Spotřeba vína v tradičních vinařských zemích jako je Francie, Itálie a Portugalsko se pohybuje v rozmezí l na osobu. Domácí spotřeba l na

Transkript

1 1. Úvod Historie kulturních civilizací např. Číny, Egypta a Babylónie je většinou spjata s vínem a s pěstováním révy vinné (Vitis vinifera L.). Nejstarší důkazy o pěstování vinné révy a výrobě vína pocházejí z doby 5000 let př. n. l. Rozšíření révy vinné do ostatních částí světa napomohli především Féničané, Řekové a Římané při svých obchodních a dobyvačných cestách. Historie pěstování vinné révy u nás sahá do roku 280, kdy na území dnešní Moravy byly soustředěny římské legie, které pravděpodobně vysázely první keře a tím položily základ vinařství. Pěstování révy se rozšířilo v období Velkomoravské říše s příchodem křesťanství. Největší rozmach, však zaznamenalo vinařství za vlády Karla IV., který nechal dovézt nové sazenice révy z Porýní a z Burgundska. Po celé Evropě se réva vinná po staletí pěstovala jako rostlina pravokořenná. Teprve když byla do Evropy v roce 1863 zavlečena mšička révokaz, musela se začít štěpovat na podnože odolné proti révokazu. Révokazová kalamita zasáhla takřka veškeré vinice ve Francii, nevyhnula se Německu, Itálii, dokonce ani u nás nezůstaly vinice ušetřeny. Vinice musely být obnoveny štěpovanými sazenicemi což si nemohli dovolit majitelé vinic na horším území produkující nekvalitní levné víno. Zůstali tedy jen kvalitní vinohrady. Na celém světě je nyní asi hektarů vinic v nichž se pěstuje několik tisíc různých moštových i stolních odrůd révy vinné. Česká Republika před vstupem do EU výrazně rozšířila plochy vinic, což by se do budoucna mělo promítnout i do růstu produkce vína. Na konci devadesátých let bylo téměř ha, současný produkční potenciál ČR je ,73 ha vinohradů, přičemž osázených ploch je celkem ,65 ha (údaj pro rok 2007). Většina vinohradů je soustředěna na jižní Moravě, a to ,9 ha v 10 vinohradnických oblastech. V Čechách je soustředěno zhruba 749,6 ha v 6 vinohradnických oblastech. Průměrný hektarový výnos na produkční vinici byl v roce 2007 byl 5,82 t hroznů na hektar. 7

2 Spotřeba vína v tradičních vinařských zemích jako je Francie, Itálie a Portugalsko se pohybuje v rozmezí l na osobu. Domácí spotřeba l na hlavu je pořád poměrně nízká proti okolním státům. V Rakousku, podobně jako v Německu je vyšší než 30 l a na Slovensku více než 20 l. Cílem každého pěstitele révy vinné je vypěstovat zdravé hrozny, které jsou zárukou výroby kvalitního vína. Toho lze dosáhnout jen při dobré celoroční péči o vinici, tj. řezem, vyrovnanou výživou a hnojením, zelenými pracemi ve vinici (podlom, odstraňování fazochů, zastrkování letorostů do drátěnky, osečkování, defoliace, probírky), kultivací půdy včetně regulace plevelů a ochrany proti houbovým chorobám a škůdcům. V současnosti mezi nejzávažnější a nejrozšířenější choroby patří plíseň révová - Plasmopara viticola Berk. et Curt., padlí révové - Uncinula necator (Schw.) Burr., a plíseň šedá Botryotinia fuckeliana (de Bary) Whetzel. Jejich výskyt ovlivňuje počasí v průběhu roku. 8

3 2. Cíl práce Cílem této práce bylo prostudovat všechny dostupné literární zdroje pojednávají o různých způsobech vedení révy vinné, popsat historický vývoj na území ČR i v ostatních vinařských oblastech a v neposlední řadě charakterizovat jednotlivé typy vedení. 9

4 3. Literární přehled V současné době čeleď Vitaceae Juss. zahrnuje 14 rodů, nejvýznamnější jsou Vitis ssp. L., Cissus ssp. L., Parthenocissus ssp. Planch. Rod Vitis L. je rozdělen na dva podrody: Muscadinia a Euvitis (PAVLOUŠEK, 1999). Réva vinná - (Vitis vinifera Linnaeus, 1753) je podle biologické klasifikace zařazena do taxonomických skupin. Říše: Rostliny (Plantae) Podříše: Cévnaté rostliny (Tracheobionta) Oddělení: Krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: Vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: Rešetlákotvaré (Rhamnales) Čeleď: Révovité (Vitaceae) Rod: Réva (Vitis) 3.1 Vývoj systémů vedení révy Vývoj systému vedení révy úzce souvisí s historickým vývojem vinohradnictví. Historický vývoj systémů vedení v našich podmínkách směřoval k používání nízkých resp. polovysokých systémů vedení keřů révy (VEREŠ a kol., 1980). Celé evropské vinařství stojí na základech vybudovaných Římany. Expanse římského impéria seznamovala postupně podrobné národy s pěstováním révy vinné, které se šířilo z příhodnějších podmínek, v zemích kolem Středozemního moře, do podmínek révě méně vyhovujících, v oblastech Evropy. Způsoby vedení, které byly známy a kterých se užívalo v Římě. 10

5 Vedení na stromech (arbustum, arbutivae vitis) Dodnes v Itálii velmi rozšířené, které proniklo i do některých jiných římských provincií, hlavně do Francie, ale i do Německa. V Rakousku nikdy nebylo zjištěno. Dá se předpokládat že ani na našem území nebylo toto vedení známo (KRAUS, 2008) Vedení po zemi Tento způsob byl nejvíce rozšířen v jižních vinařských provinciích, v Africe a Asii. V některých oblastech byly podepírány výhony nesoucí hrozny dřevěnými vidlicemi. Předpokladem pro takový způsob vedení jsou velmi suché oblasti. V méně suchých oblastech dřevo i hrozny špatně vyzrávají a vína z takových keřů jsou špatné jakosti (KRAUS, 2008) Vedení na hlavu s kmínkem Způsob podobný našemu vedení na hlavu, ale s tím rozdílem, že keře měly kmínek 2 3 stopy vysoký, který byl uvázán ke kůlu. U slabě rostoucích odrůd trvale, u silně rostoucích jen v mládí. Byla to různě dlouhá ramena staršího dřeva s plodonosnými čípky. Tento tvar se nejspíše uplatňoval v našich klimatických podmínkách a pravděpodobně z něho vzniklo postupným snižováním kmínku dnešní vedení na hlavu (KRAUS, 2008) Vedení na jařmech (vinea jugata) Kolem každého keře byly zaraženy čtyři kůly, které byly na horním konci spojeny dalšími čtyřmi tyčemi připevněným k nim ve vodorovné poloze. Přes vodorovná břevna pak visely plodonosné větve dolů k zemi. Tento způsob pěstování révy vinné platil za nejvznešenější v Římě (KRAUS, 2008). 11

