ODPADY A ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ. Bronislava JANÍČKOVÁ

Transkript

1 ODPADY A ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ Bronislava JANÍČKOVÁ 1

2 Všechny knihy zežloutnou, ale kniha přírody má každý rok nové, nádherné vydání. [Hans Christian Andersen] Veškerá práva vyhrazena; publikace ani její část nesmí být reprodukovány a převáděn jakýmkoli způsobem elektronicky, mechanicky, v podobě kopií nebo jinak bez předchozího svolení Střední školy zemědělské a Vyšší odborné školy Chrudim. JANÍČKOVÁ B. (2012): Odpady a odpadové hospodářství. Chrudim. Střední zemědělská škola a Vyšší odborná škola Chrudim. 186 s., ISBN. Janíčková Bronislava Chrudim 2012 ISBN 2

3 Obsah Úvod Historické mezníky v odpadovém hospodářství Vymezení základních pojmů Odpad Komunální odpad Nebezpečný odpad PAU (PAH) Polycyklické aromatické uhlovodíky PCB Polychlorované bifenyly Dioxiny (PCDD) Ftaláty Formaldehyd Druhy odpadů Průmyslové odpady Odpady ze stavební činnosti Odpady ze zemědělství, biologicky rozložitelné odpady (BRO) Sedimenty a kaly z městských čistíren odpadních vod Zdravotnické odpady Elektrická a elektronická zařízení (EEZ) Odpady z těžby nerostných surovin Radioaktivní odpad Koncepce nulového odpadu Souhrn kapitol 1, 2 a Odpadové hospodářství Prevence a omezování vzniku odpadů Nakládání s odpadem Sběr a třídění odpadů Recyklace Biologické způsoby nakládání s odpadem Skládkování odpadů Shrnutí kapitoly Obaly Dělení odpadů Kovové obaly Ocelové obaly Hliníkové obaly Plastové obaly Skleněné obaly Papír, lepenka, karton Nápojové kartony Drobné odpady Shrnutí kapitoly

4 6 Implementace environmentální politiky Environmental management systém (EMS) EMAS (Eco Management and Audit Scheme) ISO Ekodesign Ekolabeling Čistší produkce (Cleaner production; CP) Hodnocení životního cyklu výrobku (Life Cycle Assesment) Procesu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC) AGENDA EKO KOM a.s Zelený bod Nejlepší dostupné techniky (Best Available Techniques, BAT) Shrnutí kapitoly Dovoz a vývoz odpadů Shrnutí kapitoly Ekonomické nástroje - pokuty a sankce Shrnutí kapitoly Výchova a vzdělávání občanů v oblasti odpadového hospodářství Clean Up the World (Ukliďme svět!) SSEV Pavučina EVVO (Ekologický výchova, vzdělání a osvěta) M.R.K.E.V Metodika Realizace Komplexní Ekologické Výchovy Shrnutí kapitoly Výkon státní správy v oblasti odpadového hospodářství Shrnutí kapitoly Použitá literatura

5 Úvod Slon se ani trochu nepodobá sedmikrásce. Navzdory tomu že jsou sedmikráska i slon docela jiní, ani jeden se nepodobá hříbku. Ani jeden z uvedené trojice (slon, sedmikráska hříbek) se nepodobají žížale, či trepce velké. Navzdory obrovské tvarové a velikostní rozdílnosti jsou si ale všechny organismy na buněčné úrovni dosti podobné. Mají tělo složené z totožných organických látek. Zejména nukleových kyselin, tuků, cukrů a bílkovin. Protože je chemická stavba všech organismů obdobná, není pro jiné organismy (reducenty) problém jejich uhynulá těla rozložit a začlenit do koloběhu látek v přírodě. S metabolity organismů je to stejné. Oxid uhličitý který vydechujeme je potravou pro rostliny a kyslík produkovaný rostlinami zase podporuje metabolismus nás, živočichů. Výkaly mají podobnou skladbu jako tělo samé. Také jde o organické látky, které se rozpadají činností mikrobů až na živiny, oxid uhličitý a vodu. Žádný organismus kromě člověka neumí vytvářet látky, které by odolávaly přírodnímu rozkladu a setrvávaly v přírodě po geologicky dlouhá období. Pokud nějaký organismus vytváří trvalé schránky (plži, korálnatci) pak k tomu zpravidla používá uhličitan vápenatý či fosforečnan vápenatý. Tedy látky přírodě vlastní. Jen člověk dokáže vyrábět sklo, které v přírodě podle modelů stárnutí materiálů vydrží více než let. Nebo plastové láhve, které se rozloží až po 650 letech. U radioaktivního odpadu z elektráren je třeba uvažovat o poločasu jeho rozpadu v řádech tisíců či statisíců let. To ale hovoříme jen o materiálech, které vyrábíme vědomě s tím, že se odpadem po skončení užívání člověkem stanou. Celou řadu látek ale do přírody ukládáme v bláhové naději že nejde o odpad a teprve později zjistíme, že se tak daná látka chová a škodí životnímu prostředí po dlouhá desetiletí. To je případ látek na bázi DDT, PCB, HCH, dioxinů, či hormonů užívaných v antikoncepci. Také je to případ organofosfátů či těžkých kovů, dříve užívaných v zemědělství. Problém je o to složitější, že emise, které vypouštíme, si žijí svým vlastním životem a vstupují do chemických reakcí, u nichž nikdo nepředpokládal, že nastanou. Proto se divíme tomu, že dnes mají kojenci v krvi vysoký podíl změkčovadel z plastů či zpomalovačů hoření, u nichž výrobci vždy deklarují, že jde o látky stabilní a tedy nerozpustné. Myslíme si, že koberec, po kterém chodíme, se stane odpadem teprve tehdy, až ho odložíme na skládku. Ale že se z něj po dobu třeba 15 let uvolňoval formaldehyd, který jsme dýchali, bývá pro mnohé překvapením. Moderní chemie nám již plně dokázala, že umí vyrábět látky, které jsou toxické a odolné vůči přírodnímu rozkladu. Nyní stojí před stejně velkou výzvou. Najít způsob jak jí vyrobené látky zničit dříve, než ony zničí nás. V této pasáži studijních materiálů se blíže seznámíme s definicí odpadů, jejich kategorizací, nebezpečnými vlastnostmi, zdroji znečištění, platnou legislativou i formami prevence vzniku odpadů a metodami jejich likvidace. Je ale třeba mít na zřeteli, že tento problém je třeba řešit na úrovni legislativní a mezinárodní. Samy pokročilé technologie mnoho nezmohou, pokud nebude vůle ty staré opustit a ty nové financovat. Zejména je třeba minimalizovat prodej potravin v plastových obalech, plastové výrobky, kde nelze plast nahradit zálohovat a započítávat do jejich ceny náklady na ekologickou likvidaci. Svět máme jeden a pokud tento zničíme, nikdo nám jiný nedá 5

6 1 Historické mezníky v odpadovém hospodářství Pojetí historie v tomto učebním textu je zaměřeno na významné mezníky, týkající se vývoje nakládání s odpadem, zejména základními technologiemi kompostování, spalování odpadů či zpětný odběr odpadů a jejich následné znovuvyužití. Produkce a zneškodňování odpadů je staré jako lidstvo samo. Odpadní jámy, do kterých se v prehistorických dobách odhazovaly různé odpady, poškozené nástroje apod., jsou dnes zdrojem informací o způsobu životu člověka. V prvobytně pospolné společnosti lidé po určitém stupni zamoření prostředí odpadem toto prostředí opustili a přesídlili se dál po jejich plánované cestě. V pozdějších dobách byly odpady koncentrovány na jednom místě, zpravidla za sídlištěm. Ve starém Řecku a Římě již existovaly přesně stanovené komunální služby, které byly vykonávány převážně válečnými zajatci. Navíc existovala v Římě forma občanského generálního úklidu a úpravy ulic a místních prostranství. Tyto akce přispívaly vedle pravidelného skrápění vozovek a čištění kanalizací také k zajištění vyhovujících hygienických podmínek v Římě. Byly řešeny i tak náročné problémy jako likvidace odpadů od návštěvníků Kolosea, kterých se sešlo i sto tisíc na jednom místě. V 18. a 19. století se začínají v Řecku a Římě stavět kanalizace a na počátku 20. století dochází k organizovanému odvozu odpadu z měst. Významná kanalizační stoka v Římě je známá pod označením kloaka maxima. Jedná se o stoku vystavěnou z tufových kvadrátů, určenou nejen pro odvodnění římského fóra, kdy vládl Tarquinius Superbus (datováno 6 tis. let. př. Kr.) Ve Středověku upadlo v zapomenutí téměř vše, čeho bylo dosaženo v rozkvětu Řecka a Říma, takže řada velkých měst měla základní potíže se zásobováním vodou i s dodržením základních hygienických podmínek, které následně způsobovaly nemalé zdravotní obtíže. Jediný způsob likvidace odpadů, včetně zvířecích a lidských fekálií, byl v jejich vyvážení před dům, kde se vrstvil v nezpevněném povrchu ces a následně se tak dostávaly ke zdroji pitné vody. Zdravotní problémy ve formě vysoké nemocnosti a šíření epidemií byly toho samozřejmým důsledkem. S postupným dlážděním hlavních ulic se začalo ve 12. století v Paříži a v řadě dalších velkých měst ve století. Ve zvláště bohatých městech, která si zakládala na své upravenosti, se přikročilo v 15. a 16. století k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů. Teprve však v 18. století, především druhé polovině 19. století, přináší konkrétní opatření organizačního i technického charakteru ke zlepšení hygieny a pořádku v čištění komunikací a odvážení odpadů. Největší purkrabí hrabě Karel Chotek ( ) vydává řád o čištění ulic pro Prahu. Regulovalo se již i zacházení se stavebním odpadem a zavedly se i přesypné nádoby na domovní odpad, došlo k zavedení kanalizace. Na počátku 20. století je již technologicky i organizačně zvládnut odvoz odpadů z měst a prosadily se zásady omezování prašnosti při sběru a svozu odpadu. V Praze se však ještě v roce 1920 používalo 170 v podstatě otevřených vozů k vyvážení odpadků ze smetiště na kraj Prahy. Nádobový systém byl zaveden postupně od roku 1923 a používání Kuka vozů (Keller und Knappich Augsburg) od roku K výhodnějšímu zneškodňování tuhých odpadů z hygienicky vyhovujícího hlediska došlo až po zavedení tří základních technologií, tj. kompostování, spalování a řízeného skládkování. Intenzifikace zemědělství po 2. světové válce má za následek, že z dřívějšího konzumenta celé řady odpadů z průmyslu, městských odpadů a čistírenských kalů se stal velmi významný producent odpadů ze zemědělské velkovýroby, zejména živočišné. Současně s chemizací a mechanizací zemědělství se dostává do přírodního prostředí řada toxicky a organolepticky (pachově i chuťově) závadných látek (pesticidy, pohonné hmoty apod.). Řízené odstraňování organicky rozložitelného odpadu započalo již v období před 8 až 10 tis. lety, což je přisuzováno kočovnému způsobu života. Technologie kompostování se tedy 6

7 rozvíjela postupně s nastupující zemědělskou činností. První zmínka o výrobě průmyslového kompostu na našem území je datována k datu 1915, kdy se jednalo o kompostování čistírenských kalů, popele, uličních smetků a rašeliny. V ČSSR byl významný rozvoj kompostování, a to až do roku 1987, kdy byla zaevidovaná maximální produkce kompostu 2,8 mil. t. V Nizozemí se kompostováním zpracovalo v minulém století až 25 % produkce komunálních odpadů. Od 90. let se dostalo do popředí podporování skládkování a spalování odpadů. První spalovny byly uvedeny do provozu koncem 70. let minulého století ve Velké Británii. První spalovny byly vybudovány v Brně v roce 1905 a její funkce skončila roku Důvodem byla druhá světová válka a bombardování významných budov na našem území. Tato spalovna měla své prvenství nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Zajímavostí této spalovny bylo již tehdy využití spalování odpadů k výrobě elektrické energie. Pražská spalovna s kapacitou tun odpadů za rok v roce 1933 patřila mezi nejmodernější v Evropě. Tato spalovna byla v roce 2003 s konečnou platností zbourána. Řízené skládky se poprvé objevily v Anglii před 70 lety. Jejich všeobecné prosazování jako jedině přijatelného způsobu deponování odpadů není však ještě dosud všude běžné. Průmyslové odpady se projevily v životním prostředí právě tak nepříznivě a mnohdy trvalejším způsobem než odpady z měst. Nové inovativní přístupy k posuzování výrobní činnosti člověka se realizují teprve poměrně krátkou dobu a to tak, že se systematicky hledají a zavádějí technologie minimalizující znečištění životního prostředí a využívající odpadů jako druhotných surovin nebo zdrojů energie. 7

8 2 Vymezení základních pojmů Základní pojmy vycházejí především ze zákona o odpadech č. 185/2001 Sb. a zákona o obalech č. 477/2001 Sb. Příslušný zákon o obalech se vztahuje na nakládání se všemi obaly, které jsou v České republice uváděny na trh nebo do oběhu, s výjimkou kontejnerů užívaných v silniční, železniční nebo letecké dopravě nebo při námořní nebo vnitrozemské vodní plavbě podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv nebo ve Sbírce zákonů. Jsou zde uvedeny nejdůležitější pojmy, jejichž znalost je důležitá pro pochopení následujícího textu a pro lehčí orientaci v něm. Odpad je každá movitá věc (neplést s věcí nemovitou tj. vše pevně spojeno se zemí dům, garáž), které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé skupiny odpadů. Zákon o odpadech se vztahuje na všechny odpady s výjimkou: Odpadních vod, Odpadů drahých kamenů, Radioaktivních odpadů, Mrtvých těl zvířat, která uhynula jiným způsobem než porážkou, Exkrementů, slámy apod. Emisí látek znečisťujících ovzduší, Odpadů trhavin, výbušnin a munice, Vytěžených sedimentů z vodních nádrží a koryt vodních toků, Sedimentů přemísťovaných v rámci povrchových vod za účelem správy vod a vodních cest, Zemin a jiných přírodních materiálů vytěžených během stavebních činností. Původcem odpadů je právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů. Každý je povinen při své činnosti předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti. Každý má při své činnosti nebo v rozsahu své působnosti povinnost v mezích daných tímto zákonem zajistit přednostně využití odpadů před jejich odstraněním. Materiálové využití odpadů má přednost před jiným využitím odpadů. Každý je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí. 8

9 Předcházení vzniku odpadů. Jedná se o převzatou definici z rámcové směrnice o odpadech v tomto znění: Opatření přijatá předtím, než se látka, materiál nebo výrobek staly odpadem, která omezují: a) množství odpadu, a to i prostřednictvím opětovného použití výrobků nebo prodloužením životnosti výrobků; b) nepříznivé dopady vzniklého odpadu na životní prostředí a lidské zdraví nebo c) obsah škodlivých látek v materiálech a výrobcích. Nebezpečným odpadem je odpad uvedený v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností. Původce a oprávněná osoba jsou povinni pro účely nakládání s odpadem zařadit odpad do kategorie nebezpečný, je-li a) uveden v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise, nebo b) smíšen nebo znečištěn některou ze složek uvedených v Seznamu složek, které činí odpad nebezpečným, nebo c) smíšen nebo znečištěn některým z odpadů uvedených v Seznamu nebezpečných odpadů. Komunálním odpadem je veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Směsný komunální odpad se nezařazuje do kategorie nebezpečný a původce a oprávněná osoba nejsou povinni s ním nakládat jako s nebezpečným. Elektroodpadem je elektrozařízení, které se stalo odpadem, včetně komponentů, konstrukčních dílů a spotřebních dílů, které v tom okamžiku jsou součástí zařízení. Odpadovým hospodářstvím se myslí činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy, a kontrola těchto činností. Nakládáním s odpady je jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. Shromažďováním odpad je krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady. Skladováním odpadů naopak přechodné umístění odpadů, které byly soustředěny (shromážděny, sesbírány, vykoupeny) do zařízení k tomu určeného a jejich ponechání v něm. Recyklace je jeden ze způsobů materiálového využití. Úpravou odpadů je myšlena každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, odstraňování nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností. 9

10 Komunitní kompostování znamená systém sběru a shromažďování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce, jejich úprava a následné zpracování na zelený kompost. Zelený kompost je substrát vzniklý kompostováním rostlinných zbytků. Obalem je výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy a určený k pojmutí, ochraně, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. Vratným obalem je obal, pro který existuje zvláště pro něj vytvořený způsob vrácení použitého obalu osobně. Zpětným odebíráním je odebírání použitých obalů od spotřebitelů na území České republiky za účelem opakovaného použití obalů nebo za účelem využití nebo odstranění odpadu z obalů. Výrobci jsou povinni vyrábět výrobky tak, aby omezili vznik nevyužitelných výrobků, především nebezpečných. Označování obalů. Pokud osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obal nebo balený výrobek, označí na tomto obalu nebo baleném výrobku materiál, ze kterého je obal vyroben, je povinna provést toto značení. Využití odpadu z obalů. Pokud osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, neprokáže, že se z těchto obalů nestaly na území České republiky odpady, je povinna zajistit, aby odpady z obalů jí uvedených na trh nebo do oběhu byly využity. Znečišťující látkou jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek. Emisí vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního prostředí. Imisí znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek. Emisní limity stacionárních zdrojů (Spaloven odpadů): obecné emisní limity, které jsou stanoveny pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny, specifické emisní limity, které jsou stanoveny u jmenovitě uvedených stacionárních zdrojů. Pachovými látkami látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem. Smogová situace. Stav mimořádně krátkodobě znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění překročí zvláštní imisní limit (varovný limit), kdy již při krátké expozici hrozí riziko poškození lidského zdraví či ekosystému. Vznik a ukončení vyhlašuje MŽP (Ministerstvo životního prostředí) nebo ČHMÚ (Český hydrometeorologický ústav). Současně se vyhlásí regulační opatření k omezování emisí ze stacionárních zdrojů. 10

11 Nejlepší dostupnou technikou BAT (či technikami) máme na mysli nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. Stavební a demoliční odpad je odpad vznikající při zřizování staveb, jejich údržbě, při změnách dokončených staveb a odstraňování staveb zařazovaný do skupiny 17 Katalogu odpadů (zejména vytěžené zeminy, stavební výrobky a materiály). Opětovné použití znamená využití částí stavebních výrobků a stavebních výrobků odnímaných z původního místa ve stavbě při údržbě stavby, změnách dokončených staveb a odstraňování staveb k původnímu účelu (umístěním do stavby v případě, že odpovídají požadavkům na stavební výrobky) bez recyklace; v tomto případě se tyto věci nestávají odpady; u výkopových zemin je jejich opětovné použití bez dalších podmínek vázáno pouze na stavbu, kde zeminy vznikly. 11

12 tis. t thousand tonnes kg/ob. kg per capita 3 Odpad V této kapitole se zaměříme na jednotlivé typy odpadů, ať už zemědělské, průmyslové, ze zdravotnictví či odpady vykazující nebezpečné vlastnosti a potřebující specifické zacházení s nimi. U každé této kategorie si podrobně vysvětlíme, jak působí na životní prostředí, odkud pochází a jak je možné je využít či předejít jejich vzniku. Kvůli svým specifickým vlastnostem a různému riziku ohrožení našeho životního prostředí vyžaduje každý tok odpadů specifické nakládání. Základní pravidla pro nakládání s odpady jsou stanoveny zákonem o odpadech a jeho prováděcími právními předpisy. Cíle pro různé způsoby nakládání s odpady a optimální způsoby pro jejich dosažení jsou stanoveny Plánem odpadového hospodářství České republiky, kterému se věnujeme v samostatné kapitole. Definici odpadu, jak je uvedena v zákoně o odpadech, jsme si již vymezili v základních pojmech. Odpady jsou nejrůznější materiály a výrobky vzniklé při výrobě a pro spotřebu, které ztratily svou původní užitnou hodnotu, které je ovšem možné využít jako druhotné suroviny (Řezníček 1990). Do roku 1990 nebyla v ČR otázka odpadů nijak řešena. Odpadem je tedy vše, co při výrobě nebo jiné lidské činnosti nebylo z původního zdroje využito a co ani po další úpravě opětovně (recyklace) využito není. Část odpadů v plynné formě uniká do ovzduší, dostává se deštěm do vodních nádrží, toků, oceánů a do půdy jako různé druhy znečištění (Berger 1999). Odpady vznikají již při úpravách vytěžených surovin, jejich přepracování i při výrobě konečného produktu (Christiánková a kol. 1998). Odpady představují nejčastější a nejsledovanější vedlejší produkt lidské společnosti. Zejména komunální odpady a kaly z čistíren odpadních vod jsou produktem prakticky všech obyvatel. Většina z nás se však denně setkává i s produkcí odpadů průmyslových, stavebních, biologicky rozložitelných, nebezpečných a řady dalších. Obr. 1: Vývoj produkce odpadů Graf (CZSO 1 Vývoj 2009) produkce odpadů Trend in waste generation Podnikový odpad Komunální odpad Komunální odpad (kg/ob.) /Waste generated by enterprises /Municipal w aste /Municipal w aste (kg per capita) 12

13 Směrnice o odpadech (ve znění směrnice 91/156/EHS) je považován za "rámcovou směrnici o odpadech". Odpad je definován v rámcové směrnice o odpadech (75/442/EHS) jako "jakákoli látka nebo předmět, které držitel odstraňuje nebo je povinen odkládat" (Hansen a kol. 2002). Členské státy se vyzývají, aby přijaly opatření k prevenci a omezování vzniku odpadů a jejich potenciálních škodlivých účinků. "Evropského katalogu odpadů (EWC)", který je možno doplňovat seznam odpadů, pravidelně revidován, doplňuje devadesát jedno sto padesát šestiny směrnice. Mezi zásadní problémy vzniku odpadů patří především rostoucí úroveň obyvatel, zejména vyspělých zemí, se zvyšujícím se sortimentem spotřebovaných předmětu ( množství komunálního odpadu roste ročně o 1 2%). Rychlý technický pokrok přináší stále nové a dokonalejší výrobky. Tím dochází k tzv. morálnímu opotřebování ( zastarávání ) používaných věcí, jež zbytečně brzy končí mezi odpadky. Jsou stále více produkovány výrobky na jedno použití, např. obaly, injekční jehly, psací potřeby, kelímky na pití. Hmotové složení výrobků je velmi pestré a po jejich opotřebování je nelze jednoduše zlikvidovat. Odpadů stále přibývá, objevují se na trhu čím dál barevnější a poutavě vypadající vyrobené obaly. Je čím dál větší spotřeba obalové techniky, transportního materiálu. Přírodní materiály (dřevo, přírodní vlákna) jsou nahrazovány umělými látkami, především plasty (např. termolasty: PE, PP, PVC, akryláty, fluoroplasty teflon, termosety: bakelit, aminoplasty, fenoplasty atd.). Zpracování tohoto materiálu je nebezpečné vůči životnímu prostředí a ve velké většině také toxické. Odpadů je mnoho, ale jejich zpracování stále není dokonalé. Ve městech je snaha o třídění odpadů. Můžeme zde najít již rozlišení sběrných míst na: plasty, sklo, papír, nebezpečný odpad. Ještě ale velká část lidí volí nejlehčí cestu, jak se odpadů zbavit a to, že je odváží v pytlích na místa nedaleko lidských obydlí, lesů, polí. Na dalších místech se povaluje spousta pneumatik, kanystrů se zbytky oleje a dalších nebezpečných látek. Pak se procházka přírodou stává opravdu celoživotním nezapomenutelným zážitkem (Janíčková 2006). Samy lidé by se proto měli zamyslet, zda právě pohled na černé skládky má být součástí naší přírody, jestli jsou uloženy na správném místě. Snad i z tohoto důvodu vznikla akce Clean up the world ( Ukliďme si svět) v roce Předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností, cíle: a) snižování měrné produkce odpadů nezávisle na úrovni ekonomického růstu. b) maximální využívání odpadů jako náhrady primárních přírodních zdrojů. c) minimalizace negativních vlivů na zdraví lidí a životní prostředí při nakládání s odpady. Prameny právní úpravy v České republice Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Vyhl. č. 381/2001 Sb., stanovuje katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů apod. Vyhl. č. 383/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě. Basilejská smlouva (BS) Mezinárodní dokument o odpadech, o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice státu a jejich odstraňování, přijata v březnu 1989 více než 100 státy. Odpady, které dle BS vyžadují zvláštní zacházení, jsou uvedeny v katalogu odpadů. 13

14 Množství vyprodukovaného odpadu a následný sběr dat vyhodnocují: český statistický úřad pro mezinárodní srovnávání OECD*, EUROSTAT** MŽP pro potřeby sestavování plánu odpadového hospodářství ČR *OECD - Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (z angl. Organisation for Economic Co-operation and Development). Cílem OECD je napomáhat k dalšímu ekonomickému rozvoji, potlačení nezaměstnanosti, stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů. ** EUROSTAT - statistický úřad Evropské unie, který je přímo podřízený Evropské komisi. Základní členění odpadů: pevné - tuhé kapalné odpadové vody emise prašné, pevné, aerosoly, plynné, exhalace radioaktivní odpad Odpady jsou rozděleny do pěti hlavních skupin: odpady rostlinného a živočišného původu a odpady z jejich zpracování odpady nerostného původu a odpady z jejich zpracování odpady z průmyslových procesů, včetně textilních odpadů radioaktivní odpady komunální odpady Množství odpadů neustále roste se zvyšující se životní úrovní. U nás je produkce kolem 200 kg odpadů na osobu za 1 rok. V evropských zemích je produkce až 300 kg/os/rok (Štastná 2007). V domácnosti v Turecku se udává jen 0,6 kg/ rok na osobu. Statistickým šetřením bylo zjištěno, že v roce 2010 dosáhla celková produkce odpadů v ČR 24,1 mil. tun. Oproti roku 2009, kdy produkce dosáhla 24,2 mil. tun, se jedná o pokles o 0,5 %. Z celkového množství vyprodukovaného odpadu tvořil nebezpečný odpad tis. tun, což v relativním vyjádření znamená, že nebezpečný odpad se v roce 2010 na produkci podílel 5,7 %. Oproti roku 2009 se podíl nebezpečného odpadu na celkové produkci odpadů výrazně nezměnil. Tab. 1: Produkce odpadů vztažena na jednoho obyvatele v Olomoucké kraji (POH, Olomoucký kraj 2010) 14

15 Odpady jsou limitujícím faktorem rozvoje lidské společnosti a života vůbec. Neústrojné a stálé látky obsažené v odpadech se v kolobězích biosféry nerozpadají, čímž se ztrácí schopnost samočištění přírody a tak vznikají rozpory, jež se obracejí ve zhoršené kvalitě životního prostředí lidí. Životní prostředí má určitou absorpční schopnost s jejíž pomocí odpady vstřebávají. Tento koloběh vztahů mezi lidskou společností a jejím životním prostředím existuje odnepaměti. Množství odpadů, které jsou odkládány do ŽP, jejich nebezpečné vlastnosti a dalšími lidskými činnosti oslabená absorpční funkce ŽP představují aktuální hrozbu (Janíčková 2006). V důsledku hromadění odpadů dochází k ekonomickým a ekologickým dopadům, spojenými s novými trendy nakládání s odpady. Základní podmínkou existence lidské civilizace je zpomalit přeměnu nenahraditelných přírodních zdrojů na odpady, a to znovu využitím odpadních produktů (Pilný 1999). Jedním z nejzávažnějších problémů ochrany ŽP člověka v současnosti je problém stále narůstajícího množství nezužitkovaných, resp. jen velmi těžko zužitkovatelných odpadů. Stále rostoucí množství produkovaného odpadu na všech úsecích našeho života je jednou z hlavních příčin, jež vyvolávají devastaci přírodního prostředí (krajiny, půdy, vody, ovzduší). Odpady způsobují intoxikaci biologických procesů a tím i likvidují jejich reprodukovatelnost. Vlivem stálého růstu množství různých odpadů dochází k paradoxní situaci, kdy na jedné straně hrozí lidem nedostatek surovinných zdrojů a na druhé straně zavalení přírody odpady všeho druhu. V zásadě jde o to, umístit příslušnou hmotu tam, kde by člověku ani jiným organismům nebyla na škodu. Individuální způsob právní regulace dopadá na tyto odpady: PCB a zařízení je obsahující, Odpadní oleje, Baterie a akumulátory, Kaly z čistíren odpadních vod, Odpady z výroby oxidu titaničitého, Odpady z azbestu, Autovraky. Obr. 2: Produkce odpadů v podnicích s ohledem na nebezpečné odpady (CSZO 2009) 15

16 Nepříznivé působení odpadů Mezi hlavní závady, které odpady způsobují, patří především závady hygienické a zabírání půdy a prostoru k jejich uskladnění (Janíčková 2006). Hygienické závady, kdy odpady poškozují kvalitu podzemních vod (kontaminace), dále znečišťují ovzduší, půdu a ostatní složky životního prostředí. Odpady se stávají často zdrojem různých infekcí a onemocnění. Nakaženy bývají především děti, které se mnohdy setkávají s odpadem při různých hrách. Hromada odpadků láká děti k prozkoumání jejich obsahu a v důsledku dochází k poranění a následnému nakažení. Zábor půdy a prostoru na skladování, kdy prostory při skladování zabírají jednak odpady tuhé a jednak tzv. kaly, tj. odpady polotuhé. Skládky tuhého odpadu ze statistických údajů poukazují na to, že v celkovém počtu lokalit zabírají celkem ha. Skládky energetických popílků v podobě kalů zabírají v ČR plochu asi ha. Důležité je také přičíst plochy příjezdových a odjezdových cest. (Pilný, 1999). Pro nakládání s jednotlivými výrobky jsou stanoveny specifické požadavky reflektující povahu a míru ohrožení ŽP nebo lidského zdraví. Nyní se dostáváme k problematice, kdy veškerá produkce odpadu musí být řádně evidovaná a ohlašovaná. Tato povinnost dle zákona o odpadech náleží původci odpadů a oprávněné osobě, které nakládají s odpady, jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu samostatně. Způsob vedení evidence pro jednotlivé druhy odpadů stanoví prováděcí právní předpis. Původci a oprávněné osoby v případě, že produkují nebo nakládají s více než 50 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 50 tunami ostatních odpadů za kalendářní rok, jsou povinni zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny. Hlášení o produkci a nakládání s odpady vznikajícími v rámci činnosti Ministerstva obrany předává Ministerstvo obrany přímo ministerstvu. Způsob ohlašování stanoví prováděcí právní předpis. Tab. 2: Produkce odpadů podle Klasifikace ekonomických činností (VÚV T.G.M. CeHO) 16

17 Povinnosti původců odpadů, např.: odpady zařazovat a shromažďovat podle druhů a kategorií zajistit přednostní využití odpadů odpady, které sám nemůže využít nebo odstranit převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů a nakládat s nimi podle skutečných vlastností zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem vést a archivovat průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi, ohlašovat odpady umožnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení a na vyžádání předložit dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace zpracovat plán odpadového hospodářství (POH) a zajišťovat jeho plnění vykonávat kontrolu vlivů nakládání s odpady na zdraví lidí a životní prostředí v souladu s předpisy a POH platit poplatky za ukládání odpadů na skládky obec je povinna v souladu se zvláštními právními předpisy určit místa, kam mohou fyzické osoby (FO) odkládat komunální odpad, který produkují, a zajistit místa, kam mohou FO odkládat nebezpečné složky KO (minimálně 2x ročně). Podrobnou kategorizaci provádí Katalog odpadů. Zde jsou odpady zařazeny do 20 základních skupin, z nich každá se člení na jednotlivé druhy odpadu, např.: Odpady z tepelných procesů, Odpady ze zpracování dřeva a výroby desek, nábytku apod. Odpady ze zpracování ropy, čištění zemního plynu, Stavební a demoliční odpady, Odpady ze zdravotní a veterinární péče. Obr. 3: Složení produkce podnikových odpadů dle Katalogu odpadů v roce 2010 (CZSO 2010) Graf 3 Složení produkce podnikových odpadů dle Katalogu odpadů v roce 2010 Structure of waste generated by enterprises by Waste Catalogue; % Stavební a demoliční odpady (skupina 17) Construction and demolition waste (group 17) 11% 11% 59 % Odpady z tepelných procesů (skupina 10) Waste from thermal processes (group 10) Odpady ze zařízení na zpracování odpadu (skupina 19) Waste from waste treatment facilities (group 19) Ostatní odpady (skupiny 01-09,11-16,18,20) Other waste (groups 01-09, 11-16,18,20) 17

18 3. 1 Komunální odpad Obec je původce komunálních odpadů vznikajících na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce. Komunální odpad tvoří z celku jen cca % (Štastná 2007). Zahrnuje směsný komunální odpad, separovaně sbírané složky, jako papír, plast, sklo, nápojové kartóny, nebezpečný odpad, objemný odpad, odpad ze zahrad a parků atd. Zahrnuje odpady z domácností, od živnostníků, z údržby městské zeleně, z košů na ulicích apod. Obce dle statistického šetření ve sledovaném roce vykázaly produkci 3,7 mil. tun odpadů. Vůči roku 2009 se jedná o pokles o 0,6 %. Z pohledu zařazení těchto odpadů do Katalogu odpadů se jednalo téměř výhradně o skupinu 20 komunální odpady, které tvořily 90,1 % (v roce 2009 to bylo 88,9 %). Dále byly obcemi vykázány stavební odpady skupiny 17, odpady z autovraků a odpady z elektrického a elektronického zařízení (MŽP 2011). Komunální odpad (Altmann a kol. 2010) se člení na: Domovní odpad je odpad vznikající v domácnostech jako spotřební odpad jejich obyvatel. Domovní odpad je součástí komunálního odpadu. Objemný odpad jedná se o komunální odpad, který vzhledem k jeho rozměrům a/nebo hmotnosti nelze odkládat do sběrných nádob, určených pro sběr směsného komunálního odpadu. Sběr komunálního odpadu je: odvozný sběr donáškový sběr Fyzikálně-chemické charakteristiky komunálních odpadů (Filip a kol. 2003) objemová hmotnost obvykle v kg/m 3 vlhkost v % obsah spalitelných látek spalné teplo odpadu tj. množství tepla, které se vyvine dokonalým spálením jednotkového množství (kg) odpadu v kalorimetrické tlakové nádobě v prostředí stlačeného kyslíku při teplotě 25 C a jestliže se spaliny ochladí na původní teplotu spalovaného odpadu a voda zůstane po spálení v kapalném stavu výhřevnost odpadu (MJ/kg, MJ/m 3 ) spalné teplo odpadu zmenšené o výparné teplo vody, která vznikne z odpadu během hoření a uvolní se, takže voda zůstává v plynném stavu obsah uhlíku, dusíku, fosforu a vodíku obsah vybraných prvků toxických látek 18

19 ( t ) Obr. 4: Produkce směsného a objemového odpadu (Šumperk 2006) V roce 2010 bylo vyprodukováno 3,3 mil. tun komunálního odpadu (317 kg/obyvatele), z toho největší část 71 % tvořil běžný svoz (odpad z popelnic, z kontejnerů nebo svozových pytlů), 16 % činil tříděný odpad (sklo, papír, plasty) a 11 % tvořil objemný odpad (koberce, nábytek). Ačkoli z dlouhodobého hlediska celková produkce komunálního odpadu nezaznamenává výraznější nárůst a dlouhodobě se pohybuje kolem 3 mil. tun, produkce odděleně sbíraných složek se neustále zvyšuje. Oproti roku 2002, kdy tvořily odděleně sbírané složky 6% celkové produkce komunálního odpadu, vzrostl v roce 2010 podíl odděleného sběru na 16 %. V absolutním vyjádření bylo v roce 2002 odděleně sebráno 16 kg/obyvatele, zatímco v roce 2010 to bylo již 50 kg/obyvatele. Oproti roku 2002 se jedná o 3 násobný nárůst produkce odděleně sbíraných složek, zatímco produkce komunálních odpadů celkem ve stejném období vzrostla pouze o 17 %. Produkce komunálního odpadu v roce 2000 v zemích EU: kg/os: Belgie 484, Dánsko 665, Lucembursko 648, Švédsko 429, Česko 415. Z celkového množství komunálního odpadu je v ČR využito energeticky pouze %. Z nebezpečného odpadu je využito pouze 3 4 %. Naše republika není schopna splnit některé cíle stanovené v evropské směrnici ohledně poklesu množství skládkování BRO oproti roku Energetické využívání odpadů jako alternativa materiálového využití odpadů (Zajíček a Zeman 2010). Ve Švýcarsku je až cca 45 % z komunálního odpadu využito materiálově, zbytek 55 % energeticky. Přibližně 1 / 4 z pevného komunálního odpadu lze recyklovat (Metin a kol. 2003). BRO (Biologicky rozložitelné odpady) jsou objemově a hmotnostně nejvýznamnější skupinou komunálního odpadu. Tvoří cca 50 % směsného komunálního odpadu (Šelfová 2010). Evropské společenství vytváří více než 2 miliardy tun odpadu ročně 200 milionů tun komunálního odpadu (Hansen a kol. 2002). 19

20 Obr. 5: Produkce komunálních odpadů (CZSO 2009) Tab. 3: Prognóza produkce a nakládání s komunálními biodegrabilními odpady v tis. t.rok -1 (upraveno dle Maťák a Vaculík 2005) Prognóza produkce tuhých komunálních odpadů z toho BRO Na skládky je možno uložit Jinak nutno odstranit Způsoby nakládání s komunálním odpadem (Řezníček 1990) úprava nebo využití fyzikálně-chemickými postupy úprava nebo využití biologickými metodami zneškodnění spalováním skládkování skladování třídění využití jako druhotná surovina kompostování uloženo do podzemních prostor 20

21 Graf 7 Způsoby nakládání s komunálními odpady v roce 2010 Types of municipal waste management; 2010 Obr. 6: Způsoby nakládání s komunálními odpady v roce 2010 (ČZSO 2010) 14% 2% Skládkování / Municipal waste landfilled Spalování / Municipal waste incinerated 16% Recyklace / Municipal waste recycled 68% Kompostování / Municipal waste composted Průměrné složení směsného komunálního odpadu SKO je následující: 44 % papír, 2 % textil, 3 % plasty, 1 % kůže a pryž, 15 % odpady, 2 % kuchyňské odpady, 12 % zemědělské odpady, 8 % sklo, 9 % kovy, 4 % keramika (Kára a kol. 2008). Obr. 7: Průměrné hodnoty SKO s důrazem na BRKO (2009) (upraveno dle Hřebíček a kol. 2010) Využití směsných komunálních odpadů (KO) Směsný komunální odpad není možné recyklovat. Lze jej ale energeticky využívat jeho přímým spálením bez předchozí úpravy (za předpokladu splnění minimální energetické účinnosti zařízení) nebo upravit mechanicko - biologickou úpravou (MBÚ) s následným spálením/spoluspálením jeho energetické frakce či případným dalším využitím výstupů. Samotný proces MBÚ není způsobem využití směsných KO. Následně vzniklé frakce z MBÚ lze využít materiálově (např. kovy) nebo energeticky (využitím vysoce výhřevné nadsítné 21

22 složky v upravených spalovacích zařízeních, které musí splňovat podmínky ochrany ovzduší pro spalování odpadů, nebo případně zpracováním podsítné složky obsahující bioodpady v bioplynových stanicích). Frakci obsahující biologicky rozložitelné odpady po jejich stabilizaci lze ukládat na skládky (MŽP 2011). Vzhledem k tomu, že cílem je maximální omezení skládkování směsného KO, bude tam, kde je to možné, upřednostněno energetické využití směsného KO před jeho pouhým uložením na skládku Nebezpečný odpad Nebezpečný odpad je odpad uvedený mimo jiné v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v prováděcím právním předpise (vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů ( Katalog odpadů ) a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k zákonu o odpadech. Míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady, látkami nebo materiály je zakázáno. Ředění nebo míšení odpadů za účelem splnění kritérií pro jejich přijetí na skládku je zakázáno. Obr. 8: Celková produkce nebezpečných odpadů v ČR v letech Dělení odpadů do 3 kategorií podle jejich nebezpečnosti Inertní odpad tyto odpady nezpůsobují v přírodě žádné nebezpeční, nereagují. Komunální odpad nebo-li domovní. Je to veškerý odpad, který vzniká na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu. 22

23 Nebezpečný odpad tyto odpady mají nebezpečné vlastnosti. Dávají se do kovových tanků, které se uzavírají a ukládají do země. Např. laky, lepidla, chemikálie, pesticidy, léky, lednice, integrované obvody. Důvodem nebezpečnosti odpadu může být: nebezpečná látka přítomná v odpadu koncentrace nebo chemická reaktivita složek odpadu fyzikální forma, v níž je nebezpečná složka přítomna nedostatečná opatření pro zneškodňování nebezpečné složky a velké náklady s tím spojené. přítomnost objektů v tomto prostředí, potenciálně citlivé na nebezpečný odpad množství nebezpečného odpadu. Graf 10 Odstranění nebezpečných odpadů v roce 2010 Hazardous waste disposal; 2010 Obr. 9: Odstraňování nebezpečných odpadů v roce 2010 (CZSO 2010) spalování Incineration 7% úprava před odstraněním Treatment prior to disposal 2% ostatní způsoby other ways 5% skládkování Deposit into or onto land 9% biologická úprava Bio treatmnet 21% fyzikálně-chemická úprava Physical chemical treatment 56% Mnoho nebezpečných odpadů je součástí odpadů průmyslových (různé chemické látky v chemickém průmyslu, těžké kovy v polygrafickém a hutním průmyslu, zbytky léčiv v průmyslu farmaceutickém, ostré předměty v průmyslu sklářském, různé organické látky v průmyslu potravinářském atd.), v zemědělství (mnoho různých druhů pesticidů i zbytky průmyslových hnojiv), ve stavebnictví (některé stavební materiály, např. obsahující azbest, barvy, laky, umělé pryskyřice, radioaktivní látky), v dopravě (ropné látky, minerální oleje, pneumatiky), v obchodě (chladící zařízení, prošlé a zkažené potraviny), ve zdravotnictví (zbytky léků, ostrých nástrojů), v kancelářích (opotřebovaná elektrotechnika, tonery). Činností ekonomických subjektů (podniků), které jsou hlavními původci odpadů v České republice, vzniklo celkem 20,4 mil. tun odpadu (20,5 mil. tun v roce 2009). Podniky vyprodukovaly v roce tis. tun nebezpečných odpadů, což je téměř veškerá produkce nebezpečných odpadů v daném roce. 23

24 U každé z uvedených oblastí bychom mohli vyjmenovat mnoho dalších nebezpečných odpadů a někdy vznikají nebezpečné látky i druhotně v průběhu rozkladu různých látek. S nebezpečnými odpady mohou nakládat pouze osoby, které mají k tomu příslušná oprávnění v souladu s požadavky zákona o odpadech. Původce nebezpečných odpadů, tj. právnická osoba a fyzická osoba, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady, může s těmito odpady nakládat pouze na základě souhlasu věcně a místně příslušného orgánu státní správy. Souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem uděluje krajský úřad (při množství větším než 100 t/rok) a obecní úřad obce s rozšířenou působností (při množství menším než 100 t/rok). S odpady lze nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s příslušnými odpady určena a mají souhlas k provozu zařízení. Řešení problematiky zacházení a využívání nebezpečných odpadů je možné rozdělit do 3 skupin (ČSVTS 1988): snížení množství nebezpečných odpadů úprava a využití nebezpečných odpadů jako zdroj druhotných surovin a energie nebezpečné vlastnosti hodnotí právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená ministerstvem. Pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů se uděluje na dobu určitou, nejvýše však na dobu 5 let. Zjistí-li pověřená osoba, že odpad žádnou nebezpečnou vlastnost nemá, vydá žadateli osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu. Kontrolním úřadem je ČIŽP. Obr. 10: Nebezpečné odpady výstražné symboly (GES spol. s.r.o. 2011) V České republice vzniká ročně více než 1,5 mil. tun nebezpečných odpadů. Přestože jejich produkce trvale klesá, tento druh odpadů představuje, při nesprávném nakládání, jisté ohrožení životního prostředí a zdraví. Na základě zpracovaného Realizačního programu pro nebezpečné odpady byl jako jeden z úkolů stanoven usnesením vlády č. 18 z 5. ledna 2005 zpracovat a vydat informační nebo metodickou pomůcku k problematice nakládání s nebezpečnými odpady pro pedagogy vzdělávacích zařízení, s modifikací využitelnou pro obce. Předkládaná Informační pomůcka má přispět k lepšímu a účinnějšímu šíření informací o nebezpečných odpadech v naší společnosti. Je určena zejména pro pedagogy a pro osoby zabývající se osvětou dospělé populace v této oblasti. 24

