Nalézací a vykonávací řízení

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Nalézací a vykonávací řízení Bakalářská práce Autor: Veronika Richtrová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Eva Karhanová Horynová Praha březen 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Jablonci nad Nisou dne Veronika Richtrová

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Evě Karhanové Horynové za její odborné vedení a cenné rady při zpracování této práce.

4 Anotace Bakalářská práce Nalézací a vykonávací řízení se snaţí objasnit postup obou řízení a zaměřuje se na pochopení celého procesu s uvedením několika příkladů pro lepší vysvětlení legislativy. Doporučení, která z této práce vyplývají, se vztahují zejména k novele Občanského soudního řádu a jsou obsaţena v závěru. Annotation Bachelor thesis Discovering and Executing System seeks to clarify the procedure of both proceedings and specialise on understanding of whole process of showing a few examples to explain better the legislation. The recommendations, which stem from this bachelor thesis, related primarily to the amendment of Civil Procedure Act and are included in conclusion.

5 Obsah: Úvod Obecná ustanovení Základní ustanovení, právní úprava, prameny Pravomoc a příslušnost Pravomoc soudů Příslušnost soudů a její druhy Věcná příslušnost Místní příslušnost Spory o pravomoc a příslušnost (kompetenční konflikty) Principy trvání příslušnosti (zásada Perpetuatio fori) Výjimky z principu trvání příslušnost Příslušnost funkční Zásady Zásady organizace soudnictví (Principy práva na spravedlivý proces) Zásady civilního řízení Subjekty sporného a nesporného řízení Účastníci řízení Osoby zúčastněné řízení Způsobilost účastníků Účastenství Vedlejší účastenství (vedlejší intervence) Hlavní účastenství (hlavní intervence) Legitimace Záměna účastníků Přistoupení účastníka Procesní nástupnictví (změna účastníků) Úkony účastníků řízení Zástupci účastníků Doručování Zástupce pro doručování písemností Činnost soudu před zahájením řízení Smírčí řízení..40 5

6 2.2 Řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů Předběţná opatření Zajištění důkazu Sporné řízení na prvním stupni Zahájení sporného řízení Překáţky řízení Změna ţaloby Zpětvzetí ţaloby Vzájemná ţaloba Soudní smír Průběh řízení a jeho příprava Přípravné jednání Jednání Dokazování Náklady řízení Rozhodnutí Nesporná řízení na prvním stupni Rozdíly mezi sporným a nesporným řízením Druhy nesporných řízení Péče soudu o nezletilé Řízení o způsobilosti k právním úkonům Řízení opatrovnické Řízení o povolení uzavřít manţelství Řízení o prohlášení za mrtvého Nařízení a provedení výkonu rozhodnutí Činnost soudu před nařízením výkonu rozhodnutí Prohlášení o majetku Nařízení výkonu rozhodnutí Provedení výkonu rozhodnutí Výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí Výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným

7 5.7 Jednotlivé formy výkonu rozhodnutí u peněţitých plnění Sráţky ze mzdy Přikázání pohledávky z účtu u peněţního ústavu Přikázání jiné peněţité pohledávky Pohledávky nepodléhající výkonu rozhodnutí Postiţení jiných majetkových práv Prodej movitých věcí Prodej nemovitostí Zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech Prodej podniku Jednotlivé formy výkonu rozhodnutí u nepeněţitých plnění Vyklizení Odebrání věci Rozdělení společné věci Provedení prací a výkonů.. 84 Závěry a doporučení 86 Seznam pouţité literatury 89 Seznam pouţitých zkratek Přílohy Zadání bakalářské práce 7

8 Úvod Předkládaná bakalářská práce se zabývá v současné době téměř celosvětové finanční krize aktuální problematikou nalézacího a vykonávacího řízení, které se mnohem častěji dotýká běţných občanů, kteří se například rozhodli vzít si půjčku nebo úvěr, a následně nemají dostatek finančních prostředků na jejich splácení. Počet soudních sporů v této oblasti díky finanční krizi a špatnému odhadu moţnosti splácení těchto půjček a úvěrů u občanů stoupá. Kouzlo ţivota bez přímého placení láká více lidí neţ dříve, ale jen do té doby, neţ nastane méně příjemná fáze splácení dluhů. Tito občané spotřebitelské úvěry vyuţívají bez jakékoli obezřetnosti, opatrnosti a znalosti svých práv a povinností. Neplatiči se stávají nejen hrozbou společnosti, ale i podnikatelů a neposledně i státu. Plnění závazků patřilo a vţdy by mělo patřit k základním pravidlům lidské slušnosti. Někteří občané si však nesplácení dluhů vykládají dokonce jako osobní hrdinství, a proto je nutné stanovit a vynutit si pravidla chování státem, který se od počátku spolu s právem snaţí o stabilizaci poměrů ve společnosti. 1 V této práci se budu snaţit o objasnění obou řízení, která jsou upravena zákonem č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v úplném znění, který byl novelizován zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od Dále mým cílem bude popsat moţnosti výkonu rozhodnutí a některé problémy, se kterými jsou obě řízení spojena. Výše zmíněná novela přináší zejména novou úpravu systému doručování soudních zásilek, zavádí institut přípravného jednání a celkově se snaţí o zjednodušení soudních postupů a zamezení průtahů při soudním řízení. Z důvodu obsáhlosti a sloţitosti zvoleného tématu jsem se v práci snaţila o pojetí vycházející především z právní teorie spolu s uvedením několika případů z praxe, které jsem čerpala nejen z relevantní literatury, médií, ale i z praxe školní. Práce je rozdělena do několika kapitol. První kapitola pojednává o obecných ustanoveních příslušné právní normy a pramenech, která nebyla moţno opominout z důvodu správného uvedení čtenáře do dané problematiky. Dále pak hovoří o pravomoci a příslušnosti soudů, zásadách, které se v řízeních uplatní, subjektech řízení nebo o institutu doručování. Druhá kapitola se zabývá činností soudu před zahájením řízení, jako je moţnost smírčího řízení nebo vydání předběţného opatření. Třetí kapitola se věnuje postupu ve sporných řízeních na 1 Grossová, Marie Emilie: Exekuce na peněţité plnění, Linde Praha a. s., 2007, str

9 prvním stupni, čtvrtá pak v řízeních nesporných. Pátá kapitola objasní nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, pokud povinná osoba nesplnila dobrovolně to, co jí rozhodnutím vykonatelným soudem, bylo uloţeno. V závěru provedu zhodnocení celé práce a budu se snaţit uvést doporučení vedoucí ke zlepšení stávajícího stavu. 9

