PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY POSLANECKÁ SNĚMOVNA. VI. volební období 789/0

Transkript

1 PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY POSLANECKÁ SNĚMOVNA VI. volební období 789/0 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s přístupem České republiky Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaná na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 26. července 1995), Protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Dublin, 27. září 1996), Druhý protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 19. června 1997), a Protokol o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 29. listopadu 1996) Zástupce předkladatele: ministr spravedlnosti Doručeno poslancům: 31. srpna 2012 v 10:55

2

3 Návrh usnesení Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlasí s přístupem České republiky k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 26. července 1995), k Protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Dublin, 27. září 1996), Druhému protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 19. června 1997), a k Protokolu o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 29. listopadu 1996) s tím, že při uložení listiny o přístupu budou učiněna následující prohlášení: 1. Prohlášení adresované generálnímu tajemníkovi Rady Evropské unie v souladu s článkem 6 odst. 2 Prvního protokolu: V souladu s článkem 6 odst. 2 Protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaného na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 27. září 1996, Česká republika prohlašuje, že bude pro stíhání trestných činů definovaných v tomto Protokolu uplatňovat pravomoc podle článku 6 odst. 1 písm. c) tohoto Protokolu, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci, a že nebude pro stíhání trestných činů definovaných v tomto Protokolu uplatňovat pravomoc podle článku 6 odst. 1 písm. d) tohoto Protokolu. 2. Prohlášení adresované generálnímu tajemníkovi Rady Evropské unie v souladu s článkem 2 odst. 1 Protokolu o výkladu: V souladu s ustanovením článku 2 odst. 1 Protokolu o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce, vypracovaného na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 29. listopadu 1996, Česká republika prohlašuje, že přijímá pravomoc Soudního dvora Evropské unie podle podmínek uvedených v článku 2 odst. 2 písm. b). Česká republika si vyhrazuje právo stanovit ve svých vnitrostátních právních předpisech, že je-li otázka týkající se výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a jejího prvního Protokolu vznesena ve věci projednávané vnitrostátním soudem, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek podle vnitrostátních právních předpisů, je tento soud povinen předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie.

4 PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY Parlamentu České republiky se předkládá ke schválení návrh na přístup k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 26. července 1995), k Protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Dublin, 27. září 1996), ke Druhému protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 19. června 1997) a k Protokolu o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce, vypracovanému na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii (Brusel, 29. listopadu 1996). I. Evropská unie odstranila mnoho bariér pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a z toho plynoucí výhody se stávají předmětem trestné činnosti. Podvody ohrožující příjmy a výdaje Evropských společenství se přitom v mnoha případech neomezují pouze na jednu zemi a často je páchají organizované zločinecké sítě. Z tohoto důvodu a s ohledem na dlouholetou prioritu Evropských společenství chránit své finanční zájmy se členské státy Evropské unie rozhodly zajistit, aby jejich trestněprávní předpisy co nejúčinněji přispívaly k ochraně finančních zájmů Evropské unie, a posílit vzájemnou spolupráci v boji proti podvodům ohrožujícím finanční zájmy Evropské unie. Dne 26. července 1995 byla proto členskými státy podepsána Úmluva založená na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii 1 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen Úmluva ). 2 Úmluva vstoupila v platnost dne 17. října K této Úmluvě byly sjednány tři dodatkové protokoly, a to: Protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 27. září 1996, který vstoupil v platnost ke dni 17. října 2002 (dále jen První protokol ), Druhý protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 19. června 1997, který vstoupil v platnost 19. května 2009 (dále jen Druhý protokol ), Protokol o výkladu Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Soudním dvorem Evropských společenství prostřednictvím rozhodnutí o předběžné otázce, 1 Čl. K.3 Smlouvy o Evropské unii byl přečíslován Amsterodamskou smlouvou na čl. 31 a následně Lisabonskou smlouvou nahrazen čl. 82, 83 a 85 Smlouvy o fungování Evropské unie (viz srovnávací tabulky publikované v Úředním věstníku C 83, , s ). 2 Úmluva byla sjednána v době, kdy Evropská unie již existovala, nicméně právní subjektivitu měla Evropská společenství. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo Evropské společenství nahrazeno Evropskou unií, tudíž důvodová zpráva hovoří výhradně o ochraně finančních zájmů Evropské unie a termín Evropské společenství je ponechán jen v názvech Úmluvy a jejích protokolů. Blíže viz poznámka pod čarou č. 3. 1

