Dopisy. ne mocným. XXV. únor Sestry a bratři, DRAZÍ PŘÁTELÉ,

Transkript

1 Dopisy DRAZÍ PŘÁTELÉ, ne mocným XXV. únor 2016 ZAČALI JSME DOBU POSTNÍ. JE TO ČAS POKÁNÍ, MILOSTI A OBNOVY ŽIVOTA. UČÍME SE POKAŽDÉ ZNOVU V TENTO ČAS VSTUPOVAT DO TAJEMSTVÍ BOŽÍCH PLÁNŮ, KTERÉ JSOU SPASITELNÉ. ČLOVĚK MŮŽE POZNAT POTOM VÍC A LÉPE SVŮJ ŽIVOT VE SVĚTLE KRISTOVA ŽIVOTA. JE TO POHLED PRAVDY, RADOSTI I NADĚJE. ATMOSFÉRA POSTNÍ DOBY NEMÁ V NÁS VZBUZOVAT POCITY MELANCHOLIE A SMUTKU. I KDYŽ V NÍ PŘEMÝŠLÍME O KRISTOVĚ UTRPENÍ A SMRTI, NEJSME V ZAJETÍ CHMURNÝCH MYŠLENEK. POSTNÍ DOBA TOTIŽ SMĚŘUJE K VELIKONOČNÍ RADOSTI. PO VELKÉM PÁTKU JE NEDĚLE VZKŘÍŠENÍ. JEJÍ RADOSTNÉ ALELUJA JE OSLAVOU ZMRTVÝCHVSTALÉHO KRISTA. V NĚM JE UŽ PŘÍTOMNO I NAŠE VZKŘÍŠENÍ. PŮST JE PŘÍLEŽITOSTÍ KE SKUTKŮM KAJÍCNOSTI, POKÁNÍ A LÁSKY. TÍM SE ČLOVĚK OSVOBOZUJE OD VŠEHO, CO SPOUTÁVÁ JEHO SVOBODU, VŮLI A ODVAHU ŽÍT Z VÍRY A LÁSKY. BIBLICKÉ TEXTY V TENTO ČAS VOLAJÍ K OBRÁCENÍ. PRO VÁS, MILÍ PŘÁTELÉ, JE PŮST PŘÍLEŽITOSTÍ NÉST NÁROČNOST SVÝCH TĚŽKOSTÍ, TRÁPENÍ, OPUŠTĚNOSTI A NĚKDY I TRÝZNIVÉ BEZMOCNOSTI S JEŽÍŠOVÝM KŘÍŽEM. I KDYŽ TYTO NEPŘÍJEMNOSTI BUDOU DOLÉHAT DÁL, BUDETE JE PROŽÍVAT S TRPÍCÍM KRISTEM, ALE I S KRISTEM OSLAVENÝM. NENÍ TO LACINÁ ÚTĚCHA. PÁN JEŽÍŠ NÁS ZVE K TÉTO ODVÁŽNÉ SPOLUPRÁCI, KTERÁ JE VYJÁDŘENÍM NAŠÍ LÁSKY K ŽIVOTU. POJĎTE KE MNĚ VŠICHNI, KDO SE LOPOTÍTE A JSTE BŘEMENY OBTÍŽENI, A JÁ VÁS OBČERSTVÍM, ŘÍKÁ PÁN JEŽÍŠ. PŘEJI VÁM A VYPROŠUJI PRO TUTO DOBU BOŽÍ POŽEHNÁNÍ A ÚTĚCHU KRISTOVA KŘÍŽE. ČASTO SE BUDEME MODLIT PŘI KŘÍŽOVÉ CESTĚ PRO SVÉ SVATÉ, DRAHÉ RÁNY, JEŽÍŠI UKŘIŽOVANÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI. TOUTO KRÁTKOU MODLITBOU SE SPOJUJEME S TRPÍCÍM KRISTEM, ALE I S JEHO VÍTĚZNÝMI RANAMI, KTERÉ SI PÁN JEŽÍŠ PONECHAL I PO SVÉM ZMRTVÝCHVSTÁNÍ. Žehná Váš biskup +Josef Sestry a bratři, také se vám stalo, že vás zneklidňovaly různé obtěžující myšlenky, s nimiž jste se pokusili bojovat, a sotva jste odehnali jednu, přihlásila se druhá, ještě temnější: neuzdravím se, všechno mě bolí, nikdo mě nemá rád, svět je plný špatností apod.? Lékaři nás varují, abychom nepodléhali záporným emocím, vnitřním zmatkům a dali si do pořádku svou psychiku, která pak ovlivňuje naši kondici, zlepšuje náladu a umožňuje zachovat poměrně klidnou mysl v nemoci nebo při jiné zátěži. Víte, co poradil řecký filozof Sokrates jednomu staršímu pánovi, když na jeho tváři viděl neklid, který svědčil o velkém množství temných myšlenek? Řekl mu, že každý člověk si dává dobrý pozor, aby nejedl zkažená jídla; ale ani ho nenapadne, že podobně zhoubně působí zkažené myšlenky. Máme přece hygienu jídla a pití, a podobně existuje i hygiena myšlení. I tady platí, že každá negativní myšlenka, zvláště když se opakuje, velmi škodí duši i tělu. I svatý Pavel radí: Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem. Píše to křesťanům v Římě a okolí, kteří byli vystaveni posměchu a pronásledování, a potřebovali posílit naději v Boží pomoc. Boží slovo sílí, když lidská slova slábnou, řekl biskup Augustin. Proto zvláště v postní době otevřme pokud možno denně Písmo, abychom je nejen četli, ale zamýšleli se nad tím, co nám chce říci do naší osobní situace. Např. starozákonní kniha Nehemiáš popisuje, jak jeruzalémské hradby leží v troskách, svaté město je v rozvalinách a lidé žijí ve velké bídě. Protože už ztratili veškerou naději, prorok jim připomíná, že pánem světa je Hospodin, mocný a silný, který své věřící nikdy neopouští. Pak znalec Zákona Ezdráš čte z Písma od svítání až do poledne mužům i ženám, všichni naslouchali, vstoupila do jejich nitra nová naděje a uspořádali plni vděčnosti radostnou slavnost. Dali se pak do práce na obnově města a chrámu. Nový zákon nám nabízí zkušenost dvou učedníků jdoucích do Emauz, plných zármutku, beznaděje a pesimistických myšlenek. A jak tak prchali z místa smrti jejich Mistra, vzkříšený Ježíš se k nim připojil, vysvětloval, co o něm předpověděli proroci, a oni se vracejí do Jeruzaléma plni radosti, aby svědčili o vítězství Života nad smrtí. Dokonalý obrat v jejich srdcích! Ale vždyť i my máme jedinečnou možnost, 1

