrokové sazby. Z hlediska formy jde o obchodování s různými druhy cenných papírů. U peněžního trhu se jedná o mezibankovní obchody. Princip operací na volném trhu spočívá v tom, že když centrální banka začne ve zvýšené míře odkupovat cenné papíry, provádí expanzivní politiku, neboť do bank se dostávají peníze. Naopak při jejich prodeji stahuje peníze z peněžního trhu a provádí tak restriktivní monetární politiku. Operace na volném trhu dokážou zároveň působit, jak na úrokové sazby, tak na likviditu, což vedlo k jejich rozšiřování a staly se hlavním nástrojem monetární politiky. Jejich nevýhodou může být nedostatek kvalitních cenných papírů. To může vést až k ohrožení fungování centrální banky a selhání celé monetární politiky (Řecko, Kypr, Island). 4.2 Fiskální politika Fiskální politika jako základní nástroj státu má několik různých funkcí. Jde o stabilizaci ekonomické aktivity a to jak ve formě agregátní poptávky, tak z hlediska tvorby HDP. Druhou funkcí je udržování národohospodářské rovnováhy, což znamená efektivní využívání produkčních zdrojů i jejich optimálních kombinací. Bezesporu je i funkcí fiskální politiky přerozdělování důchodů a stabilizování cen. V rámci náplně těchto funkcí používá fiskální politika jak příjmovou, tak výdajovou stránku veřejných rozpočtů. To znamená, že má značný dopad na ekonomický růst a rozvoj. V obecném pojetí fiskální politika souvisí s finanční politikou, tj. ovlivňování fungování celé finanční soustavy. 39 Postatou fiskální politiky je použití vládních příjmů a výdajů pro ovlivňování chodu ekonomiky. Rozhodnutí o zdanění či směřování transferů pociťují rozdílně jednotlivé skupiny obyvatel. Zvyšuje nebo snižuje to jejich disponibilní příjem. Jinak řečeno fiskální politika má vliv na strukturální změny, postavení jednotlivých ekonomických subjektů a jejich chování. Ovlivňuje ekonomiku, byť může být finančně neutrální. Patří mezi nejstarší národohospodářské politiky, neboť způsoby vybírání daní a výše zdanění byly vždy předmětem rozsáhlých diskuzí ve všech politických systémech, které známe z dějin. Tento problém se dostal i do učebnic ekonomie a o důrazu, který na tuto otázku kladli zakladatelé, svědčí např. i název díla D. Ricarda Zásady politické ekonomie a zdanění a dodnes patří diskuze o fiskální politice k jednomu z nejfrekventovanějších témat ekonomie. 39 Pro základní popis finanční soustavy viz ENGLIŠ, K. Malá finanční věda. Praha: František Borový, MUSGRAVE, R. A.; MUSGRAVEOVÁ, P. G. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press,

6 4.2.1 Cíle a funkce fiskální politiky Je zřejmé, že v dlouhých historických obdobích plných změn sociálních systémů se funkce a cíle fiskální politiky měnily, nebo vystupovaly s rozdílnou intenzitou. 40 V moderním hospodářském systému je základním cílem fiskální politiky ovlivnit neprodukční proces tak, aby ve všech jeho fázích výroby, rozdělování, směny a spotřeby docházelo pokud možno ke stabilizovanému vývoji. Znamená to, že podporuje nejenom produkční funkce ve společnosti a všechny fáze realizace produktu, ale také má svoji sociální funkci ve smyslu stabilizace společnosti. Zároveň skrz rozpočtový systém zabezpečuje poskytování veřejných i smíšených statků. Týká se to tradiční role státu jako mocenského centra udržujícího v chodu celou nástavbu sociálních institucí (náboženské, kulturní, politické, zájmové). Souhrnně řečeno úkolem rozpočtu je: 1. Ovlivňování dynamiky ekonomického vývoje. 2. Přerozdělování prostředků ve společnosti. 