ZAPOMENUTÉ BÁSNÌ JANA NOHY Svoboda Servis 2008

Transkript

1 ZAPOMENUTÉ BÁSNÌ JANA NOHY Svoboda Servis 2008

2 Ke 100. výroèí narození Jana Nohy vydává Mìstský úøad Benešov. Mìstský úøad Benešov a nakladatel dìkují Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví za svolení vydat jimi archivované fotografie a dokumenty. Zapomenuté básnì Vybrala a uspoøádala PhDr. Alena Mrázová ze sbírek: Básnì, Bøehy a vlny, Buï rád, Cesta do Veselí, Okénko do nebe, O vìèné touze, Všechny oèi, Zlomeno pùlnocí. PhDr. Alena Mrázová napsala úvodní slovo. Obálka Evžen Holkoviè Foto na str. 1 obálky Ota Nohová Foto na str. 5. Marie Šechtlová

3 let od narození JAN NOHA * v Benešovì u Prahy JAN NOHA se narodil v Benešovì u Prahy, v rodinì místního ševce. Prožil velmi chudé dìtství, poznamenané útrapami 1. svìtové války. Ještì jako malý chlapec ztratil matku, tøi ze sedmi sourozencù a pozdìji také otce. Pøesto èerpal sílu z koøenù v rodinì plné lásky a mìl velkou podporu svých sester, když jako uèedník typografie, v Jindøichovì Hradci, projevil básnický talent. Tehdy byl ovlivnìn proletáøskou poezií, obdobnì jako mnoho jeho generaèních souputníkù, ovšem jeho básnì vždy odrážely hluboké vlastní niterné prožitky a záblesky lyriky. Pro dìti Jan Noha napsal spousty krásných veršù, høíèek i prùpovídek, mnohé z nich dodnes nacházíme v èítankách a sbírkách básnièek po malé ètenáøe. Ve zralém vìku se v jeho tvorbì objevují stále s vìtší naléhavostí otázky existence, smyslu bytí, lidského života. Bylo to jistì zpùsobeno i zápasem se zákeønou chorobou, které podlehl Èteme-li však pozornì Nohovy verše, v poselství zakletém mezi øádky cítíme, že myšlenkám o smyslu lidského bytí byl básník vìrný vždycky. 4 5

4 Smutné nauèení Kdo žije jenom pro sebe, ošidí jiné o sebe, ošidí sebe o jiné a zakrní a zahyne. 6 7

5 Až budu èesat ovoce Až budu èesat ovoce svých štìpù a svých cest, rozdám všem lidem jablka, ve kterých hvìzda jest. Budu sklízet i jitøní svit, jenž s kvìty mými splýval, každého pìvce pozdravím, jenž na mých vìtvích zpíval. Až budu èesat ovoce, na kvìty vzpomenu, na dìti, které ráno jdou se džbánem k pramenu. Budu sklízet i nìžný stín, jenž k nohám padne mi, a hvìzda mého jablka již vyjde na zemi. 8 9

6 Mezitím Snad zastavím se u vás cestou zpìt, a kdybych nepøišel do slunce západu, budeš mé dálce jistì rozumìt. Osuš své oèi, zalej zahradu. Nebo se stavím u vás cestou tam. Bude to však jen chvíle mlèenlivá a jsme ji všichni dlužni samotám. Otevøi okno, srdce rádo zpívá. Lépe bude, když jenom pøejdu kolem. Ty víš, že jdu, a já vím, že jsi tady. Zrníèko prachu zavadí snad o lem tvé širé pleti s rùžovými sady. Mezi tím pøijdou jiní na návštìvu a jinak budou dnùm tvým rozumìt. V tobì se dlouží stíny mého zpìvu, jenž znìl mi cestou tam i cestou zpìt