10 Kapitola 1 - Obecná ustanovení 1.1 Základní ustanovení, právní úprava, prameny Občanské právo se obecně dělí na právo hmotné a právo procesní. Hmotým právem jsou vyjádřeny obecné právní vztahy, tedy subjektivní práva a povinnosti a normy tohoto práva jsou ve většině případů dodrţovány dobrovolně. Pokud některá z těchto norem není dodrţena, je druhému účastníku tohoto vztahu přiznáno právo dovolat se ochrany prostřednictvím soudu, jako státního orgánu. Postup, podmínky a formy zásahu tohoto orgánu jsou předmětem práva procesního, jakoţ i soubor norem resp. pravidel chování, které jsou upraveny právem a jejichţ dodrţování zabezpečuje stát. Občanské právo hmotné je tudíţ s právem procesním tak úzce svázáno, ţe nemůţe bez druhého existovat. Pojem civilní proces neboli vztah se musíme snaţit pochopit jako širší oblast soukromoprávních vztahů (tj. vztahů občanskoprávních, rodinných, pracovních, obchodních a druţstevních), v nichţ mají justiční orgány resp. soudy pravomoc rozhodnout na základě příslušného zákona. Nalézací a vykonávací řízení (civilní proces) je upraveno v zákoně č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád (dále jen OSŘ), který byl novelizován zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od a který upravuje postup soudu a účastníků občanského soudního řízení takovým způsobem, aby došlo k zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Dále se snaţí i o výchovu k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům jiných osob. V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci (tzv. nalézací řízení) a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně (tzv. vykonávací řízení). Při tomto řízení je dbáno na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a též aby těchto práv nebylo zneužíváno na jejich úkor. 2 OSŘ není samozřejmě jediným pramenem civilního procesu. Těchto pramenů je mnoho, proto níţe uvádím hrubý výčet několika z nich, spolu s přehledem základních věcí a práv, které se k tomuto procesu vztahují. 2 ÚZ č Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., Ostrava, Nakladatelství Sagit, a.s., 2009, ustanovení 2, str. 3 10

11 Další prameny civilního řízení: Ústava České republiky Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava, upravuje mimo jiné i soudní moc, která je vykonávána prostřednictvím nezávislých soudů. Listina základních práv a svobod Je součástí ústavního pořádku a je zde vymezeno právo na soudní a další právní ochranu, právo na domáhání se svého práva u nezávislého soudu příp. jiného příslušného orgánu, právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy v případě, ţe má osoba pocit, ţe byla tímto rozhodnutím zkrácena na svých právech, dále pak právo na náhradu škody, která byla způsobena zákonným rozhodnutím soudu příp. jiného orgánu či nesprávným úředním rozhodnutím, právo na odepření výpovědi účastníka řízení v případě, ţe by jí mohl způsobit trestní stíhání sobě nebo osobám blízkým, rovné postavení účastníků před soudy, právo na právní pomoc před tímto orgánem, právo na tlumočníka a to za situace, pokud je řízení vedeno v jazyce, který účastník neovládá, právo na projednání věci veřejně (s výjimkou případů stanovených zákonem) a bez zbytečných průtahů řízení, osobně a s moţností vyjádření se k důkazům, které jsou předkládány. Všechna tato základní práva jsou podrobně upravena v OSŘ. Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (ve znění pozdějších předpisů) Tato vyhláška pro civilní řízení vymezuje například organizaci práce soudů, průběh samotného jednání, nahlíţení do soudních spisů, nebo např. výkon rozhodnutí v občanskoprávních věcech. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním v úplném znění Uplatní se v případě civilního řízení s cizím prvkem, resp. upravuje právní postavení cizinců. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků a Vyhláška č. 117/1998 Sb., o osvobození soudních poplatků Jak jiţ vychází z názvu, jsou v tomto zákoně a vyhláškách upraveny soudní poplatky a moţnost osvobození od těchto poplatků. 11

12 Vyhláška č. 484/2000 Sb. stanovuje výše odměny v případě zastupování účastníka občanského soudního řízení advokátem příp. notářem. S touto vyhláškou dále souvisí i některé další vyhlášky např. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb. Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, na kterou navazuje vyhláška č. 37/1967 Sb. Tento zákon se vztahuje k zajištění řádného výkonu tlumočnické a znalecké činnosti, která je prováděna v řízení před státními orgány. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) Zákon upravuje například způsoby provedení exekuce, její náklady, manipulaci se spisy apod. a navazuje na něj několik dalších vyhlášek zejména například vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti. Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) v platném znění Tato právní norma upravuje např. organizaci, soustavu a činnost soudů, ustanovování soudců nebo zánik jejich funkce. 1.2 Pravomoc a příslušnost Pravomoc soudů Pravomoc projednat a rozhodnout věc v občanském soudním řízení, jak jiţ bylo řečeno, náleţí soudům a můţeme ji chápat jako oprávnění tohoto orgánu jednat a rozhodnout v určité záleţitosti. Pravomoc je jedna z procesních podmínek řízení. Pokud by pravomoc nebyla určena, soud by musel řízení zastavit a věc po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, postoupit orgánu, kterému tato pravomoc náleţí. V těchto řízeních se převáţně jedná o spory mezi účastníky, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud tuto pravomoc nemají jiné orgány určené zákonem, coţ se týká soukromoprávních věcí a je to tzv. zúţená pravomoc soudů (např. vklad práva do katastru nemovitostí projedná Katastrální úřad). Rozšířenou pravomocí soudu se naopak rozumí projednání jiných neţ výše uvedených sporů s veřejnoprávní povahou (např. řízení o propuštění cizince ze zajištění dle ustanovení 200o OSŘ). Pokud má být před soudním řízením provedeno řízení u jiného orgánu, mohou soudy 12

13 dále jednat jen za předpokladu, ţe věc nebyla v řízení u tohoto orgánu vyřešena (tzv. dělená pravomoc). V České republice soustavu obecných soudů tvoří: Nejvyšší soud České republiky Vrchní soud se sídlem v Praze a působností pro Česko a druhý se sídlem v Olomouci s působností pro Moravu Krajské soudy (8), Městský soud v Praze Okresní soudy (85), Obvodní soudy v Praze (10) a Městský soud v Brně Není-li zákonem stanoveno jinak, je k řízení v prvním stupni příslušný okresní soud. Věci, které rozhoduje Krajský soud jako soud 1. stupně jsou uvedeny v ustanovení 9 OSŘ a jsou to např.: a) ochrana osobnosti podle Občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob b) spory o nárocích vycházejících z autorského zákona c) spory o vzájemném vypořádání dávky důchodového pojištění nebo zabezpečení d) spory o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce nemocenského pojištění vyplaceného neprávem e) spory o určení nezákonnosti stávky nebo výluky apod. V prvním stupni dále KS rozhodují ve věcech obchodní povahy, které se mohou týkat např.: a) obchodního rejstříku b) zakládání obchodních společností c) sporů mezi obchodními společnostmi a jejich statutárními orgány apod. 3 a téţ rozhodují v tomto stupni v insolvenčním řízení dle zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. Jako soud prvního stupně můţe téţ rozhodnout Nejvyšší soud, ale pouze stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Nejvyšší soud rozhodne o dovolání proti rozhodnutí, které vydaly krajské nebo vrchní soudy, jako soudy odvolací. 3 ÚZ č Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., Ostrava, Nakladatelství Sagit, a.s., 2009, ustanovení 9, str