3. Uspokojování sociálních a skupinových potřeb. V sociálně ekonomickém myšlení existuje řada konceptů, jakým způsobem přistupovat ke konstrukci veřejných rozpočtů: 1. Politika každoročního vyrovnávání rozpočtů. Vychází z tradičních představ sezónního kolísání ekonomických aktivit během jednoho roku. Fiskální rok může začínat v jednotlivých zemích různě, ale jeho délka odpovídá kalendářnímu roku. Veškeré rozpočtové mechanismy jsou také na takové období nastaveny. 2. Anticyklické vyrovnávání. Vychází z keynesiánského pojetí, kdy rozpočet každého roku má odpovídat určité fázi ekonomického cyklu a vyrovnávání je dáno za období celého cyklu. Nástroje jsou konstruovány tak, aby v období konstrukce snižovaly negativní dopady cyklu, a tím snižovaly celkovou velikost volatility. V rámci dlouhodobého růstu pak není problém srovnat deficity a přebytky Koncept dlouhodobého plánování. Jde o programově plánovací přístup, kdy prioritu mají společensky a skupinově určené potřeby. Jde o to, že jsou vytyčeny určité cíle, které chce společnost dosáhnout a logice jednotlivých ročních rozpočtů vychází z naplňování těchto cílů. V jedné subvariantě se může jednat o tom, že rozpočet je fakticky součást plánu rozvoje společnosti, v druhé podobě jsou rozhodujícími 40 K těmto problémům viz FALADA, D. Dějiny daní a poplatků. Praha: Havlíček Brain Team, ZACHAROV, V. N.; PETROV, J. A.; ŠACILLO, M. K. Istorijanalogov v Rossii IX načalo XX veka. Moskva: Rossijskajapolitičeskajaencyklopedija, Nelze současný problém zadlužení jednoznačně svádět na keynesiánskou teorii, neboť politici z důvodů politického cyklu jsou ochotni utrácet nadměrné zdroje i v období konjunktury. 42

7 položky k naplňování stanovených programem. První případ známe z praxe zemí RVHP a druhým případem jsou např. americké rozpočty v souvislosti se snahou dohnat a předehnat SSSR v období letů do kosmu a zabezpečení pilotovaného letu na Měsíc. Určitou subvariantou je zde preference výkonového rozpočtování, kdy je rozpočtování postaveno na prioritách užitkově nákladové analýze. Rozpočet je pak sestavován na základě co největšího užitku při nejnižších nákladech. To však naráží na mzdu metodologických problémů z hlediska investičního zabezpečování veřejných statků Zásady sestavování rozpočtu 1. Každoročnost znamená stanovení příjmů a výdajů rozpočtu v rámci rozpočtového roku. Platí to i v případě, že existuje rozpočtový rámec (plán) na několik let. I v tomto případě se každoročně konkretizují předpokládané příjmy a výdaje. 2. Transparentnost znamená, že existují diskuze o sestavení rozpočtu a jsou přístupné veřejnosti. Její konkrétní forma závisí na typu veřejného rozpočtu a způsobu prezentování informací. 3. Úplnost údajů nejenom o vlastních veličinách rozpočtu, ale i o veličinách a metodách, na nichž je založen. 4. Vyrovnanost znamená, že plánované výdaje musí odpovídat plánovaným zdrojům. 5. Pravdivost vychází z toho, že kalkulace velikosti zdrojů i výdajů musí s maximálně možnou pravděpodobností odpovídat možnostem a skutečnému účelu. 6. Srozumitelnost je princip, který se snaží, aby způsob prezentace rozpočtu umožňoval pochopit vztahy uvnitř rozpočtu a nezakrýval použití zdrojů. 7. Princip hospodárnosti a účelnosti požaduje uplatnit ekonomickou efektivnost užití a zdůvodnění oprávnění z hlediska potřeb. 8. Princip jednotného rozpočtování znamená, že příjmy a výdaje jsou uváděny v plné výši. 9. Princip věcného určení znamená, že prostředky mohou být použity pouze na schválené účely. 10. Princip všeobecného financování nám říká, že určité příjmy nejsou účelově vázány na určité výdaje. 11. Princip časového propojení se týká skutečnosti, že některé výdaje jsou navázány na jiná období a musí být pokryty z budoucích příjmů. Také to znamená, že některé příjmy mohou být, za určitých podmínek, převedeny do dalšího období. 43

