OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY POMÁHÁ. Tomáš Tožička a kolektiv autorů OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY

Transkript

1 OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY Tomáš Tožička a kolektiv autorů ČESKÁ REPUBLIKA POMÁHÁ Vyšlo s finanční podporou Evropské komise, České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska donorů ani nezakládá spoluodpovědnost z jejich strany. ISBN: Tomáš Tožička a kolektiv autorů OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY

2 OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY Tomáš Tožička a kolektiv autorů V září 2011 Vydal EDUCON pro potřeby kampaně Česko proti chudobě Recenzovala Ing. Dagmar Trkalová, CSc. ISBN: Tyto a další materiály jsou volně ke stažení na

3 Dne 22. července 2011 zavraždil v Norsku pravicový extremista sedmdesát sedm nevinných lidí, převážně mladých sociálních demokratů. Tuto knihu bychom chtěli věnovat obětem i pozůstalým a také všem lidem, kterým záleží na svobodě a míru, na přátelství a spolupráci mezi lidmi a národy různých ras, světových názorů či náboženského vyznání.

4 Občanská odpovědnost ve světle globální chudoby Tomáš Tožička Svět po roce 2015: Odstranit nerovnost, posílit postavení žen Michal Broža Zemědělství jako základní kámen pro odstranění hladu a chudoby Dagmar Milerová Prášková Jak se měří rozvoj Jiří Silný Právo na potraviny Dagmar Milerová Prášková Energie pro všechny Tomáš Tožička Za spravedlivější Společnou zemědělskou politiku Aurèle Destrée Bída, dluhy, svrchovanost Václav Bělohradský Rozvojové cíle tisíciletí pět let před naplněním? Robert Stojanov a Barbora Duží Obnovitelné energie v rozvojovém světě Milan Smrž Dopady globálních změn podnebí na lidi v rozv. zemích a česká zodpovědnost Jiří Koželouh a Vojtěch Kotecký Nesnesitelná lehkost finanční globalizace Ondřej Kopečný Dopady krize na rozvojové země Ilona Švihlíková Důstojná práce klíč k omezení chudoby stovek milionů lidí Pavel Malíř Chmelař Chudoba a demokracie Jiří Pehe Obchod zahyne bez zisku, rozvojová spolupráce žije z naděje Jana Mazancová Rozvojová problematika na deskové hře: Kiumbové Renata Rokůsková Lesk a bída elektrifikace v Masuku Tomáš Tožička Pískování džínsů stojí lidské životy Anna Lazorová Děti do školy a dospělí do práce Pavla Začalová Jeden svět pro všechny Tomáš Tožička

5 4 OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY Tomáš Tožička Autor je jedním z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě. V roce 2008 zjistili hráči v kasinu globálního kapitalismu, že za své žetony nic nedostanou. Ti nejbohatší měli štěstí. Jejich přátelé z vlád bohatých zemí sanovali jejich ztráty. Podobné štěstí neměly miliony lidí spořících v důchodových fondech, kteří během několika dní přišli o své penze. Krize tvrdě dopadla na průmysl i služby, a vytvořila armádu nezaměstnaných. I když tato krize, stejně jako Velká hospodářská krize ve dvacátých letech, vznikla v nejbohatších zemích, její dopady dnes nejhůře postihují nejchudší obyvatele nejméně rozvinutých zemí. Spolu s následky potravinové a komoditní krize přinesly nejchudším další zhoršení jejich situace. Chudoba stále se zvětšujícího počtu lidí a neustále rostoucí příjmy hrstky nejbohatších brzdí ekonomiku a vedou k nepokojům. Pauperizované vrstvy jsou politickými elitami přesvědčovány, že problém leží v sociálních, zdravotních a školských výdajích. A to přesto, že tyto náklady tvoří jen zlomek peněz prohýřených na záchranné balíčky pro banky, průmysl či nesmyslné státní zakázky provázané s korupcí a financováním volebních kampaní hlavních politických stran. Finance Tax Justice Network odhaduje, že celosvětové daňové ztráty kvůli mezinárodním daňovým únikům přesahují 250 miliard USD ročně. Mizí v daňových rájích, kde dnes bohatí jedinci a korporace ukrývají před daňovými a protikorupčními úřady přes jedenáct tisíc miliard USD. Přesto politici projevují jen minimální a ještě k tomu pouze řečnickou snahu s tímto problémem něco dělat. Není těžké odhadnout proč. Tyto peníze jsou totiž nevypátratelné, což je výhodné pro korupci i podporu organizovaného zločinu. Stále více občanů v rozvinutých zemích si uvědomuje, že ztrácí kontrolu nad politickou mocí, nad rozhodováním o vlastním životě i možnost ovlivňovat dění kolem sebe. Aktivity směřující k vyššímu zapojení občanů do demokratických procesů jsou však stále velmi slabé. Přesto začíná být mnoha lidem zřejmé, že svým prostým denním jednáním i chováním ovlivňují nejen sebe a své nejbližší, ale i celkové dění na globální úrovni. Důstojná práce Jednou z takových činností je obyčejné nakupování. V obchodě můžeme rozhodnout, zda koupíme laciný produkt vyrobený dětmi či zaměstnanci v zoufalých podmínkách, nebo jestli dáme přednost výrobku, který neohrožuje ani důstojnost pracujících, ani nepoškozuje životní prostředí. Samozřejmě i mnozí konzumenti v bohatých zemích jsou limitováni svými příjmy, ale právě proto je třeba o tom uvažovat. Laciné zboží může být produkováno jen za cenu nedůstojných pracovních podmínek, a jestliže mu budeme dávat přednost, zanedlouho se ve stejných podmínkách ocitneme sami.

