MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Změna sociálního statusu rodiny po narození dítěte s postižením Bakalářská práce Brno 2012 Vedoucí práce: Mgr. Lenka Slepičková, Ph.D Autor práce: Markéta Bílková

2 Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Lence Slepičkové, Ph.D., za vstřícnost a cenné rady při vedení mé bakalářské práce. Děkuji také všem maminkám, které se účastnily výzkumné části bakalářské práce. V neposlední řadě také všem svým blízkým, kteří mě při psaní této práce podporovali. 2

3 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podpis 3

4 OBSAH ÚVOD... 6 I. Teoretická část Rodina Pojem rodina Funkce rodiny Rodičovství a narození dítěte Narození dítěte s postiţením Sourozenectví Rozvod a neúplná rodina Sociální status a zaměstnání Sociální status jedince Sociální status rodiny Zaměstnání Zaměstnání a ţena Otázka fungování ţeny v zaměstnání a v domácnosti Ţena a zaměstnání dříve a dnes Přerušení pracovního procesu a návrat zpět Mateřská dovolená a rodičovská dovolená Návrat do pracovního procesu Sociální sluţby pro rodiny Sluţby sociálního poradenství Sluţby sociální péče Osobní asistence Odlehčovací sluţby Denní a týdenní stacionáře Pečovatelská sluţba Sluţby sociální prevence Raná péče Konkrétní pomoc sociálních sluţeb II. Praktická část Metodologie výzkumu Cíl a metody výzkumu Výzkumné otázky Techniky sběru dat Výběr vzorku a realizace výzkumu Zpracování dat

5 5. Výzkum Charakteristiky rodin Interpretace dat Změna statusu rodiny po narození druhého dítěte v rámci širší rodiny a blízkého sociálního okolí Volný čas matky po narození prvního a druhého dítěte Návrat matky do pracovního procesu Závěr výzkumného šetření ZÁVĚR Shrnutí Summary Literatura Přílohy - dotazník

6 ÚVOD Narození prvního dítěte do rodiny je událost, která vede k řadě změn v okolí rodiny a hlavně v rodině samotné. Kdyţ se narodí druhé dítě, nebývají zpravidla změny tak výrazné. To ovšem neplatí v rodinách, kde se po prvním zdravém dítěti narodí dítě s postiţením, tehdy jsou velmi ovlivněny vztahy v úzké i širší rodině, mění se celé sociální prostředí rodiny. Změny mají vliv i na zaměstnání a volný čas rodičů. Často například dochází k odchodu jednoho z rodičů od rodiny, fyzickému či psychickému vyčerpání pečující osoby, tíţivé finanční situaci rodiny v důsledku náročné péče o dítě, přerušení sociálního kontaktu rodiny se svým okolím atd. V této práci budeme pracovat s pojmem sociální status rodiny. Neexistuje prakticky ţádná definice, která by přesně určovala a vymezovala tento pojem. Pro naše účely bude nutné vytvořit si vlastní definici sociálního statusu rodiny, přičemţ budeme vycházet z definic pojmů rodina a sociální status. Z faktorů, které sociální status rodiny ovlivňují, se zaměříme především na zaměstnání rodičů, zejména matky. Sociální status rodiny je ovlivněn spoustou faktorů, které jsou na sobě různě závislé, vzájemně se ovlivňují a doplňují. Při zkoumání změn sociálního statusu rodiny po narození dítěte (ať uţ zdravého či s postiţením) není jednoduchým úkolem a při jeho realizace narazíme na spoustu překáţek a těţko řešitelných problémů. V ideálním případě bychom do výzkumného vzorku museli zahrnout opravdu velké mnoţství rodin, coţ je v rámci výzkumu k bakalářské práci, i vzhledem k jejímu rozsahu, nereálné. V této bakalářské práci se proto zaměříme pouze na některá dílčí témata jako je zaměstnání rodičů, trávení jejich volného času a také péče o postiţené dítě. V první, teoretické části bakalářské práce, se pokusíme o definice klíčových pojmů jako jsou rodina, sociální status nebo zaměstnání. Pozornost budeme věnovat zejména tématu zaměstnání ţeny a jejího návratu do pracovního procesu. Dále se budeme zabývat nabídkou sociálních sluţeb, které můţe rodina s postiţeným dítětem vyuţít a také moţným vlivem těchto sluţeb na funkce rodiny. V další části této práce popisujeme metodologii výzkumu, jehoţ cílem bylo najít a porovnat rozdíly ve změně statusu rodiny mezi rodinami dítěte s postiţením a rodinami se zdravými dětmi. Byly stanoveny tři základní výzkumné otázky: 1. Jaké jsou rozdíly v přijetí druhého dítěte v rodině, kde je druhé dítě postižené a v rodině, kde je druhé dítě zdravé? 6

7 2. Jak se změní trávení volného času u matky dvou dětí, z nichž jedno je postižené v porovnání s matkou zdravých dětí? 3. Jaká je situace matky postiženého dítěte při návratu do pracovního procesu v porovnání s matkou zdravého dítěte Výzkumu se zúčastnilo osm matek, z nichţ čtyři mají děti zdravé a čtyři mají druhé dítě postiţené. Matky ochotně svolily ke spolupráci na výzkumné části této práce a vyplnily dotazník k výzkumné části. Všechny respondentky jsou vdané a jejich manţelé se zapojují do péče o děti. Matky postiţených dětí své dítě přijaly a uzpůsobily k jeho potřebám svůj denní program. Všechny respondentky musely kvůli svým dětem hodně omezit své zájmy a zezačátku i setkávání s přáteli, berou to ale jako součást role matky. V závěrečné části se pokusíme shrnout výsledky výzkumu a interpretovat data z něj získaná. Zkusíme najít odpovědi na otázky, jak matky vnímají přijetí svého dítěte rodinou as blízkým okolím, v čem se shoduje a v čem liší období po narození druhého dítěte u matek dítěte zdravého a dítěte s postiţením, jak se matkám daří vrátit se do pracovního procesu apod. 7

