PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ CESTA KE SVOBODĚ PROJEKT SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI

Transkript

1 PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ CESTA KE SVOBODĚ PROJEKT SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI

2 Ředitel projektu/project Director: Karel Strachota Autor textu/text by: Adam Drda Redakce textů/texts edited by: Martina Kulíková Na přípravě publikace se dále podíleli/participation in the preparation of the publication: Halka Kušcynská, Kateřina Saparová, Kateřina Suchá Jazyková úprava/proofreading: Andrea Bláhová Překlad/Translation: Colin O Connor Fotografie osob/photographs of people: Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv, soukromé sbírky/private archives Ostatní fotografie/other photographs: Hulton Archive>Getty Images/ISIFA (str./page xx); ČTK, 2008 (str./pages xx, xx, xx) Grafická úprava a sazba/graphic layout and typesetting: >o< Mowshe s. r. o. Tisk/Printer: Datum vydání/publication date: říjen 2008 Člověk v tísni, o. p. s. Všechna práva vyhrazena/all rights reserved ISBN: PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ 4. ročník, 2008/4 th year, 2008 Člověk v tísni, o. p. s., Sokolská 18, Praha 2 info@pribehybezpravi.cz, Projekt podpořili/supported by: oficiální partner projektu Příběhy bezpráví Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jeho obsahem. This project has been funded with support from the European Commission. This publication reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein. PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ CESTA KE SVOBODĚ PROJEKT SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI Mediální partneři/media partners:

3 OBSAH CONTENTS Úvod/Introduction... XX Dobrá tradice obrany svobody... XX Nejkrutější, první dekáda komunistického režimu... XX Skupina Za pravdu, protestní letáky a ilegální tiskoviny... XX Osamělý boj Prokešův a Borkovcův pokus o převrat, Žatecká aféra... XX Ozbrojené skupiny Černý lev 777, Světlana, Hory Hostýnské... XX Skupiny napojené na západní tajné služby, agenti chodci, vyzvědači... XX Boj proti režimu jako boj za svobodnou víru... XX Demonstrace v ulicích v roce 1953 a vězeňské vzpoury... XX Šedesátá léta intermezzo... XX Normalizace a Husákův reálný socialismus... XX Demonstrativní sebevraždy... XX Počátky disentu... XX Charta XX Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a další občanské iniciativy, samizdat... XX Konec osmdesátých let: petice a demonstrace... XX A good tradition of defending freedom (English summary)... XX Ti, kteří vzdorovali/the people who resisted... XX Zikmund Bakala... XX Rudolf Battěk... XX Václav Benda... XX Jaroslav Borkovec... XX Petr Cibulka... XX Josef Čuba... XX Karel Daněk... XX Felix Maria Davídek... XX Leopold Doležal... XX Dominik Duka... XX Leopold Färber... XX Jiří Gruntorád... XX Miroslav Hnátek... XX Vladimír Hradec... XX Rudolf Hrbek... XX Bohuslav Hubálek... XX Michal Hýbek... XX Ivan Martin Jirous... XX Ivan Kieslinger... XX Vladimír Kouřil... XX Jiří Krupička... XX Karel Kukal... XX Žofie Bohumila Langrová... XX Vladimír Liberda... XX František Lízna... XX Božena Majerová... XX Věra Majerová... XX Jiří Müller... XX Jan Palach... XX Karel Pecka... XX Jana Petrová... XX Květoslav Prokeš... XX Karel Průcha... XX Otakar Rambousek... XX Václav Růžička... XX Jiří Řezáč... XX Karel Sabela... XX Jaroslav Sirotek... XX Dagmar Skálová... XX Jiřina Slámová... XX Jiřina Stará... XX František Stárek... XX Jaromír Šavrda... XX Bohumil Šíma... XX Petruška Šustrová... XX Jiří Tichý... XX Vladivoj Tomek... XX Pavel Wonka... XX Jan Zajíc... XX Jiří Zenáhlík... XX Josef Zenáhlík... XX Josef Zvěřina... XX

4 Výstava Příběhy bezpráví cesta ke svobodě je jednou z doprovodných akcí čtvrtého ročníku projektu Příběhy bezpráví, který prostřednictvím filmových projekcí a následných diskuzí s pamětníky, historiky či filmaři přibližuje žákům a studentům základních i středních škol komunistické období československých dějin. Stories of Injustice exhibition the Road to Freedom is one of the events which is part of the fourth year of the Stories of Injustice project, that uses film screenings and subsequent discussions with eyewitnesses, historians and filmmakers to acquaint primary and secondary school pupils and students with the post-war period of Czechoslovak history.

5 PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ CESTA KE SVOBODĚ Společnost Člověk v tísni pořádá i v letošním roce na Václavském náměstí v Praze pod sochou sv. Václava výstavu vztahující se k totalitnímu období v Československu v letech 1948 až V listopadu loňského roku jsme na tomto symbolickém místě české státnosti postavili lágr s ostnatými dráty, strážní věží a světlomety a do něj umístnili portréty politických vězňů. Chtěli jsme poukázat především na to, jak široký byl záběr politické represe: za dráty a mřížemi se velice často ocitli lidé jen kvůli svému rodinnému původu, víře, společenskému postavení, majetku. Kdyby k Vítěznému únoru došlo nyní, mohl by se na jejich místě, tedy v postavení oběti, ocitnout kdokoli z nás. Česká společnost se bezprávím komunistického režimu dlouho nezabývala, respektive nezabývala v odpovídající míře. Přesto v dnešní době již nepochybně existuje široké povědomí o tom, že v totalitních letech bylo pácháno bezpráví na nevinných lidech. Stále opomíjeni ale zůstávají ti, kteří komunismu vzdorovali a při vědomí značného osobního rizika se rozhodli, že nebudou jen nečinně přihlížet, ale že budou konat. A právě na přiblížení osudů některých z nich je zaměřena naše letošní výstava. S mírnou nadsázkou se totiž dá říct, že podle běžné představy čelili totalitě v 50. letech bratři Mašínové (nazíraní ovšem jako příklad extrémního přístupu) a v době normalizace Václav Havel a Charta 77 (pojímaná ale jako celek, nikoli s důrazem na jednotlivé signatáře). Lidí, kteří se kruté a barbarské politice KSČ postavili, byly však tisíce. Přitom je ale potřeba zdůraznit, že z národa, který je tvořen miliony, to byl stále jen malý zlomek. O důvod víc, abychom jim věnovali pozornost. Proč se tomu dosud neděje? Jistě složitá a znepokojivá otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď, tedy jen pár poznámek. Zdá se nám, že jedním z důvodů je existence jakési poraženecké tradice, národního mýtu, s nímž se většině lidí velmi dobře žije. Jde o velmi příjemný výklad: dějiny se vlastně dějí tak nějak samy od sebe, ovlivňovány nejvýš působením vysoce postavené politické vrstvy, jednotlivec do nich nemůže zasáhnout, může se s nimi pouze smířit, pasivně je přijmout. Takový výklad téměř vylučuje úvahy o odpovědnosti a vině: když nemohl nic dělat nikdo, proč bych se měl zabývat tím, co jsem dělal já? Oběti totalitního režimu jsou v tomto výkladu dějin připuštěny (dostaly se do vězení nebo na šibenici bez vlastního přičinění). Avšak odpůrci nebo odbojáři se do něj nevejdou. Narušují pohodlnou poraženeckou interpretaci, odhalují její nepravdivost. Připomínají, že člověk není nikdy zbaven osobní odpovědnosti, nutnosti rozhodovat se sám za sebe, volit, zaujímat postoje. Jistěže všichni lidé nemají stejné možnosti, stejnou odvahu, stejnou výdrž a stejné odhodlání ale také neexistuje jednotlivec nevyhnutelně předurčený k tomu, aby kolaboroval, udával, zrazoval. Je možné namítnout, že výběr měl být jiný, že jsme tu či onu osobnost protikomunistického odporu nebo odboje vynechali. Jsme si toho vědomi, nicméně platí, že zvolenou formou není možné prezentovat všechny, kteří aktivně a statečně vzdorovali. Chtěli jsme především ukázat příklady různých forem odporu, hledali jsme symbolické zástupce s tím, že jsme vybírali méně známé osudy. Náš obdiv i úcta pochopitelně patří i těm, kteří na výstavě nejsou. Stavba výstavy představuje symbolický labyrint, na jehož vnějších stěnách jsou fotografie pořízené během klíčových událostí našich poválečných dějin, událostí, které výrazně ovlivnily životy všech občanů tehdejšího Československa. V ulicích tehdy byly tisíce lidí, kteří přišli vyjádřit svoji podporu nebo protest, nechali se strhnout bouřlivou atmosférou. Ta se rychle vytratila, nastal všední život, každodenní bludiště, v němž člověk musel podle svých možností hledat správnou cestu. I vy, jako návštěvníci výstavy, vejdete do labyrintu a uvnitř najdete portréty těch, kteří cestu kdysi našli, krátkou informaci o jejich životním osudu a ukázky dobových dokumentů. Labyrint lze chápat jako symbol i v jiném smyslu: jako symbol komplikované a klikaté české cesty ke svobodě. Odhodlání a odvaha lidí, s nimiž se v expozici setkáte, je v mnohém inspirativní i pro dnešní svět. I my se pohybujeme v labyrintu, v němž každodenně hledáme správnou cestu, i my se musíme byť v nesrovnatelně jednodušších podmínkách rozhodovat, i nyní je zapotřebí být věrný svému přesvědčení a jednat čestně a morálně. Máme štěstí nehrozí nám vězení a šibenice, nanejvýš nepříjemnosti. Děkuji všem, kdo se na přípravě výstavy podíleli. Karel Strachota ředitel projektu Příběhy bezpráví Lidé, jejichž portréty najdete na výstavě a v této publikaci, našli výjimečnou sílu k odporu a jsou součástí naší cesty ke svobodě. Podle našeho názoru právě tou součástí, která by měla být vyzdvižena a sloužit jako důležité měřítko pro celek, nikoli být zamlčována či zatlačována do pozadí. Snažili jsme se vybrat osobnosti, které reprezentují různé formy odporu proti totalitě. Zastoupeni jsou lidé, kteří byli členy ozbrojených protistátních skupin, sloužili tajným službám demokratických zemí, vyráběli a distribuovali letáky. Setkáte se i s těmi, kdo na protest proti stavu společnosti a politické reprezentace zvolili nejkrajnější možnost a spáchali demonstrativní sebevraždu. A také představíme ty, kdo vzdorovali na kulturním poli, vydávali samizdaty, působili v občanských iniciativách, pořádali manifestace, organizovali petice. Za svůj postoj a aktivity byli odsouzeni a vězněni, mnozí zaplatili za své odhodlání a odvahu životem. 8 9