8 Sestavování rozpočtu je tak syntézou plánování, programování a doporučení vznikající na základě určitých představ o dalším vývoji společnosti. Svoji roli zde sehrávají i hodnoty a měnícím potřeby na základě určité historické situace. To se odráží i v konkrétním koncipování příjmové stránky. Jde tu jak o zastoupení poměru přímých a nepřímých daní, daní důchodových či majetkových. Vliv na reprodukční proces má i způsob konstrukce daňových sazeb. Přímé daně z hlediska ekonomických subjektů zasahují jak firmy, tak domácnosti a zmenšují celkovou poptávku soukromých subjektů. Nepřímé daně mají vliv na cenovou hladinu, a čím má subjekt vyšší příjem, tím platí relativně nižší daně. Důchodové daně jsou placené z tokové veličiny (příjmů subjekty v časovém období). Majetkové daně se platí z kategorie zásob, tj. celkové držby majetku (movitého i nemovitého). Přesuny zdanění mezi nimi vyvolávají změnu chování subjektů. V případě neutrálních daní platí jednotná sazba bez ohledu na výši daňového základu, u progresivních daní s růstem daňového základu roste i míra zdanění a u regresivních daní naopak. Nastavení konstrukce daňových sazeb pak vede k určitému chování zdaňovaných subjektů. 42 Z teoretického hlediska je zde nejvíce diskutována tzv. Lafferova křivka. Ta znázorňuje vztah mezi velikosti příjmů a mírou zdanění. daňové příjmy y 0 x 100 Daňová sazba 42 Mimo to jsou ještě nedaňové příjmy (poplatky, pronájem veřejného majetku, zisky korporací na základě veřejného vlastnictví atp.), ale ty se nevyužívají příliš často jako systematická součást fiskální politiky. Mají většinou význam pro celkovou hospodářskou politiku (vlastnictví strategických firem). 44

9 Znázorňuje nám situaci, že existuje možnost zvyšování daní do určité výše zvýšením daňové sazby (x). Jakmile tento bod překročíme, začnou nám daňové výnosy klesat, až nakonec zmizí, neboť odebere-li stát subjektům vše, co vytvoří, nemají důvod produkovat. V praxi ovšem neexistuje shoda, jak veliká je sazba x, nebo zda subjekt, který neplatil daně při 35 % sazbě, je bude v případě 28 % sazby platit. Výdajová struktura je členěna z ekonomického hlediska 43 na transfery a státní trh zboží a služeb. Pod transfery rozumíme přímé převedení prostředků k jednotlivým subjektům (subvence a sociální transfery). Tyto transfery neovlivňují celkovou ekonomickou aktivitu, mění strukturu agregátní poptávky mezi subjekty. Státní trh zboží a služeb znamená státní výdaje do ekonomiky a působí tak efekt výdajového nebo investičního multiplikátoru. Navýšení tohoto trhu zvyšuje celkovou ekonomickou aktivitu o větší přínos než je samotný objem výdajů. Zároveň platí i opačný proces. Navýšení státních příjmů a výdajů může mít podle některých ekonomů tzv. vytěsňovací efekt. Znamená to, že stát odčerpáním části úspor zvýší úrokové sazby a tím sníží podíl soukromých investic. Ty jsou považovány za efektivnější než veřejné, a tak dojde k omezení dynamiky rozvoje hospodářství. Naopak jiní ekonomové vidí ve veřejných výdajích a investicích předpoklad pro efektivitu soukromých investic Typy fiskální politiky Tak jako u monetární politiky můžeme u fiskální politiky definovat tři základní typy: 1. Expanzivní 2. Restriktivní 3. Neutrální Jejich pojetí je možno vysvětlit na následujícím symbolickém zápisu makroekonomického vztahu v národním hospodářství. Agregátní poptávku je možno symbolicky zapsat takto: Přitom platí jestliže T - G = 0, pak se agregátní poptávka nemění, tj. vládní příjmy jsou rovny vládním výdajům. Jestliže T G > 0, pak dojde k tomu, že část vládních výdajů je v daném čase nepoužito a o to se snižuje její velikost. Jestliže v předchozím období platila rovnost agregátní nabídky a poptávky, nyní dochází k převisu agregátní nabídky v ekonomice 43 Nebereme zde v úvahu členění podle jednotlivých oblastí výdajů. 45