8 I. Teoretická část 1. Rodina 1.1 Pojem rodina S tímto pojmem se setkáváme jiţ od dětství a kaţdý máme nějakou představu o tom, co rodina je. Jaká je ale definice rodiny a lze vůbec rodinu definovat, nějak uchopit a vysvětlit tento pojem? Můţeme se setkat s celou řadou úhlů pohledu, jak je moţné se na rodinu dívat a proto také existuje celá řada definic rodiny. Z hlediska sociologie můţe být rodina charakteristická primární malá skupina, která je sociologicky charakterizovaná jako společenská instituce, tvořící důležitý stavební kámen lidské společnosti, neboť má řadu významných společenských funkcí, kromě jiných se v ní uskutečňuje primární socializace dítěte. (NAKONEČNÝ, 2009, str. 425) Tuto definici můţeme doplnit o charakteristiku, kterou uvádí Geist, který povaţuje rodinu za sociální útvar, tvořený nejméně třemi osobami, které jsou vzájemně propojeny těmito typy vztahů: rodič-dítě, matka-otec a sourozenectví. (GEIST,1992) Podobnou definici najdeme i v Psychologickém slovníku Hartla a Hartlové: Rodina - společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí (HARTL, HARTLOVÁ, 2000, str. 512) Sillamy ve svém Psychologickém slovníku v definici mj. zmiňuje, ţe forma rodiny můţe být různá v závislosti na kultuře a dodává, ţe v naší společnosti je hlavní funkcí rodiny výchova dětí, předávání zvyků a tradic, zajištění bezpečí členů rodiny. Rodinu definuje také jako místo, kde si děti osvojují řeč, vypracovávají svoji osobnost a utvářejí charakter. (SILLAMY, 2001) Takovou definici můţeme najít i v Průchově Pedagogické encyklopedii, kde autor povaţuje rodinu za činitele a instituci, v níž se prostřednictvím jejího výchovného vlivu, do něhož zahrnujeme také životní způsob rodiny, uskutečňuje přenos kulturních (sociálních vzorů) a zachovává se kontinuita kulturního (sociálního) vývoje rodiny i společnosti. (PRŮCHA, 2009, str. 487). Další pedagogický pohled nabízí Kysučan, který o rodině hovoří jako o základním sociálním prostředí, které je zároveň jeden z typů výchovného prostředí a rodiče jsou nejvýznamnějšími činiteli výchovy a tím pádem se dá o rodině hovořit jako o výchovné instituci. (KYSUČAN, 1990) I přes různé rozdíly ve vnímání rodiny různými skupinami lidí, je patrné, ţe rodina je stále ještě povaţována za základní jednotkou společnosti a důleţitou součást ţivota 8

9 kaţdého člověka. Ať uţ se na rodinu díváme z různých pohledů a ať uţ jsme vyrůstali v jakékoli rodině, je jasné, ţe rodina nás formuje od útlého dětství a je oním sociálním prostorem, který po celý život zásadně ovlivňuje socializaci osobnosti. (ŘEZÁČ, 1998, str. 192) 1.2 Funkce rodiny Rodina je jednotkou společnosti. Je to společenství lidí a jako taková má i svou funkci ve společnosti. Střelec uvádí těchto pět funkcí: Ekonomicko-zabezpečovací funkce Rodina má k dispozici určité materiální a finanční prostředky, které vyuţívá, ukládá či investuje. Podstatná část odpovědnosti za zabezpečení dobrých materiálních podmínek pro vývoj dětí leţí na rodičích. Stát částečně zaopatřuje děti svými sociálními opatřeními, ale i přesto jsou děti velkou ekonomickou zátěţí pro rodinu. Biologicko-reprodukční funkce Děti znamenají pokračování rodiny a tedy i budoucnost společnosti. Tento fakt byl významný zvláště v době, kdy pro rodinu řemeslníků či rolníků znamenaly děti návaznost rodinné profesní tradice. Podle Střelce je další stránkou této funkce fakt, ţe manţelství je stále ještě prostředím, ve kterém je společensky tedy právně i eticky uznáváno plození dětí. Toto tvrzení uţ v dnešní době, kdy se spousta dětí rodí mimo manţelství, není zcela pravdivé. České veřejné mínění již přijalo rozvod i narození dítěte mimo manželství jako celkem běžný jev. (Dudová, 2007, str. 19) Odpočinek a regenerace tělesných a duševních sil Tato funkce rodiny se v současné době stává významnější neţ dříve. Příčin je hned několik: posuny hodnotových orientací, snadnější přístup k technickým prostředkům, více moţností jak trávit volný čas atd. Rodina se tak stává určitou kompenzací oproti zaměstnání. Emocionálně-ochranná funkce Mezi důleţité hodnoty rodinného ţivota patří pocit bezpečí, jistoty, přijetí atd. Dobré citové zázemí a podporu v rodině je důleţité jak pro zdravý vývoj dítěte, tak pro je jeho rodiče. Výchovně-socializační vliv Zejména období raného, předškolního a mladšího školního věku dítěte je výchovné působení rodiny velmi důleţité. Rodina se podílí nejen na výchově, ale také na socializaci dítěte. (STŘELEC, 2005) 9

10 Pro doplnění můţeme ještě uvést funkce rodiny, o kterých píše Matějček Vzájemné uspokojování psychických potřeb Význam pro zdravý vývoj dítěte má bezesporu uspokojení jeho základních potřeb. Navíc se spokojenost dítěte odráţí i v ţivotě rodiče, který díky péči a výchově dítěte získá nové dovednosti, proţitky a počitky, které vedou k uspokojení jeho vlastních potřeb. Trvalost a hloubka citových vztahů Na rodinu je pohlíţeno jako na trvalý svazek z hlediska času i osob, patřících k sobě po psychické i právní stránce. Členové rodiny uspokojují potřebu jistoty skrze vzájemné citové vazby. Společná budoucnost Rodič spoluvytváří osud svého dítěte, pomáhá mu utvářet a plánovat budoucnost, čímţ souběţně formuje vlastní perspektivu. Společným souţitím rodiny v jedné domácnosti rozvíjí jedinec svoji osobnost, postoje, učí se řešit konflikty, krizové situace a komunikaci. Dítě v rodině nevnímá pouze vztahy k němu samotnému, ale také můţe pozorovat vztahy mezi sourozenci, rodiči a širší rodinou. Postupem času začíná vnímat a chápat různé role, které členové rodiny zaujímají. Učí se i postojům k práci, myšlenkám, koníčkům, věcem atd. Učí se vytvářet sociální vztahy. (MATĚJČEK, 1987) Funkce rodiny jsou tedy nezanedbatelné. Podle toho, jak se rodině daří je plnit, můţeme hodnotit rodinu jako funkční, problémovou, dysfunkční nebo anfunkční. (STŘELEC, 2005) 1.3 Rodičovství a narození dítěte Stát se rodičem je velká změna v ţivotě člověka, která přináší spoustu změn. Člověk získává jiné postavení v rodině i ve společnosti, mění se mu denní program i náplň dne, mění se i četnost a témata setkávání s přáteli, jiné je i trávení volného času, atd. Rodičovství je jedním ze zlomových ţivotních přechodů. Na rozdíl od těch dalších, mezi které patří například odchod do důchodu, však není rodičovství pozvolným přechodem, spíše naopak. V dnešní době navíc chybí většině ţen zkušenost s příchodem mladších sourozenců, a proto můţe matka v prvních dnech a týdnech po narození dítěte zaţít šok. (MOŢNÝ, 1999) Vstup dítěte do rodiny znamená velkou změnu v právech a povinnostech dosavadních členů rodiny, ale i změnu v jejich časovém rozvrhu. (BARTOŇOVÁ, 10

