Symfonický orchestr v Mariánských Lázních

Transkript

1 Symfonický orchestr v Mariánských Lázních jeho vznik a vývoj do konce druhé světové války Lenka Čechová Mariánské Lázně jsou v porovnání s mnoha evropskými lázeňskými centry poměrně mladé, jejich dějiny se píší teprve od počátku předminulého století. Přesto se během necelých sta let dokázaly vyšplhat na úroveň světově proslulých lázeňských letovisek. Nemalou měrou k tomu přispělo bohaté kulturní dění a právě hudba, která Mariánské Lázně provázela takřka od jejich vzniku. Mariánské Lázně měly to štěstí, že se rozvíjely v době, kdy v mnohých evropských lázních začínaly ve větší míře působit stálé oficiální kapely, které svými koncerty u pramenů zvyšovaly atraktivnost těchto letovisek. Rozkvětu hudebního života Mariánských Lázní do velké míry pomohla také jejich zeměpisná poloha. Lázně byly vystavěny v kraji s velice bohatou hudební tradicí. Hudebníci z Bečovska, Tepelska a Karlovarska měli tehdy velmi dobrou pověst. Za výdělkem však většinou putovali jinam, atak není divu, že se brzy a ochotně chopili nové domácí příležitosti. Počátky mariánskolázeňského hudebního života a vznik stálé oficiální kapely První hudební společností, která hrávala v Mariánských Lázních, byla pravděpodobně kapela Wenzla Voigta z Krásna u Bečova (Schönfeld bei Petschau). Voigtovo jméno se v literatuře i pramenech objevuje zřídka. K působení jeho kapely se váže řada domněnek. Většina prací, zabývajících se historií zdejšího orchestru, se přiklání k názoru, že pětičlenná kapela z Krásna přišla do Mariánských Lázní poprvé v roce Kapela sem údajně putovala na neděle i svátky a bez not, jen podle sluchu, vyhrávala u Křížového pramene. Za svá vystoupení hudebníci vybírali od lázeňských hostů peněžité příspěvky. Existuje však i další verze, podle níž se Voigtova kapela objevila u Křížového pramene již roku Hudebníci měli v Mariánských Lázních pobývat 3 až 4 týdny vcelku a bydlet u tehdejších obyvatel. Osmičlenná, tedy o 3 hráče větší kapela měla hrát nikoliv podle sluchu, ale z not položených na jakémsi stolku. Čas od času pak jeden z hudebníků obcházel se svým notovým sešitem kolemstojící, aby od nich obdržel odměnu. V roce 1818 byly Mariánské Lázně prohlášeny veřejným lázeňským místem. Na letní sezónu tohoto roku sem přišla osmičlenná kapela Karla Beera z Bečova (Petschau). U Křížového pramene působila po celou tehdejší sezónu, tj. od června do konce srpna. Beerova kapela hrála, podobně jako kapela Voigtova, ve vlastní režii a bez jakéhokoliv úředního povolení. Existuje ještě jedna, ovšem méně pravděpodobná verze, podle níž Beerova kapela v Mariánských Lázních působila až od roku V Beerově kapele měl na místě prvního houslisty krátký čas působit i Josef Labitzky (psáno též Labický, Labitzki), oblíbený autor tanečních skladeb a jeden z nejvýznamnějších karlovarských kapelníků. S největší pravděpodobností se jednalo o sezónu Předcházejících 6 let Labitzky údajně putoval s různými kočovnými kapelami a v letní sezóně roku 1821 již figuroval mezi členy Schmidtovy karlovarské kapely. Karel Kašpar Reitenberger, tehdejší představený tepelského kláštera, zakladatele a majitele lázní, si byl bezpochyby vědom významu lázeňské kapely, neboť vydal patrně roku 1820, Josefu Schurwonnovi z Mnichova u Mariánských Lázní (Einsiedl) oficiální povolení k sestavení lázeňského orchestru. V létě roku 1821 koncertoval Schurwonn (psáno též Schurwan, Schurwann, Schurworn) spolu, patrně s 8 dalšími hudebníky dvakrát denně, ráno a večer, u Křížového pramene. Nepodložený údaj, podle něhož přišla tato kapela do Mariánských Lázní až roku 1823, lze považovat za omyl. Stejně tak lze pochybovat o původně vyšším, deseti či jedenáctičlenném obsazení této kapely.