2 která se nabízí stále, setkat se s naším Pánem. Každý si potřebujeme vyčistit nitro od zavádějících představ, které vedou k bezvýchodnému pesimismu, a plně se spolehnout na inspirovaná slova Bible, plná života a síly. Čtěme tedy pravidelně Písmo jako poutníci, kteří se potřebují osvěžit živou vodou Boží moudrosti, ať jsme upoutáni na lůžko nebo se pohybujeme jen s obtížemi. Čtěme pomalu, jednu větu třeba několikrát, a pak o tom přemýšlejme. Soustřeďme se, aby nám neušlo to, co je určeno přímo nám. Pak i o nás budou platit slova žalmu: O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám své stezky. To je dobrá příprava na oslavu Pánova vzkříšení. Tuto radost a naději z Písma vám i sobě přeje P. Miloslav Fiala OPraem. & Papežské poselství k postní době Vatikán. Skutkům milosrdenství v rámci probíhajícího Svatého roku věnoval papež František své poselství k postní době. Svatý otec hned v úvodu připomíná, že letošní příprava na Velikonoce má být v silném slova smyslu zaměřena na Boží milosrdenství. Církev se v tom má inspirovat Marií, která v Magnifikat zpívá o milosrdenství, v němž ji Bůh vyvolil. Papež poukazuje také na to, že slovo milosrdenství je etymologicky příbuzné s výrazy pro mateřské lůno (rahamim) a velkorysou, slitovnou dobrotu (chesed). Tajemství Božího milosrdenství se ukazuje v dějinách smlouvy mezi Bohem a Izraelem. I v dramatických okamžicích, kdy vyvolený národ smlouvu porušuje, Bůh ukazuje své slitování a vždy znovu ji potvrzuje ve spravedlnosti a pravdě. Jde o skutečné drama lásky, v němž Bůh hraje roli zrazeného. Toto drama vrcholí v Synu, který se stal člověkem a v němž Bůh zjevil bezmeznost svého milosrdenství. Boží Syn je ženichem, který činí vše pro to, aby získal lásku své nevěsty, k níž jej pojí bezpodmínečná láska, píše papež František. Právě toto je jádrem apoštolského kerygmatu, v němž se potvrzuje zcela zásadní postavení Božího milosrdenství. Boží milosrdenství proměňuje lidské srdce, dává mu zakusit věrnou lásku a tím je uschopňuje k milosrdenství. V tom je proměňující síla Božího milosrdenství, jež v člověku probouzí lásku k bližnímu a vede jej ke konkrétním gestům, které tradice církve nazývá skutky milosrdenství. Papež František připomíná své přání, vyjádřené už v bule Misericordiae Vultus vyhlašující Svatý rok milosrdenství, aby se křesťané během tohoto Jubilea vrátili k reflexi nad těmito tělesnými i duchovními skutky milosrdenství, které budou také kritériem, podle něhož budeme souzeni. Svatý otec v poselství k postní době opakuje také pobídku k probuzení svědomí, které často uvyklo pohledu na bídu. Neslýchané a pohoršující tajemství utrpení nevinného Beránka, které pokračuje v dějinách, je hořícím keřem nezištné lásky, před nímž nezbývá než spolu s Mojžíšem zout sandály (srov. Ex 3,5), a to tím spíše, když oním ubožákem je bratr či sestra v Kristu, kteří trpí pro svou víru, dodává papež František. Před touto láskou silnou jako smrt (srov. Pís 8,6) se však ukazuje, že zdaleka největším ubožákem je ten, kdo se sám za takového nepovažuje, kdo otročí hříchu, neužívá své prostředky ke službě Bohu a bližním, ale k tomu, aby sám v sobě utišil hluboké vědomí své nedostatečnosti. Čím větší je moc a bohatství, které má k dispozici, tím větší se může stát tato lživá zaslepenost. Může dojít tak daleko, že nechce vidět chudého Lazara, žebrajícího u dveří jeho domu (srov. Lk 16,20-21), který je obrazem Krista, jenž v chudých žadoní o naše obrácení. V Lazarovi se nám nabízí možnost obrácení. Nabízí nám ji Bůh a my ji možná nevidíme zdůrazňuje František. V této zaslepenosti se ozývá ďábelské pokušení budete jako Bůh, které je kořenem každého hříchu a může nabýt také sociální a politické formy, jak to ukázaly totality 20. století a jak to dnes ukazují ideologie uniformního myšlení (pensée unique) a technověda, které se snaží činit Boha zbytečným a snižovat člověka na použitelný materiál. Totéž se projevuje také v modelech falešného pokroku založených na modloslužbě peněz, které František nazývá stejně jako Jan Pavel II. strukturami hříchu, vedoucími k naprosté lhostejnosti jednotlivců a společností vůči osudům chudých lidí. Postní doba tohoto Jubilejního roku píše papež je tedy příhodným časem k tomu, abychom konečně vyšli ze své existenciální odcizenosti skrze naslouchání Božímu slovu a skutky milosrdenství. Jestliže se prostřednictvím tělesných skutků dotýkáme Kristova těla v bratřích a sestrách, kteří potřebují být nasyceni, oděni, ubytováni a navštěvováni, v duchovních skutcích jako je rada, učení, odpuštění, napomenutí a modlitba se dotýkáme bezprostředněji skutečnosti, že jsme hříšníci. Tyto tělesné a duchovní skutky se proto nikdy nemají oddělovat, zdůrazňuje Svatý otec. 2

