E-LOGOS. e λ ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY ISSN /2009. University of Economics Prague VIS VIVA & VIS MORTUA.

Transkript

1 E-LOGOS ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY ISSN /2009 University of Economics Prague e λ VIS VIVA & VIS MORTUA Ján Pavlík

2 Abstract The results of cognitive biology and bioenergetics, as elaborated by Ladislav Kováč, its outstanding Slovak representative, clearly suggest that the material basis for consciousness (defined as an organized set of the perceptional and emotional qualia) can be found in energy dissipation processes which proceed at the chemical level of brain activities. Since there are strong arguments against Kováč s explanation of the relation between chemical processes and the qualia in terms of emergence (in strong sense), it is necessary to go to the Leibnizian origins of the modern conception of physical energy (both actual-kinetic and potential), and to its metaphysical presuppositions and interpretations, in order to try to find there a better metaphysical starting point to the solution of the mind-body dualism. Also Kant s early treatment of energy and forces is analyzed, as well as his later critical attack against the Leibnizian metaphysics. Abstrakt Výsledky bionergeticky založené koncepce kognitivní biologie, tak jak ji rozvíjí významný slovenský biolog a kognitivní vědec Ladislav Kováč, jasně naznačují, že materiálním základem vědomí (definovaného jakožto organizovaný souhrn percepčních a emočních qualií) jsou procesy disipace energie na chemické úrovni mozkových aktivit. Vzhledem k závažným argumentům proti Kováčovu pokusu vysvětlit vztah mezi chemickými procesy a qualii pomocí pojmu silné emergence je při hledání lepšího metafyzického východiska k řešení dualismu tělo-mysl nezbytné vrátit se k leibnizovským počátkům pojetí energie v moderní fyzice (a to jak energie aktuální-kinetické, tak potenciální) a k metafyzickým předpokladům i interpretacím onoho pojetí. Pozornost je věnována i analýze raného Kantova přístupu k problematice energie a sil, jakož i jeho pozdějšímu kritickému útoku proti leibnizovské metafyzice. Keywords: bioenergetics, cognitive biology, emergence, vis viva (live force), vis mortua (dead síla), potential energy, kinetic energy, impuls, conatus, impetus, nisus, intension Klíčová slova: bioenergetika, kognitivní biologie, emergence, vis viva (živá síla), vis mortua (mrtvá síla), potenciální energie, kinetická energie, hybnost conatus, impetus, nisus, intenze 2

3 Newton sice výslovně varoval fyziku, aby se vystříhala metafyziky, k jeho cti však nutno říci, že se sám podle tohoto varování nechoval. Čistými, ryzími fyziky jsou ve skutečnosti jen zvířata, protože ta nemyslí; naproti tomu člověk je jakožto myslící bytost rozený metafyzik. Přitom pak záleží na tom, zda metafyzika, již používáme, je správná... G. W. F. Hegel 1. Uvedení 1.1 O Kováčově koncepci bioenergetiky a kognitivní biologie Velmi pozoruhodným příspěvkem k současným kognitivním vědám je bioenergeticky založená koncepce kognitivní biologie, kterou v posledních letech rozvíjí s bohatými transdisciplinárními přesahy slovenský biochemik Ladislav Kováč; shrnutí hlavních výsledků uplatňování tohoto přístupu zní v popularizačně zaměřeném výkladu následovně: Mozek je makroskopický stroj, složený ze 100 miliard (10 11 ) neuronových buněk a každou z nich tvoří milióny molekulárních strojů. Nefunguje jako počítač donedávna módní model mozku jako počítače je pomýlený. Mozek je hyperkomplexní síť miliard miniaturních elektromotorů, ponořená do složitého roztoku chemikálií: spíše než metafora počítače, toto by mohla být vhodnější metafora na charakterizovaní orgánu, jímž prožíváme svět; tedy prociťujeme bolesti a radosti a toužíme a abychom minimalizovali bolest a maximalizovali příjemnost, myslíme. Podle Kováče se energie v mozku spotřebovává na udržování stavů, které do něj zabudovala biologická i kulturní evoluce tedy i na udržování těch z nich, které jsou výsledky výchovy a vzdělání; v souladu s tím vyúsťuje jeho přístup v tvrzení, že to, co má na materiální úrovni podobu uspořádaných, komplexních chemických stavů a procesů, projevuje se na vyšší, mentální úrovni v podobě uvědomovaných emocí, tedy citů, v podobě myšlenek, vědomí sebe sama: mentální procesy jsou tautologickým překladem materiálních procesů. 1 Své pojetí energetického základu kognitivních aktivit mozku odvozuje Kováč z obecných vět nerovnovážné termodynamiky týkajících se vztahu informace, entropie a disipace energie; opírá se zde zvláště o Brillouinovo řešení problému Maxwellova démona, v souladu s nímž se pokles entropie způsobený démonovým 1 Ladislav Kováč, Energetika života: inšpirácia pre umelcov i technikov, ABB Spectrum 11, 3/09 (2009), 3; 3

4 tříděním molekul kompenzuje nárůstem entropie v důsledku disipace energie nezbytné k tomu, aby démon získal informace, bez nichž se ve své činnosti nemůže obejít. 2 Poznávání je tudíž podle Kováče svojí podstatou nerovnovážný proces závislý na energii a disipující energii; při poznávaní se poznávaný a poznávací systém spojují do jednoho nového společného systému a za zisk informace v jednej časti tohoto systému se platí vzestupem entropie v jeho jiné části. Získané poznání pak podle Kováče umožňuje proměnu potenciality v realitu i využití nerovnováhy v jednom systému k vytvoření nerovnováhy v jiném systéme. Poznání tedy slouží k tomu, aby se v systémech, které potenciálně mohou konat práci, práce skutečně i vykonávala. Využívá se samozřejmě i na konstruování těchto systémů konstruování je totiž proces, v němž poznání usměrňuje proměnu a vynakládání energie (jako příklad lze uvést uplatňování genetické informace v procesu růstu živého organismu); 3 z toho plyne, že aktualizované poznání je zabudováno či zpředmětněno ve struktuře organismu a že i biologická evoluce, utvářející stále komplexnější struktury, je vlastně evolucí poznání a poznávacích zařízení. 4 O biologické evoluci, v níž se trvale zvyšuje rychlost poznávání, lze se zřetelem k energetickému základu poznávacích procesů konstatovat, že se vyznačuje trvalým zvyšováním rychlosti disipace energie. Zdání nezávislosti informace na energii (a tomuto zdání odpovídající pojetí informace jakožto jakési samostatné fyzikální entity) vzniká podle Kováče teprve na makroskopické úrovni; na mikroskopické (molekulární) úrovni, kde je termodynamická entropie ekvivalentní entropii informační, je naproti tomu nezbytné vždy uvažovat energetickou cenu biologické informace. Jelikož je kognitivní biologie založena na předpokladu, že molekulární úroveň je fundamentální pro poznání, čerpá své základní pojmy nikoliv z teorie informace, nýbrž z obecnějšího pojmového aparátu nerovnovážné termodynamiky; vychází přitom z principu minimální komplexnosti, jenž stanovuje, že stanovuje, že nejúčinnější způsob studia jakékoliv charakteristiky života je studovat ji na nejjednodušší úrovni, na jaké se vyskytuje. 5 2 Srv. Ladislav Kováč, Komentovaný Úvod do kognitívnej biológie, in: J. Kelemen, V. Kvasnička, J. Pospíchal (eds.), Kognice a umělý život IV, Slezská univerzita, Opava 2004, str ; str Kováč zároveň zavádí tzv. Szilardova démona, což je zařízení, které získává na molekulární úrovni informaci na základě disipace energie. 3 Kováčovo pojetí, jež přisuzuje poznání roli usměrňovatele vynakládání energie, má řadu styčných bodů s vymezením informace jakožto potence růstu negentropie, zformulované nezávisle na Kováčových zkoumáních in: Ján Pavlík, F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, Professional Publishing, Praha 2004, str Biologická evoluce spočívá podle Kováče v generování hypotéz, ve vyvracení hypotéz a v udržování těch hypotéz, které nebyly vyvráceny. (Srv. L. Kováč, ibid., str. 10.) 5 Srv. Ladislav Kováč, Fundamentálne princípy kognitívnej biológie, in: V. Kvasnička, P. Trebatický, J. Pospíchal, J. Kelemen (eds.) Myseľ, inteligencia a život, Slovenská technická univerzita, Bratislava 2007, str. 415; Kováč dodává, že řada principů kognitivní 4

