Otázky, na něž si má student připravit odpověď před výukou na semináři:

Transkript

1 Čtěte nejdříve to, co je červeně!!! Případ, který budeme řešit na semináři a který budete muset nastudovat: Jsou povinni platit státní příslušníci EU (Francie) pojistné na sociální zabezpečení v ČR, i když nejsou českými občany, nemají v ČR trvalý pobyt a mají pracovní smlouvu uzavřenou dle cizího práva? Tento problém byl aktuální do , kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Nejde tedy o otázku aktuální; přesto však vzhledem k zajímavosti právní argumentace je vhodné zabývat se argumenty a interpretacemi přednesenými v soudních rozhodnutích řešících tuto otázku. Tomuto problému se mj. věnovaly dvě rozhodnutí ve věci Bistrot de Marlene (název společnosti, která měla zaplatit nedoplatky na sociálním pojištění) rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 21/ ze dne , který tuto povinnost stanovuje; a nález Ústavního soudu č.j. I. ÚS 520/06 ze dne , který ji naopak ruší. Právě proto, že jde o rozhodnutí, která jsou spolu v rozporu, může být případ z argumentačního hlediska zajímavý. Oba rozsudky jsem upravil tak, že 1) v rozsudku NSS jsem očísloval odstavce pro lepší orientaci při práci na semináři; 2) do obou rozsudků jsem dodal poznámky pod čarou, které obsahují znění předpisů aj. dokumentů, s nimiž oba soudy pracují. Otázky, na něž si má student připravit odpověď před výukou na semináři: 1) Jaký je charakter předložených dokumentů? Které jsou právně závazné a které ne? Které mají přednost v aplikaci před jinými dokumenty? Jaký je vztah těchto dokumentů ke Stanovisku MPSV k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění, které je zmiňováno ve 3 Ads 21/ a v bodě č. 3 nálezu ÚS? Jakými jinými dokumenty ještě argumentují NSS a ÚS? 2) Pokuste se sami najít plná znění některých předložených dokumentů? Kde je hledáte a jak? 3) Je vám jasný vztah zákona a mezinárodní smlouvy v soudních rozhodnutích? Pokud ne, doporučuji např. Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, Brno ) Pokuste se zjistit, co znamená sousloví správní praxe v rozhodnutí ÚS. Jde o nějakou nezávaznou praxi, anebo o praxi závaznou pro úřady a občany? Jde o praxi v souladu se zákony či v rozporu s nimi? 5) Argumentuje se v rozhodnutích pouze textem právních předpisů (příp. mezinárodních smluv), anebo i právními principy? Pokud ano, pokuste se určit jakými. 6) Které části rozhodnutí se zabývají skutkovým stavem věci a které obsahují právní argumentaci? Je možné tyto části jasně rozlišit? 7) Pokuste se najít rozhodující právní argumenty NSS a ÚS a jasně je zformulujte. V čem se nakonec oba soudy neshodují? 1

2 8) Pokud se vám zdá, že premisy argumentace (výchozí body argumentace) NSS či ÚS by mohly vést ještě k jiným závěrům než k těm, k nimž NSS či ÚS došel, pokuste se o samostatnou formulaci závěrů. 9) Mohl by dnes, po vstupu ČR do EU, hrát roli v dané věci nějaký právní předpis EU? Pokud ano, jaký by to mohl být a jak byste ho našli? Poskytují nám rozhodnutí NSS a ÚS nějaký návod k jejich identifikaci? 10) Pokud byste měli při vykonávání úkolů 1) až 9) problémy, pokuste se je jasně zformulovat formulace toho, čemu nerozumím, je prvním krokem k řešení a vysvětlení. Při výuce těmto problémům budeme věnovat pozornost. 2

3 Bistrot de Marlene I. NSS, zamítavý rozsudek 3 Ads 21/ ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně B. D. M., s. r. o., zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne , č. j. 12 Cad 35/ , takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: 1. Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne , č. j /Ve, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne , č. j. xxx, jímž bylo žalobkyni předepsáno k úhradě dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V posouzení zásadní otázky, zda mělo být vyměřeno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnankyni M. S., která je francouzskou občankou a měla se žalobkyní uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, která se řídila francouzským právem a neměla trvalý pobyt v České republice, se shodl se žalovanou. Všeobecnou úmluvu o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949, změněnou Dodatkovou úmluvu vyhlášenou pod č. 68/1970 (dále jen Úmluva ) považoval za součást právního řádu České republiky, nadřazenou vnitrostátnímu předpisu a vycházel z toho, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 1 Logickým a systematickým výkladem čl. 1 1 a čl. 1 Tzv. euronovela české ústavy, tedy ústavní zákon č. 395/2001 Sb. (s účinností od ) Čl. 10 Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.. 3