6 Proto občanské aktivity ve světě i u nás vyzývají k solidaritě se zaměstnanci v rozvinutých zemích, k nákupu zboží, které bylo vyrobeno v důstojných podmínkách a bez zničeného životního prostředí. 5 Energie pro všechny Stejně tak si někteří lidé uvědomují, že chudoba v naší zemi, jedné z nejbohatších na této planetě, vypadá přes všechnu svoji tragičnost jinak, než chudoba těch nejchudších v rozvojovém světě. Příkladem je prostý přístup k elektrické energii, který dnes nemá třetina obyvatel Země. A to přesto, že známe technologie i postupy, jak umožnit využití moderních zdrojů energie i v nejzapadlejších oblastech. Ovšem bohaté země dávají přednost podpoře nadnárodních firem, které budují centrální energetické zdroje pouze v takových oblastech, kde je možno rychle vydělat. Přitom je zřejmé, že potřebujeme především hledat řešení pro chudé oblasti, pro posílení jejich lokální ekonomiky a snižování závislosti na centru či globálních trzích. Budování místních energetických kapacit a lokálních sítí je jednou z takových možností. To ovšem neplatí jen pro chudé země, ale ve srovnatelné míře i pro ty nejbohatší. I tam totiž můžeme vidět bohatství v moři chudoby. Následkem toho je odliv lidí z venkova či chudnoucích měst do bohatých aglomerací se všemi problémy, které tento jev provází. Zemědělství a klima Setrvalým problémem zůstává hlad a podvýživa. V roce 2010 trpělo hlady 925 milionů lidí, to znamená přibližně každý šestý obyvatel planety v naprosté většině v rozvojových zemích, většinou ženy a děti. Rozhodně to není tím, že bychom nedokázali vyprodukovat dost potravin pro rostoucí počet obyvatel, jak tvrdí jeden z hlavních mýtů rozvojové problematiky. Opak je pravdou. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO 2002 str. 9) se v roce 2002 vyprodukovalo o 17 % více kalorií na osobu, než tomu bylo před třiceti lety! Přesto nedokážeme zastavit utrpení hladovějících. Není divu, když se na světě vyhodí 1,3 miliardy tun potravin. Zpráva FAO z května 2011 uvádí, že průměrný obyvatel Evropy či Severní Ameriky vyhodí kg jídla ročně. Celkově konzumenti v bohatých zemích vyhodí 222 milionů tun konzumovatelného jídla, což se rovná celkové produkci všech států subsaharské Afriky. Navíc se podle posledních výzkumů ukazuje, že přechod na ekologické zemědělství by dokázal produkci ještě zvýšit. Agroekologie by přitom zbavila zemědělství závislosti na ropných produktech, zlepšila zdraví obyvatel a umožnila oživení venkova. Jenže opět zájmy nadnárodního průmyslu i návyky konzumentů v rozvinutých zemích jsou stále trvající překážkou. A problémem je i klimatická změna, která může zásadním způsobem otřást potravinovou bezpečností těch nejohroženějších. Jako jedni z největších producentů emisí skleníkových plynů na hlavu zde máme svůj neoddiskutovatelný díl odpovědnosti. Proto je důležité, abychom i v tomto ohledu měnili své chování, ať již na rovině osobní a rodinné otázka spotřeby, i na rovině občanské jako voliči a strůjci změn politicko-ekonomického paradigmatu. Česko proti chudobě a české mezinárodní závazky Kampaň Česko proti chudobě se v rámci mezinárodní koalice Globální výzva k akcím proti chudobě (GCAP) snaží, aby byly naplňovány závazky bohatých zemí, v nichž přislíbily těm nejchudším svou podporu. Především se zaměřuje na tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které jsou dnes mezinárodně

7 6 schváleným programem na odstranění extrémní chudoby. Už dnes je jasné, že záměry MDGs nebudou naplněny, a otevírá se diskuse, jak dál. Je zřejmé, že samotný tok peněz tzv. rozvojové spolupráce není dostatečný. V současném finančním a obchodním systému na globální úrovni stále setrvává trend, kdy chudé země platí bohatým více, než od nich dostávají. Výsledkem je neustálá spirála neřešitelné zadluženosti. Pokud budeme chtít tento trend změnit, nevystačíme již s obecnými cíli, ale potřebujeme skutečně rozvojové strategie, které budou přispívat k zajištění důstojného a plodného života všech lidí ať již v chudých či v bohatých zemích. K naplnění této vize ovšem chybí politická vůle. Hlavní překážkou jsou soupeřící ideologie především ta neoliberální. Ačkoli je jasné, že jeden střih není vhodný pro všechny, místo hledání konkrétních řešení pro dané lokality se neustále snažíme procedit realitu sítem našich redukovaných představ, které rádi prohlašujeme za univerzální. Participace občanů Proto se některé občanské iniciativy stále více soustředí na zvyšování povědomí o globálních souvislostech našeho každodenního života i na konkrétní práci, která na lokální i globální úrovni přispívá k vyššímu zapojení občanů do veřejného života. To je totiž základní předpoklad k tomu, abychom odstranili ty největší problémy, s nimiž se potýkáme. Žádný osvícený vládce ani sebeosvícenější demokratická vláda na národní či mezinárodní úrovni tyto problémy nejsou schopni vyřešit. Odpovědnost i schopnosti musí vycházet z občanů. Náš svět by mohl být místem, kde mají všichni zajištěn důstojný život i prostor na vlastní rozvoj. Máme k tomu dost financí, technologií, potravin. Jde jen o to, jak s těmito prostředky budeme nakládat, do jaké míry dovolíme jejich zneužívání. Stav, kdy hrstka bohatých parazituje na chudnoucí většině, není udržitelný a historicky vždy skončil tragicky. To platí na národní úrovni i na té mezinárodní. Ale i životní úroveň té chudší většiny v České republice je nesena z velké části otřesnými podmínkami ve vzdálených zemích, za nichž je pro nás vyráběna velká část toho, co spotřebováváme. Naše práva si neudržíme, pokud budeme tolerovat jejich porušování v jiných částech světa. Naše Země je už příliš malá na to, abychom si někde vytvořili nějaký samostatný ostrov svobody, štěstí a spravedlnosti. Pokud chceme dosáhnout lepšího a důstojnějšího života pro sebe i příští generace, nezbývá nám než solidarita. Solidarita jako integrace s podobně či hůře ohroženými jedinci a skupinami. Abychom dosáhli svých práv a spravedlnosti, musíme se zajímat a podporovat práva našich sousedů. Ať již jsou to lidé z naší ulice, z nějaké marginalizované skupiny, z příměstského ghetta nebo z jiného kontinentu.

8 HLAD PO ROZVOJI Foto: OSN, Martine Perret, Rybařící indické ženy

9 8 8 SVĚT PO ROCE 2015: ODSTRANIT NEROVNOST, POSÍLIT POSTAVENÍ ŽEN Michal Broža Autor je vedoucím Informačního centra OSN v Praze. Foto: OSN, Paulo Filgueiras Letošní výroční zpráva OSN o plnění Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals Report 2011) není ani příliš optimistické, ale ani příliš pesimistické čtení. Díky projektu Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) se již miliony lidí vymanily z chudoby, zachráněno bylo mnoho životů a více dětí chodí do školy. Snížila se mateřská úmrtnost, zlepšily příležitosti žen, přístup k pitné vodě i k lékařské péči, píše v úvodu zprávy generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun. Zároveň ale upozorňuje, že v mnoha jiných oblastech bude cesta k úspěchu ještě dlouhá. Zejména se to týká posílení postavení žen, podpory udržitelného rozvoje a ochrany nejchudších tedy i nejzranitelnějších před následky krizí. Ať už se jedná o ozbrojené konflikty, přírodní pohromy nebo výkyvy cen potravin a energií, upozorňuje šéf OSN. Počet obyvatel planety dosáhne v říjnu sedmi miliard. Do jakého světa se vlastně narodí dítě, kterému někdy v říjnu dají na zápěstí tu symbolickou sedmičku a devět nul? Především do světa komplexního, kde téměř vše souvisí se vším. Do světa plného paradoxů a rozporů. Přes nebývalý blahobyt značné části světa žije dnes pod hranicí extrémní chudoby téměř pětina lidí. Na světě produkujeme dost potravin pro všechny, ale přesto téměř miliarda lidí hladoví. V době internetu, chytrých telefonů, ipadů a nanotechnologií je více než miliarda negramotných. Umíme léčit nebo zcela odstranit řadu nemocí. Přesto se dál šíří a zabíjejí. Lidstvo dostalo do vínku zdravé životní prostředí bohaté na suroviny. Přesto pokračujeme v jeho ničení a vyčerpávání. Každý člověk si přeje žít v bezpečí a stabilitě. A přesto se část světa zmítá v konfliktech a zbrojení a obchod se zbraněmi narůstá. Pozitivní čísla... Zpráva OSN o Rozvojových cílech tisíciletí za rok 2011 konstatuje, že chudoba je v mnoha zemích a regionech na ústupu. V některých nejchudších zemích došlo k výraznému zlepšení v oblasti vzdělání. Dochází ke snižování dětské i mateřské úmrtnosti, méně lidí umírá na malárii, AIDS i tuberkulózu. V neposlední řadě se zlepšil i přístup k pitné vodě. Mluvíme o globálních číslech. Přes ekonomický propad v letech živený finanční a potravinovou krizí bude pravděpodobně splněn cíl na celkové snížení chudoby. V roce 2015 se podíl chudých dostane pod hranici 15 procent (cíl je stanoven na 23 procent). Nelze ale přehlédnout, že globální trend je poháněn hlavně z východní Asie, ze všeho nejvíc z Číny. V jiných regionech, na prvním místě v subsaharské Africe, tak optimistická čísla nemáme.