25 Evropská společenství vydala seznam toxických a nebezpečných látek a materiálů vyžadující zvýšenou pozornost, např.: arzen a jeho sloučeniny rtuť a jeho sloučeniny kadmium a jeho sloučeniny fenolické sloučeniny organické halogenderiváty organická rozpouštědla étery dehtové materiály chemický laboratorní materiál rozpustné sloučeniny mědi Historické depozice olova (Pb) byly zjištěny v průběhu posledních rok na osmi místech po celém Česká republika prostřednictvím rašeliníku (Sphagnum). Maximální Pb ukládání došlo v letech 1965 a 1992 (Vile a kol. 2000). Aby se předcházelo nadměrnému zatěžování skládek, probíhá v řadě měst tzv. separovaný sběr. Při tomto sběru ti, kdo odpad produkují, ho zároveň třídí a vyhazují do předem určených kontejnerů. Existují také třídící linky, kde se třídí směsný odpad, ale v praxi se používají velmi málo, protože jejich provoz je neekonomický. Graf 9 Využití nebezpečných odpadů v roce 2010 Hazardous waste recovery; 2010 Obr. 11: Využití nebezpečných odpadů v roce 2010 (CZSO 2010) ostatní využití Other types of recovery 23% využití jako paliva Use as fuel 8% recyklace, regenerace Recycling 37% úprava před využitím Treatment prior to use 32% 25

26 3.2.1 PAU (PAH) Polycyklické aromatické uhlovodíky Jsou to látky s více (obvykle s pěti či šesti) kondenzovanými benzenovými jádry. Tyto látky vznikají především nedokonalým spalováním odpadů, fosilních paliv (včetně domácích topenišť a spalovacích motorů), tabáku, při výrobě koksu i jiných typech tepelného zpracování organických látek. Jsou málo těkavé, v ovzduší jsou nejčastěji vázané na částicích aerosolu, mohou být rozpuštěné ve vodách, nebo vázané na povrchu pevných částic (třeba prachu nebo kalu). V podobě prachu se dostávají do zemědělských plodin (do ovoce, zeleniny, rostlinných olejů, do obilí) a odtud do potravin. Vznikají také při tepelné úpravě potravin (při teplotách nad 400 C), tedy např. při grilování, uzení, pražení. V různých potravinách bylo zjištěno více než 20 druhů PAU. U mnohých z nich byly na pokusných zvířatech prokázány karcinogenní a mutagenní účinky a to především vlivem jejich přeměn v organismu nebo i za přispění fotochemických reakcí v atmosféře. Tyto nebezpečné odpady si tedy může člověk vyrábět sám a ohrožovat své zdraví např. spalováním některých plastů PCB Polychlorované bifenyly Pod zkratkou PCB se rozumí cca 209 látek, které vznikají chemickou reakcí chloru s bifenylem. Směsi těchto látek jsou nehořlavé, nevýbušné, tepelně odolné a mimořádně chemicky stálé a odolné kapaliny, které se těžko biologicky rozkládají. Výroba těchto látek začala již v roce 1929 v USA, později v Japonsku a v dalších zemích. V průběhu 30 let, kdy se běžně používaly po celém světě, jich bylo vyrobeno více než 1 milion tun. Používaly se jako dielektrika (náplně do transformátorů) hydraulické kapaliny, media pro přenos tepla a jako změkčovadla, především PVC. V naší republice se používaly jako součásti nátěrových látek i v provozech na ohřev živičných směsí. V šedesátých a sedmdesátých letech byla postupně zjišťována nebezpečná kontaminace prostředí v celém světě. Již začátkem 80. let byly PCB prokázány i u nás v potravinách, v roce 1986 došlo k velkému úniku PCB z přípravny živičných směsí do říčky Skalice a důsledkem toho byl zákaz konzumace ryb z Orlické přehrady. Výroba a distribuce těchto látek byly ukončeny v roce 1984, ale i dále se z nedostatku zveřejňovaných informací natíraly stáje, silážní žlaby a senážní věže nátěrovými látkami s přísadou PCB a PCB jsou tedy stále součástí mnoha odpadů, které se tak stávají nebezpečné. V posledních letech, tj. od roku 2002 jsou detekovány v uzavřených systémech zejm. v kondenzátorech a transformátorech (elektrických zařízeních). Tyto látky velmi negativně ovlivňují imunitní a reprodukční systém a pravděpodobně mají i účinky mutagenní a karcinogenní Dioxiny (PCDD) Dioxiny (PCDD) představují opět celou skupinu látek obsahující chloru. Jsou to látky tepelně stálé, rozkládající se až při teplotách vyšších než 800 C. Vznikají jak při výrobě chlorovaných fenolů (PCP), tak při spalování odpadů obsahujících chlor (např. chlorovaná rozpouštědla, oleje, odpady obsahující PVC) aj. Byly prokázány jejich karcinogenní účinky i vlivy na imunitní systém u pokusných zvířat. U člověka zatím účinky nebyly jednoznačně prokázány, ale je možno je při dlouhodobém působení předpokládat. 26

27 3.2.4 Ftaláty Ftaláty jsou estery kyseliny ftalové, které se používají především jako změkčovadla PVC. Jsou velmi rozšířené a jejich účinky nejsou ještě zcela známy, ale předpokládají se podobně nebezpečné jako u dalších chlorovaných sloučenin. Do prostředí se uvolňují např. při skládkování PVC Formaldehyd Bezbarvý, štiplavě páchnoucí plyn dobře rozpustný ve vodě se používá k různým syntézám, zejména k výrobě plastů (polykondenzací s fenolem nebo močovinou), při výrobě pojiv, k úpravě textilu pro nemačkavost, pro dezodorační a dezinfekční účinky při výrobě mýdel a šamponů, jeho 40 % roztok (formalín) ke konzervaci biologických materiálů. Formaldehyd vyvolává podráždění spojivek, sliznice horních cest dýchacích (slzení, kašel, pocit sucha v krku), bolesti hlavy, podle vnímavosti jednotlivce. Způsobuje i kožní alergie a je pokládán za karcinogenní látku. Zbytkový, tj. nezreagovaný formaldehyd se uvolňuje ze stavebních materiálů, nábytku a bytových doplňků vyrobených z dřevotřískových desek s přídavkem močovinoformaldehydových pryskyřic (k uvolňování dochází po celou dobu životnosti výrobku) Druhy odpadů Tato podkapitola bude věnována rozlišení jednotlivým druhům odpadů dle způsobu jejich vzniku. Rozlišíme a popíšeme si jednotlivé odpady vznikající v průmyslu (odpady organického i anorganického původu z chemického průmyslu), zdravotnictví, zemědělství či během stavební činnosti. Spousta odpadů se může prolínat a vznikat ve více výrobních sférách zároveň. Cílem této části výukového textu je snaha porozumět a uvědomit si, odkud se bere ta velká spousta odpadů a jak může působit na životní prostředí Průmyslové odpady Průmyslové odpady jsou často dle způsobu svého vzniku nazývány též výrobními odpady. Podle původce odpadů lze průmyslová odvětví rozdělit do tří skupin dle Christiánové a kol. (1998), a ty jsou následující: silně zátěžová odvětví těžební a energetický průmysl, chemický průmysl středně zátěžová odvětví textilní, kožedělný a sklářský průmysl mírně zátěžová odvětví dřevozpracující, polygrafický průmysl Nyní se podrobněji podíváme na jednotlivá odvětví. Podrobněji si popíšeme chemický průmysl a vznik odpadů organických i anorganických, dále odpady z metalurgie, energetiky i sklářského průmyslu. Zaměříme se na výrobní cyklus a odpady, vznikající během celého výrobního koloběhu. 27

28 Odpady z chemického průmyslu V chemickém průmyslu vzniká velké množství nebezpečného odpadu. Nejčastějším zdrojem odpadů jsou vedlejší reakce při chemických procesech. Tuhé odpady představují menší nebezpečí oproti odpadům kapalným. Vznikají odpady: nevyužitelné odpady, na kterých jsou zpracované látky vázané (absorbenty) látky, které se ze surovin při jejich zpracování neoddělily vedlejší produkty, které se zatím z ekonomických důvodů nevyužívají. Velkým a častým problémem chemického průmyslu jsou odpadní vody. Ty si můžeme rozdělit dle jejich vzniku na: odpadní vody ze sociálního zařízení odpadní chladící vody odpadní vody technologické znečištěné chemicky Odpady z chemických anorganických výrob K anorganickým chemikáliím patří zejména kyselina sírová, amoniak, hydroxid sodný, chlor, kyselina dusičná. Ty mohou znamenat nebezpečí pro zdraví člověka i životní prostředí. Problém způsobují všechny formy odpadů, tj. plynné, kapalné i tuhé odpady. U plynného odpadu vzniká při výrobě energie množství plynných exhalátů, zejména oxid siřičitý, oxid sírový a oxidy dusíku. Pokud se zmiňujeme o kapalném odpadu, máme vždy na mysli průmyslové odpadní vody, které jsou zdrojem znečištění řek. Kromě organických látek obsahují i rozpuštěné a nerozpuštěné anorganické látky. Odpadní sádrovec, zelená skalice, síran sodný, vápencové nedopalky či kaly z čistíren odpadních vod a z čištění solanky jsou příkladem tuhého odpadu Odpady z chemických organických výrob Organická chemická výroba zahrnuje jednak zahájení základní výroby (zpracování ropy), jednak výroby finálních speciálních látek tenzidy, detergenty, organická barviva, pigmenty, léčiva, pesticidy. Samostatnou oblast tvoří výroba celulózy a papíru. Největší problém představují kapalné odpady. Plynné mohou být toxické nebo organoleptické. Odpadní vody je nutné složitě čistit. Některé organické látky jsou téměř biologicky neodbouratelné, pro mikroorganismy toxické Odpady z metalurgie a strojírenství Výroba železa (Fe, Cr, Mn) a neželezných kovů i strojírenský průmysl jsou zdrojem značného množství odpadů. Odpad se rozděluje dále na kovový a kovonosný. Kovonosné odpady jsou toxické, karcinogenní, obsahují neželezné kovy a jsou využívány jako druhotná surovina. V hutnictví se vyrábí z rud a jiných materiálů kovy., jejich slitiny a jiné výrobky (Kepák 2005). 28

29 Odpady obsahují toxické kovy. Uvolňují se toxické plyny, zejména oxid siřičitý, uhelnatý a fluorové sloučeniny. U kovových odpadů je významná především recyklace. Výrobní odpady s obsahem kovů jako strusky, kaly, popely apod. Vysokopecní struska se zpracuje na granulát a na štěrk s využitím ve stavebnictví. Ocelárenská struska se používá jako přísada do vsázky pro vysoký obsah železa, manganu a vápna. Kaly z odpadních vod jsou kovonosné, s vysokým obsahem organických i anorganických látek. Metalurgie železných kovů Odpadní vody z mokrých odlučovačů obsahují nerozpuštěné látky, fenoly, kyanidy. Čistí se v usazovácích. Tuhé odpady struska obsahují % SiO 2, 40 % CaO, % MgO, 7-8 % A l2 O 3. Využití strusky: granulovaná struska se dává do cementu struzková pemza tepelně izolační materiál strusková drť stavba cest, přísada do betonu strusková vlna izolační materiál ve stavebnictví přísada do průmyslových hnojiv Metalurgie neželezných kovů Výroba hliníku Základní výrobní surovinou je bauxit. Zdroje znečišťování životního prostředí: mechanické zpracování bauxitu úlet prachových částic do ovzduší chemické zpracování červený železitý kal odpadní voda Červený kal se využívá pro výrobu cementu, ve stavebnictví jako ohnivzdorná izolace, na výrobu keramických obkladaček (Kepák 2005). Výroba olova Nejvíce využívanou rudou je galenit. Používá se i olověný šrot. Odpadní vody jsou často znečištěny pomocnými látkami (oleje, fenoly). Výroba mědi Vyrábí se z chalkopyritu. Tuhým odpadem je opět struska. Odpady z povrchové úpravy kovů Strojírenský a elektrotechnický průmysl. Vznikají kapalné a tuhé odpady. Povrchová úprava kovů je technologický postup, kterým se zkvalitní povrch kovových výrobků. 29

30 Kapalné odpady, rozdělení odpadních vod dle koncentrace obsažených škodlivých látek: koncentrované odpadní vody obsah škodlivých látek vyšší než 20 g/l polokoncentráty oplachové odpadní vody obsah do 0,5 g/l Typy odpadních vod: kyanidové chromové alkalické a kyselé fluoridové ze stříbření a zlacení odpadní vody s obsahem olejů Tuhé odpady Vznikají ve strojírenství při tepelném zušlechťování kovů a galvanickém pokovování. Vznikají kapalné a tuhé toxické odpady. Nejjedovatější jejich součásti jsou alkalické a komplexní kyanidy s barevným kovem, barnaté soli, dusitany Odpady z energetiky (bez jaderných elektráren) Podíl odpadů z energetiky tvoří v ČR ¾ z celkového množství vyprodukovaných tuhých odpadů. Hlavní druhy odpadů jsou popel, popílek, škvára. Popílek má škodlivý účinek na zdraví člověka a ŽP chemické a mechanické vlivy. Z těch chemických sklon k cementování. U vod vzrůstá působením popílku tvrdost a alkalita. Z mechanického působení je to zejména brusnost zrníček, což vyvolává oční záněty. Jemné částice také pronikají do plic zaprášení plic, tzv. silikóza. Rostlinné kultury trpí zanášením popílku, zejména ovocné stromy mají menší výnosy, zelenina je nepoživatelná Odpady ze sklářských provozů Skleněné střepy se vrací zpět do cyklu, jsou důležitou složkou sklářského kmene, protože usnadňují tavení skla. Do vsázky se jich přidává až 40 %. Ze střepů je nutno odstranit železo, neželezné kovy i organické nečistoty. Nebezpečné odpady sklářského průmyslu jsou: střepy obsahující kovové příměsi zejména střepy olovnatého a granátového skla strusky a vyzdívky pecí s vysokým obsahem těžkých kovů brusné kaly chemické odpady z povrchových úprav skla (leptání) 30

31 Odpady z potravinářského průmyslu Zde prakticky nevznikají nebezpečné odpady. Téměř všechny lze zpracovat v zemědělství či jako druhotná surovina krmivo, hnojivo apod. Významná část je spláchnuta do odpadních vod. Problém způsobující následující odpady a látky: potravinářské suroviny živočišné tuky, mléko obsahující v nepřípustných koncentracích těžké kovy a PCB odpadní vody se zvýšeným obsahem NaCl, NO 3- a NO 2- odpady obsahující zbytky antibiotik. Závažné tuhé odpady: jateční odpady z jatek a masného průmyslu křemelina používaná jako pomocný filtrační prostředek ve sladovnách, pivovarech pivovarské mláto laktóza ze syrovátky v mlékárnách a sýrárnách Pryžové odpady Pryž je elastický produkt, který se získá vulkanizací kaučukových směsí. Podle obsahu síry se dělí na měkkou, polotvrdou a tvrdou. Odpadové produkty jsou odpad pryže, pneumatiky, odpad gumokovu, odpad pěnového latexu, pryžový granulát. Ekologická závadnost je zejména v silné hořlavosti (toxické plyny) a pomalé biodegradaci. Nejčastější likvidace odpadů je převážně drcením (konvekčním nebo kryogenním, tj. chlazením kapalných dusíkem nebo podchlazeným vzduchem) (Kepák 2005) Odpady ze stavební činnosti Stavební a demoliční odpady vznikají při zřizování staveb, jejich údržbě, při změnách již dokončených staveb a odstraňování staveb. V České republice a ostatních zemích EU tvoří stavební a demoliční odpady asi 1/4 z celkové produkce všech druhů odpadů. Odpady vznikající při výrobě stavebních hmot, nejčastěji máme na mysli cement, cihly, vápno. Převažující složkou odpadu jsou zeminy a další výkopové materiály. Při demoličních pracech vzniká stavební suť cihlové zdivo, zemina, beton, vápenopískové materiály, malta, sádra, dřevo, plasty, asfalt, barviva, lepidla. Stavební a demoliční odpady představují významný zdroj druhotných surovin, o což se opírá i jeden z cílů Plánu odpadového hospodářství ČR, kterým je využívat 75 % hmotnosti vznikajících stavebních a demoličních odpadů do konce roku S cílem zabezpečit přednostní využívání stavebních a demoličních odpadů byl vydán Metodický návod odboru odpadů pro řízení vzniku stavebních a demoličních odpadů a pro nakládání s nimi. Podnikový odpad vyprodukovaný v roce 2010 napříč všemi odvětvími byl podobně jako v minulých letech z hlavní části tvořen odpady stavebními a demoličními. Ve sledovaném 31

32 roce činila produkce odpadů skupiny 17 celkem 12,2 mil. tun, přičemž převažovala zemina a kamení, železo a ocel a beton. Odpady ze stavební činnosti lze rozlišit na druhy: odpady z pozemních staveb odpady z inženýrských a dopravních staveb Silniční demoliční materiály jsou na bázi asfaltů či hydraulických pojiv. Mohou obsahovat dlažební kostky, obrubníky, písek, štěrk a zeminu. Tyto odpady nejsou nebezpečné pro okolní prostředí Odpady ze zemědělství, biologicky rozložitelné odpady (BRO) Odpady z rostlinné výroby lze do velké míry vrátit zpět do přírodního koloběhu, např. ve formě humusových látek. Odpady z živočišné produkce je naopak velmi náročné na opětovné využití, zejména koncové zpracování kejdy je finančně náročné. Plynné odpady ze zemědělství tvoří až z 90 % amoniaku NH 3, dále metan CH 4, oxid dusný N 2 O, oxid uhličitý CO 2. Amoniak se po uvolnění do ovzduší přeměňuje na amoniakální iont NH 4, který reaguje s oxidy síry a dusíku, obsaženými ve vzduchu, na síran a dusičnan amonný. Důsledkem jsou škody na životní prostředí (ŽP), ale i na samotném zemědělství. Důsledkem amoniakálních emisí je ztráta dusíku z přirozených koloběhů živin, který musí být následně dodán průmyslovými hnojivy. Odpady ze zemědělské činností dle Jelínka a kol. (2001) zahrnují následující: odpady z rostlinné produkce odpady z živočišné produkce odpady z provozu mechanizace obaly plynné odpady. Na každého obyvatele České republiky připadá 4,68 t zemědělských odpadů. Převládá sekundární využití. Ideální stav bezodpadového hospodářství, tj. představa, kdy je rostlinný odpad využitý jako stelivo či krmivo následně kompostován. Fekálie využiti jako organické hnojivo, zabezpečují dále úrodnost půdy a výživu rostlin. Z celkové roční produkce 48,3 mil. tun. odpadů převládají zvíření fekálie, sláma a rostlinné zbytky 44,1 mil. tun, tj. 91 % hmotnosti. To je využito k výrobě organických hnojiv, krmiv a energií. Rostlinný odpad je druhotnou průmyslovou surovinou pro značný sortiment výroby stavební a izolační hmota, nábytek, celulóza, lignin. Organická hmota a humus zvyšuje v těžkých půdách pórovitost a vzdušnost, zlepšuje vodní jímavost a propustnost, snižuje soudržnost a omezuje tvorbu škraloupu. Při hnojení fekáliemi platí zásada, aby aplikovaná hmota byla co nejrychleji zabudovaná do půdy a zabránilo se tak úniku amoniaku (Váňa 1997). Odpady, resp. druhotná surovina, jsou využívány jako krmiva, hnojiva nebo jsou hygienicky odstraňovány (Slavík 1997). Nejvyšší potenciál energetického využití těchto odpadů je ve výrobě bioplynu s použitím anaerobní mutagenní fermentace. Vznikající bioplyn obsahuje % metanu o výhřevnosti MJ.m 3. 32

33 Hlavní nebezpečné odpady z pěstování rostlin: odpady z moření osiv se zbytky mořidel obsahující Hg obaly z plastů a papíru znečištěné mořidly zbytkové způsoby jiných anorganických agrochemikálií obsahující těžké kovy a toxické prvky zbytky organických pesticidů Emise VOC (Volatite Organic Compounds Prchavé organické látky) ze zemědělské činnosti. Vznik emisí ze střevní fermentace (Jelínek a kol. 2001) 1. zdrojem jsou zdravé živočišné organismy, kdy emise vznikají - procesem zažívání a trávení - procesem rozkladu exkrementů - procesem dýchání 2. zdrojem jsou nemocné živočišné organismy - procesem patologického trávení a zažívání - procesem rozkladů chorobou pozměněných výkalů - procesem patologické plícní ventilace 3. zdrojem jsou technologie - evaporací VOC z krmivových komponentů - odparem a odvětráváním asanačních médií 4. navazující zdroje VOC z živočišné výroby jsou - hnojiště - močůvkové a kejdové jímky - senážní a silážní věže a žlaby - chladírenské agregáty Zbytky nevyužitých průmyslových hnojiv (fosforečnanů a dusíkatých hnojiv) se stávají rovněž nebezpečnými odpady, přestože cíleně neobsahují žádné toxické látky pro život. Jejich vyplavování do vody však výrazně přispívá k eutrofizaci vody, dochází při ní k rozmnožení řas, sinic a dalších mikroorganismů, vytváření vodního květu na povrchu vody, a tím ke znemožnění výměny plynů mezi vodou a ovzduším. Snižuje se obsah kyslíku ve vodě, takže převažují anaerobní procesy hnití a do vody se činností sinic dostávají i toxické látky. Zhoršená jakost vody ovlivňuje také možnost její vodárenské úpravy a využití k rekreaci. Chov zvířat problémem je chlévská mrva po fermentaci se využívá jako hnojivo, kdy dochází k naprosté recyklaci živin. Fermentace se též využívá k získání bioplynu. kejda - hnojivo. Biologicky rozložitelné komunální odpady (BRKO) Směrnice Rady 1999/31/ES o skládkách odpadů ukládá povinnost omezit ukládání BRKO na skládky. Celkový cíl pro Českou republiku pro snížení množství BRKO ukládaného na skládky je daný výše uvedenou směrnicí o skládkách odpadů (na 75 % do r. 2010, 50 % do r. 2013, 35 % do r oproti množství BRKO produkovanému v r. 1995). I po vytřídění bioodpadů jich část zůstane ve směsném komunálním odpadu (u sídlištní zástavby může podíl bioodpadů ve směsném KO činit 60 %, v některých případech i více). 33

34 Z tohoto důvodu je potřeba řešit snižování skládkovaných BRKO komplexně jako soubor technologických opatření k různým způsobům využití jednotlivých druhů BRKO. Problematika biologicky rozložitelných odpadů (BRO) by měla být obecně řešena samostatnou kapitolou zákona o odpadech. Specifické záležitosti, týkající se nakládání s BRKO, by měly být řešeny jako součást hlavy zákona týkající se komunálních odpadů. Do obecné kapitoly o BRO by měly být zařazeny obecné definice, specifikace jednotlivých zařízení, požadavky na výstupy z těchto zařízení a možností uplatnění výstupů z jednotlivých typů zařízení. Stanovení požadavků na technologie zpracování BRKO a na vlastnosti výstupních produktů Termínu "biologicky rozložitelný odpad" můžeme používat statkových hnojiv, kalů, organického podílu tuhého komunálního odpadu a zbytků některých průmyslových odvětví (zpracování potravin, papír, textil, dřevo, atd.). Je to obtížný úkol odhadnout podíl průmyslových a zemědělských množství bioodpadu (odpad proti vedlejších produktů) (Palacios a kol. 2011). Odpady biologického původu jsou v komunálním odpadu kvantitativně významnou skupinou odpadů a způsob nakládání s nimi může pozitivně nebo negativně ovlivnit základní složky životního prostředí. Převážná část těchto je předurčena k látkovému nebo materiálovému využití. Obsahují rostlinné živiny a organické látky, které je možno stabilizovat a výhodně uvádět do přírodního koloběhu jako organické hnojivo - kompost. Bioodpady se mohou také zpracovávat technologií anaerobní digesce, při které kromě organického hnojiva - digestátu vzniká další produkt - bioplyn, který je vhodný k výrobě elektrické energie, tepla a motorového paliva. Biologicky rozložitelný komunální odpady je třeba separovaně sbírat, látkově nebo energeticky využívat a omezovat jejich ukládání na skládky, kde jsou zdrojem skleníkového plynu methanu a výluhů v průsakových vodách. Obr. 12: Složení biologicky rozložitelného odpadu (upraveno dle Hřebíček a kol. 2010) Pro jednotlivé druhy biologických odpadů je důležité stanovit požadavky na technologie tak, aby byly stanoveny minimální požadavky, které umožní běžné využití produktů a zároveň tyto požadavky splní nároky na ochranu lidského zdraví a životního prostředí. Při stanovení požadavků na kvalitu výstupů z kompostování je nutné zjednodušit kvalitativní hodnocení kompostů, tím umožnit jejich využití zejména na zemědělské půdě. 34

35 Podpora využití kompostů vyrobených z BRKO může být zajištěna částečně posílením povinnosti částečné náhrady průmyslových hnojiv hnojivy vyrobenými z odpadů, které splňují kvalitativní podmínky běžných hnojiv. Celou problematiku je ale třeba řešit s Ministerstvem zemědělství (MZe) jako povinnost pro zemědělce doplněnou vhodným motivačním nástrojem. Konkrétní cíle pro biologicky rozložitelné odpady musí být splněny. Existují různé možnosti, jak toho dosáhnout: Obce mohou vytvořit oddělený sběr biologicky rozložitelného odpadu v domácnostech a vytvoření velkých centrálních kompostáren. Další možností je, aby místní orgány, aby zřídily a motivovat lidi, aby nastavit několik malých hromad kompostu, kde obyvatelé mohou přinést jejich biologicky rozložitelných odpadů a později mohli vzít domů hnojivo zdarma (Hanse a kol. 2002). Cíle jsou určeny nejen k snížení emisí metanu, ale také podporovat využívání alternativních možností nakládání s odpady pro biologicky rozložitelný odpad, jako je recyklace, kompostování, výroby bioplynu zotavení, nebo jiný materiál nebo na výrobu energie Sedimenty a kaly z městských čistíren odpadních vod Zde se zaměříme zejména na kaly, vznikající z činnosti čistíren odpadních vod a úpravy pitné vody (podrobný postup čištění odpadních vod, zpracování pitné vody apod. jsou zpracování ve třetím díle v kapitole Hydrologie a hydrobiologie). Zdrojem kalů jsou tedy ČOV zpracovávající městské odpadní vody nebo odpadní vody z domácností a z jiných čistíren odpadních vod, které zpracovávají odpadní vody stejného složení jako městské odpadní vody z domácností nebo kaly z využívání septiků (Voštová a kol. 2009). Problematika kalů z ČOV je řešena v Olomouckém kraji společně s ostatními bioodpady. V roce 2009 byla vypracována studie nakládání s bioodpady v Olomouckém kraji, jejíž součástí byla kapitola týkající se kalů z ČOV. Kal (odpadní kal) je koncový produkt čistíren odpadních vod. Jedná se o směs dvou nebo více odpadních látek. Nejméně jedna musí být přítomna v tekutém skupenství. Nejméně jedna musí být přítomna také v pevném skupenství a musí být rozptýlena v souvislé kapalné fázi. Typy kalů (Lyčková a kol. 2009). primární kal usaditelné látky v surové odpadní vodě má zpravidla zrnitou strukturu a je tvořen nerozpuštěnými látkami, které prošli lapákem písku a česlemi. sekundární kal je přebytečná biomasa (aktivovaný kal) z biologického růstu, kal z dosazovacích nádrží, odpadající po aerobím stupni čištění odpadních vod. Existují různé typy kalů dle jejich vzniku: hrubé nečistoty zachycené na česlích vločkovitá suspenze hydroxidů hliníku a železa ze zahušťovacích prostorů usazovacích nádrží kal z praní filtrů kaly z odželezování a odmanganmování podzemní vody kaly z dekarbonizace kaly z číření 35

36 Čistítrenské kaly jsou složitou heterogenní suspenzí anorganických a organických látek a oxidy hliníku či železa (Kyncl 2007). Kaly z městských čov obsahují průměrně 0,5 7 % sušiny, která se skládá z % organických látek a % anorganických látek. Produkce čistírenských kalů v ČR v absolutní sušině je přibližýně t/rok (Lyčková a kol. 2009). Vedle tuhých odpadů představují velký problém právě odpadní vody. Složení a vlastnosti kalů jsou závislé především na jakosti vody, druhu a dávkách chemikálií použitých v procesu úpravy. Splaškové vody z měst mívají poměrně stálé složení, obsahují zejména zbytky po vaření, koupání, mytí nádobí a fekálie. Kal obsahuje % původního znečištění odpadní vody těžké kovy, patogenní látky, nemoci způsobující nemoci apod. (Štasta 2009). Díky výskytu fekálií obsahují tyto vody patogenní mikroorganismy a vajíčka parazitů (Pilný 1999). Ty jsou zdrojem potravy pro živočichy žijících se stokách a kanálech a také zdrojem různých onemocnění. Průmyslové vody se liší výrazně podle druhu výroby, z nichž pocházejí. Odhaduje se, že zemědělské vody, které obsahují například močůvku (zkvašená moč hospodářských zvířat), hnojůvku (odpadní voda z hnojišť), průmyslová hnojiva, pesticidy (hubící přípravky), silážní šťávy, odpady z rostlinných produktů a velkochovů, ropné látky, mají na svědomí asi polovinu znečištění vod ( Pilný 1999). Postup nakládání s kalem dle legislativy s uvedením příkladů: zamezit vzniku odpadů u kalu lze pouze redukovat množství využít odpad materiálově zejména v zemědělství využít energeticky obsah odpadu spalování a spoluspalování kalů odpad odstranit skládkování kalů. Trendy řešení kalového hospodářství v Evropě (Lyčková a kol. 2009): v zemích s rozvinutým hospodářstvím a vyšší životní úrovní je klíčovou otázkou použití kalů v zemědělství zákaz vypouštění kalů do povrchových vod výrazný odklon od skládkování kalů až po úplný zákaz přísnější limity pro využívání kalů v zemědělství vzrůst zpracování kalů do půdy a kompostování (kromě Holandska, Rakouska, Lucemburska, Švýcarska, Dánska) nárůst energetického využívání kalů ve všech státech Evropy Stabilizované kaly nepodléhají biologickému rozkladu, jsou to: kaly pro anaerobní stabilizaci aerobně stabilizované kaly tepelně stabilizované kaly Použití kalů je zakázáno na zemědělské půdě, která je součástí chráněných území přírody a krajiny podle zvláštního právního předpisu, na lesních porostních půdách běžně využívaných klasickou lesní pěstební činností, 36

37 v pásmu ochrany vodních zdrojů, na zamokřených a zaplavovaných půdách, na trvalých trávních porostech a trávních porostech na orné půdě v průběhu vegetačního období až do poslední seče, v intenzivních plodících ovocných výsadbách, na pozemcích využívaných k pěstování polních zelenin v roce jejich pěstování a v roce předcházejícím, v průběhu vegetace při pěstování pícnin, kukuřice a při pěstování cukrové řepy s využitím chrástu ke krmení, jestliže z půdních rozborů vyplyne, že obsah vybraných rizikových látek v průměrném vzorku překračuje jednu z hodnot stanovených v prováděcím právním předpisu, na půdách s hodnotou výměnné půdní reakce nižší než ph 5,6, na plochách, které jsou využívané k rekreaci a sportu, a veřejně přístupných prostranstvích, nebo jestliže kaly nesplňují mikrobiologická kritéria daná prováděcím právním předpisem Technologické postupy zpracování a likvidace odpadních kalů Snahou technických postupů zpracování a likvidace odpadů je nalézt dlouhodobé metody a způsoby využívání kalů z čistíren odpadních vod v kombinaci současných způsobů využívání s nalezením nových alternativních metod využívání, v poslední době dochází k přihlédnutí k využití v energetice. Prvním předpokladem je doprava odpadních kalů. Existuje několik základních způsobů, jak se kaly přepravují. Daný způsob se určuje dle konzistence kalu, přihlíží se také k množství. Lyčková a kol. (2009) se zmiňuje o těchto možnostech: Potrubní doprava. Používají se různá čerpadla. Kalová čerpadla jsou konstrukčně přizpůsobena zvýšené viskozitě a polotekté až pastovité konzistenci kalu. Přeprava silničními vozidly. Používají se speciálně upravená vozidla fekální vozy, cisternové vozy, traktory, kontejnery a nosiče kontejnerů, sklápěče). Kaly se zpracovávají: zahušťováním stabilizací odvodněním desinfekcí. Technologické zpracovávání kalů představuje návaznost jednotlivých postupů. Na počátku procesu se jedná o zahuštění kalů, kdy jde o zvýšení koncentrace tuhých částit, a to 2 3 x (Lyčková a kol. 2009). Zahušťování se provádí filtrací, gravitačně či centrifugací. Dále dochází ke gravitačnímu odvodňování kalů, při kterém se zmenší objek kalů a tím se zmenší nároky na transport. Optimální odvodnění je důležitou podmínkou pro následné spalování a energetické využití. 37

38 Tab. 4: Způsoby likvidace kalů v Německu (upraveno dle Kyncl 2007) Likvidace kalu % Deponování 50 V odpadních vodách 7 Výroba cihel/cementu 4 Ostatní 16 Neznámé způsoby 23 Možnosti gravitačního odvodňování kalů (Kyncl 2007, Lyčková a kol. 2009): usazovací nádrže (kruhové či pravoúhlé; vertikální či horizontální průtok) zahušťovací nádrže (přerušovaný provoz či stále průtočné) kalové pole kalové laguny Kalové pole jsou otevřené mělké nádrže s betonovým dnem i s betonovou stěnou, pokrytými vrstvou štěrkopísku, nad kterou je vrstva písku. Do nádrže se vypouští stabilizovaný kal ve vrstvě cm, který je odvodňován jednak drenážním systémem, ale také výparem. Tento způsob je závislý na klimatických činitelích, investičně nákladný a má velké nároky na zastavěnou plochu. Kalová pole se napouštějí do výšky cm. Kalové laguny Laguny se liší dnem, které je přirozený bez drenážní vrstvy. Nádrž je ohrázkovaná s funkcí odsazení, zahuštění, promrznutí a vysoušení kalů. Hrázky a dno jsou zpevněny. Navrhují se nejméně dvě jednotky pracující samostatně, kdy střední hráz byvý tvořena bětonovou stěnou. Pro stroje na těžbu vysušených kalů se upravuje vjezd do laguny. Problémem je zimní napouštění lagun.. Odsazená vody se vypouští z laguny samostatně, přepadem. Usazovací nádrže odpadních kalů Tyto nádrže lze podle charakteru využití rozdělit na nádrže bez následné těžby usazené pevné fáze a s jejich rekultivací a na nádrže s těžbou usazené pevné fáze po naplnění nádrže (Lyčková a kol. 2009). Přirozený způsob odvodňování trvá delší dobu, proto se v dnešní době stále více využívá strojní odvodňování. Tento způsob je jednak rychlejší, ale také účinější. Mezi strojní způsoby řadíme odstředivky, filtrační zařízení, lisy, otáčivé vakuové filtry a flotační zařízení. Mezi mechanické zpracovnání řadíme také vymrazování (Kyncl Odvnodňování flotací Flotace je technologický postup využivající rozdílnou smáčivost jemných materiálů k jejich oddělování. Nejčastěji se využívá pěnové flotace (Lyčková a kol. 2009). 38

39 Odstředivky Nejčastěji se využívají dekantační odstředivky s kontinuálním provozem. Kal se přivádí do otáčivého bubnu odstředivky s vodorovně uloženou osou. Při rotaci bubnu se oddělí tuhé složky, které jsou vynášeny ven šnekovým dopravníkem. Kalolisy Rozlišují se dva typy komorové a membránové kalolisy. Membránové dosahují až dvojnásobného výkonu. Jako filtrační látka se používá polypropylen (Lyčková a kol. 2009). Hlavním úkolem je dosažení maximální sušiny v pevné fázi za dosažení nejvyšší čistoty kapalné fáze. Po odvodnění kalů následuje samotné sušení kalů. Kal je možné sušit dvěmi způsoby, jedná se o sušení přímé a sušení nepřímé (Lyčková a kol. 2009). Cementárna se využívá jako potenciální místo sušení kalů (Štasta 2009). Kal jakožto sušina je tvořený koagulanty ve formě hydroxidů, suspendované látky, vysrážené barvotvorné látky, řasy a další organismy, železo, mangan apod. (Kyncl 2007). Obr. 13: Vysušený kal (Janíčková 2011) Nepřímé sušení Teplo je přinášeno k sušenému materiálu nepřímo prostřednictvím tepelných ploch. Teplotní médium, např. pára nebo horký olej, není tedy v přímém kontaktu s kalem. Typickým příkladem jsou tzv. diskové sušárny. Přímé sušení V přímých sušárnách je teplo pro sušení přiváděno k materiálu přímo horkým plynem (konvekční sušení). Nejdůležitějším typem sušáren jsou rotační bubnová sušárna a pásová sušárna. 39

40 Cílem úpravy kalů je zabránit nepříznivým dopadům na životní prostředí a lidské zdraví. Produkce kalů z ČOV v Evropě stále stoupá (více obcí je napojeno na kanalizaci) (Kepák 2005). V tuto chvíli nastává otázka: Co s kalem? Jaké jsou možnosti využívání kalů? Největší výhodou obzvláště suché formy zpracovaných kalů je možnost získání produktu s možností jeho tržního uplatnění, například jako: půdní vylepšovadlo v zemědělství a lesnictví (hnojení) palivo v cementárnách, elektrárnách a spalovnách zemina, skládkování průmyslový sektor (fixace do cihlářských výrobků, fixace ve škváře, strusce a v betonových směsích). Obr. 14: Způsoby nakládání s kalem v ČR (2003) (upraveno dle Lyčková a kol. 2009) Anaerobní stabilizace kalů z ČOV Podíl kalů z ČOV využívaných na zemědělské půdě v roce 2009 bylo v Olomouckém kraji 27 %. Z toho je zřejmé, že kal je tedy možno kompostovat, stejně jako zelenou hmotu. Nejrozšířenější metodou zpracování kalů je anaerobní stabilizace, při níž dochází k přeměně většiny rozložitelných organických látek na bioplyn. K tomu dochází v anaerobních reaktorech, tzv. vyhnívacích nádržích, v nichž probíhá anaerobní methanová fermentace. I zde je tedy kompostování způsob, jakým využit biodegradabilní odpady k výrobě organického hnojiva (Lyčková a kol. 2009). Přívod vzduchu je hlavní podmínkou aerobního procesu aktivovaného kalu. Optimální u kompostování kalů je částečné odvodnění. U kompostovaného kalu je důležité provedení hygienizace kalů, které se provádí pomocí hydrátu vápenatého, které zpočátku zvyšuje ph nad 12, čímž snižuje enterobakterie a pseudomonády, ale nezničí vajíčka červů. Do této směsi se přidávají piliny jako pojivo. Počáteční ph je nastaveno na hodnotu 8,5 dodáním kyseliny octové. Kompostovací materiál se jednou denně obrací, aby došlo k zajištění homogenní ditribude vzduchu (Yamada a Kawase 2006). Teplota se udržuje kolem 38 C, cirkulace je možná i přes externí výměník tepla (Lyčková a kol. 2009). Vznikající bioplyn je využíván k výrobě tepla, případně elektrické energie. 40

41 Dlouhodobé skladování kalů. Tímto je myšlené studené vyhnívání za účelem vyrovnání složení kalů. Dochází k poklesu organického podílu kalu, dále se snižuje množství virů a bakterií. Na odolné patogenní organismy ovšem nemá vliv. Kal se dá zlikvidovat i spalováním. Spalování kalů je možné v teplárnách, elektrárnách či spalovnách komunálního odpadu. V Olomouckém kraji (2009) jsou testovány pilotní projekty na využití kalů z ČOV při výrobě alternativních paliv. K dříve využívaným způsobům likvidace kalů patřilo přímé vypouštění do recipientů. Tento postup je v současné době zcela nepřístupný. Kyncl (2007) se zmiňuje i o alternativách uložení kalů do opuštěných lomů či pískoven, čili ukládání do nepropustných geologických formací (Kepák 2005) Zdravotnické odpady Legislativní nutnost závazné úpravy nakládání s odpady ze zdravotnictví je dána především věcnou analýzou současného stavu v ČR uvedenou v Realizačním programu a nařízením vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky. Dále vyplývá z prohlášení Rady ES ze dne 7. května 1990, ve kterém je vznesen požadavek regulace nakládání se specifickým odpadem ze zdravotnických zařízení a zařízeních sociální péče. Potřeba legislativní úpravy zdravotnických odpadů vychází z velmi vysoké potenciální nebezpečnosti pro zdraví lidí a životní prostředí vzhledem k nebezpečné vlastnosti infekčnosti a možnosti přenosu infekce. Budou zohledněna specifika nakládání s těmito odpady v celé šíři od vzniku ve zdravotnických zařízeních až po jejich odstranění, přičemž bude kladen především důraz na nebezpečné zdravotnické odpady s ohledem na jejich infekčnost. Nakládání se zdravotnickými odpady bude vycházet z doporučení Světové zdravotnické organizace pro správné nakládání s nimi. Dělení zdravotnických odpadů bude vycházet z Katalogu odpadů Elektrická a elektronická zařízení (EEZ) Výroba elektrických a elektronických zařízení (EEZ) je jedním z nejrychleji rostoucích odvětví současné doby. Tento vývoj má za následek zvýšení odpadních elektrických a elektronických zařízení (OEEZ). Tento odpad je nehomogenní a komplexní, pokud se jedná o materiálové složení a jednotlivé komponenty. Elektrický a elektronický odpad, nebo-li e-odpad, se nachází všude kolem nás, jedná se o odpad z xerografie, odpadní fotomateriály, katalyzátory, laboratorní nádoby a přístroje, odpady s obsahem drahých kovů a vše, co označujeme elektronikou. Švýcarské nařízení o výrobě, zpětném odběru a likvidaci elektrických a elektronických EquipmentQ (ORDEE) z roku 1998 rozlišuje následující kategorie OEEZ: elektronických zařízení pro zábavu, spotřebičů, které jsou součástí sady Office, komunikační a informační technologie, domácí spotřebiče elektronické komponenty (viz výše) zařízení 41

42 Jedná se například o vyřazené výrobky kancelářské, informační a komunikační techniky (mobilní přístroje, výpočetní technika) a přístroje pro domácnost (ledničky, pračky, vysavače) (Kepák 2005). Tento odpad často obsahuje toxické kovy, slitiny, sklo, keramiku, organické polymery apod. Podíl včetně železa, mědi, hliníku, zlata a dalších kovů v e-odpadu je více než 60 %, zatímco znečišťující látky tvoří 2,7 %. Z tohoto důvodu vymezuje Basilejská úmluva e-odpad jako nebezpečný odpad, a vytvořilo rámec pro kontrolu přeshraničního pohybu těchto odpadů. Basilejský zákaz, změna Basilejské úmluvy, která dosud nevstoupila v platnost, by se jít ještě o krok dále tím, že zakazuje vývoz e-odpadu z rozvinutých do industrializované země (Widmer a kol. 2005). Použití elektronických zařízení se množily se v posledních desetiletích, a přiměřeně, množství elektronických zařízení, jako jsou počítače, mobilní telefony a zábavní elektroniky, které jsou likvidovány, rychle roste po celém světě. V roce 1994 to bylo odhadem přibližně 20 milionů zastaralých PC (asi 7 mil. tun) (Puckett a Smith 2002). V roce 2004 bylo toto číslo kumulativně asi 500 miliónů osobních počítač. Důležité je si uvědomit, že množství 500 milionů osobních počítačů obsahuje až tun plastů, 718 tisíc tun olova, 1363 t kadmia a 287 t rtuti. Postup nakládání s OEEZ: sběr a skladování vytřídění úprava výrobků zhodnocení využitelných složek odstranění nevyužitelných složek Vnitrostátní předpisy jsou vypracovány s cílem zlepšit opětovné použití, recyklace a dalších forem obnovy tohoto odpadu a tím snížení jeho objemu. Zejména recyklaci OEEZ považujeme důležité téma nejen z hlediska nakládání s odpady, ale i znovuvyužití cenných materiálů. Výroba elektrických a elektronických zařízení (EEZ) roste po celém světě (Cui a Forssberg 2003). Pro kvalitní recyklaci je důležité identifikovat a kvantifikovat cenné materiály a nebezpečné látky, a dále k pochopit fyzikální vlastností těchto odpadů. Jedním z postupů zpracování elektronického šrotu je rozdělení kovových částí na železné kovy, hliník, měď, olovo, magnetické slitiny a drahé kovy, které se recyklují. Fotomateriály mají problém s obsahem Ag. Stříbro se z odpadu dostává elektrolýzou, spalováním. Popel je dále vyluhován kyselinou za zisku stříbra. Zejména z televizorů, monitorů a počítačů se nejdříve oddělují masivní konstrukční díly (kryty, rámy, chladiče). Ze součástek se mechanickým oddělením získávají kovy Cu, Mo, W a chemickými postupy Ag, Au, Cd, Ni, Pt, Sn. V současné míře jsou z OEEZ v různé míře získávány: ocel a litina měď, hliník, cín, olovo, nikl, molybden zlato, stříbro, platina homogenní plasty sklo 42