2 K prvním členům Schurwonnovy kapely údajně patřili violista Vinzenz Krüttner z Mnichova (Einsiedl), otec významného mariánskolázeňského kapelníka, dále flétnista Unger z Pily (Scheidmühl), klarinetista Haberzellt z Chodova (Gängerhof) a hornista Xaver Brandl z Nové Vsi (Neudorf bei Petschau). To jsou také jediní Schurwonnovi hudebníci, které známe jménem. Klarinetista Haberzettl hrával již s Beerovou kapelou, členem mariánskolázeňského orchestru byl až do roku X, Brandl byl uznáván jako nejlepší hornista v kraji. Jak vyplývá z jeho nekrologu, do Mariánských Lázní přišel ve svých 20 letech, tedy až v roce Ve zdejším orchestru působil 60 let a zažil tady 3 kapelníky. Ve starším věku musel však přejít k bicím nástrojům. J. Labitzky si jej jako karlovarský kapelník brával s sebou na zimní koncertní cesty. K trvalé změně působiště však Brandla nikdy nepřemluvil. Hudebníci nebyli klášterem placeni, prostředky získávali sbírkami mezi lázeňskými hosty a pořádáním večerních či odpoledních zastaveníček pro nově příchozí. Lze předpokládat, že klášter přenechával hudebníkům ve svých mariánskolázeňských budovách bezplatně malé komory na přespání. Později totiž dával hudebníkům ve Starých lázních (dnes Centrální lázně) k dispozici bezplatně byty. Během produkcí Schurwonn kapelu řídil jako Stehgeiger, tedy přímo od pultu 1. Houslí. Jako dirigent pravděpodobně nevystupoval. Kromě promenádních koncertů a zastaveníček kapela hrávala také na četných bálech a reunionech, účinkovala při divadelních představeních a možná také působila na kůru. Podle nejstaršího plánu Mariánských Lázní mělo být stálé divadlo postaveno uprostřed dnešní kolonády. K vystavění kamenného divadlo došlo až v 60. letech 19. století, ovšem na jiném místě. Ve 20. letech 19. století se divadelní představení přes léto pořádala v provizorním prkenném divadle, umístěném nedaleko budovy dnešního vojenského ústavu. Vystřídaly se zde společnosti paní Schantrochové z Karlových Var, Adolfa Steina, J. Zeineckera a madame Pitzové. V roce 1827 zde byla A. Fuggerem angažována divadelní společnost z Francie. Roku 1844 vzniklo divadlo na samotě v hostinci Schönau (dnešní Šumava na chebské křižovatce), tzv. aréna, kde se hrávalo odpoledne od 16 do 18 hodin. Za deštivého počasí se od roku 1853 hrálo v kavárně Halbermayerova domu (dnešní dům Rozkvět). Na scéně se údajně vystřídali slavní herci té doby. Největší oblibě se těšily frašky a veselohry, často byly uváděny i operety. Schurwonnova kapela se ve 30. Letech rozrostla na 11 hráčů, mimo jiné také o Schurwonnova syna Johanna, a patrně také stoupla její úroveň. V červnu roku 1833 inspirovala svým zastaveníčkem Luise Spohra, který v té době v Mariánských Lázních pobýval, ke komponování straussovsky laděného valčíku op. 89 Erinnerung an Marienbad. Klavírní versi Spohr psal přímo v Mariánských Lázních, valčík instrumentoval v Kasselu krátce po svém návratu. O tři roky později svěřil Gasparo Spontini kapele k provedení svůj Hymnus, komponovaný k poctě pruského krále. K tomuto provedení bylo třeba angažovat ještě další hráče. Tehdy s mariánskolázeňskou kapelou, nejspíše poprvé, účinkoval i Schurwonnův synovec a pozdější mariánskolázeňský kapelník Theodor Krüttner. Provedení Hymnu nadchlo Spontiniho do té míry, že napsal Schurwonnovi děkovný dopis a věnoval mu medaili. Důkazy o Spontiniho sympatiích k orchestru i Mariánským Lázním najdeme i v jeho dalších dopisech. V jednom z nich se mimo jiné zmiňuje také o repertoáru Schurwonnovy kapely. Skladby, které měla kapela na svém repertoáru, nehrála vzhledem ke svému obsazení pochopitelně v originále. Autorem většiny aranžmá byl patrně sám Schurwonn. Platil totiž za výborného upravovatele. Vynikajícím způsobem prý dovedl psát zejména partie sólových houslí. Zemřel 14. ledna 1843 ve vysokém věku 75 let. Jeho nástupcem se stal Th. Krüttner. Orchestr za Theodora Krüttnera Theodor Krüttner vedl orchestr plných 38 let. Jeho jméno je spjato s prvním stabilním obdobím vývoje mariánskolázeňského orchestru. Za dobu svého působení vytvořil malé symfonické těleso, jehož úroveň a činnost byla srovnatelná s působností větších sezónních kapel v proslulých evropských lázních. Theodor Krüttner se narodil 16. února 1814 v Mnichově u Mariánských Lázní (Einsiedl) jako nejstarší potomek tamějšího obuvníka Vinzenze Krüttnera a Theresie rozené Schurwonn. Vinzenz Krüttner patřil údajně k nejznámějším hudebníkům