10 Dochází tak k nevyužívání produkční kapacity se všemi důsledky tlak na snížení cen a zvýšení nezaměstnanosti. Expanzivní fiskální politika znamená, že T G < 0, tj. rozdíl musí být pokryt z dodatečných zdrojů. Zde mohou nastat následné varianty. a) Rozdíl je pokryt cennými papíry prodanými na domácím trhu, což znamená tlak na zdroje. Jestliže jsou volné (nevyužité) zdroje, pak dojde k zapojení těchto zdrojů a zvýší se růst produktu. V případě plného využití zdrojů stát zvyšuje dodatečnou poptávkou růst cenové hladiny. b) Stát prodá dluhopisy centrální bance, čímž zvýší možnost růstu agregátní poptávky. Tato operace však znamená fakticky emisi nekrytých peněz. c) Stát prodá dluhopisy do zahraničí. Znamená to zvýšení agregátní poptávky. Ve všech případech dochází k dočasnému zvýšení, neboť v následném období musí stát zahrnout do výdajů státního rozpočtu kapitálu splátky státního dluhu. To znamená, že dojde v budoucnu ke snížení výdajů včetně splátek úroků. Koncentrací deficitů vzniká veřejné zadlužení a další náklady související s obsluhou státního dluhu pak snižují možnosti fiskální politiky. 44 Proto se objevily tendence ke stabilizaci veřejných rozpočtů, ale jsme nadále pozorovateli sporu o charakter fiskální politiky. 4.3 Vnější hospodářská politika V současné etapě vývoje dosáhla mezinárodní dělba práce obrovského stupně rozmachu. V malých vyspělých ekonomikách běžně přesahuje obrat zahraničního obchodu objem HDP. Jinak řečeno více jak 50 % vyrobené produkce v dané ekonomice je určeno k vývozu a více jak 50 % spotřebovávaných statků je z dovozu. Zároveň se internacionalizují pohyby výrobních faktorů, takže dnes již můžeme hovořit o globálním kapitálovém trhu či o mezinárodní migraci pracovní síly. Dochází i k mezinárodní integraci, tj. vytváří se jednotná ekonomika společná pro několik států. Prohlubování mezinárodních hospodářských kontaktů, prorůstáních ekonomik a zvyšování vlivu zahraničních faktorů vyžaduje nový stupeň vnější hospodářské politiky. A to jak za účelem regulace těchto procesů, tak za účelem udržení vnější rovnováhy, která svým významem v silně internacionalizovaných zemích určuje charakter dalšího rozvoje. 44 Koncem první dekády 21. Století se ukázalo, že pro ekonomický růst je smrtící kombinace politiky snižování daní a zvyšování výdajů. Tento model není ani keynesiánský, neoklasický, institucionalistický, marxistický atd., vzniká pouze prosazením dílčích skupinových zájmů. Obzvláště smrtelnou se ukázal uvedený mix v kombinaci se spekulativními cennými papíry. Blíže viz FOSTER, B. J.; MAGDOF, F. Velká finanční krize. Příčiny a následky. Všeň: Grimus, KRUGMAN, P. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad, ŠVIHLÍKOVÁ, I. Globalizace & krize. Souvislosti a scénáře. Všeň: Grimus,

11 Z výše řečeného vyplývá, že vnější hospodářská politika do značné míry vyplývá z kladských hospodářských politik. Jedná se o nástroje monetární politiky úrokové sazby, jejichž regulace musí být prováděna i s ohledem na zahraniční úrokové míry. Platí totiž, že úrokový diferenciál, tj. rozdíl úrokových sazeb, vplývá na peněžní masu. Jestliže domácí úroková sazba je větší než zahraniční, pak přitékají peněžní zdroje ze zahraničí a opačně. Toky dlouhodobých investic souvisí zase se stabilitou makroekonomického prostředí a celkovou dynamikou trhu. Samozřejmě, že je ovlivňují další parametry sociálně ekonomického postavení (nezaměstnanost, kvalita infrastruktury atd.). Hlavními specifickými formami vnější hospodářské politiky jsou mezinárodní obchodní politika a politika směnných kurzu Mezinárodní obchodní politika Jde o politiku, kdy se země snaží regulovat toky zboží a služeb proudící před hranice. 