pohybová síla ohebnost pohybová rychlost pohybová rovnováha Pohybová vytrvalost Tělesná zdatnost ve školním pojetí

Transkript

1 A. Rychtecký Tělesná zdatnost ve školním pojetí Rozvoj pohybových schopností jako součásti kategorie zdatnosti patří k základním cílům ve školní tělesné výchově. Provedení pohybového úkolu: osvojování pohybové dovednosti, efektivní provádění činnosti (sportovní) aj., je vždy spojeno s aktivací schopností žáka: pohybových, intelektových i sociálních. Zejména vztah mezi efektivitou nácviku pohybových dovedností, individuální tělesnou výkonností a pohybovými schopnostmi: í, sílou, í, obratností aj., je velmi těsný. Nese všechny znaky vzájemné spojitosti a podmíněnosti. S dalšími nároky na růst pohybového výkonu je jejich vztah ještě sevřenější. Pohybové schopnosti se často vymezují jako souhrn vnitřně integrovaných a relativně samostatných dispozic subjektu, potřebných ke splnění pohybového úkolu (Čelikovský & kol. 1990). Komplexní a soustavný rozvoj pohybových schopností žáků, s přihlédnutím k pohlaví a věku, zvyšuje jejich tělesnou zdatnost, odolnost i výkonnost. Identifikace a klasifikace pohybových schopností Efektivní provedení libovolné pohybové činnosti je obvykle zajištěno více než jednou pohybovou schopností. Například skok do výšky flopem vyžaduje od žáka nejen zapojení i, ale i výbušné síly dolních končetin, včetně projevů obratnosti a pohyblivosti. Podobné příklady bychom mohli nalézt v každé pohybové, či sportovní činnosti. Teorie i praxe (experimentace, modelování i aplikace nových metod rozvoje atd.) proto potřebují pohybové schopnosti obsahově i funkčně klasifikovat. pohybová pohybová izometrická izotonická silová (odporová) lokomoční reakční pomalá ní ohebnost akční Pohybová lokální svalová všeobecná ní pohybová rovnováha balancování předmětů Obr. 50. Klasifikace pohybových schopností (Fetz 1969) 90

2 Tělesná zdatnost ve školním pojetí První empirické pokusy identifikovaly v pohybovém projevu člověka sílu,, a obratnost jako základní pohybové schopnosti. Později, cestou vědeckého zkoumání (měřením, experimenty, profesiografií, modelováním, faktorovou analýzou aj.) širokého spektra pohybových projevů byl původní výčet rozšířen o další schopnosti (subsystémy schopností a jejich vzájemné vztahy). Ty tvoří základ motorického pojetí tělesné zdatnosti. Optimální tělesná zdatnost je i harmonizující komponentou zdravotního statusu člověka (Shephard 1995). V současné době, zejména v antropomotorice, registrujeme větší počet odlišných, ale i obsahově či dle volby kriterií podobných klasifikací pohybových schopností. Odlišnosti spočívají většinou ve volbě a počtu třídících kritérií, účelech klasifikace, nárocích na detailnost, eventuálně i v užité terminologii. Příklady účelových klasifikací pohybových schopností z hlediska determi-nace a východisek jejich dalšího rozvoje je přístup Schnabela (1987) a z hlediska jejich funkcí v multidimenzionálním chápání tělesného vývoje klasifikace Corbina (1991). Oba přístupy jsou v současné praxi často využívány. Determinace pohybových schopností Z obrázku 51 vyplývá, že pohybové schopnosti můžeme rozdělit na kondičně determinované - závislé na bioenergetickém zabezpečení (,, ), determinované řízením a regulací pohybů (obratnost,, rovnováha) a nepodmíněné primárně ani kondičně ani regulačně (ohebnost, rovnováha). POHYBOVÝ VÝKON, POHYBOVÁ ČINNOST, POHYBOVÁ DOVEDNOST POHYBOVÉ SCHOPNOSTI KONDIČNÍ KOORDINAČNÍ POHYBLIVOST Determinované Determinované Determinované primárně: primárně: nejednoznačně: energetickými řízením a kondičně nebo procesy regulací pohybu koordinačně SÍLA OHEBNOST RYCHLOST ROVNOVÁHA VYTRVALOST OBRATNOST Obr. 51. Vztah pohybových schopností a pohybového výkonu (Schnabel 1987) 91