3 v kraji. Zpočátku vandroval s kočující kapelou, později měl působit v Karlových Varech, s určitostí však nelze zjistit, zda se jednalo o sezónní kapelu Johanna Schmidta nebo o nějaký jiný soubor. Nakonec se V. Krüttner stal členem první oficiální mariánskolázeňské kapely. Prameny se však rozcházejí v údaji, jenž se týká kapely, ve které měl Krüttner st. v době narození syna Theodora působit. Svého prvorozeného syna V. Krüttner učil odmalička hrát na housle. Další hudební vzdělání pak Theodor Krüttner našel u mnichovského učitele Schlesingera, otce mariánskolázeňského nadučitele a c. k. okresního školního inspektora Johanna Schlesingera. Mnichovský učitel seznámil Krüttnera se základy hudební teorie, hry generálbasu i skladby a učil ho hrát na klavír a varhany. Podle Schlesingera ml. byl Krüttner již ve 14 letech schopný komponovat. Mezi první Krüttnerovy skladby měla patřit i litanie, zmiňovaná ještě v roce Není však jisté, zda se jednalo o Litanii in D, uloženou dnes v chebském archivu. Podle tehdejšího zvyku Krüttner v jinošském věku procestoval s malou kapelou rakouské provincie. Tato cesta ho patrně inspirovala k dalšímu sebevzdělávání. Prostudoval Schneiderovu učebnici kompozice a obstaral si partitury i klavírní výtahy děl Haydnových, Mozartových a Beethovenových. V 18 letech si na naléhání svého otce zvolil učitelské povolání, které mu mělo do budoucna zajistit životní postavení a osvobodit jej od dlouhé vojenské služby. V roce 1832 absolvoval na c. k. hlavní škole v Plané půlroční přípravný učitelský kurs a obdržel kvalifikaci pomocníka při farní škole. V témže roce nastoupil jako učitelský pomocník na farní školu v Kynžvartě (Königswart). Jeho roční plat činil 8 zlatých, stravu a byt mu zajišťoval tamější učitel. V průběhu léta Krüttner často putoval pěšky do Mariánských Lázní, kde se měl zaměstnávat hudbou. Učil se hrát na lesní roh a komponoval. Jeho úpravy i skladby se dostaly do repertoáru mariánskolázeňské kapely a Krüttner si mezi hráči získal přirozený respekt. 6. března 1836 podal tepelskému klášteru žádost o místo učitele hudby v Mariánských Lázních. 11. dubna téhož roku bylo jeho žádosti vyhověno a v květnu se Krüttner spolu se svým otcem přestěhoval do Mariánských Lázní. V pozdějších letech však přebýval v Mariánských Lázních jen po dobu lázeňské sezóny. V roce 1836 Krüttner vypomáhal v Schurwonnově kapele jako kontrabasista a pravděpodobně o rok později byl do kapely angažován, jako její stálý člen. V lednu roku 1843 zemřel kapelník Schurwonn a do začátku sezóny bylo nutné najít vhodného nástupce. Na místo prvního houslisty byl angažován Johann Tischer z Nové vsi (Neudorf bei Petschau), otec dvou významných mariánskolázeňských hudebníků. Vedením orchestru byl nejspíše ještě v tom roce oficiálně pověřen Th. Krüttner. Jako kapelník (Kapellmeister) či hudební ředitel (Musikdirektor) a kontrabasista v jedné osobě se Krüttner staral prakticky o veškerý chod orchestru. Na jeho bedrech ležely nejen úkoly hráčské, dirigentské a dramaturgické, ale i správněekonomické a provozní. Také Krüttnerův orchestr byl sezónní. V zimě hudebníci vyučovali, někteří působili v jiných orchestrech a někteří se pravděpodobně věnovali řemeslům. Orchestr v té době hrával od 10. května do 15. září dvakrát denně při ranních a večerních pitných kúrách u Křížového pramene. V 1. polovině minulého století patrně nebyly pro lázeňské hosty k dispozici ručně psané nebo tištěné programy. Pořadí skladeb pro jednotlivé promenádní koncerty oznamovala zvláštní tabule umístěná v blízkosti hudby. Krüttnerův orchestr hrával, podobně jako předchozí kapely, pod širým nebem. Hudebníci stávali kolem dlouhého bílého stolu opatřeného notovými pultíky. Za deštivého nebo chladného počasí se stůl přenášel do promenádního