4 3 1 Úmluvy 2 pak dovodil, že na zaměstnance, francouzského občana je nutno v České republice pro účely sociálního zabezpečení pohlížet stejně jako na zaměstnaného českého občana a čl. 3 1 ve spojení s čl. 2 1 bod 1 v části v období po , písm. b) Úmluvy vztahující se na právní předpisy o nemocenském pojištění je nutno vykládat v rozsahu a v duchu čl. 1 1 Úmluvy tedy, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci na území smluvních států mohou požívat výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států. Dle uvedeného přestává být pro český právní řád francouzský občan cizincem a nelze aplikovat zákonná ustanovení vztahující se na cizince. Nepřichází proto v úvahu aplikace 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle něhož jsou z pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR, a kteří jsou zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právní předpisů 3, ani 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle něhož nejsou poplatníky pojistného zaměstnanci, pokud nejsou účastni nemocenského pojištění podle předpisu o nemocenském pojištění. Nebýt úmluvy, platil by opak. Výše nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti Kč a penále Kč, stejně tak dlužné období od do nebylo žalobou napadeno, proto je 2 Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti uzavřená mezi Československem a Francií vyhlášená pod č. 215/1949, změněná Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 DODATKOVÁ ÚMLUVA k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií z 12. října 1948 Článek 1 1 Českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v článku 2 této Úmluvy a platným v Československu nebo Francii, a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze Smluvních států. Článek beze změny - tedy ve znění Všeobecné úmluvy z r tento čl. 3 1 zní: Článek 3 I Českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárstvím, platným v místě jejich zaměstnání. Nevykonávají-li zaměstnání, podléhají zákonodárství platnému v místě jejich bydliště. 3 Zákon č. 54/1956 před novelou č. 424/2003 Sb., která problém (zdá se) vyřešila (celý zákon zrušen 187/2006 Sb. s účinností od ) 5 Vynětí z pojištění Z pojištění podle tohoto zákona jsou vyňati: b) cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činní v Československé republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů; 4

5 soud nepřezkoumával. Na základě shora uvedeného soud dovodil, že žalobkyně jako zaměstnavatel paní M. S. je podle 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb. plátcem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za tuto svoji zaměstnankyni a žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 2. Včasnou kasační stížností žalobkyně (dále též stěžovatelka ) napadla rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů uvedených v ust. 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. 3. K tvrzené nezákonnosti stěžovatelka namítá, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve argumentuje nadřazeností Úmluvy nad zákonem a teprve posléze po provedení výkladu svých právních závěrů se vyjadřuje k tomu, zda je Úmluva součástí českého právního řádu. Stěžovatelka vymezila problém tak, že v důsledku změny čl. 10 Ústavy provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne a v důsledku novely zákona č. 54/1956 Sb. o nemocenském pojištění zaměstnanců, který v ust. 2 odst. 1 vymezuje okruh osob zúčastněných na nemocenském pojištění s účinností od je 4 Viz pozn. č.1. 5 Zák. č. 54/1956 po novele č. 424/ (1) Podle tohoto zákona jsou pojištěni, pokud splňují podmínky stanovené pro účast na nemocenském pojištění a jsou činni v České republice: a) zaměstnanci v pracovním poměru, b) členové družstva, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňování, c) společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, d) zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, e) soudci, f) členové zastupitelstev územních samosprávných celků, jestliže jsou jim vypláceny odměny jako členům zastupitelstev územních samosprávných celků, kteří tyto funkce vykonávají jako uvolnění, g) poslanci Poslanecké sněmovny a senátoři Senátu Parlamentu, h) členové vlády, prezident, viceprezident a členové Nejvyššího kontrolního úřadu, členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, finanční arbitr, zástupce finančního arbitra, Veřejný ochránce práv, zástupce Veřejného ochránce práv a ředitel Bezpečnostní informační služby, ch) dobrovolní pracovníci pečovatelské služby, i) pěstouni, kteří vykonávají pěstounskou péči ve zvláštních zařízeních, j) osoby zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, k) osoby se změněnou pracovní schopností připravující se pro pracovní uplatnění, 5

