Zápasy velmocí v polovině 18. století

Transkript

1 Zápasy velmocí v polovině 18. století Po válce o španělské dědictví, a po severní válce byly evropské velmoci vyčerpané a na nějakou dobu neprobíhal mezi nimi ozbrojený konflikt. Ovšem to neznamenalo mír, bylo to jen ticho před bouří. Mocnosti sbíraly síly k dalším konfliktům. Velká Británie a Francie měly mimoevroské zájmy a vztah těchto rivalů byl ovlivněn vývojem v zámoří. První z válek začala ve letech 18. století, příčinou byla kolonizace. Británie měla po utrechtském míru od Španělska, po dobu třiceti let, právo dovozu černých otroků do španělských koloní v Novém světě. Jednou ročně měla možnost vypravit loď se zbožím do přístavu Portobello. Tento limit byl ovšem pro britské obchodníky nedostačující, kvóty pro otroky nebyly dodržovány. Madrid se v reakci na vzniklou situaci snažil o zlepšením stavu válečného námořnictva a správy v koloniích. Španělé prováděli kontroly plavidel v pobřežních vodách svých kolonií. Podařilo se jim zadržet dvanáct britských lodí. Obchodníci žádali po britské vládě ochranu pro své lodě, opozice v parlamentu se snažila vyvolat válku proti Španělsku, která by přinesla větší obchodní možnosti. Kapitán Jenkins šokoval poslance, když donesl do parlamentu skleněnou nádobu s částí svého ucha, jako důkaz brutálního násilí španělů vůči britským námořníkům. S nadsázkou by se dalo říct, že i toto byla záminka pro nadcházející konflikt, kterému by se dalo říkat válka o Jenkinsovo ucho. Probíhala sice jednání s Madridem o finančním vyrovnání za poškozené lodě, ale Madrid měl stále obchodní monopol a kontroloval cizí lodě. V roce 1739 Anglie vyhlásila Španělsku válku. Do zámořského konfliktu se zapojila Francie, spojenec Španělska. Vzájemné útoky končily fiaskem a válka byla bez významnějších výsledků. Roku 1748 byl vyhlášen mír. Ovšem v Evropě se schylovalo k mnohem většímu konfliktu. Roku 1740 zemřel pruský král Fridrich Vilém I., téhož roku, o čtyři měsíce později zemřel císař Karel VI., poslední mužský příslušník habsburského rodu. Zatímco v Prusku měl nástupce Fridrich II. k dispozici silnou armádu a bohatsví z válek, v habsburských zemích se vlády ujala Marie Terezie, která neměla dobré předpoklady k úspěchu. Manžel František Štěpán Lotrinský ji nebyl oporou v politice, ani ve věcech

2 válečných, její ministři byli staří a generálové neschopní, země byla oslabená posledními válkami Karla VI. Nástupnictví Marie Terezie se zdálo být bezproblémové, habsburské země ji přijaly i mocnosti uznaly pragmatickou sankci, a tedy i nedělitelnost jejího dědictví. Vyjímkou však byli bavorský kurfiřt Karel Albrech a saský kurfiřt Fridrich August II. Ti pragmatickou sankci nikdy neuznali a vznesli nároky na habsburské dědictví. Sami o sobě neměli šanci na úspěch, ale jejich nároky podpořil pruský král Fridich II, Prusko se mělo stát velmocí. Mělo k dispozici silnou armádu a finance, a chtělo rozšířit území, aby se země mohla dál ekonomicky rozvíjet. Prusko se zaměřilo na rakouské Slezsko. Slezsko se snažil získat Fridrich II. diplomaticky. Nabídl Vídni spojenectví, finance a kurfiřstvý hlas pro volbu Františka Štěpána císařem. Marie Terezie však byla proti. Souhlas by znamenal vzdát se bohatého území a rozdělit tak její dědictví. Mohlo by to vznést další nároky. V prosinci 1740 tedy začala první slezská válka, trvala dva roky. Pruský král předpokládal rychle připojení Slezska, očekával, že se ostatní velmoci budou držet stranou a Marie Terezie ustoupí. Po vítězné bitvě Pruska roku 1741 si nárokovali území další, Karel Albrecht chtěl české a rakouské země, Filip V. Španělský chtěl Toskánsko a Parmu, francouští aristokraté chtěli agresivnější zahraniční politiku a podporovali Karla Albrechta. Francie chtěla expandovat na účet Habsburků. Spojila se tak Francie, Bavorsko, Sasko a Španělsko, strany si chtěly rozdělit rakouské dědictví. Ke koalici se připojilo i Prusko. Pozice habsburků měla být zásadně omezená. Marie Terezie pomocí ústupků získala podporu uherské šlechty, pomohla ji i britská diplomacie a náhlý ústup pruského krále Fridricha II. Ten nechtěl být jen figurkou francouzů a s Marií Terezií uzavřel mír. Mezitím postoupily francouzko-bavorské síly do Prahy a Karel Albrecht se nechal korunovat českým králem. Karel Albrech se stal i císařem roku 1742, po více než třista letech nebyl císař habsbukého rodu. Fridrich II. znova napadl české království a porazil rakouskou armádu. Marie Terezie souhlasila s podstupením Slezska Prusku. Rakušené dali Prusku Slezsko a mohli se dále soustředit na ostatní protivníky. Významným spojencem Rakouska byla Británie. Porážka Rakouska by totiž mohla posílit pozici Francie. Byla uzavřena britsko-rakouská alianční smlouva, Vídni byla přislíbena finanční a vojenská pomoc. Británie měla v plánu omezit vliv Franice a opět mít převahu na moři. Marie Terezie se zaměřila na znovuzískání Slezska.

