ČESKÉ PŘEKLADY PUŠKINOVA ONĚGINA

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY ČESKÉ PŘEKLADY PUŠKINOVA ONĚGINA BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE VYPRACOVALA: VEDOUCÍ PRÁCE: Jaroslava Němčáková prof. PhDr. Miroslav Zahrádka, DrSc. 2010

2 Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla všechny pouţité prameny. V Olomouci dne

3 Děkuji prof. PhDr. Miroslavu Zahrádkovi, DrSc. za konzultace, rady a připomínky, které mi během psaní bakalářské práce poskytl.

4 Obsah Úvod Puškinův Evţen Oněgin Vznik a kompozice Evţena Oněgina Děj románu Oněginská strofa Jan Evangelista Purkyně. První pokus o překlad Oněgina Václav Čeněk Bendl Bendlův vztah k Puškinovi Bendlovy překlady Puškina Překlad Evţena Oněgina Význam Bendlovy překladatelské činnosti Václav Alois Jung Ţivot a dílo Jungův překlad Oněgina Najmanův téměř nezaznamenaný překlad Josef Hora Puškinův zásah do Horova ţivota a díla Reakce na Horův překlad Srovnání s Jungem Olga Mašková Mašková a Evţen Oněgin Rozbor překladu a srovnání s Horou Milan Dvořák Frynta jako Dvořákův předchůdce Dvořák a Evţen Oněgin Srovnání s překlady J. Hory a O. Maškové Závěr Seznam pouţité literatury Резюме Anotace

5 Úvod Román Alexandra Sergejeviče Puškina Evţen Oněgin se řadí k nejčastěji překládaným dílům světové literatury. Od roku 1833, kdy byl poprvé uceleně vydán ve své vlasti, vzniklo jiţ osm překladů do češtiny, z toho tři částečné a pět kompletních, coţ svědčí o nebývalém zájmu o toto dílo u nás. Přestoţe román vznikl a odehrává se v pro nás uţ dávné minulosti, stále se k němu vracejí další generace. V jakých obdobích se tedy zvedaly vlny zájmu o tento román, potaţmo o celou Puškinovu tvorbu? V podstatě vzápětí po vydání románu se jím začal zabývat během svého působení na vratislavské univerzitě Jan Evangelista Purkyně, v jehoţ rukopise se dochovaly zlomky překladu Oněgina. Generace obrozeneckých slavjanofilsky orientovaných básníků o Puškinovu tvorbu nijak zvlášť velký zájem neprojevila, Puškina překládal jen František Ladislav Čelakovský, který se však zaměřil pouze na básně s lidovými motivy. Na první kompletní překlad si tak čtenáři museli počkat aţ do roku 1860, kdy vyšel překlad jihočeského kněze a básníka Václava Čeňka Bendla, patřící k pokrokové a bouřlivé mladé básnické generaci, která se zformovala jako protiklad konzervativních slavjanofilů. Překlad mladého rebela Bendla, vyloučeného z gymnázia kvůli protivládním revolučním veršům, se vyznačoval moderním pojetím a velkým počtem cizích slov a nesmazatelně se zapsal do mysli tehdejších čtenářů. Dalším obdobím, kdy se zvedla vlna zájmu o Puškinovo dílo, byla 90. léta 19. století, v době formulování nových literárních principů. Překladem lyriky se zabývala například Eliška Krásnohorská, největšího ohlasu se však dočkaly překlady Václava Aloise Junga, představitele vyspělé literatury, stoupence a současníka Vrchlického, který dodal svému překladu uhlazený styl protkaný četnými poetismy a básnickými prostředky charakteristickými pro básnický styl lumírovců. Jungův oblíbený překlad vycházel opakovaně téměř půl století. Ve 30. letech 20. století zpopularizovaly Puškinovu lyriku překlady Petra Křičky, drama překlady Otokara Fischera a prózu překlady Bohumila Mathesia. Středem pozornosti se ale stala interpretace Evţena Oněgina. Neúplný a ne příliš 5

6 zdařilý překlad Jindřicha Najmana z roku 1935 byl ztrhán kritikou a nezapsal se do širšího povědomí čtenářů. S obrovským zájmem a ohlasem se však setkaly dvě významné události roku 1937: překlad Josefa Hory a divadelní zpracování se scénářem E. F. Buriana, který vznikl právě na základě Horova překladu. Horův Eugen Oněgin, vytvořený na pozadí blíţící se okupace a války, vyšel při příleţitosti stého výročí Puškinovy smrti a stal se velkou událostí. Dodnes bývá povaţován za nepřekonatelný a co do kvality nejzdařilejší. S cílem oţivit zájem o Oněgina a přiblíţit ho mladé generaci přeloţila román v 60. letech Olga Mašková. Odváţný překlad vyvolal rozporuplné rekce, Mašková totiţ zvolila pro tuto ruskou klasiku velmi moderní, expresivní pojetí. V polovině 70. let se objevily úryvky dalšího překladu, a to v podání Emanuela Frynty. Z překladu se však dochovalo jen torzo. Dosud nejnovější překlad Evţena Oněgina je dílem současného překladatele a tlumočníka Milana Dvořáka. Vznikal s prodlevami od poloviny 80. let aţ po rok 1999, kdy byl publikován. Autor se v něm pokusil skloubit básnické pojetí Josefa Hory s realistickým pojetím Olgy Maškové. 6