6 Vedení komorové (vinea camerata) Vzniklo spojením jednotlivých jařem. Toto vedení bylo ještě v minulém století vidět na mnohých místech Německa, kde bylo nazýváno Kammertba (KRAUS, 2008). Jde o předchůdce dnešního vysokého vedení pergoly Tendone, kde se jako opěry využívá čtvercové drátěné sítě (SOTOLÁŘ, 2004). Druhý směr, který k nám pronikl ve středověku, byl starý burgundský způsob vedení a pěstování révy. Byl zanesen do severočeské oblasti v době vlády Karla IV. V Čechách se tomuto vedení říkalo vedení na starce Vedení na starce Na každém keři se neustále prodlužovalo jedno rameno, aniž bylo sesazováno. Na vrcholu každého ramene byl pouze jeden čípek, který přinášel úrodu a byl 4 6 oček dlouhý.u paty ramene byla dvouoká podpusta. Plodonosný čípek se nikdy nesesazoval na výhony vyrůstající z jeho nižších oček, ale jako příštího plodonosného čípku se vždy používalo nejvýše stojícího a nejlepšího réví, vyrůstajícího na vrcholu čípku. Ostatní níže stojící réví se úplně odstranilo. Ramena se přivazovala ke kolíkům, jakmile dosáhla výšky, že jejich uvazování se stalo obtížným, vyvazovala se šikmo k sousedním kolíkům. Když byla ramena příliš dlouhá, byla buď celá vinice nebo jen její jednotlivé keře překládány. Vedení na starce se v málo změněné formě udrželo až téměř po naše časy (KRAUS, 2008) Historie révy vinné v ČR Počátky vinohradnictví v ČR K největšímu rozšíření révy došlo v období římských výbojů. Prokazatelné počátky moravského vinohradnictví se datují do 2-3. n.l. století při postupném pronikání římských legií caesara Marca Aurelia Antonia ( po Kristu) do Uher, Rakous, Slovenska a na Moravu - tehdy Pannonie a Germanie (tvz. 12

7 Markomanské války n.l.), a pak zejména Marca Aurelia Proba Augusta ( po Kristu). Introdukovány byly zejména odrůdy Malvasia a Chrupky (SOTOLÁŘ, 2008). Nasvědčují tomu vykopávky na Římském vrhu u někdejšího Mušova u pod Pálavou. Z Moravy se pak pěstování révy přibližně v devátém století rozšířilo i do Čech (KOVÁŘŮ a MATUSZKOVÁ, 2004). Doložený rozvoj nastal také v období Velké Moravy, kdy kníže Svatopluk (9.stol. ; vládl n.l.) nechal dovést révu vinnou z Rakous a Uher a začal cílevědomě zakládat vinice. Rozvoji vinařství pomohlo i šíření křesťanství. Víno bylo součástí liturgických obřadů a proto církev, konkrétně některé klášterní komunity, začaly zakládat další nové vinice (SOTOLÁŘ, 2008). O vinařství v Čechách píše již Kosmas ve své kronice a v 11. století nacházíme i další zmínky o vinicích v darovacích listinách (KRAUS, 1994) Vinohradnictví v ČR ve 13. století Nesporně největší historický význam mělo vinohradnictví městské. Povzneslo městský stav a stalo se základem bohatství města. Na Moravě to byli hlavně měšťané z Brna a Znojma (SOTOLÁŘ, 2008) Vinohradnictví v ČR ve 14. století Ve 14. století sílí zájem brněnských měšťanů v nejlepších viničních tratích Moravy. Nejvíce vinic založili v Hustopečích, Starovicích, Starovičkách, v Přítulkách i v Mikulově (GRŮZA, 2008). Velkou zásluhu na zvelebení vinohradnictví měl český král Karel IV. ( ), který vydal roku 1358 královské nařízení (bulu) o zakládání vinic. V tomto nařízení stálo, kdo a kde má vinice zakládat, jak velká má vinice být, osvobození od daní do 12 roku věku vinice (SOTOLÁŘ, 2008) Vinohradnictví v ČR v 15. a 16. století V době husitských válek ( ) došlo k úpadku vinohradnictví. Za císaře Rudolfa II. ( ) došlo opět k prudkému rozvoji našeho vinohradnictví. Na Moravě bylo v té době asi měřic ( ha), v Čechách měřic ( ha) vinic (SOTOLÁŘ, 2008). 13

8 Vinohradnictví v 17. století V roce 1601 byly vinohrady postiženy červenou spálou (Pseudopeziza tracheiphyla Müll.), která vše spálila, takže réví uschlo a neposkytlo očekávanou úrodu (FROLEC, 1984). Velkou pohromou pro vinařství byla třicetiletá válka (DOLEŽAL, 2001). Po pustošení výměra moravských vinic klesla na jednu třetinu původní rozlohy (KRAUS a kol., 1999). Mnohé vinice byly předělány na pole nebo se o ně nikdo nestaral (DOLEŽAL, 2001). Teprve koncem 17. století začíná obnova venkovských vinic. Jen ve velkých vinařských střediscích se opět obnovily vinice ve větší míře (KARUS a kol., 1999) Vinohradnictví v 18. a 19. století Na přelomu 18. a 19. století dochází opět k dalšímu rozmachu, kdy v roce 1820 bylo zaznamenáno ha vinic na Moravě a ha vinic v Čechách (SOTOLÁŘ, 2008). Dochází k introdukci nových druhů rodu Vitis k selekci odrůd a k prvnímu šlechtění (GRŮZA, 2008). Od druhé poloviny 19. století sílil vliv průmyslové revoluce. Rozvíjející se průmysl odváděl mnoho lidí do měst, a tak neměl vinohrady kdo obdělávat (DOLEŽAL, 2001) Vinohradnictví v CR ve 20. století V roce 1890 se objevil první nález kořenové mšice (Viteus vitifolii Fitch.). Dalším problémem byl výskyt padlí (Uncinula necator Schw.), plísně révové (Plasmopara viticola Berk. A Kurt.), které byly rovněž zavlečeny z Ameriky jako révokaz (DOHNAL a KRAUS, 1972). Po obou světových válkách dochází k obnově vinic přizpůsobované již mechanizaci s čímž souviselo i zavádění nových tvarů. V roce 1985 byla plocha vinic kolem ha, z toho bylo ha plodných vinic. Po roce 1989 dochází k zásadním společensko-ekonomickým změnám a postupně se celý hospodářský systém státu transformoval na tržní systém. Plochy vinic neustále klesaly, většina vinic byla přestárlá s průměrem kolem 17 let, chyběl značný počet keřů ve výsadbách, snižovalo se množství a kvalita ošetření (SOTOLÁŘ, 2008). 14

9 Změnil se způsob a systém pěstování révy ve prospěch velkých tvarů a širokých meziřadí, inspirované rakouským vinařem L. Moserem a u nás propagované prof. Ing. V. Krausem, CSc. (SOTOLÁŘ, 2008) Současná situace vinohradnictví v ČR Zákon z roku 1995 rozdělil naši republiku na 16 vinařských oblastí, z toho 10 na Moravě a 6 v Čechách. Na Moravě to byla oblast brněnská, bzenecká, kyjovská, mikulovská, mutěnická, podluží, strážnická, uherskohradišťská, velkopavlovická a znojemská. V Čechách to byly oblasti čáslavská, mělnická, mostecká, pražská, roudnická, žernosecká. V roce 2004 byl vydán nový vinařský zákon, který je v souladu s předpisy Evropské unie. Rozděluje ČR na dvě vinařské oblasti Čechy a Moravu a šest vinařských podoblastí, každá vinařská oblast obsahuje množství vinařských obcí a v nich viniční tratě. Plochy vinohradů od roku 1989 do 2003 se pohybovaly okolo ha. Od roku 2004 se postupně zvyšují, a to ha, ha a roku ha (KRAUS a kol., 2005). Ke je plocha produkčních vinic v ČR ha (ANONYMUS, 2008). 15

10 3.3. Registrace odrůd v ČR Tab. 1. Seznam odrůd zapsaných ve státní odrůdové knize k (ÚKZUZ, 2004). NÁZEV ODRŮDY Moštové (bílé a červené) ROK ZÁPISU NÁZEV ODRŮDY Moštové (modré) ROK ZÁPISU Aurelius 1983 Angi 2001 Děvín 1998 Alibernet 1975 Chardonnay 1987 André 1980 Irsai Oliver 1975 Ariana 2001 Kerner 2001 Cabernet Moravia 2001 Cabernet Lena 2001 Sauvignon 1980 Malverina 2001 Frankovka 1941 Müller Thurgau 1941 Merlot 2001 Muškát moravský 1987 Modrý Portugal 1941 Muškát Ottonel 1952 Neronet 1991 Neuburské 1941 Rulandské modré 1941 Pálava 1977 Svatovavřinecké 1941 Rulandské bílé 1941 Zwiegeltrebe 1980 Rulandské šedé 1941 Stolní Ryzlink rýnský 1941 Arkadia 2001 Ryzlink vlašský 1941 Diamant 1998 Sauvignon 1952 Chrupka bílá 1941 Sylvánské zelené 1941 Chrupka červená 1941 Tramín červený 1941 Julski biser 1972 Veltlínské červené rané 1952 Olšava 1988 Veltlínské zelené 1941 Panonia Kinese 1980 Veritas 2001 Pola 2001 Vitra