3 Právě, když se hříšník v ubožáku dotýká ukřižovaného Ježíšova těla, může dostat darem vědomí své vlastní ubohosti. Pyšní, mocní a bohatí tak dostávají možnost povšimnout si toho, že i oni jsou nezaslouženě milováni ukřižovaným Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých také pro ně. Jedině v této lásce je odpověď na nekonečnou žízeň po štěstí a lásce, kterou člověk často marně hledá v bůžcích vědění, moci či vlastnictví. Zůstává nicméně nebezpečí varuje papež František že pyšní, bohatí a mocní v důsledku stále neprodyšnější uzavřenosti před Kristem, jenž v chudém klepe na bránu jejich srdce, odsoudí sami sebe do oné propasti věčné samoty, kterou je peklo píše František. Petrův nástupce v závěru vybízí všechny, aby se v tomto činném naslouchání připravili na oslavu definitivního vítězství nad hříchem a nad smrtí, na vítězství Ženicha, který již vstal z mrtvých a který touží očistit svoji Snoubenku, očekávající Jeho příchod. (převzato z Zprávy z diecéze Týden modliteb za jednotu křesťanů zahájila Ekumenická bohoslužba U příležitosti Týdne modliteb za jednotu křesťanů se v Hradci Králové uskutečnila 18. ledna tradiční Ekumenická bohoslužba. Ke společné bohoslužbě v týdnu, kdy se křesťané z celého světa obzvláště věnují modlitbě za jednotu, se v katedrále Svatého Ducha sešli zástupci církví a společenství působících v Hradci Králové. K biskupovi Janu Vokálovi se tak připojil biskup Pavel Pechanec a farářka Františka Klásková z Církve československé husitské, farář Českobratrské církve evangelické Tomáš Vítek, kazatel Církve bratrské Martin Legát, pastor Křesťanského centra Denis Doksanský a kněz řeckokatolické církve Adrian Kostilník. Po úvodním přivítání promluvil krátce biskup Jan Vokál, mimo jiné řekl: Dnešní svět stále více hledá svou tvář a často se stává obětí nejistoty a rozdělení. Úsilí o jednotu křesťanů ovlivňuje vlastně i mentalitu okolního světa. Usilovat o jednotu a o pokoj není zbytečná investice. Jednota a Boží pokoj jsou uskutečnitelné a to právě a jedině v Ježíši Kristu. On sám je toho zárukou. Jednota a pokoj v tajemství Božího života, v němž převažuje milosrdenství a láska, to je trvale přítomný dar pro naše ekumenické snažení. Věřím, že i tato naše společná bohoslužba bude bohumilá a bude přínosem k naději v lepší budoucnost. Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví v ČR vydala překlad textů pro Týden modliteb za jednotu křesťanů, které letos připravili křesťané z Lotyšska a vycházejí ze slov Písma svatého, která jsou ústřední myšlenkou tohoto týdne: Povoláni hlásat mocné skutky Páně. (1 Petr 2,9) Na diecézních webových stránkách je k dispozici český překlad textů k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů Pozvání ke společným modlitbám. --- Mezinárodní eucharistický kongres Na Filipínách se koncem ledna konal Mezinárodní eucharistický kongres. Českou republiku zastupovala skupinka v čele s královéhradeckým biskupem Janem Vokálem (delegátem pro eucharistické kongresy) a českobudějovickým sídelním biskupem Vlastimilem Kročilem. Na eucharistickém kongresu, který začal 24. ledna, se sešlo duchovenstvo, řeholníci i laici proto, aby připomněli a zdůraznili centrální význam eucharistie v životě či poslání katolické církve. Program letošního zasedání byl bohatý. Kromě liturgických oslav a modliteb bylo připraveno i několik workshopů, výstav, koncertů či divadelních představení. Vystoupili zde přednášející z různých zemí světa. Piero Marini, předseda Papežského výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy, k setkání řekl: Ti, kteří přijedou do Cebu, budou vydávat svědectví univerzální církve pro tuto místní církev v Cebu, ale přichází i načerpat. V Cebu se nachází velmi chudé obyvatelstvo. Není to žádná velká metropole Prvního světa. Filipínci jsou lidé, kteří mají velkou víru, velkou lásku k životu a radost. Filipínci vydali a stále vydávají celému světu svědectví práce a věrnosti. Toto je tedy i příležitost poděkovat všem Filipíncům rozptýleným po celém světě za jejich svědectví víry a jednoty katolické církve. 3

