Základní koncepty v kabale

Transkript

1

2 Základní koncepty v kabale Rav Michael Laitman - ii-

3 Zři, že než byly emanace vyzářeny a než byly bytosti vytvořeny, Prosté vrchní Světlo naplňovalo celou existenci. A nebyla zde žádná prázdnota, jako je prázdné ovzduší, dutina či jáma, Ale vše bylo naplněno prostým, bezmezným světlem. A nebyla zde taková část jako hlava či ocas, Ale vše bylo prosté, hebké světlo, vyvážené souměrně a rovnoměrně, A nazývalo se Nekonečné Světlo. A když na Jeho prostou vůli přišla touha stvořit svět a vyzářit emanace, Vynést na světlo dokonalost Svých skutků, Svých jmen, Svých označení, Což bylo důvodem stvoření světů, Pak Se omezil, uprostřed, Přesně v středu, Pak omezil světlo. A světlo se kolem toho středního bodu roztáhlo daleko do stran. A zůstal zde prázdný prostor, prázdnota Obkružující střední bod. A omezení bylo stejnoměrné Kolem prázdného bodu, Takže prostor Byl kolem něj rovnoměrně obkroužen. Tam, po omezení, Zformujíc prázdnotu a prostor Přesně uprostřed nekonečného světla, Místo bylo zformováno, Kde vyzářené a stvořené může přebývat. Pak se z Nekonečného Světla svěsila jediná linka, Snížila se dolů do toho prostoru. A skrze tu linku On vyzářil, vytvořil, zformoval, a Udělal všechny světy. Než tyto čtyři světy vešly v bytí Bylo zde jedno nekonečno, jedno jméno, v podivuhodné, skryté jednotě, A dokonce i V úhlech Mu nejbližších Není žádná síla a žádné dosažení v nekonečném, Jako není žádná mysl, která by Jej mohla vnímat, Neboť On nemá žádné místo, žádnou hranici, žádné jméno. ARI, velký kabalista 16. století, Strom života - 1-

4 Autorova poznámka Ačkoliv se tato kniha může zdát velmi základní, není zamýšlena jako kniha, která zprostředkovává základní znalosti o kabale. Místo toho je to kniha, která má čtenářům pomoci rozvíjet přístup ke konceptům kabaly, k duchovním předmětům a duchovním termínům. Opakovaným čtením této knihy rozvíjí člověk vnitřní všímavost, smysly a přístup, který v něm předtím neexistoval. Tyto nově získané postřehy jsou jako senzory, které kolem nás cítí prostor, skrytý našim obyčejným smyslům. Proto je tato kniha míněna tak, aby podporovala přemítání o duchovních termínech. Do míry, do které jsme s těmito termíny sjednoceni, můžeme začít naším vnitřním zrakem odhalovat duchovní strukturu, která nás obklopuje, téměř jako by se zvedala mlha. Ještě jednou, tato kniha není namířena na studium faktů. Místo toho je to kniha pro začátečníky, kteří chtějí probudit nejhlubší a nejjemnější vjemy, které mohou uchopit. Michael Laitman - 2-

5 Autorova poznámka...2 Uvedení...4 Metoda vnímání v kabale...7 Účel kabaly...10 Předání kabaly...12 Dokonalost a svět...15 Svoboda vůle...18 Esence a účel kabaly...22 Z Doslovu k Zoharu...24 Jazyk kabaly...28 Z Předmluvy k Zoharu...31 Z Uvedení do Zoharu...36 Z Uvedení do Studia Deseti Sefir...49 Podmínky pro zveřejnění tajemství moudrosti kabaly...52 Pár základních konceptů...54 Otázky a odpovědi

6 Kdo jsem? Proč existuji? Uvedení Odkud jsem přišel? Kam jdeme? A co je naším účelem zde? By jsem v tomto světě předtím? Proč je v tomto světě utrpení a můžeme se mu vyhnout? Jak můžeme dosáhnout míru, naplnění a štěstí? Otevři mi trochu své srdce, a Já ti odhalím svět. --Kniha Zohar Z generace na generace se lidé na tyto bolestně neodbytné otázky snaží najít odpovědi. Fakt, že pokračují z generace na generaci naznačuje, že jsme na ně stále ještě nedostali uspokojivé odpovědi. Zatímco studujeme přírodu a univerzum, objevujeme, že vše, co nás obklopuje, existuje a funguje podle přesných a smysluplných zákonů. A přesto, když se podíváme na sebe, zenit Stvoření, shledáme, že lidstvo existuje zdánlivě vně tohoto systému racionálních zákonů. Například když se podíváme, jak moudře vytvořila příroda naše těla, a jak precizně a smysluplně pracuje každá buňka v našich tělech, nejsme schopni odpovědět na otázku: Proč existuje celý organizmus? Vše co nás obklopuje je prostoupeno spojeními příčiny a následku. Nic není stvořeno bezúčelně; fyzický svět je ovládán precizními zákony pohybu, přeměny a oběhu. Avšak hlavní otázka Proč to vše existuje (nejen my, ale celé univerzum)? zůstává nezodpovězena. Je ve světě někdo, koho by se tato otázka alespoň jednou nedotkla? Existující vědecké teorie tvrdí, že je svět ovládán neměnnými fyzickými zákony, které nejsme schopni ovlivňovat. Naším jediným úkolem je dobře žít tím, že je budeme moudře používat a připravovat půdu pro příští generace. Ale dobré žití neřeší otázku týkající se toho, proč tyto budoucí generace budou, nebo by měly, existovat. Otázka lidského původu ať už z primitivních druhů skrze evoluci, nebo skrze mimozemské návštěvy a osídlení nemění základní otázky. V životě každého člověka jsou dvě primární data: narození a smrt. Co se stane mezi nimi může být unikátní a tedy nedocenitelné. Může to být také beze smyslu, pokud je tomu konec v temnotě a propasti. Kde je naše moudrá, vševědoucí, souvislá příroda, která nedělá nic beze smyslu? Každý atom, každá buňka v lidském organismu má svůj důvod a úlohu; a přesto, co je úlohou celého organizmu? Možná tu existují nějaké zákony a cíle, které jsme ještě neobjevili. Můžeme zkoumat něco, co je na nižší evoluční úrovni než naše vlastní. Vnímáme a chápeme smysl nehybné, rostlinné a živé existence. Ale nemůžeme pochopit smysl existence lidské. Evidentně může být tohoto pochopení dosaženo jen z vyšší existenční úrovně. - 4-