7 1. Puškinův Evţen Oněgin 1.1 Vznik a kompozice Evţena Oněgina První verše Evţena Oněgina začaly vznikat na jaře roku 1823 v Kišiněvu během Puškinova vyhnanství. Ve psaní pak pokračoval Puškin i během svých cest, v Michajlovském a v Moskvě. Román o devíti kapitolách byl dokončen v Boldinu na podzim roku 1930, tedy po více neţ sedmi letech práce. Později, v roce 1931, k němu však Puškin připsal ještě Oněginův dopis Taťáně, z deváté kapitoly udělal osmou a původní osmou kapitolu přidal k románu jako dodatek pod názvem Úryvky z Oněginova putování. První kompletní vydání, ovšem zatím bez Úryvků Oněginova putování, vyšlo v roce V poslední Puškinově redakci román čítá přes pět a půl tisíce veršů rozdělených do osmi kapitol a jednoho dodatku. Samotné otištění první kapitoly doprovázela ještě satirická Rozmluva nakladatele s básníkem, která však většinou nebývá součástí ani českých, ani ruských vydání. Ve všech kapitolách románu se můţeme setkat s vynechanými verši, nahrazenými vytečkováním. Za některá prázdná místa můţe cenzura, jiná vznikla proto, ţe autor verše vůbec nenapsal. Vynechanými místy Puškin naznačuje, ţe je tu kromě samotného děje ještě něco, co v díle zachyceno nebylo. Puškin plánoval přidat k románu ještě desátou kapitolu, která byla objevena teprve na počátku 20. století. Do češtiny ji přeloţil Bohumil Mathesius pro vydání překladu V. A. Junga roku Z kapitoly se dochovaly pouze šifrované začátky šestnácti strof a materiál tří strof, tedy celkem asi třetina celé kapitoly. Puškin chtěl ve verších zachytit náladu uvnitř vojenských kruhů mládeţe, ze kterých později vzešli děkabristé. 1.2 Děj románu Hlavní hrdina románu Evţen Oněgin je mladý, vzdělaný muţ s dobrým vychováním, dandy oblečený podle poslední módy, elegantní a společensky obratný, avšak znuděný společenským ţivotem. Upadá do splínu, těká od ničeho k ničemu, sní o dalekých cestách. Po smrti otce je nucen splatit ze získaného dědictví otcovy 7

8 dluhy, ocitne se v situaci, kdy musí čekat na smrt bohatého strýce. Kdyţ dostane zprávu, ţe strýc umírá, vypraví se za ním na vesnici, ochoten se pro peníze přetvařovat, ale po příjezdu zjišťuje, ţe strýc uţ naštěstí zemřel. Oněgin zdědí jeho majetek na venkově, krásná příroda ho však brzy omrzí a on se znovu začíná nudit. Z nudy vznikne jeho přátelství se sousedem Vladimirem Lenským, romantikem a idealistou poznamenaným studiem v Německu. Lenskij se Oněginovi svěřuje, ţe je zamilován do Olgy Larinové, krásné, veselé, povrchní a naivní dívky. Oněginovi se však nelíbí, připadá mu fádní, nudná, jako глупая луна. Zato Olţina starší sestra Taťána je jejím pravým opakem: je váţná, mlčenlivá, plachá a samotářská, citlivá, poznamenaná četbou sentimentální literatury. Taťána se do Oněgina zamiluje a svou lásku mu vyzná v dopise psaném ve francouzštině. Oněgin je dopisem dojat, ale odmítá Taťánu a radí jí, aby na něj zapomněla, čímţ ji hluboce raní. Zanedlouho se jí zdá děsivý sen, ve kterém ji unese medvěd do své chatrče a Oněgin zabije Lenského. Navozuje se tak chmurná vize budoucnosti, sen jako by předpovídal neštěstí, ke kterému opravdu dojde. Při oslavě Taťánina svátku se u Larinových sejde společnost, Oněgin je otráven Tániným nervózním chováním, a proto koketuje s Olgou, coţ urazí Lenského, který následně vyzve Oněgina na souboj. Oněgin uznává svou vinu, výzvu přijímá a zabíjí v souboji Lenského. Zde se naplno projevuje vypravěčská ironie: vypravěč říká, ţe je moţná dobře, ţe Lenský zemřel, aspoň se tak nedočká nudného a zbytečného ţivota na venkově. Oněgin po souboji urychleně prchá pryč. Olga se brzy vzpamatuje z Lenského smrti, vdá se a odjíţdí z vesnice. Taťána je osamělá, myslí na Oněgina, při svých toulkách v přírodě navštěvuje jeho dům a prostřednictvím poznámek v jeho knihách poznává, jaký Oněgin vlastně je. Taťána poté nedobrovolně odjíţdí k příbuzným do Moskvy, kde se z ní stává světská dáma, a přijme nabídku k sňatku od postaršího generála. Stále však vzpomíná na domov a stýská se jí po vesnici a okolní přírodě. Poslední hlava románu přináší náhlý zvrat: Oněgin se vrací z cest a na plese v Petrohradě se setká s Taťánou, která se k němu náhle chová chladně a odměřeně. Oněgin je zmaten její proměnou a vášnivě se do ní zamiluje. Rozhodne se jí napsat dopis, ve kterém se tentokrát on vyznává ze své lásky, ovšem Taťána zůstává k jeho 8