11 4. Vedení révy vinné Pod pojmem vedení révy vinné máme na mysli tvarování starého dřeva. Keře révy vinné nelze ani jeden rok ponechat bez řezu, neboť by na nich narostl nadměrný počet letorostů i hroznů, které by špatně vyzrávaly. Tvary keřů však nesouvisejí jen se způsobem řezu, který jsem použili, ale daleko vetší vliv na jejich využívání má organizace viničního porostu. Rozeznáváme dva základní typy organizace viničního porostu: 1. Malé keře v hustém sponu. 2. Velké tvary keřů v řídkém sponu. Hustota keřů se pohybuje od 10 tis. keřů na hektar při velmi husté výsadbě. Počet keřů u velkých tvarů se snižuje až ke 2000 kusů na hektar v řídkém sponu (KRAUS a kol., 2000) Pro první způsob organizace viničního porostu se užívají nízké nebo středně vysoké keře a říkáme že jsou tvarovány na nízké nebo střední vedení. Pro druhý způsob užíváme vysoké keře, které mají kmeny vyšší než 90 cm, takovým tvarům říkáme vysoké vedení (HUBÁČEK a KRAUS, 1982) Rozdělení vedení u révy vinné Způsobů vedení známe celou řadu a dělíme je obvykle do tří skupin, a to podle výšky starého dřeva nad povrchem půdy: nízké vedení do 30 cm, střední vedení do 80 cm, vysoké vedení nad 80 cm (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). SEDLO (1994) uvádí, že za nízké vedení je považováno vedení s kmenem o výšce do 40 cm a se sponem do 1,5 x 1,0 m. Střední vedení vzniklo jako vylepšení nízkého vedení, nezbytností je již drátěnka. Výška kmene se pohybuje kolem 70 cm, spon je 1,5 2,5 x 1 1,5 m. Vysoké vedení, vzniklo jako uzpůsobení révy stavu mechanizace. V současnosti se zdá být již překonané, s vyjímkou kordónů. Výška kmínku je od 90 cm, spon 3,0 3,5 x 1,2 1,3 m 17

12 Nízká vedení Vedení na hlavu Keř se stále řeže na krátké čípky, vytváří se na něm zhrublá část nazývaná hlava. Množství ponechaných čípků závisí na síle keře, pohybuje se od 4 do 15 čípků (VEREŠ a kol., 1980). Při řezu dbáme o to, aby čípky byly rozděleny stejnoměrně kolem hlavy. Střed hlavy má být prázdný (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Tento způsob je vhodný pro odrůdy s velkým hroznem Sylvánské zelené, Veltlínské zelené, Portugalské modré apod. (VEREŠ a kol., 1980) Vedení na hlavu s řezem na tažeň Na nejvýše postaveném ramínku dvouletého dřeva nařežeme tažeň a kromě toho necháme na hlavě několik krátkých čípků. Důležité je ponechaný tažeň včas ohnout do vodorovné polohy, tak zajistíme vyrašení oček po celé délce (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Letorosty na tažni se zaštipují za 3 5 listem nad nejvýše postaveným hroznem. Tažen se každý rok obměňuje (VEREŠ a kol., 1980). Způsob vyvazování tažňů a polotažňů je různý. Nejčastěji se vyvazuje tažeň ke kolíku zařazenému ve směru řady keřů (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Tento způsob vedení je vhodný pro odrůdy s menšími hrozny a nižším výnosem Tramín červený, Burgundské modré, Sauvignon apod. (VEREŠ a kol., 1980). 18

13 Tříčípkový řez Je založen na obnovování kvalitního plodonosného dřeva ze dvou zásobních čípků z nichž jeden je dvouoký a druhý 6 10ti-oký (dle výšky nataženého drátu ke kterému jej vyvážeme). Při rašení vyslepíme na vysokém čípku všechna spodní očka a ponecháme na vrcholu pouze 2 3 letorosty (v příštím roce z něj vybíráme tažeň). Na vysokém čípku z loňského roku ponecháme jen jede výhon jako tažeň (po oplození se vše odstraní. Vznikl v Lednici (prof. Kraus) jako zlepšení vedení na strace (KRAUS, 2008) Vedení na kozlík Je charakteristické asi 20 cm vysokým kmínkem s 3 5 krátkými rameny, které jsou dlouhé maximálně 40 cm. Řeže se na krátké čípky se 2 3 očky. Vedení je vhodné pro keře slabšího vzrůstu (VEREŠ a kol., 1980). KRAUS a ŠVÁSTA (1955) uvádí, že kozlíkem rozumíme keř, který má krátký kmen a na něm 2 5 krátkých ramen Vidlicovité vedení Kmen se ve výšce cm nad půdou rozvětvuje do 3 5 ramen, které jsou maximálně 40 cm dlouhé. Na ramenech se řežou čípky se 2 3 očky. Podle síly keře se na některém rameni ponechá tažeň (VEREŠ a kol., 1980) Žarošské vedení Z hlav jsou vedena na několik stran ramena a na jejich konci už byly založeny samostatné hlavy. Tím se dosáhlo při menším počtu keřů velkých sklizní (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955) Keříkovité vedení Staré dřevo se vytahuje na 1 3 ramenech až do výšky 1 m. Ve spodní části se ponechává záložní čípek a v horní části záložní čípek s polotažněm. Po odstranění ramena se vytváří náhradní rameno z dolního čípku. Cyklus se opakuje (VEREŠ a kol., 1980). 19

14 Gobelet Je další odvozenou formou od vedení na hlavu. Hlava je vytvořená na 30 cm vysokém kmínku (VEREŠ a kol., 1980). SEDLO (1994) uvádí, oporou pro toto vedení je jen kůl. Po dosáhnutí výšky letorostu 20 cm se odstraní zálistky a letorost se přivazuje ke kůlu. Na hlavně jsou vytvarované čtyři ramena s koncovými čípky se dvěma očky. Druhé očko od báze čípku směřuje vždy nahoru a letorost z něho dovnitř keře. Letorost z bazálního očka směřuje ven z keře. V době vegetace se odstraňují všechny letorosty kromě těch co vyrůstají z ponechaných dvouokých čípku (VEREŠ a kol., 1980) jiný zdroj uvádí totéž (SEDLO, 1994). Ve druhém roce se jednoleté dřevo seřízne na výšku asi 25 cm a ponechají se dva letorosty. Ve třetím roce se nechají 3 až 4 letorosty, ve čtvrtém 6 až 8 a od pátého roku 8 letorostů (SEDLO, 1994) Korunový řez Proti vedení na hlavu má tu výhodu, že ramínka s plodným dřevem, která bývají čtyři, sedí na cm vysokém kmínku, tím se lépe obdělává půda, hrozny nevisí těsně nad zemí, hrozí jim méně poškození, případně hnití. Ponechává se na každém ze čtyř ramínek jeden tříoký čípek. Jsou-li ramínka příliš dlouhá, zmladí se na některý z jalových výhonů blíže kmínku (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955) Nízké kordóny Představují pokrok v uspořádání nadzemních orgánů keře. Mohou být jedno nebo dvouramenné. U vodorovného kordónu s řezem na krátké čípky, byl základní drát drátěnky ve výšce 40 cm (VEREŠ a kol., 1980). Jiný zdroj SEDLO (1994), uvádí že, první drát je ve výšce 20 cm, v 50 cm drát druhý. Podle systému opěrné konstrukce bylo možné ponechat na keři polotažně i tažně, které se vyvazovali do polooblouků, oblouků nebo se nechali volně rostoucí (VEREŠ a kol., 1980). 20