7 Náš výzkum světa se zestručňuje na studium, jak na náš vliv reaguje. Můžeme zkoumat pouze na naší úrovni a ne nad ní. Dokonce I když zkoumáme na naší vlastní úrovni, studujeme jej pouze za použití nějakého náporu a měření reakce na tento nápor. Vnímáme náš vliv na svět našimi pěti smysly: zrakem, sluchem, čichem, chutí a dotykem. Nebo můžeme používat nástroje, které rozšiřují rozsah vnímání našich omezených smyslů. Naneštěstí nedokážeme rozpoznat nic mimo to, co naše smysly dokáží vnímat a zkoumat. Je to, jako by neexistovalo nic kromě toho, co vnímáme. Cokoliv, co se zdá existovat, žije jen v tom, co vnímáme, a bytost s jinými smysly by prožívala stejné věci úplně jiným způsobem. Zároveň necítíme nedostatek smyslových orgánů, jako třeba šestý prst na našich rukou. Stejně jako je nemožné vysvětlit význam zraku někomu, kdo je od narození slepý, tak také selháváme v objevování skrytých forem přírody s výzkumnými metodami, které dnes používáme. Podle kabaly existuje duchovní svět, který je našim smyslovým orgánům nepostřehnutelný. V jeho středu je jedna nepatrná část náš vesmír a naše planeta srdce tohoto univerza. Tato sféra informací, myšlenek, a emocí nás ovlivňuje skrze zákony hmotné přírody a jejích incidentů. Také nás umisťuje do určitých podmínek, na jejichž základě musíme jednat. Nevolíme kde, kdy, s kým, a s jakými vlastnosti a sklony se narodíme. Nevolíme, koho potkáme a v jakém prostředí budeme růst. Tyto věci určují všechny naše činy a reakce, stejně jako jejich následky. Takže kde je svoboda vůle? Podle kabaly jsou zde k dosažení čtyři závazné druhy znalostí: Stvoření: Studium Stvoření a evoluce světů, jmenovitě: Způsob, jímž skrze sousledná omezení vytvořil Stvořitel světy se stvořeními, která je obývají.; Spolupůsobící zákony mezi duchovními a materiálními světy, a jejich následky; Cílem stvoření člověka je zformovat systém s iluzí existence svobodné volby zkombinováním duše s tělem, a kontrolováním jich skrze přírodu a domnělý faktor náhody s pomocí dvou vzájemně vyvážených systému světlých a temných sil. Působení: Studium lidské esence její provázanosti a součinnosti s duchovním světem. Působení zachází s jedincovým příchodem do a odchodem z tohoto světa. Také zahrnuje reakce Vrchních Světů, vyvolané činy člověka, na náš svět a vstříc lidským bytostem. Zkoumá individuální cestu každého, od stvoření světů do dosažení konečného cíle. Vtělování Duše: Studium esence každé duše a jejích vtělení, stejně jako našich činů v tomto životě a jejich následcích v následujících životech. Výzkum vtělení zkoumá jak a proč do těla duše sestupuje, a co určuje přijetí určité duše uvnitř určitého těla. - 5-

8 Vtělení Duše také pracuje se záhadou náhody a zkoumá lidskou historii jako výsledek určitého pořadí a cyklů duší. Též sleduje tuto cestu během 6,000 let a studuje spojení duše s obecným řízením systému světů a jeho cyklu života a smrti. Uvádí také, na jakých faktorech v tomto světě naše cesta závisí. Řízení: Studium našeho světa: nehybné, rostlinné a živé úrovně přírody, jejich esence, role, a jak jsou ovládány duchovním světem. Studuje Vrchní Řízení a naše vnímání přírody, času a prostoru. Zkoumá Vrchní Síly, které hýbou hmotnými těly, a způsob, jakým vnitřní síla člověka tlačí všechny věci, živé i neživé k předem určenému cíli. Může jeden vyřešit toto základní puzzle lidského života, aniž by se dotkl otázky jeho zdroje? S touto otázkou se setkává každá lidská bytost. Hledání cíle a smyslu existence je klíčovou otázkou duchovního života lidstva. Proto počínaje druhou polovinou 20. století sledujeme vzkříšení duchovního úsilí lidského pokolení. Technický postup a globální pohromy, které daly vzniknout množství filosofií, lidstvu nepřinesly duchovní naplnění. Jak kabala vysvětluje, ze všech existujících potěšení obdržel náš svět jen nepatrnou jiskru její přítomnost v hmotných předmětech je to, co poskytuje všechna naše světská potěšení. Jinými slovy jsou všechny naše příjemné pocity z jakéhokoliv zdroje způsobovány pouze přítomností této jiskry uvnitř nich. Během našich životů jsme umístěni v nuceném pátrání po nových předmětech rozkoše, doufajíce v přijetí větších a větších potěšení; netušíme, že nejsou nic než skořápkami. Abychom přijali úplné naplnění, musíme uznat potřebu duchovního pozvednutí nad hmotu. V našem světě jsou dvě cesty, jak tohoto cíle dosáhnout: cestou duchovního vzestupu (kabala), a cestou utrpení. Cesta kabaly je cestou nezávislého a dobrovolného uvědomění potřeby postupně omezit egoismus, kdy je Vrchní Světlo používáno k vnímání egoismu jako zlo. Někdy k tomuto uvědomění lidé přijdou zcela neočekávaně. Světský, dobře zaopatřený, klidný člověk najednou začne cítit naléhavý nepokoj, jiskru vzrušení, radost, příchuť života; a z každodenního života toho člověka se vytratí potěšení. To je stav naší generace, kdy hmotný přebytek dává vzniknout pocitu duchovního hladu. Začneme pátrat po dalších zdrojích naplnění, často si volíce dlouhou a trnitou cestu. Svoboda vůle existuje mezi cestami duchovního vzestupu a cestou utrpení. Jeden si jen může přát, aby si lidé zvolili život, místo aby se vydali cestou utrpení, stejnou cestou, po které jsme tak často kráčeli v minulosti. - 6-