6 STORIES OF INJUSTICE THE ROAD TO FREEDOM This year, the People in Need foundation is organising an exhibition about the totalitarian era in Czechoslovakia from 1948 to 1989 which will be held under the statue of St. Wenceslas on Wenceslas Square. Last November, we constructed a labour camp with barbed wire, watchtowers and searchlights at this location, which is of symbolic importance to the Czech nation. We filled this camp with portraits of political prisoners. By doing this, we primarily wanted to show how widespread the political repression of that era was. Very often, the people imprisoned behind bars and barbed wire were only there because of their family background, religious beliefs, social standing or the property they owned. If the putsch of 1948, which the communists called Victorious February, were to happen today, anyone of us could end up being a victim like those who were persecuted in the past. For a long time, Czech society has not dealt with the injustices of the communist regime or rather not dealt with them to an appropriate extent. Despite this, there is undoubtedly widespread awareness today that innocent people were horribly wronged during the totalitarian era. One group of people who are still overlooked, however, are those who resisted communism and who decided at great personal risk to themselves that they would not simply stand by and watch, but would take action. This year s exhibition focuses on describing the fate of some of these individuals. It s only a slight exaggeration to say that the common perception in this country is that it was only the Mašín brothers (whose actions, of course, are seen as an example of extreme resistance) who defied totalitarianism in the 1950s while Václav Havel and the Charter 77 movement confronted it during the normalisation era, which followed the Warsaw Pact invasion of our country in (The Charter 77 movement is often viewed as a whole, without any emphasis being placed on the individual signatories). In fact, there were actually thousands of people who resisted the cruel and barbaric policies of the Czechoslovak Communist Party. At the same time, it is necessary to stress that they accounted for just a small fraction of a nation of several million people. This is all the more reason why we are devoting our attention to them. Why has this not been done before now? It is undoubtedly a complicated, disturbing question, which cannot be easily answered. Consequently, we shall only make a few comments on this issue. It seems to us that one reason is that there is a kind of defeatist tradition at work in this country. This is a national myth that people have been able to live with very easily. It offers a very convenient explanation and supports the view that history is something that actually occurs by itself. History is seen as something that is influenced by the actions of the political elite and individuals cannot do anything about it. They can only try and come to terms with it and passively accept what happens. This sort of explanation effectively excludes any thoughts of responsibility or guilt. When we can t do anything about it, why should we dwell on our own actions? This interpretation of history offers an expedient way for explaining for the victims of the totalitarian regime. (They would have ended up in prison or on the gallows anyway, irrespective of their own actions). Unfortunately, dissidents and resistance fighters don t sit well with this theory. They defy any comfortable defeatist interpretation of what happened and they expose the falsity of such thoughts. These people remind us that nobody is ever divested of their own personal responsibility or of the need to decide for oneself and to take a stand. Naturally, not everybody has the same opportunities, or the same courage, tenacity and determination. Nonetheless, there is no such thing as an individual who is inevitably predestined to collaborate, denounce or betray. The people whose portraits are included in the exhibition and in this publication found extraordinary strength to resist, and they are very much part of our road to freedom. In our opinion, these people s efforts should be praised and they should be held up as an important yardstick for the whole of society. They should not be hidden from view or pushed into the background. We have tried to select personalities who represent various forms of resistance to totalitarianism. The people who are represented were members of anti-state resistance organisations. They worked for the secret services of democratic regimes, and they produced and distributed pamphlets. Also included are those who chose the most radical option for objecting to the state of society and political representation by committing suicide as a form of protest. We also present those who resisted in the cultural sphere who published samizdat literature, worked in civic initiatives, held demonstrations and organised petitions. They were convicted and imprisoned for their attitudes and their beliefs. Many of them paid for their courage and determination with their lives. We are well aware that some might object to the people we have selected. It could be argued that different members of the anti-communist resistance should have been chosen or that others should have been excluded. Nevertheless, given the form of presentation, it is not possible to include everyone who actively and bravely put up resistance. First and foremost, we wanted to provide examples of various forms of protest. We tried to find symbolic representatives of the dissident movement whilst also picking people whose fate is not so well known. It goes without saying that we also respect and admire those who have not been included in this event. The design of the exhibition represents a symbolic labyrinth, whose walls display photographs taken at key moments in our country s post-war history. They depict events that substantially influenced the lives of every citizen in what was then Czechoslovakia. In those days, there were thousands of people who took to the streets to express support and to protest. They let themselves be gripped by the tumultuous atmosphere of those times. This soon faded, however, and gave way to a dreary existence, which became a maze that one had to negotiate every day as best one could. Visitors to the exhibition are also entering a labyrinth, which contains portraits of people who at one time found a way through the morass. Some brief information on the fate of these people is included in the event and there are also samples of documents from the relevant era. The labyrinth can also be understood as a symbol in another sense, in that it represents the complicated and tortuous road Czechs had to take to gain their freedom. The courage and determination of the people you will encounter at the exhibition is also still very inspiring today. We too are moving through a labyrinth where we strive to find the correct path every day. Nowadays, we also have to decide (albeit under incomparably easier conditions) whether it is necessary to remain true to our convictions and to act in an honourable and ethical manner. We are fortunate that this is nothing more than an unpleasant task for us, and that we are not threatened with prison or the gallows. I would like to thank everyone who participated in the preparation of the exhibition. Karel Strachota Director of the Stories of Injustice project 10 11

7 DOBRÁ TRADICE OBRANY SVOBODY Poznámky o těch, kteří v letech vystoupili proti vládám, aparátu a ideologii KSČ. Komunistická vláda trvala tak dlouho a měla tolik různých vývojových fází, že se pochopitelně lišily formy odporu i míra rizika spojená s protikomunistickými aktivitami. Odpor z let padesátých a z časů normalizace ale spojuje jasná linie mimo jiné proto, že rezistence vždycky vyžadovala odvahu a rozhodnutí rezignovat ve vyšším zájmu na více méně klidný život. Těch, kteří odvahu měli a rozhodnutí učinili, byla vzhledem k počtu obyvatelstva nepatrná menšina. Často to vypadá, jako by to jejich význam v očích dnešní společnosti snižovalo, a přitom by to mělo být naopak. Těmto lidem je konečně potřeba poděkovat a přiznat si, že díky jejich počínání má český národ kromě poraženecké tradice také nepřetržitou tradici obrany svobody, k níž se dnes můžeme vztahovat. Následující text se pokouší onu dobrou tradici aspoň částečně postihnout. NEJKRUTĚJŠÍ, PRVNÍ DEKÁDA KOMUNISTICKÉHO REŽIMU Skupina Za pravdu, protestní letáky a ilegální tiskoviny Ve spisech Státní bezpečnosti se dochoval ilegální cyklostylovaný časopis Za pravdu, v jehož prvním čísle z února 1949 čteme v článku k výročí Gottwaldova převratu: Komunisté jsou u moci. Pravda. Ale pravdou je také, že za jejich hrůzovládou stojí sotva 30 % národa. Pravdou je, že český národ si dnes uvědomuje zhoubu komunismu. Pravdou je, že se spojuje, aby účinně bojoval proti asijskému novodobému barbarství, proti modernímu otroctví, proti zlodějům, korytářství, udavačství, proti násilnostem nejhoršího druhu. Časopis psali a vydávali v počtu asi sedmdesáti kusů Karel Pecka (absolvent obchodní akademie, který z politických důvodů nesměl studovat žurnalistiku, později se stal spisovatelem), František Šádek (filmový režisér) a Antonín Řežáb (tajemník 12 13

8 lidové strany). Vyzývali čtenáře: Vytrvejte v boji! Nejste sami. Za vámi stojí poctiví lidé celého světa. Nelekejte se bolševických kriminálů! Snad mnozí z nás se seznámí s obušky zbolševizované policie, ale nakonec vítězství je naše! Naše je i svoboda, naše znova bude česká zem! Dnes ta slova působí možná dojemně a pateticky, jako většina vypjatých prohlášení vyjadřujících přehnané naděje, kombinované v tomto případě bohužel s poměrně přesným odhadem: vydavatelé časopisu se měli velmi brzy seznámit s obušky zbolševizované policie a byli odsouzeni k mnoha letům vězení. Karel Pecka byl zadržen při pokusu o ilegální přechod hranic na Západ, kde chtěl navázat styky s exilem a obstarat peníze pro skupinu. Bohužel měl u sebe několik čísel časopisu Za pravdu. V listopadu 1949 byl odsouzen k jedenácti letům za velezradu. Antonín Řežáb obdržel stejný rozsudek, František Šádek o rok víc. Jihočeský spolupracovník skupiny František Zahrádka byl odsouzen na dvacet let, protože byl navíc v kontaktu s americkou tajnou službou. Většina českého národa (Slovensko s jeho specifickou situací nechme stranou) si v únoru 1949 nepochybně uvědomovala zhoubu komunismu. Proběhla už spousta politických soudních procesů a perzekuce se stala součástí každodenního života. Nešlo jen o procesy, ale také o celkovou atmosféru, o níž historik Karel Kaplan píše: Od poloviny roku 1948 chrlily všechny prostředky masového působení na své čtenáře a posluchače zprávy a referáty o aktivitě třídních nepřátel a o soudech nad nimi. V žurnalistice i v politickém slovníku zdomácněly termíny jako agent, zrádce, zločinec. Československo bylo v krizi, projevující se snad ve všech oblastech. Spisovatel Čestmír Jeřábek ji zachytil v deníkovém zápisu ze 4. ledna 1949: žijeme dále podle přídělového systému jako za války, omezujeme se ve všem a hrbíme záda pod karabáčem pohaněčů, kteří v továrnách, na polích, v dílnách i kancelářích hledí dostat z pracujících krajní vypětí sil Stavební ruch úplně ustal a na bytových úřadech rostou stohy žádostí o byty. Textilu není, prádla není A venkovu hrozí kolektivizace zemědělského podnikání podle vzoru kolchozů. Náklady na policii a stranický aparát KSČ pohlcují nepředstavitelné částky. Byrokratismus nabývá forem přímo nestvůrných Kultura je nahrazována propagandou Usměrněný tisk všech stran Národní fronty se stal hlásnou troubou režimu. Svoboda projevu byla potlačena Představa, že by koncem roku 1948 a v roce 1949 někdo nevěděl (nebo nechápal), jaký režim v zemi vládne, se zdá absurdní. Je jistě možné, že fanatičtí komunisté si to buď odmítali připustit, nebo jim to bylo jedno (ve smyslu rčení když se kácí les, lítají třísky ). Je také jisté, že většina lidí neznala detaily týkající se pozadí politických procesů nebo mučení ve vyšetřovnách Státní bezpečnosti. Ovšem každý citlivější člověk a tady se lze opřít o stovky svědectví musel cítit nenávist chrlenou komunistickým aparátem, musel kolem sebe vnímat strach, nespravedlnost, krutost, bezpráví. Snad každý měl postiženého souseda či příbuzného: živnostníka, statkáře, buržoazního inteligenta. Potud je názor skupiny Za pravdu na místě. Ale přes to všechno se nespokojená většina společnosti k boji proti asijskému barbarství rozhodně nespojovala (koneckonců také nešlo o asijské barbarství, s pomocí různých sovětských poradců ho stačily obstarávat domácí síly). A že by se národ hotovil k účinném boji, o tom nemohla být vůbec řeč. Například citovaný spisovatel Jeřábek se od skupiny Za pravdu zásadně lišil: neobracel se na veřejnost, nechtěl nikoho burcovat a nic riskovat, měl strach (byl už starší člověk), svůj deník vedl v utajení a navíc psal další, který by se v případě domovní prohlídky ukázal jako neškodný. Těžko dnes odhadnout, kolik lidí tehdy věřilo, že režim v dohledné době padne. Ale ti, kteří si to přáli, většinou podobně jako Jeřábek doufali, že se tak stane přičiněním jiných: sledovali mezinárodně-politický vývoj, mysleli si, že svobodu přinese otevřený konflikt mezi Západem a Východem a že nastane povstání, do kterého se bude možné případně zapojit nebo ho alespoň pasivně podpořit. V prvních měsících po převratu v osmačtyřicátém roce si Češi vystupující otevřeně proti vládě KSČ ještě velice často plně neuvědomovali, jakému nebezpečí se vystavují. Komunistická strana (KSČ) o svých záměrech dlouhodobě lhala a její oficiální, tedy viditelná politika se přinejmenším do roku 1947 v řadě ohledů zásadně nelišila od toho, co dělaly ostatní strany Národní fronty. V únorových dnech nebyly protesty proti počínání Klementa Gottwalda nijak intenzivní: prezident republiky dostal asi pět tisíc rezolucí podporujících komunistické řešení vládní krize a pouze asi sto padesát, namířených proti politice KSČ. To jistě neznamená, že by tehdy aktivní občanský odpor vůbec neexistoval. Příkladem za všechny může být profesorka Růžena Vacková, která se v únoru 1948 jako jediná z profesorského sboru Univerzity Karlovy účastnila protestního pochodu na Hrad. Poté při jednání akčního výboru FF UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů účastníků demonstrace. Musela pak z univerzity odejít a v roce 1951 byla v souvislosti s jinou protirežimní činností odsouzena na dvaadvacet let. Odpor se soustředil zejména na šíření letáků a bílých lístků, jimiž měli občané dát u voleb najevo nesouhlas s novými poměry. V tomto směru se angažovali hlavně mladí lidé, ale Státní bezpečnost zlikvidovala letákové akce velmi brzy. Jak píše K. Kaplan, procesy s autory a distributory ilegálních tiskovin naplňovaly soudní síně v září a říjnu 1948 a jen v ojedinělých případech tuto časovou hranici překročily. V říjnu 1948 byl schválen jeden z hlavních nástrojů soudní perzekuce, zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidovědemokratické republiky, začaly vznikat tábory nucených prací a KSČ, jak dodává historik Tomáš Bursík, celou řadou dalších opatření dala zřetelně najevo, jakým způsobem hodlá postupovat proti všem svým odpůrcům. Konec roku 1948 byl tedy podle všeho pro aktivní rezistenci zlomový: vytrvali v ní nebo se pro ni rozhodli jen ti nejstatečnější (případně lidé s největším smyslem pro dobrodružství). Klasický odboj, rozumíme-li pod ním koordinovaný postup proti nelegitimnímu režimu, řízený z jednoho všeobecně respektovaného, zpravidla zahraničního centra, v zemi neexistoval. Antikomunistické skupiny vznikající v počátcích teroru byly izolované a nemohly se opřít o zastrašené obyvatelstvo, mezi kterým bylo hodně udavačů. Byly tak de facto odsouzeny k neúspěchu. Jejich členové se od většiny společnosti nelišili tím, co si mysleli, ani tím, kým byli, ale tím, že se sami za sebe pokusili proti režimu něco vykonat. Lišili se vůlí vést třeba i osamělý boj (byť skoro vždycky navazovali kontakt s jinými skupinami a se spolupracovníky západních rozvědek); nechtěli jen čekat, až se o jejich svobodu postará někdo jiný. Velice často se inspirovali odbojem proti nacismu nebo měli z protinacistické rezistence přímé zkušenosti. Po roce 1989 začali být často paušálně označováni za odbojáře političtí vězni z let Pravda ovšem je, že se většinou dostali do kriminálů nikoli za odboj, ale jako klasické oběti bolševické perzekuce a ideologie třídního boje. Jejich utrpení nemáme v úmyslu zlehčovat ve vězení se až na pár výjimek chovali jako stateční lidé (a účastnili se mimo jiné protestů a vzpour), ale zpravidla se za mříže nedostali za to, co proti komunismu dělali, nýbrž kvůli tomu, v jakých rodinách se narodili, jaký měli majetek, kde bojovali za války, s kým se stýkali, za pokus o útěk ze země atp. S odbojem (a často ani s aktivním odporem) neměli mnoho společného