5 vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 29. listopadu 1996, který vstoupil v platnost ke dni 17. října 2002 (dále jen Protokol o výkladu ). I když Úmluva a protokoly k ní nebyly sjednány v českém jazyce, byly po vstupu ČR do EU dodatečně přeloženy do češtiny a vyhlášeny v Úředním věstníku EU a české znění je tedy stejně závazné jako znění vypracovaná v jiných jazycích. Úmluva byla publikována v Úředním věstníku C 316, , s , zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19 svazek 08 s ; První protokol byl publikován v Úředním věstníku C 313, , s. 2 10, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19 svazek 08 s ; Druhý protokol byl publikován v Úředním věstníku C 221, , s , zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19 svazek 08 s ; a Protokol o výkladu byl publikován v Úředním věstníku C 151, , s. 2 14, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 19 svazek 08 s Česká republika se ve Smlouvě o přistoupení k Evropské unii ze dne 16. dubna 2003, konkrétně ve článku 3 odst. 4 Aktu o podmínkách přistoupení, zavázala k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a jejím dodatkovým protokolům přistoupit. 3 Česká republika je posledním členským státem Evropské unie, který dosud k Úmluvě a jejím protokolům nepřistoupil. Pouze Estonsko dosud nepřistoupilo k Protokolu o výkladu. Předpokládá se, že Česká republika přistoupí k Úmluvě, Prvnímu protokolu, Druhému protokolu a Protokolu o výkladu současně. Z toho plyne i vstup těchto instrumentů v platnost pro Českou republiku ke stejnému datu, a to 90 dnů od uložení listiny o přístupu. Finanční zájmy Evropské unie jsou kromě výše uvedených mezinárodních smluv a protokolů k nim chráněny pomocí nástrojů vnitřní kontroly institucí Evropské unie a vnějších kontrolních pravomocí Evropské komise, mezi které náleží zejména nařízení Rady (ES, EURATOM) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů ES, rozhodnutí Komise č. 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), nařízení Rady (EURATOM) č. 1074/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), a interinstitucionální dohoda ze dne 25. května 1999 mezi Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Komisí Evropských společenství ohledně vyšetřování Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Smlouva o fungování Evropské unie (změněná Smlouva o založení Evropského společenství) obsahuje čl. 325 Boj proti podvodům upravující oblast boje proti podvodům ohrožujícím finanční zájmy EU. Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) byl zřízen na základě bývalého čl. 280 Smlouvy o založení Evropského společenství, jehož obsah byl převzat do ustanovení čl. 325 Smlouvy o fungování Evropské unie. Dále Smlouva o fungování Evropské unie předvídá ve svém čl. 86, že Rada může nařízením vytvořit z Eurojustu Úřad evropského veřejného žalobce pro boj proti trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy EU. V EU nyní probíhá diskuse o podobě tohoto nového institutu. II. 3 Podle ustanovení čl. 9 Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních připojeného k zakládajícím smlouvám zůstávají úmluvy uzavřené mezi členskými státy na základě Smlouvy o Evropské unii před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost zachovány, dokud nebudou zrušeny či změněny (viz Úř. věst. C 306, , s. 163). 2

6 Komentář k jednotlivým ustanovením Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství Článek 1 odst. 1 zakotvuje definici podvodu poškozujícího finanční zájmy Evropské unie, a to jak v oblasti výdajů, tak na straně příjmů, a je konstruován jako úmyslné jednání v obou formách, konání i opomenutí. Podvodným jednáním na straně výdajů se dle čl. 1 odst. 1 písm. a) rozumí zejména neoprávněné přisvojení si, použití nebo zadržování prostředků ze souhrnného rozpočtu Evropské unie či rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejich jménem a rovněž neposkytnutí informací v rozporu se zvláštní povinností se stejnými následky. Podvodným jednáním na straně příjmů je zejména nedovolené snížení prostředků v souhrnném rozpočtu Evropské unie či v rozpočtech spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Shora uvedená jednání lze podle stávajících trestněprávních předpisů postihovat dle 260 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ) jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie. Přestože Úmluva mluví o podvodu poškozujícím finanční zájmy Evropské unie, má jednání v ní vymezené spíše charakter porušení hospodářské disciplíny než podvodu v našem pojetí, neboť ve všech případech není vyžadován ze strany pachatele podvodný úmysl tj. již od počátku úmysl někoho oklamat nebo využít jeho omylu. Ve smyslu článku 1 Úmluvy jde o úmyslný trestný čin, tj. postihována jsou pouze úmyslná jednání, nikoli jednání v nedbalostní formě. Trestný čin poškozování finančních zájmů Evropské unie podle 260 trestního zákoníku postihuje dva základní typy jednání: - Úmyslnou manipulaci s doklady, která vede ke škodlivému následku spočívajícímu v nesprávném použití finančních prostředků nebo zadržování finančních prostředků buď ze souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo z některého rozpočtu spravovaného Evropskou unií nebo jejich jménem, anebo ke snížení příjmů některého takového rozpočtu. Dokladem se v tomto případě rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejich jménem. Může se tak jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního či trestního rejstříku apod. - Neoprávněné nakládání s prostředky těchto rozpočtů, ať už na straně výdajů či příjmů. V oblasti výdajů je tak postihováno zejména neoprávněné přisvojení si, použití nebo zadržování dotací a podpory ze strany strukturálních fondů, a rovněž neposkytnutí informací se stejnými následky. Podvodným jednáním na straně příjmů je zejména nedovolené snížení prostředků v souhrnném rozpočtu Evropské unie či v rozpočtech spravovaných Evropskou unií nebo jejich jménem. Příjmy se pak rozumí dvě kategorie vlastních příjmů rozpočtu Evropské unie, a to cla z obchodu se třetími 3

7 zeměmi vybraná podle společného celního tarifu a poplatky uvalené na obchodování se třetími zeměmi v rámci společné zemědělské politiky, popřípadě příspěvky a další poplatky v rámci společné organizace trhů s cukrem. Přesné znění předmětných skutkových podstat podle 260 trestního zákoníku zní následovně: odst. 1 kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. odst. 2 Stejně bude potrestán, kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Kvalifikované skutkové podstaty ( 260, odst. 3 5 trestního zákoníku) pak stanoví vyšší trestní sazby a okolnosti podmiňující jejich použití. Článek 1 odst. 3 vyžaduje stanovení trestnosti jednání, která mají charakter pokusu a jednotlivých forem účastenství na činu výše uvedeném v odst. 1, což je provedeno ustanoveními 21 až 24 trestního zákoníku, pokud nedošlo k naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu (např. podle 254, 348, 209, trestního zákoníku). Článek 2 obsahuje ustanovení o trestech. V jeho odstavci 1 je stanoveno postihovat jednání uvedená v článku 1 Úmluvy účinnými, přiměřenými a odstrašujícími trestními sankcemi. V případech závažných podvodů (závažný podvod musí být považován za podvod týkající se určité minimální částky, kterou stanoví každý členský stát, přičemž výše této minimální částky nesmí přesahovat EUR) mají takové tresty zahrnovat i trest odnětí svobody, s možností extradice. Odstavec 2 článku 2 stanoví, že v případech méně závažných podvodných jednání (do 4000 EUR) lze při absenci některých vnitrostátním právem stanovených obzvláště závažných okolností (např. podle 260 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku) kromě trestu odnětí svobody uložit také trest zákazu činnosti nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo peněžitý trest). Skutková podstata 260 taktéž nepředpokládá žádnou minimální částku, která by vylučovala trestnost poškození finančních zájmů Evropské unie. Současné druhy a výše trestů a sankcí ukládaných za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie odpovídají shora uvedeným požadavkům článku 2 Úmluvy. Článek 3 ukládá členským státům přijmout nezbytná opatření k tomu, aby vedoucí podniků nebo jiné osoby s rozhodovacími nebo kontrolními pravomocemi v podniku mohli být v souladu se zásadami stanovenými jejich vnitrostátními právními předpisy uznáni trestně odpovědnými za podvody poškozující finanční zájmy Evropské unie uvedené v článku 1 spáchané jim podřízenou osobou jednající jménem dotyčného podniku. 4