sálu. Původní krytá, teplým vzduchem vytápěná a sloupovím zdobená kolonáda u Křížového pramene byla vystavěna v 1. polovině 20. let předminulého století. V té době byla pokládána za nejkrásnější kolonádu evropských lázní. V roce 1845 se v Mariánských Lázních léčil Richard Wagner. Ten se měl údajně pochvalně vyjádřit o Krüttnerových skladbách, jež mu byly předloženy k posouzení. Ostatně Wagner nebyl jediným. Např. o 16 let později tak učinil dvorní kapelník Franz Lachner. Až do dnešní doby se traduje a nad míru zdůrazňuje Wagnerovo přátelství s Krüttnerem. Wagner měl Krüttnera údajně pozvat k sobě do Drážďan. Jako další doklad jejich přátelství bývá často zmiňována partitura opary Rienzi, jejíž korigovaný opis Wagner Krüttnerovi v roce 1846 zaslal. Partituru doprovázel dopis, ve kterém Wagner Krüttnerovi sděloval, že mu na základě opakovaných přání posílá vlastnoručně korigovanou část partitury své opery Rienzi s tím, že by se na Krüttnera obrátil v případě, kdyby ji ještě někdy potřeboval. Zároveň Wagner nechal pozdravovat svého mariánskolázeňského lékaře dr. Schneidera. V rozsáhlé Wagnerově korespondenci je tento dopis jediný, ve kterém se lze s Krüttnerovým jménem setkat. Zatímco Spontini během svého pobytu v Mariánských Lázních psal v dopisech alespoň o zdejší kapele, Wagner se ve své korespondenci, odeslané roku 1845 z Mariánských

4 Lázní, nezmiňuje ani o orchestru ani o kapelníkovi. A to psal také L. Spohrovi, který mariánskolázeňský orchestr dobře znal. Wagnerovo přátelství s Krüttnerem nepotvrzuje ani vydavatelská poznámka k citovanému Wagnerovu dopisu. Ta pouze vysvětluje, za jakým účelem Wagner partituru Krüttnerovi poslal. Wagnerova partitura přešla po Krüttnerově smrti do rukou jeho syna Johanna a ten ji nechal vystavit v městském muzeu v Chebu. Odtud ji, patrně na popud chebského spisovatele Aloise Johna, v 1. polovině 90. let předminulého století odkoupil Nikolaus Österlein do své proslulé vídeňské wagneriánské sbírky. Roku 1895 partitura byla spolu s ostatními exponáty zakoupena městem Eisenachem a přešla tak do majetku Muzea Richarda Wagnera v Eisenachu. V roce 1846 se Th. Krüttner oženil s měšťanskou dcerou Josefou Saizovou z Mnichova. Měli spolu 8 dětí, jménem známe pouze dva syny Johanna a Theodora. Žádnému ze svých dětí Krüttner nedovolil živit se výhradně hudbou. Velmi dobře si totiž uvědomoval nevýhody svého povolání. Hudebníci nedostávali tenkrát ve stáří žádnou podporu, a tak platilo známé rčení Alter Musiker, alter Bettler. Podobně však nesmýšleli Krüttnerovi potomci. Krüttnerův vnuk Theodor, syn Theodora, působil jako učitel hudby v Lokti (Elbogen) a zároveň vedl tamější kapelu. V témže roce se mariánskolázeňský orchestr rozrostl na 14 členů. Krüttner přešel k violoncellu a místo kontrabasisty přenechal svému mladšímu bratru Wolfgangovi. V roce 1847 dal prelát Heinl instalovat u Křížového pramene první hudební pavilón. Šlo o jednoduchý altán s dřevěným sloupovím a stříškou. Akustickou funkci patrně neplnil, spíše vymezoval prostor pro hudebníky a přitahoval posluchače. Z dobových rytin je zřejmé, že hudebníci při produkci stáli. (výjimkou musel samozřejmě být violoncellový pult). Důležitým mezníkem ve vývoji orchestru se z mnoha důvodů stal rok V tomto roce zavedlo pražské c. k. místodržitelství a lázeňská komise v Mariánských Lázních povinnou hudební taxu. Z prostředků takto získaných byli hudebníci od roku 1858 pevně placeni. Do té doby byly příjmy hudebníků značně nejisté a získávání peněz velmi komplikované. Každému nově příchozímu pořádal orchestr na uvítanou hudební dostaveníčko. Host pak hudebníky odměnil podle stavu a možností. Další částky, dobrovolně poskytované orchestru, zaznamenávali lázeňští hosté do zvláštní knihy. S touto subskripční knihou obcházeli hudebníci ve volném čase jednotlivé lázeňské domy. Stejným způsobem bylo možné obnos poukázat i během pitné kůry přímo na kolonádě. Hosté orchestru platili buď jedenkrát týdně nebo jednorázově na celou dobu svého pobytu, což byl zhruba 1 měsíc. Tyto peníze i další příjmy, plynoucí ze spoluúčinkování v divadle, na