6 nesporné a jasné právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů z hlediska účasti na českém systému sociálního zabezpečení do a od V období od do je právní postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců, kteří měli uzavřenou pracovní smlouvu podle cizích právních předpisů, sporné a nejasné. Do účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. dle znění čl. 10 Ústavy Úmluva nebyla součástí českého právního řádu, neboť nebyla do českého právního řádu inkorporována odkazem v zákoně, ani její text nebyl zákonem převzat a pokud jde o situaci, která nastala v důsledku změny čl. 10 Ústavy, je stěžovatelka přesvědčena, že v důsledku výslovného odkazu na nutnost souhlasu parlamentu s ratifikací mezinárodní smlouvy, k čemuž Parlament České republiky nikdy nedal souhlas, se Úmluva nestala součástí českého právního řádu. 4. Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že i v případě, že by Úmluva byla součástí českého právního řádu, tato sama přímo účast na sociálním zabezpečení nezakládá a nelze tedy dovodit, že by cizí státní příslušníci, kteří mají uzavřenou pracovní smlouvu podle cizího práva, byli účastni na systému českého sociálního zabezpečení, tedy byl odlišný stav než účinný do Dále poukázala na to, že ani Stanovisko MPSV k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění ze dne l) studenti a žáci, m) státní zaměstnanci podle služebního zákona, 2) (dále jen zaměstnanci ), * Pozn. LXG: účinnost tohoto ustanovení byla stanovena čl. LV zákona č. 309/2002 Sb. ve znění novel až na den 1. ledna 2007 * n) pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. 6 Stanovisko k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění : Osoby, které mají sjednán pracovní vztah podle cizích právních předpisů a na které se vztahuje mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, podle níž se na ně z důvodu výkonu pracovní činnosti v ČR vztahují české právní předpisy (pojistná povinnost), jsou účastny nemocenského pojištění v ČR. Ustanovení 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, v platném znění, o vynětí cizích státních příslušníků, kteří nemají v ČR trvalý pobyt, činných pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, z účasti na nemocenském pojištění, se při aplikaci těchto mezinárodních smluv nepoužije. Stejně tak se nepoužije ustanovení 5 písm. c) uvedeného zákona, pokud jde o osoby, na které se vztahuje mezinárodní smlouva a které jsou činné pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území ČR. Protože text celého Stanoviska jsem nenalezl, cituji z rozh. NSS č.j. 6 Ads 88/ : Cílem stanoviska bylo sjednotit výklad na názoru, že osoby, které mají sjednán pracovní vztah podle cizích právních předpisů a na které se vztahuje mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení, podle níž se na ně z důvodu výkonu pracovní činnosti v České republice vztahují české právní předpisy (pojistná povinnost), jsou účastny nemocenského pojištění v České republice. Ustanovení 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění o vynětí cizích státních příslušníků, kteří nemají v České republice trvalý pobyt, činných pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, z účasti na nemocenském pojištění se při aplikaci těchto mezinárodních smluv nepoužije. Stejně tak se nepoužije ustanovení 5 písm. c) uvedeného zákona, pokud jde o osoby, na které se vztahuje mezinárodní smlouva a které jsou činné pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. Ve stanovisku bylo mimo jiné uvedeno, že jeho realizace bude důsledně vyžadována 6

7 nebylo aplikováno druhostupňovými správními orgány jednotně a v právním posouzení věci nejsou jednotné ani soudní orgány. Nemohla mít právní jistotu o tom, zda nějakou povinnost má či nemá. 5. K tvrzenému nedostatku důvodů rozsudku stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost pasáže rozsudku na str. 4 a 5 v kasační stížnosti slovně vymezenou a to jak po stránce jazykového vyjádření, tak po stránce věcného obsahu svého sdělení. 6. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. 7. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze i řízení, jež jeho vydání předcházelo v souladu s 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ), neshledal přitom vady, k nimž by podle 109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti a vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 8. Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že o skutkovém základu daného případu není mezi stranami sporu. Paní M. S. je občankou Francouzské republiky, v České republice neměla trvalý pobyt a pracovní smlouva s ní se řídila francouzským právem. Stěžovatelka nepopřela, že nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného její mzdu za období od do , jež bylo Pražskou správou sociálního zabezpečení v Praze 8 kontrolováno. Nebyla také zpochybňována částka dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále k ní. 9. Zásadním stížním bodem kasační stížnosti podané stěžovatelkou ale je důvod uvedený v 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen. 10. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především namítá neaplikovatelnost Úmluvy o sociální bezpečnosti a Dodatkové dohody, Zvláštní a závěrečný protokol mezi republikou Československou a republikou Francouzskou podepsanou v Paříži dne , vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 v oblasti pojištění její zaměstnankyně, od a v případě souhlasné vůle zaměstnavatele i zaměstnance směřující k účasti zaměstnance na pojištění v českém systému za dobu před v souladu s příslušnou smlouvou, bude mu účast na pojištění umožněna za předpokladu zaplacení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za tuto dobu. Bylo poukázáno na to, že stanovisko je v souladu s výkladem mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení i právních předpisů Evropské unie Nařízení Rady (EHS) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (Část II: Určení příslušných právních předpisů, články 13 17a). Opírá se o mezinárodní judikaturu a především rozhodnutí Evropské soudního dvora. Cílem je vyloučit všechna omezující národní opatření, která by byla překážkou pohybu osob. Stanovisko bylo uveřejněno koncem roku 2002 na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Česká správa sociálního zabezpečení následně informovala o stanovisku okresní a jim na roveň postavené správy sociálního zabezpečení s pokynem, aby o stanovisku byli informováni příslušní zaměstnavatelé a zaměstnanci. O stanovisku byly též informovány partnerské rezorty státu, s nimiž Česká republika uzavřela dvoustranné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení. 7