15 Střední vedení Kordónové způsoby vedení Tento typ vedení tvoří přechod mezi nízkými a středními způsoby vedení. Základem všech typů kordonů je kmínek různé výšky, zakončený jedním nebo dvěma rameny (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955) totéž uvádí (VEREŠ a kol., 1980). Kordony mohou být vodorovné, šikmé i svislé. Nejvíce se tyto tvary využívají v oblastech s dostatečnými srážkami a s teplým vegetačním obdobím, kde je u vinné révy předpoklad pro rychlé tloustnutí stařiny a vytváření závalových pletiv v místech, kde byla ramena narušena řeznými ranami. Rychlé hojení ran přispívá k udržení funkčnosti vodivých drah, a tím k dobré výživě po celé délce ramene (KRAUS a kol., 2000) Vodorovné kordony Ze starého dřeva se vypěstuje kmen na kterém se ponechají jedno či dvě ramena (VEREŠ a kol., 1980). V praxi se lépe osvědčily kordony jednoramenné. Na dvouramenných dochází často k nerovnováze mezi rameny kordonu, a tím se stává, že jedna polovina keře krní (KRAUS a kol., 2000). Pro výměnu kmínku (v případě zmrznutí) se ponechává zásobní čípek na patce kmínku. Výhodou tohoto vedení je dřívější produkce hroznů, protože ramena v některých případech je možné vytvořit již ve druhém roce. Nevýhodou je zahušťování prostoru v drátěnce letorosty, které vyrůstající na čípcích (VEREŠ a kol., 1980). U středě vysokých kordonů se užívají drátěnky, které mají jeden drát k vyvazování ramen kordonů a dvě posuvná dvojdrátí (KRAUS a kol., 2000). Jednoramenný kordon Je zjednodušením dvouramenného kordonu. Odstraňuje konkurenci mezi rameny a umožňuje lepší vyrovnanost i plodnost. Vzniklo ve Švýcarsku v r prof. Schwarzenbach (SOTOLÁŘ, 2004). Vypěstujeme ho tak, že réví dostatečně vzrůstných sazenic ohneme podél vodorovného drátu napnutého v potřebné výšce. Při příliš prudkém ohybu se zaškrtí na spodní straně cévní svazky a rameno pak roste slabě. Vodorovně vyvázaná část nesmí být příliš 21

16 dlouhá, aby se na ní letorosty vyvíjely rovnoměrně a dostatečně bujně. Letorosty jsou ve druhém roce seříznuty na dvouoké čípky asi 2,0 m od sebe. První letorost bude až za ohybem a musí vyrůstat z očka směřujícího nahoru. Druhý letorost musí být též z očka směřujícího nahoru. Třetí letorost bude sloužit k prodloužení ramene kordonu a musí vyrůstat z očky směřujícího k zemi. To je důležité proto, aby spodní strana kordónového ramene zůstala bez řezných ran. Hladká a ranami neporušená spodní strana zajišťuje bezchybné vedení živin po celém rameni (KRAUS a kol., 2000). Dvouramenný kordon Na ramenech necháváme 2 3očkové čípky nebo delší 4 5oké čípky vždy s 1 2okým čípkem zásobním. Když se čípek vzdálí od kordónového ramene vzniká vyrostlice, zmladíme ho tak, že vypěstujeme v jeho blízkosti na starém dřevě nový čípek a starý odstraníme. Jde o vedení vhodné pro plnou mechanizaci během roku (SOTOLÁŘ, 2004). Kazenaův kordon Je vodorovný kordon, využívající předností dlouhého řezu (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Jeho základem je poměrně široko ohnutý kordon (VEREŠ a kol., 1980). Na jednom vodorovném rameni je podle délky umístěno 3 5 dvojic čípků. Každá dvojice se sestává z jednoho zásobního čípku dvouokého a jednoho tažně 6 12okého (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Tažně se vedou k pod šikmým úhlem k nejbližšímu drátu, kde se jejich horní část přiváže (VEREŠ a kol., 1980). Kordon Royat Pochází z Francie, u nás se příliš nerozšířil (SEDLO, 1994). Základem je vodorovný jednoramenný kordon, na kterém se používá krátký řez na dvouoké čípky (VEREŠ a kol., 1980). Třetím rokem, kdy je již vytvořen kmínek, se ponechává cm dlouhý tažeň, na němž po podlomu zůstanou 3 letorosty. Asi 15 cm pod kordonem se ponechává zásobní čípek. Ve čtvrtém roce se z vyzrálých letorostů ponechají dvouoké čípky, poslední slouží k prodloužení kordonu. V dalších letech se ponechává podle prostoru asi 5 7 dvouokých čípků (SEDLO, 1994). Tento způsob vedení je vhodný pro odrůdy 22

17 s většími hrozny a se slabším vzrůstem např. Veltlínské zelené, Sylvánské zelené a červené, Müller-Thürgau apod. (VEREŠ a kol., 1980). KRAUS a kol. (2000) uvádí, že kordon Royat se užívá pro odrůdy plodících dobře ze spodních oček. Tvar je vhodný pro mechanizovaný řez pomocí horizontálních řezných kotoučů. Důležité je aby rozestavění čípků bylo dostatečně řídké. Jinak dochází k přílišnému zahuštění keřů letorosty. Šikmý kordon Podle prof. A. S. Meržaniana, podobně jako kordon Kazenavův využívá dlouhého řezu, ale jeho rameno je vedeno hned od povrchu půdy šikmo vzhůru pod úhlem stupňů (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Na rameni se střídají čípky různé délky, krátké dvouoké čípky až po zásobní s delšími polotažni (VEREŠ a kol., 1980). Šikmý kordon má význam pro oblasti, kde se na zimu réva zakrývá zemí. Šikmé rameno se dá dobře sklonit a upevnit těsně nad povrchem půdy (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955) Guyotův řez Pochází z Francie, kde jej doporučoval dr. Guyot jako účelný a jednoduchý způsob řezu. Uplatňuje se tam dodnes pod názvem jednoduchý nebo dvojitý Guyot. Princip spočívá v tom, že se na vrcholu nízkého kmene (původně jen 0,2 m) ponechával jeden zásobní čípek dvouoký a jeden tažeň, jehož délka se řídila hustotou výsadby (KRAUS a kol., 2000). HUBÁČEK a KRAUS (1982) uvádí, že byl ponechán jeden zásobní dlouhý čípek a jeden tažeň s 8 10 očky. Výsadba keřů byla hustá do sponu 140 x 100 cm. Opěrné zařízení bylo velmi jednoduché, sestávalo se z kůlu zabodnutého vedle kmene a ze dvou drátů, napnutých na kůlech. Jeden byl ve výši 0,2 m a druhý ve výši 0,5 m nad povrchem půdy. K nižšímu drátu se do vodorovné polohy vyvazoval tažeň. Vodorovná poloha kratšího tažně způsobovala rovnoměrné rašení a stejnoměrný růst tažňových letorostů. Před kvetením se letorosty uspořádaly tak, aby se opíraly o vrchní drát, některé z nich se 23