9 citům lhostejná a neodpovídá. Oněgin se tedy za ní rozjede a zastihuje ji v její komnatě, plačící nad jeho dopisem. Vrhá se jí k nohám, ona však k němu rozumně promlouvá a vysvětluje, ţe ho musí odmítnout, protoţe je vdaná za jiného muţe, přestoţe Oněgina stále miluje. 1.3 Oněginská strofa Verše Evţena Oněgina se sdruţují do strof po čtrnácti řádcích stejně jako sonet. Se sonetem má Puškinova strofa společné i některé další rysy, včetně vnitřního členění myšlenky; rozvíjí různorodé, protikladné myšlenky, které směřují k určitému zvratu, k pointě (Rubáš 2009, s. 49). Jedinými výjimkami, nepodléhajícími této struktuře strofy, jsou oba dopisy, Taťánin Oněginovi i Oněginův Taťáně, a jedna lidová píseň. Puškin byl vůbec prvním spisovatelem, který kdy napsal román ve formě sonetů. Verše jsou psány v čtyřstopém jambickém rytmu, kaţdý z veršů měří osm nebo devět slabik. Rýmové rozloţení oněginské strofy je následovné: začíná se rýmy střídavými (abab), následují, sdruţené (ccdd) a obkročmé (elfe) a celá strofa je zakončena rýmem sdruţeným (gg). Pro ruskou poezii je typické kladení přízvuku na čtvrtou a osmou slabiku, verše tedy mají stoupavý ráz. Naopak verše v českém jambu mají klesavý ráz, a proto se i čeští překladatelé Oněgina museli s tímto problémem potýkat. Dosáhnout vzestupného rytmu verše mohli pomocí přidávání jednoslabičných slov, kterých je však v češtině omezené mnoţství, a proto byli čeští básníci nuceni pouţívat stylizovanější polohu a časté inverze (Rubáš 2009, s ). 9

10 2 Jan Evangelista Purkyně. První pokus o překlad Oněgina Jako první se o překlad Puškinova románu Evţen Oněgin pokusil Jan Evangelista Purkyně, významný průkopník v oblasti přírodních a lékařských věd, který podporoval budovatelské snahy své generace i v oblasti umění, vzdělání, organizaci spolků a kulturních společností. Svůj široký záběr zaměření a rozsáhlé jazykové znalosti uplatňoval i v literatuře, psal své vlastní verše, především epigramy, komentoval dobové události. Purkyně však nebyl básníkem v pravém slova smyslu, sám se také za básníka nepovaţoval a do časopisů posílal své básnické příspěvky jen zřídka, a to většinou pouze byl-li k tomu vyzván. Sám nikdy ani neplánoval vydat své verše kniţně. Uţ proto je Purkyňův význam pro českou literaturu větší v překladech neţ v jeho původní poezii. Purkyňova překladatelská činnost je velmi rozsáhlá, počtem překladů se staví například po bok Josefa Jungmanna. Věnoval se překládání Schillerova či Goethova díla, je autorem prvního překladu Tassova Osvobozeného Jeruzaléma do češtiny, překládal také z polštiny nebo maďarštiny. V roce 1823 získal Purkyně místo profesora na univerzitě ve Vratislavi. Město s početnou slovanskou menšinou se tenkrát stalo jakousi slovanskou křiţovatkou a přímo Purkyňova domácnost byla místem, kde se scházeli jak jeho osobní přátelé, tak i jiné významné osobnosti doby. Právě z Purkyňova vratislavského období zřejmě pochází zlomek překladu Evţena Oněgina, který se zachoval v jeho rukopisné pozůstalosti. Purkyně překládal Oněgina koncem 30. let 19. století, tedy zanedlouho po jeho prvním ruském vydání z roku Celkem přeloţil úvodních 17 čtrnáctiveršových strof, za svého ţivota je však nikdy nepublikoval. Zlomky Purkyňova překladu byly vydány aţ roku 1959 jako součást Básnického glosáře Jana Evangelisty Purkyně, který uspořádal Jan Thon. Přestoţe na dnešního čtenáře můţe Purkyňův překlad působit místy dosti krkolomně aţ nesrozumitelně, jeho průkopnický pokus bývá poměrně dobře ceněn. Pro Purkyňův překlad jsou charakteristické četné rusismy (ulíbka, junost, řevnovat, rovnodušný, aktrisa apod.), místy ponechával v ruštině i 10