14 O odvoláních proti rozhodnutí okresních soudů, rozhodují krajské soudy a vrchní soud rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu krajského, který rozhodoval v 1. stupni, tedy například v případech, které jsou vymezeny výše Příslušnost soudů a její druhy Příslušnost soudů vymezuje rozsah působnosti a vztahy mezi jednotlivými soudy, do jejichţ pravomoci věc náleţí. Není-li zákonem stanoveno jinak, je k řízení příslušný obecný soud ţalovaného. Řízení se však můţe konat pouze u takového soudu, který je věcně a místně příslušný Věcná příslušnost Věcná příslušnost je dána charakterem projednávané věci a není-li v občanském soudním řádu uvedeno jinak, podává se ţaloba okresnímu soudu. Rozumíme jí tedy vymezení rozsahu působnosti mezi různé stupně soudů, 4 neboli který ze soudů můţe věc projednat a rozhodnout. Tuto příslušnost soud zkoumá kdykoli za řízení, ale pouze za okolností, které pro ni byly rozhodující při jeho zahájení. Ke změnám okolností se nepřihlíţí, neboť takto určená věcná příslušnost trvá po dobu celého řízení. Pokud se okresní či krajský soud domnívá, ţe není věcně příslušným soudem k rozhodnutí ve věci, je jeho povinností předloţit o tomto zjištění zprávu vrchnímu příp. nejvyššímu soudu, a to jestliţe je dle jeho názoru věc v kompetenci okresních, krajských či vrchních soudů příp. soudu nejvyššího. Vrchní příp. pak tedy nejvyšší soud rozhodne, který soud bude v prvním stupni rozhodovat. Účastníci mají samozřejmě právo se k tomuto postupu soudu vyjádřit, ale usnesením, kterým se rozhoduje o věcné příslušnosti jiných soudů, jsou vázáni. Bylo-li však řízení zahájeno u vrchního soudu, který se domnívá, ţe není věcně příslušný, sám rozhodne, který soud je k projednání věci příslušný v prvním stupni. Pokud by zjistil, ţe věc patří do kompetence soudu nejvyššího, musí mu o tom předloţit zprávu. Stejně tak pokud by bylo řízení zahájeno u nejvyššího soudu nebo mu byla věc vrchním soudem postoupena, sám rozhodne, který soud bude rozhodovat v prvním stupni. V případě, ţe by se věc týkala soudu, který rozhoduje na základě zvláštního zákona (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), se řízení musí zastavit. O zastavení řízení musí být navrhovatel v usnesení o zastavení řízení soudu poučen. Řízení se nezastaví pouze v případech, které jsou uvedeny ve zmiňovaném 4 Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1.vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str

15 zákonu (např. při ochraně navrhovatele proti nečinnosti orgánu ÚSC). Soud vysloví, ţe není věcně příslušný a postoupí věc věcně příslušnému soudu. 5 Z důvodu větší četnosti soudů, které záleţitosti projednávají v prvním stupni, je zapotřebí zvolit ten, který je místně příslušný Místní příslušnost Tato příslušnost určuje, který ze soudů bude danou věc projednávat. Soudem je zkoumána pouze před samotným jednáním resp. do skončení jednání přípravného s výjimkou námitky učiněné účastníkem řízení, kterou uplatnil při příslušném prvním úkonu a platebního rozkazu. Při přezkumu místní příslušnosti se nepřihlíţí k úkonům věcně nepříslušného soudu. 6 6 Obecná místní příslušnost (obecný soud) je dána místem bydliště ţalované fyzické osoby případně místem, kde se zdrţuje. Pokud má tato fyzická osoba bydliště na více místech, jsou místně příslušné všechny okresní soudy, v jejichţ obvodu bydlí s úmyslem trvalého zdrţování se v tomto místě. U fyzické osoby podnikatele je tímto soudem okresní soud, v jehoţ obvodu příslušná FO podniká a nemá-li určené místo k podnikání, je k řízení příslušný okresní soud, který se určí dle výše stanovených pravidel (místo bydliště příp. kde se zdrţuje). U právnické osoby je místně příslušným okresní soud, v jehoţ obvodu má tato právnická osoba své sídlo (to platí i v případě insolvenčního správce). Obecný soud státu je okresní soud, v jehoţ obvodu sídlí jeho organizační sloţka, která je příslušná dle zvláštního právního předpisu a pokud ho nelze takto určit, platí, ţe je místně příslušným okresní soud, v jehoţ obvodu došlo ke skutečnosti, na základě které je moţné právo uplatnit. U obce je za místně příslušný povaţován okresní soud, v jehoţ obvodu má své území. U vyššího územně samosprávného celku (kraje) je to okresní soud v místě, kde mají sídlo jeho orgány. Je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka. 7 5 Můţe se také stát, ţe věc má být podle smlouvy účastníků řízení projednána před rozhodci. Pokud by účastníci netrvali na projednání před rozhodci, je moţné, aby se řízení konalo v soudním řízení, v opačném případě by se řízení muselo zastavit. 6 podrobněji k místní příslušnosti viz ÚZ č Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., Ostrava, Nakladatelství Sagit, a.s., 2009, ustanovení 105, str. 31 a ustanovení 85-86, str tamtéţ viz ustanovení 85a 15