5 Kognitivně-biologická charakteristika evoluce jakožto evoluce poznání je u Kováče rovnomocná tvrzení, že podstatou života je sentience neboli schopnost telonomicky fungujících molekulárních systémů vykazovat rozmanité vnitřní potenciální stavy, které byly vyselektovány v evoluci a které závisejí na okamžitých stavech okolního prostředí. Tak např. vzhledem k tomu, že protein má vnitřní teleonomii, jež je zabudována v jeho struktuře, je jeho interakci s ligandem možné chápat jako molekulární rozpoznání, v jehož rámci je ligand jakožto součást prostředí, jež obklopuje protein, obdařen významem. 6 Příkladem sentience na vyšší úrovni je imunitní systém, jehož funkce se realizuje produkcí nejrozmanitějších protilátek a selekcí jedné z nich antigenem; dalším příkladem je synaptogeneze, v níž se tvoří a předvádějí nejrozmanitější synaptická spojení mezi neurony, z nichž se zachovávají pouze ta, která jsou schválena signály z prostředí. 7 Kováč rozeznává tři evolučně hierarchizované stupně molekulárně zprostředkované kognice. Nejjednodušší je intracelulární kognice, která sestává ze zaregistrování molekuly atraktantu anebo repelentu senzorem a z následné motorické akce. K intercelulární kognici dochází tehdy, když k primárnímu vyhodnocení signálu senzorem přistupuje i akumulovaná minulá zkušenost a též údaje z jiných senzorů; tento způsob zpracování informace označuje Kováč jako percepci. Funkcí supracelulární kognice je determinovat akce složitějších organismů, u nichž za určitých podmínek existují vzájemně soutěžící tendence jednat odlišnými, vzájemně se vylučujícími či dokonce protikladnými způsoby; pokud tedy řídící jednotka chování organismu zahrnuje takovýto systém jen slabě provázaných, a tím vzájemně nekonsistentních modulů chování, uplatňuje se v něm supracelulární kognice tím, že do něj vnáší nezbytnou konsistenci a harmonii. Subjektivním ekvivalentem supracelulární kognice jsou v rámci Kováčova pojetí emoce. Nyní je již možné přistoupit ke Kováčově tematizaci vědomí, jež je u něj ve shodě s Thackerem a Johnem primárně vymezeno jako proces, v němž je informace o mnohých individuálních modalitách recepce a percepce kombinována do jednotné mnohorozměrné reprezentaci stavu systému a jeho prostředí a integrována s informací o paměťových údajích a potřebách organismu generujícího emocionální reakce a programy chování, které slouží uzpůsobení organismu k jeho prostředí. biologie je podobna extremálním principům fyziky a že tyto principy představují těsné propojení mezi ontickou a epistemickou oblastí. 6 Srv. Ladislav Kováč, Princípy molekulárnej kognície, in: V. Kvasnička, J. Kelemen (eds.) Kognice a umělý život VI, Slezská univerzita, Opava, str ; str. 5. Schopnost sentience je podle Kováče vlastní již dezoxyribonukleovým kyselinám (které jsou elementárními generátory hypotéz o povaze prostředí a zároveň rejstříky těchto hypotéz), dále lipidovým membránám (jež fungují jako nespecifické filtry a senzory iontů) a bílkovinám, které slouží jako hlavní senzory prostředí. Evoluce vede k hierarchizaci poznávacích struktur, což se projevuje tím, že jednotlivec není již reprezentantem jedné hypotézy (jež se ustavuje nahodile), nýbrž je sám jejich generátorem, a že generování a vyvracení hypotéz se děje v rámci ontogeneze. 7 Srv. Ladislav Kováč, ibid., str. 6. 5

6 Z evolučního hlediska je ovšem pro konstituci vědomí (jež podle Kováče probíhá s největší pravděpodobností v rámci komunikativního chování) nezbytné, aby mezi dva základní moduly poznávání, jimž jsou sentience a akce, byl kromě modulů percepce a emocionality vřazen (tzv. evoluční interkalací) i modul kogitace. Na rozdíl od kognice na emocionální úrovni, která neodkladně vyúsťuje v motorickou akci, je pro organismus schopný kogitace příznačné, že percepční a emocionální vyhodnocení údajů, které získal v interakci s okolím svými senzory, není bezprostředně následováno motorickou akcí; kogitace (tj. myšlení) totiž testuje rozmanité motorické akty jen abstraktně, bez zapojení svalových aktivit čili v podobě výpočtu. Pokud je mozek schopen takovéto abstraktogenní kognice, stává se podle Kováče prognózujícím zařízením, resp. bojištěm, na němž mezi sebou zápasí různé abstraktní alternativy jednání; v lidském myšlení, jež je zprostředkované jazykem a představuje nejvyšší úroveň abstraktní motoriky, se odhady a modelování budoucího jednání (jak vlastního, tak cizího) stávají nejčastější podobou psychických aktivit. 8 I když Kováč připouští výpočetní povahu fungování abstraktogenní kognice, neznamená to podle něj, že bychom měli přijmout nyní dominující paradigma kognitivních věd, které traktuje činnost nervového systému i mozku jako činnost digitálního počítače. Toto paradigma má podle Kováče svůj původ v módě počítačového modelování kognice i života jako takového, jež je spojena s iluzí, že je možné abstrahovat od otázek energetického podkladu fungování mysli i od jeho termodynamických omezení a soustřeďovat se pouze na problematiku domněle fundamentálních toků informace; 9 v této souvislosti Kováč právem upozorňuje, že logická možnost není totéž, co termodynamická uskutečnitelnost. Ve svém kognitivně-biologickém přístupu naproti tomu zdůrazňuje nemožnost abstrahovat od faktu, že kognice je zcela specificky inkarnovaná, čili od faktu, že přirozený život je chemickým systémem a že kognice je vlastností tohoto systému; v souladu s tím platí, že i mozek sám je nikoli počítač zahrnující hardware a software, nýbrž chemický systém, jehož povahu lze nejlépe vymezit termínem wetware. 10 Na přetrvávání počítačové metafory mysli má podle Kováče závažný podíl i racionalistická tradice evropského myšlení, která ztotožňuje vědomí s myšlením a zároveň věří v neomezené možnosti lidského rozumu; ve skutečnosti je však vědomí pouze monomolekulární vrstvička pokrývající oceán adaptivního nevědomí ; adaptivní nevědomí představuje znalosti, které jsou zabudovány v chemismu a 8 Srv. Ladislav Kováč, Ľudské vedomie je produktom evolučnej eskalácie emocionálneho výberu, in: J. Kelemen, ed., Kognice a umělý život III, Slezská univerzita, Opava, 2003, str ; str 7. 9 Módní srovnávání mozku s počítačem má podle Kováče svoji analogii v osmnáctém století, kdy byla v módě mechanika a mozek se srovnával s mechanickými zařízeními, např. s hodinovým strojkem. 10 Ladislav Kováč, Princípy molekulárnej kognície, str. 7. 6