reunionech, bálech či koncertech, si hudebníci mezi sebou dělili rovným dílem. Pouze kapelníkovi, který se mimo jiné staral o růst a udržování notového archivu, náležely díly dva. Vzhledem k rozvoji lázní byla zastaveníčka i peněžní sbírky stále častější, pro hudebníky obtížnější a pro lázeňské hosty nepříjemnější. Nově zavedená hudební taxa vyřešila nejen problematické vybírání peněz, ale i potíže se zastaveníčky. Jejich soustavné pořádání bylo počínaje rokem 1858 zrušeno a zastaveníčka se nadále hrála pouze na výslovné přání nově příchozích. Zisk z hudební taxy vynesl kapelníkovi v letech 1858 a 1859 roční plat 600 zlatých a 220 zlatých na údržbu notového materiálu, hudebníci dostávali ročně po 400 zlatých. Vzhledem ke stálému příjmu přišli hudebníci o sezónní byty, které jim klášter do té doby bezplatně poskytoval. Po zavedení hudební taxy uzavíralo město s kapelníkem (a patrně i s hudebníky) tříleté smlouvy. Orchestr se tak stal zařízením města a radnice získala výsadní právo o orchestru rozhodovat. V roce 1858 byl počet členů orchestru zvýšen na 20. Takto rozšířený orchestr se již na koncertech neobešel bez dirigenta. Proto Krüttner předal violoncellový pult Izidoru Lenzovi z Nové Vsi a již natrvalo se ujal taktovky. V souvislosti s rozšířením orchestru byl zvětšen také hudební pavilon u Křížového pramene. Krüttner si v té době členy svého orchestru vybíral velice obezřetně. Angažoval jenom zdatné a zkušené síly, které měli praxi z jiných kapel. Důležité bylo i bydliště přijímaného. Okolní měli totiž přednost před úplně cizími. Taková opatření byla nutná už vzhledem k tomu, že kapela se na zimu rozpouštěla. Dohromady se dávala až koncem dubna a veškeré zkoušky se konaly pouze 14 dní před zahájením vlastní lázeňské sezóny. Za tak krátkou dobu se mohli nazkoušet pouze nejobtížnější skladby, eventuálně nový repertoár. Převážná část staršího repertoáru se hrála z listu. V roce 1858 orchestru k ranním a večerním koncertům u Křížového pramene přibyly pravidelné polední koncerty u Lesního pramene a také páteční odpolední koncerty na Bellevue, kde se již vybíralo vstupné. Tyto koncerty vhodně vyplňovali volný čas

5 pacientů. S rozšířením orchestru i zvýšením počtu koncertů vyvstala nutnost upravit stávající repertoár a zásadním způsobem rozšířit notový archiv. Krüttner věnoval této úmorné činnosti veškerý svůj volný čas od podzimu 1857 do jara roku následujícího, na úpravách pracoval i v letní sezóně. Jeho syn Johann ještě po letech vzpomínal na to, jak byl jejich mnichovský domek plný notového materiálu i na to, jak otec nesměl být po celou tu dobu ničím ani silnějším hovorem, rušen. V roce 1859 vyslovila c. k. městská rada Krüttnerovi plné uznání za uspořádání koncertu ve prospěch raněných vojáků. Zvláštní koncert se konal 9. července 1859 a přinesl čistý výtěžek 344 zlatých a 35 krejcarů. V roce 1866 se Mariánských Lázní silně dotkla válka pruskorakouská. Sezóna toho roku začala úplně normálně. Po vypuknutí války však většina lázeňských hostů Mariánské Lázně narychlo opustila. Podle pamětníků byl prý smutný pohled na zavřené brány domů a na spuštěné žaluzie. Orchestr byl zmenšený na polovinu a jeho členové se mezi sebou střídali ve službě. Doma zůstával i Krüttner, z Mnichova docházel do Mariánských Lázní pouze v neděli. Hrálo se jenom u Křížového pramene a nekonala se žádná divadelní představení. Koncem července procházely Mariánskými Lázněmi pruské oddíly a na prostranství před hotelem Klinger hrála hudba jednoho vestfálského pluku. V letech se Krüttnerovi podařilo udržet svůj orchestr i přes zimu. Tehdy podnikal se svým orchestrem zimní koncertní cesty po Švýcarsku. Orchestr koncertoval v Basileji, Freiburgu, Neuchatelu, Bielu, Bernu, Solothurnu, Curychu, Lausanne, Montreux, Vevey a Morgesu. Pokaždé se hudebníci zdrželi několik týdnů v Ženevě. Tam vždy uspořádali několik koncertů a spolu s tamějším pěveckým spolkem provedli v kostele St. Madeleine velká oratoria Paulus, Eliáš, dále Haydnovo Stvoření, Roční doby apod. Zimní koncertní cesty byly patrně velice úspěšné. Toto období je označováno jako zářivá perioda