45 Kořeny této regulace vycházejí z představy, že zahraniční konkurence, díky vyšší ekonomické vyspělosti, ve svém důsledku ovládne domácí trhy a povede ke zpomalení ekonomiky, protože bude odčerpávat zisky do své ekonomiky. Druhým důvodem je snaha ze strategických příčin udržet či rozvinout určité potřebné produkce, byť domácí ekonomika nemá optimální podmínky pro jejich existenci např. zemědělské produkty, alternativní energie atp. Z hlediska používaných nástrojů lez hovořit u obchodní politiky o: 1. Tarifních nástrojích. 2. Netarifních nástrojích. 3. Dohodách. Pod tarifními nástroji rozumíme cla (vývozní i dovozní), tj. jedná se o specifický způsob zdanění při překročení zboží přes hranice. Vývozní cla užívají některé země, když chtějí udržet nižší domácí cenovou hladinu produktu, než je na mezinárodních trzích. Je to buď ze sociálních důvodů, nebo z důvodů posílení konkurenceschopnosti domácích producentů na světových trzích. Dovozní cla mají chránit domácí výrobce před zahraniční konkurencí. Může se jednat o tzv. antidumpingová cla, která mají potlačit expanzi zahraničního producenta. Ten, díky subvenci od svého státu, může do zahraničí vyvážet za cenu i pod své výrobní náklady. Jiným typem mohou být tzv. výchovná cla, kdy se zpočátku nastaví vysoká cla, aby výrobce mohl mít značné zisk a pomocí investic rozvíjel svou výrobu. Během stanoveného období se cla postupně snižují, až výrobce vstoupí jako rovný subjekt na světové trhy. 45 Nejsou zde rozebírány teoretické základy mezinárodního obchodu. Blíže k této problematice viz VARADZIN, F. Některé aspekty fungování světové ekonomiky. Havířov: VŠSS, 2012, kap. 4 Základy teorie zahraničního obchodu. 47

12 Z hlediska konstrukce rozeznáváme specifická, hodnotová a kombinovaná cla. Specifická cla jsou taková, když sazba je určena na měrnou jednotku (litr, kilogram, metr). Hodnotová jsou počítána z ceny výrobku a kombinovaná cla se určují poměrným zastoupením obou metod. Netarifní překážky zahraničního obchodu se v současnosti užívají velmi často, neboť tlak světové obchodní organizace na snížení či úplné odstranění cel do značné míry znemožňuje zvyšování celních sazeb. Jedná se o výrazné subvence, kdy stát hradí z části náklady či zisk, dotace poskytované exportním firmám, administrativní bariery, hygienické a bezpečnostní certifikáty, dovozní a vývozní kvóty. Všechny tyto nástroje ve svém důsledku zvyšují náklady nebo ceny pro domácího spotřebitele a tím zmenšují jeho možnost na uspokojení potřeb. Přestože mají pozitivní dopad na zvýšení přebytků výrobců, v konečném součtu snižují ekonomický efekt celého národního hospodářství. Avšak z hlediska praktické hospodářské politiky je potřebné říci, že pokud budou státy provozovat svobodný obchod a jedna země aplikuje překážky pro zahraniční obchod, tak na tom vydělá. Pokud užijí všechny státy překážky zahraničního obchodu, tak na tom všichni prodělají Problematika měnových kurzů Význam měnových kurzů je dán skutečností, že v tržním hospodářství propojují domácí monetární sféru se zahraničním. Při tom platí, že finanční trhy jsou, z titulu charakteru peněz, velmi internacionalizované. Pokud si uchovávají své funkce, jsou velmi homogenizované a snadno obchodovatelné na mezinárodních trzích. Z hlediska hospodářské politiky mají směné kurzy obrovský význam. Jestliže si např. představíme otevřenou ekonomiku, kde 50 % spotřeby tvoří export, pak 10 % devalvace zvýší cenovou hladinu o 5 % a zároveň dojde k obrovskému vzestupu příjmů exportujících podniků, což zcela