3 A. Rychtecký Tělesný vývoj Tělesná zdatnost Vývoj dovedností Fyziologická zdatnost zdravotně orientovaná zdatnost dovednostně orientovaná zdatnoat tlak krve krevní obraz integrita kostí tělesná skladba kardiovaskulární zdatnost svalová flexibilita hbitost rovnováha koordinace reakční doba Obr. 52. Hierarchický model tělesného vývoje s vymezením tělesné zdatnosti a pohybových schopností (Corbin 1991) Corbinův přístup (viz obr. 52) vychází z tělesného vývoje člověka. Ten je sycen dvěmi subdimenzemi: tělesnou zdatností a vývojem dovedností. Pohybové schopnosti (fyziologické, zdravotně orientované a dovednostně orientované) jsou hierarchicky uspořádány a včetně svých komponent a dalších subkomponent (tlak krve: systolický, diastolický atd.), sehrávají velmi důležitou roli v rozvoji tělesné zdatnosti a potažmo i v tělesném vývoji subjektu. Třebaže v členění dílčích pohybových schopností (do fyziologických, zdravotně či dovednostně orientovaných) nepanuje úplná shoda (Caspersen & al. 1985, Bouchard & al. 1990, Pate 1988 aj.), využívá se uvedený operační model v koncepcích rozvoje tělesné zdatnosti včetně jejich aplikací ve školní tělesné výchově. Pohybové schopnosti jsou funkcí fenotypu. Rozdílně v nich intervenují dědičné vlohy, vlivy z prostředí (záměrné i nahodilé) a vlastní aktivita jedince. Vzájemný poměr těchto vlivů signalizuje vyšší, ale různou heritabilitu. Ta není blokádou pro pohybovou stimulaci, která je důležitým faktorem složitého procesu, jakým je realizace dědičných vloh do nových funkčních struktur pohybových schopností jedince, tedy i žáka ve školní tělesné výchově (viz obr. 53). prostředí dědičnost postoje charakterové vlastnosti afektivita školní prospěch grafické výkony inteligence motorika fyziologické znaky anatomické znaky Obr. 53. Podíl dědičnosti a prostředí některých znaků osobnosti (Brunecký 1981) Determinace potenciálu pro dosažení individuálně maximálního rozvoje pohybových schopností, i když u jednotlivých schopností rozdílně, je kromě dědičnosti ovlivněna i dalšími faktory. Například časností cílené stimulace v průběhu ontogeneze, ale i obecnou distribucí schopností v populaci. Je všeobecně známo, že při pozdější stimulaci rozvoje (za senzitivními periodami, 92

4 Tělesná zdatnost ve školním pojetí viz dále), lze jen obtížně dosáhnout maximálního rozvoje tělesné výkonnosti. Obr. 54. Distribuce schopností v populaci a podíl dědičnosti a prostředí v jejich determinaci (Švancara 1978) Z prezentovaného obrázku 54 je patrné, že zejména v krajích populačního spektra (podprůměrných a nadprůměrných), je vliv dědičných předpokladů intenzivnější než ve středním pásmu normálního rozložení. Znamená to, že jak pohybový talent, tak i pohybová inferiorita jsou více ovlivněny dědičností. To však neznamená, že možnosti rozvoje, ovlivňování vhodnou a zejména včasnou pohybovou stimulací jsou omezeny. Relativní stabilita pohybových schopností v čase je důvodem, že jsou někdy považovány i za vlastnosti člověka. Závažnými otázkami v optimalizaci rozvoje motorických dispozic jsou: kdy?, jak? je lze nejvhodněji rozvíjet. Odpovědi na uvedené otázky vyplývají z dominantních fyziologických charakteristik jednotlivých schopností i vymezení senzitivních period jejich