7 strukturách buněk, v orgánech lidského těla a v nevědomých evaluačních a rozhodovacích zařízeních mozku. Kováč v této souvislosti odlišuje od vědomé racionality racionalitu evoluční, která je produktem evolučního zkoušení, pokusů a omylů, selekce atd.; součástí této evoluční racionality je i moudrost těla. 11 Ve své kritice počítačové metafory mysli se Kováč řadí mezi představitele tzv. afektivní revoluce, kteří zamítají představu emocí jakožto nepodstatných či dokonce rušivých kontaminací kognice, a považují je naopak za její neoddělitelnou, ba přímo centrální součást (z čehož mj. plyne, že orgánem kognice není již mozek v podobě počítače, nýbrž organické tělo jako celek). 12 Význam emocí vyvstane primárně ve vztahu ke skutečnosti, že údaje ze všech senzorů organismu rezultují jen ve dvou rozdílných druzích akce: buď v útoku (jímž je i např. uchopení a přijímání potravy, sexuální a sociální chování atd.), anebo v útěku. Vysvětlovat tuto schopnost organismu (resp. mozku, pokud jde o vyšší živočichy) transformovat ohromné množství signálů pouze do dvou odpovědí poukazem na digitální počítač, který na svých vstupech dostává velké množství dat, načež na svém výstupu poskytuje jediný výsledek, je podle Kováče nevhodné primárně z toho důvodu, že v evoluci mysli se musely nutně uplatňovat tzv. evoluční omezení; tato omezení (pro něž Kováč používá metaforu pilot Rialta ) 13 si vynutila jiný princip fungování, než je výpočet, a sice ten, že konkrétní údaje senzorů jsou zobecněny do binární podoby dobré nebo špatné, přičemž právě toto zobecnění rozhoduje, zdali organismus zvolí útočnou nebo únikovou akci. K tomuto zobecnění využila evoluce několik desítek chemických látek, jež byly předtím využívány nejdříve k intracelulární, posléze pak k intercelulární komunikaci (či kognici), jakož i k morfogenezi, a z nichž se některé staly nakonec i neurotransmitery. Tyto látky se pak v podobě hormonů a emotonů (chemických substrátů emocí) stávají součástí různých chemických koktejlů, které 11 Ladislav Kováč, Fundamentálne princípy molekulárnej kognície, str Kováč v této souvislosti mluví i o molekulární racionalitě. 12 Ladislav Kováč, Princípy molekulárnej kognície, str Benátský most Rialto spočívá na dřevěných pilotách, jejichž nosnost určuje o maximální možnou velikost kamenné části mostní konstrukce; pokud by se most měl zásadně přestavět, muselo by se hnout s pilotami, které byly kdysi počátkem stavby. Také současný život je postaven na takovýchto výchozích pilotách. (Srv. Ladislav Kováč, Bioenergetika: kľúč k pochopeniu mozgu a mysle, in: V. Kvasnička, P. Trebatický, J. Pospíchal, J. Kelemen, J. Pospíchal, eds., Modely mysle, Európa, Bratislava 2008, str ; V evoluci kromě toho působí analogie mechanismu rohatky což je ozubené kolečko s asymetricky tvarovanými zoubky a západkou, která dovoluje kolečku točit se pouze v jednom směru a brání jeho pohybu ve směru opačném; výsledkem tohoto působení je ireverzibilita evolučního procesu, tj. ten jeho rys, že se v něm něco nového vždy ustavuje na bázi toho, co již bylo dosaženo. Jinými slovy, zařízení a konstrukce, vynalezená v minulosti, jsou pozměněny do nové podoby; organismy, které dosáhly ve vývoji vyšších stupňů komplexity, se jich zcela nezbavují dokonce ani v případě, že již nejsou funkční. (Srv. Ladislav Kováč, Fundamentálne princípy kognitívnej biológie, str. 430.) 7

8 globálně, tj. na úrovni celého mozku (resp. na úrovni celého těla) určují výslednou akci organismu. 14 Kováčem rozvíjená teorie chemické povahy emocí se opírá o údaje neurobiologie, v souladu s nimiž pravděpodobně až polovina chemické komunikace v mozku se neuskutečňuje lokálně přes synapse, nýbrž ve formě tzv. objemového přenosu, 15 který probíhá tak, že neuroaktivní látky, včetně neurotrasmiterů difundují v mezibuněčném prostoru a nelokálně ovlivňují nervovou činnost prostřednictvím receptorů umístěných na těle neuronů mimo synapse (a také na gliových buňkách); objemový přenos se uplatňuje i v řízení endokrinního systému, což má vliv nejen na mozek, nýbrž na celé tělo. Výše zmíněné emotony jsou v rámci této teorie chemické látky, které svým nelokálním působením ovlivňují velké skupiny neuronů, a tímto způsobem modulují či spíše dirigují neuronový orchestr; k emotonům patří i některé hormony. Podle Kováče je tedy naším absolutistickým vládcom směs chemikálií v našem mozku, zatímco neurony mozkové kůry, pospojované do sítí, jsou jen jejími poslušnými služebníky. 16 Další Kováčův argument proti počítačové metafoře mysli (která se na oblast emocí aplikuje v podobě Cosmidesovej a Toobyho teorie, v souladu s níž je každá emoce nadřazeným programem, jenž řídí a koordinuje velké množství interagujících subprogramů) tkví v tvrzení, že není s to postihnout to, co každý ví z vlastní zkušenosti, že totiž percepce i emoce jakožto evoluční piloty vědomí nejsou pouhým výpočtem, nýbrž že mají kvalitativní charakter, který se zjevuje v subjektivních prožitcích (tj. v prožívaném vztahu subjektu k objektům reality ). 17 To znamená, že počítačová metafora mysli se zásadně míjí i s vědomím, které Kováč (v návaznosti na terminologický úzus kognitivních věd označovat kvalitativní 14 Emocionální hodnocení je sice dichotomické (dobré/špatné), avšak každé konkrétní emoci (prožívané např. jako strach, hněv, radost atd.) odpovídá zcela specifické namíchání emotonového koktejlu. (Srv. Ladislav Kováč, Ľudské vedomie je produktom evolučnej eskalácie emocionálneho výberu, str. 10.) 15 Na rozdíl od drátového přenosu, který je přenosem mezi dvěma synapsemi, je objemový přenos (volume transmission) přenosem chemikálií, uvolněných sice jedním neuronem, avšak zasahujících větší množství neuronů, popř. globálně celý mozek; tento přenos se děje v mezibuněčném prostoru v mozku. Kováč uvádí i Agnatiho výrok, v němž se objemový přenos přirovnává k přenosu rádiových vln při vysílání, pouze s tím rozdílem, že emise elektromagnetického záření je zde nahrazena difusí chemických látek. Neuronová síť v mozku se tedy spíše než počítači podobá mycí houbě, ponořené do koncentrovaného roztoku aktivujících chemikálií. (Srv. Ladislav Kováč, Bioenergetika: kľúč k pochopeniu mozgu a mysle, str. 110.) 16 Ladislav Kováč, ibid., str Srv. Ladislav Kováč, Ľudské vedomie je produktom evolučnej eskalácie emocionálneho výberu, str. 9. 8

9 prožitky názvem qualia) vymezuje jako komplex či organizovaný souhrn percepčních a emocionálních qualií. 18 Fundamentální role emocí vzhledem k charakteru vědomí jako celku je pregnantně vyjádřen v Kováčově tvrzení, že lidské vědomí je produktem evoluční eskalace emocionálního výběru mezi motorickými akcemi. 19 V souladu s tím se kriticky vyjadřuje ke snaze panadapcionistů, kteří stejně jako všemu, co se evolučně vynořilo a zachovalo, připisují i vědomí adaptivní kvalitu; bližší analýza jejich tvrzení vede k podle něj ke znepokojující otázce, zdali z hlediska schopnosti přežít není vědomí spíš překážkou než výhodným či dokonce nezbytným zařízením. (Tyto jeho pochybnosti se odvozují ze zjištění, že v lidském jednání se uvědomování jednání dostavuje až poté, co byl čin vykonán; příkladem je mu zde hokejista, jehož uvědomované emoce sice představují motivační sílu v pozadí jeho jednání, avšak nemají žádný zvlášť výrazný podíl na kvalitě jeho hry determinované nevědomými automatismy.) Podle Kováče sice lidský jednotlivec díky vědomí prožívá své žití, avšak není nám dáno vědět, proč je tomu tak; jsme podle něj jen aktéry v dramatu, jež jsme nenapsali a jehož celý příběh neznáme. Poněkud v rozporu s tímto agnostickým vyústěním svých zkoumání evolučního původu vědomí Kováč konstatuje, že skrze svůj prožitkový charakter qualií se emoce postupně staly novými, autonomními motivacemi chování živočichů; dále tvrdí, že v případě člověka se vědomí a sice v podobě imaginativního prožívání souvislých příběhů v rámci denního snění stává navíc velmi důležitým, ne-li dokonce jediným zařízením pro sebezpevňování (self-reinforcement), tj. pro podmiňování jednotlivce ryze vnitřními faktory. Uvádí též na scénu bakteriálního filosofa, který si klade otázky: (1) Existuje svět, anebo je vše jen mou iluzí? (2) Existuje-li něco, proč to existuje a proč vůbec existuje něco, a nikoliv spíše nic? 20 Toto tázání pak hodnotí jako zcela marné, pokud onen bakteriální filosof i jeho lidský kolega nevykročí ze svých formálních systémů ; evidentní, nezvratnou odpověď na tyto otázky lze tudíž získat jen vědomým prožíváním emocí tím, že si uvědomujeme radost a bolest. Třebaže lze jen stěží akceptovat takovýto emocionálním důkazem existence světa (který má 18 Zajímavý podnět představuje Kováčova myšlenka, že vědomí je možná nikoliv součtem, nýbrž spíše součinem qualií obou výše uvedených druhů. (Srv. Ladislav Kováč, Ľudské vedomie je produktom evolučnej eskalácie emocionálneho výberu, str. 9.) 19 Pojem evoluční eskalace (neboli evolučního trieľu, jak překládá do Kováč do slovenštiny anglický termín run-away ) poukazuje na tendenci vyvíjejících se organismů plně využít nové evoluční možnosti, které se otvírají při narůstání jejich komplexity; jinými slovy, jde o životu inherentní snahu expandovat do všech potenciálních bodů evolučního fázového prostoru. Pokud za daných podmínek nezbrzdí evoluční eskalaci přirozený výběr, probíhá až do úplného vyčerpání evolučního potenciálu příslušné inovace. Učebnicovým příkladem evoluční eskalace v oblasti sexuálního výběru jsou pestré paví chvosty. (Srv. Ladislav Kováč, ibid., str. 11.) 20 Srv. Ladislav Kováč, Fundamentálne princípy kognitívnej biológie, str