11 PIPEKOVÁ, 2010, str. 43) Tím, ţe se člověk stává rodičem, na sebe bere další odpovědnosti, které se týkají jak materiálního zabezpečení dítěte, tak zdravého vývoje a celkového rozvoje dítěte. Muţ a ţena se musí naučit nové roli rodiče. Matka odchází na mateřskou dovolenou, po jejímţ ukončení ve většině případů nastupuje jeden z rodičů na rodičovskou dovolenou. Mnohdy je těţké zařadit se zpět do pracovního procesu, coţ se jistě odrazí v ekonomické oblasti rodiny. 1.4 Narození dítěte s postižením Ještě větší zatěţkávací zkouška čeká na rodiče, kterým se narodí dítě s postiţením. Zdraví dítěte je pro většinu matek jednou z největších hodnot a jeho trvalé znehodnocení naopak jedním z nejhorších traumat, která mohou mámu potkat. Je to situace, s níž se nelze snadno vyrovnat, nelze z ní utéci, a její zvládání s sebou nese mnoho dalších stresů, které definitivně změní celý život takové ženy. (Vágnerová, 2009, str. 11) První sdělení diagnózy je pro rodiče šokem. Ocitnou se v neznámé realitě, neví, co mají dělat. Kaţdý člen rodiny se s touto informací vyrovnává individuálně jiným způsobem a také v jiném časovém rozpětí. Kaţdý však vţdy prochází několika stádii: Prví přichází šok a iracionální myšlení. Rodiče proţívají zmatek a hluboké zklamání. Častým jevem jsou jejich nepřiměřené reakce. Následuje stádium popření, které se také můţe projevovat jako útěk ze situace. Rodiče si snaţí namluvit, ţe to není pravda. Třetím stadiem je stadium smutku, zlosti, úzkosti a pocitu viny. Typické pro toto období je hledání viny a obviňování, agrese a vztek na celý svět i na sebe sama. Postupně tyto pocity mohou vyústit do stádia depresí a sebeobviňování. Proto je v tomto období velice důleţité, aby rodiče měli moţnost s někým se poradit. K tomu jim mohou slouţit mj. i sluţby sociálního poradenství. Informace o postiţení dítěte by jim měli být sděleny šetrně, ale pravdivě. Odkládání informací, jejich neúplnost či neznalost problematiky pravděpodobně v rodičích vyvolá nedůvěru a zbytečně způsobí další psychický stres. Ve stadiu rovnováhy dochází ke sníţení úzkostí a u rodičů se objevuje snaha o racionální řešení situace. Začínají navazovat kontakty s rodiči, kteří jsou či byli ve stejné situaci. Zvaţují, jak by se mohli aktivně podílet na léčbě. Poslední stadium je stádium reorganizace, kdy se rodiče vyrovnávají s faktem postiţení svého dítěte a se situací, která nastala. Přijímají dítě takové, jaké je a snaţí se hledat řešení pro budoucnost. Často v této fázi dochází k rozchodu rodičů, naopak pokud se podaří tuto krizi překonat, rodinu to více stmelí. Další náročnou věcí v tomto stádiu je zvládnutí změny vztahů v blízkém a vzdálenějším 11

12 okolí. Tohoto stádia ovšem nedosáhnou všichni rodiče. Mnohdy se i stane, ţe rodiče dítě s postiţením odmítnou. V ideálním případě rodiče změní své rodičovské postoje a uspořádají rodinný ţivot tak, aby vyhovoval potřebám dítěte s postiţením i ostatních členů rodiny. (BARTOŇOVÁ, PIPEKOVÁ, 2010) Matka většinou přijme postiţené dítě lépe a rychleji neţ otec. Pro matku je samozřejmě důležité už to, jak otec tuto skutečnost přijal, zda ji v prvních letech života dítěte podporoval nebo se spíš od rodiny distancoval, resp. od ní odešel. (Vágnerová, 2009, str. 198) Pokud se stane, ţe muţ od rodiny odejde, dostává se matka do velmi náročné situace. Dalším obdobím velké psychické zátěţe pro rodiče je nástup dítěte do školských zařízení. Kdyţ necháme stranou, jak je někdy obtíţné najít pro dítě s postiţením vhodnou školu, která by navíc byla lehko dosaţitelná co do vzdálenosti od bydliště, musíme si uvědomit velkou zátěţ jak pro rodiče, tak pro dítě. Rodiče, zvláště pak otcové, se těţko vyrovnávají s tím, ţe jejich dítě s obtíţemi zvládá základy trivia, coţ opět navyšuje zatíţení matky. Dítě je zase vystaveno novým sociálním s okolím např. při cestě do školy, kdy se setkává se spoustou cizích lidí či ve škole samotné. Rodiče se tak musí znovu vyrovnávat s nepochopitelným jednáním okolí a nalézt způsob, jak svému dítěti pomoci v komunikaci s okolím a vypěstovat v něm určité asertivní chování. Proto je důleţité, aby se rodiče co nejvíce orientovali v dané problematice a nevzdávali se. (BARTOŇOVÁ, PIPEKOVÁ, 2010) 1.5 Sourozenectví Sourozenectvím se myslí vztah mezi sourozenci, který více či méně ovlivňuje všechny zúčastněné osoby. Velkou výhodou sourozenců je, ţe během společného dětství či dospívání mohou zakoušet prakticky denně proţívat různé způsoby sociálního chování. Z tohoto nenahraditelného tréninku, mohou sourozenci těţit celý ţivot. (PREKOPOVÁ, 2009) Podle Lemana ovlivňuje vztahy a projevy sourozenců sourozenecká konstelace. Sourozeneckou konstelací je myšleno pořadí narození dětí v rodině, které do jisté míry ovlivňuje naši osobnost, naše vztahy k okolí a rodině, výběr povolání či partnera. Leman definuje čtyři základní skupiny dětí: prvorození, druhorození a prostřední, nejmladší děti a jedináčky. (LEMAN, 2000) Jelikoţ se v praktické části své práce zabývám dětmi, které jsou druhorozené, nebudu zde blíţe definovat skupinu jedináčků. Skupinu prvorozených zmiňuji kvůli jejich vztahu k mladším sourozencům. 12