rozvoje. Zejména pak kondičních schopností: i, síly, i. Fyziologický základ pohybových schopností Společným základem ních a silových schopností je aktivace bílých rychlých svalových vláken (FG - fast glycolitic). Tato vlákna mají vyšší: příčný průřez aktivitu enzymů pro neoxidativní přeměnu glukózy; nižší: kapilární zásobení obsah svalového myoglobinu aktivitu enzymů oxidativní přeměny. Mají rychlý nástup maximální kontrakce, vysoký výsledný výkon, ale nízkou odolnost vůči únavě. V jejich činnosti převládá neoxidativní způsob krytí energetického metabolismu při glykoneolýze a produkci kyseliny mléčné. Základem ních schopností je zapojení červených pomalých svalových vláken (SO - slow oxidative). Proti bílým vláknům mají: slabší příčný průměr jsou bohatě krevně zásobená mají vysoký obsah svalového myoglobinu vysokou aktivitu enzymů oxidativní přeměny nízkou aktivitu neoxidativní přeměny glukózy. Nástup jejich stahu je pomalejší s nižším výsledným výkonem, ale vysokou odolností vůči únavě. Krytí energetických potřeb je zajištěno převážně oxidativně. Vhodné strukturní předpoklady k silovým, ním, ale i ním výkonům mají rychlá oxidativně-glykolitická vlákna (FOG - fast oxidative-glycolytic). Mají totiž rychlou a účinnou kontrakci (obdobně jako FG vlákna) a relativně vysokou odolnost vůči únavě (obdobně jako SO vlákna). Aktivita enzymů zajišťuje jak oxidativní, tak i neoxidativní způsob úhrady energie (Semiginovský 1988). Distribuce různých typů svalových vláken v kosterním svalstvu je druhově podmíněna jejich funkcí (flexory, extenzory) a interindividuálně geneticky. Vlivem cílené pohybové aktivity lze v průběhu ontogenetického vývoje modifikovat nediferencovaná vlákna v tendenci FG FOG SO (Melichna a kol. 1983). Dědičná determinace (podmíněnost) ních a silových schopností je tudíž vyšší než u schopností ních. 93

5 A. Rychtecký Senzitivní periody v rozvoji pohybových schopností Genetický základ každé pohybové schopnosti (morfofunkční i psychický), tvoří pouze potenciál, jež je třeba v průběhu ontogeneze dále rozvíjet. Senzitivní období lze chápat jako časové úseky, ve kterých registrujeme zvýšenou vnímavost subjektu vůči podnětům z vnějšího prostředí. Stanovení senzitivních období pro rozvoj dílčích motorických schopností je obtížné. Pouze individuální, biopsychický souhrn všech determinant, umožňuje hrubě vymezit počátek a konec senzitivní periody. Průběh a tempo ontogenetických změn nejsou vlivem interindividuálně rozdílných genetických vloh i odlišného působení vnějších vlivů stejné. Jako v jiných znacích ontogeneze, může být i průběh vývoje pohybových schopností akcelerovaný, normativní i retardovaný. Rozdíly existují i z hlediska pohlaví. Vymezení senzitivních period pro základní pohybové schopnosti (viz obrázek 55), může být proto jen orientační a má vždy pravděpodobnostní charakter. Učitelé tělesné výchovy by však měli znát tyto obecné senzitivní periody (nejen pro schopností), aby mohli vyučovací proces, včetně záměrného rozvoje pohybových schopností, jeho obsahem, strukturou i intenzitou tělesných cvičení, tvořivě ovlivňovat. Pohybová schopnost Senzitivní období Nástup Aerobní Rychlostně silová (anaerobní) Nevyhraněný Pozdní Staticko silová (max.) Silová Prostorová orientace Pohyblivost Akční a běžecká Rychlostně silová Střední Rovnováha Kinestetická - Diferenciační Reakční a frekvenční Raný Obratnostně koordinační Věk: Obr. 55. Senzitivní období pohybových schopností (dle Hirtze 1982 a Wintera 1984) Rozvoj pohybových schopností ve školní tělesné výchově Obecné principy. Základem v rozvoji pohybových schopností je tělesné zatěžování (objem, intenzita, frekvence a složitost) v kombinaci s odpočinkem (délka a charakter). Aplikace zatížení a odpočinku v tělovýchovném procesu se mění v závislosti na rozvoji jednotlivých schopností, věku, pohlaví i aktuálním rozvoji žáků. Při záměrném rozvoji pohybových schopností 94