8 která je francouzskou občankou pracující na základě pracovní smlouvy řídící se francouzským právem, a nemající trvalé bydliště v České republice. Dále namítala pochybení žalované i městského soudu, pokud na daný případ neaplikovali ust. 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění účinném do Pro posouzení důvodnosti tohoto stížního bodu je odpověď na zásadní otázku, zda je Úmluva takovou mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu České republiky a má přednost před zákonem. 12. Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění do jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. 13. Novelou Ústavy ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., účinnou od byl nově vymezen okruh mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem. Nyní čl. 10 Ústavy říká, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. V odst. 2 čl. 1 Ústavy bylo výslovně vyjádřeno, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. 14. Tato ustanovení měla výslovně stvrdit vázanost státu nejen jeho vlastním právem, ale též právem mezinárodním a odstranit dosavadní nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, bylo možné dosáhnout přednosti před zákonem a přímé použitelnosti pouze speciálními odkazy v různých zákonech. Od je pro to, aby byla mezinárodní smlouva součástí právního řádu České republiky a měla přednost před zákonem potřeba splnit 4 podmínky: 1) souhlas Parlamentu s posléze ratifikovanou mezinárodní smlouvou, 2) její vnitrostátní vyhlášení, 3) závaznost pro Českou republiku a 4) skutečnost, že Parlament neprovedl mezinárodní smlouvu nebo její ustanovení zákonem. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že všechny mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány dříve, tj. před účinností této novely, si zachovávají dosavadní status. 15. Úmluva vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., byla ratifikována prezidentem republiky dne a účinnosti nabyla dne Tato smlouva, jejímž původním účastníkem bylo Československo, byla jednou z těch, která Česká republika převzala spolu s právy a závazky, jež pro Českou a Slovenskou federativní republiku vyplývaly z mezinárodního práva (podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č 4/1993 Sb.). Jde o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní svobody a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do ) tomu bránilo její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy sice rozšířila okruh mezinárodních smluv, jež jsou součástí vnitrostátního právního řádu i mimo rámec těch, které se týkají lidských práv a základních svobod, avšak podmínila jejich účinky navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze, existuje-li zákon, který jí takový právní status přiznává. 16. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že právě takovým zákonem je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Jeho 1 říká, že 8

9 ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. 7 Úmluva mj. určuje, jakým zákonným předpisům o sociálním zabezpečení českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají a za jakých podmínek požívají jejich výhod, obsahuje tedy ustanovení o sociálním pojištění, jak o něm hovoří 1 zákona č. 100/1932 Sb. Splňuje také podmínku publikace ve Sbírce zákonů a jelikož nebyla dosud zrušena, ani nahrazena jinou, trvá její mezinárodní účinnost. Z toho je třeba dovodit vnitrostátní účinnost ustanovení v ní obsažených. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a Úmluva sama je k zákonu o nemocenském pojištění v poměru předpisu speciálního k obecnému. 17. Shora uvedený závěr vyvolává úvahu, zda a jak znění Úmluvy ovlivňuje aplikovatelnost ust. 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění do , tedy, zda zaměstnankyně stěžovatelky je účastna na pojištění v České republice. Zmíněné ustanovení ve znění, že z pojištění podle tohoto zákona jsou vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, je třeba vykládat v duchu čl. 1 1 a čl. 3 1 Úmluvy. V nich se stanoví, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platných v Československu nebo Francii a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států a že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnání. 18. Věcná působnost 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. v rozhodném znění se vztahuje na cizí státní příslušníky nemající trvalý pobyt na území České republiky činné pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, tedy na paní M. S.. Vynětí z pojištění se jí však nedotkne proto, že zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb., součástí právního řádu České republiky, a tedy přímo aplikovatelná, která říká, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání (v tomto případě v ČR), tedy jejím zákonným předpisům o sociálním zabezpečení a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci České republiky. Požívat výhody sociálního systému nepochybně znamená účast osoby, jíž jsou ony výhody přiznávány, na tomto systému. Smyslem Úmluvy, vyjádřeným slovně i v její preambuli, je záměr zaručit občanům obou smluvních států za stanovených podmínek stejné výhody, jako jsou poskytovány v dané zemi 8 občanům vlastním. Stojí-li tedy v projednávané věci proti sobě zákon osobu z pojištění 7 Zákon č. 100/1932 Sb.z a n., účinný od (zrušen zákonem č. 187/2006 Sb. s účinností od ) 1 (1) Ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. (2) Podrobnosti potřebné k jejich provedení může stanoviti vláda nařízením. 8 (Překlad)Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií Preambule: President Československé republiky a president Francouzské republiky 9