9 Osamělý boj Prokešův a Borkovcův pokus o převrat, Žatecká aféra Poměrně široce sdílené naděje protikomunisticky smýšlejícího obyvatelstva na státní převrat nebyly úplně plané. Lidé měli v živé paměti Pražské povstání z května 1945 a doufali, že se o změnu režimu zaslouží část armádních velitelů. K pokusům o převrat vedeným vojáky skutečně došlo. Bylo jich několik a patřily k nejvýznamnějším a nejpropracovanějším projevům odporu. Na prvním místě jmenujme Prokešův a Borkovcův puč. Když v únoru 1948 komunisté v Československu převzali vládu, měl za sebou major Květoslav Prokeš dlouhou vojenskou kariéru. Na začátku nacistické okupace se pohyboval v podzemním hnutí a v prosinci 1939 uprchl ze země, aby se zapojil do československé armády v zahraničí. Působil pak na západní i východní frontě a na Středním východě. Velmi brzy po osvobození, už od roku 1946, byl z politických důvodů perzekuován, po únoru 1948 patřil k prvním důstojníkům vyloučeným z armády. Prokeš se zaobíral myšlenkou na svržení vlády KSČ poměrně dlouho už na podzim 1948 začal plánovat puč se slovenským generálem Sámem Korbelem. Pak se seznámil s pražským právníkem a předválečným politikem dr. Jaroslavem Borkovcem, který měl poměrně jasnou představu nového, skutečně demokratického uspořádání. Prokešovi se idea zamlouvala, a tak mu v únoru 1949 prozradil, že patří ke skupině, která připravuje vojenský převrat. Borkovec se stal Prokešovým politickým poradcem a začali spolu rozpracovávat detaily spiknutí: chtěli obsadit policejní centrálu v Bartolomějské ulici (to měl být úkol dalšího člena jejich skupiny, někdejšího kriminálního rady Rudolfa Hrbka), generální štáb armády, ÚV KSČ, ministerstva, pražský rozhlas, letiště v Praze-Ruzyni a Kbelích. Souběžně měli být osvobozeni političtí vězni, internován prezident a členové vlády, rozehnány Lidové milice a zrušen Sbor národní bezpečnosti. Plánovalo se též rozpuštění komunistického parlamentu a národních výborů. Vedení země chtěli Prokeš s Borkovcem prozatím svěřit zvláštním vojenským skupinám, v jejichž čele měl stanout (tehdy vězněný) generál a vůdce Pražského povstání Karel Kutlvašr. Do akce zapojili nebo se o to snažili důležité vojenské posádky po celé zemi. Prokeš dlouho objížděl své známé v menších městech a ve vojenských mimopražských posádkách a nakonec určil datum a hodinu puče: 17. května 1949, tři hodiny po půlnoci. Zhruba měsíc před stanoveným datem se ale objevily první vážné komplikace. Generál Sámo Korbel, který měl připravovat převrat na Slovensku, uprchl do zahraničí a ukázalo se, že zřejmě nezařídil vůbec nic. Pár dní před převratem se navíc Prokeš s Borkovcem dozvěděli, že existuje i další skupina plánující puč, ovšem až v pozdější době (v červnu, po sjezdu KSČ). Sešli se s jejím zástupcem Milošem Vokurkou-Borovičkou, zřejmě spolupracovníkem StB, ale nenašli společnou řeč. Domluvili se na další schůzce, ale 16. května byli Prokeš, Borkovec a další členové jejich skupiny pozatýkáni. Dva měsíce nato začal monstrproces obžalováno bylo téměř šedesát lidí. Prokeš i Borkovec dostali trest smrti (stejně jako důstojník Vratislav Janda a další tři lidé) a 5. listopadu 1949 byli popraveni. Hrbek odešel od soudu s doživotím (propuštěn byl v roce 1963). Vokurka-Borovička byl zproštěn žaloby. Je třeba zdůraznit dvě věci: za prvé všichni hlavní pučisté ze skupiny majora Prokeše a dr. Borkovce už za války bojovali proti nacismu nebo byli pronásledováni nacisty; za druhé se na puči podílela řada mladých lidí, především skautů, které do akce zapojila jejich vedoucí Dagmar Skálová, která je pak při výsleších na StB úspěšně chránila. Sama byla vězněna celkem šestnáct let. K pokusům o státní převrat patřila i tzv. Žatecká aféra (nebo také akce Žatec či Praha Žatec ). Důležitou roli v ní sehrál major Miroslav Jebavý, který strávil šestnáct let v cizině, z toho asi deset let v cizinecké legii. Jako důstojník britské armády se účastnil boje proti nacistům a domů se vrátil až v roce Po únoru 1948 chtěl Jebavý Československo znovu opustit, ale nakonec se rozhodl zůstat. Spojil se s Karlem Sabelou, kapitánem tankistů ze žatecké posádky, taktéž veteránem ze západní fronty, a s Bohuslavem Hubálkem, obchodníkem a dekoračním malířem z Prahy. Navázali kontakty s důstojníky generálního štábu a ministerstva národní obrany v Praze i s důstojníky vojenských útvarů v Milovicích, Kralovicích, Berouně, Pardubicích a Chomutově. Ve skupině tak nakonec bylo asi tři sta lidí. Převrat měl po několika odkladech vypuknout 8. března 1949, byl ale prozrazen a pučisté pozatýkáni. Jebavého odsoudili k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství, ve stejném procesu byli odsouzeni k trestu smrti i Bohuslav Hubálek, Vilém Sok (podplukovník hlavního štábu ministerstva národní obrany), Karel Sabela a Josef Gonic (podplukovník generálního štábu). Všichni byli popraveni v Praze 18. července Dodnes není zcela jasné, jak dlouho a do jaké míry byly popsané pokusy pod kontrolou Státní bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky (pokud třeba Žateckou aféru přímo neřídila). Je možné, že major Jebavý přímo spolupracoval s komunistickou policií. To ovšem nesnižuje odhodlání a úsilí obrovské spousty čestných lidí, kteří se prostě rozhodli k činu. Podobné je to s otázkou, zda měly pokusy o svržení vlády KSČ v roce 1949 vůbec nějakou naději na úspěch. Velitel žateckých tankistů Karel Sabela prý při soudním procesu prohlásil: Kdybychom jednou vystřelili, všichni byste se posrali. Ukazuje to sice, že se Sabela nebál, ale vzhledem k síle komunistického aparátu (včetně armády a StB) a k naprosté podřízenosti Československa Moskvě by se pravděpodobně ani jeden z pokusů o puč nezdařil. A i kdyby se se tak stalo, stejně by se nepodařilo udržet zemi mimo sféru vlivu SSSR. Neúspěch je však v této souvislosti velmi relativní pojem kdyby byli Češi povstali, vládu KSČ svrhli nebo alespoň dali jasně a masově najevo, že si ji nepřejí, mohli tím spustit další projevy odporu a příští desetiletí mohla vypadat jinak. Ozbrojené skupiny Černý lev 777, Světlana, Hory Hostýnské Kromě skupin, které se pokusily o státní převrat, působily v ČSR i menší lokální ozbrojené organizace. Všeobecně známý a nejvíc diskutovaný je případ bratří Ctirada a Josefa Mašínových a spol., tudíž ho zaznamenáme jen stručně. Synové legendárního protinacistického odbojáře, plukovníka Josefa Mašína popraveného gestapem, založili protikomunistickou skupinu, do níž patřili Milan Paumer, Vladimír Hradec, Zbyněk Janata, Ctibor Novák a Václav Švéda. Dlouho čekali, zda vypukne protikomunistické povstání, a nakonec se rozhodli bojovat na vlastní pěst. Na podzim roku 1951 přepadli Mašínové dvě policejní stanice, aby si opatřili zbraně, a při obou akcích zabili příslušníka Sboru národní bezpečnosti. V srpnu 1952 se pokusili získat peníze na další odbojovou činnost: zaútočili na podnikové auto vezoucí výplaty a při potyčce zabili pokladníka. V roce 1953 se rozhodli uprchnout do západního Berlína a vstoupit do americké armády. Po dramatickém útěku a bojích s početnými jednotkami východoněmecké policie se bratři spolu s Milanem Paumerem na Západ skutečně dostali. Janata a Švéda byli v Německu zatčeni, spolu s Novákem (který zůstal v ČSR) odsouzeni k trestu smrti a v květnu 1955 popraveni. Dnes se může někdy zdát, jako by veškerý boj s komunismem obstarávali právě Mašínové a spol. Mluví se o nich jistě právem, ale vydávat je za jediný příklad by bylo zkreslující. Historik T. Bursík rekonstruoval například aktivity tajné skupiny Černý lev 777 operující na Sedlčansku a Milevsku, kterou založili na přelomu let Jiří Řezáč a Jaroslav 16 17