10 svou analogii v přístupech F. H. Jacobiho, L. Feuberbacha či mladého Marxe), 21 přesto jej uvádíme jako doklad váhy, kterou Kováč přiznává emocím. U člověka konstatuje Kováč navíc zcela jedinečnou koincidenci či spíše neoddělitelnost emocí a sebeuvědomování jakožto konečných produktů evoluční eskalace: kombinace lidské emocionality (resp. přesněji řečeno hyperemocionality) a sebeuvědomění dává člověku možnost dvojí transcendence, jež se naplňuje jednak vykročením ze zmíněného formálního systému logického zdůvodňování, jednak překonáním fundamentálního imperativu života determinujícího jednotlivce k úsilí o zachování vlastní existence. Jak patrno, Kováč zde nastiňuje validní východiska pro evoluční reinterpretaci Smithovy teorie mravních citů; přiměřenost takovéto reinterpretace plyne mj. jiné i ze skutečnosti, že stejnojmenné Smithovo dílo poskytlo Darwinovi důležité inspirace pro jeho Původ druhů. 22 Pro nás je však nyní důležitější Kováčovo traktování vztahu mezi konečným produktem evoluční eskalace, jímž je lidské vědomí jako jednota sebeuvědomění a (hyper-)emocionality a jako soubor odpovídajících qualií na jedné straně a chemickoenergetickým základem veškeré (tedy i emocionální) kognice na straně druhé. V obecné rovině je tento vztah u něj vymezen tvrzením, že i nejsložitější lidské činnosti včetně vědy a umění jsou jen evolučními vsuvkami do nezastavitelného toku a konečné disipace sluneční energie; 23 také účelem poznání je podle něj konec-konců čin v podobě mechanické práce vykonávané na okolním prostředí, neboť právě ve schopnosti takovéhoto činu se naplňuje význam evoluční selekce poznání. Při bližším vymezování zmíněného vztahu Kováč konstatuje, že kauzální procesy probíhají v mozku jen na chemické či molekulární úrovni (jež je určena evolučními pilotami Rialta a hraje tudíž ve fungování mozku fundamentální roli), zatímco procesy, jež probíhají na ostatních úrovních (tj. na úrovni fyziologické a mentální) je 21 U Jacobiho je myšlenka emocionální evidence pravého (tj. nepodmíněného jsoucna) spojena k vědomím mezí vědeckého (rozvažovacího) myšlení: Vlastní pojmy máme jen o tvaru, počtu, poloze, pohybu a o formách myšlení. Když říkáme, že jsme prozkoumali nějakou kvalitu, neříkáme tím nic jiného než to, že jsme ji převedli na tvar, číslo, polohu a pohyb a v nich ji rozpustili; čili tu kvalitu jsme objektivně zničili. Z toho lze nyní bez dalšího snadno odvodit, jak musejí v každém případě skončit snahy rozumu vytvořit zřetelný pojem možnosti jsoucnosti našeho světa. (Friedrich Heinrich Jacobi, O Spinozově učení v dopisech panu Mojžíši Mendelssohnovi, OIKOYMENH, Praha 1997, str ) Pojetí emocionality jakožto cesty k bytí vysvítá i z následující pasáže Jacobiho díla: Radostí je každý požitek jsoucnosti; stejně jako vše, co jsoucnost napadá, vyvolává bolest a smutek. Její zdroj je zdrojem života a veškeré činnosti. (Ibid., str. 56.) K nepříliš odlišné formulaci ontologické relevance emocí dospívá i sensualista Feuerbach: Lidské počitky proto nemají empirický, anthropologický význam ve smyslu staré transcendentní filosofie, mají ontologický, metafysický význam: v počitcích, ano, v těch docela všedních počitcích jsou skryty nejhlubší a nejvyšší pravdy. Tak je láska pravým ontologickým důkazem jsoucnosti předmětu mimo naši hlavu - a není jiný důkaz bytí než láska, počitek vůbec. To, jehož bytí ti způsobuje radost, jehož nebytí ti způsobuje bolest, jen to jest. Rozdíl mezi objektem a subjektem, mezi bytím a nebytím je stejně potěšující jako i bolestný rozdíl. (Ludwig Feuerbach, Zásady filosofie budoucnosti a jiné filosofické práce, NČSAV, Praha 1959, str. 126.) 22 Srv. Friedrich A. Hayek, Osudná domýšlivost, Sociologické nakladatelství, Praha 1995, str Ladislav Kováč, Fundamentálne princípy kognitívnej biológie, str

11 nutno chápat jako izomorfní, tautologické překlady oněch fundamentálních procesů. 24 Tento náznak Kováčovy akceptace psycho-fyzického (resp. přesněji řečeno psycho-chemickoenergetického) paralelismu by mohl vést k implikaci, že vědomí jakožto organizovaný soubor qualií je niternou stránkou složitě strukturovaného energetického dění na chemické úrovni fungování mozku (a nikoliv tedy niternou stránkou více-či méně logicizované a informatizované struktury vztahů v neuronové síti). 25 Kováč však tento náznak psycho-fyzického paralelismu již dále nerozvíjí, neboť se domnívá, že tato pozice musí nutně vyústit v neudržitelný panpsychismus, a snaží se vysvětlit charakter tautologického překladu z chemičtiny do mentálštiny pomocí pojmu emergence, který podle něj popisuje změny, jež se nám lidským subjektům jeví jako vynořování se kvalitativně nových vlastností, nečekaných a nepředvídatelných. V souladu s tím percepční a emocionální qualia, jakož i samotné vědomí a sebeuvědomění emergují v chemických systémech (v nichž neustále probíhá nespočetné množství chemických reakcí) tehdy, když jejich komplexnost a specifická organizace dosáhne určitou prahovou mez. Podle Kováče jde o emergenci dynamickou, proměnlivou, vznikající a zanikající, jež je podobná spíše perkolaci než fázovému přechodu, avšak právě tak samozřejmá a nutná, jako je emergence krystalů ledu z tekuté vody po překročení prahových mezí jistých proměnných a parametrů. 26 Kováč zároveň zdůrazňuje, že vlastně celá chemie protože je plná emergencí, a to víc než ostatní vědy je vědou o kvalitách a bylo by tedy lze ji nazvat vědou o emergenci. 27 Je politováníhodné, že Kováč, který se ve svých velice podnětných a myšlenkově bohatých kognitivně-biologických zkoumáních důsledně snaží zůstat na půdě přírodních věd (což se projevuje tím, že se pokud možno vyhýbá kombinování 24 Srv. Ladislav Kováč, Bioenergetika: kľúč k pochopeniu mozgu a mysle, str Tato koncepce charakteru vědomí resp. qualií je nastíněna in: Ján Pavlík, ibid., str Z jistého hlediska v ní jde o restituci některých podnětů Müllerova pojetí specifických energií smyslových orgánů, která se ovšem distancuje od zastarale metafyzického traktování energie, jež je pro tohoto německého fyziologa příznačné. (Srv. Johannes Müller, Handbuch der Physiologie des Menschen für Vorlesungen, Zweiter Band. Verlag von J. Hölscher, Coblenz 1840, str. 254 a níže.) 26 Srv. Ladislav Kováč, Ľudské vedomie je produktom evolučnej eskalácie emocionálneho výberu, str. 10. Jinými příklady emergence jsou u Kováče vznik hmoty z radiace, vznik hvězd, vznik jazykové komunikace, nejnověji možná i vznik internetové kultury. V této souvislosti je třeba upozornit, že Kováčovo tvrzení, že při emergenci ledu tekuté vody sice fyzik a chemik mohou přesně vypočítat, jak se molekuly vody uspořádají do hexagonálních krystalů ledu, že však nemohou předvídat, jak se bude jevit led lidskému subjektu (Ľudské vedomie je produktom..., str. 9), není přesné. Alespoň v principu je totiž možné vypočítat, kterou část spektra elekromagnetického vlnění bude vzniklý emergentní produkt odrážet do svého okolí, a tedy i do lidského oka, kde pokud nepůjde o barvoslepého jednotlivce vzbudí příslušný počitek barvy. Nemožnost výpočtu (či obecněji vědecké predikce) se týká pouze toho, jaký bude subjektivní prožitek (qualium) barvy odpovídající té nebo oné frekvenci elektromagnetického vlnění. 27 Srv. Ladislav Kováč, Princípy molekulárnej kognície, str