10 Burundi, Rwanda, Samoa, Svatý Tomáš a Principe, Togo a Tanzanie. To jsou země, které již splnily cíl zpřístupnit základní vzdělání všem, nebo se mu reálně blíží. Slibný je také vývoj v Beninu, Bhútánu, Burkině Faso, Etiopii, Guinei, Mali, Mozambiku a Nigeru. Tam se školní docházka zvýšila od roku 1999 o více než 25 procent. Subsaharská Afrika pokročila v této oblasti nejdál ze všech regionů. 9 Úmrtnost dětí mladších pěti let se snížila z 12,4 milionu (1990) na 8,1 milionu (2009). Každý den tak umírá o 12 tisíc dětí méně. Díky očkovacím programům se v letech 2000 až 2008 podařilo celosvětově snížit úmrtnost dětí na spalničky o 78 procent. Celková úmrtnost na malárii klesla jen za poslední dekádu o 20 procent. Zásadní roli sehrála distribuce sítí proti komárům. V jedenácti afrických zemích se podařilo úmrtnost na malárii snížit o více než 50 procent. Zejména díky vývoji v subsaharské Africe dochází k celkovému poklesu nových nákaz HIV. Zlepšené financování od roku 2004 vedlo k třináctinásobnému zvýšení počtu lidí, ke kterým se dostává antiretrovirální léčba. V roce 2009 to bylo již více než 5 milionů lidí v nízko- a středněpříjmových zemích. V letech došlo ke snížení počtu úmrtí na AIDS o téměř 20 procent. V letech 1995 až 2009 bylo úspěšně léčeno více než 40 milionů případů tuberkulózy. Léčba zachránila život až šesti milionům pacientů. Celkem od roku 1990 klesla úmrtnost na TBC o více než 30 procent. Výrazně se od roku 1990 zlepšilo zásobování pitnou vodou. Více než miliarda lidí ve městech a více než 700 milionů na venkově za tu dobu získalo nový nebo lepší přístup k vodním zdrojům. Nejvýrazněji se situace zlepšila ve východní Asii. Ale i subsaharská Afrika zaznamenala nárůst, počet lidí se zlepšeným přístupem k pitné vodě se za výše zmíněné období zdvojnásobil.... ale Přes všechna pozitivní čísla ale musíme vidět i to, že se stále nedaří zlepšit situaci nejchudších nebo jinak znevýhodněných ať už na základě pohlaví, věku, příslušnosti k určitému etniku, nebo lidí s postižením. Obrovská propast zůstává mezi městy a venkovem. Například v oblasti výživy je nejhorší situace u dětí v nejchudších zemích. Podle údajů z roku 2009 je celá čtvrtina dětí v rozvojovém světě podvyživená. Nejhůře je na tom jižní Asie, kde za posledních patnáct let nedošlo k žádnému výraznému pokroku v tomto směru. U dítěte z venkovské oblasti je dvojnásobně vyšší nebezpečí, že bude podvyživené, než když žije ve městě. U žen přetrvává podstatně nižší šance na získání placené práce. Platí to ve více než polovině regionů světa. Docházka do školy se celosvětově od roku 1999 zvýšila o pouhých sedm procent (89 procent v roce 2009). Vývoj se navíc v posledních dvou letech ještě zpomalil. Je nepravděpodobné, že bude do roku 2015 splněn cíl zpřístupnit základní vzdělání všem. Mimo školu zůstávají zejména děti z nejchudších rodin, z venkova a dívky. Téměř polovina z dětí, které do školy nechodí, žije v konfliktních oblastech. Lidí, kteří nemají přístup k hygienickým sanitačním zařízením, jako jsou splachovací záchody nebo kanalizace, je stále více než 2,6 miliardy. To je více než jedna třetina obyvatel planety. Znovu platí, že zlepšení se primárně vyhýbá těm nejchudším. A i v tomto případě je horší situace ve venkovských oblastech. Náročným a rozsáhlým úkolem zůstává zlepšování životních podmínek rostoucího počtu městské chudiny. Podle odhadů nyní v nejchudších částech měst rozvojového světa (slumech) žije téměř 830 milionů lidí. V roce 1990 to bylo 657 milionů, o deset let později 767 milionů.