10 Sirotek, oba z katolických rolnických rodin. O málo později se k nim připojil i Bohumil Šíma, syn majitelů pily, která byla posléze znárodněna. Začali shromažďovat zbraně a pustili se do drobných sabotáží: na jaře 1949 například přerušili elektrické vedení v Nechvalicích, kde se mělo zakládat zemědělské družstvo. Postupně ale přistoupili k tvrdším akcím. Nejdřív se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu místního funkcionáře strany a v červenci 1949 Řezáč se Sirotkem zaútočili na sekretariát KSČ v Sedlčanech (vhodili dovnitř oknem výbušninu). Byli úspěšní výbuch zdemoloval část objektu a StB začala rozsáhlé vyšetřování. Nic ale nezjistila, a tak Černý lev 777 provedl další bombový útok: v květnu 1950 na sekretariát KSČ v Milevsku. Výbuch byl velmi silný, zdemoloval část přízemí a smrtelně zranil příslušníka Sboru národní bezpečnosti, který sekretariát hlídal. Bursík píše, že akce způsobila všeobecný poprask a mezi funkcionáři KSČ v kraji se začal šířit strach. Nutno doplnit, že Řezáč a Sirotek (alespoň podle dnes dostupných informací) neměli v plánu nikoho zabít, o přítomnosti příslušníka SNB v budově nevěděli a po tomto útoku Černý lev 777 utlumil svou činnost. Jaroslav Sirotek se ještě pokusil vloupat se do budovy Místního národního výboru v Obděnicích, kde chtěl ukrást střelné zbraně, spolu se Šímou psal na silnici mezi Petrovicemi a Milevskem protikomunistická hesla a také se pokoušeli navázat kontakt se zahraničím. StB členy Černého lva 777 dopadla poměrně pozdě, a to kvůli neopatrnosti jednoho z okrajových spolupracovníků. Řezáč, Šíma i Sirotek byli zatčeni, odsouzeni k trestům smrti a 10. února 1955 popraveni. Skupina Černý lev 777 byla donedávna veřejnosti v podstatě neznámá, proto ji přibližujeme podrobněji. Vznikly ale i další. Největší diverzní skupina v ČSR působila na Valašsku: jmenovala se Světlana a postupně se do ní zapojovali rolníci, dělníci, úředníci, lesníci, vojáci, příslušníci SNB. Vyzbrojili se, ale nevěděli, že jsou od samého počátku kontrolováni tajnou policií. Skupinu do značné míry řídili agenti StB, někteří její členové padli anebo se zastřelili při zatýkání, desítky dalších se dostaly před soud a nakonec jich třináct putovalo na popraviště. Na Zlínsku vznikla o něco menší partyzánská organizace Hory Hostýnské, kterou také tvořili většinou obyčejní lidé. I ti skončili v roce 1951 před Státním soudem, čtyři z nich dostali trest smrti. Vedle těchto případů je pak třeba zmínit i řadu diverzních skupin, které StB zničila takřka v zárodku, většinou kvůli naivitě a nezkušenosti jejich zakladatelů. Například skaut Leopold Färber založil po únoru 1948 na Boskovicku skupinu s bratry Josefem a Františkem Markovými. Vytiskli letáky s nápisem Pravda vítězí, opatřili si výbušniny a chtěli zaútočit na školu SNB. V květnu 1950 byli zatčeni kvůli iniciativě dětí z tajného oddílu: Färber jim vyprávěl, jak za války šířil letáky s nápisem Smrt fašismu! a děti, aniž to komukoli řekly, natiskly a roznesly letáky s nápisem Smrt komunismu!* Z dnešního pohledu se přepadání sekretariátů či funkcionářů KSČ nebo policejních stanic (nemluvě o drobných sabotážích) může jevit jako nepodstatné, zbytečně provokující či přehnaně násilné jednání. V ČSR na počátku komunistického režimu ale mělo svůj * V letech bylo za aktivní nepřátelskou činnost proti ČSR odsouzeno celkem osob, z toho členů 1979 odbojových skupin (viz Zpráva statisticko-evidenčního odboru hlavní správy StB z ). Podle zprávy ministra vnitra pro politický sekretariát ÚV KSČ ze dne bylo jen za období StB uvězněno 728 členů 87 odbojových skupin. Tyto údaje je ale nutno z pochopitelných důvodů brát s rezervou, už proto, že StB vytvářela odbojové skupiny účelově sama (režim se neustále snažil demonstrovat, že je ohrožen) a odbojem nazývala jakoukoli činnost svých obětí. význam a své oprávnění: bratři Mašínové ani členové Černého lva 777 si nepředstavovali, že svrhnou vládu chtěli jen zastrašovat komunistický aparát a různé udavače; byli odhodláni dát najevo, že ne každý se nechá zotročit a smíří se s násilím na bližních, usilovali o to, co nejvíc zkomplikovat praktické kroky KSČ. Mohli doufat, že funkcionáři budou pak o něco méně horliví, řadoví členové SNB o něco méně bdělí a že část obyvatelstva, bude-li mít pocit, že režim není stabilní, začne svou nespokojenost s poměry dávat výrazněji najevo. Znovu je třeba zdůraznit, že kupříkladu bratři Mašínové věřili ve válku mezi Východem a Západem a že jejich akce měly být jen přípravou na velký střet. Navíc kdyby v Československu působilo mnohonásobně víc malých ozbrojených diverzních buněk, přinejmenším by to dlouhodobě zaměstnávalo pozornost velké části policie a působilo napětí ve vedení strany. Státní bezpečnosti pak mohlo trvat o několik let déle, než by nad společností získala takřka absolutní kontrolu. Skupiny napojené na západní tajné služby, agenti-chodci, vyzvědači Činnost zpravodajských a ozbrojených skupin se místy překrývala a těžko lze mezi nimi vést ostrou dělicí čáru. Jejich členové měli i podobnou motivaci: nenávist vůči totalitarismu a víru, že je třeba podporovat demokratický svět, který nakonec zničí sovětské impérium nebo aspoň osvobodí jeho kolonie. Významná vyzvědačská organizace napojená na Západ vznikla například kolem Tomáše Olivy (pravým jménem Jana Brejchy). Narodil se roku 1925 v Berouně a jeho válečná minulost je poměrně nejasná ví se pouze, že jako mladík utekl z totálního nasazení v Německu do Skandinávie a pak do Velké Británie, vstoupil do RAF a byl zařazen do kurzu navigátorů. Po válce se vrátil do vlasti, roku 1949 emigroval a v Československu se znovu objevil v roce 1950 jako agent britské rozvědky. O Brejchu ale v první řadě nejde, důležitá je síť spolupracovníků, kterou dokázal v ČSR vytvořit. Podle dokumentů StB dal v polovině roku 1950 v Praze a na jižní Moravě dohromady početný okruh lidí, kteří získávali informace pro Brity, ukrývali a podporovali jejich agenty v ČSR, provozovali a schovávali vysílačky a převáděli kurýry i uprchlíky přes hranice. K Brejchovým spolupracovníkům patřili obyčejní občané živnostníci, rolníci, studenti, lékaři; svůj byt dávala k dispozici například švadlena Božena Majerová. StB skupinu rozbila, ale stejně se jí nepodařilo zatknout všechny členy (Jiří Brejcha se prostřílel z obklíčení a zmizel za hranicemi, uprchl i jeho blízký spolupracovník Cyril Sláma). Jací lidé se na špionáži podíleli a co riskovali, je vidět na příkladu vrchního strážmistra SNB a člena KSČ Leopolda Doležala (o jeho motivaci se už asi nic nedozvíme, do skupiny ho zapojil jeho známý). V červnu 1950 převážel Doležal spolu s dalším policistou Tomášem Hradským vysílačku z jednoho úkrytu do druhého, čtrnáct dní schovával ve svém bytě britského agenta Josefa Kolíska, předával mu informace o SNB a pak mu vyhledal nový úkryt. V listopadu 1950 byl Leopold Doležal zatčen, ale při výsleších se snažil dlouho zapírat, aby umožnil útěk do ciziny ostatním členům skupiny, kteří dosud zůstávali na svobodě. Doležal byl posléze odsouzen k trestu smrti a 30. srpna 1952 popraven. Historik Prokop Tomek píše:...případ sítě Jana Brejchy je rozsahem činnosti a mírou zapojení čs. občanů imponujícím příkladem protikomunistického odboje počátku 50. let. O rozsahu činnosti této sítě je známo jen tolik, kolik se StB podařilo zatčeným prokázat

11 K prozrazení skupiny došlo podobně jako v případě Černého lva 777 náhodou, která ale ukazuje, že k ozbrojenému boji proti komunismu se na přelomu čtyřicátých a padesátých let chystalo víc Čechů, kteří na sobě byli nezávislí, respektive vůbec o sobě nevěděli. V září roku 1950 zadrželi policisté ve vlaku v sovětské okupační zóně Rakouska čtyři mladíky ve věku sedmnáct až devatetnáct let. Byli to členové ilegální skupiny Marie, kteří si opatřovali zbraně a připravovali se na boj proti aparátu KSČ. Při cvičení se zbraněmi je ale překvapil hajný, kterého postřelili, a pak se pokusili o útěk. Po přestřelce se skrývali v bytě Boženy Majerové a seznámili se s Brejchou, jenž jim pomohl odejít za hranice. Mladíci po zatčení nevydrželi výslechy a prozradili StB všechno, co věděli. Spolupracovníků západních tajných služeb byly v té době v ČSR stovky. Zvláštní místo mezi nimi zaujímají agenti-chodci (někdy se jim říká kurýři), jako byl například Ota Rambousek. Po roce 1948 utekl na Západ, kde se stal agentem americké CIC. Vracel se pak pěšky do Československa a přenášel informace od československých zdrojů. Hranice přešel celkem čtrnáctkrát, pak byl zatčen a roku 1950 odsouzen na doživotí. S americkou tajnou službou byl v pohraničí v kontaktu také již zmíněný František Zahrádka ze skupiny Za pravdu. S Francouzi spolupracovali například bratři Jiří a Josef Zenáhlíkovi StB však zaměřila Josefovu vysílačku a oba bratři byli roku 1953 odsouzeni na doživotí. Prokop Tomek konstatuje, že akce ze zahraničí vedly od léta 1948 především skupinky zpravodajských důstojníků financovaných a organizovaných zpravodajskými službami USA, Velké Británie a Francie Prakticky všichni navázali na odboj, který vedli v letech Byli to plukovník Jaroslav Kašpar, generál František Moravec, plukovník Alois Šeda, Jaroslav Polach, Kurt Taub, mjr. Rudolf Drbohlav a další. Skupiny pod vedením těchto mužů vysílaly do Československa kurýry zejména se zpravodajskými úkoly Kurýři se rekrutovali zejména z mladých Čechoslováků získávaných v uprchlických táborech a jejich počet dosahoval stovek. Agenti-chodci podstupovali obrovské riziko: československé bezpečnostní složky totiž střežily hranice s čím dál větší profesionalitou a agenti byli odkázáni na pomoc a spolupráci lidí, u nichž si nikdy nemohli být zcela jisti, zda je StB sleduje nebo zda nejsou jejími konfidenty. Pravděpodobnost, že skončí na vyšetřovně tajné policie, hraničila s jistotou. Boj proti režimu jako boj za svobodnou víru Popsat celou aktivní protikomunistickou rezistenci z let (od převratu až do doby, kdy byla většina odpůrců komunismu zpacifikována ) není v tomto textu možné. Je nezbytné uchýlit se k víceméně heslovitému záznamu aktivit a odvážných činů, které pod takový pojem spadají a stručně zachytit diverzní skupinu jde pak samozřejmě snáz než vylíčit odpor skládající se z tisíců individuálních rozhodnutí v rámci velkého společenství. Komunistickou diktaturu například odmítla přijmout už po únoru 1948 řada duchovních, zejména římských katolíků (a pochopitelně i katolických laiků). Mnozí bojovali v první řadě za svou víru, což ale znamenalo bojovat za princip svobody, a tudíž útočit na podstatu totalitního státu i komunistické ideologie. KSČ respektovala náboženskou svobodu jen formálně a katolická církev, k níž se po válce hlásilo mnoho milionů lidí, pro ni představovala nejsilnějšího vnitřního nepřítele kompaktní, vlivné a ideově silné společenství, svázané navíc přirozeně se Západem. Klement Gottwald prohlásil už v červnu 1948, že je třeba odpoutat katolickou církev od Vatikánu... Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou, tak aby sloužila režimu. Brzy tedy začala systematická likvidace tradičního náboženského života a církevní hierarchie: církev jako celek měla fungovat podle direktiv, které jí určil stát. Oficiální propaganda soustavně atakovala Vatikán, nejvýznamnější církevní představitele (internované nebo uvržené po několika procesech do kriminálů) postupně nahrazovali kolaboranti, perzekuováni byli členové řádů, objevili se církevní tajemníci dozorující činnost duchovních, kterým byl takřka znemožněn styk se zahraničím. Navíc byl zřízen tzv. státní souhlas s kněžskou činností, který stavěl kněze do neřešitelného dilematu: buď musel poslouchat příkazy režimu, i když byly v rozporu s jeho svědomím, nebo přišel o souhlas, a tudíž nesměl své poslání vykonávat. Církev se od počátku bránila mnoha způsoby. V červnu 1949 například čeští a slovenští biskupové schválili obsáhlý pastýřský list Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. V listu se mimo jiné vypočítávají předpoklady nutné k zachování svobody církve: právo rodiny na výchovu dětí, svobodná křesťanská výchova ve školách a dalších organizacích, právo na shromažďování ve svobodných sdruženích, potřebný počet církevních škol Biskupové konstatovali: Vcelku možno říci, že mimo kostel je každá náboženská činnost již znemožněna a do kostelů se bojí leckde věřící veřejně vejít, aby nebyli obviňováni z reakce a nehrozila jim ztráta existence. Komunisté na pastýřský list zareagovali tím, že internovali arcibiskupa Josefa Berana a spustili rozsáhlá restriktivní opatření. Estébáci chodili od fary k faře a pastýřský list zabavovali šířil se do té doby tajně a kněží, kteří jej navzdory nebezpečí četli v kostele, skončili za mřížemi. Od podzimu roku 1949 se biskupové, jimž hrozilo zatčení, snažili zajistit za sebe náhradu a tajně světili biskupy i řadové kněze. Odpor proti omezování církve a náboženské svobody lze nejlépe ukázat na několika konkrétních příkladech. Teolog a kněz Oto Mádr se v roce 1949 vrátil do Československa ze studií v Římě. Odmítl učit na teologické fakultě ovládané komunisty a začal organizovat kroužky mladých křesťanů, na jejichž schůzkách se sloužily mše a diskutovalo se o situaci v církvi i ve společnosti. Státní bezpečnost začala Mádra coby narušitele pořádku sledovat. Ukryl se tedy v klášteře u řeholních sester svatého Karla Boromejského, a to díky odvaze generální představené kongregace Bohumily Žofie Langrové. V klášteře Mádr napsal apel Slovo o této době, který navazoval na výše zmíněný pastýřský list (podobně se také šířil mezi věřícími) a vyzýval křesťany, aby v těžké době pozvedli hlavy a neklesali na duchu. V roce 1951 byl Mádr po neúspěšném pokusu o odchod ze země zatčen a o rok později odsouzen na doživotí. Bohumila Žofie Langrová, která podrývala režim i v jiných případech (mimo jiné po rozpuštění mužských řádů zaměstnala v kotelně kláštera františkána Remigia Janču, který pak tajně sloužil mše), byla roku 1952 odsouzena za velezradu k pětadvaceti letům vězení. Mádr se angažoval i po svém propuštění v roce 1966 a bojoval s režimem po celou dobu normalizace. Jiným knězem, který systematicky vzdoroval v zájmu svobody a ve prospěch bližních, byl biskup pozdější podzemní církve Felix Maria Davídek. Roku 1945 ho vysvětili na kněze a v září nastoupil na faru v Horním Štěpánově poblíž Boskovic. Roku 1950 vznikla především díky olomouckým dominikánům ilegální filozofická fakulta, jejíž studenti oficiálně navštěvovali Komenského univerzitu, ale o jejich vzdělání se ve skutečnosti staral právě páter Davídek ve Štěpánově. V dubnu 1950 byl kvůli nepovolenému vyučování, odporujícímu lidovědemokratickým požadavkům, zatčen, ale uprchl, ukrýval se před policií a pak se pokusil o útěk na Západ. Znovu ho zatkli a za sérii trestných činů odsoudili ke čtyřiadvaceti letům vězení. Z kriminálů vyšel Davídek v roce 1964 a záhy začal budovat tajnou paralelní církevní strukturu zcela nezávislou na komunistickém režimu, k níž se hlásily stovky lidí