16 Podle ustanovení 86 OSŘ u ţalovaného občana České republiky, který nemá obecný soud nebo je tento soud mimo naši republiku, je místně příslušným takový soud, v jehoţ obvodu měl v našem státu poslední známé bydliště. Návrh na zahájení řízení je však moţné podat i proti zahraniční osobě u soudu, v jehoţ obvodu je na území ČR umístěn její podnik nebo organizační sloţka. Pokud by měl soud za to, ţe není místně příslušným, musí svou nepříslušnost vyslovit a věc postoupit soudu, o němţ se domnívá, ţe je příslušným a ten s tím musí souhlasit. V opačném případě by mohl opět vzniknout spor o příslušnost, který by musel vyřešit nadřízený soud. Pokud by podmínky místní příslušnosti např. nebylo moţno zjistit, ale věc by náleţela do pravomoci soudů České republiky, zpravidla místně příslušný soud určí soud nejvyšší. Ustanovením 11 odst. 3 OSŘ je určeno, ţe zjistí-li soud sám, ţe je zapotřebí, aby byla místní příslušnost určena, postoupí věc nejvyššímu soudu. Pokud by návrh na určení příslušnosti podal účastník řízení před řízením sám, musí k němu připojit i návrh na zahájení řízení, které je zahájeno dnem, kdy tento návrh dojde nejvyššímu soudu. Po zahájení řízení můţe být tento návrh podán jak účastníkem řízení, tak i soudem, a to do doby, neţ se soud místně příslušným stane. Tento nepříslušný soud vydá o tomto usnesení, které po nabytí právní moci musí doručit nejvyššímu soudu. Místní příslušnost na výběr daná Pokud je místně příslušných více soudů, můţe si ţalobce, do doby podání ţaloby vybrat, u kterého ze soudů, se řízení bude konat. Jeho výběr je však neměnný. Příslušným tak můţe podle ustanovení 87 OSŘ být soud, v jehoţ obvodu: má žalovaný stálé pracoviště, došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky, je platební místo, uplatňuje-li se právo směnky, šeku nebo jiného CP nebo je sídlo burzy, jde-li o spor z burzovního obchodu. 8 Místní příslušnost výlučná K řízení můţe být namísto obecného soudu v případech, kdy nepřichází v úvahu ani obecný soud, ani na výběr daný (viz výše) příslušný podle ustanovení 88 OSŘ například také soud: v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště v ČR, v jehož obvodu má 8 V případě insolvenčního řízení řešícího úpadek osoby, která tvoří s dluţníkem koncern (tj. jednotné řízení osob se společným podnikem), je k řízení také příslušný soud, u něhoţ insolvenční řízení probíhá. 16

17 nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu příp. jiných rozhodujících skutečností své bydliště nebo v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle ustanovení 88b OSŘ (tj. soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu). Tato příslušnost má tedy přednost před výše uvedeným (tj. kdy nepřichází v úvahu ani obecný soud, ani na výběr daný). Pouţívá se zejména v nesporných řízeních, kdy není moţné určit ţalovaného. Pokud zákon nestanoví příslušnost výlučnou, můţe být místní příslušnost soudu prvního stupně v obchodních věcech také určená na základě ustanovení 89a OSŘ písemnou dohodou účastníků řízení neboli tzv. prorogací Spory o pravomoc a příslušnost (kompetenční konflikty) Při rozhodování o pravomoci nebo příslušnosti mezi soudy a orgány moci výkonné (např. územní, zájmové či profesní samosprávy) můţe také dojít ke dvěma druhům kompetenčních konfliktů, které mohou nastat mezi soudy a jinými orgány či mezi soudy České republiky a soudy cizího státu (členských i nečlenských států Evropské unie). Záporným (negativním) kompetenčním konfliktem se rozumí případ, kdy oba orgány nechtějí danou věc projednat, protoţe se domnívají, ţe věc do jejich pravomoci nebo příslušnosti nespadá. Kompetenčním konfliktem kladným (pozitivním), se naopak rozumí případ, kdy je kaţdý z orgánů přesvědčen o správné pravomoci nebo příslušnosti svého orgánu. Dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů v úplném znění, rozhoduje o kompetenčních sporech mezi těmito orgány Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud Princip trvání příslušnosti (zásada Perpetuatio fori) Protoţe se řízení koná u soudu, který je věcně a místně příslušný, je zde velice důleţitá zásada Perpetuatio fori, která se dá vysvětlit, jako zásada trvání příslušnosti neboli zásada, podle níţ příslušnost soudu, určená podle okolností, které tu jsou v době zahájení řízení (v den podání ţaloby či vydání usnesení soudu), trvá aţ do jeho skončení. Věcně a místně příslušným je téţ soud, jehoţ příslušnost určil příslušný soud pravomocným rozhodnutím nebo jehoţ příslušnost jiţ nelze dle zákona zkoumat. 17

18 Výjimky z principu trvání příslušnosti V ojedinělých případech vymezených ustanovením 177 OSŘ (změněné okolnosti ve věci péče o nezletilé, řízení ve věcech obchodního rejstříku či v řízení opatrovnickém) můţe být věc na základě vydaného usnesení postoupena jinému soudu resp. příslušnost přenesena na jiný soud, ale za předpokladu, ţe s tím tento druhý soud souhlasí. Pokud by nesouhlasil, musel by o přenesení působnosti rozhodnout soud nadřízený soudu, na který má být příslušnost přenesena. Jeho rozhodnutím je pak vázán i soud, který chtěl působnost přenést. Dalším případem je delegace (přikázání věci jinému soudu), která se uţívá v případech znemoţnění výkonu soudní pravomoci, kdy je zapotřebí příslušnost soudu určit. Delegace můţe být zahájena s návrhem i bez návrhu. Delegace nutná nastává v případě, ţe soud nemůţe jednat, neboť jsou jeho soudci vyloučeni například z důvodu podjatosti v příslušné kauze. Z důvodu nutnosti musí rozhodnout nejblíţe nadřízený soud obou soudů, tj. soudu s vyloučenými soudci a soudu, kterému má být věc postoupena. Podklad pro tento druh delegace je součástí rozhodnutí o vyloučení soudců. Delegace vhodná znamená, ţe věc můţe být přidělena jinému soudu téţ z důvodu vhodnosti, to je např. rychlejšího, hospodárnějšího procesu nebo důkladnějšího projednání. Návrh na delegaci musí obsahovat skutečnosti, které k ní vedou. O této delegaci na jiný soud téhoţ stupně musí rozhodnout nejblíţe nadřízený soud obou soudů. Účastníci řízení mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu nebo z jakého důvodu má být věc přikázána. Delegaci je nutné odlišit od atrahování (atrakce), která není sice součástí OSŘ ale např. správního řádu, ale delegaci se podobá. Je to případ, kdy je věc soudu prvního stupně odejmuta soudem nejvyšším a předána k projednání a rozhodnutí soudu vyššího stupně. Věc můţe téţ odejmout soudu druhého stupně, ale pak o ní rozhoduje sám nejvyšší soud Příslušnost funkční Touto příslušností je vymezen vzájemný rozsah působnosti mezi více soudy různého druhu zúčastněnými na vyřízení téže věci po sobě. 9 Určuje tedy, který ze soudů bude rozhodovat o opravném prostředku. Pokud by tedy např. bylo napadeno rozhodnutí soudu okresního, bude funkčně příslušným soudem k projednání soud krajský. Tento druh příslušnosti lze povaţovat za druh věcné příslušnosti. 9 Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str