43 Směrnice WEEE Směrnice o odpadu z elektrických a elektronických zařízení (WEEE), platná jako evropský zákon od , znamená nemalou změnu ve zpracování elektrických zařízení po ukončení životnosti. Evropská unie vymezuje směrnici WEEE, která vstoupila v platnost v srpnu 2004, je to povinností výrobců a dovozců v EU státy, aby přijaly zpět své výrobky od spotřebitelů a zajistit ekologicky šetrné odstraňování. V polovině října 2002 Komise uvítala dohodu mezi Radou a Parlamentem v této otázce. Závazného cíle pro každý členský stát samostatně odebrat 4 kg na obyvatele za rok OEEZ z domácností. WEEE řízení v industrializované země má své vlastní charakteristiky a problémy, a proto je tento dokument uvádí některé problémy specifické pro tyto země. Riskantní proces extrakce mědi z plošných desek je popsána jako názorný příklad nebezpečí e-recyklace odpadů průmyslu v Indii. Podle definice uvedené ve směrnici 2002/96/ES Evropského parlamentu a Rady (leden 2003) o odpadních elektrických a elektronických zařízení (Widmer a kol. 2005). Cílem příslušné směrnice je snížit množství odpadu elektrických a elektronických zařízení (OEEZ) a podporuje jejich znovuvyužití (Hansen a kol. 2002). Výrobci mají mít na starosti financování, společně nebo jednotlivě, sběr, zpracování, využití a odstranění OEEZ. Výrobci by také měli společně financovat sběr "historického odpadu" zařízení uvedených na trh před vstupem směrnice v platnost. Členské státy mohou stanovit, že koncoví uživatelé, jiné, než jsou domácnosti, musí financovat historický odpad, nebo jen částečně. Směrnice stanoví využití a opětovné použití / recyklace. Tato směrnice byla původně navržena v červnu Logo WEEE na produktu nebo balení znamená, že produkt nesmí být likvidován společně s ostatním domácím odpadem. Další informace o likvidaci elektrického a elektronického odpadu, recyklaci a sběrných místech získáte od místních úřadů nebo u prodejce. Nyní se podrobněji podíváme na nejrozšířenější a nejvyužívanější elektronická a elektrická zařízení z našich domácností. Popíšeme si z čeho se skládají, jaké v nich obsažené látky mohou být toxické a zejména, jaké jsou možnosti následného nakládání s těmito odpady. Elektrochemické články Baterie jsou zdroje elektrické energie vznikající chemickou reakcí, dělí se podle velikosti a použití na průmyslové a spotřebitelské. Nejběžnější druhy spotřebitelských baterií jsou mikrotužka, tužkové baterie, monočlánek, monočlánek plochý, 9 voltová baterie a mohou být zinkové, rtuťové a lithiové. Z průmyslových akumulátorů to jsou olověné baterie (např. autobaterie) a nikl-kadmiové baterie (např. nouzové osvětlení). Baterie, dle katalogů odpadů, dělíme na niklkadmiové, alkalické a baterie obsahující rtuť. Elektrolytem u rtuťových článků je 40 % roztok KOH. Obsah Hg je až 25 %. Ekologický 43

44 problém je dán obsahem toxických látek, na mysli máme především vysoký obsah Hg, Cd, Zn, ZnCl 2, HgCl 2, MnO 2. U rtuťových baterií se při jejich likvidaci nejprve rozbije ocelový plášť, následuje loužení a destilace Hg a její kondenzace v jímce. U spotřebitelských baterií se počítá se spotřebou 6-7 kusů na občana a rok (tj. 0,30 až 0,35 kg na občana a rok), nejvíce se jedná o tužkové baterie. U autobaterií činí spotřeba 3 kg na občana a rok a u niklkadmiových baterií pak 0,04 kg na občana a rok. Stejná množství baterií a akumulátorů se potom objeví jako odpad. Ve výhledu bude výskyt spotřebitelských baterií a nikl-kadmiových akumulátorů klesat, u autobaterií se očekává opačný trend. Vybité a nefunkční (odpadní) baterie a akumulátory jsou vzhledem k obsahu toxických látek nebezpečným odpadem. Například spotřebitelské baterie obsahují v tisícinách % chrom, arsen, antimon; knoflíkové baterie (v hodinkách) obsahují až jednotky procent rtuti. Současná technologie výroby spotřebitelských baterií dává garanci, že během používání nedojde k uvolnění toxických látek, jiná situace však může nastat po uložení takových odpadů na skládce (či spálení ve spalovně odpadů). Autobaterie se skládají ze 60 % olova, 25 % plastů, 15 % elektrolytu (kyselina sírová); odpadní nikl-kadmiové akumulátory obsahují 32 % železa, 19 % niklu, 3 % plastů a pryže a 20 % elektrolytu (louh draselný) a jsou proto i jako odpad velmi dobře prodejným artiklem. Niklkadmiové akumulátory obsahují: kyselina sírová slitiny olova s antimonem sloučeniny olova polypropylen PVC nebo PE znečištěný olovem Odpadní světelné zdroje Do této kategorie spadají žárovky, zářivky a výbojky. Problém přichází po jejich destrukci, kdy dochází k odpařování Hg, sloučeniny Cd, Ba do okolí. Obsahují toxické prvky jen v kovové formě Zn, Ni, Mo, W, Pb, Sn, Cu. Zneškodňování žárovek a výbojek, u kterých již skončila jejich životnost, je možná skládkováním na zabezpečených skládkách nebezpečných odpadů či jejich úpravou na odpad s nižším stupněm toxicity. Likvidace žárovek: mletí a následné třídění demontáž s následnou úpravou separovaných produktů skládkování Likvidace výbojek: strojově se ve větším množství nezpracovávají, provádí se ruční destrukce. Likvidace žárovek: W a Mo se převedou na nerozpustné wolframany a molybdenany vápníku a barya, z nich se získávají kovy. 44

45 Vyřazená chladící zařízení a odpadní freony Freony (známé pod označením CFC) jsou halogenové uhlovodíky (methan, ethan, propan, butan), které mají část nebo všechny vodíkové atomy nahrazeny fluorem nebo fluorem a chlorem. Zdrojem těchto odpadů je do značné míry chemický a farmaceutický průmysl, chladírenská technika, výroba sprejů, pěnových plastů, odmašťování, výroba hasicích přístrojů apod. Likvidace freonů: část se recykluje po vyčištění se dají znovu použít jako chladidlo největší množství se získává z chladniček spalování (nejčastěji ve spalovně tuhých odpadů při teplotě C) freony se též spalují v kyslíkovodíkovém plameni při C Odpady z těžby nerostných surovin Zdrojem následujících odpadů je těžba a úprava nerostných surovin, jako je těžba uhlí, rud a nerudných surovin. Patří sem také skrývka, hlušina, kamenivo, uhelný prach a kal. Skrývka se skládá ze sedimentárních hornin, zejména zemina, jíly, písky, břidlice. Nevypálená hlušina z těžby uhlí obsahuje v průměru % SiO 2,19-22 % Al 2 O 3, 4,5 6 % Fe 2 O 3, dále TiO 2, CaO, MgO, K 2 O, zbytky uhlí, sulfidy, voda. Odpady z těžby uhlí jsou následující: kamenouhelná hlušina surovina pro výrobu cihel a pórovitá kameniva lignitová hlušina jako přírodní humus uhelné prachy a kaly palivo odpady z těžby uhlí zneškodnění skládkováním a rekultivací Odpady z těžby rud a nerudných surovin: zejména v USA a Kanadě se využívají jako plnivo do betonu, kamenivo do asfaltobetonu, výroba cihel. zneškodnění zejména skládkováním Radioaktivní odpad Zvláštním typem odpadů je odpad radioaktivní, který můžeme zařadit mezi odpad vysoce nebezpečné, ale který potřebuje zvláštní zacházení pro jeho vysokou nebezpečnost pro život na Zemi (Kvasničková 1998). Radioaktivní odpady je možné si rozdělit dle konzistence na kapalné, plynové i tuhé. Působí na své okolí svým ionizujícím zářením (Kepák 2005). Palivový cyklus jaderného paliva je otevřený a uzavřený.oficiální politiku vlády upravuje Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem v ČR. Jaderné palivo (tzv. palivové články) se dováží (z Ruska pro Dukovany, z USA pro Temelín). Po 45

46 použití v reaktorech (využije se asi 5 % celkové energie paliva) se palivové články stávají odpadem. Radioaktivní odpad se podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii se tento odpad člení na kategorie: vysoce aktivní s doporučeným hlubinným ukládáním středně aktivní s doporučeným hlubinným ukládáním nízko aktivní s doporučeným přípovrchovým ukládáním se zesílenými inženýrskými bariérami středně aktivní s doporučeným přípovrchovým ukládáním nízkoaktivní s doporučeným přípovrchovým ukládáním. Atomový zákon připisuje odpovědnost za nakládání s veškerými radioaktivními odpady státu a ukládá Ministerstvu průmyslu a obchodu, aby k tomu účelu založilo státní agenturu Správu úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Využití jaderné energie pro vojenské i mírové účely přineslo mimořádně složité problémy s radioaktivními odpady. Ty vznikají při těžbě radioaktivních surovin a jejich zpracování. Radioaktivním rozpadem se z pevného odpadu, obsahujícího radium, uvolňuje plynný radon, který má karcinogenní účinky. Při provozu jaderných reaktorů vzniká silně i slabě radioaktivní odpad, jehož zachycování a deponování vyžaduje zvláštní technologii a zařízení. Etapy přepracování U a Pu spočívají zejména v chladnutí, kdy dochází k rozpadu krátkodobějších štěpných produktů. Na několik let se proto odpad ukládá do vodního bazénu vedle reaktoru, kde poklesne teplota i aktivita. Odpady z jaderného palivového cyklu zahrnují (Kuraš 2008): těžbu a zpracování uranových rud provoz a vyřazování jaderných reaktorů zpracovnání vyhořelého paliva Odpady z jaderného paliva: některé tuhé odpady jsou recyklovány U 233 a Pu 239 vysoce aktivní odpady Vyhořelé jaderné palivo se skladuje v tzv. meziskladech. Jeden se nachází v areálu JE Dukovany a další je plánován v Temelíně. Životnost meziskladů je let. JE Temelín, zde je palivo skladováno v bazénech vedle reaktorů, které mohou kapacotně sloužit do roku Koncepce nakládání s radioaktivními odpady předpokládá provoz hubinného geologického úložiště, umístěného v granitických masivech, od roku Celkové množství vyhořelého paliva vyprodukované čtyřmi reaktory JE Dukovany během plánované životnosti (40 let) se odhaduje na tun pevného odpadu, u dvou bloků JE Temelín se počítá celkem se tunami. Skladování a konečné ukládání radioaktivního odpadu: Skladování - mezičlánek v nakládání s odpady 46

47 Konečné ukládání - musí zajistit dokonalou izolaci od okolí - vhodné místo uložiště je kompaktní hornina, solné ložisko, vrstva suchého jílu Uložiště radioaktivních odpadů a sklady vyhořelého jaderného paliva v ČR: 1. Důl Alkazar v Hostimi (okolí Berouna) nyní uzavřen 2. Důl Bratrství v Jáchymově 3. Důl Richard II u Litoměřic 4. Regionální povrchové uložiště Dukovany 5. Sklad vyhořelého paliva z výzkumných reaktorů a vysoce aktivních odpadů v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. 6. Mezisklad vyhořelého paliva v jaderné elektrárně Dukovany 6 lokalit, ve kterých probíhá geologický průzkum pro budoucí využití: 1. Budišov (Třebíčsko) 2. Rohozná (Jihlavsko) 3. Pluhův Žďár Lodhéřov (Jindřichohradecko) 4. Božejovice Vlksice (Táborsko) 5. Pačejov (Klatovsko) 6. Lubenec Blatno (Žatecko) 3. 4 Koncepce nulového odpadu Města, obce i kraje rozhodují o řešení svého odpadového hospodaření na řadu let dopředu. V prvé řadě musí stanovit koncepční vizi, dlouhodobý přístup, do kterého potom budou doplňovat konkrétní opatření. Ve světě roste zájem o koncepci postupného snižování množství odpadu s ideou úplného vyloučení odpadů tzv. strategii nulového odpadu. Na první pohled vypadá taková myšlenka nerealisticky. Ovšem řada měst i obcí v USA, Austrálii, na Novém Zélandu i v Evropě se pro ni rozhodla a úspěšně ji uvádí do života. Proč vlastně? Proč by odpadky neměly prostě skončit na skládkách či ve spalovnách? Především proto, aby česká města, obce i kraje snížily svůj příspěvek k nešetrnému nakládání s přírodními surovinami. Na skládkách a ve spalovnách končí statisíce tun kvalitních druhotných surovin včetně papíru, dřeva, plastů, kovů a kompostovatelných biologických odpadů. Vyhazování materiálů znamená, že musí být znovu vyrobeny za cenu zvýšené spotřeby energie a dalšího znečištění globálního klimatu a toxických exhalací. Aby hlavním kritériem každé odpadové strategie bylo materiálové využití, tedy recyklace a kompostování, požaduje i zákon o odpadech. Mnohem důležitější pro dosažení cílů koncepce nulového odpadu jsou opatření, která zajistí prevenci, tj. snižování množství vznikajícího odpadu. Nezbytná je kombinace legislativy i spolupráce s průmyslem. Nakládání s přírodními zdroji je zatím zoufale neefektivní. Například při výrobě 2,3 kg železného notebooku z prvotních surovin vznikne cca 9 tun odpadu. V průměru při výrobě jednoho kilogramu konečného výrobku 32 kg odpadů. Navíc zboží má nízkou životnost a často zanedlouho končí v komunálním odpadu. Tento problém může pomoci řešit zavedení principu odpovědnosti výrobce za své výrobky po skončení jejich životnosti do zákonů. Mezi progresivní opatření patří legislativa 47

48 Evropské unie u některých jednotlivých evropských států. Právě díky EU platí také u nás od počátku roku 2003 na spotřební zboží dvouletá záruka. Evropské směrnice o obalech požaduje, aby se o své obaly postaral výrobce. Podobně budou producenti v Evropě odpovědní za recyklaci elektronického zboží či automobilů. Další podobná řešení lze očekávat v příštích letech. Neméně důležitý je ovšem osud komunálního odpadu. Na skládkách a ve spalovnách končí ve všech českých krajích převážná většina odpadků. Přitom recyklovat nebo kompostovat lze přes 80 % obsahu každé popelnice. Prvním požadavkem každé regionální či komunální odpadové strategie by mělo být postupné zajištění recyklace a kompostování veškerých odpadních druhotných surovin. Například pouze 39 % českého papíru se recykluje zatímco v sousedním Slovensku je to až 76 % a v Rakousku dosahuje recyklace dokonce 97 %. Přínosy a účinnost recyklace - skládky ani spalovny problém odpadů nevyřešily. Města a regiony se nadále potýkají s omezenou kapacitou skládek, kontaminací a toxickými exhalacemi a především: obě řešení znamenají plýtvání kvalitními druhotnými surovinami. Přitom není problém recyklovat použitelné materiály, jako je papír, plasty, sklo, textil, dřevo či kovy, a kompostovat biologický odpad. Ekologické přínosy recyklace - recyklace je ekologicky výhodnější než skládkování a spalování cenných surovin. Studie americké federální Agentury pro životní prostředí (EPA) ukazuje, že recyklací tuny směsného odpadu lze ušetřit v průměru 0,8 milionů tun uhlíkového ekvivalentu skleníkových plynů způsobujících globální změny klimatu. Emise oxidu uhličitého jsou čtyř až pětinásobně nižší, pokud se k výrobě používají recyklované suroviny ocel, měď, sklo a papír. Recyklovaný hliník snižuje exhalace ve srovnání s materiálem vyrobeným z přírodních surovin až čtyřicetkrát. Příčinou jsou nižší nároky na spotřebu energie při použití recyklovaného materiálu namísto výroby z přírodních surovin. Recyklace má však i významné sociální a ekonomické výhody pro města, obce a kraje. Na rozdíl od stavby spalovny, které obvykle provozují velké nadnárodní korporace, peníze z recyklace zajišťované menšími místními firmami zůstanou v regionu. Přibude ještě pracovních příležitostí pro nejcitlivější sociální skupinu málo kvalifikovaných lidí. Významný je hlavně příspěvek ke snižování nezaměstnanost Města, obce a regiony, které se rozhodnou pro koncepci nulového odpadu, nemohou spoléhat pouze na recyklaci. Třídění a recyklace řeší pochopitelně pouze část problému. Zajistí využití odpadů, které v domácnostech, kancelářích, veřejných budovách či obchodech vznikají. Neméně důležité je ovšem vzniku odpadů bránit. Musí se proto stát součástí integrované politiky, která bude zahrnovat rovněž výchovu a informace, legislativu zvyšující odpovědnost výrobců za odpady vznikající ze zboží, podporu vratných obalů a trvanlivé konstrukce výrobků, snižování množství zbytečných obalů. Právě takovou integrovanou politikou je koncepce nulového odpadu koncepce, jež se snaží snížit množství směsného komunálního odpadu na minimum, v ideálním případě na nulu. Koncepce nulového odpadu Koncepce odpadového hospodaření, která hledá pouze takzvaná řešení na konci potrubí, končí na začátku cesty: u toho, jak s odpady nakládat. Ale skutečně účinný plán musí především určit ambiciózní, ačkoli dlouhodobý strategický cíl, a to snížení množství odpadů, který končí na skládkách či ve spalovnách, na nulu. Tedy skutečné vyřešení problémů s odpadem namísto přehazování horkého bramboru ze zařízení do zařízení. Tato strategie se stala základem odpadového plánu řady světových měst, obcí i regionů. Důležitou roli při jejím prosazování hrál rovněž průmysl. Firmy totiž vyšší efektivností při využití odpadních surovin zvyšují svoji konkurenceschopnost, a posilují tak postavení na trhu a zisk. Evropská legislativa po výrobcích vyžaduje, aby se postarali o své 48

49 zboží po ukončení jejich životnosti. Motivuje tak k šetrnějším a trvanlivějším řešením nebo k výrobkům s možností opětovného použití (například vratné láhve), a tedy opět snižuje množství vznikajícího odpadu. Koncepce nulového odpadu není technologií nakládání s odpady, ale strategickou vizí. Strategií, která předpokládá, že suroviny nebudou ekonomikou převážně protékat z dolů a dalších zdrojů na skládky a do spaloven ale pomocí recyklace se v ní v nejvyšší možné míře otáčet. Na první pohled koncepce nulového odpadu, myšlenka, že ve městech a krajích nebude vznikat nulový odpad, ale pouze suroviny pro další průmyslové zpracování, možná jeví jako poněkud divoká fantazie, utopie či myšlenka. Ve skutečnosti je však nejen reálná, ale už se uchytila v nadnárodních společnostech i ve státech, obcích a regionech po celém světě. Nulový odpad v průmyslu Nulový odpad má svůj původ v úspěšné japonské průmyslové koncepci absolutně kvalitního managementu. Stanovení cílů nulové chyby umožnilo dosáhnout překvapivých výsledků ve zlepšení výrobních technologií. Například Toshiba využila AKM ke snížení četnosti chyb na jednu milióntinu. Nikoli náhodou tedy uplatňování koncepce nulového odpadu vedou japonské společnosti. Toyota usiluje o dosažení nulového odpadu již v roce Jiné významné korporace, jako je Honda, Du Pont, Sony, se rovněž rozhodly pro tuto strategii a začali ji uplatňovat. Koncepce nulového odpadu zaměřuje pozornost na celoživotní cyklus výrobků. Nepodporuje tedy pouze recyklaci, ale také nahrazení neobnovitelných materiálů obnovitelnými alternativami. Příklady můžeme nelézt právě v průmyslu například automobilka Volkswagen dělá dveře svých vozů z plastů vyráběných z rostlinných surovin. Komunální nulový odpad V roce 1996 si australské hlavní město Canberra jako první stanovilo za cíl dosáhnout nulového množství směsného komunálního odpadu do roku tímto příkladem se posléze inspirovalo také komunální hnutí nulového odpadu na Novém Zélandu. České radnice, úřady a kraje nezůstávají pozadu. Komunální směsný odpad, řešení měst, obcí, krajů. Pro koncepci nulového odpadu se mohou rozhodnout radnice, obecní úřady, krajská zastupitelstva nebo třeba mikroregiony. Podmínkou uskutečnění této strategie je skutečná snaha o snížení množství komunálního odpadu. Vyžaduje tedy kombinaci podpory domácího kompostování atd. Důležitá je především prevence vzniku odpadu. Prosazovat a podporovat projekty umožňující minimalizovat množství odpadů: například prádelny plen, vratné láhve, obchody prodávající výrobky s minimem obalů atd. Důležitou roli zde hrají podnikatelé. Dalším důležitým ukazatelem je kompostování odpadů. Biologické odpady u nás tvoří 41 % komunálního odpadu. Proto je zapotřebí zajistit odvoz biologického odpadu (zahradní odpad, zbytky z kuchyně). Zároveň musí být vybudováno komunální kompostovací zařízení, které umožní tyto suroviny využít a především kvalitní recyklaci. A je důležité zajistit každé domácnosti odvozný systém sběru suchých recyklovatelných odpadů (papír, sklo, kovy, plasty, baterie) Tato služba zajistí, že třídit odpad bude stejně snadné jako sypat jej do klasické popelnice. Tuhé komunální odpady mají zvláštní postavení mezi odpady vůbec, neboť se vyskytují ve všech sídlech a jsou druhotně velmi pestré. Komunální odpady jsou velmi citlivým indikátorem stavu a růstu životní úrovně obyvatelstva, a to jak svým celkovým množstvím, tak i svým druhovým složením. Stále více roste podíl obalových materiálů, zvláště různých 49

50 druhů plastů. Poměrně vysoké je zastoupení odpadů z jídel. Každý náš občan produkuje ročně asi 240 kg různých tuhých odpadů. Komunální odpad, podobně jako jiné druhy odpadů, obsahuje velmi často mnoho zužitkovatelných částí. Např. z rozboru pražského odpadu je patrné, že v odpadcích bylo 1 3 % hodnotných surovin, tj. 100 až 300 tun ročně. V těchto surovinách bylo např. 79 % plechovek, 2,3 % železa a litiny, 4,5 % ocelového šrotu a po 1 % papíru a hadrů. Průměrné množství domovního odpadu pro evropská města se uvádí 1,1 kg na osobu a den, s kolísáním od 0,21 do 2,65. 50

51 Souhrn kapitol 1, 2 a 3 Historické mezníky odpadového hospodářství, vymezení základních pojmů, odpady V provobytně pospolné společnosti se lidé, po zamoření území odpady, přesunuli na jiné místo. Postupně ovšem odpadů i jejich pestrosti začalo přibývat a s tím se začalo zvyšovat povědomí o odpadech a nakládání s nimi. Obzvláště ve starém Řecku a Římě již existovaly komunální služby a kanalizační stoka. V dobách Středověku nastal opět problém s celkovou hygienou. V 90. letech 20. století šlo do popředí skládkování a spalování odpadů. Snahou dnešní doby je zavádění nových technologií, jenž minimalizují znečištění životního prostředí a využívají se jako druhotná surovina či zdroj energie. Původcem odpadů je právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Odpad je každá movitá věc, ať už tuhá, kapalná, radioaktivní či emise, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé skupiny odpadů. Z důvodů právní regulace je důležité se individuálně zaměřit na nebezpečné odpady, které jsou uvedené v Sezamu nebezpečných odpadů, obsahující např. PBC, odpadní oleje, baterie a akumulátory, kaly z ČOV, odpady z azbestu a autovraky. Každý odpad spadá na dané kategorie odpadů, dle specifického vzniku, výrobního procesu i jednotlivých vlastností odpadů. Základní druhy odpadů jsou zejména průmyslové odpady, odpady ze stavební činnosti, odpady ze zemědělství, sedimenty a kaly z ČOV, zdravotnické odpady, elektrický a elektronický odpad, odpady z těžby nerostných surovin a radioaktivní odpady. Snahou měst, obcí i krajů v posledních desetiletí je snižování množství odpadů s ideou jejich úplného vyloučení. Jedná se o tzv. strategii nulového odpadu. Hlavním požadavkem je zejména materiálové využití již vzniklých odpadů, tedy recyklaci a kompostování. 51

52 4 Odpadové hospodářství Odpadové hospodářství (waste management) je novým technologickým odvětvím, které se týká všech stupňů výrobního a spotřebního cyklu, počínaje u těžby surovin, přes výrobu, dopravu a spotřebu produktů, až po jejich konečné odstranění, kdy po uplynutí doby jejich životnosti se z nich stávají odpady. Odpadové hospodářství je samostatný výzkumný a studijní obor, který vymezuje nakládání s odpady, využití, odstranění, předcházení jejich vzniku i následná péče. Odpadového hospodářství ČR je vymezeno zákonem o odpadech č. 185/2001 Sb., a z. č. 477/2001 Sb., o obalech v platném znění, a jejich provádějícími předpisy. Odpadové hospodářství zahrnuje činnosti směřující jak k předcházení vzniku odpad, tak i k nakládání s nimi až po jejich využití či zneškodnění, včetně péče o zařízení, která k nakládání s odpady souvisí. Základem komunitární úpravy je: Rámcová směrnice 75/442/EHS, která upravuje základní pravidla pro nakládání s odpady. Směrnice zakotvuje základní prvky odpadového hospodářství, tj. prevenci, využití, recyklaci a ekologické odstranění a stanovuje provoz pro zařízení k nakládání s odpady.zařízení musí vycházet z nejlepších dostupných technologií (BAT) a podléhají požadavkům IPPC). Směrnice Rady 99/31/ES, o ukládání odpadů na skládky. Směrnice Rady 89/429/EHS, upravující spalování komunálních a nebezpečných odpadů. Nařízení Rady č, 259/93, o přeshraničním pohybu odpadů. Odpadové hospodářství zahrnuje v sobě podle platného členění oborové klasifikace ekonomických činnosti (OKEČ) především následující činnosti: zpracování druhotných surovin velkoobchod s odpady a zbytky odstraňování odpadů Odpadové hospodářství je relativně mladou, avšak dynamicky se rozvíjející oblastí národního hospodářství. Průmyslově a ekonomicky vyspělé země se začaly odpadovým hospodářstvím intenzivně zabývat teprve v posledních letech, v České republice vznikl první zákon o odpadech až v roce Před rokem 1991 nebylo nakládání s odpady v ČR na legislativní úrovni nijak kontrolováno ani řízeno a s výjimkou tzv. druhotných surovin nebylo ošetřeno žádným složkovým předpisem. S legislativou stanovenými právy a povinnostmi je úzce spjata i odpovídající správní činnost. Platný zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, klade důraz na předcházení vzniku odpadů, stanoví hierarchii nakládání s nimi a prosazuje základní principy ochrany životního prostředí a zdraví obyvatel při nakládání s odpady. Vstup do EU (Evropská Unie) dne přinutil naše zákonodárce k rozsáhlým úpravám legislativy v oblasti odpadů, zejména se jednalo o implementace směrnic Evropského společenství ještě před začleněním do EU (Maťák a Vaculík 2005). Ve vyhlášce MŽP č. 383/2001 Sb., O podrobnostech nakládání s odpady, je uveden zákaz ukládat na skládky kompostovatelné odpady s výjimkou těchto odpadků v komunálních odpadech. Je zde i zmiňované snížení až na 35 % do roku

53 Pro strategii odpadového hospodářství jsou příslušné orgány povinny vypracovat ucelený plán nakládání s odpady tím, že jen rámcové směrnice o odpadech, ale i ostatních evropských právních předpisů o odpadech. Národní plány by měly stanovit strategické cíle a úkoly a regionální a místní plány by měly být podrobnější a praktické. Požadavky na oddělený sběr a třídění různých druhů odpadů musí být zahrnuty do plánů nakládání s odpady, stejně jako strategie pro modernizaci nebo ukončení starého a budování nových léčebných zařízení a skládek. Tato léčebná zařízení a skládek pak je třeba vytvořit a spravovat (viz také problémy specifické pro směrnice o obalech a směrnice o skládkách odpadů), což je velkou výzvou. Cíle odpadového hospodářství: předcházet vzniku odpadů nebo je omezovat nakládání s odpady (recyklace, energetika) využít je jako druhotnou surovinu odstraňování odpadů Systém odpadového hospodaření by mělo vycházet ze základní hierarchii odpadového hospodaření: Prevence vzniku odpadů Opětovné použití odpadů (k původnímu účelu) Využití odpadů formou (recyklace) Ekologické odstranění odpadů Hierarchie vychází z přednostního využívání odpadů před jejich odstraňováním. Slabinou je omezená poptávka po tomto způsobu nakládání s odpady, ať již z technických či ekonomických důvodů. Obr. 15: Schéma základních činností v oblasti odpadového hospodářství (Voštová a Fries 2003) 53

54 Možnosti ochrany před určitým nebezpečím, které odpad představuje, spočívá ve způsobech jejich likvidace a využití (Havrlant 1998): fyzikální a chemické zpevňování odpadů (tepelné zpracování bez přístupu vzduchu) biologické metody kompostování spalování skládkování odpadů jiný způsob využití nebo zpracování recyklace, druhotná surovina skladování odpadů Nástroje na podporu a prosazování strategie odpadového hospodářství dle Kuraše (2008) 1. admnistrativní (normativní) - forma příkazů a zákazů - prosazují politiku ŽP i odpadové hospodářství - zahrnují nástroje: - politické Státní politika ŽP, Energetická koncepce ČR - zákonné a technické normy zákon o odpadech, zákon o obalech 2. ekonomické - simulují působení trhu - formy normy, předpisy, doporučení - poplatky/podpory 3. ostatní - patří sem: - organizační nástroje systém enviromentálního managementu EMS, Program EMAS, Národní prohram čistší produkce, Zelený bod, Označování ekologicky šetrných výrobků - institucionální SFŽP, EKO-KOM, a.s., Centrum pro hospodaření s odpady CeHO - informační nástroje, výchova a vzdělávání EVVO, Iinformační systém odpadového hospodářství (ISOH) - dobrovolné nástroje Česé sdružení pro biomasu CZ BIOM, Svaz průmyslu druhotných surovin APOREKO - výzkum a vývoj Tab. 5: Celková kapacita zařízení pro využití odpadů (Olomoucký kraj 2010) 54

55 Obr. 16: Systém odpadového hospodářství, Rapotín (Janíčková 2011) Příklad odpadového hospodářství města Šumperk Plán odpadového hospodářství ČR vychází z Evropské legislativy. Klade si za cíl snížit maximální množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů (BRKO) ukládaných na skládky tak, aby podíl této složky činil v roce 2010 nejvíce 75 % hmotnostních, v roce 2013 nejvíce 50 % hmotnostních a v roce 2020 nejvíce 35 % hmotnostních z celkového množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů vzniklých v roce Z celkového objemu komunálního odpadu připadá na tradiční svoz 6,5 tis. tun, což je 77,4 % celkového odpadu, svoz objemného odpadu 637 ( 7,6%) a na oddělené sbírané složky tun ( 14,0% ). Komunální svoz pokrývá celé území města, na kterém je plošně rozmístěno ks popelnic o objemu á 110 l, kontejnerů o objemu á 100 l a 20 nádob po 240 l na tříděný plast, 244 nádob á 240 l na tříděné barevné sklo a 230 nádob stejného objemu na sklo bílé. Dvakrát do roka (jaro podzim) je bezplatně pro občany města prováděn svoz objemového odpadu. Nebezpečný a stavební odpad přijímá od obyvatel města sběrný dvůr na ulici Anglické. Odpadový hospodář Ustanovit odpadového hospodáře je povinen původce odpadu nakládající alespoň po dobu dvou let s nebezpečným odpadem v množství přesahujícím 100 tun ročně a provozovatel skládky nebezpečného odpadu. Odpadovým hospodářem může být fyzická osoba, která splňuje praxi a kvalifikaci a zajišťuje odborné nakládání s odpady. Odpovědný ze své činnosti je původci nebo osobě, která jej ustanovila. V případě, kdy původce odpadu není schopen jej využít nebo odstranit, je povinen jej převést do vlastnictví oprávněné osoby, provozující zařízení k nakládání s odpady. Nakládání s odpadem bývá spojeno s provozem zařízení k nakládání s odpady. Jedinou výjimku představuje přeprava odpadu. Provoz zařízení s nakládání s odpadem je podmíněn souhlasem příslušného správního úřadu, kterým je současně schválen provozní řád zařízení. Důležité je schválení způsobu nakládání s odpady a druh odpadu, se kterými je možno nakládat. 55

56 Původce a oprávněná osoba, kteří nakládali v posledních 2 letech s nebezpečnými odpady v množství větším než 100 t nebezpečného odpadu za rok, a provozovatel skládky nebezpečných odpadů nebo komunálních odpadů jsou povinni zajišťovat odborné nakládání s odpady prostřednictvím odborné způsobilé osoby. Odpadový hospodář odpovídá původci nebo oprávněné osobě, která jej svým odpadovým hospodářem určila, za zajištění odborného nakládání s odpady. Funkci odpadového hospodáře lze vykonávat pro nejvíce pět původců. Odpadovým hospodářem může být určena pouze fyzická osoba, která má dokončené vysokoškolské vzdělání a nejméně 3 roky praxe v oboru odpadového hospodářství v posledních 10 letech, nebo střední vzdělání ukončené maturitou a nejméně 5 let praxe v oboru odpadového hospodářství v posledních 10 letech. Plán odpadového hospodářství (POH) Plán odpadového hospodářství zpracovává ministerstvo, kraje v samostatné působnosti a původci odpadů. Plán odpadového hospodářství se zpracovává za účelem vytváření podmínek pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi podle tohoto zákona plán odpadového hospodářství České republiky obsahuje vyhodnocení stavu odpadového hospodářství, závaznou část a směrnou část. Plán České republiky i kraje se zpracovává na období nejméně 10 let. Aby bylo umožněno plány v odpadovém hospodářství odpovědně vyhodnocovat a aby byly získány podklady pro správní a kontrolní činnost, je v odpadovém hospodářství vedena evidence, umožňující v souladu s evropskými předpisy získat podrobné informace o produkci a nakládání s odpady. Získané informace jsou důležitým podkladem pro další plánování v oblasti odpadového hospodářství, legislativní činnost i pro poradní orgány ministra, mezi které patří např. Rada pro odpadové hospodářství ČR, složená z předních odborníku všech resortů i nestátní sféry. Oblast nakládání s odpady zahrnuje také přeshraniční přepravu odpadů z ČR a do ČR či přes její hranice. Přeshraniční přeprava je upravena právními předpisy EU a je povolována v rámci správního řízení tak, aby byly minimalizovány její rizika a dopady na životní prostředí. Závazná část plánu odpadového hospodářství České republiky stanoví rámcové cíle, rámcová opatření k jejich dosažení a upravuje soustavu indikátorů jejich hodnocení pro, např. předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství e nebezpečných vlastností nakládání s odpady z obalů vytváření integrovaného systému nakládání s odpady Plán odpadového hospodářství původce odpadů: Plán odpadového hospodářství původce odpadů zpracovávají původci odpadů, kteří produkují ročně více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t ostatního odpadu se zpracovává na dobu nejméně 5 let. Odpadové hospodářství zahrnuje řadu činností, jejichž realizace vyžaduje koncepční přístup. Základní rámec je zakotven v zákoně o odpadech, kde zahrnuje pouze základní pravidla a prvky v obecné rovině. 56

57 Plány musí být zpracovány pro: celé území ČR, jednotlivé kraje, vybrané původce odpadů. Všechna navrhovaná opatření musí být v souladu. Plán nižšího stupně musí být v souladu s vyšším. Význam mají především plány na úrovni ČR a krajů, jejichž závazné části jsou vydávány formou obecně závazných právních předpisů (NV, obecně závazné vyhlášky). Základními obsahovými náležitostmi je analytická část, která obsahuje: vyhodnocení stavu odpadového hospodářství v daném území, vyhodnocení produkce odpadů a nakládání s nimi. Na analytickou část navazuje návrhová část, ve které jsou zpracovány: cíle a postupy pro předcházení vzniku odpadů, využívání a odstraňování odpadů. Závazná část řešení POH obsahuje: opatření k předcházení vzniku odpadů zásady pro nakládání s komunálními odpady zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady zásady pro nakládání s vybranými odpady (Odpady s obsahem PBC, odpadní oleje, kaly z čistíren, pneumatiky apod.) zásady pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady podíl recyklovaných odpadů podíl odpadů ukládaných na skládku odpadové hospodářství kraje v mimořádných situacích souhrn kapitoly Na základě uvedených argumentů jsou například v posouzení vlivu POH ČR na životní prostředí způsoby nakládání s odpady vymezeny takto: sběr, třídění a přeprava odpadů materiálové využití odpadů energetické využití odpadů (spalování s využitím energetického obsahu) úprava odpadů fyzikálními, chemickými a biologickými postupy kompostování odpadů spalování odpadů bez využití energetického obsahu skládkování odpadů konečné uložení odpadů. 57

58 Rada pro odpadové hospodářství Rada je poradním orgánem ministra životního prostředí v otázkách souvisejících s problematikou odpadového hospodářství, který: projednává plánování odpadového hospodářství na národní úrovni, projednává vyhodnocení stavu odpadového hospodářství se zaměřením na plnění stanovených opatření, která jsou v působnosti ostatních ministerstev a krajů, projednává navržená opatření pro podporu plnění Plánu odpadového hospodářství České republiky a předkládá ministrovi návrhy na aktualizaci Plánu odpadového hospodářství České republiky a návrhy na změny souvisejících právních předpisů v aktuálních termínech. Rada má 30 členů, kterými jsou předseda Rady, místopředseda Rady a další členové Rady. Předsedu, místopředsedu a členy Rady jmenuje a odvolává ministr. Zástupce z oblasti odpadového hospodářství, z oblasti ekonomiky, práva a výrobních odvětví ve vztahu k odpadovému hospodářství a jejich náhradníky jmenuje a odvolává ministr na návrh předsedy, kterému předkládají návrhy na své zástupce výbor pro životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, dotčené jiné orgány státní správy, dotčené profesní svazy, asociace a další subjekty, neziskové organizace a akademická obec. Náhradník zastupuje při jednání člena Rady v případě jeho nepřítomnosti ve všech jeho pravomocech. Za každého člena Rady je možno jmenovat jednoho náhradníka. Předseda je z titulu své funkce náměstek ministra-ředitel sekce technické ochrany životního prostředí. Místopředseda je z titulu své funkce ředitel odboru odpadů ministerstva. Dalšími členy Rady jsou, uveďme několik příkladů: zástupce výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zástupce výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu Parlamentu České republiky, zástupce Ministerstva průmyslu a obchodu, zástupce Ministerstva zemědělství, zástupce Ministerstva zdravotnictví, zástupce Ministerstva financí, zástupce Asociace krajů ČR, zástupce Svazu měst a obcí, Praha, zástupce Hospodářské komory České republiky, Praha, zástupce Svazu průmyslu a dopravy, Praha, zástupce Sdružení provozovatelů technologií pro ekologické využívání odpadů v České republice (STEO), zástupce Sdružení veřejně prospěšných služeb, Žďár nad Sázavou, zástupce Asociace pro rozvoj recyklace stavebních materiálů v České republice, Brno, zástupce České asociace odpadového hospodářství (ČAOH), Praha, zástupce Přírodovědecké fakulty UK - Ústav pro životní prostředí, Praha, zástupce České inspekce životního prostředí, Praha, zástupce Státního fondu životního prostředí, Praha, zástupce CENIA, České informační agentury životního prostředí, Praha, zástupce EKO KOM, a.s., autorizované obalové společnosti, Praha. 58

59 Pokud se člen Rady, ani jeho náhradník, nemohou zúčastnit jednání Rady, zašlou k předloženým materiálům písemné připomínky. Členové Rady mohou navrhnout předsedovi svolání Rady a témata k projednání. Pokud se člen Rady ani jeho náhradník třikrát v řadě neúčastní jednání Rady bez omluvy, jeho členství v Radě automaticky zaniká. Tajemník Rady poté vyzve organizaci, kterou zastupují, k nominaci nového zástupce a náhradníka. Každý člen Rady má povinnost Radě písemně nahlásit ukončení svého pracovního poměru, členství v organizaci, kterou zastupuje nebo oprávnění tuto organizaci zastupovat neprodleně po té, co uvedená skutečnost nastane. Práva a povinnosti členů 1. Členství v Radě je čestné. 2. Orgány Rady jsou předseda, místopředseda a tajemník. 3. Předseda: 3.1 řídí Radu a zodpovídá za její činnost ministrovi, 3.2 jmenuje a odvolává tajemníka Rady a svými pokyny řídí jeho činnost, 3.3 schvaluje program zasedání Rady, 3.4 rozhoduje o účasti dalších externích odborníků na jednání Rady. 4. Místopředseda: 4.1 podává návrh na personální obsazení funkce tajemníka Rady z řad odboru odpadů ministerstva, 4.2 zastupuje předsedu v době jeho nepřítomnosti v plném rozsahu jeho pravomocí a řídí se jeho pokyny. Jednání Rady Jednání Rady svolává a řídí její předseda podle potřeby, minimálně 2x za rok. Rada se schází na jednání na základě pozvánky. Rada může přijmout jednací řád, který podrobněji upraví způsob jednání Rady. Jednací řád Rady a jeho změny, po projednání v Radě, schvaluje předseda Prevence a omezování vzniku odpadů Předcházení vzniku odpadů je nejvyšší bod v hierarchii nakládání s odpady. Předcházení, nebo snížení produkce odpadů, minimalizuje vznik odpadů výrobků na prvním místě. Prevence má obvykle za následek nejméně ekologické a ekonomické náklady na životní cyklus, protože to nevyžaduje sběr a zpracování materiálů. Je to také typicky produkuje značné výhody z hlediska efektivnosti výroby a využívání zdrojů (Hansen a kol. 2002). V souvislosti s předcházením (prevencí) a omezováním vzniku odpadů je snaha vzniku bezodpadové technologie. Jde o koncepční řešení uzavřeného cyklu: dodávka surovin výroba spotřeba odstraňování a recyklace, s čímž souvisí také čistší produkce (CP) a zavedení systému environmentálního managementu (EMS) do řízení podniků. Běžný občan po sobě zanechá za rok trojnásobnou hmotnost odpadů než je jeho vlastní. 59

60 Preventivní opatření k zamezení vzniku odpadů, tzv. bezodpadové či máloodpadové technologie, při kterých odpady nevznikají vůbec nebo v menší míře (Kuraš a kol. 1993): jde o preventivní přístup s cílem omezit tvorbu odpadů vytváří bezpečnější pracovní podmínky vede ke snížení materiálové náročnosti výrob musí být přijatelnější z ekologického hlediska. Jak zmenšit objem odpadů z našich domácností: nebalit malá versus velká balení zamezit obalům na jedno použití. Jak snížit množství odpadů dle Štastné (2007): kupovat větší množství nekupovat zboží s přehnaně luxusním obalem neplýtvat elektřinou, teplem, vodou kupovat kvalitní věcí s delší dobou trvanlivostí třídit odpady. Odpady ohrožují člověka i jeho životní prostředí. Nepříznivé vlivy se mohou projevit všude, kde je s odpady nakládáno: v místě vzniku na místech prvotního nakládání při manipulaci a dopravě při jednotlivých způsobech zneškodňování, případně divokém skládkování. Cíle předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností v Olomouckém kraji (Olomoucký kraj 2010) spočívají zejména v: Snižování měrné produkce odpadů nezávisle na úrovni ekonomického růstu. Maximální využívání odpadů jako náhrady primárních přírodních zdrojů. Minimalizace negativních vlivů na zdraví lidí a životní prostředí při nakládání s odpady Nakládání s odpadem V roce 1989 Evropská komise zveřejnila své první, široce založené sdělení, o odpadech, tzv. Strategii Společenství pro nakládání s odpady. To bylo revidováno v roce Strategie stanoví jako obecný cíl politiky nakládání s odpady, kdy je třeba zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí bez narušení fungování vnitřního trhu s ohledem na podporu udržitelného rozvoje." V odpadové politice a legislativě, Evropská komise stanovila jasnou hierarchii možností nakládání s odpady ve svých právních předpisech. Chce-li být udržitelné, nakládání 60