v Krüttnerově životě. Během zimních cest se Krüttner měl náhodně setkat s R. Wagnerem, který ho však nepoznal. Z roku 1868 se dochovaly další zprávy o tom, že orchestr pořádal kromě promenádních koncertů také pravidelné páteční koncerty na Bellevue. Etablissement Bellevue (dnes Casino Bellevue) byla prostorná, komfortně zařízení kavárna. Stala s cílem kratších vycházek směrem do Úšovic a hosté ji rádi navštěvovali jak v dopoledních, tak i v odpoledních hodinách. Koncem minulého století se zde každý týden pořádaly nejen koncerty lázeňského orchestru, ale i vojenské kapely. Dramaturgii Krüttnerových koncertů na Bellevue dokládá přesněji nedatovaný tištěný program z června roku Program tohoto koncertu mimo jiné dosvědčuje i sólová vystoupení členů orchestru. Lze se domnívat, že obdobnou dramaturgickou skladbu jako zmíněný koncert na Bellevue mívaly tehdy i promenádní koncerty u pramenů. Ze stejného období se zachovaly zevrubnější zprávy o spolupráci hudebníků s kůrem. V kapli a posléze i v kostele již od velikonoc roku 1839 pravidelně vystupoval pěvecký sbor. Tento sbor založil a vedl Johann Schlesinger, nejstarší syn mnichovského učitele. J. Schlesinger ( Mnichov u Mariánských Lázní Mariánské Lázně) získal o 5 let později než Krüttner, na c. k. hlavní škole v Plané u Mariánských Lázní kvalifikaci učitelského pomocníka. Od roku 1838 působil v Mariánských Lázních. Jeho aktivity se během let rozšířily na kůr, školu a radnici, svoji kariéru zakončil jako c. k. okresní školní inspektor. J. Schlesinger se zásadním způsobem přičinil o rozvoj a kvalitní provozování církevní huby v Mariánských Lázních a povznesl úroveň zdejší hudební výuky. Orchestr a Schlesingerův sbor, posilněný o ženské hlavy, účinkoval na kůru pravidelně o nedělích a svátcích. Jejich výkony měly patrně velmi dobrou úroveň, neboť do katolického kostela přicházeli za hudbou i nekatolíci. Je však pravděpodobné, že hudebníci z lázeňské kapely účinkovali v kostele mnohem dříve, možná již od zmíněného roku 1839 Vzhledem k pozdějším, poněkud ultimativním požadavkům regenschoriho, jež byly uplatňovány na samotné radnici, se lze domnívat, že účinkování v kostele bylo pro orchestr s největší pravděpodobností závazné. Není ovšem jasné, zda a z jakých prostředků byli hudebníci za účinkování v kostele placeni. Dalším působištěm mariánskolázeňských hudebníků bylo divadlo. Orchestr spoluúčinkoval při divadelních představeních již za kapelníka Schurwonna. Až do 60. let minulého století se hrávalo pouze v provizorních prostorách. Teprve na podzim roku 1865 byly položeny základy kamennému divadlu. Stavbu v řeckém slohu navrhl a provedl Friedrich Zikler. Šlo o projekt velice náročný, neboť divadlo bylo situováno do míst, kde potok vyhloubil malý rybník. Tento rybník se údajně využíval na plavení koní. Při přípravě základů bylo nutné jít 8 sáhů pod vodu, aby budova stála na pevné půdě.

6 Válečný rok 1866 veškeré práce přerušil. Ve stavbě se pokračovalo až rok následující, kdy byl ředitelem divadla jmenován Carl Moser. V srpnu roku 1868 byl slavnostním představením Offenbachovy operety Krásná Helena provoz divadla zahájen. Bílo-šedivo-zlaté hlediště mělo 3 patra. V parteru bylo k dispozici 8 lóží a 99 křesel, ve druhém parteru 80 míst a na prvním balkóně 14 lóží, galerie měla 200 míst. Jeviště měřilo 8 sáhů, bylo opatřeno kulisami a tehdy nejnovější technikou. Celý prospekt bylo možné vyzdvihnout i ponořit, využít se dala celkem 3 propadliště. Opony maloval vídeňský malíř Josef Heiss. Hudebníci hrávali předehry, meziaktní hudbu a doprovázeli opery i operety. Účinkování hudebníků v divadle lze, oproti jejich hraní v kostele, jednoznačně považovat za určitý druh při výdělku, nikoliv za povinnost. V roce 1870 se Krüttnerův orchestr rozrostl na 30 členů. Krüttner musel v té době již podruhé nově aranžovat veškerý repertoár. Hlavní lázeňská sezóna byla v této době již delší, trvala od 1. května do 30. září. Ve zmíněném roce však byla vzhledem k německo-francouzské válce o několik dní zkrácena. V roce 1871 došlo k dalšímu zvětšení hudebního pavilónu. Dne 26. září 1872 