12 vědeckých a filosofických tvrzení), nepostřehl, že pojem emergence ve své aplikaci na zrod qualií přesahuje hranice vědeckého poznání, neboť propojuje materiálno (jež je tím jediným, co lze poznat přírodovědeckými metodami) s neprostorovou idealitou qualií, která je ovšem oněmi metodami principiálně neuchopitelná. Pojem emergence, tak jak je ve zmíněné souvislosti Kováčem použit, je tudíž ryze metafyzický pojem; jde však o exemplárně špatnou metafyziku, tj. o takovou, které se v souladu s Hegelovou formulací, jež volně navazuje na svrchu uvedené motto, máme pro její bezmyšlenkovitost dosti důvodů bránit. 28 Obrana před špatnou metafyzikou zakódovanou v termínu emergence je o to důležitější, že se jeho prostřednictvím šíří iluzorní domněnka, že problém vztahu mysli a těla lze řešit zcela jednoduše (ve skutečnosti však jde nikoliv o jednoduché řešení, nýbrž o prostoduché řešení ). 1.2 Ke kritice emergentismu Nebezpečí termínů emergence či emergentní vlastnost spočívá v tom, že jsou, hayekovsky řečeno, mnohoznačnými slovy-lasičkami, 29 jejichž některé významy jsou přesně vymezitelné, avšak jiné zůstávají velice vágní. Proto je nezbytné provést rozlišení mezi tzv. slabou a tzv. silnou emergencí. Pojetí slabé emergence vyjadřuje vcelku triviální skutečnost, že struktura vztahů mezi částmi může díky existenci zpětných vazeb vést k nelineárním vlastnostem celku 30 (tj. k vlastnostem, které nejsou výsledkem prostého součtu vlastností částí). V přesnějším vymezení je slabě emergentní stav takový makroskopický stav, který by mohl být odvozen na základě poznání systémové mikrodynamiky a vnějších podmínek, avšak pouze za předpokladu, že bychom byli s to simulovat nebo modelovat všechny interakce na mikroskopické úrovni, jimiž se realizuje přechod od počátečních podmínek k vysvětlovanému makroskopickému stavu. 31 I když je realizace tohoto kritéria v praxi nemožná (a to nejen v případě lidského mozku a mozkovou činností vytvářených spontánních řádu jazyka, mravnosti a trhu, kde tato nemožnost plyne z Hayekova důkazu nemožnosti detailní sebeexplanace mozku, 32 nýbrž i v případě 28 Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Malá logika, Svoboda, Praha 1992, str Viz F. A. Hayek, Osudná domýšlivost, str Jan Burian, Myšlení modelů, in: V. Kvasnička, P. Trebatický, J. Pospíchal, J. Kelemen, J. Pospíchal, eds., Modely mysle, str. 22. Jako příklady slabé emergence se zde uvádějí tekutost vody (nebo spíše jevy vznikající v důsledku povrchového napětí), růst krystalů, organizace mraveniště nebo mnohobuněčný organismus. 31 Srv. Mark Bedau,. Weak Emergence, Philosophical Perspectives 11: Mind, Causation, and World, Blackwell 1997, str F. A. Hayek, The Sensory Order. An Inquiry into the Foundations of Theoretical Psychology, Routledge & Kegan Paul, London Podobnou koncepci mezí sebepoznání mozku prezentuje i Kováč pod názvem Kuhlenbeckův paradox ; tento paradox spočívá v tvrzení, že svět našeho vědomí je fenoménem mozku, avšak náš mozek také je jen fenoménem mozku, z čehož rezultuje gödelovský typ uzavření. Jinými slovy, k tomu, abychom dosáhli úplného porozumění lidskému mozku, bychom museli mít nějaký zázračný metamozek. Kováč se ovšem se značnou mírou kognitivního optimismu 12

13 jevů deterministického chaosu), je přesto v roli ideálního kritéria velmi užitečné, neboť z něho jednoznačně plyne, že v případě hmotných mikroskopických stavů či dějů má výsledný emergentní stav taktéž hmotnou povahu. Stanovisko silného emergentismu lze exemplifikovat následujícími výroky: Potřebujeme prozkoumat, jak díky vzájemnému působení obrovského množství neuronů vzniká řada emergentních vlastností včetně schopnosti rozlišit červené víno od vinného octa Vrcholem všech těchto emergentních vlastností, a vlastně veškeré komplexity, je lidské vědomí. 33 Abychom ozřejmili, k čemu zde vlastně termíny emergence či emergentní vlastnost odkazují, připomeňme, že v novověké přírodovědě se redukce kvalit na kvantity realizuje prostřednictvím naplňování známého Galileova metodického principu měřit vše, co je měřitelné, a co není měřitelné, měřitelným učinit spojeného ovšem s tvrzením, že co není měřitelné, není předmětem fyziky, jakož i s ne již tak explicitním přesvědčením, že co není předmětem fyziky, ve skutečnosti neexistuje. V případě sekundárních kvalit, jako je barva či chuť vína, učinit měřitelným znamená využít při sestavování měřicích přístrojů takové procesy, jejichž prostřednictvím se bezprostředně neměřitelné síly podmiňující výskyt oněch kvalit projevují mechanickým pohybem, jenž se vyznačuje tím, že jeho dráhu lze rozdělit na stejné prostorové intervaly-jednotky. Na základě takovýchto měření (které nejsou ničím jiným než různými podobami zprostředkované spacializace toho, čemu původně prostorovost nenáleží) se jako objektivní, pravdivě jsoucí základ podnětů způsobujících vidění barev určilo vlnění elektromagnetického pole o různých vlnových délkách; v případě vnímaní zvukových kvalit-tónů jde o vlnění šířící se v prostředí, sestávajícím z hmotných částice; u chuti vína jde o jistou prostorovou konfiguraci částic na molekulární úrovni atd. U objektivního substrátu barevných kvalit platí, že jednotky vektorových veličin, jejichž hodnoty se při elektromagnetickém vlnění periodicky proměňují (jde o intenzitu elektrického pole a magnetické indukce) lze redukovat na základní jednotky SI, tedy na kombinace jednotek hmotnosti (kg), délky (m) a času (s): ampér, jenž je základem pro všechny ostatní jednotky používané v teorie elektřiny a magnetismu, je definován jako elektrický proud způsobující určitý silový účinek (měřený v newtonech, jejichž rozměr je kg.m.s 2 ); svítivost se definuje pomocí jednotek délky, tlaku a teploty (která se měří na základě prostorových změn vhodného hmotného média v měřicím přístroji). Z toho plyne, že ve fyzikálním pojmu elektromagnetického vlnění není kromě jeho již zmíněných prostorových manifestací a popisu způsobu, za jakých podmínek k nim dochází, zahrnuto již nic dalšího zejména nikoliv neprostorové domnívá, že analýza kognice na méně komplexních úrovních by nám mohla dovolit extrapolovat získané poznatky na lidskou kognici, a tímto způsobem obejít Kuhlenbeckov paradox. (Srv. Ladislav Kováč, Princípy molekulárnej kognície, str. 11.) 33 P. Coveney, R. Highfield, Mezi chaosem a řádem, Mladá fronta, Praha 2003, str