10 vyjímající a mezinárodní smlouva téže osobě přiznávající stejné postavení v sociálním zabezpečení jako vlastním občanů v zemi, kde je cizinec zaměstnán, je třeba aplikační přednost přiznat mezinárodní smlouvě (čl. 10 Ústavy, za středníkem), neboť jest k zákonu o nemocenském pojištění ve vztahu zákona speciálního k zákonu obecnému. Z toho pramení závěr, že zaměstnankyně stěžovatelky paní Salomon byla v rozhodné době účastna na pojištění, což přímo zakládá povinnost stěžovatelky odvádět za tuto svou zaměstnankyni stanovené pojistné a za dobu prodlení s placením i penále v zákonem stanovené výši. 19. Argumentace stěžovatelky, že přednostní použití Úmluvy vede k odkazu na český právní řád (a tedy vynětí cizince z pojištění), nemá logické opodstatnění. Zákon totiž cizí státní příslušníky splňující tam uvedená kritéria z pojištění vylučuje a pokud by mezinárodní smlouva stanovila totéž odkazem na toto pravidlo českého právní řádu, byla by nadbytečná. Na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že s účinností od byl novelizován zákon č. 54/1956 Sb. tak, že napříště jsou z pojištění vyňati pouze cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a jsou v České republice činní pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě a ti zaměstnanci, kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky. 9 Z posledně uvedené skupiny zákon po novele stanoví výjimku, že vynětí z pojištění se netýká zaměstnanců činných v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení (jsou tedy pojištění účastni). Z uvedeného je zřejmé, že napříště se podle českého zákona vztahuje působnost předpisů o nemocenském pojištění na všechny zaměstnance, kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele mající sídlo na jejím území a dále na území státu, se kterým Česká republika uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení. U cizinců ve stejné situaci, jako paní S. (se sídlem zaměstnavatele v ČR), tato změna nepochybně napomáhá zpřehlednění situace pro zaměstnance i zaměstnavatele a i cizincům, kteří si pro regulaci svého pracovněprávního vztahu zvolili jiné než české právo, potvrzuje účast na nemocenském pojištění, čímž se ovšem zároveň stávají poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Tato nová právní úprava nepochybně směřuje ke sjednocení podmínek účasti na nemocenském pojištění ve státech Evropské unie a i v jiných státech, kde je rozhodující vedeni přáním zaručiti výhody zákonných předpisů o sociální bezpečnosti, které jsou v platnosti v obou smluvních státech, osobám, pro něž platí nebo platily tyto zákonné předpisy, rozhodli se uzavříti úmluvu a jmenovali za tím účelem zmocněnce a to, kteří, vyměnivše své plné moci a shledavše je v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních: (následuje text Úmluvy č. 215/1949) 9 Zák. č. 54/1956 po novele č. 424/ Vynětí z pojištění Z pojištění podle tohoto zákona jsou vyňati: b) cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činní v Československé republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě; c) zaměstnanci, kteří jsou činni v České republice pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území České republiky; to však neplatí, jde-li o zaměstnance, kteří jsou činni v České republice pro zaměstnavatele, kteří mají sídlo na území státu, s nímž Česká republika uzavřela mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení; 10

11 místo výkonu výdělečné činnosti, nikoli to, podle jakých právních předpisů se výkon této činnosti řídí, což odpovídá čl. 13 bodu 2 písm. a) Nařízení Rady (EEC) 1408/ Nejvyšší správní soud na tomto místě dodává, že si je vědom toho, že v rozhodné době nebylo snadné pro adresáty zmíněných právních norem stanovené povinnosti zjistit a dodržet, čemuž nasvědčuje značný počet obdobných případů v tomtéž období a nejednotný přístup při jejich řešení u žalované i u krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Proto by podle názoru Nejvyššího správního soudu tato skutečnost mohla být podnětem i pro správní orgány s pravomocí prominout penále za opožděné zaplacení zákonných odvodů. I když nebyla právní úprava stanovící povinnost odvádět pojistné a příspěvek za zaměstnance vyjádřena z hlediska legislativně technického ideálně, v žádném případě však nemůže paní S. připravit o výhody, které jí český právní řád v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával. Uvedené úvahy nemohou mít vliv na povinnost zaměstnavatele odvést stanovené částky na pojistném a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud tímto reaguje na námitku stěžovatelky týkající se vymáhání plateb za rok 2003 až v roce 2004 a nejednost rozhodování správních orgánů a soudů v důsledku rozdílných výkladů předmětných zákonných ustanovení. 21. Námitka stěžovatelky dovozující nezákonnost napadeného rozsudku z toho, že soud až v posledním odstavci odůvodnění napadeného rozsudku po provedení výkladu svých právních závěrů dovodil, že úmluva je součástí českého právního řádu, není opodstatněná, neboť na str. 4, tedy v úvodu posouzení věci, jednoznačně vyjádřil své stanovisko k otázce, zda je Úmluva součástí právního řádu ČR. Stejně tak námitka stěžovatelky k tvrzenému nedostatku důvodů v rozsudku spočívající v nepřezkoumatelnosti části rozsudku na jeho 4. straně, jak po stránce jazykového vyjádření, tak po stránce věcného obsahu svého sdělení, není důvodná, neboť soud v této části odůvodnění rozsudku vyložil obsah čl. 1 1, čl. 2 1 bod 1 a čl. 3 1 Úmluvy, jejich vzájemný vztah a dopad na ustanovení 5 zákona č. 54/1956 Sb. 22. Ze shora uvedeného je zřejmé, že krajský soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí posoudil v mezích uplatněných žalobních bodů jeho soulad s právními předpisy, 10 Nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství Článek 13 Obecná pravidla 1. Pracovník, na kterého se vztahuje toto nařízení, podléhá pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se stanoví v souladu s touto hlavou. 2. S výhradou článků 14 až 17 a) pracovník zaměstnaný na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který jej zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu; 11

12 zásadního pochybení majícího vliv na výsledek právního posouzení se nedopustil. Nejvyšší správní soud se pouze odchýlil od jeho úvahy o tom, z jakých ustanovení se přímá aplikovatelnost Úmluvy dovozuje. Řízení před soudem netrpělo vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu kasační stížnosti, jíž se stěžovatelka dovolávala ve smyslu ust. 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a proto kasační stížnost podle 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. 23. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. 60 odst. 1 ve spojení s 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. května 2006 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu 12