vyšlo nařízení, podle něhož se měl orchestr nadále sestavovat tak, aby bylo možné v případě potřeby vytvořit dechovou harmonii, která by čítala 22 až 24 členů. V té době hrávali hudebníci zpravidla na několik nástrojů, většinou šlo o kombinaci smyčcového a dechového nástroje, takže nebyl problém tomuto požadavku vyhovět. Nařízení vzešlo nejspíše z požadavku hostů, kteří byli při promenádních koncertech nespokojeni s akustikou, a kterým se provozovaná hudba zdála slabá. Akustika tehdejších hudebních pavilónů nebyla patrně nijak valná a ani výběr či úpravy hraných skladeb kompaktnost orchestrálního zvuku příliš nepodpořily. V roce 1872 tvořily smyčcové nástroje zhruba třetinu orchestru. Lze předpokládat, že žesťové, ale i dřevěné dechové nástroje smyčcovou sekci překrývaly. Zvuková nevyrovnanost Krüttnerova orchestru byla v Mariánských Lázních tématem velmi diskutovaným. Georg Hesekiel napsal roku 1861 sbírku Lieder aus Marienbad, ve které uveřejnil také báseň Brunnenmusik, jež tuto skutečnost zesměšňovala. Nevyvážený zvuk orchestru při venkovních produkcích byl mimochodem také jedním z důvodů, pro které Krüttner musel za poněkud dramatických okolností orchestr později opustit. K dalšímu rozšíření orchestru došlo v roce Tehdy orchestr dosáhl počtu 36 členů. Zároveň byly hudebníkům zvýšeny platy. 10 z nich dostávalo ročně 460 zl., 18 dalších 430 zl. A 7 pak 380 zl. Hudebníci, kteří ten rok odcházeli, obdrželi navíc ještě 50 zl. Krüttnerovi náležel plat zl. A 80 zl. Dostával na rozšiřování notového archívu. Celkové roční náklady na provoz orchestru činily v tomto roce zl. Notový archív byl až do roku 1873 majetkem orchestru. Po sezóně tohoto roku přešel do majetku lázeňského fondu. Lázeňský fond tehdy převzal symfonie (23), ouvertury pro velký orchestr (126), ouvertury pro malý orchestr (48), smíšené kusy jako árie, dueta, terceta, finále apod. (127), směsi (35), čtverylky (45), valčíky (49), polky a mazurky (39), francouzské polky (45), kvapíky (23), pochody (44), čardáše (2) a chorály (4). Mezi uveřejněnými skladbami byla i díla Krüttnerova. Konkrétně se jednalo o tyto kompozice: Koncertní předehra C dur a D dur, předehry pro malý orchestr, Písně beze slov, píseň Stilleben, směsi Opernfreund a Rosenkranz a Jubileumsfestmarsch. Později sem přibyly následující skladby: Concertino pro dva pistony a eufonium (1874), Introdukce a polonéza pro lesní roh (1875), Nokturno pro dva lesní rohy a Triumfální pochod, komponovaný roku 1879 k odhalení Reitenbergerova pomníku. Koncertní předehru C dur Krüttner komponoval roku 1851 na základě soutěže, vypsané Vlasteneckým hudebním spolkem v Čechách. Předehra byla 8. března toho roku v Praze oceněna, Krüttner se stal čestným členem spolku a byla s ním vedena jednání o koupi a vytištění této skladby. Orchestrální verze této předehry byla vytištěna u Josefa Eberleho ve Vídni. Klavírní verze skladby Jubileumsfestmarsch, komponované roku 1868, vydal E. A. Goetz v Mariánských Lázních. Pochod se však tiskl u F. W. Garbrechta v Lipsku. Krüttnerovy skladby, převzaté roku 1873 lázeňským fondem, tvořily zhruba čtvrtinu jeho skladatelského odkazu. O pozdějších osudech Krüttnerových děl je známo, že po autorově smrti přešly rukopisy světských skladeb do rukou jeho syna Johanna, zatímco autografy skladeb duchovních získal dr. Schlesinger. Spolu se skladbami, provozovanými na červnovém koncertě roku 1871 na Bellevue, a úpravou Wagnerovy opery Rienzi jsou Krüttnerovy opusy také jedinými díly, provozovanými v té době, u kterých známe autora i přesnější název. Vzhledem ke svědectví G. Spontiniho se lze domnívat, že repertoár tehdy zahrnoval díla Mozartova, Haydnova,