13 U prvního dítěte je všechno důleţité, většina rodičů očekává narození svého potomka s velkými nadějemi a uţ těhotenství je naplněno spoustou očekávání. (LEMAN, 2000) Rodiče zaznamenávají první krůčky, první zoubky, první slova, první fotografie To vše trvá do doby, neţ přijde nový sourozenec. Nejstarší děti často špatně snáší příchod dalšího sourozence a ţárlí na něj. (NOVÁK, 2007) Druhé dítě si často bere za vzor prvorozeného a podle něj si vytváří vlastní styl chování. Častěji neţ starší sourozenec se upíná na partu svých vrstevníků a přátel, kteří jsou pro něj velmi důleţití. Tyto děti se učí dělat kompromisy a vyjednávat. V porovnání s nejstaršími či nejmladšími sourozenci dovedou lépe vyuţívat situace. (LEMAN, 2000) Nejmladší děti bývají často veselí, společenští, domácí šašci. Také však je jim blízká rozmazlenost, vzpurnost, netrpělivost atd. (LEMAN, 2000) Stává se, ţe nejmladší dítě mívá starší rodiče i sourozence, čímţ se z něj stává prakticky jedináček. Dalšími fakty, které Leman i Novák uvádějí jako faktory ovlivňující vztahy mezi sourozenci, jsou věkový rozdíl a pohlaví dítěte. Podle Nováka je optimálním věkovým rozdílem mezi sourozenci tři roky. Často se stává, ţe mezi dětmi je rozdíl pěti a více let, coţ způsobí to, ţe děti spíše neţ rodina působí jako samostatné jednotky (NOVÁK, 2007). Co se týká pohlaví, je podle Nováka hlavním důvodem vzniku rivality výsadní postavení, coţ znamená jeden syn mezi dcerami nebo naopak. Velký vliv na vztahy mezi sourozenci a rodiči má také zdravotní stav dítěte. Zvláště narodí-li se dítě s nějakým postiţením, ať uţ tělesným či mentálním. Podle Bartoňové a Pipekové je důleţité přijatelně vysvětlit dětem problém, který se týká jejich postiţeného sourozence. Zdravý sourozenec si postupně osvojuje určité strategie zvládání tohoto sourozeneckého vztahu. Zpravidla přijímá dominantně ochranitelskou roli. (BARTOŇOVÁ, PIPEKOVÁ, 2010, str. 46) Nebezpečné jsou dva extrémy, které mohou nastat a to naprostá soustředěnost na postiţené dítě nebo naopak, kdy se rodiče soustředí pouze na zdravé dítě. Oba tyto přístupy kladou vysoké poţadavky na zdravého sourozence a je celkem pravděpodobné, ţe je nebude moci zvládnout. Je velice důleţité, aby se rodiče věnovali všem sourozencům. Je jasné, ţe péče o postiţené dítě zabere více času, sil a energie. Přesto je potřeba udělat si čas i na zdravé dítě, věnovat mu svůj čas, i kdyţ třeba jen zlomek toho, který tráví rodič s postiţeným dítětem. (BARTOŇOVÁ, PIPEKOVÁ, 2010) 13

14 1.6 Rozvod a neúplná rodina Rozvodem existence rodiny jako takové oficiálně končí, a proto je velkým zásahem do ţivota všech členů dané rodiny. O současné rodině lze bez nadsázky hovořit jako o rodině nestabilní. Ačkoli život v rodině je stále drtinovou většinou české populace pokládán za ideál, je polovina manželství nekončí rozvodem a mnozí v průběhu svého života patří do více než jedné rodiny, které sami založí. (Dudová, 2007, str. 15) Důvodů k rozvodu je mnoho, Novák uvádí několik nečastějších, jako např. rozdílné názory na trávená volného času, vedení domácnosti a výchovu dětí, mimomanţelský vztah partnera či vlastní, neplodnost partnera, partnerova ţárlivost, hrubé jednání nebo závislost na alkoholu atd. (Novák, 2012) Bylo by velice obtíţné zjistit, kolik lidí odchází od rodiny a nechává se rozvést kvůli narození postiţeného dítěte či v důsledku péče o toto dítě. Jisté ale je, ţe narození dítěte s postiţením můţe výrazně přispět k odcizení se manţelů a následnému rozvodu. Zvláště v případě, pokud uţ před narozením dítěte byl vztah narušený. Na druhé straně můţe narození postiţeného dítěte přispět k většímu sblíţení a prohloubení vztahu mezi manţeli. (Vágnerová, 2009) Od roku 1930, kdy bylo v tehdejším Československu povoleno rozvodů, což bylo 4,3% z počtu onoho roku uzavřených manželství, počet rozvodů prudce stoupl aţ na rozvedených manţelství v roce 2010 v samotné České republice. (Novák, 2012, str. 13) V České republice se ročně setkává s rozvodem svých rodičů několik desítek tisíc dětí. Přibližně 90% těchto dětí je svěřeno do výhradní péče matkám, které se o ně dále starají převážně samy. Otec sice musí finančně přispívat na výţivné dítěte, ale i přesto je tato situace po ekonomické stránce pro matku tíţivá. Dudová dále zmiňuje, ţe nejčastěji se po rozvodu partnerů stává z dvoupříjmové rodiny, ve které měla ţena niţší plat neţ manţel a mimo svoji práci se starala o děti a domácnost, na rodinu s jedním příjmem. V této rodině tedy zůstává jedna osoba, která rodinu ţiví a zároveň o ní leţí celá péče o domácnost a děti. Ţena je navíc pro svoje pohlaví různými způsoby znevýhodněna na pracovním trhu. V důsledku toho, se rozvedené matky se závislými dětmi stávají skupinou významně ohroženou chudobou a nízkou životní úrovní (Dadová, 2007, str. 16) Jinak je tomu u muţů, kteří si po rozvodu nechávají profesionální status získaný během manţelství. Navíc získávají větší časový prostor, který mohou věnovat své práci. Obecně je prokázáno, že ženy rozvodem ekonomicky ztrácejí, zatímco muži postupem času na rozvodu vydělávají, i když mají nadále subjektivní dojem ekonomické ztráty. (Dadová, 2007, str. 18) Tento subjektivní pocit 14

15 vysvětluje Dadová tím, ţe muţ po rozvodu odešel z domu a navíc platí výţivné na děti, se kterými se setkává jen omezeně nebo vůbec a proto můţe mít pocit ztráty kontroly nad svými příjmy. 15