14 kvalitativní počitky barev; v objektivní prostorové realitě tedy barva ve své kvalitativnosti neexistuje; způsob, jímž se elektrický proud neprostorově manifestuje naší nervové soustavě známým mravenčením, nebere fyzika v úvahu může se zabývat jedině prostorovými charakteristikami neurofyziologického substrátu tohoto dění. 34 Sensu stricto nepatří do fyziky ani tvrzení, že elektromagnetické vlnění o určité vlnové délce vyvolává barevný počitek. (Dokonce i kinestetický počitek recepce silového působení je z fyziky vyloučen, neboť je v ní v souladu se známým Newtonovým zákonem převeden na zrychlení udělené hmotnému tělesu, jehož hmotnosti se zjišťuje vážením, tj. objekt-objektovou interakcí.) Fyzikálně lze zkoumat pouze prostorové manifestace dalších materiálních procesů, jež podmiňují výskyt počitku barvy, jakými jsou podráždění zrakového receptoru, přenos tohoto podráždění aferentní nervovou drahou do mozku a tímto podrážděním vzniklý (dynamický) stav neuronové sítě v mozku. 35 V těchto prostorových procesech, tak jak je na základě užití kvantitativních metod traktuje biofyzika, biochemie i další exaktní vědy, ovšem také nelze nalézt neprostorový a nekvantifikovatelný počitek barvy. (Neurony se skládají z částic, jako jsou molekuly, atomy, ionty, jejichž vlastnosti jsou určeny výlučně měřitelnými čili prostorovými projevy příslušných sil.) Nyní je již dostatečně jasné, že výše citované pojetí silné emergence má za úkol učinit na úrovni pouhé verbální fráze myslitelným to, co je jinak naprosto nemyslitelné, a sice způsob, jímž z neuronů jakožto prostorových těles zbavených všech kvalit vyvstává v jejich vždy prostorových interakcích neprostorové kvalitativno a i rovněž neprostorové vědomí. Absurdita tohoto pojetí vysvitne zejména když je srovnáme s tradičním pojetí vznikání něčeho probíhá tak, že jeho 34 Realistická představa, jež se v této souvislosti nabízí, že totiž elektromagnetické vlnění má kromě svých mechanicko-prostorových manifestací i jiné ( skryté, tj. prostorově se neprojevující) vlastnosti, které jsou ve vnímání dány v podobě barevných počitků (a že tedy při vnímání dochází k tomu, že neprostorové nitro vnější hmoty vstoupí do neprostorové imanence mysli během prostorového kontaktu s naší nervovou soustavou) se kromě své ryzí metafyzičnosti vyznačuje i tím, že nepodává žádné řešení otázky vztahu mysli a těla: traktuje totiž vnější hmotnou realitu jako jednotu polárních protikladů prostorového a neprostorového, aniž by jakkoliv tematizovala jejich vzájemné zprostředkování. Představu tohoto druhu, související s dobovými pokusy vysvětlit chemické reakce pomocí niterného spříznění volbou, podrobil kritice již mladý Schelling: Pohyb je však veličina ryze matematická a může být určen čistě foronomicky. Jak nyní souvisí tento vnější pohyb s jeho vnitřní kvalitou? Vypůjčujete si obrazné výrazy, vzaté z oblasti živých bytostí, jako např. příbuznost. Ale přivedlo by vás silně do úzkých, kdybyste měli tento obraz proměnit v rozumný pojem. (Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Výbor z díla, Svoboda, Praha 1977, str. 52.) 35 Důsledný fyzikalistický redukcionismus se tudíž musí vzdát i epifenomenálního statusu neprostorových počitků; činí tak např. Maturana s Varelou, když tvrdí, že jména barev odpovídají stavům neuronové sítě. (H. Maturana, F. Varela, The Tree of Knowledge, Shambhala/New Science Press, Boston 1992, str. 22.) Neudržitelnost epifenomenalismu se tedy překonává behavioristickým eliminativismem. Postup přírodovědy zde odpovídá postoji výše traktovaného pozorujícího subjektu, který sleduje a fyzikálními metodami popisuje působení prostorových projevů vnějšího podnětu na to, co zachycuje u pozorovaného subjektu svým vnějším vnímáním (zesíleným mikroskopy atd.); posléze vysvětlí příslušnou kvalitu, danou v jeho vlastním vnímání, tím, že ji převede na prostorové procesy zjištěné u pozorovaného subjektu, jehož kvalitativní prožitky mu jsou nedostupné. 14

15 možnost za vhodných podmínek přejde v jeho uskutečnění. [Ona možnost nemusí být traktována jen v podobě kauffmanovsky usměrněných potenciálních (chemických) energií, které za vhodných podmínek (tj. při sloučení s jinými látkami při jistých teplotních parametrech) vedou k chemickým syntézám složitých organických látek a k jejich patřičnému prostorovému uspořádání, jak je tomu např. v případě semene, které se takto z možnosti rostliny stává rostlinou skutečnou, nýbrž i v podobě souboru aktuálně energeticky působících těles, které při absenci vnějších silových vlivů uskuteční v budoucnosti určitý konfigurační stav tím, že se podřizují přírodním zákonům.] 36 Pojetí silné emergence se vyznačuje tím, že z ontologického schématu možnost-podmínky-skutečnost eliminuje možnost, čímž dospívá k tvrzení, že za určitých podmínek se něco (vědomí) stává skutečným, aniž by daný stav věcí zahrnoval možnost vzniku onoho něčeho výše uvedenými způsoby. V klasické ontologii je uskutečnění něčeho, čehož možnost není předem dána, traktováno jednak jako akt sebeuskutečnění absolutna sebemyšlením (v němž si absolutno eo ipso utváří i možnost sebe sama), jednak jako akt creatio ex nihilo. Jelikož vliv jakýchkoliv vnějších podmínek je při sebeuskutečňování sebemyšlení vyloučený, lze silné pojetí emergence charakterizovat jako určitou verzi konceptu creatio ex nihilo, v němž se na místo chybějícího Tvůrce dostávají podmínky, za nichž ke kreativním aktům dochází (akty creatio ex nihilo se tak činí závislými na určitých typech chování již stvořených věcí); podmínky ovšem nikdy nemohou nahradit determinaci, ať již božskou nebo přírodní. 37 Co se týče oněch podmínek, klade je současný silný emergentismus velmi rafinovaně do dějů v komplexních systémech, které v důsledku inherentních omezení našich poznávacích schopností nejsou vědecky vysvětlitelné (a ani předvídatelné) ve svých detailních průbězích; 38 jeho zjevná absurdita která si 36 Srv. Stuart. Kauffman, Čtvrtý zákon, Paseka, Praha Litomyšl 2004, str K interpretaci Kauffmanova pojetí viz J. Pavlík, F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, str V pojetí Samuela Alexandera, jenž je klasickým představitelem emergentismu, je existence emergentních vlastností surovým faktem (brute fact), tedy něčím, co jakožto nezprostředkované ničím jiným představuje hranici teoretického vysvětlování (it admits no explanation); k tomuto faktu se má podle Alexandera badatel chovat s přirozenou zbožností (natural piety). (Viz Samuel Alexander, Space, Time, and Deity, Vol. II, Macmillan, London 1920, str ) V této souvislosti si nelze odpustit odkaz na poněkud drsný, leč situaci dobře vystihující výrok Léona Bloye, podle něhož faktum je to, co se na světě nejvíc podobá teleti. (Cit. in: Václav Černý, V zúženém prostoru, Mladá fronta, Praha 1994, str. 343.) 38 Tím se současný emergentismus liší od své původní primitivní lewesovské formulace, která reflektovala chemické děje (tj. tradiční doménu kvalitativních změn) z pozice fenomenalistického pozitivismu, kterou lze omluvit do jisté míry tím, že tehdy ještě nebyly známy fyzikální základy chemie; kvalitativní změna, k níž dochází v průběhu chemické reakce, se zde vzhledem k tomu, že např. v počátečních barvách reaktantů není jakožto možnost obsažena barva sloučeniny vzniklé reakcí, interpretuje jako emergence nové kvality. (Podrobněji viz J. Pavlík, F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, str ) Je žádoucí ještě dodat, že emergentisté se vlastně vracejí k Aristotelově kritice Démokrita, kterou Filosof formuluje následovně:...vidíme, že totéž souvislé těleso je jednou tekuté, podruhé tuhé a že se to neděje rozdělením a spojením, ani obratem a dotykem, jak říká 15