8 Jedná se o odpovědnost vedoucích pracovníků a osob s rozhodovacími a kontrolními pravomocemi podniků resp. takových osob, které poruší nebo nesplní povinnost vyplývající z jejich zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené jim podle zákona při řízení nebo kontrole činnosti osob jim podřízených. Dle důvodové zprávy 4 k čl. 3 Úmluvy je ponecháno na uvážení jednotlivým členským státům, zda ve svém právním řádu založí trestní odpovědnost vedoucích podniků a jiných osob s rozhodovacími nebo kontrolními pravomocemi v podniku na jejich osobním jednání (pachatelství, spolupachatelství, účastenství) nebo jako objektivní odpovědnost za jednání jiné osoby nebo jiným způsobem, např. z důvodu nekompetentnosti nebo kvůli porušení či zanedbání jejich rozhodovacích nebo kontrolních pravomocí. Český právní řád v současné době umožňuje postihovat vedoucí pracovníky a osoby s rozhodovacími a kontrolními pravomocemi jako pachatele ( 22 trestního zákoníku) či spolupachatele ( 23 trestního zákoníku) či na základě ustanovení o účastenství ( 24 trestního zákoníku), tj. jako organizátora, návodce či pomocníka. Jedná se o dostatečně širokou trestní odpovědnost v souladu se zásadami našeho vnitrostátního práva a není tudíž nezbytné zakládat novou formu trestní odpovědnosti dotčených osob. Navíc je žádoucí zajistit jednotnou úpravu spolu s čl. 7 Prvního protokolu, jakož i čl. 12 odst. 1 Druhého protokolu k téže Úmluvě (celexové č A0719(02)), a s čl. 6 Úmluvy o boji proti korupci úředníků ES nebo úředníků členských států EU (celexové č A0625(01)), které obsahují stejné požadavky. Ač v případě jednání dle čl. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů ES by si bylo možné představit jistou doplňkovou trestněprávní odpovědnost vedoucích podniků specificky za činy poškozující finanční zájmy EU spáchané jejich podřízenými (např. týkající se správnosti a úplnosti předkládaných dokladů) nad rámec obecných ustanovení trestního zákona o účastenství a spolupachatelství, v případech korupčního jednání nebo praní peněz by však taková dodatečná odpovědnost nadřízených byla zpravidla neodůvodněná. Článek 4 Úmluvy obsahuje ustanovení o jurisdikci členských států. Odstavec 1, první odrážka zakotvuje zásadu teritoriality, která je dostatečně široce upravena v 4 trestního zákoníku. Požadavek vyjádřený ve třetí odrážce článku 4, odst. 1 (zásada personality) je pokryt 6 trestního zákoníku. Ustanovení 5 trestního zákoníku upravuje též zásadu registrace. Prohlášení podle článku 4 odst. 2 Česká republika proto neučiní. V souvislosti s první a druhou odrážkou článku 4 odst. 1 je třeba zmínit, že vyjádřené účastenství na trestném činu dle článku 1 Úmluvy je žádoucí konkrétně v příslušných ustanoveních specifikovat. V 4 trestního zákoníku je obecně upravena místní působnost účastenství na trestném činu na území republiky a to bez ohledu na to, zda čin pachatele je v cizině trestný nebo kde pachatel jednal. Článek 4 je tedy trestním zákoníkem jasně a plně implementován. Článek 5 stanoví povinnost členského státu přijmout příslušná opatření k postihu jednání uvedených v článku 1 Úmluvy v případě, kdy tento stát uplatňuje právo nevydávat své vlastní občany a čin byl spáchán mimo území tohoto státu. 4 Vysvětlující zpráva k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství byla schválena Radou 26. května 1997 (viz Úř. věst. C 191, , s. 1 10). 5