18 přivazovaly, aby měly svislou polohu. Vrcholky tažňových letorostů se zaštipovaly, což podpořilo oplodnění květenství a lepší vývin bobulí. Během léta se fazochy kolem hroznů vylámaly a ve vrcholové části tažňových letorostů se fazochy zakracovaly. Při řezu v následujícím roce z jara byl celý tažeň z loňského roku odříznut. Tím byla odstraněna plodná větev. Tato plodná větev byla nahrazena novou, vyrůstající ze zásobního dvouokého čípku (KRAUS a kol., 2000). Po odříznutí odplozeného tažně zůstanou na keři jen dva výhony ze zásobního čípku. Výhon stojící výše se použije k vytvoření nového tažně s 8 10 očky. Níže stojící výhon sestřihneme na nový dvouoký zásobní čípek (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Dvojice sestávající se z jednoho dvouokého zásobního čípku a z jednoho plodonosného tažně zajišťovala opakovaně dobrou úrodu a pravidelnou obnovu keře. V současných vinicích byl Goyotův řez upraven, tak že se zelené letorosty zastrkávají hromadně do dvojdrátí drátěnky a ošetřují se všechny stejným způsobem. Goyotův řez na jeden tažeň a jeden zásobní čípek se užívá v několika vinařských oblastech Francie (Burgundsko, Champagne), v západním Švýcarsku a v mnoha oblastech Německa (KRAUS a kol., 2000) Rýnsko-Hessenské unifikované vedení s různým vyvazováním tažňů V největších vinařských oblastech Německa, ve Falcku a v Rýnském Hesensku se postupně uplatnil Goyotův řez nejprve na vedení s nízkými drátěnkami a poté při postupném rozvoji došlo ke zvětšení tvaru keře. Kmeny keřů byly zvýšeny na 0,6 0,8 m a tam, kde to půdní podmínky a výživa dovolovaly byly na jednom kmeni ponechávány dva tažně a dva zásobní čípky při současném zvětšení vzdálenosti keřů v řadu na 1,2 1,5 m (KRAUS a kol., 2000). Jiný zdroj KRAUS a ŠVÁSTA (1955) uvádí že, keře takto vedené mají kmínek asi 70 cm vysoký, na němž je obvykle jeden tažeň (10 12 oček) a jeden zásobní čípek. U typu se dvěma tažni se doporučuje ponechat pro každý tažeň samostatný kmínek. Vzdálenosti řad se pohybují mezi cm, v řadách cm. Oporou je drátěnka, která má první drát ve výši ukončení kmínku (70 cm) a druhý drát, přes který se tažně ohýbají je 15 cm nad prvním. Ve výšce 40 cm nad druhým drátem je posuvné dvojdrátí. 24

19 Rozšíření meziřadí a zvětšení vzdálenosti mezi keři znamenalo snížení počtu keřů na jednotku plochy a tedy většího zatížení keřů plodnými očky, než tomu bývalo u původního Guyotova řezu (KRAUS a kol., 2000). Unifikované vedení s vodorovnými tažni Tvarování vodorovných tažňů je nejsnadnější, když se vytvoří kmeny nižší, tak aby nedosahovaly až k nosnému drátu pro tažně (KRAUS a kol., 2000). Vedení potřebuje větší vzdálenost mezi keři, aby bylo možné umístit vodorovné tažně do mezery bez velkého překrytí konců tažňů. Je vhodné používat pro šířku meziřadí cm. Vzdálenosti keřů v řádku pro tvar s jedním vodorovným tažněm cm. Pro tvar se dvěma vodorovnými tažni při použití slaběji rostoucích kultivarů a podnoží cm a při použití bujně rostoucích kultivarů a podnoží cm (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Mezi vrcholem kmene a nosným drátem by měla být vzdálenost alespoň 15 cm. Tažeň se vede z vrcholu kmene napřed téměř svisle vzhůru, kde se pravoúhle ohýbá do vodorovné polohy k nosnému drátu. Při velmi korektním řezu a při používání malého zatížení keřů není ani nutné dělat dvouoké zásobní čípky. Na vrcholu kmene se vytvoří zásoba spících oček a z ní narostou vždy náhradní letorosty (KRAUS a kol., 2000). HUBÁČEK a KRAUS (1982) uvádí, slabší keře se ve 2. nebo 3. roce seříznou na výšku kmene, což je o cm níže, než vede první vodorovný drát, který slouží k vyvazování tažňů. Na vrcholu budoucího kmene ponecháme 2 3 letorosty. Tvarování při řezu na dva tažně je stejné. Aby tažeň držel ve vodorovné poloze, vyvazuje se jednou uprostřed a jednou na konci nebo se jednou obtočí kolem vodorovného drátu a vyváže se jen na konci. V oblastech s kontinentálnějším klimatem se ujal při řezu na dva tažně způsob tvarování keřů se dvěma kmeny. Dva kmeny poskytují větší jistotu přetrvání po poškození některého z nich zimním mrazem (KRAUS a kol., 2000). Bujné keře se tvarují tak, že se ponechá kmen s krátkým vodorovným tažněm. Na bujných keřích ponecháme obrost na krátkém tažni a současně i na vrchní části budoucího kmene, tak aby mohl být kmen seříznut 15 cm pod 25

20 nosným drátem a přitom na něm zůstaly dva výhony. Jeden pro tvorbu nového tažně a druhý pro vytvoření zásobního dvouokého čípku (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Unifikované vedení s nízkými oblouky Jeho tvar odpovídá dřívějšímu pojetí rýnsko-hesenského vedení. K vyvazování tažňů byly napnuty dva dráty. První drát ve výši vrcholů kmenů a druhý cm nad ním. Tažně se při vyvazování vedly nejprve z vrcholu kmene pokud možno příkře vzhůru k vrcholnému drátu, přes který se vytvořil prudce lomený oblouk, a koncová část tažně se vyvázala ke spodnímu drátu (KRAUS a kol., 2000). Úprava dvojdrátí je buď pevná nebo jsou dvojdrátí pohyblivá, jak je uvedeno u unifikovaného vedení s vodorovnými tažni (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Unifikované vedení s vysokými oblouky Další rozšiřování meziřadí nutné pro používání výkonné mechanizace vedlo k formování tažňů ve tvaru vysokých oblouků, užívaných ve Francii pod názvem arcure (arkýř) a v Německu pod názvem Pendelbogen (KRAUS a kol., 2000). Byly vysazeny vinice s unifikovaným vedením ve sponech se šířkou meziřadí cm, mezi keři cm. Při uvedené sponu připadá na jeden keř při zatížení 10 oček na 1m 2 celkem oček, tj. dva tažně po očkách. Pro takový způsob vedení se tvarují keře s jedním kmenem vysokým cm (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Používají se opět dva nosné dráty, ale rozpětí mezi spodním a horním drátem je větší a dosahuje cm. Kmen má vrchol mezi oběma dráty (KRAUS a kol., 2000). HUBÁČEK a KRAUS (1982) uvádí, taktéž možné použití pevných drátů, které jsou rozděleny po jednom a jeden posuvný drát se k nim přidává. Natahuje se 15 cm nad vrchním nosným 26

21 drátem jeden neposuvný drát, 35 cm nad ním další a 45 cm třetí neposuvný drát. Tažně stoupají z vrcholu kmene k výše napnutému drátu a přes něj se v mírném oblouku ohnou ke spodnímu drátu. Jejich konec je v nižší poloze než vrchol kmene. Tím se více ztlumí růst koncových letorostů na tažni, které bývají velmi bujné. Vysoký oblouk přispívá k rovnoměrnějšímu rašení oček i růstu letorostů ve středové části tažně. Na klesající části tažně za obloukem mohou narůstat slabší a kratší letorosty. Vysoké oblouky jsou vhodné hlavně pro odrůdy s menší hmotností hroznů Ryzlink rýnský, Rulandské nebo s lámavým révím, které těžko ohýbá do prudších zlomů (KRAUS a kol., 2000). Unifikované vedení dvoukmenné Při používání dvoukmenných tvarů je na keři více stařiny a tím, že se vytváří mohutnější nadzemní část, je i kořenový systém bohatší. Proto by měly zůstat vzdálenosti keřů v rozmezí cm. Drátěnky jsou se dvěma nosnými dráty a počítá se s výškou kmene cm. Jejich vzdálenost je minimálně 30 cm a maximálně 50 cm. Nad těmito nosnými dráty se někdy napíná ještě jeden drát, aby se na něj mohly chytit úponky letorostů, něž dorostou do výšky prvního dvojdrátí. Druhé dvojdrátí je výšce 190 cm. (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Dva kmeny poskytují větší jistotu přetrvání po poškození některého z nich zimním mrazem (KRAUS a kol., 2000). Na každém vrcholu kmene se ponechává jeden tažeň a jeden čípek (HUBÁČEK a KRAUS, 1982) Palmety Vedení spočívá v tom, že se od země rozvětvují 3 4 ramena rovnoměrně po celé drátěnce. Ramena jsou dlouhé cm. Ponecháváme tři maximálně čtyři letorosty. Doporučený spon x cm (JAŠA a kol., 1969). Amrella vějířová palmeta na středním vedení Tohoto vícekmenného tvaru se užívá v oblastech s vyššími zimními mrazy, při nichž je poškozováno i staré dřevo kmenů. Je nutná jejich obměna z čípku ponechaného vždy u paty keře. Šikmá ramena vějířovitých palmet umožňují i 27