6 Tělesná zdatnost ve školním pojetí ve školní tělesné výchově, doporučujeme v souladu se Sýkorou (1993) aplikovat tyto principy: koncentrovat rozvoj pohybových schopností do senzitivních období spojovat rozvoj pohybových schopností se vzděláváním a výchovou žáků rozvíjet všechny základní pohybové schopnosti tělesné zatížení zvyšovat postupně přivykat žáky k jejich individuálně-maximální zátěži rozvíjet pohybové schopnosti plánovitě a pravidelně tělesné zatížení dávkovat přiměřeně dle předpokladů žáků pohybové schopnosti rozvíjet jen při plném zdraví a ve spojitosti se správnou životosprávou koncentrovat rozvoj pohybových schopností do určitých cyklů a pravidelně dosažené výsledky kontrolovat, testovat. Orientací pro volbu času aplikovaného zatížení, vzhledem ke konkrétním pohybovým schopnostem a senzitivním obdobím může být následující obrázek. Obr. 56. Pojetí rozvoje pohybových schopností (Pitkänen & al. 1979) Pohybová Pohybová je vymezena jako schopnost překonávat vnější odpor svalovým úsilím podle zadaného pohybového úkolu (Čelikovský a kol. 1985). Fyziologickými předpoklady síly a jejího rozvoje jsou: příčný průřez agonistů a převaha zastoupení FO, resp. FOG vláken v nich, počet a synchronizace zapojení hybných jednotek agonistů, stupeň a průběh relaxace agonistů, vysoká zásoba bezprostředních zdrojů energie a jejich rychlá mobilizace z pohotových i doplňkových substrátů přímo ve svalu, optimalizace aktivační úrovně CNS (Semiginovský 1988) 95

7 A. Rychtecký pohybová izometrická izotonická pomalá ní Obr. 57. Pohybová Zvýšená pozornost v rozvoji síly by měla být věnována nejen v mladším školním věku velkým svalovým partiím, jež zajišťují správné držení těla. Je tomu tak proto, že v průběhu ontogeneze se jednotlivé svalové skupiny rozvíjejí nerovnoměrně. U horních končetin se rychleji rozvíjejí flexory, u dolních extenzory, u trupu pak vzpřimovače, méně svalstvo břišní. Svalové dysbalance jsou rovněž způsobeny způsobem života, jednostrannou statickou zátěží. Cílený rozvoj svalové síly vyžaduje zároveň s posilováním svalů zařazovat i cvičení protahovací i relaxační se zdůrazněním správného dýchání. U žáků mladšího a středního školního věku prioritně rozvíjíme sílu dynamickou a teprve od let můžeme provádět pravidelný posilovací trénink (60-70 % z maximální intenzity a objemu) i s využitím posilovacích trenažérů, kterými jsou dnes některé školy rovněž vybaveny. Důležité je však dodržet základní podmínky: intenzitu zatěžování, objem, volbu polohy. Vždy je výhodnější volit polohy nižší (vleže, vsedě), neboť v nich nedochází k extrémnímu zatížení páteře. Rozvoj izometrické síly lze zařazovat až u žáků staršího školního věku let. Rozvoj síly (zátěž, intenzitu, objem) je třeba vždy diferencovat dle pohlavních, věkových zákonitostí, ale i individuálních zvláštností žáků. Obvykle lze rozvoj síly kombinovat s rozvojem i. Ve školní praxi (Juřinová & Stejskal 1987) se nejčastěji užívají metody: přirozeného posilování. Vychází z aplikace přirozených i modifikovaných pohybových projevů: běhy, skoky, šplh, úpolová cvičení, cvičení ve