61 s odpady nelze řešit pouze technickým řešením na konci, nakládání s odpady jako celek se pohybuje směrem k integrovanému přístupu. Hierarchie byla poprvé představena v roce rámcové směrnici o odpadech (75/442/EHS), a nyní je součástí všech relevantních směrnic o odpadech. Jeho realizace se řídí posouzení nejlepších proveditelných hlediska životního prostředí s ohledem na sociální a ekonomické náklady (Hansen a kol. 2002). Evropská komise pracuje na nové znění nařízení. Hlavní novosti jsou: Mezní hodnoty nejen pro těžké kovy, ale i pro různé skupiny perzistentních organických látek, jako jsou PCB, PAH je, dioxiny apod. zavádí některé mikrobiologická kritéria pro kontrolu hygienizace a stabilizace procesů. Nižší limity těžkých kovů v půdě a přísnější limity v čistírenských kalů. V různých těžkých kovů, je maximální povolené množství snížit na polovinu. Čistírenských kalů nelze použít v půdách, jehož ph je menší než 5,0 k vaně, zatopených nebo zmrazené. Vyžaduje různých způsobů léčby kalů v závislosti na druhu půdy, aplikace je třeba udělat. Odpovědnost výrobců čistírenských kalů na kvalitu kalů a dodává, že je třeba certifikace. Kaly z různých odvětví (výroba papíru a celulózy, mléčné výrobky) jsou zahrnuty do působnosti budoucí směrnice. Zjednodušená hierarchie nakládání s odpady vycházející ze zákona o odpadech: předcházení vzniku odpadů, příprava k opětovnému použití, recyklace odpadů, jiné využití odpadů, například energetické využití, odstranění odpadů. Mezi jednotlivé činnosti při nakládání s odpady náleží: Sběr a výkup odpadů, Využívání odpadů, Odstraňování odpadů, Přeprava odpadů (není spojena s provozem zařízení). Nakládání s odpady se často zaměřuje pouze na snížení zdroje ve výrobní fázi a ignoruje následné využívání v domácnostech, včetně opětovného použití a recyklace. Důležitý je komplexní pohled na politiku domovního odpadu, zahrnující možnost úsilí snižování objemu odpadů, které firmy a domácnosti a nelegálního odpadu z domácnosti (Choe a Fraser 1999). Dopady na životní prostředí nakládáním s odpady často závisí více na dopadech na okolní systémy, než na vzniku emisí vznikajících ze samotného systému nakládání s odpady (Ekvall 1999). Výzkum a vývoj integrovaného systému nakládání s odpady (ISNO) v ČR směřuje k vytvoření návrhu efektivního systému a nástrojů (informačních, organizačních, administrativních, legislativních, technologických, dobrovolných) pro jeho zavedení podporující předcházení vzniku odpadů a snížení měrné produkce odpadů na obyvatele nezávisle na úrovni ekonomického růstu (Hřebíček 2009). Nakládání s odpady je považováno za klíčovou oblast ochrany životního prostředí, jako je místo, kde výstupy z výroby, distribuce a spotřeba rozhraní s přírodním prostředím, 61

62 půdy, ovzduší, vodě, klimatu. Nakládání s odpady je složité téma s několika dílů, zahrnující sběr, zpracování a konečné odstranění odpadu z domácností, malých a středních firem, klinik, průmyslu a zemědělství. Existuje však řada klíčových zásad, kterými se řídí tvorba legislativy, stejně jako některé důležité otázky spojené s širokou politiky nakládání s odpady a možnosti. Zastřešujícím Ideální udržitelnosti určuje obecný směr nakládání s odpady a tvoří základ pro hierarchie možností nakládání s odpady v politice EU. Principy předběžné opatrnosti, blízkost a znečišťovatel platí i přímé právních předpisů o odpadech (Hansen a kol. 2002). Hlavní cíle v rámci využívání přírodních zdrojů a nakládání s odpady jsou: Pro zajištění spotřeby energie z obnovitelných a neobnovitelných zdrojů nepřesahuje únosnou kapacitu životního prostředí; Dosáhnout Oddělení využívání zdrojů od hospodářského růstu prostřednictvím výrazně zlepšila účinnost využívání zdrojů, dematerializace ekonomiky a prevence vzniku odpadů; Oddělit vytváření odpadu od hospodářského růstu a dosáhnout významného celkového snížení objemu produkovaných odpadů pomocí iniciativ lepší prevenci vzniku odpadů, lepší účinnosti zdrojů a přechod na udržitelnější spotřeby. Abiotických zdrojů je 4 x více než biotických (obnovitelné) zdrojů. Tedy většina materiálu jsou z přirozeně neobnovitelných zdrojů energie a přispívají tak k postupnému vyčerpávání geologických vkladů a k trvalým nevratným změnám krajiny v rámci EU (Bringezu 2002). Biotické (obnovitelné) zdroje jsou spojeny s erozí 0,5 tuny na tunu biomasy během těžby. Tato čistá ztráta vede k neustálému snižování úrodné půdy, která ohrožuje dlouhodobou produktivitu zemědělství. Existují velké rozdíly mezi režimy pěstování a regiony, bližší pohled ukazuje, že eroze je především významná v jižních regionech EU. Nakládání s odpady zahrnuje: zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji o kapacitě větší než 10 t denně zařízení na spalování komunálního odpadu o kapacitě větší než 3 t za hodinu zařízení na odstraňování odpadu neklasifikovaného jako nebezpečný odpad o kapacitě větší než 50 t denně skládky, které přijímají více než 10 t denně nebo mají celkovou kapacitu větší než t, s výjimkou skládek inertního odpadu. Nakládání s odpadem politika EU Politika EU v oblasti nakládání s odpadem se vyvinula do značné míry za posledních 25 let, vedený cílem harmonizace odpadové politiky, aby nedošlo k narušení hospodářské soutěže. Zpočátku byly pouze směrnice, zabývající se definicí odpadu a kontrolu nebezpečných a / nebo nebezpečného odpadu, prevence přeshraniční přepravu odpadů, a výkaznictví. Od roku 1993, nicméně, odpadovou politiku EU se posunula více zaměřit na zvýšení udržitelnosti v nakládání s odpady a snížení dopadu na životní prostředí s možností nakládání s odpady. Tato politika vedla k důrazu na prevenci a snižování množství odpadu, ve spojení s integrovaným plánování nakládání s odpady. Za účelem provedení směrnice o odpadech je důležité, aby jejich zobrazení jako celek, ale i v širším kontextu všech právních předpisů EU v oblasti životního prostředí nebo jiným způsobem (Hansen a kol. 2002). 62

63 Hlavní charakteristiky evropské politiky životního prostředí jsou přezkoumávány. Zaměřuje se na politiky EU v oblasti odpadů, dokument představuje principy, ve kterých je založena EU nakládání s odpady, zejména v hierarchii nakládání s odpady. V této hierarchie musí být dána přednost prevenci vzniku odpadů a jejich nebezpečnosti. Za druhé, opakované použití a využití materiálu (recyklaci), což znamená, třídění odpadu u zdroje zapojení spotřebitelů do systému nakládání s odpady. Prioritou by mělo být k materiálové recyklaci v průběhu získávání energie. Méně žádoucí možností je likvidace odpadů. Studie se zabývá zvláštní směrnice o ekologické nakládání s odpady, v návaznosti na schéma hierarchii nakládání s odpady, spolu s obecnou trend ve výrobě společných pravidel pro všechny typy organické zbytky. Poté jsou diskutovány hlavní problémy a opatření k provedení možné strategie pro organické zbytky management, např. požadavky na kvalitu a zajištění kvality. Konečně, tam je pohled na pohled manažera na současné politiky EU, přijetí veřejností a vhodné nakládání s odpady. Evropská unie (EU), historie začala v roce 1951 po dohodě s šesti zemí (Belgie, Německo, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko). Dnes je složen z patnácti členských států, a to je na cestě k její páté rozšíření do východní a jižní Evropy. Politiky po udržitelné hospodaření se zdroji (SRM) by měly usilovat o integrovaný a vyvážený přístup podél toku materiálu, který zahrnuje těžby surovin, výrobního cyklu a konečné likvidaci odpadu. Strategie a potenciální nástroje pro správu fosilních paliv, kovů a průmyslových nerostů, stavebních surovin a výkopové jsou diskutovány. Možné priority a příklady jsou uvedeny pro stanovení cílů, se zaměřením na omezené rozšíření zastavěné plochy, snížené využívání neobnovitelné zdrojů energie, zvýšení produktivity zdrojů a přechod k udržitelnému pěstování biomasy (Bringezu 2002). EU ústavní systém je založen na tři hlavní instituce: Rada Evropské unie, Evropského parlamentu a Evropské komisi (nebo "evropské vlády"). Životní prostředí je jednou ze záležitostí, na kterém delegát suverenitu členských států EU. Cíle EU v oblasti životního prostředí jsou uvedeny v akčních programech od roku 1973 (1. Environmentální akční program). 6. akční program pro životní (6. EAP) Evropské komise definuje cíle a hlavní priority pro politiku životního prostředí v průběhu příštích 5 až 10 let. Jedna ze čtyř "prioritních oblastí" v rámci 6. EAP je "Udržitelné využívání přírodních zdrojů a nakládání s odpady" (CEC 2001). 6. akčního programu ( ): "Naše budoucnost, naše volba", věnuje zvláštní pozornost začlenění environmentálních aspektů při vytváření odvětvových politik, které stanoví pět základních cílů: zajistit provádění stávajících environmentálních právních předpisů integrace životního prostředí do všech příslušných oblastí politiky práce spolupráci s podnikateli a spotřebiteli identifikovat řešení zajistit lepší a přístupnější informace o životním prostředí pro občany vyvinout ekologicky uvědomělý přístup k využívání půdy. Tento nový program uvádí čtyři prioritní oblasti: změna klimatu životní prostředí a zdraví příroda a biologická rozmanitost přírodní zdroje a odpady. Nakládání s EU politika řízení je založena na některých klíčových zásad: "Prevence princip": výroba musí být pokud možno minimalizovat. "Odpovědnosti výrobce a znečišťovatel platí". 63

64 "Princip předběžné opatrnosti": měl předvídat možné problémy. "Princip blízkosti": k léčbě a likvidaci odpadů co nejblíže ke generování stránek. Zde je třeba odkázat na IPPC (integrované prevenci, prevenci a omezování, 96/61/CEE), určené k prevenci, snížení a odstranění znečištění přímo u zdroje prostřednictvím udržitelného využívání přírodních zdrojů. Typ zařízení, nakládání s odpady, které se vztahuje tato směrnice, jsou v první řadě skládky a energie z čistíren. Program pro oblast odpadového hospodářství (přijata 1989): Strategie odpadového hospodářství. Definuje 5 základních cílů: 1. Předcházet vzniku odpadů 2. Podporovat využití recyklaci odpadů 3. Podporovat šetrné způsoby odstraňování odpadů 4. Upravit přepravu odpadů 5. Podporovat odstraňování starých zátěží (ekologických škod) Strategie EU pro nakládání s odpady potvrzuje hierarchii zásad stanovených v roce 1989, s ohledem na následující pořadí priorit: I. Prevence vzniku odpadů a jejich nebezpečnosti. Podpora čistých technologií a výrobků, opětovné použití a recyklace, eko-audit programů a doplňkové akce na informování a vzdělávání spotřebitelů dohromady s Evropským systémem ekoznačky. II. Opětovného použití, využití materiálů (recyklace) a energetické využití. Přednost by měla být věnována přímému opětovnému použití a recyklace materiálů. Méně preferované varianty jsou operace získávání energie, a poslední možností by bylo jen tepelné likvidace odpadů. Zvláštní důraz se provádí v třídění odpadu u zdroje, týkající se společnosti v odpadové politice. III. Likvidace stabilizovaného odpadu způsobem, který nepoškozuje lidské zdraví nebo životní prostředí. Integrovaný systém nakládání s odpady (upraveno dle Sabbas a kol. 2003): Produkce odpadů všechny procesy, které produkují odpad při výrobě a distribuci výrobků (průmysl a obchod), nebo spotřebě produktů (domácnosti); Sběr odpadu, včetně třídění do různých materiálů proudů; Zpracování, včetně takových kroků jako je třídění odpadu, likvidace výrobků (např. na konci životnosti elektrických a elektronických zařízení), a výroba palivo vyrobené z odpadu (RDF). Všechny tyto kroky směřovat k přípravě odpadů k využití nebo vhodně upravit vlastnosti odpadu s ohledem na konečnou likvidaci zemi; Recyklace: Výroba druhotných surovin z odpadů, např. papír ze sběrového papíru, oceli, neželezných kovů z kousků atd.; Nakládání s odpady, včetně několika technologií, jako jsou tepelné zpracování, chemické i mechanické využití; Využití odpadů, zahrnující všechny možnosti využití odpadu po zpracování, jako např. použití upravených popel na silniční stavby, kompost pro zemědělské aplikace nebo tepelné využití RDF; Skládkování. 64

65 Prospěšné využití zbytků z pevného komunálního odpadu je důležitým cílem pro integrované nakládání s odpady ve všech státech. Když má být odpad znovu použit jako náhrada např. kameniva ve stavebnictví, uvolňování složek obavy půdy a vody přes louhování je důležité brát v úvahu také samotné životní prostředí (Van der Sloot a kol. 2001). Obr. 17: Hierarchie nakládání s odpady (upraveno dle Hansen a kol. 2002) Nejvyšší možnost Předcházení vzniku odpadů Snížení produkce odpadů Opětovné použití odpadů Nejnižší možnost Materiálové znovuvyužití Energetické využití Konečné odstranění Hierarchie nakládání s odpady Povinností obce je určit místa, kam se odpad odkládá, a zajistit místa, kde mohou odkládat občané i nebezpečný odpad. Povinností nás všech je do těchto míst odpad umisťovat. Obec může systém nakládání s odpadem upravit stanovením vlastního individuálního Systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu a to prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. Odložením odpadu na příslušné místo se obec stává původcem i vlastníkem. Náklady spojené s odpadem lze pokrýt řadou způsobů, kdy obec si stanoví sama způsob platby: Stanovení minimálního poplatku za provoz systému, Poplatek za komunální odpad, Smluvní úhrada. V roce 2010 bylo nakládáno celkem s 28 mil. tun odpadu. Z tohoto množství bylo 10 mil. tun využito (36 %), 5,4 mil. tun odstraněno (19 %) a s 12,6 mil. tunami odpadu bylo nakládáno ostatními způsoby nakládání (45 %). Celkové množství odpadu, s nímž bylo nakládáno, se oproti roku 2009 prakticky nezměnilo. Nárůst byl zaznamenán u využívání odpadu, a to o 20%, naopak odstraňování kleslo oproti roku 2009 o 4 % a ostatní způsoby nakládání klesly o 8 %. Při pohledu na konkrétní způsoby nakládání můžeme vidět více než 30 % nárůst v energetickém využívání odpadu, kompostování i zpracování elektroodpadu. Naopak poklesy byly zjištěny v odstraňování spalováním o 26 %, ve využívání odpadů na terénní úpravy o 22 % a skládkování o 2 % (MŽP 2011). 65

66 tis. t Thousand tonnes Graf 3 Způsoby nakládání s odpady Obr. 18: Způsoby nakládání s odpady (CZSO 2009) Ways of waste management; Využívání / Recovery Odstranění / Disposal Ostatní způsoby / Other types Tab. 6: Prognózovaný vývoj kapacit pro nakládání s odpady v tis. t. rok -1 (upraveno dle Maťák a Vaculík 2005) Recyklace papíru Kompostování BRO Spalování TKO Sběr a třídění odpadů Poslední prodejce je povinen při prodeji výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, informovat spotřebitele o způsobu zajištění zpětného odběru těchto použitých výrobků. V případě, že tak neučiní, je povinen tyto použité výrobky odebírat přímo v provozovně, a to bez nároku na úplatu od spotřebitele, po celou provozní dobu a bez vázání odebrání použitých výrobků určených ke zpětnému odběru na nákup zboží. Komunální odpad vzniká i při čištění veřejných komunikací a prostranství a při údržbě veřejné zeleně včetně hřbitovů (Jelínek a kol. 2001). Zpětný odběr může povinná osoba zajistit samostatně přijetím vlastních opatření nebo smluvním přenesením na jinou osobu. Touto osobou bývá často pouze osoba, která přebírá výrobek za účelem jeho uvedení do oběhu. Využití odpadů je nejvíce žádoucí možnost. Opakované použití je opět za použití materiálu bez strukturálních změn v materiálu. Opětovné použití odpadu často vyžaduje sběr, ale poměrně málo nebo žádné zpracování. 66

67 Využívání odpadů je dále rozděleno do kategorií: využití materiálu či využití energie. Podle toho, která z těchto dvou možností je lepší pro životní prostředí a lidské zdraví je přednostní, využití materiálu je nejčastěji více preferovanou možností (Hansen a kol. 2002). Využívání materiálů zahrnuje činnosti, jako je recyklace a kompostování. Tyto činnosti zpravidla vyžadují systém sběru, stejně jako způsob zpracování materiálů nebo přeměně na nový výrobek. Obnova energie bývá méně preferovanou možností. Použité obaly průmyslových hnojiv, myslíme tedy obaly od krmných směsí, mycích a desinfekčních prostředků, od použitých léčiv, obaly od olejů, konzervační fólie od siláží a senáží. Také odpady z dílenských provozů, zejména akumulátorové baterie, výbojky, zářivky, ojeté pneumatiky (Jelínek a kol. 2001). V novelizované podobě upraveného zákoně je potřeba znění upravit tak, aby se jednalo o povinnost obce stanovit místa k odkládání vybraných druhů komunálních odpadů (NO, BRKO, recyklovatelné odpady apod.) a možnost zahrnout toto řešení do vyhlášky o systému nakládání s KO v obci. Obec bude mít povinnost stanovit způsob nakládání s biologickými odpady v obci, minimálně bude mít povinnost zajistit sběr bioodpadů rostlinného původu (např. z veřejné zeleně a od občanů). Způsob nakládání s bioodpady (způsob sběru, svozu, využití) stanoví obec, a to ve vazbě na dostupné technologické možnosti jako environmentálně vhodné a ekonomicky a sociálně únosné řešení. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že více než 80 % populace je připraven a ochoten podílet se na třídění odpadů (Metin a kol. 2003). Institut zpětného odběru zajišťuje možnost účinného využití, popřípadě odstranění potencionálně velmi nebezpečných odpadů. Jedná se o: výrobky, ze kterých může vzniknout nebezpečný odpad, velké množství odpadu. Povinnými osobami jsou právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání, které vyjmenované výrobky vyrábějí nebo dovážejí. Systém zpětného odběru je založen na oprávnění potřebitele vrátit po použití daný výrobek bezplatně jeho výrobci či dovozci. Tyto osoby jsou povinny zajistit informovanost spotřebitele o možnosti a způsobu zpětného odběru. Ze zákona o obalech č. 477/2001 Sb. jsou zajištěny systémy pro zajištění opakovaného použití obalů. Použití zpětného odběru se uplatňují: minerální oleje elektrické akumulátory galvanické články a baterie výbojky a zářivky pneumatiky spotřebitelské obaly krabice, láhve, plechovky přepravní obaly sudy, bedny, pytle skupinové obchodní obaly lepenkové bedny, přebaly. Kritéria pro zajištění systému opakovaného použití obalu Požadavky na opakovaně použitelné obaly jsou stanoveny kombinací požadavků na samotný obal a na systém opakovaného použití obalu, v němž je funkční. 67

68 Provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů je povinen: zařazovat odpady dle druhů a kategorií zajistit přednostní využití odpadů ustanovit odpadového hospodáře dodržovat provozní řád zveřejňovat druhy sbíraných a vykupovaných odpadů ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů zabezpečit odpady před znehodnocením, odcizením či únikem vést evidenci odpadů. Systémy pro zajištění opakovaného použití obalu jsou: Uzavřený systém Systém, ve kterém je opakovaně použitelný obal uváděn do oběhu osobou nebo organizovanou skupinou osob; Otevřený systém Systém, ve kterém je uváděn do oběhu opakovaně použitelný obal mezi blíže neurčenými osobami; Smíšený systém Systém sestávající se ze dvou částí: opakovaně použitelný obal, který zůstává u konečného uživatele, pro který neexistuje žádný systém zpětného rozdělování vedoucí ke komerčnímu opakovanému naplnění, jednocestný obal, který se použije jako pomocný výrobek pro přepravu obsahu k opakovanému naplnění obalu. Existuje stále nedostatečná sběrná síť, organizace sběru i propagace ke shromažďování komunálních odpadů. Prostředky sběru komunálního odpadu sběrné nádoby výměnné nádoby pytlový sběr svoz odpadu. Sběr se organizuje dvěma způsoby donáškový/ odvozový? Donáškový sběr způsob je vhodný pro separaci odpadu papír, sklo, lepenka sběrná místa centrum, větší kumulace lidí, školy optimálně: na 200 obyvatel jedno sběrné místo, vzdálenost by neměla být větší než m sběrné dvory velkoplošné zařízení pro sběr. Provádí také dotřiďováním lisování, drcení, špěkování apod. 68

69 Odvozový sběr sběrná míst jsou v blízkostech domovních vstupů nebo uvnitř bytových objektů donášková vzdálenost ke sběrným nádobám by neměla přesáhnout m Mobilní sběr Podmínky provozu mobilního zařízení pro sběr a výkup budou v novém v zákoně o odpadech upraveny. Důvodem pro změnu právní úpravy je zamezení nesrovnalostí v evidenci odpadů, které jsou s provozem těchto zařízení v současné době spojeny, a zbytečnému zatěžování orgánů veřejné správy vysokým počtem rozhodnutí o souhlasu k provozu těchto mobilních zařízení. Uplatňuje se zejména při sběru drobného nebezpečného odpadu z domácností. Mobilní sběrnou je speciálně upravený automobil, jehož vybavení musí splňovat normy pro přepravu nebezpečných věcí. Oprávněná osoba, provádějící sběr nebezpečného odpadu objíždí, podle s obcí dohodnutého a vyhlášeného harmonogramu, předem určená sběrná místa (stanoviště mobilní sběrny). Na sběrných místech odebírá odborně vyškolená obsluha od občanů nebezpečný odpad, který dále třídí do jednotlivých druhů a ukládá do speciálních nádob na nebezpečný odpad. Odpad je přepravován do centrálních sběrných dvorů, kde je soustřeďován za účelem přepravy ke zpracování, k recyklaci nebo k odstranění. Mobilní sběr je vhodný nejen pro venkovskou zástavbu, kde menší obce nejsou vybaveny sběrnými dvory, ale také pro městskou zástavbu. Sběrné dvory Jsou formou donáškového sběru komunálního odpadu. Sběrné dvory se zřizují především pro odkládání objemných a nebezpečných druhů komunálních odpadů. Sběr objemného odpadu do jednotlivě na území města rozmístěných velkokapacitních kontejnerů je sice občany žádanou službou, ale nereaguje dostatečně na výkyvy množství odkládaného odpadu. Tato nevýhoda se kompenzuje zřízením sběrných dvorů. Ve sběrných dvorech lze odpad třídit již při jeho odkládání. Součástí provozu centrálních dvorů pak může být i odvoz objemného odpadu na vyžádání občanů. Obr. 19: Sběrný dvůr, Šumperk (Janíčková 2011) 69

70 Obr. 20, 21: Sběrné nádoby, Šumperk (Janíčková 2011) Optimální vybavení sběrných dvorů 2 až 3 velkokapacitní kontejnery na objemný odpad včetně pneumatik, velkokapacitní kontejner na stavební odpad (v případě, že je přípustné ve sběrném dvoře tento odpad přijímat např. v omezeném množství do 200 kg), velkokapacitní kontejner na zahradní bioodpad, velkokapacitní kontejner na kovový odpad, běžné kontejnery na oddělený sběr papíru, plastů, skla (doplňkový sběr), přístřešek vybavený kontejnery na vytříděný elektroodpad, elektronický odpad a nábytek, mobilní nebo stabilní sklad nebezpečného odpadu. Stanoviště nádob by měly splňovat hygienická a estetická kritéria: vzdálenost od komunikace co nejmenší max.10 m počet nádob na jednom stanovišti nemá překročit u 110 l nádob 20 ks pro nádobu 110 l se musí počítat s plochou 0,6 x 0,6 m, pro nádobu l 1,5 x 1,5 m nádoby by měly být kryté zídkou a zelení, osvětlení osoba, která odpovídá za čistotu a úklid sněhu v zimě Při sběru nebezpečných složek se praktikují dva postupy: sběr ve stálých sběrnách mobilní sběr periodicky (3 4 x ročně) Ze svého sídliště známe všichni umístění sběrných nádob, díky kterým praktikujeme třídění odpadu. Přesto je ale stále pro mnoho lidí tabu, které odpady je možné vyhodit do červené či žluté popelnice nebo které odpadky tam vhazujeme, ale přitom do těchto kontejnerů vůbec nepatří. Z tohoto důvodu si nyní vymezíme, co do příslušných kontejnerů zásadně nepatří. 70

71 Co nepatří do sběrného papíru znečištěný papír mastný, mokrý nápojové kartony papíry potažené fólií pauzový papír obaly z mražených potravin tapety fotografie, pohlednice hygienický papír kapesníčky. Co nepatří do kontejneru na sklo: zrcadla drátěné sklo žárovky, zářivky keramické výrobky autosklo. Co nepatří do kontejneru na plasty: znečištěné plasty obaly se zbytky potravin hračky linoleum kabely. Sběr jednotlivých odpadů Odpady z azbestu Azbestové odpady obsahující azbestová vlákna nebo azbestový prach, který lze ukládat pouze na skládky k tomu určené. Odpady musí být upraveny, zabaleny, případně po uložení na skládku okamžitě zakryty. Provozovatel skládky je povinen zajistit, aby se částice azbestu nemohly uvolňovat do ovzduší. Dříve lidé likvidovali tento odpad, zejména tašky ze střech s obsahem azbestu, tak, že jej mechanicky rozemleli a přikryli vrstvou zeminy na vlastním pozemku. Dnes už ale víme, že tento odpad je vysoce karcinogenní a tento způsob likvidace je nemožný. Autovraky a pneumatiky Autovrakem je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí a stalo se odpadem. Každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. Vzhledem ke stupni motorizace (4 mil. osobních a dodávkových automobilů) a průměrné životnosti automobilů v ČR (14 let) se počítá s výskytem 0,28 kusu autovraku na občana a 71

72 rok. Ve výhledu bude výskyt autovraků stoupat v souvislosti se zvyšujícím se stupněm motorizace (očekává se 4,2 mil. osobních a dodávkových automobilů v provozu v roce 2010). Nejpozději od 1. ledna 2006 budou vybrané autovraky opětovně použity a využity nejméně v míře 85 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok a opětovně použity a materiálově využity v míře nejméně 80 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok, s výjimkou vybraných vozidel vyrobených před 1. lednem 1980, pro které je míra opětovného použití a využití stanovena na 75 % a míra opětovného použití a materiálového využití na 70 %. Nejpozději do 1. ledna 2015 budou vybrané autovraky opětovně použity a využity nejméně v míře 95 % průměrné hmotnosti. V roce 2008 bylo v ČR registrování cca 3,6 mil. osobních vozidel s průměrným stářím 13,4 roku. počet vozidel narůstá zhruba o 10 % za rok. V ČR připadá 2,9 vozidla na osobu (Kuraš 2008). V souladu se zákonem o odpadech je každý, kdo se zbavuje autovraku, povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru výkupu autovraků (sběrná místa, demontážní střediska, zpracovatelská zařízení). Tento provozovatel je povinen převzít úplný vybraný autovrak (mj. běžné osobní automobily a lehká užitková vozidla) bezúplatně a předá občanovi bezplatně písemné potvrzení o převzetí autovraku k následném zpracování, které je podkladem k odhlášení vozidla z centrální evidence. Výrobci automobilů jsou povinni odebírat autovraky vlastní značky. K tomu účelu je v ČR vytvořena síť sběrných míst a demontážních středisek specializovaných na sběr a zpracování autovraků. Součásti demontované z autovraků či materiálové směsi po rozdrcení autovraků musí zpracovatelé upravit tak, aby mohly být maximálně využity a recyklovány. Obsah plastů v nových automobilech neustále vzrůstá. Výrobci automobilů mají povinnost snižovat množství toxických kovů v automobilech a také označovat druhy jednotlivých použitých materiálů ke snadnější orientaci při demontáži autovraku. Povinností zpracovatelů autovraků je odstranit nebezpečné součásti z vozidla tak, aby autovrak již neměl charakter nebezpečného odpadu. Následně se autovrak zpracovává drcením, stříháním či demontáží na oddělené druhotné suroviny (je možné recyklovat až 95 % hmotnosti autovraku). Z vyřazených automobilů získá USA mil. tun železného šrotu. Opotřebovaných pneumatik se vyrobí a doveze do České republiky až 70 tis. tun. Pryžový odpad vykazuje pomalou biodegradovatelnost a hořením vznikají toxické plyny. Průměrné materiálové složení vozu střední třídy: ocel 269 kg (30,9 %) ocelový plech 249 kg (29,3 %) litina 70 kg (8,2 %) guma 70 kg (8,2 %) termoplasty 42 kg (5 %) elektrická instalace 37,5 kg (4,4 %) sklo 27,5 kg (3,2 %) neželezné kovy 22 kg (2,6 %) lak 12 kg (1,4 %) reaktoplasty 9,5 kg (11,1 %) ostatní 48,5 kg (5,7 %). 72

73 Obr. 22: Ojeté pneumatiky obsahují v průměru (upraveno dle Jelínek a kol. 2001) Množství pneumatik uváděných na trh v ČR představuje ročně přibližně tun. Pro rok 2010 se odhaduje zvýšení na tun. Z celkového množství užívaných a skladovaných pneumatik se ročně vyřazuje přibližně na tun opotřebených pneumatik (nevhodných k protektorování), tj. produkce odpadů ve výši 3,9 kg na občana a rok (z toho 2/3 tvoří osobní pneumatiky). Ve výhledu výskyt opotřebených pneumatik poroste (odhad 4,9 kg na občana a rok do roku 2010) v souvislosti s dalším růstem stupně motorizace v ČR. Vedle vlastní pryžové hmoty (s obsahem stabilizátorů a vulkanizačních činidel) představuje % hmotnosti opotřebené pneumatiky kostra. Opotřebené pneumatiky jsou považovány za ostatní (ne nebezpečné) odpady. Asi 10 % opotřebených pneumatik se používá k výrobě pryžové drti a 50 % se spaluje v cementárnách; význam protektorování neustále klesá s ohledem na zvyšování nároků na kvalitu a vlastnosti u moderních vozidel. Nejpoužívanějšími způsoby sběru opotřebených pneumatik jsou sběr na vyhrazených místech a sběr do přistavených kontejnerů (na vymezenou dobu, poté odvoz do sběrného dvoru k roztřídění); nejúčinnější je kombinace obou způsobů sběru. Vyhrazená místa představují obecní sběrné dvory. Odběr pneumatik realizuje přední český výrobce firma Barum Continental v rámci povinnosti zpětného odběru. Na vyřazené pneumatiky se vztahuje povinnost (bezúplatného) zpětného odběru. Od roku 2002 platí povinnost prodejců informovat zákazníky o způsobech sběru opotřebených pneumatik; neučiní-li tak, musí prodejce opotřebené pneumatiky odebrat sám zpět a to bez nároku na úplatu, po celou provozní dobu a bez vázání na nákup zboží Opotřebované pneumatiky je možno využít: protektorování výroba regenerátu využití jako palivo chemické zpracování mechanické a fyzikální zpracování. 73

74 Likvidace pneumatik, metoda: destruktivní nedestruktivní odpad se znovu využije Destruktivní metody: energetické spalování, zplyňování, pyrolýza, vysokoteplotní oxidace surovinové chemické zpracování, regenerace kombinované předchozích. V rámci ochrany žp je nutné prodloužit životaschopnost pneumatik ušetří se surovinové zdroje, sníží se produkce odpadů. Doporučení pro ČR: podpořit protektorování vytvořit trh pro recyklovatelné výrobky plně uplatnit zákaz skládkování pneumatik vybudovat sběrný systém Obr. 23: Sběrný dvůr, Rapotín pneumatiky (Janíčková 2011) Síť zařízení na zpracování BRKO Všechna zařízení na využití biologického odpadu by měla být součástí regionálních integrovaných systémů nakládání s odpady. Zařízení by měla být vhodnou kombinací metod využití odpadů včetně energetického využití biologických odpadů, které nejsou vhodné ke kompostování nebo zpracování jinými biologickými metodami. 74

75 Elektrická a elektronická zařízení Elektrickým nebo elektronickým zařízením je zařízení, jehož funkce je pevně vázaná na elektrickém proudu nebo na elektromagnetickém poli či na zařízení k výrobě, přenosu a měření elektrického proudu nebo elektromagnetického pole, které náleží do některé ze skupin a které je určeno pro použití při napětí nepřesahujícím 1000 V pro střídavý proud a 1500 V pro stejnosměrný proud, s výjimkou zařízení určených výlučně pro účely obrany státu. Odpady elektrozařízení obsahují především železo (30-60 %), barevné kovy (5-25 %) a plasty (10-15 %). Významnou součástí starších zařízení jsou i vzácné kovy (stříbro, zlato, platina, paladium), které jsou pevnou součástí zařízení a určité součásti elektroodpadu činí obchodně zajímavým artiklem. Pokud odpad obsahuje nebezpečné látky (rtuť, kadmium, aktivované sklo) je elektroodpad automaticky nebezpečným odpadem. Nejpoužívanějšími způsoby sběru elektroodpadu jsou sběr na vyhrazených místech a mobilní sběr. Často dochází ke kombinaci obou možností. Vyhrazená místa jsou jednak obecní sběrné dvory, dále k tomu účelu slouží prodejny i provozovny servisních firem (zpětný odběr nefunkčního zařízení při nákupu jejich značky). Přistavení pojízdné sběrny v předem určeném termínu (mobilní sběr) je vhodné v menších obcích. Termíny jsou známé dopředu a často se vyhlašují obecním rozhlasem a zveřejňují na obecní desce. Tyto služby nabízí v podstatě všechny firmy provozující svoz komunálního odpadu. Systémy zpětného odběru elektrozařízení se v současné době intenzivně rozvíjí. Na všechna elektrozařízení vyřazená z domácností se vztahuje povinnost (bezúplatného) zpětného odběru. Výrobce elektrozařízení zajistí, aby elektrozařízení bylo navrženo a vyrobeno tak, aby se usnadnila demontáž a využití, zejména opětovné použití těchto elektrozařízení a materiálové využití elektroodpadu, jeho komponentů a materiálů v souladu s právními předpisy na ochranu životního prostředí a právními předpisy na ochranu veřejného zdraví. Výrobce elektrozařízení zajistí zpětný odběr elektrozařízení pocházejícího z domácností. Pro elektroodpad nepocházející z domácností výrobce elektrozařízení zajistí jeho oddělený sběr. Výrobce elektrozařízení pro účely zpětného odběru elektrozařízení a odděleného sběru elektroodpadu označí elektrozařízení grafickým symbolem. Výrobce prostřednictvím distributorů zajistí, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení odděleného sběru. Poslední prodejce zajistí, aby spotřebitel měl při nákupu elektrozařízení možnost odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení, ve stejném počtu kusů prodávaného elektrozařízení podobného typu a použití. Výrobce elektrozařízení poskytne zpracovatelům elektroodpadu veškeré informace, které jsou nutné k jeho zpracování, především údaje o obsažených nebezpečných látkách, možnostech opětovného použití elektrozařízení a materiálového využití elektroodpadu, případně způsobu jejich odstranění. Tyto informace výrobce elektrozařízení poskytne pro každý typ nového elektrozařízení do jednoho roku od data uvedení výrobku na trh. Informace poskytne v návodech na použití nebo na technickém nosiči dat nebo prostředky dálkové komunikace. Je-li elektrozařízení uvedeno na trh po dni 13. srpna 2005, výrobce elektrozařízení je povinen financovat zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení pocházejícího z domácností, které bylo zpětně odebráno. Odpadní oleje Mazací oleje se rozdělují na motorové, převodové, průmyslové (hydraulické, obráběcí, izolační) a ostatní (k výrobě plastů a pryží). Na občanské úrovni hrají hlavní roli motorové oleje (84 % spotřeby) a převodové oleje (16 % spotřeby). U odpadních motorových a 75

76 převodových olejů se počítá se spotřebou 3,5 litrů na občana a rok. Ve výhledu bude výskyt odpadních motorových a převodových olejů klesat vzhledem k prodlužování výměnných lhůt u nových moderních vozidel. Chemickým postupem lze odpadní oleje vyčistit (regenerovat). U olejů určených ke spalování jsou ale podmínky jiné. Spalování neregenerovaných odpadních olejů s negativními důsledky na ovzduší není přípustné. Nejpoužívanějšími způsoby sběru odpadních olejů jsou sběr na stabilních stanovištích do speciálních kontejnerů a mobilní sběr. Nejúčinnější je kombinace obou způsobů. Speciální nádobu (200 litrový sud) lze umístit na kontrolovaném veřejně přístupném místě (sběrný dvůr, místní autoopravna). Přistavení pojízdné sběrny v předem určeném termínu (mobilní sběr) je vhodné v menších obcích. Tyto služby nabízí v podstatě všechny firmy provozující svoz komunálního odpadu. Na použité oleje se vztahuje povinnost (bezúplatného) zpětného odběru. Od roku 2002 platí povinnost prodejců informovat zákazníky o způsobech sběru odpadních olejů; neučiní-li tak, musí prodejce (např. čerpací stanice pohonných hmot) odpadní oleje odebrat sám zpět a to bez nároku na úplatu, po celou provozní dobu a bez vázání na nákup zboží. Zářivky a výbojky U zářivek a výbojek se počítá se spotřebou 0,5 kusu zářivky na občana a rok a 0,2 kusu výbojky na občana a rok. Stejná množství zářivek a výbojek se potom objeví jako odpad. Ve výhledu bude výskyt odpadních zářivek a výbojek klesat vzhledem k prodlužování životnosti světelných zdrojů. Nefunkční zářivky a výbojky jsou vzhledem k obsahu toxických látek nebezpečným odpadem. K nejvýznamnějším toxickým látkám patří páry rtuti, barya, thalia a kadmia. Aktivní látky nanesené na vnitřním povrchu (luminofor) obsahují olovo, antimon, indium, stroncium. Současná technologie výroby zářivek a výbojek dává garanci, že během používání nedojde k uvolnění toxických látek, jiná situace však může nastat při rozbití trubice. Zpracování odpadních zářivek a výbojek spočívá v demontáži a mletí (se zachytáváním a recyklací rtuti) s následným využitím skla, hliníku (patice) a drahých kovů (luminofor). Nejpoužívanějšími způsoby sběru upotřebených zářivek a výbojek jsou sběr na stabilních stanovištích do speciálních kontejnerů a mobilní sběr; nejúčinnější je kombinace obou způsobů sběru. Speciální kontejner lze umístit na kontrolovaném veřejně přístupném místě (sběrný dvůr, obecní úřad). Přistavení pojízdné sběrny v předem určeném termínu (mobilní sběr) je vhodné v menších obcích. Tyto služby nabízí v podstatě všechny firmy provozující svoz komunálního odpadu. Na vyřazené zářivky a výbojky se vztahuje povinnost (bezúplatného) zpětného odběru. Od roku 2002 platí povinnost prodejců informovat zákazníky o způsobech sběru odpadních zářivek a výbojek. Neučiní-li tak, musí prodejce odpadní zářivky a výbojky odebrat sám zpět a to bez nároku na úplatu, po celou provozní dobu a bez vázání na nákup zboží. V současné době se intenzivně rozvíjí systémy zpětného odběru elektrozařízení. Vyřazené chladničky Vzhledem ke statistickým údajům o vybavenosti domácností (153 kusů chladniček a mrazniček na 100 domácností) a střední životnosti zařízení (12 let) se počítá s výskytem odpadů v množství 0,05 kusů chladničky nebo mrazničky na občana a rok. Ve výhledu bude výskyt nefunkčních (odpadních) chladniček v souvislosti se zvyšující se vybaveností domácností stoupat. Odpadní chladničky jsou vzhledem k obsahu nebezpečných látek (oleje, freony) nebezpečným odpadem. Odpadní chladničky obsahují především železo (55 %), barevné kovy (2,5 %), plasty (8 %), elektrosoučástky (12 %) a zbytek (22,5 %). Významnou 76

77 součástí především starších zařízení jsou chladicí média na bázi chlorofluorouhlovodíků (freony). Tyto látky se však používaly i k nadouvání plastických izolačních hmot chladniček a je známo, že obsah freonů v plastech je v těchto zařízeních vyšší než v samotném chladicím médiu. Freony jsou významné skleníkové plyny, které přispívají k oteplování atmosféry. Nejpoužívanějšími způsoby sběru odpadních chladniček jsou sběr na vyhrazených místech a mobilní sběr. Vyhrazená místa představují opět obecní sběrné dvory, jednak k tomu účelu mohou sloužit prodejny a servisní provozovny chladírenských firem (zpětný odběr staré chladničky při nákupu jejich značky). Přistavení pojízdné sběrny v předem určeném termínu (mobilní sběr) je vhodné v menších obcích. Tyto služby nabízí v podstatě všechny firmy provozující svoz komunálního odpadu. Na chladničky vyřazené z domácností se vztahuje povinnost (bezúplatného) zpětného odběru. Od roku 2002 platí povinnost prodejců informovat zákazníky o způsobech sběru odpadních chladniček. Neučiní-li tak, musí prodejce odpadní chladničky odebrat sám zpět a to bez nároku na úplatu, po celou provozní dobu a bez vázání na nákup zboží. V současné době se intenzivně rozvíjí systémy zpětného odběru elektrozařízení. Stavební odpad Obce ve své samostatné působnosti mohou upravit systém nakládání se stavebním odpadem na území obce obecně závaznou vyhláškou. Tento systém může obec vztáhnout nejen k nakládání se stavebním odpadem na vlastních stavbách, ale i na stavbách fyzických nebo právnických osob. Obec tedy může uložit všem původcům stavebních odpadů, aby využívali nebo odstraňovali tento odpad v souladu s obecně závaznou vyhláškou obce. Stavební odpad není součástí komunálního odpadu. Úhrada za nakládání s ním není tedy příjmem obce. Výjimkou je situace, kdy obec provozuje sběrný dvůr, na kterém lze odevzdat stavební odpad od fyzických i právnických osob, ale jen v určitém množstevním rozsahu. Pak by tato služba měla být zpoplatněna cenou za službu (za zajištění sběru, dotřídění, využití nebo odstranění stavebního odpadu), a to pro právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání. Stavební odpad znečištěný nebezpečnými součástmi (dehet, ropné látky, chemikálie) je nebezpečným odpadem. Také stavební nebo izolační materiály obsahující azbest jsou nebezpečným stavebním odpadem. Ostatní součásti stavebních odpadů jsou schopné recyklace (drcení) a dalšího využití (kamenivo do betonů, pozemní komunikace, stavební prvky, zásypové hmoty, asfaltový recyklát pro přípravu nových obalových směsí atd.) podle příslušných norem. Z těchto hledisek je důležité jejich třídění v místě vzniku odpadů a jejich oddělené shromažďování. Vyhrazená místa představují obecní sběrné dvory (pro odpady z drobných stavebních úprav). Odběr stavebních a demoličních odpadů realizuje regionální zpracovatel (často s využitím mobilní drticí techniky, v ČR je dostatečná síť recyklačních linek); v případě absence podobné kapacity v regionu jsou stavební odpady využívány jako překryvný materiál na skládkách odpadů. Zbytky léků a zdravotních předmětů Léky, jejich zbytky a léky s prošlou dobou používání je třeba vracet do lékárny, což je vyznačeno na obalu každého zakoupeného léčiva. Tam se shromažďují ve vyhrazených nádobách a odevzdávají se k odbornému odstraňování jako nebezpečný odpad. Do lékárny se mají odevzdávat také použité injekční stříkačky, rozbité teploměry a další ostrý odpad, který rovněž patří mezi nebezpečný. Odevzdat můžeme tyto nebezpečné odpady rovněž do sběrného dvora nebo při mobilním sběru. 77

78 Obr. 24: Třídění odpadů, znázornění příslušných sběrných nádob 78

79 4.2.2 Recyklace Recyklaci je možné chápat jako postupné sbližování zájmů tří E ekonomie, ekologie a energetika (Filip a kol. 2003). Recyklační technologie je souborem na sebe navazujících procesů, postupů, technologických operací, jehož cílem je přeměna odpadu na druhotnou surovinu (Kuraš 2008). Recyklaci odpadů je možno chápat jako opětovné použití odpadů v původním nebo následném výrobním procesu (Voštová a kol. 2009). Je to vlastně proces, kterým jsou odpady z obalů nebo jejich zbytky přeměněny ve výrobek nebo surovinu. Přepracování odpadových materiálů ve výrobním procesu k původnímu účelu nebo pro jiné účely, avšak nikoli pro energetické využití. Samotná recyklace je opětovné zhodnocení odpadů, kterým je omezována spotřeba surovin a snižováno zatížení životního prostředí, např. navrácení sběrového hliníku jako suroviny zpět do výroby. Recyklace je jedna z nejdůležitějších činností v celém koloběhu nakládání s odpady (Janíčková 2006). Vedle toho se využívá ještě i pojem reusace, což znamená další využití výrobku pro stejné či jiné účely (dopisní obálky podruhé použité k odeslání, sazenice rajčat v kelímku od jogurtů). Recyklační potenciál firmy lze charakterizovat jako souhrn druhů a množství odpadů, které jsou způsobilé k opětovnému nebo dalšímu využití, ať již v téže nebo jiné firmě. Tab. 7: Požadovaný podíl recyklace a využití obalového odpadu (Příloha č. 3 k zákonu č. 477/2001 Sb.) Recyklační technologie (Filip a kol. 2003): primární variantou je prevence vzniku odpadů metoda čistší produkce, tím dochází k zavádění maloodpadových technologií, ekodesignu, uplatňování metodiky životního cyklu výrobku (LCA) recyklační technologie je subsystém, který umožňuje požadovanou transformaci odpadu z výrobního subsystému na druhotnou surovinu pro využití v dalším subsystému 79