16 nezadá s absurditou marxistické fráze poučující, že ideálno je materiálno přesazené do lidské hlavy a tam přetvořené se tím poněkud zastírá, neboť skutečnost, že v oněch dějích dochází (v souladu se slabým pojetím emergence) k nepředvídatelné emergenci hmotných vlastností, vzbuzuje o nich falešnou představu, že patří do oblasti hic sunt leones a že v nich tudíž může docházet i k rovněž nepředvídatelné emergenci nehmotných kvalit. Tato představa je mylná i z toho důvodu, že u vyvstávání hmotných emergentních vlastností lze podat vysvětlení abstraktního principu, jemuž se ono vyvstávání přes veškerou nevysvětlitelnost svých detailních průběhů nutně podřizuje, a že povahu oněch hmotných emergent lze předvídat alespoň do té míry, že o nich lze v souladu s apriorním zákonem kauzality s jistotou tvrdit, že jsou účinky nějakých hmotných příčin. 39 Vzhledem k tomu, že emergentismus byl původně koncipován jako střední pozice mezi extrémy, z nichž jedním byl striktní fyzikalistický redukcionismus a druhým zase dobový (drieschovský) vitalismus, nelze ani od silně-emergentistického přístupu očekávat, že by jím proponované řešení postihlo všechny aspekty vztahu těla a mysli. Nutno sice přiznat, že svým důrazem na novost (novelty) emergentních vlastností i stratifikačním přístupem k realitě (v souladu s nímž se emergencí oněch vlastností konstituuje nová úroveň či vrstva reality, pro niž je charakteristický nový řád, tj. specifické zákony chování lišící se od zákonů panujících na nižší, předemergentní úrovni), 40 představuje emergentismus významnou protiváhu zejména vůči eliminativistické verzi redukcionismu (jak ji např. v chápání života vyjadřuje Engelsův výrok, v souladu s nímž život není nic jiného než způsob existence bílkovin); nicméně pokud si má zachovává svoji odlišnost od vitalismu či neovitalismu, nemůže připustit, aby události odehrávající se ve vyšší vrstvě emergentních vlastností kauzálně ovlivňovaly dění na úrovni nižší. 41 To ovšem v aplikaci na problém vědomí znamená, že vědomí jako emergentní vlastnost mozku nemůže Démokritos; neboť ani přemístěním částí, ani změnou jejich pořadí se nestává z tekutého přirozeně tuhé... (Aristoteles, O vzniku a zániku, I, 9, 327, in: Aristotelés, Člověk a příroda, ed. Milan Mráz, Svoboda, Praha 1984, str. 96.) 39 Hayekovo rozlišení mezi vysvětlením principu a vysvětlením detailního fungování tedy pomáhá vyvrátit i tzv. epistemologický emergentismus v jeho prediktivní verzi, jež hlásá, že emergentní vlastnosti jsou systémové rysy nějakého komplexního systému, které žádný konečný poznávající intelekt, resp. ani žádný ideální intelekt není s to predikovat z pozice před-emergentního stavu, i když disponuje vyčerpávajícím poznáním týkajícím se vlastností jeho částí i zákonů, které se těchto částí týkají. 40 Srv. kritiku stratifikační ontologie Nicolaie Hartmanna in: Ján Pavlík, ibid. 41 Jak říká Alexander, emergentní vlastnost i konstelace, k níž patří, jsou zároveň nové i beze zbytku vyjádřitelné v termínech vztahujících se k procesům, jež jsou vlastní úrovni, z níž emergují. (Ibid., str. 45.) 16

17 nijak kauzálně ovlivňovat hmotné děje v něm probíhající a že tedy není ničím jiným než pouhým epifenoménem. 42 Ambice nalézt řešení ideomotorického problému, který je dílčím aspektem problému svobodného lidského jednání, jakož i nespokojenost s epifenomenlistickým vyústěním alexanderovského emergentismu vedla k tomu, že emergentisticky ladění autoři opouštějí zmíněnou pozici středu a více či méně zastřeně sbližují své verze emergentismu s vitalistickým (tj. metafyzickým extrémem. Tato tendence se projevila již u Johna Stuarta Milla, jehož lze označit za emergentistu avant la lettre: Mill se domnívá, že chemické a pak životně-organické dění představují oproti sféře mechanického pohybu hierarchicky vyšší vrstvy reality, které mohou vykonávat zpětný kauzální vliv na dění ve vrstvách nižších. Kauzální působení dění ve vyšší vrstvě reality na dění ve vrstvě nižší se podle Milla podřizuje tzv. heteropatickým zákonům, zatímco zákony, jimž je podřízeno dění, probíhající pouze v jedné určité vrstvě reality, označuje Mill jako zákony homopatické. 43 V souladu s tímto pojetím se hmotná tělesa řídí homopatickými zákony mechanické vrstvy reality jen potud, pokud působení těchto zákonů není rušeno (counteracted) působením nových zákonů, jimž se ona tělesa podřizují jakožto chemické reaktanty, resp. jakožto živé organismy; jinými slovy, hmotné těleso (např. atom), pokud není součástí živého organismu, podléhá homopatickým zákonům mechanické vrstvy reality; pokud však je jeho součástí, podléhá zákonům novým, a tudíž jiným tedy zákonům heteropatickým. Podle Milla však působení heteropatických zákonů neznamená ani tak vytěsnění působení zákonů homopatických jako spíše jeho doplnění: Newtonova formule F = ma zůstává v platnosti, i když se k ryze fyzikálním složkám veličin F přidruží i síly chemické a biologické. A právě v této představě těchto zvláštních nefyzikálních sil, které jakožto síly vyšších řádu nepodléhají zákonu zachování a přeměny energie 42 Skutečnost, že Alexanderův emergentismus podává svým způsobem jen zdůvodnění epifenomenalismu (který je z hlediska striktního fyzikalistického redukcionismu neudržitelný, neboť fyzikální vysvětlení vzniku epifenoménu je nemožné), byla odhalena Stephenem Pepperem již v r jeho hlavní argument lze přetlumočit následovně: Emergentní zákon musí zahrnovat nové emergentní proměnné; avšak tyto nové proměnné buď jsou v nějakém funkčním vztahu k proměnným nižší úrovně, anebo nejsou; pokud nejsou, jsou pouhými epifenomény, a pojetí emergentních zákonů přechází v pouhou teorii emergence vlastností či kvalit; pokud nové proměnné v onom funkčním vztahu jsou, musejí být začleněny do celkového souhrnu proměnných popsaných funkčním vztahem uplatňujícím se na nižší úrovni; musejí sestoupit dolů a zaujmout své místo mezi proměnnými nižší úrovně jakožto prvky pohybu odehrávajícího se na ní. (Srv. S. C. Pepper, Emergence, Journal of Philosophy, 23 (1926), str ) Pepper navíc záslužně upozorňuje na dvojznačnost termínu kvalita že se totiž kromě kvalit samotných vztahuje i na emergentní vlastnosti vůbec (včetně emergentních zákonů). 43 Srv. John Stuart Mill, A System of Logic Ratiocinative and Inductive, Books I-III, University of Toronto Press, Toronto 1974, str

18 (platného homopaticky pouze v mechanické vrstvě reality), je implicitně obsažena emergentistická představa creatio ex nihilo. 44 Přesto je třeba Millovi připsat k dobru, že své heteropatické účinky připisuje pouze hmotným příčinám, což má svůj výraz mj. i v jeho domněnce, že psychologii lze redukovat na fyziologii. Emergentismus se stává kryptovitalismem až tehdy, když v roli příčin vzbuzujících účinky v nižších vrstvách reality, vystoupí nějaké nehmotné agens. 45 Velmi výrazným způsobem se tento posun realizuje v Popperově známém pojetí tří světů, v němž svět ideálních entit (svět 3), jenž (spolu se svými autonomními zákonitostmi) emergoval ze světa psychických dějů (svět 2), který zase emergoval z hmotně-fyzikální reality (svět 1), je s to prostřednictvím tzv. dolů směřující příčinnosti (downward causation) kauzálně ovlivňovat obě nižší vrstvy reality tedy i masivní hmotné objekty ve světě Jako příklad kauzálního působení světa 3 na nižší světy příklad uvádí Popper nevyřešené matematické problémy, jejichž účinky jsou psychické a posléze fyzické aktivity matematiků, pokoušejících se o jejich řešení, nebo dedukci předtím neznámých důsledků vědeckých teorií a jejich následnou aplikaci v materiálně působících technických zařízeních. 47 I když Popper sdílí s Drieschem přesvědčení o možnosti kauzálního působení nečasových a neprostorových idealií na hmotné dění v čase a prostoru (přičemž zjevnou absurditu této myšlenky zastírá vsunutím mezičlánku, jímž je sice neprostorové, leč alespoň v čase se dějící ideálno naší psychiky), liší se od Driesche, 44 Poněkud opatrnější byl C. D. Broad, jiný významný britský emergentista, jehož transordinální zákony popisují synchronickou nekauzální kovariaci mezi emergentní vlastností a děním v nižší vrstvě reality, které je podmínkou emergence oné vlastnosti. (Srv. Charlie Dunbar Broad, The Mind and Its Place in Nature, Routledge & Kegan Paul, London 1925, str ) 45 U klasika vitalismu, jímž je Hans Driesch, jsou nehmotnými, nenázornými a neprostorovými působícími činiteli po aristotelském vzoru tzv. entelechie, které působí na fyzikální realitu jednak suspenzí možností (tj. zadržováním proměny potenciálových rozdílů chemicko-agregativní povahy v aktuální dění až do doby, která je pro aktualizaci těchto možností předepsána v plánu celkovosti ), jednak tím, že do zárodečných buněk vkládá určité konfigurace neprostorových, neviditelných odporů (Widerstände), jež činí z některých drah pohybu materiálních buněk dráhy zakázané (tímto způsobem je materie donucena podřídit se formě ). Driesch mluví též o celkovostní příčinnosti (Ganzheitskausalität), která způsobuje, že pouhý souhrn možností existujících vedle sebe (summenhaftes Beieinander von Möglichkeiten) přechází bez prostorové preformace v celkovost uskutečněného. (Srv. Hans Driesch, Ordnungslehre, Hans Diederichs, Jena 1923, str ) 46 Lze snadno nahlédnout, že Popperovo pojetí emergovavších, a přesto nečasových ideálních entit je vlastně variantou Bolzanovy logicko-platonistické koncepce představ, vět, pravd a teorií o sobě (odlišných jak od psychické, tak od fyzické skutečnosti), jen poněkud dynamizovanou pomocí emergentisticko-evolucionistické frazeologie; vzhledem k tomu, že toto pojetí připouští kauzální působení idejí na hmotu, je vhodné toto pojetí označit spíše jako ideomotorismus než jako kryptovitalismus. 47 Ani Popperovým obhájcům nepřipadají tyto příklady příliš přesvědčivé; uvádějí spíše příklady ze sféry institucionální ideality, přičemž se dokonce odvolávají na Durkheimův sociologismus. Příkladem působení světa 3 je v souladu s tím podepsání papíru, jež způsobí, že banka se postará o převod peněz na příslušný účet. (Srv. Iíkka Niiniluoto, World 3: A Critical Defence, in: Ian Jarvie, Karl Milford, David Miller, eds., Karl Popper: A Centenary Assessment, vol II: Metaphysics and Epistemology, Ashgate Publishing Limited, Aldershot 2006, str. 66.) 18