4 První eucharistický kongres se konal ve Francii v roce V říjnu 2015 se také konal i první Národní eucharistický kongres v České republice, kterého se zúčastnily tisíce věřících z celé naší země. Před začátkem Mezinárodního eucharistického kongresu zaslal papež František prostřednictvím kardinála Andela Sodana poselství místním biskupům, ve kterém zdůrazňuje poslání církve šířit Boží trvalou lásku všem lidem. Ve Svatém roce milosrdenství biskupy vybízí k tomu, aby se svými životy stávali stále výraznějším znamením Božího působení. (zdroj: cirkev.cz) --- Den zasvěceného života v Hradci Králové V Hradci Králové o svátku Uvedení Páně do chrámu se sešli řeholnice a řeholníci k setkání s biskupem a mezi sebou navzájem. Přítomné přivítal světící biskup Josef Kajnek. Setkání začalo v kapli sv. Klimenta žehnáním svící. Průvod se světly se pak odebral do sousední katedrály Svatého Ducha, kde se konala bohoslužba. Celebroval ji biskup Josef. V homilii, které se ujal generální vikář královéhradecké diecéze Josef Socha, několikrát zaznělo poukázání na symbol světla a jeho úlohu v životě člověka i v dějinách Spásy. Hořící svíce je symbolem, který nás provází po celý život od křtu až po rakev. Po procesí na Bílou sobotu je světelné procesí o svátku Uvedení Páně do chrámu druhým největším v liturgickém roce. Průvod se světly má zvýraznit skutečnost, že nechodíme v temnotách, že Kristus je světlem života, řekl Josef Socha. Dále se zaměřil na slova z evangelia sv. Lukáše, která zazněla při bohoslužbě Slova. Právě dnešní evangelium má hluboký vztah k zasvěcení od Ježíše, jehož svatost je tak silná, že nepotřebuje zasvěcení, přes Marii, kterou si Bůh vybral a přesto zůstala neposkvrněná, až po Josefa, který respektoval Mariino rozhodnutí a jako panic vedl zasvěcený život, či starce Simeona, kterého svatý Lukáš označuje jako muže plného ducha. V závěru své promluvy pak Josef Socha poukázal na důležitost žít z proroctví. V něm je život, který má v sobě ducha Božího. Řeholní život je toho zvláštním znamením. Křesťan se má snažit, aby v sobě prorockého ducha tříbil jako zlato, aby byl jeho evangelní svědectví bylo jasnější a zřetelnější. Po skončení mše svaté se řeholníci a řeholnice odebrali do galerie v biskupské rezidenci na přátelské setkání, přednášku, společnou modlitbu a následný společný oběd. (zprávy jsou převzaty z Postní zamyšlení Pozná-li člověk Boha, ale nepozná svou ubohost, propadá pýše. Pozná-li svou ubohost, ale nepozná Boha, propadá zoufalství. Poznáním Ježíše Krista stojíme uprostřed, neboť v Něm nalézáme jak Boha, tak i svou ubohost. Blaise Pascal Vždycky na začátku postní doby se ptáme, jak ji prožít? Co dělat, aby těchto čtyřicet dní pro nás znamenalo obnovu života. Jakou formu pokání zvolit, aby to odpovídalo potřebám církve, světa i každého z nás. Aby i letošní půst byl naším vyjádřením lásky k Bohu i člověku. Je tolik otázek, které se bezděčně vynoří v naší mysli, když na Popeleční středu slyšíme pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš. Nebo Čiňte pokání a věřte evangeliu. Toto zvolání při udílení popelce je adresné a osobní. Týká se každého člověka. Je i vyjádřením pravdy, kterou potřebujeme nejen slyšet, ale ze které potřebujeme i žít. Vede nás totiž k pramenům, které vyvěrají z tajemství Božího života. Ty jsou nevyčerpatelné a nezničitelné. Jsou tak silné a bohaté, že ani nemohou vyschnout nebo se vytratit a přestat tak zavlažovat svým požehnáním lidská srdce a celé dílo stvoření. V této aktivitě se Bůh nikdy neunaví. Je stále při síle. Hledá, jakými způsoby se nabídnout člověku, aby po pramenech vody života nepřestal toužit. Dag Hammarskjöld, švédský státník a praktický křesťan napsal ve svém deníku: 4

5 Smiluj se nad námi! Smiluj se nad naším snažením, abychom tě dokázali následovat v lásce a víře, spravedlnosti a pokoře, v sebekázni, věrnosti a odvaze, abychom se s tebou v tichu modlitby potkávali. Dej nám čisté srdce, abychom tě lépe viděli, pokorného ducha, abychom tě dobře slyšeli, milujícího ducha, abychom ti s láskou sloužili, věřícího ducha, abychom z tebe žili. Dag Hammarskjöld, generální tajemník OSN, nositel Nobelovy ceny míru prosazoval zásady preventivní diplomacie. Jeho zásadou bylo to, že problémy mezinárodního společenství se mají řešit dřív, než naplno propuknou. Prezident Kennedy ho tehdy nazval největším státníkem 20. století. Preventivní diplomacie neměl by se její duch projevovat i v našem myšlení, modlitbách a událostech života? Neuskutečňují se její praktiky, když vyhledávám tvář milosrdného Boha a prosím o odpuštění? Dalo by se předejít mnoha nepříjemnostem, kdyby diplomacie lásky byla víc přítomna v našich společenstvích, kdybychom ji uskutečňovali i ve vztahu k Bohu. On se této bezelstné aktivitě stále dává k dispozici. Jeho milosrdenství sahá svými kořeny k jádru jeho existence a života. Člověk se