11 2015 a dál? 10 Na loňském zářijovém summitu OSN se hodnotily výsledky MDGs před vstupem do závěrečné pětileté fáze. Představitelé států potvrdili své minulé závazky a shodli se na potřebě zaměřit se na přístupy, které se ukázaly jako nejúspěšnější. Za největší výzvy označili probíhající krize, rostoucí nerovnost ve světě a válečné konflikty. Jednou z nejdůležitějších podmínek splnění MDGs je posílení postavení žen. Mezinárodní společenství došlo také ke konsensu, že úspěchu nelze dosáhnout bez skutečného globálního partnerství, bez plnění slibů a bez většího důrazu na ochranu životního prostředí. Rozvojové cíle tisíciletí potvrzují svůj význam a smysluplnost. A to i přesto, že některé z nich zůstanou v roce 2015 zřejmě nenaplněny. Vedle konkrétních výsledků se jejich prostřednictvím daří mobilizovat politickou vůli a odezvu dárců. Potírání chudoby a hladu a další cíle se dostaly na samý vrchol globální agendy. Koncept MDGs si získal i širokou veřejnou podporu. Nic na tom nemění ani fakt, že z mnoha stran se již od začátku ozývají kritické hlasy. Není ale na místě, aby se stal jen vysmívaným mamutím projektem, jehož bublina splaskne ještě dřív, než se dostaneme do finálního roku MDGs potřebují pokračující politickou debatu. Důležité jsou i kritické hlasy, které dokáží projekt usměrňovat. Je nutné analyzovat, hodnotit a vyvozovat dobré praktiky a zároveň poukazovat na ty negativní. Debata o MDGs začala asi deset let před tím, než byly přijaty. Je proto namístě diskutovat již dnes, co se bude dít po roce Musíme především definovat nejdůležitější rozvojové problémy současnosti. Svět je dnes jiný než v 90. letech, kdy koncept vznikal. Poslední dekáda minulého století se vyznačovala relativní stabilitou, tu současnou naopak charakterizují krize: ekonomická, finanční, potravinová, klimatická. Podle některých analytiků je největším současným ohrožením rozvojových cílů společenská nerovnost uvnitř států. Podle nezávislého britského výzkumného centra Overseas Development Institute budou po roce 2015 kritickými otázkami rozvoje především 1. pokračující proces urbanizace, 2. klimatická změna, 3. chronická chudoba a nerovnost, 4. nedostatek pracovních příležitostí a 5. nerovnoměrný ekonomický růst. V České republice například analytické centrum Glopolis dlouhodobě upozorňuje na kritický význam otázky potravinové bezpečnosti a s ní spojené podpory drobného zemědělství a farmaření v rozvojových zemích. Valná většina nejchudšího obyvatelstva je na zemědělství a obchodu se zemědělskými komoditami přímo závislá. Z již probíhající diskuse o směřování po roce 2015 vyplývají dva hlavní přístupy. První vychází z toho, že stávajících osm cílů je nedostatečných, a bude je proto nutné rozšířit o témata, která v roce 2000 nebyla nebo nemohla být brána v potaz. Mimo jiné např. o otázku klimatických změn. Druhý přístup navrhuje současné cíle zachovat, ale jejich záběr rozšířit a prohloubit. Rozvojové cíle tisíciletí jsou podle všeho konceptem úspěšným, na jehož výsledcích musíme dál stavět. Do agendy MDGs by měl být výslovně zasazen koncept udržitelného rozvoje. Jeho tři pilíře ekonomický, sociální a environmentální se musí stát základem všech rozvojových politik. Významnou roli by měl v tomto směru sehrát nejdůležitější summit roku 2012: tzv. Rio+20, tedy dvacetileté zhodnocení strategie přijaté v roce 1992 na Summitu Země v brazilském Riu de Janeiro. Podobně jako na MDGs je potřeba nahlížet i na Organizaci spojených národů. Ta musí být výrazně posílena, aby stačila plnit množství nových a kom plexních úkolů, které jsou na ni neustále kladeny. Rozvojové cíle tisíciletí i další globální projekty potřebují globálního koordinátora. Mimo OSN není žádný jiný v dohledu. Zdroje: United Nations MDGs Report UN Millennium Campaign UNFPA UNHCR WHO UNICEF The Earth Institute Overseas development Institute Informační centrum OSN v Praze (UNIC) Glopolis

12 ZEMĚDĚLSTVÍ JAKO ZÁKLADNÍ KÁMEN PRO ODSTRANĚNÍ HLADU A CHUDOBY 11 Dagmar Milerová Prášková Analytička programu potravinové bezpečnosti organizace Glopolis. Foto: OSN, Olivia Grey Pritchard, Čadské ženy připravují školní obědy Podle statistik Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) dosáhl v roce 2009 počet lidí, kteří strádají hladem, více než jedné miliardy. Přestože v roce 2010 toto číslo kleslo na 925 miliónů, stále se jedná o každého sedmého člověka na planetě. Situace je o to složitější, že polovinu všech hladovějících tvoří drobní farmáři, kteří paradoxně sami pěstují potraviny nebo jsou spojeni s produkcí potravin nepřímo. Proto se stále častěji označuje zemědělství jako hlavní hnací motor ve snaze dosáhnout prvního Rozvojového cíle tisíciletí (MDG1), tedy snížení hladu a chudoby na polovinu do roku Když hovoříme o hladu, myslíme situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množství výživných potravin. Hlad se však projevuje třemi různými způsoby nedostatečnou výživou, podvýživou a hladověním. Nedostatečná výživa je chronické hladovění v případě, že konzumovaná strava neobsahuje dostatečnou energetickou hodnotu. Podvýživou rozumíme situaci, kdy člověk ve stravě nepřijímá dostatečné množství bílkovin, stopových prvků a vitamínů. Hladovění pak představuje akutní hlad vedoucí ke ztrátě tělesné hmotnosti. Celkový počet hladovějících na světě tedy zahrnuje všechny tyto tři kategorie. Hladem a podvýživou pak nejvíce trpí lidé žijící v rozvojových zemích, jen pouhá dvě procenta představují lidé v bohatých státech. Dvě třetiny všech hladovějících žijí pouze v sedmi zemích v Bangladéši, Číně, Demokratické republice Kongo, Etiopii, Indii, Indonésii a Pákistánu. V rozvojových zemích je více než 70 procent chudých soustředěno ve venkovských oblastech, převážně v jižní Asii a subsaharské Africe. Jedná se většinou o drobné zemědělce, nájemné dělníky bez vlastní půdy, rybáře a pastevce, kteří mají omezený nebo minimální přístup k půdě, dopravní infrastruktuře, trhu, půjčkám nebo informacím a vzdělání. Navíc dochází k další diskriminaci, pokud se jedná o ženy, staré lidi, nebo určité kmeny a menšiny. Protože nemají výnosy ze své malé produkce, nemají ani prostředky na nákup dalších potravin. Jak však vypadá takový typický drobný farmář? Obvykle se jedná o ženu s několika dětmi, která hospodaří na maximálně dvou hektarech půdy (tedy rozloha o trochu větší než fotbalové hřiště). Tato půda není příliš bohatá na živiny a nenabízí mnoho vody na zavlažování rostlin. Problém je i s úrodou, protože ta nevystačí na celý rok. Farmářka je obvykle nucena prodat všechnu svou úrodu hned po sklizni kvůli nemožnosti uskladnit úrodu na vhodném místě a zabránit jejímu zkažení. Své plodiny musí prodat přes jediného prostředníka, kterého zná. Jelikož nemá žádné informace o aktuálních cenách jednotlivých potravin, přijímá jakoukoliv nabízenou cenu. Ta bývá velmi nízká, ale nic jiného jí ne-