22 zakrývání celých keřů (na podzim se ohnou k zemi a přiořou). Z každého kmínku je veden jeden 6 8oký tažeň a zásobní čípek (SOTOLÁŘ, 2004) Minimální řez vinic (MŘV) Tato technologie pochází z Kalifornie a Austrálie, v Evropě začala být zkoušena v osmdesátých letech minulého století. MŘV pokládáme pouze za doplňkovou možnost pěstitelům révy, kteří jsou stále tlačeni k nižším cenám hroznů. Přednost této technologie je nízká pracnost. Jedná se pouze o postřiky, péči o půdu a sklizeň. Při dosažení vyrovnanosti sklizně a růstu jsou letorosty dlouhé max. 40 cm. Každé 2 3 roky proběhne seřezávání réví a staršího dřeva. Šířka meziřadí je minimálně 3 m, při růstu letorostů by došlo k e spojení řádků. K přestavění technologie na MŘV dochází nejdříve od cca 15. roku, kdy je rostlina řádně zakořeněna a v plné síle. V porovnání s běžným vedením probíhá sklizeň o dnů později. Sklizeň je možná pouze při použití sklízeče hroznů (SEDLO a PŮČEK, 2006) Kalifornská drátěnka Keře mají kmínky asi 80 cm vysoké a na nich se ponechává několik zásobních čípků a tažňů, které se vyvazují na drátěnku se šikmým vrchním rámem (Wide top trellis). Rám se skládá ze tří rovnoběžných drátů, které tvoří nahoře šikmou plochu na kterou se rozprostřou letorosty. Odpadá vyvazování i vylamování fazochů (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955) Vysoké vedení Moserovo vedení a jeho varianty Původní Moserovo vedení, které propagoval v Rakousku i jinde v Evropě prof. Dr.h.c Lenz Moser, mělo tvar dvouramenného vodorovného kordonu s řezem obrostu na střídavé čípky. Na keři je šest čípků 4 6 oček dlouhých a 28

23 ke každému plodonosnému čípku jeden zásobní čípek dvouoký (KRAUS a kol., 2000). Ve třetím roce se ponechává kmínek a současně vodorovný kordon v délce 4 5 internodií. Ve čtvrtém roce se ponechává více delších čípků, 3 6 dvojokých čípků, stejně jako v dalších letech (SEDLO, 1994). Kmínek kordonu je vysoký cm (KRAUS a ŠVÁSTA, 1955). Jiné zdroje KRAUS a kol. (2000) uvádí, ramena kordonů byla ve výšce 1,2 m a vzdálenost výsadby 3,0 x 1,2 m. HUBÁČEK a KRAUS (1982) uvádí totéž, ale spon x 120 cm. Třetina letorostů se zastrkává do drátěnky, dvě třetiny se nechávají viset do meziřadí. V meziřadí se obvykle vysévá zelené hnojivo. Moserovo vedení je jedním z tvarů určených pro strojově udržovanou vinici (SOTOLÁŘ, 2004). Tím, že byla plodnost nižší a střídavá, bylo ponecháváno na keřích větší zatížení, keře se nadměrně zahušťovaly a vytahovala se postranní ramena, brzy tím docházelo k deformaci kordonu (KRAUS a kol., 2000) Sylvoz Toto vedení vzniklo v Savojsku ve Francii na obranu proti častým jarním mrazíkům. Řez Sylvoz byl zkoušen ke zlepšení situace u Moserova vedení. Základem je jedno nebo dvouramenný kordon, na rameni se ponechají většinou dva tažně a 2 3 čípky (SOTOLÁŘ, 2004). Tažně se vyvazují pod úroveň vodorovných ramen kordonu (KRAUS a kol., 2000). Přivazují se až po jarních mrazech, čímž se předchází poškození révy (SEDLO, 1994). Na ohnutých tažních se prudkým ohybem brzdí růst a listová plocha se zředila (KRAUS kol., 2000). Výsadby jsou ve sponu cm, na každém stanovišti jsou dva keře těsně vedle sebe. Ve třetím roce se ponechává kmínek s vodorovným kordonem (SEDLO, 1994). Z místa výsadby dvou keřů směřuje jeden jednoramenný kordon vpravo a jeden vlevo. Ramena jsou 60 až 80 cm dlouhá a na vrchní straně kordónových ramen jsou tři postranní ramínka (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Ve čtvrtém roce jsou již tažně a u každého jedno až dvojoký čípek (SEDLO, 1994). Je vhodný pro méně plodné odrůdy, bujné odrůdy tlumí v růstu (SOTOLÁŘ, 2004). Na suchých stanovištích se řez Sylvoz neosvědčil, z ohnutých tažňů odcházelo málo 29

24 asimilátů do kořenového systému a keře po několika letech příliš oslábly (KRAUS kol., 2000) Srdcový řez Vedení je podobné Rýnsko-Hessenskému, ale tažně jsou delší, prudčeji ohnuty a dole vyvázány k sobě. Nechával se 1 nebo 2 dvouoké zásobní čípky u mladších keřů i 2oký čípek u paty keře (kvůli mrazíkům). Celý keř je fixován u 1,5 2 m vysokého kůlu. Dodnes se používá na Moselských svazích v Německu (SOTOLÁŘ, 2004) Zlepšený srdcový řez Vznikl v roce 1966 na Vinařském ústavu VŠZ v Lednici na Moravě jako zmlazovací řez pro stárnoucí kordony Moserova vedení (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Dvouramenné kordony byly přeměněny na jednoramenné. Zbylé rameno bylo zkráceno na délku 0,4 0,5 m (KRAUS a kol., 2000). Kmen je vysoký 120 cm, který přechází ve zcela krátké ramínko dlouhé 20 cm (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). V ohybu, kde kmen přechází v rameno, byly ponechány dva delší tažně a dva zásobní čípky (KRAUS a kol., 2000). Tyto dva tažně se ohýbají velkým obloukem dolů k drátu napjatému 40 cm pod nosným drátem. Na konci krátkého ramínka je třetí tažeň, který se vyvazuje vodorovně po nosném drátu a je kratší, má 6 8 oček (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Tažně byly povolným ohybem vytvarovány do tvaru, který připomíná srdcovitý obrys. Letorosty ze zásobních čípků a z krátkého tažně se zastrkují do dvojdrátí drátěnky. Letorosty ze středové a koncové části tažňů se nechávaly viset do meziřadí (KRAUS a kol., 2000). Ohnutím tažňů pod úroveň nosného drátu se tlumí růst a zvyšuje hmotnost hroznů (HUBÁČEK a KRAUS, 1982) Vertikální kordón - Vertiko Byl vyvinut v polovině 70.let Prof. Krausem v Lednici (SEDLO, 1994). Je to systém svislých, jednoramenných nebo dvouramenných kordonů s obrostem ve formě dvouokých čípků. Kmeny kordonů jsou 0,7 0,8 m vysoké a obrostlé rameno je 0,8 0,9 m dlouhé. Obrost je rozdělen do tří etáží nebo rovnoměrně 30

