ODPUŠTĚNÍ ZABRÁNÍ UPADNUTÍ DO PASTI HOŘKOSTI

Transkript

1 ODPUŠTĚNÍ ZABRÁNÍ UPADNUTÍ DO PASTI HOŘKOSTI První čtení: Římanům 12:9-18 Minule jsem s Vámi sdílel cestu dospívání podle apoštola Pavla, jak nám ji ukazuje na lásce v prvním listu do Korintu. Dneska bych se s Vámi rád podíval na to, co našemu růstu v lásce a k dospělosti může doopravdy překážet a bránit. Základem slova jsou verše z Lukášova evangelia 17:1-6: 1 Ježíš řekl svým učedníkům: Není možné, aby nepřišla pohoršení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. 2 Pro toho by bylo lépe, kdyby mu přivázali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. 3 Mějte se na pozoru. Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná-li svou vinu, odpusť mu. 4 A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: Uznávám svou vinu, odpusť mi, odpustíš mu. 5 Apoštolové řekli Pánu: Přidej nám víry! 6 Pán řekl: Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: Vykořeň se a přesaď se do moře, a poslechla by vás. Ježíš mluví o pohoršení, odpuštění, omluvě a víře. Je něco, co vás na první poslech na tomto krátkém rozhovoru Ježíše s učedníky vysloveně zaujalo? Přiznám se, že mě nejvíc zaujala skutečnost, že učedníci v okamžiku, v němž slyší, že jejich základním postojem má být ochota odpouštět, prosí Ježíše o víru: Přidej nám víry! Zdá se, že odpuštění je něco, co není vůbec jednoduché, není to laciné a někdy je před námi těžký zápas, abychom se k němu vůbec dopracovali. Když přemýšlím nad rozhovory Ježíše s lidmi okolo něho, znovu s údivem zjišťuji, jaký byl realista, zejména pokud jde o lidské vztahy. Nezastírá, že pohoršení a urážkám se nemůžeme vyhnout. Žijeme-li ve vztazích, pak budeme denně pohoršováni, sváděni, zraňováni a uráženi. Sami s tím máme bohaté zkušenosti. Kdo tě nejvíc může zranit, urazit a proč?

2 Pravda je taková, že největší zranění, největší urážku ti může uštědřit ten, koho máš nejraději, na kom ti doopravdy záleží. To proto, že od svého nejbližšího máš ta největší očekávání. Proč tomu tak je, co myslíte? Do těch, na kterých mi opravdu záleží, investuji nejvíce času, úsilí a lásky. Problém ale je, že od druhých očekáváme, že nám oplatí stejnou mincí, že se nám budou revanšovat. A když to neudělají a nenaplní naše očekávání, pak prožijeme hluboké zklamání. Zároveň si moc nepřipouštíme, že my sami neumíme zcela naplnit očekávání druhých. Přestože jako Boží děti máme v našich životech uplatňovat Boží lásku agapé (tedy tu sebevydávající se bezpodmínečnou lásku, kde se vydávám, aniž bych za to cokoli očekával), často ji zaměňujeme za lásku fileó (tedy bratrskou náklonnost, kde oplácím stejným zájmem, stejnou službou, kde se ve vztahu revanšuji) tedy tu lásku, o které Ježíš říká, že ji mají mezi sebou i lidé žijící v hříchu. I oni přeci umí odplácet dobrými věcmi za dobré. Pojďme se podívat na verše, které máme dnes před sebou. Předchází jim několik podobenství, která ilustrují vztahy v praxi: o marnotratném synu, o nepoctivém správci, o boháči a Lazarovi vlastně i v nich jde o nějaké selhání, pohoršení, urážku, zranění. Slovo v prvním verše pohoršení (či urážka), zní v originále skandalón. Co nám to slovo připomíná? Ve skutečnosti znamená past, nebo návnadu nastraženou ne na myši, nýbrž na lidi. Tedy něco, co druhému způsobí újmu či škodu, tělesnou či duchovní. Jak reagujeme na zranění, pohoršení či urážku my sami? Od druhého se odtáhneme. Vyhýbáme se mu. A jak změní postoj vůči nám ten, koho jsme nějak zranili, pohoršili, urazili? Zatvrdí se vůči nám, přestane nám důvěřovat, stáhne se, bude se nám vyhýbat. A zase zcela realistický pohled Bible nám k tomu napovídá: Bratr křivdou uražený tvrdší jest než město nedobyté, a svárové jsou jako závora u hradu. (Přísloví 18:19)