7 Beethovenova, Gluckova, Mehulova, Weberova a Spohrova. Krüttnerův orchestr údajně hrával také skladby Brahmsovy, Saint-Saensovy a Dvořákovy. Více jak 600 skladeb, převzatých lázeňským fondem však zůstává anonymních. V roce 1876 hudebníci založili penzijní fond. Pravidelné dobrovolné příspěvky, patrně i od lázeňských hostů, zajišťovaly hudebníkům částečné finanční zabezpečení ve stáří a nemoci. První penzijní fond, jenž dokazoval mimo jiné stabilitu orchestru, zanikl roku 1882, nejspíše v souvislosti s radikalismem Krüttnerova nástupce M. Zimmermanna. V roce 1878 bylo orchestru nařízeno, aby se při ranních koncertech rozdělil a současně pak hrál od 6 hod. do 7,30 hod. jak u Křížového, tak u Ferdinandova pramene. I když se Krüttner proti nesmyslnému nařízení ostře postavil, bylo odvoláno, ovšem ne zcela zapomenuto, až o 3 roky později. Samotné ranní koncerty však zrušeny nebyly, pouze byly přesunuty jejich začátky a upravena jejich délka. Orchestr od té doby hrával čtyřikrát denně: od 6 do 7 hod. u Křížového pramene, od 7 do 8 hod. u Ferdinandova pramene, v poledne u Lesního pramene a navečer opět u Křížového pramene. V roce 1878 byl v Mariánských Lázních založen hudební spolek, který sdružoval hudbymilovné mariánskolázeňské obyvatele. Prvním ředitelem spolku se stal Rudolf Tischer, syn někdejšího prvního houslisty mariánskolázeňského orchestru. O 2 roky později jej vystřídal Ferdinand Manner, autor kdysi populárního pochodu Marienbad hoch!, a od roku 1883 se na plných 20 let této funkce ujal Carl Tischer, bratr Rudolfa. C. Tischer proslul také jako houslista (údajně byl žákem J. Donta, profesora vídeňské konzervatoře), skladatel a jako majitel prvního hudebního ústavu v Mariánských Lázních. Tento hudební ústav, založený roku 1885, sídlil nejprve ve druhém patře budovy Stadthaus (dnes městský úřad), později v domě Lyra (dnes dům č.p. 338/34 v Ruské ulici). Mariánskolázeňský hudební spolek měl kromě ředitele a jeho zástupce také svého předsedu, zástupce předsedy, pokladníka, jednatele, poradce a od roku 1902 i vlastního archiváře. Členové spolku se dělili na tzv. aktivní a pasivní. Počet pasivních členů kolísal mezi 34 až 90. Aktivních členů bylo původně 20, počátkem 20. století se jejich počet zvýšil na 25 a posléze na 29. Aktivní část spolku vytvářela orchestr. Spolkový orchestr tak sdružoval schopné, většinou amatérské hráče. Hudebníci z lázeňského orchestru v něm figurovali pouze sporadicky. Hudebními profesionály však bývali ředitelé. Ti také tento orchestr vedli. Mariánskolázeňský hudební spolek pořádal celoročně, na rozdíl od sezónního lázeňského orchestru, pravidelné symfonické a komorní koncerty. V létě vhodně doplňoval lázeňské hudební dění, v zimě byl spolu se Schlesingerovým mužským pěveckým spolkem hlavním pilířem hudební kultury v Mariánských Lázních. V roce 1879 byl hudebníkům z lázeňského orchestru opětovně zvyšován plat. 19 z nich dostávalo nadále 500 zl., zbylých 17 pak 450 zl. Kapelníkovi byl ponechán roční plat zl. a na údržbu notového archivu tentokrát obdržel 950 zl. O 2 roky později skončila Krüttnerovi v pořadí 8. smlouva, kterou s ním vždy na 3 sezóny uzavíralo od roku 1858 město. Jak vyplývá ze zprávy ze zasedání městského zastupitelstva ze dne 30. září 1881, sedmašedesátiletý Krüttner se o místo kapelníka znovu ucházel. Radnice se tehdy bez Krüttnerova vědomí usnesla vypsat na místo ředitele veřejný konkurz. Oznámení konkurzu se také záhy objevilo v tisku. V souvislosti s tím řešilo městské zastupitelstvo na svém zasedání dne 9. října 1881 podmínky, za kterých má být místo hudebního ředitele nadále obsazováno. Z krátké debaty vyplynulo následující: 1) Orchestr se měl nadále sestávat z 37 hudebníků (tj. o jednoho člena více, než byl tehdy skutečný stav) a jednoho hudebního ředitele. Orchestr měl být k dispozici neustále, v případě potřeby se měl dělit, eventuálně fungovat jako dechová harmonie. 2) Radnice si vyhradila právo určovat nástrojové obsazení orchestru. 3) Hudební ředitel byl povinen přijímat pouze nejzpůsobilejší síly a obstarávat i předvádět nejnovější a nejoblíbenější kusy. 4) Pro hraní orchestru v kostele byla k dřívějším povinnostem na žádost regenschoriho přidána ještě jedna, a to povinnost spoluúčinkovat na kůru i během odpoledních bohoslužeb. Odměna za spoluúčinkování orchestru při divadelních představeních byla stanovena následovně: za meziaktní hudbu hudebníci dostávali po 50 kr., při kusech, které potřebovaly zkoušku, 60 kr., za operu a operetu 80 kr. a za každou zkoušku 30 kr. na osobu.