13 Bistrot de Marlene ÚS; Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. I. ÚS 520/06 ve věci ústavní stížnosti BISTROT DE MARLENE, s. r. o., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 3 Ads 21/ a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne č. j. 12 Cad 35/ , vydaným ve věci platebního výměru Pražské správy sociálního zabezpečení, jímž bylo stěžovatelce předepsáno k úhradě dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 3 Ads 21/ a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne č. j. 12 Cad 35/ byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky plynoucí z čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stejně jako byla porušena ochrana důvěry stěžovatelky v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") 11 a čl. 1 Ústavy České republiky. 12 V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne č. j /Ve, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení. Ta stěžovatelce předepsala platebním výměrem ze dne č. 493/1485/04 k úhradě dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti včetně penále. Dluh stěžovatelky na pojistném dovodila z toho, že Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., změněná Dodatkovou úmluvou, vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb., (dále také jen "Úmluva") je součástí právního řádu České republiky. Pak podle čl. 10 Ústavy České republiky, stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. S tímto právním názorem se v zásadě 11 Čl. 36 Listiny (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 12 Čl. 1 Ústavy (1) Česká republika je svrchovaný jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 13

14 ztotožnil i Městský soud v Praze (dále též "městský soud"). 2. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zaujal poněkud odlišný právní názor a mj. dovodil, že postavení Úmluvy jako pramene práva za situace, kdy k ratifikaci Úmluvy nikdy nedal Parlament souhlas, je podmíněno zákonným odkazem. Zákonem obsahujícím takový odkaz je zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. Na základě 1 tohoto zákona je třeba dovodit vnitrostátní účinnost ustanovení v ní obsažených. Pravidla obsažená v Úmluvě jsou proto aplikovatelná přímo a Úmluva sama je k zákonu č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, v poměru předpisu speciálního k obecnému. 3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvedla, že soudními rozhodnutími nelze stanovovat dodatečně povinnosti, o kterých adresáti normy nemohli v rozhodné době vědět. Upozornila na rozpory mezi argumentací městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Zdůraznila, že nejasný právní stav existoval jen v letech 2002 a 2003 [počínaje , účinností novelizace čl. 10 Ústavy České republiky, a konče , kdy následujícím dnem nabyl účinnosti zákon novelizující ustanovení 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, který nejasnou situaci na legislativní úrovni vyřešil]. Nikdo z francouzských zaměstnanců do dubna 2004 nepobíral ani mu nebyly vypláceny žádné dávky sociálního zabezpečení. Stěžovatelka zpochybnila inkorporaci Úmluvy, k níž mělo dojít v důsledku účinnosti novely Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., neboť tato Úmluva nikdy nebyla ratifikována Parlamentem. Navíc tato Úmluva sama o sobě účast na sociálním zabezpečení nezakládá, ale naopak odkazuje na zákonodárství československého státu. Stěžovatelka současně polemizuje s právním zdůvodněním tzv. stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí k provádění mezinárodních smluv při posuzování účasti na nemocenském pojištění ze dne 11. února Upozornila rovněž na nejednotnost judikatury správních soudů. II. 4. Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení. Městský soud v Praze odmítl závěr, že by rozhodnutí správních orgánů mohlo být pro stěžovatelku překvapivé. Současně odmítl poukaz na nekonzistentnost rozhodování senátu 12 Cad, byť připouští, že některé senáty téhož soudu nebo jiné soudy mohly celou věc posoudit v individuálním případě jinak. Konečně odmítl výklad práva správními orgány v této věci s tím, že tímto výkladem ostatně soud v žádném případě vázán nebyl. Rozhodl se proto pro výklad jiný. 5. Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého vyplývá, jakými úvahami se řídil. Aplikovatelnost Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, podepsané v Paříži dne a vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 Sb., dovodil z ustanovení 1 zákona č. 100/1932 Sb., podle něhož ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti také účinnost vnitrostátní. Zmíněná Úmluva se stala pramenem práva na základě zákonného odkazu, daného právě zákonem č. 100/1932 Sb. Úmluva nebyla dosud ani zrušena, ani nahrazena jinou, takže její mezinárodní účinnost trvá. Z uvedeného vyplývá, že její ustanovení jsou aplikovatelná přímo, a to přednostně před zákonem. Z toho pak vyplynul závěr, že věcná působnost 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb. ve znění do (výluka z účasti na pojištění) se neuplatní proto, že existuje platná 14