9 První odstavec je v současné době implementován 6 trestního zákoníku, který stanoví, že působnost českých trestních zákonů se vztahuje i na trestné činy občanů České republiky nebo obyvatel republiky bez státní příslušnosti, byť byly spáchány v cizině. V dalších případech, kdy občan členského státu údajně spáchal v jiném členském státě trestný čin dle článku 1 Úmluvy, je povinen první členský stát, pokud své občany nevydává, předložit věc svým příslušným orgánům za účelem případného trestního stíhání. Při předání spisů, informací a doličných věcí se postupuje dle Evropské úmluvy o vydávání (vyhlášeno pod č. 549/1992 Sb.). Současně se v článku 5 odst. 3 stanoví, že kvalifikace podvodu dle článku 1 Úmluvy jako trestného činu ve věcech daňových nebo celních není důvodem pro odmítnutí extradice. Toto ustanovení lze přímo aplikovat a je v souladu s dosavadní praxí příslušných orgánů činných v trestním řízení. Radou Evropské unie bylo dne 13. června 2002 schváleno rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV). Staré členské státy byly povinny transponovat tento unijní předpis do svých právních řádů k 1. lednu Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu komplexně upravuje problematiku vzájemného vydávání (extradice) pachatelů trestných činů, kteří se pobytem v některém z členských států vyhýbají trestnímu stíhání, které je proti nim vedeno v jiném členském státě, nebo výkonu trestu odnětí svobody či ochranného opatření spojeného s odnětím svobody, které jim byly pravomocně uloženy v jiném členském státě. Podle ustanovení článku 2 odst. 2 citovaného rámcového rozhodnutí jsou korupce a podvod, včetně podvodu poškozujícího zájmy Evropské unie ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství zařazeny mezi trestné činy, pro které se neuplatní podmínka oboustranné trestnosti pro účely předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, pokud lze v dožadujícím státě za takové jednání uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. Uvedené rámcové rozhodnutí bylo do českého právního řádu implementováno novelou zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád ), a současně novelou trestního zákona. Předmětné ustanovení trestního zákona ( 21 odst. 2 trestního zákona) bylo převzato i do trestního zákoníku ( 10 odst. 2 trestního zákoníku). Předávání komplexně upravuje hlava 25, oddíl 3 zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu ( ) trestního řádu. Ustanovení 412 trestního řádu pak specifikuje výjimky ze zásady oboustranné trestnosti. Soud, který rozhoduje o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, nezjišťuje, zda jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v ustanovení 412, je trestným činem podle práva České republiky. Poškozování finančních zájmů Evropské unie je podle odst. 2 písmene h) jednou z takto taxativně vymezených jednání. Předání občana České republiky jinému členskému státu Evropské unie umožňuje 10 odst. 2 trestního zákoníku, který stanoví, že: Občan České republiky může být předán do jiného členského státu Evropské unie pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu. Čl. II/2 zákona č. 539/2004 Sb. ve znění zákona č. 253/2006 Sb. pak stanoví výjimku z uvedeného pravidla. Podle tohoto ustanovení se totiž ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté nepoužijí na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy 6

10 před 1. listopadem 2004). V těchto případech se postupuje podle ustanovení 391 až 402 trestního řádu. Článek 6 ukládá členským státům vzájemně spolupracovat, pokud se podvod vůči finančním zájmům EU týká alespoň dvou států. Vzájemná spolupráce mezi členskými státy EU v trestních věcech je upravena mnoha mezinárodními smlouvami OSN, Rady Evropy a Evropské unie, dvoustrannými smlouvami s některými členskými státy i předpisy Evropské unie. Oblast mezinárodní spolupráce v trestních věcech je také upravena hlavou 25 trestního řádu. Ke koordinaci trestního stíhání vedeného ve více členských státech nebo koordinaci provádění právní pomoci lze využít též centrální jednotky justiční spolupráce EUROJUSTu, Evropské justiční sítě i ústředních orgánů České republiky pro zajišťování mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních (Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství). Lze shrnout, že články 5 a 6 jsou v současné době implementovány. Provádění spolupráce v rámci České republiky spadá do kompetence resortů vnitra, spravedlnosti a financí. Článek 7 ve svém odst. 1 vyjadřuje zásadu ne bis in idem, dle které osoba, v jejíž věci bylo pravomocně rozhodnuto v jednom členském státě, nesmí být trestně stíhána za stejné jednání v jiném členském státě za podmínky, že jestliže byl uložen trest, byl tento trest již vykonán nebo je právě vykonáván anebo již nemůže být vykonán podle právních předpisů odsuzujícího státu. Zásada ne bis in idem je jednou ze zásad českého trestního práva a je zakotvena v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada je pro rozhodnutí vnitrostátních orgánů rozvedena v 11 odst. 1 písm. f), g), h) trestního řádu, kde je stanovena nepřípustnost trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Ve vztahu k cizozemským rozsudkům pak 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zakotvuje nepřípustnost trestního stíhání, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána. Takovou přímo použitelnou úpravu obsahuje například článek 35 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení (vyhlášeno pod č. 551/1992 Sb.). Článek 7 odst. 1 Úmluvy není přímo použitelný, neboť vyžaduje, aby byla příslušná úprava provedena vnitrostátními předpisy členských států. Provedení tohoto závazku představuje ustanovení 11 odst. 4 trestního řádu: Rozhodnutími podle odstavce 1 písm. f), g) a h) jsou i rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie. Zásada ne bis in idem se tak v souladu s požadavky článku 7 odst. 1 Úmluvy vztahuje na všechna příslušná rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie. Odstavec 2 článku 7 pak vypočítává případy, ve kterých může členský stát prohlásit, že není odstavcem 1 vázán. Uvedené výjimky však neplatí, požádal-li členský stát druhý členský stát, aby kvůli stejným skutečnostem zahájil trestní stíhání nebo povolil vydání dotyčné osoby. Stejnou úpravu jako článek 10 obsahují články Schengenské prováděcí úmluvy 7