25 po celém rameni. Na jednom rameni se ponechává 8 až 10 dvouokých čípků. Čípky nesmějí být delší, vznikala by tak snadno postraní ramínka (KRAUS a kol., 2000). Spon bývá 2,4-3,0 x 0,6 x 0,9 m (SEDLO, 1994). KRAUS a kol., (2000) uvádí spon 2,5 3,0 x 0,8 1,0 m. Opěrou pro keř je kovová tyčka, která vyčnívá 1,8 m nad povrch půdy, je 0,1 m pod vrcholem zachycena do dvou spletených drátů. Keře mají sloupovitou formu. Nelze založit kmen i rameno naráz. Nejdříve se mladé keře seříznou na výšku 0,8 m a ponechají se 3 letorosty. Budoucí kmen pod nimi se vyholí. Letorosty se v prvním roce zakládání tvaru vyvážou k opěrné tyčce a nezakracují se. Následující rok se vybere nejsilnější a z něho se vytvoří při bujném růstu celé rameno až do 1,6 m. Při slabém se zakrátí na výšku 1,2 m. Ponechají se opět tři vrcholové letorosty, vyvážou se k tyčce a letorosty na první etáži se zkrátí již před květem. Příští rok se dopěstuje celá délka ramene. Největší chybou je přetěžování keřů a delší řez než 1 2 očka (KRAUS a kol., 2000) Záclonové (závěsové) tvary Jednoduchá záclona Nejlépe se osvědčil tvar podle Ing. O. Kropáse, CSc. Jednoramenný kordon se zakládá na jediném nosném drátě napnutém ve výšce 1,5 1,6 m metrů nad zemí. Na kordónovém rameni jsou tři krátké čípky a dva polotažně volně visící k zemi. Obrost začíná až za ohybem kordonu, krátkým čípkem, pak následuje polotažeň a opět krátký čípek, za ním polotažeň. Rameno musí být ukončeno krátkým čípkem, který udržuje vyšší vzrůstností letorostů na krátkém čípku stabilní délku kordonového ramene (KRAUS a kol., 2000). Ve 3. roce se vypěstuje kmínek, buď v jednom roce nebo i během 4. roku, kdy se současně ponechá rameno. V následujícím roce zůstávají na keři dva tažně po 6 8 očkách a zásobní čípky. Později se ponechávají zpravidla 3 tažně a zásobní čípek (SEDLO, 1994). Po odkvětu je nutné tzv. česání letorostů, kdy se větry spletené letorosty rozdělí od sebe a uspořádají tak, aby byl porost rovnoměrně uspořádaný. Výhodou je malá pracnost v letním období. Nevýhodou snadné 31

26 přehuštění porostu, a tím větší náchylnost na houbové choroby. Hrozny mívají vyšší obsah kyselin a jsou vhodná jako sektová surovina (KRAUS a kol., 2000). Dvojitá záclona Nebo-li vedení GDC (Geneva Double Courtain), které vyvinul N.J. Shaulis v USA (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). U něj visí dvě záclony letorostů v rozpětí 1,2 m od sebe. Meziřadí musí být 4 4,5 m široká (KRAUS a kol., 2000). Ze všech lichých keřů v řádku se vyvedou holá kordonová ramena ve výši 170 cm do levé strany. Na vodorovném drátě vedoucím podél řad se pak tvaruje vodorovné kordonové rameno s podobným obrostem jako na jednoduché zácloně. Stejně tak se vyvádějí ramena sudých keřů do pravého boku a vytváří se druhá souběžná záclona (HUBÁČEK a KRAUS, 1982). Nároky na vodu a teplo jsou vysoké (KRAUS a kol., 2000) Trevírské vedení Je to vedení vhodné zvláště na svahy. Opěrná konstrukce se skládá z kůlu, na něm je připevněno kolo ve výšce 1,5 m nad zemí. Kmínek je vyveden do kola, kde je ukončen dvěma až čtyřmi ramínky. Na konci každého z nich se ponechává polotažeň a před ním čípek. Spon 1,5 x 1,4 m, šířka meziřadí 2,6 m. Odpadá ohýbání a vyvazování tažňů, vylamování fazochů (SEDLO, 1994). Během vegetace se vyrostlé letorosty svěsí přes kolo sami (SOTOLÁŘ, 2004) Scott-Henry systém Je kombinovaným závěsným systémem a pozůstává se ze zelené stěny letorostů. Keř je tvarován s jedním kmenem, který se na vrcholu dělí vidlicovitě do čtyř krátkých ramínek. Ve výšce 1,1 m je upevněn stabilní drát k vyvazování tažňů a nad ním ve výšce 1,3 m druhý stabilní drát. Dvě ramínka sahají ke spodnímu drátu a dvě k hornímu, nad nímž jsou dvě pevná dvojdrátí. Na konci 32

27 trvalých ramínek se řeže zásobní čípek dvouoký a vodorovně vyvázaný tažeň. Na keři jsou 4 vodorovně vyvázané tažně po 6 očkách. Listová stěna je rozdělena na letorosty vztyčené a na letorosty visící. Meziřadí musí být 2,5 3 m široká, odrůdy vzrůstné, vododržná půda (KRAUS a kol., 2000) Lyra Je způsob vedení, při němž se dosahuje lepšího oslunění listové plochy rozdělením keře na dvě rovnoběžná kordonová ramena. Obrost je ve formě krátkých čípků. Letorosty směřují z kordónových ramen šikmo vzhůru do meziřadí. Opěru tvoří dva šikmo nakloněné sloupky, vrcholy jsou svázány drátem, aby se neodkláněly pod tíhou porostu do meziřadí. Keře je možné tvarovat i jako jednoramenné kordony. Spon 3,5 x 1,2 m (KRAUS a kol., 2000) Vějířová palmeta na vysokém vedení Tohoto vedení se využívá jen pro nejúrodnější odrůdy vyžadující dlouhý řez a zatížení keře očky. Plodnost převládá nad vegetativním potenciálem, což může zapříčinit oslabení keřů. Vedení připomíná deštník, proto se tomuto řezu říká Amrella - ang.umbrella deštník (SOTOLÁŘ, 2004) Etážová (poschoďová) vedení Etážová vedení se používají při pěstování révy na vyšších stěnách či polopergolách k dekoračním účelům. Můžeme vybudovat dvě etáže i více poschodí. Při klasické dvoj-etáži jsou keře vysázeny cm od sebe, první kmínek má délku 0,5 m, druhý delší pak 1,5 m. Důležité je dodržení zásady čím je vyšší vedení, tím širší má být meziřádek, abychom zabezpečili dostatečné osvětlení, taktéž ramena na horních etážích jsou kratší než spodní (SOTOLÁŘ, 2004). Dvojetážové vedení s řezem Kniffin Rozšířilo se z Kalifornie. Jeho podstatou je vytvoření dvou poschodí se zásobním čípkem na jednom kmínku. Výška drátěnky je 200 cm. První poschodí se vytváří ve výšce 60 cm, druhé ve 130 cm. Tvarování nezařezávaných ramen bylo vodorovné. Z tohoto systému se vyvinuly modifikace vhodné pro jižní Evropu (VEREŠ a kol., 1980). 33

28 Střídavé dvojetážové vedení Guyotovým řezem Jeho podstata spočívá ve střídání výšky ramen, které jsou tvarované ze dvou keřů, vysazených cm od sebe. Podle použité odrůdy se z každého keře ponechávají jeden nebo dva kmínky. Ramena se nesmí překrývat. Výška kmínku ve výsadbách je 50 a 150 cm (VEREŠ a kol., 1980). Více-etážové vedení Thomery Používá se jako vedení při stěnách na chráněných místech. Jeho základem je 2 až 3-etážový kordon s různou výškou kmínku na vytvořených ramenech se používá řez na čípky. Keře jsou ve vzdálenosti cm. Ramena vyplňují jedno poschodí opěrné konstrukce. Pro toto vedení jsou vhodné stolní odrůdy (VEREŠ a kol., 1980) Pergoly Jejich podstatou je rozložení letorostů a listové plochy na horizontálně nebo šikmo upravené drátěnce tak, aby pěstovaná rostlina využila maximum slunečního svitu. Keř se na konstrukci rozvětvuje zpravidla na čtyři strany. Řeže se na čípky nebo tažně, podobně jako u kordónového vedení (VEREŠ a kol., 1980). Pro pergoly se hodí hlavně odrůdy bujně rostoucí, s většími hrozny, s řidším olistěním a ranějšího zrání. Měly by mít i dostatečnou mrazuodolnost (KRAUS a kol., 2000). Pergola Trentina Je nejčastějším vedením révy vinné v jižních Tyrolích. Kmínek dosahuje výšky přibližně 1,4 m. Následuje krátké raménko nejčastěji se dvěma tažni a případnými čípky. Raménko a tažně jsou vedeny mírně šikmo s kmínkem svírají úhel přes 100 (SEDLO, 2004). Opěrnou konstrukci tvoří několik vodorovně vedených drátů na ramenech, kterými jsou spojené dva sousední sloupky ve směru svahu. Rameno je výšce ohybu kmínku. Letorosty a listová plocha jsou volně rozloženy na horní straně konstrukce. Šířku meziřadí určuje svahovitost terénu a počet keřů v řadě nepřesahuje 80 cm (VEREŠ a kol., 1980). 34