12 Demonstrace v ulicích v roce 1953 a vězeňské vzpoury V souvislosti s nejkrutější fází československého komunismu je třeba zaznamenat ještě alespoň dva příklady protestu proti režimu. První je masový: roku 1952 rozhodlo vedení KSČ o měnové reformě. Rozhodnutí bylo přísně tajné a nebylo divu, mělo vést ke zchudnutí veškerého obyvatelstva. Zprávu o reformě zveřejnili komunisté den před jejím vyhlášením, 30. května Každý občan ČSR měl právo vyměnit staré koruny za tři sta nových v kurzu 5 : 1, další částky bylo možno směnit v poměru 50 starých za 1 novou korunu. Dělníci zareagovali rychle a spontánně: od 1. do 5. června se stávkovalo ve sto dvaceti devíti továrnách a ve čtyřech velkých městech přerostla stávka v pouliční protivládní demonstrace. V Plzni se jich účastnilo dvacet tisíc lidí, kteří okupovali radnici a rozhlas, a potlačeni byli jen s pomocí narychlo povolaných jednotek armády a policie. Historik Karel Bartošek shrnuje, že podle údajů, které tehdy dostalo vedení KSČ, bylo zatčeno 472 stávkujících a pokyny vedení zasílané krajským výborům KSČ žádaly, aby byly okamžitě vypracovány seznamy účastníků provokací, kteří měli být izolováni a umístěni do pracovních táborů. Bartošek uzavírá: V klasických západních schématech dělnických revolt má československý červen 1953 okrajové místo... Omezenost našeho intelektuálního reformátorství má nemalou vinu na tom, že nebojovnost dělnické třídy se stala jedním z českých velkých mýtů Kolik ulic či náměstí v Čechách a na Moravě se jmenuje 1. června 1953? Druhým příkladem jsou vzpoury a protesty v pracovních lágrech a kriminálech. Podobně jako u náboženské rezistence jde o samostatné téma, které ovšem rozhodně patří na seznam uvědomělých vystoupení proti komunistickému režimu. Bouřící se vězňové demonstrovali, že každý člověk si může zachovat důstojnost, dokonce i třídní nepřítel a reakcionář, obklíčený ozbrojenými bachaři. V květnu 1954 drželo šedesát žen v pardubické věznici hladovku jako výraz vzdoru proti podmínkám, v nichž musely žít. Další hladovka začala v září 1955 a účastnilo se jí nejméně sto vězenkyň, protestujících proti špatné stravě, šikaně dozorců a špatným podmínkám na pracovištích. Ve stejné době se bouřili i vězni v táboře Vojna u Příbrami, v Leopoldově a v dalších kriminálech. V červnu 1956 napsalo dvanáct statečných žen (mezi nimi Růžena Vacková a Dagmar Skálová) dopisy adresované generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, o jehož plánované návštěvě Československa se dozvěděly z novin. Dopisy, v nichž ženy popisovaly své osudy po roce 1948 i své postavení v kriminále, se k adresátovi pochopitelně nikdy nedostaly a autorky jistě nepředpokládaly, že jejich stížnost zůstane bez postihu. Projevily za mřížemi kriminálu nesmírnou statečnost. Jak píše T. Bursík: Vzepřely se bezpráví páchanému na nich samých i na tisících dalších občanech čs. státu. Bojovaly za ideu, vždyť mimo ni a naděje již neměly co ztratit. Odpor ve věznicích a především v ulicích byl ve státě dělníků a rolníků významný, ale přesto natolik menšinový, že nemohl poměry v zemi zvrátit a asi ani výrazně ovlivnit. V polovině padesátých let už byl navíc totalitní režim v Československu usazen tak pevně, že na povstání zřejmě nikdo nepomýšlel. Naděje na osvobození ze Západu pohasla, diverzní skupiny buď rozbila tajná policie, nebo se přestaly projevovat. KSČ se podařilo zdecimovat starou národní elitu dokončila to, co začali nacisté. Ti, kdo měli odvahu ke vzpouře (nebo se u nich dala předpokládat), skončili z devadesáti procent v kriminálech, pracovních táborech, oddílech PTP, na popravištích nebo uprchli do ciziny. V roce 1956 došlo k povstání v Maďarsku, které ovšem rozmetaly sovětské tanky. V ČSR k ničemu podobnému dojít nemohlo, a i když maďarské události daly mnoha lidem naději, odpor vůči zřízení se projevoval pouze ojediněle a (pomineme-li třeba situaci ve věznicích) přesouval se čím dál víc do intelektuální sféry. ŠEDESÁTÁ LÉTA INTERMEZZO Dne 17. listopadu 1960 byl v Československu popraven poslední člověk, který se pustil do ozbrojeného boje proti komunismu i jeho činnost však spadala do první poloviny padesátých let. Někdejší skaut Vladivoj Tomek začal s různými protirežimními akcemi už jako gymnazista: s kamarády vyráběli a distribuovali letáky, shromažďovali zbraně a chtěli zaútočit na budovy KSČ. Roku 1952 přepadli dvoučlennou vojenskou hlídku. Došlo ke střelbě, vojáci byli zraněni a jeden později zemřel. Vladivoje Tomka a jeho přátele tehdy StB nevypátrala. Po roce 1956, inspirována maďarským povstáním, plánovala skupina kolem Tomka další akce, ale žádnou už nepodnikla. StB její členy pozatýkala 18. prosince 1959 a Vladivoj Tomek byl odsouzen k trestu smrti. Generální prokuratura tehdy usoudila, že svým postojem při vyšetřování celého případu i svou iniciativou při páchání protistátní trestné činnosti projevil se... jako nepřítel pracujícího lidu, jehož ponecháním v lidské společnosti by dále byly ohrožovány lidovědemokratický společenský řád a životy lidí, a proto je v obecném zájmu, aby pachatel tak závažných trestných činů a pachatel tak nebezpečný byl navždy z lidské společnosti odstraněn. Ve stejném roce 1960 byla v Československu vyhlášena amnestie, po níž vyšlo z věznic téměř šest tisíc obětí politických procesů. Další amnestie roku 1962 vysvobodila dva a půl tisíce lidí, zbývajících zhruba tři tisíce politických vězňů se dostávalo na svobodu až do roku Poměry v zemi se z řady důvodů (od mezinárodních politických změn až po ekonomické potíže) uvolňovaly a tisíce nekomunistů využívaly velmi pomalu se rozšiřující prostor svobody. Ovšem termín pomalu je třeba brát doslova. Popisovat podrobně události šedesátých let a zejména tzv. Pražského jara 1968 na tomto místě nebudeme. Připomeňme však několik věcí, na které se v reflexích této doby často zapomíná. Za prvé aparát KSČ neměl nic společného s demokratickou (tedy demokracii respektující) organizací. Snad nikoho z reformních komunistů tehdy vážně nenapadlo uvažovat nad tím, že by se země mohla vrátit k demokracii a k volné soutěži politických stran a že by vedoucí úloha KSČ daná zákonem mohla být zrušena. K rehabilitaci politických vězňů z 50. let se přistoupilo teprve na jaře 1968 a dočkal se jí pouhý zlomek postižených. Vztah reformních komunistů k nekomunistům perzekuovaným v 50. letech dobře ukazuje následující příklad. Když v roce 1968 vzniklo sdružení politických vězňů K-231, Zdeněk Mlynář, jeden z čelných představitelů Pražského jara a reformního proudu ve vedení KSČ, o něm 12. května 1968 příznačně prohlásil: to překračuje všechny meze. To je vlastně spolek lidí zčásti právoplatně odsouzených, kteří sami sebe prohlásili za odsouzené neprávoplatně. Nikdo tam u jisté části z nich žádnou rehabilitaci neudělal a myslím, že ani neudělá A za druhé ve výčtu protikomunistické opozice nesmějí chybět intelektuálové, kteří sice neshromažďovali zbraně a nepřepadali sekretariáty KSČ, ale využili uvolnění v šedesátých letech k tomu, aby v kulturní i politické sféře prosazovali neideologické svobodné myšlení (a kteří později, za tzv. husákovské normalizace, často patřili k důležitým postavám disentu). Tato kategorie lidí se v žádném případě automaticky nekryje s intelektuálními stoupenci komunistického reformního procesu. Jako příklad za všechny lze uvést okruh kolem časopisu Tvář, v němž se setkali Emanuel Mandler, Václav Havel, Bohumil Doležal, Jan Lopatka, Jiří Němec, Zbyněk Hejda, Andrej Stankovič, Ladislav Hejdánek, Václav Klaus a mnozí další literární kritici, filozofové, historici, spisovatelé, básníci, ekonomové atd. Časopis byl v roce 1965 kvůli svobodnému nemarxistickému projevu a za podpory pozdějších reformistů de facto zakázán (na krátkou dobu byl obnoven o tři roky později)

13 Krátké období relativní svobody ukončil 21. srpna 1968 vpád spojeneckých armád Varšavské smlouvy. Zpočátku se proti okupaci národ postavil takřka jednotně. Politické špičky ale selhaly a zbaběle se vzdaly jedinou výjimkou bylo čestné chování Františka Kriegela. V této souvislosti se nabízí otázka, jak při popisu aktivního, odhodlaného odporu naložit právě s lidmi, jako byl Kriegel. V únoru 1948 byl politrukem (zástupcem velitele pro věci politické) v hlavním štábu Lidových milicí ozbrojené pěsti dělnické třídy. Patřil tedy k hlavním budovatelům totality. V den okupace v roce 1968 se Kriegel stal jedním ze šesti zajatců, které sovětská tajná policie KGB ve spolupráci s StB zatkla, letecky unesla do Karpat a o dva dny později do Moskvy. Účast na československo-sovětských jednáních mu nebyla umožněna, ale zato byl přizván k podpisu tzv. Moskevského protokolu, který znamenal kapitulaci československé strany a stal se základem normalizace. Kriegel jako jediný z šestadvaceti českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu (eufemisticky nazývaných reprezentací) odmítl protokol podepsat. Roku 1975 ve svých rukopisných poznámkách k pojmu reprezentace napsal: Reprezentace toto slovo zkresluje pravdu. Polovina vězňů a polovina kolaborantů. Kdo je nějakou reprezentací pověřil? Kdo jim dal právo se za reprezentaci považovat? Později Kriegel patřil k prvním signatářům Charty 77 a až do smrti byl sledován tajnou policií. NORMALIZACE A HUSÁKŮV REÁLNÝ SOCIALISMUS Protestní sebevraždy Dne 21. srpna 1968 fakticky začala rekonstrukce policejního komunistického státu podpořená sovětskými tanky. Sovětská armáda už v zemi zůstala, oficiálně na žádost parlamentu. Svobodnější poměry ještě nějakou dobu trvaly, ale národní vzepětí z prvních dnů okupace se během pár měsíců proměnilo v pozvolný úpadek. Dalo se předpokládat, že se nové komunistické vedení uchýlí k osvědčeným prostředkům řešení krizí to znamená k tvrdé cenzuře, k perzekuci těch, kdo se projeví jako příliš zásadoví, k vyhazovům ze zaměstnání, k vykonstruovaným soudním procesům apod. Asi těžko lze najít více hrdinský čin spojený s protestem proti obnově totality, proti kolaboraci a zbabělosti politické reprezentace, proti tomu, že většina společnosti se začala smiřovat se stavem věcí, než byla dobrovolná smrt Jana Palacha a posléze Jana Zajíce. Palach se upálil 16. ledna 1969 na Václavském náměstí a jeho pohřeb se změnil v mohutnou manifestaci. Méně často zmiňovaný Jan Zajíc provedl stejný čin rovněž na Václavském náměstí 25. února téhož roku. Zanechal po sobě provolání občanům, v němž mimo jiné stojí: Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako POCHODEŇ č. 2 K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! STÁVKUJTE, BOJUJTE! KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ! Nemám na mysli 24 25