při setkání s Bohem dostává do jistot, které dodávají člověku optimismus i radost. Vyvádějí ho ze slepých uliček, v nichž ztrácí orientaci, správný směr a potřebnou naději. V bezbřehém moři Božího milosrdenství se diplomacie Boží lásky dostává do své plnosti a nemíjí se účinkem. Člověk se svými slabostmi a hříchy se v ní po lítosti a odpuštění ztrácí jako kapka v moři. V tomto setkávání s milosrdným Bohem se člověk nezbavuje své odpovědnosti, svobody a identity. Toto všechno se jen umocní a posílí. Odpovědnost se zbaví balastu, pochybností a úzkostí. Svoboda se přiblíží k svobodě Mariina Fiat staň se a identita našeho lidství se zas o kus přiblíží k důvěrnějšímu vnímání života v jeho plnosti. Nejsme schopni vyjádřit všechno, co pro nás znamená Bůh ve své lásce. Nesmlouvá s námi, nepodbízí se, jen pokorně a s úctou ke každému důvěrně sděluje smysl a cíl svého poslání, existence světa a lidského života. Sděluje i to, co bylo třeba podstoupit, aby Boží přísliby nebyly jen prázdnou ideologií, ale aby zářily světlem pravdy, kterou je Kristus. Zkusme zavzpomínat, jak jsme jako děti prožívaly svůj půst. Co si pamatujeme? Jak prožívali tuto dobu naši rodiče, přátelé a známí? Jak jsme se svými rodiči a někdy i se školou šli do kostela na křížovou cestu, která neodmyslitelně patří k postní zbožnosti. Jak jsme vyplňovali v hodinách náboženství razítkové obrázky, že jsme splnili určitý úkol, udělali dobrý skutek, nebo si něco odřekli. I po tolika letech nám tyto vzpomínky zůstaly v paměti a my jimi nepohrdáme a nepřipadají nám naivní. Naopak. Jsme rádi, že jsme něco takového směli prožívat. Do kněžského semináře přijeli na návštěvu příbuzní jednoho bohoslovce. Byl s nimi i malý, pětiletý chlapec. Snažili jsme se mu něco dát. A protože bonbon je vždycky po ruce a děti jsou za něj vděčné, nabídli jsme jim. Všichni si vzali, jen malý klučina ne. Schovával se za svého otce. Nevěděli jsme hned, co se děje. Stydí se, bojí se nás? Až tatínek prozradil tuto pro nás nepochopitelnou upejpavost. Já vám to povím, říká otec, náš pětiletý kluk si na začátku postu řekl, že nebude v tento čas mlsat, i když má bonbony rád. Přiznám se, že nás bohoslovce příklad tohoto chlapce zahanbil i povzbudil. Každý nalezne v sobě, ve svých vztazích, zálibách i v tom, co zrovna mít nemusí, mnoho podnětů k sebezáporu i ke skutkům milosrdenství. Kázeň těla, srdce i ducha je vždycky projevem lásky. Pročišťuje naše myšlení i naše chtění. Zpevňuje naši vůli a osvobozuje nás od malicherností a zbytečností. Zároveň nás i povzbuzuje k dialogu lásky s Bohem a druhými. Tak nás vychovává k odvážnějšímu přiblížení se k sobě navzájem a ke všemu, co má v sobě jasné známky pravdy, dobra a lásky. Rok Božího milosrdenství vyhlášený Svatým otcem Františkem nás povzbuzuje, aby letošní postní doba pro nás křesťany znamenala nový začátek ve vztahu k Bohu, světu, člověku i k nám samým. Mons. Josef Socha Češi dávají nemocným Indům naději Deset let trvá štědrost českých dárců, díky níž jsou v provozu už dvě nemocnice sv. Josefa v Indii. Přímo na místě byl na návštěvě královéhradecký biskup Jan Vokál. Hostitelé přivítali českou výpravu nedaleko Kalkaty s pravou indickou pohostinností věnci z květin, tradičními tanci a pěveckým vystoupením. Cesta na jiný kontinent se konala kvůli oslavě deseti let nemocnice sv. Josefa, která v Indii funguje zcela díky českým dárcům. Když se dívám na krásné tváře a zářící oči těchto dětí, vidím, že tato pomoc má smysl a je úspěšná, řekl biskup Jan Vokál při slavnostní mši svaté, která oslavy 5

6 zahájila. Součástí areálu nemocnice totiž je sirotčinec pro zhruba třicet dětí, které tam mohou chodit i do školy. Jedná se především o sirotky, jejichž rodiče zemřeli na malomocenství či tuberkulózu. Bez pomoci z České republiky, kterou zprostředkovává organizace Likvidace lepry, by jejich šance na přežití byla velmi nízká. Neuvědomoval jsem si, jak důležité je vzdělání, kterého se mi dostalo. Jeho hodnotu doceňuji až při cestách, jako je tato. Jsem velmi rád, že i vy máte šanci studovat, dodal biskup Vokál před sirotky. Na oslavách nechyběl ani místní biskup Felix Toppo z Jamshedpuru. Právě jeho diecéze se za nemocnici zaručila a nese za ni právní odpovědnost. Vaše pomoc je pro nás velmi konkrétní ukázkou křesťanské lásky. Děkuji vám i za všechna ujištění a vysvětlení plánů do budoucna, zmínil biskup Toppo během schůzky, kde zástupci Likvidace lepry potvrdili vůli pokračovat