11 (celexové č A0922(02)). Protože Česká republika neučinila žádné prohlášení na základě článku 55 Schengenské prováděcí úmluvy, navrhuje se zdržet se prohlášení také v případě článku 7 předmětné Úmluvy. Ustanovení článku 8 se týkají řešení sporných otázek při výkladu a aplikaci Úmluvy, a nevyžadují implementaci do vnitrostátního právního řádu. Článek 9 stanoví, že žádné z ustanovení této Úmluvy nebrání členským státům přijmout vnitrostátní právní předpisy, které jdou nad rámec závazků vyplývajících z Úmluvy. Články se zabývají zejména otázkou povinnosti členského státu předložit Komisi Evropské unie znění ustanovení, kterými se implementují závazky vyplývající z Úmluvy do vnitrostátních právních řádů, vstupem úmluvy v platnost a postavením depozitáře. Úmluva vstoupí v platnost vůči přistupujícímu státu po uplynutí 90 dní od uložení jeho listiny o přístupu. Po uložení listiny o přístupu zašle v souladu s článkem 10 Úmluvy Česká republika Evropské komisi text příslušných ustanovení (v současnosti jde o 4, 5, 6, 10, 21, 22, 23, 24, 138, 209, 211, 212 a 260 trestního zákoníku, a 11 a trestního řádu a překlad zákona č. 418/2011 Sb.). Komentář k jednotlivým ustanovením Prvního protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů ES První protokol obsahuje v mnoha svých ustanoveních text v podstatě shodný se zněním Úmluvy o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii. Obsahuje tudíž shodně definice úředníka vnitrostátního i úředníka Společenství, obdobné skutkové podstaty pasivní a aktivní korupce a ustanovení o trestech jako ustanovení Úmluvy o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie. Článek 1 definuje pro účely Prvního protokolu pojem úředník, jímž se rozumí každý úředník Společenství, dále blíže definovaný, a úředník členského státu, včetně každého úředníka jiného členského státu. Pro účely Prvního protokolu je pojem úředník členského státu vykládán ve smyslu definice úředníka nebo veřejného činitele podle vnitrostátních právních předpisů. Odpovídajícím ustanovením v českém právním řádu je definice úřední osoby dle 127 trestního zákoníku. Definice úřední osoby podle 127 trestního zákoníku je plně v souladu s definicí článku 1 Prvního protokolu, kdy odstavec 3 stanoví, že úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace se za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2 považuje za úřední osobu podle trestního zákona, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Speciální pojetí úřední osoby pro trestné činy úplatkářství je vymezeno v 334 trestního zákoníku, jehož odstavec 2 písmena a) - c) stanoví, že úřední osobou je též jakákoliv osoba a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu veřejné moci cizího státu; b) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu; 8

12 c) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejím orgánu nebo instituci. Podle článku 1 písmene c) Prvního protokolu bude při vnitrostátním trestním řízení ČR vázána definicí úředníka jiného členského státu EU pro účely použití trestního práva tohoto státu jen v rozsahu, ve kterém je tato definice slučitelná s výše uvedenými definicemi. Úředníkem Společenství se podle článku 1 písm. b) rozumí každá osoba, která je úředníkem nebo jiným smluvním zaměstnancem ve smyslu služebního řádu úředníků Evropské unie nebo pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie a každá osoba vyslaná k Evropské unii členskými státy nebo kterýmkoli veřejnoprávním nebo soukromoprávním subjektem, která plní úkoly rovnocenné úkolům úředníků nebo jiných zaměstnanců Evropské unie. S ohledem na skutečnost, že Evropskou unii nelze považovat za stát, je v tomto případě třeba vycházet z definice úřední osoby dle 334 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, který stanoví, že úřední osobou je též osoba zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo v jejím orgánu nebo instituci, [...] pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí. Podle poslední části článku 1 odst. 1 písm. b) Prvního protokolu se jako na úředníky EU pohlíží i na členy subjektů zřízených v souladu se smlouvami o založení Evropských společenství, a na jiné zaměstnance těchto subjektů. Podle výkladové zprávy k Prvnímu protokolu jde např. o úředníky Evropské investiční banky a řady dalších institucí. V jednotlivých případech by bylo možné tyto instituce považovat ve smyslu 334 odst. 2 trestního zákoníku, za mezinárodní nebo nadnárodní organizace vytvořené státy (pokud byla konkrétní instituce zřízena např. na základě Smlouvy o ES) nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného (pokud příslušná instituce vznikla nařízením Rady) nebo jejich orgány a instituce. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že současná právní úprava definice úřední osoby je plně v souladu s požadavky článků 1 a 4 Prvního protokolu na definici úředníka ve spojení s definicemi trestných činů podle článků 2 a 3 Prvního protokolu. Článek 2 definuje pasivní korupci. Toto ustanovení Prvního protokolu je trestním zákoníkem ( 331) plně implementováno. Článek 3 definuje aktivní korupci. Toto ustanovení Prvního protokolu je trestním zákoníkem ( 332) plně implementováno. Na rozdíl od Úmluvy o boji proti korupci úředníků ES nebo úředníků členských států EU se v článcích 2 a 3 Prvního protokolu požaduje kriminalizovat pouze korupci za účelem porušení povinností, které poškozují nebo pravděpodobně poškodí finanční zájmy Evropské unie. Tento prvek je vůči výše uvedené úmluvě speciální a je podřazen obecnému prvku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu podle 331 a 332 trestního zákoníku, protože se týká nakládání s finančními prostředky Evropské unie. Článek 4 požaduje, aby se v českém právním řádu definice trestných činů aktivní a pasivní korupce spáchaných našimi úředníky, členy vlády ČR, zvolenými členy našich parlamentních 9