dvojicích, modifikovaných gymnastických cvičení na nářadí atd. (Vomáčka 1985); komplexní metoda, zahrnující rozvoj více schopností v jedné vyučovací jednotce. Výběr cvičení není omezen, dávkování je však podřízeno rozvoji síly. Je však zapotřebí sledovat intenzitu a objem užitých zatížení; opakovaných úsilí. Jde o cvičení prováděná s menší zátěží a s co největší í (hody, běhy, skoky aj.). Mohou být prováděna i soutěživou formou. Pohybová Pohybovou vymezujeme jako schopnost měnit polohu těla, jeho částí, nebo objektu v co nejkratším čase, nebo s nejvyšší frekvencí (Čelikovský a kol. 1985). Fyziologickými předpoklady pohybové i jsou: reakční analyzátorová a jednoduché motorické reakce, aktivační úroveň a labilita regulačních dějů v CNS, příčný průřez agonistů a převaha zastoupení FG a FOG vláken v nich, počet a synchronizace zapojení hybných jednotek agonistů, stupeň a průběh relaxace antagonistů i agonistů v rychlém sledu, vysoká zásoba a rychlé doplňování pohotových zdrojů energie přímo ve svalu (Semiginovský 1988). pohybová Obr. 58. Pohybová silová (odporová) lokomoční reakční akční Uvedené fyziologické předpoklady jsou zároveň i východiskem pro koncepci rozvoje i i jejich uvedených subsystémů (ních projevů), které intervenují v rozmanitých tělovýchovných a sportovních činnostech. 96

8 Tělesná zdatnost ve školním pojetí V každém ním projevu je důležité správné technické provedení pohybu. Jestliže tomu tak není, nelze dosahovat individuálních hraničních í a navíc, špatná technika (například běhu) se ještě více zafixuje. Dalším významným předpokladem je délka ního zatížení. Neměla by přesahovat dobu, kdy začíná do ního projevu intervenovat únava. Stejně tak i počet opakování a přestávky mezi cvičeními, by měly být zorganizovány tak, aby každý pokus umožňoval žákovi skutečně nejvyšší možný výkon. V záměrném rozvoji i je proto zapotřebí sledovat následující parametry: délku trvání cvičení intenzitu cvičení počet opakování délku času na zotavení Cvičení pro rozvoj i (rozvíjíme jednotlivých pohybů, reakce a běžeckou na krátkých tratích), lze vybírat z širokého spektra drobných her, skokanských cvičení, hodů, startů z nejrůznějších poloh, běhů přímých i se změnou směrů, chytání a házení míčů, švihových cvičení atd. (Juřinová & Stejskal 1987). Vybraná cvičení je však třeba v souladu s výše uvedenými kritérii zátěže a odpočinku modifikovat dle věku, pohlaví a osobních předpokladů žáků tak, aby jejich působení bylo účinné. Hlavní metodou je stejně jako v rozvoji síly metoda opakovaných úsilí, modifikovaná dle výše uvedených požadavků na rozvoj i. Při využívání soutěživých forem tělesného zatížení (například štafety, cvičení hoď a běž co nejrychleji aj.), která jsou velmi vhodná, je třeba zajistit, aby cvičení byla prováděna technicky co nejsprávněji, a aby jiné způsoby řešení pohybového úkolu v těchto cvičeních neintervenovaly. Pohybová Pohybová je dle Čelikovského a kol. (1985): schopnost k dlouhodobému provádění motorické činnosti, aniž by došlo k poklesu její intenzity (zadané pohybovým úkolem). Někdy je definována i jako schopnost odolávat vůči nepříznivým vlivům z vnitřního (únava, bolest) i vnějšího prostředí. V tomto vymezení je vyznačen úzký vztah i k perzistenci a dalším volním vlastnostem člověka (Rychtecký 1984). K fyziologickým předpokladům ního pohybového projevu patří: převaha zastoupení SO, nebo FOG vláken v agonistech, výkonnost a účinnost systémů zabezpečujících výměnu a transport kyslíku a kysličníku