11 celé verše, coţ lze přičíst i tomu, ţe v jeho době, tj. 2. polovině 19. století, na češtinu do značné míry působil vliv ruštiny. Pro zajímavost uvádíme, jak si Purkyně poradil s převodem konce sedmnácté, tedy poslední přeloţené strofy: Одной ногой касаясь пола, другою медленно кружит, И вдруг прыжок, и вдруг летит, Летит, как пух из уст Эола; То стан совьѐт и разoвьѐт, И быстрой ножкой ножку бьѐт. (Puškin) Na půdě ledva nožka stane, druhou jen zvolna otáčí, tu skok, až těsno dívači, letí jak pírko větrem hnané, vije se v stranu tu a tu a bije pata o patu. (Purkyně) Z ukázky vidíme, ţe Purkyně se zdárně vypořádal s dodrţením struktury strofy a podařilo se mu zachovat také významovou stránku veršů. I ve srovnání s mladším a modernějším překladem Bendla se zdá být Purkyňův překlad přesnější a zdařilejší. Zatímco Bendlovo ráz a ráz evokuje spíše pomalý, těţký krok, Purkyňovo bije patu o patu vystihuje sviţný, pevný úder noţek z Puškinova originálu. Podlahy jednou nožkou dotýká se, a druhou pomaloučku točí, hrá, vtom ale skok a již se rozhárá, a jako v letu pírko rozlétá se, tu prohne a tu vymrští se zas, a nožka tepe nožku ráz a ráz. (Bendl) 11

12 3 Václav Čeněk Bendl 3.1 Bendlův vztah k Puškinovi První úplný překlad Evţena Oněgina vznikl v 60. letech 19. století a jeho autorem byl jihočeský kněz Václav Čeněk Bendl. S Puškinovým dílem se Bendl poprvé seznámil v překladech Čelakovského a s originálem později z Hankových přednášek. Obzvláště silně na něj zapůsobil především román Evţen Oněgin, díky němuţ začal Puškina překládat. Bendl Puškina opravdu miloval, Puškin pro něj byl vším. Bez něj přece nemohu býti, buďte tak dobrá, pošlete mi ho, zapomněl jsem jej u Vás, píše například Boţeně Němcové po příjezdu do Českých Budějovic v roce 1856 (Procházková 1949, str ). Bendl nejen ţe Puškina hluboce obdivoval, ale ztotoţňoval se i s jeho duševním ţivotem. Povaţoval Puškina za stejného rebela, jako byl on sám. Domníval se, ţe Puškin byl stejně jako on velmi nespokojen se svým ţivotem, společností i politickým systémem. Bendl také podrobně studoval ţivot a dílo Puškina a napsal o něm řadu statí a studií, které uveřejňoval v časopisech, a zabýval se i rozborem jeho básní. V jedné ze svých statí o Puškinovi se Bendl zabývá i rozborem Oněgina. V hlavním hrdinovi vidí druhého Dona Juana, Taťánu povaţuje za afektovanou, nepřirozenou a bezcitnou dívku, která poté, co se dostane do vyšší společnosti, odmítá Oněgina, neboť pro ni není dost dobrý. Naopak její sestru Olgu vykresluje jako upřímnou, prostou a milující dívku. Bendlovu interpretaci hlavních postav pochopíme, vţijeme-li se do doby, v níţ Bendl ţil. Společnost, ve které se Bendl pohyboval, nemohla chápat Taťáninu samostatnost, vlastnosti ideální ţeny měla spíše naivní, povrchní Olga. Bendl viděl v postavách Lenského a Oněgina autobiografické rysy samotného autora. Puškin byl podle něj tak jako Oněgin člověkem zklamaným společností, s Lenským ho spojuje vliv německých romantických básníků a povaha snílka. Ve smrti Lenského vidí předpověď smrti Puškina. Sám Puškin se však v románu zříká autoportrétství, ke svým hrdinům se staví s ironií, s Lenským nesympatizuje a pak ho dokonce nechává umřít, a proto dnes bývá Bendlova interpretace hlavních postav povaţována za mylnou. 12