80 jedná se tedy o soubor na sebe navazujících procesů a technologických procesů, jejichž cílem je přeměna odpadu na sekundární surovinu. interní recyklace/ externí recyklace. Obr. 25: Schéma recyklačního procesu (RockPoint 2011) Recyklace stavebního a demoličního odpadu. Odpady vznikající ze základních minerálních stavebních materiálů (např. betonové a železobetonové konstrukce, tvárnice, cihly) je doporučeno, v případě, že je není možné využít jako celek k jejich původnímu účelu (cihly, železobetonové nosníky apod.), využívat nebo odstraňovat až po jejich úpravě (drcení, třídění,) v zařízeních k tomu určených (recyklačních linkách). Materiálový výstup z úpravy stavebního a demoličního odpadu spočívající ve změně granulometrie a jeho roztřídění na velikostní frakce v zařízeních k tomu určených, na tzv. recyklačních linkách Recyklace plastů Plasty jsou syntetické nebo přírodní makromolekulární látky schopné tváření tlakem za vyšších teplot (Kepák 2005). Plasty mají velmi široké využití. Je to velmi různorodá skupina organických látek, jejichž objev umožnil náhradu kovových a jiných materiálů. Vyrábějí se ve velkém množství, jejich množství už překročilo nejen výrobu barevných kovů (mědi, zinku, olova, cínu), ale od 90 let i produkci železa a oceli. Zprvu se zdálo, že polymerní plastické látky nemají žádné vedlejší vlivy, většinou jsou velmi stálé i vůči 80

81 mikrobiálnímu rozkladu a problémem je pouze jejich odstraňování a znovuvyužívání, ale zjistilo se, že obsahují i zbytky monomerů, ze kterých se vyrábějí a jejich spalováním obvykle vznikají toxické látky. Závadnost spočívá v pomalé biodegradovatelnosti, v obsahu toxických nebo karcinogenních látek (sloučeniny Cd, Sb, Sn). Nylon byl poprvé připraven v roce Dnes se z něj vyrábí oblečení. V ČR se vyprodukuje 28 kg/os/rok, což je 15 % z veškerého komunálního odpadu. Základní surovinou pro výrobu plastů je ropa (neobnovitelný zdroj). Jsou téměř nezničitelné lehké, inertní, odolávají vodě i Slunci, UV záření i mechanickému poškození (Štastná 2007). Zdrojem plastů a plastových odpadů je chemický průmysl, zpracování dřeva, textilní průmysl, komunální hospodářství. Snad nejvíce plastů se používá jako obalový materiál. Přibližně 75 % plastových obalů je vyrobeno z polyethylenu, polypropylenu, polystyrenu a polyvinylchloridu. Odpady obalů pro potraviny nelze znovu použít na stejný účel, mohou být surovinou pro jiné obaly, mohou se recyklovat nebo se využívá jejich energetický obsah. Z polypropylenu (PP) se vyrábí kelímky, misky, obaly pro potraviny. Je vhodný pro mikrovlnou troubu. Obr. 26: Recyklace plastů (upraveno dle Štastná 2007) Kontejner na plasty Odpad Svozový vůz Spotřebitelé Dotřiďovací linka Obchod Vytříděné plasty (surovina) Výrobky Zpracovatelé, recyklátoři Plastové odpady se dělí na dvě skupiny, a to: odpady vytvrzených plastů odpady nevytvrzených plastů, složek plastů Recyklace plastů nepatří ve světě k tak častým. U této problematiky se objevila dvě různá stanoviska, a to spalování plastů nebo recyklace. Plastů je spousta a jejich produkce se stále zvyšuje. Šetrnější varianta vůči životnímu prostředí je recyklace. Je tu snaha o drcení 81

82 plastů a následnou produkci nových výrobků, např. v Libině u Šumperka existuje malá firma, která z plastů vyrábí ploty a zahradní nábytek (Janíčková 2006). Přednosti technologie recyklace plastů. Vsázkou jsou neidentifikovatelné plasty vyselektované z komunálního odpadu. Existuje vlastní logistika sběru a dovozu ze sběrných středisek ke zpracování. Následuje široká variabilita výroby, ať už lineární desky (technické, potahované fólií) nebo různé lisované tvary. Recyklace veškerých vlastních výrobků z plastů po skončení jejich životnosti a použití. Plasty mají celorepublikové využití. Stále se hovoří o plastech a na mysli máme zejména tzv. PET láhve. Recyklace nápojových lahví PET. Po vysušení se plast převede na granulát. Ovšem patří sem i otázka likvidace pneumatik. Typickou metodou likvidace pneumatik je zkapalňování (Kepák 2005). Tento proces je neustále ve vývoji. Uskutečňuje se při atmosférickém tlaku a teplotě 400 C, kdy jako kapalné médium používáme levné oleje, zbytky těžkého oleje a použitý motorový olej. Tři druhy recyklování plastů: recyklování materiálové přímé recyklát je smíchán s čerstvě vyrobeným plastem recyklování chemické energetické využití spalování a zplyňování Mechanická úprava plastových odpadů spočívá dle Kepáka (2005) v: lisování pěchování paketování jedná se o lisování na balíky o malém objemu a malé hmotnosti do 15 kg briketování třídění energetické využití - výchozí surovinou plastů je ropa. Spalováním se využívá vysokého spalného tepla. Rizikem spalování PVC je tvorba polychlorovaných aromatických sloučenin, které jsou vysoce toxické. zplyňování - energie obsažená v tuhém odpadu se převede do plynné fáze získá se plynné palivo. pyrolýza cílem je rozštěpení makromolekulárních látek na malé molekuly V třídírnách se třídí dle: druhu výrobku stupně znečištění a poškození barvy 82

83 Kg/os/rok Obr. 27: Množství vytříděných plastů na občana v kg (Janíčková 2006) 3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 3,3 3,4 2,4 1,4 1, Recyklace skla Sklo je inertní, biologicky a chemicky neaktivní materiál, který je křehký a těžký. Vyrábí se ze sklářského písku, sody, potaše a oxidu vápenatého. Sklo tvoří 9 % z celkového množství komunálního odpadu. Současný systém sběru zabezpečuje pouze částečné využití skleněných střepů. Je to způsobeno tím, že je nedostatek sběrových míst, jsou používány nevhodné nádoby a svozová technika. V obcích jsou převážně sbírány střepy všech barev do jednoho kontejneru. Právnické a fyzické osoby (restaurace, hotely, atd.) nejsou ničím nuceny k tomu, aby si pořídily sběrové nádoby na tříděné sklo. Kvalitativní požadavky skláren v České republice jsou rok od roku přísnější. Je to způsobeno výrobou nových typů lahví (odlehčené jednocestné lahve). Tato výroba je velice náročná na kvalitu suroviny. Nebezpečí pro výrobu skla znamenají příměsi a nečistoty ve střepech, zejména porcelán, keramika, sklokeramika, kamení a žáromateriály. Tyto materiály se nedají roztavit, rozpouštějí se pomalu a zůstávají ve sklovině ve formě neprotavenin nebo kaménků a negativním způsobem ovlivňují pevnost lahví. Pro výrobu obalového skla není možno v žádném případě použít skla olovnatá, borosilikátová (televizní obrazovky a zářivkové trubice), skla opálová, barvená, lepená a drátová. Vzhledem ke konkurenci v odpadovém hospodářství se vytváří nelogický tlak na neustálé snižování cen za svoz a nakládání se separovaným komunálním odpadem. Tento tlak vyvíjejí obce na firmy, které mají zájem u nich tuto činnost provozovat. V některých případech firmy, jejichž hlavním programem je svoz a ukládání TKO, nabízejí služby spojené se sběrem separovaného odpadu zdarma. Svozové firmy pak žádají vyšší ceny po konečných zpracovatelích. Nejslabším ekonomickým článkem tohoto systému jsou zpracovatelské firmy. Na nich leží největší podíl nákladů. Tyto firmy musí separované sklo nakoupit, dopravit k třídicím linkám zpracovat a dopravit do skláren. Vytříděné nečistoty (min. 12 %) musí uložit na své náklady na skládku. Náklady na zpracování střepů a na provoz linky jsou velmi vysoké vzhledem k vysoké pořizovací ceně zpracovatelské technologie a vysokým provozním nákladům (Janíčková 2006). 83

84 Kg/os/rok Sklářský průmysl (výrobci obalového skla) je v současné době charakterizován centralizací a internacionalizací. Nákup všech surovin se odehrává spíše na mezinárodním trhu. Zde se projevuje tlak na snížení ceny za recyklované sklo, způsobený levným, silně dotovaným sklem, především z Německa. To způsobuje problémy recyklačním podnikům z malých členských zemí EU (např. Nizozemsko, Belgie, Česká republika), které fungují za nižších dotací nebo úplně bez dotací. Dalším problémem je, že ve sklářském průmyslu je poptávka především po střepech oddělených barev. To znamená bílé, zelené a hnědé. O míchané střepy je minimální zájem. Ceny míchaných neupravených střepů se pohybují v rozmezí od 0 do 10 Euro včetně dopravy do recyklačního zařízení. Ceny upravených míchaných střepů jsou v rozmezí od 40 do 45 Euro včetně dopravy do skláren. Koncerny Owens-Illinois i Vetropack, které působí i v naší republice, jsou jasně strategicky mezinárodně orientovány, nejen co se týká prodeje, ale i co se týká nákupu. V dnešní době tyto dva koncerny ovládají převážnou část Evropy. Strategickým cílem těchto gigantů je racionalizace, efektivita provozu a vysoké zisky. Převis nabídky míchaných upravených střepů od zahraničních recyklačních firem (především silně dotovaného skla z Německa a Rakouska) nad poptávkou má za následek trvalý tlak na snížení prodejní ceny skleněného recyklátu na území ČR. Cena míchaného neupraveného skla na území ČR se pohybuje mezi Kč (22-37 euro) včetně dopravy do recyklačních zařízení. Při těchto cenách na vstupu na recyklační linku je bohužel výstupní cena daleko vyšší než v zemích EU. Sklárny požadují po českých zpracovatelích cenu srovnatelnou se zahraničím, odmítají odebírat veškeré množství míchaného skla sebraného na území ČR a raději si podstatnou část nakoupí za hranicemi. S tímto problémem se firma AMT Příbram potýká od začátku letošního roku. Česká republika nemá nijak zajištěnu ochranu domácího trhu a dotace celého systému sběru a recyklace skla nejsou na takové výší i jako v sousedních zemích EU. Vzhledem k vývoji systému sběru odpadových surovin by bylo zapotřebí se zamyslet nad možnou změnou současného systému dotací a plateb v návaznosti na okolní státy EU. Na závěr jedna otázka: co se stane, až v roce 2007 padne legislativní omezení vývozu neupraveného i upraveného skla z území SRN, když už v dnešní době je v Německu přebytek t/rok? Obr. 28: Množství vytříděného skla na občana v kg (Šumperk) 9,0 8,0 7,0 6,0 5,0 4,0 3,0 2,0 1,0 0,

85 Recyklace papíru V řadě evropských zemí již podíl recyklace na spotřebě činí víc než 60 %. Recyklace papíru tvoří 8 25 % z celku v České republice (Štastná 2007). Recyklace papíru v Evropě se v průměru zvyšuje o 7 % ročně. Někdy i více. Konfederace evropského papírenského průmyslu (CEPI) se zavázala v roce 2005 využít 56±1,5 % sběru ve své výrobě. Recyklace papíru vytváří 3x více pracovních míst než spalovny a každých dodatečných 1000 tun deníků recyklovaných na novinový papír by vytvořilo v Británii 12 nových stálých pracovních míst. Díky sběrným surovinám ve městech dochází ke kvalitnímu sběru papíru a jeho následného použití. V obcích jsou přistavěny kontejnery modré barvy pro papírový odpad. Surovinou pro výrobu buničiny je dřevo (celulóza, hemicelulosa a lignin) (Kepák 2005). Odpadní vody z výroby buničiny nalezneme v celém výrobním procesu, např.: vody z přípravy varné kyseliny vody z rozmělňování dřeva kondenzát z odpařování výluhu prací vody vody z bělení vody z odvodnění buničiny Použitelnost starého papíru pro výrobu nového papíru je dána podílem dlouhých vláken v rozvlákněném starém papíru. Jedno vlákno lze recyklovat až 7 x. Z 2 3 stromů se vyrobí 1 tuna papíru, který se vrátí do recyklačního řetězce ve formě 0,7 tun starého papíru (Berger 2005). Zpracování sběrového papíru Sběrový papír se vloží do rozvlákňovače spolu s vodou a je rozvlákňován mechanickým promícháváním, jehož výsledkem je rozplavení na jednotlivá vlákna. Po rozvláknění nadchází operace hrubého třídění, jemného třídění, zahušťování a mletí, po nichž se látka (po nezbytném přídavku klížidel, barviv, pomocných prostředků atp. - vše podle momentální potřeby či přání zákazníka) vede na papírenský stroj. Někdy lze i zařadit operaci praní, či zesvětlování. Při zesvětlování se přidávají tyto chemikálie (nemusí se přidávat všechny a lze použít i jiné chemikálie): hydroxid sodný, křemičitan sodný, peroxid vodíku, mýdla, mastné kyseliny a komplexotvorná činidla. Rozptýlené částice barev jsou pak ze suspenze oddělovány pomocí flotační technologie. Na odstraňování nečistot z odpadních vod se využívají nejrůznější síta, bubnové, diskové, pásové filtry, usazovací nádrže. Tuhý odpad se zpracuje na dřevní štěpky a k likvidaci se využívá spalování, použití v podobě hnojiv či jako izolační materiál. Tzv. Bílá voda odtéká z papírenského stroje do vody je znečištěna nerozpustnými látkami jako jsou vlákna a plnidla. Výhody recyklovaného papíru Recyklovaný papír šetří především životní prostředí. Konkrétně šetří stromy, energii, vodu a tím ulehčuje skládkám. Chrání lesy, vodní toky a ekosystémy. Při jeho výrobě dochází k menšímu znečištění životního prostředí. Vlákna se mohou recyklovat opakovaně 85

86 několikrát, čímž se úspory ještě zvyšují. Recyklovaný papír vyžaduje méně bělidel, redukuje množství toxických látek. Zahrnuje náklady na celý životní cyklus na rozdíl od nerecyklovaného papíru, který nezahrnuje žádné náklady za uložené odpadu. Spotřeba odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků Zjištěná spotřeba vybraných odpadů jako druhotných surovin na výrobu vybraných výrobků činila v roce 2010 u sledovaných podniků (sklárny, hutní závody, stavební firmy apod., od roku 2004 zařazeny i papírny, cementárny a textilní firmy) 4 mil. tun, což je o 11,7 % více než v roce V tabulce č. 13 je uvedeno, na jaké výrobky a v jakém množství byly u vybraných ekonomických subjektů odpady jako druhotné suroviny v letech použity (MŽP 2011) Biologické způsoby nakládání s odpadem Biologickými způsoby nakládání s odpady máme na mysli zejména kompostování odpadů, získávání bioplynu anaerobní fermentací odpadů i mechanicko-biologickou úpravu odpadů. Preferováno je energetické využití BRO před samotnou likvidací. Důvody biologického nakládání s odpadem: v zemědělských půdách ČR je dlouhodobě nízký podíl půdního humusu nedochází k likvidaci živin, je potřeba dodávat minerální hnojiva minerální hnojiva jsou náchylnější k vyplavování do povrchových či podpovrchových vod na skládkách s biologickým odpadem dochází k nežádoucí tvorbě methanu. Na rodinu připadá kg/ročně biologického odpadu, což je % komunálního odpadu. Patří sem například tráva ze sekání trávníků, listí, větve a odpad ze záhonků, slupky od banánů, zbytky z přípravy jídel, popel při topení dříví i skořápky z vajíček. Důležité je rozlišit odpad bez hygienických rizik (hobliny, listí) a odpad, který může mít hygienická rizika (zbytky jídel z restaurací). Do bioodpadu rozhodně nepatří zbytky z masa a kostí, popel z topení uhlím, zbytky vařených a kořeněných jídel. Co náleží mezi bioodpady (Hřebíček a kol. 2010): z údržby komunální zeleně BRKO ze separovaného sběru kaly z ČOV odpady z kuchyní a restaurací odpady z potravinářského průmyslu odpady z obchodních řetězců jateční odpady odpady ze zemědělství 86

87 Na kompost patří i staré péřové polštáře, rozpadlé vlněné svetry. Nutné je míchat vlhký a suchá materiál. Čím větší pestrost materiálu, tím kvalitnější kompost. Různý materiál obsahuje různé minerální látky a stopové prvky. Zelená kniha vydaná v roce 2008 EU. Uvažuje biologický odpad ze zahrad a parků, potravinářský a kuchyňský odpad z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení. Nezahrnuje do BO odpady z lesního hospodářství a ze zemědělství, hnůj, kal z čistíren, textilie, papír nebo zpracované dřevo (Hřebíček a kol. 2010). Biomasa využitelná k energetickým účelům (Kára a kol. 2008): fytomasa s vysokým obsahem lignocelulózy fytomasa olejnatých plodin fytomasa s vysokým obsahem škrobu a cukru organické odpady živočišného původu směsi různých organických odpadů. Kompostování je přeměna organických odpadů činností mikroorganismů a bezobratlých živočichů za aerobních podmínek. Výsledný produktem je kompost. V případě kompostování s využitím žížal mluvíme o vermikompostování. Důležité je snížení počtů a aktivity patogenních mikroorganismů, parazitů a semen plevelů v kompostovaném materiálu. Moderní, ale náročný způsob materiálového využití bioodpadů. Žížaly dezintegrují a rozmělňují organické zbytky a tím zvětšují jejich povrch, který mohou následně osídlit mikroorganismy. Rozklad a přeměnu organické hmoty v půdě a kompostech charakterizují 4 základní pochody: tlení kvašení (fermentace) hnití humifikace. Fermentace je přeměna organických odpadů činností mikroorganismů za anaerobních podmínek. Výsledným produktem je naopak bioplyn (Tesařová a kol. 2010). Zpracování rostlinného odpadu je možno využít dle Jelínka a kol. (2001) zejména: k výrobě hnojných substrátů kompostováním k energetickým účelům spalováním k anaerobnímu vyhnívání vlhkých materiálů s jímáním bioplynu zplyňováním Kompostování Kompostování je definováno jako aerobní biologický rozklad a stabilizace organických substrátů, jak získat konečný produkt, který je stabilní, bez patogenů a semen rostlin, a lze jej pozitivně použít na půdu (Haug 1993). Kompostování je jedna z perspektivních a ověřených technologií využívání odpadních látek organického původu 87

88 (Maťák a Vaculík 2005). Je to metoda, kterou lze zpracovat a dále využít jednotlivé organické materiály. Jedná se o přirozený aerobní biologický rozkladný proces k odbourání původních organických substancí v odpadu a jejich transformaci na stabilní humusové látky. Kompostování provádí zúčastnění v různých variantách, v nejjednodušší je materiál na zabezpečené ploše formován do zakládek, které jsou dle potřeby překopávány. Jinou variantou je kompostování v uzavřeném ventilovaném reaktoru. Po následném dozrání může být kompost upraven (zrnitost, vlhkost, obsah živin) a distribuován k použití. K využívání odpadu metodou kompostování je určen odpad s obsahem přirozených organických látek, zejména odpad zeleně, dřevní štěpky, kůra, zbytky potravin (ovoce, zelenina), odvodněné kaly z ČOV a některé další odpady z potravinářské výroby a zemědělské produkce. Aerobní kompostování je rozklad hnoje nebo jiných organických látek v přítomnosti kyslíku, je jedním z procesů zpracování odpadních aktivovaných kalů (Metcalf a Eddy 2003). Výhodou kompostu je, že se podobá uzrálému hnoji, ale blíže má k úrodné půdě. Kompost je tedy přírodní hnojivo, které se využívá zejména v Číně. V kompostované hmotě se nachází spousta organismů (mikroby, bakterie, houby, stonožky, žížaly), které odpadu odebírají cukry, bílkoviny, škrob a jiné látky. Hojnost potravy vede k hojnosti výkalů. V tuto chvíli dochází ke zvyšování teploty kompostované hmoty. Teplota vzniká tlením (Flowerdew 2011). Kompostování dále přispívá k redukci skleníkových plynů, redukuje množství průsakových vod a množství methanu, vylepšuje zemědělskou půdu díky vlastnostem humusoidních látek, vhodně nahrazuje přírodní rašelinu v zahradnictví a jedná se o zisk čisté energie. Kompost z tuhého komunálního odpadu se používá ve velkém spektru odvětví, jmenujme si například v zemědělství a lesnictví, výstavbu krajiny, vodní stavby, rekultivace, ozelenění ploch, stavbu silnic, vinařství, zahradnictví, malé zahrádky, základ zemin pro pěstování rostlin. Koncentrace těžkých kovů v konečném kompostu si zaslouží pozornost, protože se mohou dostat do potravinového řetězce, když jsou produkty aplikovány na půdu. Některé těžké kovy, včetně Hg, Cd, As, Cu a Zn se zjišťují pomocí atomové absorpční spektrofotometrie (Wong a kol. 1995). Zásady při kompostování stejná rychlost biodegradace vhodné chemické složení vhodný poměr mezi organickými a anorganickými látkami vhodný poměr C:N obsah cizorodých látek vhodná granulometrie částic a struktura materiálu optimální vlhkost směsi průměrná vlhkost 40 % optimální přívod vzduchu Z technologického hlediska můžeme nejběžnější technologie rozdělit do 3 hlavních skupin (Maťák a Vaculík 2005): Low-tech kompostování na hromadách bez nucené aerace Mid-tech kompostování na hromadách s provzdušňováním High-tech kompostování boxy/vaky. 88

89 Obr. 29: Kompostování (Kára a kol. 2011) Kompostování odpadu vinařství je alternativou k tradiční likvidaci zbytků. Optimální výsledky požadované vlhkosti je v průměru 55 % (40-60 % ) (Tiquia a kol. 1996) a maximální teplotou kolem 65 C a koncentrace kyslíku není nižší než 5-10 %. Voda slouží k rozpouštění a transportů živin, enzymů a plynů. Vytváří vhodné podmínky pro rozvoj mikroorganismů. Nadměrný obsah vody vede k vytváření anaerobních podmínek a následně ke hnití odpadů. Nízký obsah silně podporuje rozvoj mikromycet a aktinomycet a omezuje bakterie (Tesařová a kol. 2010). Výsledný kompost měl vysoké agronomické hodnotu a je vhodný zejména pro půdy vinice, které mají velmi nízký obsah organické hmoty. Kompost může být znovu do výrobního systému, a tím ukončení zbytkového materiálu cyklu (Bertran a kol. 2004). U čerstvě založeného kompostu se doporučuje poměr C:N : 1 (Hřebíček a kol. 2010). Vyšší hodnoty vedou k imobilizaci dusíku půdními mikroorganismy a jeho následném nedostatku pro rostliny (Tesařová a kol. 2010). Obsah využitelných makrobiogenních prvků: C, N, P, K, Mg. Optimální hodnota ph je v oblasti neutrální, tj. v rozmezí ph 6,0 8,0. 89

90 Obr. 30: Technologické schéma kompostování (dle Maťák a Vaculík 2005) Principy kompostování (Maťák a Vaculík 2005): 1. Fáze rozkladu trvá asi 3 týdny, dochází k intevzivnímu provzdušňování, nárůstu teploty (až 70 C) 2. Fáze přeměny 4 8. týden. Pokles teploty na 40 C. Materiál mění barvu a strukturu. 3. Fáze zrání teplota = teplota okolí. Obr. 31: Teplotní charakteristika kompostovatelného materiálu (Tesařová a kol. 2010) 90

91 Obr. 32: Rozdělení teplot v kompostovací hromadě (upraveno dle Maťák a Vaculík 2005) Způsoby kompostování v ČR: domácí kompostování komunitní a obecní kompostování kompostování na nezastřešených základkách kompostování v biofermentorech nebo v halách s případným dozráváním kompostu anaerobní digesce anaerobní fermentace domovních BRKO v mokrých procesech zpracování BRKO na bioetanol anaerobní kompostování spojené s biologickým sušením. Kompostování se provádí na několika úrovních, a to: domácí kompostování komunitní kompostování sídliště, u škol, v zahrádkářských koloniích centrální kompostování průmyslové kompostování Komunitní kompostování znamená jednu z možností kompostování, na kterém se podílí skupina občanů nebo domácností v určité lokalitě, s cílem společně kompostovat vlastní bioodpad (Moňok a kol. 2008). Komunitní kompostování přispívá k naplnění cílů plánu odpadového hospodářství. Naplňuje hierarchii zakotvené v evrospké směrnici. Tato hierarchie ukládá povinnost producentům nakládat s odpadem v následujícím pořadí: prevence nebo omezování odpadů materiálové využití včetně recyklace kompostování energetické využití konečné zneškodnění. 91

92 Kdo může zavést komunitní kompostování: skupiny rodinných domů bytové domy zahrádkářské kolonie školní a předškolní zařízení firmy hřbitovy parky apod. Tab. 8: Základní parametry kompostu (upraveno dle Moňok a kol. 2008) Znak jakosti Hodnota Vlhkost % min. 40, max. 65 Spalitelné látky ve vysušoném vzorku % min. 25 Poměr C:N max. 30:1 ph 6,0 8,5 Nerozložitelné příměsi % max. 2,0 Technické vybavení kompostáren: otevřený kompostovací systém statická zakládka s přirozeným větráním uzavřený kompostovací systém Kompostování v uzavřených zařízeních (Tesařová a kol. 2010). Jedná se o kompostovací věže, tzv. věžové biuoreaktory. Jedná se o objemové válce o průměru 8 m 10 m a výše kolem 7 m. Materiál se do věže plní shora, na dně se nachází provzdušňovací zařízení. Obr. 33: Materiál vhodný ke kompostování (Janíčková 2011) 92

93 Plyny uvolňované kompostováním: CO 2 aldehydy alkoholy amoniak sirovodík vodík metan oxid siřičitý fenoly aj. Mohou se vyskytnout také: těžké kovy, PAU, PCB, pesticidy. Materiály na kompostér (Flowerdew 2011) recyklované plasty jsou odolné a dlouho vydrží dřevo nejběžnější a nejdostupnější materiál zeď z betonu či cihel nevhodný, neprodyšný materiál Dřevo vydrží déle po natření starým olejem či opálení. Přidáním vápna potlačíme nevábný zápach, navíc urychluje tempo rozkladných procesů. Surové vápno je nebezpečné používá se křída nebo rozemletý vápenec. Bez dostatečného zvlhčování dochází k pomalému rozkladu. Nedostatek vlhka se projeví bílým povlakem na odpadovém materiálu, činností hub a plísní. Přílišná vlhkost zpomaluje rozklad. Namísto tlení nastupuje anaerobní rozklad. Pomalé a rychlé kompostéry: Pomalá kompostovaná hromada otevřená nádoba, kterou nechráníme před deštěm. Divoká kupa připomíná hranic z větviček, odštěpků a odřezků. Když se začne spodní část drolit, celou hranici přeházíme Anaerobní fermentace (digesce) odpadů Anaerobní digesce (Usťak a kol. 2005), též se také využívá pojmů jako anaerobní vyhnívání, anaerobní fermentace, metanogenní kvašení, metanizace. Jedná se o dvoustupňový přírodní proces rozkladu organických látek některými skupinami mikroorganismů bez přístupu kyslíku. Poskytuje technologický základ pro efektivní využití biologicky rozložitelných odpadů. Klasická anaerobní digesce se v ČR provádí ve vyhřívaných fermentorech v suspenzích v rozmezí % sušiny. Odpadní biomasa je dle vzniku mokrá, suchá (Altmann a kol. 2010). 1. Suché procesy (termochemická přeměna) - spalování - zplyňování 93

94 2. Mokré procesy (biochemická přeměna) - fermentace (produkce etanolu) - anaerobní vyhnívání (produkce bioplynu) Problémy spojené s aplikací anaerobní digesce v praxi (Usťak a kol. 2005): vysoké finanční nároky na investice a provozní náklady problémovost sběru a svozu BRO potenciální možnost výskytu nebezpečných emisí (čpavek, sirovodík) hygienický rizika hluk vzhled Výsledným produktem poté jsou: bioplyn směs metanu %, oxidu uhličitého %, dusíku a vodíku (směs schopná hoření a využití pro produkci tepla a elektřiny). Výhřevnost se pohybuje v rozmezí MJ.m3. digestát vyhnitý kal tuhá, nerozložená frakce organických látek vláknité povahy, využitelná jako organické hnojivo perkolát procesní tekutina, obsahuje základní živiny pro rostliny v dostupné formě, přebytky jsou použitelné jako tuhé palivo. Výhody anaerobní stabilizace: produkce bioplynu s obsahem % metanu zvýšená využitelnost živin snížení zápachu kejdy levná a ekologicky čistá recyklace odpadů snížení obsahu, zvířecích patogenů a semen plevelů pokles emisí skleníkových plynů, bioplyn jako obnovitelný zdroj energie s nahrazením fosilních paliv klesá produkce CO2 a snižuje se emise CH4 z hnojišť. Bioplyn Máme na mysli obnovitelný energetický zdroj. Náklady na výstavbu technologie pro zpracování odpadní biomasy jsou 2 3 x dražší než na výstavbu kompostárny. Kompostování odpadů má x příznivější investiční náklady na 1 tunu instalované kapacity ve srovnání se spalováním a také cena za zpracování bioodpadu na kompostárnách je nižší. Kompostování je ideálním zdrojem organického hnojiva (Maťák a Vaculík 2005). Bioplyn je možné získat z řas, chaluh, vodního hyacintu, zemědělských plodin, dřevin a veškerého fytoodpadu. 94

95 Tab. 9: Typové složení bioplynu (upraveno dle Usťak a kol. 2005): Složka Procentuální obsah (%) Metan CH Oxid uhličitý CO Vodík H Sirovodík H 2 S 0,1-1 Dusík N Čpavek stopové množství Obr. 34: Výtěžnost bioplynu (upraveno dle Hřebíček a kol. 2010) Obr. 35: Fáze vývinu bioplynu (Altmann a kol. 2010): 95

96 Bioplynové stanice Zařízení, které využívají BRO k výrobě energie ve formě bioplynu vhodné k výrobě tepla a elektrické energie. Využívá se technologie mokré fermentace (obsah sušiny v bioodpadu max. 12 %) a such fermentace (20-60 %) (Hřebíček a kol. 2010). Obr. 36: Schéma bioplynové stanice (Tenza 2011) Methan Vzniká při methanogenezi. Metanotvorné bakterie náleží k druhu archaických bakterií (archaebakterie) a jsou jedním z nejstarších projevů života na světě. Jsou striktně anaerobní kyslík je rychle usmrcuje. Jsou nejdůležitější skupinou na procesu anaerobní digesce (Usťak a kol. 2005). Acetotrofní metanogenní bakterie, jejichž působením vzniká více než 2/3 CH 4 v bioplynu. Rozkládají kyselinu octovou na směs metanu a CO 2. Hydrogenotrofní metanogenní bakterie produkují metan z CO 2 a H Mechanicko biologická úprava odpadů Biodegradace, čili mechanicko biologický úprava odpadů, je metoda zpracování odpadů, která slouží ke snížení kontaminace zejména ropných látek a polyaromatických uhlovodíků. Společnost SITA tímto způsobem zpracovává především znečištěné zeminy, betony a sutě, ropné kaly z myček, čističek, a to na několika plochách po celé ČR. Po zjištění úrovně kontaminace je odpad rozprostřen na zabezpečenou dekontaminační plochu a dle potřeby je v něm upraveno fyzikální, chemické a biologické prostředí. Na takto připravený materiál je aplikován biopreparát, který zajišťuje vlastní dekontaminaci. Na základě průběžného sledování procesu jsou dle potřeby upravovány podmínky v biodegradovaném odpadu. Dekontaminované materiály jsou následně využívány v závislosti na jejich kvalitě. 96

97 Obr. 37: Mechanicko-biologická úprava odpadů (Filip a kol. 2003) Spalování odpadů Odstraňování odpadů spalováním je z hlediska ochrany životního prostředí jeden z nejbezpečnějších způsobů odstraňování nebezpečných odpadů a pro některé druhy odpadů za jediný možný způsob odstranění (Sabbas a kol. 2003). V ČR jsou tři spalovny komunálního odpadu, a to v Praze, Brně a Liberci. Zákon o ochraně ovzduší transponuje následující předpisy ES (Evropského společenství): Důležitým mezinárodním dokumentem je Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice státu a jejich odstraňování. Byla přijata v roce 1989 více než 100 státy a vstoupila v platnost v květnu 1992 po ratifikaci 20 státy. Směrnice Rady 75/439/EHS o nakládání s odpadními oleji Směrnice Rady 85/203/EHS o normách kvality pro oxid dusičný 97

98 Směrnice Rady 88/609/EHS o omezování emisí některých škodlivin do ovzduší z velkých spalovacích zařízení Směrnice Rady 96/61/EHS týkající se integrované prevence a omezování znečištění Směrnice Rady 96/62/EHS o posuzování a řízení kvality vnějšího prostředí Spalováním máme na mysli likvidaci biologicky obtížných rozložitelných, toxických nebo jinak zdravotně závadných odpadů (Tesařová a kol. 2010). Během spalování uhlí dochází k části uvolněného tepla, které zůstává nevyužito a rozptyluje se v ovzduší, ve vodě a ve spalinách (Teyssler 1988). U tuhých paliv jsou nežádoucí zejména plyny (oxidy síry a dusíku), které jsou mnohdy vysoce toxické (Christiánová a kol. 1998) a tuhé částice (popílek). Tyto zbytky mohou potenciálně vést ke znečištění vody a půdy (Sloot a kol. 2001). Instalace odsiřovacího zařízení znamená vysoké investiční náklady. Spad popílku z elektrárenských komínů je poměrně malý, protože současné elektrárny jsou vybaveny spolehlivými odlučovači s velmi dobrou účinností. K hlavním přednostem spaloven patří zajištění hygienické nezávadnosti a využití vznikající energie (elektřina, teplo), což je úspora primárních zdrojů energie, zejména fosilních paliv (Jelínek a kol. 2001). Nesporně spalování pomůže od některých problémů, a to sníží množství odpadu zhruba na třetinu, zabrání emisím methanu při tlení biologicky rozložitelného materiálu, umožní snížit skládkování BRO. Základní požadavky a důvody spalování odpadů (Voštová a Fries 2003): cílem je snížit množství organických kontaminantů v odpadech, omezit celkové množství odpadů zakoncentrovat těžké kovy v zachyceném popílku využití tepla je pozitivním vedlejším jevem spalovat by se měli jen odpady, které nelze využít jako druhotné suroviny, zejména nebezpečné odpady. Pochody probíhající při spalování předsoušení odpadů s teplotou kolem 100 C odplyňování odpadů (pyrolýza) odpady sde ohřívají na teplotu C zapálení odpadů spalování odpadů C hoření teplota se zvyšuje až na C vyhořívání a odvádění tepla. Pyrolýza odpadů Jedná se o alternativu spalování. Pyrolýza (nebo též odplynění) představuje tepelný rozklad organických materiálů za nepřítomnosti zplyňovacích médií, jako je kyslík, vzduch, oxid uhličitý a vodní pára. V oblasti teplot C se uvolní těkavé látky a výšemolekulární látky se rozloží na nížemolekulární (Voštová a Fries 2003). Zákon o ovzduší č. 86/2002 Sb. si klade za hlavní cíl redukovat celkový objem vypouštěných znečišťujících látek a redukovat tyto látky v atmosféře. Právo upravuje emisní limity. Základní regulace se týká především spaloven odpadů a ostatních průmyslových zařízení (tj. stacionárlní zdroje znečištění), výjimkou nejsou ani motorová vozidla (tj. mobilní zdroj znečištění). 98

99 Pro nás mají význam zejména stacionární zdroje znečištění (spalovací zdroje), které mají nemalý vliv na kvalitu ovzduší. Ty si můžeme rozdělit dle hlavních kritérií, kdy spalovny odpadů se řadí mezi zvláště velké nebo velké stacionární zdroje znečištění, které jsou určeny ke spalování komunálního či nebezpečného odpadu, spalován je také bioodpad. Pro zneškodnění nebezpečných odpadů se požaduje vysoká teplota spalování C (Christiánová a kol. 1998). Vyšší spalování komunálního odpadu s využitím produkované energie je na první pohled atraktivní alternativou ke skládkování. Podle míry vlivu zdrojů na kvalitu ovzduší (spalovací zdroje): zvláště velké - o tepelném příkonu nad 50 MW velké - od 5 do 50 MW střední - od 0,2 5 MW malé - do 0,2 MW Podle technického a technologického uspořádání spalovací zdroje spalovny odpadů a ostatní Do kategorie zvláště velkých zdrojů jsou zařazny spalovny: nebezpečného odpadu, pokud je provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu větší než 10 t za den komunálního odpadu 3 t za hodinu jiného než nebezpečného odpadu větší než 50 t za den. Základní povinnosti provozovatelů velkých a zvláště velkých stacionárních zařízení dodržování emisních limitů zjišťování množství vypouštěných látek dodržovat emisní stropy, pachová čísla neobtěžovat zápachem obytné oblasti vést provozní evidenci vypracovat regulační řád pro provoz stacionárních zdrojů a předložit je ČIŽP ke schválení bezodkladně odstraňovat nebezpečné stavy předcházet haváriím při nadměrných koncentracích zastavit nebo omezit provoz zpřístupnění informací veřejnosti. 99

100 Obr. 38: Chod spalovny (KIC 2011) Provozovatelé malých stacionárních zdrojů musí dodržovat přípustnou tmavost kouře pachové číslo obtěžovat zápachem v obytné oblasti dodržovat předepsanou technologii provozu a údržby. Provozovatelé malých zdrojů spalujících tuhá paliva od tepelného výkonu 15 kw a u zdrojů spalujících plynná nebo kapalná paliva od výkonu 11 kw jsou povinni zajišťovat prostřednictvím pověřené osoby: měření účinnosti spalování měření množství vypouštěných látek kontrola stavu spalinových cest. Za oprávněnou osobu se považuje držitel oprávnění v oboru kominictví. Celosvětová spotřeba energie z fosilních paliv je rozdělena takto: 31 % uhlí 44% ropa 25 % zemní plyn. 100

101 Při předpokládaném růstu energie představují zásoby: uhlí 238 let ropa 43 let zemní plyn 54 let. Obr. 39: Primární energetické zdroje energie ČR (zdroj MŽP) V poslední době je věnována zvýšená pozornost vývoji uhelné technologii a účinného spalování, minimálně znečišťující ŽP. Soubor těchto technologií je označován jako Clean Coal technologie (Noskievič 1993). Vývoj spalování se v zásadě zaměřuje třemi směry: vývoj technologie minimalizující znečištění ovzduší při spalování, úprava topenišť, čímž se omezuje vznik oxidů dusíku, zavádí se odsiřování spalin, odstraňují se sloučeniny síry při spalování. zvyšuje se účinnost spalování a spalovacích zařízení, vyvíjí se nové systémy hledají se cesty zásadní chemické úpravy uhlí před jeho využitím, transformace uhlí na kapalná nebo plynná paliva. Pro zajímavost je zde uvedena jako příklad společnost SITA CZ, která v současnosti provozuje na území ČR 6 spaloven nebezpečných odpadů o celkové roční kapacitě všech spaloven SITA CZ cca t odpadů. Ročně spalují cca 60 % všech spalitelných odpadů spalovaných v ČR. Spalovny vlastněné a provozované společností SITA CZ patří svým konstrukčním a technologickým řešením k nejmodernějším zařízením v ČR. Jejich provoz se řídí rozhodnutími vydanými příslušnými správními orgány, platnými legislativními předpisy a nařízeními. Za nejmodernější a nejbezpečnější zařízení na odstraňování nebezpečných odpadů ve střední Evropě je právem pokládána spalovna průmyslových odpadů v Ostravě. Má jako jediné zařízení v naší republice povoleno spalovat odpady extrémně zatížené škodlivinami, bezpečně provádí spalování odpadů s vysokým obsahem PCB a freonů. 101

102 Spalovna průmyslových odpadů Ostrava Lokalita: Ostrava Mariánské-Hory Kapacita: t; 55,2 t/den (1 rotační pec) Přijímané odpady: Pevný, kašovitý, kapalný (volně ložený, balený), plynné freony Přijímané odpady: průmyslové nebezpečné odpady, odpady ze zdravotní a veterinární péče, chemikálie, regulované látky, odpady PCB Způsob dávkování odpadů: drapák, výtažník, tryska Specialita: bezproblémové odstraňování odpadů se zvýšeným obsahem PCB, regulované látky freony, odpady se zvýšeným obsahem Cl Popílek a jeho využití Popílek je odpad, vznikající při spalování odpadů, který je možno využít jako druhotnou surovinu. Jedná se o pevný zbytek vznikající po spalování, jenž je zachycený v mechanických a elektrických odlučovačích. Skládá se převážně z jemných částeček křemičité skloviny. Podíl zrn větších než 1,0 mm je minimální (např. do 2,0 cm) (MS ČSR 1986). V roce 1986 se uvádělo, že na území ČSR spadne téměř 20 milionů tun popílku ročně, který pochází zejména ze spalování uhlí a problém je s jeho ukládáním či využitím. Popílek je schopný aktivně spolupůsobit s cementem nebo vápnem. Konečným efektem je zvyšování pevnosti v tlaku u betonů a malt vyrobených s přídavkem popílku. Energosádrovec je produkt odsíření kouřových plynů při mokré metodě odsíření. Hlavní složkou jsou krystalky sádrovce s malou příměsí částic popílku (Voštová a kol. 2009). Využitelný je převážně suchý popílek z energetického zdroje. Pro výrobu betonů jsou ideální kamenouhelné popílky. Využití popílku ve stavebnictví k: výrobě betonu, malty, sádrokartonů, hutnění násypů, podkladům vozovek Spalování bioodpadů K přímému spalování jsou vhodné BRO (biologicky rozložitelné odpady), jejíchž výhřevnost je vyšší než 7 MJ.kg -1. K tzv. spoluspalování s uhlím jsou vhodné bioodpady s výhřevností vyšší než 5 7 MJ.kg -1. Ke spalování se využívají zemědělské zbytky (sláma), lesní odpad, zpracovatelský odpad dřevařského a celulózo-papírenského průmyslu (Altmann a kol. 2010). Likvidace odpadů z běžných travních porostů spalováním mají větší obsah dusíkatých látek, což se projevuje v emisích při spalování a traviny se lisují do balíků a polobriket. Spalování travin není ještě zcela dořešeno. Emise vznikající při spalování bioplynu (cca 60 kg CO 2.GJ -1 ) jsou podstatně nižší než u hnědého energetického uhlí (100 kg CO 2.GJ -1 ) a nezhoršují antropogenní skleníkový efekt, jelikož vyprodukovaný CO 2 byl předtím rostlinami navázán a velká část uhlíku zůstane ve stabilizovaném kompostu a následně v zemědělské půdě. V bioplynové stanici se možné zpracovávat i zvířecí fekálie, jateční, mlékárénské, tukové, koželužské a farmaceutické odpady. Bioplynové stanice s produkcí elektrického proudu, tepla a kompostu pro zpracování biomasy a komunálních odpadů (Usťak a kol. 2005). 102

103 Tab. 10: Výhřevnost a měrná hmotnost paliva při vlhkosti paliva 10 % (upraveno dle Altmann a kol. 2010) Druh paliva Výhřevnost (MJ) Dřevní štěpka 16, 40 Sláma obilnin 15, 50 Sláma kukuřice 14, 40 Lněné stopky 16, 90 Sláma řepky 16, 00 Tab. 11: Výhřevnost využívaných paliv (upraveno dle Altmann a kol. 2010) Druh paliva Výhřevnost (MJ) Nafta 1 kg 42, 60 Topný olej 1 kg 40, 30 Zemní plyn 1 m 3 34, 00 Dřevo 1 kg 14, 60 Černé uhlí 1 kg 25, 10 Hnědé uhlí 1 kg 15, 10 Obr. 40: Sběrné nádoby na bioodpad (Janíčková 2011) Termické zneškodňování bioodpadu má mnoho výhod: tepelná přeměna odpadů probíhá v krátké době objem většiny odpadů se zmenší na 5 % tuhé zbytky se bez problému skládkují vysoká výhřevnost. 103

104 Technická zařízení pro spalování odpadní biomasy (Altmann a kol. 2010) Podle dvou základních hledisek dle způsobu přidávání paliva dávkové a plynulé dle druhu a tvaru paliva Další hlediska pro rozdělení jsou tepelný výkon a jeho rozsah teplosměnné médium voda, vzduch. Tab. 12: Výhřevnost biomasy 104