16 2. Sociální status a zaměstnání 2.1 Sociální status jedince Sociální status člověka můţeme zjednodušeně definovat jako určité postavení jedince ve společnosti. Sociální status. Postavení jedince v hierarchickém sociálním systému; zahrnuje autoritu, moc, výsady a prestiž; promítá se do něj původ, vzdělání, profese, příjmy, majetek, náboženství, členství ve stranách, spolcích, klubech. (Hartl, 2004, str. 253) Ve slovníku sociologických pojmů uvádí Jandourek dva typy sociálního statusu: připsaný (vrozený) a získaný, dále také úţeji definuje pojem sociální status. Připsaným statusem rozumíme pozici člověka ve společnosti, kterou jedinec zdědil. Jedná se o to, do jaké rodiny se narodil či o vlastnosti, které má, a které se nedají změnit či ovlivnit, jako např. barva pleti, pohlaví apod. Naproti tomu status získaný je zaloţený na schopnostech a výkonu jedince. Člověk se vypracuje nezávisle na svém sociálním původu. (Jandourek, 2012) Schopnost dosáhnout určité společenské pozice je však zároveň ovlivněna i statusem připsaným, tedy tím, co jedinec ovlivnit nemůže. Například děti vysokoškoláků častěji samy pak studují na vysokých školách, protože jsou vybaveni díky rodinnému prostředí sociálním kapitálem, který je zvýhodňuje.( ) Status je třeba posuzovat z kontextu. Někteří lidé jsou nemocní a chudí a jejich životní dráha se zhroutila, protože jsou uprchlíky před totalitním režimem nebo oběťmi živelné katastrofy. V takovém případě nejsou tak stigmatizováni jako lidé, kterým lze alespoň do značné míry připsat vinu na podobu jejich života. (Jandourek, 2012, str. 222) Sociální status a postavení jedince ve společnosti je podle Jandourka relativní. Souvisejí s ním různá práva, povinnosti a také ţivotní styl. Jaký má člověk ve společnosti status, můţeme vidět i na tzv. statusových symbolech, jako jsou třeba typ automobilu či snubní prsten, ale také různé koníčky a zájmy, které daná osoba má. (Jandourek, 2012) 2.2 Sociální status rodiny Status rodiny je těţko uchopitelný a popsatelný pojem. Je zřejmé, ţe rodinu ovlivňuje sociální status kaţdého jejího člena. Velkou roli zde tedy hraje původ rodičů, jejich vzdělání, zaměstnání a příjmy. O tom, jaký je sociální status či postavení rodiny ve společnosti, svědčí mj. i jejich společné záliby, lidé, se kterými se schází, vzdělání a 16

17 úspěchy dětí a další. Bylo by jistě velice zajímavé a přínosné věnovat se výzkumu, který by se zaměřil právě na definici sociálního statusu rodiny, na to, do jaké míry ho ovlivňuje vrozený status rodičů, jejich profese a záliby, počet dětí, náboţenství, ale také narození dítěte s postiţením nebo skutečnost, ţe se některý z členů rodiny stane následkem nehody či těţké nemoci váţně zdravotně postiţeným. Stálo by za to prozkoumat, jak moc se zde promítne nezaměstnanost jednoho z rodičů, do jaké míry závisí sociální status rodiny na otci a do jaké míry na matce apod. Takový výzkum však převyšuje rámec této bakalářské práce. Pro její účely si tedy budeme muset stanovit vlastní definici sociálního statusu rodiny. Vezmeme-li si za vzor jiţ výše zmíněné definice sociálního statusu jedince od Hartla a Jandourka, můţeme říci, ţe sociální status rodiny je postavení rodiny v sociálním systému a zahrnuje v sobě jisté výsady a prestiţ. Promítá se do něj původ, vzdělání a zaměstnání jednotlivých členů rodiny, zvláště rodičů, dále pak majetek, náboţenství a příjmy rodiny. Stejně jako sociální status jedince, musíme sociální status rodiny hodnotit z hlediska kontextu. Existují totiţ situace, které mohou postavení rodiny úplně změnit, aniţ by to někdo z členů úmyslně zavinil, například ztráta majetku v důsledku nějaké ţivelné pohromy, emigrace, nemoc či smrt ţivitele rodiny apod. Stejný dopad můţe mít pro sociální status rodiny samozřejmě i narození dítěte s postiţením. Na druhé straně jsou zde faktory, které svým chováním a jednáním můţe jedinec do jisté míry ovlivnit a tak pomoci sociální status své rodiny udrţet, zvednout či sníţit. Jedním z takových faktorů je bezesporu zaměstnání. 2.3 Zaměstnání Zaměstnání hraje velkou roli v ţivotě člověka a má velký vliv na postavení jeho i celé jeho rodiny ve společnosti. Kaţdý člověk má právo na práci a zaměstnání, coţ definuje Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu (dále jen "zaměstnání"), na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem. ( 10 zákona o zaměstnanosti) Zaměstnání není jen zdroj obţivy a ekonomického zabezpečení rodiny, ale je také 17

18 místem socializace a seberealizace člověka. Placená práce se v moderní době považuje za zdroj příjmu, ale také sociálního statusu a identity jedince a také za základní formu jeho vztahu se společností. Ztráta práce velmi často znamená také ztrátu identity, sebevědomí a sebeúcty, znejistění ve vztahu ke společnosti a nejistotou postavení v ní. (Slepičková, 2010) Bartáková (2008) popisuje placenou práci a s ní spojenou seberealizaci jako jednu z nejdůležitějších hodnot dnešního moderního člověka. U většiny obyvatel České republiky je placená práce v ţebříčku ţivotních hodnot na druhé pozici hned za rodinou. 2.4 Zaměstnání a žena Zatímco muţ by měl zajistit ekonomickou stránku rodiny a je hodnocen podle společenské úspěšnosti, u ţeny je zaměstnání chápáno často jako doplnění tradiční role ţeny, tzn. péče o rodinu a děti. I zaměstnaná a v zaměstnání úspěšná ţena je mnohdy nadále vnímána jako osoba zodpovědná za fungování rodiny. (Kýrová, 2006) Provedené analýzy potvrdily, že má česká veřejnost (ženy i muži) kladný postoj k působení žen v obou sférách (práce a rodina) a že současně je domácí sféra považována za předmět zodpovědnosti žen. Zároveň muži i ženy vidí dominantní postavení muže jako živitele rodiny. (Bartáková, 2008, 61) Na druhou stranu výzkumy prokazují, že české ženy, stejně jako muži, tradičně připisují svému pracovnímu uplatnění vysokou hodnotu, a že participace na trhu práce je pro většinu žen přáním souvisejícím s potřebou seberealizace. (Bartáková, 2008, str. 11) V celé řadě evropských zemí v poslední době došlo k oslabení modelu muţe, jako ţivitele a rozšíření modelu dvoupříjmové rodiny. Ta totiž vykazuje jednak mnohem menší riziko chudoby, sociální a materiální deprivace, a jednak odpovídá rostoucím požadavkům evropských společností na rovné postavení mužů a žen na pracovním trhu i v rodině. (Bartáková, 2007, str. 9) Otázka fungování ženy v zaměstnání a v domácnosti Ţena se kromě svého zaměstnání stará také o fungování rodiny a domácnosti. V mnohých rodinách leţí tento úkol pouze na ní. Moţný (2011) upozorňuje na to, ţe podstatný díl práce vykonávají ţeny mimo zaměstnání, a to ve svých domácnostech. Za tuto práci si nenárokují ţádnou mzdu. I přesto je však práce v domácnosti stejně 18