13 3.2 Bendlovy překlady Puškina Bendl začal překládat Puškina v roce 1854, kdy se objevily v časopise Lumír překlady jeho lyrických básní Černý závoj, Dvě vrány, Vojínův koník a Tři zřídla, vzápětí zaplavily jeho četné příspěvky i další časopisy. Velkou touhou Bendla bylo vydat své překlady Puškina tiskem. Jakoţto politicky podezřelý a neloajální vůči státní moci se však u mnohých nakladatelů setkal s odmítnutím vydat jeho dílo a pochodil aţ v Písku, kde se mu podařilo získat na svou stranu knihtiskaře Václava Vetterla, jenţ se uvolil vydat v roce 1859 jeden svazek, zahrnující epické básně Kavkazský pleník (překlad z roku 1854), Bachčisarajský fontán (1855), Cikáni, Bratři loupeţníci, Poltava a Talisman (1856), drama Boris Godunov. Svazek nesl název Alexandra Puškina básně rozpravné. Jelikoţ nakladatel byl spokojen s finančním úspěchem svazku, rozhodl se vydat Bendlovi i svazek druhý, obsahující překlad Evţena Oněgina, který vyšel v červnu roku Sám Bendl ve svém deníku uvádí, ţe překlad dokončil 13. března 1860 ráno. Evţenem Oněginem završuje Bendl svou překladatelskou činnost. Je to jeho nejobsáhlejší a zřejmě také nejkvalitnější překladatelské dílo. 3.3 Překlad Evţena Oněgina Při hodnocení Bendlova překladu je nutné brát v úvahu dobu, ve které vznikl. Byla to doba ostrého politického útlaku, byla narušena plynulost společenského vývoje, a tím i plynulost vývoje jazykového. Jazyk prodělává v této době sloţitý vývoj. U Bendla najdeme především znaky jazyka, typického pro lumírovce: časté inverze, důraz na rytmus, (rytmu bývá dosaţeno častým opakováním, násilnou vokalizací nebo devokalizací předloţek, krácením slov). Při překládání Evţena Oněgina se Bendl potýkal především s délkou verše. Typický čtyřstopý ruský jamb vytváří veršovou a intonační jednotku, v jejímţ prvém verši je zpravidla slabik devět, ve druhém osm, celkem sedmnáct (Závada 1949, str. 251). Pro Bendla bylo obtíţné vměstnat svůj převod do osmi či devíti slabik, tak jako to v původním textu dokázal Puškin, a zachovat přitom význam originálu, a uchýlil se proto ke svéráznému a radikálnímu řešení: rozšířil čtyřstopý jamb originálu o 13

14 jednu stopu. Tím dodal Bendl překladu mnoho zbytečných slovních vycpávek a vokalizovaných předloţek, které narušují dynamiku a plynulost verše a způsobují jeho rozvleklost. Jinak se stavba strofy od originálu neliší, Bendl většinou zachovává čtrnáct veršů i pořadí rýmů. Zbytečnou mnohomluvnost a těţkopádnost Bendlova překladu můţeme pozorovat například ve 12. strofě 5. hlavy, kde autor líčí Taťánin hrůzný sen: И лапу с острыми когтями Ей протянул; она скрепясь Дрожащей рукой оперлась И боязливыми шагами Перебралась через ручей; Пошла и что ж? медведь за ней. (Пушкин) Však bruče podává jí strašnou tlapu. Ač hrůzou ukrutnou se zachvěla, Přec v ouzkosti se o ni opřela, A s srdcem tlukoucím a v děsném kvapu Se posléz přepravila přes potok A jde, a medvěd za ní krok co krok. (Bendl) Zatímco původní verše evokují Taťánin rychlý útěk před medvědem, Bendlovo přepravila se přes potok a medvěd za ní krok co krok postrádá potřebnou dynamiku a spád a působí příliš strnule. Pro Bendlův překlad je typická inverze a s ní spjaté kladení podstatných jmen, přídavných jmen či přechodníků na konec strofy, čímţ uměle dosahuje rýmu: Divadla soudce, zlý a přísný znatel, Nestálý jak motýl zbožňovatel Hereček čarovných a vábivých Ctihodný občan kulis mámivých 14