105 Registr emisí a zdrojů znečištění ovzduší (REZZO) Jedná se o evidenci a vyhodnocování znečišťování ovzduší, údaje o zdrojích znečišťování a jejich emisích jsou zajišťovány orgány ochrany ovzduší a vedeny v registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší. REZZO se zabývá se pouze zdroji znečištění v důsledku lidské činnosti. Registr emisí a zdrojů znečišťování zajišťuje ministerstvo, v ČR je v provozu od roku Evidence a vyhodnocování kvality ovzduší jsou vedeny v registru informačního systému kvality ovzduší (ISKO). Registr informačního systému kvality ovzduší zajišťuje ministerstvo; jeho vedením může pověřit jím zřízenou právnickou osobu (ČHMÚ). Systém REZZO je tedy součástí databáze ISKO. Zvláštním nástrojem je územní ochrana, která je prováděna vyhlašováním oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší. Jedná se o části území nebo sídelních seskupení (350 tis. obyv.), kde je překročena hodnota jednoho nebo více imisních limitů nebo cílového imisního limitu pro ozón nebo hodnota limitů zvýšena o mez přípustné tolerance. Zpracovávají se Programy ke zlepšení kvality ovzduší pro znečišťující látky za účelem plnění limitních hodnot. Krajské a místní programy vydávají orgány kraje a obcí ve svých nařízeních, které se aktualizují po 3 letech. Informace o těchto programech jsou uvedeny na úřední desce, zveřejňují se i elektronické podobě. Vytváří se právní předpis Varovný a Regulační systém. Orgány kraje a obcí jsou povinny vydat regulační řád pro jejich území, ve kterém se upravuje vyhlašování a odvolávání regulačních opatření v případě vzniku smogové situace. Pro vznik smogové situace může orgán ochrany ovzduší nařídit omezení nebo zastavení provozu stacionárních zdrojů či nařídit omezení nebo zákaz používat mobilní zdroje. Regulační omezení se vyhlašuje na nezbytně nutnou dobu s uvedením území a důvodu, které se vyhlašuje v televizi či rozhlase. Zákon řeší i problematiku ochrany Klimatického systému Země a to s pomocí emisních stropů a redukčních cílů. Lhůty k jejich dosažení stanovuje Národní program ke zmírnění klimatu Země schvalovaný vládou. Národní programy se aktualizují po 5 letech. Evidenci a vyhodnocení vede MŽP ve specifickém registru. Nově se řeší také problematika: obtěžování nadměrným zápachem světelné znečištění zákaz pálení mokrého rostlinného materiálu Skládkování odpadů Likvidace odpadu na skládkách je součástí každého integrovaného programu nakládání s odpady. Žádná metoda však neřeší likvidaci odpadu beze zbytku, proto jsou doplněny skládkováním (kompostování, spalování, recyklace). Směrnice Rady 1999/31/ES, o skládkách odpadů, určuje přísné provozní a technické požadavky na skládky, ale nabízí opatření, postupy a návody pro předcházení nebo omezování negativních vlivů na životní prostředí (znečištění povrchových vod, podzemních vod, půdy a vzduchu, skleníkový efekt), jakož i veškerá z toho plynoucí riziko pro lidské zdraví ze skládek. Tato směrnice stanoví ambiciózní cíle pro snížení množství biologicky rozložitelných odpadů ("veškerý odpad podléhající anaerobnímu či aerobnímu rozkladu"), 105

106 ukládání na skládku odpadu, přes oddělený sběr, kompostování, výroby bioplynu nebo materiálového / energetické využití a recyklace. Procesy probíhající na skládkách aerobní procesy kyselinotvorné (acidogenní) procesy methanogenní procesy Skládky představují v systému hospodaření s odpady poslední článek v řetězci odstraňování odpadů. Skládkou myslíme zařízení ke konečnému uložení odpadů s přihlédnutím na hygienická, geologická a ekologická hlediska tak, aby bylo zamezeno ohrožení životního prostředí. Skládky musí být řádně zabezpečené, odpovídají všem stanoveným kritériím a právním předpisům (konstrukčně i provozně), jsou schváleny procesem integrovaného řízení a jejich bezpečnost je sledována pravidelným monitoringem. Z hlediska stavebního jsou skládky technickými stavbami, na které jsou ve vztahu na dlouholetou životnost kladeny velké nároky. Hlavní dělení skládek je na skládky řízené a černé. Řízené skládky jsou skládky, které jsou v souladu s postupy a zásadami řízeného skládkování zneškodňován odpad. Řízené skládkování je technologický postup ukládání odpadů na skládce, respektující zásady ochrany životního prostředí, v souladu se schválenou projektovou dokumentací a provozním řádem skládky. Jak snížit množství odpadu na skládkách efektivnější využití surovin a energie snižování výrobních ztrát minimalizace produkce odpadů recyklace a využití odpadu jako druhotné suroviny prodloužení životnosti odpadů další využití spotřebitelského odpadu důsledným zaváděním bezodpadových technologií Snižování množství biologicky rozložitelných odpadů ukládaných na skládky (Olomoucký kraj 2010). Snížit maximální množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů ukládaných na skládky tak, aby podíl této složky činil: v roce 2010 nejvíce 75 % hmotnostních z celkového množství biologicky rozložitelných odpadů (BRKO) vzniklého v roce 1995, v roce 2013 nejvíce 50 % hmotnostních z celkového množství BRKO vzniklého v roce 1995, výhledově v roce 2020 nejvíce 35 % hmotnostních z celkového množství BRKO vzniklého v roce Za energetické využití odpadů se spalování odpadů považuje pouze tehdy, jestliže použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo odpad se použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší. 106

107 Skládky se podle technického zabezpečení dělí do tří skupin skupina S inertní odpad (S-OI) skupina S ostatní odpad (S-OO) skupina S nebezpečný odpad (S-NO). Skládky se dělí dle: druhu uloženého odpadu; tvaru skládky skupiny skládek. Ukládání odpadů dle trvání doby uložení může být (Christiánová a kol. 1998): dočasné ukládání odpady se skladují jen do doby, než bude zavedena technologie jejich zneškodnění nebo přepracování. dlouhodobé ukládání skladují se do doby, než bude vyvinuta ekonomicky přijatelná technologie zneškodňování. Jedná se o velkokapacitní řízená uložiště trvalé ukládání odpady, u kterých nelze počítat s potencionální možností budoucího využití. Konstrukce skládek TKO Důležité jsou: charakter lokality způsob budoucího využití ráz okolní krajiny. Podle tvaru skládky A, Podúrovňová skládka - skládka je situována např. v místech vytěžených lomů - TKO se ukládá do míst s okolním převýšením, aby se respektovalo postupné sedání tělesa. B, Nadúrovňová skládka - lokalita na nekvalitní, zdevastované půdě apod. - obvodové stabilizační valy je vhodné postupně rekultivovat a ozeleňovat. - mocnost vrstvy TKO bez přerušení svahu se doporučuje max. 8 m. C, Skládka částečně nadúrovňová a částečně podúrovňová - ve směru horizontálním v lokalitách charakteru erozních rýh, údolí toků - ve směru vertikálním v lokalitách podúrovňových - jsou kombinací předchozích dvou. D, Příkopová skládka - využívá se na území, kde není dostatek přirozených lokalit. 107

108 Podle druhu uloženého odpadu A, Inertní skládky - slouží k ukládání odpadů inertního charakteru. Není zde třeba budovat základní pokladové těsnění ani odvod průsakové vody. Nevyskytují se zde plynné emise. Příkladem odpadů mohou být stavební sutiny, sádrové odpady apod. B, Přihrádkové skládky - slouží k ukládání anorganických odpadů v jednotlivých, od sebe oddělených přihrádkách. Odpady se vyznačují omezenými chemickými reakcemi. Průsaková voda musí být před vypuštěním upravena a skládkový plyn musí být zneškodňován pod kontrolou. Zde se ukládá například škvára a popel nebo ropou znečištěné půdy. C, Skládky zbytkového odpadu - slouží k ukládání zbytků po upravených odpadech s možným zvýšeným obsahem škodlivých látek v trvalém těžce rozpustném stavu. Nevyskytují se zde plynné emise a průsaková voda může být po kontrole vypuštěna do povodí. Zde se ukládá uhelný popel, slévárenský popílek. D, Reakční skládky - slouží k ukládání komunálních a průmyslových odpadů s intenzivními biologickými reakcemi. Průsaková voda musí být upravena a skládkový plyn pod kontrolou zneškodňován, případně využíván. E, Podzemní skládky - slouží pro ukládání nebezpečných odpadů, například radioaktivní odpad, které se nedají dále upravit. Pro tyto účely slouží především bývalé doly. Důležité u skládek je splnění podmínek, zejména umístění skládky, její těsnění či odplynění (Kuraš 2008). Odpady lze ukládat pouze na skládky, které svým technickým provedením splňují požadavky pro ukládání těchto odpadů. V ČR je v současné době v provozu 187 skládek určených k ukládání inertních, ostatních a nebezpečných odpadů (Hřebíček a kol. 2010). Jakkoliv skládky představují v sobě ukládání nevyužitých druhotných surovin, jejich řízený, hygienicky kontrolovaný provoz je nezbytnou podmínkou k tomu, aby domovní (komunální) a průmyslové odpady nebyly zdrojem znečištění ovzduší, vod a půdy. Skládku lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a současně i s jeho provozním řádem. Tento souhlas musí obsahovat podmínky provozování všech tří fází provozu skládky (1. fáze odstraňování odpadů jejich ukládáním na skládku, 2. fáze využívání odpadů při uzavírání a rekultivaci skládky, 3. fáze následné péče o skládku po jejím uzavření). Každá fáze provozu skládky je provozována na základě schváleného provozního řádu. Před vydáním souhlasu s provozním řádem fáze provozu skládky provede KÚ vlastní místní šetření k ověření splnění podmínek stanovených v souhlasu k provozu skládky a v provozním řádu. Úpravu souhlasu je potřeba provázat s integrovaným povolením podle zákona č.76/2002 Sb., o integrované prevenci. Provozovatel skládky je povinen před zahájením první fáze provozu skládky nebo její části sjednat pojištění odpovědnosti za škodu na životním prostředí a zdraví lidí způsobenou provozem skládky v první fázi provozu skládky nebo její části nebo z důvodů ukončení provozu během první fáze provozu skládky. Při vymezení povinnosti budou požadavky koordinovány se zákonem o ekologické újmě a o její nápravě. 108

109 Skládky TKO mají také svá negativa (ČSVTS 1988). Na mysli máme výtok průsakových vod nebo-li výluhy z tělesa skládky, výskyt hlodavců a ptáků na skládce, prašnost, úlety materiálu, sedání skládky, hlučnost z provozu skládky, vývin plynů a zvýšená teplota v tělese skládky, koncentrace nákladní dopravy na příjezdových komunikacích, možnost vzniku požárů, tvorba methanu (60 %) a oxidu uhličitého. K těsnění skládek je možno využít přírodní či upravené zeminy, fólie či jiné vhodné materiály, jako betonovou výplň, asfaltové nebo asfaltobetonové těsnění. Nebezpečné jsou také skládky s nedostatečně zabezpečeným uloženým průmyslovým toxickým odpadem a radioaktivními látkami. Ale ještě větší nebezpečí v sobě skrývá jejich nezákonné uschovávání např. ve starých lomech, jeskyních, kde o nich nikdo neví. Odtud pak škodlivé látky prosakují do půdy a následně i do podzemních vod, kde mohou způsobit katastrofální následky (Janíčková 2006). Skládky jsou produkují jedovaté a výbušné plyny, unikají z nich těžké kovy a jiné toxické látky do podzemních vod a půdy (Hansen a kol. 2002). Skládka odpadů Rapotín (Šumperk) Skupina skládky: S-NO, S-OO (S-OO3, S-OO2) Určení skládky: Možnost ukládání nebezpečných odpadů, odpadů kategorie ostatní s vyšším podílem biologicky rozložitelné složky, odpadů kategorie ostatní s nižším podílem biologicky rozložitelné složky Druh povolení: Integrované povolení Celková kapacita skládky: m3 Zbývající volná kapacita k : m3 Životnost skládky: 20 let Obr. 41: Skládka, Rapotín u Šumperka (Janíčková 2011) Studie na zvířatech ukázaly, že chemická expozice může způsobit vrozené vady. Profesní studia popsala podobné účinky u lidí. Vyšší míra vrozených vad byla zaznamenána u dětí zaměstnanců vystavených působení rtuti, organických rozpouštědel a dalších chemikálií. Počáteční analýza byla spojená s expozicí a stavem onemocnění (Geschwind a kol. 1992). Konečná likvidace je vždy poslední možnost, pokud byly všechny ostatní možnosti vyčerpány. Předúprava zahrnuje fyzikální, tepelné, chemické nebo biologické procesy, které 109

110 mění vlastnosti odpadu s cílem snížit množství a škodlivost odpadů. Skládkování je konečná možnost likvidace odpadů (Hansen a kol. 2002). Zřízení bezpečnosti skládek je možné při dodržení následujících kroků: zřízení efektivního systému sběru odpadů výstavba zajištěných skládek zavření nevhodných skládek. Direktiva EU uvažuje tři typy skládek: skládka pro škodlivé odpady skládka městských odpadů skládka inertních odpadů materiál z demolic, popel ze spaloven. Skládky jsou zabezpečeny hned několika způsoby: musí mít na dně folii, která brání úniku škodlivých látek do půdy, jakmile se u podúrovňových skládek (jsou pod úrovní země) dosáhne úrovně země, překryje se odpad další folii a okraje obou folií se zataví k sobě, jsou monitorovány po dobu alespoň 30 let po jejich překrytí; každá skládka musí zamezovat pronikání průsakových vod do podloží či do povrchových vod a měla by mít zařízení na jímání a využívání spalitelného skládkového plynu; musí splňovat nároky na hygienu provozu. Podklady pro návrh skládky (Filip a kol. 2003) Hlavními podklady, kromě územně-plánovací dokumentace, jsou: výsledky hydrogeologického a inženýrsko-geologického průzkumu mapové a geodetické podklady klimatické a hydrologické údaje údaje o pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů, o ochranných pásmech přírodních léčivých a minerálních vod údaje o inženýrských sítích a jejich ochranných pásmech údaje o zvláště chráněných územích a kulturních památkách získané údaje o druhu a množství ukládaného odpadu. Provozovatel skládky odpadů je dle zákona o odpadech povinen před zahájením provozu skládky prokázat, že nemá dluhy vůči místně příslušnému finančnímu úřadu a vůči místně příslušnému celnímu úřadu a že zřídil zvláštní účet při provozování skládky vytvářet a vést finanční rezervu na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu, zabezpečit po ukončení provozu skládky její asanaci, rekultivaci a následnou péči a zamezit negativnímu vlivu skládky na životní prostředí; tyto činnosti zajišťovat z vlastních prostředků a prostředků finanční rezervy po dobu nejméně 30 let, vybírat poplatky za uložení odpadů na skládku, odvádět je příjemci poplatku a informovat příjemce poplatku o dlužných poplatcích, 110

111 archivovat evidenci uložených odpadů po celou dobu provozu skládky a následné péče o skládku podle písmene. Ministerstvo stanoví vyhláškou seznam odpadů, které je zakázáno ukládat na skládku, případně které lze ukládat na skládku pouze za určitých podmínek, technické požadavky na skládky a podmínky jejich provozu, způsob hodnocení odpadů podle vyluhovatelnosti a mísitelnosti. Tab. 13: Celková kapacita zařízení pro skládkování odpadů (Olomoucký kraj 2010) Technologie ukládání tuhého komunálního odpadu (TKO) Podstatou řízeného skládkování je ukládání TKO pomocí vhodných mechanismů do jednotlivých postupových vrstev s maximální mocností 2,0 m, které jsou překryty vrstvou krycího materiálu shora. Optimální mocnost je 0,15 0,25 m (Řešátková 1987). Navážení odpadu je možné shora nebo zdola či kombinované. První vrstva ukládaných odpadů je velmi důležitá z hlediska zajištění stability skládky. Do této vrstvy ukládáme především odpad drcený a vyzrálý. Vyzrálé odpady jsou takové, ve kterých již proběhly aerobní procesy, případně je zřetelná částečná mineralizace (nevyužitelný odpad z kompostáren). Postupová vrstva navazuje po překrytí první vrstvy vrstvou krycího materiálu. Naváží se drcený materiál, který je zhutňován svozovými automobily. Čistírenské kaly se přijímají pouze v omezeném množství (max. vlhkost 60 %). Jemnozrnný materiál navážet odspoda. Důležité je nepřipustit ukládání odpadu v monovrstvách naopak vrstvy promíchávat a k hutnění využívat automobily. Dodržovat max. vrstvu do výšky 2,0 m, povrch postupové vrstvy provádět ve sklonu 2-3 %, aby byl zajištěn odtok. Konečná vrstva určuje konečné využití území a revitalizaci skládky. Tato vrstva je bez překrytí zeminou. Tato vrstva se využívá pro lední hospodářství a překrytí poslední vrstvou se provádí pouze pro ochranu před rozvátí odpadu větrem. Konečná vrstva TKO s překrytím vrstvou zúrodnění schopné zeminy s mocností krycí zeminy 0,5 m. Mocnost je vhodná při využití v zahradnictví a ovocnářství. 111

112 Spodní těsnění pod skládkou (Vaníček 2002) slouží k úplnému odizolování a používá se klasická nebo trysková injektáž. Injektážní směs je cementová suspenze, směsi aktivovaného cementu, jílocementová suspenze, chemické směsi. Důležité je také odvodnění skládky (Filip a kol. 2003). Odvodnění se týká vnějších (déšť) i vnitřních vod (nachází se přímo uvnitř skládky). Odvodňovací systém skládek může tvořit plošný drén, trubní drény sběrné a svodné, akumulační nádrže (jímky, zdrže) průsakových a dešťových vod, zařízení na konečné zneškodnění průsakových vod. Význam a složení drenážní vrstvy (Vaníček 2002), ta je situovaná nad těsnící vrstvou a slouží pro snížení pórových tlaků v překryvných vrstvách, což zvyšuje stabilitu svahu. Obr. 42: Zjednodušené schéma skládky (Christiánová a kol. 1998) Ochrana povrchu skládkového tělesa před vodní a větrnou erozí Volba způsobu ochrany povrchu a svahů je závislá na kvalitě krycí vrstvy odpadů a na namáhání svahů skládky. Skládky se sklonem 1:3 1:4: stabilizační osev jílek jednoletý, jílek vytrvalý, srha laločnatá, jetel bilý plazivý,, kostřava luční, lipnice luční, psineček tenký, komonice bílá a lékařská ochrana samostatnou mřížkovou tkaninou. Skládky s malým erozním ohrožením travní drn. Skládky s velkým erozním ohrožením použití travní rohože s výztužnou mřížkovou tkaninou. 112

113 Důležití jsou deformační charakteristiky, čímž máme na mysli sedání skládky v závislosti na čase. Mezi základní faktory, které tuto závislost ovlivňují, lze řadit dle Vaníčka (2002): stlačování v důsledku fyzikálních procesů, jako je porušení tlakem, tahem, drcení částic propad menších částic do mezer mezi větší částice biodegradace organických složek kolaps složek vlivem fyzikálně chemických procesů koroze, oxidace apod Divoké (černé) skládky odpadů Divoké (černé) skládky jsou prostory, kde jsou odpady ukládány nahodile a živelně v rozporu s platnými právními předpisy a bez jakéhokoliv povolení a jež nerespektují zásady ochrany životního prostředí. Podle odhadů je na divoké skládky ukládáno v současné době asi 15 % celkového množství tuhého komunálního odpadu. Jsou to různě vyhozené odpady podél cest, v lese, všeobecně mimo místa určená k vyhazování odpadků. V mnohých případech je jejich výsledkem rozsáhlé znečištění podzemních vod, rozmnožení hlodavců a tím i riziko přenosu a nákazy chorobami přenášené těmito hlodavci (Pilný 1999). Černé skládky jsou často založené úmyslně osobami, které ve většině případů neví, kam s odpadem, který je zakázáno odkládat do popelnic či domovních kontejnerů. Jsou to především rozbité televizory, integrační obvody, ledničky, staré pneumatiky atd. Souvisí to hlavně s nedostatečnou informovaností obyvatel o místech sběrných středisek. Problémem také je, že sběrná místa, kam je možno odpad bezproblémově odevzdat, jsou buď část uzavřená a nebo je jejich pracovní doba omezená na pár dní v týdnu a to ještě v čase mezi 8 12 hodinou, kdy jsou lidé v zaměstnání. Pro většinu lidí je proto pohodlnější odvézt tento odpad za město, než se na tato místa vůbec informovat. Dalším možným řešením, jak předcházet vzniku černých skládek, je častější svoz nebezpečného odpadu, než jen dvakrát ročně. Velkou důležitost má zde také osvěta, především dětí a mládeže, která jim vysvětluje, co je odpad, jak mu předcházet, co znamená třídění odpadu, nakládání s odpadem a recyklace. Vždyť právě tato věková skupina velice ovlivňuje následné jednání svých vrstevníků, rodičů a učí je k větší zodpovědnosti vůči životnímu prostředí. Černé skládky vznikají i jinak než přímým odvozem domovního odpadu do přírody. Černé skládky se objevují zpravidla na místech, která jsou hojně navštěvovaná lidmi při různých akcích. Vznikají také tam, kde je málo odpadkových košů. Bohužel ani ty kolikrát nezabrání, aby si lidé nepletli přírodu s odkladištěm odpadků. Hlavní příčiny vzniku a existence černých skládek: v obci není zaveden pravidelný svoz odpadků neukázněnost a nezodpovědnost občanů nedostatečné uplatňování postihů a sankcí při ochraně ŽP. Negativa černých skládek Za největší negativa vzniku černých skládek se považuje estetické znehodnocení krajiny, tvorba výluhů a vytékání průsakových vod z těles skládek do okolí, čímž jsou znehodnocovány zejména vodní zdroje, ložiska možných výskytů infekčních mikroorganismů jakožto zárodků chorob lidí. Tvorba skládkového plynu je výsledkem rozkladných procesů 113

114 probíhajících v odpadech. Jejich hlavní součástí je methan, který ve směsi se vzduchem vytváří výbušnou směs. Lze jej však využít také jako topného plynu. Velkým problémem se stává na černých skládkách také výskyt a následné rozmnožování hmyzu, dále výskytu a rozmnožování hlodavců, kteří jsou nositelé a šířitelé různých onemocnění. U těchto skládek se soustřeďuje také ptactvo, které může být šířitelem některých infekcí na poměrně velké vzdálenosti (Pilný 1999). Pokud se u skládky objeví dítě, může dojít k ohrožení jeho bezpečnosti, a to přímo nákazou nebo explozí např. nádob od sprejů. Obr. 43, 44: Černá skládka, Šumperk (Janíčková 2005) Uzavírání a rekultivace skládek odpadů Rekultivace (Voštová a kol. 2009) je uvedení místa zpravidla dotčeného lidskou rukou do souladu s okolím a obnovení funkčnosti povrchu terénu ve vztahu k jeho původnímu využívání nebo nově zamýšlenému využívání Dosáhne-li skládka a krycí vrstva požadovaného tvaru, můžeme přistoupit k rekultivaci: 1. technická rekultivace - je technologický postup provedení technických opatření (urovnání povrchu skládky, svahování, převrstvení ornicí apod.) zajišťující vhodné podmínky po další způsoby rekultivace 2. biologická rekultivace - je technologický postup provedení biologických a agrotechnických opatření směřujících k tvorbě nové svrchní vrstvy půdy a k vytvoření podmínek pro její zemědělské nebo lesnické využití. Finanční rezerva pro rekultivace a asanace skládek. Provozovatel skládky je povinen vytvářet finanční rezervu na rekultivaci, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu. Finanční prostředky tvoří finanční rezervu a jsou účelově vázané. Peněžní prostředky této rezervy se ukládají na zvláštní účet v bance. Čerpání z prostředků finanční rezervy smí být prováděno pouze se souhlasem 114

115 příslušného krajského úřadu na práce související s rekultivací, zajištěním péče o skládku po skončení jejího provozu a asanací. Zanikne-li provozovatel skládky před ukončením péče o skládku a jeho právní nástupce není znám nebo neexistuje, banka odvede nevyčerpanou část finanční rezervy do Státního fondu životního prostředí České republiky. Nevyčerpaná část finanční rezervy se po ukončení péče o skládku uvolňuje ve prospěch provozovatele skládky nebo jeho právního nástupce; není-li právní nástupce znám nebo neexistuje-li, odvede se do rozpočtu obce, na jejímž katastrálním území skládka leží. Dobu trvání a podmínky péče o skládku po uzavření jejího provozu, rekultivaci a asanaci stanoví individuálně pro každou skládku příslušný krajský úřad jako součást provozního řádu. Lhůta nesmí být kratší než 30 let. Jedná se o nástroj, jak zajistit dostatek finančních prostředků na péči o skládku po naplnění a uzavření. Finanční rezerva činí: 100 Kč za 1 tunu uloženého nebezpečného odpadu nebo komunálního odpadu, s výjimkou odpadu azbestu, 35 Kč za 1 tunu uloženého ostatního odpadu a odpadu azbestu, odpadu ukládaného jako technologický materiál na zajištění skládky a odpadu azbestu. Způsob rekultivace se uvažuje již při zakládání skládky. Při uvažování samotné skládky bereme ohled na její druh, velikost, tvar, způsob založení, druh odpadu, převažující expozice svahu, stav přirozené vegetace. Princip řešení starých skládek enkapsulace (Vaníček 2002). Ty představují potenciální nebezpečí, které může být různého rozsahu. V případech, kdy je riziko nízké, nemusí se přistoupit k sanaci, pouze k povrchové rekultivaci. Enkapsulace je dodatečné odizolování skládky od okolního prostředí Problém hrožení podzemních vod, což způsobuje nevhodně deponovaný odpad, havárie dopravního prostředku, únik nebezpečné látky do podzemí. Rekultivace skládek typická skládka má životnost let vrstva zeminy by neměla být slabší než 1 m. Řeší se zkulturnění půdy a její opětovné začlenění do krajiny. Je vázána na způsob využití plochy skládky po jejím uzavření podle územně plánovací dokumentace, a to na základě projektu. Uzavírání skládek (Filip a kol. 2003) je ovlivněno typem skládky, druhem a množstvím odpadů. Následně se vytvoří kopec se sklonem svahů 1:3, u strmých skládek vznikají terasy (tzv. bermi). Zhutňováním odpadu a nebývalými rozměry skládek se mění podmínky rozkladu organických látek namísto aerobních rozkladných procesů, neškodných pro životní prostředí, převažují dnes procesy anaerobní, při níž vzniká tzv. skládkový plyn (zejména jde o směs z oxidu uhličitého a methanu) (Čížek a Lyerová 1984). Důležité je si uvědomit, jaké procesy probíhají v tělese skládky a po té přistoupit k vhodné rekultivaci a sanaci. Ve skládce probíhají biologické, chemické a fyzikální procesy, např. rozklad látek organického původu, průsak srážkové vody, sedání odpadů. Při aerobním rozkladu vzniká oxid uhličitý, který uniká do ovzduší, dále voda a tepelná energie. V anaerobním procesu se objevují metanogenní bakterie. Methan není jedovatý, ale je schopen vázat značnou energii a ve směsi se vzduchem tvoří explozivní směs. Zápalná teplota je mezi C. Dříve byl methan důvodem samovznícení na skládkách, dnešním zhutňováním se jeho množství snížilo (Čížek a Lyerová 1984). 115

116 Na rekultivovaných skládkách se odmítá zakládání hospodářského lesa ze dvou důvodů. Stromové vegetaci hrozí nebezpečí zániku vlivem skládkového plynu a špatného zakořenění, které usnadňuje vývraty. Těžba dříví se nedá provádět racionálně musely by se kácet jednotlivé stromy, aby nedošlo k nežádoucímu otevření plochy a tím zvýšení nežádoucího průsaku srážkové vody. Obr. 45, 46: Pohled na rekultivovanou skládku, obec Hrabenov u Šumperka (Janíčková 2011) Ochranná a povrchová rekultivační vrstva (Vaníček 2002). Tyto nejvrchnější vrstva povrchového těsnícího systému skládky chrání před klimatickými a biologickými vlivy nižší vrstvy a tvoří podklad pro ozelenění zemina je schopna akumulace, chrání těsnící vrstvu proti promrzání a vysychání. Obsah rekultivace půdy tvoří (vychází ze zákona č. 331/91 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu): technická část terénní pozemkové úpravy, meliorační opatření, provozní komunikace biologická část meliorační osevní postup, intenzita hnojení časový postup technické a biologické rekultivace rozpočet nákladů na rekultivaci mapové podklady. Fáze sanačního procesu A, fáze průzkumná - efektivní získání informací o možném zdroji kontaminantu o jeho povaze - o ohroženém zeminovém či horninovém prostředí B, fáze definování potencionálního nebezpečí - definování rozsahu kontaminace - vychází ze z monitoringu, potenciální nebezpečí C, fáze rozhodovací - je nutné stanovit nápravná opatření - přejde se k řešení 116

117 D, fáze výběru nejefektivnější metody sanace - pro dekontaminační metody existuje široké spektrum sanací: 1. off site kontaminovaná zemina je vytěžena a odvezena mimo lokalitu, zneškodněna nebo uložena na zabezpečenou skládku 2. on-site kdy se na povrch vyčerpá kontaminovaná podzemní voda a vyčistí se nebos e vytěží kontaminovaná zemina, sníží se míra její kontaminace a vrátí se zpět 3. in-situ dochází k aplikaci sanační metody přímo v zeminovém prostředí bez nutnosti čerpání či těžby na povrch E, fáze realizace sanačních opatření - zahrnuje vlastní realizaci sanační metody F, fáze post-realizační - zahrnuje monitoring lokality a dokladují splnění cílů Stabilizace a solidifikace Metoda spočívá ve fixaci odpadu, kdy je odpad smíchán s pojivem nebo směsí pojiv. Hmota najednou vytvoří pevnou matrici, která váže kontaminanty (Vaníček 2002). Solidifikace se často aplikuje na radioaktivní odpad. bitumenace zde je nízko a středně aktivní odpad z atomových elektráren je smíchán s teplým asfaltem a po jeho vychladnutí jím plně obklopen a virtifikace se používá pro nejnebezpečnější odpad, kdy v důsledku vysokých teplot (1 200 C) je odpad roztaven a jeho část proměněna ve skelnou matrici obklopující odpadní materiál jako jsou těžké kovy a radionuklidy. Sanace a rekultivace skládky Sobotín Realizace: Oblast podpory: Rekultivace a sanace starých ekologických zátěží Kraj: Olomoucký / Šumperk / Sobotín Předmětem projektu je provedení sanace nesaturované zóny skládky a sanace podzemních vod s cílem odstranění zdrojů kontaminace a zastavení jejího šíření mimo území skládky. Skládka bude ponechána na místě s patřičným zabezpečením statického tvaru skládky a zamezením Popis projektu: vstupu srážkových a povrchových vod do tělesa skládky. Skládka bude dále překryta těsnící fólií PEHD. Následovat bude biologická rekultivace, která bude provedena zatravněním a výsadbou vhodných keřů. Na ploše zrekultivované skládky vznikne lokální biocentrum. Celkové náklady: Kč Příspěvek ERDF: Kč Monitorovací ukazatele: plocha sanovaného a rekultivovaného území: m 2 117

118 Asanace černých skládek Asanaci skládky lze provést odklizením a převezením černé skládky na skládku řízenou, překrytím odpadů vrstvou zeminy nebo převedením skládky na řízený provoz. Pokud nelze uplatnit některý ze způsobů asanace skládky, je nutné takovou skládku vést v evidenci a založit pro ni tzv. evidenční list, který obsahuje: druh odpadu, druh devastace, stav skládky (začínající, doplňovaná, ukončená), hlavní závady a rizika, vzdálenost od objektů ohrožených skládkou, současné a budoucí využití území, návrh sanace. 118

119 Shrnutí kapitoly 4 Odpadové hospodářství Odpadovým hospodářstvím se myslí činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadů a jejich omezování (prevenci), na nakládání s odpady (recyklace skla, papíru, plastů, stavebního materiálu; kompostování s využitím methanu a bioplynu; spalování a energetika) a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy, a kontrola těchto činností. Nakládáním s odpady je jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. Použití zpětného odběru se uplatňuje zejména u minerálních olejů, výbojek a zářivek, pneumatik či přepravních obalů, pro které je přesně zpracován plán jejich sběru, zpracování, využití či následné konečné likvidace. Skládky tuhého komunálního odpadu (TKO) se zakládají v souladu se stavebním zákonem a územním plánováním. Jejich životnost je ovšem omezena na cca 30 let, po té je nutná jejich rekultivace či sanace, na kterou původce odpadů vytváří finanční rezervu. Snahou je ukončenou skládku uzavřít a zakomponovat vzhledem i funkcí do okolního prostředí. Odpadové hospodářství se prosazuje pomocí nástrojů administrativních, ekonomických či ostatních (EMAS, EKO-KOM, a.s. apod.). Odpadové hospodářství zahrnuje dle oborové klasifikace ekonomických činností (OKEČ) jako je zpracování druhotných surovin, velkoobchod s odpadky a jejich zbytky či samotné odstraňování odpadů. V rámci odpadového hospodářství se zpracovává Plán odpadového hospodářství, ty se sestavují pro celé území ČR, kraje a samotné původce odpadů. Tento plán zpracovává ministerstvo, kraje v samostatné působnosti či původci odpadů. Ministerstvo má poradní orgán, tj. Rada pro odpadové hospodářství, sestavený z 30 členů z nejrůznějších odborných institucí. Pokud původce odpadů nakládá s nebezpečným odpadem po dobu alespoň dvou let v množství přesahujícím 100 tun ročně, je provozovatel skládky ustanovit odpadového hospodáře. Jedná se o fyzickou osobu, která má dostatečnou praxi, kvalifikaci a zajišťuje odborné nakládání s odpady. 119

120 5 Obaly Obal se využívá k uskladnění potravin, k informování zákazníka a k reklamě. Rovněž možnost opakovaného využití a snadné zneškodnění použitých materiálů se staly důležitým měřítkem pro hodnocení obalu (Janíčková 2006). Dnes se nejčastěji používají obaly kovové, plastové, skleněné obaly, nápojové kartony a papír, lepenka. Obaly bývají nejčastějším zdrojem černých skládek a jejich výskyt se stále zvyšuje. Obaly jsou nejčastější složkou obsaženou v odpadech. Člověk vždy potřeboval obaly. Už dávno v pravěku zjistil, že je výhodné mít vždy nějaké potraviny v zásobě pro dobu nouze nebo neúspěšného lovu. Když zabil divoké zvíře, pravděpodobně zabalil maso, které hned nesnědl, do listů nebo do kůže, aby ho tak chránil před sluncem, deštěm a hmyzem. Zároveň začal hledat postupy, jak by potraviny upravil, aby déle vydržely. Proto začal používat byliny a koření a proto sůl byla tak žádaná. K novému postupu hledal člověk také nejlepší obal. První úpravou potravin se stalo sušení. Kromě obilí se sušilo i maso, ryby a ovoce. Brzy se začalo používat uzení. Maso a ryby se dali skladovat volně zavěšené, takže problém s obalem odpadl. To samozřejmě neplatilo u sypkých potravin sušených plodů, zrní a později mouky. Vhodnějším obalem než pytel z kůže nebo košík z proutí se ukázala být keramika. Taková nádoba byla nepropustná pro vodu a bylo zde možno skladovat i kapaliny, jako víno, olej nebo mléko, na které se vyráběly dříve nádoby ze dřeva. Díky běžnému vybavení v pravěkých domácnostech, zjistili lidé, že lze uskladněné potraviny uchovat změnou jejich formy, např. přeměnou mléka na máslo a sýr a hroznů na víno. Archeologové zjistili, že kvašení znal člověk už kolem roku před naším letopočtem. Jedním z druhů keramiky je i porcelán, který se rovněž používal jako obal. Počátky jeho výroby spadají do 7. století, jeho pravlast Čína však tajemství výroby pečlivě chránila a tak byl pro Evropu objeven až začátkem 18. století v Sasku. První skleněné výrobky datují archeologové asi do roku před naším letopočtem. Téměř o let později byla vynalezena sklenářská píšťala a začala výroba skleněných výrobků láhví a pohárů. Když biologové objevili, že rozklad potravy způsobují hlavně bakterie, začali hledat způsoby, které by je ničily nebo rozklad zpomalily. Rozklad je možné zpomalit např. snížením teploty potravin, krátkodobě alespoň studenou vodou. Říká se, že první chladničku navrhl Angličan Francis Bacon v roce Předchůdkyně dnešních ledniček se objevila v domácnostech v roce Byla to speciálně vyrobená skříň, do jejíchž zásuvek se mezi led vkládaly potraviny. V roce 1795 nabídl Napoleon odměnu tomu, kdo vymyslí způsob, jak uchránit potraviny před zkažením. Jeho vrchní kuchař přišel s metodou, kterou již několik let ověřoval. Ovoce a zeleninu v cukerných nálevech nakládal do sklenic, jejichž víčka zaléval pečetním voskem. Takto naložené ovoce vydrželo až několik měsíců. Maso dával do keramických hrnců do solného nálevu a uzavíral je korkovou zátkou a tu zalil voskem. A tím vznikl nový způsob konzervárenství. Angličan Bryan Donkin nahradil sklo a keramiku nádobou vyrobenou ze železných plátů, máčených v roztaveném cínu, který pájením spojil to tvaru válce a opatřil dnem. Po naplnění nádoby přidal obdobně víčko a vytvořil tak obal, který známe i dnes plechovku. Při dnešním způsobu konzervování se bakterie ničí teplem a potraviny se sterilizují. Plechovka se naplní potravinou, ohřeje se a pevně uzavře. Ohřátím se vypudí z plechovky vzduch, bez něhož se bakterie nemohou vyvíjet. Dnešní plechovky jsou lehké, vyrábějí se z oceli nebo hliníku. 120

121 Významným pokrokem je uchování potravin zmrazováním při teplotách -17 až -30 o C. Zmrazováním vodou v potravinách se bakterie neničí, pouze se přinutí k nečinnosti. Zmrazování usnadňují jedny z nejmladších obalových materiálů plasty. Jsou pevné i při malé hmotnosti a na vlastní ochlazení spotřebují minimum energie. Balit můžeme i do obyčejného papíru, ale pro většinu potravin to v tuto dobu není vhodné řešení. Nepromokavý papír objevil kolem roku 1800 Angličan Ackerman, který papír jednoduše potřel voskem. Tento papír se používal na balení másla a masa a měl chránit potraviny před hmyzem a znečištěním. Kombinací papíru s dalšími materiály plasty a hliníkem vznikl nápojový karton. První byl použit v roce 1930 v Německu. Zle říci, že první polovina našeho století je pro obaly revoluční období. Byly objeveny nové materiály pro obaly, které se staly nepostradatelné pro každodenní život (Janíčková 2006). Evropské politiky životního prostředí v praxi: o obalech a OBALOVÉ ODPADY: Nedávno přijatá směrnice o obalech a obalových odpadech odráží záměr Komise a trvá na vytvoření evropské politiky v oblasti obalových odpadů a jejich neustálá snaha chránit vnitřní trh před nepříznivými vlivy životního prostředí jednostranné akce (Gehring 1997). To ukazuje dopad hnízdění evropské politiky životního prostředí v rámci instituce, která je zaměřena především na integraci trhu. V průběhu jednání Rady obě skupiny členských států se podařilo oslabování ty složky balíčku, jímž byly obzvláště postiženy. K životnímu prostředí menšiny snížení dopadu jednotného trhu složky a v konečné fázi i SZP ustanovení. Většina snížil využití a recyklace na úroveň, která nevyžaduje vážné úpravy stávajících programů ve většině členských států. Pojem obaly se vztahuje dle Christiánové a kol. (1998) na veškeré obaly, a to: přepravní obaly zajišťují přepravu, manipulaci a skladování zboží spotřebitelské obaly zajišťují prodej zboží spotřebiteli (tašky) skupinové a obchodní obaly umožňují vhodné seskupení obalů pro snadnou manipulaci, prezentaci a prodej baleného zboží (bedny, přepravky) servisní obaly spotřebitelské obaly uváděné na trh posledním prodejcem (sáčky, přebaly). 5.1 Dělení odpadů Kovové obaly V obalovém průmyslu se kovy používají na výrobu plechovek, dóz, nádob a uzávěrů. Nejčastěji se setkáváme s ocelí a hliníkem, ale někdy také s mosazí nebo jinými slitinami kovu. Nejpoužívanějším polotovarem pro výrobu kovových obalů je plech. Jedná se o hutní výrobek z čistých kovů nebo slitin, vyrobený válcováním. Ze svitků nebo tabulí plechu vznikají na výrobních linkách obaly, které se obvykle dále povrchově upravují. Například tak, že se na ně nanáší vrstvy jiných kovů nebo plastů. Obaly z tvárného kovového materiálu nemusí mít jednoduchou formu ani nemusí být hladké, mohou být plasticky zdobeny a pro informování a přilákání pozornosti zákazníka jsou často patřeny barevným potiskem. V souladu s předpisy jsou na nich rovněž uvedeny informace jak o potravinách, tak o možnostech nového využití nebo zneškodnění použitého obalu (Janíčková 2006). 121

122 Malá hmotnost plechovek je výhodou. Prázdné plechovky je nutné vracet tam, kde jejich materiál je opět znovu zhodnocen. Využívá se zde recyklace, tj. znovu použití ve výrobním procesu, např. na výrobu stejných plechovek. Materiál, který byl již jednou použit a znovu se vrací do výroby, nazýváme druhotná surovina, např. výroba zboží z druhotného hliníku bývá levnější a ušetří se až 95 % energie, která by byla zapotřebí na získání stejného množství hliníku z rudy. Výhodou kovových odpadů je především, že konzervované potraviny v nich jsou déle trvanlivé a jejich použití je pohodlné Ocelové obaly Moderní ocelová plechovka je vyrobena z tzv. bílého plechu. Jedná se o ocelový plech, jehož tloušťka se pohybuje od jedné do tří desetin milimetru, který je potažený velmi tenkou vrstvou naneseného cínu, která se ještě obvykle pokrývá povlakem chrómu. Tyto vrstvy chrání ocel před korozí. Moderní zařízení může vyrobit z ocelových plechů za jednu hodinu až nových plechovek. Bílý plech je stabilní, snese zatížení, je nepropustný, dobře se tvaruje tažením, lisováním, může být opatřen potiskem a je neomezeně recyklovatelný. Plechovky se používají pro uskladnění potravin a nápojů pro lidi, zvířata, dále také k uskladnění barev, laků a kyselin. Vyrábějí se z něj pláště baterií a obaly na filmy. Plechovky z bílého plechu jsou magnetické, pomocí magnetu se mohou vytřídit od jiných plechovek nebo ostatních odpadů z domácností. Po vytřídění následuje lisování plechovek do balíků, které se odvážejí přímo do ocelárny k přetavení Hliníkové obaly Dalším materiálem, který se používá k výrobě plechu, je hliník. Chemická značka hliníku Al je součástí obchodních názvů hliníkových výrobků, např. Duralu a Alobalu. Hliník je stříbřitě bílý kov, je lehký, tenký, odolný proti korozi. Na jeho povrchu se tvoří tenká vrstva oxidu, která výrobek chrání před korozí. Hliník dobře vede tepelnou i elektrickou energii, proto často nahrazuje drahou měď. Čistý hliník a jeho tvárné slitiny se dobře zpracovávají na plechy, tyče, trubky nebo fólie. V průmyslovém měřítku se získává teprve od počátku našeho století, kdy velké hydroelektrárny začaly dodávat dostatek proudu na jeho výrovu Plastové obaly Označení plastické hmoty je odvozeno z řeckého plassein (tvarovat). Jejich historie začíná již před polovinou devatenáctého století. Tehdy, přesněji v roce 1846, chtěl německý profesor chemie Schönbein v laboratoři rychle utřít bavlněnou zástěrou rozlitou směs kyseliny dusičné a sírové. Když pak zástěru pověsil nad kamna, aby uschla, látka zasyčela a s hlasitým bafnutím zmizela v plamenech. Pan profesor nechtěně vyrobil střelnou bavlnu neboli nitrocelulózu (přesněji: nitrát celulózy). Nová látka má třikrát vyšší explozní účinek než střelný prach, a proto o ni ihned projevila zájem armáda. Ovšem jen do té doby, než několik 122