9 Metoda vnímání v kabale Kabala učí o spojení příčiny a následku mezi duchovními zdroji, které se podle absolutních zákonů sjednocují do jednoho vznešeného cíle: dosažení Stvořitele stvořenými bytostmi, existujícími v tomto světě. Podle kabaly musí celek lidstva a každý jednotlivec docílit tohoto konečného bodu, aby plně dosáhl cíle a programu Stvoření. Po generace dosahovali jednotlivci určité duchovní úrovně skrze individuální práci. Tito lidé, zvaní kabalisté, se vyšplhali na vrchol duchovního žebříku. Každý předmět a jeho činnost - od nejmenšího po největší - je ovládán duchovními silami, které naplňují celé univerzum. Je to jakoby naše univerzum leželo na síti sil. Vezměte si například nejmenší žijící organismus, jehož role je pouze se reprodukovat a udržovat svůj druh. Zamyslete se, kolik sil a komplexních systémů v něm působí, a kolik z nich zůstává lidskému oku neodhaleno. Pokud to vynásobíme počtem organizmů, žijících dnes, a těmi, které kdysi v našem univerzu a v duchovních světě žily, budeme mít nejasnou představu o množství sil a spojení, jež je řídí. Člověk může duchovní síly znázornit jako dva vzájemně propojené a rovnocenné systémy. Rozdíl mezi nimi je, že jeden přichází od Stvořitele a vyvíjí se ze shora dolu skrze všechny světy do našeho světa. Druhý začíná v našem světě a pozvedá se podle zákonů, které se rozvinuly v prvním systému a nyní působí v druhém. Kabala definuje první systém jako Řád stvoření světů a Sefirot, a druhý jako Dosažení či úrovně proroctví a ducha. Druhý systém učí, že lidé, kteří si přejí dosáhnout konečného stupně by měli následovat zákony prvního systému, což jsou zákony studované v kabale. Když jeden stoupá v těchto stupních, druhý faktor je zrozen zevnitř. To je duchovno. Hmotný svět je plný sil a fenoménů, které přímo necítíme, jako třeba elektřina a magnetismus, ale dokonce i malé děti jsou obeznámeny s jejich jmény a výsledky jejich působení. Například ačkoliv je naše poznání elektřiny omezené, naučili jsme se tento fenomén využívat pro naše účely a definovat jej tak přirozeně, jako dáváme jména takovým věcem, jako je chleba cukr. Podobně jakoby nám všechna jména v kabale dávaly skutečnou a objektivní myšlenku o duchovním předmětu. Když se ale zamyslíme, stejně jako nemáme ponětí o duchovních předmětech či dokonce o Stvořiteli samotném, jsme zrovna tak neobeznámeni s jakýmikoliv objekty, dokonce i s těmi, které můžeme uchopit našima rukama. To protože vnímáme ne objekt samotný, ale naši reakci na jeho dopad na naše smysly. Tyto reakce nám dávají zdání poznání, ačkoliv nám esence předmětu zůstává zcela skryta. Navíc jsme naprosto neschopni porozumět dokonce i sobě samým. Vše, co o sobě víme, je omezeno na naše akce a reakce. Jako nástroj výzkumu světa se věda dělí na dvě části: studium vlastností hmoty a studium její formy. Jiným slovy v univerzu není nic, co by se neskládalo z hmoty a formy. Například stůl je kombinací hmoty a formy, kde hmota, jako je dřeva, je základem, který nese formu formu stolu. Nebo si vezměte slovo lhář, kde je hmota (tělo člověka) nositelem formy, falešnosti. A věda, která studuje látky je založena na testech experimentech, které vedou k vědeckým závěrům. Avšak věda, která studuje formy bez ohledu na materiály a abstraktně je odděluje, - 7-