14 jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU! Měli jsme dvě šance, a obě jsme zmarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál. Význam Palachovy a Zajícovy protestní sebevraždy byl nesmírný, ačkoli většina lidí jejich odkaz nedokázala naplnit. V jednom ze svých textů napsal politolog Bohumil Doležal: Vyskytly se hlasy, že Jan Palach ničeho nedosáhl. Opravdu, Rusové neodtáhli, tehdejší politické špičky nezměnily svou kapitulantskou politiku a nezvedla se ani vlna lidového odporu. Veřejnost, zrazená politickou reprezentací, kterou si nezvolila a které jen z nezbytí dala svou důvěru, rezignovala. Přesto: Jan Palach udělal velmi mnoho pro to, aby věci byly i nadále jasně vidět tak, jak se staly okupace jako okupace, zrada a kapitulantství jako zrada a kapitulantství, rezignace jako rezignace. Stovky svíček u hrobu nešťastné stařenky, kterou estébáci přemístili na Olšanech na Palachovo místo (Palachův hrob měl být před veřejností skryt, aby se u něj nekonaly pietní akce), byly výrazem jakéhosi tichého vzdoru (to si ještě můžeme dovolit) a možná i podvědomou prosbou: Odpusť nám naši slabost Dnes se zdá, že Palachova výzva se vyčerpala, ale lednové nepokoje v roce 1989 vypukly proto, že řada lidí znovu nabyla naděje a Palachův čin je oslovil. Počátky disentu Jak už bylo řečeno, Zajícově a Palachově výzvě dostál jen málokdo. V první polovině sedmdesátých let byla česká společnost v kritické situaci pozvolna se prohlubujícího úpadku. Ani pro toto období nicméně neplatí, že by národ bez výjimky sklonil hlavu a přijal status quo (proběhly stovky politických soudních procesů, které jsou další dosud nedostatečně zmapovanou kapitolou české historie). Jako výmluvný příklad může sloužit příběh sociologa Rudolfa Battěka. Nikdy nebyl komunistou, nechodil k volbám, ale vystudoval a do roku 1968 pracoval střídavě jako dělník a odborný pracovník. V roce 1968 se stal spoluzakladatelem a funkcionářem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a byl za něj kooptován jako poslanec do České národní rady. Na přelomu let 1968 a 1969 vyzval radu, aby projednala špatnou situaci v zemi. Záhy poté podepsal (spolu s Václavem Havlem a dalšími) výzvu Deset bodů, v níž mimo jiné stálo: Nevěříme ujišťování, že napříště bude u nás dodržována zákonnost a že nedojde k opakování institucionalizované zločinnosti z 50. let, jestliže nebude bezpečnost postavena pod účinnou a viditelnou kontrolu civilních orgánů, hlavně zákonodárných sborů. Místo toho pozorujeme, že ochabuje nebo ustalo stíhání osob, které porušovaly zákonnost, a že takové osoby jsou stále ve funkcích a staly se nekritizovatelnými. Zákaz Společnosti pro lidská práva považujeme za nedobrý příznak. Přejeme si, aby byl co nejdříve ratifikován a uveden v život mezinárodní pakt o občanských právech a pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních Neuznáváme úlohu Komunistické strany jako mocenské organizace, její nadřazování nad státní orgány odpovědné všemu lidu. Stavění kategorie stranictví nad kategorii občanství je nehoráznost. V září 1969 byl Rudolf Battěk zbaven imunity a okamžitě zatčen, byl mu odebrán poslanecký mandát a rok strávil ve vyšetřovací vazbě. V roce 1971 byl znovu zatčen za organizaci letákových akcí proti volbám a poté odsouzen na tři a půl roku žaláře. Navzdory dlouhému věznění se později stal signatářem Charty 77 a v roce 1978 zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Battěk, jeden z předních představitelů disentu strávil (respektive odpracoval) ve vězení téměř devět let. Velmi podobný byl i osud historika Jana Tesaře poprvé se dostal do vězení v roce 1969, kdy strávil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě za účast na provolání Deset bodů. Podruhé byl zatčen v listopadu 1971 v souvislosti s letáky vyzývajícími k bojkotu voleb. Během procesu v létě 1972 prohlásil, že smyslem jeho života je bojovat proti diktatuře ve vězení pak prožil následující čtyři roky. Po návratu v říjnu 1976 se navzdory podlomenému zdraví stal jedním z iniciátorů VONS a angažoval se v počátcích Charty 77. V květnu 1979 byl znovu zatčen a teprve poté přijal nabídku (rozuměj ustoupil estébáckému nátlaku) k vystěhování na Západ. Pro formování protikomunistické opozice v sedmdesátých letech bylo rozhodujících prvních pět šest roků po okupaci. Především se během nich ukázalo, že společnost nebude tak jako po únoru 1948 ovládána terorem, který by se týkal širokých mas, že znovu nevzniknou trestanecké tábory a kriminály nezaplní tisíce obětí politických procesů. Situace by se spíš dala s potřebnou dávkou zjednodušení charakterizovat tak, že vedení KSČ učinilo (po počátečních masových čistkách a vyhazovech ze zaměstnání) společnosti jakousi nabídku: veřejný život se vrátí zcela pod kontrolu partajního aparátu, skončí krátkodobé víceméně volné cestování na Západ a svoboda projevu. Nezačne plošný teror, pouze se obnoví šikana v každodenním životě a soustavné fízlování. Kdo nebude příliš vyčnívat a půjde spořádaně s většinou (to znamená přijme podmínky), bude žít v klidu a v zásadě v dostatku. Kdo bude dělat potíže (stěžovat si, kritizovat podmínky), přijde o práci, jeho děti nebudu moci studovat, jeho život budou provázet komplikace atd. Kdo se bude bouřit a otevřeně vystupovat proti vládě a jejím příkazům, například ve spojení se silami kapitalistického Západu, toho mohou čekat ještě větší potíže, počínaje pozvánkami k výslechům na StB a konče vězením. Logicky se rovněž změnilo prostředí, z něhož mohlo nejspíš vzejít (a nakonec také vzešlo) jádro opozice: podrývání režimu se nedalo čekat od armády ani od obyčejných lidí postižených komunismem kvůli třídnímu původu, ale mnohem víc od části intelektuální a umělecké obce, která se v šedesátých letech nejviditelněji veřejně angažovala. Ti, kdo vydrželi stát rovně do poloviny sedmdesátých let, tedy ti, kdo nepřijali čas od času přicházející korupční nabídky (např. ve smyslu: projevíte režimu loajalitu a za to vám bude například dovoleno pracovat ve vašem oboru), měli čím dál silnější pocit, že je zapotřebí se spojit a jednotně demonstrovat nesouhlas, který dosud dávali najevo především jako jednotlivci. Právě z tohoto pocitu vznikla Charta 77. Charta 77 Vzniku Charty 77, největší opoziční iniciativy z časů normalizace, předcházely soudní procesy s undergroundovými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce Tehdy se na jejich obranu propojily názorově různorodé skupiny lidí, od katolíků a evangelíků přes zakázané liberálně nebo socialisticky smýšlející umělce a intelektuály až po bývalé reformní komunisty včetně exkomunistických politiků. Ukázalo se, že je možné spojit se na obranu lidských práv a opřít se při tom o mezinárodní pakty o občanských a politických právech a hospodářských, sociálních a kulturních právech, k nimž ČSSR přistoupila a které byly v roce 1976 zveřejněny ve sbírce zákonů. V prosinci téhož roku podepsalo 242 občanů provolání Charty 77, v němž se konstatovalo, že práva a svobody 26 27

15 zaručené v mezinárodních dohodách platí v zemi jen na papíře. Prohlášení Charty bylo datováno k 1. lednu 1977 a jeho signatáři se deklarovali jako neformální a otevřené společenství zastánců lidských práv v naší zemi i ve světě. Charta, vydávající četná prohlášení, se stala nejvýznamnější opoziční platformou pro celé následující období a zůstala jí až do pádu komunismu. V podstatě všechny další aktivity s ní byly nějakým způsobem svázány. Zároveň však mnoho odpůrců komunismu z normalizačních časů Chartu 77 z ideových důvodů nepodepsalo měli výhrady například k požadavku vést s režimem dialog. K disidentům nesignatářům patřily i desítky lidí, kteří se dlouhá léta angažovali v samizdatu, v nezávislých iniciativách či v bytových seminářích. Chartu rovněž nepodepsali mnozí disidenti nejmladší generace prostě proto, že v osmdesátých letech už to nepovažovali za podstatné. Dnes je velmi snadné shazovat odvahu tehdejšího disentu například poukazem na to, že chartisté podstupovali ve srovnání s obdobím stalinismu minimální riziko. Není to pravda, protože přinejmenším na počátku své aktivní rezistence museli předpokládat, že režim jim odpoví tvrdě a StB tak často skutečně učinila. Podepsat Chartu 77 v druhé nebo třetí vlně (tedy poté, co se spustila mohutná propagandistická kampaň proti ztroskotancům a samozvancům ) pak rovněž vyžadovalo velkou dávku statečnosti. Znamenalo to učinit zcela zásadní, odvážné gesto solidární s pronásledovanými chartisty a vědomě si říkat o problémy. Minimální daní za podpis byl zájem tajné policie a opakované předvolávání k výslechům, nejvyšší pak vězení nebo donucení k odchodu ze země (viz akce Asanace, zaměřená na vyhnání disidentů na Západ). Pokud šlo o věznění odpůrců komunismu v 70. a 80. letech, bylo v mnoha individuálních případech zcela srovnatelné s první dekádou komunismu. Těžko říct, kdo na tom byl hůř a kdo měl horší kriminál zda průměrný mukl z 50. let, který v trestních táborech odseděl a odpracoval sedm osm let, anebo třeba básník a kunsthistorik Ivan Martin Jirous, který byl za setrvalé úsilí o zachování svobodného kulturního projevu v 70. a 80. letech pětkrát vězněn, dohromady osm a půl roku. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a další občanské iniciativy, samizdat Aktivní odpor proti totalitnímu režimu se v sedmdesátých a osmdesátých letech projevoval v řadě oblastí. K nejdůležitějším iniciativám patřil nepochybně Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož členové od roku 1978 systematicky mapovali policejní a justiční zvůli a starali se o to, aby svobodný svět znal detailně poměry v komunistickém Československu i jednotlivé případy bezpráví. Za svou činnost byli odměněni dlouhými tresty odnětí svobody (Petr Uhl byl odsouzen v roce 1979 na pět let, Václav Havel na čtyři a půl roku, Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dienstbier a Otta Bednářová na tři roky). Vedle VONS byla aktivní řada občanských výborů za osvobození konkrétních vězněných nebo trestně stíhaných osob (např. Výbor pro propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského nebo Výbor na obranu Augustina Navrátila). Protirežimní aktivity se ale nezaměřovaly jen na obranu lidských práv. Zrodily se desítky samizdatových edic, díky nimž se vedle oficiálně posvěcené literatury zpracované cenzurou šířily i texty napsané bez dozoru nebo ideově nevyhovující. Rozrůstala se opozice v církvích, konaly se bytové semináře, nepovolené koncerty, svou činnost rozvíjela Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR. Právě na příkladu Jazzové sekce je dobře vidět mnohotvárnost odporu proti totalitě. Vznikla roku 1971 a pořádala kulturní akce včetně známých Pražských jazzových dnů. Počátkem 80. let se věnovala především publikační činnosti, vydávala postupně několik bulletinů a časopisů, edici výtvarných monografií, beletrii atd. Ve druhé polovině 80. let měla asi sedm tisíc členů. Nebyla to přímo disidentská organizace, ale vymykala se kontrole a režim se ji prostřednictvím tlaku Státní bezpečnosti a administrativních opatření opakovaně pokoušel rozpustit. Šikana nejaktivnějších členů vyvrcholila v roce 1986 zatčením vedení. Dodejme, že reakce StB na nezávislé a protirežimní aktivity nebyla pokaždé stejná, i když ve většině případů měla každá občanská iniciativa pro své zakladatele nepříjemné následky, ať už domovní prohlídky, zatýkání na osmačtyřicet hodin, šikanu v zaměstnání či kriminál. V druhé polovině 80. let se objevilo (už mimo chartovní establishment ) velké množsví nezávislých iniciativ. Vznikly České děti, Hnutí za občanskou svobodu, Český helsinský výbor, Polsko-československá solidarita, Mírový klub Johna Lennona, Demokratická iniciativa, Pražské matky, Společnost za veselejší současnost. Některé iniciativy se projevovaly jako zcela vážná politická sdružení (například Demokratická iniciativa se proměnila v Liberálně-demokratickou stranu a jako první požádala ještě před listopadem 1989 o řádnou registraci), jiné měly spíš povahu recesistických spolků; ovšem v atmosféře pozdního komunismu měla i recese politický dopad: všechny občanské aktivity narušovaly pseudořád reálného socialismu a StB také v jejich členech právem viděla nepřátelské živly. Odpůrci normalizačního komunismu se navíc často angažovali v mnoha oblastech najednou: nezávislé iniciativy, církevní rezistence, monitorování případů policejní a soudní persekuce, samizdat, to všechno se v činnosti jednotlivců prolínalo. Například ostravský spisovatel Jaromír Šavrda byl kvůli podomácku vyráběným knihám přepisovaným na stroji soustavně šikanován a dvakrát vězněn, signatářem Charty 77 se stal v roce 1981, po návratu z prvního kriminálu. Z toho druhého se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel předčasně v roce Jiří Gruntorád, vydavatel samizdatové edice Popelnice a rovněž signatář Charty, seděl za samizdat v letech (oficiálním důvodem bylo podvracení republiky ) a v severočeské věznici Minkovice se tak usilovně domáhal svých práv, že ho bachaři málem zabili. Jako další příklad odvahy a odhodlané rezistence na různých frontách může sloužit katolický kněz, jezuita František Lízna: za normalizace už měl za sebou dva kriminály a jeho primiční mše svaté se v roce 1974 zúčastnili estébáci. Lízna nedělal, že je nevidí, naopak k nim přistupoval a žehnal jim: Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen. Pater Lízna si svou cestu do disentu vydláždil už jako mladík. I když byl vysvěcen na kněze, od režimu nikdy nedostal tzv. státní souhlas. Podepsal pak Chartu 77 a zapojil se do rozšiřování samizdatu, za což byl 28. září 1981 odsouzen na dvacet měsíců za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a za nedovolené podnikání a v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině. Konec osmdesátých let: petice a demonstrace K typickým projevům odporu a nesouhlasu spojeným s poslední fází komunismu a s nezávislými iniciativami patřily petice. Nebylo to jen Několik vět, petice vypracovaná chartisty v červnu 1989, v níž se žádalo propuštění politických vězňů, svobodná činnost sdělovacích 28 29