15 mezinárodní smlouva stanovící, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání, tedy v České republice. III. 6. Ústavní soud si v souladu s ustanovením 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci. Po udělení jejich souhlasu rozhodl věc bez ústního jednání ve věci. IV. 7. Ústavní stížnost je důvodná. IV./a 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do rozhodnutí obecných nebo správních soudů proto může zasáhnout jen tehdy, došlo-li v jejich činnosti k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. V mezích realizace této pravomoci ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukázal na jeden z nejvýznamnějších aspektů právního státu, tj. na to, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 30, str. 227, a konstantní judikaturu). Povaha materiálního právního státu potom vyzařuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán (viz citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 a konstantní judikaturu). 9. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu ze strany orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ni případně navazující rozhodování správních soudů (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví) a interpretace v nich obsažená tvoří, v materiálním smyslu, součást příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č /85, rozhodnutá dne ). 10. Přehodnocení interpretace ze strany správních úřadů nebo soudů za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů jistě není vyloučeno. Představuje však závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno posuzovat vždy v každé individuální situaci. Legitimita změny správní praxe závisí na otázce, do jaké míry mohl adresát normy rozumně počítat s tím, že se výklad dané normy změní, za nezměněných právních předpisů, zejména se zřetelem na ustálenost, jednotnost, dlouhodobost a určitost správní praxe, význam daného výkladu práva pro adresáty právní normy, změnu právních předpisů s danou správní praxí 15

16 souvisejících a eventuální změnu relevantních společenských okolností, které mohou objektivně přispívat k poznání správného výkladu práva (a tedy k poznání práva v materiálním smyslu). V každém případě ovšem platí, že změna dlouhodobé správní praxe nebo správní judikatury se za nezměněného stavu právních předpisů může stát jen na základě závažných a principiálních důvodů, směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty. V žádném případě se nesmí dít svévolně. 11. Podobný závěr nyní vyslovil i Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že: "Pokud se totiž ohledně postupů celních orgánů, k nimž jsou zmocněny zákonem [...], který jinak není regulován obecně závazným pravidlem chování, vytvořila správní praxe a tato je nepochybně všeobecně dodržována, nelze než konstatovat, že pro správní orgán je taková správní praxe právně závazná. Správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) 13 vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila. [...] Obecně se od vytvořené určité správní praxe lze odchýlit, avšak zásadně pouze pro futuro a z racionálních důvodů. Je totiž zcela v dispozici příslušného orgánu tuto správní praxi [...] změnit anebo nestanovit pravidla žádné, ovšem něco takového může platit vždy pouze do budoucna." (Sbírka rozhodnutí NSS č. 12/2007, č. 1383/2007). IV./b 12. Aplikace premis uvedených v předchozí části vede k závěru, že napadená rozhodnutí správních soudů nemohou z ústavního hlediska obstát. Nejvyšší správní soud jako kterýkoli jiný soud není vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy České republiky, z něhož vyplývá ústavní požadavek ústavně konformního výkladu podústavního práva. 14 Podle názoru Ústavního soudu tomuto imperativu ani Nejvyšší správní soud, ani Městský soud v Praze nevyhověly. Naopak, jak bude níže ukázáno, Nejvyšší správní soud poté, co odmítl výklad práva učiněný ČSSZ a městským soudem jako nesprávný, legitimoval zřejmý protiústavní exces v postupu správního úřadu zcela novou a evidentně nesprávnou interpretací českého ústavního pořádku. 13. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že ústavní otázky vyvolává toliko praxe ČSSZ za dobu počínaje 1. červnem 2002 (účinnost novely Ústavy České republiky provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. - tzv. euronovela) a konče 1. lednem 2004, kdy celou věc vyřešila nová zákonná úprava. ČSSZ a městský soud na jedné straně a Nejvyšší správní soud na straně druhé zaujaly dva různé výklady Ústavy České republiky, které - jakkoliv jsou navzájem odlišné - oba odůvodnily uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti včetně penále. 13 Čl. 1 Listiny Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 14 Čl. 4 Ústavy Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. 16

17 14. Podle ČSSZ a městského soudu je s ohledem na znění čl. 10 Ústavy České republiky počínaje 1. červnem 2002 Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášená pod č. 215/1949 Sb., změněná Dodatkovou úmluvou, vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb., součástí právního řádu České republiky. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Výkladem Úmluvy, která byla použita místo zákona [zákon č. 54/1956 Sb. francouzské i jiné cizí státní příslušníky z účasti na pojištění vyjímal ustanovením 5 písm. b), pokud tito neměli na území České republiky trvalý pobyt a byli činní v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů], došly uvedené orgány veřejné moci k závěru, že francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, byli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do Takovýto výklad je ve zjevném rozporu s doslovným zněním čl. 10 Ústavy České republiky účinným od 1. června Předpokladem toho, aby mezinárodní smlouva byla součástí právního řádu, je i to, že byla ratifikována se souhlasem Parlamentu, resp. některým z předchůdců Parlamentu na území České republiky nebo bývalého Československa. Tak tomu ovšem nebylo ani u Úmluvy, v původním znění vyhlášené pod č. 215/1949 Sb., ani u Dodatkové úmluvy k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášené pod č. 68/1970 Sb. V obou případech nebyla mezinárodní smlouva ratifikována se souhlasem Národního shromáždění ČSR, respektive Federálního shromáždění ČSSR. 16. Podstatnější pro tuto věc je skutečnost, že i kdyby snad byl dán předpoklad čl. 10 Ústavy České republiky, a Úmluva by tedy byla součástí právního řádu České republiky (což v tomto případě ovšem není), novela Ústavy České republiky zákonem č. 395/2001 Sb. nemůže být orgány veřejné moci vykládána tak, že překvapivě a v rozporu s principem ochrany oprávněného očekávání adresátů právní normy zasahuje do práv a povinností těchto adresátů. 17. Nejvyšší správní soud závěry městského soudu a ČSSZ sice odmítl, ale přesto dovodil aplikovatelnost Úmluvy, která má podle něj přednost před zákonem. Bez jakékoliv právní argumentace uvedl, že všechny mezinárodní smlouvy, které byly ratifikovány "dříve, tj. před účinností" novely Ústavy České republiky provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., si zachovávají dosavadní status. K tomu Ústavní soud uvádí, že takovýto právní závěr je zjevně nesprávný a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které i mezinárodní smlouvy ratifikované před 1. červnem 2002, splňují-li jinak podmínky čl. 10 Ústavy České republiky, jsou součástí právního řádu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 405/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, str. 245, aplikující jako součást právního řádu Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášenou pod č. 228/1993 Sb.). 18. V daném případě je podle Nejvyššího správního soudu postavení Úmluvy jako pramene práva podmíněno zákonným odkazem, což znamená, že ji lze přímo aplikovat pouze, existujeli zákon, který jí takový právní status přiznává. Takovým zákonem má být zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění, jehož 1 říká, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Na základě zákona č. 100/1932 Sb. jsou proto pravidla obsažená v Úmluvě aplikovatelná přímo a Úmluva sama byla podle Nejvyššího správního soudu v relevantní době k zákonu č. 54/1956 Sb. v poměru 17