10 nemůže být založena na experimentu. To platí o to víc pro formy, které s hmotou nebyly nikdy spojeny, protože forma bez hmoty v našem světě neexistuje. A forma může být od hmoty oddělena jen v lidské představivosti. Proto budou v takových případech všechny záměry založeny čistě na teoretických předpokladech. K takovému druhu vědy se vztahuje veškerá filosofie a lidstvo kvůli těmto nepodloženým závěrům filosofů často trpělo. Většina moderních vědců tento druh výzkumu odmítla, protože jsou jeho závěry zcela nespolehlivé. Zatímco zkoumáme duchovní světy, objevujeme, že naše vjemy jsou pouze vůlí Shora, která chce, abychom se cítili, jako bychom existovali jako odděleně existující entita a ne část Stvořitele. Celý obklopující svět je ve skutečnosti výsledkem vlivu duchovních sil na nás. Proto je obklopující svět považován za svět iluzí. Nechte mě vysvětlit to, co myslím, alegorií: Byl jednou jeden kočí. Měl pár koní, dům a rodinu. Náhle přišla vlna neštěstí: jeho koně zemřeli, zrovna tak jeho žena a děti, a jeho dům se zhroutil. Brzy nato kočí umřel zármutkem. V nebeském dvoře se diskutovalo, co by se mohlo dát tak soužené duši. Nakonec bylo rozhodnuto nechat ho cítit se, jako by byl naživu se svou rodinou ve svém domě, jako by měl dobré koně, a byl se svou prací a životem spokojen. Tyto senzace jsou občas vnímány stejným způsobem, jako se zdá opravdovým sen. Naše obrazy obklopujícího světa doopravdy vytváří jen naše vjemy. Takže jak můžeme poznat iluzi od reality? Jako všechny vědy je i kabala rozdělena na studium hmoty a studium formy. Nicméně má nad ostatními vědami pozoruhodný rys a ostří: i ta její část, která studuje formu oddělenou od hmoty je zcela založena na experimentální kontrole; tedy je subjektem empirického testování! Když se kabalista pozvedá do duchovní úrovně studovaného objektu, získává jeho vlastnosti a proto má plné pochopení. Tento jedinec může prakticky operovat s různými formami hmoty, dokonce i než se projeví v hmotě, jako by z povzdálí pozoroval naše iluze! Stejně jako jiná učení používá kabala určitou terminologii a symboly, aby popsala objekty a akce: duchovní síla, svět, či Sefira se nazývá jménem světského objektu, který kontroluje. Jelikož každý hmotný předmět či síla odpovídá duchovnímu objektu či síle, která jej kontroluje, je mezi jménem převzatým z hmotného světa a jeho duchovním kořenem, jeho zdrojem, vytvořena přesná shoda. Proto může duchovním objektům přiřazovat jména jen kabalista, který zná styky mezi duchovními silami a materiálními objekty. Pouze ten, kdo dosáhl duchovní úrovně objektu může vidět následky jeho vlivu v našem světě. Kabalisté píšou knihy a předávají ostatním své znalosti za použití jazyka větví. Tento jazyk je výjimečně přesný, protože je založen na spojení mezi duchovním kořenem a hmotnou větví. Nemůže být pozměněn kvůli neměnném spojení mezi objektem a jeho duchovním kořenem. Zároveň náš pozemský jazyk postupně ztrácí svou přesnost, protože je spojen pouze s větví a ne s kořenem. Nicméně pouze slovní znalost jazyka je nedostatečná, protože pouhá znalost jména materiálního objektu neposkytuje pochopení jeho duchovní formy. Pouze znalost duchovní formy jednomu umožňuje vidět její materiální výsledek, její větev. - 8-

11 Můžeme tak zakončit, že by člověk měl nejprve dosáhnout duchovního kořene, jeho podstaty a vlastností. Pouze pak může předat jméno jeho větvi v tomto světě a studovat vnitřní propojení mezi duchovním kořenem a materiální větví. Pouze pak může jeden porozumět jazyku větví, umožňujíc tak přesnou výměnu duchovních informací. Můžeme se zeptat, Pokud by člověk měl nejprve dosáhnout duchovního kořene, jak může, aniž by porozuměl učiteli, tuto vědu ovládnout začátečník? Odpovědí je, že skrze velikou touhu po duchovnu nachází student správnou cestu a získává vnímání Vrchního Světa. To se děje jen studiem autentických textů, stejně jako odpoutáním se od jakýchkoliv hmotných rituálů. - 9-

12 Účel kabaly Kabalisté tvrdí, že úlohou Stvoření je přinášet radost a potěšení stvořeným bytostem. Vůle těšit se (nádoba či duše) přijímá potěšení podle své intenzity touhy. Proto vše, co bylo ve všech světech stvořeno, je pouze změna touhy přijímat potěšení a Stvořitel tuto touhu uspokojuje. Tato vůle přijímat rozkoš je podstatou Stvoření, jak duchovního, tak hmotného, včetně toho, co již existuje, a toho, co se projeví v budoucnosti. Hmota je ve svých rozličných projevech (minerály, rostliny, lidské bytosti, barvy, zvuky, atd.) jednoduše různým množstvím vůle přijímat rozkoš. Světlo vyzářené Stvořitelem takovou hmotu oživuje a naplňuje. Původně jak touha těšit se nazývaná nádoba - tak touha přinášet potěšení nazývaná Světlo odpovídaly do objemu jedna druhé. Nádoba (vůle přijímat) tedy přijímala maximální rozkoš. Avšak jak se touha zmenšovala, tak se nádoba i Světlo, které ji naplňovalo, postupně smršťovaly a vzdalovaly od Stvořitele dokud nedosáhly nejnižší úrovně, kde se vůle těšit se konečně materializovala. Jediným rozdílem mezi naším a Vrchním Světem leží ve faktu, že v našem světě existuje nádoba (vůle přijímat potěšení) na své nejnižší úrovni, zvané materiální tělo. Před svou poslední materializací se nádoba vyvíjí skrze čtyři stádia, rozdělená do deseti Sefirot (úrovní): Keter, Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tifferet, Necach, Hod, Jesod a Malchut. Tyto Sefirot utvářejí filtry, tlumící Světlo, které Stvořitel směruje vstříc stvořeným bytostem. Úkolem těchto filtrů je oslabit Světlo do takové míry, aby je bytosti, existující v našem světě, byly schopny vnímat. Sefira (jednotné číslo pro Sefirot) Keter se také nazývá svět Adam Kadmon; Sefira Chochma se nazývá svět Acilut; Sefira Bina svět Beria; Sefiry Chesed až Jesod svět Jecira; a Sefira Malchut svět Asija. Poslední úroveň světa Asija představuje naše univerzum (viz. kresba č. 1). Kresba č. 1 Kabala tuto úroveň nazývá Olam hazeh (tento svět). Je vnímán těmi, kdo v něm existují, a nádoba či vůle těšit se je nazývána tělo. Světlo, zvané rozkoš, je vnímáno jako síla života. Ačkoliv je Světlo, které naplňuje tělo, zredukováno tak, že necítíme jeho zdroj, dodržováním určitých Stvořitelem daných pravidel popsaných v kabale se očišťujeme od egoismu a - 10-