3 Pohoršení, křivda, zranění, urážka pokud s nimi neumíme pracovat zatvrzuje naše srdce, roste v nás ostražitost. Uzavíráme se, opevníme se, staneme se pro druhé nepřístupnými proto, abychom nebyli nadále víc zraňováni. A spolu s tím v nás roste hořkost, která později narušuje všechny naše vztahy. Sami dobře víme, že s hořkými lidmi se těžko jedná. Je to s nimi někdy jako s hřibem hořčákem. Na venek vypadá velice esteticky, když si však nedáte pozor, snadno ho zaměníte s hřibem pravým. Když ho nakrájíte do polévky či smaženice, tak ji pak můžete rovnou vylít je pokažená, hořká, nedá se jíst. (Máme usilovat o pokoj se všemi a o svatost, nepromeškat Boží milost, aby se nerozbujel jedovatý/hořký kořen, který nakazí mnohé Žd12:14-15) Pokud jsme jakkoli uražení ať už oprávněně nebo pouze domněle pak se stále víc noříme sami do sebe, do své sebelítosti. Hledáme chyby na druhých, zkoumáme svá zranění a veškerou energii vrhneme k obraně, na to, aby se další zranění k nám už nedostala. C. S. Lewis napsal velmi poučnou knihu Velký rozvod nebe a pekla. Má v ní obraz právě takových hořkých lidí, kteří to největší peklo prožívají v izolovaném osamění, jen se svými výčitkami a svádění vin na druhé (je zde zmíněn Napoleon, který svádí vinu z válečných proher na své generály a spojence). Je dobré si připomenout, že do takového stavu se můžeme dostat, když nebudeme ochotní ve vztazích riskovat nová zranění od druhých. Pak ani nebudeme schopni druhé zahrnovat bezpodmínečnou láskou. Skutečně bezpodmínečná láska je totiž ochotná riskovat další zranění a urážky, protože nehledá vlastních věcí V dalších verších, podle mého názoru, Ježíš jasně odlišuje mezi těmi, kdo kladou pasti pohoršení či urážek záměrně a mezi těmi, kterým se to prostě často nechtíc stane. Ti, kteří druhé záměrně pohoršují, urážejí, zraňují, kteří to mají takříkajíc jako program svého života, těm by bylo lépe, kdyby jim na krk uvázali mlýnský kmen a hodili je do moře, než aby mohli přivést k pádu i ty nejposlednější. Skoro to vypadá jako návod k násilí. Ale nechtěl tím spíš Ježíše říci, že lepší je nebýt mezi lidmi, než je kazit, ničit, urážet? Nehledě k tomu, že jednou budou před Bohem všechny naše činy zváženy a posouzeny?