19 sociálně významná a náročná, jako práce v zaměstnání. Dále nám tento autor nabízí 3 stanoviska, podle kterých můţeme k této problematice přistupovat: konzervativní, neokonzervativní a egalitární přístup. Konzervativní stanovisko prosazovalo zásadu, ţe vdané ţeny a matky by neměly pracovat mimo svoji domácnost. V druhé polovině 20. století však toto stanovisko prakticky pozbylo vlivu na společnost. Neokonzervativní stanovisko počítá s tím, ţe neţ se ţena provdala, získala dostatečnou kvalifikaci pro dané zaměstnání. Povaţuje za samozřejmé, ţe do zaměstnání dochází pouze bezdětná ţena nebo ţena, která má děti, které uţ nepotřebují její péči. Egalitární přístup ukazuje na to, ţe pokud je ţena nějaký čas mimo pracovní proces, její kvalifikace jiţ není po návratu dostačující, zvláště v rychle se rozvíjejících a dynamičtějších zaměstnáních. Ţena tak musí nastoupit na méně kvalifikovanou pozici, tedy dostane i menší mzdu. Takový hendikep nedává rovnost ţivotních šancí. (Moţný, 2011) Otázkou zůstává, jak by se dalo vyřešit postavení ţeny-matky v pracovním procesu, aby nemusela být omezena výchova a péče o dítě a zároveň se ţena mohla věnovat svému zaměstnání, aniţ by jí narození dítěte v pracovním procesu nediskriminovalo Žena a zaměstnání dříve a dnes Velké změny ve struktuře rodiny a zaměstnání ţen se udály v období průmyslové revoluce. Všeobecně se sice zvedla ţivotní úroveň, ale byla oddělena bydliště od pracovišť. Ţeny se staly závislými na zaměstnání svých manţelů. Po druhé světové válce se objevila snaha vrátit se zpět ke vzorci, kdy je muţ chlebodárcem a ţena se stará o domácnost. Tento model se však neprosadil. (Moţný, 1999) Bartáková (2008) poukazuje na to, ţe postavení českých ţen na trhu práce se ve svém vývoji liší od praxe v západních zemích. Je to dáno sociálním, politickým a ekonomickým vývojem české společnosti. Zatímco v západních zemích začaly na pracovní trh ţeny pronikat aţ v 70. letech minulého století, u českých ţen tomu bylo jinak. Imperativ zaměstnanosti platil v minulém režimu prakticky pro všechny občany v produktivním věku a navíc byl i ekonomickou nezbytností. (Bartáková, 2008, str. 10) V souvislosti s tímto faktem dále autorka upozorňuje na to, ţe české ţeny jsou spoluţivitelkami a ţivitelkami jiţ po tři generace. Zároveň jsou však stále považovány za hlavní vykonavatelky neplacené práce a péče a to jak v případě péče o malé děti tak i v případě péče o staré a nemohoucí členy rodiny. (Bartáková, 2008, str. 10) V posledních letech slyšíme o rovnosti muţů a ţen v pracovním procesu často. 19

20 Evropská unie požaduje, aby byl v členských státech rozpracován princip, na jehož základě se zaměstnaným ženám dostane od zaměstnavatele srovnatelného zacházení jako zaměstnaným mužům. (Přib a kol., 2003, str. 10) Tyto principy musí brát v potaz to, ţe jsou v pracovním procesu osoby, které potřebují zvláštní ochranu. Je nutné zejména z hlediska fyziologického chránit ženu z důvodu těhotenství a mateřství, včetně rizikových faktorů fyzikálních, chemických, biologických činitelů a nepříznivých mikroklimatických podmínek. (Přib a kol., 2003, str. 11) I přes plnění těchto principů a dokonce i přes dlouhé působení českých ţen na trhu práce, se stále ještě nepodařilo vyrovnat pozice ţen a muţů. Také nedošlo k rovnoměrnějšímu rozdělení neplacená práce a péče o děti a domácnost. Narození a péče o dítě má tak vliv na pracovní kariéru ţeny podstatně vyšší neţ na kariéru muţe, které se tato oblast ve většině případů téměř nedotkne. (Bartáková, 2008) Autoři také uvádějí zákaz diskriminace zaměstnanců z jakéhokoli důvodu (pohlaví, manţelského či rodinného stavu apod.). Těhotná ţena, kojící matka a matka dítěte do devíti měsíců má také právo být převedena na jinou práci, pokud její dosavadní práce ohroţuje její těhotenství či mateřské poslání. Zaměstnavatel musí takovou ţenu převelet na práci, která je pro ni vhodná vzhledem k jejímu stavu a kvalifikaci a stejně platově ohodnocená. A to dokonce i v případě, kdyţ s tím ţena nesouhlasí. (Přib a kol., 2003) V souvislosti s pracovní dobou je zaměstnavateli uložena povinnost, aby při zařazování zaměstnanců do směn přihlížel rovněž k potřebám žen, pečujících o děti. (Přib a kol., 2003, str. 21) 2.5 Přerušení pracovního procesu a návrat zpět Mateřská dovolená a rodičovská dovolená Narození dítěte je u ţen nejčastějším důvodem pro přerušení pracovního procesu. V souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě přísluší zaměstnankyni mateřská dovolená po dobu 28 týdnů; porodila-li zároveň 2 nebo více dětí, přísluší jí mateřská dovolená po dobu 37 týdnů. Mateřskou dovolenou zaměstnankyně nastupuje zpravidla od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, nejdříve však od počátku osmého týdne před tímto dnem. (Zákoník práce, 195) Zaměstnankyně nemusí o mateřskou dovolenou ţádat, stačí předloţit zaměstnavateli potvrzení příslušného lékaře a oznámení nástupu mateřské dovolené. Zaměstnavatel má povinnost ji po dobu mateřské dovolené omluvit. (Přib a kol., 2003, str. 36) 20

21 U matky začíná rodičovská dovolená po skončení mateřské dovolené. (Zákoník práce, 196) Zaměstnavatel je povinen povolit ţeně rodičovskou dovolenou. Také je povinen poskytnout rodičovskou dovolenou otci dítěte. Právo na rodičovské volno tak umožňuje, aby o dítě pečovala buď matka, nebo otec, nebo oba současně. Do institutu rodičovské dovolené se tak promítá zásada rovného zacházení s muži i ženami. (Přib a kol., 2003, str. 39) Ve srovnání s dalšími zeměmi Evropské unie má Česká republika výrazně delší rodičovskou dovolenou (do 3 let věku dítěte) a aţ do 4 let věku dítěte mohou rodiče pobírat rodičovský příspěvek. (Bartáková, 2008) To má mj. za následek dlouhou přestávku v pracovním procesu a tudíţ i těţší návrat zpět do zaměstnání. Délka rodičovské dovolené je velice ovlivněna tím, jakou pracovní pozici ţena zastává. Od žen ve vyšších pozicích se očekává, že budou více oddány práci bez ohledu na svoje rodinné potřeby. Ženy se středním a nižším pracovním statusem sice také musí demonstrovat svoji pracovní loajalitu, nicméně se od nich mnohem více očekává, že svoje právo na různá pro-rodinná opatření plně využijí. (Bartáková, 2008, str. 64) Rodičovská dovolená se v drtivé většině případů týká ţeny. V České republice sice byly také učiněny kroky k rovnoměrnějšímu rozdělení péče mezi muţe a ţeny, ale celkové zakotvení rodičovské a mateřské dovolené v zákoně stále znevýhodňuje roli muţe jako pečovatele o dítě. Podle Bartákové v tom hrají velkou roli vyšší platy muţů, dále očekávání zaměstnavatelů a v neposlední řadě kulturní stereotypy. Mateřská a následně rodičovská dovolená se silně dotýká i ekonomiky kaţdé rodiny. Dochází k poklesu příjmu rodiny, protoţe jeden rodičů opouští pracovní trh a zároveň se zvyšují náklady rodiny spojené s péčí o dítě. S každým dítětem do rodiny klesá čistý příjem na osobu o cca 1050 až 1800 Kč. Pro mnohé mladé rodiny můţe tedy narození dítěte přinést materiální deprivaci či dokonce chudobu, pro ostatní znamenají děti automaticky výrazné omezení spotřebních možností a také ztížený přístup k bydlení. (Bartáková, 2008, str. 89,90) Návrat do pracovního procesu Jednou ze základních povinností zaměstnavatele je přidělovat práci zaměstnanci podle smlouvy. A to nejen v období vzniku pracovního poměru, ale také v jeho průběhu. Druh a místo práce jsou v pracovní smlouvě poměrně široce vymezeny. Zákoník práce stanovuje zaměstnavateli přísnější povinnost při zařazování do práce po návratu ženy z 21