13 postupně stoupáme skrze všechny světy zpátky ke Zdroji. Jak dosahujeme vyšších duchovních úrovní, přijímáme větší porce Světla, dokud nedosáhneme úrovní, kde můžeme přijmout všechno Světlo (absolutní, nekonečnou rozkoš), které pro nás bylo určeno od úsvitu Stvoření. Každá duše je obklopena duchovním Světlem. Ačkoliv nemusí začátečníci v kabale rozumět tomu, co z autentických zdrojů studují, jejich mocná touha porozumět vyvolává Vrchní Sílu, která je obklopuje, a účinky této Vrchní Síly je očišťují, a tímto pozvedají. Pokud ne v tomto životě, pak v příštím bude cítit potřebu studovat kabalu a získat poznání o Stvořiteli každý člověk. Světlo lidskou duši obklopuje zvenčí, dokud jeden nedosáhne duchovní úrovně, kdy jí Světlo začne prostupovat. Přijímání Světla dovnitř záleží jen na touze a připravenosti člověka a čistotě jeho duše. Nicméně během svých studií vyslovuje člověk jména Sefir, světů, a duchovních akcí, spojených s jeho duší. Takto duše přijímá zvenčí malé dávky Světla. Světla, které duši postupně očišťuje a připravuje ji na přijetí duchovní energie a rozkoše

14 Předání kabaly Veliký mudrc, rabi Akiva, (1. století př.n.l.) řekl: Miluj bližního svého jako sebe sama' je souhrnným pravidlem všech duchovních zákonů. Jak víme, termín souhrnný ukazuje na součet všech svých položek. Proto když rabi Akiva mluví o lásce k našim bližním (jednom z mnoha duchovních zákonů), o našich povinnostech vzhledem k společnosti a dokonce i ke Stvořiteli jako o souhrnném zákonu, naznačuje, že všechny ostatní zákony jsou pouhými prvky tohoto pravidla. Avšak když se pro to snažíme najít vysvětlení, setkáváme se s ještě neobvyklejším prohlášením mudrce Hilela. Když se ho jeho žák zeptal, aby ho naučil celou moudrost kabaly, zatímco stojí na jedné noze, Hilel odpověděl: Cokoliv, co nenávidíš, nedělej ostatním! Hilelova odpověď nás učí, že celá úloha, vlastně důvod pro existenci kabaly, je objasnit a naplnit jediný zákon: Miluj svého bližního jako sebe sama. Jenže jak mohu milovat ostatní jako sebe? Milovat ostatní jako sebe by znamenalo neustále naplňovat všechny touhy všech lidí, když jsem neschopen naplnit dokonce i své vlastní touhy! Navíc mudrci vysvětlují, že musíme uspokojovat touhy ostatních před našimi vlastními. Například je psáno (Tosfot, Masechet Kidušin), že když máš pouze jeden polštář, musíš jej dát svému příteli, nebo když máš jen jednu židli, měl by si ji vzít jiný člověk, zatímco ty stojíš či sedíš na zemi. Jinak nebudeš naplňovat předpis milování svého bližního. Je to uskutečnitelný požadavek? Jelikož je Miluj bližního svého jako sebe sama souhrnným zákonem kabaly, podívejme se nejprve na to, co kabala je. Kabala učí, že svět a my, jeho obyvatelé, jsme byli stvořeni pouze, abychom naplňovali zákony, které jsou zaměřeny na duchovní vývoj nad náš materiální svět. Touto cestou můžeme dosáhnout podobnosti a jednoty se Stvořitelem. Ale proč nás musel Stvořitel vytvořit tak zkažené a dát nám kabalu pro na nápravu? Kniha Zohar odpovídá na tuto otázku následujícím způsobem: Ten kdo jí chleba někoho jiného je zahanben se podívat do dárcových očí. Tudíž byl svět vytvořen, aby nás zachránil od této hanby. Zápasem s naším vlastním egoismem a napravením jej, si vysloužíme náš budoucí svět. Abych to vysvětlil, představme si následující situaci: Bohatý muž potká svého chudého přítele, kterého dlouho neviděl. Přivede ho do svého domu, dává mu jídlo, pití a šatstvo, den po dni. Jeden den, zamýšlejíce svého přítele potěšit, se ho boháč zeptá, co jiného pro něj může udělat. Chudákovou odpovědí je: Chci jen jednu věc, abych obdržel vše, co mi dáváš z milosrdenství, jako odměnu za mou vlastní práci. Můžeš naplnit všechny mé touhy kromě této! Vidíme, jak je dárce neschopen zbavit přijímajícího hanby. Naopak, čím víc laskavostí chudák přijme, tím větší je jeho hanba. Univerzum, naše malá planeta, a lidská společnost (naše pracoviště) byly stvořeny, aby nás od toho pocitu zachránily. Naší prací je vrátit se s napravenými touhami ke Stvořiteli a obdržet zaslouženou odměnu, nesmírnou rozkoš věčnosti, dokonalosti a splynutí se Stvořitelem. Ale proč se cítíme rozpačitě a zahanbeně, když něco od někoho přijímáme? Vědci znají zákon příčiny a následku. Uvádí, že každý následek je v charakteru blízký jeho příčině či zdroji a - 12-