uhličitého, regulační plasticita metabolických dějů, zásoba celého spektra energetických zdrojů přímo ve svalu, efektivní souhra agonistů a antagonistů s vystupňováním významu relaxace antagonistů, automatizace pohybů na podkladě vysoké úrovně osvojení základních pohybových návyků (Semiginovský 1988). Pohybová lokální svalová všeobecná ní Obr. 59. Pohybová Vytrvalostní schopnosti pro svou komplexní povahu tvoří základ tělesné zdatnosti. Potenciální možnosti k rozvoji i jsou vyšší než u předchozích kondičních schopností (Semiginovský 1988, Melichna a kol. 1983). Aerobní je možné rozvíjet již od mladšího školního věku. Ve výzkumných studiích bylo prokázáno, že děti v tomto věkovém období mohou být aerobně zatěžovány více než se dříve předpokládalo. Souvisí to jak s relativně vysokými hodnotami kyslíkové spotřeby (na kilogram tělesné hmotnosti), i s í regeneračních procesů v organismu. Jestliže tedy dítě odstupuje od cvičení mírné zátěže, kterou lze energeticky zajistit oxidativním způsobem krytí, jsou příčiny tohoto chování spíše spojeny s psychickými (monotonie, nízká atraktivita cvičení aj.), než fyziologickými příčinami. Pozitivní výsledky v opakovaných ních testech mohou někdy souviset i s 97

9 A. Rychtecký lepším zvládnutím techniky pohybu (například v plavání, kde souhra dílčích pohybů se správným dýcháním vede k významným zlepšením). Anaerobní můžeme soustavně začít rozvíjet až se středoškoláky (16-17 let). Pozornost je však třeba věnovat objemům zatížení (počtu opakování). V praxi školní tělesné výchovy pro záměrný rozvoj i lze doporučit (Juřinová & Stejskal 1987) tyto metody: souvislou, kdy zařazená cvičení jsou prováděna nepřetržitě, rovnoměrně s nízkou zátěží (výběh do terénu, sportovní hry - kopaná, kde si žáci regulují své zatížení přirozeně sami), střídavou (přerušovaného provádění cvičení, fartlek). V průběhu zatížení se mění intenzita zátěže (chůze, běh, běh na lyžích, bruslení, plavání atd.), intervalovou, ve které kombinujeme různé cyklické pohybové činnosti (běh, plavání, jízda na kole, bruslení aj.), v souladu s předpoklady žáků: intenzitu zátěže, její trvání, počet opakování a dobu odpočinku mezi jednotlivými zátěžemi (kruhový provoz). Metoda je však spíše vhodná pro žáky staršího školního věku s konzistentní motivací a zájmem o prováděnou činnost a zlepšení v ní. Spíše než v povinné tělesné výchově ji lze využívat v nepovinné či zájmové tělesné výchově. Pohybová obratnost Pohybová obratnost je souhrn schopností lehce a účelně koordinovat vlastní pohyby, přizpůsobovat je měnícím se podmínkám, provádět složitou pohybovou činnost a rychle si osvojovat nové pohyby (Dovalil 1992). Fyziologickými předpoklady obratnosti jsou: bohatost zásoby pohybových vzorců (nacvičených dovedností a činností), přesnost exteroceptivního a proprioceptivního vnímání, vysoká úroveň základních (míšních) i nadstavbových (mozečkových, extrapyramidových i pyramidových) nervově svalových koordinací, optimalizace aktivační úrovně v CNS v sou-ladu s pohybovým úkolem. Už samotné vymezení obratnosti i její determinační znaky naznačují, že jde o multifaktorovou dispozici, která se projevuje diferencovaně v rozdílných pohybových činnostech. Pozitivně v nich ovlivňuje efektivitu regulačních procesů, průběh učení, docilitu, přesnost, rytmičnost i vnější expresi pohybu. Působení jednotlivých subsystémů může být dominantní, či ve vzájemné koincidenci. K předním subsystémům obratnostních schopností patří dle Hirtze 1982: kinestetická diferenciační