19 1.3 Zásady Každé právní odvětví je budováno na určitých právních principech (zásadách), jež určují celkovou koncepci daného právního odvětví. Na těchto principech jsou potom postaveny právní normy příslušného právního oboru Zásady organizace soudnictví (Principy práva na spravedlivý proces) Soudy, jako nejdůleţitější orgány tohoto řízení, se musí řídit zásadami, které jsou upraveny v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod, Zákonu o soudech a soudcích či v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto zásady je třeba odlišit od zásad samotného civilního procesu (viz dále). Protoţe je činnost justičních orgánů hlavní otázkou demokratického státu, je i jejich organizace postavena na několika zásadních principech jako je: výkon soudní moci pouze soudem, výkon soudní moci jménem republiky, nezávislost soudů, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jednota soudní soustavy, rozhodování senátem a samosoudcem nebo účast lidu na výkonu soudní moci. 11 Jednou z hlavních zásad organizace soudnictví je nestrannost a nezávislost soudů a soudců. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců je zajišťována organizačními a procesními zárukami. Do organizačních záruk patří například jmenování soudců prezidentem republiky, neslučitelnost funkce s jinými zákonem vymezenými činnostmi nebo jmenování soudce na dobu neurčitou. Pod procesními zárukami si můţeme představit například nepodjatost soudce (přísedícího) nebo jejich vyloučení na základě právního předpisu z důvodu podjatosti (je tu např. příbuzenský vztah mezi soudcem či přísedícím a účastníkem řízení, tudíţ by mohlo dojít k ovlivnění rozhodnutí o projednávané věci). Poté, co se předseda soudu dozví od soudce nebo přísedícího o okolnosti, která vedla k jeho vyloučení, ustanoví do funkce jiného soudce (přísedícího) dle rozvrhu práce, případně týkalo-li by se vyloučení celého senátu, postoupí věc senátu jinému nebo není-li to moţné, přikáţe věc jinému soudu téhoţ stupně. Pokud by předseda soudu neměl pochybnosti o nepodjatosti soudce (přísedícího), postoupí věc k rozhodnutí nejvyššímu soudu. Námitku o podjatosti, o které musí být účastník soudem poučen, můţe účastník uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se účastní dotyčný soudce (přísedící). Námitku proti němu můţe uplatnit do 15 dnů v případě, ţe důvod, pro 10 Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str tamtéţ str

20 který by mohl být tento soudce (přísedící) vyloučen, vznikl aţ později nebo o něm nevěděl při zmíněném prvním jednání. 12 Námitka můţe být uplatněna později, pouze není-li účastník soudem poučen o moţnosti vyjádření se k soudcům (přísedícím), jinak ji soud odmítne. Námitka musí obsahovat údaj, kterému soudu je určena, kdo ji podává, čeho se týká, co sleduje, proti kterému soudci (přísedícímu) je podávána, musí být uveden důvod pochybnosti o nepodjatosti, důkazy, podpis a datum podání námitky. K takto učiněnému podání se přiloţí vyjádření dotyčných soudců (přísedících) a o vyloučení poté rozhodne nadřízený soud v senátě. Týkalo-li by se vyloučení soudců Nejvyššího soudu, rozhodne o vyloučení jiný senát soudu Nejvyššího. O vyloučení zaměstnanců soudu, tlumočníků nebo znalce rozhodne předseda senátu. O vyloučení notáře ve funkci soudního komisaře rozhodne soud, který jej pověřil provedením úkonů. V řízení je v případě podání námitky moţné prozatím činit jen neodkladné úkony. 13 Další zásadou je zásada zákonného soudu a soudce, která například říká, ţe soud musí být zřízen zákonem, který má příslušný rozvrh práce a právem upravenou příslušnost a ţe nikdo nesmí být svému zákonnému soudci odňat. Zásadou senátního rozhodování je řečeno, ţe zákon stanoví případy, kdy soudci nerozhodují samostatně, ale v senátu a jaké je jeho sloţení. Zásada rovnosti stran říká, ţe všichni účastníci řízení jsou si před soudem rovni a ţádný z nich není a nesmí být zvýhodněn. Rovnost nesmí ovlivnit ani odlišné postavení účastníků, jejich rasa, pohlaví, národnost, sociální původ nebo příslušnost k určitému druhu náboţenství. Všichni mají stejnou moţnost k uplatnění práva, právo na právní pomoc, na jednání před soudem ve své mateřštině případně s pomocí tlumočníka (u cizince) nebo prostřednictvím komunikačního systému u osob znevýhodněných slepotou nebo hluchotou. V řízení mají tedy stejná práva (např. navrhovat důkazy) i povinnosti (např. pravdivě a úplně vylíčit skutečnosti vedoucí k rozhodnutí soudu). Zásada veřejnosti vychází z Ústavy ČR a říká, ţe řízení u soudu musí být veřejné s výjimkou řízení, kde byla veřejnost vyloučena (např. v případech, kdy se jedná o sluţební tajemství nebo by mohla být ohroţena mravnost účastníků řízení) tam musí být veřejně vyhlášen pouze rozsudek. Je moţné, aby soud jednotlivým občanům přítomnost při jednání povolil, ale přitom je důleţité, aby byli poučeni o trestních následcích porušení tajemství. Stejně tak lze k jednání odepřít přítomnost nezletilých nebo občanů, u nichţ hrozí, ţe by 12 Těchto 15 dní se pak počítá od doby, kdy se o důvodu účastník dozvěděl. 13 podrobněji k vyloučení soudců a dalších osob viz ustanovení 14 OSŘ 20