v projektu. Ošetření i bez peněz Nemocnice sv. Josefa je v okolí známá především jako místo, kde se léčí tuberkulóza. Když pacienti mohou, za ošetření platí, ale jde o malé částky. Neodmítáme ale ani ty, kdo peníze nemají, vysvětlil hlavní lékař Prakash Chanchal. Nebýt této nemocnice, bylo by pro lidi v okolí velmi obtížné dostat se k lékařské pomoci. Nejbližší nemocnice je až ve městě. Pro místní je to daleko a také se bojí, že tam budou muset platit moc peněz. Poblíž nemocnice žijí především lidé z velmi chudých kmenů, podotkl lékař. Kromě lepry a tuberkulózy léčí například malárii, problémy se zažíváním, provádí drobné chirurgické zákroky. Je jediným doktorem, který v nemocnici sídlí, několik dalších do ní dojíždí. Celý personál včetně zdravotních i řeholních sester je indický. Nemocnice má kapacitu třicet lůžek a hodně lidí do ní přichází na ambulantní ošetření. Za loňský rok pomohla téměř čtyřem a půl tisícům lidí. Organizuje i zdravotnické výjezdy do okolních vesnic loni se jich konalo devatenáct a prohlídku při nich absolvovalo lidí. Všechna tato činnost nicméně stojí na české poměry relativně málo. Ročně nás provoz nemocnice vyjde na milion tři sta tisíc korun, upřesňuje prezident Likvidace lepry P. Vojtěch Eliáš. Pro srovnání například provoz nemocnice v Semilech se 130 lůžky stojí ročně okolo 165 milionů korun. Postavit nemocnici v Indii bylo snem Jiřího Holého, zakladatele organizace Likvidace lepry. První návrhy ztroskotaly, neboť je lepra v Indii považována za čistě národní problém a spolupráce se společností z cizí země nebyla žádoucí. Naštěstí však přišla žádost ze strany jamshedpurského biskupství, které bylo schopno uvolnit pozemky v Bhilai Pahari, na nichž se mohlo s budováním první česko-indické nemocnice začít. Stavba byla zahájena v roce 2003 a do úplného provozu uvedena v roce Rozhovor s biskupem Janem Vokálem Navštívil jste dvě nemocnice, které Češi podporují, setkal se s lidmi ve slumu i se sirotky. Co si odtud odvážíte? V Indii jsme měli možnost setkat se s těmi, jimž pomáhá charitativní organizace Likvidace lepry. Až na místě si člověk uvědomí, jak veliká tahle pomoc je. V Evropě žijeme v jiné kultuře, v jiném světě. Někdy ztrácíme mnoho energie řešením otázek, které jsou z pohledu toho, co jsme viděli v Indii, velmi malicherné. V naší společnosti hodnoty spíše degradují. Během cesty jsme viděli kulturu života: obrovské množství lidí na každém kroku, především malých dětí. Na jedné straně jsou v Indii přítomny velké problémy extrémní chudoba, drastické znečištění ovzduší a vody, ale zároveň vidíte děti, kterým září oči. A jsou vděčné, že mohou chodit do školy. Mají takovou radost ze života, s jakou se u nás nesetkáváme. Nechybí jim naděje, že jejich budoucnost bude dobrá, jistě lepší než ta jejich rodičů. Setkání s extrémní chudobou je bolestné, ale naděje těchto lidí velmi inspirující. Z čeho jejich radost ze života podle vás pramení? Mají mnohem silnější smysl pro rodinu, pro život ve společenství než my. Zároveň jsou často vystaveni tomu, že jejich blízcí umírají, nemají léky, čistou vodu, dostatek prostoru k životu. Tváří v tvář všem obtížím prožívají intenzivněji než my vděčnost za vše dobré, co je v životě potká. Jaký dojem máte z obou nemocnic sv. Josefa, které jste navštívil? Oba projekty fungují jen díky štědrosti lidí v České republice. Jejich hlavní přínos pro místní lidi vidím v tom, že skrze tyto nemocnice dosáhnou na zdravotní péči i velice chudí lidé, pro které by jinak pořádné lékařské ošetření nebylo dostupné (v Indii existují státní nemocnice s velmi špatnou úrovní a pak soukromé kliniky, kde pacienti platí za každý zákrok nemalé částky pozn. aut.). Kromě odborné péče na mě zapůsobil celkový přístup lékařů a zdravotních i řeholních sester ke všem pacientům. Chovají se k nim velmi pěkně, s úctou, což považuji zvláště pro ty nejchudší za hodně důležitou psychickou podporu. V Indii to totiž vůbec není běžné. Při návštěvě jedné státní nemocnice jsme viděli, jak i na chodbách leží stovky pacientů s minimální péčí. To bylo zdrcující. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Ve špíně a bez 6