15 zákony, působící ve zdroji, jsou předávány na jeho následek. Důsledek tohoto zákona se projevuje na všech úrovních přírody: nehybné, rostlinné, živoucí a lidské. Stav jakéhokoliv minerálu je určován zákony, které jej obklopují. Jsme přivyklí tomu, a upřednostňujeme to, co jsme zažili, zatímco jsme vyrůstali. Podobně je každá částice, která představuje následek celku přitahována ke svému původu, a vše, co je v kořeni nepřítomné, je jeho následkem nenáviděno a popíráno. Tudíž protože je Stvořitel přírody Kořenem a Zdrojem všeho, co bylo stvořeno, vnímáme všechny zákony působící v Něm jako potěšující, a vše, co je v Něm nepřítomné, jako naprosto cizí a nepřitažlivé. Například máme rádi odpočinek a nesnášíme pohyb tak moc, že se pohybujeme jen s úmyslem docílit odpočinku. To protože náš Kořen (Stvořitel), ze kterého všichni pocházíme, je naprosto nehybný. Proto je jakýkoliv pohyb opačný k naší podstatě. Narodíme se a rosteme jako naprostí egoisté, starající se jen o sebe. Bytí egoisty je to, co nás dělá opačnými ke Stvořiteli, který oživuje veškerou přírodu. Avšak jak spadáme pod vliv společnosti, začínáme chápat potřebu vzájemné pomoci, ačkoliv její míra a směr závisí jen na úrovni vývoje společnosti. Vytvořením naší nemocné vůle (zlého sklonu) a tím, že nám dal kabalu jako protiváhu, nám Stvořitel umožnil eliminovat projev egoismu a dosáhnout rozkoše bez hanby. V kabale jsou dva druhy zákonů ty, které se vztahují k jiným lidem, a ty, které se vztahují ke Stvořiteli. Avšak oba z nich jsou zamýšleny pro to, aby nás udělaly podobnými Stvořiteli. Je pro nás zcela bezvýznamné, zda jednáme v zájmu Stvořitele nebo v zájmu jiných lidí. To protože cokoliv, co překračuje hranice našeho osobního zájmu zůstává zcela nevnímatelné. Každý pohyb, který pro dobro druhého děláme je nakonec- pro vlastní prospěch. Je zcela nemožné udělat jakýkoliv fyzický či mentální pohyb bez předcházejícího záměru z něj odvodit alespoň nějaký prospěch. Tento zákon přírody je znám jako absolutní egoismus. Pouze dodržováním duchovních zákonů může člověk dosáhnout stavu nezištné lásky k ostatním. Ti, kteří nenásledují pravidla kabaly, nemají žádný způsob, jak překročit hranice absolutního egoismu. Podle kabaly jsou zákony usměrňující společenské vztahy důležitější, než zákony usměrňující vztahy se Stvořitelem. To protože když tyto zákony následujeme pod měnícími se společenskými okolnostmi, jsme schopni se napravovat efektivně a ve správném směru. Nyní můžeme porozumět Hilelově odpovědi jeho žáku: Hlavní věcí je milovat svého bližního, zbytek jsou pouze podružné zákony, včetně těch, náležících k našim vztahům se Stvořitelem. Vlastně s Ním jeden nemůže splynout dříve, než nedosáhne lásky k ostatním. Proto prastarý mudrc poukázal na lásku k svému bližnímu jako na nejbezpečnější a nejrychlejší prostředek k ovládnutí kabaly. Teď si představte národ s populací miliónů, v němž by každý člen láskyplně a otevřeně usiloval o to pomáhat každému dalšímu členu společnosti a uspokojoval každou jejich potřebu. Nepochybně by se žádný jedinec té společnosti nemusel bát budoucnosti nebo si o sebe dělat starosti. Milióny milujících lidí by samozřejmě neustále stály nad jeho zájmy na stráži a staraly se o ně. Avšak jelikož by národ záležel na svých členech, narušení závazku by vytvořilo vakuum, protože by někdo zůstal bez pomoci. Čím větší by byl počet narušitelů, tím více by byla - 13-

16 pravidla, která je každý člen společnosti povinen dodržovat, narušována. Všichni jsou zodpovědní jeden za druhého, jak v dodržování zákonů, tak v přestupování jich. Jiný prastarý mudrc, Elazar, syn Rašbiho (rabího Šimona Bar-Jochaje, autora Zoharu), má pro nás dokonce ještě větší překvapení. Říká, že nejen každý národ, ale celek lidstva, každá žijící bytost je navzájem odpovědná jedna za druhou. Elazar prohlašuje, že všechny národy budou muset dodržovat toto pravidlo a činíce tak, celý svět bude napraven. Svět nemůže být zcela napraven a pozvednut, dokud každý nepřivítá souhrnný zákon univerza