4 A učedníkům pak říká: Hlídejte se, dávejte si na to pozor, nepodceňte to, naslouchejte si (i sami sobě)! V zápětí jim dává návod, co mají dělat s tím, když se proti nim někdo proviní. Co mají učedníci dělat? Když se proti nim někdo proviní, mají mu domluvit, napomenout ho. Napomenutí je projev lásky směrem k někomu, o koho mi jde. Možná druhovi ani nedochází, že mi ubližuje. Jen dodávám, že samozřejmě záleží i na formě, kterou druhého napomenete. Mělo by to být spíše laskavé, než ho napomenutím zrovna hned také urazit. Je to možná k neuvěření, ale když nás někdo zraní, nebo nás urazí a přijde za námi s lítostí a tady je použito to známé slovo pokání/změna smýšlení: tedy projevený zármutek z toho, co jsem provedl a odhodlání dál v těch špatných věcech nepokračovat pak se nemusíme dožadovat svého práva, nýbrž můžeme odpustit. Dokonce mu máme odpustit, i kdyby za námi přišel sedmkrát za den. Proč je tak důležité odpustit? Naše reakce ať už na urážku, nebo na prosbu za odpuštění zásadně ovlivní naši budoucnost. Buď se zatvrdíme, stáhneme, budeme se litovat, budeme druhé od sebe odhánět, nebo budeme svobodnými především od zranění a urážek. Můžeme si udělat malý test. Zkuste se zamyslet, kdo se proti vám nějak provinil v poslední době třeba v posledním čtvrt či půlroce, projevil nad tím, co udělal lítost a omluvil se. Vybavíte si nějaké zranění či urážku? Pokud ano, pak je dobré položit si otázku, zda jste mu dotyčnému opravdu odpustili, nebo zda mu to ve slabé chvilce, nebo když se vám to bude zrovna hodit, znovu nenaservírujete před obličej: Však si vzpomeň, jak jsi udělal to a to, kolikrát to budeš ještě opakovat?! To jsi mě zklamal Když Ježíš povzbuzuje učedníky k odpouštění, tak reagují zvoláním: Přidej nám víru! Je vidět, že odpouštět zranění, pohoršení, urážky není nijak snadné. Oni věděli, že mají odpouštět, ale tolikrát, vlastně pořád?!

5 Přiznám se, že Ježíšova odpověď na prosbu je pro mě nesrozumitelná. Často se tenhle verš vytrhává z kontextu, aby se jím odůvodnila potřeba skutečně velké víry. Je to vážně záhada, hned po té totiž navazují další verše o postoji služebníků. Není nám spíš řečeno, že víra je jistě důležitá, ale odpustit je otázkou rozhodnutí, celkového postoje či poslušnosti? Nemáme stejně jako služebníci pána v následujícím podobenství prostě dělat jenom to, co je nám přikázáno? Tedy odpouštět? Když vím, co je správné a co mám dělat, potřebuji k tomu spíš víru, nebo vůli? Znovu si připomeňme, co jsme minule slyšeli o Boží lásce, která nám je vzorem a je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého: Láska neudělá bližnímu nic zlého, nepočítá vůči sobě křivdy, překrývá mnohá přestoupení, buduje Co tedy mohu dělat, když někomu něco špatného udělám, zraním ho, pomluvím ho, podvedu ho, urazím ho? Pokud mi to není lhostejné, pokud mi skutečně záleží na druhých, pokud chci poslouchat to, co mi Bůh ukázal, pak jdu a omluvím se. Nesvádím svou vinu na druhé, nevymlouvám se. Vyjádřím svou lítost. Pokud je to možné, pokusím se o nápravu. A snažím se stejné věci dále neopakovat. A když někdo urazil, zranil mě? Pokud se někdo dotknul mě, zranil mě, urazil mě, podvedl, pak se mohu modlit za odvahu a sílu ho nejprve laskavě napomenout a pak mu odpustit. Potřebuji se naučit nepočítat mu to za zlé (všechny ty urážky a zranění si v srdci neskládat), učit se znovu druhého přijmout, být ochoten začít obnovovat vzájemnou důvěru. Pro nás je dobré si do našich zápasů, hlavně ve chvíli váhání zda odpustím, či při bolesti ze zranění, připomínat, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Římanům 5:5) A právě o tuhle lásku, která se k nám sklonila, která nám odpustila, která nám nepočítá křivdy, ale naopak mnohá naše selhání milosrdně přikrývá, se můžeme opřít a při nápravě našich vztahů se na ni cele spolehnout. Ámen. (Petr Plaňanský, KS Nymburk )