7 jakéhokoli soukromí tam mnozí pacienti pomalu umírají. Byl to veliký kontrast s oběma nemocnicemi sv. Josefa, kde je poskytována péče na relativně vysoké úrovni jak zdravotní, tak lidské. Setkal jste se s řediteli těchto nemocnic a personálem. Jak na vás tito lidé působili? Především se mi líbilo nadšení, s nímž ke své práci přistupují. Zápal pro věc i autentičnost je u nich opravdu veliká. Oba ředitelé mi říkali, že jim jde o to, aby lidé, o něž se starají, měli podporu ve všem, co potřebují v rovině materiální i duchovní. Prostřednictvím této služby se jejich pacienti nebo třeba sirotci mohou setkat s Boží láskou. To je ta nejlepší evangelizace. Značná většina pacientů nejsou křesťané, ale díky těmto místům a dobrým lidem se s Boží láskou setkávají. Mohl jste mluvit i s kalkatským arcibiskupem a biskupem ze sousední diecéze Jamshedpur. Viděl jsem, že v mnohém mají odlišné postavení a zázemí než naši biskupové. Například jednotlivá biskupství nejsou pro své kněze zaměstnavateli v právním slova smyslu. Farnosti jsou pak zázemím nejen duchovního, ale i kulturního a sociálního života. Jsou to malé buňky, které zmírňují utrpení a přinášejí světlo a radost do svého okolí. Tito kněží i biskupové jsou skutečnými otci a pastýři. Jejich činnost staví církev do velmi dobrého světla. Křesťané sice tvoří jen nepatrnou část společnosti (zhruba 2,3 % pozn. aut.), ale daří se jim udělat mnoho dobrého v sociální a charitativní oblasti, ve zdravotnictví i školství. Neúměrně tomu, kolik jich je. Dokonce na ně mohou kvůli tomu některé státní instituce žárlit. Jejich úspěchy nás těší a snažíme se je v tom co nejvíce podporovat. Nehledí na to, kdo k jakému náboženství náleží, ale přibližují Boží lásku lidem v nouzi. Přinášejí jim Boha. To je společné všem indickým křesťanům, s nimiž jsme se setkali. Přesně o to se snaží i Misionářky lásky sestry Matky Terezy. Měl jste možnost sloužit mši svatou v Kalkatě u hrobu jejich zakladatelky. Pokleknout u jejího hrobu, modlit se tam a vidět komůrku, kde žila a zemřela, bylo pro mě velmi silným duchovním prožitkem. Za jejího života jsem měl možnost se s ní v Římě dvakrát krátce setkat a vím, že ji měl velmi rád i sv. Jan Pavel II. Spojoval ji s projevy Božího milosrdenství ve světě. Bohoslužbu v Kalkatě jsem proto prožíval jako krásnou pouť ke Svatému roku milosrdenství. Sestry Matky Terezy jsou jasnou ukázkou naprosto konkrétních projevů Božího milosrdenství, které prokazují těm úplně nejchudším, nemocným a umírajícím. I obrovský růst této kongregace je v dnešním světě ojedinělý. Matka Tereza začínala s hrstkou sester, dnes jich je přes čtyři tisíce. Čím byla pro vás tato cesta překvapivá? Ukázala vám něco nového? Velmi mnou otřásl zážitek z oné již zmíněné státní nemocnice. Bylo to setkání s extrémní lidskou bídou, utrpením a bezmocí. Udržet se tam jako pacient při životě je velmi obtížné. Viděl jsem křehkost člověka a lidskou bídu, které z pohledu Evropana ani nejdou popsat. Druhým mimořádně silným zážitkem byla návštěva leprokolonie v Midnapore, kde jsou především lidé, kteří touto nemocí trpěli v minulosti a už jsou vyléčeni. Přestože celé tyto rodiny s dětmi žijí chudě, na indické poměry relativně spořádaně a tvoří hezké společenství. Velmi mile a vstřícně nás přijali. V jednoduchosti a ryzosti jejich života je vždy místo pro druhé lidi a věřím, že i pro Boha. Když je člověk ze všech stran přehlcen informacemi a naučí se brát všechno povrchně, pro pravé hodnoty už moc místa nezbývá. Prostor pro duchovno je pak příliš tenký. Radikálně odlišný způsob života v oné leprokolonii byl proto velmi oslovující. Tato cesta do Indie mě utvrdila v přesvědčení, že pomoc, jež z České republiky do chudých oblastí světa přichází, má velký smysl, a přál bych si, aby byla ještě štědřejší. Jistě by tomu prospělo, kdyby zejména mladí lidé do těchto zemí častěji cestovali a zajímali se o tamní podmínky. Také by jim to pomohlo nahlížet na mnohé věci ve svém životě jinýma očima. Tomáš Kutil, zdroj: katyd.cz převzato z Drazí nemocní, když se díváme kolem sebe, máme dost často pocit, že svět je plný jen dobře rozvrženého, dobře organizovaného a dobře financovaného zla. Mnohdy to tak opravdu vypadá, ale naštěstí jsme od Boha dostali spoustu darů, mezi jinými i našeho Svatého otce Františka, který loni, na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu ( ) otevřením Svaté brány zahájil Svatý rok milosrdenství. Když si na internetu zadáte do vyhledávání slovo milosrdenství, zjistíte, že je to účinný soucit s člověkem v nouzi, s někým potřebným, zadluženým, nemajícím nárok na příznivé zacházení. Jako milosrdenství se v Bibli označují 7