17 Dokonalost a svět Jak již víme, esence Stvořitelova zákona leží v lásce, v maximální pozornosti a soucitu ke všem členům společnosti jako k sobě. Podívejme se, zda přijmeme Stvořitelův zákon samotnou vírou, anebo je potřeba i nějaká praktická experimentace. Doufám, že čtenáři pochopí mou nechuť k prázdné filosofii, protože na falešných závěrech jsou stavěny celé struktury a uzavírány zcela neopodstatněné závěry. Naše generace byla svědkem uvedení do praxe mnoha takových filosofií. Když se základní teoretické předpoklady ukáží falešnými, celá teorie se zhroutí a může uvrhnout do trápení milióny. Můžeme doufat v naplnění Stvořitelova zákona a jeho zákonů na bázi prakticky získaných dat? Když sledujeme řád, který existuje v přírodě, jsme zasaženi precizností jeho řízení jak na mikro, tak na makro úrovních. Jako příklad si vezměme stvoření nám nejbližší lidské bytosti. Buňka, která přijde od otce a dorazí na připravené, spolehlivé místo v matce, přijímá pro svůj vývoj vše potřebné, dokud se nevynoří do tohoto světa. Nic jí nemůže ublížit, dokud nezačne svou existenci jako oddělený organismus. Když se vynoří, probudí opatrně příroda v rodičích nezbytné pocity, aby dítěti dali absolutní důvěru v jejich lásku a péči. Lidé se, stejně jako zvířata a rostliny, množí, a pak se starají o vývoj svého potomka. Avšak mezi tím, jak se příroda stará o narození a ranný, nezávislý vývoj, a jeho pozdějším zápasem o přežití, existuje dramatický rozpor. Tento překvapující rozpor v tom, jak je svět řízen, který existuje na všech úrovních života, uchvacoval lidskou mysl od nepaměti a byl původem několika teorií: Evoluce: Tato teorie nepokládá za nutné vysvětlit výše zmíněný rozpor. Stvořitel vytvořil svět a nad vším vládne. Je necitlivý, neschopný myslet, a druhy vytvořil v souladu s fyzickými zákony. Vytvořené druhy se vyvíjí ve shodě s evolucí, myšleno krutými zákony přežití. Tato teorie mluví o Stvořiteli jako o přírodě, zdůrazňujíc tak jeho necitlivost. Dualismus: Jelikož překvapující moudrost přírody zdaleka převyšuje lidské schopnosti, je nemožné předem určit a navrhnout budoucí organismy bez zpětné vazby. Dárce (příroda) by také měla vlastnit intelekt, paměť a pocity. Člověk rozhodně nemůže tvrdit, že je příroda řízena pouhou náhodou. Tato teorie vedla k závěru, že existují dvě síly, pozitivní a negativní, a že obě síly vlastní intelekt a pocity. Proto jsou tyto síly schopny těmito schopnostmi obdařit cokoliv, co vytvoří. Vývoj této teorie vedl k vytvoření několika dalších teorií. Polyteismus: Analýza působení přírody a rozdělení jejích sil podle jejich charakteru dalo vzniknout náboženstvím (jako například to starého Řecka), která obsahovala shromáždění božstev, kde každé vládlo určité síle. Absence řízení: S objevem precizních nástrojů a nových metod výzkum v poslední době odhalil spojení mezi všemi částmi světa. Proto byla teorie o množství sil vyřazena a byla nahrazena předpokladem moudré, sjednocené síly, která řídí svět. Avšak kvůli bezvýznamnosti lidstva ve srovnání s velikostí této síly, jsme byli ponecháni bez dozoru. Bohužel nehledě na početné teorie o stvoření světa a jeho řízení, lidstvo pokračuje ve strádání. Je nepochopitelné, proč je příroda tak něžná v matčině děloze a v ranném dětství, a tak - 15-