3 Boje se přesunuly do západní Evropy a Francie byla postupně vytlačována ze získaných pozic. Britové se však neodvážili zaútočit v zámoří. Zahraniční politiku ve Francii převzal sám Ludvík XV. a hodlal prosazovat osobní a rodové zájmy Bourbonů. Konflikt vypukl roku 1740, ale až 1744 vyhlásil Ludvík XV. Británii a Rakousku válku. K Francii se opět připojilo Prusko. Tak začala druhá slezská válka. Fridrich II. chtěl oslabit Rakousko a získat další nároky na Slezsko, pruská armáda obsadila Prahu. Na přelomu 1744 a 45 se rakouské armádě podařilo obsadit Horní Slezsko, Prusku docházely peníze. Konflikt vyčerpával i Francii. Roku 1745 zemřel Karel Albrecht a jeho syn se zavázal respektovat pragmatickou sankci a dát hlas Františku Štěpánovi při volbě na císaře, aby získal na zpět svá území. Marie Terezie se měla smířit se ztrátou Slezska, měl být uzavřen mír s Pruskem. Zadostiučeněním pro ní byla volba jejího manžela na císaře roku Prusku zůstalo Slezsko, a na oplátku uznal Marii Terezii královnou a císařovnou. Skončila druhá slezská válka. Nadále probíhal spor britsko-rakouské aliance proti Francii a Španělsku. Bristké válečné lodě podnikaly útoky na Francouze ve Středomoří, Britové narušili francouzký obchod se Západní Indií. Francie se více zaměřila na podporu Španělska. Marie Terezie se tak musela soustředit na hájení území v Itálií a Jižním Nizozemí, ačkoliv stále pomýšlela na Slezsko. V té době si však Francie a Rakousko přáli mír, aby mohli provést správní reformy a stabilozovat země. Francie měla nedostatek potravin, hroutil se finanční systém, obchod byl v úpadku. Jedinou velmocí, která si přála válku byla Británie, ta zastávala myšlenku sražení Francie na kolena. Ekonomická stránka ale nevypadala příznivě, válka Británii vyčerpala. Země spěla k bankrotu. Řetězec válek ukončila mírová smlouva v Cáchách 18. října Země se musely smířit s územními strátami a krotit své ambice. Vídeň vnímala mír jako neúspěch. Udržení velmocenského postavení však záviselo na vnitřních reformách. Do budoucna bylo hlavním cílem získání Slezka a upevnění pozice v říši. Války o rakouské dědictví přinesly úspěch Prusku. Fridrich II. se dál zaměřil na ekonomický růst a posílení armády. Prusko se stalo rovnovcenou velmocí. Zesílení pruského vlivu se obávalo Rusko. Roku 1746 uzavřelo Rusko spojenectví s Rakouskem. Rusko bylo schopné aktivně zasahovat do evropské politiky.