8 skutky lásky k bližnímu. Jsou to skutky, kterými člověk naplňuje Ježíšovo přikázání: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Nebeský Otec. Milosrdenství je hlavně ochota pomáhat v nouzi, ale hlavně je to nevynucená a nezasloužená laskavost nebo dobrá vůle, je to i shovívavá a soucitná schopnost odpouštět. Jistě všichni dobře znáte příběh milosrdného Samaritána. Byl to člověk, od kterého by asi nikdo pomoc ani neočekával a přitom pomohl. Ale pozor, napadlo někdy někoho, že ten dobitý poutník se na chvíli mohl probrat, zjistit, co se s ním děje, a začít křičet: Ne, já od tebe nechci pomoc, ty jsi tvrdý, podřadný, opovrhovaný, já si počkám, až kolem půjde slušný člověk? Když to takhle řeknu, zdá se to být hloupost, kdo by v nouzi odmítl pomoc? Ale ruku na srdce kolikrát se chováme hloupě? Kolikrát jsme příliš pyšní a tvrdohlaví, zahledění do své bídy a ano, i sobečtí, že házíme svému bližnímu jeho milosrdenství zpět do tváře? A kolikrát odmítáme i milosrdenství našeho Nebeského Otce? Copak nikdo z nás nikdy neřekl: Ale Bože, já nechtěl, aby se mi zahojila jen noha, já přece chtěl být zdravý celý! Bože, já nechtěl, aby syn získal práci, ale aby dostal dobrou práci přímo v našem městě! Bože, já nechtěl, aby si mě dítě vzalo k sobě do svého domova a tam o mě pečovalo, ale aby se ono přistěhovalo ke mně! Někdy jsme ve svých přáních tak sobečtí, že dokážeme odmítnout i tu nejlépe míněnou pomoc a ledaskoho tak odradíme a přesto nebo možná právě proto Svatý otec chce, abychom se nechali obejmout Božím milosrdenstvím a zároveň byli sami vůči druhým milosrdní. A pokud už vám zdravotní stav nedovolí konat skutky tělesného milosrdenství (dát najíst hladovému, napojit žíznivého, odít nahého, přijmout cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězně, pohřbívat mrtvé), určitě v sobě ještě najdete sílu ke skutkům duchovního milosrdenství (radit pochybujícím, vyučovat nevědomé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět, trpělivě snášet obtížné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé). Drazí nemocní, vstupujeme do postní doby. Je to jedinečný čas, kdy můžeme změnit svůj život. Nestačí jen přijít na Popeleční středu do kostela a nechat si na hlavu nasypat popel. Musíme se naučit využívat veškerý darovaný čas. A Popeleční středa tak může být jen začátkem naší cesty k oslavě Svatého roku milosrdenství. Může být začátkem cesty k zásadní proměně našich životů. A i když nemůže každý z nás vykonat pouť ke Svaté bráně, můžeme své dny prožívat s vírou a nadějí. Můžeme se účastnit mše svaté nebo společné modlitby (a to i prostřednictvím nejrůznějších sdělovacích prostředků) a každý z nás tak může pocítit, že ho Bůh miluje a neopouští. A protože Bůh svoje bitvy neprohrává, pak v jeho náručí plné milostí můžeme vyrazit do boje jako David jen s prakem a kamenem a zvládneme porazit i toho svého nejhroznějšího nepřítele. Chtěla bych vám proto popřát, abyste dokázali plně využít čas postní doby ke své proměně a k Boží cti a chvále. Marie Milí přátelé, děkujeme Vám za slova Vašeho uznání pro naši redakci Dopisu nemocným. Vždycky nás to potěší, když vyjádříte svoji radost nad touto naší službou, která i nám působí mnoho radosti. Jsme rádi, že můžeme oslovovat tolik lidí, kteří jsou za tuto službu seniorům vděčni. Vytváříme i touto cestou společenství, kterým přispíváme a jistě pozitivně našemu světu, který prochází těžkým obdobím na poli mezinárodních vztahů a všech možných krizí, které zneklidňují každého z nás. I Vy můžete svou modlitbou a trpělivým snášením svých trampot přispět k ozdravění toho, co je v dnešním lidstvu zasaženo nemalými potížemi a bolestmi. Vaše naděje opřená o křesťanskou víru, že svět nemusí být stále vystaven tolikerým zkouškám a trápením, pomáhá objevovat sílu naděje i těm, kteří o ni musí zápasit a možná už ani v ni nedoufají. Přejeme Vám požehnanou dobu postní s jejím radostným vyvrcholením o velikonočních svátcích. Jejich slavením se vždycky posílí i naše naděje ve vítězství pravdy, spravedlnosti, dobra, lásky a života. Velikonoční naděje je prostoupena vítězstvím Zmrtvýchvstalého Krista. Těšíme se na další setkání s Vámi. Dopis pro Vás připravují Mons. Josef Socha, P. Miloslav Fiala OPraem., Marie Borecká, Lucie Moravcová a Anna Hrčková. Naše adresa je Biskupství královéhradecké, Dopisy nemocným, Velké náměstí 35, Hradec Králové (telefon , socha@bihk.cz ). Případné příspěvky můžete zasílat na účet č /5500, VS (na vyžádání je pak možné dodat potvrzení o daru). Pán Bůh odplať! 8