13 zbývá, protože nemá možnost využít jakýkoliv druh transportu, aby mohla prodat své plodiny na vzdáleném trhu. Za několik měsíců bude muset nakoupit potraviny pravděpodobně za dvakrát vyšší cenu, než kterou za svoji úrodu dostala. 12 Příčiny hladu Hlad zpravidla chápeme jako otázku související s nedostatkem potravin. Planeta je ale dnes schopna uživit celosvětovou populaci. Nemusí to pravda platit do budoucna, protože světová populace roste a množství kvalitní půdy pro produkci potravin klesá. Problém v současné době vězí především v chudobě, ale také v nastavení světového potravinového systému a v zacházení s životním prostředím. Chudoba je začarovaný kruh. Farmář svou produkcí potravin neuživí po celý rok rodinu a nemá ani peníze, aby mohl nakoupit základní potraviny nebo semena pro další úrodu. Nebojuje ale pouze s chudobou, zásadní roli hraje také to, že není v popředí zájmu vlastní vlády. Situaci drobnému farmáři neulehčuje ani současný hospodářský systém a mezinárodní obchod upřednostňující volný trh, protože nemá nástroje na to, aby mohl konkurovat někomu, kdo má nejen patřičné prostředky a technologie, ale i podporu ze strany svého státu. To jednoduše dokládá třeba příklad vývozních podpor. V praxi to znamená, že zemědělec v Evropské unii nebo ve Spojených státech, přestože má vyšší náklady na produkci, může tuto produkci prodat v chudém státě levněji, což ničí lokální producenty. Globální potravinový systém dále ovládá jen několik málo velkých agrofirem, které stanovují ceny zemědělských produktů, což jen vede k tomu, že lokální farmář někde v subsaharské Africe za svou produkci dostane příliš nízkou cenu, nebo ji ani neprodá. Neméně důležitý faktor ovlivňující sklizeň plodin představuje také počasí. Vlivem klimatických změn dochází poslední dobou k velmi častým a nepředvídatelným výkyvům, jako jsou záplavy, dlouhá sucha, vyšší výskyt silných bouří či požárů. Tím nejen že dochází k nižší úrodě, ale i k úbytku kvalitní půdy a vodních zdrojů, k nenávratnému zmizení mnoha druhů zvířat i rostlin nebo rozšiřování pouští. Podle expertů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) by tak mohla v budoucnu africká produkce potravin klesnout až o 40 procent. Souvislost s úbytkem přírodních zdrojů má však i bezohledná lidská činnost a nedostatečná ochrana životního prostředí, které je pro drobné zemědělce zásadní. Řešení nejsou neznámá Mezinárodní společenství v souvislosti s hledáním řešení problému hladu přišlo s konceptem potravinové bezpečnosti, který má vyjadřovat opak situace, kdy člověk hladoví a nemá zabezpečený příjem potravin. Potravinová bezpečnost (food security) je definována jako stálý fyzický, ekonomický a sociální přístup k nutričně bohatým potravinám (tento pojem je ale často v češtině zaměňován s pojmem bezpečnost potravin/food safety, tedy opatřeními zaručujícími ochranu zdraví spotřebitele to, co hladového ani ve snu nenapadne). Je nutné si také uvědomit, že již Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 uznala právo na potraviny jako základní lidské právo. Naplňování lidského práva na potraviny je tak přímo prostředkem, jak dosáhnout potravinové bezpečnosti. Pro odstranění hladu jsou nezbytná mnohá opatření na všech úrovních. Na národní úrovni je třeba posilovat potravinovou bezpečnost skrze programy na podporu drobných zemědělců, kteří musí být v centru zájmu svých vlád. Vlády by také měly zajistit, aby právo na potraviny bylo vymahatelné prostřednictvím národních soudních systémů ze strany každého jednotlivce. Je třeba také odstranit diskriminaci, kterou pociťují především ženy, a zajistit drobným farmářům přístup k půdě, půjčkám, aktuálním informacím, vzdělání a v neposlední řadě i zdravotní péči. Pro případy krize je nutná exis-

14 tence záchranných sítí, jak sociálních podpor, tak potravinové pomoci. I když v mnoha zemích neexistují vlastnická práva na půdu, vlády musí zajistit, aby případný pronájem půdy cizím investorům nenarušil tradiční užívání půdy původními obyvateli. Jelikož je ale většina lidí trpících hladem závislá na zemědělství, musí se hlavní pozornost věnovat právě tomuto odvětví. Přestože zemědělství zaměstnává až tři čtvrtiny obyvatel rozvojových zemí, politická reprezentace jeho důležitost doposud značně přehlížela. Bez vhodných investic do zemědělství, tedy například do zavlažovacích systémů, zařízení pro uskladňování potravin, zemědělského výzkumu a technik pro udržitelné zemědělství, ale i do dopravní a komunikační infrastruktury se drobní chudí farmáři ze své současné situace nedostanou. 13 Podpora lokálních trhů a lokální produkce základních potravin je pro drobné farmáře také klíčová. Mnoho rozvojových zemí se změnilo z čistých vývozců potravin na čisté dovozce, protože daly přednost pěstování takzvaných tržních plodin (jako je čaj, káva, tabák nebo květiny) před potravinami, které tvoří základ jídelníčku (pšenice, kukuřice, rýže). Kvůli nastavení mezinárodního obchodního systému však ani z produkce tržních plodin zemědělci téměř vůbec neprofitují. Je proto nutností, aby měli farmáři v rozvojových zemích větší kontrolu nad produkcí, distribucí a spotřebou potravin bez závislosti na mezinárodních trzích. Na mezinárodní úrovni je nutné změnit nastavení hospodářského systému a upravit obchodní a zemědělské politiky rozvinutých zemí, které škodí obyvatelům chudých států, a nastavit spravedlivější obchodní režim zohledňující potřeby obyvatel rozvojového světa. Bez zvláštního zacházení pro chudé země, aby mohly chránit své pěstitele, se odstranění hladu také neobejde. Dále se musí zajistit větší transparentnost světového trhu s potravinami, aby nedocházelo k tomu, že instituce, které nemají žádnou spojitost s potravinami jako takovými (například investiční fondy), mohou spekulovat s potravinovými komoditami, což vede přímo k hazardu s lidskými životy a ne pouze hazardu finančnímu. Zacházení se životním prostředím všude na světě je také klíčové pro budoucí vývoj. Je třeba omezit nadměrné využívání půdy vedoucí k odlesňování, znečišťování vodních zdrojů a kontaminaci půdy. Je nutné zamezit nadměrnému užívání chemických hnojiv a začít využívat udržitelnější způsoby produkce potravin. Přestože neexistuje jednotná shoda ohledně přijatelných opatření zmírňujících klimatické změny, je jasné, že je potřeba se tímto problémem zabývat a nalézt i mechanizmy pro přizpůsobení potravinové produkce následkům klimatických změn, které dopadají nejhůře na nejméně rozvinuté státy. Hlad bývá často chápán jako běžná součást každodenního života v chudých zemích, jedná se ale o politický problém, který lze řešit pouze správnými politickými rozhodnutími. Všichni lidé si musí uvědomit, že na jedné straně ubývají přírodní zdroje a snižuje se produktivita půdy a na straně druhé roste světová populace. Produkce potravin tak do budoucna představuje jednu z hlavních výzev, protože počet hladovějících bude s největší pravděpodobností narůstat. Zdroje: FAO o hladu: IAASTD, Agriculture at a crossroads: IFPRI, Global Hunger Index: Olivier de Schutter, Lecture on hunger: ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/meeting/018/k6518e.pdf Oxfam, Investing in Poor Farmers Pays: Světový potravinový program: UN Millennium Project, Halving hunger: it can be done:

15 JAK SE MĚŘÍ ROZVOJ Jiří Silný Ředitel Ekumenické akademie Praha, dlouhodobě se zabývá problémy globalizace. 14 Pojem rozvoj patří k těm, o kterých se moc nediskutuje, protože si skoro každý myslí, že jeho obsah je jasný, ale při bližším zkoumání se ukáže, že tomu tak většinou vůbec není. Jako málo rozvinuté, nejméně rozvinuté, rozvojové, rozvíjející se nebo rozvinuté jsou označovány jednotlivé státy obvykle podle podílu HDP na hlavu. Rozptyl je velký od katarských devadesáti tisíc po tři sta dolarů v Demokratické republice Kongo. Hrubý domácí produkt Co se tu vlastně měří? Hrubý domácí produkt je suma vyjadřující v penězích veškerou produkci výrobků a služeb během jednoho roku na daném teritoriu. Měřítko HDP může právě jen velmi hrubě měřit míru bohatství dané země, ale z různých důvodů není příliš spolehlivé při posuzování skutečné životní úrovně jednotlivých obyvatel nebo kvality života obecně. Kritici tohoto zatím všeobecně užívaného měřítka rozvoje uvádějí často příklad, jak se v HDP projeví automobilová nehoda s tragickými následky. Zmařené životy a zničené hodnoty jsou pro ekonomický rozvoj hotové požehnání. Vydělá pohřební služba, nemocnice, autoservis nebo se vyrobí nové auto, čím dráž to přijde, tím více roste hrubý domácí produkt. Na druhou stranu HDP vůbec nezaznamenává činnost, která je neplacená, ale pro chod a rozvoj společnosti nezbytná, jako jsou třeba výchova dětí, péče o domácnost, dobrovolnické aktivity apod. HDP také nic neříká o tom, jak je bohatství rozděleno, nebo zda v zemi zůstává. Např. 10 % z českého HDP (300 miliard v roce 2010) odplyne jako zisky zahraničních firem pryč. Diskuse o smyslu použití HDP jako měřítka rozvoje se vedou už dlouho a dostávají se i na vrcholnou politickou rovinu. Např. francouzský prezident Sarkozy vyjádřil potřebu překonat HDP jako měřítko rozvoje a Evropský parlament vydal zprávu, ve které označuje hrubý domácí produkt za již neodpovídající době. Podle poslance Jo Leinena bychom měli spíše měřit sociální pokrok, ochranu klimatu a životního prostředí, efektivitu využívání nedostatkových surovin a kvalitu pracovních míst. Index lidského rozvoje V rámci systému OSN se od roku 1990 používá Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI), na jehož základě se také vydávají každoroční zprávy (Human Development Reports). Zavedení toho indexu má za cíl postavit do centra rozvojového usilování snahu o rozvoj člověka. Něco podobného měl na mysli už v šedesátých letech minulého století katolický filozof, ekonom a sociální vědec Luis-Joseph Lebret, který mluvil o rozvoji všech lidí a každého člověka, jehož základem mu byla humánní ekonomika. Tedy taková ekonomika, která je zaměřená na lidské potřeby a ne na maximalizaci zisku. Index lidského rozvoje je v současné době nejrozšířenějším způsobem, jak měřit rozvoj jinak než jen makroekonomickými daty. Index lidského rozvoje je kompilován z HDP na osobu, úrovně dosaženého

16 vzdělání a očekávané délky života. Agregovány do jednoho čísla indexu jsou konkrétně: průměrná očekávaná délka života při narození, protože tento demografický ukazatel v sobě nejlépe zahrnuje všechny negativní i pozitivní vlivy, které ovlivňují lidské zdraví; dále úroveň vzdělanosti stanovená jako podíl gramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvující školy prvního, druhého a třetího stupně; v neposlední řadě zahrnuje index hmotnou životní úroveň, jež je vyjádřena jako hrubý domácí produkt na osobu v USD v přepočtu na paritu kupní síly. Index základních schopností a Index genderové spravedlnosti 15 Slabinou HDI je, že zejména u chudých zemí je často obtížné získat všechna relevantní data a tak je třeba některá čísla jen odhadovat. Mezinárodní síť nevládních organizací, monitorujících od roku 1995 naplňování ekonomických, sociálních a kulturních práv a genderovou spravedlnost Social Watch proto vyvinula vlastní jednoduší indexy. Postavení žen ve společnosti sleduje Index genderové spravedlnosti (Gender Equity Index, GEI) hodnotící přístup žen ke vzdělání, jejich ekonomické postavení a zastoupení v rozhodovacích pozicích. Index základních schopností (Basic Capabilities Index, BCI) sleduje tři základní ukazatele: dětskou úmrtnost, školní docházku do 5. třídy a asistované porody (za přítomnosti lékaře nebo asistentky). Tyto údaje jsou poměrně dobře dostupné a mají velkou vypovídací hodnotu o situaci v chudých zemích, pro něž byl BCI vyvinut především. Péčí české koalice jsou údaje obou indexů i mezinárodní zprávy Social Watch přístupné v češtině. Hrubé domácí štěstí Pozoruhodný je index Hrubého domácího štěstí (Gross National Happiness, GNH), který zavedl jako oficiální indikátor osvícený panovník buddhistického Bhútánského království. Dašo Karma Ura, bhútánský spisovatel a ekonom, tento cíl charakterizuje následovně: Blahobyt zahrnuje i takové věci jako psychickou pohodu, existenci důvěryplných, emocionálně podporujících vztahů, dostupnost zdravotní péče, vzdělání a bydlení, uchování kultury a ochranu ekologické pestrosti Hromadit stále více peněz je prázdná hodnota. Štěstí je pro nás důležitější než bohatství. Pro měření GNH se užívá 72 indikátorů, které se neustále zpřesňují, a každoročně se sleduje jejich naplňování. Zkoumá se například i to, jestli mohou občané vyváženě disponovat svým časem a mají dost času na meditace. Bhútán naplňuje v současné době 43 z ideálních 72 faktorů. Valné shromáždění OSN přijalo na návrh Bhútánu 19. července 2011 rezoluci A/RES/65/309 nazvanou Štěstí: směrem k holistickému chápání rozvoje. Podobným směrem se ubírají úvahy na druhém konci světa, v Latinské Americe. Spolu s politickou a kulturní renesancí původních národů se vynořuje jiné chápání rozvoje, které bylo vlastní i mnoha dalším tradičním kulturám. Jako dobře žít jej však v současnosti formulují především Indiáni ze zemí jako je Bolívie (aymarsky: suma qamaña) nebo Ekvádor (kečuánsky: sumak kawsay). Nemá to nic společného s ideálem sladkého života v zahálce a požitcích bez odpovědnosti. Dobře žít znamená žít v harmonii s lidmi a s přírodou. Vyvarovat se vykořisťování lidí a narušování přírodní rovnováhy. Otázka lidských potřeb Na pozadí hledání vhodného způsobu měření rozvoje je diskuse o lidských potřebách a antropologických konceptech. Za zmínku stojí myšlenky u nás málo známého chilského ekonoma Manfreda Max- Neefa, nositele tzv. Alternativní Nobelovy ceny. V jeho pojetí (model rozvoje lidské škály Human-Scale Development) jsou lidské potřeby nehierarchické, univerzální a neměnné. Rovněž dokládá, že lidských