15 Oněgin jenom letí do teatru, Kde každý kritikou jen dýchaje, Tu chválí entrechat hulákaje Dalším jevem, který lze Bendlovu překladu vytknout, jsou četné rusismy, zřejmě způsobené tím, ţe se mu nepodařilo najít pro určitá místa vhodné české ekvivalenty: ňaňa, chorovod, sledy, snovidění, chozjajka V některých pasáţích je patrný příliš volný překlad, který se značně vzdaluje od původního textu, daný zřejmě nepochopením originálu. V úsecích popisujících Taťánu, především pak v jejím dopise Oněginovi, můţeme pozorovat nepřirozený jazyk a sklony k patosu a mnohomluvnosti, které v originále nejsou: Вообрази: я здесь одна, Никто меня не понимает, Рассудок мой изнемогает, И молча гибнуть я должна. (Puškin, dopis Oněginovi) Ach pomni: samotna zde hořem hynu, Mně nerozumí zde ni duše živá, Ba já jsem sama pohádka jen snivá, A v samém pláči sama zvadnu, zhynu! (Bendl) 3.4 Význam Bendlovy překladatelské činnosti Bezprostředně po vydání byly překlady kladně přijaty jak čtenářskou veřejností, tak i řadou předních českých básníků. Takto se například vyjádřil k Svatopluk Čech k Bendlovu překladu Kavkazského plennika: Vzpomínám na Kavkazského plennika, první Puškinovu báseň, kterou jsem četl ovšem v českém překladu Bendlově, uveřejněném v musejníku. Působila na mne také jako náhlé 15

16 zjevení čehosi předtím netušeného. A jest mi, jako bych právě v tu chvíli zase, malý studentík na prázdninách, stál s tou knížkou v ruce u okna známého bílého pokojíku, vssávaje zrakem rozkoší zamlženým verš za veršem a po přečtení celé básně dlouho jak v opojení se dívaje ven, kde v soumraku již temněly stromy parku a mezerou větví, na okraji ozlacených ještě posledními paprsky slunečními, prohlédala daleká modravá krajina, za niž na večerním nebi maloval mi přelud osněžená temena kavkazská. (Procházková 1949, str. 223) Přestoţe Bendl nebyl rozeným básníkem a jeho překlady nebyly vţdy příliš zdařilé, nelze jim upřít velký význam, ve své době totiţ byly jediným zdrojem seznámení se s ruskou literaturou. Lze tedy říci, ţe jejich význam tkvěl především v tom, ţe vůbec vznikly. 16

17 4 Václav Alois Jung 4.1 Ţivot a dílo Václav Alois Jung, narozený r v Rychnově nad Kněţnou, byl ve své době oblíbeným básníkem i překladatelem. Básně psal jiţ během studií na gymnáziu v Rychnově nad Kněţnou, poté studoval na Filozofické fakultě v Praze, středem jeho zájmu se zde staly jazyky věnoval se angličtině, němčině, ruštině a polštině. Lákala ho především ruská, anglická, dánská, a španělská literatura, hlásil se k tehdejším snahám mladé generace. Byl spoluzakladatelem almanachu Máj, přispíval do slovansky zaměřeného časopisu Ruch. Básnickým talentem na sebe Jung upozornil r v Almanachu české omladiny, který zdůrazňoval národní a slovanské tendence. Právě v této době začal překládat Oněgina, svůj překlad však dokončil aţ na americkém kontinentě, kam se odebral r zřejmě buď zklamán nešťastnou láskou, nebo moţná nespokojen s poměry ve vlasti. Ještě před odchodem do Spojených států amerických však zveřejnil první úryvky z nového překladu Puškinova románu, a to 6. prosince roku 1889 v časopise Zlatá Praha. O Jungově kladném vztahu k Rusku a ruské kultuře svědčí i to, ţe se do Ruska osobně vypravil, a to v roce 1901, neboť prý touţil poznat Puškinovu vlast. Své dojmy z cest pak reportáţním způsobem popsal v práci Půl roku v carské říši. Moskva posud je to skoro všecko tady, jak Puškin popisuje.(frýzek 1997, str. 44), uvádí Jung ve svém cestopise. Sám se tedy konečně podíval do míst, která Puškin popisoval a která zatím sám znal pouze z překladů. Ve své době byl Jungův překlad, věnovaný první ţeně Marii Řezáčové Jungové, velmi pozitivně přijat, o čemţ svědčí i dobové ohlasy: Cena jeho jest v překrásném líčení ideálního a reálného ruského života a v půvabném slohu. V. A. Jung již dlouho žije v Americe a některé stati svého překladu poslal do Zlaté Prahy. Nyní vyšel překlad celý, je velmi plynný a lahodný a Oněgin pro svou pestrost střídajících se obrazů i rozmanitost slohu pro překladatele je kus nesnadné práce. Tím větší zásluha Jungova teprve v posledních 17