21 mohli rušit pořádek v jednací síni. O vyloučení veřejnosti musí soud rozhodnout buď před začátkem jednání, nebo na jeho začátku a to ve formě vydání usnesení, proti němuţ se nelze odvolat. Pro uplatnění této zásady, je tedy zákonem předepsáno řízení s jednáním. O projednávaných kauzách je veřejnost informována seznamem, který je vyvěšen na dveřích jednací síně. Protoţe je soud v přímém styku s účastníky řízení a je podstatné, co jimi bylo před soudem předneseno, uplatňuje se zásada přímosti a ústnosti. Soud má právo o skutečnostech rozhodnout pouze tehdy, získal-li je ústním podáním od účastníků řízení. V některých případech je vyţadována i písemná forma, která není nijak méněcenná (podání u soudu, plná moc, rozsudek apod.). Zásada přímosti klade důraz na přímý styk soudu a účastníků řízení s jejich důkazními prostředky. Zásada přímosti má své výjimky, např. pokud se důkazy provádí nepřímo nebo v případě, ţe za účastníka jedná jeho zástupce. Za důleţitou zásadu je téţ povaţována zásada hospodárnosti a rychlosti, kdy je zapotřebí, aby soud věci projednal rychle a účinně, bez zbytečných průtahů a nákladů. Touto zásadou je vyjádřena důleţitost kladená na efektivnost jednání. Mezi další zásady patří například zásada účasti laického prvku neboli přísedících, kteří nemusí mít právní vzdělání, přesto jsou součástí řízení a za jejich účast je jim poskytována náhrada mzdy. Zásada odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae) vyjadřuje povinnost soudce o příslušné věci rozhodnout. Podstatou zásady kontradiktornosti je konflikt stran řízení o určitou věc, které jsou aktivizovány při shromaţďování důkazů Zásady civilního řízení Zásady každého právního odvětví musejí vycházet ze základních principů právního státu, kterými jsou: a) nedotknutelnost základních práv a svobod b) vazba zákonodárství na Ústavu a na mezinárodní smlouvy c) zásada přiměřenosti práva 14 ad a) Tento princip vyjadřuje zákaz takového zásahu, kterým by bylo moţné ohrozit smysl základních lidských práv, která jsou nedotknutelná neboli nadpozitivní (nesmějí být odstraněna nebo změněna). 14 Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str

22 ad b) Princip vazby zákonodárství na Ústavu a mezinárodní smlouvy vyjadřuje podřízení zákona principům demokratického právního státu, který se zakládá právě na dokumentech jako je Ústava, Listina základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouvy. I kdyţ zákon v jistém slova smyslu svobodu jedince omezuje svými zákazy, musí přitom dbát na přiměřenost svého zásahu. ad c) Poslední zmiňovaný princip v sobě zahrnuje dva poţadavky a to poţadavek na vhodnost, ten umoţní dosáhnout cíle a poţadavek na nezbytnost, který obsahuje další poţadavek, který umoţní zvolení takového prostředku, aby bylo cíle dosaţeno. Hlavními zásadami civilního řízení jsou: 1) Zásada dispoziční Na základě této zásady účastníci řízení činí vůči soudu procesní úkony, jako je např. podání návrhu na doplnění dokazování nebo odvolání vůči rozhodnutí soudu. Procesní úkon proti druhému účastníku je nutno učinit prostřednictvím soudu, jinak se tento dispoziční úkon povaţuje za neplatný. Těmito dispozičními úkony mohou být např.: návrh na zahájení řízení, jeho zpět vzetí nebo změna, obrana odpůrců nebo soudní smír. Tato zásada je typická pro sporné řízení, kde je tedy věcí účastníků, o čem má být rozhodnuto a je pouze na nich, zda bude řízení zahájeno. 2) Zásada oficiality Řízení je moţné zahájit z úřední povinnosti (ex officio) i bez návrhu v případě zájmů ochrany společnosti. V řízení nedochází ke změně ani v případě, ţe je výjimečně návrhu zapotřebí (řízení o povolení uzavřít manţelství) nebo kde návrh podává osoba, která projeví právní zájem (řízení o prohlášení za mrtvého). Je také moţné, aby k řízení dala podnět osoba, která pouze upozorňuje na určité narušené vztahy ve společnosti. To znamená, ţe zahájení řízení můţe probíhat i proti vůli procesních stran. Tato zásada je typická pro řízení nesporné. Průběh celého řízení je v tomto případě výhradou soudu. Účastníkovi, který podal návrh na zahájení řízení, můţe soud přiznat více, neţ čeho se ve svém návrhu domáhá, a to v řízení, které můţe být zahájeno i bez návrhu nebo kde je zákonem stanoveno vypořádání mezi procesními stranami. Ve sporném řízení ji můţeme nalézt při postupu soudu z úřední povinnosti po zahájení řízení. 3) Zásada projednací U soudu je projednávána ta věc, kterou mu účastníci předloţí k projednání. Skutkový stav předkládané věci je soudem zjišťován pouze v rozsahu, který účastníci předkládají. Soud vychází pouze z důkazů poskytnutých účastníky řízení (sporné řízení). Skutkový stav věci je 22

23 tedy soudem zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném, ale soud můţe provést i jiné důkazy a to za předpokladu, ţe jsou potřeba ke zjištění skutkového stavu věci a vyplývají ze soudního spisu. 4) Zásada vyšetřovací (inkviziční) Zde za objasnění skutkového stavu narozdíl od předchozí zásady, odpovídá sám soud, který je povinen provést i jiné neţ navrţené důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Tato zásada je typická pro řízení nesporné. 5) Zásada volného hodnocení důkazů Je pouze na soudu, jak bude hodnotit předloţené důkazy, za něţ mohou slouţit všechny prostředky, kterými lze zjistit skutečný stav věci. Důkazy jsou soudem hodnoceny jednotlivě a zároveň jako celek v jejich souvislosti. Ţádný z důkazů nesmí mít v řízení větší váhu, neţ ten další. Opakem této zásady je legální teorie důkazní, která se uplatní např. v ustanovení 134 OSŘ (u veřejných listin). 6) Zásada arbitrárního pořádku Řízení je od zahájení do vydání rozhodnutí uspořádáno jako celek a nedělí se na jednotlivé etapy. Dělení na etapy je typické pro vykonávací řízení, kde se uplatní zásada legálního pořádku. 7) Zásada koncentrace V případě této zásady mají účastníci moţnost své úkony (např. podání námitky nebo navrţení důkazu) činit do určité fáze procesu, protoţe později učiněným úkonům by soud jiţ nepřihlíţel. 8) Zásada materiální pravdy Cílem řízení je zjištění skutečného skutkového stavu věci. Opakem této zásady je zásada formální pravdy, kdy soud postupuje dle formálně stanovených pravidel (např. rozsudek pro zmeškání). 1.4 Subjekty sporného a nesporného řízení Subjekt civilního řízení je takový nositel práv a povinností v civilněprávním procesu, který má vliv na jeho průběh, který se týká občanskoprávních věcí. Jsou to: a) soudy, které mají oprávnění v těchto věcech jednat a rozhodnout o právech, povinnostech a právem chráněných zájmech fyzických či právnických osob 23