7 Z hor, z oblakù a duhy Všechno je poezie, øekl mi básník dnes. Prší a prší, lije, že pes by nevylez. Promokla vùnì rùží, promokl les i bez. Po dešti do kaluží se modrý oblak snes. Pršelo, už je hezky, øekl mi básník dnes. Stírám si kapky z èela po svìžím deštíku. Už uletìla vèela. Kam, pane básníku? Obzor jde mezi poli po mokrém trávníku, vítr kouzelnou holí vykouzlil antiku z hor, z oblakù a duhy. Vidíte, básníku? Malíø slunce Slunce, slunce malovalo. Stíny tuší, svìtla zlatem a ty svìží jarní deštì loužemi a blátem. Slunce, slunce malovalo. A když veèer zapadlo, každý obraz promìnil se v èerné noèní zrcadlo

8 Strom a jablíèko Ze stromu spadlo jablíèko. Strom stojí u skály. Ty nyní hádej, Anièko, kam se kutálí. To pøece každého napadne, dej hádat kdekomu: žádné jablíèko nespadne daleko od stromu. Když se jablíèko kutálí okolo chaloupky, no, to byste se nasmáli: tìší se na zoubky! 14 15

9 Kam kdo chodí spát Slunce chodí spát do peøin. Nevìøím. Vìøím. Nevìøím. Mìsíc chodí spát do mrakù. Nevìøím. Vìøím zázraku. Vítr má v lesích postýlku. Vánky v nich mají pøistýlku. Vosa chodí spát bosa. Trávì ustýlá kosa. Král v pohádce spí na trùnì. Písnièka spinká na strunì. Den spává v noci a noc ve dne. Dopoledne spí odpoledne. Veèer spí ráno, ale ráno má neustále odestláno. Èas èasto usne v hodinách a je mu v nich jak v peøinách, zastaví je a netiká. Natáhneme mu budíka. Nevìøíš? Vìøíš? Nevìøíš? Ještì mi øekni, kde ty spíš? Spíš na vodì? Spíš málo? A co se ti dnes zdálo? 16 17

10 Øíèka Øíèko, já jsem chodil za tmy po tvé lávce, moøe plné hvìzd jsem v noci vodil k nám. Po staletí hvìzdy vedly moøeplavce, jen jedna z nich vede toho, kdo je sám. Øíèko, já jsem házel z bøehu na bøeh kámen, dìlala se kola, snil jsem nad nimi. Vlny tvé se chvìly nìkdy jako plamen. Ty, jediná hvìzdo, z nebe spadni mi. Proto snad Dívám se na nebe. Do oèí padá mi zlatavý kosmický prach. Mé oèi poznaly zlatý prach slámy kdysi v stodolách. Proto snad nemám strach! A padá zlatavý kosmický prach

11 Vítr a vzduch Strom nikdy nemluví do vìtru. Kámen vodì neøekne, co slyšel. Vítr jen mlèky objímá, když pøišel. Vzduch uzdraví se vùní zahrad v mìstì, jen mlèky, jen se zachvívá. Dlouho už nosím prsten po babièce. Prst prsten zahøívá. I babièka už dávno, dávno mlèí, dávno nechodí domù. Kam odtekl proud jejích bílých vlasù? Snad do koøenù stromù. Strom sílí ve vìtru. Kámen voda skrývá. Mlèím a poslouchám. Nìkdo tam zpívá

12 Leden Leden je plný køiš álových váz. A jaké konì rok si osedlá? Na našem oknì namaloval mráz lilii, která krùpìj pozvedla. V lednu padají konvalinky vloèek. Jaký vítr se zvedne tento rok? Mráz mìní vody v novinový štoèek, v sí rybáøovu plnou øídkých ok. Leden je plný èekání a ticha. S jakoupak písní skøivan vylétne? Voda pod ledem nikam nepospíchá, èeká jen, kdo jí krunýø rozetne. V lednu bìh vteøin nikdo nezastaví. Rok nese svoje džbánky k prameni. Èas letí prudce kolem každé hlavy. Marnì mu èlovìk dává znamení. Leden je bílé høíbì s èernou høívou. Leden je první, ale není sám. Rok pastýø pase je a s písní živou dvanáct svých koní žene pøímo k nám