29 Pergola Tendone Je to drátěná síť s velikostí ok cm, čtvercového tvaru na oporách ve výšce cm. Réva se vysazuje do hnízd po dvou keřích, při bujně rostoucích odrůdách jeden keř ve čtvercovém sponu 200 x 200cm až 250 x 250 cm. Kmínky mají krátké ramínka na kterých jsou 2-4 tažně vedené na horní straně konstrukce v pravidelných vzdálenostech (VEREŠ a kol., 1980). Ypsilon systém Je to prostorový tvar dvojstranné otevřené pergoly, vhodný pro široké spony. Tvar je tvořený dvěma kmínky a krátkým ramínkem na kterém se nechávají dva tažně, resp. jeden tažeň a regulační čípek nebo tažeň. Výška kmínku je cm. Opěrná konstrukce má tvar písmene Y. Boční ramena jsou od hlavního nosného sloupku odkloněné v 45 úhlu, mají délku asi 100 cm a 3 4 dráty (VEREŠ a kol., 1980). Domečkovité vedení Pro lepší stabilitu drátěnky se šikmo nahoru směřující ramena oporné konstrukce prodloužily a navzájem spojily nad meziřadím. Tento systém vedení omezuje bujnost růstu. Nevýhoda je pracnost při řezu a sběru hroznů (VEREŠ a kol., 1980). T vedení Má stejný základ jako ypsilonové a domečkovité vedení. Vzniklo jako modifikace Amrelly s posilněním oporné konstrukce v místě ohybu kmínku ve výšce cm, je oporné, vodorovné rameno cm dlouhé. Na rameni jsou uchycené na každé straně 2 3 dráty, vytvářejí tvar písmene T. Tažně se vyvazují a nebo bez vyvazování směřují do meziřadí, na nic rostoucí letorosty jsou volně rozložené po celé ploše konstrukce (VEREŠ a kol., 1980). Střechovité vedení Tohoto vedení se využívá jen pro nejúrodnější odrůdy vyžadující dlouhý řez a zatížení keře očky. Zlepšená alternativa vedení na hlav u odrůd RR, VZ a MT. Vedení vzniklo kolem roku 1945 v Bratislavě - Ing.Holička (SOTOLÁŘ, 2004). 35

30 5. Závěr Pěstování vinné révy je s lidskými životy a civilizacemi spjato již velmi dlouho. První poznatky o pěstování této kulturní rostliny sahají už do roku před našim letopočtem. S počátky pěstování a výsadbou je spjata řada nejasností a nejistot. Nemůžeme tak s určitostí říci, kde přesně se první případy pěstování vinné révy objevili. O začlenění a rozšíření révy vinné se v historii bezesporu nejvíce zasloužili Féničané, Řekové a Římané při svých obchodních a dobyvačných cestách. Prvními průkopníky na našem území byly s největší pravděpodobností Římané, jenž vysadili na území dnešní Moravy první keře révy vinné a tím položili základy jejímu pěstování. Na objevení této kulturní rostliny si však české země museli počkat o několik set let déle. První poznatky o révě vinné se tak na území dnešní Moravy datují roku 280 našeho letopočtu. Réva vinná se dočkala v posledním období velkého rozšíření. Na celém světě se nyní pěstuje celkem na hektarů vinic. Tyto plochy zahrnují jak stolní tak moštové odrůdy révy vinné. Velkým zlomem pro pěstování a rozsah vinic na našem území byl vstup do EU, kdy došlo k výraznému nárůstu zakládání nových vinic, především pak na Moravě, kde je stále soustředěno největší množství produkčních vinic. V roce 2004 byl vydán vinařský zákon, který je v souladu s předpisy Evropské unie. Rozděluje ČR na dvě vinařské oblasti Čechy a Moravu a šest vinařských podoblastí, každá vinařská oblast obsahuje množství vinařských obcí a v nich viniční tratě. V Čechách to jsou podoblasti Mělnická a Litoměřická, na Moravě Mikulovská, Slovácká, Velkopavlovická a Znojemská. Celkový produkční potenciál ČR tak činí ,73 ha vinohradů, přičemž osázených ploch je celkem ,65 ha (údaj pro rok 2007). Ke je plocha produkčních vinic v ČR ha. Od konce devadesátých let, kdy byla rozloha našich vinic ha došlo tedy k výraznému nárůstu. Je to především v důsledku vstupu do EU, kdy již v současné době není možné vysazovat nové plochy, pouze dochází k obnově starých vinic. Pěstování révy vinné prošlo za svoji historii bohatými obdobími, ale i roky naprostého úpadku. Zažili jsme dobu úpadku během husitských válek a 36

31 následně i v dobách třicetileté války nebo zavlečení nebezpečných houbových chorob a i révokazu kolem roku Réva vinná zaznamenala však i období vzrůstu, především za vlády Karla IV. nebo Rudolfa II. Vývoj systému vedení révy úzce souvisí s historickým vývojem vinohradnictví. Historický vývoj systémů vedení v našich podmínkách směřoval k používání nízkých resp. polovysokých systémů vedení keřů révy. Mezi způsoby vedení, které byly známy a kterých se užívalo v Římě patřily zejména vedení na stromech, vedení po zemi, vedení na jařmech, vedení komorové a vedení na hlavu s kmínkem. Tento poslední způsob byl podobný našemu vedení na hlavu, pravděpodobně z něho vzniklo postupným snižováním kmínku. Vedení révy vinné bylo jednoduché, jako opěrné konstrukce se používaly pouze dřevěné kůly. Hustota výsadeb byla spíše řidčí a vedení nízká. Ve středověku byly pěstovány keře do mohutnějších tvarů. Později byly výsadby hustší s menšími tvary keřů. V 19. a 20. století vznikají postupnou modifikací moderní tvary vedení révy vinné. Změnil se způsob a systém pěstování révy ve prospěch velkých tvarů a širokých meziřadí. Mezi tato vedení patří především Rýnsko Hessenské, Moserovo, Sylvoz. Pro lepší využití mechanice se využívaly Záclonové tvary a tvar Vertiko. Dnes rozdělujeme vedení révy na nízká, střední a vysoká. V současné době se v našich vinicích využívá řidšího sponu a středního vedeni s vodorovnými tažni tzv. kordónové tvary. Pro pěstování stolních odrůd jsou vhodné pergoly, které řadíme mezi vysoká vedení révy vinné. Výhody tohoto tvaru je, že hrozny volně visí z pergol je k nim dobrý přístup a mají dostatek slunečního záření. Hrozny dobře osychají a snižuje se tím výskyt houbových chorob. Česká republika se řadí sice mezi státy s menší produkcí vína, nicméně mají svou letitou tradici, chuť a výjimečnost. A právě to dělá tento tradiční nápoj tak jedinečným a nezaměnitelným, jehož originalita, provázanost s daným klimatem, pěstováním a odrůdou jsou typické pro naše vinařské regiony. 37