22 mateřské dovolené a muže z rodičovské dovolené v rozsahu doby, po kterou je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou (Přib a kol., 2003, str. 40) Pokud se tedy zaměstnankyně vrací po ukončení mateřské dovolené nebo zaměstnanec po ukončení rodičovské dovolené před uplynutím doby, kterou jsou oprávněni čerpat, je povinností zaměstnavatele zařadit je na jejich původní práci a pracoviště. Jestliţe toto zařazení není moţné z důvodu zrušení pracoviště či pracovní pozice, musí zaměstnavatel zaměstnanci nabídnout jinou práci, která odpovídá pracovní smlouvě. Při návratu do práce zaměstnankyně z rodičovské dovolené a zaměstnance z rodičovské dovolené po uplynutí doby, po kterou je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, nemá již zaměstnavatel povinnost zařadit je na jejich původní práci a pracoviště. V těchto případech platí obecná povinnost přidělovat práci podle pracovní smlouvy. (Přib a kol., str. 41) Pro matku však můţe být návrat do pracovního procesu náročný, zvláště pokud absolvovala více rodičovských dovolených za sebou a byla tak např. deset let mimo svůj obor. Zvláště u rychleji se vyvíjejících odvětví můţe pak návrat do zaměstnání představovat velký problém. Pokud navíc matka před nástupem na mateřskou dovolenou studovala a nemá ţádnou praxi v oboru, je nástup do pracovního procesu ještě více komplikovaný. Ţena se musí při nástupu do zaměstnání mj. vyrovnat se změnou v náplni všedního dne a sladit péči o děti a domácnost se zaměstnáním. Mateřská i rodičovská dovolená v České republice je oproti jiným státům Evropy podstatně delší. Takto dlouhá pracovní přestávka z důvodu péče o dítě docela pochopitelně vede k problematickému vnímání ženské pracovní síly ze strany zaměstnavatelů. Zjevná je neochota zaměstnavatelů najímat ženy s dětmi či ženy ve věku, kdy se mohou potenciálně stát matkami. (Bartáková, 2008, str. 48) Dále autorka zmiňuje, ţe takto zákonem definovaná povinnost zaměstnavatele garantovat ţeně pracovní místo, a to během celého období rodičovské dovolené, můţe způsobit odmítání ţeny jako pracovní síly. Diskriminační projevy ze strany zaměstnavatelů mohou být pozorovány na více úrovních. Například již na vstupu, tzn. při přijímání na pracovní pozici, ale i při postupu (pracovním povýšení, rozšíření kompetencí a zodpovědností), při platovém ohodnocování, dalším pracovním vzdělávání či naopak propouštění. (Bartáková, 2008, str. 63) Ţeny se také musí potýkat s tím, ţe přítomnost dítěte v domácnosti více či méně omezuje čas pro pracovní aktivitu. (Dudová, 2007) Je tedy zcela zřejmé, ţe ještě o něco náročnější bude nástup do práce pro matku dítěte s postiţením, zvláště pokud dítě vyţaduje nepřetrţitou péči. Aby mohla taková matka pracovat, alespoň na částečný úvazek, musí zajistit jinou fyzickou osobu, která se 22

23 o dítě postará v době její nepřítomnosti doma. V tom jí mohu výrazně pomoci sociální sluţby (viz. 3 kapitola) Kdyţ vezmeme v potaz, ţe rodina, která má dítě s postiţením má navíc ještě větší náklady na péči o dítě neţ rodina se zdravým dítětem, je práce matky na pracovní trh velmi důleţitý pro finanční zabezpečení rodiny. Matky dítěte s postiţením mají oproti matkám zdravých dětí ještě další nevýhodu. Tím, ţe se starají o své dítě prakticky nepřetrţitě a také delší čas, můţe se lehce stát, ţe matka nemá dostatek sociálního kontaktu. Návrat zpět do pracovního procesu je tak pro ni velká příleţitost k navazování a udrţování sociálních kontaktů a také moţnost změnit aspoň na pár hodin prostředí a skupinu lidí ve svém okolí. 23

24 3. Sociální služby pro rodiny 3.1 Služby sociálního poradenství Sociální poradenství je velice důleţitá součást pomoci pro rodiny s dítětem s postiţením. Zvláště v prvních týdnech a měsících po narození dítěte, kdy se rodiče seznamují a smiřují s postiţením svého dítěte. Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb; poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy povinni tuto činnost zajistit. Dále je moţné vyuţít odborného sociálního poradenství. To je zaměřeno na potřeby jednotlivých sociálních skupin a je poskytováno v poradnách (např. manţelská a rodinná poradna, poradna pro osoby se zdravotním postiţením apod.) Součástí odborného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek. ( 37, Zákon č. 108/2006 Sb.) 3.2 Služby sociální péče Velká pomoc rodičům v jejich nelehké situaci přichází v podobě sluţeb sociální péče. Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. ( 38, Zákon č. 108/2006 Sb.) Rodina dítěte s postiţením můţe vyuţít hned několika sluţeb sociální péče. Některé z nich jsou popsány v následujících odstavcích Osobní asistence Většina dětí se necítí v cizím prostředí dobře, o to více to platí pro děti s postiţením. Proto je dobré, kdyţ dítě s postiţením můţe vyuţívat sociálních sluţeb i ve svém rodinném prostředí, které zná a cítí se v něm dobře. Osobní asistence je moderní sociální služba. Spadá do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí a je teoreticky vymezena v zákoně č. 108/2006 Sb. O sociálních službách. (Tomancová, 2010, str. 8) Tento zákon ji charakterizuje mj. jako terénní sluţbu, která je poskytována osobám se sníţenou soběstačností, tedy těm, které se neobejdou bez pomoci další fyzické osoby. Je vykonávána bez časového omezení a v přirozeném prostředí klienta. ( 39, Zákon č. 108/2006 Sb.) Osobní asistenci můţeme definovat jako soubor sluţeb, které pomáhají 24