123 pokusných zařízení a továren vylétlo do povětří. Střelná bavlna je velmi záludná sloučenina. Profesor Schönbein pokračoval dál v experimentech. Zkusil nitrocelulózu ponořit do éteru a alkoholu a zjistil, že vznikne rosolovitá hmota. Nazval ji kolodium. Pokusy využít kolodium místo fermeže nebyly příliš úspěšné, otevřely však cestu k první plastické hmotě - celuloidu. Impulzem v tomto případě byla cena dolarů vypsaná na materiál, který by při výrobě kulečníkových koulí nahradil drahou slonovinu. Pokusil se o to americký chemik John Wesley Hyatt. Vyšel z podobných postupů jako jeho předchůdci, avšak k nitrocelulóze přidal navíc kafr. Výsledkem byla hmota, kterou bylo možné odlévat do formy, barvit do nejrůznějších odstínů a při opětovném zahřátí znovu tvarovat. Takový typ umělé hmoty nazýváme termoplast. Celuloid umožnil hromadnou výrobu hřebenů, misek, obrouček k brýlím a dalších předmětů běžné potřeby. Velkou oblibu si získaly celuloidové límečky u košil s vytlačenou strukturou bavlněné tkaniny. Byly trvanlivé a ušetřily časté bělení, škrobení a žehlení. Období největší slávy měl však celuloid ještě před sebou. Plasty jsou jedny z nejčastějších obalů využívaných, a tím pádem patří mezi nejčastější druh odpadů dnešní doby. Plasty měly původně nahrazovat přírodní materiály, vlnu, přírodní pryskyřici nebo vlákna. Nyní jsou považovány za zvláštní skupinu materiálů s unikátními vlastnostmi. Jedná se o vysokomolekulární organické sloučeniny. Zpočátku se jednalo zejména o přírodní materiály, jako je celulóza, proteiny, kaučuk a pryskyřice. Dnes se většina plastů vyrábí především z ropy a zemního plynu, v menší míře také z uhlí a biomasy. Plasty vznikají procesem zvaným polymerace, při kterém se malé krátké molekuly spojují do dlouhých různě propojených řetězců. Proto existuje několik stovek jednotlivých polymerů s velmi rozdílnými vlastnostmi. Prvním používaným plastem byl celuloid, objevený v roce Ze začátku se z něj vyráběly kulečníkové koule, které nahradily ty ze slonoviny. Dále to byl celofán ten se používal při ozdobném balení ve formě sáčků a archů, průhledných, barevných i potištěných, ale také i jako střívka pro uzenářské výrobky. První plastové materiály použitelné pro výrobu obalů vyrobila v roce 1933 americká firma ICI. Plast k výrobě plastových obalů a dalších výrobků má formu granulí nebo prášku. Pomocí tepla a tlaku se z nich na speciálních strojích vyrábějí láhve, trubky, desky atd. Jednotlivé plastové výrobky mají svá jména i označení a číslo. Přes 60% plastů se používá k balení potravin a nápojů. Každá potravina vyžaduje jiný druh plastového obalu. Plasty patří mezi materiály, jejichž odpadky je možno znovu materiálově zhodnotit. Nejlepším zhodnocením pro použité obaly z plastů je jejich materiálová recyklace. Ale vzhledem k tomu, že vlastnosti granulátu získaného z odpadu (tzv. sekundární suroviny) se většinou liší od vlastností suroviny nové (tzv. primární), je počet recyklací množství plastových odpadů použitelných pro recyklaci omezené a to i u odpadů pečlivě vytříděných až na jeden druh plastu. Lisováním je možné zpracovat i pomíchané a znečištěné odpady plastů. I když se mohou použít na výrobu tyčí, trubek, plastového nábytku, je jich tak velké množství, že tolik výrobků z nich nikdo nepotřebuje. Proto se využívá jiné vlastnosti plastových výrobků, a to je vysoká výhřevnost. Mohou nahrazovat těžké topné oleje při výrobě cementu nebo surového železa a to za předpokladu, že budou dodrženy zákony na ochranu ovzduší. Další možností je získat zpět základní složky, z nichž plast vzniká, někdy se mluví o tzv. chemické recyklaci. Pyrolýzou (tepelným rozkladem) můžeme z odpadu plastů získat kapalné i plynné složky, využitelné v chemickém průmyslu. Tento postup je ale zatím velmi nákladný. 123

124 Nejčastější dělení plastů: Termoplasty mění svou konzistenci působením tepla a tlaku. Zvyšují svou pružnost, elasticitu a tvárnost. Dají se velmi dobře recyklovat. Patří sem například polyethylen PE a akryláty. Termosety jsou odolnější vůči teplotám. Jsou pevné, nemění svou konzistenci, ztrácí pružnost. Je u nich obtížná recyklovatelnost. Patří sem především bakelit, fenoplasty, aminokyseliny. Nejznámější plasty: Polyetyléntereftalát PET Je to nejvýznamnější termoplastický polyester. Vyrábí se dvojfázově, v prvé fázi reaguje dimethyltereftalát s etylénglykolem při teplotě mezi 190 C a 195 C, ve druhé fázi vznikne z n-molekul polykondensací polymer za vydestilování přebytečného etylénglykolu. PET se vyznačuje vysokou mechanickou pevností, vynikající rozměrovou stabilitou, velmi dobrou odolností vůči oděru a velice dobrými kluznými vlastnostmi. Kromě toho vykazuje PET dobré elektrické vlastnosti a chemickou odolnost, je fyziologicky nezávadný a samozhášivý. Velice nízká nasákavost, která téměř neovlivňuje jeho mechanické a elektrické vlastnosti, je současně s nízkým koeficientem tepelné roztažnosti důvodem vynikající rozměrové stálosti. PET je surovinou hlavně pro výrobu vláken, v menším též pro výrobu fólií. Vlákno se užívá na spotřební textil, ale též na technické tkaniny a lana, k izolaci vodičů elektrického proudu, k výrobě kordů pro pneumatiky, na výrobu dopravních pásů atd. Fólie nacházejí použití v elektrotechnice ale též jako podložka pro magnetofonové a videopásky a filmy. Snad nejrozsáhlejší užití nalezl PET jako obalový materiál ve formě PET lahví při balení kapalin, zvláště nápojů. V poslední době nachází použití v řadě dalších oblastí, například ve stavebnictví. PET vlákno, tažené z taveniny je méně mačkavé než vlna, méně navlhá a rychleji schne než vlákno polyamidové. Oproti polyamidu má také větší stálost na světle, ale naopak menší než polyakrylnitril. Je velmi odolný proti dlouhodobému zahřívání, i na vzduchu. Vlákno je stálé ve zředěných louzích a kyselinách, není stálé v koncentrovaném roztoku amoniaku. PET stříž je velmi pružná a nemačkavá, velmi rychle schne. Proto se při výrobě sukna kombinuje PET stříž s vlněnou stříží. Fólie, které se získají vytlačováním, mají vysokou mechanickou pevnost, zachovávají pružnost do velmi nízkých teplot (až 70 C), odolávají vyšším teplotám (až 130 C). Jsou odolné proti olejům. Jsou čiré, mají vynikající elektroizolační vlastnosti. Málo propouštějí vlhkost a plyny, mají vynikající zpracovatelnost. PET lze recyklovat na vlákno (v a.s. Silon v Plané nad Lužnicí). Kapacita je však nedostatečná a cena nízká, proto se většinou vyváží roztříděný a posekaný materiál, získaný selektivním sběrem. Polyvinylchlorid PVC Je nejvýznamnějším představitelem skupiny vinylových polymerů a společně s polyethylenem a polypropylenem nejmasověji vyráběným syntetickým plastem. Příčinou jeho mimořádného rozšíření jsou poměrně levné způsoby výroby vinylchloridu a významné vlastnosti jeho polymeru, ať už se jedná o jeho snadnou zpracovatelnost prakticky všemi základními postupy (válcování, vytlačováním, vstřikováním, vyfukováním, vakuovým tvarováním atd.) nebo jeho schopnost želatinace s různými změkčovadly, či jeho značnou chemickou odolnost. Průmyslově se polyvinylchlorid vyrábí suspenzí, emulzí a blokovou polymerací. Poněvadž je nerozpustný v monomeru, je výsledkem jeho výroby jakýmkoliv 124

125 způsobem více nebo méně porézní prášek. Převážná část světové produkce polyvinylchloridu je založena na polymeraci suspenzní. Blokový způsob, který se průmyslově uplatnil až v poslední čtvrtině dvacátého století, poskytuje velmi čistý polyvinylchloridový prášek. Polyvinylchlorid se zpracovává buď bez změkčovadel, pouze se stabilizátory, mazivy a modifikátory na tvrdé výrobky (trubky, profily, desky, apod.), nebo se změkčovadly na výrobky polotuhé až elastické (folie, nádoby, hračky, ochranné rukavice atd.). Neměkčený, tvrdý polyvinylchlorid je znám pod zobecnělým obchodním označením novodur; měkčený, měkký pod názvem novoplast. Chemicky je polyvinylchlorid odolný především vůči neoxidujícím kyselinám, dobře však odolává i zásadám. Jeho odolnost pochopitelně klesá se vzrůstajícím stupněm změkčení polymeru a zvyšující se teplotou. Za běžné teploty pohltí neměkčený polyvinylchlorid asi 1% vlhkosti. Absorpce vody, vzrůstající s obsahem změkčovadla, se projevuje mléčným zakalením výrobků. Z organických rozpouštědel odolává polyvinylchlorid nasyceným uhlovodíkům a alkoholům, bobtná v ketonech, aromatických a chlorovaných rozpouštědlech, velmi dobře se rozpouští v tetrahydrofuranu cyklohexanonu. Důležitým problémem je tepelná a světelná stabilizace polyvinylchloridu. Tepelná proto, že jej musíme zpracovávat při teplotách (kolem 180 C) blížících se teplotě jeho rozkladu a světelná především proto, že polyvinylchloridové výrobky jsou běžně vystaveny účinku ultrafialového záření jakožto složky slunečního světla. Polyvinylchlorid má podle způsobu výroby a zpracování do značné míry různé fyzikální a chemické vlastnosti. Souhrnně lze konstatovat, že z mechanických vlastností polyvinylchloridu vyniká zejména jeho značná pevnost v tahu, modifikované typy vykazují vysokou houževnatost. Důležitým bezpečnostním požadavkem při řadě aplikací je určitá odolnost polymeru vůči ohni; ten polyvinylchlorid svou špatnou hořlavostí dobře splňuje. Při výrobě produktů z PVC se používají stovky přísad. Mnohé z nich jsou mimořádně jedovaté a známé jako příčiny závažných poškození lidského zdraví i prostředí. Patří mezi ně těžké kovy, např. kadmium, olovo a jiné sloučeniny. Nejobvyklejší přísadou jsou změkčovadla obecně označovaná jako ftaláty - z nich se nejčastěji používá di-2- ethylhexylftalát (DEHP). DEHP má také mírně estrogenní účinky. Jejich karcinogenita se zkoumá. Škodlivost PVC PVC je problematická látka jak pro zdraví člověka, tak pro životní prostředí. Během výroby, spotřeby i likvidace PVC vznikají nebezpečné toxické látky, jako např. dioxiny. Na první pohled běžně používaný materiál ve stavebnictví, jako podlahová krytina, ale také na obaly potravin a ve zdravotnictví. Již déle se diskutuje o jeho nebezpečnosti vzhledem k únikům přísad, přidávaných do tohoto plastu k vylepšení jeho vlastností. Je to termoplast, jehož problematickým prvkem je chlór (Cl), který tvoří základní surovinu pro výrobu. Kromě chloru se PVC skládá z mnoha přísad, které zajišťují jeho průhlednost a pružnost. S jeho výrobou, ale i použitím je spojena řada problémů. Během výroby unikají do životního prostředí nebezpečné látky (například dioxiny). PVC, na jehož výrobu se spotřebuje největší množství produkovaného chloru, je také největším zdrojem dioxinů pro životní prostředí. Když PVC hoří, vznikají nebezpečné látky (opět například dioxiny anebo se uvolňují těžké kovy dávané do PVC jako přísady). PVC má své zdravotní důsledky i při běžném kontaktu - např. v hračkách nebo ve zdravotnictví. V České republice se PVC vyrábí pouze ve Spolaně Neratovice, v řadě dalších se ale používá jako surovina. 125

126 Likvidace PVC Během likvidace PVC spalováním vznikají chlorovodíky, hexachlorbenzenu (HCB), polychlorovaných bifenylů PCB, furanů a dioxinů. Ty jsou nežádoucími vedlejšími produkty spalování, které jsou karcinogenní a narušují funkci endokrinního systému. Jsou jedovaté v koncentracích pouhých 0,006 pikogramů na kilogram tělesné hmotnosti. Důsledek sekundárního nebezpečí je únik dioxinů, furanů a "těžkých"karcinogenů při spalování PVC obsaženého ve zdravotnických odpadech. Dioxiny a furany jsou zahrnuty mezi 12 perzistentních organických polutantů (POP s), o jejichž výrazné eliminaci se snaží celosvětová Stockholmská úmluva, která vznikla pod záštitou programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme - UNEP). Těchto 12 nejtoxičtějších látek způsobuje poruchy imunitního systému, rakovinu a další zdravotní problémy. Legislativa Evropská unie připravuje legislativu směřující k omezení výroby a spotřeby PVC. Česká vláda bohužel jenom vyčkává a radikálnější omezením této problematické sloučeniny neplánuje. Naopak dříve platný zákaz PVC v obalech zrušila při poslední novelizaci zákona o odpadech. Přitom k PVC existují alternativy a firmy, které by rády získaly větší prostor pro jejich výrobu. Odpad ze zdravotnických zařízení nemá samostatnou legislativu a řídí se pouze obecnými předpisy pro odpady. Třídění a další zpracování odpadu (tedy i zdravotnického) se řídí vyhláškami Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí ČR. Bioplasty Zhruba do dvou měsíců by se na tuzemském trhu měly objevit první desítky tisíc lahví z bioplastů, cenově srovnatelné s lahvemi z konvenčních materiálů. Informoval o tom šéf firmy Quellen Petr Wojnar, který je držitelem patentu na technologii výroby plastů ze zemědělských surovin, škrobu a mouky. Produkty ze škrobu by měla podle jeho slov vyrábět mimo jiné firma Gazkontrol Havířov, produkty z mouky Šenovské mlýny u Ostravy. Na výrobu bioplastů se připravují i Kyjovan Kyjov a obaly pro mlékárnu Kunín ze zemědělských surovin bude dodávat firma Lucco u Jičína. Tyto ekologické plasty jsou šetrné k životnímu prostředí a mají podle Wojnara regulovatelnou dobu rozpadu. Obaly z těchto materiálů jsou cenově srovnatelné se současnými obalovými materiály na trhu, zdůrazňuje Wojnar. Například cena litrové lahve z ekologických plastů činí 3,50 koruny. Cenovou konkurenceschopnost bioplastů zajišťuje inovační technologie Dester 1000, která byla vyvinuta pro výrobu granulátů ekologických plastů. Jsme jediní na světě, kteří dokáží vyrobit kilogram těchto bioplastů za cenu do 30 korun. V USA to dělají za zhruba tři americké dolary, v Itálii asi za čtyři euro, konstatoval Wojnar. Vývoj technologií na zpracování zemědělských komodit je plodem česko-rakouského výzkumného projektu a datuje se od roku První bioplasty byly vyvinuty v roce 1991, v roce 1994 byla dosažena cena bioplastů na hranici 30 korun za kilogram. Do současné doby pak trval vývoj konkrétních produktů, mimo jiné zmíněné bioplastové lahve. Dosavadní investice do projektu přesáhly podle Wojnara 150 milionů korun. 126

127 Skleněné obaly K výrobě skla potřebujeme několik surovin. Které se musí smíchat a roztavit při velmi vysoké teplotě. Teplota se pohybuje kolem o C. Z kapky roztavené skleněné hmoty, skloviny, se ve formě pomocí vzduchu vyfoukne láhev. Velmi důležité je postupné chlazení. Láhve se plní tekutinami, které si zákazník koupí. Vratné láhve se pak znovu vrátí do obchodu. Láhve se odveze pak do plnírny, kde je umyta a vydezinfikována, aby mohla být znovu naplněna. Uvádí se, že vratná láhev může absolvovat až dvacet takových cyklů a že při jednom cyklu se rozbije asi 4,5 8 % z celkového počtu vrácených láhví. Kromě láhví vratných existují také láhve nevratné, za které se neplatí v obchodě záloha. Tyto láhve by měly skončit v určeném kontejneru pro skleněné výrobky. Často najdeme pohromadě hned dva kontejnery. Jeden je na bílé a druhý na barevné sklo. Sklo je plně recyklovatelný materiál. To znamená, že by se teoreticky nemělo objevit na skládkách, a mělo by být v neustálém koloběhu Papír, lepenka, karton Dřevo se těží na celém světě, většinou proto, aby byl dostatek paliva a stavebního materiálu. Papír se obvykle vyrábí z těch částí stromů, které jsou nepoužitelné pro stavební účely a ze zbytků z pily. Velmi kvalitní a drahé papíry, vyráběné ručně pro speciální účely se ovšem vyrábějí z kvalitního dřeva. Na výrobu papíru se u nás spotřebuje asi třetina těžby dřeva. Papír má svou bohatou historii v různých geografických oblastech a kulturách. Je jedním z nejdůležitějších vynálezů. Lidé však psali dávno předtím než byl vynalezen papír - na hliněné tabulky a papyrus, na kůru, vápenec, provázky, pergamen atp. V Evropě už v 8. století (r. 751) vyzvěděli tajemství výroby papíru od Číňanů Arabové. Znalost výroby papíru se rozšířila do Evropy, a to nejprve do Španělska (v Toledu se papír začal vyrábět roku 1085). Odtud pronikla tato technika do Itálie, Francie, Německa a do ostatních zemí. Do té doby se používal pergamen vyrobený ze zvířecích kůží. Byl ovšem velmi drahý - na výrobu jedné bible se spotřebovalo 300 ovčích kůží. Ruční výroba papíru v Evropě trvala přes 700 let. Masivní rozšíření výroby (spíše spotřeby) papíru je spojeno až s rokem 1456, kdy Johann Gutenberg vytisknul první bibli. Jako surovinu používali staré hadry, později bavlnu. V naší zemi byla první papírna prý v Chebu r Dochovaná zmínka o první papírně je z roku 1399 ze Zbraslavy u Prahy. Dnešní výroba papíru - první použití dřeva na výrobu papíru bylo zaznamenáno v roce 1769, ale teprve v polovině 19. století se výroba papíru z dřevité kaše dostává do povědomí širší veřejnosti. Celulóza získávaná ze dřeva se stala hlavní surovinou pro výrobu papíru. Chemicky je složení dřeva značně složité - kromě celulózy se v něm nachází také hemicelulózy, lignin, pryskyřice a mnoho dalších látek. Výroba papíru už dávno neprobíhá ručním způsobem. První papírenský stroj byl vynalezen roku 1798 N. L. Robertem a začal být vyráběn o pět let později bratry Foordrinierovými. Využíval souvislého pásu drátěného síta místo pracného nabírání jednotlivých listů na síto napnuté v rámu. Vlákna pro výrobu papíru jsou převážně rostlinného původu /dřevo, bavlna, konopí), ale může se jednat i o vlákna původu živočišného. Postup výroby papíru je zdánlivě jednoduchý. Vlákna z rozdrceného dřeva a sběrového papíru se promísí s vodou a s přísadami ( např. kaolín nebo křída pro vyšší bělost, klih aby se na papír lépe psalo a nerozpíjely se 127

128 barvy, nebo barvy chceme-li vyrobit barevný papír) a tato směs se v papírenském stroji lisuje do tenkých listů, odstraní se voda a vyrovná se jejich povrch. Ze směsi na 1 kg papíru je třeba odstranit asi 99 kg vody! Vzniklé archy se vysušují, na konci papírenského stroje se navíjejí na role. Hotový papír lze ještě dále upravovat. Papír se v obalovém hospodářství používá převážně na výrobu pytlů, sáčků, papírových tašek, obálek, tiskovin. Stejným způsobem se vyrábí také lepenka, která se od běžného papíru liší tloušťkou a váhou. Zvláštním druhem lepenky je tzv. vlnitá lepenka. Při výrobě se jedna polovina lepenkového archu na speciálním stroji zvlní, vrcholy vln natře další stroj lepidlem a slepí dohromady s krycím papírem druhou vrstvou lepenky. Takto vyrobená lepenka dobře odolává tlakům, a proto si získala široké uplatnění jako obal, dobře chránící výrobek před otlačením, rozbitím nebo pomačkáním. Lepenka se používá na výrobu papírových kartonů a krabic nebo velkých přepravních obalů. Lepenkové obaly (obecně kartony) se nejen jednoduše vyrábějí, ale i přepravují. Stejně jako ostatní druhy obalů, i papír zle znovu využít. Jeho recyklace má dlouholetou tradici. Rozlišují se různé kvality sběrového papíru. Nejkvalitnějším papírovým odpadem je papírový odpad z papíren a odpad vznikající při zpracování papíru a lepenky. Podobně kvalitní je i odpad, který vzniká v tiskárnách a čisté obaly z vlnité lepenky. Na dalším stupni kvality stojí papír kancelářský. Posledním stupněm kvality papíru je papír, který se stává odpadem domácností. Je to obvykle směs: novin, časopisů a propagačních letáků; použité obaly; ubrousky a papírové ručníky; ostatní papírový odpad jako pohlednice, dopisy atd. Papírový odpad se nepoužívá na výrobu obalů, které přijdou do styku s potravinami, ale využívá se při výrobě krabic a kartonů určených k přepravě a na další produkty, například v kombinaci s jinými odpady na izolační desky. Papír byl, je a bude spolu se sklem patřit mezi tradiční obalové materiály, pokud A tady by stálo zato opět připomenout, že ani lesy nejsou na Zemi trvale. A při nesprávném hospodaření a zacházení můžeme rychle o tento zdroj vlastní vinou přijít. Spotřeba papíru se udává, že spotřeba papíru v ČR by se měla postupně zvyšovat z dnešních 85 kg na obyvatele a rok na 120 kg na obyvatele a rok po roce 2005, to jest přibližně 1124 kg papíru, kartonu a lepenky. Konfederace evropského papírenského průmyslu CEPI, jejíž členem je také ČR, předpokládá nárůst výroby v letech 2000 až 2010 o dalších 20 %. V komunálních odpadech se tento trend projeví zejména ve vyšším výskytu tiskovin. Vyšší výskyt papíru je očekáván také vlivem změn ve vytápění a v jejich důsledku snížení možnosti spalování papíru v domácnostech. Složení dřeva celulóza (asi 50 % dřeva) - rovná vlákna přírodního polymeru, složeného z glukózových monomerů; je základem buněčné stěny rostlinných buněk a je i základní složkou pro výrobu papíru; hemicelulózy (asi 20 % dřeva) - jsou různě dlouhé, občas i rozvětvené řetězce přírodního polymeru složeného z glukózy a jiných sacharidů, v malé míře i esterů; nachází se převážně v buněčné stěně; napomáhají k lepší soudržnosti celulózy a ligninu; jsou chemicky méně odolné než celulóza či lignin, takže se při procesu výroby buničiny rozpouští a vyplavují; lignin (asi 25 % dřeva) - je trojrozměrná síť z fenolických polymerů; působí jako lepidlo, které drží celulózová vlákna pohromadě a dodává dřevu pevnost; je hlavní složkou ve dřevě na rozhraní buněk, ale nachází se i v buněčné stěně; chemickou 128

129 cestou a při bělení se (pokud možno selektivně) odstraňuje (selektivní je to pouze u sulfátového způsobu výroby a při bělení chlordioxidem ClO 2 ); extrahovatelné látky - fytohormony, pryskyřice, mastné kyseliny a další látky, které pomáhají dřevině růst a odolávat chorobám a chemikáliím; jsou vysoce toxické pro vodní živočichy Nápojové kartony Za velkou nevýhodu u papíru se považuje propustnost papíru vůči vodě. Proto se začal kombinovat s jinými materiály. Nápojový karton je vytvořen z vrstev několik různých materiálů. To znamená, že se kombinují a doplňují i vlastnosti těchto materiálů a karton spojuje všechny jejich výhody. Základem kartonu je papír. Je lehký a dobře se s ním pracuje. Aby nepropouštěl vodu, byl upraven v dávných dobách voskem a později parafinem. V naší době nahradila parafin tenká fólie polyetylénu PE, která má tloušťku jen 0,05 mm. PE je nepropustný nejen pro vodu, ale i pro mikroorganismy, které způsobují, že se potraviny kazí. Jestliže k vrstvám papíru a PE přidáme ještě fólii z hliníku, tenčí než lidský vlas, zvýší se odolnost kartonu vůči pronikání vodních par, plynů a některých chemických látek. Na vnitřní stranu kartonu se nanáší další vrstva PE, aby hliník nebyl dlouhodobě v kontaktu s potravinou. První možností, jak využít prázdné kartony je, že se pokusíme prázdný obal znovu použít. Protože je jeho základem papír, může posloužit k další výrobě modelů a nových věcí. Druhou možností je zpětné získávání a nové použití materiálu, ze kterého je karton vyrobený. Při těchto postupech je třeba brát v úvahu, jak jsou náročné na spotřebu vody a energií. Týká se to především prvního kroku oddělení jednotlivých vrstev, který karton tvoří. Aby recyklace nápojových kartonů byla levnější, byl navržen postup zpracování, při kterém se od sebe jednotlivé vrstvy oddělují. Karton se pomele na jemnou drť. Jestliže tuto drť zahřejeme, působí v ní PE jako lepidlo a ze směsi se dají vyrábět pevné desky. U nás se podobné věci vyrábějí v Nové Pace. Desky jsou silnější a používají se ve stavebnictví. Třetí možností je získání energie z prázdných obalů, tj. spalováním. Spalování se provádí ve spalovnách vybavených speciálním zařízením, které zaručí, že nebude poškozováno životní prostředí, především ovzduší a voda. 100 kg nápojových kartonů má stejné množství energie jako 70 kg uhlí. Ve Švédsku a v Holandsku se spalováním nápojových kartonů vyrábí teplo a elektrická energie Drobné odpady Drobné obaly jsou obaly, které jsou složeny z několika obalových materiálů. Takové obaly se vhazují do odpadkového koše. Směs malých kombinovaných obalů je těžko kontrolovatelná, nemá zaručené vlastnosti a nedá se z nich vyrobit výrobek, který má vysokou jakost. 129

130 Shrnutí kapitoly 5 Obaly Člověk potřebuje a využívá obaly již od pravěku, tehdy se jednalo o kůže a listí. V dnešní době ovšem množství i pestrost obalů stoupá. Obalem je výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy a určený k pojmutí, ochraně, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli. Pod pojmem obal označujeme obaly přepravní, spotřebitelské, skupinové či obchodní a obaly servisní. Dle materiálu, ze kterého je odpad vyrobený, členíme jednotlivé obaly do příslušných skupin, jedná se zejména o obaly kovové, ocelové, plastové, skleněné, papírové, stejně jako kartony a nápojové kartony. U všech těchto obalů je důležitá znalost jejich složení, jejich nebezpečných složek, které mohou negativně ovlivnit životní prostředí, také možného využití jako druhotných surovin Vratným obalem je obal, pro který existuje zvláště pro něj vytvořený způsob vrácení použitého obalu osobně. Zpětným odebíráním je odebírání použitých obalů od spotřebitelů na území České republiky za účelem opakovaného použití obalů nebo za účelem využití nebo odstranění odpadu z obalů. Výrobci jsou povinni vyrábět a označovat výrobky tak, aby omezili vznik nevyužitelných výrobků, především nebezpečných a informovali o materiálu, ze kterého je obal vyroben. 130

131 6 Implementace environmentální politiky Implementací environmentální politiky máme na mysli zavedení jistých environmentálních zásad do předpisů a zákonodárství do činnosti podnikání, ať už se týká fyzických osob oprávněných podnikání či právnických osob. Tržní nástroje jsou předpisy, které podporují chování prostřednictvím tržních signálů, spíše než přes směrnice, pokud jde o množství znečištění nebo metody. Tyto politické nástroje, například obchodovatelné povolenky nebo poplatky za znečišťování, jsou často popisovány jako "využití síly na trhu", protože v případě, že jsou dobře navrženy a realizovány, podporují firmy (nebo fyzické osoby), aby provedly větší úsilí omezování znečištění, produkce odpadů, které jsou v jejich vlastním zájmu, a které společně plní cíle politiky životního prostředí (Stavis 2001). Firmy, které vytvářejí negativní externality a mohou zvážit důsledky jejich umístění a působení na okolní prostředí, protože jejich budoucí sousedé mají právo požadovat kompenzace za znečištění a zvýšení transakčních nákladů na místě (Hamilton 1993). Teoreticky, jsou-li řádně navrženy a provedeny tržní nástroje, umožňují libovolné úrovně znečištění, sanace má být realizována na nejnižší celkové náklady pro společnost tím, že poskytování pobídek pro největší snížení znečištění firmy, které mohou dosáhnout takového snížení většinou levněji. 6.1 Environmental management systém (EMS) Systém environmentálního managementu (EMS) se vztahuje na řízení organizace na životní prostředí programů komplexní, systematické, plánované a zdokumentovaným způsobem. To zahrnuje organizační strukturu, plánování a zdroje pro rozvoj, zavádění a udržování politiky ochrany životního prostředí. EMS je proces integrace prvků ochrany životního prostředí do rozhodovacího procesu při řízení organizace, protože aktivity všech organizací mají vliv na životní prostředí. Iniciátorem programů ekomanagementu bylo České ekologické managerské centrum (CEMC), asociace podniků a organizací, které spojuje tématika ochrany životního prostředí. V září 1997 byl předložen návrh zákona o Programu EMS v ČR (Cenia 2012). Podnik, který chce být dlouhodobě úspěšný, si musí vytvořit dlouhodobou strategii svého chování. Ekologické aspekty ovlivňují prosperitu podniku (Polách a Smolík 1999). Systémy EMS představují v současné době nejrozšířenější způsob, jak může organizace deklarovat, že v rámci své činnosti dbá na ochranu životního prostředí a že při produkci výrobků či poskytování služeb jsou zvažovány také jejich dopady na životní prostředí. Budeme-li se chovat k životnímu prostředí lépe, než je požadováno, bude to dražší řešení, ale vytváříme určitou rezervu do budoucna pro neočekávané situace např. zákonné zpřísnění ekologických požadavků. Systém environmentálního managementu (EMS): Slouží jako nástroj pro zlepšení životního prostředí Poskytuje systematický způsob řízení organizace pro záležitosti životního prostředí Je aspektem organizace Celková řídící struktura, která se zaměřuje na okamžitou a dlouhodobé dopady svých produktů, služeb a procesů na životní prostředí 131

132 Dává řád a konzistenci organizace k řešení otázek životního prostředí prostřednictvím alokace zdrojů, přiřazení odpovědnosti a průběžné hodnocení praxe, postupů a procesů Zaměřuje se na neustálé zlepšování systému Rozlišujeme dva ekologické účinky dle Polácha a Smolíka (1999): 1. PUSH uvědomování si potřeby ochrany ŽP veřejností nezávisle na poptávce, tedy faktory působící tlakem nákladů na zajištění ochrany ŽP. Pro firmu z toho plyne konkurenční výhoda nízkých nákladů s podmínkou, že zákazníka zajímá cenová hladina. 2. PULL rozšiřování závazků spotřebitelů a tím i obchodu na výrobky a služby ekologicky šetrné. Zde nastupuje konkurenční výhoda z diferenciace produktů. Pro zabudování ekologických cílů do strategie podniku, stanovíme 2 základní strategické cíle: dosažení takového stavu, kdy se náš výrobní proces uskutečňuje na hranici ekologických požadavků okolí, dosáhnout stavu lepšího, než je požadovaný. Cílem EMS jsou dle Dobeše a kol. (1998): porozumět, jak aktivity podniku ovlivňují problémy spojené s ochranou životního prostředí, stanovit a dodržet environmentální politiku, identifikovat všechny významné vlivy firmy na ŽP, stanovit environmentální cíle, komunikovat vně i uvnitř organizace. Zásady pro zavedení EMS (Polách a Smolík 1999) zařadit environmentální hlediska mezi nejvyšší priority organizace komunikovat se zainteresovanými stranami vně i uvnitř organizace na všech zaměstnaneckých úrovních podporovat vědomí odpovědnosti za ŽP určit legislativní požadavky a environmentální dopady týkající se organizace u nového produktu či procesu předem specifikovat vliv na ŽP používat technologie šetrné k ŽP informovat veřejnost informovat zákazníky zacházení, využívání a likvidace výrobku vyžadovat od partnerů zavedení EMS zařadit EMS do celkového systému řízení podniku vyhodnocovat environmentální profil zavést systém auditů vést písemnou dokumentaci 132

133 Účastníci procesu zavádění EMS: organizace, která zavádí EMS konzultant subdodavatelé zákazníci zainteresované skupiny certifikační orgán. Implementace EMS, zavedením: ISO EMAS Ekodesing Ekolabeling označování ekologicky šetrných výrobků. Obr. 45: EMS EMAS, ISO, OHSAS (Štejfa 2011) OHSAS stanovuje požadavky na systém řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Všechny normy musí být ve shodě s příslušnými předpisy. Vztah mezi EMS a CP (Dobeš a kol. 1998): Strategie CP je integrována do politiky životního prostředí jednotlivých prvků EMS. a způsobu zavedení Nařízení (ES) č. 761/2001 Evropského parlamentu a Rady ze dne 19. března 2001, možnost dobrovolné účasti organizací v programu Společenství pro systém řízení podniků a 133

134 auditu z hlediska environmentálního managementu a auditu (EMAS). Realizace robustní EMS, která může obsahovat ISO 14001, by měla vést ke zlepšení ochrany životního prostředí, včetně lepší a důslednější soulad s právními předpisy. Vedle EMASu je druhým nástrojem sloužícím k zavedení systému environmentálního managementu norma ISO Byla vydána v roce 1996 Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO International Organization for Standardization) a slouží, stejně jako EMAS, pro certifikaci podniku nezávislou třetí stranou. Lze ji použít jak v soukromých, tak ve veřejných organizacích a jejích částech, ve firmách, na úřadech i v institucích. Oba dva způsoby zavedení systému environmentálního managementu, jak dle ISO 14001, tak i EMAS, si jsou v mnoha částech podobné environmentální politika, neustálé zlepšování, cíle a cílové hodnoty (tzn. čeho chce organizace dosáhnout), programy, zavedení systému a jeho provoz, monitorování a přezkoumání vedením. Přínosy ze zavádění EMS pro podnik jsou zejména (Kuraš 2008): ekonomické snížení provozních nákladů, úspory surovin a energie environmentální snížení emisí do skložek ŽP technicko-provozní snížení rizika nehod a havárií sociální zlepšení image podniku legislativní dodržování předpisů EMAS (Eco Management and Audit Scheme) EMAS je systém garantovaný státem. Stát zajišťuje dohled nad akreditací ověřovatelů i nad jejich účinností, zajišťuje rovněž registraci ověřovatelů i podniků, které byly ověřeny (Dobeš a kol. 1998). EMAS je jedním z dobrovolných nástrojů ochrany životního prostředí, tzn. že pozitivně motivuje organizace k odpovědnému přístupu a ke zlepšování environmentální výkonnosti nad rámec legislativních požadavků. Byl zřízen Evropskou unií, za účelem zjišťování a sledování vlivu činností organizací na životní prostředí a zveřejňování informací formou jednotlivých environmentálních prohlášení (prohlášení k životnímu prostředí). EMAS představuje systémový přístup k řízení otázek souvisejících s životním prostředím v organizaci s důrazem na integraci environmentálního hlediska jak do celkové strategie organizace, tak do jejích každodenních činností. Požaduje po organizaci definovat významné environmentální aspekty (a dopady) a dále konkrétní cíle a opatření, pomocí kterých bude naplňovat požadavek tzv. neustálého zlepšování. Stát je povinen pro zavedení EMAS připravit legislativní a administrativní rámec, dále vytváří pro tuto dobrovolnou aktivitu příznivé podmínky, které spočívají zejména v: formulování jednoznačných pravidel programu zavedení EMAS v ČR pověření národního odpovědného orgánu (MŽP pověření národního akreditačního orgánu (ČIA Český institut pro akreditaci) veřejným informováním o ověřených EMS podporou malých a středních podniků při zavádění EMS informování veřejnosti o cílech a výsledcích programu. 134

135 Program zavedení EMAS obsahuje pravidla umožňující certifikovat podniky dle více standardů vytvořením akreditačního systému je pověřen Český institut pro akreditaci ČIA zahrnutí dalších povinností podnikatelů do platné legislativy ČR dohled nad prováděním systému EMAS (odpovědným orgánem je MŽP) ISO V roce 1994 navázalo CEMC spolupráci s Českým normalizačním institutem a tím získala česká podnikatelská obec možnost vyjadřovat se k tvoření standardů ISO Výsledkem komunikace se státní správou je snaha o vytvoření podmínek pro zavádění EMS a legislativy. ISO je zkratka pro Mezinárodní organizace pro normalizaci se sídlem ve švýcarské Ženevě. ISO se vztahuje na rodinu dobrovolných standardů a pokyny na pomoc organizacím při řešení otázek životního prostředí. Zahrnuté v rodině jsou standardy pro systémy environmentálního managementu, životního prostředí a EMS audit, environmentální značení, hodnocení výkonnosti a hodnocení životního cyklu. V září 1996, Mezinárodní organizace pro normalizaci vydal první vydání ISO 14001, systémů environmentálního managementu standard. Jedná se o mezinárodní dobrovolné normy popisují specifické požadavky na EMS. ISO je specifikace standardu, které organizace mohou získat certifikaci nebo registraci. ISO je považován za základní dokument celé série. Druhé vydání ISO byla vydána v roce 2004, aktualizace standard. ISO14001 je dominantní systém environmentálního managementu na světě. Všechny ISO standardy jsou vyvíjeny prostřednictvím dobrovolného, založený na konsensu přístup. ISO má jiné členské země po celém světě. Každá členská země rozvíjí své postavení na standardech a tyto pozice jsou pak jednání s ostatními členskými zeměmi. Verze návrhu standardů, jsou odeslány k formální písemné připomínky a každá země vrhá oficiální hlasování o návrzích ve vhodné fázi procesu. V rámci každé země, různé typy organizací, a to podílet se na procesu. K těmto organizacím patří průmysl, vlády (federální a stát), a další zúčastněné strany, jako jsou různé nevládní organizace. Například EPA a států se podílelo na vývoji normy ISO a nyní hodnotit jeho užitečnost prostřednictvím různých pilotních projektů. Výhody ze zavedení ISO úspory nákladů díky snížení odpadu a účinnější využívání přírodních zdrojů (elektřina, voda, plyn a pohonné hmoty.) vyhnout pokuty a penále z nesplňují environmentální legislativy identifikací rizik pro životní prostředí a řešení nedostatků. snížení nákladů na pojištění, předvede lepší řízení rizik. ISO odrážejí různé aspekty ochrany životního prostředí: systémy environmentálního managementu: , 14002, audit ochrany životního prostředí: označování ekologicky šetrných výrobků: 14020, 14021, 14022, 14023, 14024, hodnocení životního cyklu: 14040, 14041, 14042,

136 Zavádění systému řízení dle EN ISO 9001, Speciální poskytovanou službou společnosti je zavádění systému řízení. Norma ISO 9001 stanovuje požadavky na systém řízení jakosti tak, aby umožnila klientovi prokázat schopnost trvale poskytovat produkt splňující požadavky zákazníka. Norma řeší požadavky na systém řízení s ohledem na prevenci ochrany životního prostředí. Norma Zavedením systému řízení získáte: externí a nezávislé hodnocení, pravidelné monitorování, informace vedoucí ke zlepšování poskytovaných služeb, nové marketingové možnosti. S označením ISO se setkáváme v posledních letech nejčastěji na fasádách nově opravených panelových domů. Nejčastěji se jedná o normu ISO O co se tedy jedná? Podle definice české normy ČSN EN ISO 14001/2005 je systém environmentálního managementu součást managementu organizace použitá k vytvoření a zavedení její environmentální politiky a řízení jejich enviromentálních aspektů. ISO specifikuje požadavky na systém environmentálního managementu tak, aby organizaci umožnila formulovat politiku a stanovit cíle, které zahrnou zákonné požadavky a informace o významných environmentálních dopadech. Tato norma se používá v případech, kdy je potřeba: - zavedení, udržování a zlepšování EMS - ujištění se o shodě s vyhlášenou environmentální politikou - prokázání shody s ostatními - žádost o certifikaci svého EMS externí organizací V červnu 1997 byly zavedeny normy z rodiny ISO (Polách a Smolík 1999) ČSN ISO Systémy environmentálního managementu. Specifikace s návodem pro její použití ČSN ISO Systémy environmentálního managementu. Všeobecná směrnice k zásadám, systémům a podpůrným metodám ČSN ISO Směrnice pro zavádění environmentálních auditů. Všeobecné zásady. ČSN ISO Směrnice pro zavádění environmentálních auditů. postupy auditu Provádění auditu EMS ČSN ISO Směrnice pro zavádění environmentálních auditů. Kvalifikační kritéria pro environmentální auditora 136

137 6.1.3 Ekodesign Ekodesign je takový způsob navrhování výrobků, do něhož je zakomponován ohled na životní prostředí po celý životní cyklus výrobku (Dobeš a kol. 1998). Pojem celý životní cyklus znamená (LCA) znamená cyklus od zdroje surovin, přes využití až ke konečnému využití. Do LCA se započítává i vliv dopravy. Ekodesign lze realizovat: snižováním celkové spotřeby materiálu a surovin snížením rozmanitosti použitých materiálů na jednom výrobku zvýšením jednoduchosti tvaru výrobku používáním recyklovaného materiálu maximalizací užitné hodnoty výrobku zvyšováním kvality snižováním spotřeby energie. Rozdíl mezi ekodesign a ekolabeling ekodesign má širší aplikační oblast ekodesign je vnitřní záležitostí podniku a tvoří součást environmentálního managementu podniku ekolabeling organizuje větší instituce a podnik se ho může ale nemusí zúčastnit ekolabeling není součástí environmentálního managementu podniku Ekolabeling Ekolabelingový systém je certifikační systém garantovaný státem či jinou institucí na udělování ekologické značky výrobkům (Dobeš a kol. 1998). Přínosy pro podnik: dobrá reklama pro firmu zlepšení pověsti firmy zlepšení pozice na trhu. Jak se lze zúčastnit ekolabelingového systému? Žádost o udělení ochranné známky může podat výrobce nebo dovozce. V žádosti se uvede roční objem výroby nebo dovozu výrobku a přiloží se požadované certifikáty i protokoly o splnění specifických požadavků směrnice. Dále se doloží prohlášení ČIŽP o přístupu žadatele k ochraně ŽP. Žadatel musí umožnit pracovníkům Agentury pro ekologicky šetrný výrobek seznámit se s celým výrobním cyklem. Když agentura žádost schválí, postoupí 137

138 ji MŽP. V licenční smlouvě jsou uvedeny podmínky, které musí nositel ochranné známky dodržovat a také sankce za jejich nedodržení. Žadatel platí za udělení ochranné známky jednorázový registrační poplatek ve výši Kč. Obr. 46: Ekolabeling označování ekologicky šetrných výrobků Biopotraviny Produkt ekologického zemědělství Ekoznačkou EU je tzv. "The Flower"- květina Celoevropskou značku pro biopotraviny Národní program označování ekologicky šetrných výrobků Ekologicky šetrný výrobek Označuje výrobky, které nebyly testovány na zvířatech Certifikát pro kosmetiku netestovanou na zvířatech ELI - úsporné zdroje světla Kontrolovaná přírodní kosmetika ODLOŽTE NA MÍSTO URČENÉ OBCÍ K UKLÁDÁNÍ ODPADU! Produkty mají zařízení s nízkou spotřebou 138

139 6.1.5 Čistší produkce (Cleaner production; CP) Čistší produkce - pollution prevention; waste minimization; cleaner production Čistší produkce je stálá aplikace integrální preventivní strategie ochrany životního prostředí na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a omezit rizika jak vůči člověku, tak vůči životnímu prostředí. U výrobních procesů CP zahrnuje efektivnější využívání surovin a energií, vyloučení toxických a nebezpečných materiálů a prevenci vzniku odpadů a emisí u zdroje (Definice čistší produkce UNEP). V poválečném období růstu norského průmyslu byla obvyklá malá neohleduplnost k životnímu prostředí. Všeobecně se tolerovalo znečištění vody, vzduchu i půdy. V 80. letech vzrostl zájem o problém omezených zdrojů surovin a energie na zemi (Amundsen 1995). Zavedena v roce 1994 s počáteční podporou norské vlády, její projekty vede v současné době Centrum čistší produkce v Praze. Cíle je zlepšit vliv podniků na ŽP při současném zlepšení jejich pozice na trhu (Polách a Smolík 1999). Vytváří se projekt CP, který vymezuje, co má být zlepšeno, kde a čeho chceme dosáhnout, a v jakém časovém hledisku. Čistší produkce je výhodná z hlediska konkurenceschopnosti, odbytu a ekonomického, jenž spočívá v efektivnějším využívání surovin a energie při výrobě. CP znamená optimální využití surovin a snížení úniku škodlivin i tvorby odpadů u zdroje při jeho vzniku. Čistší produkce znamená snížení množství odpadů a škodlivin unikajících do okolního prostředí. CP zahrnuje veškeré typy snížení vzniku škodlivin u zdroje, nebo recyklačních technik, které vedou buď: ke zmenšení celkového objemu odpadů ke snížení nebezpečnosti odpadů nebo ke kombinaci Schéma metodiky hodnocení možnosti CP má několik fází: 1. příprava projektu vyhlášení environmentální politiky 2. předběžné hodnocení stanovení priorit, analýza vstupů a výstupů 3. plánování a organizace projektu ustanovení řídící a pracovní skupiny 4. fáze analýzy sběr dat, identifikace příčin odpadů 5. fáze návrhu variant navrhování variant možných opatření 6. analýza proveditelnosti 7. fáze realizace 8. vyhodnocení výsledků projektu. Hlavní přínosy vyplývající z realizace CP (Dobeš a kol. 1998): snížení produkce odpadů snížení rizika pro životní prostředí možnost zlepšení pracovního prostředí 139