schopnost, reakční schopnost, rytmická schopnost, rovnováhová schopnost K rozvoji obratnostních schopností se využívá obvyklých cvičení ve změněných a ztížených podmínkách, koordinačně-asymetrická cvičení, manipulace s předměty (míče, činky, kužely atd.). Vždy však přiměřeně dle vyspělosti žáků. Nejčastější je metoda střídavého a opakovaného zatěžování s postupným zvyšováním obtížnosti cvičení i s využitím tvůrčí invence žáků. Rozvoj obratnosti často probíhá i skrytě při aplikaci jiných cvičení, dominantně zaměřených na učení pohybových dovedností, ale i rozvoj ostatních pohybových schopností. Pohybová ohebnost - pohyblivost V pohybovém projevu se vymezují jako schopnost vykonávat pohyby ve velkém rozsahu, jak to umožňuje kloubní systém člověka (Kos 1985). Dalšími subsystémy v této kategorii pohybových projevů jsou flexibilita a pružnost. Pohyblivost ohebnost Obr. 60. Pohyblivost, ohebnost Biologickým základem ohebnosti a kloubní pohyblivosti jsou: utváření kostry a kloubních spojení, elasticita svalstva, vazů a šlach, pohlaví. 98

10 Tělesná zdatnost ve školním pojetí Pohyblivost ohebnost Obr. 61. Pohybová ohebnost Uvedené znaky determinují ohebnost a kloubní pohyblivost primárně. Architektonika kloubu a kloubního spojení, stejně jako vrozená elasticita svalů, vazů a šlach. Rozsah pohybů je u dívek obvykle vyšší, neboť ženy jsou z výše uvedených důvodů k těmto schopnostem lépe disponovány. Sekundárně je ohebnost a kloubní pohyblivost ovlivněna i věkem (většinou se pohyblivost s věkem snižuje), únavou, rezistencí vůči bolesti, teplotou a rozcvičením. Z hlediska provedení pohybu lze rozlišit ohebnost dynamickou a statickou i když vhodnější je rozdělení na aktivní (rozsah pohybu dosažený vlastními silami) a pasivní (s pomocí vnějších sil). Rozvoj kloubní pohyblivosti ve školní tělesné výchově je zaměřen především na udržení, či zvýšení pohyblivosti páteře, ramenního a kyčelního kloubu. Při dodržení adekvátního rozcvičení a přiměřené vnější teploty je progresivita pohyblivosti poměrně značná, avšak po přerušení cvičení se rychle ztrácí (Juřinová & Stejskal 1987). Nejčastěji se aplikují cvičení protahovací (aktivní, polopasivní, pasivní) k ovlivnění antagonistů, relaxační i posilovací (švihy, hmity v krajních polohách aj.), cvičení pro agonisty. V záměrném rozvoji pohyblivosti užíváme následující metody: aktivní: a. Dynamická využívá pohybové energie částí těla eventuálně zesílená doplňkovými závažími, a odporů k švihovému protažení v kloubu. Statická metoda staví na delším setrvávání pohybů v krajních polohách bez pomoci vnějších sil (strečink), pasivní: i. Krajních poloh v kloubech se dosahuje pomocí vnějších sil (partner, gravitace, odpory), relaxační. Testování pohybových schopností ve školní tělesné výchově Záměrný a úspěšný rozvoj pohybových schopností, s přihlédnutím ke všem výše uvedeným faktorům, je dlouhodobým procesem, který vyžaduje pravidelné zjišťování průběžných změn v jejich projevech. Testování se obvykle provádí na začátku a na konci školního roku, nebo před zařazením určitého nového učiva, které vyžaduje rozvoj některé pohybové schopnosti. Ve školní praxi se využívají různé motorické testy, testové baterie. V posledním období se v rámci unifikace a možností komparace výsledků testování nejen v ČR, ale i v Evropě, využívají stejné testy. K nejznámějším patří testová baterie Eurofit tests, která byla pro jednotlivé pohybové schopnosti ověřována i na české školní populaci (Kovář, Chytráčková & kol. 1993). 99