vychýlí rozdělovací procesy a tvorbu zisku v domácí ekonomice. Také, v závislosti na cenové elasticitě, se změní množství importu a začnou se měnit směnné poměry uvnitř ekonomiky. Projeví se i substituční procesy mezi výrobky domácích firem a zahraničních dodavatelů, což mění i ceny u domácích producentů, neboť po jejich výrobcích vzroste poptávka. Změny se odráží i v monetární sféře, neboť domácí úspory se znehodnotí oproti zahraničním, avšak zvýšená poptávka po domácím zboží by měla začít zvyšovat na devizovém trhu nabídku zahraniční měny při snížení poptávky po domácí měně. To by mělo z hlediska dlouhodobých procesů vést k budoucí revalvaci měny. Tento stručný výčet ilustruje, že směnný kurz je důležitým nástrojem, jak pro cod reálné ekonomiky, tak pro monetární sféru. Ovlivňuje cenotvorné procesy i mezinárodní pohyb peněz. 48

13 Z hlediska konstrukce rozeznáváme v zásadě fixní směný kurz a flexibilní. V prvním případě jím rozumíme kurz garantovaný centrální bankou, která, pokud jeho pohyb překročí stanovené hranice, se zavazuje intervenovat tak, aby se měna vrátila do stanoveného rozpětí. V druhém případě je kurz měny závislý pouze na tržní situaci a žádná povinnost centrální banky neexistuje. Tomu se říká čistý floating. Existuje také varianta řízeného floatingu, kdy centrální banka se nezavazuje k intervencím na devizových trzích, přesto však v případě určitých výkyvů vidíme její zásahy, aby kurz stabilizovala v rámci předpokládaného rozpětí. V makroekonomické politice je snaha udržet fixní kurz, pokud je zájem, aby producenti zboží a služeb měli stabilní prostředí. To jim totiž umožňuje dlouhodobě kalkulovat pro potřeby investic. Zároveň pro menší ekonomiky to znamená, že pokud zavěší svou měnu na měnu svého velkého partnera, realizovat efekty z dlouhodobé spolupráce a vzájemného strukturálního propojení. Variabilní kurz oproti tomu umožňuje přesnější řešení některých ekonomických problémů, které vzniknou, pokud ekonomika není schopna udržet odpovídající tempo svého vývoje. Vlastní devalvace sníží reálnou hodnotu peněz a tím i mezd a kapitálu, aniž by muselo dojít k složitým politickým krokům. Na druhé straně zvyšuje rizika vývoje. Měnový kurz je také důležitým nástrojem vnější rovnováhy. Tu lze ztotožnit s platební bilancí Platební bilance Platební bilance je souhrn všech pohybů peněžních prostředků mezi domácími a zahraničními subjekty. Je sestavována na bázi podvojného účetnictví, a proto musí být vždy vyrovnaná. To však neplatí pro jednotlivé účty, z nichž se skládá, a tam se nerovnováhy projevují. Zahrnuje v sobě aktivní operace, tj. operace vedoucí ke zvýšení deviz v domácí ekonomice a pasivní operace, tj. operace majících za důsledek jejich odliv. Je sestavována za určité období, zpravidla za jeden rok. Struktura platební bilance je následující (viz obr. na následující stránce.) Běžný účet zahrnuje toky finančních prostředků spjatých se zahraničním obchodem, s transfery prvotních důchodů mezi zeměmi a vzájemné transferové platby mezi státy. Kapitálový účet obsahuje transakce spjaté s převodem majetku v souvislosti s migrací obyvatel a transakce převádějící nefinanční hmotná aktiva a nehmotná práva (např. licence). Finanční účet zachycuje změny v zahraničních pohledávkách a závazcích, kde export je chápán jako zvýšené pohledávek nebo snížení závazků. Import je brán jako snížení pohledávek a zvýšení závazků. 49