18 několika letech počínáme se odvraceti od literatury německé, jež nám byla dlouho prostředkyní světových literatur a jíž jsme byli téměř přesyceni (Frýzek 1997, s. 13) Básník Otokar Březina napsal, ţe za tento překlad veršovaného románu jediného olympského z Rusů Jungovi nelze od milovníků češtiny dost poděkovat. (Rubáš 2009, s. 15). Nadšení, které ve své době Jungův překlad vyvolal, vedlo i ke spěšnému vydávání díla na pokračování časopisecky a k četným reprízám Čajkovského opery Evţen Oněgin, která se tehdy v Praze uváděla. Překlad se dočkal čtyřnásobného přepracování a celkem byl kniţně vydán sedmkrát, poprvé v roce 1892 v nakladatelství J. Otto, dále v letech 1914, 1919, 1924 a 1926 a nakonec ještě dvakrát v roce Jung do svého překladu zahrnul i úvodní Rozhovor básníka s nakladatelem. Kromě Evţena Oněgina se Jung věnoval také Puškinově lyrice i próze, je téţ autorem překladu Kapitánské dcerky či Kamenného hosta. 4.2 Jungův překlad Oněgina Pro Junga jako filologa se slovanským zaměřením byla samozřejmostí dokonalá znalost ruštiny. Důleţitá pro kvalitní překlad Oněgina byla však i skutečnost, ţe Jung byl schopným básníkem. Jung tedy dokázal poměrně dobře spojit přesnost překladu ve srovnání s originálem a zároveň mu dodal básnickou krásu. Oproti Bendlovi, který rozšířil puškinovský verš o jednu stopu, se Jung věrně drţel ruské předlohy, dodrţel počet slabik a tím i sevřenost originálu. Jungovu překladu však lze vytknout přílišnou poetičnost a obraznost verše, která dodává překladu zastaralý ráz. Tento jev můţeme pozorovat především v místech, kde autor líčí krásy ruské krajiny při pouţití prostého, jednoduchého jazyka, který ani na současného čtenáře nepůsobí nikterak zastarale. Toto tvrzení lze demonstrovat ukázkou ze začátku druhé kapitoly, kde je popisována příroda okolo Oněginova domu zděděného po strýci: Перед ним пестрели и цвели Луга и нивы золотые, Мелькали сѐлы, здесь и там Стада бродили по лугам, 18

19 И сени расширял густые Огромный запущенный сад, Приют задумчивых дриад. (Puškin) Především první dva verše ukázky vyznívají v Jungově podání velmi kostrbatě a nepřirozeně: niv koberec se pestřil květný; skot na žírných se luzích pás, vsi mezi stromy blíž i záz se kmitaly, a koutek četný sad rozlehlý tak v houští kryl skrýš dumavých to lesních víl (Jung) Srovnejme si tento překlad s mnohem prostším, ale o to přirozenějším a čtivějším líčením Hory: V dál před ním luhy prostřely svých lučin květ, svá zlatá pole, a za nimi zříš vísky spát, a obraz pasoucích se stád, a v hustých klenutích svých dole se rozšuměl kout zahrady pro zádumčivé dryady. (Hora) Jung často pouţívá zkrácené formy sloves, snad aby se se svým překladem vměstnal do počtu slabik ve verši originálu. Uvádíme ukázku z Taťánina dopisu Oněginovi (kterého, mimochodem, ve svém překladu nazývá Jevgenem): Zda Tys to, vidino má drahá, v týž okamžik tak plný blaha se ve průzračné nemih tmě 19

20 a nestoup k lůžka mého hlavě? (Jung) Jungovu překladu bývá vytýkaná jistá plytkost. Jung klade přílišný důraz na významovou přesnost překladu, neproniká pod povrch, a opomíjí tak drobné detaily. 4.3 Najmanův téměř nezaznamenaný překlad V době, kdy se ještě stále těšil veliké oblibě překlad V. A. Junga, se objevil další překlad, a to v podání Jindřicha Najmana. Najman prohlašoval, ţe dosavadní překlady Oněgina oplývají nejnehoráznějšími zrůdnostmi, ba přímo nesmysly (Rubáš, 2009, str. 16) a nabízí svůj vlastní překlad. Zároveň však konstatuje: Bohuţel nerozborné souručenství zájmové znemoţňuje téměř jiţ v zárodku jakoukoli ideovou snahu o nápravu našich zuboţených literárních poměrů, takţe chovám oprávněnou obavu, ţe našimi rozhodujícími kulturními činiteli, kterým záleţí na udrţení nynějších mocenských poměrů, nejen mi nebude dána příleţitost k nabízeným důkazům, ale takový důkaz mi bude vůbec znemoţněn prostým umlčením. (Najman, 1934, s. 3-4) Najman se ve svém odhadu příliš nezmýlil, překlad byl sice v roce 1935 publikován v Topičově edici souvislé četby školní, ale pro svou nízkou kvalitu nikdy nepronikl do širšího podvědomí společnosti. Vyšel pouze jednou, a to ve zkrácené podobě. Uveďme si srovnání tohoto překladu s Najmanem tolik kritizovaným předchůdcem V. A. Jungem: Já končím! strašno čísti jest já ze strachu a studu zmírám však zárukou mi Vaše čest, k ní s oddaností smělou zírám (Jung) Já končím, strašno čísti jest Vždyť hanbou, strachem přímo zmírám Než zárukou mi Vaše čest, k ní s pevnou oddaností zírám (Najman) Z úryvků je patrné, ţe Najman z velké části pouze kopíroval Jungův překlad a místy ho upravoval podle sebe. Tím ale překladu nedodal vyšší kvalitu, ale naopak 20