24 b) procesní strany (účastníci řízení) neboli ti, o jejichţ právech a oprávněných zájmech má být v řízení jednáno a rozhodnuto Účastníci řízení OSŘ rozlišuje, resp. definuje v ustanovení 90 a 94 tři typy účastníků řízení. První definice účastníků řízení se týká řízení sporného a jsou to: žalobce a žalovaný Ţalobce je osoba, která podává návrh na zahájení řízení proti osobě ţalovaného. Účastníkům je v občanském soudním řízení před soudem dáno rovné postavení, a tudíţ nezáleţí na postavení ţalobce a ţalovaného. Druhá a třetí definice se naopak týká řízení nesporného a nelze je kombinovat, tzn., ţe nejdříve se uţije definice druhá a teprve není-li to moţné, uţije se definice třetí. Navrhovatel a ten, koho zákon za účastníka označuje Týká se řízení, které je moţno zahájit na návrh např. řízení o určení otcovství se souhlasným prohlášením obou rodičů. Výjimkou, kdy se řízení nemusí zahájit na návrh je dědické řízení. ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno (u řízení, které může být zahájeno i bez návrhu) V tomto případě nelze přesně určit, kdo můţe být účastníkem řízení, a proto osoba musí mít určitý vztah k povinnostem nebo právům, o kterých se bude jednat např. prarodiče v řízení o výţivném nezletilého. 15 Pokud by soud zjistil, ţe jedná s někým, komu toto právo nepřísluší, usnesením jeho účast ukončí a naopak, pokud se osoba, o jejichţ právech či povinnostech má být jednáno, řízení neúčastní, je povinností soudu o tomto vydat usnesení a takového účastníka do řízení přibrat, jakmile se o něm dozví Osoby zúčastněné řízení Je nutné rozlišovat účastníky řízení a osoby zúčastněné, coţ jsou další osoby, které se řízení sice účastní, ale o jejichţ právech v řízení není rozhodováno. Taková osoba má v řízení 15 podrobněji viz Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str

25 pouze povinnosti. Osobou zúčastněnou můţe být například zapisovatelka, svědek, znalec, tlumočník nebo právní zástupce účastníků řízení. Tato osoba se můţe lehce stát i účastníkem řízení a to např. v případě, pokud svědek uplatní v řízení nárok na svědečné. Účastníkem řízení se pak stane, ale pouze v této fázi řízení (účastenství pro určitý úsek řízení). Osoby, které řízení přihlíţí (veřejnost), nejsou zúčastněnými osobami, neboť se na řízení nepodílejí Způsobilost účastníků Způsobilost účastníků k řízení je jednou z velice důleţitých podmínek, které musí být pro řízení splněny. Pokud by například způsobilost být účastníkem řízení nebyla v den zahájení řízení splněna, vedlo by to k zastavení řízení. V případě způsobilosti účastníků je zapotřebí si rozlišit dva její druhy, které spolu splývají a jsou předpokladem pro samotné účastenství. Účastníkem řízení můţe být ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivita). Tento druh způsobilosti vychází z článku 5 Listiny základních práv a svobod. 16 U fyzických osob vzniká jiţ při narození a má ji i nasciturus, pokud se narodí ţivý. Touto způsobilostí se rozumí např. právo dědit. V tomto případě má pak nasciturus hlavní význam, neboť pokud by zemřel zůstavitel před narozením svého dítěte, můţe se narozené dítě stát jeho dědicem. Pokud by se však narodilo mrtvé nebo matka potratila, mělo by se za to, ţe se dědicem ani nestalo. 17 Způsobilost mít práva a povinnosti zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Smrt musí být doloţena úmrtním listem na základě úředního zjištění. V případě prohlášení osoby za mrtvou lze úmrtní list vydat na základě rozhodnutí soudu na ţádost osoby, která má na věci právní zájem (např. manţelka nezvěstného manţela) a to za okolností, které předpokládají, ţe osoba neţije. Řízení o prohlášení za mrtvého bude dále podrobněji popsáno v nesporných řízeních. U právnických osob vzniká tato příslušnost dnem zápisu do obchodního či jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Za právnickou osobu činí úkony osoby oprávněné smlouvou, která právnickou osobu zřizuje, zakládací listinou nebo zákonem (tj. statutární orgány), dále pak je-li to určeno interními předpisy právnické osoby nebo je to vzhledem k funkci obvyklé, tak tyto úkony činí i pracovníci nebo členové právnické osoby. Pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, právnická osoba se můţe zrušit 16 podrobněji viz Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., hlava druhá, oddíl první 17 Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str

26 uplynutím doby, dohodou nebo splněním účelu, pro který byla vytvořena a zaniká dnem výmazu z uvedeného rejstříku. Způsobilost být účastníkem řízení má i stát a zvláštní subjekty, o kterých tak zákon stanoví, např. státní zastupitelství. 18 Druhým typem způsobilosti se rozumí způsobilost k právním úkonům, kterou nabývá účastník v plném rozsahu zletilostí neboli dosaţením osmnácti let případně uzavřením manţelství fyzické osoby starší 16 let, pokud toto manţelství uzavře se svolením soudu. Způsobilost nabytou poslední formou účastník neztrácí ani po zániku tohoto manţelství. Rozsah způsobilosti k právním úkonům není na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti za trvání ţivota subjektu neměnný. Způsobilost k právním úkonům lze omezit z důvodů uvedených v zákoně např. za uţívání návykových látek, jako jsou alkohol, drogy a jiné návykové látky. Soudem je vymezeno, co osoba omezená ve své způsobilosti můţe činit nebo co činit nesmí. Soud můţe také osobu způsobilosti zbavit za předpokladu, ţe má osoba duševní poruchu, která není pouze přechodná. V tomto případě jí bude ustanoven opatrovník (viz podkapitola Zástupci účastníků - na základě rozhodnutí). Soud omezení nebo zbavení způsobilosti změní či zruší, odpadnou-li důvody, pro které byla tato osoba omezena ve své způsobilosti nebo jí zbavena. Nezletilá osoba má jen takovou způsobilost, která je přiměřená jejímu věku a duševní vyspělosti (např. je způsobilá k nákupu potravin v obchodě) Účastenství Vedlejší účastenství (vedlejší intervence) Vedlejší účastník resp. třetí osoba, jak jiţ z názvu vyplývá, vystupuje vedle hlavního účastníka řízení, který má stejně jako vedlejší účastník zájem na pomoc ve sporu neboli na vítězství jedné strany a to té, ke které vedlejší účastník přistoupil. Není moţné, aby přistoupil k oběma stranám. Vedlejší účastník (osoba odlišná od účastníků) vystupuje jen v řízení sporném, kde proti sobě stojí ţalobce a ţalovaný. Nesmí se jednat o řízení, kde se rozhoduje o neplatnosti manţelství, rozvodu nebo určení, zda tu manţelství je, či není. 18 Jako příklad ke způsobilosti být účastníkem řízení lze uvést řízení, které bylo zahájeno proti panu A, který však zemřel nebo zemřel-li manţel před vydáním rozhodnutí o rozvodu manţelství. Protoţe soud zjistil, ţe nebyla splněna podmínka způsobilosti být účastníkem řízení, resp. byl tu její nedostatek, řízení zastaví. Pokud by např. pan A zemřel aţ po zahájení tohoto řízení tj. např , soud bude dále postupovat dle ustanovení 107 OSŘ s jeho nástupcem (u zemřelé fyzické osoby je to dědic zemřelého, u ztráty způsobilosti právnické osoby to budou např. ti, kteří po ní převzali práva povinnosti, které se řízení týkají) případně řízení zastaví. Nástupce je vázán reálným stavem řízení. 26