13 komor, členy našich nejvyšších soudů nebo nejvyšších kontrolních úřadů, při výkonu jejich funkcí, nebo proti nim, vztahovaly obdobně i na případy spáchání těchto trestných činů úředníky EU, členy Komise EU, Evropského parlamentu, Soudního dvora a Účetního dvora EU nebo proti nim při výkonu jejich funkcí. Implementace v českém trestním zákoníku je rozebrána v komentáři k článku 1 Prvního protokolu. Článek 5 obsahuje ustanovení o trestech. V jeho odstavci 1 je stanoveno postihovat jednání uvedená v článcích 2 a 3, účastenství a návod k těmto jednáním, účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty, přičemž v závažných případech mají takové tresty zahrnovat i trest odnětí svobody umožňující extradici. Tímto však není dotčen výkon disciplinárních pravomocí příslušnými orgány vůči úředníkům členských států nebo Evropské unie. Současné druhy a výše, resp. účinnost a přiměřenost, trestů ukládané za trestné činy úplatkářství dle ustanovení trestního zákoníku odpovídají shora uvedeným požadavkům článku 5 Prvního protokolu. Tresty za spáchání trestných činů dle 331 až 333 trestního zákoníku zahrnují tresty odnětí svobody, zákaz činnosti, peněžitý trest a propadnutí majetku. Taktéž je možné uložit vedle těchto trestů i jiné tresty ( 53 trestního zákoníku) uvedené v 52 trestního zákoníku. Na tato ustanovení se vztahují rovněž obecná ustanovení trestního zákoníku o přípravě trestného činu, pokusu, organizátorství, návodu a pomoci a účastenství. Článek 5 odst. 2 dovoluje, ale nepožaduje, zavedení zákonné úpravy, která by soudům umožnila brát při stanovení výše trestu v úvahu také již uložené disciplinární postihy. Za podmínek 93 odst. 1 trestního zákoníku je ovšem možné pouze započítání doby strávené ve vazbě, nebo vykonaného trestu uloženého orgánem cizího státu V případech, kdy byl v cizině vykonán zcela nebo z části trest, který český právní řád nezná, pak český soud při stanovování trestu k této skutečnosti přihlédne ( 93 odst. 2 trestního zákoníku). Článek 6 upravuje pravidla pro uplatnění soudní pravomoci členských států ve vztahu k trestným činům, které tyto státy zavedou v souladu s články 2, 3 a 4 Prvního protokolu. Článek 6 odst. 1 vyžaduje zavedení zásady teritoriality, která je zakotvena v 4 trestního zákoníku. Dle odstavce 2 článku 6 může nicméně členský stát prohlásit, že pravidla pro zavedení soudní pravomoci stanovená v odst. 1 písm. b), c) a d) nebude uplatňovat nebo že bude uplatňovat jedno nebo více těchto pravidel jen ve zvláštních případech nebo za určitých podmínek. Zásada aktivní personality (odst. 1 písm. b) je s ohledem na české státní příslušníky upravena podle 6 trestního zákoníku. S ohledem na úřední osoby ČR, které nejsou občany ČR, je třeba použít 4 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, protože u české úřední osoby ve smyslu 127 trestního zákoníku půjde v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu vždy o ohrožení zájmu na nestranném výkonu české veřejné správy, který chrání 331 trestního zákoníku. Odstavec 1 písm. c), zásada pasivní personality, se týká podplácení v cizině osobami, které nejsou občany ČR, přičemž korupce směřuje vůči občanům ČR. Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb., sice zavádí ve svém 7 odst. 2 zásadu ochrany (pasivní personality) tak, že toto ustanovení poskytuje ochranu občanům České republiky a osobám bez státní příslušnosti, které mají na území ČR trvalý pobyt, pokud proti nim byl v cizině spáchán trestný čin, nicméně ochrana je poskytována pouze při splnění podmínky oboustranné trestnosti, tj. že čin 10

14 spáchaný v cizině je trestný v místě spáchání a současně podle trestního zákoníku, nebo kdy ke spáchání trestného činu, který je trestný podle trestního zákoníku, došlo v místě, které nepodléhá žádné trestní pravomoci (neregistrované plavidlo na širém moři, oblast severního pólu, atp.). Je tedy vhodné aplikaci tohoto ustanovení prohlášením omezit. Odstavec 1 písm. d) téhož článku se pak týká úředníků institucí EU, které mají svá sídla v členském státu. Jde o řadu institucí různého druhu a okruhu působnosti. Výčet těchto institucí není stanoven, může jít o každou instituci nebo orgán, který bude v České republice ustaven v souladu se smlouvami zakládajícími EU. Přitom půjde o výjimečné případy, kdy dojde k podplácení nebo přijetí úplatku úředníkem instituce EU se sídlem v ČR, který není občanem ČR, mimo území ČR. Často přitom bude možno postupovat podle již zavedených ustanovení o působnosti trestního zákona (např. dle výše uvedeného 4 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku). Je tedy vhodné aplikaci tohoto ustanovení prohlášením vyloučit. Navrhuje se, aby Česká republika učinila následující prohlášení na základě článku 6 odst. 2 Prvního protokolu, které bude mít povahu výhrady ve smyslu čl. 11 Prvního protokolu: V souladu s článkem 6 odst. 2 Protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaného na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 27. září 1996, Česká republika prohlašuje, že bude pro stíhání trestných činů definovaných v tomto Protokolu uplatňovat pravomoc podle článku 6 odst. 1 písm. c) tohoto Protokolu, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci, a že nebude pro stíhání trestných činů definovaných v tomto Protokolu uplatňovat pravomoc podle článku 6 odst. 1 písm. d) tohoto Protokolu. Výše navržená výhrada není ničím neobvyklým ani u jiných členských států Evropské unie, kdy výhradu podle čl. 6 odst. 2 uplatnily Rakousko, Dánsko, Francie, Velká Británie, Itálie, Litva, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Polsko, Švédsko, Finsko a Slovensko. Některé členské státy prohlásily, že soudní pravomoc budou vykonávat ve vztahu k trestným činům, je-li pachatel jejich státním příslušníkem nebo úředníkem (ustanovení písm. b)), jen pokud jsou trestné ve státě, v němž byly spáchány (princip oboustranné trestnosti). Takové prohlášení učinilo Rakousko, Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko. Aplikaci ustanovení písmene c) vyloučily Velká Británie, Litva, Portugalsko, Švédsko Finsko a Slovensko. Aplikaci ustanovení písmene d) vyloučily Velká Británie, Litva, Portugalsko, Švédsko a Finsko. Nizozemsko uplatňuje pravomoc podle písm. d) pouze, pokud je čin trestný ve státě, kde byl spáchán. Polsko uplatňuje pravomoc podle písm. d), pokud úředník ES, který není občanem Polska a spáchal čin mimo jeho území, je na území Polska a nebylo rozhodnuto o jeho vydání do zahraniční, případně předání do jiného členského státu. Itálie uplatňuje působnost podle písm. c) a d) pouze za podmínek stanovených italským trestním zákonem. Článek 7 upravuje vztah Prvního protokolu k Úmluvě. Článek 3, článek 5 odst. 1, 2 a 4 a článek 6 Úmluvy se použijí tak, jako kdyby v nich bylo odkazováno na jednání uvedené v článcích 2, 3 a 4 Prvního protokolu, přičemž se na První protokol vztahují také článek 7, 9 a 10 Úmluvy. Závěrečné články 9 12 Prvního protokolu se zabývají jeho vstupem v platnost, přistoupením nových členů, postavením depozitáře, přičemž článek 11 zakotvuje nemožnost učinění výhrad kromě výhrad učiněných podle článek 6 odst. 2. První protokol vstoupí v platnost vůči přistupujícímu státu po uplynutí 90 dní od uložení jeho listiny o přístupu. 11