19 který se příliš nestaral o to, že materiální působení jeho entelechií se vylučuje s univerzálním determinismem hmotné přírody, zejména tím, že zformuloval podmínky akceptace tohoto působení ve světě 1: dolů směrující příčinnost může podle Poppera existovat jen tehdy, když determinismus panující na nižší úrovni reality není úplný. 48 Za tímto účelem rozvíjí svoji teorii propensit spojenou s objektivistickým traktováním pravděpodobnosti. Aniž bychom se pouštěli do detailů, můžeme říci, že na straně příjemce by byla dolů směrující příčinnost možná tehdy, kdyby narušovala působení přírodních zákonů pouze v rozsahu, který je povolen Heisenbergovými relacemi neurčitosti. To by ovšem vedlo k závěru, že fungování života i vědomí (a zvláště ideomotoriky) je založeno v kvantověmechanických efektech (jako je např. tunelový efekt); vzhledem k tomu, že tuto představu vyvrátila teorie dekoherence, je koncepce dolů směřující příčinnosti naprosto neudržitelná. Z toho všeho plyne, že emergentismus ve svých různých variantách vyústěních je opravdu špatnou metafyzikou. Abychom dospěli k vysvětlení způsobu, jímž je vědomí jakožto organizovaný souhrn ideálních qualií spojeno se svým materiálním chemicko-energetickým podkladem, musíme hledat metafyziku lepší. Prvním krokem na této cestě musí být zcela jistě prozkoumání fyzikálního pojetí energie, tak jak se prvotně objevuje u Leibnize in statu nascendi, jakož i jeho metafyzických předpokladů či interpretací, podaných jak samotným Leibnizem, tak i mladým Kantem, který si kladl za cíl synteticky překonat známý rozpor mezi leibnizovci a karteziány. Toto zkoumání, v němž je třeba věnovat zvláštní pozornost vztahu mezi aktuální (kinetickou) a potenciální energií (jenž má zvláštní relevanci pro energetické dění ve sféře chemična), nás posléze přivede k problémům, jež se týkají Kantova verdiktu z jeho kritického období, jímž provždy zakázal přírodním vědám traktovat niternou dimenzi věcí resp. sil. 2. Fyzika: hybnost vs energie Je známo, že denotát dnešního pojmu kinetické energie zavedl do fyziky Leibniz, a sice pod názvem živá síla (vis viva), který zní v kontextu výše rozebírané Kováčovy bioenergetiky nanejvýš slibně; byl ostatně používán filosofy i fyziky (např. Ludwigem Boltzmannem) až do konce 19. století. Ve své filosofické interpretaci energie jakožto živé síly se poslední polyhistor bohatě inspiroval aristotelskou metafyzikou; 49 třebaže traktoval energii zároveň jako předmět fyziky i jako jedno z 48 Popper navíc dodává, že nižší vrstva musí být vůči působení vyšší vrstvy otevřená ; k této mlhavě formulované podmínce, kterou se zde nebudeme zabývat, viz Josep Corcó, The Emergent Character of Life, in: ibid., str Podle Leibnizova vyjádření bylo třeba povolat zpět a jaksi rehabilitovat substanciální formy, ačkoli mají tak špatnou pověst. ( ) Shledal jsem, že jejich povaha záleží v síle a že z toho vyplývá, že jsou příbuzné počitku a žádostivosti (sentiment et l appetit). Shledal jsem rovněž, že bylo třeba je pochopit 19

20 východisek své vlastní metafyziky, 50 upadly jeho myšlenky, jež se týkaly niterné dimenze energie, v rámci očišťování fyziky od metafyziky postupně v zapomnění. Ohledně denotátu dnešního pojmu potenciální energie se obvykle soudí, že vystupuje u Leibnize i u pozdějších fyziků pod jménem mrtvá síla (vis mortua), 51 kteréžto jméno je naopak z nynějšího pohledu nanejvýš nevhodné. Níže bude ukázáno, že dnešní potenciální energie má z kvantitativního hlediska máloco společného s leibnizovskou mrtvou silou a že se Leibnize uplatňuje spíše v implicitní podobě, resp. jako charakteristika sil, nesoucích jiné názvy. Z ryze fyzikálního hlediska byl důvodem zavedení pojmů potenciální i kinetické energie (které lze obě kvantifikovat pomocí vzorce E = 1/2mv 2 ) rozpor mezi Galileiho zákonem volného pádu (s = 1/2gt 2 ), jenž zahrnuje veličinu zrychlení (která se později stala základem Newtonem provedeného kvantitativního vyjádření síly), a Descartovým filosofickým pojetím, v souladu s nímž měla být jedinou mírou pohybu (včetně silového, resp. kauzálního působení, odpovídajícího vykonané práci) veličina zvaná hybnost (p = mv), podřizující se zákonu zachování hybnosti (Σ m i v i = const.), v němž ovšem galileovská veličina zrychlení nefiguruje. 52 U Leibnize je tento rozpor (označený jako Descartův omyl, který úplně zkazil vědu mechaniky ) exemplifikován na případě dvou těles schopných vykonat stejnou práci, u nichž se při aplikaci Galileiho zákona volného pádu na výpočet jejich rychlosti i hybnosti zjišťuje, že množství pohybu (jehož mírou je právě hybnost) je u nich nestejné; Leibniz zároveň odhalil od hybnosti se odlišující veličinu, u níž se při volném pádu resp. při vykonávání práce zachovává konstantní velikost: je jí právě energie, která ovšem u Leibnize vystupuje ještě pod názvem živá síla. Na rozdíl od Descartova pojetí hybnosti, které dovolovalo kvantifikovat ve zkoumané soustavě pouze uchovávání stálého množství aktuálního mechanického pohybu (resp. jeho přenášení z tělesa na těleso), umožnil Leibnizův epochální příspěvek k dynamice ve svém pozdějším rozvinutí (tj. při uplatnění zákona konstantní velikosti součtu kinetické a potenciální energie) vyjádřit skutečnost pohybu (tj. kinetickou energii) jako podobné pojmu, který máme o duších. (G. W. Leibniz, Monadologie a jiné práce, Svoboda, Praha 1982, str ) 50 O relevanci Leibnizova pojetí energie vzhledem k účelu našeho zkoumání svědčí s dostatečnou jasností následující výrok: Neboť kromě rozlehlosti a jejích proměn existuje v matérii ona síla neboli schopnost působení, která vytváří přechod od metafyziky k přirozenosti, od věcí hmotných k nehmotným. (Cit. in. Joseph Moreau, Svět Leibnizova myšlení, OIKOYMENH, Praha 2000, str. 122.) 51 Srv. Rudolf Zajac, Juraj Šebesta, Historické pramene súčasnej fyziky I, Alfa, Bratislava 1990, str Metafyzickým fundamentem zákona zachování hybnosti je u Descarta Bůh, chápaný jako první a univerzální příčina pohybu; dokonalost Boží totiž tkví nejen v tom, že je sám o sobě neměnitelný, nýbrž i v tom, že působí co možná nejstálejším a neměnitelným způsobem. Bůh tedy nejenom stvořil hmotu zároveň s pohybem a klidem, nýbrž svým obvyklým přispíváním v ní ustavičně zachovává tolik pohybu a klidu, kolik do ní na počátku vložil. V důsledku toho má pohyb (jakožto stav hmoty) stálou a vymezenou kvantitu, která musí být vždy tatáž v celém světě, i když se v jednotlivých částech mění. (Srv. René Descartes, Principy filosofie, Pravda, Bratislava 1986, 36.) 20