14 Obrázek č... A Běžný účet A1 Obchodní bilance Příjmy Výdaje A2 Bilance služeb Příjmy Výdaje A3 Bilance výnosů Příjmy Výdaje A4 Běžné převody Příjmy Výdaje C Finanční účet C1 Přímé investice z a do zahraničí C2 Portfolio investice z a do zahraničí C3 Finanční deriváty z a do zahraničí C4 Ostatní investice z a do zahraničí B Kapitálový účet D Saldo chyb, opomenutí, kurzoví rozdíly E. Změna devizových rezerv Pod přímými investicemi rozumíme majetkové podíly zabezpečující spoluúčast při řízení či úplné ovládnutí firmy. Portfoliové investice zaručují výnosy, nejsou však spjaty s vlastnickými právy vůči subjektu, který získá prostředky. Finanční deriváty jsou závazky a pohledávky vyplývající z terminovaných obchodů a ostatní investice zahrnující úvěrové operace finančních a nefinančních institucí a vlády. Následný oddíl je souhrnem účetních operací vyplývající ze statistické praxe zjišťování údajů a vzniklých rozdílů. Také obsahuje změny zásob devizových prostředků vzniklých na základě změny kurzu v různých obdobích. Změna devizových rezerv je zahrnutí vzniklých rozdílů z předchozích částí platební bilance. Pokud zde vzniká aktivum, pak je převáděno do rezerv a pokud pasivum, musí dojít k jejímu doplnění z devizových rezerv. Procesy vyrovnávání platební bilance vycházejí z: 1. důchodového mechanismu, 2. cenového mechanismu, 3. mechanismu směnných kurzů. V prvním mechanismu nárůst důchodů vede ke vzrůstu importu, neboť sklon k importu roste 50

15 rychleji než sklon k úsporám. Jinak řečeno relativně větší část přírůstku důchodu se věnuje na import než na úspory. Tím rostou rychleji platby do zahraničí a platební bilance odbourává přebytky a dostává se do pasiv. Na základě nynějších pasiv v budoucnu musí ekonomika více splácet a reálné důchody se začnou relativně zmenšovat. Ve druhém případě jde o vliv cen na pohyb peněžní masy. Jestliže ceny v jedné zemi vzrostou, pak se sníží poptávka po jejím zboží v zahraničí a zároveň zahraniční zboží se stává lacinější, což vede k růstu importu. Tím se přesměrují roky na platební bilanci země, trh jako v předchozím případě ze předpokladu fixního kurzu ztrácí peníze a vzniká tlak na snížení cen. Ve třetím mechanismu se předpokládá flexibilní směnný kurz. Platí zde, že pohyb směnného kurzu mění poměry směňovaného zboží a tím i platební toky. Jestliže jsem např. platil za zboží 2:1 a nyní budu platit 1:1, pak klesne potřeba mých plateb o polovinu. Obecně platí pravidlo, při normálních reakcích platební bilance, že optimální je proces, kdy pomocí změn směnných kurzů, cen a úrokových sazeb ekonomika nalézá rovnovážný stav. 4.4 Politika přerozdělování Rozdělování vytvořeného produktu je jeden ze základních procesů, který ovlivňuje celou ekonomiku. Výchozím momentem je skutečnost, že každý produkční faktor získává určitou část produktu a to námezdně pracující v podobě mezd, kapitál v podobě zisku či úroku a přírodní faktory v podobě renty. Aniž se zde budeme zabývat rozsáhlejším výkladem problému je zapotřebí zdůraznit, že existuje řada názorů na příčiny prvotního rozdělování důchodu. I bez bližší diskuze však lez chápat proces primárního rozdělení důchodu jako podmínku pro existenci a využívání práce, kapitálu a přírodních faktorů (půdy). V neoklasické teorii je výchozím principem rozdělení mezní míra produktivity výrobních faktorů, 46 který hovoří o tom, že zapojení jednotlivých výrobních faktorů je dáno mezní mírou výnosů při jejich využití. Základním problémem přerozdělovací politiky jsou důsledky tohoto tzv. prvotního rozdělení důchodů, které ne vždy zabezpečuje potřebné prostředky pro existenci těchto faktorů. Prakticky může nastat situace, kdy pracovní síly, kapitál a půda nezískají nutné množství prostředků a dojde k ohrožení jejich existence. Důvodem může být i nesprávně stanovená cena (viz problematika implicitních a explicitních nákladů), případně snaha subvencováním některého produkčního faktoru zabezpečit vyšší konkurenceschopnost. 46 I když tento princip není všeobecně přijímán, je asi nejvíce rozšířen v ekonomické teorii. Blíže viz HARDES, H. D.; RAHMEYER, F.; SCHMID, A. Volkswirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinführung. 17 aktualisierteauflage. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck, 1990, Teil 4 Einkommenverteilung, s ). 51