25 klientovi ve zvládání běţných úkonů, jakými jsou např. stravování, hygiena, sebeobsluha, pomoc při zajištění chodu domácnosti nebo při prosazování práv a zájmů klienta. Osobní asistence se snaţí naplnit individuální potřeby klienta, ale také klade důraz na jeho vlastní aktivitu, čímţ dává postiţenému člověku moţnost ţít v domácím prostředí a zabývat se stejnými činnostmi jako zdravý člověk. (Tomancová, 2010) Cílem osobní asistence je, aby klient dokázal zvládnout běžnou denní péči o vlastní osobu, aby se dostal tam, kam potřebuje, aby mohl uplatnit své oprávněné zájmy a práva, aby se lépe orientoval v prostředí a byl v kontaktu se svým okolím rodinou, přáteli, známými či jinými sociálními skupinami. (Tomancová, 2010, str. 9) Osobní asistence tedy nejen pomáhá dítěti samotnému, ale také jeho rodičům, a to zejména po stránce psychické, kdy rodič můţe chvíli přenést veškerou starost o dítě na další osobu, odpočinout si a vyřídit si svoje záleţitosti. Velkou oporou pro rodiče dítěte je zajisté také vědomí, ţe na všechno nejsou sami Odlehčovací služby Odlehčovací sluţby jsou, podle zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách ( 44), poskytovány terénní, ambulantní nebo pobytovou formou. Jsou poskytovány osobám se sníţenou soběstačností, které ţijí v rodinném prostředí. Péče o dítě, které je postiţené či těţce nemocné, je velice náročná a často si vyţaduje celodenní pozornost. Pečující osoba tak mnohdy nemá čas na odpočinek a vyřízení si svých osobních záleţitostí, péče o dítě ji stojí hodně psychických i fyzických sil. Odlehčovací služba vychází z předpokladu, že člověk, pečující o osobu blízkou s postižením, potřebuje volný čas, odpočinek, a také podmínky k vyřízení běžných záležitostí a udržování sociálních kontaktů. Je tedy třeba tohoto pečujícího občas zastoupit. (Spisarová, 2010, str. 28) Vyuţíváním odlehčovacích sluţeb tak pečující osoba předchází fyzickému či psychickému vyčerpání, které by mohlo znemoţňovat pobyt postiţeného doma. Odlehčovací sluţby zajišťují péči o klienta v základních potřebách jako je hygiena, stravování a další běţné úkony, ale v rámci odlehčovacích služeb je také zprostředkováván kontakt se společenským prostředím, což zahrnuje doprovázení (do školy, k lékaři, do zaměstnání, na zájmové aktivity, apod.) a pomoc při obnovení či upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách, které podporují sociální začleňování osob. (Spisarová, 2010, str. 29) Dalšími činnostmi odlehčovacích sluţeb jsou sociálně terapeutická činnost, pomoc při uplatňování práv, oprávněných 25

26 zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí a výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. ( 44, Zákon č. 108/2006 Sb.) Denní a týdenní stacionáře Podle zákona 108/2006 Sb., v 45/ 46 je denní/týdenní stacionář popisován jako zařízení, které poskytuje ambulantní/pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost a vyţadují pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba poskytuje tyto činnosti: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. U týdenního stacionáře jde ještě navíc o poskytnutí ubytování. ( 45, 46 zákon108/2006 Sb.) Pečovatelská služba Pečovatelská sluţba je podle 40 zákona 108/2006 Sb. terénní nebo ambulantní služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony. Její hlavní náplní je kromě zajištění běţných denních potřeb klienta (péče o vlastní osobu, stravování, hygiena) také pomoc při zajištění chodu domácnosti a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. V praxi se můţeme setkat s tzv. Pečovatelskou sluţbou pro rodiny s dětmi, která krátkodobě nahrazuje rodičovskou péči v době, kdy rodiče či osoby, které jsou odpovědné za výchovu dítěte, nemohou z váţného důvodu péči zabezpečit. Dále se poskytuje rodinám, ve kterých rodiče trvale pečují o dítě s těžkým zdravotním postižením, které vyžaduje mimořádnou péči pro rodiče náročnou. (Mojdová, 2009, str. 62) 3.3 Služby sociální prevence Třetím typem sociálních sluţeb jsou sluţby sociální prevence. Jaký je jejich hlavní cíl, je zřejmé. Úkolem těchto sluţeb je pomáhat zabránit sociálnímu vyčlenění osob a pomáhat překonávat obtíţné ţivotní situace klienta. Služby sociální prevence 26

27 napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. ( 53, Zákon č. 108/2006 Sb.) Raná péče Raná péče je sluţba, která je pro rodiny, kterým se narodí dítě s postiţením, velice důleţitá. Raná péče je terénní služba, popřípadě doplněná ambulantní formou služby, služba poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Dále tento zákon uvádí čtyři základní činnosti této sluţby. Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím; sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. ( 54, Zákon č. 108/2006 Sb.) Raná péče je pro dítě důleţitá jak z biologického, tak sociálního hlediska. Z biologického hlediska jsou pro dítě zásadní první tři roky ţivota, kdy dochází k velkému rozvoji nervové soustavy. Mozek v tomto období umoţňuje rozvinout náhradní a kompenzační mechanismy. To platí i pro děti, které mají v některé oblasti vývoje váţný handicap. Je proto velmi důleţité včasné určení diagnózy, aby mohla začít úspěšná rehabilitace, dokud se mozek ještě vyvíjí. V oblasti sociální klade raná péče důraz na rodinu dítěte, jeho přirozené prostředí, na kterém je v prvních třech letech svého ţivota zcela závislé. Důleţitým faktorem pro rozvoj psychických o fyziologických funkcí dítěte je stimulující a láskyplná interakce mezi dítětem a jeho rodiči. (Hradílková, 2006). Proto je třeba zahrnout do této péče nejen dítě samotné, ale i jeho rodiče a sourozence. Raná péče se snaţí dosáhnout těchto cílů: podpora sebevědomého a odpovědného postoje rodičů a minimalizace závislosti rodiny na sociálních sluţbách, úsilí o zmenšování důsledků postiţení dítěte na jeho vývoj a socializaci, vytváření co nejpřirozenějšího prostředí. (Kudelová, 2006, str. 24) Raná péče se tedy poskytuje dítěti do 7 let jeho věku a přizpůsobuje se potřebám, které má v určitém vývojovém stupni. 27