16 prostředků a nezávislých iniciativ, veřejná diskuse o otázkách týkajících se historie, politiky a významných investičních akcích (jaderné elektrárny) a kterou už podepisoval kdekdo včetně zpěváků populární hudby. Významnější a zcela unikátní byla například petice z roku 1987, nazvaná Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, organizovaná Augustinem Navrátilem. Podepsalo ji neuvěřitelných šest set tisíc lidí, zdaleka ne jen organizovaných věřících. Petice měla jednatřicet bodů, požadujících mimo jiné odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, propuštění uvězněných kněží a laiků či obnovení řeholního života. František kardinál Tomášek zvláštním pastýřským listem apeloval na věřící, aby se pod text dokumentu podepisovali. Pro jednotlivé signatáře Navrátilovy petice neměl podpis vážnější následky bylo jich tolik, že to perzekuci v podstatě vylučovalo. O to horší byly důsledky pro samotného Augustina Navrátila, kterého se StB pokusila likvidovat na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Na svobodu se dostal díky úsilí výboru žádajícího jeho propuštění, aktivitě lidí z disentu i mohutným mezinárodním protestům. Jiná petice, které stojí za to věnovat pozornost, se podepisovala v říjnu Týkala se zločinů komunismu a smrti Pavla Wonky (občanského aktivisty, který se pokoušel kandidovat ve volbách, byl odsouzen navzdory velmi špatnému zdravotnímu stavu a v roce 1988 za blíže nevyjasněných okolností zemřel ve vězení). Organizátoři Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý byli kvůli petici odsouzeni. Výčet aktivní rezistence z doby normalizace (či reálného socialismu ) by mohl být ještě dlouhý. Nezmínili jsme například série protikomunistických demonstrací, především tzv. Palachův týden z roku Demonstrací se konaly desítky, policejní jednotky je v drtivé většině brutálně potlačily a jejich účastníci končili na policejních vyšetřovnách, nebo dokonce u soudů, odkud odcházeli s tresty za výtržnictví a pobuřování. Demonstrace ze 17. listopadu 1989 byla významná především tím, že se od ní odvíjel pád komunistického režimu. Nikoli však proto, že by byla ojedinělá nebo že by byl zásah SNB proti demonstrujícím výjimečně brutální. Poznámka autora: Považuji za slušné upozornit, že nechci fušovat do řemesla historikům. Neměl jsem ambici zachytit veškeré projevy odporu z let (přesáhlo by to mé možnosti), navíc nemohu vyloučit, že se některé popsané případy při podrobném odborném zkoumání archivů ukážou komplikovanější (zejména působení agentů StB v odbojových skupinách). Současně nemohu za pomalost české historiografie: téměř dvacet let po pádu komunismu neexistuje v České republice souhrnná a vyčerpávající práce o aktivním odporu proti vládě KSČ a Ústav pro studium totalitních režimů funguje de facto teprve od roku Za konzultace a připomínky k tomuto textu velice děkuji historikovi Tomáši Bursíkovi. Použitá literatura: Bartošek, Karel: Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých. Paseka, Praha Litomyšl Blažek, Petr; Bursík, Tomáš: Aby se to už neopakovalo Katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K-231. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha Blažek, Petr: Podkopávej ze všech sil dnešní režim! Ilegální tiskoviny odbojové skupiny Za pravdu (1949). in Paměť a dějiny I, 2007, č. 1, s Bursík, Tomáš: Osud odbojové organizace Černý lev 777. Odbor archiv bezpečnostních složek MV ČR, Praha Gruntorád, Jiří: O nezávislých iniciativách v Československu. Reprint Xerox (samizdat), Praha Jeřábek, Čestmír: V zajetí stalinismu. Z deníků Barrister a Principal, Brno Kaplan, Karel: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha Radosta, Petr: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Egem, Praha Švehla, Marek; Kaplan, Karel: Do boje proti komunistům. Respekt X, , č. 37, s Tomek, Prokop: Dvě protikomunistické skupiny na Moravě v 50. letech, in Securitas imperii 12. Sborník k problematice 50. let. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2005, s

17 A GOOD TRADITION OF DEFENDING FREEDOM Notes on those who opposed the government, apparatus and ideology of the Czechoslovak Communist Party in the years The communist government lasted so long and had so many different stages of development that the forms of resistance it encountered and the risks connected with anti-communist activities naturally varied as well. Nevertheless, there is a clear line connecting the resistance of the 1950s and that of the so-called normalisation era of the 1970s (following the quashing of the Prague Spring). Among other things, this is because resistance always demanded courage and a willingness to sacrifice a reasonably peaceful life for the sake of the greater good. In relation to the size of the country s population, those who actually had the courage to resist were a tiny minority. It often seems that the importance of these people is played down by society today when in fact it should be the opposite. It is necessary to finally thank these people and to recognise that their actions have given the Czech nation a continuous tradition of activity in defence of freedom. Today, we can now use this tradition as a reference point and as a counterweight to the defeatist tradition that also existed here for many years. The following text tries to at least partially tell the story of this good tradition. THE FIRST, MOST BRUTAL DECADE OF THE COMMUNIST REGIME The Za pravdu group, protest pamphlets and illegal publications The illegal, mimeographed magazine Za pravdu ( For Truth ) has been preserved in the files of the communist secret police. The earliest issue of this publication from February 1949 has this to say about the first anniversary of Gottwald s putsch: The communists are in power. This is true. But it is also true that barely 30 % of the nation is in favour of their reign of terror. It is true that the Czech nation now recognises the scourge of communism for what it really is. It is true that this nation is uniting to effectively fight against modern Asian barbarism, contemporary slavery, thieves, robbery, denunciation and the worst kind of brutality. Around 70 issues of this magazine were published and it was written by Karel Pecka, František Šádek and Antonín Řežáb. They issued the following challenge to their readers Keep fighting! You are not alone. Decent people all over the world are behind you. Don t be intimidated by Bolshevik criminals! It s possible that many of you have felt the truncheons of the Bolshevik police, but ultimately victory will be ours! We shall also be free. The Czech Lands will be ours once more! Today, these words sound poignant and pathetic. Like most lofty declarations, they express unwarranted hopes. Unfortunately, in this instance, they were also accompanied by a rather accurate appraisal of the situation. The publishers of this magazine would very soon feel the truncheons of the Bolshevik police and they would ultimately find themselves being condemned to serve many years in prison. In February 1949, most of the Czech nation* was undoubtedly aware of the scourge of communism. A large number of politically motivated trials had already been held and persecution was part of everyday life. It appears absurd to think that somebody would not have known (or not have understood) what sort of regime was governing the country by the end of 1948 and during It is hard to estimate today how many people at the time believed that the government would fall in the foreseeable future. But most of those who wanted this to happen hoped that it would be brought about by the efforts of others. They followed international political developments and thought that freedom would arrive through an open conflict between the West and the East. They believed that a revolt would sooner or later happen which they could possibly join or at least passively support. In the first months following the 1948 putsch, Czechs who protested openly against the Communist Party government were very often completely unaware of the danger they were exposing themselves to. For a long time, the Communist Party (KSČ) had lied about its intentions. At least until 1947, its official, visible policies did not differ in many respects from those of the other parties in the National Front (which was a coalition of all permitted political parties and civic organisations after 1945). Initially, opposition was focused primarily on the distribution of pamphlets and blank leaflets (which citizens were supposed to place in ballot boxes as a way of expressing their disagreement with the communism government). It was mainly young people who were involved in this activity, but the communist secret police (StB) very quickly stamped out the pamphlet campaigns. * Because of its specific situation we shall not consider Slovakia