4 Mír v Cáchách neznamenal celkový mír v Evropě. Byla znát britsko-francozská rivalita. Vídeň se nesmířila se ztrátou Slezska, vztah s Pruskem byl velmi vlažný. Citelně byla znát kolize britských a francouzkých zájmů v Karibské oblasti a v Západní Indii. Hlavní byl ale vývoj v Severní Americe. Britští kolonisté dodávali tabák, bavlnu, indigo, rozvíjela se manufakturní výroba. Počet obyvatel rapidně rostl. Naopak Francouzů v Novém světě bylo podstatně málo, při napadení by se nemohli bránit. K zajištění francouzských pozic bylo zapotřebí dovést vojáky z Evropy. Stále častěji docházelo ke srážkách kolonistů v Novém světě. Roku 1755 se schylovalo ke krizi. Obě země vyslaly do kolonií velké množství vojáků. Británie vyhlásila roku 1756 Francii válku. Spor mezi nimi signalizoval spor i v Evropě. Francie se snažila zachovat mír a přátelské vztahy s Pruskem, ale i Tureckem. Prusko dál budouvalo silnou armádu a silné vazby na Francii. V Rakousku mezitím proběhlo několik reforem, Marie Terezie posílila armádu, sílila snaha o získání Slezska. Prusko bylo považováno za hlavní nepřítele. Rakousku se nějakou dobu snažilo posílit vztahy s Francií, ale podmínky pro jednání nebyly příznivé. Kdyby se podařilo získat toto nové spojenectví, bylo by oslabeneno Prusko. Rakousko po Francii žádalo pouze neutralitu popřípadě finanční účast. Spojenectví Británie a Rakouska pomalu ale jistě sláblo. Britové se tak začali orientovat na Rusko. Rusko našlo společné zájmy s Rakouskem, tím bylo zničení Pruska. Rakousko chtělo získat Slezsko nazpět a Rusové chtěli území na úkor Pruska. Rakousko i Rusko ale nutně potřebovaly finanční pomoc. Rusové spoléhali na Británii, Rakušané na Francii. Británie tedy podporovala Rusko, Rakousko, ale i Prusko proti Francii. A Francie podporovala Rakousko proti Prusku a Anglii. Francouzko-rakouské spojenectví bylo největší změnou ve vývoji v 18. století. Jedná se o diplomatickou revoluci. Staleté nepřátelství mezi Habsburky a Francií bylo zmírněno. Kdežto Rusko vnímalo dohodu Británie a Pruska jako zradu. Ruská carevna si přála zlepšit vztahy s Francií. Pruského krále, Fridricha II., dostalo spojenectví s Británií do nepříjemné situace. Prusko se ocitlo izolované, obklopené nepřáteli. Místo aby Fridrich II. diplomaticky vyjednával, rozhodl se jednat jako voják. Předpokládal, že ho okolní mocnosti napadnou a rozhodl se jednat jako první a zaútočit. Předpokládal, že Francie nedostojí své dohody s Rakouskem a on bude rychle vítězit. To se ale přepočítal.

5 1756 vpadly pruské jednotky do Saska, a tím začala sedmiletá válka. Sasko rychle padlo a pruské vojsko porazilo Rakušany roku 1757 u Lovosic. Fridrich II. byl schopný vojevůdce, ale tragický diplomat. Svým vojenských úspěchem urychlil formování protipruské koalice. Byla podepsána rusko-rakouská aliance v Petrohradě. Byla také podepsána smlouva mezi Francií a Rakouskem, cílem bylo zničení a rozdělení Pruska, pro Rakousko samozřejmě opětovné získání Slezska. Petrohrad chtěl posílit pozice v Evropě. Francie se zaměřila na souboj s Británií. Diplomatická revoluce v závěru neměla velký efekt, velmoci nemohly překonat vzájemné neschody a rozdílné cíle. Spolupráce nebyla úspěšná. Prusku se na bitevní poli nedařilo, Fridrich II. rezignoval na obranu okrajových oblastí, preferoval mobilní vedení války, aby mohl bojovat s více nepřáteli. Tato taktika se vyplatila a Prusko začalo vítězit. Finanční situace se však opakovala, dlouhé válčení Prusko vyčerpalo. Pro Fridricha bylo stále obtížnější bránit svá území. Hlavní roli v protipruské koalici převzalo Rusko. V té době Británie přestala finančně podporovat Prusko. Historikové úvádějí, že Fridrich II. uvažoval dokonce o sebevraždě. Obrat nastal po smrti ruské carevny, na trůn nastopil car Petr III., který se netajil obdivem k Fridirichovi a okamžitě zastavil boje s Pruskem. Byl uzavřen mír mezi Pruskem a Ruskem. Francie se z konfliktu stáhla, Marie Terezie se opět musela smířit se ztrátou Slezska. Prusko se tedy ubránilo a udrželo slezskou kořist. Sedmiletá válka ovlivnila vývoj i v zámoří. Pro Brity se situace vyvíjela nepříznivě, v roce 1757 utrpěli několik porážek. Ovšem Francie na tom byla hůře, nemohla vést boje jak v zámoří, tak v Evropě proti Prusku. Britové upevnili svou převahu na moři, zmocnili se dvaceti sedmi francouzských lodí. Francie nemohla svým koloniím posílat zásoby, kolonie zůstaly odříznuty. Británie získala převahu i v Západní Indii. Oba rivalové usilovali o mír, který byl uzavřen roku Británie vyšla ze sedmileté války jako vítěz, upevnila své postavení v zámoří, vytlačila Francii z kolonií a upevnila moc jakožto největší světov velmoc.