27 Vedlejším účastníkem pro celé řízení či jeho část se můţe stát jen osoba, která má způsobilost být účastníkem řízení a do řízení můţe přistoupit z vlastní iniciativy nebo na základě výzvy některého účastníka. Je také moţné, aby v řízení existovalo více vedlejších účastníků. Do řízení můţe vstoupit u soudu prvního stupně, do odvolacího nebo dovolacího řízení či řízení o obnově samotného řízení. Rozhodnutí soudu můţe upravit i jeho právní poměr, pokud můţe podat odvolání bez stanoviska hlavního účastníka, ke kterému přistoupil (např. přistoupení dítěte do řízení, kde ţalobu o určení otcovství podala matka - nezávislá aktivní legitimace kaţdého z nich) nebo se ho můţe týkat nepřímo a to v případě, kdy nemůţe v řízení činit ţádné dispoziční úkony (nemůţe podat odvolání) a je jen třetí osobou Hlavní účastenství (hlavní intervence) Zde se jedná o uplatnění samostatného nároku třetí osoby na právo nebo věc. Jako příklad lze uvést spor ţalobce a ţalovaného o vlastnické právo, do kterého vstoupí třetí osoba, která na vlastnictví také uplatňuje nárok, tzn., ţe původní soupeři se stávají v tuto chvíli společníky (ţalovaní) a třetí osoba ţalobcem Legitimace Při rozlišování účastníků řízení hraje svou roli také procesní a věcná legitimace. Procesní legitimace vymezuje oprávnění být účastníkem řízení, který musí být dle zákona v řízení způsobilý a věcná legitimace je jakýsi vztah účastníka řízení (hmotněprávní) k příslušné projednávané věci. Důleţitou roli má věcná legitimace především ve sporném řízení resp. v civilním řízení (v nesporném jen u navrhovatele), které se zahajuje na návrh a účastníci stojí proti sobě jako ţalobce a ţalovaný nebo navrhovatel a odpůrce, nikoli tedy v řízení, které je moţno zahájit bez návrhu z vlastní iniciativy soudu. Věcná legitimace je jednou z podmínek řízení. Aktivní věcná legitimace je na straně ţalobce a znamená, ţe ţalobu můţe podat pouze ta osoba, která je nositelem hmotného práva a pokud by jím nebyla, je povinností soudu tuto ţalobu zamítnout. Pasivní věcnou legitimací musí být vybaven ţalovaný. Pokud by byla ţaloba podána proti někomu, kdo nositelem hmotněprávní povinnosti není, ale ţalobce ho jako nositele v ţalobě označil, znamenalo by to 27

28 nedostatek pasivní věcné legitimace a opět zamítnutí ţaloby soudem v důsledku neodstranitelné vady v podmínce řízení. Pokud v řízení není vymezen okruh účastníků vztahem dvou stran, řeší se pouze otázka aktivní věcné legitimace z důvodu chybějící strany odpůrce, kterého by navrhovatel určil. Procesní legitimace je vymezena dvojím pojetím, a sice procesním postavením účastníka řízení, který má právo v řízení činit úkony neboli procesně legitimovat (např. pokud by byl ţalobcem, procesně legitimuje ţalobou ţalovaného) a moţností domáhat se práva, jehoţ není nositelem (např. nejvyšší státní zástupce v řízení o popření otcovství) Záměna účastníků Z důvodu nedostatku věcné aktivní či pasivní legitimace na straně ţalobce nebo ţalovaného na počátku řízení můţe dojít k záměně účastníků. Ustanovení 92 odst. 2 OSŘ dává v řízení na prvém stupni za souhlasu účastníků a soudu moţnost vystoupení ţalobce nebo ţalovaného z řízení s náhradou někoho jiného na jejich místo. Pokud má být vyměněn ţalobce, je nutný souhlas osoby, která má nastoupit na jeho místo. Pokud by měl být vyměněn ţalovaný, je nutný také jeho souhlas, jeho negativní stanovisko však není právně důleţité. Protoţe nemusí být při této výměně řízení zastaveno a zahájeno znovu, je realizována zásada hospodárnosti řízení. 20 Soud záměnu nepovolí pouze v případech, kdy by mohly v řízení nastat komplikace, týkající se např. nového dokazování. K uvedené záměně můţe dojít pouze za předpokladu splnění podmínek řízení a podaného návrhu na záměnu ze strany ţalobce (zásada dispoziční). Nejsou-li tyto podmínky splněny, je řízení soudem zastaveno. Soud v případě záměny rozhoduje formou vydaného usnesení a je proti němu přípustné odvolání. Tato záměna není moţná v nesporném řízení, neboť dle druhé zákonné definice jsou účastníci ti, jeţ zákon označuje. Pokud má být v řízení zahájeném bez návrhu rozhodováno o právech a povinnostech účastníků, hmotněprávní vztah účastníka řízení k projednávané věci neboli věcná legitimace zde splývá s tím, zda osoba je nebo není účastníkem řízení Přistoupení účastníka Jak dále vyplývá z ustanovení 92 odst. 1 OSŘ, je ve sporném řízení na prvním stupni 19 podrobněji k legitimaci viz Schelleová, I. a kolektiv: Civilní proces, 1. vydání, Praha, Nakladatelství EUROLEX BOHEMIA a. s, 2006, str Příkladem lze uvést řízení, kdy je ţalována osoba A, ţalobce však zjistí, ţe měla být ţalována osoba B. Dochází zde tedy k nedostatku pasivní věcné legitimace, ţalobce tedy navrhne záměnu účastníka za osobu B a soud o této záměně rozhodne. Řízení tedy skončí pro ţalovanou osobu A a začne pro osobu B. 28