18 nelítostná v dospělosti, když její pomoc zdánlivě potřebujeme ještě víc. Vyvstává otázka: Nejsme důvodem krutosti přírody vůči světu? Všechna působení přírody jsou vzájemně propojena, proto porušením jednoho z jejích zákonů, narušujeme rovnováhu celého systému. Nezáleží na tom, zda mluvíme o přírodě jako o bezcitném, bezúčelném vedení nebo jako o Stvořiteli s plánem, cílem a moudrostí. Existujeme ve světě určitých zákonů a tím, že je přestupujeme, jsme trestáni zkaženým prostředím, společností a naším zkaženým já. Mimo to, jelikož jsou přírodní zákony navzájem propojené, porušení jednoho z nich může způsobit, že utrpíme nečekanou, tvrdou ránu z jiného směru. Příroda či Stvořitel (což je ve skutečnosti stejné) nás ovlivňují určitými zákony, jež jsme zavázáni považovat za objektivní a povinné, a tedy je následovat. Musíme přírodní zákony pochopit, protože selhání v jejich následování je příčinou všech našich utrpení. Je obecně známo, že lidé jsou společenská stvoření. Nemůžeme přežít bez asistence ostatních ve společnosti. Tak ten, kdo se náhle rozhodne izolovat od společnosti, bude vystaven trápením života, protože se tento jedince nebude schopen starat o své potřeby. Příroda nám ukládá žít mezi ostatními jako jsme my a skrze komunikaci s nimi vykonávat dvě činnosti: přijímat od společnosti vše potřebné a dávat společnosti plody naší práce. Porušení kteréhokoliv z těchto pravidel narušuje rovnováhu ve společnosti a zasluhuje si tak od společnosti potrestání. V případě nadměrného přijímání (jako třeba kradení) následuje trest společnosti rychle. Když člověk odmítne sloužit společnosti, potrestání zpravidla nepřijde vůbec nebo není přímo spojeno s přestupkem. Proto je podmínka, která člověku ukládá poskytovat společnosti službu, obvykle ignorována. Nicméně příroda jedná jako nestranný soudce a trestá lidstvo podle jeho vývoje. Kabala zastává názor, že sekvence generací ve světě je pouhým objevováním a mizením těl, založených na proteinu, zatímco duše, která naplňuje já mění svého nositele, aniž by se ztratila. Oběh stálého a omezeného počtu duší, jejich sestup do našeho světa a objevování v nových tělech nás zásobuje novými generacemi lidí. Proto jsou v ohledu k duším všechny generace, od první do poslední, považovány za jednu generaci. Není vůbec důležité kolikrát každá duše vejde a vyjde z různých těl. Pro srovnání: smrt těla nemá na duši absolutně žádný efekt, stejně jako nemají na život těla efekt ustřihnuté vlasy či nehty. Vytvořením světů a darováním nám jich před nás Stvořitel položil cíl: dosáhnout Jeho úrovně a spojit se s Ním tím, že zdoláme Světy, které postavil. Otázkou je: musí se lidstvo cítit povinno naplnit Jeho vůli? Kabala odhaluje úplný, uzavřený obraz Stvořitelovy kontroly nad námi. Tak dobrovolně nebo pobídnuti utrpením, v tomto životě nebo v následujícím životě, ovlivněni fyzickými, společenskými a ekonomickými faktory budeme muset jeden každý z nás a veškeré lidstvo přijmout záměr Stvoření jako úkol našeho života. Nakonec dosáhnou jediného cíle všichni. Jediný rozdíl leží v cestě: člověk, který ochotně a vědomě postupuje vstříc cíli získává dvojnásob: ušetří čas a místo utrpení prožívá rozkoš splynutí se Stvořitelem. Vážnost situace je v tom, že si lidstvo ještě ani nepředstavuje kalamity, které před ním leží. Cíl byl položen a zákony univerza jsou neměnné. Každodenní osobní utrpení a periodické - 16-

19 globální katastrofy nutí každého z nás uznat potřebu dodržovat Stvořitelův zákon anulovat egoismus a závist a místo toho rozvíjet milosrdenství, vzájemnou pomoc a lásku

20 Svoboda vůle Koncept svobody určuje celý náš život. Zvířata mají v zajetí obvykle špatné zdraví a mohou dokonce zemřít jisté znamení toho, že příroda nesouhlasí s žádným druhem podrobení. Není to náhodou, že se po staletí lidstvo zabývalo krveprolitím a bitvami, než získalo určitou míru svobody. I tak máme o svobodě a nezávislosti dost vágní představu. Předpokládáme, že má každý vnitřní potřebu pro svobodu a nezávislost, a že jsou nám libovolně dostupné. Ale když pozorně prozkoumáme své činy, objevíme, že jednáme nuceně a nemáme svobodu vůle vůbec. Takovéto prohlášení vyžaduje vysvětlení: Navenek je lidská bytost vedena dvěma otěžemi: potěšením nebo bolestí (také definováno jako štěstí a trápení ). Zvířata nemají svobodnou volbu. Lidskou výhodou nad zvířaty je, že lidé vědomě dávají přednost snášení bolesti, pokud věří, že na konci čeká potěšení. Tak souhlasí nemocný člověk s bolestivou operací, důvěřujíce, že to zlepší jeho zdraví. Avšak tato volba je pouhou pragmatickou kalkulací v níž jeden srovnává budoucí potěšení se současnou bolestí. Jinými slovy je tato kalkulace jednoduchou matematickou operací, v níž je míra utrpení odečtena od budoucí rozkoše, a rozdíl diktuje volbu. Pokud je dosažené potěšení menší než to očekávané, člověk trpí, místo aby cítil radost. Síla přitažlivosti k rozkoši a odtahování od bolesti je jedinou silou, která ovládá lidi, zvířata a dokonce i rostliny. Jsou jí ovládána všechna žijící stvoření na všech úrovních života, v tomto směru mezi nimi není rozdíl, protože svobodná vůle nezáleží na inteligenci. Navíc dokonce i volba typu rozkoše je povinná a nezáleží na svobodné volbě jedince. Místo toho jsou naše volby diktovány normami a zálibami společnosti, ne svobodnou volbou jedince. Následuje, že neexistuje taková věc, jako nezávislý jednotlivec, který má osobní svobodu činu. Lidé, kteří věří ve Vrchní Řízení, za své činy očekávají odměny a potrestání v dalším světě. Ateisté to očekávají v tomto světě. Protože očekávají za své činy odměnu či potrestání, myslí si, že mají svobodu volby. Kořen tohoto fenoménu leží v zákonu příčiny a následku, který ovlivňuje přírodu jako celek a každého jedince jednotlivě. Jinými slovy, všechny čtyři druhy Stvoření nehybný, vegetativní, živý a lidský jsou neustále ovlivňovány zákonem kauzality a cíle. Jejich stav je určován vlivem vnějších příčin s ohledem na jimi zvolený, předem určený cíl, který je budoucím stavem. Každý objekt ve světě se neustále vyvíjí. To naznačuje, že každý objekt opouští neustále pod vlivem čtyř faktorů své předchozí formy a získává nové: 1. Původ 2. Evoluce, která pramení z jeho vlastní podstaty a proto je neměnná 3. Evoluce, která se mění pod vlivem vnějších faktorů 4. Evoluce a změna vnějších faktorů - 18-