17 potřeb není mnoho, ale jsou provázané, přitom jsou konečné, stejné ve všech lidských kulturách a obdobích. Mění se jen způsoby jejich uspokojování. Některé způsoby uspokojování potřeb mohou uspokojení jen předstírat, nebo mohou být i destruktivní, nebo k uspokojení jedné potřeby dochází na úkor jiných potřeb apod. Jako základní definuje Max-Neef potřebu bytí, ochrany, lásky, porozumění, participace, odpočinku, tvorby a svobody. Nejúčinnější jsou synergické formy naplňování potřeb. 16 Další alternativní indexy Americký ekonom Clifford Cobb se svými spolupracovníky vyvinul Index udržitelného blahobytu (Index of Sustainable Economic Welfare, ISEW). Odpočítává náklady spojené s nápravou škod při katastrofách a nehodách, čerpání přírodních zdrojů aj., ale na straně aktiv zahrnuje i hodnoty vytvořené neformální ekonomikou (v domácnostech apod.). Jiný podobný index je Indikátor reálného pokroku (Genuine Progress Indicator, GPI) Jonathana Rowea z americké organizace Redefining Progress. Podobných pokusů o vhodnější způsoby měření rozvoje na rovině celých států nebo na lokální úrovni je celá řada a lze je vyhledat na internetu. Zatímco většinu nových indexů sledují a jejich zavedení navrhují nevládní organizace, koncept významného německého ekonoma Hanse Diefenbachera nazvaný Národní index blahobytu (Nationaler Wohlfahrtsindex, NWI) je už předmětem zkoumání zvláštní komise Bundestagu nazvané Růst, blahobyt a kvalita života. Možná, že Německo projeví v překonání zastaralého měřítka HDP stejnou průkopnickou odvahu jako při opuštění jaderné energetiky. I NWI počítá jako aktiva neplacenou práci a odečítá jako náklady využívání životního prostředí. Index zohledňuje i rozdělení příjmů. Podle něj se ukazuje, že úroveň Německa od roku 2000 klesá, zejména proto, že roste nerovnost v rozdělení příjmů a rostou náklady využívání životního prostředí. Růst nebo rozvoj? Diskuse kolem indikátorů rozvoje ukazují zřetelně, že je rozdíl mezi makroekonomickým růstem měřeným penězi a reálným rozvojem životních šancí a blahobytu. Nejnovější publikace Indexu základních schopností mj. srovnává světový růst HDP na hlavu s růstem BCI (Index základních schopností) za posledních dvacet let. Zatímco ekonomický ukazatel roste poměrně strmě (téměř o 4000 dolarů za sledované období), BCI, sledující situaci nejchudších, se zvedá daleko pomaleji. Znamená to, že sice roste světové bohatství, ale rostou i rozdíly mezi bohatými a chudými, roste nespravedlnost. Navíc neohraničený růst překračuje ekologickou kapacitu Země. O tom nás informuje další měřítko ekologická stopa. Ekonomka Naďa Johanisová ukazuje, že ekonomický růst, jak ho měříme právě pomocí HDP, nemůže pokračovat donekonečna, protože i jednoprocentní nárůst množství výrobků a služeb je exponenciální, zdvojnásobí se každých 72 let. Zároveň vysvětluje, že zastavení růstu nemusí nezbytně znamenat zhoršení kvality života, vlastně je to naopak pokračující růst vede k problémům včetně nespravedlivě rozdělovaného bohatství. Stále sílící debata o zastavení růstu a cestě k udržitelnému snižování produkce (koncept známý pod francouzským názvem décroissance nebo anglickým degrowth) klade velmi naléhavé otázky, jak budeme chápat rozvoj do budoucna a hlavně, jak spravedlivě je lidstvo schopné a ochotné se dělit o omezené zdroje. Zdroje: Measuring-sustainable-development-and-supplementing-GDP

18 Social Watch zpráva Po pádu. Čas na změnu. Průběžná zpráva o globálním vývoji v oblasti vymýcení chudoby a genderové spravedlnosti. Ekumenická akademie Praha, Praha 2011, ISBN Publikace Social Watch lze zdarma objednat nebo stáhnout na nebo Citáty z časopisu Publik-Forum 12/2011. Další informace např. sborník Bhutan. A Fortress at the Edge of Time?, Vienna Institute for Development, Vienna, 1999 a na internetu Sedmá generace 1/ PRÁVO NA POTRAVINY Dagmar Milerová Prášková Analytička programu potravinové bezpečnosti organizace Glopolis. Foto: OSN, Albert G Farran, Súdanský farmář V souvislosti s přijetím prvního rozvojového cíle, tedy snížením počtu všech chudých a hladovějících na polovinu do roku 2015, se začalo hovořit o základním lidském právu na potraviny. Obvykle jsou na mezinárodní úrovni prosazována hlavně politická lidská práva (tzv. práva první generace), ale v boji proti hladu a chudobě je nezbytná i podpora ekonomických a sociálních lidských práv (tzv. druhá generace). Do této kategorie právě právo na potraviny patří. Naplňování lidských práv tak není jen cílem, kterého chceme dosáhnout, ale také prostředkem, kterým lze podporovat rozvojové cíle. Nejedná se však zdaleka o nějaký nový koncept. Právo na potraviny bylo definováno již ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, která v článku 25 říká, že: Každý má právo na takovou životní úroveň, která zajistí jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření. Závaznou součástí mezinárodního práva se právo na potraviny stalo v roce 1966 s přijetím Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tam je v článku 11 zakotvena definice, že: Státy uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek a také, že pro naplnění základního práva každého na osvobození od hladu, učiní (státy) jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v tom zvláštní programy, jichž je zapotřebí. Lidsko-právní přístup a důraz kladený na právo na potraviny je základem pro strategie na odstraňování hladu a zajištění potravinové bezpečnosti, která je zaručena v případě, že má člověk ekonomický, fyzický a sociální přístup k dostatečnému množství výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb

19 pro zdravý život. Lidsko-právní přístup dále zdůrazňuje principy jako je participace, odpovědnost, nediskriminace, transparentnost, lidská důstojnost a právní stát. Realizace práva na potraviny tak řeší politické, sociální a kulturní příčiny hladu. 18 Právo na potraviny nicméně neznamená, že má každý občan právo na bezplatné jídlo. Zajištění potravinové pomoci se vztahuje pouze na krizové situace, jako jsou přírodní katastrofy a válečné konflikty. Státy však musí právo na potraviny respektovat, chránit a naplňovat. Povinnost státu toto právo respektovat znamená nepřijímat žádná opatření, která by bránila v přístupu k půdě či produkci potravin. Povinnost chránit zase státům ukládá, aby přístup k adekvátní potravě jednoho jedince neohrožovala činnost jiného jedince či skupiny. Naplňovat právo na potraviny pak znamená, že stát vhodnými proaktivními politickými kroky posiluje přístup a užívání zdrojů k zajištění potravinové bezpečnosti svého národa. Několik států dokonce právo na potraviny uznává ve svých ústavních zákonech, avšak ani jedna země zatím neustanovila zvláštní legislativní opatření k implementaci tohoto práva. Navíc se často jedná o státy, kde je procento hladovějící populace velmi vysoké (Guatemala, Haiti, Etiopie, Kongo, Indie, Pákistán, Bangladéš nebo Srí Lanka). Neméně podstatným problémem je také to, že často není samozřejmostí ani vlastní znalost existence takového práva ze strany obyvatelstva, a tak ani nemohou vznikat tlaky na jeho naplňování a posilování. Trendy ohrožující právo na potraviny Právo na potraviny a možnost pěstovat svou vlastní produkci jsou přímo spojené s užíváním půdy. Pro drobné farmáře, kteří tvoří více než polovinu všech hladovějících, má pak zásadní význam přístup k půdě a vodním zdrojům pro zavlažování. V současnosti existují dva druhy politik, které přímo ovlivňují jejich přístup k půdě. Jsou jimi zahraniční investiční politika a energetická politika. Land grabbing V souvislosti s potravinovou krizí z let 2007/2008 se začalo ve větší míře hovořit o novém trendu, takzvaném land grabbingu, neboli akvizici/záborech půdy, kdy si začali zahraniční investoři pronajímat rozsáhlé plochy půdy (nad tisíc hektarů) v rozvojových zemích. Zastánci zahraničních investic do půdy často operují s argumenty podfinancovaného zemědělského sektoru, rozvoje venkova a nových pracovních příležitostí pro lokální obyvatelstvo. Většinu investorů však tvoří soukromé subjekty, jejichž hlavním cílem je finanční zisk. Od roku 2008 se mezi investory zařadily rovněž vlády některých států, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je zajištění potravinové bezpečnosti vlastního národa, jako v případě arabských států, které trpí nedostatkem produktivní půdy a vodních zdrojů jako Saudská Arábie, Katar nebo Spojené arabské emiráty. Druhým je pak zvyšující se poptávka po biopalivech. Paradoxem této situace je však to, že investice ze zahraničí jsou nasměrovány především do zemí, které byly v minulosti sužovány hladomory nebo kde je hlad chronicky zakořeněn a které jsou závislé na pomoci od Světového potravinového programu (WFP), jako je například Etiopie, Súdán či Demokratická republika Kongo. Jen pro představu, pronájem jednoho akru půdy v Etiopii stojí zhruba jeden dolar na den, kdežto v Asii je i stokrát vyšší. Často tak dochází k tomu, že tisíce tun obilí jsou vyváženy pryč ze země, v níž polovina obyvatelstva nemá přístup k základním potravinám. Vliv, který mají akvizice půdy na právo na potraviny, proto nelze zanedbávat. Přestože se ve většině případů jedná o pronájem a ne o prodej půdy, doba takového pronájmu se pohybuje od 50 do 99 let. Dohody jsou zcela netransparentní a neveřejné, negarantují žádné výhody pro lokální obyvatelstvo, dochází

20 k násilným vysídlením bez patřičných kompenzací. Podpora zemědělské velkovýroby před drobným zemědělstvím vede navíc k závažným zásahům do životního prostředí. Málokdy je také dodržována zásada svobodného, předběžného a informovaného souhlasu, který zaručuje Deklarace OSN o právech původních obyvatel. Je ovšem třeba dodat, že tyto zahraniční investice jsou vládami hostitelských států, většinou zkorumpovanými, přímo podporovány a založeny na velmi vstřícné investiční politice. Biopaliva Současná politika biopaliv, tedy snaha snížit jak závislost na fosilních palivech, tak i emise skleníkových plynů v dopravě, měla možná na začátku dobrý úmysl, ale rostoucí ceny potravin ukázaly, že tento krok nebyl zrovna nejšťastnější. Cíl vyrábět energii z obnovitelných zdrojů vypadá atraktivně, pokud by se pro biopaliva nevyužívaly plodiny sloužící jako základ jídelníčku (kukuřice, cukrová třtina, olejniny). Vynechme i debatu o tom, že samotný název bio má evokovat šetrnost k životnímu prostředí. Hlavní nesnází je jednoduše to, že díky různým druhům podpor jako jsou daňové stimuly a přímé dotace je produkce plodin určených pro biopaliva výnosnější než produkce potravin určená k běžné spotřebě. Navíc větší poptávka po plodinách s sebou nese větší tlak na množství a produktivitu zemědělské půdy. 19 Analýzy kromě toho jasně ukazují, že Evropa a USA se neobejdou bez importu plodin určených na biopaliva, pokud chtějí dosáhnout svých závazných cílů. V případě EU je cílem 10 procent podílu biopaliv v pohonných hmotách do roku Některé odhady říkají, že EU bude muset importovat až 50 procent biopaliv pro splnění těchto cílů. Spojené státy zase spotřebují více než čtvrtinu své obilné produkce na výrobu etanolu. V číslech to pak znamená, že takové množství obilí by nasytilo 350 miliónů lidí po celý rok, což je více než jedna třetina dnešního počtu hladovějících. Pokud ještě vezmeme v úvahu celý životní cyklus biopaliv včetně přímých i nepřímých vlivů na užívání půdy a životní prostředí, úspory skleníkových plynů jsou nízké či dokonce záporné. Nesmíme totiž opomenout fakt, že na výrobu biopaliv je velmi často nezbytné využít i fosilní paliva. Mimo tohoto klimatického hlediska se produkce biopaliv významně dotýká práva na potraviny a potravinové bezpečnosti obyvatel těch zemí, kde k takové produkci dochází. Kromě přímých důsledků, jako je nerespektování vlastnických práv a tradičního užívání půdy, je právo na potraviny ohroženo také tím, že biopaliva vytěsňují základní potraviny a přímo s nimi soutěží o půdu. Mnoho mezinárodních organizací (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) se dále shoduje, že boom biopaliv značně ovlivňuje ceny potravin, které v posledních letech, nejvíce v roce 2008 a 2011, letí raketovou rychlostí vzhůru. To pociťují chudí obyvatelé rozvojových zemí velmi silně, protože za nákup potravin obvykle utratí 60 až 80 procent svých příjmů, na rozdíl od rozvinutých zemí, kde je toto číslo mezi 10 až 20 procenty. Zajištění práva na potraviny Negativních tendencí a lidských aktivit, které ohrožují základní lidské právo na potraviny obyvatel chudých zemí, je samozřejmě mnohem více a jsou přímo spojeny s příčinami hladu. Pro jeho odstranění, stejně jako pro realizaci práva na potraviny, je klíčové zajistit stálý přístup k produktivní půdě a vodním zdrojům všem obyvatelům planety. Tento přístup chudého obyvatelstva k přírodním zdrojům v rozvojových zemích je ovlivňován externě, jako v případě zahraničních investic a energetických závazků vyspělých států. Ale působí i interní vlivy, jako je neochota či neschopnost národních vlád naplnit své povinnosti vůči lidským právům vlastního obyvatelstva. Pro vyspělé státy platí doporučení, že je třeba přijmout opatření chránící právo na potraviny obyvatel i mimo vlastní území a závazně přijmout pravidla o zodpovědném zacházení s půdou a jinými pří-