18 předpisu speciálního k obecnému. Proto měla přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 věty za středníkem Ústavy České republiky. 19. Uvedeným právním závěrem sice Nejvyšší správní soud postup správních orgánů legalizoval, ovšem způsobem poněkud nepředvídatelným. Správní orgány postupovaly vůči stěžovatelce zmíněným způsobem proto, že jednaly s ohledem na nové znění čl. 10 Ústavy České republiky. Pokud ovšem tento postup s ohledem na výklad čl. 10 Ústavy České republiky učiněný v dané věci Nejvyšším správním soudem ztratil svou oporu, nebylo možno celý postup správních úřadů zhojit legalistickou konstrukcí, která podepřela aplikovatelnost Úmluvy na základě 70 let starého zákona. Tento zákon nikdy nebyl ve vztahu ke stěžovatelce aplikován a podle publikované judikatury, např. č. 941/2006 Sb. NSS, nebyl aplikován ani vůči jiným subjektům. Přitom podle právního názoru zastávaného Nejvyšším správním soudem mohl být aplikován i kdykoliv v době před rokem Soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění. Ostatně stěžovatelka sama, v duchu těchto úvah Ústavního soudu, tvrdí, že nikdo z jejích francouzských zaměstnanců v relevantní době nepobíral žádné dávky sociálního zabezpečení. Tito zaměstnanci (francouzští státní příslušníci) platili podle stěžovatelky do 1. ledna 2004, v duchu do té doby existující praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení, své pojistné na sociální zabezpečení ve Francii. 20. V duchu těchto závěrů je nutno zásadně odmítnout i úvahu Nejvyššího správního soudu, podle které i "když nebyla právní úprava stanovící povinnost odvádět pojistné a příspěvek za zaměstnance vyjádřena z hlediska legislativně-technického ideálně, v žádném případě však nemůže paní S. připravit o výhody, které jí český právní řád v oblasti sociálního zabezpečení v rozhodné době přiznával". Takovéto výhody byly totiž zcela iluzorní, jestliže ani samotná zaměstnankyně těchto výhod nemohla nikdy využít, neboť vycházela z důvěry v existující správní praxi, podle které byla, ve smyslu shora citovaného zákona, až do konce roku 2003 pojištěna nikoliv v České republice, ale ve Francii, a orgány správy sociálního zabezpečení změnily svůj výklad ex post teprve v roce Soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení, kontinuálně existující až do počátku roku 2004, tedy dotvořila české právo v jeho materiální podobě tak, že v relevantní době nemohla být Úmluva použita místo zákonné úpravy. Tedy francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do [s odkazem na 5 písm. b) citovaného zákona]. 22. V okamžiku, kdy Nejvyšší správní soud odmítl důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení spočívající v nesprávném výkladu novely Ústavy České republiky účinné počínaje 1. červnem 2002, bylo na správních soudech v čele s Nejvyšším správním soudem, aby chránily oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností za právního stavu trvajícího v nezměněné podobě až do 31. prosince Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud nevylučuje ani případnou změnu kontinuálně trvající praxe správních úřadů při výkladu zákona. V daném případě poté, co jako nesprávný odpadl argument použití čl. 10 Ústavy České republiky v novém znění, však změna praxe orgánů správy sociálního zabezpečení nemohla být ničím jiným než svévolí, a nikoliv legitimní a principiální změnou výkladu práva. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe zcela novým způsobem ex post de facto justifikoval, dopustil se sám libovůle mající protiústavní rozměry. Postupem správních soudů byla tedy porušena základní práva a svobody stěžovatelky plynoucí z čl. 4 18

19 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně jako ochrana důvěry stěžovatelky v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obou správních soudů z výše uvedených důvodů zrušil podle ustanovení 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 19