15 Komentář k jednotlivým ustanovením Druhého protokolu k Úmluvě o ochraně finančních zájmů ES Druhý protokol upravuje především problematiku praní peněz (legalizace výnosů z trestné činnosti) a odpovědnost právnických osob za podvodná jednání poškozující finanční zájmy Evropské unie, tak jak je zakotveno Úmluvou. Pro účely Druhého protokolu se úmluvou rozumí Úmluva o ochraně finančních zájmů ES, "podvodem" jednání podle článku l Úmluvy, "pasivní a aktivní korupcí" jednání podle článků 2 a 3 Prvního protokolu. Článek 1 písm. d) definuje pro účely Druhého protokolu právnickou osobu jako každý subjekt mající takové právní postavení podle platných vnitrostátních předpisů, s výjimkou států nebo jiných veřejnoprávních subjektů při výkonu veřejné moci a mezinárodních organizací veřejného práva. Praním peněz se pro účely Druhého protokolu v souladu s článkem 1 písm. e) rozumí jednání definované v čl. l třetí odrážce směrnice Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz 5, které je spojeno s výnosy z podvodu, alespoň v závažných případech, a s výnosy aktivní nebo pasivní korupce. Směrnice Rady č. 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. 6 Podle čl. 44 uvedené směrnice z r se odkazy na zrušenou směrnici z r považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou uvedenou v příloze směrnice. Definice podle obsažené v článku 1 Druhého protokolu jsou v souladu s českým právním řádem. Článek 2 požaduje trestnost praní peněz. V českém právním řádu se jedná o trestnost legalizace výnosů z trestné činnosti související s poškozením finančních zájmů Evropské unie, která je postižitelná jak ve formě úmyslného, tak i nedbalostního jednání, podle 216 (legalizace výnosů z trestné činnosti) a 217 (legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti) trestního zákoníku. V souladu s předmětnými ustanoveními je trestně postižitelný ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, nebo jako odměna za něj, nebo věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu získanou trestným činem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní. Dále je trestný ten, kdo jinému z nedbalosti umožní zastřít původ nebo zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty ve větší hodnotě, která byla získána trestným činem, nebo jako odměna za něj. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že toto ustanovení Druhého protokolu je trestním zákoníkem ( 216 a 217) plně implementováno. 5 Úř. věst. L 166, , s ; zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 09 Svazek 01 s Úř. věst. L 309, , s

16 Článek 3 odst. 1) požaduje, aby právnické osoby byly odpovědné za poškození finančních zájmů Evropské unie ( 260 trestního zákoníku), aktivní korupci ( 332 trestního zákoníku) a praní peněz ( 216 a 217 trestního zákoníku) pokud tyto trestné činy v jejich prospěch spáchá osoba jednající samostatně nebo jako člen orgánu dotčené právnické osoby, nebo která v této právnické osobě působí ve vedoucím postavení na základě blíže specifikovaných podmínek. Právnické osoby mají být odpovědné také za návod, účastenství na výše uvedených trestných činech a také za pokus poškození finančních zájmů EU. V odst. 2 článku 3 je požadováno, aby právnické osoby byly odpovědné také v případech, kdy nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany osoby uvedené v odstavci 1 umožnil spáchání vyjmenovaných trestných činů ve prospěch právnické osoby osobou jí podřízenou. Odstavec 3 pak stanoví podmínku, že stíhání právnických osob nevylučuje možnost trestního stíhání proti fyzickým osobám. Ustanovení článku 3 plně implementuje zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ), který vstoupil v platnost 1. ledna Podle ustanovení 7 tohoto zákona mohou být právnické osoby činěny trestně odpovědnými za legalizaci výnosů z trestné činnosti ( 216 trestního zákoníku), legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti ( 217 trestního zákoníku), poškozování finančních zájmů Evropské unie ( 260 trestního zákoníku), přijetí úplatku ( 331 trestního zákoníku), podplacení ( 332 trestního zákoníku) a podněcování k trestnému činu ( 364 trestního zákoníku). Pachatelství, spolupachatelství a účastenství právnických osob blíže upravuje 9 předmětného zákona, který ve svém odst. 3) také výslovně stanoví, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob a vice versa. Ohledně trestnosti pokusu se v souladu s 1 odst. 2) zákona č. 418/2011 Sb. použije ve vztahu k právnické osobě ustanovení 21 (pokus) trestního zákoníku. V souladu s ustanovením odstavce 1 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak: statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat; ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost; ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby; nebo zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů. Dále pak lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl spáchán: jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v 8 odstavci 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.; nebo zaměstnancem na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 8 zákona anebo proto, že orgány právnické osoby nebo uvedené osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. S ohledem na výše popsané lze ustanovení článku 3 Druhého protokolu považovat za plně implementované do českého právního řádu. 13