140 úspory výrobních nákladů snížení náročnosti odpadového hospodářství možné zlepšení kvality výrobků zlepšení působení podniku na veřejnosti zjednodušení při zavádění EMS. Hierarchie principů pro dosažení čistší produkce: zabránit vzniku škodlivin a odpadů ve výrobě snížit množství škodlivin a odpadů interně recyklovat co největší množství vzniklých odpadů externě recyklovat množství odpadů, které nemůže být zpracování interně využít odpad pro výrobu vedlejších produktů využít odpad pro výrobu energie skládkovat zachycené škodliviny a odpady, které nemohou být zpracovány. Snížení úniku škodlivin a tvorby odpadů u zdroje je preferováno v následujícím pořadí: změna výrobku posouzení změny a funkce výrobku změna pracovního postupu změna surovin, změny technologie, lepší provozní praxe recyklace interní (v podniku), externí vedlejší výrobky. 6.2 Hodnocení životního cyklu výrobku (Life Cycle Assesment) Hodnotí provázána stádia od získání surovin až po konečné zpracování. Jedná se o dobrovolný nástroj. Metoda LCA se používá k určení negativního vlivu systému (výrobku, služby) na ŽP (Kuraš 2008). Standardní metody pro hodnocení dopadu na životní prostředí systémů nakládání s odpady jsou nutné k podpoře rozvoje a zavádění trvale udržitelných způsobů nakládání s odpady. Posuzování životního cyklu (LCA) je novým nástrojem pro zajištění tohoto hodnocení je komplexní a pokrývá celou "od kolébky do hrobu", dopady spojené s poskytnutím produktu či služby. Zaměřuje se na metody vyvinuté při výzkumu dodavatelů pro identifikaci ekologických zátěží, které se vyskytují v průběhu sběru, zpracování a likvidace odpadů, kromě nebezpečných. Tato metoda vyžaduje, aby nakládání s odpady musí být definováno jako druhový jednotkových operací, které jsou nezávislé na specifických vlastností odpadu pro zpracování (Barton a kol. 1996). Hodnocení životního cyklu je definována jako "objektivní proces hodnocení životního prostředí a zátěže spojené s výrobkem, procesu nebo činnosti tím, že identifikace a kvantifikace energie a použitých materiálů a odpadů uvolní do životního prostředí, a vyhodnocovat a realizovat příležitosti k provedení zlepšení životního prostředí "(Barton a kol. 1996). Nakládání s odpady je komplexní fenomén s řadou důsledků pro zúčastněné strany a firmy. Jeden z mnoha parametrů je dopad na životní prostředí různých možností technických řešení. Existuje mnoho nástrojů pro hodnocení vlivů na životní prostředí, ale jeden z nejčastěji používaných je hodnocení životního cyklu (LCA). Pomáhá rozšíření pohledu za systém nakládání s odpady. Široké systémové hledisko LCA je výkonný nástroj pro životní prostředí 140

141 srovnání různých možností nakládání s odpady daného produktu, materiálu, nebo komplexní toku odpadů. To je v současné době používá v různých souvislostech, od místního plánování politiky na národní i mezinárodní úrovni. Příkladem je nedávný tematické strategii pro nakládání s odpady, který předložila Evropská komise (Ekvall a kol. 2007). LCA je zapojován do následujících fází procesu: definování cílů (např. studijní cíle) a rozsah inventury zátěže (např. prostředky použity, vypouštěných znečišťujících látek) posouzení vlivu na životní prostředí těchto zátěží rozbor zlepšení. Posouzení dopadů na životní prostředí nakládání s odpady, hodnocení životního cyklu (LCA) umožňuje rozšíření pohledu za systém nakládání s odpady. To je důležité, protože nepřímé dopady na životní prostředí způsobené okolními systémy, jako i pro jiné typy systémové analýzy. Snaha o zlepšení LCA s ohledem na tyto aspekty jsou stále posuzovány. Souhrn negativních vlivů způsobených výrobkem během celého cyklu: získáváním surovin a materiálů potřebných k výrobě vlastní výrobou užitím výrobku odstraněním výrobku. Zejména široké perspektivy LCA umožňuje zohlednit významné přínosy pro životní prostředí, které lze získat pomocí různých procesů nakládání s odpady (Birgisdottir 2004): spalování odpadu s využitím energie snižuje nároky na jiné zdroje energie, materiál z recyklace nahradí produkci panenského materiálu, může být biologická léčba snížit potřebu pro výrobu umělých hnojiv a pohonných hmot zbytky ze spalování odpadu mohou nahradit štěrk na silnici staveb 6.3 Procesu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC) Proces integrované prevence a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control IPPC) byl implementován do právního řádu České republiky 1. ledna Základní právní rámec v oblasti ČR je zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů. IPPC řeší komplexně dopady na jednotlivé složky životního prostředí, tedy půdu, vodu, vzduch i odpady. Dosažení nejlepších dostupných technik při provozu velkých průmyslových a zemědělských zařízení představuje jeden z nejvýznamnějších nástrojů v ochraně životního prostředí jako celku a je nejdůležitější součástí procesu integrované prevence a omezování znečištění (IPPC). Při hodnocení a stanovení nejlepších dostupných technik se vychází především z technické úrovně zařízení, zejména z pohledu dosahované úrovně emisí do ovzduší, vody a půdy, množství produkovaných odpadů, materiálové a energetické 141

142 náročnosti, nástrojů environmentálního řízení, ekonomických možností provozovatele zařízení při dosažení regionálních standardů životního prostředí. Důležitými podklady, které musí být v rozhodování zohledněny, jsou plány snižování emisí, plány odpadového hospodářství, podmínky provozu vycházející z dokumentace a stanoviska EIA, atd. Směrnice o integrované prevenci 2008/1/ES vede k pokrokům při ochraně životního prostředí. Vytváří vysoké nároky na jednotlivé právní systémy, nastavení povolovacích systémů, provozovatele i povolující instituce. Omezování znečištění průmyslových a zemědělských činností patří mezi dlouhodobé priority EU v oblasti životního prostředí. Doposud uplatňované strategie tzv. koncových technologií ustupují do pozadí, důraz je kladem na prevenci, tzn. přechod k nejlepším technologiím BAT (MŽP 2009). Technická úroveň zařízení, zejména z pohledu dosahované výše emisí a množství odpadů, materiálové a energetické náročnosti, způsobu a nástrojích environmentálního řízení, se porovnává s nejlepšími dostupnými technikami BAT (Best Available Techniques). Ty jsou začleněny do evropských referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách (BREF), které jsou pro jednotlivé obory zpracovávány a vydávány odbornými institucemi Evropské komise se zastoupením všech členských států. Směrnice IPPC se dotýká přibližně průmyslových a zemědělských podniků v EU. Povolujícím orgánem jsou krajské úřady s metodickým a odborným vedením MŽP. Vydání integrovaného povolení se již doporučuje ke stavebnímu povolení. Kontrolní činnosti a role inspekce ŽP v rámci IPPC má ČIZP (Česká inspekce životního prostředí), která byla zřízena roku 1991 zákonem č. 282/1991 Sb. o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Následně se k ní připojily ostatní složky životního prostředí (odpadové hospodářství, problematika obalů, nakládání s chemickými látkami). Hlavní principy IPPC (Maršák a kol. 2007) posuzování průmyslových a zemědělských činností z hlediska ochrany ŽP jako celku podpora preventivního přístupu při snižování znečištění vznik odpadu je omezen přímo vhodnou technologií, odpady se mohou recyklovat stanovování podmínek provozu zařízení na základě tzv. nejlepších dostupných technik pravidelné přezkoumávání vydaných integrovaných povolení informování veřejnosti integrace dílčích povolení do jednoho. Cíle a principy: zabránit zvyšování znečišťování životního prostředí používáním preventivních a nápravných opatření zamezit přenosu znečištění z jedné složky životního prostředí do druhé efektivně využívat suroviny, materiály a energii předcházet vzniku odpadů a zabezpečit jejich opětovné využití přijímat opatření nezbytná k předcházení haváriím a omezovat jejich případné následky snižovat administrativní náročnost pro podniky vydáním jednoho integrovaného povolení vyjednávat individuální podmínky povolení pro jednotlivé provozovatele zabezpečovat transparentnost správního řízení při vydávání integrovaného povolení vůči veřejnosti, možnost zapojení veřejnosti do rozhodovacího procesu. 142

143 Základní princip IPPC (MŽP 2001): princip integrace princip prevence princip subsidiarity princip nejlepších dostupných technologií princip dialogu, vyjednávání, otevřenosti a výměny informací. Oddělení integrované prevence se podílí na koordinaci a sjednocování procesu IPPC v České republice a na výměně informací o nejlepších dostupných technikách v rámci České republiky a zemí Evropské unie. Oddělení integrované prevence má za úkol: zajistit a rozvíjet, jako odborně způsobilá osoba, podporu výkonu státní správy v oblasti integrované prevence optimalizovat zátěž účastníků procesu integrovaného povolování při zachování kvality výstupů sjednocovat rozsah a obsah požadavků v povolovacím procesu na území České republiky podílet se na aktualizaci dat, rozvoji informačních systémů a výměně informací o nejlepších dostupných technikách zvyšovat efektivitu procesů zapojovat se do spolupráce na národní a mezinárodní úrovni 6.4 AGENDA 21 Jedná se o mezinárodní pravidla předcházení vzniku odpadů na úrovni nezávazných dokumentů a doporučení. Nejvýznamnějším z nich je Agenda 21, nabízející základní přístupy dosažení uvedeného cíle. Principy udržitelného rozvoje jsou obsaženy v dokumentu Agenda 21 (MŽP 1998). Agenda 21 znamená program nebo také seznam věcí, které je třeba udělat, aby bylo dosaženo cíle. Ukazuje cestu k řešení problémů. Jde o souhrnný název asi 38 obecných okruhů (odpady, ochrana vody, ochrana přírody). Všechny souvisí s ochranou ŽP, ekologickou šetrností, sociální a zdravotní pohodou občanů zemí celého světa. Klíčové jsou: podpora používání čistších (bezodpadových) technologií, podpora recyklace již existujících odpadů. Dokument Agenda 21 vznikl v roce 1992 (Rio de Janeiro), kde se sešlo oficiálních delegátů z více než 170 států zemí světa a občanů a aktivistů na globálním fóru (Konference OSN o životním prostředí a rozvoji). Místní Agenda 21 (MA21) představuje nástroj pro zavádění udržitelného rozvoje na místní a regionální úrovni. Místní Agenda 21 je proces, který prostřednictvím zkvalitňování správy věcí veřejných, strategického plánování a řízení a zapojování veřejnosti zvyšuje kvalitu života ve všech jeho aspektech. 143

144 Udržitelným rozvojem máme na mysli takový rozvoj, který umožňuje uspokojovat potřeby lidstva v současnosti bez ohrožení možnosti budoucích generací uspokojovat jejich potřeby. Místní (lokální) Agenda 21 MA 21 (MŽP 1998) Důležité je vnímání problému na místní úrovni, kde se nachází velké množství problémů, stejně jako řešení má své kořeny na úrovni místních aktivit. Jedná se o převedení všech okruhů do srozumitelných souvislostí se situací a životním prostředím v konkrétním místě, regionu. Strategický a akční plán MA 21 rozvoje určitého místa (na úrovni obcí, okresů) obsahuje principy udržitelného rozvoje, s nimiž souhlasily národní vlády na konferenci. Je to proces vedoucí k zajištění dobré a udržitelné kvality života a životní prostředí v určitém území. Stále je velmi důležité zapojení veřejnosti do celého procesu a všech záležitostí obce, protože obec je tvořena občany, ne úřady. Řešení problémů má v rukou každý občan. Koordinátor MA 21 nezáleží na vzdělání musí mít široký znalostní přehled rozeznává problémy v okolí, snaží se najít řešení má omezené schopnosti vyjednávání. Základní otázky a problémové okruhy MA 21, např. (Krajšek 1998) boj proti obecné chudobě udržitelný rozvoj v území a rozvoj v návaznosti na populaci boj ochrany a péče o lidské zdraví ochrana proti znečištění ovzduší v regionu i globálně ochrana kvality a zdrojů vod nakládání s vodou odpovědné a bezpečné nakládání s odpady a jejich přeprava odpovědné využívání vědeckých poznatků pro trvale udržitelný rozvoj regionu Důležité je podnik přizpůsobit co nejvíce zákazníkům. Z tohoto důvodu se stále častěji přistupuje k správným měřítkům výkonnosti. 144

145 Usnadněte zákazníkům spolupráci s vaší firmou: ukažte jim jedinou tvář přizpůsobte své postupy různým typům zákazníků sledujte ukazatele, které jsou pro zákazníky důležité (Hammer 2002). Důležitá je procesní organizace, tzn.: loajalita k procesům i jednotlivým funkcím zaměstnanci přijímají procesní cíle za své zaměstnanci chápou, jak proces probíhá každý zná požadavky zákazníka zaměstnanci pomáhají řešit jeden druhého procesy jsou objektivně hodnoceny a měřeny. 6.5 EKO KOM Roku 1994 byla přijata Evropská směrnice o obalech a obalových odpadech č. 94/62/EC. Z důvodu, že i Česká republika, jako přidružený člen EU, bude muset naplňovat požadavky této Směrnice, bylo založeno České průmyslové sdružení pro obaly a životní prostředí (ČPSOŽP) s cílem vytvořit systém zajišťující využívání obalového odpadu. V roce 1997 vstoupil v platnost zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve kterém byla obalová problematika řešena pouhými dvěma paragrafy. V tomto roce byla založena společnost EKO-KOM, a.s. s cílem vytvořit systém Zeleného bodu v ČR. Společnost zahájila pilotní projekty na ověření různých způsobů sběru tříděného sběru odpadů a připravila ve spolupráci s pedagogy dlouhodobý vzdělávací projekt (Tonda Obal), zaměřený na výchovu žáků základních škol v oblasti třídění odpadů. ČPSOŽP a Ministerstvo životního prostředí uzavřeli dobrovolnou Dohodu o uplatňování Směrnice 94/62/EC o obalech a obalových odpadech v ČR v roce Dohoda stanovila principy fungování systému EKO-KOM tak, aby se na podniky zapojené v tomto systému pohlíželo jako na subjekty, které zajistili zpětný odběr a využití v požadovaném rozsahu. Od roku 1999 je systém EKO-KOM uveden v Aproximační strategii ČR pro oblast životního prostředí jako způsob realizace závěrů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/EHS o obalech a obalových materiálech. Společnosti EKO-KOM, a.s. byla udělena od PRO EUROPE licence k užívání známky Zelený bod v ČR v roce Od začátku roku 2001 platila povinnost využití obalů v rozsahu stanoveném zákonem č. 125/1997 Sb., o odpadech. V průběhu roku pokračovala ekonomická i procesní stabilizace systému EKO-KOM, který zahájil výzkumné pilotní projekty v obcích a vzdělávací a osvětovou činnost. Na konci roku bylo zapojeno v systému téměř 600 podniků, což představuje 42% obalů uvedených na trh v ČR a bylo uzavřeno 2750 smluv s obcemi s celkovým počtem více než 8 milionů obyvatel. Na začátku roku 2002 nabyl účinnosti zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, který již přesněji definuje povinnosti spojené s nakládáním s obaly a obalovými odpady bylo společnosti EKO-KOM, a.s. vydáno Ministerstvem životního prostředí Rozhodnutí o autorizaci dle platného zákona o obalech. EKO-KOM, a.s. se tak stala autorizovanou obalovou společností. Od roku 2002 výrazně vzrostl počet klientů systému EKO-KOM a přiblížil se k hranici firem. Současně také rostl počet obcí zapojených v systému. Na začátku tohoto roku činil přibližně obcí. Postupně také byly uzavírány smlouvy 145

146 s osobami oprávněnými nakládat s odpadem, jejichž počet přesáhl 100 smluv. Sběrná síť v průběhu roku 2004 dosáhla počtu více než 100 tisíc instalovaných kontejnerů a je tak dostupná 97% spotřebitelů (Janíčková 2006). Obr. 47: Rozčlenění sítě EKO-KOM, a.s. Funkčnost systému EKO-KOM, a.s. je autorizovaná obalová společnost, která zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů, které vyplývají ze zákona č. 477/2001 Sb., o obalech ve znění pozdějších předpisů zákona č. 94/2004 Sb. Povinnosti zpětného odběru a využití odpadů z obalů mají podle zákona, osoby, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu, tzn., že dovážejí, plní, importují do ČR nebo prodávají. Tyto osoby mohou pro splnění těchto povinností uzavřít Smlouvu o sdruženém plnění se společností EKO-KOM, a.s. Systém EKO-KOM zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadů z obalů prostřednictvím systémů tříděného sběru v obcích a prostřednictvím činnosti osob oprávněných nakládat s odpadem. To znamená, že společnost EKO-KOM, a.s. fyzicky nenakládá s obalovým odpadem, ale podílí se zejména na financování nákladů spojených se sběrem, svozem, tříděním a využitím obalového odpadu. Vychází přitom ze dvou zákonných povinností: Dovozci, plniči, distributoři a maloobchody, uvádějící na trh či do oběhu obaly nebo balené výrobky, mají dle zákona o obalech povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů. Obce a města mají dle zákona o odpadech, povinnost třídit a využívat komunální odpad, jehož součástí jsou také použité obaly. 146

147 Na jedné straně společnost EKO-KOM, a.s. uzavírá Smlouvy o sdruženém plnění s osobami, které uvádějí obaly na trh či do oběhu. Na základě tohoto smluvního vztahu shromažďuje údaje o produkci obalů a přijímá platby, jejichž výše je závislá na výši vykazované produkce obalů. Na straně druhé společnost EKO-KOM, a.s. uzavírá Smlouvy o zajištění zpětného odběru a recyklaci odpadu z obalů s obcemi a osobami oprávněnými nakládat s odpadem. Tyto subjekty mají poté povinnost vést evidenci o množství zpětně odebraného a využitého odpadu z obalů, na základě které společnost EKO-KOM, a.s. přispívá finančními prostředky na systémy sběru, třídění a využití obalového odpadu. Systém vychází z obdobných modelů, které jsou provozovány v evropských zemích, kde tyto systémy tvoří integrovanou součást nakládání s komunálním odpadem. Kromě zajištění zpětného odběru a využití obalů a obalových odpadů systém EKO-KOM, a.s. provozuje řadu doprovodných činností: informační, poradenskou, výzkumnou a vzdělávací Zelený bod V září roku 2000 organizace PRO EUROPE autorizovala společnost EKO-KOM, a.s. k užívání Zeleného bodu v České republice. Znamená to, že systém EKO-KOM splnil veškeré požadavky kladené touto organizací a zařadil se mezi evropské systémy zpětného odběru a využití obalů, které naplňují směrnici 94/62 ES ve znění pozdějších předpisů. Společnost PRO EUROPE sdružuje následující společnosti z těchto států. Zelený bod - tato značka znamená, že za tento obal byl uhrazen finanční příspěvek organizaci zajišťující zpětný odběr a využití obalového odpadu. Pokud je na obalech a výrobcích distribuovaných na území ČR tato značka, tak tyto obaly musí být registrovány u akciové společnosti EKO-KOM. V praxi to znamená, že za obaly od takovýchto výrobků musí být zaplacen poplatek za zpětný odběr a využití do systému EKO-KOM. Za používání této značky nejsou klientům společnosti EKO-KOM účtovány žádné dodatečné poplatky. Společnost EKO-KOM, a.s. též zajišťuje právní ochranu této značky na území ČR. Obr. 48: Využití značky Zelený bod v Evropě 147

148 6. 6 Nejlepší dostupné techniky (Best Available Techniques, BAT) Dle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, jsou nejlepší dostupné techniky (BAT Best Available Techniques) definované jako nejúčinnější a nejpokročilejší stadium vývoje technologií a činností a způsobů jejich provozování, které ukazují praktickou vhodnost určitých technik navržených k předcházení, a pokud to není možné, tak k omezování emisí a jejich dopadů na životní prostředí, přičemž technikami se rozumí jak použitá technologie, tak způsob, jakým je zařízení navrženo, vybudováno, provozováno, udržováno a vyřazováno z provozu, dostupnými technikami se rozumí techniky vyvinuté v měřítku umožňujícím zavedení v příslušném průmyslovém odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s ohledem na náklady a přínosy, pokud jsou provozovateli za rozumných podmínek dostupné bez ohledu na to, zda jsou používány nebo vyráběny v České republice, nejlepšími se rozumí nejúčinnější technika z hlediska dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí. 148

149 Shrnutí kapitoly 6 Implementace environmentální politiky Implementace environmentální politiky znamená zavedení environmentálních zásad do předpisů a zákonodárství do jednotlivých činností každého podniku, s tím, že tyto zásady by měly představovat pro podnik konkurenční výhodu na trhu. Nejčastěji se můžeme setkat se Systémem environmentálního managementu (EMS), který se zaměřuje na řízení organizace s ohledem na životní prostředí. EMS si klade za cíl implementaci prvků ochrany životního prostředí do celého procesu rozhodování. Implementace EMS je možná zavedením pomocí ISO , OHSAS , EMAS, Ekodesingu či Ekolabelingu (označováním ekologicky šetrných výrobků). EMAS (Eco Management and Audit Scheme) představuje systémový přístup k řízení otázek souvisejících s životním prostředím v organizaci s důrazem na integraci environmentálního hlediska do celkové strategie organizace. ISO se vztahuje na dobrovolné standardy a pokyny na pomoc organizacím při řešení otázek ohledně životního prostředí. Zavedení EMAS i ISO představuje pro firmu spoustu výhod, zejména úsporu nákladů díky snížení odpadu, vyhnutí se pokutám a sankcím za neplnění legislativy, lepší komunikace vně i uvnitř organizace i s veřejností. Ekodesign je specifický způsob označování výrobků, do kterého je zakomponován ohled na životní prostředí po celý životní cyklus výrobku (LCA), zatímco ekolabeling je certifikační systém garantovaný státem či jinou institucí na udělování ekologické značky. Čistší produkce (CP; cleaner production) je stálá aplikace integrální preventivní strategie ochrany životního prostředí na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a omezit rizika zejména vůči člověku i životnímu prostředí. Metodika hodnocení CP je velice složitá a rozčleněná na několik navazujících fází. Hodnocení životního cyklu výrobku (LCA; Life Cycle Assesment) hodnotí provázaná stádia výrobku již od získávání suroviny až po jeho konečné zpracování. Jedná se o objektivní proces hodnocení životního prostředí a zátěže spojené s výrobkem, procesem či činností. Důležité je nalézt možnost zlepšení stavu. Proces integrované prevence a omezování znečištění (IPPC; Integrated Pollution Prevention and Control). Snahou je nalezení takových technik a technologií při provozu velkých zařízeních, aby došlo k co nejmenšímu zatížení životního prostředí. Nejlepší dostupnou technikou (BAT; Best avaible Techniques) (či technikami) máme na mysli nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. Státy často využívají dobrovolné dokumenty k předcházení vzniku odpadů, jedná se zejména o dokument AGENDA 21, jenž nabízí základní přístupy k dosažení požadovaných cílů. Tento dokument vznikl v roce 1992 ve městě Rio de Janeiro, kde se konala konference OSN o Životním prostředí a rozvoji. Obce často přistupují k řešení problému jeho vnímáním na místní úrovni. Z toho důvodu vzniká Místní agenda 21 (MA 21). Zmíníme se také o významné společnosti EKO-KOM, a.s.. Jedná se o autorizovanou obalovou společnost, která zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů. 149

150 7 Dovoz a vývoz odpadů Silniční doprava je důležitou součástí národního hospodářství všech průmyslově vyspělých států a jedním z ukazatelů životní úrovně obyvatelstva. Evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR) byla uzavřena dne 30. září 1957, jejíchž cílem bylo sjednotit technické podmínky pro provoz vozidel při přepravě nebezpečných věcí, ale též pro podmínky pro balení, manipulaci a upevnění nákladu, požadavky na průvodní doklady o zásilce, vybavení vozidel, včetně školení jejich obsádek (Kuřátko 1996). Úprava nebo přepracování nebezpečných odpadů spočívá v omezení jejich nebezpečných vlastností, objemu. Obsahují toxické látky, které se mohou vyluhovat do okolí, nejčastěji do podzemních vod (Christiánková a kol. 1998). Díky tomu se neskládkují. Právní úprava je zaměřena především na regulaci přeshraničního pohybu odpadů a na způsoby jejich zneškodňování než na předcházení jejich vzniku. Právní regulace dovozu, vývozu a tranzitu odpadů vychází z mezinárodních závazků ČR, především z: Basilejské úmluvy, rozhodnutí Rady OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Omezování přeshraničního pohybu nebezpečných a radioaktivních odpadů je spojeno s prosazováním: principů soběstačnosti (self-sufficiency principle), principu odstraňování u zdroje (proximity principle). V hierarchii cílů je dána přednost předcházení vzniku odpadů před recyklací (Krajšek 1998): zamezení vzniku odpadů management toku materiálů (popř. EMS) politika odpadového hospodářství obcí jako součást promyšleného systému nízký objem odpadů výstavba a provozování zařízení k zneškodňování odpadů nejmodernější technologie, nejúčinnější metody recyklace podporovat užívání trvalejších a snadno opravitelných výrobků a výrobních metod, při kterých vzniká menší množství odpadu či emisí vrácení zboží k dalšímu využití sběrné dvory optimalizace systému třídění odpadů. Logistika při nakládání s organickým odpadem Náklady na dopravu Součástí zpracování biomasy na např. biopaliva rozhodující je vstupní cena surovin, investice do technologie, strojní zařízení na zpracování, skladování a energetickou konverzi (Jelínek a kol. 2001). 150

151 Zákonitosti pro vytvoření logistického řetězce: povaha materiálu množství materiálu dopravní trasa úroveň řízení čas. Přeshraniční přeprava odpadů Přeshraniční přepravu odpadů do České republiky, z České republiky a přes Českou republiku upravují právní předpisy Evropských společenství upravující dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a jejich kontrolu. Odpad vzniklý v České republice se přednostně odstraňuje v České republice. Ministerstvo stanoví vyhláškou podrobnosti ohledně oznámení, jeho náležitostí a dokladů doprovázejících přeshraniční přepravu odpadů. Není možno povolit přeshraniční přepravu odpadů do České republiky za účelem energetického využití do spaloven komunálních odpadů, pokud by v důsledku přeshraniční přepravy musely být odstraňovány odpady vznikající v České republice, stejně jako se smí nepovolovat přeshraniční přeprava odpadů do České republiky za účelem energetického využití, pokud by v důsledku přeshraniční přepravy musely být odpady vznikající v České republice zpracovány způsobem, který není v souladu s tímto plánem nebo s plány odpadového hospodářství krajů. Zahájení přeshraniční přepravy odpadů: Okamžikem, kdy ministerstvo obdrží kopii zasílacího listu s vyplněným datem přepravy a dalšími příslušnými údaji v souladu s právními předpisy Evropských společenství upravujícími dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství. Ministerstvo financí může stanovit vyhláškou celní úřady pro přeshraniční přepravu odpadů do států, které nejsou členskými státy Evropské unie. Evidence při přepravě nebezpečných odpadů Při přepravě nebezpečných odpadů jsou odesílatel a příjemce povinni vyplnit evidenční list v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem. Evidence přepravovaných nebezpečných odpadů se nevede při vnitropodnikové dopravě zabezpečované vlastními dopravními prostředky, pokud nepřesahuje areál provozovny. Odesílatel odpadu je povinen: vyplnit evidenční list zaslat evidenční list obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zahájení přepravy do 10 dnů od jejího zahájení. Příjemce odpadu je povinen zaslat evidenční list o přepravě nebezpečného odpadu s potvrzením o převzetí odpadu odesílateli a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností příslušným podle místa zahájení a ukončení přepravy do 10 dnů od jeho převzetí. 151

152 Obr. 49: Dokument určený pro dopravce odpadů (MŽP 2012) Dovoz a vývoz odpadů (MŽP 2011) Statistické zjišťování poskytuje každoročně kromě informací o produkci odpadů a nakládání s nimi i výsledky přeshraničního pohybu odpadů. Export a import odpadů je monitorován dlouhodobě od roku 2004 dle základních kategorií odpadů (nebezpečné a ostatní) a dále z pohledu směru obchodu (v rámci EU, mimo EU). V roce 2010 bylo do České republiky dovezeno 0,4 mil. tun odpadu, naprostá většina odpadu (99 %) pocházela z členských zemí EU. Struktura dovozu se dle jednotlivých katalogových skupin odpadů z dlouhodobého hlediska nijak výrazně nezměnila. Stejně jako v loňském roce se jednalo zejména o kovové odpady pocházející ze stavebnictví a zpracování odpadů (skupiny 17 a 19), dále plastové odpady, kaučuk, papír a lepenku. Ve sledovaném období bylo z ČR vyvezeno 2,1 mil. tun odpadu a téměř veškerý export (2 mil. tun) směřoval do některé ze zemí EU (99 %). Největší podíl tvořily železné kovy pocházející ze zpracování odpadů a stavební činnosti (skupiny 17 a 19), dále kovy ze zpracování autovraků (skupina 16), obalový odpadní papír a lepenka (skupina 15). Jak dokládá časová řada v tabulce č. 10 a grafu 11, po poklesu zjištěném jak v dovozu, tak ve vývozu odpadů v roce 2009, který následoval po několikaletém vzrůstajícím trendu, zaznamenaly v roce 2010 dovoz i vývoz opět nárůst. Oproti roku 2009 vzrostlo množství vyvezeného odpadu o 33 % a dovezeného o 26 %. 152

153 Shrnutí kapitoly 7 Dovoz a vývoz odpadů Silniční doprava je důležitou součástí národního hospodářství všech průmyslově vyspělých států a je také jedním z ukazatelů životní úrovně obyvatelstva. Právní úprava se zaměřuje především na regulaci přeshraničního pohybu odpadů a na způsoby jejich zneškodňování než předcházení jejich vzniku. Přeshraniční přepravu odpadů do České republiky, z České republiky a přes Českou republiku upravují právní předpisy Evropských společenství upravující dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a jejich kontrolu. Odpad vzniklý v České republice se přednostně odstraňuje v České republice. Ministerstvo stanoví vyhláškou podrobnosti ohledně oznámení, jeho náležitostí a dokladů doprovázejících přeshraniční přepravu odpadů. Při přepravě nebezpečných odpadů jsou odesílatel a příjemce povinni vyplnit evidenční list v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem, který je povinen zaslat obecnímu úřadu s rozšířenou působností do 10 dnů od jejího zahájení. Evidence přepravovaných nebezpečných odpadů se nevede při vnitropodnikové dopravě zabezpečované vlastními dopravními prostředky, pokud nepřesahuje areál provozovny. 153

154 8 Ekonomické nástroje poplatky, pokuty a sankce Stanovení poplatku za komunální odpad může stanovit obec obecně závaznou vyhláškou dle zákona o poplatcích je minimální výše 250 Kč za obyvatele, maximálně 500 Kč jedná se o poplatek za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstranění KO poplatek je dvousložkový povinnost platit mají všichni občané bez ohledu na množství vyprodukovaného odpadu (Hřebíček 2009). Poplatek platí i původce, který je sám provozovatelem skládky a tato skládka je na jeho vlastním pozemku. Poplatky za ukládání odpadů na skládku platí původce odpadu. Rozdílná výše je stanovena pro uvedené kategorie odpadu i v případě základní složky. V maximální položce dosáhne sazba poplatku Kč za tunu uloženého odpadu (nebezpečný odpad). Poplatky se vybírají prostřednictvím provozovatele skládky. Vzhledem k tomu, že drobný nebezpečný odpad v komunálním odpadu představuje 1 až 2 % z celkové produkce, náklady na jeho sběr netvoří podstatnou část celkových nákladů na nakládání s komunálním odpadem. Náklady se pohybují v rozpětí 10 až 20 Kč na obyvatele a rok. Poplatek za ukládání odpadů na skládky se skládá ze dvou složek, jejich výše je závislá na druhu a množství odpadů: 1. základní složka - poplatku se platí za uložení odpadu - platí se vždy - příjemcem je obec. 2. riziková složka - za uložení nebezpečného odpadu - příjemcem je SFŽP. Poplatek je v rozsahu stanoveném tímto zákonem příjmem obce, na jejímž katastrálním území je skládka umístěna, a Státního fondu životního prostředí. Pokud je původcem obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se od této obce základní složka poplatku. Základní složka poplatku je příjmem obce, na jejímž katastrálním území skládka leží. V případě, že skládka leží na katastrálních územích několika obcí, dělí se tento příjem proporcionálně podle velikosti části skládky ležící v katastrálních územích těchto obcí. Riziková složka poplatku je příjmem Státního fondu životního prostředí. Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí: a) fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt; za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí, b) fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. 154

155 Tyto nástroje jsou zakotveny ve vztahu ke skladování odpadů. Způsoby: Poplatky za uložení odpadů, Finanční rezerva pro rekultivaci a asanaci skládek. Současná praxe využívá především následujících měřítek pro výpočet platby za svoz odpadů (Slavík a kol. 2009): dle počtu členů v domácnosti dle počtu domácností dle počtu sběrných nádob dle velikosti pozemku Cenu je možno dále upravit: dle objemu sběrné nádoby dle frekvence svozu sběrných nádob dle hmotnosti odpadu dle zaplněnosti sběrné nádoby. Nežádoucí účinky platby nastávají v zakládání tzv. černých skládek, zvýšenému spalování v domácích topeništích, možnému ukládání odpadu do sběrných nádob jiných producentů odpadu či ukládání odpadu do odpadkových košů na veřejném prostranství tzv. littering, tj. odhazování odpadu mimo sběrné nádoby na veřejném prostranství. Náklady v obcích České republiky jsou sledovány v následujícím členění (Slavík a kol. 2009): náklady na směsný komunální odpad náklady na objemný odpad náklady tříděného sběru náklady na odpadkové koše náklady na nebezpečný odpad náklady na sběrné dvory náklady na černé skládky ostatní náklady. Sankce Pokuty fyzickým osobám oprávněným k podnikání a právnickým osobám: Pokutu do výše Kč uloží obecní úřad fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která využívá systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem bez písemné smlouvy s touto obcí nebo která nemá zajištěno využití nebo odstraňování odpadů v souladu s tímto zákonem. Pokutu do výše Kč uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která: 155

156 nevede evidenci odpadů nezabezpečí odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem, neumožní kontrolním orgánům výkon kontrolní činnosti Pokutu do výše Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která např.: nezařadí odpad podle Katalogu odpadů předá odpad osobě, která k převzetí předávaného odpadu není podle tohoto zákona oprávněna, provozuje zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nezajistí zpětný odběr použitých výrobků určených ke zpětnému odběru nebo nesplní jinou povinnost související se zpětným odběrem, Pokutu do výše Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která: nakládá s odpady v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady je zakázáno nebo není povoleno ředí nebo mísí odpady za účelem splnění kritérií pro jejich přijetí na skládku ukládá na skládku odpady, které jsou tímto zákonem nebo prováděcím právním předpisem zakázány ukládat na skládku, nebo při ukládání odpadů na skládku Řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní úřad dozvěděl; pokutu však lze uložit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Rozdělení peněz z vybraných pokut Pokutu ukládá, vybírá a vymáhá správní úřad, který jako první zahájil řízení o jejím uložení; pokuty uložené inspekcí vymáhá příslušný celní úřad. Pokuty uložené inspekcí jsou z 50 % příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení právních předpisů, a z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí. Pokuta inspekcí uložená obci je příjmem Státního fondu životního prostředí. Pokuty uložené obecním úřadem obce s rozšířenou působností jsou z 50 % příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení povinnosti, a z 50 % příjmem obce s rozšířenou působností, která pokutu uložila. Pokuta uložená obecním úřadem obce s rozšířenou působností obci je z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí a z 50 % příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená obecním úřadem je příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení povinnosti. Přestupky Obecní úřad uloží pokutu až do výše Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že se zbaví autovraku nebo umístí vozidlo vyřazené z registru vozidel v rozporu s tímto 156

157 zákonem odloží elektrozařízení mimo místa k tomu určená. Inspekce uloží pokutu až do výše Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že: převezme odpad do svého vlastnictví provádí nedovolenou přepravu odpadů soustřeďuje odpad nebo s ním jinak nakládá na místech nebo v objektech, které nejsou podle tohoto zákona zařízeními určenými k nakládání s odpady. Poplatky za znečištění ovzduší Provozovatelé všech zdrojů znečištění (s výjimkou malých) musí platit poplatky za znečišťování ovzduší a to s ohledem na množství a nebezpečnost vypouštěných látek. V tomto případě jsou poplatky příjmem Státního fondu ŽP, u malých zdrojů spadají do rozpočtu obce. Vypočtený poplatek se nevybírá do vypočtené částky 500 Kč, celková částka se zaokrouhluje na celé 100 Kč. Poplatkovým obdobím je kalendářní rok provozu zdroje. Poplatky do 2000 Kč se platí jednorázově. Pokud provozovatel zdroje (s výjimkou malých) zahájí práce za účelem snížení emisí alespoň do 15 %, mohou se poplatky prominout ve výši 60 % jejich celkového úhrnu. 157

158 Shrnutí kapitoly 8 Ekonomické nástroje poplatky, pokuty a sankce Stanovení poplatku za komunální odpad může stanovit obec obecně závaznou vyhláškou dle zákona o poplatcích je minimální výše 250 Kč za obyvatele, maximálně 500 Kč jedná se o poplatek za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstranění KO poplatek je dvousložkový povinnost platit mají všichni občané bez ohledu na množství vyprodukovaného odpadu. Poplatek platí i původce, který je sám provozovatelem skládky a tato skládka je na jeho vlastním pozemku. Poplatek se skládá ze dvou složek, tj. základní složka, která se platí vždy a je příjmem obce a složka riziková, která se platí za uložení nebezpečného odpadu a jejímž příjemcem je Státní fond ŽP. Poplatky za ukládání odpadů na skládku platí původce odpadu. Rozdílná výše je stanovena pro uvedené kategorie odpadu i v případě základní složky. V maximální položce dosáhne sazba poplatku Kč za tunu uloženého odpadu (nebezpečný odpad). Poplatky se vybírají prostřednictvím provozovatele skládky. Vzhledem k tomu, že drobný nebezpečný odpad v komunálním odpadu představuje 1 až 2 % z celkové produkce, náklady na jeho sběr netvoří podstatnou část celkových nákladů na nakládání s komunálním odpadem. Náklady se pohybují v rozpětí 10 až 20 Kč na obyvatele a rok. Pro výpočet platby za svoz odpadů se využívá následujících měřítek. Cenu lze vypočítat dle počtu členů v domácnosti, počtu domácností, počtu sběrných nádob či podle velikosti pozemku. Cena se poté upravuje s ohledem na objem sběrné nádoby, frekvenci svozu sběrných nádob, hmotnost odpadů nebo dle zaplnění sběrné nádoby. Za nedodržování právní legislativy hrozí pokuty, přestupky či sankce, a to právnickým osobám, fyzickým osobám oprávněných k podnikání i fyzickým osobám. Pokuty FO oprávněných k podnikání a PO hrozí pokuty až do výše Kč, např. za ředění či mísení odpadů za účelem splnění jejich kritérií pro přijetí na skládku. FO může inspekce uložit pokutu až do výše Kč, např. pokud provádí nepovolenou přepravu odpadů. Pokutu ukládá, vybírá a vymáhá správní úřad. Pokuty uložené inspekcí jsou z 50 % příjmem obce a z 50 % příjmem SFŽP. Pokuty uložené obecním úřadem obce s rozšířenou působností jsou z 50 % příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení povinnosti, a z 50 % příjmem obce s rozšířenou působností, která pokutu uložila. Pokuta uložená obecním úřadem obce s rozšířenou působností obci je z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí a z 50 % příjmem obce s rozšířenou působností. Pokuta uložená obecním úřadem je příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení povinnosti. 158

159 9 Výchova a vzdělávání občanů v oblasti odpadového hospodářství V posledních desetiletí je snahou nejrůznějších organizací rozšiřovat ekologické povědomí mezi veřejnost. Největšího významu v šíření a výuce environmentálních znalostí, vědomostí a pochopení základní problematiky životního prostředí je dosahováno zejména u dětí a mládeže. Ti jsou také klíčovými aktéry, které se snaží sdružení ekologické výchovy či samotné školy zapojit do dobrovolných aktivit v oblasti životního prostředí. Ale pokud chceme zlepšit stav našeho okolí, musíme začít sami u sebe. Například Olomoucký kraj má vytvořený systém realizace výchovy a vzdělávání občanů v oblasti odpadového hospodářství ve smyslu zpracované samostatné koncepce Environmentální výchovy a vzdělávání občanů. Realizace opatření je prováděna dvoustupňově, jednak z hlediska výchovy a vzdělávání laické široké veřejnosti (občanů) probíhá např. komunikační a informační kampaň na podporu primárního třídění. Kampaň je organizována krajským úřadem ve spolupráci s autorizovanou společností EKO-KOM a.s. a firmou EUFOUR PR s.r.o., která danou kampaň organizuje. Kampaň se zaměřuje především na mládež, ale jsou pořádány také vzdělávací akce pro zastupitele obcí a širokou veřejnost. V předchozích letech proběhla řada akcí v rámci komunikační a informační kampaně odpadové dny pro školy a mládež, semináře pro starosty obcí Olomouckého kraje, seminář pro zástupce orgánů odpadového hospodářství pověřených obcí a soutěž obcí ve třídění plastu, papíru, skla, nápojových kartonů a kovů. Další dvě komunikační a informační kampaně pak navazovaly na předchozí ročníky. Nemalou pozornost věnuje kraj, ve vztahu k naplňování schváleného POH (plán odpadového hospodářství) a související problematiky, také vzdělávání odborné veřejnosti především odborných zástupců měst. Pro tyto účely jsou pořádány minimálně 2 x ročně porady pro obce s rozšířenou působností. V rámci připomínkování jednotlivých POH obcí probíhá metodické vedení ze strany odborných pracovníků krajského úřadu (Olomoucký kraj 2010). V této kapitole si vysvětlíme význam SSEV (sdružení středisek ekologické výchovy) a jejich aktivit i systém navazujících poboček i významných projektů, s jejichž názvy se běžně setkáváme ve školství s ohledem na sledovanou aktuální problematiku, odpady Clean Up the World (Ukliďme svět!) Clean Up The World (Ukliďme svět!) je mezinárodní kampaň, kdy se organizují dobrovolné skupinky po celém světě, aby si uklidili své okolí (okolí bydliště, školy, kolem cest, řek) od odpadů a černých skládek. Smyslem této akce není pouze uklidit své okolí, ale přimět lidi, aby si více vážili toho, co sami vykonají, a začali se více zajímat o životní prostředí. Z tohoto důvodu se organizátoři snaží zaangažovat do akce každého, tj. žáka základní školy, učitele, jejich rodiče, dobrovolníky i zástupce státní správy či firem. Koordinátorem kampaně v České republice je Český svaz ochránců přírody. Dříve se akce pojila s konkrétním datem, nyní probíhá ve dvou časových období, a to březen duben a další termín je nejčastěji třetí týden v září, což má spojitost s celosvětovou akcí. Clean Up the World zaměstná odhadem 35 milionů dobrovolníků ve 130 zemích každý rok, takže je jedním z největších Společenství na základě ekologických kampaně na světě (Clean Up the World 2012). 159

160 Historie Clean Up the World Australský stavitel a jachtař Kiernan chtěl obeplout svět. Ve svých 47 letech podnikl na jachtě cestu kolem světa ( ). Během této cesty viděl, jak jsou moře špinavá a znečištěná. Po návratu domů se rozhodl s přáteli k úklidu a vyčistili 270 km mořského pobřeží. Tato akce se konala 8. ledna 1989, kdy se zúčastnilo dobrovolníků a nasbírali tun odpadu. Celý projekt Clean Up the World se realizuje pod záštitou UNEP (United Nations Environment Program Program OSN pro životní prostředí) (ČSOP 2009). V České republice probíhá kampaň od roku 1993, kdy se zúčastnilo téměř dobrovolníků. Příprava na akci výběr lokality sběr odpadků/ likvidace černých skládek termín úklidu přesný čas i místo dostatečná propagace školení o bezpečnosti práce. ČSOP zajistí k akci pomůcky, jako pytle na odpad, univerzální zvací plakátky, brožurky, odměny pro dobrovolníky. Během samotné akce je snahou dobrovolníků odpad třídit. Svoz musí být předem domluven s příslušným úřadem. Obr. 50, 51: Ukliďme svět, foceno dne , Šumperk ( foto Petr Šaj, Vila Doris) 160

161 9. 2 SSEV Pavučina SSEV Pavučina je sdružení středisek ekologické výchovy. SSEV Pavučina vzniklo v roce 1996 na popud organizací poskytujících služby v oblasti ekologické/environmentální výchovy, a to z potřeb vzájemného kontaktu, výměny zkušeností a zastupování společných zájmů. SSEV Pavučina realizuje řadu projektů a programů celostátního významu, jejichž prostřednictvím naplňuje poslání a stanovy. Na projektech spolupracuje s členskými středisky a s partnery ze státní, podnikatelské i nevládní neziskové sféry. SSEV Pavučina je členem Oborové platformy ekologických nevládních organizací. Obr. 52: SEV na území České republiky ( SEV Cassiopeia 2000) Příklady členských organizací: ČSOP Koniklec, Praha Ekocentrum PALETA, Pardubice Ekocentrum PALETA, pobočka Chrudim Vila Doris Dům dětí a mládeže a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků Vila Doris, Šumperk Sluňákov centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s., Horka nad Moravou 161