21 způsobil významový posun oproti z hlediska obsahu přesnému překladu Junga, a dosáhl tak významového posunu ve srovnání s originálem: Другой!...Нет, никому на свете Не отдала бы сердца я! То в вышнем суждено совете... То воля неба: я твоя; Вся жизнь моя была залогом Свиданья верного с тобой; Язнаю, ты мне послан Богом, До гроба ты хранитель мой... (Puškin) Jiného!... Ne, já pranikomu bych srdce svého nedala! Moc vyšší v tom jsem shledala já Tvá jsem tak chce nebe tomu; můj celý život zárukou byl jistého s Tebou setkání; já vím, Tys ten, jejž Bůh mi snoubil a jejž mě po hrob ochrání (Jung) Že jinému?... Ne, srdce moje svou láskou lehce neplýtvá! Tak v radě vyšší souzeno je To vůle nebes: já jsem Tvá; v svém žití záruku zřít mohu teď svého s Tebou shledání; Tys obránce, jejž, díky Bohu, až do hrobu mě ochrání (Najman) Jungovo já pranikomu bych srdce svého nedala vystihuje Puškinovo никому на свете nе отдала бы сердца я přesněji neţ Najmanova varianta překladu. Také verše můj celý život zárukou byl jistého s Tebou setkání vyznívají v Jungově překladu mnohem přirozeněji a srozumitelněji neţ Najmanovo v svém žití záruku zřít mohu teď svého s Tebou shledání. Jindřich Najman tedy nevnesl do překladu Oněgina nic nového a je pochopitelné, ţe se nedočkal obliby ze strany čtenářů ani kritiky. 21

22 5 Josef Hora 5.1 Puškinův zásah do Horova ţivota a díla Ke stému výročí Puškinovy smrti chystalo nakladatelství Melantrich vydání jeho díla ve 4 svazcích. V létě r byl Josef Hora poţádán o přeloţení Evţena Oněgina jako součásti 3. svazku zahrnujícího také Puškinovy epické básně. Během překládání si přesně zaznamenával, kam který den dospěl, víme tedy přesně, ţe překlad vznikal (s přestávkami) v rozmezí od 29. srpna 1936 do 25. listopadu 1936 a Hora se mu věnoval celkem čtyřicet dní. Po dokončení překladu napsal oslavnou báseň Nad dokončeným překladem Oněgina. Puškina povaţoval Hora za největšího slovanského básníka. Napsal na Puškina báseň Vy ústa umlklá ve čtrnáctiřádkové puškinské strofě. Ještě před Oněginem se Hora věnoval překladu lyrických básní Borise Pasternaka, měl tedy moţnost srovnání i cennou zkušenost s ruskou poezií. K samotnému překládání Evţena Oněgina se stavěl s respektem a přiznával, ţe to pro něj nebyla snadná práce: Jak lehce se čte Puškinův originál a jak těţce se překládá! Právě ta suverénní, samozřejmá lehkost, jakmile má být přenesena do české verse, nakupí před překladatelem nesčetné překáţky. Nemluvím o obtíţích, jeţ klade 14řádková sloka, pravidelně rýmovaná. To ještě není práce básnického překladatele, nýbrţ řešení téměř mechanického problému. Tu pracuje za dnešního překladatele sám vývoj jeho mateřštiny. (Hora 1936, s. 399) Jelikoţ Horův překlad Oněgina byl kritikou velmi kladně přijat, je pochopitelné, ţe mu byly svěřovány i další překlady Puškinova díla. Pro čtvrtý svazek vybraných spisů přeloţil Cikány, je také autorem překladu básní Kirpenskému a A. P. Kernové, některých Puškinových kritických statí a pro Novikovův román Puškin na vsi Michajlovské přeloţil všechny pouţité verše (kromě Oněgina a Cikánů se jednalo o Bachčisarajskou fontánu, Nulína a Borise Godunova ). Neustálé sepětí s Puškinovým dílem ovlivnilo i Horovu vlastní tvorbu, coţ se projevilo především v románu Dech na skle. Příběhy Jana Trázníka, dále v Janu 22