17 Článek 4 obsahuje ustanovení o sankcích ukládaných právnickým osobám, které budou účinné, přiměřené a odrazující. V odstavci 1 je uveden příkladný výčet trestů ukládaných právnickým osobám odpovědným za jednání podle článku 3: zbavení oprávnění pobírat veřejné výhody nebo podpory; dočasný nebo trvalý zákaz provozování obchodní činnosti; uložení soudního dohledu; zrušení rozhodnutím soudu. V souladu s ustanovením 15 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob lze právnické osobě uložit trest: zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, uveřejnění rozsudku; a ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Současné druhy trestů a ochranných opatření, jež je možné ukládat právnickým osobám, je plně v souladu s ustanovením článku 4 Druhého protokolu. Článek 5 následně požaduje, aby právnickým osobám bylo možné zabavit či odejmout nástroje a výnosy trestné činnosti v souladu s tuzemským právním řádem, aniž by byla dotčena práva třetích stran jednajících v dobré víře. Předmětné ustanovení je plně implementováno neb právnickým osobám lze podle 15 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uložit trest propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, případně ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a tímto výnosy trestné činnosti právnické osobě efektivně odčerpat. V článku 6 je stanoven zákaz odmítnout poskytnutí vzájemné právní pomoci týkající se trestných činů poškozování finančních zájmů Evropské unie (podle 260 trestního zákoníku), přijetí úplatku (podle 331 trestního zákoníku), uplácení (podle 332 trestního zákoníku) a legalizace výnosů trestné činnosti (podle 216 a 217 trestního zákoníku) pouze z toho důvodu, že se takové jednání týká daňového nebo celního trestného činu nebo je za něj považováno. Český trestní řád, kterým se poskytování vzájemné právní pomoci řídí, konkrétně hlava dvacátá pátá - právní styk s cizinou) takovou podmínku pro poskytování vzájemné právní pomoci, včetně předávání osob mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, nezná. Navíc pro případy předání osob pro jednání podvodu včetně podvodů postihujících zájmy Evropské unie stanoví trestní řád podle 412 výjimku, kdy soud v takovém případě nezjišťuje, zda jde o trestný čin podle práva České republiky. Článek 7 upravuje spolupráci Komise Evropské unie a členských států v oblasti boje proti poškozování zájmů Evropské unie, úplatkářství a praní peněz. Pro tento účel Komise poskytuje technickou a operativní pomoc, kterou mohou příslušné vnitrostátní orgány potřebovat k usnadnění koordinace svých vyšetřování. V souladu s odstavcem 2 si členské 14

18 státy za stanovených podmínek mohou vyměňovat informace za účelem zjišťování skutkového stavu a zajištění účinného postupu proti výše zmiňované trestné činnosti. Za účelem určení hlavních směrů všeobecného strategického přístupu k prevenci, detekci, hlášení, šetření, nápravě a postihu jednání podvodné povahy, poškozujícímu nebo ohrožujícímu finanční zájmy EU, je vládou České republiky pravidelně od roku 2004 přijímána Národní strategie proti podvodným jednáním poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropských společenství (usnesení č. 456 dne 12. května 2004, usnesení č z 5. září 2007 a následné usnesení č. 535 ze dne 14. května 2008). Česká republika ustanovení článku 7 plní již nyní. Článek 8 upravuje odpovědnost Komise za ochranu osobních údajů v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Podle článku 9 jsou pravidla přijatá na základě závazků podle článku 8 zveřejňována v Úředním věštníku Evropské unie. Článek 10 upravuje předávání údajů jiným členským státům a třetím zemím, kdy stanoví podmínku, že Komise může získané údaje poskytnout jiným členským státům, pokud o tom vyrozumí členský stát, který údaje poskytl. Třetím zemím pak může Komise získané údaje předávat pouze za předpokladu, že členský stát, který údaje poskytl, s tímto předání souhlasí. Článek 11 následně stanoví, že jakýkoliv orgán určený nebo zřízený za účelem výkonu funkce nezávislého dozoru nad ochranou údajů, pokud jde o osobní údaje uchovávané Komisí v rámci plnění jejích úkolů podle Smlouvy o založení Evropského společenství, je příslušný k výkonu stejné funkce i ve vztahu k osobním údajům uchovávaným Komisí na základě tohoto protokolu. Článek 12 upravuje vztah Druhého protokolu k Úmluvě. Článek 3, článek 5 a článek 6 Úmluvy se použijí tak, jako kdyby v nich bylo odkazováno na jednání uvedené v článku 2 Druhého protokolu, přičemž se na Druhý protokol vztahují také článek 4, 7, 9 a 10 Úmluvy. Článek 13 stanoví, že případný spor mezi členskými státy týkající se výkladu nebo uplatňování Druhého protokolu buse projednán nejprve Radou s cílem nález řešení a v případě, že řešení není nalezeno, pak teprve může být věc předložena Soudnímu dvoru Evropské unie. Dále pak každý spor mezi jedním nebo více členskými státy a Komisí týkající se uplatňování článku 2 v souvislosti s čl. 1 písm. e) a článků 7, 8 a 10 a čl. 12 odst. 2 čtvrté odrážky tohoto protokolu, který nebylo možné urovnat jednáním, může být předložen Soudnímu dvoru po uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne, kdy jedna ze stran sporu uvědomí druhou stranu o vzniku sporu. Podle odstavce 3 článku 13 se Protokol o výkladu vztahuje i na Druhý protokol. Článek 14 upravuje mimosmluvní odpovědnost Evropské unie. Článek 15 zaručuje, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o žalobách podaných kteroukoli fyzickou nebo právnickou osobou proti rozhodnutí Komise určenému této osobě nebo proti rozhodnutí, které se této osoby přímo a osobně týká, z důvodu porušení článku 8 nebo jiného pravidla přijatého na základě tohoto článku anebo z důvodu zneužití pravomoci. 15