13 Silnìjší Hledám pro tebe odpovìï Neptej se po snìhu má milá jaro je sníh dávno roztál co jsi mi na podzim slíbila v zimì jsem od jiné dostal Neptej se po ledu má milá voda jej odnesla jarní jiným jsi také slíbila teï se svým slibem stárni Chodím teï zpívat mìsíci když vyjde od našich vrat silný je kdo umí odøíci silnìjší kdo umí dát Vyptáváš se mì, jak jsem žil. Co øíci? Med ticha stáèíš do sklenic. Jakýsi vítr vane z žil a svíci tiskne na chladná ústa okenic. Na chodce mává, kteøí kolem projdou, ach, známá øeko krokù pod okny, kéž aspoò k sobì všichni jednou dojdou se svými dny a sny. Má odpovìï je, jakoby teï zhasly ony svíce, a øeka krokù plyne, uplývá, chceš vìdìt, kde se beránci mí pásli a proè jim pastva jako luna ubývá

14 Mùj život je jen dìtství prodloužené I do hrobu mnì jednou spadne míè, mùj dech, jak vítr, pøed sebou jej žene, a potom bude pryè. Mùj život jsou jen ona èasná léta, kdy pouhý dotek všechno otvírá, kdy pøeješ si, by nebyl konec svìta, kdy se i stínu tìžko umírá. Mùj život v sobì obnovuje lásku, odívá ji do nové podoby, jí nelze pouze vymìòovat masku na prsa vìšet lesklé ozdoby, mé srdce hledá její slunovraty, když tuhé mrazy zamykají zem, poslední lupen jí na cestu svátý bývává èísi touhy obrazem. A touha sama? Ty se ptáš, jak žil jsem Jen ve své lásce najdeš odpovìï. Ptáš se a už ti roste pod rukama podivná, bílá, nevysoká zeï. Všecko mi bylo nìkým darováno, nic nemusil jsem draze zaplatit, jen èas mi odepøel své velké ano; navzdory jemu èlovìk mùže žít

15 Tak nevinná je lež, vždy èlovìk platí za všecko cenu nejmíò stonásobnou, to jenom ptáci mohou zazpívati a za svùj zpìv si hvìzdu s nebe zobnou. Už neptej se, med ticha zhoøkl by ti, já žil jsem k obrazu, jenž nebyl vytvoøen, teï pøes mou tváø se žene vlnobití, pod ním ten obraz je hluboko ponoøen. Mít rád Kdo tì má rád, nikdy nezapomíná na tvé oèi, na tvé ruce, na všecka tvá slova. Kdo tì má rád, všude vzpomíná, hledá tì a oèekává toužebnì a znova. Každý má mít nìkoho, nìkoho tak rád, aby chtìl a aby musel, musel vzpomínat

16 Jeden druhému Èlovìk èlovìku svìtlem by mìl být, snem, který zdá se, rukou, která vede. Èlovìk èlovìku vìrnì by mìl žít a uèit srdce zpívat živou píseò, mlèí-li snad èi zpívat nedovede. Èlovìk èlovìku sluncem je i stínem. Každý má v sobì tichý teplý kout, kam pøijít mùžeš po daleké cestì stisknout si ruce, snít a spoèinout. Èlovìk èlovìku èasem by mìl být, v kterém se doèká všeho, co si pøál. Èlovìk v èlovìku srdce by mìl mít, v nìmž toho najde, koho miloval. Èlovìk èlovìku v životì je vším. Nejvíce láskou, kterou nechce zpìt. Žijeme dny své s jejím tajemstvím, které je chvíli domov, chvíli svìt

17 Hoøký Když dny jsou hoøké, jdi na cizí med. Buï jako medvìd, který chodí krást z cukøenky, z úlu celý plást. Když dny jsou èerné, hledej svìtlomet. Když svìtlo metá pestré kozelce a dìlá sklopky na stínech tvých žeber, maková zrnka dní svých klidnì pøeber, holubùm hoï je, stav se u støelce, jenž sestøelí zrníèko z tvého èela, to jediné, co zbylo po holubech, krev nestøíkne a strach se zabìlá a úzkost nezaskøípe ve tvých zubech Jen v hoøkých dnech, kdy do cizího medu jsi vložil prst a krùpìj svého jedu