16 Proto přichází druhotné přerozdělovací procesy, které se snaží srovnat výši prostředků při padajících na jednotlivé produkční faktory. Vstupuje do nich stát, který reprezentuje nejenom obecné zájmy, ale mnohdy i svoje osobní. Celý proces lze znázornit takto: Obrázek č. Rozdělování důchodů funkcionální rozdělení důchodů osobní důchodů rozdělení národohospodářská veličina druhotné přerozdělování Důchody z práce smíšené 1) kapitálové z držby půdy 2) mzdy a platy příjmy OSVČ zisky a úroky hrubé mzdy podíl mezd na HDP disponibilní zaměstnanců příjmy státu 3) výdaje státu 3) důchody hrubé příjmy z podnikání podíl zisku na HDP disponibilní důchody podnikatelů renty z pronájmu a užití 1) vzhledem ke skutečnosti, že nejde u osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) oddělit mzdu od zisku, hovoříme zde o smíšeném důchodu. Způsob dalšího zaúčtování je otázkou statistického úzu. 2) Pod půdou rozumíme přírodní faktory, takže sem započítáváme i další renty jako např. těžební. 3) Stát je zde chápán v nejširším slova smyslu jako reprezentant veřejnoprávních institucí tvořících správu dotyčného teritoria. Výše důchodových příjmů závisí na pracovních příjmech a příjmech z vlastnictví kapitálu či přírodních faktorů. Proto se ve společnosti musí sledovat i rozdělení majetku. S tím souvisí i princip majetkových daní, který má částečně kompenzovat nerovnoměrnost rozdělení vlastnictví. Snaha o přerozdělení majetku vychází z představy, že ve společnosti by měla platit zásada rovných šancí, neboť tak je zabezpečen elementární předpoklad pro spravedlnost. V realitě to samozřejmě nebývá zabezpečeno, a tak dochází ke snaze alespoň malou částí přispět k vyrovnávání podmínek. Smyslem přerozdělování důchodu je zabezpečit určitou dohodnutou sociální úroveň existence lidí, případně zabezpečit možnosti v oblasti vzdělávání, sportu a jiných forem pozitivního rozvoje osobnosti. Ukazuje se totiž, že závislost mezi kvalitou sociální existence a rozvojem ekonomiky existuje značná míra pozitivní korelace. V zásadě platí teze o důležitosti 52

17 sociálního smíru vzhledem k ekonomickému rozvoji. Ale také platí tvrzení o nutnosti dodržovat princip zásluhovost, tj. musí v procesu přerozdělení důchodů získat nejvíce jeho tvůrců. Rovnostářský princip nutně musí vést k demotivaci jednotlivých ekonomických subjektů. Přerozdělování produktu státem by mělo tyto mantinely respektovat. Modelově si je můžeme znázornit takto: Obrázek č. Přerozdělovací mechanismy státu příspěvky sociálního zabezpečení daňové příjmy ostatní příjmy stát soukromý sektor sociální transfery subvence poskytování veřejných statků Konkrétní podoba politiky přerozdělování důchodu je pak závislá na řadě dílčích faktorů jako je stav a dynamika produkčních schopností, konkrétní historické podmínky a procesy, stadium cyklického vývoje, kolektivní hodnoty společenství atp. Znamená to, že nelze 53

18 jednoznačně stanovit určitá procenta a nastavit tak systém přerozdělování univerzálně. Vždy se bude měnit tak, jak se proměňují ekonomické a sociální podmínky, v nichž funguje. Zároveň vždy bude předmětem politických diskusí ve společnosti, neboť jak primární, tak sekundární rozdělovací procesy jsou v určité míře ovlivněny zájmy jednotlivých sociálních skupin, což se nutně odráží v politickém prostředí a jeho diferenciaci. 54