18 In October 1948, Act No. 231/1948 of the Collection of Laws, on the protection of the people s democratic republic, was approved, and this became one of the main instruments of judicial persecution. Forced labour camps began to be established and as the historian Tomáš Bursík puts it: with a whole range of other measures [the KSČ] made it very obvious how it was going to deal with all its opponents. A lonely struggle Prokeš and Borkovec s attempted coup, the Žatec affair Consequently, the end of 1948 marked a watershed for active resistance to the regime. Only the bravest people (or possibly those with the biggest sense of adventure) persisted in pursuing this course or decided that it was the path they were going to follow. A typical resistance movement did not exist in the country (if we understand this to mean coordinated action against an illegitimate regime led by a universally respected central authority, which is usually based abroad). Anti-communist groups were isolated and were thus effectively doomed to failure. The members of these groups were no different from the majority of society in terms of who they were or what they thought, but they decided for themselves to try and take some action against the regime. They were perhaps also distinguished by their willingness to wage a lonely struggle. They didn t want to wait for someone else to provide their freedom. Very often they were inspired by the anti-nazi resistance movement or had direct experience of opposing the Nazis. The Prague Uprising of May 1945 was still fresh in people s memory and it was hoped that some army leaders would be instrumental in bringing about a change of regime. There actually were some coup attempts by soldiers. The most prominent of these efforts was an attempted putsch by Květoslav Prokeš and Jaroslav Borkovec. When the communists seized power in February 1948, Major Květoslav Prokeš (who had fought on the Western and Eastern Fronts as well as in the Middle East during WWII and who was thrown out of the army for political reasons after the War) started to think about overthrowing the KSČ government and restoring democracy in the country. When he became friendly with the Prague lawyer and pre-war politician Dr. Jaroslav Borkovec, the pair of them began preparing a coup together. They wanted to temporarily entrust the running of the country to special military units, who would be headed by the (then imprisoned) general and leader of the Prague Uprising Karel Kutlvašr. They recruited or tried to enlist important military squadrons throughout the entire country for their plan and they decided that the coup would take place three hours after midnight on 17 May A few days before the planned operation, however, they learned that another group was also planning a putsch, but at a later date. They met with this faction s representative Miloš Vokurka-Borovička (who was probably a StB collaborator), but they could not find any common ground. They agreed to meet again, but on 16 May Prokeš, Borkovec and other members of their group were arrested. A huge trial began two months later in which almost 60 people were indicted. Prokeš and Borkovec were sentenced to death (along with four other people) and they were executed on 5 November Their fellow conspirator Rudolf Hrbek was sentenced to life imprisonment. (He was released in 1963.) The charges were dropped against Vokurka-Borovička. Other coup attempts included the so-called Žatec Affair (which is also known as the Žatec Operation or Prague-Žatec ). Major Miroslav Jebavý (who had spent 16 years abroad, 10 of which were with the foreign legion) played a major role in this event. After February 1948, he joined forces with Karel Sabela (who was captain of a tank brigade as well as a veteran of the Western Front) and Bohuslav Hubálek, a merchant and decorative painter from Prague. They established contact with officers of the general staff and the national defence ministry in Prague as well as with officers of some military units. Altogether there were around 300 people in the group. The coup was supposed to take place on 8 March 1949, but the plot was leaked and the conspirators were arrested. Jebavý, Sabela, Hubálek and two other plotters were sentenced to death and executed in July The extent to which these coup attempts were controlled by the secret police and military counter-intelligence or the length of time they were being monitored is still not completely clear to this day. Of course, this does not detract from the determination and endeavour of a huge number of decent people who simply decided that they were going to take action against the regime. Similarly, it is also debatable as to whether the attempts to overthrow the communist government in 1949 had any hope of triumphing. In view of the Communist Party s powerful administrative machinery and Czechoslovakia s absolute subordination to Moscow, it is likely that not one of the coups would have been successful. And even if they had, the country would still have been unable to remain outside the USSR s sphere of influence. Failure, however, is a relative term. If the Czechs had revolted and made it clear in a wholesale manner that they did not want a communist government, it could have given rise to other forms of resistance and the subsequent decades might have turned out differently. Armed groups Černý lev 777, Světlana, Hory Hostýnské Besides groups that tried to seize control of the state, a number of smaller, armed local organisations also operated in Czechoslovakia. The most famous example is that of the brothers Ctirad and Josef Mašín and their associates. This group first waited to see whether a revolt would break out before deciding to fight against communism on their own account. In the autumn of 1951, they attacked two police stations in order to acquire weapons. A National Security Corps officer was killed during both operations. A year later, they tried to obtain funds for their resistance activity by attacking a vehicle transporting workers wages. They killed a cashier in the course of the robbery. In 1953, they decided to flee to West Berlin and join the American army. After a dramatic escape, the brothers actually made it to the West with Milan Paumer. Naturally, the remaining three members of their group were apprehended and sentenced to death. Other anti-communist groups included organisations like Černý lev 777 ( Black Lion 777 ), which was active in the Sedlčansko and Milevsko districts. They began by accumulating weapons and carrying out minor sabotage operations. They then gradually started taking tougher action. In the years 1949 and 1950, members of this group attacked two Communist Party secretariats with explosives. During one of the attacks, they fatally wounded an officer of the National Security Corps who had been guarding the secretariat. The secret police were quite slow in hunting down the members of Černý lev 777, but 34 35

19 they eventually caught them thanks to the carelessness of an accomplice who was on the periphery of the organisation. The group s leaders were arrested and sentenced to death. A large number of similar groups were also active in Czechoslovakia at the time (including Světlana and Hory Hostýnské ( Hostýn Hills ) to name but a few). Hundreds of people were involved with these organisations. From today s perspective, attacking secretariats, communist functionaries and police stations (not to mention minor sabotage operations) can seem like irrelevant, needlessly provocative and excessively violent actions. In the early days of the communist regime in Czechoslovakia, however, they were important and they could be justified. Those who took part in the operations wanted to frighten the Communist Party machine and various informers. They were determined to make it obvious that not everyone was willing to be subjugated and to accept violence against their neighbours. They strived to complicate the Communist Party s practical administrative measures as much as possible. For example, it is necessary to emphasise that the Mašín brothers believed there would be a war between East and West, and that their actions were only meant to prepare the way for a great conflict. Groups linked with Western secret services, cross-border undercover agents and spies The activity of intelligence-gathering groups and armed organisations overlapped in places. Their members were motivated by similar things, such as a hatred of totalitarianism and their belief that it was necessary to support the democratic world, which would ultimately destroy the Soviet empire or at least liberate its colonies. One important espionage organisation with links to the West revolved around the figure of Tomáš Oliva (whose real name was Jan Brejcha). As a young man, Brejcha had escaped from forced totalitarian labour in Germany and joined the RAF. He returned to the country after the War, but emigrated in He reappeared in Czechoslovakia in 1950 as a British secret service agent. According to StB documents, in the middle of the year 1950, he recruited a large group of people in Prague and south Moravia. They gathered information for the British whilst also harbouring and supporting their agents in Czechoslovakia. They operated and concealed transmitters, and helped couriers and refugees get across the border. Brejcha s accomplices included ordinary citizens. The StB managed to break up the group, but they were unable to apprehend all its members. Leopold Doležal is an example of the kind of person who took part in the espionage, and his story illustrates the sort of risks that people like him took. He was a senior officer in the National Security Corps and was also a member of the Communist Party. In June 1950, Doležal moved a transmitter from one hiding place to another with the help of his fellow police officer Tomáš Hradský. He also hid the British agent Josef Kolísko in his home for 14 days and gave him information on the StB before subsequently finding him a new place of refuge. He was arrested in November 1950 but did his utmost to hold out for a long time under interrogation so as to enable the other members of the group who were still at large to escape abroad. Doležal was subsequently sentenced to death and executed on 30 August Hundreds of people in Czechoslovakia collaborated with Western secret services at that time. One group who deserve a special mention are cross-border undercover agents (sometimes called couriers) such as Ota Rambousek. He fled to the West after 1948 and became an agent of the American secret service (CIC). He returned to Czechoslovakia on foot and relayed information from local sources. He managed to cross the border 14 times altogether before being arrested. He was sentenced to life in prison in People like the brothers Jiří and Josef Zenáhlík worked for the French. The communist secret police (StB), however, located Josef s transmitter and both brothers were sentenced to life imprisonment in Cross-border undercover agents ran huge risks. The Czechoslovak security services guarded the borders with ever-increasing professionalism and the agents could never be sure whether the people they relied upon for help and cooperation were being monitored by the StB or if they were informers. Fighting the regime as part of the struggle for religious freedom It is not possible in this text to describe all the anti-communist resistance that took place in the years (from the communist putsch up to the time when most opponents of communism had been pacified ). For example, right after February 1948, the communists refused to accept a number of clergy, particularly Roman Catholics (naturally this also applied to members of the Catholic lay community). Many of these people fought primarily for their faith, but this also meant that they battled for the principle of freedom and therefore they were also attacking the very essence of the totalitarian state and its communist ideology. The Communist Party only formally recognised religious freedom. It viewed the Catholic Church, which had several million adherents after the War, as its strongest enemy on the home front. In its eyes, the Church was a compact, influential and ideologically powerful community, which was also naturally allied to the West. As early as June 1948, President Klement Gottwald declared that it was necessary to cut the Catholic Church off from the Vatican it is essential to neutralise the Church and to put it in our hands so that it serves the regime. Consequently, the party soon began systematically destroying traditional religious life and the Church hierarchy. The Church was supposed to operate in accordance with state directives. Official propaganda relentlessly attacked the Vatican and the Church s most important representatives (who were interned or thrown into jail after several trials). They then gradually replaced these people with collaborators. From the outset, the Church defended itself in many ways. For example, in June 1949, Czech and Slovak bishops sanctioned an extensive pastoral letter entitled Czechoslovak Bishops Call on the Faithful in a Time of Great Trial. Among other things, this document enumerated the prerequisites necessary for preserving the freedom of the Church (the right of the family to raise and educate children, independent Christian teaching in schools and other institutions, the right to congregate in free associations, the required number of Church schools, etc.). The communists reacted to the pastoral letter by interning Archbishop Josef Beran and launching a number of repressive measures. Secret police went from parish to parish and confiscated the missive. Up to that time it had been distributed in secret. Priests who read the document in church despite the risk ended up behind bars

20 Opposition to the suppression of the Church and religious freedom can be best illustrated by some specific examples. The theologian and priest Oto Mádr returned to Czechoslovakia in 1949 after studying in Rome. He refused to teach at a theological faculty controlled by communists and began organising groups of young Christians. Mass was said at their meetings and discussions were held about the situation in the Church and in society. The secret police began monitoring Mádr, whom they viewed as someone who was disturbing the peace. Mádr was arrested in 1951 after an unsuccessful attempt to flee the country, and he was sentenced to life imprisonment a year later. He continued his activist activities after his release in 1966 and he fought against the regime throughout the entire normalisation era. Felix Maria Davídek was another priest who constantly opposed the system in the interest of freedom and for the benefit of his neighbours. He later became a bishop in the underground Church. Davídek was ordained as a priest in 1945 and in September of that year he was assigned to the parish of Horní Štěpánov near Boskovice. An illegal faculty of philosophy was established in 1950 thanks primarily to the Dominicans in Olomouc. Its students officially attended Comenius University, but it was actually Father Davídek in Štěpánov who was in charge of their education. He was arrested in April 1950, but he escaped and hid from the police before subsequently trying to flee to the West. He was re-arrested and sentenced to 24 years in jail for a series of criminal acts. Davídek was released in 1964 and he soon began to build a secret, parallel Church organisation independent of the communist regime. This church attracted hundreds of adherents. conditions in their workplaces. In the same period, prisoners rioted in camps at Vojna near Příbram, Leopoldov and other detention facilities. In June 1956, 12 brave women (including Růžena Vacková and Dagmar Skálová) wrote letters addressed to the UN Secretary-General Dag Hammarskjöld. (They had learned about his planned visit to Czechoslovakia in the newspapers). In the letters, the women outlined what had befallen them since 1948 and described their situation in prison. Naturally, these letters never reached their intended recipient. Moreover, the people who wrote them definitely did not expect their complaint to go unpunished. Opposition in the prisons and especially in the streets could not turn the situation around in the country and probably could not even influence it in a significant way. By the mid- 1950s, the totalitarian regime was already so firmly established in Czechoslovakia that probably nobody contemplated rising up against it. Hopes of liberation from the West had faded. The groups of saboteurs had either been broken up by the secret police or had ceased their operations. The Communist Party succeeded in decimating the old national elite and actually finished what the Nazis had started. Ninety percent of those who had the courage to rebel (or who could be expected to do so) ended up in jail, work camps, forced labour facilities or on the gallows. Failing this, they fled abroad. Opposition to the establishment only manifested itself sporadically (if we overlook the situation in prisons), and resistance increasingly shifted to the intellectual sphere. Street demonstrations in 1953 and prison revolts With regard to the most brutal phase of Czechoslovak communism, it is necessary to mention at least two examples of opposition to the regime. The first was a mass protest. In 1952, the Communist Party leadership decided to implement currency reform. It was a strictly confidential decision. This was not surprising because it was to result in the impoverishment of the entire population. Every Czechoslovak citizen had the right to exchange 300 of the old koruna for 1 new koruna at a rate of 5 : 1. Further sums could be exchanged at a rate of 50 old koruna for a 1 new unit of currency. Workers reacted quickly and spontaneously to the measure. From 1 to 5 June 1953, strikes were held at 129 factories and this developed into anti-government street demonstrations in four large cities. 20,000 people participated in the protests in Plzeň. They occupied the town hall and the radio station. The protests were only suppressed with the aid of rapidly mobilised army and police units. According to data received at the time by the Communist Party leadership, the historian Karel Bartošek calculated that 472 strikers were arrested. The second example pertains to revolts and protests in labour camps and prisons. Like the religious resistance, this concerned a separate issue, which nonetheless was naturally part of the roll call of conscious opposition to the communist regime. The rioting prisoners were demonstrating for the right of every person to retain their dignity, even if they were class enemies and reactionaries surrounded by armed prison guards. In May 1954, 60 women in Pardubice prison went on hunger strike as an act of defiance against the conditions in which they were forced to live. Another hunger strike was launched in September 1955 and more than one hundred female prisoners took part. They were protesting against their poor diet, abuse by prison wardens and bad 38 39