18 Bdìní do minula Neèíslo. Nepamì. Nemnoho. Nesví. Rozlišuj mezi rybami tam dole, kde hlína bere lidem bílé hole. I Praha pochází odnìkud ze vsí. Neèíslo volí mezi snem a skepsí. Nepamì bere hole z trezoru. Nemnoho. Váhá kolem obzoru. Všichni jsou cizí, vypùjèení, nesví. Doba si dupe na kdekoho. Hranice nezná, nezná proporce. Jen vytahuje jisté praporce, které si dneska hrají na nemnoho. Byly tam hole, a ne všecky bílé, a životy, žel, dnes už všechny shnilé

19 Proè Místo abychom byli š astni tím, že jeden vzduch jsme, jeden èistý dech, že spolu jdeme vzhùru po schodech, zahráváme si trochu s neštìstím. Proè nejsme prostí jako ptaèí zpìv, když láska vzala srdcím složitost, proè nejsme jeden v druhém jako host, proè nejsme jeden v druhém jako krev. To všechno jsme, víme to já i ty, rosteme ze sebe jak netøesk z tvrdé skály, vracíme osud nazpìt do spirály, a tanèí v dlani její závity. Ne, ještì nevíme, co jsme, a z drsné skály slyšíme dìti zpívat madrigaly

20 Jarní hlína V dobì, kdy zemì byla ještì sama, zachvívala se hlína pod kopyty. Jednou zaèala zpívat pod nohama a z hlíny už byl džbánek nedopitý. V tom džbánì bylo víno a v tom vínì èas, jenž se pije vždy až naposled. Dost èasu a hlt vína nechte hlínì, a vyroste z ní každé jaro kvìt

21 Nejdelší cesta Vidìl jsem slunce v kapièce. Stékalo po nádobì. Nejdelší cesta v životì je cesta k sobì. Epitaf mìsíci Zde leží básník Chceš znát skutky jeho Tak mnoha ženám v lásce líbal dlanì Zastav se tady putující nìho a tichým slovem rozpomeò se na nì 40 41

22 Vysvìdèení na odchodnou z r LA PNP List výuèný z r LA PNP 42 43

23 Dopis od Vladimíra Holana z r LA PNP Dopis od Jaroslava Seiferta z r LA PNP 44 45

24 Seznam fotografií: Fotografie a dokumenty z Literárního archivu Památníku národního písemnictví str. 6 Jan Noha na barikádì v Praze r str. 9 Se sestrami Boženou, Marií a Antonií v Jindøichovì Hradci str. 21 Mìš anská škola Praha Smíchov str. 23 Se synem Jakubem str. 31 Rukopis básnì Jeden druhému str. 35 Noha recitátor str. 42 Vysvìdèení na odchodnou z r str. 43 List výuèný z r str. 44 Dopis od Vladimíra Holana z r str. 45 Dopis od Jaroslava Seiferta z r str 46 Dopis od Karla Nového z r str. obálky: Obálka k dopisu od Vladimíra Holana Dopis od Karla Nového z r LA PNP 46 Fotografie ze soukromého archivu rodiny Nohovy 1. str. obálky: Snímek tabulky s oznaèením ulice Jana Nohy v Benešovì str. 5 Fotografie Jana Nohy od M. Šechtlové str. 11 Jan Noha malý sirotek str. 15 S dcerou Otkou str. 17 Se synem Janem str. 33 Spisovatelé v Kremlu na pøelomu 40. a 50. let, Noha s brýlemi, uprostøed Vilém Závada, vpravo Vítìzslav Nezval str. 37 Svatba s Jitkou Nebuškovou v roce 1944, vlevo otec Otakar Nebuška, hudební kritik, uprostøed Nohova sestra Vlasta str. 39 V Hamru na Jezeøe u Stráže pod Rálskem str. 48 Na chalupì ve Zdislavì s rodinou a tetou Vilemínou Podhajskou, známou výtvarnicí 47

25 Zapomenuté básnì Jana Nohy Vydalo nakladatelství Svoboda Sevis v roce 2008 jako svou 69. publikaci. Obálku vytvoøil a graficky upravil Evžen Holkoviè. Grafické zpracování a sazba Písmovka typografické studio. Tisk Tercie Praha. ISBN